Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Papers, Please

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PC 100
  • Vita --
  • iOS --
Asi se tu nemusím moc rozepisovat, protože to co chci napsat už všichni stejně dávno víme - Lucas Pope je neuvěřitelně talentovaný, geniální vývojář a nemůžu se dočkat, až se mi dostane do rukou jeho další hra. Ke hraní Papers, Please jsem se dostal až po tom, co mě absolutně uhranula Return of the Obra Dinn a rozhodně jsem nebyl zklamán.

Lucas tu z geniálně jednoduchého konceptu vytvořil hru na desítky hodin, která je navíc zábavná jak pro hráče, tak pro diváka. Minimalistická grafika, snadno přístupná hratelnost a hlavně politický rozměr, který - světe div se - funguje tak, jak má. Upřímně, nechápu jak se to povedlo, ale obraz totalitního režimu pohledem jednoho z článků systému je zde vyveden dokonale. Ze začátku si to sice neuvědomíte, ale hra vás časem skutečně donutí jednat a přemýšlet tak, jak by se od vás v dané situaci čekalo.

"Nemáš platné papíry? Hahá, padej z mojí boudy! Hmm, ale moment, co když budu později sám muset uprchnout a spoléhat na shovívavost jiného pohraničníka?"

To jsou jen počáteční očividné narážky, které vám hra prezentuje a chce abyste se nad nimi zamysleli. Časem ale přitvrdí, a z ničeho nic se ocitnete v situaci, kdy vám nebude zbývat na nájem, syn bude nemocný a navíc jste mu nemohli koupit dárek k narozeninám. Dnes bude výplata slabá, protože jste už udělali 4 chyby a vy se modlíte, aby někdo z odboje zaútočil na váš přechod, aby jste mohli zasáhnout, škůdce zastřelit a vysloužit si bonus za střelbu proti narušitelům systému - a pak si najednou uvědomíte co děláte, nad čím přemýšlíte a budete se ptát : Proboha, se to se mnou jenom stalo ..?

Pro: Geniální

Proti: Nic

+31

Papers, Please

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 80
Že by hra byla synonymem zábavy, se rozhodně říci nedá. Přesto po odmakáni poctivých 31 dnů v kůži pohraničního inspektora rozhodně uznávám, že jde o velmi zajímavý kousek, hodný pozornosti prakticky všech hráčů. Lucas Pope totiž přišel se hrou, která není prvoplánově zábavná, naopak se Papers, Please občas hraje vlastně dost nepříjemně. Jenže tady jde jasně o autorský záměr.

Koncept je velmi jednoduchý, ale zcela ojedinělý. Pod diktátem stále přísnějších (a nesmyslnějších) pravidel kontrolujete doklady příchozím do fiktivní země Arstotzka. Den neúprosně ubíhá a zdejší režim rozhodně neplatí od hodiny nýbrž od odvedené práce. Na vás přitom doma spoléhá poměrně početná rodina, která potřebuje jíst a zahřát se. Začíná tak balancování mezi morálkou a vlastními potřebami. Umožníte pomstu otci zavražděné dcery? Akceptujete pokutu ve prospěch rozpolcené rodiny? A co když příchozí lžou?

Hra na minimalistickém prostoru odvypráví i nejeden smutný příběh. K mnohým rozuzlením se přitom vůbec nemusíte "prozrazítkovat". Další postava stojí v řadě až daleko a vám to zrovna kvůli dalším překombinovaným pravidlům nejde od ruky...

Hratelnost není prvoplánově zábavná, pracovní plocha je (záměrně) nepříjemně stísněná a v binci strážní budky se mnohdy není jednoduché zorientovat. Hra má celkem dvacet konců a já v době psaní těchto řádek otevřel jen asi čtvrtinu, včetně toho na konci odmakaného měsíce (proto počítám hru jako "dohranou"). Kompletní průchod všemi dny zabere přibližně pět hodin a i přes veškerou snahu autora se do zajímavého konceptu vkrádá i tak lehký stereotyp. Přeci jen jde o úředničinu na dotykovém displayi, byť s zajímavou omáčkou a skvělou atmosférou. Sám tak nevím, zda budu hledat další konce a pátrat po zbývajících "tokenech". Přesto jsem rád, že jsem se ke hře postupem let dostal. Těch cca 6-7 hodin mi v paměti utkví daleko více, než kdejaký otevřený svět ze soudobé "AAA" produkce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 164. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Jedinečný koncept; atmosféra; morální dilemata; hra se zcela záměrně blbě hraje

Proti: Přes veškerou snahu poměrně rychle stereotypní

+25

Medal of Honor: Underground

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 60
Po prvních dvou částech jedné mise jsem si říkal jak je to fajn hra. Pěkně odsýpá a nepřátelé vydrží tolik zásahů co normální lidé. Lineární design byl v té době ještě celkem nevšední věc. V roce 2000 stále ještě ve střílečkách frčel komplexní design úrovní. Ano, grafika už byla těžce out už v té době. Co by ale také člověk chtěl po konzoli, která obsahovala 2 MB paměti. Ozvučení je naopak dost dobré. Po dlouhé době jsem nemusel, ve střílečce z vlastních očí, vypínat muziku.

Pak mě ale napadlo se trochu pohrabat v menu. Vlastně mě to donutilo kvůli konfiguraci ovládání (přes emulátor nakonec šlo hodit střílení na pravý triger). Díky tomu jsem, jen tak náhodou, objevil místnost s volbou obtížnosti a zjistil, že hra je v základu nastavena na nejlehčí obtížnost. Jelikož hry zásadně nehraji na nejlehčí obtížnost, dal jsem normal. Hra se tím radikálně proměnila. Najednou nepřátelé potřebovali dvojnásobek zásahů. V tu ránu jsem měl problém s municí. Musel jsem najednou počítat každý zásobník. Ne ze všech lidí padala po zabití munice. Zároveň zásahem ubírali dvojnásobek zdraví. V této chvíli začala frustrace. Díky bohu za emulátor, který mi dovolil uložit po každém zabitém nepříteli.

Co se týče volby obtížnosti, dalo by se to shrnout asi takhle: easy = normální, normal = těžká, hard = může to ještě někoho bavit? Postupem času jsem sice přišel na jeden podstatný zlehčovák, kterým bylo krčení, při kterém mě náckové zaměřovali pomaleji, ale většinu zákeřností ošmelit nešlo:
1) Mířit s extrémně citlivým kurzorem jsem se, pořádně a efektivně, nenaučil za celou hru. Na Vitě sice jde nastavit střílení na pravý triger a obsahuje dvě analogové páčky (moderní ovládání!). Zapomeňte ale na nějaké startování kurzoru. Stačí s tím jemně pohnout a kurzor cukne. Citlivost nejde nikde snížit (ani v emulátoru). Navíc jsou nepřátelé hodně pohybliví a smrtelně přesní.
2) Engine sice umí vykreslit jen tři nácky najednou, ale to hře vůbec nevadí. V některých místech na vás klidně pošle tři vlny nepřátel zepředu a čtvrtou zezadu. Někdy na vás posílá kontinuálně tolik nepřátel, že lékárnička, ležící za rohem je, jakoby ležela v Austrálii.
3) V některých větších lokacích má hra znatelný problém s frame ratem a zároveň se většina misí odehrává ve tmě. Zkuste si takhle bojovat, když vám třeba na obrazovku zasvítí sluníčko.
4) Zbraně nejsou moc přesné. Často střílí jinam, než ukazuje kurzor. Kolik cenné munice jsem takto vyplýtval. Alespoň, že hrdinka rychle nabíjí.

K větší zábavě nepomáhá ani plnění úkolů. Aktivní body se dají snadno přehlédnout. Hra vás pak sice nechá dokončit misi, bohužel ale se závěrečným obrázkem, jak vás vedou v železech. Vrcholem všeho byla naprosto debilní bonusová mise, kde se frustrace mísí z parodií. Co je sakra vtipného na tom, že mě odbouchne každý druhý čokl z pancéřovou pěstí?!

Ve svém hodnocení jsem dost hodný. Trochu si sypu popel na hlavu kvůli tomu, že jsem si možná zkazil hru volbou obtížnosti Ve skutečnosti bych hře, za mou zoufalost, nejradši napálil rovnou padesátku. A to jsem v emulátoru mohl ukládat kdekoliv. V základu to nejde a mise nejsou úplně krátké.

Je to hra buď pro masochisty nebo pro lidi, kteří mají důkladně projetý první díl.

Pro: celkem moderní lineární design, ozvučení a hudba, dvě funkční analogové páčky na Vitě, celkem hodně misí

Proti: frustrující obtížnost, nepřesná střelba, propady ve snímkování, bonusová mise je fakt těžká kravina

+20

Bastion

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PC 85
  • Vita 75
Někde se začít musí. Dnes již takřka legendární indie vývojáři Supergiant Games navíc začali zatraceně silným představením. Bastion je vlastně poměrně krátká a principiálně i dost jednoduchá hra, ze které jsou však již cítit základy pro imho jednu z nejlepších her všech dob Hades.

Bastion jsem dohrál všehovšudy už třikrát... tedy ne, že by to byl nějaký převratný výkon, jeden průchod hrou i s vedlejšími aktivitami zabere do deseti hodin. Dva z průchodů proběhly v rámci posledního cca měsíce ve verzi na PS Vita, ke které se ostatně vztahuje celý tento komentář. Hra je dost koncipována na to, abyste hned po odehrání pustili NG+. Při prvním průchodu je prakticky nemožné využít veškeré možnosti hry.

Paradoxní je, že jedna z nejopěvovanějších devíz hry – vypravěč a styl prezentace příběhu – mi osobně na hře nikdy příliš neseděl. Poetické vyprávění, kde je třeba číst mezi řádky obecně příliš nemusím, v Bastion je navíc trochu problém, že vyprávěč vykládá i během akčních pasáží a já ho absolutně nestíhal vnímat. Příběh samotný je přitom fajn, opět se však vracíme k tomu, že je ideální hru projet dvakrát, k jeho dostatečnému pochopení.

