Nebýt DH a zdejšímu hodnocení Resident Evilu, pravděpodobně bych druhý díl populární série nikdy nerozehrál. K mému překvapaní je RE více než hratelný, není příliš rozsáhlý (žádné natahovaní pomocí dlouhého přemístování na místo určení jako v žánrově podobném Silent Hillu) a oplývá i velice slušnou atmosférou.

Menší variabilita prostředí je nahrazena možností průchodu hry s Claire nebo Leonem, kdy jsou některé pasáže hry a cutscény odlišné. Děj je variací na zombie apokalypsu, tentokrát zapříčiněnou společností Umbrella, která vyvinula mutagení virus a následně se ji koloběh událostí vymkl z rukou. Gradace příběhu udrží pozornost a napětí hráče do té doby, než se objeví závěrečné titulky. Puzzlů je tak akorát, kolik by člověk čekal od tohoto typu her, a tvoří vcelku příjemné osvěžení od střelby do zástupů zombie nepřátel.

Hudební doprovod je minimalistický, jiný by se však ani k vystavěné atmosféře nehodil. Za velké plus považuji grafické zpracování podobné ostatním hrám z Playstationu One, kdy na detailně předrenderovaném a následné ručně dokresleném pozadí se pohybují trojrozměrné postavy.

Z mého pohledu se nejedná o převratný titul, ale "pouze" o kvalitně zpracovanou žánrovku, která je vhodná takřka pro každého hráče. Zahrání tak jistě můžu doporučit.

Jedna z mých prvních, a také nejoblíbenějších akčních her klasického ražení. Samotný začátek, pohled na orbitální stanici a následné probuzení, kdy nevíte, kdo jste a proč se vás neznámé jednotky snaží zneškodnit, dává tušit kvalitní sci-fi akci, kterou Chaser i je. Jen v málo FPS hrách mě hratelnost bavila více.

Začátek tak trochu připomíná System Shock, kdy vše okolo na vesmírné lodi Majestic vybuchuje a jsou slyšet poplašná zařízení. Po vzoru Half-Life pro změnu slovenští autoři zakomponovali řadu předskriptovaných akcí, které přidávají na atmosféře, avšak tolik jako u díla Valve neruší. Dalším výrazným bodem zvyšujícím hratelnost je bullet-time, který díky vysoko nastavené obtížnosti budete často využívat. Zaujme i výborná vizuální stránka, především na Marsu, kdy oranžovo-červené světlo zalévá interiér ocelových základen. Jediným markantnějším záporem je rozsáhlost úrovní a v některých i občasná sterilita. To v kombinaci s devatenáctkou misí, často rozdělených i do pod úrovní, znamená velice dlouhou hrací dobu, která na rozdíl od moderních FPS sazí spíše na kvantitu jak nepřátel, tak i lokací, než na intenzitu zážitku. Nicméně v době kdy člověk neměl k dispozici desítky her ideální.

Přesto jde ale o velice kvalitní akční hru s povedeným pocitem střelby, z počátku zajímavým příběhem a v neposlední i dlouhou, avšak ne po celý čas ne tak výživnou, dobou hraní.

Vynikající remake původní, dnes už hůře hratelné, klasické adventury, která definovala žánr jako takový a znamenala pro LucasArts krok správným směrem pro další desetiletí. Grafika zachovává původní styl, autoři také použily většinu materiálu z verze pro FM-Towns.

Překvapením je pro mě svižná hratelnost, která po celou dobu drží hráče i přesto, že je děj minimalistický a odehrává se jen v sídle doktora Freda a jeho rodiny. A s tím je spojen asi největší klad, nelinearita a pohyb obyvatel domu v realném čase. A tak se muže stát, že v jednu chvíli potká Dave, hlavní představitel, manželku Dr. Freda v kuchyni, později v jejím pokoji a tak dále. Na cestu si, jako Dave vyberete ještě dva přátele a můžete, vlastně pro dohrání je to nezbytné, kooperativně splnit úkol – zachránit Sandy ze spárů Dr. Freda a jeho pomocníků tentaclů.

Povinnost pro adventuristy, a zajímavé zpestření pro všechny ostatní. Kdo by také neznal základní hudební motiv hry Maniac Mansion.

Relive the glory!

Sérii Gabriel Knight považuji vůbec za nejlepší adventury. Quest for Glory, především první a čtvrtý díl s germánskou, respektive slovanskou kulturou mám také velice rád. A tak přišla řada na celosvětově nejznámější adventury od Sierry - King's Quest, kde vrchol nastal právě u pátého a šestého dílu, minimálně co se bezproblémového ovládání a grafiky týká.

Znalost předešlých dílů není nutnů, i když je lepší přečíst si popisy minulých dílů. Král Graham, který na počátku své cesty v prvním díle získal království Daventry, nyní o svůj hrad přijde, stejně tak o svou rodinu. Za vším stojí čaroděj Mordock a tak se úkol stává jasným. Zachraná rodiny, hradu i majetku.

