Jen málo titulů dokáže přikovat na dlouhou dobu k obrazovze a vyvolat nutkání hrát a objevovat okolní svět. Jednou z takových her je Wizardry 8, nástupce a poslední díl zároveň slavné série. Společnost Sir-Tech je v tomto směru více než sběhlá, stačí vzpomenou na jejich neméně populární tahovou strategii Jagged Alliance 2, které také pracují s unikátní interakcí postav a skvělou hratelností.

Ale aby se začalo od začátku, je nutno prohodit pár slov o kořenech série, jejíž největším konkurentem byl v 80. letch neméně úspěšný Might & Magic. Prvních pět dílů je dnes již řádně letitá záležitost, díl šestý z roku 1990 už ale přináší notně vylepšenou EGA grafiku společně s příjemnějším ovládáním. Samotný vrchol slávy ale nastává s o dva roky pozdějším příchodem sedmičky, která po vzoru sérii Final Fantasy a Ultima naplno rozvíjí potenciál, a nejedním fanouškem série je považována za tu vůbec nejlepší. Grafika splňuje moderní standardy, ovládání je příjemné a rozloha je řádně gigantická.

Po hodně dlouhé odmlce tak přišla osmička, která je považována za jeden z posledních dungeonů vůbec. Hráče zvyklé na RPG postavené na Infinity enginu to může působit trochu zkostnatěle nebo pomale, ale stačí pár hodin na vstřebání zdejších principů, a prvotní rozpaky jsou kde tam. Už samotný začátek, kdy prozkoumáte klášter a jeho přilehlé okolí dává ochutnat zdejší atmosféře a do výše postavené hratelnosti. Poté, už na notně rozlehlé ploše se sice trochu vytrácí to kouzlo nového a nepoznaného, ale stále vás žene touha po zdokonalování vaší party a chytlavé, možná jedny z nejlepších, boje v rpg hře. Žádné zběsilé klikání ala M&M, ale poctivé, tahové s kopou možností podobně jako u hry Albion. Samotnou zmínku si zasloží i propojení magie a technologie, které v tomto světě vůbec nepůsobí neuspořádaně.

Co ale je tím důvodem, proč hru rozehrát, je nepochybně vývoj vaší skupinky, která navíc komentuje, diskutuje a je možno rozšířit ji o další dva členy. Spousta schopností, ras a povolání, vcelku časté přecházení na další úrovně, řada kouzel a ještě větší počet zbraní, prstenů, flákonků či bardských nástrojů... je toho moc.

Za největší zápor jde považovat grafika, je sice účelná, ale také příliš strohá a hra takových kvalit by si jistě zasloužila buď grafiku pixel-artovou, nebo přepracování do kvalitnějšího 3D enginu. Stejně tak hudba, která mohla být o kousek lepší a mít zapamatovatelnější melodie (T'Rang Theme).

Hra bohátá na nápady, myšlenku a výbornou, ač v některých částech řádně tuhou, hratelnost. Jednoduše titul, který by neměl minout žádný role-playing positivní jedinec.

Kdybych měl někomu, kdo herní průmysl více nesleduje a spíše na ukrácení času volí jednoduché hry zabudované v operačním systému doporučit áčkovou hru, doporučil bych právě Beyond Good & Evil. Do hry se snadno dostanete, snadno se ovládá a hraje a především vám po jejím dokončení zůstane zajímavý a nevšední zážitek.

Hra má příjemnou pastelovou grafiku a zajímavé, do jisté míry originální prostředí a především děj, jenž dokáže zaujmout. V tomto případě je i positivem menší obtížnost a kratší doba nutná k dokončení. Ta je totiž vyvážena o to intenzivnějším podáním, kdy se na hráče dere jedna zajímavá událost za druhou. Navíc samotné hraní baví, dokonce dokud hra není pokořena, často se vracíte a spouštíte hru znovu a znovu jen ke vstřebaní dalšího kousku specifické atmosféry světa Hillys.

Tu především mimo malého, ale fungujícího světa doplňuje, nebo lépe zvýraznuje podmaňivá hudba (Spanish Bar). Ta kombinuje řadu stylů, dokone i jazyků. A ještě k tomu je ve hře několik zajímavých detailů jako fotografování zdejší fauny a flóry nebo závody ve zdejším přístavním městečku. A grafika, ta je jednoduše výborná, minimálně po stylové stránce. Samozřejmě není příliš detailní díky roku vydání, ale dohání to osobitostí.

Bohužel uplně všechny části hry nejsou tak dobře zvládnuty. V určitých částech hra kolísá, směrem dolů povětšinou v partiich vně nějaké uzavřené lokace. Nepříjemnou může být i kamera, ale to je u tohoto žánru vcelku běžné.

Jelikož tento žánr není příliš naditý řadou kvalitních a originálních titulů, je Beyond Good & Evil vedle klasik jako Outcast, Omikron, Giants nebo Ocarina of Time jasnou volbou, a ne nadarmo je pro mnohé jednou z nejlepších her.

Worms ve staré dobré formě, která před příchodem revolučního, leč špatně zpracovaného dílu ve třetím rozměru, dobývala nejeden domácí, školní nebo pracovní počítač.

