Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Killzone 3

  • PS3 85
Série Killzone se liší, třeba od souputníka Resistance, uvěřitelnějším pojetím a tím nemyslím meziplanetární cestování. Třetí díl trochu upustil od této filozofie a dotáhl hratelnost skoro k dokonalosti.

Předešlé dva díly stály na pomalejším postupu a nutností se krýt za překážkami. Z bezhlavého náběhu na nepřátele jsem nikdy neodešel jako vítěz. Nějaké zbraně při střelbě kopaly tak moc, že jsem přes ně kolikrát ani neviděl cíl. Animace změny zbraní, přebíjení nebo jen při hodu granátem byly zdlouhavé. Každé vykouknutí zpoza krytu nebo přebití zásobníku jsem si musel dobře rozmyslet, protože ne všichni nepřátelé čekali až jim vpálím kulku do hlavy. Hlavní postava nevydržela víc než jen pár ran, takže s přihlédnutím na výše zmíněné bylo o zábavu postaráno.

Pro třetí díl většina toho stále platí. Největší změnu prodělaly animace, které už nejsou tak zdlouhavé. Otáčení kamerou už nepůsobí tak neohrabaně a analog mnohem lépe reaguje při míření skrz mířidla. Konečně je možné nést víc jak dvě zbraně, přičemž sekundární zbraň má vlastní slot (neuvěřitelný zmiňovat něco takového jako jedno z největších pozitiv, ale kdo hrál dvojku musí vědět o jakou osinu v zadku šlo).

Nejpozitivnější změna se týká obsahu misí, ve kterých se už jen nebrání pozice před útočícími nepřáteli. Krytí spojenců odstřelovačkou nebo ovládání těžkých strojů je jen část toho, co jsem v kůži seržanta Sevchenka musel podstoupit. Obzvlášť ovládání všelijakých vozidel jsem si extrémně užil. Těžkotonážní otáčení, zpětný ráz a klepání celé kabiny při střelbě z raketometu je úplně jiná úrovně uvěřitelnosti, než jakou mi nabídla kterákoli jiná hra (v rámci FPS her, ve které se takové mise nachází).

Docela jednoduše se nadchnu z grafického zpracování her, ale nevypíchnout ji v tomto případě by byl hřích. Rok vydání 2011, předešlá generace konzolí, jen HD rozlišení a ta hra vypadá naprosto skvěle. Kvitovat musím hlavně výtvarnou stránku hry, která má rozhodně svůj podíl na mém nadšení. Přesto jak hra vypadá neměl jsem s ní vyloženě žádný problém, co se padání snímku týká. Snad jen při hraní ve splitscreenu, ale to dokážu odpustit.

Hrozně mě zamrzel nesoulad příběhových filmečků a samotné hratelnosti. Tím nemyslím ty krásné bojové scény s choreografií jak z filmů Johna Woo. Myslím tím odlišné fungování zbraní nebo nebrání v potaz vypnutou gravitaci na vesmírné lodi. Strašně mě to vytrhávalo ze hry. Mnohem víc, než některé dementní postavy a jejich jednání.
+15

X-Men Origins: Wolverine

  • PS3 70
Zpracování není nijak obzvlášť kvalitní. Kvůli nedostatečné diverzitě nepřátel a prostředí začíná hra docela brzy působit ohraně. Souboje s neznačkovými Hulky jsou strašně nezáživné. Design úrovní a rozmístění nepřátel není sesumírované se špetkou logiky. Natahování herní doby a více fázové souboje jsou dominantou her podle filmu, takže to nechybí ani zde.

Při znovurozehrání jde vidět, že lehké RPG prvky (zvyšování poškození útoků) jsou jen na oko. Nějakým způsobem jsem vytěsnil i scrip momenty jako běh po mostě s nepřítel na rameni. Nebo snaha o zpestření hratelnosti jako byla střelba z LMG. Bohužel to je vše součástí jen první mise. Po jejím dohrání zůstane jen u sekání nepřátel.

Když mě hra nenutila ručkovat po římsách nebo mě nenutila řešit „puzzle“ posouváním čehosi někam, bavil jsem se ale náramně. X-Men Origins dobře funguje tam, kde by se čekalo – v akci. Kombíček není sice přehršel, ale díky možné interakci s předměty v prostředí a „lunge“ útoku je o rychlou a šílenou akci postaráno. Stále platí, že to není extra hitparáda, ale má to i své velmi povedené momenty.

Slabší nepřátelé se objevují i po desítkách a díky ne úplně blbému soubojovému systému je poměrně jednoduché se jich zbavit. A právě to se mi na Origins Wolverine líbí nejvíc – můžu se opravdu cítit jako sekáček na maso jménem Wolverine. Žádné velká omezení nebo házení „anti-wolverine“ nepřátel pod nohy. Prostě procházím hrou (většinu času) jako nůž máslem a cítím, že ovládám ultimátní zbraň. Plus se sem tam objeví takové situace jako je třeba souboj se Sentinelem ve vzduchu a jeho efektní a efektivní zakončení.

Kvality v porovnání s jinými hack and slash záležitostmi určitě pokulhává, ale jedná se o hru podle filmu a nad takovými rád přimhouřím oči. A to v tomhle případě filmovou předlohu ani nemám tolik rád! Nadšení z X Men Origins Wolverine pramení i z toho, že je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dob Xboxu 360. Není bezproblémová, není dokonalá, ale je zábavná a má své "wow" momenty. Nehledě na to, že jsem si předešlou generaci konzole pořídil právě kvůli těmto jejím "exluzivitkám" a polomrtvému žánru hack and slash.
+15

Darksiders

  • PS3 80
Darksiders jsou skvělou akční adventurou. Sice v některých aspektech přeci jen trochu okatě opisují od slavnějšího žánrového bratříčka God of War, ale to v konečném důsledku vůbec ničemu nevadí.

Série se pyšní zajímavým zasazením, v kůži nas*aného jezdce apokalypsy si došlápnete na zplozence pekla, ale i nebeskou pakáž. "Válka" se s tím vážně moc nepáře a jako ve správné hack and slash akční adventuře zpráská na hromadu tuny zajímavých nepřátel včetně několika parádních bossů.

Soubojový systém je komplexní tak akorát abyste přirozeně využívali většinu úderů a schopností. Pocit z boje je skvělý a i po deseti letech od vydání má patří Darksiders mezi nejlepší kousky žánru. Hra klade značný důraz i na hádanky a průzkum okolí, přičemž možnosti se klasicky s přibývajícími schopnostmi krásně rozšiřují a prohlubují.

Dakrsiders jsem dohrál na obtížnost "Apocalyptic" na kterou je hra příjemně náročná. Vše je však v únosných mezích a delší záseky hrozí spíše na rafinovanější hádance než obtížném souboji. Třeba Darksiders III je na tutéž obtížnost místy vyloženě frustrující. Na konec se promlátíte za nějakých 20 hodinek a bavit se budete velice dobře pořád. Nepřijde mi, že by hra trpěla horší pasáží nebo někde výrazněji ztrácela dech.

