Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Papers, Please

  • PC 100
  • Vita --
  • iOS --
Asi se tu nemusím moc rozepisovat, protože to co chci napsat už všichni stejně dávno víme - Lucas Pope je neuvěřitelně talentovaný, geniální vývojář a nemůžu se dočkat, až se mi dostane do rukou jeho další hra. Ke hraní Papers, Please jsem se dostal až po tom, co mě absolutně uhranula Return of the Obra Dinn a rozhodně jsem nebyl zklamán.

Lucas tu z geniálně jednoduchého konceptu vytvořil hru na desítky hodin, která je navíc zábavná jak pro hráče, tak pro diváka. Minimalistická grafika, snadno přístupná hratelnost a hlavně politický rozměr, který - světe div se - funguje tak, jak má. Upřímně, nechápu jak se to povedlo, ale obraz totalitního režimu pohledem jednoho z článků systému je zde vyveden dokonale. Ze začátku si to sice neuvědomíte, ale hra vás časem skutečně donutí jednat a přemýšlet tak, jak by se od vás v dané situaci čekalo.

"Nemáš platné papíry? Hahá, padej z mojí boudy! Hmm, ale moment, co když budu později sám muset uprchnout a spoléhat na shovívavost jiného pohraničníka?"

To jsou jen počáteční očividné narážky, které vám hra prezentuje a chce abyste se nad nimi zamysleli. Časem ale přitvrdí, a z ničeho nic se ocitnete v situaci, kdy vám nebude zbývat na nájem, syn bude nemocný a navíc jste mu nemohli koupit dárek k narozeninám. Dnes bude výplata slabá, protože jste už udělali 4 chyby a vy se modlíte, aby někdo z odboje zaútočil na váš přechod, aby jste mohli zasáhnout, škůdce zastřelit a vysloužit si bonus za střelbu proti narušitelům systému - a pak si najednou uvědomíte co děláte, nad čím přemýšlíte a budete se ptát : Proboha, se to se mnou jenom stalo ..?

Pro: Geniální

Proti: Nic

+29

Medal of Honor: Underground

  • Vita 60
Po prvních dvou částech jedné mise jsem si říkal jak je to fajn hra. Pěkně odsýpá a nepřátelé vydrží tolik zásahů co normální lidé. Lineární design byl v té době ještě celkem nevšední věc. V roce 2000 stále ještě ve střílečkách frčel komplexní design úrovní. Ano, grafika už byla těžce out už v té době. Co by ale také člověk chtěl po konzoli, která obsahovala 2 MB paměti. Ozvučení je naopak dost dobré. Po dlouhé době jsem nemusel, ve střílečce z vlastních očí, vypínat muziku.

Pak mě ale napadlo se trochu pohrabat v menu. Vlastně mě to donutilo kvůli konfiguraci ovládání (přes emulátor nakonec šlo hodit střílení na pravý triger). Díky tomu jsem, jen tak náhodou, objevil místnost s volbou obtížnosti a zjistil, že hra je v základu nastavena na nejlehčí obtížnost. Jelikož hry zásadně nehraji na nejlehčí obtížnost, dal jsem normal. Hra se tím radikálně proměnila. Najednou nepřátelé potřebovali dvojnásobek zásahů. V tu ránu jsem měl problém s municí. Musel jsem najednou počítat každý zásobník. Ne ze všech lidí padala po zabití munice. Zároveň zásahem ubírali dvojnásobek zdraví. V této chvíli začala frustrace. Díky bohu za emulátor, který mi dovolil uložit po každém zabitém nepříteli.

Co se týče volby obtížnosti, dalo by se to shrnout asi takhle: easy = normální, normal = těžká, hard = může to ještě někoho bavit? Postupem času jsem sice přišel na jeden podstatný zlehčovák, kterým bylo krčení, při kterém mě náckové zaměřovali pomaleji, ale většinu zákeřností ošmelit nešlo:
1) Mířit s extrémně citlivým kurzorem jsem se, pořádně a efektivně, nenaučil za celou hru. Na Vitě sice jde nastavit střílení na pravý triger a obsahuje dvě analogové páčky (moderní ovládání!). Zapomeňte ale na nějaké startování kurzoru. Stačí s tím jemně pohnout a kurzor cukne. Citlivost nejde nikde snížit (ani v emulátoru). Navíc jsou nepřátelé hodně pohybliví a smrtelně přesní.
2) Engine sice umí vykreslit jen tři nácky najednou, ale to hře vůbec nevadí. V některých místech na vás klidně pošle tři vlny nepřátel zepředu a čtvrtou zezadu. Někdy na vás posílá kontinuálně tolik nepřátel, že lékárnička, ležící za rohem je, jakoby ležela v Austrálii.
3) V některých větších lokacích má hra znatelný problém s frame ratem a zároveň se většina misí odehrává ve tmě. Zkuste si takhle bojovat, když vám třeba na obrazovku zasvítí sluníčko.
4) Zbraně nejsou moc přesné. Často střílí jinam, než ukazuje kurzor. Kolik cenné munice jsem takto vyplýtval. Alespoň, že hrdinka rychle nabíjí.

K větší zábavě nepomáhá ani plnění úkolů. Aktivní body se dají snadno přehlédnout. Hra vás pak sice nechá dokončit misi, bohužel ale se závěrečným obrázkem, jak vás vedou v železech. Vrcholem všeho byla naprosto debilní bonusová mise, kde se frustrace mísí z parodií. Co je sakra vtipného na tom, že mě odbouchne každý druhý čokl z pancéřovou pěstí?!

Ve svém hodnocení jsem dost hodný. Trochu si sypu popel na hlavu kvůli tomu, že jsem si možná zkazil hru volbou obtížnosti Ve skutečnosti bych hře, za mou zoufalost, nejradši napálil rovnou padesátku. A to jsem v emulátoru mohl ukládat kdekoliv. V základu to nejde a mise nejsou úplně krátké.

Je to hra buď pro masochisty nebo pro lidi, kteří mají důkladně projetý první díl.

Pro: celkem moderní lineární design, ozvučení a hudba, dvě funkční analogové páčky na Vitě, celkem hodně misí

Proti: frustrující obtížnost, nepřesná střelba, propady ve snímkování, bonusová mise je fakt těžká kravina

+18

Silent Hill

  • Vita 95
Svůj komentář začnu asi poněkud silným tvrzením a tím je že mi první díl přijde mnohem lepší než díl druhý. Nevím proč tomu tak je ale celkově mi jak už chování hlavní postavy tak i samotným příběhem kultu přijde sympatičtější a zajímavější. Navíc ho mám pořád zarytý v hlavě a nemohu na něj zapomenout jelikož to byl opravdu silný zážitek.

Hlavním hrdinou je Harry Mason který strhne volat když uvidí na silnici malou holčičku, poté se probudí v zamlženém Silent Hillu a zjistí že jeho dcera není v autě, právě první část této hry kdy naháníte svojí dceru skrze těsné špinavé uličky mezi baráky mi ihned řekla že tahle hra bude neskutečný zážitek a ono tomu tak i vskutku je.

Hlavním tahounem jako v každém SH je atmosféra doprovázena skvělou hudbou od Yamaoky, který tady vytvořil i pár opravdu nezapomenutelných skladeb díky nimž jsou i některé scény těžko zapomenutelné. Do toho všeho nádherně pasuje příběh o zdejším tajemném kultu který vás bude zajímat až do strhujícího finále. Spolu s příběhem jsou zajímavě i dobře napsané postavy včetně hlavního charakteru jehož odhodlání projít si Silent Hill peklem mi přijde i opodstatněné a logické.

