Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Tearaway

  • Vita 90
Říká se, že 3D plošinovky jsou mrtvý žánr. Nebo aspoň přizabitý. To je částečně pravda a v době vydání Tearaway tohle tvrzení mělo jistě větší váhu než dnes, kdy tenhle žánr tak trochu zažívá renesanci. Humble překvapili s vydáním A Hat in Time, příjemnou zábavou bylo i opomíjené Super Lucky's Tale a devadesátkové děti zalil příjemný pocit nostalgie u remaku slavného Crashe. Pár let před nimi ale stačil vyjít možná jeden z nejlepších zástupců žánru vůbec a jak už to tak bývá, nikdo mu moc nevěnoval pozornost.

Pravda, PlayStation Vita byl propadák a udělat s exkluzivní hrou pro tuhle konzoli díru do světa je velmi nepravděpodobné. Co ovšem tvůrci tratí na prodejích a popularitě, to přidávají na hratelnosti, která je perfektně přizpůsobena ovládacím možnostem handheldu. Ne, ono to skoro vypadá, že Media Molecule vyvinuli i samotnou Vitu čistě pro potřeby téhle hry. Není samozřejmě nic překvapivého, že tvůrci se snaží vždy využít všechny možnosti, které na dané platformě mají, ale pokud jste někdy hráli třeba na DS, 3DS nebo klidně nějakou jinou hru na Vitě, tak víte, že to často nedopadá zrovna šťastně. Jako kdyby nevyužití všech možností dělalo ze hry podřadnou záležitost. Výsledek je pak frustrující, nelogické a šíleně otravné ovládání, které mohlo být nadesignované na klasická tlačítka a páčky a člověk akorát proklíná tvůrce a modlí se, aby daný kousek vyšel i na PC či domácí konzoli bez všech těchhle rádoby vychytávek. To ale není případ Tearaway. Během hry využijete kameru, mikrofon, dotykovou plochu na zádech i samotný displej či gyroskop. A to velmi často. Vše působí naprosto přirozeně a plynule. Zázrak.

Čím ale hra boduje nejvíce, je variabilita jednotlivých úrovní. Nikdy se nestane, že by některé dvě byly stejné. Všechny mají ojedinělou stylizaci a vždy příjdou s novým prvkem v hratelnosti. Jednou skáčete bubnováním na záda konzole, ve druhé nakláníte konzoli pro pohyb plošinek, dále zas chodíte po zdech pomocí lepidla nebo protrháváte svými prsty kusy virtuálního papíru. Mezi tím stíháte fotit, kreslit, házet míč na koš, jezdit na praseti a spoustu dalších aktivit jak během příběhu, tak i ve vedlejších úkolech, rozmístěných po lehce otevřených úrovních. Samozřejmě každý gimmick se opakuje občas i v dalších úrovních, ale nehraje již prim a přenechává více prostoru něčemu novému. Nelze se tak obávat stereotypu. Vášniví fanoušci sběratelských předmětů si příjdou na své také a hra pobaví jak dospělé, tak ty nejmenší, neb obtížnost je nastavena poměrně nízko. Ti nejmenší ocení i sbírání papírových modelů ve hře, které lze pak složit i reálně. Hezký bonus.

A nezůstanem jen u papírových modelů. Papírový je totiž celý svět a stylizace působí jako od tuzemských Amanita Design. Spousta bizarních a originálních nápadů, které je radost zkoumat. Nezaostává ani hudební doprovod, který vždy perfektně sedí k dané situaci a prostředí. Nechybí tak ambientní skladby, tvořící skvěle atmosféru, ani veselejší a rychlejší kousky, přidávající na zábavnosti dané situace. Navíc vše s velmi širokou škálou hudebních nástrojů.

Pokud máte možnost si tenhle kousek zahrát, tak neváhejte. PlayStation 4 verze zdá se není tak dobrá, neboť hra hodně stojí na ovládání, ale věřím, že tvůrci vymysleli něco zajímaveho i pro klasický gamepad. Pro mě asi nejlepší hra ve svém žánru a to jsem hrál i všemi miliované klasiky jako Crash či Spyro. Vážně krásná hra.
+13+13 / 0

Silent Hill

  • Vita 95
Svůj komentář začnu asi poněkud silným tvrzením a tím je že mi první díl přijde mnohem lepší než díl druhý. Nevím proč tomu tak je ale celkově mi jak už chování hlavní postavy tak i samotným příběhem kultu přijde sympatičtější a zajímavější. Navíc ho mám pořád zarytý v hlavě a nemohu na něj zapomenout jelikož to byl opravdu silný zážitek.

