Série Killzone se liší, třeba od souputníka Resistance, uvěřitelnějším pojetím a tím nemyslím meziplanetární cestování. Třetí díl trochu upustil od této filozofie a dotáhl hratelnost skoro k dokonalosti.
Předešlé dva díly stály na pomalejším postupu a nutností se krýt za překážkami. Z bezhlavého náběhu na nepřátele jsem nikdy neodešel jako vítěz. Nějaké zbraně při střelbě kopaly tak moc, že jsem přes ně kolikrát ani neviděl cíl. Animace změny zbraní, přebíjení nebo jen při hodu granátem byly zdlouhavé. Každé vykouknutí zpoza krytu nebo přebití zásobníku jsem si musel dobře rozmyslet, protože ne všichni nepřátelé čekali až jim vpálím kulku do hlavy. Hlavní postava nevydržela víc než jen pár ran, takže s přihlédnutím na výše zmíněné bylo o zábavu postaráno.
Pro třetí díl většina toho stále platí. Největší změnu prodělaly animace, které už nejsou tak zdlouhavé. Otáčení kamerou už nepůsobí tak neohrabaně a analog mnohem lépe reaguje při míření skrz mířidla. Konečně je možné nést víc jak dvě zbraně, přičemž sekundární zbraň má vlastní slot (neuvěřitelný zmiňovat něco takového jako jedno z největších pozitiv, ale kdo hrál dvojku musí vědět o jakou osinu v zadku šlo).
Nejpozitivnější změna se týká obsahu misí, ve kterých se už jen nebrání pozice před útočícími nepřáteli. Krytí spojenců odstřelovačkou nebo ovládání těžkých strojů je jen část toho, co jsem v kůži seržanta Sevchenka musel podstoupit. Obzvlášť ovládání všelijakých vozidel jsem si extrémně užil. Těžkotonážní otáčení, zpětný ráz a klepání celé kabiny při střelbě z raketometu je úplně jiná úrovně uvěřitelnosti, než jakou mi nabídla kterákoli jiná hra (v rámci FPS her, ve které se takové mise nachází).
Docela jednoduše se nadchnu z grafického zpracování her, ale nevypíchnout ji v tomto případě by byl hřích. Rok vydání 2011, předešlá generace konzolí, jen HD rozlišení a ta hra vypadá naprosto skvěle. Kvitovat musím hlavně výtvarnou stránku hry, která má rozhodně svůj podíl na mém nadšení. Přesto jak hra vypadá neměl jsem s ní vyloženě žádný problém, co se padání snímku týká. Snad jen při hraní ve splitscreenu, ale to dokážu odpustit.
Hrozně mě zamrzel nesoulad příběhových filmečků a samotné hratelnosti. Tím nemyslím ty krásné bojové scény s choreografií jak z filmů Johna Woo. Myslím tím odlišné fungování zbraní nebo nebrání v potaz vypnutou gravitaci na vesmírné lodi. Strašně mě to vytrhávalo ze hry. Mnohem víc, než některé dementní postavy a jejich jednání.
Předešlé dva díly stály na pomalejším postupu a nutností se krýt za překážkami. Z bezhlavého náběhu na nepřátele jsem nikdy neodešel jako vítěz. Nějaké zbraně při střelbě kopaly tak moc, že jsem přes ně kolikrát ani neviděl cíl. Animace změny zbraní, přebíjení nebo jen při hodu granátem byly zdlouhavé. Každé vykouknutí zpoza krytu nebo přebití zásobníku jsem si musel dobře rozmyslet, protože ne všichni nepřátelé čekali až jim vpálím kulku do hlavy. Hlavní postava nevydržela víc než jen pár ran, takže s přihlédnutím na výše zmíněné bylo o zábavu postaráno.
Pro třetí díl většina toho stále platí. Největší změnu prodělaly animace, které už nejsou tak zdlouhavé. Otáčení kamerou už nepůsobí tak neohrabaně a analog mnohem lépe reaguje při míření skrz mířidla. Konečně je možné nést víc jak dvě zbraně, přičemž sekundární zbraň má vlastní slot (neuvěřitelný zmiňovat něco takového jako jedno z největších pozitiv, ale kdo hrál dvojku musí vědět o jakou osinu v zadku šlo).
Nejpozitivnější změna se týká obsahu misí, ve kterých se už jen nebrání pozice před útočícími nepřáteli. Krytí spojenců odstřelovačkou nebo ovládání těžkých strojů je jen část toho, co jsem v kůži seržanta Sevchenka musel podstoupit. Obzvlášť ovládání všelijakých vozidel jsem si extrémně užil. Těžkotonážní otáčení, zpětný ráz a klepání celé kabiny při střelbě z raketometu je úplně jiná úrovně uvěřitelnosti, než jakou mi nabídla kterákoli jiná hra (v rámci FPS her, ve které se takové mise nachází).
Docela jednoduše se nadchnu z grafického zpracování her, ale nevypíchnout ji v tomto případě by byl hřích. Rok vydání 2011, předešlá generace konzolí, jen HD rozlišení a ta hra vypadá naprosto skvěle. Kvitovat musím hlavně výtvarnou stránku hry, která má rozhodně svůj podíl na mém nadšení. Přesto jak hra vypadá neměl jsem s ní vyloženě žádný problém, co se padání snímku týká. Snad jen při hraní ve splitscreenu, ale to dokážu odpustit.
Hrozně mě zamrzel nesoulad příběhových filmečků a samotné hratelnosti. Tím nemyslím ty krásné bojové scény s choreografií jak z filmů Johna Woo. Myslím tím odlišné fungování zbraní nebo nebrání v potaz vypnutou gravitaci na vesmírné lodi. Strašně mě to vytrhávalo ze hry. Mnohem víc, než některé dementní postavy a jejich jednání.
Counter-Strike 2