Jednoduchý koncept je tu doveden do snad nejhratelnější verze Wormsů, kdy jedna partička střídá druhou. Přítomna je i kampaň, kterou ale stejně nikdo nehrál. Všichni, kdož měli po ruce někoho vykazujícího známky života, stejně sáhli po vzájemném souboji. Ten byl často oddalován vymýšlením jmen osmi červíků – jednou tak Schwarzenegger zaměřoval raketou Gándího, podruhé si Sindibád procvičil houmran na Beckhamovi. Následně proběhla nutná kontrola toho, jak si budou červáci nadávat, oblíbena byla především polština, nebo jaké hrobečky se budou hodit pro danou grupu. Prostě zábava na mnoho hodin.

Samotná hra se vždy stočila k odpálkování prvotních, doposavad neukrytých cílů. Poté proběhla akce zákop, s tím, že kdo zůstane na nekrytém prostranství, brzy bude polechtán sprškou napalmu. No, dokud nezačla stoupat voda, šlo o vyčkávací taktiku, kterou dokázal narušit jen náhodně vržený svatý granát.

Zábavná a výborně hratelná klasika, kterou zkusil asi každý hráč na začátku milénia. Plusem je i to, že na tomto typu her se ani trochu nepodepíše zub času. Na druhou stranu, je to opravdu červí díra na čas, který se bude ztrácet a vaše produktivita bude jen klesat. Kdo to ale kdy řešil při hraní Worms!

The Sims, na jednu stranu výborná hra (tvorba vlastního domečku), následně extrémně nudná hra (sociální interakce lidiček a jejich život).

První fáze není věru špatná, každý kdo trávil čas se stavbou domečků z kostek, jistě ví, jak je to zábavné. A tak to milý Will Wright přenesl na osobní počítače, aby lidé nemuseli podstoupit faux pas s tím, že si stále hrají s kostičky, nýbrž plánují design svého bytu na hypotéku.

Sociální interakce. Chytrý nápad, dokud si při sledování jednoho simíka kterého posadíte k počítači aby hrál na pc a zvýšil si tak happy metr neuvědomíte, že je něco špatně.

Pak ale následuje nuda, kterou snad dokáže zachránit jen zastavění skupinky lidiček do místnosti se sporákem, a pak sledovat, co se bude dít.

Poctivých 50%, s tím, že dvacet je odečteno za až nepěkné zkomerčnění, kdy se snad za celou dobu, co hry hraji valí měsíc co měsíc datadisky s rozkošnými názvy jako Pro teenagery, Povolání snů nebo mé oblíbené Koupelny a kuchyně. Dobře, tak po osmi letech od komentáře a 19 let od vydání to není aktuální a Sims mánie zmizela, takže se mohu navrátit k relevantnímu hodnocení.

Po Vice City přišel další, v mnoha směrech revoluční, počin Rockstar North. Vylepšený engine ze třetího dílu (Grand Theft Auto III) byl technologicky i vizuálně stále aktuální, a tak se tvůrci mohli soustředit zvláště na obsahovou stránku hry. Pro majitele PC to také znamenalo, že i třetí GTA ve 3D rozběhnou(i na mé tehdejší GeForce4 MX hra fungovala bez výraznějších problémů), a to i přes fakt, že herní rozloha nyní obsahovala města tři a společně s venkovem byla rozloha skoro až gigantická.

Léto roku 2005, vydání GTA SA na PC 

Když se ke mně konečně, od kamaráda na ZŠ, dostalo DVD hry, o které každý básnil, po celý týden jsem po rychlé instalaci hry bez nadsázky jen a pouze hrál. Dokud nebylo celé území prozkoumáno a vyzkoušeny všechny možnosti, nespustil jsem nic jiného. Faktor hratelnosti je tu nastaven opravdu vysoko.

Havajská košile byla tentokrát nahrazena tepláky s tílkem, jejichž nositel má i o něco snědší pigment než oblíbený Tommy. Děj se posunul do dalšího desetiletí a tématem číslo jedna je boj gangů o ovládnutí města. O nic složitého samozřejmě nejde, jde o další variaci boje "modročapkářů" proti "červenočapkářům", jen v - gangsta - prostředí, které je správně úsměvné a tedy i zábavné sledovat. Příběh aprovází řada cutscén s profesionálním dabingem a střihem, k tomu navíc je samotné hraní a plnění misí zábavné a řada z nich je i originální. Některé jsou i řádně těžké, stačí vzpomenout na pronásledování vlaku na motorce.

A když už vše nasvědčuje k vyčerpání všech možností, objeví se na scény seskok padákem, upravování automobilů nebo skoky na kole. Dlouhou dobu jde strávit i pouličními závody vně měst nebo i na venkově mezi lesy a řekami. Je až k neuvěření, kolik toho dokázali tvůrci do hry zakomponovat bez toho, aby to působilo stereotypně a složitě se ovládalo. Jde napsat, že každý si může najít způsob jak strávit ve hře čas. Zajímavostí jsou i přítomné Easter Eggy a záhady.