Hlavním hrdinou je Harry Mason který strhne volat když uvidí na silnici malou holčičku, poté se probudí v zamlženém Silent Hillu a zjistí že jeho dcera není v autě, právě první část této hry kdy naháníte svojí dceru skrze těsné špinavé uličky mezi baráky mi ihned řekla že tahle hra bude neskutečný zážitek a ono tomu tak i vskutku je.

Hlavním tahounem jako v každém SH je atmosféra doprovázena skvělou hudbou od Yamaoky, který tady vytvořil i pár opravdu nezapomenutelných skladeb díky nimž jsou i některé scény těžko zapomenutelné. Do toho všeho nádherně pasuje příběh o zdejším tajemném kultu který vás bude zajímat až do strhujícího finále. Spolu s příběhem jsou zajímavě i dobře napsané postavy včetně hlavního charakteru jehož odhodlání projít si Silent Hill peklem mi přijde i opodstatněné a logické.

Jelikož o této hře stejně všichni víte a uživatelé vás těmito informacemi v komentářích budou pořád zalhcovat tak se to pokusím zkrátit: Obtížnost je místy poněkud dost vysoká, a tím nemyslím souboje s nepřáteli ty jsou ten nejmenší problém tedy pokud nemluvím o PODĚLANÝCH PTERODOTAKLOIDNÍCH POTVORÁCH !!! a těch neroztomilých psech co po vás pořád skáčou, doporučuji se jim vyhýbat a plejtvat munici radši na větší potvory. Zpátky ale k té obtížnosti, myslel jsem spíše adventurní linku jelikož ve hře je dost hádanek které vám docela místy potrápí hlavu a navíc když musíte řešit puzzly v místech zamořených nestvůrami za doprovodu Yamaokovi hudby tak určitě věříte že si z toho možná i pár vlasů vytrhnete.

Ke konci ještě zmíním grafickou stránku hry která sice zestárla ale hra pořád vypadá dobře a navíc nabízí na tu dobu skvělé cutscény. Jo a pokud zvažujete hraní na Vitě tak vás musím varovat že zaměřujete při souboji pomocí zadní dotykové plochy která je jakoby rozdělena na čtyři tlačítka což hru místy poměrně dělalo ještě těžší. Každopádně dá se to na tom hrát v pohodě jen je to o zvyku a ne vždy to reaguje jak má.

Podtrženo sečteno první díl je skvělý zážitek s nezaměnitelnou atmosférou a zajímavým příběhem a hromadou nervu drásajících momentů ! Takže do toho a místo Evil Within si dejte toto !!!

Pro: Příběh, postavy, soundtrack, atmosféra, nápaditost, vyvolání nejistoty

Proti: Pro někoho může být místy poměrně dosti frustrující

+12+12 / 0

Gravity Rush

  • Vita 75
Gravity Rush je originální a dodnes poměrně ojedinělá série. Hrátky s gravitací zkoušelo už více vývojářů, ale nenapadá mě žádná hra, která by je umožňovala v takové svobodné formě jako právě tohle japonské dílo v otevřeném světě. A věřte, že to není jen gravitace, která z něj dělá tak poutavou záležitost.

Na první pohled dozajista zaujme celkový umělecký směr, jenž se v mnohém inspiruje ve francouzské kultuře. Přes svou zjevnou steampunkovou stránku, kdy se městem Heksenville prohání lítající pevnosti a většina strojů úplně nezapadá do období silně připomínající první polovinu 20. století, si totiž nelze nevšimnou nápadně evropské architektury a smyšleného jazyka vycházejícího z francouzštiny. Tenhle dojem pak krásně doplňuje výborný a skvěle se hodící soundtrack.

