Nejlépe hodnocené komentáře

Fajnová střílečka podruhé. Už první díl mě velice příjemně překvapil, protože předvedl pár jednoduchých, ale díky dobré AI velmi funkčních mechanismů. A dvojka v tom pokračuje a něco trochu i vylepšuje...

Zatímco v jedničce jsme jako nakorbené žoldácké duo trousící jednu debilní hlášku za druhou procestovali celý svět a vymanili se ze spárů ne příliš spolehlivého zaměstnavatele, ve dvojce se vydáváme na vlastní misi do Šanghaje. Vše se samozřejmě velmi záhy posere, město podlehne masivní destrukci a na hlavní dvojici je, aby zjistili, kdo vlastně za útokem stojí a co je důležitější, jak ho sejmout. Příběh je jednoduchý, klasicky béčkově nablblý, ale podávaný skrze zábavné animace a docela to i stačí. Proto zamrzí nepochopitelná absence doprovodných (anglických) titulků k dialogům, které by se především při intenzivních přestřelkách dost hodily.

Atmosférou tu ale tvůrci přitvrdili, je to více story-driven a proto je poměrně logickým krokem celou hru zasadit na jedno místo. A i přestože jsem v prvním díle procestoval celý svět, tady jsem si prostředí barvité Šanghaje užil o něco víc. Ta je o něco rozsáhlejší, detailnější a především designově nápaditější. Grafika vypadá v rámci možností (720p na 4K telce) hodně slušně, ale to si také bere svou daň na výkonu. Především hojně využívané částicové efekty z toho dělají občas solidní slideshow.

K samotné hratelnosti ale nemám výhrad. Opět se jedná o velmi chytlavou cover-based střílečku s dynamickým využíváním krytí. Žádné mačkání tlačítek aby se postava přilepila k překážce, ale avatar hezky a automaticky reaguje na okolní prostředí. Ovládá se to plynule, přesně a příjemně. I pocit ze střelby je parádní, nepřátele vydrží pár zásahů a když už tvůrci na hráče vyšlou nějakého otravného obrněnce, tak i ten jde logickou cestou zlikvidovat a není jen klasickou bullet sponge.

Podobně jako v jedničce i tady moc nechápu ta nepřeberná množství customizace zbraní. Vzhledem ke krátké herní době jsem skoro po celou dobu hraní držel v prackách P90 s tlumičem a neměl potřebu něco měnit (plus navíc to šíleně dlouhé načítání v menu). Tvůrci se tentokrát vyhnuli vedlejším úkolům a místo toho přidali do hry rozhodnutí (většinou typu zabít/nezabít), možnost některé situace řešit non-lethal stylem nebo opatrným a přesným zásahem zachraňovat zajaté přeživší, za což hráč sbírá jakési morality points. Co jsem pochopil, tak by to mělo nějak ovlivnit děj, ale upřímně jsem do konce hry nepostřehl jak a jestli vůbec. Pro oživení frenetických přestřelek ale fajn.

Za mě tedy spokojenost. The 40th Day je fajnový sequel, který do světa díru neudělá, ale v rámci žánru je to odladěná a zábavná záležitost, kterou by si příznivec akčních her neměl nechat ujít. Klidně i sólo.

Tehdá po dohrání Call of Duty 2 jsem s nadšením vyhlížel vydání třetího dílu. Jaké bylo mé zklamání, když trojka vyšla pouze na konzole a tak jsem jen slastně pokoukával a na svou vysněnou hru si mohl nechat zajít chuť. Naštěstí vydání Modern Warfare na sebe nenechalo dlouho čekat a série dostala tehdy svěží vítr v podobě moderního konfliktu.

