Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Defender's Quest: Valley of the Forgotten

  • Vita 80
U hry Defenderˇs Quest jsem se z nějakého důvodu hecnul, že to bude má první Vita hra s platinovou trofejí. Ať to stojí co to stojí. Hru jsem dohrál celkem čtyřikrát. Dvakrát v New Game+. Nechal jsem v ní přes 100 hodin a když jsem byl na dosah konečným a hlavním trofejím, Vita hodila error a zformátovala disk. Docela k vzteku. Holt, pirátství není vždy úplně spolehlivé. Každopádně jsem hru hrál tak dlouho, že ke konci na mě sebemenší chybka vyčnívala jako pěst do oka.

Vlastně jsem si všiml akorát jedné větší. To bylo občasné padání hry, které nejvíc vyniklo při dlouhých soubojích s bossy. Hra je na konci New Game+ tak těžká, že její pokoření na všechny hvězdy vyžaduje hodně trpělivosti a grindu. Potom ani moc nesejde na tom, že neobsahuje příliš mnoho úrovní. Z neustálého opakování si pak víc všimnete nevyvážené obtížnosti některých z nich. Rozhodně zde neplatí pravidlo, že by poslední dvě mapy s bossy měli být ty nejtěžší. Je to část hry, kde jsou najednou všechna kouzla slabá. Kombinování jednotek moc nefunguje, protože jsou všechny prostě moc slabé.

Na první dvě dohrání obsahuje Defender´s Quest návykovou tower defense hru. Za předpokladu, že vás tento žánr baví. Mě, s přestávkami, ano. Přehledná izometrická 2D grafika rozhodně neurazí. Na malém oled display Vity vypadá hra mnohem lépe, než na Youtube gameplay PC verze. Dabing neobsahuje a zvuky jsou tak jednoduché, že je můžete v klidu vypnout. Což se Vitě, pro rychlé hraní v MHD, hodí. Je to takový standard žánru, který by ale přeci jenom mohl být o něco delší. Mohl by obsahovat víc možností, které budou hlouběji propracované.

Jako hra na cesty funguje skvěle. Představa, že s něčím takovým strávím tolik času u velké televize či monitoru mě zase tolik nebere. Příběh není moc zapamatovatelný a vlastně se mi to ani moc nechtělo číst. Na cestách, když nečtu knihu, radši hraji. A teď půjdu už podruhé spolknout vztek ohledně těch 80 zbytečných hodin, které mi Vita svým errorem sebrala. Budu se dál utěšovat tím, že je to jen hra. Že je to zábava. Že bych kvůli zábavě neměl nic zbytečně vzteky rozbíjet.

Pro: návyková tower defense hratelnost

Proti: občas nevyvážená obtížnost, málo map, málo taktických možností

+12

Call of Duty: Roads to Victory

  • Vita 80
Hra, která je primárně udělaná na konzoli PSP. Ovládání počítá s tím, že nemáte k dispozici páčky. O to víc je zde asistentů na míření nebo zóna tolerance, kdy vám hra ještě uzná zásah, i když reálně střílíte vedle. Pohyb je tady tak pomalý, že jsem často kontroloval, jestli náhodou nejsem v pokleku nebo, jestli přeci jenom neexistuje tlačítko pro běh. Design tak lineární a koridorový, že chvílemi opravdu můžete nabýt pocit, že hrajete kolejnicovou střílečku.

Roads to Victory jsem měl ale možnost zahrát si na Vitě. Hře to na zábavnosti hodně přidává. Rozhlížení a úkroky je možné navolit na páčky. Díky tomu a zároveň díky její pomalosti jsem mohl v pohodě vypnout všechny asistenty co jdou a hru spustit na obtížnost hardened. Průchod hrou byl úplně v pohodě. Bez zbytečné frustrace. Obtížnost byla přesně tak akorát, aby to zároveň byla trochu výzva. Na Vitě se to ovládá parádně. Jediný asistent, kterého se nedá zbavit je pomoc přes mířidla. Jakmile zmáčknete zoom přes mířidla, hra vás v nějaké toleranci automaticky zaměří přímo na nepřítele.

Hlavní tahák všech Call of Duty vždycky byla atmosféra a explozivní hratelnost, která vždycky hráče vtáhne do hry. Roads to Victory s této laťky nepolevilo. Pořád tady funguje takové to, že v dešti kulek a neustálých výbuchů kolem konečně připevním nálož k dělu či tanku a mám pět sekund na to, dostat se z dosahu. Konzolové verze Call of Duty mohou trpět jedině tím, že jsou tak zábavné, jak se je hráč naučí ovládat. To je přesně případ Roads to Victory. Za celou dobu hraní mě ve hře nevyrušovaly žádné chyby. Jediné, co mě párkrát naštvalo byly projeté cílové zastávky v MHD. Místy mě hra až překvapivě vtáhla a celkově mě bavila víc než ambicióznější Call of Duty 3.