Jelikož o této hře stejně všichni víte a uživatelé vás těmito informacemi v komentářích budou pořád zalhcovat tak se to pokusím zkrátit: Obtížnost je místy poněkud dost vysoká, a tím nemyslím souboje s nepřáteli ty jsou ten nejmenší problém tedy pokud nemluvím o PODĚLANÝCH PTERODOTAKLOIDNÍCH POTVORÁCH !!! a těch neroztomilých psech co po vás pořád skáčou, doporučuji se jim vyhýbat a plejtvat munici radši na větší potvory. Zpátky ale k té obtížnosti, myslel jsem spíše adventurní linku jelikož ve hře je dost hádanek které vám docela místy potrápí hlavu a navíc když musíte řešit puzzly v místech zamořených nestvůrami za doprovodu Yamaokovi hudby tak určitě věříte že si z toho možná i pár vlasů vytrhnete.

Ke konci ještě zmíním grafickou stránku hry která sice zestárla ale hra pořád vypadá dobře a navíc nabízí na tu dobu skvělé cutscény. Jo a pokud zvažujete hraní na Vitě tak vás musím varovat že zaměřujete při souboji pomocí zadní dotykové plochy která je jakoby rozdělena na čtyři tlačítka což hru místy poměrně dělalo ještě těžší. Každopádně dá se to na tom hrát v pohodě jen je to o zvyku a ne vždy to reaguje jak má.

Podtrženo sečteno první díl je skvělý zážitek s nezaměnitelnou atmosférou a zajímavým příběhem a hromadou nervu drásajících momentů ! Takže do toho a místo Evil Within si dejte toto !!!

Pro: Příběh, postavy, soundtrack, atmosféra, nápaditost, vyvolání nejistoty

Proti: Pro někoho může být místy poměrně dosti frustrující

+16

Resident Evil

  • Vita 85
Když jsem poprvé zkoušel hrát prvního Residenta Evila, bylo to na velké televizi pomocí PlayStation Classic. Grafika už byla opravdu odporná. Stačil pohled na ní a věděl jsem, že tohle už asi nedám. Podruhé jsem to zkusil na PSP. Grafika na malém display už byla koukatelnější. V hlavě mě ale celou dobu hlodal červíček, že by to někde mohlo jít hrát i s páčkama. Klasické šipky na tento styl hraní nejsou moc ideální. A také (Možná proto, že to byla pirátská verze) se mi hra v jedněch dveřích vždycky totálně zasekla.

S Vitou už jsem neponechal nic náhodě a hru si, za velké peníze (asi 250 korun), rovnou koupil. Bohužel se ale v PlayStation storu nenachází verze, která by podporovala Dual Shock. Bohužel ani ta necenzurovaná verze. Můžete si koupit "jen"  Resident Evil: Director's Cut, kde je "jen" režim navíc. Konkrétně režim Arrange, který jsem ani nehrál. Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat. Pak jsem byl ale příjemně překvapený, jak dobře se pořád stařičký Resident Evil hraje.

Hra na hráče dýchá skvělou hororovou atmosférou podkreslenou perfetní hudbou. Příběh je z dnešního pohledu ještě větší béčko než tenkrát. Vůbec to ale nevadí, protože díky legendárnímu dabingu, jsem alespoň rozuměl zdejší angličtině. Kamera mi překvapivě také nevadila. Možná proto, že už mám odehraného Residenta dvojku. I když je to už dávno, tak některé zvyky se nezapomínají. Samotná akce mě bavila. Hlavně při hře za Chrise. Za něj totiž bylo potřeba opravdu počítat každý náboj a skoro žádný nesměl přijít nazmar (volba postavy = volba obtížnosti). Je zajímavě, že zrovna mužská postava unese méně věcí a nedostane do výbavy granátomet.

Co je horší je omezený inventář. Hlavní myšlenka asi je v tom, že je to survival a, že když už má hrdina omezené množství nábojů, nemůže přece unést jednu léčivou květinku navíc. V praxi to znamená, že běháte sem a tam po vystřílených oblastech k truhlám a snažíte si uvolnit inventář. Jako proč? Co je na tom survival? Vždyť to jen kouskuje hru a ničí spád tempo. Hra vás sice nemučí těžkýma hádankama, ale po vás chce abyste zbytečně běhali sem a tam. V téhle herní mechanice nejde o život, nýbrž jen o velký opruz.

První Resident je parádní předvídatelné béčko s dvouma, trochu odlišnýma, průchodama. Za obě postavy stojí za to hru dohrát.
Díky malé náročnosti na hardware ani nevybíjí moc baterku. Což se na cestách se zvukotěsnými sluchátky hodí.

Pro: perfetní atmosféra, béčkový příběh jak hrom, dva odlišné průchody, super hudební podtext, na mobilní konzole ideální

Proti: omezený inventář, verze na PS One classic nepodporuje hraní na páčkách

+16

Tearaway

  • Vita 90
Říká se, že 3D plošinovky jsou mrtvý žánr. Nebo aspoň přizabitý. To je částečně pravda a v době vydání Tearaway tohle tvrzení mělo jistě větší váhu než dnes, kdy tenhle žánr tak trochu zažívá renesanci. Humble překvapili s vydáním A Hat in Time, příjemnou zábavou bylo i opomíjené Super Lucky's Tale a devadesátkové děti zalil příjemný pocit nostalgie u remaku slavného Crashe. Pár let před nimi ale stačil vyjít možná jeden z nejlepších zástupců žánru vůbec a jak už to tak bývá, nikdo mu moc nevěnoval pozornost.

Pravda, PlayStation Vita byl propadák a udělat s exkluzivní hrou pro tuhle konzoli díru do světa je velmi nepravděpodobné. Co ovšem tvůrci tratí na prodejích a popularitě, to přidávají na hratelnosti, která je perfektně přizpůsobena ovládacím možnostem handheldu. Ne, ono to skoro vypadá, že Media Molecule vyvinuli i samotnou Vitu čistě pro potřeby téhle hry. Není samozřejmě nic překvapivého, že tvůrci se snaží vždy využít všechny možnosti, které na dané platformě mají, ale pokud jste někdy hráli třeba na DS, 3DS nebo klidně nějakou jinou hru na Vitě, tak víte, že to často nedopadá zrovna šťastně. Jako kdyby nevyužití všech možností dělalo ze hry podřadnou záležitost. Výsledek je pak frustrující, nelogické a šíleně otravné ovládání, které mohlo být nadesignované na klasická tlačítka a páčky a člověk akorát proklíná tvůrce a modlí se, aby daný kousek vyšel i na PC či domácí konzoli bez všech těchhle rádoby vychytávek. To ale není případ Tearaway. Během hry využijete kameru, mikrofon, dotykovou plochu na zádech i samotný displej či gyroskop. A to velmi často. Vše působí naprosto přirozeně a plynule. Zázrak.

Čím ale hra boduje nejvíce, je variabilita jednotlivých úrovní. Nikdy se nestane, že by některé dvě byly stejné. Všechny mají ojedinělou stylizaci a vždy příjdou s novým prvkem v hratelnosti. Jednou skáčete bubnováním na záda konzole, ve druhé nakláníte konzoli pro pohyb plošinek, dále zas chodíte po zdech pomocí lepidla nebo protrháváte svými prsty kusy virtuálního papíru. Mezi tím stíháte fotit, kreslit, házet míč na koš, jezdit na praseti a spoustu dalších aktivit jak během příběhu, tak i ve vedlejších úkolech, rozmístěných po lehce otevřených úrovních. Samozřejmě každý gimmick se opakuje občas i v dalších úrovních, ale nehraje již prim a přenechává více prostoru něčemu novému. Nelze se tak obávat stereotypu. Vášniví fanoušci sběratelských předmětů si příjdou na své také a hra pobaví jak dospělé, tak ty nejmenší, neb obtížnost je nastavena poměrně nízko. Ti nejmenší ocení i sbírání papírových modelů ve hře, které lze pak složit i reálně. Hezký bonus.

A nezůstanem jen u papírových modelů. Papírový je totiž celý svět a stylizace působí jako od tuzemských Amanita Design. Spousta bizarních a originálních nápadů, které je radost zkoumat. Nezaostává ani hudební doprovod, který vždy perfektně sedí k dané situaci a prostředí. Nechybí tak ambientní skladby, tvořící skvěle atmosféru, ani veselejší a rychlejší kousky, přidávající na zábavnosti dané situace. Navíc vše s velmi širokou škálou hudebních nástrojů.