Hratelnost samotná je především o boji s různorodou paletou pestrobarevných nepřátel. Bastion skvěle dávkuje stále nové možnosti a zbraní je obstojné množství. Každá má něco do sebe, byť úplně vyvážené nejsou. Souboje samotné jsem v jádru poměrně jednoduché, ale výborně návykové, svižné a akční. Zejména zpočátku jsem měl však na PS Vita problém s ovládáním. Pravým analogem se totiž blokuje v určeném směru, ovládání je však velmi citlivé a při každém zavadění prstem o páčku Kid vytahoval nesmyslně štít. Časem si na to začnete dávat přirozeně pozor, nic to však nemění na tom, že se hra hraje pohodlněji na PC či velké konzoli.

Striktně lineární kampaň doplňují nepovinné výlety do "Who Knows Where", kde v arénovém módu čelíte vlnám nepřátel, mezi kterými se dozvíte zase něco navíc z příběhu hry. Jde o sekci, která defacto představuje ultimátí výzvu hry. Pro sesbírání všech trofejí/achievementů totiž poměrně dlouhé sekce musíte absolvovat se všemi zapnutými Idoly (zdejší forma handicapů ne nepodobná "Heat levelu" ze hry Hades). Mód umí být slušně frustrující a Stranger's Dream jsem nakonec vzdal. Přeci jen, procházet poměrně mechanicky 29 vln nepřátel bez větších problémů a poté opakovaně chcípnout na samém konci není zrovna zábava.

Hra je stará již neuvěřitelných dvanáct (!) let, díky nadčasové grafice by přitom nebylo nevědomého hráče problém přesvědčit o tom, že vyšela klidně letos. Velmi zapamatovatelný je i hudební podkres, což ostatně platí i pro ostatní kousky Supergiant Games.

Bastion je přesně taková ta "malá-velká" hra, která vám utkví i roky po odehrání (první průchod se datuje již někam do roku 2014). Není bezchybná, ale má svoje kouzlo. Její zasloužený úspěch postavil základ pro další skvělé a originální kousky, které (zatím) vyvrcholili v diamantu jménem Hades. A za to patří Bastion upřímný dík.

Hodnocení na DH v době dohrání PS Vita verze: 77 %; 150. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Grafické zpracování a soundtrack; zábavné zbraně a vylepšení; příběh a zasazení

Proti: Do jisté míry způsob vyprávění; relativně krátké; problematické ovládání na PS Vita; poslední vlna Stranger's Dream se všemi zapnutými Idoly

+19

Resident Evil 3: Nemesis

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 90
Zatímco druhý díl má pomalejší průběh a snaží se postupně budovat atmosféru a gradovat děj, třetí díl najede na hráče jako parní válec. Nekompromisně hráči naservíruje úprk a boj o přežití. Racoon City je v hajzlu a bude to jenom horší. Důrazně doporučuji rozehrát hru rovnou v hard módu. Jedině tak se dá vychutnat pravá atmosféra této hry.

Zatímco v prvním a druhém díle na hráče čekal boss až na konci, tady po vás jde už od začátku. A nedá pokoj celou hru. Zaútočil tolikrát, že je až s podivem, kolik "smrtí" vydržel. V hard módu hra nedá nic zadarmo. Nábojů je minimum. Nepomůžete si tím, že hru načtete, kvůli kvalitnějšímu průchodu a ušetření nábojů. Na místě, kde byl dříve střelný prach nebo léčivé rostliny, nemusí být nic a naopak. Hra vás udržuje v permanentní nejistotě a permanentním nedostatku nábojů. Aby toho nebylo málo, není tady jen jeden boss. Před Nemesisem můžete často utéct, ale vyplatí se ho ničit. Přičemž nejtěžší souboj je hned ten první.

Hra na spoustě místech vyžaduje rychlé rozhodnutí o dalším postupu. Takové menší větvení. Díky tomu si ani po druhém rozehrání nemůžete být stoprocentně jistí, kde zaútočí Nemesis. Pokud se zbytečně vracíte, respawnou se zombies. Prostě survival jako hrom. Tleskám autorům, že neustrnuli ve stylu skvělého druhého dílu a zkusili nové pojetí. Tento díl je přímočařejší, akčnější, ale pořád obsahuje slušnou porci hádanek. CGI filmečky, kterýma je hra proložená, jsou boží i dnes. Co na tom, že je to jen jednoduché béčko se špatnými hereckými výkony. I když, od časů prvního dílu je to přeci jenom pokrok.

Grafika mačká s prvního PlayStationu i to co tam není. Modely postav jsou pěkně sladěné s před renderovaným pozadím. Ozvučení je správně atmosferické. Jen hudební doprovod se mi příliš netrefil do vkusu. Příliš akční a nezajímavý. V některých pasážích by se to určitě mohlo obejít i bez toho. Hra to není příliš dlouhá, ale Nemesis zaútočí a přežije tolikrát, že jeho zničení je tou největší satisfakcí.

Zahrál jsem si skvělou survival honičku. Samotná hororová atmosféra nebyla tak intenzivní jako dřív. Za to jsem měl mnohem větší strach o život a při nedostatku všeho i o jeho nejbližší budoucnost. Pokud si nechcete kazit zážitek, nehrajte to na easy mód.

Silnější přežije!

Pro: strach o život, na hard opravdový survival, hra se brání srabáckému načítání, větvený postup, nemilosrdný a vytrvalý Nemesis

Proti: v easy módu příliš jednoduché a bez atmosféry, relativně krátká hra, hudba je mimo můj vkus

+18

Dungeon Travelers 2: The Royal Library & the Monster Seal

CharllizeCharllize
  • Vita 100
Další z mojich oblíbených japonských dungeonů. Tentokrát původem z PS VITA která byla na tento žánr velmi štedrá. Osobně využívám ke hraní VITA her Playstation TV, což je mini konzole pripojitelná k televizi, jelikož hraní na handheldech není moc pro mně.

Poutníci v kobce 2 jsou hrou která klame tělem a já se jí nějaký čas nedůvěřivě vyhýbal. Na vině byla celkem dost erotická stylizace hry a já moc nevěřil že by mohlo jít o seriózní kobkaření. Ono sice dost her z Japonska s podobnou filozofií poloobnažených anime dívek operuje ale tady to lehce překračuje standard a pošilhavá spíš po devadesatkovém časopisu Leo. Aby jsme si rozuměli, nic proti tomu nemám ale můj mindset s tímhle v dungeon hře moc nepočítal. Tedy do chvíle než jsem si to zahrál.

Ještě stále zůstanu u těch nahotinek. Nejde jen o partu děvčat co hráč ovládá ale i valnou většinu nepřátel. Vtipné na tom je, že ačkoliv hráč bojuje s pěkně nakreslenými holkami tak každá z nich zastupuje většinu fantasy klišé co známe z dungeonů. Spider je tmavovlasá dívka co za holý zadek visí ze stropu na pavučině, Scorpion milfka co má ocas z bodcem a třeba Ghost bledule s deštníkem. Jejich obrázky neukazuji nic napřímo a striktně kryjí vše pornoidní. Ale stylem že člověk má stejně pocit že jim vidí až do krku. Představivost jede na plné obrátky. Asi stačilo, mám dojem že už si představu udělá každý.
Hra je podřízena zéjména gameplay části a příběh hraje druhé housle. Ne že by tam nebyl ale jde o odlehčenou verzi telenovely která je občas vtipná a skládá se hlavně z provokování děvčat mezi sebou, jejich hloupě roztomilých problémů a interakce s jedním mužem co je jakoby vede. To aby se mužský hráč měl z kým ztotožnit. Gameplay primát zdůrazňuje i to že část rozhovorů mezi aktéry hry jsou vlastně tutoriály herních mechanik.

Herně jde v základu o poměrně klasický krokovací dungeon s náhodným souboji na tahy. Dungeonů je celkem dvacet od malých až po obří. Začíná to vše zlehka kdy hráč pokoří první dungeony během pár minut. Ale už tam je znát že se chystá cosi velkého. Nepřístupné dveře, nefunkční teleporty a záhady kdy něco nejde a nikdo neví proč. Postupně dungeony nabývají na komplexnosti a stávají se čím dál víc obtížnější. Což je sice logické ale tady to hra předává s velkým citem pro plynulost a pochopení mechanik. Na rozdíl od ero nepřátel jsou dungeony seriózní a celkem splňují fantasy klišé žánru. Doly, temné hrady, hluboké lesy a nekonečné gotické věže. Zároveň nejde o puzzloidní druh ale o dungeony které svoji obtížnost berou ze své podstaty bludiště, 3D prostoru a enviromentálních nástrah. Později to je jak poprvé skládat totálně rozhašenou rubikovu kostku. Což osobně mám nejradši protože to na mně působí víc uvěřitelně než když musím mačkat páky v určitém pořadí, šlapat a zatěžovat dlaždice nebo hledat mini tlačítko na zdi. Proč by to někdo třeba v dolech takto stavěl, žejo. Už jen představa mechanismu mini tlačítka skrz zdi k nějakým dveřím je vzásadě hodně pitomá, až neproveditelná. To samé proč by někdo dával jako otvírání mříže na zem patnáct dlaždic které se musí v určitém pořadí sešlápnout aby se mříž otevřela. Ja vím, gameplay pravidla žánru kde logika nehraje roli a jde prostě o mechaniku. I tak, moc tohle nemusím.
Průchod hrou se dělí na dvě majoritní části. Na část příběhovou a vzásadě výukovou a na post game část která je v důsledku asi 5x mohutnější jelikož je potřeba jít až na doraz možností hry. Přiběhová část se dá odehrát za 30-40 hodin, zkompletovaní post game části se může protáhnout i na 150 - 200 hodin. Aby to nebylo málo post game dungeony a i některé nepovinné ve story části, jsou zamčené za systémem donáškových úkolů z nástěnky kterými se zvyšuje quest rank. Dále otevření dalších části dungeonů může záviset i na konkrétním povolání členů party, jejich levelu, systému nálady postav, předmětu, případně kombinaci výše uvedeného. Ne, tahle hra si absolutně neváží hráčova času a je to dobře. Tedy pro ty co si přejí ultimatní dungeon nášup.