Třetí díl mělo však na starost studio Treyarch a jeho rukopis je tu velmi znatelný. Trojka vlastně není ani tak trojka, jako spíš rozsáhlý datadisk. Stejná grafika, stejné assety, stejné zvuky i řev vojáků. Je to vlastně úplně obyčejný mission pack, který nepřináší nic nového. Navíc se ta hrstka misí odehrává pouze v jednom klimatu a to jest už notně ohraná Normandie. Pro hráče to znamená plížení se zákopy, přepadávání nácků z křovisek, čištění francouzských vesniček, dobývání kopců apod. Nic co bychom už předtím neviděli, avšak v podání fušérů z Treayarchu to je o dost průměrnější zážitek, než je u této série zvykem.

Na hratelnost jako takovou si stěžovat nemůžu. Koho CoD 2 bavila, bude se mu líbit i trojka. Jen je tu všechno takové generičtější, tupější a celkově průměrnější. Zapamatováníhodné momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Celá hra je spíše komornějšího rázu. Hráč běhá od domu k domu, čistí stále stejné místnosti, občas se tvůrci snaží oživit hraní využitím pohybového ovládání, ale to mě spíš sralo (snad až na melee útok vyvolaný švihnutím, ten byl cool), protože jediné, co se po hráči vyžaduje, je zuřivé máchání ovladačem hlava nehlava.

Potěšila mě možnost usednout do džípu a zajezdit si v lehce otevřené mapě. Stejně tak bitva o Hill 262 byla fajn. Zbytek je klasická vata, která zabaví, ale nenadchne. Když už tvůrci chtěli být takto komorní, mohli klást větší důraz na příběh týmu, ubrat na počtech nepřátel a přitlačit na atmosféře. Žel, o tomto tahle série není.

Grafika jako by z oka vypadla 2. Určitých úprav doznala fyzika, kdy panďuláci po zásahu granátu nebo pažbou létají jako balónky naplněné vzduchem a nekácejí se jen ve strnulých animacích k zemi. Fyzika je ale jen částečná. Většinu animací hra přejímá ze dvojky. A víme, jaké byly animace ve dvojce - kostrbaté a trhané.

Herní doba je v porovnání s novějšími díly docela dlouhá. Tipoval bych to na něco okolo 8 hodin, což je tak akorát. Ovladatelnost je poměrně mizerná. CoD 3 je rychlá hra (obzvlášť v porovnání třeba s naposledy dohraným Killzone) a na hraní na ovladači se moc nehodí. Po troše tréninku se na to dá zvyknout, ale na myši a klávesnici bych si to jistě užil o dost více. Klasicky za to může částečně i optimalizace. Na tak starý engine je poměrně slabá a v hektičtějších momentech framerate citelně padá dolů. Nehledě na řadu technických bugů - od levitujících a zasekávajících se vojáků, přes nepřátele střílející skrz zavřené dveře, až po bugnutý kolizní systém, který rád hráče při zalehnutí odpinkne kamsi na opačnou stranu prostranství. Jsou to vesměs blbosti, ale jsou to věci, kterých se Infinity Ward většinou vyvaruje.

Abych to shrnul. Call of Duty 3 je fajn mission pack, který fandy série určitě potěší. Je ale zároveň třeba od toho nečekat pokračování, které sérii někam posouvá. Tím trojka určitě není. Trochu mě mrzela absence něčeho více wow a hlavně faktu, že se hráč nepodívá nikam jinam, než do Francie. Díky tomu trojku působí tak trochu jako chudý příbuzný.

Na završení trilogie o invazi chimérského šmejdu jsem se upřímně těšil. Hra se v druhém dílu posunula správným směrem a závěrečný cliffhanger velmi navnadil na možné epické vyústění v dílu třetím. A asi i právě proto mě Resistance 3 do určité míry docela dost zklamal.

Tentokrát už není hlavní postavou Nathan Hale, ale hrajeme za jeho bývalého spolubojovníka Josepha Capelliho. Populace pozemšťanů je prakticky vyhlazená, nad New Yorkem zeje ohromná červí díra, a hráč jen očekává příchod tajemných původních chimér. Zatímco dvojka jakoby prvnímu dílu z oka vypadla, třetí díl působí hodně jako jiná hra. Prostředí, kterými Joe prochází, jsou ryze postapokalyptická a zatímco první díly byly intezivní válečné hry, ve trojce je hráč na většinu věcí sám. A tedy v momentech, kdy hra měla dle mého spíše vrcholit a přinášet epickou poslední bitvu, se hráč plahočí v nekonečných podzemních tunelech a temných sutinách a celá hra je nepochopitelně spíše komorního rázu. Chiméry navíc vypadají docela jinak, mimozemské technologie úplně jinak a zbraně jakbysmet.