Společníkem vám bude mluvící sova Cedric. Asi nejotravnější sidekick kterého jsem ve hrách viděl, a především slyšel. Navíc blížící se smrt Grahama zahlásí v moment, kdy už hlavní postava padá do rokle, je ušktnuta atd.. Samotný příběh je klasická pohádka s jasně danou zápletkou. Jak to na mě u QFG fungovalo, tak zde, především ve scénách s mluvícími zvířátky, ne. Obtížnost je nastavena hodně vysoko, a to díky častým umrtím, lokacím jako poušť a moře kde je nutné najít správnou cestu a především díky relativně snadno přehlédnutelným objektům, které jsou pro další postup nezbytné.

Pátý díl, jako první hra od Sierry, obsahuje dabing. A nadabováno je opravdu vše, od všech postav tak i po menu a varování. Kvalita ale není valná, a tak často není vše slyšet. Grafika, ač né tak detailní, je velice povedená a stává se tak hlavním důvodem, proč KQ vyzkoušet.

I přes příběh, který příliš neupoutá k monitoru, je KQ dobře hratelný, a může sloužit jako povedený úvod do série. Především pro ty, jenž mají Quest for Glory několikrát projíté a hledají podobnou, i když v mnoha směrech rozdílnou, zkušenost. A pro ty, co už Absence Makes the Heart Go Yonder dohráli - mírně parodické shrnutí děje.

Blood je jako Doom II na steroidech. Pardon, na krvi. Hlášky, prostředí, skřeky kultistů a mnoho dalších detailů dělají z Bloodu ten správný, plazmatickou tekutinou nasáklý drink, jenž nelze než neodmítnout.

Gamedesing, obzvláště v prvních částech hry, má spád a každá z lokací je relativně propracována a obsahuje celou řadou tajných míst a předmětů. Později je už vidět mírný pokles nápadů u autorů, to je ale nahrazeno větším počtem nepřátel a rozmanitější sbírkou likvidačních nástrojů. Příběh těžko hledat, klasická zápletka pomsty s mírně zamotaným koncem. Jak už jsem zmínil, první část překypuje zapamatování hodnými momenty ať už jde o jedoucí vlak, bombardované město či projížďku v důlním vozíku. Zvláštní zmínku si zaslouží hudba (Infuscomus), která když zazní, zvedne adrenalin o sto procent.

Menším problém v plném vychutnání Bloodu (v DosBoxu) je špatné ovládání a občasné znehybnění, což v kombinaci s velkým počtem nepřátel znamená restart poslední uložené pozice. Finální resumé přesto vyzní více než kladně, především pro ty, jež upřednostní zajímavé prostředí a unikátní atmosféru zmaru před mírnou technickou zastaralostí Build enginu.

Nejlepší hra? Možná. Nejlepší hra minulého desetiletí? Jednoznačně! Ač by se mohlo zdát, že přechodem do 3D mistři z Black Isle, později Troika Games, jen těžko dokáží navázat na své izometrické klenoty, opak je pravdou. Bloodlines vyvrátí předsudky i tomu největšímu skeptikovi.

Atmosféra pohltí tak, jako se to vede snad jen System Shocku. Temné zákoutí Santa Monicy plná prostitutek a žebráků, čínská čtvrť, muzeum s kostry dinosaurů... to je jen malý výčet míst, kam se s upírem z jednoho ze sedmi klanů vydáte. Cestou narazíte na úkoly zajímavé (hotel Ocean) i méně zajímavé (katakomby pod LA) a nesčetně detailů, které dodávají hře dnes už kultovní status. Do toho všeho přimíchejte povedený dabing s dialogy a fantastickou hudbu - Downtown, Moldy Old World a o výsledku tak není žádný pochyb. Misky vah tak může nepatrně naklonit snad jen vliv bugů nebo nedokonalosti použitého enginu.

První hra zasazená do pravidel World of Darkness od Nihilistů naznačila možnosti tématu, ale až Bloodlines je do poslední části naplnila a darovala hráčům neopakovatelný zážitek.

O firmě Legend jsem se dozvěděl až poté, co jsem u uživatele Richmonda nalezl vysoce hodnocenou adventuru Death Gate, a tak jsem se začal více zajímat o studio Legend Entertainment produkci z druhé poloviny 90. let. Relativní neznámost v našich končinách je zapříčiněna především velkým množstvím textu v obtížné angličtině, minimálně v Mission Critical je celá řada málo používaných technických pojmů, a to, že většina jejich adventur má za základ některou z úspěšných knih, které byly populární především v USA či Anglii (Shannara podle románů Terryho Brookse atd.).

Základním pilířem hratelnosti je, jak už jsem zmínil, čtení každého detailu, kterých autoři na lodi Lexington rozmístili nespočet. Ať už to jsou skryté deníky, záznamy posádky či nenápadný kód, který když nezaznamenáte, budete mít ve finální části hry o starost více. A tak, jak postupně odkrýváte pozadí příběhu, stoupá i na spádu události. Samotný konec, stejně jako u konkurenčních sci-fi adventur, nabídne rozuzlení tam, kde by bylo lepší zanechat oponu a nechat tak pracovat hráčovu představivost.