Post game dungeony už nedrží jen fantasy design ale zabrousi i do sci-fi.

V partě lze mít pět postav, klasicky rozdělené na přední a zadní řadu a s tím související systém obrany a dosahu zbraní. Děvčat je celkem 16 takže je z čeho vybírat. Každá začíná s pevně daným povoláním a postupně je hráč verbuje do party. Základní povolání lze povyšovat na jeho výkonějši verze. Každé má pět možnosti povýšení a jejich dovednosti se přenášejí. Pasivní i aktivní skilly jednotlivých povolání na které postava postupně povýšila jdou tedy používat všechny. Fígl je v tom že z těch pěti povolání lze vybrat jen tři a je potřeba hluboce zvážit jakou kombinaci aby to přineslo co největší užitek. Skilly jdou upgradovat za level up body a je nutné promyslet co vylepšit a co ne, jelikož bodů není nikdy přebytek. S levelovaním je spojená další vypečená mechanika a tou je takzvaný de-leveling. Když postava dosáhne určitého levelu lze ji sesadit zpět na první level s tím že ji zůstanou skill pointy s předchozího levelování a v závislosti na jak vysokém levelu byla degradována dostane bonusy ke statistikám.
Na to navazuje věc zvaná crowning. Když se tato delevelizace provede 25x z levelu tuším 61 nebo 94, postava získá korunku u statistik a výrazné zvýšení abilit. Vážně. 15 postav kterým hráč 25x snižuje prakticky maximální level a leveluje je znovu je už insanity level. Není to nutné dělat celé. Ale pár de-level procesů na post game nutných je. Ovšem hra má na tyto hrátky obsah, což často nebývá zvykem. Tedy když se někdo do plného korunkování pustí hra s tím počítá a není to zbytečné plnění OCD úchylky. Řádka velmi silných a mega silných bossů plus části dungeonů z velkou obtížností na ty korunky čekají.
Vybaveni je omezené dle povolání a lze ho vylepšovat. Proces vylepšení je také celkem bolehlav jelikož se provádí skrz knížky které se vyrábějí z absorbovaných duši nepřátel. Co kniha tak devět duší od jednoho druhu. Některé druhy nepřátel mají raritní výskyt a sehnat jich devět dá zabrat. Kniha má vždy nějaký pasiv jako třeba zvýšení životů, resistence na elementy nebo zvýšení náhodných soubojů a tak podobně. Lze se knihou vybavit nebo ji použít pro upgrade vybavení. To jde vylepšit až na +99 a obsahuje opruznou mechaniku kováře který se náhodně vyskytuje v dungeonech. Je tedy třeba sebou tahat vhodné knihy a vybavení ve velmi omezeném inventáři ( jde upgradovat přes quest rank ) a doufat že se kovář objeví. A i to je omezené na vykování jedné věci. Ale sedí to do megalomanské struktury hry kde dlouhodobé cíle jsou běžná věc. Vybavení i knihy jde naštěstí skladovat na základně ale i tento úložný prostor je omezen na 999 slotů, což zdaleka nepokrývá množství předmětů co ve hře je. Kolem upgradovaní vybavení je celý DT2 vědní obor kdy fanoušci hry už dlouhé roky neustále nacházejí nové postupy a možnosti. Chce to klid, tohle nejde zvládnout na sto a první dobrou, a hra to ví.

Hudba je velmi povedená a krásně dokresluje diverzní náturu hry složenou z erotiky a hardcore dungeonu.

Hra se dá doporučit pouze DRPG fanatikům a možná lidem co ocení anime hambatost, jinak nikomu. Časový zásek je obrovský pokud hráč cílí aspoň na nějakou kompletaci a hratelnost obsahuje spoustu staroškolsky pojatých mechanik. Jinak pokud k tomuhle má někdo vztah doporučuji všemi deseti. Má to hloubku, obtížnost, skvělé dungeony, atmosféru a pěkný anime holky :)

Problematická je i dostupnost hry. Na PS VITA hru stáhli z prodeje a ke koupi zůstal pouze DLC pack z dalšími hratelnými postavami a krabicová verze je samozřejmě predražená. PC verze zase vyšla na zřejmě pofidérni hentai platformě Johren obdařená podivnou DRM.

Na DT 2 navazuje pokračování DT 2-2 které vyšlo zprvu pouze v Japonsku a momentálně jediná dostupná anglická verze je na výše zmíněné službě Johren. Steam nad tím zlomil hůl a o vydání třeba na Switch ani zmínka.

Úryvek příběhové části hry:
Fried a skupinka dívek procházela dlouhou chodbou starého dolu s cílem očistit znesvěcenou svatyni a náhle zahlédla v dáli pohyb. Byla to dívka, civilista, a nemá tam co dělat. Fried zavelel k odchytu dívky a skupina ji vyrazila v patách. Dívenka zmateně pobíhala ode zdi ke zdi a řvala ať k ní nelezou že je prokletá a přinese jim neštěstí. Po krátké potyčce se ji podařilo uzemnit obličejem dolů a shrnout ji sukni tak že ji koukal celý zadek. Kňučela ať ji pustí a že teď sami vidí že je prokletá jelikož má na zadku pupínky, což je jistě znak velkého zla. Nemilosrdný Fried prohlásil že to není prokletí ale že ji pokousali do zadku brouci jak lozí v lehkém oděvu po dungeonech. A že ji to namaže olejíčkem který má ( bůhví proč ) u sebe. Holčička zakňučí že to nebude fungovat ale Fried nelení a maže. Pupínky mizí. Celá parta řičí nadšením, holčička brečí a přidává se do party. 

( je nutno si přimyslet japonský dabing )

Takže tak. Hodně štěstí :)
+18

Silent Hill

jones1240jones1240
Dohráno
  • Vita 95
Svůj komentář začnu asi poněkud silným tvrzením a tím je že mi první díl přijde mnohem lepší než díl druhý. Nevím proč tomu tak je ale celkově mi jak už chování hlavní postavy tak i samotným příběhem kultu přijde sympatičtější a zajímavější. Navíc ho mám pořád zarytý v hlavě a nemohu na něj zapomenout jelikož to byl opravdu silný zážitek.

Hlavním hrdinou je Harry Mason který strhne volat když uvidí na silnici malou holčičku, poté se probudí v zamlženém Silent Hillu a zjistí že jeho dcera není v autě, právě první část této hry kdy naháníte svojí dceru skrze těsné špinavé uličky mezi baráky mi ihned řekla že tahle hra bude neskutečný zážitek a ono tomu tak i vskutku je.

Hlavním tahounem jako v každém SH je atmosféra doprovázena skvělou hudbou od Yamaoky, který tady vytvořil i pár opravdu nezapomenutelných skladeb díky nimž jsou i některé scény těžko zapomenutelné. Do toho všeho nádherně pasuje příběh o zdejším tajemném kultu který vás bude zajímat až do strhujícího finále. Spolu s příběhem jsou zajímavě i dobře napsané postavy včetně hlavního charakteru jehož odhodlání projít si Silent Hill peklem mi přijde i opodstatněné a logické.

Jelikož o této hře stejně všichni víte a uživatelé vás těmito informacemi v komentářích budou pořád zalhcovat tak se to pokusím zkrátit: Obtížnost je místy poněkud dost vysoká, a tím nemyslím souboje s nepřáteli ty jsou ten nejmenší problém tedy pokud nemluvím o PODĚLANÝCH PTERODOTAKLOIDNÍCH POTVORÁCH !!! a těch neroztomilých psech co po vás pořád skáčou, doporučuji se jim vyhýbat a plejtvat munici radši na větší potvory. Zpátky ale k té obtížnosti, myslel jsem spíše adventurní linku jelikož ve hře je dost hádanek které vám docela místy potrápí hlavu a navíc když musíte řešit puzzly v místech zamořených nestvůrami za doprovodu Yamaokovi hudby tak určitě věříte že si z toho možná i pár vlasů vytrhnete.

Ke konci ještě zmíním grafickou stránku hry která sice zestárla ale hra pořád vypadá dobře a navíc nabízí na tu dobu skvělé cutscény. Jo a pokud zvažujete hraní na Vitě tak vás musím varovat že zaměřujete při souboji pomocí zadní dotykové plochy která je jakoby rozdělena na čtyři tlačítka což hru místy poměrně dělalo ještě těžší. Každopádně dá se to na tom hrát v pohodě jen je to o zvyku a ne vždy to reaguje jak má.

Podtrženo sečteno první díl je skvělý zážitek s nezaměnitelnou atmosférou a zajímavým příběhem a hromadou nervu drásajících momentů ! Takže do toho a místo Evil Within si dejte toto !!!

Pro: Příběh, postavy, soundtrack, atmosféra, nápaditost, vyvolání nejistoty

Proti: Pro někoho může být místy poměrně dosti frustrující

+17

Resident Evil

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 85
Když jsem poprvé zkoušel hrát prvního Residenta Evila, bylo to na velké televizi pomocí PlayStation Classic. Grafika už byla opravdu odporná. Stačil pohled na ní a věděl jsem, že tohle už asi nedám. Podruhé jsem to zkusil na PSP. Grafika na malém display už byla koukatelnější. V hlavě mě ale celou dobu hlodal červíček, že by to někde mohlo jít hrát i s páčkami. Klasické šipky na tento styl hraní nejsou moc ideální. A také (Možná proto, že to byla pirátská verze) se mi hra v jedněch dveřích vždycky totálně zasekla.

S Vitou už jsem neponechal nic náhodě a hru si, za velké peníze (asi 250 korun), rovnou koupil. Bohužel se ale v PlayStation Storu nenachází verze, která by podporovala Dual Shock. Bohužel ani ta necenzurovaná verze. Můžete si koupit "jen"  Resident Evil: Director's Cut, kde je "jen" režim navíc. Konkrétně režim Arrange, který jsem ani nehrál. Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat. Pak jsem byl ale příjemně překvapený, jak dobře se pořád stařičký Resident Evil hraje.