Hra má perfektní zvuk. Na uzavřená sluchátka jako dělaná. Jako, že spousty her na kapesní konzole můžu hrát klidně bez zvuku. U Roads to Victory mi ale vždycky stálo za to sluchátka na pár zastávek vytáhnout z báglu. Zamrzela mě ne moc dlouhá herní doba. Sice jste motivováni udělováním medailí za přesnost, počet headshotů nebo rychlost jakou dokážete projít level. Je pěkné, že se vám za to otevírají různé bonusy a tím hra nutí k opakovanému hraní. Mě už by ale k opakovanému hraní motivovala snad jen přítomnost trofejí s propojením na PSN. To bych platinu zkusil s chutí (pokud by teda do toho nebyl zahrnutý mulťák).

Dobrá volba na cesty.

" Ticho jako v hrobě "

Pro: atmosféra, která vtáhne do hry, perfektní ozvučení, perfektní ovládání na Vitě

Proti: příliš krátké, spolubojovníci běhají rychleji a lezou do rány

+12

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel II

  • Vita 100
Jednoznačně jedna z nejlepších RPG sérií vůbec.

Druhý díl příběhově navazuje přímo tam kde skončil ten první, takže se setkáváme s Reanem který musel opustit boj s úhlavním nepřítelem aby přežil. Proto tedy si snaží nabrat síly a po měsíci který prožil prakticky v komátu se snaží najít své ztracené spolužáky. Hned ze začátku ale vás trochu trkne že naivní atmosféra je lehce pryč a tvůrci pomalu začínají přitvrzovat co se týče vražd či intrik.

Příběhová linka je ale skvělá bohužel i tak má pár vad na kráse, přijde mi že postavy tu kvůli více dobrodružnému ladění mají o poznání méně prostoru než v minulém díle, což na jednu stranu chápu když jsme se o nich hodně dozvěděli v jedničce, ale i tak mi přijde že v některých místech bylo upozadění některých charakterů silné. Dále co mě drželo u hry byli i četné zvraty a nečekané změny ve směru děje.

Hratelností je druhý díl skoro to samé, akorát v půlce hry se dočkáte většího zvratu který docela ovlivní hraní, sice ne tolik ale kosmeticky dost, nemluvně o tom že můžete nově kdykoliv k převozu používat motorku. Co mě ale sralo pak byl poněkud stereotypní rámec jak se posunout vpřed příběhem: Doděláte příběhovou část a pak musíte plnit hromadu sračkových úkolů jako jít do pět idungeonů a porazit stereotypní bosse a po cestě vyřešit ne až tak zajímavé vedlejšáky. Když tuhle stereotypní náplň předýcháte tak se vám hra odmění výtečným příběhem. Třešničkou na vrch co se týče stereotypu byl závěr, který mě sice dojal ale opět to bylo jen nudné probíhání dungeonu s bossy.

Ke konci bych hlavně rád řekl že stovku tomu dávám protože to jako hru neberu, tedy beru ale spíše mi jde o postavy a čas s trávený s nimi. Překousnu chyby a otravné části, hlavně protože ty postavy si u mě vybili své místo, mám je rád i celý ten svět a tohle se podařilo málokteré hře. Navíc druhý díl je vlastně konec jedné éry, třetí díl který zatím není přeložen, nás má vzít několik let dopředua bohužel bez Class VII. To je na tom všem nejsmutnější, sám Rean ale i vy se na konci loučíte s hlavními postavami protože jako hlavní hrdina víte že už je neuvidíte tolik jako dříve. Trojka slibuji spíše politický směr a válečný, takže hlavní hrdinové budou míti spíše camea.

Takže jako rozloučení s milovanými charaktery je to výborné a dojemné, takhle se dělají hry


VYHUL SI ZKURVENÝ WITCHERE !!!!

Pro: VŠE

Proti: stereotypní posun do příběhu

+11 +13 −2

Duke Nukem 3D: Plutonium Pak

  • PS3 70
  • PS4 70
  • Vita 75
Ac hru nemam rad a nikdy mi k srdci neprirostla stejne sem ji na PSstore koupil a dohral jak kdysi na ps3 tak cca pred 3/4 rokem i na ps vita, nakonec to neni tak nudny jak to byvalo kdysi a novy mapy tomu dodali docela smrnc a vtipy v novych urovnich se mi libili. Novi nepratele jak pisou kolegove - prase v tanku se mi zda ze byli i v prvním vydani ale ruku.do ohne za to nedam.

Pro - poslední úroven se radi k tomu nejhorsimu co kdo kdy vymyslel...

Verze pro ps vita je jak delana na konsolku jako je tato

Pro: Docela zábavný úrovně, PSvita verze hry

Proti: Poslední úroven je teda dost debilni

+11

Royal Defense

  • Vita 55
K Royal Defense je potřeba přistupovat absolutně bez očekávání (jako já) a pak budete vlastně (skoro) spokojeni. Jasně, je to absolutně generická Tower Defense hra jak podle kopíráků, ale to neznamená, že nedokáže zkrátit dlouhou chvíli.

Prostě máte mapu, pár typů věží, místa, kam je lze postavit, a zástupy nepřátel nabíhající ve vlnách. Do toho pár kouzel, celkem pěknou barevnou grafiku a slušnou porci levelů a i přes svoje absolutně nulové ambice hra celkem baví.

