Normality

No... Na to, že jsem si tuhle hru v srdci patnáct let hýčkal coby nevídanou adventurní klasiku, tak teď docela lituju, že jsem to u toho nenechal a rozhodl se Normality nenechavě vyvrhnout ze snění v peřinách nostalgie do mrazivého světa reality. Ona to totiž zas až tak dobrá adventura není.

Asi nejzajímavější na Normality je volný pohyb ve first-person pohledu, čímž se ve chlívečku adventur automaticky stává exotikou, která na sebe poutá pozornost. Bohužel na rozdíl od prvotřídní série Tex Murphy, kde byla tahle vlastnost skutečně smysluplně využita k prohloubení atmosféry a vžití se do role soukromého detektiva, zde to na mě působilo vysloveně samoúčelně a v souvislosti s určitou prázdností prostředí a obskurností některých puzzlů i otravně. Odvaha Gremlinů pouštět se do experimentování se sice dejme tomu cení, ve zpětném zrcátku mi ale připadá, že spíše prohloubilo problémy plynoucí z neschopnosti pořádně uchopit základní stavební kameny žánru.

Hraní Normality mi totiž připadalo, jakoby mi někdo zavázal oči a do úst strkal lžíci střídavě s kočičincem a kaviárem. V důsledku jsem si pak ve věčném očekávání nejhoršího nevychutnal ani to dobré. Sem tam narazíte na skvělý puzzle, který je ale vbrzku vystřídán nějakou strašnou botou. Ač se nepovažuju za adventurního nováčka, příliš často jsem zamrzal s tím, že jsem prostě netušil, co se po mně vůbec chce.

Vzhledem k volnosti pohybu a utěšeně narůstající herní plochou pak mrzký zákys exponenciálně roste do totálního průseru a hodin a hodin zmateného pobíhaní kolem. 80% prvků prostředí navíc vypadá jakože jó, že by to někam vést mohlo, ale velmi rychle vám dojde, že Normality je příběhem, kde každá druhá věta zůstává v půli nedořečena, patrně vlivem předčasného vydání (sledovací robot před Kentovým bytem, netopýr ve výtahu, soused neandtrálec, zavřený park, ve kterém se prohánějí duchové,...).

A aby toho nebylo málo, hra parkrát dokonce nestydatě poruší s hráčem vybudovaný kontrakt, a to je dle mého soudu snad vůbec jedna z naprosto nejfatálnějších designérských chyb, která se v adventuře může přihodit (Pamatujeme na nechvalně proslulý goat puzzle v Broken Swordu, že? Tak o tomhle přesně mluvím...). Třeba ke konci hry v profesorově laboratoři odlepím ze zdi plakát a za ním díra do místnosti, ze které potřebuju vyzvednout jistý předmět. Zatímco x-krát předtím ve hře stačilo k podobnému otvoru přijít, načež Kent za efektní renderované animačky proskočil dovnitř, nyní je potřeba k tomu samému "použít" myš, a to ještě ne na díru ve zdi, ale oblast pod ní. Ach jo.

Budiž autorům k dobru alespoň to, že do manuálu vcelku citlivě zakomponovali zákysníček alias pseudonávod alias sadu bonusových vodítek a nápověd. Na druhou stranu si myslím, že dobře navržená, byť sebeobtížnější adventura právě tenhle typ berliček nepotřebuje.

Podobnými problémy jako puzzly bohužel trpí i většina ostatních věc. Jistě jsem nečekal, že budu smíchy co chvíli padat ze židle a že se z Normality vyklube další Monty Python, ale no tak... Světlé momenty tu opět jsou, ale hra se nezdravě často utápí v naprosté trapnosti, banálnosti a humoru třetí cenové. Asi by mě ani příliš nehlodalo svědomí, kdybych hledal přirovnání v něčem jako Polda 5. Moc tomu nepřídává ani kolísavá kvalita sporých dialogů a jejich nádražního dabingu, kdy všechny postavy namísto pokusu o hraní jen permanentně hlásí do megafonu.

Zkrátka nevím nevím. Nedá se říct, že by Normality byla špatná hra, a nepovažuju čas s ní strávený za promarněný. Svébytnost a kouzlo osobnosti jí nejde upřít a určitě si ji budu oproti těm 9 z 10 dnes vydávaných adventur pamatovat i po pár letech. Normality se naneštěstí topí v potížích tak fundamentálních, že mi při pokusu nakliknutí vyššího hodnocení bolestivě křiví prsty.