Příběh začnete na palubě lodi Lexington. Osamocení, na ošetřovně a bez sebemenšího ponětí co se okolo děje. Poplašný hlas centrálního počítače hláší závadu a tak nezbývá příliš času na její řešení a je tak nezbytné ihned jednat. Po dosažení terminálu, jenž obsahuje zprávu určenou pro vás může začít pouť za rozpletením vám svěřenému úkolu.

Několik hodin předtím sledujeme kapitána Dayna, jenž čelí rozhodnutí jak se zachovat, při náhlém a nečekaném příletu nepřátelské lodi UNS Dharma. Její kapitán rozkáže všem členům posádky Lexingtonu, aby se ihned vzdali a v záchranném modulu opustily loď. Kapitán Dayna ale nemůže nechat cíl letu, planetu Persephone a její tajemství, nepřátelské United Nations. A tak podnikne spolu s Tran riskantní krok. Všichni členové, až na jednoho, jenž je v umělém spánku, opustí Lexingtonu v záchranném module, jenž byl naplněn velkým množstvím trhaviny. A tak při dostatečném přiblížení se k UNS Dharma se posádka sama obětuje, s nadějí, že se úkol zanedlouho probranému muži povede.

Díky úspěchu předchozího titulu, Shannary, mohli autoři angažovat známé herce (Michael Dorn ze STNG) a tak jak by se dalo čekat přeplnit cd-romy interaktivními filmečky. Opak je ale pravdou, delší hrané scény se dočkáme jen na začátku a uprostřed hry. A tak zbylo místo pro nádhernou pixel-art grafiku, jakou jen dokáží grafici v Legend Entertainment. Na lodi to není ještě tak znát díky držení se zažité představy o tom, jak vesmírné plavidlo z vnitřku je vybavenou striktně funkcionalisticky. Zvuků není mnoho, stejně tak hudby, která zazní jen při důležitých okamžicích.

K dokonalosti stále něco zbývá, ale i tak se Mission Critical může směle řadit mezi ty nejpovedenější adventury.

Half-Life. Legenda. Klasika. Kult.

A také velké haló v médiích, často označované za revoluční titul na poli stříleček s příběhem. A do jisté míry po právu, ač jistě HL nebyl v tomto první a ani nejlepší (Jurassic Park: Trespasser), tak dokázal čistokrevným FPS přidat i další rozměr naléhavého příběhu plného interaktivního prostředí a živého světa uzavřené laboratoře.

Technické zpracování je na pomyslném vrcholu tehdejších možností, ač určitá sterilita prostředí je znatelná. Zajímavostí je také celá řada interaktivních prvků (možnost vypnutí světla a následná reakce obyvatel komplexe Black Mesa na nově vzniklý problém, či System Shockem inspirované smrti vědců bez možnosti zvrátit průběh jejich osudu). Běžnou střílečku ozvláštňují, či spíše hratelnostně strhávají, arkádové prvky - manipulace s bedny a skákání po nich, šplhání, přeskoky do šachet trvající celou věčnost... a to vše v enginu, kde nejsou vidět končetiny a samotný skok často záleží na štěstí. Po dvacátem pokusu dostat se na vyvýšené místo budete autory z Valve proklínat a přát jim ještě více kilogramů.

V témže roce vydané tituly jako Jurassic Park: Trespasser či pozdější slovenský Chaser mě zabavily mnohem více. O srovnání s Doom II: Hell on Earth nebo Blood, aneb jak má vypadat akce a ne něco mezi, se raději zmiňovat nebudu. Finální verdikt v mém případě je negativní, zvláště kvůli až legendárnímu status, jenž ani zdaleka nekoreluje se samotnou kvalitou hry.

Absolutní klasika, kterou ovšem po právu zastínil třetí, v některých směrech propracovanější díl série.

Já se ale radši vracím k The Succession Wars, který má pro mě přehlednější grafické zpracování a především nezapomenutelnou hudbu v jednotlivých městech a bitvách (Knight Town, Barbarian Town, Combat 3 ), která mě dokáže vrátit do druhé poloviny 90. let. Dlouhé desítky, až stovky, hodin hraní se mi vrylo do paměti, a musím říci, že zpětně šlo o jednu z nejlepších voleb v rámci přiložených her (Level).

Příběh kampaně o dvou bratrech, "zlého" Archibalda a "hodného" Rolanda, kteří chtějí uzmout trůn po svém zemřelém otci, ničím nepřekvapí, ale jako výplň mezi několika mapy (konkrétně jich je deset, respektive jedenáct) funguje. To vše navíc doplňuje nesčetné množství samostatných misí a editor, v němž stvoření kvalitní mapy je otázkou jen pár desítek minut až hodin a následná zkouška v hot saetu (až šest hráčů) ověří vaše konstruktérské schopnosti. A tak jediným větším záporem je repetivnost konání. Vždy je tu ale možnost Heroes odložit, a vrátit se k nim za pár týdnů. Proto jsem také hrál HoMaM II přibližně rok, a to především s kamarádem u jednoho počítače. Krásná protiváha stejně tak populárnímu, ale zcela odlišnému, Age of Empires II: The Age of Kings. Na Windows 98 se ale krásně doplňovaly.