Samostatnou kapitolou je i použitá hudba, kterou bylo možno díky úspěšnosti předchozích titulů série licencovat. Nacházejí se tu hity od Guns N' Roses, Depeche Mode nebo Faith No More. Díky tématice je ale zaměření především soustředěné na hip-hop a rap, a nutno dodat že i poměrně kvalitní. A z těch, které jsem si při hraní oblíbil, bych vybral například (L7, Ice Cube nebo i Dr. Dre).

Ač považuji Vice City za vynikající titul, musím říci, že San Andraes je vylepšen po všech stránkách a nabízí ještě větší porci zábavy. Nevím, jak by hra u mě obstála dnes, ale zpětně ji musím hodnotit více než kladně.

Už dnes jde považovat Vice City za klasiku. Dokázalo přitáhnout před monitory i ty, kteří běžně hraní považují za ztrátu času, vyvolalo kontroverzi a zase přihodilo pod kotel ošemetné otázky herního násilí a v neposlední řadě se skvěle hrálo. A to ostaně platí pro celou sérii.

Nabídka prosluněné ameriky 80. let byla více než lákavá. Navíc hráč má tolik možností, kolik jen jde vložit do akční hry z třetího pohledu. Jedni se budou bavit skoky na motorkách, další můžou vytáhnout baseballové pálky na chodce a někdo i může jezdit podle do jisté míry fungujích pravidel dopravy. Prvoplánové? Možná, ale zábavné jakbysmet. A samotný příběh také nezklamal. Inspirace řadou filmů se nedá zapřít, ale autoři z Rockstaru to povedené zabalili do jednoho konsistentního celku. Plusem, a pro mě i tím největším, je i dobová hudba s řadou pro mě nových zajímavých kapel a dřívějších hitů (Yes, A Flock Of Seagulls nebo Whodini).

Podruhé, a především dnes bych hru asi již nehrál, ale pokud přistoupíte na to, že zde jde jen a jen o zábavu, hra jistě nezklame.

Inovativní adventura spoléhající na dostarečně zajímavý koncept spolu s netradičním grafickým zpracováním. Hlavní předností The Last Express je ale samotná hratelnost, kterou pohání děj seznamující hráče s událostmi před vypuknutím první světové války.

Zmíněná hratelnost stojí na dění v reálném čase a různých možnostech, jak se dostat až k samotnému závěru. Mnohdy je sice možno udělat nesprávný tah, ale místo toho, aby to bylo frustrující, je hráči naznačeno kde udělal chybu. Poté si už stačí jen přetočit čas do posledního města na trase a můžete se pokusit o jiné, úspěšnější, řešení. Co si zaslouží zmínit je také zpracování Orient-Expressu. Ač by se mohlo zdát, že hrát adventuru umístěnou pouze v interiéru (a krátce i exteriéru) vlaku není příliš zábavné, opak je pravdou. Uvnitř, mezi pasažéry, je cítit napětí momentální politické situace. Titul Jordana Mechnera, stojícího za slavnou plošinovkou Prince of Persia, stále předkládá nové události, navíc si na své přijde nejeden lingvista a i běžný hráč, kterému je stále předkládána jen deformovaná angličtina namísto nativního jazyka občanů různých zemí.

The Last Express je výbornou volbou pro každého hráče, i ty, kteří adventury nepreferují. Není příliš obtížný, přesto se však hráči dostavá dobrého pocitu při plnění několika úkolů a intenzivní hratelnost potěší ty, kteří mají stále pocit, že adventury jsou příliš pomalé a neakční.

Zde se opravdu těžko nachází nějaká chyba, a tak s přidanou hodnotou originality a dosud neopakovaného designového konceptu mohu řadit The Last Express do své pomyslné TOP10, a to z více jako tří set hraných adventur, vedle podobně dokonale provedených příkladů jako je Discworld II: Missing Presumed...!? nebo Callahan's Crosstime Saloon.

Až překvapivě kvalitní nástupce třetího, Oblivionem mixnutého RPG s postapokalyptickou tématikou. Máme tu starý dobrý engine Gamebryo, který není odladěný a ani neposkytuje optimalizaci ku předváděné grafice, tým sestavený ze starých harcovníků žánru a v neposlední řadě snahu napodobit tu neopakovatelnou, ale přesto dimetrálně odlišnou atmosféru dílu prvního a druhého. A ono to do jisté míry funguje. I po prvním, a řádně dlouhém, hraní mám tendence vrátit se do Mohavské pouště a vyzkoušet jiný postup k cíli.

A to je především zásluha povedeného designu prostředí a oproti trojce logicky rozmístěných měst, dolů nebo doupat banditů. Navíc socioekonomická stránka funguje, tu stojí dělníci před dolem ve kterém přebývají nebezpečné a zmutovné kreatury, zde ghoulové chtějí odcestovat do svého utopického snu. A dialogy s nimi působí reálně a některé jsou i zajímavé. Samotné Vegas mohlo být ale jistě zpracováno lépe.

Pořád tomu ale něco chybí. To, co v Oblivionu funguje, zde nemusí. Především díky menší obtížnosti i s proklamovaným hc modem, kdy do tématiky padnoucí efekt nedostaku a nutnosti přežít se naplno projeví jednou, možná dvakrát za hru. Všeho je dostatek, a když ne, stačí splnit pár úkolů. Navíc inventář je více než nepohodlný, snad jen mapa doznala změn k lepšímu.