Pokud máte možnost si tenhle kousek zahrát, tak neváhejte. PlayStation 4 verze zdá se není tak dobrá, neboť hra hodně stojí na ovládání, ale věřím, že tvůrci vymysleli něco zajímaveho i pro klasický gamepad. Pro mě asi nejlepší hra ve svém žánru a to jsem hrál i všemi miliované klasiky jako Crash či Spyro. Vážně krásná hra.
+14

Gravity Rush

  • Vita 75
Gravity Rush je originální a dodnes poměrně ojedinělá série. Hrátky s gravitací zkoušelo už více vývojářů, ale nenapadá mě žádná hra, která by je umožňovala v takové svobodné formě jako právě tohle japonské dílo v otevřeném světě. A věřte, že to není jen gravitace, která z něj dělá tak poutavou záležitost.

Na první pohled dozajista zaujme celkový umělecký směr, jenž se v mnohém inspiruje ve francouzské kultuře. Přes svou zjevnou steampunkovou stránku, kdy se městem Heksenville prohání lítající pevnosti a většina strojů úplně nezapadá do období silně připomínající první polovinu 20. století, si totiž nelze nevšimnou nápadně evropské architektury a smyšleného jazyka vycházejícího z francouzštiny. Tenhle dojem pak krásně doplňuje výborný a skvěle se hodící soundtrack.

Příběh je pak vyprávěn komiksovou formou, která, opět, vychází z evropského stylu. Líbivou kresbu tak sráží dolů možná jen nepřítomnost dabingu, na což jsou hráči japonských her jistě zvyklí, ale mě osobně to vždy trochu zamrzí. Spokojit se tak musíte jen s výkřiky jmen či jednoduchých zvuků, popřípadě s velmi vzácnými momenty, kdy jsou dabovány celé věty. Fantasy příběh protkaný prolínáním dimenzí, přátelstvím, zradou a celkovým bojem dobra proti zlu je pak na herní poměry spíše nadprůměrný, na zadek se z něj ale jistě nikdo neposadí. Všechno to ale vynahrazují postavy v čele s hlavní hrdinkou Kat. Ta je úžasně roztomilá jak svou naivně dobráckou a místy stydlivou povahou, tak i svým vzhledem, který je spolu se svým outfitem jasný cosplay materiál a naprosto nechápu, že se to mezi cosplayerkami neuchytilo ve velkém.

Čas, který tvůrci věnovali tvorbě světa a příběhu jako by ukousli z tvorby hratelnosti. Ano, hrátky s gravitací jsou zábavné a lítat si městem je vyloženě radost, ale to vše pomine při soubojích. Je sice možno se naučit nějaké nové útoky a poté si je vylepšovat, ale na zábavnosti to příliš nepřidává. Slabí nepřátelé působí jako zbytečná výplň a ti silní zas často spíše frustrují, než baví. Z nepochopitelných důvodů vás pak hra nutí bojovat až nadměrně často a když už si říkáte, že je konečně po všem, tak si dáte ještě nášup. Přitom jednotlivé mise občas nabízí i zajímavý a zábavný obsah třeba po vzoru 3D plošinovek. Celková frustrace pak nejvíce graduje v momentech, kdy musíte bojovat ve vzduchu a protivník se pohybuje příliš rychle. Kat se sice umí zaměřit na daný cíl, ale to neznamená, že jej zasáhne a kolikrát tak protivníkovi prostě nestačí. Navíc všichni jsou zranitelní jen v určitém bodě.

Frustraci pak ještě posílíte, pokud budete hrát Vita verzi jako já. Opravdu nejsem velký fanoušek všech handheldových "vychytávek" jako pohybové ovládání a dotykové displeje, jelikož drtivá většina vývojářů to využívá spíše z nutnosti. Teď si možná říkáte, že Gravity Rush je přece pro tyhle možnosti jak stvořené, ale opak je pravdou. Celou dobu jsem si říkal jak by bylo fajn tohle hrát na gamepadu. Některé pohyby je totiž nutno provádět na dotykové obrazovce a věřte, že to fakt nechcete, kór když se vám potí ruce. Navíc hra někdy sama otáčí kamerou, což je děsně otravné hlavně když na něco míříte. Přirozený reflex mě pak donutil otočit konzolí samotnou nebo trhnout přecitlivělou páčkou a prostě... argh, těch nervů.

V popisu si lze přečíst, že hra nebyla plánovaná pro handheld a jde to dle mě poznat. Pokud máte možnost si hru zahrát na PS4, tak si k mému hodnocení přidejte 10% navíc a udělejte to, pokud máte jen Vitu, tak si ji nenechte ujít také, i přes ty problémy za to stojí a když je překousnete, tak dostanete v určitém směru originální hratelnost doplněnou o poutavě odvyprávěný příběh se sympatickými postavami. Přesně na tom si hra zakládá nejvíce a zatraceně se jí to daří.

Pro: Hlavní hrdinka, stylizace, soundtrack, příběh, originalita

Proti: Ovládání Vita verze, časté a nudné souboje, chybí dabing

+14

Chaos;Child

  • Vita 100
Předem varuji že se komentář týká konce který dostane každý při prvním hraní, upřímně hrát hned po sobě padesáti hodinovou vizuální novelu, abych si otevřel jiný konec se mi moc nechce, přeci jen her je hodně a musím si nějakou chvíli odpočinout a pozapomenout.


Každopádně Chaos Child je vizuální novela od tvůrců uznávaného Steins Gate, ten je považován za vrchol jejich tvorby, ale i tento jejich herních zářez ukazuje že jsou mistry vyprávění a dokáží naservírovat poměrně dospělý příběh ve kterým si nejste ničím jistí.

Hlavním hrdinou je tu student Takeru, který jako malý zažil obrovské zemětřesení které postihlo zejména Shibuyu. Po několika letech se podařilo velkou část obnovit a pomalu se vše dostávalo zpátky do normálu. Takeru se poté dostal na vejšku která nabízela uchazečům postižených zemětřesením dotované školné. Hlavní hrdina si poté na škole založil se svými kamarády Newspaper Club, který se nejen že stará o zaznamenávání dění ve škole, ale zároveň se snaží řešit různé podivné kriminální případy které otřásají internetem. Jednou se, ale zapletou do bizarní série vražd, ve kterých si například streamer začal krájet vlastní ruku v domnění že se jedná o sýr a nebo našli mrtvou zpěvačku s reprákem vloženým do jejího břicha. Členům klubů to nedá a začnou býti těmito vraždami fascinovaní a pokouší se je vyřešit. To, ale bohužel sebou přinese i nečekané oběti.

Tady, ale přichází na řadu neskutečně skvěle napsaný scénář, kdy prvních dvacet hodin se jedná o humornou mystery detektivku s příměskem psychologického hororu a větší dávkou fan servicu (řešení kalhotek, uchylné vtipy, rozebírání toho jak jsou prsa měkká apod.) A i když vás to baví, tak si pořád říkáte že je to fajn, ale mohli by zabrat i více na té psychologické stránce a vážnější. Jakmile, ale se přes dvacet hodin dostanete stane se zvrat a vše co jste jako čtenáři brali za jistotu se v mžiku rozsype jako domeček z karet. Nebudete si jistí jaká z postav přežije, nevíte komu věřit a začnete se topit.

On je totiž příběh neskutečně chytře pojatý, ze začátku vše plyne pomalu, budujete si vztah k charakterům, prožíváte s nimi jejich klasické školní dny, smějete se a užíváte si i úchylné vtipy. Díky tomu že takovýhle pohodový stav trvá dvacet až třicet hodin, tak už začnete charaktery brát jako jistotu, máte k nim vybudovaný vztah a pohoda. V ten moment vám, ale tvůrci podkopnou nohy a vše co jste brali jako jasnou věc vám nacpou do chřtánu a vy jen čumíte. Krása, opravdu takhle brutální zvrat a otočku v příběhu jsem dlouho nezažil.