Ekonomická rovina je do puntíku vyvážená, a tak všechna města mají stejné šance (warlock, ehm) na vítezství v jednotlivých scénářích. Hrdina po kapitulaci nepřátelské tvrze (a po jejím pracném dobývání) si může nakombinovat armádu z pěti různých typů jednotek a tak se může stát, že bude ovládat pět nejsilnějších kreatur z rozdílných měst. Z řadových jednotek jsem měl nejraději zombíky, pro něž byl typický pohyb, kdy šoupají druhou nohu za první. Pomalé, neohrabané a celkově nesympatické = a tedy ideální underdog!

Jak jednou nainstalujete a pochopíte základní princip, těžko se vám bude vstávat od počítače po dlouhé týdny. Vedle her jako UFO, Jagged Alliance 2 či Incubation patří série Heroes mezi nejpovedenějí "tahovky" 90. let. Doporučuje deset z deseti drolinů.

Legenda, minimálně na PS, které se stejně jako pro další tituly do té doby primárně určené pro konzole (Resident Evil, Final Fantasy) dostalo portu na osobní počítače, aby přilákala, nebo lépe rečeno odlákala, hráče právě na konzole díky pozdějším exkluzivním dílům sérií.

Co však zprvu většinu hráčů nezvyklých na gamepad udeří je mechanismus ovládání. Na záčátku vám bude Metal Gear Solid házet pod nohy jeden klacek za druhým - nejen, že kamera snímá Snakea z pohledu přímo nad ním a přehled o okolí je tak minimální, ale i příběh může působit mnohdy až překombinovaně, a v některých částech i zmatečně. Zkráceně tak, jak to jen umí tvůrci pocházejíci z východní Asie.

Dalším faktorem který dělá z Metal Gearu specifickou hrou je prostředí. Ve výsledku Snake stráví celý čas na ocelově šedozelené základně umístěné na Alijašce. Hlavním pojítkem mezi cutscény vám tak bude časté vracení se na místa na nichž už Snakeovy nohy již spočinuly. Díky tomu ale naplno vstřebáte atmosféru komplexu obývaného nezvykle velkou koncentrací postav, kde každá má vlastní příběhem a motivaci pro své zdejší konání. Co ale Metal Gear Solid pasuje na status legendy jsou scény před, nebo po konfrontaci s hlavními charaktery. Například postřelení Meryl od Sniper Wolf řadím mezi jeden z nejsilnějších zážitků jaké jsem ve videohře viděl.

K mému překvapení i přes obtížnější ovládání a někdy až naivní dialogy do sebe vše zapadá a funguje, a díky skvělému dabingu podbarveného přesně padnoucím ozvučením a hudbou hráč těch téměř deset hodin s nadsázkou neodtrhne od titulu oči až do závěrečných titulků. Z mého pohledu jedna z nejpovedenějších her vůbec, můžu doporučit všem těm, kteří upřednostňují strhující děj před vizuální prezentací a sterilnějším prostředím.

Věřili byste, že jde do patnácti minut zasadit hru, která vás nejen zabaví jako komerční produkty, ale navíc si na ni vzpomenete i z nějaký ten čas? Já také ne. Jelikož je hra opravdu krátká, nemůžu o ni napsat prakticky nic, jinak by se to dalo považovat za spoiler. Jen vás odkážu na direct download a doporučím si najít volnou chvíli (před odchodem do školy/práce či při přestávce fotbalového utkání které sledujete) a zahrát si jednu z nejlepších freeware her.

Válka v nejrealističtější podobě jakou může počítačová hra zprostředkovat. Mnoho různorodých misí v pozici řadového vojáka a později i velitele, řada techniky od nejrůznějších tanků, Škodovky 120 až po vrtulníky a letadla, to vše a mnoho dalšího si vyzkoušíte v průběhu Flashpointu. Téměř nevídaný záběr možností v žánru akčních stříleček (na rok 2001). Když se OFP objevila u výročního čísla Levelu, vůbec jsem tehdy nečekal, že se po příští měsíce za mě na určitou dobu stane militaristicky pozitivní jedinec. Po první okamžicích ve výcvikovém táboru jsem už tušil, že toto bude to pravé.

Otevřené, rozlehlé plochy s realistickou krajinou plnou lesů, polí a povrchových vyvýšenin protkané silnicemi na kterých občas projel džíp, či v dálce na poli traktor umocňovaly pocit vojenské operace, kdy civilní obyvatelstvo opustilo své domy a na ostrově tak zůstaly jen příslušníci dvou bojujících stran. Rozsáhlá kampaň čítající čtyřicet misí dala zabrat nejednomu hráči, a díky tomu vydržela na dlouhou dobu. Plusem byly i samostatné mise. Samotná kampaň oplývala řadou nezapomenutelných okamžiků (například mise, kdy se ocitnete osamoceni na kraji lesa, který má být zanedlouho pročesán znepřátelenými vojáky či zajetí pilota Sama Nicholse). Méně kvalitní byly jen mise za Hammera, kdy řízený tank neposkytoval tolik možností splnění mise jako u dvou ostatních hlavních postav.