Příběh je pak vyprávěn komiksovou formou, která, opět, vychází z evropského stylu. Líbivou kresbu tak sráží dolů možná jen nepřítomnost dabingu, na což jsou hráči japonských her jistě zvyklí, ale mě osobně to vždy trochu zamrzí. Spokojit se tak musíte jen s výkřiky jmen či jednoduchých zvuků, popřípadě s velmi vzácnými momenty, kdy jsou dabovány celé věty. Fantasy příběh protkaný prolínáním dimenzí, přátelstvím, zradou a celkovým bojem dobra proti zlu je pak na herní poměry spíše nadprůměrný, na zadek se z něj ale jistě nikdo neposadí. Všechno to ale vynahrazují postavy v čele s hlavní hrdinkou Kat. Ta je úžasně roztomilá jak svou naivně dobráckou a místy stydlivou povahou, tak i svým vzhledem, který je spolu se svým outfitem jasný cosplay materiál a naprosto nechápu, že se to mezi cosplayerkami neuchytilo ve velkém.

Čas, který tvůrci věnovali tvorbě světa a příběhu jako by ukousli z tvorby hratelnosti. Ano, hrátky s gravitací jsou zábavné a lítat si městem je vyloženě radost, ale to vše pomine při soubojích. Je sice možno se naučit nějaké nové útoky a poté si je vylepšovat, ale na zábavnosti to příliš nepřidává. Slabí nepřátelé působí jako zbytečná výplň a ti silní zas často spíše frustrují, než baví. Z nepochopitelných důvodů vás pak hra nutí bojovat až nadměrně často a když už si říkáte, že je konečně po všem, tak si dáte ještě nášup. Přitom jednotlivé mise občas nabízí i zajímavý a zábavný obsah třeba po vzoru 3D plošinovek. Celková frustrace pak nejvíce graduje v momentech, kdy musíte bojovat ve vzduchu a protivník se pohybuje příliš rychle. Kat se sice umí zaměřit na daný cíl, ale to neznamená, že jej zasáhne a kolikrát tak protivníkovi prostě nestačí. Navíc všichni jsou zranitelní jen v určitém bodě.

Frustraci pak ještě posílíte, pokud budete hrát Vita verzi jako já. Opravdu nejsem velký fanoušek všech handheldových "vychytávek" jako pohybové ovládání a dotykové displeje, jelikož drtivá většina vývojářů to využívá spíše z nutnosti. Teď si možná říkáte, že Gravity Rush je přece pro tyhle možnosti jak stvořené, ale opak je pravdou. Celou dobu jsem si říkal jak by bylo fajn tohle hrát na gamepadu. Některé pohyby je totiž nutno provádět na dotykové obrazovce a věřte, že to fakt nechcete, kór když se vám potí ruce. Navíc hra někdy sama otáčí kamerou, což je děsně otravné hlavně když na něco míříte. Přirozený reflex mě pak donutil otočit konzolí samotnou nebo trhnout přecitlivělou páčkou a prostě... argh, těch nervů.

V popisu si lze přečíst, že hra nebyla plánovaná pro handheld a jde to dle mě poznat. Pokud máte možnost si hru zahrát na PS4, tak si k mému hodnocení přidejte 10% navíc a udělejte to, pokud máte jen Vitu, tak si ji nenechte ujít také, i přes ty problémy za to stojí a když je překousnete, tak dostanete v určitém směru originální hratelnost doplněnou o poutavě odvyprávěný příběh se sympatickými postavami. Přesně na tom si hra zakládá nejvíce a zatraceně se jí to daří.

Pro: Hlavní hrdinka, stylizace, soundtrack, příběh, originalita

Proti: Ovládání Vita verze, časté a nudné souboje, chybí dabing

+12+12 / 0

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel

  • Vita 85
Na úvod by se asi slušilo a patřilo vás varovat nad tím že tento komentář bude nejspíše extrémně dlouhý a stejně tak rozepsaný jako celé dění v této hře, proto nejspíše doporučuji ne moc oddaným čtenářům sáhodlouhých komentářů aby přeskočili na finální sumarizaci která vám řekne vše co by vám mělo poradit zda je tato hra pro vás.