Co se každopádně týče gameplaye, tak je to klasická VN, s tím rozdílem že máte možnost na některé situace využít tzv. delusion. Ty jsou buď positivní a nebo negativní. Je to prakticky jako what if scénář a jen vám to ukáže co by se mohlo stát, krom toho jaký závěr dostanete to nijak průběh příběhu výrazně neovlivní (jako že by jste umřeli či si budovali romanci). Do toho dabing, vizuál i soundtrack jsou na velmi vysoké úrovni.

Pokud tedy chcete vizuální novelu, která vám nabídne chytře napsaný příběh, který si s vámi hraje a ve finále vás odzbrojí, tak nehledejte dále. Krom pár mínusů ve stylu: Hlavní hrdina někdy až moc popisuje jak se cítí, že detailně popisuje jak ho škrábe krk a kyseliny z břicha mu jdou do krku a chce zvracet apod. Nebo že na začátku je toho fanservicu až příliš. Se nakonec jedná o skvělou VN, která vás díky skvěle napsaným charakterům bude bavit až do samotného konce.

PS: Hra má více konců, ale ty si musíte odemykat dalším hraním, což k délce hry je trochu vopruz (jasně dialogy můžete přeskakovat, ale i tak)

Edit: Dohrány všechny routy a stálo to za to, musel jsem zvednout na 100%

Pro: Skvěle napsané postavy, prostor na poznání charakteru, skvělá gradace, zvraty, soundtrack, dabing a art

Proti: Někdy Takeru až moc popisuje jak se cítí jeho tělo (na slovo "saliva" jsem alergickej už), drobné chybky v překladu, hůře vyřešené odemykání konců

+14

Danganronpa: Trigger Happy Havoc

  • Vita 80
Takže příběh ve zkratce, byli jste z nějakého podivného důvodu vybráni do Akademie do které chodí a jsou voleni pouze studenti kteří jsou ve svém oboru naprostá jednička. Takže je tam třeba nejlepší Gamblerka, nejlepší Detektiv apod. No a vy jakožto ničím nezajímavý člověk do této Akademie která se jmenuje "Hope's Peak" už chodíte taky.

Každopádně první den začíná vcelku normálně, omdlíte a probudíte se ve třídě z polospánku s hlavou položenou na dřevěnou lavici. Oka, na tom by nebylo nic divného, stres s vámi může udělat i tohle. To zvláštní ale je, že všechny okna jsou zabarikádovaný nějakým železným plátem. Po chvilce hlavní hrdina zjistí že tam není sám a nebyl jediným který zkolaboval. Náhle potkává mám pocit asi čtrnáct dalších studentů kteří vědí o tom co se jim stalo taky naprosté...nic. Pak BUUUUUUM začne na vás mluvit medvídek Monokuma, který následně dává studentům motivy k tomu aby se mezi sebou vyvraždili. Jop, to je příběh v kostce.

Studenti se nemohou jak dostat ven a vy sledujete jak jim to pomalu začíná lézt na mozek a do toho je úchylně obtěžuje rozjuchaný místy i přeteplelý medvídek Monokuma, který vás popohání aby jste se zavraždili. Když někdo někoho zabije tak pak následuje takový "Class Trial" ve kterém musíte přijít na to kdo je vrah. Když to zjistíte pokračujete dál a vrah bude potrestaný. Neuhodnete to ? Tak vrah vyhrává je propuštěn a všichni studenti budou zavražděni.

Vy v tomhle "Class Trialu" musíte vše odkrýt, použít argumenty, ukázat důkazy a tak, je to prostě silně Revampnutý Ace Attorney. Mimo to je hra silně ukecaná Vizuální Novela.

Scénář je na neskutečně vysoké úrovni a nabízí jak silný psychologický thriller tak místy i pěkně černou a zvráceno bláznivou komedii. Bohužel i tady se najde pár těch chyb. Ne není to dabing, ten je kupodivu slušný, i když ho není hodně (hlavně si ho užijete při "Class Trialu").

Tou hlavní chybou je přepálená délka, tvůrcům chyběla nějaká režie a bez takových deseti hodin by se to obešlo. Jde totiž o to že každá kapitola hry je prakticky stejná: Objevujete nově odemknuté části, najdete nějakou sotpu kterou Monokuma hned vyvrátí, následně se stane vražda, vyšetřujete a pak Class Trial. Takhle to jede pořád, vás to baví ale ke konci začnete být toho silně přejedený, navíc když teprve hodně věcí se začne konečně pořádně řešit až cca posledních pět hodin hry. Nemluvně o tom že občas vám tvůrci musí něco opakovat klidně 5x za sebou a to vás pak už taky unaví.

Jinak je to ale výborná záležitost s dobře napsanými postavami, nikdy nevíte co se stane dál a to napětí vás u toho bude držet. Jo a PS: Můžete trávit i volný čas s ostatními charaktery a dávat jim dárečky.

Pro: Postavy, příběh, soundtrack, Monokuma,Dabing,

Proti: Přepálená délka a s ní lehce repetetivnost, občas zbytečné dialogy.

+13

Akiba's Trip: Undead & Undressed

  • Vita 75
Co si budeme, to že hlavní náplní hry jsou souboje ve kterých strháváte protivníkům oblečení, moc neznačí že by šlo o nějaký kvalitní zážitek. No, ale jsem mile překvapen, že se nakonec o milý a vcelku kvalitní zážitek nakonec jedná.

Hned zprvu, nečekejte od hry nic převratného, je to prostě jen menší příběh o partě otaku, kteří udělali klub jehož náplní je chránit pořádek v Akihabaře a navíc mají svůj hideout v gaming baru. Samozřejmě to vše není jen tak, jejich člen se kvůli podivné nabídce práce a následnému únosu stane takovou variací na upíra. Následně je nucen vedoucím této ošemetné skupiny divno upírů se k nim přidat a vysávat energii z lidí. Samozřejmě nic netrvá věčně a hlavní hrdina je ZÁCHRÁNĚN SLIČNOU DÍVKOU, která se s ním vykousne aby mu pomocí toho předala svou krev (jelikož ona je lovec těchto tvorů) a z hlavního hrdiny se stane její familliar a zároveň podivný hybrid s velkou sílou.

I když příběh zní opravdu šíleně spolu s tím svlíkáním, tak je ve skutečnosti hodně příjemný. Postavy jsou sympatické a vy si hned od začátku začnete užívat pohodovou atmosféru ve společnosti OTAKU hlavních hrdinů. Do konce tu můžete i budovat romanci, takže příběh vcelku i na to že se kvůli krátké herní době nedokáže moc rozvinout, tak nabídne příjemné zakončení a pár fakt příjemných chvil. Jen mě opravdu mrzí že hra vám nedá více možností s hrdiny strávit volný čas a třeba někam s nimi zajít apod. Většinou se vše odehrává v baru a pak na ulici kde obhlíží situaci a pouští se do rvaček s upíry a záhadnou organizací. I přes to, ale i v kratším úseku si k nim najdete cestu.

Co se týče gameplaye, tak hra vás určitě překvapí řadou možností a překvapivými detaily. Vy se totiž v rámci možností můžete volně pohybovat po Akihabaře, která je vytvořena neskutečně pěkně. Na obrazovkách běží reklamy na různé hry (cameo Trails of Cold Steel zahřálo na duši) a koncerty některých Idolů. Všude jsou herny, obchody a fakt máte pocit že jste v nerdským ráji. Samozřejmě nečekejte nic ve stylu Yakuzi, celé je to pouze pro atmosféru a vy maximálně můžete zabrousit do nějaké obchodu a koupit si oblečení či zbraně.