Díky možnosti uložit si hru jen jednou za misi, dostává hratelnost novou dimenzi, navíc jediný přesný zásah do temene zpravidla znamená restart, a tak bez využití zalehnutí a krytí za domy či technikou se daleko nedostanete. Dlouhé chvíle tak strávíte zalehnuti, čekající než se před mířidly objeví pohybující se zelenohnědá tečka. Ano, je to zábava.

Technicky se OFP řadí k rané trojrozměrné grafice, ta ale neurazí ani dnes (2019) i kvůli povedeným modelům zbraní a vojenské techniky. Zvuky zbraní znějí tak, jak by asi v reálu znít měly a český dabing plný hlášek také nezklamal. Hudba je také velmi povedená a OST si pouštím docela často, Slow Blades, Track 2.

Flashpoint jsem často zkoušel i jako jednu z mála her v multiplayeru a dokonce jsem v ní ve škole vyhrál jeden turnaj. Hodiny a hodiny píle se tak zúročili. Jedna z mých nejoblíbenějších her vůbec.

Normality je trojrozměrná adventura, svým ovládáním a zpracováním podobná například Under a Killing Moon. Co ji činí zajímavou je zasazení do utopistického světa, tentokrát však v humorném podání, takže nečekejte tíživou atmosféru z Orwellova románu.

Rebel Kent, který žije ve městě ovládaném normy, posluhovači samozvaného vůdce Paula Nystaluxe, se jednou přimotá k obyvateli výtahu na umývání oken Daiovi, jenž je shodou okolností zainteresován do místního odboje. Po donesení ručně uvařené kávy a vyzpovídaní se Kent pustí do nelehkého úkolu osvobození od tyranie a nastolení režimu, který sám za svůj život ještě nepoznal.

Technické zpracování, už díky tomu, že engine byl později použit v úspěšné akční adventuře Realms of the Haunting, je nadstandardní kvality. V každé lokaci se nachází nějaké interaktivní předměty. Normality je také proloženo řadou enginových filmečků a dalších zpestření. Lokací však není mnoho, rozhodně bych si dokázal představit zařazení dalších míst vedle vězení, továrny, obchodního domu či samotného bytu Kenta - ovšem je jasné, že projekt, jako ten menší vedle Realms, měl jiný počet tvůrců a omezenější čas.

Hratelnost Normality je na vysoké úrovni. Předmětů a dalších postav není v lokacích mnoho a tak vše pokračuje ve svižném tempu podobně jako u Full Throttle. Ale stejně jako u zmiňované adventury se ke konci doberete rychleji než by jste čakali. Problémem ale je, že po dokončení se, minimálně u mě, projeví jakási neúplnost děje, jako by projekt byl v půli vývoje ukončen a na rychlo byl vytvořen konec.

Ale co, hra končí velkou polygonovou párty a dobře, i když na pár dní, se zasmějete a pobavíte. Adventura vyšších kvalit, která se snadno může stát i vaší oblíbenou.

Velké zklamání, obzvláště po přečtení chválou kypící recenze ve Score a jiných, pozitivních, ohlasů napříč webem. Kamenem úrazu je zde příběh. Ne, není špatný, ale než do něj plně proniknete, uvidíte závěrečné titulky. Pro fanoušky Lovecraft a jeho mýtu točící se okolo Cthulhu tento fakt ale odpadá, ostatně jde i o nepřímé pokračování Shadow of the Comet - kterému se však velké pozornosti pro komplikované ovládání nedostalo.

Jako mladý poručík Ryan jste přivoláni do ponorky HMS Victoria na další misi. Cílem je tentokrát Antarktida, kde byly skupinou vědců nalezeny dvě zapačetěné bedny. Po naložení těchto beden na ponorku začíná příběh nabírat otáček. Poté klasicky navštívíte některé lokace jako Falklandy, Bueonos Aires (z ní si projdete jen tamní knihovnu) či anglické městečko Illsmouth. Nečekejte ale žádné rozsáhlé pochůzky po mnoha obrazovkách, vše je v komorním duchu. Postavy a předměty nevyjímaje. To sice podporuje už tak zdařilou tíživou atmosféru, ale v kombinaci s malou rozlohou vytváří, respektive nevytváří žádnou podstanou vzpomínku, kterou by jste si po dokončení Prisoners of Ice odnesli.

Prisoner of Ice by si zasloužila vyšší hodnocení, ale v kontextu adventur, které jsem doposavad dohrál se řadí na ty nejspodnější místa. Být hra minimálně dvakrát delší a obtížnější, nemuselo by Prisoner of Ice upadnout, pokud nepočítáme fanoušky Cthulhu, do zapomnění. Přesto hru můžu doporučit už kvůli detailní grafice s vlastním stylem či povedeným dialogům a jejich dabingu. Doporučení platí především pro začátečníky nebo pro ty, kteří si chtějí zahrát jednu z klasických point n click adventur, jenž nezabere příliš času.