Šedesátku úrovní (+3 obtížné, které mě bavily ale i frustrovaly suverénně nejvíce) jsem si odmačkal na PS Vita a Royal Defense asi vážně nemá smysl hrát na čemkoliv jiném než přenosném zařízení. Na velké konzole či PC je už přeci jen příliš fádní a šedivá. Takže rozhodně nenadchne, spíše neurazí, chvilkami nudí, ale pod průměr prostě nepůjdu... i když by si to autoři za svoji až absurdní hru na naprostou jistotu možná i zasloužili.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 40 %; 2. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Tower defense hratelnost prostě funguje; pěkná grafika; tři těžké úrovně

Proti: Hra velmi často padá; v rámci žánru naprosto tuctové; nevyvážená obtížnost

+11

Sly Raccoon

  • Vita 85
Jako malý jsem se z těchto playstation platformovek dostal pouze k Jake and Dexterovi či Ratchetovi, nikdy jsem tyhle tituly nehrál dlouho a vždy letěli do kouta. Takže nevím jestli jsem dostal zatmění mozku nebo co, ale tento rok jsem se rozhodl si zahrát Slye. O Slyovi jsem jako malý slyšel a i když mi přišel více cool jak ostatní hrdinové (Jake, Ratchet), tak jsem odehrál pouze jen hodinku čtvrtého dílu na PS Vitě. No, rozhodl jsem se to změnit a pustil jsem se do toho.

No a musím říct že jsem opravdu nečekal že mě to teda takhle chytne. Hlavní hrdina Sly, který se svými dvěma kámoši krade bohatým a dává chudým, se rozhodne jít po stopě ukradených stránek z knihy která mapuje předky celé Slyovi rodiny. Ty stránky totiž rozkradla skupina pěti zločinců co si říkají "Fiendish Five". No a na vás je tyto hromotluky dopadnout a stránky získat zpátky, no a nebude to vůbec jednoduchý.

Jo, ta obtížnost, už asi chápu proč jako malý jsem tento typ her nezvládal, jednoduše hry obtížnější na postřeh a soustředění v tu dobu nebyli můj silný šálek. A že zrovna v Slyovi si toho postřehu a nasrání užijete opravdu hodně. Každý level je tu totiž situován do větší lokace ve které vždy musíte plnit mise za účelem získání klíčů, díky kterým pak postoupíte dál. Tady asi za mě tkví ten největší plus který tato hra má a tím je různorodost daných misí. Jednou tu máte boss fight v podobě rhytm game, poté tu závodíte v autech (tahle minihra mě stála hodně nervů, dokonce jednu část za mě musel odjet kámoš :D), poté klasické platformování a aby jste se nenudili tak vás tu čeká i lítání jetpackem či jízda a střílení ze skůtru, je toho fakt moc. Právě i díky tomuto různorodému střídání je i obtížnost místy větší, protože tvůrci na vás vše hrnou pod tlakem a jednoduše chvíli trvá si v tom udělat pořádek. I tak ale vyšší obtížnost beru rozhodně jako plus a místy jsem se nemohl od hry odtrhnout dokud něco nesplním.

Krom samotné hratelnosti která baví musím pochválit skvěle vtipné filmečky, soundtrack a hlavní hrdiny. Jedná se prostě o dost kvalitně odvedenou platformovku se stylovou atmosférou a vkusným humorem, který naštěstí necílí až tak úplně na menší děti.

No upřímně nechápu kde se stala chyba že tento titul -minimálně u nás- tolik zapadl a teď po něm neštěkne ani pes, za mě rozhodně skvělá pecka.

Pro: Postavy, humor, atmosféra, různorodost, soundtrack,obtížnost

Proti: Místy frustrující či problémy s kamerou

+11

Hotline Miami

  • Vita 85
Jsem takhle jel v metru, vedle mě si sedl jedinec s nějakou mentální poruchou a sledoval co hraji na Vitě. Asi pět zastávek se koukal na krvavý masakr. Na mé časté umírání. Na manické opakování téhož stále dokola. Na sadismus herní postavičky. Kdy nestačí hlavu omlátit o zem. Mnohem víc bodů dostane, když předtím vezme do ruky páčidlo a hlavu rozmašíruje na kusy. Celé navíc v kaluži cákající krve. Ani nevím, kdy přesně vystoupil. Prostě ideální hra pro handheld, kterou si vezmete mezi neznámé lidi. Nejlépe do narvaného MHD.

Znovu opakování je v Hotline Miami až neuvěřitelné. Nikdy v žádné hře jsem nezažil, že bych za jednu minutu zopakoval třeba šestkrát jednu misi a vůbec mi to nevadilo. Je to intenzivní, je to rychlé a načtení nového začátku je okamžité. Já mohl jen přemýšlet nad tím, co jsem udělal špatně. Jak bych to mohl udělat lépe. Jak udělat větší bordel. Co udělat pro to, aby to bylo krvavější a variabilnější. Prostě, abych za to dostal, kromě samotného splnění mise, víc bodů. Úplně jako ve skutečném životě.

Beru tedy všechno co mám po ruce a jdu do toho po hlavě. Využívám všechny možné zbraně. Od chladných až ke střelným. Když dojdou náboje, hodím na gangstera zbraň a pomůžu si třeba dveřmi. Má nejoblíbenější maska koně mi problematiku dveří hodně usnadnila. Ale není za to moc bodů. Chvílemi mi vadilo, že nevidím moc do dálky, ale nepřátelé jo. Střílím na slepo až do doby, kdy seberu masku žirafy. Vidění celé úrovně ale není ten zásadní bonus. Proto se vracím ke střílení na slepo.