Upřímně by si tenhle videoherní Armageddon klidně odnesl i lepší hodnocení než velmi slušnou osmičku, technický stav PS3 verze však není úplně ideální a hra se místy maličko trhá. Ne zrovna ideálně jsou vyřešené i checkpointy. Ve hře se bohužel rozmohl nešvar, že se po nezdaru objevíte s polovinou životů, ale léčivá truhlička se neobnoví. Vznikají tak situace, kdy obtížnější pasáže musíte chtě nechtě zvládnout s menším počtem životů, než jste jich měli při prvním pokusu. Což je z podstaty věci občas frustrující.

Hodnocení v době dohrání: 75 %; 165. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Funkční soubojový systém; zábavné hádanky; originální tématika; průzkum je zábava; povedené schopnosti

Proti: Propady FPS na PS3; některé checkpointy; nepříliš zajímavý poslední souboj

+15

Resistance 3

  • PS3 70
Resistance 3 je ztělesněním jednoho záhadného trendu - konzolových FPSek, které se vyžívají ve vlnách neustále se spawnujících nepřátel a úkolech typu "braň pozici", "braň kolegu". Tyhle postupy jsou diskutabilní i u PC, ale na konzolích vše komplikuje fakt, že hráč je odkázán na méně pohodlný ovladač (Resistance 3 teda podporuje i Move, ale to jsem zkoušel asi tak pět minut a oslněn jsem nebyl) a nepříjemných 30 FPS. Těch mimochodem hra dosahuje jen v těch lepších chvílích, často se pohybuje tak nějak kolem pětadvaceti.

Toto spolu s neregenerujícím se a rychle ubývajícím zdravím + velice přesnými nepřáteli dělá z Resistance 3 skutečně nadprůměrně obtížnou hru. Bohužel je to obtížnost spíš otravná a frustrující, než motivující (pro srovnání: například závěrečný bossfight v prvním Doom Eternal: The Ancient Gods je ultratěžký, ale testuje hlavně hráčův skill a ne nervy a jeho hraní je zábava). 

Otravné pasáže se však naštěstí střídají s těmi poměrně chytlavými a hra dovede zaujmout svou atmosférou, velmi podpořenou výborným grafickým designem. Sálá z něj zjevná inspirace Killzone, jejíž kvalit tvůrci nedosáhli technicky (hra běží v nižším rozlišení a horším frameratu), ale umělecky se jí občas docela přiblížili. 

Všeho všudy jde o jednu z těch Playstation exkluzivit, které nejsou úplně zlé a v dílčích ohledech jsou povedenné, nicméně jejich ignorováním hráč o nic zásadního nepřijde.

Pro: grafický design, zábavné zbraně

Proti: vysoká obtížnost ze špatných důvodů, slabý výkon, hordy respawnujících se nepřátel

+15 +16 −1

Army of Two: The Devil's Cartel

  • PS3 80
A je tu fajnová střílečka potřetí! Tentokrát však už převážně od jiných tvůrců, na jiném enginu a s řadou změn, které mi někdy byly a někdy spíš nebyly moc po chuti.

Na začátek je potřeba říct, že hraní za anonymní postavy je ta největší pitomost, kterou tvůrci do svých her poslední roky neustále tlačí. Salem a Rios sice nebyli nějaké velké osobnosti, ale jejich rozdílné charaktery a špičkování bylo pro mě daleko zajímavější, než poměrně sterilní Alpha a Bravo. Budiž jim ke cti, že alespoň mluví a k jistému profilování postav dojde i tady. Jenže o nich hráč neví zhola nic a ukázat mi je někdo na fotce, tak už ani teď nejspíš nepoznám kdo je kdo. Samotný příběh je ale fajn. Sice se nevymanil z béčkových vod, ale celé jeho pojetí je z celé série jednoznačně nejfilmovější a nejvýbušnější.

Díky tomu, že hra jede na Frostbyte enginu, tak si může dovolit vykreslit solidní scenérie a rozhodně je po celou dobu na co koukat. I ten framerate se drží v poměrně únosných mezích a to i za velmi intenzivních přestřelek či v rychlých animacích. Lokace vypadají solidně, jsou plné detailů a i když se za celou hru nedostaneme pryč z Mexika, prostředí jsou dostatečně variabilní. Navštívíme nebo resp. rozstřílíme mexické vesnice, drogová doupata, slumy či dokonce bohatší čtvrti středoamerických měst. A když říkám rozstřílíme, tak skutečně rozstřílíme. Kdo zná Battlefield, tak ví, že Frostbyte umí simulovat neskriptovanou destrukci a hra už tedy není tak statická, jako její starší bratříčci.

Samotná hratelnost už je značně přímočařejší. Tvůrci vyškrtli veškeré vedlejší činnosti, takže se po celou dobu prakticky jenom střílí. Což mi ale osobně ani tak nevadilo, protože gunplay je stále parádní. Více mě mrzelo osekání taktických možností, k čemuž je přizpůsoben i design, který na nějaké obcházení nepřátel už moc nehraje. AI je tu výrazně stupidnější, často prostě jen čumí a střílí, občas rushne B, ale nějaký koordinovaný postup jsem nevypozoroval. To bohužel platí i o parťákovi, který tu a tam úplně vypne svůj syntetický mozek a ani se mě nesnaží oživit. Bohužel výpadky skriptů mě párkrát skutečně potrápily a minimálně 4x, možná 5x, jsem musel restartovat checkpoint jen proto, že se mi někde můj compañero tonto zasekl nebo se neotevřely potřebné dveře. Další pro mě nevítaná věc je výměna dynamického krycího systému za ten klasický "tvrdý" ve stylu GeoW, který mi osobně vyhovoval o něco méně.

Ale jinak stále fajn střílečka, která sice opět nepřináší v rámci žánru nic nového, ale pořád se příjemně hraje a nenudí. Je to akční, rychle to odsejpá, má to nečekaně dost detailní animace a solidní béčkový příběh, který i díky několika překvapivým twistům docela táhne. A až na nějaké drobné zasekávání skriptů je to i technicky prakticky bezchybné.

Pro: hratelnost, destrukce prostředí, tempo hry, solidní béčkový příběh, vizuál a animace, solidní délka

Proti: občas zlobící skripty, oproti předchozím dílům tupější AI, omezené možnosti kooperace, anonymní hlavní hrdinové

+15

Prince of Persia: The Forgotten Sands

  • PS3 75
Pamatuji si, jak jsem o tuhle hru měl v mladších letech veliký zájem. Vypadala dobře a byla zatím nejmodernějším Princem (to platí dodnes). I přesto mi trvalo celých 9 let, než jsem si hru pořídil. Tehdy i za přízračné dvě devítky, 99 korun. S velkou nadsázkou jsem tomu říkal nejlepší nákup v mém životě. Další 4 roky mi trvalo, než jsem si jí konečně zahrál. Trvalo mi tedy celých 13 let, než jsem si splnil tento jeden dětský den.  

Herní výzva 2023 – 3. Císařův pekař / Pekařův císař
Odůvodnění: Hlavní hrdina je Perský princ.  