Jedna z nejrozporuplnějších her, jaké jsem kdy hrál.

Na jednu stranu se vůbec nedivím, že se hodnocení Oblivionu často pohybuje kolem průměru. Sám bych některé pasáže čtvrtého dílu série The Elder Scrolls hodnotil velmi podobně – generické prostředí, místy toporné dialogy a výrazné zjednodušení RPG systému oproti The Elder Scrolls III: Morrowind nebo The Elder Scrolls II: Daggerfall. Jenže... Je tu i druhá strana mince. A ta se začne ukazovat ve chvíli, kdy přijmete svět takový, jaký je. Když se přestanete zabývat vedlejšími banalitami a začnete vnímat samotný zážitek z volnosti, objevování a ponoření do světa Cyrodiilu. Ten je možná menší než mapy předchozích dílů, ale stále působí obrovsky – zvlášť pokud se rozhodnete toulky zpomalit a hru si skutečně vychutnat. A nebo si svět upravíte k obrazu svému – a tady Oblivion opravdu září. Díky obrovské komunitě modderů je možné změnit téměř vše: grafiku, uživatelské rozhraní, systém soubojů, umělou inteligenci, hudbu i samotné questy. Hra se pak může stát přesně tím, čím chcete, aby byla – což je pro sandbox RPG titul obrovská devíza, zvláště v roce 2006 a letech následujících. 

Oblivion se ke mně dostal ještě v roce vydání (dárek k Vánocům, cena byla tehdy 899 Kč). Strávil jsem v něm více než 150 hodin, což pro mě tehdy bylo něco naprosto nevídaného u jednoho titulu. A přestože jsem během těch desítek hodin narazil na mnoho hluchých míst, hra mě dokázala vždy znovu překvapit – a někdy i okouzlit. Vzpomínám si například na první větší úkol v Kvatchi – městě sraženém do kolen invazí z Oblivionu, který dodal příběhu okamžitě váhu. Nebo na jízdy na koni po zasněžených horách, kdy jsem s tlumeným klapotem kopyt přejížděl přes skaliska skrytá pod sněhem. A samozřejmě na vzestup hrdiny v aréně, kde každý boj byl krokem výš v kastovním žebříčku. 

Jedním z nejsilnějších prvků Oblivionu jsou vedlejší úkoly – ať už pro cechy, daedrické bohy u svatyní, nebo jen pro obyčejné obyvatele Cyrodiilu. Mnoho z nich má silný nápad nebo nečekaný twist. Jeden z mých nejoblíbenějších zůstává ten s malířem uvězněným ve vlastním obraze – surrealistická miniatura, která mi utkvěla v paměti dodnes. Stereotypu se navíc lze snadno vyhnout, třeba i výměnou hudby (já používal soundtrack z filmu Barbar Conan, který perfektně sedl k atmosféře), změnami prostředí nebo nahráním rozsáhlejších modů. A pokud jde o grafiku, ve své době patřil Oblivion společně s Gothic 3 k absolutní technologické špičce, a i dnes má při správném nastavení své kouzlo. Obecně velmi rád vzpomínám na tuto dobu. Žádné starosti, devátá třída, legendární dvojice moderních RPG... co si více přát.

Oblivion mě bavil možná víc než kterýkoli jiný TES. A to zvláště proto, že přišel ve vhodnou dobu. The Elder Scrolls V: Skyrim je nepochybně techničtější a dotaženější titul, ale současně i méně hravý, méně živý. Oblivion měl stále v sobě trochu onoho "starého" ducha – rozlehlého, rozporuplného, ale fascinujícího. Mrzí mě jen, že jsem se k předchozím dílům (Morrowind, Daggerfall) dostal až později. Ale Oblivion mi to tehdy plně vynahradil. I přes zmíněná zjednodušení měl něco, co mě dokázalo zaujmout na dlouhou dobu. A s vydáním vynikající total conversion modifikace Nehrim: At Fate's Edge (a následně Enderal: Forgotten Stories) mám navíc další důvod se do tohoto světa znovu vrátit.

Osobně hodnotím 9/10, i když velkou část hodnocení tvoří vzpomínky spíše než samotná kvalita herního designu hry. Nicméně Oblivion jistě špatná hra není, viz nadšené recenze ve Score a Levelu.

Jedna z prvních her od Crya, která si mimo jiné vzala inspiraci v klasickém sci-fi díle, Herbertově Duně. Nebýt soundtracku, asi bych se k této již značně zaprášené adventuře se strategickými prvky nedostal. Koncept působí na papíře poměrně komplikovaně, v praxi je intuitivní a velmi dobře hratelný.

Vyprahlá planeta posetá písečnými duny, dalo by se říci jedna z mnoha, ale jednu odlišnost přeci jen má. Zdejší zásoby melange, nejcennější komodity, se nachází jen zde, na planetě Arrakis a je Paul Atreides vyslán imperátorem Shaddamem IV. pro její získání. Nehostinou planetu ale obývají jen takzvaní Fremeni, kteří se starají o samotnou těžbu a znepřátelený rod Harkonnenů.