Aby jste se náhodou v Akihabaře nenudili, tak tvůrci do hry taky dali hromadu vedlejšáku, které si můžete hezky všechny pročíst v aplikaci ve vašem mobilu. Bohužel se ale většinou jedná o questy ve stylu seber tohle, dones to a nebo dej někomu lekci. Neříkám nic, sem tam se to snaží obzvláštnit tím že se třeba musíte převlíct do dívčích šatů aby jste zlikvidovali bandu uchyláků kteří otravují ženy které jdou kolem, ale stejně je to prostě jen zamaskovaný klasický unilý vedlejšák. Sub questy, ale nejsou samozřejmě jedinou aplikací, můžete si třeba pročítat fóra, další postavy vám posílají vtipné emaily apod. I tak je mi líto že nebylo moc možností jak si Akihabaru více užít, stačilo by kdyby aspoň byla možnost třeba s parťáky zajít na karaoke či do herny v rámci nějakého social eventu.

Teď už, ale k tomu co vás asi nejvíce zajímá a tím je souboják. Jak už asi tušíte, při bojích je hlavní svléknout nepřátele do spodního prádla a dát je na odiv světlu (jsou to upíři) aby následně se vypařili. I když je to hlavní náplň hry, tak to vůbec neomrzí, líbilo se mi že můžete používat opravdu ujete zbraně, například kebab na tyči, anime figurku, automat na žvýkačky apod. Do toho si můžete ještě postavu oblíkat do různých divných hadrů a vylepšovat si je. No a zdejší úchyláky určitě potěší fakt, že při soubojích s nějakou hlavní postavou se po svlečení za zoomuje skoro každá polonahá část těla :D

Takže ve výsledku se jedná o hodně příjemnou jednohubku, kterou dohrajete během dvou večerů, nabízí skvělý soundtrack, příjemný dabing, sympatické postavy, příjemnou romanci, vtipné souboje a dobře ujetý příběh. Takže pokud hledáte odpočinkovku před tím než se pustíte do pořádné vizuální novely či epického JRPG, tohle by mělo svůj účel splnit.

PS: Pobavila mě možnost u jedné z postav si vždy kontrolovat jak si stojíte v sympatiích u daných děvčat, tohle byla fakt příjemná blbůstka :D

Pro: Postavy, příběh, soundtrack, dabing, souboje, množství vtipných předmětů, prostředí Akihabary, příjemná romance

Proti: Chtělo by to více prostoru na postavy, více možností v Akihabaře, na PSVitě místy propady FPS( to je už zvyk), vedlejšáky nijak nenadchnou

+13

Resistance: Burning Skies

  • Vita 80
Moje první seznámení s Vitou. Zdejší nízké hodnocení je docela zavádějící, protože se nejedná vůbec o špatnou hru. Naopak.

Škoda, že Vita nebyla více využívaná na hry ve stejném žánru. Ovládání je totiž naprosto pohodové a intuitivní. Nedostatek trigerů nahrazuje dotykáč a jedna páčka navíc posunuje hratelnost, oproti PSP, úplně na novou úroveň. Stačila jen chvilka, a už jsem nemusel přivírat oči nad nemohoucností něco zaměřit kurzorem. Ani není potřeba auto aim (který v nastavení snad ani není). Hra mě vtáhla a opravdu hodně bavila. Házení granátu, střílení sekundárním módem zbraně pomocí dotykáče? Pro mě novinka a vůbec to není špatné.

Jasně, ze začátku jsem musel trochu zkousnout fakt, že když do nepřátel vystřelíte víc nábojů, než kolik potřebují, rozprsknou se na neviditelné maso. Jen malá piha na kráse. Furt mě to bavilo. Pak přišlo vylepšování zbraní. Trochu zbytečná věc, zvlášť, když zjistíte, že ke konci hry vám stačí už jen kulomet s napalmem. Zbraně bohužel nejsou moc vyvážené. K útočné pušce mi stačil Auger a všechny ostatní zbraně už jsou jenom taková výplň.

Důležité ale je, že hra odsýpá. Až na pár těžších pasáží jsem rychle postupoval vpřed a kombinoval střelné zbraně se sekyrou, kterou aktivujete dotykáčem. Má to ten správný drive. Nečekají vás tu velkolepé bitvy jako ve druhém díle, ale akce je zvládnutá skvěle. Pocit ze střelby funguje a chiméra si opravdu nezaslouží žít. Resistance: Burning Sky vám Vitu rozhodně nezošklivý. Naopak.

Člověk by řekl, že když v každém dalším díle dáte chiméře na prdel. Rozstřílíte jim několik bossů. Zničíte strategické budovy apod., bude příště slabší. Opak je pravdou. Lidstvo je čím dál tím víc v řiti a vy oddalujete skoro bezvýchodnou situaci. Uvidíme

Pro: perfektní ovládání, dynamická a odsýpající hratelnost, sekera

Proti: nevyvážené zbraně, jejich vylepšování je zbytečnost, nepřátelé mají tendence podivně praskat

+13

Persona 4: Dancing All Night

  • Vita 85
Opět se setkáváme s postavami z Persony 4, tentokrát ale v úplně jiném kabátku.

Pokud hledáte klasickou rytmickou záležitost, tak tady upřímně můžete lehce naletět. Já sám jsem si totiž myslel že příběh tu bude odsunut na vedlejší kolej a hlavní budou taneční části. Šeredně jsem se ale spletl, tedy ne že by to něčemu vadilo, ale je to úplně jiný druh hudební hry, než na jaké jste zvyklý.

Háček je totiž v tom že celá hra je koncipovaná silně příběhově, takže je to vizuální novela která občas obsahuje taneční části. V praxi to znamená že čtete 35 minut a hrajete tak 5, což mě osobně nevadí ba naopak. I když samotné taneční "minihry" jsou geniální a skvěle dělané. Při mačkání daných tlačítek opravdu máte pocit že to děláte do rytmu a skvělá hudba, která spočívá jak z remixů známých skladeb tak i nových, umí skvěle nabudit.

Příběh na kterém to celé stojí je příjemně Mysteriózní jak je u čtyřky zvykem a staré známé postavy se chovají přesně jak by měli. Jediné co ale lehce zamrzí je fakt že ke konci začne být příběh poněkud stereotypní, a poslední dvě hodiny jsou jen čisté natahování.

Pokud jste fanoušci Persony 4 tak tohle je must buy.

Pro: Gracivká stránka, příběh, dialogy, dabing, taneční minihry, soundtrack

Proti: Ke konci začne příběh působit stereotypně.

+12

Call of Duty: Black Ops - Declassified

  • Vita 65
Jedna ze tří FPS exkluzivit pro PS Vita. Singleplayerová kampaň a režim přežití se bohužel spíš nesou ve stylu výukového trenažéru pro multiplayer. Přes svojí solidní zábavnost je kampaň bohužel hodně krátká. Proti krátkým hrám nic nemám. Tohle ale budete mít dohrané, při pohodovém tempu, tak za dvě hodiny. Můžete si ještě dát na 20 minut trénink a režim přežití, který jsem měl hotový za cca. 45 minut. Vypadá to, že hra je zaměřená hlavně na multiplayer. Já ale nemám předplacený PS plus, takže smůla.

Samotné střílení v kampani je docela zábavné. Základní pravidlo je, být rychlejší než protivník. K tomu vám ve velké míře pomůže asistent míření, který bohužel(dík?) nejde vypnout. I s ním to není žádná procházka. Jakmile vás nepřítel zaměří první, bez okolků do vás přesně napálí celý zásobník. Obtížnost je na vysoké úrovni. Už na nejlehčí Regular se to nedá projít snadno. Hardened je, vzhledem k nemožnosti ukládat hru během mise, už dost frustrující obtížnost, takže delší hraní je vykoupeno spíše vztekem ze smrti. Nejtěžší obtížnost jsem radši ani nezkoušel. I přes časté opakování misí je to kampaň na dvě hodiny. Dvě hodiny misí, které na sebe nijak nenavazují a nejsou podbarvené žádným příběhem. Zkušený hráč, to může vklidu dát i za hodinu.