Slabších 80%, s tím, že při druhém hraní mohou být svět a herní principy do značné míry překopány díky fungující modderské komunitě.

Po překousnutí, že už žádný opravdový nástupce Gothicu nepřijde, sáhl jsem po novém titulu od Piranha Bytes, který sliboval to, co jejich hry dělá tak unikátní jen tentokrát v rozdílném prostředí a s jiným dějem. A jak jsem očekával, dostalo se mi výborné hry. Začátek na jedničku, spousta běhání po ostrově, průzkum temných koutů tropické houštiny nebo jen pomale plynoucí atmosféra klidu ve zdejším největším městě. S postupem času (asi po 15 hodinách) se příbeh uchyluje k hledání disků, a kouzlo objevování volně upadá i díky menší rozloze herního světa. Po nějakém čase jsem tak radši hraní Risenu odložil na neurčito. A i když mi tak titul trochu zhořkl, už jenom kvůli výborné hudbě a grafice, začátků dávajícího vzpomenou na první Gothic nebo povedenému a vyváženému soubojovému systému je Risen jasnou volbou pro role-playing pozitivní hráče. Zpestřením je i střídnost oproti vysokým rozpočtem disponující trojce, kdy v Risenu je děj komornější, ale o nějaký kousek uvěřitelnější a tudíž i více vtahující.

Dlouho jsem se Mafii vyhýbal. Historické zasazení do 30. let a dob prohibice mě příliš nelákalo. Podpořily to i tehdejší spolužáci, kteří se nad Mafií rozplývali, ale jejich vkus, co se počítačových her týče, jsem nesdílel. Za nějaký čas se mi do rukou dostala kopie na třech CD-ROMech, a protože se nový titul objevil na mém počítači jednou za uherský rok, hru jsem neváhal nainstaloval.

Po v pravdě impozantním uvedení následovalo však lehké zklamání. Jistá pomalost vozidel nebo i zprvu složité a neintuitivní ovládání dopravních prostředků. Korunu tomu nasadila jedna z prvních misí s rozvážením zákazníků v taxi, po které, nebo lépe při které, šla Mafia nekompromisně z disku.

O pár let později, už jako uživatel DH, jsem se ke hře vrátil. Tentokrát už s verzí z cover CD jednoho z magazínu. Důvod byl prostý, stabilní pozice v samotné špičce žebříčku, více jak pozitivní ohlasy a mnohdy i nejoblíbenější hra vůbec. A co víc, dobové zasazení mi už sedlo, dokonce jsem si plně vychutnal i na naše poměry vynikající dabing - respektive byl český a do jisté míry profesionální, což je stále raritou. Přestože Mafia není po celou dobu kvalitou úplně konzistentní, její mise nepostrádají originalitu - jedná se například o zpestření v podobě závodů či práce v roli plavčíka na zaoceánském parníku. To vše je navíc podpořeno výborným hudebním podkladem, ať původním, tak i licencovaným, nebo grafickou stránkou, která nechávala kvalitou zprostředkovaného města konkurenci (sérii GTA a další) daleko za sebou.

To, co dělá ale z Mafie legendu je ale její příběh, který zpětně ještě více oceňují po přečtení Kmotra od M. Puza. Jedná se sice o klasickou zápletku, možná až kompilát známějších děl (zmíněný Godfather, Goodfellas a tak dále), ale se vším, co by měl obsahovat. Bonusem je i na poměry počítačové hry nepříliš časté retrospektivní vyprávění. Poté je tu ještě konec, který po dlouhých hodinách strávených ve hře jistě zapůsobí na nejednoho hráče.

Nevím, zda to je zdejším občanstvím, ale za vůbec nejlepší hry z akčního žánru považuji trojkombinaci v podobě Flashpoint, Vietcong a právě Mafii. Především díky tomu, jak k nim samotní autoři přistupují. Díky svému nadšení pro titul neváhají vycestovat a nafotit lokace, načerpat atmosféru z literatury a veškerý svůj čas právě obětovat přípravě. A takto by to mělo vypadat vždy.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude v roli příslušníka SWAT bavit zatýkat podezdřelé, řvát na civilisty aby uhli z mířidel nebo jen odpalovat dveře, a bez ostychu vlétnout do právě rozpoutaného pekla.

Jenže už první mise mě dokázala naplno pohltit. S postupem času přišlo na obtížnější operace, kde byla nutnost takticky naplánovat průchod, mnohdy v samotném závěru zbyl pouze jediný kulhající člen z čtyřčlenné jednotky, a stále zbývalo zajistit dva teroristy nebo překupníky drog. Jak by se podle námětu zdálo, hratelnost, díky výborně nedesignovaným mapám spolu s nahodně určeným pozicím civilistů a podezřelých, vůbec nepřechází do stereotypu, i když misi opakujete po desáte, aby byla splněna s co možná nejlepším hodnocením.

Misí je všehovšudy třináct, některé jsou splněné do deseti minut, jíne budete často opakovat, dokud nebude plán dané lokace dostatečne zapamatovaný. Mezi takové se může řadit zásah v přepadené bance, která je plná elitně vybavených teroristů. To, že jedne či dva zásahy znamenají smrt a ztráta života civilisty je nepřípustná je samozřejmostí. Díky různorodosti misí je tak možno prožít i zásah v nočním klubu, knihovně nebo v právě rekonstruovaném patru mrakodrapu.