Předešlou trilogii jsem nikdy nedohrál. V dětství jsem si všechny tři rozehrál, ale v každém díle jsem došel tak za půlku hry a potom se nějak ztratil a už jsem nevěděl, jak pokračovat. Pokud nepočítám reimaginaci Prince z roku 2008, tak jsou Zapomenuté písky můj první dohraný Prince z Persie. Zážitek to byl hodně fajn, oprášil jsem svůj starý PS3 a překvapilo mě, jak skvěle na něm hra běží. Občasné pády snímků sem tam byli a rozmazanější grafika už je taky znát ale většinu času to bylo stabilní a hlavně mi to nebránilo v tom si hru užít.  

I když mě hra bavila, zklamání se též dostavilo. Nemohu se zbavit silného pocitu „jednohubkovosti“. Dohrál jsem jí moc rychle, odehrávala se pouze v jedné lokaci (to není nutně ke škodě) a soubojový systém byl až příliš primitivní. Skládá se z pár základních úderů + silných úderů a kopanců. Nakombinovat taky moc kreativně nejdou. Dále tu jsou elementární nadpřirozené schopnosti, které jsou fajn doplněk a mnohdy urychlili souboje ale chtělo by to víc. Více komplexnější souboják by tomu rozhodně slušel.  

Důležitější je ale typická Princova akrobacie a ta je zde opět vyšperkována na jedničku. Šplhání a skákání je jedno velká radost. Pasti občas správně potrápí a mechanika zamrzání vody taky dala zabrat mému mozku, než jsem přišel na správné načasování a hlavně jaká tlačítka či spouště na ovladači mám zmáčknout, které podržet, pustit a tak dále. Místy mě pozlobila kamera a s tím spojené Princovo nepochopení, kam přesně skočit nebo se chytit, protože se mi nejednou stalo, že se nestačil zachytit zamrzlé vody nebo skočil kousek vedle, než správně měl. Naštěstí jsem se mohl snadno opravit, díky Pískům času. Úžasné jsou taky animace, když třeba Princ přemrští skok a jen tak tak se zachytí o následující tyč nebo chůze po zdech, která díky modernějším technologiím působí realističtěji.  

Příběh moc komentovat nebudu, je akorát tak jednoduchý, aby se v něm člověk neztratil a aby ho snáze pochopil. Neoslnil mě ale ani neurazil. Postavy v něm byli fajn, hlavně Princ a jeho případné hlášky, které na tomhle malém písečku stihnul utrousit. Ještě pochválím hudební doprovod od Steva Jablonskyho, jeho „Main Theme“ se krásně poslouchá.  

Ve finále je škoda, že jsem se ke hře nedostal dříve, určitě by mě uchvátila více, ale i teď to byla parádní jízda a takového Prince bych si přál i na současné generaci konzolí (PS5, Xbox Series), s nejmodernější grafikou, animacemi a haptickou odezvou či adaptivními spouštěmi na ovladači by to určitě byla slast. Jen to udělat trochu velkolepější ale ne zase přehnaně velké a dlouhé, jak to Ubisoft dělá s moderními hrami. A taky žádný open-world!

Pro: Akrobacie, animace, stav PS3 verze

Proti: Příliš primitivní combat, krátká herní doba

+15

Silent Hill

  • PS3 85
„The fear of the blood tends to create fear for the flesh.“    

Herní výzva 2023 – 10. Před naším letopočtem  
Odůvodnění: Původní hra vyšla na začátku roku 1999. PS3 verze je pouhým portem původní verze.  

Jsem skutečně rád, že jsem si konečně zahrál legendární Silent Hill. Filmová předloha od Christophe Ganse patří k mým oblíbeným hororům a na nové pokračování se taky těším, bylo tak přirozené, že někdy musím prubnout i tu herní předlohu.

Už je na ní znát silná zastaralost, hlavně po grafické stránce a ovládání, ale musím hodně pochválit, že i dnes je hra pořád obstojná svojí atmosférou, která je velice pochmurná. Bylo mi dost nepříjemné pobíhat po opuštěném městečku, hlavně když ho zahalila temnota. Poděkovat můžu hudebnímu doprovodu od Pana Yamaoky, všudypřítomné mlze nebo tmě a tajemnému kryptickému psychologickému příběhu.

Minimalistická hratelnost mi je taky po chuti. Vychází z Resident Evil a člověk se tak rychle zorientuje. Bohužel s tím přichází i místy toporný soubojový systém. Střelba ze zbraní ještě ujde, ale u máchání zbraní na blízko mě zrazovalo ovládání, kdy se úderům od nepřátel šlo vyhnout jen ztěžka a tak jsem za každou inkasovanou ránu jim, inkasoval i jednu zpět. Z počátku jsem se bál i malé variability nepřátel, ale naštěstí jich postupně přibývalo. Překvapil mě i částečně otevřený svět. Myslel jsem, že to bude jednoznačný koridor.

Dostavila se ale i lehká rozčarovanost ze zážitku. Puzzlíky mám rád a zde byli poměrně kreativní, někdy ale možná až moc. Ve dvou případech jsem musel použít nápovědu z internetu a tohle dělám silně nerad, raději si na postup hrou přicházím sám, zde jsem byl už ale zahnán do kouta. Hádanku s pianem nebo použití fotoaparátu ke konci hry jsem sám nezvládl. Souboje s bossy mě taky tolik neuchvátili.

Pozitiva ale značně převažují negativa a tak se Silent Hill řadí k dalším výjimečným titulům z éry PS1, které jsem měl tu čest si zahrát. Přirozeně se tak těším na další výlet do lokací pokrytých ploty, řetězy a ostnatými dráty zalitých krví. A taky na další nestvůry v ještě více opěvované dvojce.

Pro: Atmosféra a vše kolem toho

Proti: Některé hádanky jsou příliš náročné, toporný soubojový systém

+15

Heavenly Sword

  • PS3 55
Hned na úvod se musím omluvit Johnovi za zpochybňování jeho úsudku. Ve výsledku mám totiž ještě negativnější dojmy, jak je patrné z mého hodnocení. Žádný učený však z nebe nespadl a na hře je znát um tvůrců z Ninja Theory. V některých ohledech jde vidět, že studio mělo talentované lidi již v době vzniku Heavenly Sword, jen ještě nejspíš nevěděli, co jim půjde nejlépe a výsledek je takový polovičatý mišmaš, který pořádně nedotahuje writing, ani filmové pojetí a už vůbec ne samotný gameplay. Ale popořadě.

Ninja Theory patří k mým oblíbeným studiům, to je asi zřejmé z hodnocení jejich her. Naprosto miluju Enslaved: Odyssey to the West. Je to jedna z mých nejoblíbenějších her, která perfektně vyvažovala jednoduchou lineární akční hratelnost s platformingem a výborným příběhem spolu se zábavnými postavami v lehce komediálně pojatém post-apokalyptického road-tripu. DmC zas byla skvělá rubačka s vyšperkovanou hratelností a považuju ji za jednu z nejlepších bojových akcí, co jsem měl tu čest hrát. Hellblade pak zas znovu potlačilo samotnou hratelnost a perfektně se věnovalo filmovému zážitku a vyprávění herně neobvyklého příběhu. No a před tím vším tu byl Heavenly Sword. Po hratelnostní stránce nedotažená konzoloidní zoufalost a filmově příběhová část se zas příliš věnovala práci s kamerou a animacemi včele s úžasným Andy Serkisem, že se úplně zapomnělo na zajímavý příběh jako takový.