Režim přežití je zajímavý v tom, že neobsahuje asistent míření. Ve hře můžete splnit achievement: Přežij 13 vln v módu přežití.. Ani v jedné mapě jsem se zatím nedostal přes čtvrtou vlnu. Nechápu, jak je možné přežít 13 vln. To už musí mít člověk pořádný skill na malých páčkách ruční konzole. Když jsem u těch úspěchů. Po dohrání hry jsem měl jen 11% splněno. Má herní čest mi velí vytáhnout to alespoň na 30%. Declassified ale nedá nic zadarmo a chce po vás hodně opakování a drilování. Trofeje jsou nejjednodušší způsob jak donutit hráče, aby u toho vydržel o trochu déle.

Druhý způsob je pořizovací cena. Na PS storu hra stojí 1399 korun. Dát za to takovou částku a hru po dvou hodinách odložit, je slušné spláchnutí peněz do záchodu. Nějaké slevy nečekejte. Vita je nevede. Já měl to štěstí, že jsem za pětikilo i s poštou vyhrál krabičkovou verzi bez krabičky na Aukru. Můžete to zkusit koupit v bazarech nebo od sběratelů i s krabičkou. Počítejte ale s tím, že pod 1400 to nepůjde. A to je ten důvod, proč to ještě nějakou dobu budu hrát. Hratelnost vlastně vůbec není špatná. Na dvacetiminutou cestu vlakem či MHD to zabaví.

31.03.2022: vytáhl jsem to na 43%. Hře, za krásné adrenalinové chvíle navíc, přidávám pět procent. Už mě to ale fakt nebaví.

Pro: zábavná kampaň, pocit ze střelby

Proti: neomluvitelně krátké, vysoká pořizovací cena, mise nemají pořádnou návaznost

+12

Call of Duty: Roads to Victory

  • Vita 80
Hra, která je primárně udělaná na konzoli PSP. Ovládání počítá s tím, že nemáte k dispozici páčky. O to víc je zde asistentů na míření nebo zóna tolerance, kdy vám hra ještě uzná zásah, i když reálně střílíte vedle. Pohyb je tady tak pomalý, že jsem často kontroloval, jestli náhodou nejsem v pokleku nebo, jestli přeci jenom neexistuje tlačítko pro běh. Design tak lineární a koridorový, že chvílema opravdu můžete nabýt pocit, že hrajete kolejnicovou střílečku.

Roads to Victory jsem měl ale možnost zahrát si na Vitě. Hře to na zábavnosti hodně přidává. Rozhlížení a úkroky je možné navolit na páčky. Díky tomu a zároveň díky její pomalosti jsem mohl v pohodě vypnout všechny asistenty co jdou a hru spustit na obtížnost hardened. Průchod hrou byl úplně v pohodě. Bez zbytečné frustrace. Obtížnost byla přesně tak akorát, aby to zároveň byla trochu výzva. Na Vitě se to ovládá parádně. Jediný asistent, kterého se nedá zbavit je pomoc přes mířidla. Jakmila zmáčknete zoom přes mířidla, hra vás v nějaké toleranci automaticky zaměří přímo na nepřítele.

Hlavní tahák všech Call of Duty vždycky byla atmosféra a explozivní hratelnost, která vždycky hráče vtáhne do hry. Roads to Victory s této laťky nepolevilo. Pořád tady funguje takové to, že v dešti kulek a neustálých výbuchů kolem konečně připevním nálož k dělu či tanku a mám pět sekund na to, dostat se z dosahu. Konzolové verze Call of Duty mohou trpět jedině tím, že jsou tak zábavné, jak se je hráč naučí ovládat. To je přesně případ Roads to Victory. Za celou dobu hraní mě ve hře nevyrušovaly žádné chyby. Jediné, co mě párkrát naštvalo byly projeté cílové zástávky v MHD. Místama mě hra až překvapivě vtáhla a celkově mě bavila víc než ambicióznější Call of Duty 3.

Hra má perfektní zvuk. Na uzavřená sluchátka jako dělaná. Jako, že spousty her na kapesní konzole můžu hrát klidně bez zvuku. U Roads to Victory mi ale vždycky stálo za to sluchátka na pár zastávek vytáhnout z báglu. Zamrzela mě ne moc dlouhá herní doba. Sice jste motivováni udělováním medailí za přesnost, počet headshotů nebo rychlost jakou dokážete projít level. Je pěkné, že se vám za to otevírají různé bonusy a tím hra nutí k opakovanému hraní. Mě už by ale k opakovanému hraní motivovala snad jen přítomnost trofejí s propojením na PSN. To bych platinu zkusil s chutí (pokud by teda do toho nebyl zahrnutý mulťák).

Dobrá volba na cesty.

" Ticho jako v hrobě "

Pro: atmosféra, která vtáhne do hry, perfektní ozvučení, perfektní ovládání na Vitě

Proti: příliš krátké, spolubojovníci běhají rychleji a lezou do rány

+12

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel

  • Vita 85
Na úvod by se asi slušilo a patřilo vás varovat nad tím že tento komentář bude nejspíše extrémně dlouhý a stejně tak rozepsaný jako celé dění v této hře, proto nejspíše doporučuji ne moc oddaným čtenářům sáhodlouhých komentářů aby přeskočili na finální sumarizaci která vám řekne vše co by vám mělo poradit zda je tato hra pro vás.

Nebudu skrývat to že tohle celé dobrodružství pro mě byla jedna velká emocionální jízda u které jsem i na konci brečel což se mi už opravdu dlouho u hry nestalo. Trails of Cold Steel je opravdu hodně speciální hra, která se navenek tváří dá-se říci až naivně snílkovsky, ale opak je pravdou. Celý příběh je totiž vyprávěn s velkým citem a zabývá se tu jak rodinnou, přátelstvím, tím jakby si lidé měli pomáhat a nezbrojit proti sobě jen kvůli rozdílné vrstvě apod. Ano tyto témata jsou poměrně klišé ale nezažil jsem hru která by to dokázala tak citelně provést, a navíc když si myslíte že je to celé naivního charakteru tak vám vrazila obrovskou kudlu do zad a zatočila s ní.

Abych vás ale ještě uvedl do děje tak se tu vžijete do kůže Reana Schwarzera který je čerstvým studentem v Thor Millitary Academy do které spolu s dalšími lidmi z různých vrstev byl vybrán do speciální "třídy 7". Ta je jako první třída na škole složena ze studentů různých vrstev a to má taky za následek vtipné konfrontace mezi spolužáky apod. Tato třída je poměrně speciální a má testovat nové vybavení co má pomáhat při soubojích a tak, nebudu vás tím zatěžovat. Jednoduše s touto třídou jsou velké plány ale to se ve hře dozvíte sami.

Hlavním bodem všeho jsou postavy a dialogy, ty jsou sepsány skvěle a lidsky. Každá postava ve vás zanechá nějaké pocity a zapůsobí na vás něčím. Nutno i podotknout chemii mezi charaktery která funguje na jedničku a opravdu máte pocit že to jsou dobří přátelé co za sebou stojí a záleží jim na sobě. Je sice pravda že se občas hra nevyhne pár klišé dialogům či až moc okatým scénám kdy vašeho hrdinu tvůrci často staví do trapných situací s jednou z vašich spolužaček (většinou lechtivého charakteru). Jinak je ale vše na perfektní úrovni a hodně charakterů mi přirostlo k srdci, také zmíním že na plejádu různých výstředních a zajímavých postav je hra opravdu pestrá. To ale neznamená že by hra byla nějak extrémně bláznivá, to ne. Přijde mi že se v rámci JRPG drží docela při zemi a je určitě méně ujetá než Persona 4. Nechápejte mě špatně humor tu je, ale většinou je milý, lehký a určitě tu nečekejte nic klasicky Japonsky ultra ujetého. Proto si také myslím že Trails může být docela dobrým startovacím bodem pro lidi kteří zatím JRPG neokusili.