Nebudu skrývat to že tohle celé dobrodružství pro mě byla jedna velká emocionální jízda u které jsem i na konci brečel což se mi už opravdu dlouho u hry nestalo. Trails of Cold Steel je opravdu hodně speciální hra, která se navenek tváří dá-se říci až naivně snílkovsky, ale opak je pravdou. Celý příběh je totiž vyprávěn s velkým citem a zabývá se tu jak rodinnou, přátelstvím, tím jakby si lidé měli pomáhat a nezbrojit proti sobě jen kvůli rozdílné vrstvě apod. Ano tyto témata jsou poměrně klišé ale nezažil jsem hru která by to dokázala tak citelně provést, a navíc když si myslíte že je to celé naivního charakteru tak vám vrazila obrovskou kudlu do zad a zatočila s ní.

Abych vás ale ještě uvedl do děje tak se tu vžijete do kůže Reana Schwarzera který je čerstvým studentem v Thor Millitary Academy do které spolu s dalšími lidmi z různých vrstev byl vybrán do speciální "třídy 7". Ta je jako první třída na škole složena ze studentů různých vrstev a to má taky za následek vtipné konfrontace mezi spolužáky apod. Tato třída je poměrně speciální a má testovat nové vybavení co má pomáhat při soubojích a tak, nebudu vás tím zatěžovat. Jednoduše s touto třídou jsou velké plány ale to se ve hře dozvíte sami.

Hlavním bodem všeho jsou postavy a dialogy, ty jsou sepsány skvěle a lidsky. Každá postava ve vás zanechá nějaké pocity a zapůsobí na vás něčím. Nutno i podotknout chemii mezi charaktery která funguje na jedničku a opravdu máte pocit že to jsou dobří přátelé co za sebou stojí a záleží jim na sobě. Je sice pravda že se občas hra nevyhne pár klišé dialogům či až moc okatým scénám kdy vašeho hrdinu tvůrci často staví do trapných situací s jednou z vašich spolužaček (většinou lechtivého charakteru). Jinak je ale vše na perfektní úrovni a hodně charakterů mi přirostlo k srdci, také zmíním že na plejádu různých výstředních a zajímavých postav je hra opravdu pestrá. To ale neznamená že by hra byla nějak extrémně bláznivá, to ne. Přijde mi že se v rámci JRPG drží docela při zemi a je určitě méně ujetá než Persona 4. Nechápejte mě špatně humor tu je, ale většinou je milý, lehký a určitě tu nečekejte nic klasicky Japonsky ultra ujetého. Proto si také myslím že Trails může být docela dobrým startovacím bodem pro lidi kteří zatím JRPG neokusili.

Všechny postavy jsou zasazeny do skutečně promyšleného a skvěle vytvořeného světa který se už buduje od začátků série The Legend of Heroes které byli zasazeny do jiných koutů toho světa. Příběh v tomto díle se odehrává v Erebonii kde proti sobě vedou boj Aristokraté a Reformisté. Co musím pochválit je to že Erebonie působí stylem že má svojí kulturu, historii, pověsti, tradice... Opravdu to celé působí skvěle a vývojáři se vás místy i až moc snaží krmit různými pohledy do konfliktu co se v zemi děje či do vás hustí hromady informací ohledně jejich světa. Proto taky doporučuji hru hrát bez nějakých extra dlouhých pauz jinak by se vám to jako mě v polovině mohlo vytratit z hlavy. Informací, faktů a politických věcí je ve hře až až a někdy vás to opravdu může lehce přecpat že se v tom i budete ztrácet pokud nějaké detaily zapomenete. Skrz to aspoň vidíte kolik úsilí do toho tvůrci dali.

Jak jsem naznačil že se tam místy až příliš rozebírá historie či politika tak to samé platí pro dialogy obecně. Hra je totiž neskutečně ukecaná, jakože dost. Jsou části kdy skoro přes půl hodinu jen postavy něco řeší a vy jen sledujete dění a nic neděláte a do toho vám hra mezitím dá sem tam možnost hru uložit jelikož se k hraní ještě nějakou dobu nedostanete. V tomhle podle mě může být kámen úrazu pro hodně hráčů, přeci jen ne každý je schopný vstřebat skoro hodinu plnou dialogů. Naštěstí dialogy jsou napsány skvěle a opravdu jen v hrstičce případů se mi stalo že jsem dialog přeskočil. Většinou to bylo kvůli tomu že vám postava opakovala fakt který už dávno víte a znáte.