Hra na hráče dýchá skvělou hororovou atmosférou podkreslenou perfektní hudbou. Příběh je z dnešního pohledu ještě větší béčko než tenkrát. Vůbec to ale nevadí, protože díky legendárnímu dabingu, jsem alespoň rozuměl zdejší angličtině. Kamera mi překvapivě také nevadila. Možná proto, že už mám odehraného Residenta dvojku. I když je to už dávno, tak některé zvyky se nezapomínají. Samotná akce mě bavila. Hlavně při hře za Chrise. Za něj totiž bylo potřeba opravdu počítat každý náboj a skoro žádný nesměl přijít nazmar (volba postavy = volba obtížnosti). Je zajímavě, že zrovna mužská postava unese méně věcí a nedostane do výbavy granátomet.

Co je horší je omezený inventář. Hlavní myšlenka asi je v tom, že je to survival a, že když už má hrdina omezené množství nábojů, nemůže přece unést jednu léčivou květinku navíc. V praxi to znamená, že běháte sem a tam po vystřílených oblastech k truhlám a snažíte si uvolnit inventář. Jako proč? Co je na tom survival? Vždyť to jen kouskuje hru a ničí spád tempo. Hra vás sice nemučí těžkýma hádankami, ale po vás chce abyste zbytečně běhali sem a tam. V téhle herní mechanice nejde o život, nýbrž jen o velký opruz.

První Resident je parádní předvídatelné béčko s dvěma, trochu odlišnýma, průchodama. Za obě postavy stojí za to hru dohrát.
Díky malé náročnosti na hardware ani nevybíjí moc baterku. Což se na cestách se zvukotěsnými sluchátky hodí.

Pro: perfetní atmosféra, béčkový příběh jak hrom, dva odlišné průchody, super hudební podtext, na mobilní konzole ideální

Proti: omezený inventář, verze na PS One classic nepodporuje hraní na páčkách

+17

Gravity Rush

FritolFritol
Dohráno
  • Vita 75
Gravity Rush je originální a dodnes poměrně ojedinělá série. Hrátky s gravitací zkoušelo už více vývojářů, ale nenapadá mě žádná hra, která by je umožňovala v takové svobodné formě jako právě tohle japonské dílo v otevřeném světě. A věřte, že to není jen gravitace, která z něj dělá tak poutavou záležitost.

Na první pohled dozajista zaujme celkový umělecký směr, jenž se v mnohém inspiruje ve francouzské kultuře. Přes svou zjevnou steampunkovou stránku, kdy se městem Heksenville prohání lítající pevnosti a většina strojů úplně nezapadá do období silně připomínající první polovinu 20. století, si totiž nelze nevšimnou nápadně evropské architektury a smyšleného jazyka vycházejícího z francouzštiny. Tenhle dojem pak krásně doplňuje výborný a skvěle se hodící soundtrack.

Příběh je pak vyprávěn komiksovou formou, která, opět, vychází z evropského stylu. Líbivou kresbu tak sráží dolů možná jen nepřítomnost dabingu, na což jsou hráči japonských her jistě zvyklí, ale mě osobně to vždy trochu zamrzí. Spokojit se tak musíte jen s výkřiky jmen či jednoduchých zvuků, popřípadě s velmi vzácnými momenty, kdy jsou dabovány celé věty. Fantasy příběh protkaný prolínáním dimenzí, přátelstvím, zradou a celkovým bojem dobra proti zlu je pak na herní poměry spíše nadprůměrný, na zadek se z něj ale jistě nikdo neposadí. Všechno to ale vynahrazují postavy v čele s hlavní hrdinkou Kat. Ta je úžasně roztomilá jak svou naivně dobráckou a místy stydlivou povahou, tak i svým vzhledem, který je spolu se svým outfitem jasný cosplay materiál a naprosto nechápu, že se to mezi cosplayerkami neuchytilo ve velkém.

Čas, který tvůrci věnovali tvorbě světa a příběhu jako by ukousli z tvorby hratelnosti. Ano, hrátky s gravitací jsou zábavné a lítat si městem je vyloženě radost, ale to vše pomine při soubojích. Je sice možno se naučit nějaké nové útoky a poté si je vylepšovat, ale na zábavnosti to příliš nepřidává. Slabí nepřátelé působí jako zbytečná výplň a ti silní zas často spíše frustrují, než baví. Z nepochopitelných důvodů vás pak hra nutí bojovat až nadměrně často a když už si říkáte, že je konečně po všem, tak si dáte ještě nášup. Přitom jednotlivé mise občas nabízí i zajímavý a zábavný obsah třeba po vzoru 3D plošinovek. Celková frustrace pak nejvíce graduje v momentech, kdy musíte bojovat ve vzduchu a protivník se pohybuje příliš rychle. Kat se sice umí zaměřit na daný cíl, ale to neznamená, že jej zasáhne a kolikrát tak protivníkovi prostě nestačí. Navíc všichni jsou zranitelní jen v určitém bodě.

Frustraci pak ještě posílíte, pokud budete hrát Vita verzi jako já. Opravdu nejsem velký fanoušek všech handheldových "vychytávek" jako pohybové ovládání a dotykové displeje, jelikož drtivá většina vývojářů to využívá spíše z nutnosti. Teď si možná říkáte, že Gravity Rush je přece pro tyhle možnosti jak stvořené, ale opak je pravdou. Celou dobu jsem si říkal jak by bylo fajn tohle hrát na gamepadu. Některé pohyby je totiž nutno provádět na dotykové obrazovce a věřte, že to fakt nechcete, kór když se vám potí ruce. Navíc hra někdy sama otáčí kamerou, což je děsně otravné hlavně když na něco míříte. Přirozený reflex mě pak donutil otočit konzolí samotnou nebo trhnout přecitlivělou páčkou a prostě... argh, těch nervů.

V popisu si lze přečíst, že hra nebyla plánovaná pro handheld a jde to dle mě poznat. Pokud máte možnost si hru zahrát na PS4, tak si k mému hodnocení přidejte 10% navíc a udělejte to, pokud máte jen Vitu, tak si ji nenechte ujít také, i přes ty problémy za to stojí a když je překousnete, tak dostanete v určitém směru originální hratelnost doplněnou o poutavě odvyprávěný příběh se sympatickými postavami. Přesně na tom si hra zakládá nejvíce a zatraceně se jí to daří.

Pro: Hlavní hrdinka, stylizace, soundtrack, příběh, originalita

Proti: Ovládání Vita verze, časté a nudné souboje, chybí dabing

+15

Steins;Gate

jones1240jones1240
Dohráno
  • Vita 90
Psát komentáře k vizuálním novelám nesnáším, protože k nim vlastně nejde nic napsat. Nejenže to je hlavně příběhový zážitek a proto nějak ho více popsat může jen u škodit a o gameplayi toho taky moc říct nejde.

I tak ale musím říct že to bylo krásný a vyčerpávající, to je ale už u tvorby od studia "Mages." zvykem. I když musím říct že jejich Chaos Child byl pro mě o minimálně jeden stupeň výše a jeho příběh mě zasáhl o něco více. I tak jsem ale velice nadšený.

Sledujeme tu příběh tří kamarádů kteří se zapletou s cestováním časem. Nečekejte ale žádný povrchní zpracování alá "Back to the Future", tady je mix reálných faktů a pak i čisté teorie a hra tu na vás sype různé fyzikální zákony či teorie o možném cestování v čase až vám z toho místy může prasknout hlava. To ale ničemu nevadí, protože tohle hru odlišuje od konkurence a celkové cestování časem je tu opravdu reálná hrozba a problém. O to víc když pak jsou v ohrožení skvělé postavy kterých je tu plno a i když se většinou jedná o typické archetypy tak většina postav má hloubku a díky delší stopáži celé hry i potřebný vývoj, který z nich dělá něco více než jen bezduché příběhové panáky.

S postavami si tu totiž zažijete jak komediální a veselé chvíle tak i propady do totální beznaděje a charakterového rozpadu, což má právě i za důsledek drtivější dopad na hráče. Jo hltal jsem to. Na škodu je jen občas to že hra si přímo libuje vás najednou zasypat na dobrých deset minut monologem o různých teoriích apod. To už jsem místy poměrně ztrácel pozornost, protože to bylo jak číst faktickou učebnici o tématu o kterém tolik zase nevíte. Tohle celé by fungovalo lépe kdyby se to nějak smysluplně dávkovalo.

Jinak ale dabing, soundtrack a vizuál jsou top notch. Samozřejmostí tu jsou i různé routy a i si musíte otevřít true endig. Což mě sralo protože zrovna to rozhodování o routech je tu podle mě sice jednoduší než v jiných Mages hrách ale i tak na hovno. Ale co, to jsou jen malé kaňky na téhle výborné VN která rozhodně chytne za srdíčko.

Pro: Příběh, postavy, hloubka, soundtrack, stylizace,

Proti: Občas lehce natažené a jindy vyčerpávající monologová informační smršť

+15

Tearaway

FritolFritol
Dohráno
  • Vita 90
Říká se, že 3D plošinovky jsou mrtvý žánr. Nebo aspoň přizabitý. To je částečně pravda a v době vydání Tearaway tohle tvrzení mělo jistě větší váhu než dnes, kdy tenhle žánr tak trochu zažívá renesanci. Humble překvapili s vydáním A Hat in Time, příjemnou zábavou bylo i opomíjené Super Lucky's Tale a devadesátkové děti zalil příjemný pocit nostalgie u remaku slavného Crashe. Pár let před nimi ale stačil vyjít možná jeden z nejlepších zástupců žánru vůbec a jak už to tak bývá, nikdo mu moc nevěnoval pozornost.