Všechny postavy jsou zasazeny do skutečně promyšleného a skvěle vytvořeného světa který se už buduje od začátků série The Legend of Heroes které byli zasazeny do jiných koutů toho světa. Příběh v tomto díle se odehrává v Erebonii kde proti sobě vedou boj Aristokraté a Reformisté. Co musím pochválit je to že Erebonie působí stylem že má svojí kulturu, historii, pověsti, tradice... Opravdu to celé působí skvěle a vývojáři se vás místy i až moc snaží krmit různými pohledy do konfliktu co se v zemi děje či do vás hustí hromady informací ohledně jejich světa. Proto taky doporučuji hru hrát bez nějakých extra dlouhých pauz jinak by se vám to jako mě v polovině mohlo vytratit z hlavy. Informací, faktů a politických věcí je ve hře až až a někdy vás to opravdu může lehce přecpat že se v tom i budete ztrácet pokud nějaké detaily zapomenete. Skrz to aspoň vidíte kolik úsilí do toho tvůrci dali.

Jak jsem naznačil že se tam místy až příliš rozebírá historie či politika tak to samé platí pro dialogy obecně. Hra je totiž neskutečně ukecaná, jakože dost. Jsou části kdy skoro přes půl hodinu jen postavy něco řeší a vy jen sledujete dění a nic neděláte a do toho vám hra mezitím dá sem tam možnost hru uložit jelikož se k hraní ještě nějakou dobu nedostanete. V tomhle podle mě může být kámen úrazu pro hodně hráčů, přeci jen ne každý je schopný vstřebat skoro hodinu plnou dialogů. Naštěstí dialogy jsou napsány skvěle a opravdu jen v hrstičce případů se mi stalo že jsem dialog přeskočil. Většinou to bylo kvůli tomu že vám postava opakovala fakt který už dávno víte a znáte.

Co se týče samotné herní náplně: Jste student a každý měsíc jste se třídou vysláni na takzvané Filed Studies kde jezdíte do různých městeček v Impériu a poznáváte rozličné kultury apod. Vždy se tam ale přimotáte k nějakému vážnému problému/konfliktu který řešíte a dá vám pohlédnout za oponu toho co se v Impériu řeší, do toho ale také řešíte vedlejší úkoly co vám byli přiřazeny. Co vám skončí Filed Study tak jste pár dní ve škole kde máte Free Time ve kterém máte možnost zlepšovat vztahy se spolužáky nebo i nastartovat náznak nějaké romance a plníte do toho úkoly které vám přiřadila škola. No a asi takhle to jde po celou dobu hry, ono se to může zdát stereotypní a místy si i řeknete v pozdější fázi hry něco ve stylu "Jej to se na tom Field Study zase něco posere" ale ve chvíli kdy už vám to přijde trochu zacyklené tak hra vytáhne triumf a celé to nabere na obrátkách.

Pak je tu ale ještě stará školní budova kterou musíte ve Free Timu vždy jít prozkoumat a upřímně je to neskutečný voser. Je to jednoduše typický debilní dungeon který vždy proběhnete prosekáte a na konci každého patra čeká boss. Chápu že to funguje jako takový trénink ale je to nudné a člověk si při tom vzpomene na strašné dungeony alá Persona 4. Je sice pravdou že hráč dostane trochu uspokojivé vysvětlení proč do té budovy leze ale i tak je to jedna z nejnudnějších a nejzbytečnějších částí která tam je místy i proto aby zbytečně natahovala herní dobu. Naštěstí každé prozkoumání netrvá moc dlouho takže se to dá v pohodě přežít.

Když jsem ještě nakousl výše ty Field Studies tak musím zmínit že města či vesničky které během nich navštívíte jsou vždy rozličná a nabízí jiný pohled na to co se děje a dokonce oplývají svojí kulturou, zvyklostmi i vzhledem či jinou atmosférou. Člověk pak má opravdu takový ten pocit že ta Erebonie je živá a fungující.

K tomu ještě přičtěte skvělou hudbu která vždy dokáže správně naladit a výborně dotváří atmosféru v různých situacích či v prostředích. Soundtrack je opravdu vypiplaný a funguje skvěle i samostatně, za něj opravdu velký palec nahoru.

Co se týče grafické stránky tak ta je fajn a rozhodně neurazí, bohužel ale na PS Vitě jsou místy v živějších lokacích docela dost velké propady FPS. Nevím zda tím trpí PS3 verze ale tady je to místy docela dost brutální. Každopádně mi to nijak extra zážitek nekazilo.

V rychlosti ale jen nastíním soubojový systém který je klasický turn based jako třeba v Personě či v obdobných JRPG hrách.

No doufám že jsem vypsal všechno ale radši pro sumarizaci. Trails of Cold Steel je opravdu citová jízda kdy jsem i ke konci hry brečel, a to se mi nestává často. Najdete tu skvělé postavy, výtečný soundtrack, zajímavý svět se svojí historií, přes 120 hodin herní doby, povedený anglický dabing, zajímavý příběh a spousty dalšího. Rozhodně povinnost pro fanoušky žánru a pro nováčky skvělý start v Japonské tvorbě. Radši dejte Trails než debilní pátou Personu která oproti této hře působí jako vykastrovaný západní titul hrající si na Japonce.

Pro: Soundtrack, postavy, dialogy, svět, příběh, atmosféra, délka

Proti: školní budova, pro někoho až moc velká nálož dialogů, propady FPS

+11

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel II

  • Vita 100
Jednoznačně jedna z nejlepších RPG sérií vůbec.

Druhý díl příběhově navazuje přímo tam kde skončil ten první, takže se setkáváme s Reanem který musel opustit boj s úhlavním nepřítelem aby přežil. Proto tedy si snaží nabrat síly a po měsíci který prožil prakticky v komátu se snaží najít své ztracené spolužáky. Hned ze začátku ale vás trochu trkne že naivní atmosféra je lehce pryč a tvůrci pomalu začínají přitvrzovat co se týče vražd či intrik.

Příběhová linka je ale skvělá bohužel i tak má pár vad na kráse, přijde mi že postavy tu kvůli více dobrodružnému ladění mají o poznání méně prostoru než v minulém díle, což na jednu stranu chápu když jsme se o nich hodně dozvěděli v jedničce, ale i tak mi přijde že v některých místech bylo upozadění některých charakterů silné. Dále co mě drželo u hry byli i četné zvraty a nečekané změny ve směru děje.

Hratelností je druhý díl skoro to samé, akorát v půlce hry se dočkáte většího zvratu který docela ovlivní hraní, sice ne tolik ale kosmeticky dost, nemluvně o tom že můžete nově kdykoliv k převozu používat motorku. Co mě ale sralo pak byl poněkud stereotypní rámec jak se posunout vpřed příběhem: Doděláte příběhovou část a pak musíte plnit hromadu sračkových úkolů jako jít do pět idungeonů a porazit stereotypní bosse a po cestě vyřešit ne až tak zajímavé vedlejšáky. Když tuhle stereotypní náplň předýcháte tak se vám hra odmění výtečným příběhem. Třešničkou na vrch co se týče stereotypu byl závěr, který mě sice dojal ale opět to bylo jen nudné probíhání dungeonu s bossy.

Ke konci bych hlavně rád řekl že stovku tomu dávám protože to jako hru neberu, tedy beru ale spíše mi jde o postavy a čas s trávený s nimi. Překousnu chyby a otravné části, hlavně protože ty postavy si u mě vybili své místo, mám je rád i celý ten svět a tohle se podařilo málokteré hře. Navíc druhý díl je vlastně konec jedné éry, třetí díl který zatím není přeložen, nás má vzít několik let dopředua bohužel bez Class VII. To je na tom všem nejsmutnější, sám Rean ale i vy se na konci loučíte s hlavními postavami protože jako hlavní hrdina víte že už je neuvidíte tolik jako dříve. Trojka slibuji spíše politický směr a válečný, takže hlavní hrdinové budou míti spíše camea.

Takže jako rozloučení s milovanými charaktery je to výborné a dojemné, takhle se dělají hry


VYHUL SI ZKURVENÝ WITCHERE !!!!

