Druhého Prehistorika bych si nikdy nezahrál, nebýt mé ženy, která mi jej doporučila v rámci herní výzvy. Již od začátku jsem tušil, že mi hra není šitá na míru, ale přesto jsem se do ní pustil.

Dobová grafika a parádní hudba mi připomněla plošinovku Jazz Jackrabbit, která patří ke klasikám svého žánru. Zde jsem však nedostal do ruky laserové zbraně, ale musel jsem se ohánět na všechny strany kyjem, palicí nebo sekerou.

Na obtížnost jsem nadával od samého začátku, postupně jsem se ale zdokonaloval jak v likvidaci nepřátel, tak v překonávání dalších překážek. Nepřátelé se však často objevovali přímo na místě, na kterém jsem právě stál a neměl jsem tak sebemenší šanci zareagovat. Navíc se mi nesčetněkrát stalo, že mě shodily do propasti.

Ta pravá výzva přišla až s osmým levelem. Právě od této sněžné úrovně jsem začal používat cheat na nesmrtelnost, protože turbo tučňáci a propasti s bodáky mě přiváděli k šílenství. Nejtěžší částí je ale bezesporu jáma s bodáky kam se podíváš, kterou šlo překonat jen pomocí pohyblivých plošinek, na nichž se navíc muselo stát zcela správně. Vím zcela určitě, že bez cheatu bych neandrtálce do cíle nedotáhl.