Pravda, PlayStation Vita byl propadák a udělat s exkluzivní hrou pro tuhle konzoli díru do světa je velmi nepravděpodobné. Co ovšem tvůrci tratí na prodejích a popularitě, to přidávají na hratelnosti, která je perfektně přizpůsobena ovládacím možnostem handheldu. Ne, ono to skoro vypadá, že Media Molecule vyvinuli i samotnou Vitu čistě pro potřeby téhle hry. Není samozřejmě nic překvapivého, že tvůrci se snaží vždy využít všechny možnosti, které na dané platformě mají, ale pokud jste někdy hráli třeba na DS, 3DS nebo klidně nějakou jinou hru na Vitě, tak víte, že to často nedopadá zrovna šťastně. Jako kdyby nevyužití všech možností dělalo ze hry podřadnou záležitost. Výsledek je pak frustrující, nelogické a šíleně otravné ovládání, které mohlo být nadesignované na klasická tlačítka a páčky a člověk akorát proklíná tvůrce a modlí se, aby daný kousek vyšel i na PC či domácí konzoli bez všech těchhle rádoby vychytávek. To ale není případ Tearaway. Během hry využijete kameru, mikrofon, dotykovou plochu na zádech i samotný displej či gyroskop. A to velmi často. Vše působí naprosto přirozeně a plynule. Zázrak.

Čím ale hra boduje nejvíce, je variabilita jednotlivých úrovní. Nikdy se nestane, že by některé dvě byly stejné. Všechny mají ojedinělou stylizaci a vždy příjdou s novým prvkem v hratelnosti. Jednou skáčete bubnováním na záda konzole, ve druhé nakláníte konzoli pro pohyb plošinek, dále zas chodíte po zdech pomocí lepidla nebo protrháváte svými prsty kusy virtuálního papíru. Mezi tím stíháte fotit, kreslit, házet míč na koš, jezdit na praseti a spoustu dalších aktivit jak během příběhu, tak i ve vedlejších úkolech, rozmístěných po lehce otevřených úrovních. Samozřejmě každý gimmick se opakuje občas i v dalších úrovních, ale nehraje již prim a přenechává více prostoru něčemu novému. Nelze se tak obávat stereotypu. Vášniví fanoušci sběratelských předmětů si příjdou na své také a hra pobaví jak dospělé, tak ty nejmenší, neb obtížnost je nastavena poměrně nízko. Ti nejmenší ocení i sbírání papírových modelů ve hře, které lze pak složit i reálně. Hezký bonus.

A nezůstanem jen u papírových modelů. Papírový je totiž celý svět a stylizace působí jako od tuzemských Amanita Design. Spousta bizarních a originálních nápadů, které je radost zkoumat. Nezaostává ani hudební doprovod, který vždy perfektně sedí k dané situaci a prostředí. Nechybí tak ambientní skladby, tvořící skvěle atmosféru, ani veselejší a rychlejší kousky, přidávající na zábavnosti dané situace. Navíc vše s velmi širokou škálou hudebních nástrojů.

Pokud máte možnost si tenhle kousek zahrát, tak neváhejte. PlayStation 4 verze zdá se není tak dobrá, neboť hra hodně stojí na ovládání, ale věřím, že tvůrci vymysleli něco zajímaveho i pro klasický gamepad. Pro mě asi nejlepší hra ve svém žánru a to jsem hrál i všemi miliované klasiky jako Crash či Spyro. Vážně krásná hra.
+14

Danganronpa: Trigger Happy Havoc

jones1240jones1240
Dohráno
  • Vita 80
Takže příběh ve zkratce, byli jste z nějakého podivného důvodu vybráni do Akademie do které chodí a jsou voleni pouze studenti kteří jsou ve svém oboru naprostá jednička. Takže je tam třeba nejlepší Gamblerka, nejlepší Detektiv apod. No a vy jakožto ničím nezajímavý člověk do této Akademie která se jmenuje "Hope's Peak" už chodíte taky.

Každopádně první den začíná vcelku normálně, omdlíte a probudíte se ve třídě z polospánku s hlavou položenou na dřevěnou lavici. Oka, na tom by nebylo nic divného, stres s vámi může udělat i tohle. To zvláštní ale je, že všechny okna jsou zabarikádovaný nějakým železným plátem. Po chvilce hlavní hrdina zjistí že tam není sám a nebyl jediným který zkolaboval. Náhle potkává mám pocit asi čtrnáct dalších studentů kteří vědí o tom co se jim stalo taky naprosté...nic. Pak BUUUUUUM začne na vás mluvit medvídek Monokuma, který následně dává studentům motivy k tomu aby se mezi sebou vyvraždili. Jop, to je příběh v kostce.

Studenti se nemohou jak dostat ven a vy sledujete jak jim to pomalu začíná lézt na mozek a do toho je úchylně obtěžuje rozjuchaný místy i přeteplelý medvídek Monokuma, který vás popohání aby jste se zavraždili. Když někdo někoho zabije tak pak následuje takový "Class Trial" ve kterém musíte přijít na to kdo je vrah. Když to zjistíte pokračujete dál a vrah bude potrestaný. Neuhodnete to ? Tak vrah vyhrává je propuštěn a všichni studenti budou zavražděni.

Vy v tomhle "Class Trialu" musíte vše odkrýt, použít argumenty, ukázat důkazy a tak, je to prostě silně Revampnutý Ace Attorney. Mimo to je hra silně ukecaná Vizuální Novela.

Scénář je na neskutečně vysoké úrovni a nabízí jak silný psychologický thriller tak místy i pěkně černou a zvráceno bláznivou komedii. Bohužel i tady se najde pár těch chyb. Ne není to dabing, ten je kupodivu slušný, i když ho není hodně (hlavně si ho užijete při "Class Trialu").

Tou hlavní chybou je přepálená délka, tvůrcům chyběla nějaká režie a bez takových deseti hodin by se to obešlo. Jde totiž o to že každá kapitola hry je prakticky stejná: Objevujete nově odemknuté části, najdete nějakou sotpu kterou Monokuma hned vyvrátí, následně se stane vražda, vyšetřujete a pak Class Trial. Takhle to jede pořád, vás to baví ale ke konci začnete být toho silně přejedený, navíc když teprve hodně věcí se začne konečně pořádně řešit až cca posledních pět hodin hry. Nemluvně o tom že občas vám tvůrci musí něco opakovat klidně 5x za sebou a to vás pak už taky unaví.

Jinak je to ale výborná záležitost s dobře napsanými postavami, nikdy nevíte co se stane dál a to napětí vás u toho bude držet. Jo a PS: Můžete trávit i volný čas s ostatními charaktery a dávat jim dárečky.

Pro: Postavy, příběh, soundtrack, Monokuma,Dabing,

Proti: Přepálená délka a s ní lehce repetetivnost, občas zbytečné dialogy.

+14

Chaos;Child

jones1240jones1240
Dohráno
  • Vita 100
Předem varuji že se komentář týká konce který dostane každý při prvním hraní, upřímně hrát hned po sobě padesáti hodinovou vizuální novelu, abych si otevřel jiný konec se mi moc nechce, přeci jen her je hodně a musím si nějakou chvíli odpočinout a pozapomenout.


Každopádně Chaos Child je vizuální novela od tvůrců uznávaného Steins Gate, ten je považován za vrchol jejich tvorby, ale i tento jejich herních zářez ukazuje že jsou mistry vyprávění a dokáží naservírovat poměrně dospělý příběh ve kterým si nejste ničím jistí.

Hlavním hrdinou je tu student Takeru, který jako malý zažil obrovské zemětřesení které postihlo zejména Shibuyu. Po několika letech se podařilo velkou část obnovit a pomalu se vše dostávalo zpátky do normálu. Takeru se poté dostal na vejšku která nabízela uchazečům postižených zemětřesením dotované školné. Hlavní hrdina si poté na škole založil se svými kamarády Newspaper Club, který se nejen že stará o zaznamenávání dění ve škole, ale zároveň se snaží řešit různé podivné kriminální případy které otřásají internetem. Jednou se, ale zapletou do bizarní série vražd, ve kterých si například streamer začal krájet vlastní ruku v domnění že se jedná o sýr a nebo našli mrtvou zpěvačku s reprákem vloženým do jejího břicha. Členům klubů to nedá a začnou býti těmito vraždami fascinovaní a pokouší se je vyřešit. To, ale bohužel sebou přinese i nečekané oběti.

Tady, ale přichází na řadu neskutečně skvěle napsaný scénář, kdy prvních dvacet hodin se jedná o humornou mystery detektivku s příměskem psychologického hororu a větší dávkou fan servicu (řešení kalhotek, uchylné vtipy, rozebírání toho jak jsou prsa měkká apod.) A i když vás to baví, tak si pořád říkáte že je to fajn, ale mohli by zabrat i více na té psychologické stránce a vážnější. Jakmile, ale se přes dvacet hodin dostanete stane se zvrat a vše co jste jako čtenáři brali za jistotu se v mžiku rozsype jako domeček z karet. Nebudete si jistí jaká z postav přežije, nevíte komu věřit a začnete se topit.

On je totiž příběh neskutečně chytře pojatý, ze začátku vše plyne pomalu, budujete si vztah k charakterům, prožíváte s nimi jejich klasické školní dny, smějete se a užíváte si i úchylné vtipy. Díky tomu že takovýhle pohodový stav trvá dvacet až třicet hodin, tak už začnete charaktery brát jako jistotu, máte k nim vybudovaný vztah a pohoda. V ten moment vám, ale tvůrci podkopnou nohy a vše co jste brali jako jasnou věc vám nacpou do chřtánu a vy jen čumíte. Krása, opravdu takhle brutální zvrat a otočku v příběhu jsem dlouho nezažil.

Co se každopádně týče gameplaye, tak je to klasická VN, s tím rozdílem že máte možnost na některé situace využít tzv. delusion. Ty jsou buď positivní a nebo negativní. Je to prakticky jako what if scénář a jen vám to ukáže co by se mohlo stát, krom toho jaký závěr dostanete to nijak průběh příběhu výrazně neovlivní (jako že by jste umřeli či si budovali romanci). Do toho dabing, vizuál i soundtrack jsou na velmi vysoké úrovni.

Pokud tedy chcete vizuální novelu, která vám nabídne chytře napsaný příběh, který si s vámi hraje a ve finále vás odzbrojí, tak nehledejte dále. Krom pár mínusů ve stylu: Hlavní hrdina někdy až moc popisuje jak se cítí, že detailně popisuje jak ho škrábe krk a kyseliny z břicha mu jdou do krku a chce zvracet apod. Nebo že na začátku je toho fanservicu až příliš. Se nakonec jedná o skvělou VN, která vás díky skvěle napsaným charakterům bude bavit až do samotného konce.