Hudba je o ničem, zvuky zbraní a bouchání hlavami o zem taktéž. Proto mi ani nevadilo hrát bez zvuku. Vlastně jsem se na to mohl lépe soustředit. Představa, že autoři zakomponují zvukové emoce postaviček a já to na chvíli pustím nahlas v metru je sice lákavá, ale radši ne. Délka hry je tedy jediný zásadní velký mínus. Což je na druhou stranu dobře pro hru. Když se od ní nemůže hráč odtrhnout a má pocit, že i když jí tisíckrát opakoval, má to hned dohrané. Samotného by mě zajímalo, kolik v tom mám hodin.

Pro perfekcionisty, sběratele trofejí a streamery má Hotline Miami přidanou hodnotu i po dohrání. A já se rozhodně nebudu nutit do druhého dílu.

Herní výzva 2024: Ve stínu pixelů 
Lze ještě použít v kategoriích: Nikdy se nevzdávej!  

Pro: intenzivní, rychlé, krvavé a maximálně zábavné, ideální pro handheld

Proti: nic moc ozvučení a hudba, málo misí

+11

Lara Croft GO

  • Vita 80
Velmi dobrá logická hra, které menší obrazovka Vity sedne jako ulitá. Mám za sebou převážnou část Hitman GO a potěšilo mne, že Lara Croft koncept Hitmana pouze slepě nekopíruje, ale přichází s vlastními nápady.

Po rozlousknutí problému v jednotlivých úrovních se vždy dostavuje příjemný pocit, že máte pod čepicí... jen aby vás další místnost opět potrápila. Některé hádanky svojí obtížností dají zabrat, pro netrpělivé či méně bystré hra obsahuje neomezený systém nápovědy. Osobně jsem při hraní základní hry na nápovědu musel také jednou sáhnout a pak si samozřejmě okamžitě nadával do blbců a pitomců. Komentář píši po dohrání základní hry, ještě mi schází splnit některé z bonusových úrovní, ve kterých obtížnost razantně vzrostla a nad zdánlivě krátkou úrovni nezřídka strávíte dlouhé minuty dumání.

Lara Croft GO krásně procvičí mozkové závity a mnohdy naučené principy ohýbá tak netypickým způsobem, že řešení rozhodně není hned na očích. Vlastně by šlo vzhledem k žánru o prakticky ideální hru, dolů ji sráží jen na PS Vita nesmyslně dlouhé nahrávací časy a občasné chyby v ovládání analogovou páčkou, které často vedou k otravné smrti malé archeoložky. Zejména první zmíněné je až na pováženou. Lara Croft GO působí vyloženě jako hra z mobilních telefonů, se kterou by kapesní konzole neměla mít po technické stránce problém. Graficky relativně jednoduché a nepříliš rozsáhlé sekvence přitom Vita nahrává i desítky sekund.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 42. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Lara Croft v netradiční roli; zajímavé logické hádanky; postupné nabalování nových principů; rozumná délka

Proti: Dlouhé nahrávací časy; místy nepřesné ovládání

+10

Amnesia: Memories

  • Vita 40
Tak tohle fakt ne... "hru" jsem neodpálil po chvíli, ale věnoval jí celých 21 hodin. Zajímavá z toho byla tak hodina až dvě. Amnesia: Memories je vizuální román, do kterého jsem se pustil bez předchozích žánrových zkušeností. I když jsem protrpěl všechny čtyři základní příběhové linky (dvě na "normální" konec a dvě na "špatný"), nedovedu pochopit, jakou hodnotu hra hráči přináší.

Memories má celkem zajímavou premisu a nástin zápletky, u toho však zůstává. Bez ohledu na volbu linky na hráče čeká tuny absolutně prázdných dialogů a frází. Hratelnost se rovná nule, jen si jednou za čas (doslova) můžete zvolit odpověď. Jednu z dějových linek (Toma) jsem zkusil proběhnout opakovaně a vždy volil druhou z nabízených možností.... a světe div se, vývoj událostí se VŮBEC! nezměnil.

Při honbě za dobrým koncem absolutně nejste schopni poznat, jak by hra chtěla, abyste odpovídali. Nesmyslný vágní ukazatel se zmatenými parametry vám v rozhodování rozhodně nepomůže. Chybí zde jakákoliv vnitřní logika a směřování. Je pravda, že tu a tam vývoj příběhu dovede brnkat na hráčovu zvědavost, vysvětlení načrtnutých tajemství však chybí a zdejší postavy jednají absolutně iracionálně, takže je jako pokračování příběhu možný prakticky jakýkoliv nesmysl. Linky samotné občas právě k úplnému nesmyslu sklouzávají a nejednou budete protáčet oči nad otřesnými nápady autorů a debilními replikami postav. S*át vás budou postupem času všichni a ovládaná postava snad nejvíce.

Vlastně se za sebe trochu stydím, že jsem jako milovník knížek vyplýtval tolik času na Amnesii. Nezahrál jsem si vůbec, jen jsem si přečetl pár k uzoufání roztahaných a převážně naprosto pitomých povídek na Vitě. A tenhle typ "zábavy" by mě daleko lépe poskytla i průměrná kniha, kterých se mi doma válí stovky.

Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Krátké momenty v příbězích; mysterióznost; hra dokáže vzbudit zvědavost (kterou však úplně neukojí)

Proti: Šíleně utahané; tuny plků absolutně o ničem; nulová hratelnost; i po rozdílné volbě se vše odehrává převážně stejně

+10

Touch My Katamari

  • Vita 70
Hru ze série Katamari jsem hrál naposledy na PS2 a bavilo mě to moc, nutno dodat, že tehdy jsem byl ještě na základce :) je to originální počin a i o nějakých 15 let později umí zabavit. Základ je úplně stejnej jako u ostatních her v rámci série, na malou kuličku se nabaluje víc a víc věcí čímž se zvětšuje a je možno na sebe nabalit čím dál větší věci z herního světa.
Příběh neurazí, nenadchne, některý filmečky jsou docela vtipný, je to tam jako taková výplň pro přechody mezi jednotlivými prostředími. Hra se snaží jednotlivé režimy od sebe oddělit hratelností, v některých jde o to nabalit na sebe co nejvíc věcí, co spolu mají něco společného (královské věci, kancelářské potřeby, děti...) v jiných se musí naopak člověk vyhýbat nějakým konkrétním typům předmětů. Na konci hry je ještě jedna minihra využívající gyroskop v PS Vita a říkal jsem si, že je vlastně škoda, že to vývojáři využili až k závěrečným titulkům. 
Grafické zpracování je slušné, drží se stylizací původnímu dílu, je tam opravdu velké množství různých předmětů, jen občas poměrně značně zakolísá framerate, když se toho na obrazovce děje více. Jelikož je to nativní PS Vita hra a nejedná se o žádný port, čekal bych, že si tohle vývojář pohlídá líp. V rámci určité kritiky bych zmínil i podle mě občas trochu nepovedené "definice" velikosti předmětů. Narazil jsem na situace kdy předměty, které byly výrazně menší než moje současné "katamari" nešly nabalit a předměty, které byly znatelně větší, než ty, které před chvíli nešly, jsem nabalil bez problému.
Pro zpestření hry tam je obchod pro kupování nových postav a oblečení pro "Krále všech kosmů", který je tuším otcem hlavní postavy (Prince). Použil jsem v rámci komentáře hodně uvozovek, ale jedná se prostě o japonskou hru, kde je spousta ne úplně standardních věcí co se dají jednoduše popsat :D Je to dobrá odreagovačka na pár hodin, kterou akorát trochu sráží horší technické zpracování a trochu zmenšený rozsah, který se nemůže rovnat svojí verzi z velkých konzolí.

Pro: originální námět, grafika

Proti: technické nedokonalosti, délka hry

+10

Alien Breed

  • Vita 55
Na Alien Breed jsem na Vitu narazil zcela náhodou, když jsem hru stáhl jako jednu z prvních v jednom nejmenovaném seznamu. Jen abych zjistil, zda funguje. Zkoušel jsem jí po té hrát a hle, ono to nebylo špatné. Tehdy padlo rozhodnutí, že nesmiřitelnou klasiku z Amigy Alien Breed dohraji.

V prvních fázích hra skutečně není nic jednoduchého. Klíčů je omezené množství, nepřátelé se neustále obnovují a každá odbočka špatným směrem může být smrtící. Což v neustálém bludišti, které je plné slepých odboček, není těžké. Proto první věc, na kterou jsem si našetřil v herním obchodě, byla mapa. Hra se okamžitě stala mnohem lehčí. Druhá věc, která mě trápila, byla nedostatek klíčů. Díky jednosměrným elektrickým průchodům se takhle dalo dostat do neřešitelných pastí s nutností restartu úrovně. Tento problém vyřešil nákup zbraně, co umí rozstřelit dveře. Poté hra sklouzla k jednoduché, až banální hříčce.

Jakmile jednou seberu peníze a nakoupím vybavení, mám ho napořád. Bez ohledu na to, kolikrát mě zabijí. Lékárny není potřeba sbírat, protože si je v obchodě mohu koupit tak levně, že nemá cenu se za nimi hnát. Munice je všude a je levná. Jediné co stačí je vzít si zbraň jejíž střely se odráží od zdí a otevírá dveře. Pak stačí jen nepřesně střílet. Hra díky těmto mechanikám ztratila jakékoliv napětí. Jediné, co trochu vyžaduje soustředění, je dobíhání do exitu v časovém limitu.

Nechápu, co přimělo tvůrce portu na Vitu k těmto rozhodnutím. Snad to, že se dá mapa otevřít dotykem obrazovky? Na Youtube v gameplay amigáckých verzí nikdo mapu nepoužíval. Hru i všechny expanze jsem prošel jako nůž máslem. Příliš nedoporučuji tuto verzi. I když je hezčí a dá se hrát na cestách. Pokud vám tedy nevadí jen tak relaxačně kosit vetřelce mezi autobusovými zastávkami.

Skoro jsem teď dostal chuť na Abuse.