Zmíněný Andy Serkis a vlastně postavy jako celek je jedno z mála, ovšem za to výrazných pozitiv celého díla. Nevím, jak dlouho jsem hru hrál, ale asi to nebylo víc jak 6 hodin, přičemž cutscény pocitově tvoří snad polovinu hry a nutno uznat, že jsem si je užíval. Příběh je sice jalové fantasy, které si moc nedokázalo získat mou pozornost a ve výsledku i působí jako pouhý prolog k něčemu, k čemu hráč nedostane dostatek kontextu, nicméně dialogy jsou napsané vtipně, především co se skupinky záporáků v čele se Serkisovým Bohanem týče, a hra přes svou vážnost dokáže překvapivě často rozesmát. Na rok 2007 pak ohromí i nevídaná detailnost motion-capture a mimiky postav. I dnes tak mohu říct, že hra téměř vůbec nezestárla a případné nové vydání by se klidně obešlo bez remasteru. Obzvlášť to člověk ocení pokud má dohrané zmíněné Hellblade a je tak hezké vidět, jak k tomu tvůrci směřovali už v počátcích. Tenhle pozitivní odstavec bych pak uzavřel výborným hudebním doprovodem a také poznámkou k technickému stavu, který JohnCZ i Terry.Cooper zmiňují. Na Slimkové PS3 a neupdatované krabicové verzi jsem nepozoroval žádné výrazné poklesy FPS, tudíž to zdá se není nevyhnutelný problém. Teď bych se však už přesunul k negativům.

Že hra nijak zvlášť nerozvíjí souboják by tolik nevadilo a to, co hráč dostane k dispozici, je vlastně dostačující. Tři druhy zbraní, několik možných komb a možnost využívat prostředí a předměty okolo vás k boji. Dobrý, super. Problém je, že nepřátel je zbytečně moc a postupně vám jdou pod čepel na zdlouhavou popravu, což nepůsobí vůbec uspokojivě. Naopak věčné špihlání řadových nepřátel začne být časem spíš únavné a zdržující. Hra se snaží o proměnlivý gameplay tím, že vás občas nechá hrát za jinou hrdinku, se kterou místo sekání meči střílíte a tvůrci očividně mířili na pohybové možnosti konzole, neboť značná část hry se věnuje ručnímu navádění šípů či dělových koulí na nepřátelské cíle. Nemusíte máchat ovladačem před obrazovkou jak pitomci, vše jde změnit na ovládání páčkami, nicméně co se na první pohled jeví jako cool mechanika, začne být brzy spíš zdlouhavá otrava. Vrchol je pak tohle střílení v momentě, kdy jsou cíle příliš blízko a vše se mění ve stupidní přebíhání sem a tam a snahy dostat si nepřítele co nejdál od těla a s velkou dávkou štěstí mu nějak trefit hlavu. Umělá inteligence člověku pak přijde na úrovni houpacího koně a inteligence vlastní jakbysmet.

Kapitola sama o sobě jsou pak boss-fighty. Stačilo jich odehrát pár a na mysli jsem měl pár otázek: Bavilo to tvůrce? Hráli vůbec svou hru? To jim testeři neřekli, že to je vopruz? Měli vůbec nějaké? A takhle pořád dokola. No usuďte sami. Přijde vám zábavné několik minut bojovat s bossem a v momentě, kdy tedy jeho HP bar snížíte na nulu, tak celý souboj rozhodne stupidní QTE, kde máte 1s na reakci? Garantuju vám, že dokud si nezapamatujete, co máte popořadě mačkat, tak nemáte šanci to odklikat správně. A že by byl autosave právě před QTE? Ale kdeže. Jedno špatně zmáčknuté tlačítko a celý bossfight odznova! Pochopil bych tuhle prasárnu u Arcade automatu, kde by zaručeně vytřískali z lidí drobáky navíc, ale takhle ne. Vůbec celkově hra při každém bossfightu neúměrně navýší obtížnost oproti primitivnímu zbytku.

Jak jsem zmíňil v úvodu, na Heavenly Sword jde vidět, že tvůrci ještě úplně nevěděli, co chtějí dělat. Po filmové stránce jde s ohledem na rok vzniku o úctyhodný počin, jen při tom všem zapomněli na zábavnou hratelnost a příběh samotný. Jsem rád, že u dalších titulů už všechno dokázali skloubit dohromady v zábavné formě. Ve výsledku hra za koupi bazarové PS3 po tolika letech úplně nestála, ale co už. Kung Fu Chaos nejspíš vynechám. :)

Pro: Výborné záporné postavy, motion-capture a mimika, často vtipné dialogy, audiovizuál jako celek

Proti: Frustrující QTE, výkyvy v obtížnosti, příliš řadových nepřátel, zdlouhavost i přes krátkou herní dobu

+15

Army of Two

  • PS3 80
Fajnová střílečka, která svého času musela být v mulťáku ještě fajnovější. Servery jsou ded a já stejně nemám žádné kamarády a tak mi ani nebylo líto, že jsem to sjel sólo. Protože ani sólo to nebylo vůbec špatné!

Po delší době jsem zase hrál akční hru, kde AI jak nepřátel, tak především parťáka nestojí úplně za starou belu. Vlastně naopak. AI je tu je docela dost schopná. Nepřátele se kryjí, opatrně postupují, občas provedou výpad a vypozoroval jsem i jakousi koordinaci a pokusy o flank. Parťák je také užitečný, obzvlášť když si ho hráč za pomocí rozkazů šikovně řídí. Ne že by byla Army of Two hardcore hra, ale přímý útok tu moc nefunguje. Celé to stojí a padá na spolupráci obou postav. V zásadě to pracuje na principu, že jeden na sebe přitáhne horlivým střílením pozornost a druhý se nepřítele snaží obejít. Hra obsahuje pár jednoduchých leč šikovně funkčních taktických příkazů, díky kterým je ono ojebávání nepřátel královská zábava. Nic mega složitého, ale přesto je to dostatečně challenging (na vyšší obtížnost samozřejmě).

Kromě toho hra využívá starého známého cover-based systému, jen v poměrně odlišné podobě, než jsem byl doposud zvyklý. Postava se při krytí nepřimkne natvrdo k překážce (stiskem klávesy), ale dynamicky se za ní skrývá a reaguje na ni zatímco hráč normálně běhá po bojišti, střílí a z toho skáče z krytu do krytu. A je to super! Je to svižnější, příjemnější a dynamičtější, byť k dokonalosti to má pořád trochu daleko. I samotné střílení je hodně zábavné a vlastně ani nemám samotnému core gameplayi moc co vytknout.