Pro: VŠE

Proti: stereotypní posun do příběhu

+11 +13 −2

Uncharted: Golden Abyss

  • Vita 80
golden abyss byla zajimava odbocka z PS3ky, zprvu na mne hra pusobila jako zmensenina puvodniho Uncharted: Drake's Fortune, ale po chvilce jsem zjistil ze je to dost zjednoduseny, je z toho zajimava hopsacka, u hry jsem mel rozporuplny pocity, prvni nadech byl dechberouci, vitu jsem koupil z druhy ruky spolu s par hrama a tahle hra byla prvni na co jsem sahl, vita mne svym vykonem/nevykonem docela dostala, cekal jsem ze to bude graficky mnohem horsi, ale efekty a priroda byla udelana hezky, po chvilce ale prislo male rozcarovani co si tak pamatuju. Slo to se zabavou nahoru dolu, chvilku mne pribeh bavil a tesil jsem se na dalsi lokace a na par lokacich jsem si zase naopak rikal at uz hra skonci, a vylozene uz mne nebavila. docela rad jsem ale hru dohral. Nakonec mne i u hodnoceni ovlivnuje i to ze znam celou serii a kdyby se jednalo o samostatnou hru tak by dostala hodnoceni o dost mensi. Stejne tak jako se hrou Resistance: Burning Skies - u toho je to to samy.

Pro: krasne udelana hra, hezky pribeh

Proti: nektere lokace nebavili a spise kazili dojem ze hry, obcas se mi hra zdala kvuli tomu dlouha a uz jsem chtel mit dohrane

+11 +12 −1

Royal Defense

  • Vita 55
K Royal Defense je potřeba přistupovat absolutně bez očekávání (jako já) a pak budete vlastně (skoro) spokojeni. Jasně, je to absolutně generická Tower Defense hra jak podle kopíráků, ale to neznamená, že nedokáže zkrátit dlouhou chvíli.

Prostě máte mapu, pár typů věží, místa, kam je lze postavit, a zástupy nepřátel nabíhající ve vlnách. Do toho pár kouzel, celkem pěknou barevnou grafiku a slušnou porci levelů a i přes svoje absolutně nulové ambice hra celkem baví.

Šedesátku úrovní (+3 obtížné, které mě bavily ale i frustrovaly suverénně nejvíce) jsem si odmačkal na PS Vita a Royal Defense asi vážně nemá smysl hrát na čemkoliv jiném než přenosném zařízení. Na velké konzole či PC je už přeci jen příliš fádní a šedivá. Takže rozhodně nenadchne, spíše neurazí, chvilkami nudí, ale pod průměr prostě nepůjdu... i když by si to autoři za svoji až absurdní hru na naprostou jistotu možná i zasloužili.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 40 %; 2. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Tower defense hratelnost prostě funguje; pěkná grafika; tři těžké úrovně

Proti: Hra velmi často padá; v rámci žánru naprosto tuctové; nevyvážená obtížnost

+11

Duke Nukem 3D: Plutonium Pak

  • PS3 70
  • PS4 70
  • Vita 75
Ac hru nemam rad a nikdy mi k srdci neprirostla stejne sem ji na PSstore koupil a dohral jak kdysi na ps3 tak cca pred 3/4 rokem i na ps vita, nakonec to neni tak nudny jak to byvalo kdysi a novy mapy tomu dodali docela smrnc a vtipy v novych urovnich se mi libili. Novi nepratele jak pisou kolegove - prase v tanku se mi zda ze byli i v prvním vydani ale ruku.do ohne za to nedam.

Pro - poslední úroven se radi k tomu nejhorsimu co kdo kdy vymyslel...

Verze pro ps vita je jak delana na konsolku jako je tato

Pro: Docela zábavný úrovně, PSvita verze hry

Proti: Poslední úroven je teda dost debilni

+10

Lara Croft GO

  • Vita 80
Velmi dobrá logická hra, které menší obrazovka Vity sedne jako ulitá. Mám za sebou převážnou část Hitman GO a potěšilo mne, že Lara Croft koncept Hitmana pouze slepě nekopíruje, ale přichází s vlastními nápady.

Po rozlousknutí problému v jednotlivých úrovních se vždy dostavuje příjemný pocit, že máte pod čepicí... jen aby vás další místnost opět potrápila. Některé hádanky svojí obtížností dají zabrat, pro netrpělivé či méně bystré hra obsahuje neomezený systém nápovědy. Osobně jsem při hraní základní hry na nápovědu musel také jednou sáhnout a pak si samozřejmě okamžitě nadával do blbců a pitomců. Komentář píši po dohrání základní hry, ještě mi schází splnit některé z bonusových úrovní, ve kterých obtížnost razantně vzrostla a nad zdánlivě krátkou úrovni nezřídka strávíte dlouhé minuty dumání.

Lara Croft GO krásně procvičí mozkové závity a mnohdy naučené principy ohýbá tak netypickým způsobem, že řešení rozhodně není hned na očích. Vlastně by šlo vzhledem k žánru o prakticky ideální hru, dolů ji sráží jen na PS Vita nesmyslně dlouhé nahrávací časy a občasné chyby v ovládání analogovou páčkou, které často vedou k otravné smrti malé archeoložky. Zejména první zmíněné je až na pováženou. Lara Croft GO působí vyloženě jako hra z mobilních telefonů, se kterou by kapesní konzole neměla mít po technické stránce problém. Graficky relativně jednoduché a nepříliš rozsáhlé sekvence přitom Vita nahrává i desítky sekund.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 42. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Lara Croft v netradiční roli; zajímavé logické hádanky; postupné nabalování nových principů; rozumná délka

Proti: Dlouhé nahrávací časy; místy nepřesné ovládání

+10

Amnesia: Memories

  • Vita 40
Tak tohle fakt ne... "hru" jsem neodpálil po chvíli, ale věnoval jí celých 21 hodin. Zajímavá z toho byla tak hodina až dvě. Amnesia: Memories je vizuální román, do kterého jsem se pustil bez předchozích žánrových zkušeností. I když jsem protrpěl všechny čtyři základní příběhové linky (dvě na "normální" konec a dvě na "špatný"), nedovedu pochopit, jakou hodnotu hra hráči přináší.

Memories má celkem zajímavou premisu a nástin zápletky, u toho však zůstává. Bez ohledu na volbu linky na hráče čeká tuny absolutně prázdných dialogů a frází. Hratelnost se rovná nule, jen si jednou za čas (doslova) můžete zvolit odpověď. Jednu z dějových linek (Toma) jsem zkusil proběhnout opakovaně a vždy volil druhou z nabízených možností.... a světe div se, vývoj událostí se VŮBEC! nezměnil.

Při honbě za dobrým koncem absolutně nejste schopni poznat, jak by hra chtěla, abyste odpovídali. Nesmyslný vágní ukazatel se zmatenými parametry vám v rozhodování rozhodně nepomůže. Chybí zde jakákoliv vnitřní logika a směřování. Je pravda, že tu a tam vývoj příběhu dovede brnkat na hráčovu zvědavost, vysvětlení načrtnutých tajemství však chybí a zdejší postavy jednají absolutně iracionálně, takže je jako pokračování příběhu možný prakticky jakýkoliv nesmysl. Linky samotné občas právě k úplnému nesmyslu sklouzávají a nejednou budete protáčet oči nad otřesnými nápady autorů a debilními replikami postav. S*át vás budou postupem času všichni a ovládaná postava snad nejvíce.

Vlastně se za sebe trochu stydím, že jsem jako milovník knížek vyplýtval tolik času na Amnesii. Nezahrál jsem si vůbec, jen jsem si přečetl pár k uzoufání roztahaných a převážně naprosto pitomých povídek na Vitě. A tenhle typ "zábavy" by mě daleko lépe poskytla i průměrná kniha, kterých se mi doma válí stovky.

Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Krátké momenty v příbězích; mysterióznost; hra dokáže vzbudit zvědavost (kterou však úplně neukojí)

Proti: Šíleně utahané; tuny plků absolutně o ničem; nulová hratelnost; i po rozdílné volbě se vše odehrává převážně stejně

+10