Pro: dusný začátek, relaxační, až zenové střílení vetřelců na cestách

Proti: obchod nezohledňuje smrt, příliš malé ceny v obchodě, minimapa a zbraně prorážející dveře dělají hru směšně jednoduchou

+10

The 3rd Birthday

  • Vita 70
Je to první cesta do, pro mě, neznámé série. Sice moc nedává smysl, abych začínal posledním dílem. Alespoň ale nebudu zatížen vzpomínkou na předchozí díly, které určitě měli ten jediný správný herní žánr a atmosféru. Jelikož hra dostávala jen průměrné hodnocení byl jsem trochu skeptický (co bych neudělal pro herní výzvu). Začátek hry mé obavy bohužel potvrdil. První dojem není vůbec dobrý.

Prvně mě zarazila ošklivá grafika. Copak neumí PSP mnohem víc? V době, když už bylo na konci svého životní cyklu. Když si vzpomenu jak pěkně vypadal třeba Silent Hill: Origins a jak se pěkně hýbal. The 3rd Birthday na pohled nevypadá moc hezky a divil bych se, kdyby snímkování dosáhlo alespoň hodnoty 30. Chápu, že konzole měla své limity v počtu ovládacích prvků. Smutné je, že už si někdo nedal práci hru přizpůsobit na Vitu. Stačilo jen zapojit pravou páčku na míření a zážitek s hratelností by se posunul úplně jinam. Zaměřovat levým analogem a zároveň šipkami posunovat kameru je šíleně pomalé a neintuitivní.

Jako, že se kamera sama neotočí ve směru na který je postava natočená. Otočí se až za mířidlem. Zatímco se ale klasická útočná puška zaměří automaticky, odstřelovací puška nebo granátomet nikoliv. Musíte se pěkně dlouho manuálně otáčet. Nejdřív šipkami a pak analogem na levé ruce. Ach bože.. PSP jsem měl rád, ale kvůli tomuto problému jsem ho dal radši pryč.

Další problém hry spočívá v tom, že je to prachsprostá jednoduchá střílečka, která zároveň obsahuje asi hodinu animací, kde postavy filozofují jak o život. Kde je vám podáván umělecky abstraktní příběh a celé je to podbarvené hudbou, která se absolutně nehodí do akčního žánru (I když chápu, že hudba se nedá nikdy objektivně posoudit). Jako kdyby hra nevěděla, čím chce být. Hezky vypadající animace mohli být klidně kratší a uvolněná paměť mohla jít radši do hratelného obsahu, kterého mohlo být víc.

Jakmile jsem si zvykl na ovládání, zjistil jsem, že The 3rd Birthday je ve skutečnosti výborná střílečka. Při převtělování do těl vojáku mi hned v hlavě vyjela Messiah. Hru, kterou jsem kdysi chvíli hrál a nějakým zázrakem jí mám stále v paměti. Tady samozřejmě hrdinka není tak bezbranná a celý systém převtělování je jednodušší. Hra vás vždy hodí do arény s několika vojáky a poraď si. Souboje jsou náročné a někdy slušně adrenalinové. Zbraně nemají velkou sílu, zatímco nepřátelé ano. Zároveň jich je víc a na konci každé z epizod je silný boss. Postup není zadarmo a to je dobře. Často jsem umíral a dlouho jsem pobíhal se zakrvácenou a polonahou hrdinkou, než jsem zjistil, že se dají za prachy šaty obnovit a bunda, pod kterou nic moc nemá, zároveň slouží i jako brnění. Japonci se nezapřou.

Je to jen střílečka. Přes všechny problémy a děsivý začátek, sakra zábavná střílečka.

Herní výzva 2024: Ukradené vánoce
Lze ještě použít v kategoriích: Láska nebeská, V záři reflektorů (hardcore)

Pro: náročné souboje jak s průměráky tak s bossy, převtělovaní je neokoukaná mechanika

Proti: PSP umí lepší grafiku, uzpůsobení ovládání pro Vitu by tomu více než prospělo, špatná kamera, nepadnoucí hudba, špatný první dojem

+10

Sly 2: Band of Thieves

  • Vita 70
Aikwesfjopgrjoprjgopewrhgjoperjogerjroejreojgrojrepojgrojeropjgeopjpwefewropgrwojpg!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Aaaaaaa, do háje" Kurwa, doprdele! Jop, takhle se cítím těsně po dohrání druhého dílu série Sly! To byli nervy do háje. Dětský plošinovky jsou nový Dark Souls! No dobrý, jdu tomu komentáři dát nějakou štábní kulturu.

Druhý díl je vesměs považován jako nejlepší díl ze čtyř, což abych byl upřímný si už rovnou teď nemyslím. Jelikož tu jsou sice fajn změny, ale ve výsledku je tento díl stereotypnější, více frustrující a trošku delší než by bylo potřeba. Příběh popisovat moc nebudu, ve zkratce jde jen o to že někdo ukradl součástky které zbyly po záporákovi z minulého dílu. Takže Sly a jeho Gang nejenže musí očistit své jméno že za tím nestojí, ale zároveň najít i ukradené součástky jejich bývalého nemesis. I když příběh je jednoduchý, tak musím pochválit že oproti jedničce tu postavy měli poměrně dobrý charakterový vývoj (na poměry tohoto druhu her) a byli tu i nějaké příjemné zvraty (sice očekávané ale zase, na poměry dětské plošinovky). Takže tady vidím zlepšení, no a taky asi jediný.