Militaristy zajisté potěší široký arzenál prostředků na pacifikaci teroristů a dalších podezřelých. Navíc, když je hra příjemně hratelná a zároveň realistická, není třeba dlouho váhat nad jejím zahráním. Pro mě jedno z největších překvapení, a vítané zpestření zaběhnutých principů žánru.

"Bad boys, bad boys, Whatcha gonna do, Whatcha gonna do when they come for you?"

Běžně bych se po negativních zkušenostech s dílem prvním do pokračování nepustil, ovšem se zakoupením Orange Boxu přišlo (po výborném Portalu a Team Fortress 2) i na Half-Life 2, konkrétně bylo HL2 pro zvědavost zahráno jako první. Chybějící internetové připojení oddálilo zkušenost s touto již legendární sérií o pět let, po čistě technické ztránce ale jak roku 2009, tak i o dalších pět let později roku 2014, se může druhé Half-Life směle porovnávat s konkurencí, i to zvláště díky osobitému stylu Viktora Antonova.

První momenty jsem velmi dobré; po designerské stránce velmi dobře v několika desítkách minut nastínění poměrů dystopické budoucnosti a směřování děje v čele menší odbojové skupiny. Ovšem s příchodem páčidla a dalších zbrání v různých intervalech přichází na řadu menší, později větší, stereotyp tolik běžný pro lineární akce z vlastního pohledu - a zpestření v podobě rozličných teréních překážek a jejch řešení tomu příliš nepomáhá. Nicméně, oproti prvnímu dílu již nejsou zdaleka tak frustrující (což je způsobeno intuitivnějším ovládáním). Běžně bych považoval hrací dobu okolo osmnácti hodin za výbornou, bohužel jsem nedokázal objevit to kouzlo, které dílo Valve obsahuje a v jistých směrech FPS žánr posunuje. Pozitivní je ale jistě průběžná aktualizace nebo široká fanouškovská základna, soustředící se na všemožná vylepšení a modifikace (skvělé Pirates, Vikings, and Knights II nebo Minerva).

Negativa z mého pohledu, jak asi tušíte, převažují. Pro to, abych mohl s klidem označit titul označit za povedený, vyžaduji jistou atmosféru nebo nějaký prvek, který by mě dokázal na pár dní plně pohltit, sžít se s hlavním protagonistou či jen objevovat zajímavě nadesignované prostředí. Toho se mi nedostalo, nejenže jsem hrál za němého hrdinu (to by ani nevadilo, ale ve hře, která klade důraz na podání příběhu to je napováženou) ale i dialogy byly smrsknuty na minimum, a v pozdějších částech je nemělo ani smysl číst díky jejich nulové zajímavosti. Velkou část hry strávíte i za volantem bugíny a vznášedla, jenže to je zpracováno velice špatně i na poměry daného žánru. Vypíchl bych ještě linearitu, jejíž absence je v tomto žánru pokud autoři namají zajímavé prostředí či příběh více než podstatná, a především pocit sterilního až neosobního prostředí.

Nezní to tak úplně špatně, že? Jenže po celou dobu jsem doufal, kdy vše skončí. A to se mi u počítačové hry takřka nestává. Možná to bylo zapříčeněno prudkým letním sluníčkem nebo čerstvě dokončeným Metal Gear Solidem, ale hraní jsem spíše protrpěl, a kdyby nebyly prázdniny a kupa volného času, jistě bych hru s klidem odinstaloval a více se k ní nevracel.

Jistou část hrálo i vyhypování titulu, které mi mnohdy dokáže zkazit celý zážitek. Na Half-Life 2 jsem se těšil ještě před tím než vyšel, byl jsem učarován možností se projíždět po silnici, vystoupit, poté použít na jakési vesmírné plavidlo raketomet... předvedené technologické demo bylo jednodušše povedené. A poté i recenze v Levelu mě navnadila, jenže instalace dema vyžadovala internetové připojení – takže jsem postupně na tento titul zapomněl a obrátil svoji pozornost k ve stejném čísle recenzovanému Vampire: Bloodlines, shodou okolností také na tom samém enginu od Valve.

Výsledné hodnocení kvalitám jistě neodpovídá, ale u mě jde o jedno z největších zklamání. Čekal jsem podstatně jinou hru dle tehdejších prezentací (to spíše platí pro díl první). Těm kdo si sérii užili to přeji, já už se ale radši vracet nebudu, a návratím se tak radši do bojišt Everonu, tropické džungle nebo do sněhem zavátého New Yorku.

Pokud překonáte kritickou hodinu, seznámíte se plně s ovládáním a přistoupíte na daná pravidla tohoto světa, máte vyhráno. V tento moment už je jasné, že vás čeká dlouhotrvající zábava v podobě objevování všemožných zákoutí bariéry, sběru bylin či jen prcháním před v daný moment soupeři nad vaše síly. A v tom je právě to skryté kouzlo celé série, o několik hodin se můžete vrátit na místo činu, a skoncovat to tentokrát s výsledkem prospěšným pro vás. O tom, že Gothic je jedním z nejlepších trojrozměrných role-playing her není žádných pochyb. Obzvláště pro evropské hráče, kteří budou mít blíže k reáliím a zdejší, temné až středověké atmosféře, kde nic není zadarmo a smrt číhá na každém rohu.