Co se týče samotné herní náplně: Jste student a každý měsíc jste se třídou vysláni na takzvané Filed Studies kde jezdíte do různých městeček v Impériu a poznáváte rozličné kultury apod. Vždy se tam ale přimotáte k nějakému vážnému problému/konfliktu který řešíte a dá vám pohlédnout za oponu toho co se v Impériu řeší, do toho ale také řešíte vedlejší úkoly co vám byli přiřazeny. Co vám skončí Filed Study tak jste pár dní ve škole kde máte Free Time ve kterém máte možnost zlepšovat vztahy se spolužáky nebo i nastartovat náznak nějaké romance a plníte do toho úkoly které vám přiřadila škola. No a asi takhle to jde po celou dobu hry, ono se to může zdát stereotypní a místy si i řeknete v pozdější fázi hry něco ve stylu "Jej to se na tom Field Study zase něco posere" ale ve chvíli kdy už vám to přijde trochu zacyklené tak hra vytáhne triumf a celé to nabere na obrátkách.

Pak je tu ale ještě stará školní budova kterou musíte ve Free Timu vždy jít prozkoumat a upřímně je to neskutečný voser. Je to jednoduše typický debilní dungeon který vždy proběhnete prosekáte a na konci každého patra čeká boss. Chápu že to funguje jako takový trénink ale je to nudné a člověk si při tom vzpomene na strašné dungeony alá Persona 4. Je sice pravdou že hráč dostane trochu uspokojivé vysvětlení proč do té budovy leze ale i tak je to jedna z nejnudnějších a nejzbytečnějších částí která tam je místy i proto aby zbytečně natahovala herní dobu. Naštěstí každé prozkoumání netrvá moc dlouho takže se to dá v pohodě přežít.

Když jsem ještě nakousl výše ty Field Studies tak musím zmínit že města či vesničky které během nich navštívíte jsou vždy rozličná a nabízí jiný pohled na to co se děje a dokonce oplývají svojí kulturou, zvyklostmi i vzhledem či jinou atmosférou. Člověk pak má opravdu takový ten pocit že ta Erebonie je živá a fungující.

K tomu ještě přičtěte skvělou hudbu která vždy dokáže správně naladit a výborně dotváří atmosféru v různých situacích či v prostředích. Soundtrack je opravdu vypiplaný a funguje skvěle i samostatně, za něj opravdu velký palec nahoru.

Co se týče grafické stránky tak ta je fajn a rozhodně neurazí, bohužel ale na PS Vitě jsou místy v živějších lokacích docela dost velké propady FPS. Nevím zda tím trpí PS3 verze ale tady je to místy docela dost brutální. Každopádně mi to nijak extra zážitek nekazilo.

V rychlosti ale jen nastíním soubojový systém který je klasický turn based jako třeba v Personě či v obdobných JRPG hrách.

No doufám že jsem vypsal všechno ale radši pro sumarizaci. Trails of Cold Steel je opravdu citová jízda kdy jsem i ke konci hry brečel, a to se mi nestává často. Najdete tu skvělé postavy, výtečný soundtrack, zajímavý svět se svojí historií, přes 120 hodin herní doby, povedený anglický dabing, zajímavý příběh a spousty dalšího. Rozhodně povinnost pro fanoušky žánru a pro nováčky skvělý start v Japonské tvorbě. Radši dejte Trails než debilní pátou Personu která oproti této hře působí jako vykastrovaný západní titul hrající si na Japonce.

Pro: Soundtrack, postavy, dialogy, svět, příběh, atmosféra, délka

Proti: školní budova, pro někoho až moc velká nálož dialogů, propady FPS

+10+10 / 0

Persona 4: Dancing All Night

  • Vita 85
Opět se setkáváme s postavami z Persony 4, tentokrát ale v úplně jiném kabátku.

Pokud hledáte klasickou rytmickou záležitost, tak tady upřímně můžete lehce naletět. Já sám jsem si totiž myslel že příběh tu bude odsunut na vedlejší kolej a hlavní budou taneční části. Šeredně jsem se ale spletl, tedy ne že by to něčemu vadilo, ale je to úplně jiný druh hudební hry, než na jaké jste zvyklý.

Háček je totiž v tom že celá hra je koncipovaná silně příběhově, takže je to vizuální novela která občas obsahuje taneční části. V praxi to znamená že čtete 35 minut a hrajete tak 5, což mě osobně nevadí ba naopak. I když samotné taneční "minihry" jsou geniální a skvěle dělané. Při mačkání daných tlačítek opravdu máte pocit že to děláte do rytmu a skvělá hudba, která spočívá jak z remixů známých skladeb tak i nových, umí skvěle nabudit.