Než se pustím do hejtu, tak chci říct že jsem se bavil. Je to fajn hra, ale bohužel většina změn je tady kupodivu k horšímu, což z toho nutně ale nedělá špatnou hru, jen ve srovnání s jedničkou je to prostě krok zpátky.

První díl fungoval tak, že jste měli malou otevřenou lokaci, do které byli umístěni třeba 4 vstupy do levelů. Ty buď obsahovali klasickou plošinovkovou akci, další zase třeba minihry ve stylu nahánění slepic, střílení či závody. Díky tomu že každý plošinovkový level byl trochu jiný tak se neokoukali a bavili a to spolu i s plejádou miniher, no a tady? Tvůrci se rozhodli vám dát velkou lokaci ve které budete všechny své úkoly plnit, takže vlastně se třeba tři hodiny pohybujete po stejné velké lokaci dokola. Plníte tam sice všemožné úkoly jako skákání na slony, kradení nečeho... ale kvůli tomu že to je furt ve stejné lokaci, tak už vás to nebaví. Jasně sice se po skočení jednoho úseku dostanete do jiné velké mapy, ale i tak je stereotyp mnohem častější než v jedničce. Což když má hra 11 hodin tak to už začne poměrně srát.

Nemluvě o tom že úkoly se pak začnou postupem času opakovat (jen obtížnost a prostředí se změní) a vy už začnete i místy chytat poměrně tikání v oku. Nejen kvůli tomu že se to opakuje ale i kvůli poměrně vyšší obtížnosti, kterou sice vítám jako výzvu, ale když se to spojí se stereotypem tak je to ještě hůře zvladatelný. Minihry tu jsou každopádně obsaženy také, ale zvětší části mi přišli horší a méně zábavné než v jedničce, většinou se totiž jedná jen o střílení z vrtulníčku či kulometu. Kdyby prostě to bylo zase rozdělený na levely, tak je to celý zábavnější a snesitelnější, nemluvě o tom že vyznat se v nějakých lokacích je taky peklo.

Hlavně pokud hrajete za jinou postavu než je Sly, ano hrajete tu i za jiné postavy. A ne tolik to zase nepomáhá, jelikož ostatní dvě postavy se nemohou tak ladně pohybovat jako on (nemůžou lézt po střechách atd), takže někdy je to docela boj najít pro ně cestu někam na vrcholek něčeho atd. Ale abych nekritizoval, občas to trochu dá svěžest do gameplaye, jelikož každá z nich dělá něco jiného. Jeden hackuje a další zase používá hrubou sílu, takže se to občas lehce obmění.

No nechci to nijak zvlášť prodlužovat. Ta hra je ve svých kořenech fajn, je tam dost chvil kdy ta hra baví a člověk si to užívá, ale bohužel stejnou měrou je tu i frustrace, která sice k tomuto žánru patří, ale tady už to bylo hůře unosné kvůli stereotypu. Ale na druhou stranu jsem rád že mi ta hra nedala konec zadarmo, jelikož jsem na sebe pyšnej že jsem to dal. Ale prostě škoda že to je ve srovnání s jedničkou krok zpátky. Jako jsou tu skvělý nápady, vtipné bossfighty, skvělý soundtrack a i pár hezkých lokacích, ale bohužel jsem si to nedokázal tolik užít.

Pokud vás ale jednička bavila, určitě si dejte i tento díl, podle mě to ve výsledku za to stojí.

Pro: Příběh, postava, některé lokace a úkoly, příjemná výzva, když to baví tak pořádně (a naopak)

Proti: Frustrace a silný stereotyp, krok zpátky, velké otevřené lokace, až moc dlouhé herní doba

+10

Uncharted: Golden Abyss

  • Vita 80
Z logiky věci tomu chybělo měřítko velkých bratříčků, ale v rámci možností bylo Golden Abbys výborné doplnění, jemuž se povedlo to nejdůležitější - hra zachytila ducha série. Navíc dokázala zužitkovat možnosti Vity, včetně několika jinde neviděných fíčur (například nutnost dát konzoli ke světlu, aby se ukázal skrytý vzkaz na papíru). Hra ukázala potenciál Vity a bohužel to nikam nevedlo. Všechny nastavené možnosti hratelnosti i grafiky nakonec zůstaly ojedinělým konceptem, jemuž se nikdo další v exkluzivitě nepřiblížil a protože Sony nad Vitou brzy zlomila hůl, šlo vlastně i o neplánovanou labutí píseň "velké kapesní konzole, která nebyla". Mohla z toho být fantastická série na cesty a nakonec zůstalo u vzpomínky hardcore fanoušků, kterou si v budoucnu užijí už jen ti, jimž se doma na Vitu ještě práší. Tohle u skvělých odboček vždycky zamrzí (viz nečekaně povedený Dead Space pro mobily).
+9

Oddworld: Stranger's Wrath

  • Vita 80
Je to jako včera, když jsem na prvním PlayStationu a poté na PC pařil Oddworld: Abe's Exoddus a nechával se unášet skvělou atmosférou. Nikdy jsem Abeho nedohrál. Už je to dlouho, co jsem ho hrál, ale vzpomínky mám pořád živé. Oddworld: Stranger's Wrath bohužel atmosféru prvních dvou předchůdců nemá. Může za to 3D engine, který trochu postrádá duši temného plošinovkového 2D světa. Změna herní žánru se sice ukázala jako slepá vývojová větev, ale to neznamená, že by to bylo marné.