Shadow of Chernobyl má řadu chyb. I přes jeden z nejdelších vývojů na něm není znát taková propracovanost, jakou by si hráči po šesti letech prací představovali. Spoustu věcí a lákadal, jako možnost využití dopravního prostředku, ve zdejší Zóně byla vynechána. Dokonce ani příběh není dostatečně poutavý a dialogy s okolními Stalkery jsou až na několik vyjímek stejné, jen se mění zadání jejich potřeb a tužeb. Zdá se vám těch negativ pro začátek už dostatečné množství?

Ne, ještě se zdaleka nekončí. Slibovaná volnost a otevřená prostarnství rozkládající se na desítkách čtverečních kilometrů tu je jen tak na oko aby se neřeklo. Célá Zóna je rozdělena do menších sektorů, ve kterých tolik možností k průzkumu, jak by téma nasvědčovalo, také není. Samotná reálnost je ale v míře nejvyšší, autorům se podařilo dokonale vystihnou atmosféru, která z fotek Černobylu a jeho přilehlého okolí dýchá. Pečlivě zpracovány jsou ale pouze objekty, jejichž průchod je nutný k pokračování v příběhu.

Střílečky s role-playing prvky mají dvě možnosti jak obrátit kvalitu do jedné či druhé polohy a rázem tak smazat předchozí neúspěchy autorů v jiných oblastech prodkuce titulu. Jenže ani to se ukrajinským GSC nepovedlo. Nápad s hledáním jistých artefaktů, anomálii, je zajímavý. Jenže když dobrá polovina z nich stojí jeden či dva tisíce rublů a nachází se doslova na každém druhém kroku, jejich sběr omrzí, a i když se nesnažíte, máte jich plné kapsy slušivého protiradiačního obleku. Sehnání pořádné pušky z počátku hry není žádný med. To si takhle vykračujete, když tu se náhle objeví východní cestou od vašeho počátečního místa eskorta pozuby ozbrojených ranařů, kterou logicky s bezedným vakem hřebíků a nožíkem neubijete. Po nějakém čase dochází zase k druhému extrému, kdy ani nevíte, zda dříve vyhodit tucet plechovek s lančmítem nebo se vzdát nutné vodky. Tento problém zaviňují obrovské zásoby munice, vypadnuvší z okolních bratrů ve zbrani, které nechat na pospas pustině by bylo hříchem. Nikdy nevíte, zda zanecháný nábojem nemůže být tím, pro vás posledním.

Asi už nervoźně přešlapujete, kde že se mohlo vzít tak vysoké hodnocení. A no, správně jste vsadili na bezkonkurenčí atmosféru, která se snaží co nejvěrněji nasimulovat tu z pripjaťské oblasti. Už letmé zaposluchání se do melodie v menu dává tušit, že s hraním musíte počkat do hluboké noci, nejlépe umocněné prudkým lijákem za okny. Poté, až se plně rozkoukáte a zvyknete si na mírně odlišné principy oproti standartní produkci, čeká vás ač lineární, tak prvotřídní zážitek, který graduje v oblastech, kde se obraz slívá do jednoho barevného odstínu, Geigerův přístroj pronikavě hučí svůj monotólný tón a vy jen výsledný úkaz samým ochromením strnule sledujete, a nevěnujete pozornost z pravé strany se blížící přicházející smrti. To vše vrcholí na konci hry, kdy adrenalin bude kolovat v žilách nejednoho hráče až do samotné, pořádně obtížného pokud nemáte dostatek léčiv a nábojů, závěru.

Hru jsem hrál v základní verzi, takže dnes již různé módy upravují a optimalizují hratelnost, takže by se již mělo jednat o kompletní produkt, hodný vaší pozornosti. Výborná hra, jedna z nejlepších stříleček z vlastního pohledu a nebýt řady problému a splnění slíbených slibů, mohla tu být hra, která by sahala po hodnocení absolutním.

Celkem mě udivuje zdejší počet hodnocení, i přes více než nepříznivé ohlasy z redakce Score. Kdybych za Full Throttle měl platit tehdejší plnou cenu, jistě bych se po těch třech, čtyřech hodinách tvářil stejně. A to je také největším problémem samotné hry - je krátká a vcelku jednoduchá, tedy přesný opak toho, na co jsou (byli) fanoušci LucasArts zvyknutí. Naštěstí to dokáže tato motorkářská adventura vyvážit, a nedopadá tak jako produkce American Laser Games nebo podobně laděné interaktivní filmy.

Ostatní prvky už jsou však podstatně zajímavější a hodnotnější. Počínaje netradičním a málo využívaným zasazením mezi pouští ošlehané motorkáře a výborným dabingem konče. Navíc hra příjemně plyne, nehází pod nohy příliš překážek v podobě malých předmětů nabo nelogické kombinace předmětů.