Podivné zásahy provedli tvůrci i do gameplaye. Vrátili do hry nošení všech zbraní, lékárničky a absenci auto-healu. Plynulost z hraní je rázem tatam a kvůli nízké výdrži hlavního hrdiny (na normální obtížnost) se ze hry stává poměrně frustrující záležitost. Lékárniček je málo, munice je málo a na některých místech se na hráče valí naprosto absurdní množství a oproti předchozím dílům o dost odolnějších nepřátel. Často mi ani nezbylo nic jiného, než zavřít oči a lokací prostě sprintem proběhnout. Kdo chce hrát obecně run'n'gun stylem, tak na to může rovnou zapomenout. A opatrný styl se také moc nenosí, protože jednak jsou nepřátelé až nechutně přesní, takže nějaké krytí za překážkami až tak dokonale nefunguje a jednak jich hodně nosí zbraně, se schopností prostřelit pevný povrch, takže chtě nechtě je potřeba být neustále v pohybu a být vystaven smršti kulek. Možná, že su prostě lama, ale takhle si zábavnou a férovou akci moc nepředstavuju.

A ve finále mě zklamal i samotný příběh, který to, co tvůrci nakousli finálním cliffhangerem ve dvojce, nakonec nestihli vůbec řešit. Namísto toho se snaží vydírat rodinným patosem, hráči se neustále předhazuje Capelliho ohavně vymodelovaná rodina (zejména Jack vypadá jak malej hitler) a tak celkově to na mě po emoční stránce vůbec nefungovalo a působilo jako nepochopitelný kvalitativní krok zpátky.

Nemůžu říct, že by Resistance 3 byl špatná hra. Pořád je to docela zábavná střílečka se snahou vyprávět i nějaký ten příběh. Problém vidím především v nevhodně nastavené obtížnosti, která mi bránila si akci užít a v nedůstojném dějovém zakončení téhle do poslední chvíle poměrně zajímavé mimozemské invaze.

Finální díl série God of War z předchozí generace konzolí s podtitulem Ascension mě překvapil v tom ohledu, že se vlastně tak úplně nejedná o plnohodnotné pokračování. Plnohodnotná hra to bezesporu je, ale Ascension je jakýmsi prequelem, který osvětluje pouto, které Kratos choval k Bohu války. Příběh je bezesporu nejslabším článkem Ascension a dost možná i ten nejméně zajímavý v sérii. Zejména asi proto, že ve hře nefigurují známá místa a mytologické postavy, ale hra se zabývá méně profláklými částmi mytologie. Poprvé jsem tu již pociťoval jistou únavu materiálem a i když jsem se během hraní stále bavil náramně, měl jsem pocit, že série na tomto místě hodně vaří z vody. A nejspíše to cítili i tvůrci a proto se díky bohům rozhodli pro restart.

Souboják je stále super. Tvůrci se konečně vykašlali na množství přebytečných zbraní a namísto toho dali čepelím chaosu možnost přepínat mezi elementy. Ale stejně bych kecal, kdybych říkal, že jsem po 90 % hry nevyužíval pouze klasickou ohnivou variantu. Nechybí ani nějaké speciální schopnosti potřebné pro postup prostředím a kouzla, která jsou tentokrát specifická pro každý element.