PS: Hra má více konců, ale ty si musíte odemykat dalším hraním, což k délce hry je trochu vopruz (jasně dialogy můžete přeskakovat, ale i tak)

Edit: Dohrány všechny routy a stálo to za to, musel jsem zvednout na 100%

Pro: Skvěle napsané postavy, prostor na poznání charakteru, skvělá gradace, zvraty, soundtrack, dabing a art

Proti: Někdy Takeru až moc popisuje jak se cítí jeho tělo (na slovo "saliva" jsem alergickej už), drobné chybky v překladu, hůře vyřešené odemykání konců

+14

Akiba's Trip: Undead & Undressed

jones1240jones1240
Dohráno
  • Vita 75
Co si budeme, to že hlavní náplní hry jsou souboje ve kterých strháváte protivníkům oblečení, moc neznačí že by šlo o nějaký kvalitní zážitek. No, ale jsem mile překvapen, že se nakonec o milý a vcelku kvalitní zážitek nakonec jedná.

Hned zprvu, nečekejte od hry nic převratného, je to prostě jen menší příběh o partě otaku, kteří udělali klub jehož náplní je chránit pořádek v Akihabaře a navíc mají svůj hideout v gaming baru. Samozřejmě to vše není jen tak, jejich člen se kvůli podivné nabídce práce a následnému únosu stane takovou variací na upíra. Následně je nucen vedoucím této ošemetné skupiny divno upírů se k nim přidat a vysávat energii z lidí. Samozřejmě nic netrvá věčně a hlavní hrdina je ZÁCHRÁNĚN SLIČNOU DÍVKOU, která se s ním vykousne aby mu pomocí toho předala svou krev (jelikož ona je lovec těchto tvorů) a z hlavního hrdiny se stane její familliar a zároveň podivný hybrid s velkou sílou.

I když příběh zní opravdu šíleně spolu s tím svlíkáním, tak je ve skutečnosti hodně příjemný. Postavy jsou sympatické a vy si hned od začátku začnete užívat pohodovou atmosféru ve společnosti OTAKU hlavních hrdinů. Do konce tu můžete i budovat romanci, takže příběh vcelku i na to že se kvůli krátké herní době nedokáže moc rozvinout, tak nabídne příjemné zakončení a pár fakt příjemných chvil. Jen mě opravdu mrzí že hra vám nedá více možností s hrdiny strávit volný čas a třeba někam s nimi zajít apod. Většinou se vše odehrává v baru a pak na ulici kde obhlíží situaci a pouští se do rvaček s upíry a záhadnou organizací. I přes to, ale i v kratším úseku si k nim najdete cestu.

Co se týče gameplaye, tak hra vás určitě překvapí řadou možností a překvapivými detaily. Vy se totiž v rámci možností můžete volně pohybovat po Akihabaře, která je vytvořena neskutečně pěkně. Na obrazovkách běží reklamy na různé hry (cameo Trails of Cold Steel zahřálo na duši) a koncerty některých Idolů. Všude jsou herny, obchody a fakt máte pocit že jste v nerdským ráji. Samozřejmě nečekejte nic ve stylu Yakuzi, celé je to pouze pro atmosféru a vy maximálně můžete zabrousit do nějaké obchodu a koupit si oblečení či zbraně.

Aby jste se náhodou v Akihabaře nenudili, tak tvůrci do hry taky dali hromadu vedlejšáku, které si můžete hezky všechny pročíst v aplikaci ve vašem mobilu. Bohužel se ale většinou jedná o questy ve stylu seber tohle, dones to a nebo dej někomu lekci. Neříkám nic, sem tam se to snaží obzvláštnit tím že se třeba musíte převlíct do dívčích šatů aby jste zlikvidovali bandu uchyláků kteří otravují ženy které jdou kolem, ale stejně je to prostě jen zamaskovaný klasický unilý vedlejšák. Sub questy, ale nejsou samozřejmě jedinou aplikací, můžete si třeba pročítat fóra, další postavy vám posílají vtipné emaily apod. I tak je mi líto že nebylo moc možností jak si Akihabaru více užít, stačilo by kdyby aspoň byla možnost třeba s parťáky zajít na karaoke či do herny v rámci nějakého social eventu.

Teď už, ale k tomu co vás asi nejvíce zajímá a tím je souboják. Jak už asi tušíte, při bojích je hlavní svléknout nepřátele do spodního prádla a dát je na odiv světlu (jsou to upíři) aby následně se vypařili. I když je to hlavní náplň hry, tak to vůbec neomrzí, líbilo se mi že můžete používat opravdu ujete zbraně, například kebab na tyči, anime figurku, automat na žvýkačky apod. Do toho si můžete ještě postavu oblíkat do různých divných hadrů a vylepšovat si je. No a zdejší úchyláky určitě potěší fakt, že při soubojích s nějakou hlavní postavou se po svlečení za zoomuje skoro každá polonahá část těla :D

Takže ve výsledku se jedná o hodně příjemnou jednohubku, kterou dohrajete během dvou večerů, nabízí skvělý soundtrack, příjemný dabing, sympatické postavy, příjemnou romanci, vtipné souboje a dobře ujetý příběh. Takže pokud hledáte odpočinkovku před tím než se pustíte do pořádné vizuální novely či epického JRPG, tohle by mělo svůj účel splnit.

PS: Pobavila mě možnost u jedné z postav si vždy kontrolovat jak si stojíte v sympatiích u daných děvčat, tohle byla fakt příjemná blbůstka :D

Pro: Postavy, příběh, soundtrack, dabing, souboje, množství vtipných předmětů, prostředí Akihabary, příjemná romance

Proti: Chtělo by to více prostoru na postavy, více možností v Akihabaře, na PSVitě místy propady FPS( to je už zvyk), vedlejšáky nijak nenadchnou

+13

Resistance: Burning Skies

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 80
Moje první seznámení s Vitou. Zdejší nízké hodnocení je docela zavádějící, protože se nejedná vůbec o špatnou hru. Naopak.

Škoda, že Vita nebyla více využívaná na hry ve stejném žánru. Ovládání je totiž naprosto pohodové a intuitivní. Nedostatek trigerů nahrazuje dotykáč a jedna páčka navíc posunuje hratelnost, oproti PSP, úplně na novou úroveň. Stačila jen chvilka, a už jsem nemusel přivírat oči nad nemohoucností něco zaměřit kurzorem. Ani není potřeba auto aim (který v nastavení snad ani není). Hra mě vtáhla a opravdu hodně bavila. Házení granátu, střílení sekundárním módem zbraně pomocí dotykáče? Pro mě novinka a vůbec to není špatné.

Jasně, ze začátku jsem musel trochu zkousnout fakt, že když do nepřátel vystřelíte víc nábojů, než kolik potřebují, rozprsknou se na neviditelné maso. Jen malá piha na kráse. Furt mě to bavilo. Pak přišlo vylepšování zbraní. Trochu zbytečná věc, zvlášť, když zjistíte, že ke konci hry vám stačí už jen kulomet s napalmem. Zbraně bohužel nejsou moc vyvážené. K útočné pušce mi stačil Auger a všechny ostatní zbraně už jsou jenom taková výplň.

Důležité ale je, že hra odsýpá. Až na pár těžších pasáží jsem rychle postupoval vpřed a kombinoval střelné zbraně se sekyrou, kterou aktivujete dotykáčem. Má to ten správný drive. Nečekají vás tu velkolepé bitvy jako ve druhém díle, ale akce je zvládnutá skvěle. Pocit ze střelby funguje a chiméra si opravdu nezaslouží žít. Resistance: Burning Sky vám Vitu rozhodně nezošklivý. Naopak.

Člověk by řekl, že když v každém dalším díle dáte chiméře na prdel. Rozstřílíte jim několik bossů. Zničíte strategické budovy apod., bude příště slabší. Opak je pravdou. Lidstvo je čím dál tím víc v řiti a vy oddalujete skoro bezvýchodnou situaci. Uvidíme

Pro: perfektní ovládání, dynamická a odsýpající hratelnost, sekera

Proti: nevyvážené zbraně, jejich vylepšování je zbytečnost, nepřátelé mají tendence podivně praskat

+13

Assassin's Creed III: Liberation

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 30
Otřesná hra. Nejen, že Liberation není možné ani omylem považovat za plnohodnotný díl, on totiž (minimálně na PS Vita) dělá celé sérii obrovskou ostudu. Hru jsem dohrál jen se značným sebezapřením. Špatně je skoro všechno, nebavil jsem se snad ani ucelených pět minut. Kde jen začít...

Komornější a kratší Assassin's Creed s ženskou hlavní hrdinkou zní vlastně lákavě. Stejně tak zasazení a téma obchodu s otroky vypadá na papíře vlastně celkem zajímavě... jenže příběh Liberation je strašný. Představuje se v něm plejáda absolutně zapomenutelných mdlých postav bez osobnosti. Dialogy jsou po scénáristické stránce děsné a všemu nasazuje korunu snad nejhorší dabing, co jsem ve hře z "velké" produkce slyšel. Monotónní předčítání stupidních replik dokořeňuje afektovaný francouzský přízvuk. Autoři se občas snažili být vtipní (asi) a v těch chvílích je hra regulérně trapná. Tomu ostatně pomáhají i mizerné animace, kdy občas dokonce nesedí pohyb postav s pronášenou větou a to ani v cutscénách.

Hratelnost je v jádru absolutně monotónní a mise naprosto nezajímavé. Jednou řídíte kočár, dvakrát se projedete kánoí (která se ovládá strašně) jinak běhá Avelin od koule ke kouli (zdejší ukazatele cíle úkolu), občas někoho v graficky rozbité animaci zapíchne, nebo se pustí do tupé šarvátky opět plné grafických bugů. Autoři se do hry pokusili zabudovat pár "vychytávek" spojených s PS Vita, které však absolutně nefungují. Do konce hry jsem nepobral, jak přesně funguje kapsářství, jedna hádanka využívá naklánění samotné Vity což... překvapivě skoro nefungovalo. Úplný výsměch je poté nápad, kdy musíte nalezený dopis po otevření nasvítit, čímž odhalíte jeho tajemství (heh). Hra vás neustále vyzívá, ať Vitu namíříte do přímého světla, nic se však neděje ať už do kamerky svítíte mobilem, snímáte rozsvícený lustr či se snažíte, aby hra zareagovala na obdobný zdroj světla. Paradoxně mi hra většinou uznala podlahu a někdy i po tmě. Prvek navíc nemá ve hře prakticky žádný význam. Odhalí se vám mapa, která je však k ničemu. Nefunguje ani jednoduchá námořnická minihra (zasekávající se náklad v lodi, riziko pirátů, které činí většinu plateb ztrátových,...), která mi navíc při každém spuštění vehementně znovu opakovala pravidla.