Co už trochu zamrzí je poměrně nezajímavý level design plný klišé lokací (samé základny, industriální čtvrti, letiště apod.). Ač hráč v šesti misích procestuje údajně celý svět, mapy působí spíš účelně než uvěřitelně a dost se svým specifickým designem poddávají cílením na coop zážitek. Stejně tak příběh je spíše do počtu. Většinou jsem ani neměl tušení, kde vlastně jsem a proč po všech střílím (zdravím tvůrce Spec Ops: The Line), ale to je vlastně úplně fuk, protože i tak jsem si to parádně užíval.

Pro: chytlavý gameplay, dobrá AI, dynamický cover-based systém, přiměřené taktické možnosti, vyvážená obtížnost, vtipně trapný humor, solidní grafika a ozvučení

Proti: nevýrazný level design a ještě nevýraznější příběh

+14

Life is Strange - Episode 1: Chrysalis

  • PS3 90
Life is Strange mě dlouho míjela. Ne snad, že bych neměl rád adventury, ale tak nějak jsem si ji zaškatulkoval jako "pokus o napodobení úspěšného formátu Telltalu". Jaká to chyba! Ano, hra jakoby z oka vypadla epizodickým filmovým hrám od Telltalu, ovšem chlapcům z DONTNODU se podařilo něco nevídaného - na první pokus porazili Telltale na jejich vlastním hřišti. Přitom z počátku to tak ani nemusí působit - děj začíná dosti komorně. V první epizodě se spíše jen lajnuje hřiště, ale už od počátku je cítit, že tady by mohlo být něco víc.
Příběh postupem času nabírá grády a na konci hry se dostavuje neodbytný pocit, že po 21 letech hraní jsem právě narazil na asi ten nejlepší příběh, který jsem ve hrách viděl. K tomu si připočtěte příjemnou grafiku a jeden z nejlepších soundtracků, jaký jste slyšeli, a vyjde vám z toho jedna z nejlepších her, po které můžete sáhnout

Pro: Perfektně napsaný příběh, soundtrack

+14

Lilo & Stitch: Trouble in Paradise

  • PS3 55
Lilo & Stitch: Trouble in Paradise je typická Crash Bandicootovina. Máte přímočarou mapu, kameru fixnutou za zády a jdete vpřed. Bojujete s příšerami, hopsáte po plošinách a sbíráte předměty, životy, power-upy a bonusové filmečky. Lilo & Stitch nepřichází s ničím novým, pouze využívá podobných, nebál bych se říct stejných principů, co již zmiňovaný Crash Bandicoot.

Hře se však pár věcí podařilo. Líbila se mi atmosféra lokací. Každý level se obměňoval, a pokud probíhal v podobných kulisách, tak přesto byl level v něčem jiný, ať už změnou počasí či změnou světelné atmosféry. Sice byly levely takové bez nápadu, ale alespoň se na ně hezky dívalo. Hudba je povedená, příjemná, sem tam i chytlavá a hezky doprovází úrovně. Líbí se mi, že i předměty, které sbíráte buď za Lilo nebo za Stitche se průběžně mění, a to samé platí i pro nepřátele, kterých je zde, řekl bych, hodně.

Na druhou stranu je zde opravdu hodně otravných chyb. Hlavní z nich je sklouzávání z hran plošin. Tohle je asi to nejhorší, co v plošinovkách může vůbec existovat. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že jsem doskočil na hranu, ale postava se rozhodla sklouznout a umřít. Tohohle jsem si hodně užil v remasteru Crashe Bandicoota, díky kterému mám dodnes občasné úzkostné záchvaty, a tahle hra mi ty temné časy začala připomínat.
Občas jsem se divil, když jsem zaútočil na nepřítele, proč místo toho, aby dostal ránu nepřítel, jsem ji obdržel já? Jindy jsem měl hlavu ve chřtánu masožravé rostliny a ta naopak dostala ránu ode mě.
Hodně mě také iritovaly boss fighty, které vždy probíhaly předtím, než jste vstoupili do nové úrovně. Štvalo mě, že jsem musel desetkrát bojovat se stejným nepřítelem a uplatňovat úplně stejnou strategii, tedy – vyhnout se útoku a udeřit golema do zad.

Lilo & Stitch: Trouble in Paradise je průměrná dětská hopsačka. Hezky jsem si zavzpomínal, ale jinak mě hra moc neohromila. Vadily mi převážně chyby, které jsem již vyjmenoval. Na druhou stranu se hře podařilo hezky vykreslit atmosféru, relativně dobře se na ní koukalo a soundtrack se hezky poslouchal. Ovšem u hopsaček tohoto kalibru je stěžejní ovládání a celkově hratelnost. Ta bohužel kolísá a dělá z této hry opravdu průměrný kousek.

Pro: Hudba | Atmosféra |

Proti: Hratelnost | Prakticky jeden boss fight opakující se pořád dokola | Bez nápadu |

+14

Resistance 2

  • PS3 80
Ač se to zdá k neuvěření, už je to rok, co jsem dohrál první Resistance od nyní dost populárních Insomniac Games. Jeden z launchových titulů, který hrál dost na jistotu a k mému překvapení se jednalo o dost tuhou, ale zároveň zábavnou a dlouhou klasickou FPS.

Dvojka přišla po dvou letech a přinesla pár tehdy dost populárních novinek - především auto-heal a omezenou nosnost zbraní. To první spíše vítám, to druhé už méně, ale pravdou je, že se tu člověk ještě více soustředí na samotnou akci. Design je sevřenější, herní doba kratší, ale hra zároveň není rozsekaná loadingy na malé mapky, takže mise pocitově působí rozsáhle. Tvůrci se více zaměřili na epické scenérie a dynamičtější akci. Lokace jsou hezky barevné a rozmanité, šeď z jedničky se nekoná. Zároveň se dvojka snaží být příběhovější a ve výsledku mě mrzelo, že dějově to moc tvůrci nezvládli. I přes zajímavé pozadí okolo Chimér je to prostě generická macho mariňácká báchorka o boji proti šmejdu z vesmíru. To nejzajímavější se dá potom dohledat na wiki.

Hratelnost je velice podobná svému předchůdci. Vrací se tradiční zbraně od samopalu, přes brokovnici až po mimozemské kousky, kde bych vypíchl především zbraň schopnou střílet skrz zeď. V rukou hráče ohromný pomocník, v drápech mimozemšťánů neskutečná otrava. Tvůrci se vykašlali na natahování herní doby a recyklování assetů a víc se zaměřili na wow momenty, ve kterých druhý díl Resistance exceluje. Až mě opravdu mrzelo rozlišení 720p, které táhne vizuál zbytečně dolů a určitě bych si dokázal představit remaster pro novější generaci konzolí. Už jenom kvůli obloze poseté desítkami mimozemských lodí stojí za to hru vyzkoušet. Škoda, že ale všechny tyhle momenty jsou čistě jen kulisy pro potěchu oka. Jinak je to vesměs standardní, ale po všech směrech vyladěná a chytlavá koridorová střílečka.