Příběh není nijak komplikovaný, úvodní scéna dokáže naladit na jízdu v nedaleké budocnosti, kdy klasické motorky se již nevyrábí, a jsou zájmem pouze několika gangů a nadšenců jako je hlavní hrdina hry. Jedním takovým příslušníkem gangu je právě Ben, v jehož kožené vestě odehrajete celou hru. Během tohoto putování potká minimum spřátelených tváří, ale když už, tak mu pomohou po zbytek jeho cesty. I přes krátkou hrací dobu se najde místo na zpestření hratelnosti. Pár desítek minut strávíte přímo v sedle vašeho stroje, a zbraní se budute snažit zbavit dotírajících motorkářů, nebo se dostanete i do dvoustopého vozidla v jedné demoliční aréně. Navíc celkem často narazíte na další povedené cutscény posuvající děj závratnou rychlostí kupředu.

Kdyby Full Throttle vyšel dnes, dovolil bych si tvrdit, že by zaznamená podstatně větší úspěch než v roce 1995. Jedná se totiž o adventuru moderního typu se snadným ovládáním, pěknou ručně kreslenou grafikou a optimálním vyvážením obtížnosti a délky - svým předchůdcům, tedy Indiana Jones and the Fate of Atlantis a The Secret of Monkey Island se ale vzdaluje až příliš.

Harvester. Klasická tuhá adventura z poloviny devadesátých let, která sází na řadu (ne)herců, neopodstatněné násilí a dlouhou hratelnost. To vše mám rád, takže sice se zpožděním (třinácti let), ale přece jen jsem si vyzkoušel a dokončil tento titul od takřka neznámých autorů.

Poprvé jsem spatřil zmínku o Harvestru v recenzi ve Score. Už na první pohled mě hra zaujal, stejně tak asi předchozího majitele, který si zaškrtával tituly, které si chce zahrát (nebo to bylo naopak?). Na jednom obrázku kočičí masokombinát, na druhém stažený řitní otvor... není divu, že v mnoha recenzích se dočteneme, že jde spíše o nevkusný garážový produkt partičky podivných studentů než o vysoko rozpočtový interaktivní titul, kterým Harvester však je.

Bohužel samotná hratelnost není nikterak vysoká. Naopak. První polovinu rozdělenou do šesti dnů budete plnit úkoly pro fanatiky v "The Lodge", a jejich záměry se dozvíte až na samém konci hry. Do děje tak vstupujete s klasickou berličkou tvůrců – amnézií. Všichni jen odpovídají "You were always a kidder Steve" když se snažíte dopátrat, kdo tito lidé jsou a proč se všichni chtějí upsat do místní organizace, a postupně začínáte přicházet, že v tomto zapomenutém městečku v Texasu není vše v úplném pořádku. Sovy krouží nebezpečně blízko. Některé nápady jsou zajímavé, jiné méně, ale jako celek to nefunguje. Spíše jde o kompilát více méně šokujících scén, i když ty ve většině působí na hráče úplně jinak, než to pravděpodobně tvůrci zamýšleli. Příběh hráče dostatečně nevtáhne, dialogy jsou dlouhé, ale takřka nic nevypoví a slibovaného násilí, kvůli kterému se většina zákazníků o tento titul zajímala, se dostaví spíše ke konci nebo jen není nijak neobvyklé v průběhu Harvestera.

Jak jsem již zmínil, obtížnost je více než přepísknutá. Předmětů má Steve celou řadu, lokací není málo a malých, snadno přehlédnutelných interaktivních míst je také slušná koncentrace. Ostatně, na použití žebříku na světlo by šlo přijít, ale vypnutí poplašného systému vně vašeho domu chce notnou dávku štěstí nebo dlouhé chvíle zkoušení všeho na vše. Od čeho jsou ale návody, že.

Na závěr komu Harvestra doporučit. Běžnému hráči zcela jistě ne, existuje řada lepších her (i s podobnou tématikou - Sanitarium a I Have No Mouth, and I Must Scream). Dnešní hráč adventur upřednostní spíše novější tituly nebo klasiky od LucasArts nebo Sierry. Zůstává tu tak jen úzká skupinka, chtějící něco nového a neokoukaného. To ale, i přes chlubení se autorů, že jde o nejnásilnější adventuru, psychologický teror a tak dále Harvester jako videohra nenabídne. I když závěr mě vcelku potěšil a zachránil pošramocený dojem z poslední třetiny.

The Neverhood aneb jak udělat z vysoce originálního, a do určité míry ojedinělého, titulu všeobecně oblíbený titul.

Hře jako takvé nelze takřka nic vytknout. Hraje se výborně, nabízí nevšední a přesto stravitelný a příjemný zážitek a především jedno z nejinovativnějších audiovizuálních zpracování, jaké můžete u videoher nalézt.

V příběhu Klaymana nejde tak o samotný děj, ale o zážitek, který si po absolování hliněného díla odnesete. Ostatně některé segementy hry si občas pustím či zahraji jen pro zlepšení nálady - díky všudypřítomnému humoru a geniální hudbě, která se prakticky nedá oposlouchat, pokud si ji oblíbíte.