Nutnost střídání osobností hlavní hrdinky by mohl být fajn prvek, ve skutečnosti však hraní za "Lady" absolutně postrádá smysl a jen otravuje. Dámička v šatičkách se totiž plahočí a nevyleze pomalu ani do schodů. Hra vás přitom nechá často pobíhat po hnusném městě sem a tam, takže stejně budete převážně hrát v módu assassina. Osobnost otrokyně je taky vlastně jen do počtu. Má omezený arzenál a méně života, přitom do hratelnosti vlastně nic nepřináší.

Hra je (opět minimálně na Vitě) v hrozném technické stavu. Grafických bugů a kolizí objektů si užijete dosyta. Občas je to sranda, většinou to však štve. Někdy však bylo kvůli bugům nutno restartovat i misi. Jediné, co jakž takž funguje je parkourový pohyb městem či bažinami. I v tomhle ohledu hra občas zazlobí, ale plynulé přeskakování po budovách nebo stromech má i v Liberation své kouzlo... i když se u toho hra občas trhá.

Liberation je na poměry série kratičká (do 10 hodin). Vyjma hlavní "příběhové" linky hra sice nabízí pár vedlejších úkolů, ty jsou však dle očekávání opět strašné. Plahočit se pár stovek metrů přeš nudné město, na cílovém místě jedním tlačítkem zabít cíl a pro velký úspěch v dalším úkolu opakovat? Úžasné.

Assassin's Creed III: Liberation je tak podle mé nepříjemné zkušenosti vyloženě špatná hra, která selhává ve všech ohledech. Ošklivou grafiku a jistá zjednodušení bych vzhledem k cílovému zařízení v podobě PS Vita pochopil, hrozný příběh s debilními postavami, mdlou hratelnost a fakt, že hra v mnohých ohledech vlastně vůbec nefunguje, se ale skousnout nedá. Vlastně si moc nedokáži představit, jak tohle mohli na PC či velkých konzolích zachránit, Liberation mi přijde jako špatný vtip hraničící s podvodem na fanoušky série, který by měl skončit v propadlišti herní historie a ne špinit byť v remasterované podobě disky počítačů a velkých konzolí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 129. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Parkourový pohyb je ok; pár výstupů na "vyhlídku"

Proti: Slaboučká hratelnost, která navíc mnohdy vůbec nefunguje; ubohý soubojový systém; špatný příběh, hrozné postavy, otřesný scénář; nezajímavé dějiště; strašný dabing; bugy, bugy a bugy

+13

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel

jones1240jones1240
Dohráno
  • Vita 85
Na úvod by se asi slušilo a patřilo vás varovat nad tím že tento komentář bude nejspíše extrémně dlouhý a stejně tak rozepsaný jako celé dění v této hře, proto nejspíše doporučuji ne moc oddaným čtenářům sáhodlouhých komentářů aby přeskočili na finální sumarizaci která vám řekne vše co by vám mělo poradit zda je tato hra pro vás.

Nebudu skrývat to že tohle celé dobrodružství pro mě byla jedna velká emocionální jízda u které jsem i na konci brečel což se mi už opravdu dlouho u hry nestalo. Trails of Cold Steel je opravdu hodně speciální hra, která se navenek tváří dá-se říci až naivně snílkovsky, ale opak je pravdou. Celý příběh je totiž vyprávěn s velkým citem a zabývá se tu jak rodinnou, přátelstvím, tím jakby si lidé měli pomáhat a nezbrojit proti sobě jen kvůli rozdílné vrstvě apod. Ano tyto témata jsou poměrně klišé ale nezažil jsem hru která by to dokázala tak citelně provést, a navíc když si myslíte že je to celé naivního charakteru tak vám vrazila obrovskou kudlu do zad a zatočila s ní.

Abych vás ale ještě uvedl do děje tak se tu vžijete do kůže Reana Schwarzera který je čerstvým studentem v Thor Millitary Academy do které spolu s dalšími lidmi z různých vrstev byl vybrán do speciální "třídy 7". Ta je jako první třída na škole složena ze studentů různých vrstev a to má taky za následek vtipné konfrontace mezi spolužáky apod. Tato třída je poměrně speciální a má testovat nové vybavení co má pomáhat při soubojích a tak, nebudu vás tím zatěžovat. Jednoduše s touto třídou jsou velké plány ale to se ve hře dozvíte sami.

Hlavním bodem všeho jsou postavy a dialogy, ty jsou sepsány skvěle a lidsky. Každá postava ve vás zanechá nějaké pocity a zapůsobí na vás něčím. Nutno i podotknout chemii mezi charaktery která funguje na jedničku a opravdu máte pocit že to jsou dobří přátelé co za sebou stojí a záleží jim na sobě. Je sice pravda že se občas hra nevyhne pár klišé dialogům či až moc okatým scénám kdy vašeho hrdinu tvůrci často staví do trapných situací s jednou z vašich spolužaček (většinou lechtivého charakteru). Jinak je ale vše na perfektní úrovni a hodně charakterů mi přirostlo k srdci, také zmíním že na plejádu různých výstředních a zajímavých postav je hra opravdu pestrá. To ale neznamená že by hra byla nějak extrémně bláznivá, to ne. Přijde mi že se v rámci JRPG drží docela při zemi a je určitě méně ujetá než Persona 4. Nechápejte mě špatně humor tu je, ale většinou je milý, lehký a určitě tu nečekejte nic klasicky Japonsky ultra ujetého. Proto si také myslím že Trails může být docela dobrým startovacím bodem pro lidi kteří zatím JRPG neokusili.

Všechny postavy jsou zasazeny do skutečně promyšleného a skvěle vytvořeného světa který se už buduje od začátků série The Legend of Heroes které byli zasazeny do jiných koutů toho světa. Příběh v tomto díle se odehrává v Erebonii kde proti sobě vedou boj Aristokraté a Reformisté. Co musím pochválit je to že Erebonie působí stylem že má svojí kulturu, historii, pověsti, tradice... Opravdu to celé působí skvěle a vývojáři se vás místy i až moc snaží krmit různými pohledy do konfliktu co se v zemi děje či do vás hustí hromady informací ohledně jejich světa. Proto taky doporučuji hru hrát bez nějakých extra dlouhých pauz jinak by se vám to jako mě v polovině mohlo vytratit z hlavy. Informací, faktů a politických věcí je ve hře až až a někdy vás to opravdu může lehce přecpat že se v tom i budete ztrácet pokud nějaké detaily zapomenete. Skrz to aspoň vidíte kolik úsilí do toho tvůrci dali.

Jak jsem naznačil že se tam místy až příliš rozebírá historie či politika tak to samé platí pro dialogy obecně. Hra je totiž neskutečně ukecaná, jakože dost. Jsou části kdy skoro přes půl hodinu jen postavy něco řeší a vy jen sledujete dění a nic neděláte a do toho vám hra mezitím dá sem tam možnost hru uložit jelikož se k hraní ještě nějakou dobu nedostanete. V tomhle podle mě může být kámen úrazu pro hodně hráčů, přeci jen ne každý je schopný vstřebat skoro hodinu plnou dialogů. Naštěstí dialogy jsou napsány skvěle a opravdu jen v hrstičce případů se mi stalo že jsem dialog přeskočil. Většinou to bylo kvůli tomu že vám postava opakovala fakt který už dávno víte a znáte.

Co se týče samotné herní náplně: Jste student a každý měsíc jste se třídou vysláni na takzvané Filed Studies kde jezdíte do různých městeček v Impériu a poznáváte rozličné kultury apod. Vždy se tam ale přimotáte k nějakému vážnému problému/konfliktu který řešíte a dá vám pohlédnout za oponu toho co se v Impériu řeší, do toho ale také řešíte vedlejší úkoly co vám byli přiřazeny. Co vám skončí Filed Study tak jste pár dní ve škole kde máte Free Time ve kterém máte možnost zlepšovat vztahy se spolužáky nebo i nastartovat náznak nějaké romance a plníte do toho úkoly které vám přiřadila škola. No a asi takhle to jde po celou dobu hry, ono se to může zdát stereotypní a místy si i řeknete v pozdější fázi hry něco ve stylu "Jej to se na tom Field Study zase něco posere" ale ve chvíli kdy už vám to přijde trochu zacyklené tak hra vytáhne triumf a celé to nabere na obrátkách.

Pak je tu ale ještě stará školní budova kterou musíte ve Free Timu vždy jít prozkoumat a upřímně je to neskutečný voser. Je to jednoduše typický debilní dungeon který vždy proběhnete prosekáte a na konci každého patra čeká boss. Chápu že to funguje jako takový trénink ale je to nudné a člověk si při tom vzpomene na strašné dungeony alá Persona 4. Je sice pravdou že hráč dostane trochu uspokojivé vysvětlení proč do té budovy leze ale i tak je to jedna z nejnudnějších a nejzbytečnějších částí která tam je místy i proto aby zbytečně natahovala herní dobu. Naštěstí každé prozkoumání netrvá moc dlouho takže se to dá v pohodě přežít.

Když jsem ještě nakousl výše ty Field Studies tak musím zmínit že města či vesničky které během nich navštívíte jsou vždy rozličná a nabízí jiný pohled na to co se děje a dokonce oplývají svojí kulturou, zvyklostmi i vzhledem či jinou atmosférou. Člověk pak má opravdu takový ten pocit že ta Erebonie je živá a fungující.