Audiovizuální stránka jak jsme u Crya zvyklí je nadstandardní i dnes. Plně trojrozměrné průlety pouští, změna prostředí dle deního cyklu či povedený pixel-art u postav. V CD verzi je i dabing a upravené intro. Hlavní předností ale stále zůstává hudba od S.Picqua, která dokonale podkresluje atmosféru a tak hraní příjemně plyne...

...než si uvědomíte, že po několika hodinách je konec. Ale asi to k takto netradičně pojaté hře patří. Zbytečné natahování už tak relativně stereotypního managmentu Fremenů a zásílání vytěženého koření imperátorovi by déle pravděpodobně neobstálo. Adventurní stránka se mi líbila o poznání více. Přes to, že vás hra vede přímo k cíli, je zábavné sledovat vzestup Paula, jeho postupnou změnu a seznamování s postavy z řad pouštního lidu, Fremenů.

Ideální kombinace adventury a strategie pro fanoušky Duny či (i zároveň) začátečníky v strategickém žánru. Velkým plusem je také zcela profesionální soundtrack, Spice Opera, který považuji za vůbec nejlepší hudbu jenž byla vytvořena pro videohru.

Když jsem četl gamebooky a hrál tak maximálně Croca, nenapadlo mě, že by bylo možné fantasy světy převést na obrazovku. Tím myslím venkovní svět, kde můžete jít kam se vám zrovna zamane či zapříst rozhovor s libovolným občanem tamní říše. O to větší překvapení spojené s nadšením se dostavilo po vykročení z žaláře v kůži křižáka Drakea.

Svět, ač ohraničený z obou stran mohutnými vrchy potaženými jednolitou texturou, nabízel různé cesty a především možnost volby. I přes značnou kritiku, která mě přes mé minimální zkušenosti s hraním na počítači nijak nezastihla, je titul vhodný pro začátečníky v žánru role-playing díky jeho redukci interaktivity a požadovaných úkolů na minimum a o to větší orientaci na (velmi zábavnou) akci.

Abych mohl něco o hře napsat, cvičně jsem si před pár měsíci projel přibližně půlku hry. První problém nastává hned s ovládáním. Jde si na něj zvyknou, ale podobně jako u hry The Devil Inside to nějakou chvíli trvá. Pak už se ale všechno rozjede a jeden nepřítel za druhým padají pod tíhou zvolené zbraně či kouzel. Do toho všeho také hraje jeden z nejlepších soundtracků (většina motivů převzata z původní série Might and Magic) viz Cador Sul, Duskwood, Citadel atd.., což výsledný dojem z celého hraní alespoň v mém případě značně vylepšuje a staví Crusaders of Might and Magic do role jedné z nejzábavnějších her bez hluchých míst.

Samotná hra nabízí na první pohled pouze sedm lokací, ve kterých budete muset pendlovat z jednoho bodu do druhého. Dalo by se říci, že jde o umělé natahování herní doby, ale některé lokace jsou architektonicky natolik zajímavé, že to ve výsledku příliš nesráží zábavnost - naopak atmosféra, zvláště v katakombách, je fantastická. Příběh se ale moc nepovedl, u žánru to ale nijak nevadí. Ve zkratce jde o to, že armáda nemrtvých vyplenila rodnu vesnici Drakea, který jako správný hrdina po tom, co dospěje, přichystá odplatu. Tedy fantasy klasika.

Crusaders by těžko obstál, kdyby si ho zahrál věrný fanoušek devíti dílné M&M série či jiných klasických dungenů, ovšem jako zástupce rozdílného žánru, "fantasy rubaček", je v míře zábavy daleko před podobnými Dark Messiah of Might and Magic nebo Enclave. Titul, na který mám po 15-letech ty nejlepší vzpomínky.

Pokračování jedné z mých nejoblíbenějších sérii, jejíž první díl jsem nedávno dohrál. Atmosféra je tu ještě o stupínek hutnější a zdánlivě opuštěné vesmírné plavidlo zdá být ještě temnější. Grafika doznala výrazného vylepšení a tak i dnes by neměl být problém se do hry ponořit na dlouhé dny. Záměrně píši dny (a noci), protože procházka po Von Braun vás zprostí veškerých aktivit a nezbude vám než System Shock 2 projet v co možná nejlepším případě na jeden zátah.

K SS2 jsem se dostal až po podobně koncipovaném Deus Ex, a tak jsem měl zažité mechanismy a mohl jsem se od prvních chvil soustředit na samotnou hru. První okamžiky po probuzení a následné zmatené probíháni a sledování posledních přeživších za sklem, kterým nijak nemůžete pomoct z jejich problémů, patří mezi nezapomenutelné okamžiky. V pozdějších fázích, kdy si na všechno okolo zvyknete, atmosféra trochu ztrácí a mění se na (i tak zábavné) vybíjení zombíe, opic, pavouků a další havěti, aby poslední patra lodi naprosto změnily design a důsledkem rozuzlení děje znovu vyhnaly hratelnost do nejvyšších pozic.