Když si k tomu připočtete ideální délku okolo deseti hodin a zajímavé a odlišné puzzly a (ne)logické problémy, vyjde vám titul, který se právem stal i přes počáteční nepříznivé prodeje adventurní klasikou a prakticky jedním z nejoblíbenějších počinů v žánru.

Chtěli jste se stát někdy otravným hmyzem a cupitat po rozkládajích se vnitřnostech ryby připravované v kuchyni? Či jen přelézat mrtvolky kamárádu, kteří skočily na lep, a to doslovně?

V Bad Mojo ani nedostatnete na výběr. Jednou už je z vás malý a mrštný šváb, snažící se vyhýbat překážkám lidským, prostorovým i těm, od biologicky vyspělejších živočichů.

Autoři museli mít jistě cit pro detail, jinak si nelze vysvětlit pestrost umně nafoceného, a poté poupraveného prostředí, kdy se během hraní opravdu cítíte jako několika centimetrový hmyz. Ostatně, nejeden hráč si při hraní druhého titulu Pulse Entertainment začne blíže všímat skulin a méně přístupných a viditelných míst svého pokoje, zda tam náhodou nekypí nežádoucí život neoblíbených členovců. Stvořená pozadí jsou navíc vyvedeny velice naturalisticky, neušetří vás pohledu na zahnívající zbytky jídla, žiletky vysypané na kryse nebo jen na další, již vyschlé torza příslušníků hmyzí říše. Navíc je vše prolnuté detaily jiného druhu, od pohybujících se fotografií v novinách až po podivně zajímavé animace.

Netradiční nápad vyčnívá nad vším ostatním, samotném hraní ale nijak nezaostává, naopak díky své intuitivnosti si hráč vystačí pouze s šipkami pro orientaci směru pohybu švába a s logickým uvažováním. Naopak se příliš nepovedl casting hlavního hrdiny, představitele toho, z kterého se stane šváb (nicméně to platí jen pro intro a závěr).

Originální adventura s nápaditou premisou, která by neměla chybět v portfoliu dohraných titulů žádnému hráči-labužníkovi. Na závěr ještě velice zajímavý rozhovor s tvůrci, po kterém si u mě získali další body.

Trojrozměrné akce z prvního pohledu nevyhledávám, ani mě jejich hraní příliš nebaví. Far Cry byl ale vyjímkou potvrzující pravidlo. Tvůrcům z CryTeku se podařilo zvýraznit přednosti žánru a omezit počet chyb na minimum.

Předně bych vyzdvihl opravdu tuhou obtížnost s nemožností ukládat v průběhu hry. Ač jsem tuto funkci mnohdy v průběhu přestřelek proklínal, na konec se ukázala, podobně jako u Operace Flashpoint či Vietconga, jako prvkem stěžejním. Mnohem více jsem se snažil v džungli přežít, bál jsem se útoků skrytých mutantů a využíval jsem všechny možnosti, které poskytovala volná plocha korálových atolů. Mimo toho je Far Cry značně rozsáhlý, dvacítka úrovní dostatečně provede připraveným prostředím vně vědeckých interiérů, ukotvenou vojenskou lodí nebo jen tábory najatých žoldnérů. Potěšil mě i český dabing, který se podle mě do FPS her celkem hodí.

Hlavní předností v době vydání byla ale jednoznačně grafická stránka. Když jsem prvně viděl tento trailer, pustil jsem si ho pro jistotu ještě několikrát. Jednodušše jsem nevěřil, že je možno do hry s otevřeným prostředím implementovat volné projíždění se v teréním voze, či z vrcholků seskočit s rogalem a poté plynně plachtit. Ke hře jsem se sice dostal o tři roky později, ale to nic neměnilo na fascinaci technickou prací grafiků CryTeku.

Far Cry se pro mě stal milým překvapením, a jednou z nejpovedenějších her svého žánru. I když původní myšlenka ostrova obydleného pravěkými ještěry, jak se původně zamýšlelo, vypadala ještě lákavěji.

Dokonalá ukázka toho, že jde vytvořit aktuální a výbornou adventuru bez dabingu, bez okázalé hudby na každé obrazovce a na minimálním prostoru hrací plochy. Stačí jen zvolit správné téma vhodné ku možnostem dané doby, naplnit mapu zajímavými postavami, nebo jen vhodně dávkovat dialogy, průzkum nových míst a boj, ze kterého je v mnoha případech lepší vycouvat. Remake původního Hero's Quest navíc nabídl klasické sierrácké ovládání druhé generace a krásnou, ručně malovanou grafiku.

Navíc když je hra obohaceno o jednodušší role play prvky a možnost hrát za tři povolání, kdy se opravdu styl postupu mění, nebo s jakou lehkostí jsou psány dialogy, což ostatně platí i český překlad, není jediný důvod tuto adventuru nevyzkoušet. I díky této sérii řadím Sierru vedle Legendů a LucasArts na samotný vrchol výrobců specializujících se na tento žánr.

Kdybych nehrál díl čtvrtý (Quest for Glory: Shadows of Darkness) a nezjistil, co jde z tohoto námětu vytěžit, neváhal bych dát Úkolu pro hrdinu ještě vyšší hodnocení. Nicméně výborný vstup do pětidílné série, která více méně inspirovala řadu pozdějších her.