K tomu ještě přičtěte skvělou hudbu která vždy dokáže správně naladit a výborně dotváří atmosféru v různých situacích či v prostředích. Soundtrack je opravdu vypiplaný a funguje skvěle i samostatně, za něj opravdu velký palec nahoru.

Co se týče grafické stránky tak ta je fajn a rozhodně neurazí, bohužel ale na PS Vitě jsou místy v živějších lokacích docela dost velké propady FPS. Nevím zda tím trpí PS3 verze ale tady je to místy docela dost brutální. Každopádně mi to nijak extra zážitek nekazilo.

V rychlosti ale jen nastíním soubojový systém který je klasický turn based jako třeba v Personě či v obdobných JRPG hrách.

No doufám že jsem vypsal všechno ale radši pro sumarizaci. Trails of Cold Steel je opravdu citová jízda kdy jsem i ke konci hry brečel, a to se mi nestává často. Najdete tu skvělé postavy, výtečný soundtrack, zajímavý svět se svojí historií, přes 120 hodin herní doby, povedený anglický dabing, zajímavý příběh a spousty dalšího. Rozhodně povinnost pro fanoušky žánru a pro nováčky skvělý start v Japonské tvorbě. Radši dejte Trails než debilní pátou Personu která oproti této hře působí jako vykastrovaný západní titul hrající si na Japonce.

Pro: Soundtrack, postavy, dialogy, svět, příběh, atmosféra, délka

Proti: školní budova, pro někoho až moc velká nálož dialogů, propady FPS

+12

Persona 4: Dancing All Night

jones1240jones1240
Dohráno
  • Vita 85
Opět se setkáváme s postavami z Persony 4, tentokrát ale v úplně jiném kabátku.

Pokud hledáte klasickou rytmickou záležitost, tak tady upřímně můžete lehce naletět. Já sám jsem si totiž myslel že příběh tu bude odsunut na vedlejší kolej a hlavní budou taneční části. Šeredně jsem se ale spletl, tedy ne že by to něčemu vadilo, ale je to úplně jiný druh hudební hry, než na jaké jste zvyklý.

Háček je totiž v tom že celá hra je koncipovaná silně příběhově, takže je to vizuální novela která občas obsahuje taneční části. V praxi to znamená že čtete 35 minut a hrajete tak 5, což mě osobně nevadí ba naopak. I když samotné taneční "minihry" jsou geniální a skvěle dělané. Při mačkání daných tlačítek opravdu máte pocit že to děláte do rytmu a skvělá hudba, která spočívá jak z remixů známých skladeb tak i nových, umí skvěle nabudit.

Příběh na kterém to celé stojí je příjemně Mysteriózní jak je u čtyřky zvykem a staré známé postavy se chovají přesně jak by měli. Jediné co ale lehce zamrzí je fakt že ke konci začne být příběh poněkud stereotypní, a poslední dvě hodiny jsou jen čisté natahování.

Pokud jste fanoušci Persony 4 tak tohle je must buy.

Pro: Gracivká stránka, příběh, dialogy, dabing, taneční minihry, soundtrack

Proti: Ke konci začne příběh působit stereotypně.

+12

Uncharted: Golden Abyss

Filom3nFilom3n
Dohráno
  • Vita 80
golden abyss byla zajimava odbocka z PS3ky, zprvu na mne hra pusobila jako zmensenina puvodniho Uncharted: Drake's Fortune, ale po chvilce jsem zjistil ze je to dost zjednoduseny, je z toho zajimava hopsacka, u hry jsem mel rozporuplny pocity, prvni nadech byl dechberouci, vitu jsem koupil z druhy ruky spolu s par hrama a tahle hra byla prvni na co jsem sahl, vita mne svym vykonem/nevykonem docela dostala, cekal jsem ze to bude graficky mnohem horsi, ale efekty a priroda byla udelana hezky, po chvilce ale prislo male rozcarovani co si tak pamatuju. Slo to se zabavou nahoru dolu, chvilku mne pribeh bavil a tesil jsem se na dalsi lokace a na par lokacich jsem si zase naopak rikal at uz hra skonci, a vylozene uz mne nebavila. docela rad jsem ale hru dohral. Nakonec mne i u hodnoceni ovlivnuje i to ze znam celou serii a kdyby se jednalo o samostatnou hru tak by dostala hodnoceni o dost mensi. Stejne tak jako se hrou Resistance: Burning Skies - u toho je to to samy.

Pro: krasne udelana hra, hezky pribeh

Proti: nektere lokace nebavili a spise kazili dojem ze hry, obcas se mi hra zdala kvuli tomu dlouha a uz jsem chtel mit dohrane

+12 +13 −1

Call of Duty: Black Ops - Declassified

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 65
Jedna ze tří FPS exkluzivit pro PS Vita. Singleplayerová kampaň a režim přežití se bohužel spíš nesou ve stylu výukového trenažéru pro multiplayer. Přes svojí solidní zábavnost je kampaň bohužel hodně krátká. Proti krátkým hrám nic nemám. Tohle ale budete mít dohrané, při pohodovém tempu, tak za dvě hodiny. Můžete si ještě dát na 20 minut trénink a režim přežití, který jsem měl hotový za cca. 45 minut. Vypadá to, že hra je zaměřená hlavně na multiplayer. Já ale nemám předplacený PS plus, takže smůla.

Samotné střílení v kampani je docela zábavné. Základní pravidlo je, být rychlejší než protivník. K tomu vám ve velké míře pomůže asistent míření, který bohužel(dík?) nejde vypnout. I s ním to není žádná procházka. Jakmile vás nepřítel zaměří první, bez okolků do vás přesně napálí celý zásobník. Obtížnost je na vysoké úrovni. Už na nejlehčí Regular se to nedá projít snadno. Hardened je, vzhledem k nemožnosti ukládat hru během mise, už dost frustrující obtížnost, takže delší hraní je vykoupeno spíše vztekem ze smrti. Nejtěžší obtížnost jsem radši ani nezkoušel. I přes časté opakování misí je to kampaň na dvě hodiny. Dvě hodiny misí, které na sebe nijak nenavazují a nejsou podbarvené žádným příběhem. Zkušený hráč, to může v klidu dát i za hodinu.

Režim přežití je zajímavý v tom, že neobsahuje asistent míření. Ve hře můžete splnit achievement: Přežij 13 vln v módu přežití.. Ani v jedné mapě jsem se zatím nedostal přes čtvrtou vlnu. Nechápu, jak je možné přežít 13 vln. To už musí mít člověk pořádný skill na malých páčkách ruční konzole. Když jsem u těch úspěchů. Po dohrání hry jsem měl jen 11% splněno. Má herní čest mi velí vytáhnout to alespoň na 30%. Declassified ale nedá nic zadarmo a chce po vás hodně opakování a drilování. Trofeje jsou nejjednodušší způsob jak donutit hráče, aby u toho vydržel o trochu déle.

Druhý způsob je pořizovací cena. Na PS Storu hra stojí 1399 korun. Dát za to takovou částku a hru po dvou hodinách odložit, je slušné spláchnutí peněz do záchodu. Nějaké slevy nečekejte. Vita je nevede. Já měl to štěstí, že jsem za pětikilo i s poštou vyhrál krabičkovou verzi bez krabičky na Aukru. Můžete to zkusit koupit v bazarech nebo od sběratelů i s krabičkou. Počítejte ale s tím, že pod 1400 to nepůjde. A to je ten důvod, proč to ještě nějakou dobu budu hrát. Hratelnost vlastně vůbec není špatná. Na dvaceti minutou cestu vlakem či MHD to zabaví.

31.03.2022: vytáhl jsem to na 43%. Hře, za krásné adrenalinové chvíle navíc, přidávám pět procent. Už mě to ale fakt nebaví.

Pro: zábavná kampaň, pocit ze střelby

Proti: neomluvitelně krátké, vysoká pořizovací cena, mise nemají pořádnou návaznost

+12
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Peach Neverwinter … +23
    Neverwinter Nights 2: Mask of the Betrayer
    Napsala Peach, 13 dní
    Hráno v co-opu: Maska Zrádce je nejlepší příběh, jaký Forgotten Realms videohernímu…
  • John Mirra Fahrenheit +23
    Napsal John Mirra, 11 dní
    Hry (filmy, knížky) mají být únik od reality. Kdyby byly všechny reálné a držely se při…
  • S4TW Shadowrun: Hong… +22
    Shadowrun: Hong Kong
    Napsal S4TW, 11 dní
    Herní výzva 2024 - Volání Cthulhu  Třetí díl velmi zdařilé série a já se i na…
  • Vashek Cyberpunk 2077 +21
    Napsal Vashek, 25 dní
    Cyberpunk zkrývá dopaminovou hratelnost, která nabízí doopravdy kopec možnost jak hru hrát.…
  • Zoltan Oddworld: St… +21
    Oddworld: Stranger's Wrath
    Napsal Zoltan, 13 dní
    Kdysi dávno jsem jednu hru ze světa Oddworld chvíli hrál, a to Oddworld: Abe's Oddysee. Ale…
  • jones1240 Alone in the Dark +20
    Napsal jones1240, 19 dní
    Nebudu lhát, trochu jsem si to nadhodnotil, protože nový Alone in the Dark je pro mě tak trochu…
  • JohnCZ Deus Ex: Human… +20
    Deus Ex: Human Revolution
    Napsal JohnCZ, 21 dní
    Původní Deus Ex jsem hrál se zpožděním nějakých 10 let a to v době, kdy kvalita her a…
  • Peach Neverwinter … +20
    Neverwinter Nights 2
    Napsala Peach, 26 dní
    Hráno v co-opu: Jak pro mne byl Neverwinter Nights spíše zklamáním, tak jeho druhý díl,…
  • jones1240 Plumbers Don't… +20
    Plumbers Don't Wear Ties
    Napsal jones1240, 25 dní
    O této absurdní, a pro mnohé i kultovní FMV Vizuální Novele, jsem se dozvěděl díky…
  • rikuhahl Grim Dawn +19
    Napsal rikuhahl, 12 dní
    Dostal jsem chuť na nějakou diablovku, tedy na žánr, kde jsou moje znalosti a zkušenosti dost…