Příběh na kterém to celé stojí je příjemně Mysteriózní jak je u čtyřky zvykem a staré známé postavy se chovají přesně jak by měli. Jediné co ale lehce zamrzí je fakt že ke konci začne být příběh poněkud stereotypní, a poslední dvě hodiny jsou jen čisté natahování.

Pokud jste fanoušci Persony 4 tak tohle je must buy.

Pro: Gracivká stránka, příběh, dialogy, dabing, taneční minihry, soundtrack

Proti: Ke konci začne příběh působit stereotypně.

+8+8 / 0

Broken Sword 5: The Serpent's Curse

  • Vita 75
Při hraní BS: Serpent's Curse, jsem si vzpomněl na 90. léta a klasické point'n'click adventury. Až na pár případů jsou řešení problémů logické a díky několikastupňové nápovědě není možné, aby člověk "zakysl"
Příběh je poměrně standardní, přesto odpovídající kvalitě ostatních dílů.
Jediné, co mě vadilo, bylo malé množství lokací ( na to, že hru rozdělili na 2 epizody).

Pro: logické hádanky, klasická point 'n' click

Proti: málo lokací

+6+6 / 0

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel II

  • Vita 100
Jednoznačně jedna z nejlepších RPG sérií vůbec.

Druhý díl příběhově navazuje přímo tam kde skončil ten první, takže se setkáváme s Reanem který musel opustit boj s úhlavním nepřítelem aby přežil. Proto tedy si snaží nabrat síly a po měsíci který prožil prakticky v komátu se snaží najít své ztracené spolužáky. Hned ze začátku ale vás trochu trkne že naivní atmosféra je lehce pryč a tvůrci pomalu začínají přitvrzovat co se týče vražd či intrik.

Příběhová linka je ale skvělá bohužel i tak má pár vad na kráse, přijde mi že postavy tu kvůli více dobrodružnému ladění mají o poznání méně prostoru než v minulém díle, což na jednu stranu chápu když jsme se o nich hodně dozvěděli v jedničce, ale i tak mi přijde že v některých místech bylo upozadění některých charakterů silné. Dále co mě drželo u hry byli i četné zvraty a nečekané změny ve směru děje.

Hratelností je druhý díl skoro to samé, akorát v půlce hry se dočkáte většího zvratu který docela ovlivní hraní, sice ne tolik ale kosmeticky dost, nemluvně o tom že můžete nově kdykoliv k převozu používat motorku. Co mě ale sralo pak byl poněkud stereotypní rámec jak se posunout vpřed příběhem: Doděláte příběhovou část a pak musíte plnit hromadu sračkových úkolů jako jít do pět idungeonů a porazit stereotypní bosse a po cestě vyřešit ne až tak zajímavé vedlejšáky. Když tuhle stereotypní náplň předýcháte tak se vám hra odmění výtečným příběhem. Třešničkou na vrch co se týče stereotypu byl závěr, který mě sice dojal ale opět to bylo jen nudné probíhání dungeonu s bossy.

Ke konci bych hlavně rád řekl že stovku tomu dávám protože to jako hru neberu, tedy beru ale spíše mi jde o postavy a čas s trávený s nimi. Překousnu chyby a otravné části, hlavně protože ty postavy si u mě vybili své místo, mám je rád i celý ten svět a tohle se podařilo málokteré hře. Navíc druhý díl je vlastně konec jedné éry, třetí díl který zatím není přeložen, nás má vzít několik let dopředua bohužel bez Class VII. To je na tom všem nejsmutnější, sám Rean ale i vy se na konci loučíte s hlavními postavami protože jako hlavní hrdina víte že už je neuvidíte tolik jako dříve. Trojka slibuji spíše politický směr a válečný, takže hlavní hrdinové budou míti spíše camea.

Takže jako rozloučení s milovanými charaktery je to výborné a dojemné, takhle se dělají hry


VYHUL SI ZKURVENÝ WITCHERE !!!!

Pro: VŠE

Proti: stereotypní posun do příběhu

+6+8 / -2