Potěší i dobrá optimalizace, kdy ani při ohromné bitevní vřavě framerate neklesá. Až na občasné zasekávání spolubojovníků (a těm prostě stačí jen fláknout pažbou), jsem nenarazil na žádné výraznější glitche. Vytknul bych uměle zvýšenou obtížnost (i na normal) v posledních dvou misích. A hlavně finální bossfight, který sice není kdovíjak těžký, ale je prostě jen dementní. Stejně jako samotné finále, které celý druhý díl uzavírá. Možná nečekaně, avšak velmi neuspokojivě.

Pro: hratelnost, vizuál, tempo, rozmanité lokace, wow momenty, dějové pozadí, optimalizace

Proti: podání příběhu, neviditelné insta-killující potvory, občas je to dost zkratkovité -> hlavně finále, slabej bossfight

+14

Doom II: Hell on Earth

  • PC 100
  • PS3 100
  • PS4 100
Tak jsem to zase dohral.

A zase mne to bavilo. Skoro do konce. Prvni de epizody jsem si užíval jako zamlada, ale treti epizodu jsem uz vnímal jinak.

Treti epizoda mi prisla tak, jakoby uz klukum v iD softu dochazeli napady. Ale zase jsem se na to zacal divat jinak. Ne nedosli jim. Naopak si s nama hezky začali pohravat. Urovne jsou protkany ruznyma pastma a predmety jsou rozmisteny tak vtipne ze jsem si hru zacal uzivat uplne jinak nez driv.

Je zajímavý že tolik let jsem si toho nevsimnul. A ted na skorostary kolena sem to prokouknul.hezky nam to kluci nachystali.

Bravo.

Edit: u.zakoupeneho remasteru na ps4 jsou i master levels, je skoda ze nejdou jako dalsi epizoda po sobe, je nutne spouste kazdy jeden po druhem zvlast...

Edit 2: z master levels je podle myho nejlepsi express elevator to hell

Pro: Porad po letech bavi

Proti: Ani snad nic

+14 +16 −2

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS3 80
Toto je v poradí trinásty komentár tohto exkluzívneho titulu od Naughty Dog, ktorý započal novú éru hier. Upustenie od „cartoonových" plyšákov a vstup do reálneho sveta sa im na poprvé značne vydaril. Hláškujúci Drake k je dosť veľký sympaťák, ktorý Vám prirastie k srdcu bez problémov. Na mňa pôsobil, že občas má viac šťastia ako rozumu, čo mu pekne dáva body na charizme. Som rád, že autori si išli vlastnou cestou a z Drakea nespravili druhého „Indiana Jonesa" alebo „Laru Croft". Možno už tu nijakými novými informáciami neprispejem a možno už všetko bolo povedané ale i tak sa chcem podeliť o svoje čerstvé dojmy.

Príbeh sa točí okolo honby za zlatom legendárneho mesta Eldorádo. Dej sype ako hodinky, žiadne zbytočné vykecávačky. Občas nejaký zvrat v deji, občas humor. Vedľajšie postavy ale aj antagonisti sú dobre spracovaný a každý tam má svoj dostatočný priestor.

Akčná stránka hry je tiež fajn. Občas mi to ale prišlo prehnane akčné a to množstvo nepriateľov inklinovalo k „Call of Duty". Asi najviac ma sralo, že boli všade aj tam, kde nemali byť. Drake sa tvárí, že otvoril jedinú cestu do katakomb a hneď ako sa dnu dostanete, tak je plné bežných „npčiek" a strácalo to na „atmoške", že niečo objavujete. Jasne Drake zahlási hlášku typu, že ty militanti sú úplne všade. To mi dalo pocit, že samotný autori nevedeli s čím tie katakomby vyplniť aby tie pasáže hráč jednoducho neprebehol. Pritom tam stačilo dať viac hádanok do hry alebo nejaké útržky informácií o danom mieste. Hádaniek mi prišlo, že ich je žalostné málo a tie čo tam boli boli tak primitívne, že to musí bez návodu splniť hocijaký „australopitekus".

Vizuálne spracovanie hry je vskutku krásne, škoda, to nebola skutočná džungľa ale len obyčajné lineárne polia obklopené džungľou. Celý dej sa odohráva v jednotvárnom prostredí, čo mi príde po čase nezaujímavé. Jasné sú tam aj momenty, ktoré Vám utkvejú v pamäti. Za mňa môžem spomenúť napríklad jazda na skútri cez potopené mesto alebo architektúra zopár významných lokácií.

Počas postupom hrou môžte aj zbierať takzvané „collectibles". Čo sú vlastne artefakty z pred kolumbovskej éri alebo z čias Španielskej okupácie. Škoda ,že im chýba nejaká skutočne hodnotná stručná informácia o danom predmete, ktorá mi ťa vnútorne nútila aby si mal ich fakt potrebu zbierať.

Súperi nepôsobia hlúpo a naozaj reagujú na hráča. Snažia sa ho obkľúčiť alebo znemožniť ľahký postup hrou. Skoro za každým od nich dostanete spŕšku granátov, čo ťa núti meniť kryt za kryt. Kryty sú ľahko ničiteľné či už ide o rôzne bedne alebo múriky. Samozrejme nie všetko ale niekedy som bol milo prekvapený aj tam kde som to nečakal. Toto sami strašne páči, tie drobné detaily, kto by to možno okomentoval známou hláškou, „pri tom taková blbosť". Naughty Dog vie presne čo mam rád.

Poznámky typu, že hra nezostarla príliš pekne, alebo je ťažkopádna, neberiem do úvahy. Hra na rok 2007 je skvelá aj dnes. Môjmu psku dala hra hra poriadne zabrať, čo bolo hlavne poznať na neskorom doskakovaní textúr. Ale i tak sa teším na ďalšie dobrodružstvo.

Odporúčam!
+14

Demon's Souls

  • PS3 80
takze, vsetci hraju elden ring, ale ja so svojim ocd musim zacat od korenov a tak sa k souls zanru of fromsoftware pustam cez ich prve demon's souls. k soulsovkam vam obrovsky respekt, bavia ma kukat na yt a twithci majstrov tohto zanru jak si idu, nezatazeni s tym, ze ich na kazdom kroku moze chyba stat zivot...reku, skusim tiez.

tak som si splasil ps3, nainstaloval demon's souls a hor sa do toho....boletaria, moja prva facka ako zaciatocnik, nejak som sa predal az k phalanxovi a zvladol som to len vdaka tomu, ze som uz vedel z videi, ze si treba posetrit vsetko ohnive nanho :D nexus a ze vyskusam novu oblast, stonefang....prisiel som, videl som armor spidera, umrel som tam asi tak 1648434843448 krat a odisiel som :D

a to je na tomto zanry pekne, potreba ucit sa a git gud a tak som sa ucil, ze treba sa zamerat na jeden, dva staty na zaciatok a do toho cpat souly a tak sa stalo, nieco som naskreckoval, vyleveloval sa a zrazu pavuk isiel na par pokusov dole a takto je to s celou hrou...treba sa zlepsovat :)

Pro: ferova obtaznost, niektore boss fighty mali zaujimavu mechaniku na ich porazenie

Proti: kolotocarski skeletoni na shrine of storms a flamelurker

+14

Killzone 2

  • PS3 85
Killzone 2 má všechno, co musela mít každá správná FPS čerstvě po vydání Modern Warfare. Frenetickou přímočarou akci, autoheal, tři zbraně (pistoli, pušku a někdy nůž), pořádnou válečnou atmosféru, kde se pořád něco musí dít a krátkou herní dobu. Aby to po delší době stejné hratelnosti náhodou nezačalo nudit.