Vizuálně je hra vytuněná úplně do mrtě a je to určitě jedna z nejlépe vypadajících her na PS3. Oproti trojce tvůrci mákli především na pozadí, která již nejsou 2D, ale většinou plně 3D, což dodává prostředí hloubku a ještě větší monumentálnost. S level designem je to už ale horší. Tvůrci hodně ustoupili modernímu publiku a hra je ještě lineárnější, než kdy dřív. Ascension hodně cílí na vizuální wow efekt hry jako celku, ale samotný gameplay je velmi zjednodušený. K mému potěšení přibyly hopsací pasáže, které již nejsou jen čutáním čepelemi po zdi, ale Kratos se po vzoru Uncharted nebo Tomb Raidera zachytává za konkrétní plošinky. Tvůrci i zároveň hru naředili množstvím puzzlů, což je určitě fajn a oživuje to hratelnost, ale jak řiká PanMrkvička pode mnou, jejich design je občas docela nešťastný a párkrát jsem vůbec netušil, která bije a co se po mě vůbec chce.

Ve finále je to solidní přídavek do série, ale jsem rád, že Kratos udělal v dalším pokračování tak velký krok kupředu. Bylo to už potřeba.

Amy na mě působila díky kooperaci 2 věkově rozdílných postav jako budgetová variace na The Last of Us a že je to na PSN jen za pár kaček, tak jsem sebral odvahu a po všech těch průměrně hodnocených konzolových střílečkách se vrhl na mizerně hodnocený survival horor. Yay!

Ten největší horor je u téhle hry rozhodně framerate. To už se nedá nazývat lehkými dropy, ale regulérním sekáním, které mi ztěžovalo už tak obtížnou hru. Amy obsahuje mnoho zajímavých nápadů, ale tvůrci zřejmě neměli prachy a možná ani talent to dotáhnout do nějaké hratelné podoby. Úvodní animace totiž navnadí na lineární příběhový thriller, ale velmi záhy jsem zjistil, že design je lehce Resident Evilovský - tedy nějaký ten backtracking - jen s tím rozdílem, že tady jsou všechny lokace malé a jednoduché. A přesto... ztrácel jsem se. V pozdější fázi jsem už hrál podle walkthrough na Youtube, protože hra je po designové stránce tak neskutečně neintuitivní a hledání cesty dál tak zdlouhavé, že hrát to bez návodu, tak to mačkám ještě teď. Ale dokud jde o hádanky, tak to ještě jde...

Horší to je, když přijdou na řadu souboje. Kdo chce Amy dohrát do konce, musí si připravit opravdu mimořádnou dávku trpělivosti. I souboje jsou tak trochu hádanky, jen při nich chyba znamená smrt a opakování. Mnohé lokace se dají řešit jen metodou pokus-omyl. AI nepřátel si často dělá co chce a díky tragickému soubojovému systému dokáží šarvátky s nimi, byť v zásadě naprosto primitivní, pěkně potrápit. Obzvláště s větším počtem oponentů, kterým je lepším prostě se vyhnout. Je tu jakýsi stealth, ale ten je velmi nespolehlivý, takže se to někdy povede... a někdy prostě ne. Nevadí, poslední čtvrthodinu můžu přeci sjet znova. Třikrát, čtyřikrát... Nepomáhá tomu ani checkpointový systém, který tvořil tradičně někdo, kdo neměl v hlavě mozek. A o závěrečném bossfightu ani nemluvím, to je kapitola sama pro sebe. Naštěstí není úplně přehnaně těžký, pouze debilní.

Amy je špatná hra. Má zajímavý námět, pár fajn hádanek, nějaké originální prvky, ale jako celek nedrží pohromadě. A co hůř, hraní není zábava ale spíše frustrace. Tvůrcům evidentně došly prachy. Golem, co v druhém chapteru prorazil dveře, se už do konce hry ani neobjevil. Amy má celý HUD snad s 12 položkami věnovaný schopnostem, ale za celou hru se naučí jen dvě, přičemž aktivní má vždy jen a pouze jednu. Jo a nemá to konec. Tvůrcům prostě došlo, že si ukousli velké sousto a že to nedaj a tak to nějak doplácali do dohratelné podoby a vydali. Škoda, určitý potenciál tam byl.