Kdo by neznal klasickou větu "Look at you hacker" od Shodan a s tím spojený vynikající dabing. Obecně celé ozvučení se povedlo na jedničku a tvoří až polovinu atmosféry. Příběh je dávkován skrze namluvené logy, což perfektně zapadá do konceptu hry a jejich čtení je zábavou samo o sobě.

Dle hodnocení lze zjistit, že System Shock 2 nemá žádné výrazné chyby a tak nelze než titul z konce 90. let doporučit. Legenda, kterou by si nikdo Sci-fi pozitivní neměl nechat ujít.

Jedna z nejpodivnějších a současně nejzajímavějších her, které se můžou dostat na váš počítač. Koho jiného by napadlo vytvořit simulátor výchovy dcery-princezny od desátého roku do plnoletosti než tvůrce z Japonska (konkrétně Gainax, známí díky anime Neon Genesis Evangelion).

Zpočátku jsem se pokušel o nastartování kariéry světoznámé dobrodružky, jenže princezně se nechtělo pracovat na poli a už vůbec né na stavbě a díky tomu nemohla zesílit. Peníze ale rychle docházeli a tak bylo třeba jednat. Ukázalo se, že jediná práce která jí zpočátku šla, byla výpomoc v kostele a výchava dětí. Výchova jí ale, jak se ukázalo, mírně poznamenávala na inteligenci (negativně). Dlouhé měsíce tedy princezna strávila v rouchu v chladné a tiché kapli. Platily dva zlaté za den, princezna ale projedla za měsíc zlatých třicet. Díky stresu se, jak každý ví, nedá pracovat celý měsíc a tak dlouhé měsíce byla princezna v mínusu a nedostávala ani dárky k narozeninám, o vzdělání ani nemluvě.

Během dalších let začala střídat vícero prací od vaření pro místní restauraci po úpravu kadeří místní smetánce. Majetek pomalu ale jistě začal nabývat a dokonce se princezně podařilo vyhrát na místních slavnostech soutěž ve vaření. Už jí bylo něco přes šestnáct let, když si vzpmněla na to, že ještě nenavázala žádný kontakt s místními vysoce postavenými občany. A to se jí také později stalo osudným.

Celé snažení směřuje k tomu, jakým směrem se po dosažení 18. roku ubere. Konců je udajně 74, takže znovuhratelnost je zajištěna. Mně se nakonec "podařilo" snad nejhorší možné zakončení. Svatba se sluhou.

Předem musím napsat, že nejsem velkým fanouškem Blade Runner univerza. Tedy alespoň uznavaného filmu, který mě více méně zklamal a kniha na mě výraznější dojem také neudělala. Videohra, od velmi nepravděpodobných tvůrců (Westwood), i přes některé chyby však nabídla dostatečné naplnění potenciálu, a svoji atmosférou a zpracovaním patří mezi to nejkvalitnější z druhé poloviny 90. let.

Na prvním místě, jak jsem zmínil, je zde atmosféra. Hlavní postava R. McCoy je obyvatelem Los Angels, které, jako celou Zemi, zasáhl příval prachu, jenž vyhubil většinu žijících zvířat. A tak se postavení obyvatel odvíjí od toho, jaké zvíře vlastní, či jestli mají jen umělou napodobeninu (které jsou ale takřka k nerozeznání od živých). Jelikož je možné vyrobit umělé zvíře, je jasné, že společnost Tyrrel je schopná vytvořit i replikanty. A tak se dostáváme k povolání McCoye – Blade Runner, nebo-li lovec replikantů, kteří občas uniknou z Marsu na Zem a díky nedostatečné integraci do společnosti jsou za odměny posíláni na odpočinek, jak se z morálního hlediska říká zabití. A jelikož právě taková skupinka dorazila do Los Angels, Roy McCoy obdrží novou zakázku.

Hratelnost se skládá z rozhovorů s velkým množstvím postav, odhalováním replikantů, průzkumu předmětu a hledání stop, jenž pomůže k usvědčení replikanta. Blade Runner je na adventuru velice nelineární a můžete si vybrat zda se přidat na stranu replikantů či je budete lovit. V hlavním menu si také můžete i navolit způsob konverzace, tedy přispůsobení hraní je přizpůsobivé, jak jen to u adventury jde. Zklamala mě ale nepřítomnost výraznějších logických úkolů a pro žánr tradiční manipulace s velkým objemem předmětů, které zde byly nahrazeny manipulací s pistolí. Z tohoto důvodu hra však plyne rychlým tempem, a hraní představuje zdařilou zábavu. Pět kapitol (z toho tři delší a dvě kratší) je optimální počet a tak po celou dobu nehrozí stereotyp.

Od jedné z nejlépe hodnocených adventur jsem čekal o chlup více, nicméně v kontextu konkurence jedna z těch adventur, které by fanoušky her obecně neměl minout.