Mě tenhle styl baví. Je to hodně zaměřené na samotnou akci. Na rozdíl od "old school" her, kde musíte sbírat lékárny a v komplexních úrovních hledat cestu dál podle mapky. Autoheal a checkpointy jsou, podle mě, geniální vynálezy. Hry mají díky tomu větší spád. Nejsou tak rozkouskované. Nemusíte před každým skokem nebo po každé povedené ráně ukládat. Protože, co kdybych na to zapomněl a musel to hrát znova. Tady budete umírat taky. Hodí vás to na začátku checkpointu a znovu prověří schopnosti.

Killzone 2 má všechno. Má autoheal, frenetickou akci, pořádnou válečnou atmosféru, krátkou herní dobu a nemá quick load. Je přímočarý, ale kupodivu ne tak, jak by člověk čekal. Občas nějakou odbočku ve hře najdete. Občas se vracíte. Všechno je to ale poctivě naskriptováno a obejít pravidla vám hra nedovolí. Mě to ale vůbec nevadilo. Užíval jsem si akci, kde vás vyruší jen vlastní smrt, kde nemůžete zabloudit a kde vás parťáci pochválí, když se povede pěkný head shot. Užíval jsem si střílení. Pokud jsem se teda s dual shockem trefil. Ještě na něm nemám takový skill.

Co se týče míření s páčkami, tak má hra nevýhodu, že se nepřátelé nechtějí nechat snadno zabít. Pořád se kryjí, pořád jsou v pohybu. Jinak jsou Helgasti pořádně démoničtí a hra má hodně sirovou atmosféru. Hra zábavně dávkuje styl hraní. Klasické hraní, stacionární kulomety, dobývání, mise v mechovi, souboje s bossy. Killzone 2 je intenzivní a nemá úplně pitomý příběh. Jen jednu pitomou postavu. Kdybyste vy jako Sevchenko preventivně odpráskl Rica už na začátku, mohlo to skončit úplně jinak. Na druhou stranu občas pomohl v přestřelkách.

Pro: pocit ze střílení, válečná atmosféra, inteligence protivníků, hra chytne nepustí

Proti: jednu pušku navíc bych bral, hodně krátké, Rico

+14

Final Fantasy X-2: Last Mission

  • PS3 75
V této minihře je cílem projít osmdesátipatrovou věž, kde každé patro je krátký náhodně generovaný dungeon plný pastí, předmětů a monster. Tento dungeon procházíte po čtvercovém poli, striktně tahově a s kamerovým pohledem ze shora. Kromě pastí a monster vám bude v postupu bránit hlavně omezený dvacetislotový inventář, kam se toho opravdu moc nevejde.

Hlavní mechanikou hry jsou stejně jako ve Final Fantasy X-2, ke které Last Mission vyšlo jako bonusový doplněk, oblečky, které zde fungují trochu jako vylepšitelné zničitelné štíty, které vám zároveň poskytují různé schopnosti. Můžete jich mít nasazených současně až pět a některé velmi mocné pasivní schopnosti vám zpřístupní až jejich kombinace. Například Gun Mage, White Mage a Mascot vám dá 50% odolnost na všechno nebo Dark Knight s Gunnerem vám dá imunitu na zmatení. Tyto kombinace nejsou nikde ve hře napsané a musíte tak experimentovat.

Některé mechaniky hry jako třeba posílání přebytečných předmětů do vaultu před věží, restart celého postupu se zachováním úrovně či pokračování i po smrti postavy sice s vynulovanou úrovní, ale nesmazaným inventářem, se vám budou snažit namluvit, že věží máte postupovat iterativně ve snaze se vždy při dalším pokusu dostat o kousek dál (a mezi pokusy si doplnit předměty ve vaultu). Není to pravda! Daleko výhodnější je zůstat vysoko ve věži, přičemž každých pět pater je možné uložit hru.

Stejně tak vám bude připadat, že máte průběžně využívat nalezené oblečky jako štíty, zatímco v bezpečí "pod nimi" expíte postupem hrou svoji hlavní postavu. Ani to není pravda! Úroveň vaší postavy je téměř zbytečný údaj a nejsnazší postup hrou je maxovat svůj primární obleček, který za žádných okolností nesmí být zničen (a pokud jo, tak load). Ostatní čtyři oblečky nemusíte vůbec vylepšovat a jsou pouze zdrojem schopností, které můžete v případě potřeby měnit.

Teď to vypadá, že se vám snažím vnutit nějaký způsob hraní, který je navíc zcela v rozporu s původním záměrem autorů. Možná, ale pro mě to byl rozdíl mezi naprostým několikahodinovým utrpením, po kterém byl můj progress víceméně nula, a pohodovou velmi příjemnou zábavou, která asi po pěti hodinách vedla k úspěšnému zničení závěrečného bosse v osmdesátém patře věže. Není zač.

Pro: Jakmile na to přijdete, je to fakt návyková sranda s vyváženou obtížností.

Proti: Dokud na to nepřijdete, je to nehratelné utrpení.

+14

WET

  • PS3 45
Těšil jsem se, že budu nad vší tou akcí a referencemi na Tarantina a grindhouse obecně vhlnout, a místo toho název hry svědomě reflektuje iba tak vlhkej prd.

WET se hned v první minutě prezentuje jako čirá stylovka, od které je moudré nečekat jakoukoli hloubku, což se mi do aktuální nálady trefilo přímo náramně. Záhy jsem se i přes značně krkolomné ovládání a často dosti nemastnou kinestetiku úspěšně začal usmívat nad každým zpomaleným skokem, během po zdi, skluzu po podlaze a především sjezdu po žebříku, zatímco jsem střílel po všem živém i neživém. Bejt to půlhodinové tech demo, odcházím nadmíru spokojen.

Jenže tech demo to není, je třeba nějakou herní náplní zalepit aspoň pár hodin. A i tito opravdu suverénní tvůrci - vrchol jejichž suverenity osobně lepím na přítomnost české postavy jménem Kafka Dvorak; hned jsem pocítil inspiraci a jal se napsat povídku o německé bohaté paničce Remarque Beethoven, která životní nudu vyplňuje najímáním feministek ze školy Lary Croft k lovu vzácných knih - si byli vědomi, že zasadit celou hru do bulettajmu by jim neprošlo. A tak to samozřejmě má i obligátní dementní jakože platforming, dobově bolestivě typické rychlokvašné minihry vícero druhů, a boss fajty sestávající exkluzivně z QTE. 

Po nedávno investovaných bezmála 60 hodinách do remasteru původní TR trilogie jsem holt stále měl chuť na nějakou chladnokrevnou, samotářskou, dost možná sociopatickou ženskou, která má dva kvéry a ty ji ke štěstí stačí. Bohužel kde Lara má napříč třemi hrami alespoň nějaký prostor k alespoň nějaké osobnosti, tam zdejší Rubi prostě jen zabíjí, má dva nahodilé čínské kámoše, a v jedné scéně je svlečená do kalhotek. Kde Lara se ovládá naprosto dokonale precizně, tam si Rubi při divočejší akrobacii ráda dělá, co chce, a chuj s tym chujem na druhé straně obrazovky. Kde Lařino dobrodružství je na desítky hodin a já u toho ty desítky hodin opravdu stále nemám problém vydržet, tam je Rubi na návštěvě sotva na hoďky čtyři, a i to je moc. 

V jistých dezolátních, smyslu a lidskosti zhola zbavených koutech internetu - jako třeba youtube komentářích - se najdou kacíři, kteří zcela seriózně tuto hru zmíní v jedné větě i s takovým Maxem Paynem. Nenechte se ale ošálit; je to čistá arkáda, která je mechanicky v lecčem dost hrubě nedomrlá, a kdyby opravdu existovala ve velkým arkádovým automatu v libovolném shoppinu, sbírá tam leda prach.

Pro: Boží soundtrack; oukej příběh; povedená stylizace

Proti: Zabralo mi to čtyři hoďky, a šlo o dost možná ty nejdelší čtyři hodiny mého života

+14

Resident Evil 5

  • PS3 20
Resident Evil, pořád ještě jedna z mých nejoblíbenějších sérií, i když po pátém dílu se musím hodně snažit, aby jí zůstala. Uznávám, že hra je zábava, ale nemůžu se zbavit zvláštního pocitu v žaludku.

V RE5 se vrací Chris Redfield, nabušený steroidy a pořád stejně nesympatický a nudný. Přidá se k němu chodící inventář jménem Sheva Alomar. Jinou roli jsem ji přes všechnu snahu nenašel. Po většinu času se akorát pletla pod nohy a plýtvala municí. Ashley ve čtyřce aspoň mohla někam zalézt a jít z cesty. Chápu, že v coopu je partner vítanou pomocí, jenže u RE na něj kašlu. Zpět je ještě Albert Wesker, který se pro změnu po RE4 zakoukal do Matrixu. Ostatní charaktery nestojí za zmínku. Charisma Luise nebo Salazara scénárista nejspíš zapálil, počůral a někde zahrabal.

Grafika je jednoduše hnusná. Zaostalé a tmavé Španělsko nahradila prosluněná a zářivá Afrika. Postavy se lesknou, jak z reklamy na Taft a atmosféra je v tahu. Připočtěme si ještě otřesný interface, který slovní spojení user friendly nepotkal ani cestou ve vlaku. Do konce hry jsem nepochopil, jak funguje. Příběh je patlanina plná jmen, postav a názvů z předchozích dílů a bez jejich znalosti se dá těžko pochopit.

Nutno ovšem uznat, že akce je zábava a střílení nepřátel hned tak neomrzí. Po dokončení příběhu se otevře známá minihra Mercenaries, která je lepší, než celý zbytek hry. Soustředí se právě a pouze na akci a nemusíte se starat o zbytečné parťáky. Smutné, ale je to pravda. Těžko říci, komu RE5 doporučit. Snad těm, kteří chtějí hrát akční hru v coopu a dokážou ignorovat vše ostatní.

I po všem, co lze číst výše Residentu věřím a šestému dílu dám v budoucnu šanci. Jenom doufám v lepší atmosféru, příběh, postavy a trochu logiky do toho všeho.

Pro: akce, minihra Mercenaries

Proti: příběh, postavy, grafika, interface

+13 +14 −1

Resistance: Fall of Man

  • PS3 70
Po Resistance, jednomu z launch titulů na PS3, jsem dlouhá léta pokukoval a po zakoupení konzole dal spíše přednost novějším exkluzivitám. Po jejich dohrání ale nastal čas dohnat i ty starší. Začal jsem survival hororem Condemned 2 a teď navázal střílečkou Resistance: Fall of Man.

Inu, nevím jestli je jako launch titul pro konzoli tehdejší nové generace vhodná úplně klasická střílečka. Jelikož to je moje první FPS odehraná na konzoli (v Condemned 2 se moc nestřílí), na ovládání jsem si musel dost zvykat. A ne, na ovladači se mi FPS prostě pohodlně nehrají. Na ovládání jsem si časem ale přeci jen navykl, naučil se nějaké tríčky, odpozoroval chování nepřátel a začal se solidně bavit.

Kolega Frit by tuhle hru určitě k smrti nenáviděl. Je to typická hra vydaná v počátcích předchozí generace. Mrňavé levely, šedivé a hnědé barvy, neostré textury. Při delším hraní je to vlastně docela stereotypní a ještě k tomu tvůrci vypráví ryze béčkový příběh skrze statické artworkové cutscény.

A přesto, nehraje se to špatně. Hra ničím vyloženě nevyčnívá a ani nic nedělá vyloženě blbě. Je to vlastně docela sázka na jistotu. Resistance opravdu ničím nepřekvapí, ale velice solidně si tam člověk zastřílí. No-brain akci mi trochu kazila nevyrovnaná obtížnost, obzvláště v poslední třetině hry, kdy začalo řádně přituhovat díky menšímu počtu lékárniček (resp. léčivého gelu?), otravným hojně se vyskytujícím nepřátelům střílejícím skrze zdi a především kvůli delším intervalům mezi checkpointy. Na střední obtížnost jsem na zásekové místo vyloženě nenarazil, ale naumíral jsem se opravdu hodně. Nutno dodat, že ale většinou vlastní neschopností něco trefit.

Zbraní je tuším něco okolo osmi, hráč využije všechny, ale na takové to řadové kosení jsem používal hlavně 2 základní a sniperku. V těch ostatních se buď rychle vystřílí munice a je záhodno si je šetřit na bossfighty nebo jsou nepřesné. To se ale bohužel týká i jedné z hlavních zbraní. Díky tomu jsou šarvátky s větším počtem nepřátel trochu únavné. Hráč se musí hodně krýt a zároveň být neustále v pohybu, jinak zhebne hodně rychle, kdežto i řadový emzák vydrží o dost víc jak hráč. Blízká setkání třetího druhu doporučuji raději nepraktikovat. Nejvíce se to projevilo klasicky v závěru hry, kdy už tvůrcům docházel dech jak po stránce dějové, tak po stránce hratelnosti. Hra je na poměry FPS fakt dlouhá a s blížícím se koncem jsem si čím dál tím více všímal až příliš primitivního designu a opakujících se asssetů (a to třeba i celých místností).

Hraní Resistance jsem si docela střídmě dávkoval a vydrželo mi skoro na měsíc. Herní dobu bych tipoval i k 15 hodinám (kdo není konzo-lama odkojená PC master race, tak možná k 12). Za ty prachy, co to dneska stojí, velmi solidní porce.

Pro: zasazení do alternativní historie po 1. světové válce, dlouhá herní doba, řemeslně dobře odvedená akce, ozvučení

Proti: po všech směrech až příliš generické a neinovativní, nevyvážená obtížnost, laciné cutscény, délka může být i zápor

+13