Kromě 3D enginu bohužel atmosféře nepomáhá ani poněkud chudá paleta zvuků. Je to takový zvukový minimalizmus. Trpělivě jsem hru na Vitě testoval se sluchátky. Po nějaké době jsem zjistil, že bez zvuků se v klidu obejdu a díky tomu ušetřím trochu času při vytahování konzole v MHD. Jediné, čeho jsem díky tomu mohl litovat je skvělý dabing. Který mě bavil. A to hlavně dabing hlavního hrdiny. Který má správně hluboký a hrubý hlas pravého drsňáka.

Stranger´s Wrath také trpí poněkud chudým designem misí. Celou dobu jsem měl pocit, že procházím pomyslným tunelem prošpikovaným dlouhými spojovacími chodbami, které nejspíš slouží k tomu, aby si mohl hrdina pořádně zaskákat v režimu třetí osoby. Celé je to lemované živoucím a barevným prostředím, na které se někdy pěkně kouká. I na Vitě. Na které ale v některých větších scenériích padá frame-rate nepříjemně pod 30 FPS. Se skřípěným zubů jsem to za cenu mobilního hraní vydržel a věnoval se zajímavé akci a zajímavému skloubení žánrů. Respektive výběru pohledu na hru.

Zatímco režim ze třetího pohledu se hodí na skákání, lezení, útěk, či rychlé přesuny. Díky pohledu z vlastních očí si zastřílíte. A to dost originálně. Zvířátky nebo hmyzem, který supluje konvenční i nekonvenční munici.
Chcete munici? Musíte jí nejdřív chytit nebo koupit. Kupování munice je ale nuda. Lepší je investovat do různých vylepšení výbavy. Hra se dá procházet díky zabíjením nepřátel nebo jejich chytáním. Což není tak krvelačné a je za to víc peněz. Já rád chytal. Taktika omráčení jednoho, jeho rychlé chycení a útěk mimo dosah ostatních kvůli vyléčení se vyplatila. Jen jsem si musel zvyknout na to, že při chytání se automaticky přepne kamera a zpátky už automatická není. Že se kamery z třetího pohledu nehodí moc na boj, protože se sama natáčí pomalu neobratně a hrdina v tomto pohledu zvládne jen mlácení nebo hlavičkování.

Musím říct, že na začátku jsem trochu při hraní trpěl a chtěl jsem Stranger´s Wrath naložit. Všechny zmíněné problémy jako je design prostředí nebo problémy s kamerou mě rozčilovali hlavně na začátku. Postupem času jsem ale ocenil originalitu, unikátnost hry. Svobodu rozhodování, jak naložit s nepřáteli. Nic podobného jsem ještě nehrál. Navíc je to slušně dlouhé, je to western a obsahuje jeden velký zvrat, který hru okoření a pořádně změní tempo. Zvratu předchází opravdu pěkná animace. Po vzoru předchůdců.

Herní výzva 2024: Nemova říše (hardcore)
Dá se ještě použít: Ztraceno v překladu

Pro: originální zbraň a munice, možnost nezabíjet, fungují skloubení akce a skákačky, délka hry, dějový zvrat

Proti: opravdu hodně tunelovitý design, neposlušná kamera za zády, chudá paleta zvuků, kolísající frame-rate na Vitě

+9

Killzone: Mercenary

  • Vita 85
Jedna ze tří FPS akcí, které byli exkluzivně vyvinuté pro PS Vitu. Po výborném Resistance: Burning Skies a vcelku dobrém Call of Duty: Black Ops - Declassified přichází na řadu Killzone: Mercenary. O kterém musím říct, že je z nich nejlepší. Přináší vybroušenou hratelnost a nadupanou porci obsahu, který hráče nutí hrát mise pořád dokola a razantně tím prodlužuje výdrž hry. Nehledě na multiplayer, na který asi byl kladen větší důraz, než na singleplayer.

Kampaň pro jednoho hráče se může na první pohled zdát docela krátká. A ona krátká je. Nezabere moc času jí dohrát. A to ani navzdory vyšší obtížnosti hry. - Už na střední obtížnost nechá hráče pořádně zapotit. Přesila je velká a hra po hráči vyžaduje precizně zvládnout ovládání a v akčních pasážích zabíjet co možná nejrychleji. Co byste také bez přesné mušky dělali v multiplayeru, že. - Hlavní kouzlo Mercenary je hlavně ve znovuhratelnosti jednotlivých misí pomocí kontraktů. To znamená: Dohraj misi předepsaným stylem hry, s předepsanou výzbrojí. Každá mise obsahuje tři kontrakty. Díky tomu máte v misi co dělat minimálně na čtyři dohrání.

Systém zbraní funguje na bázi nákupů. Zapomeňte na sběr od padlých nepřátel. Tady si musíte jejich zabíjením na zbraň a výstroj vydělat. Před každou misí se vyzbrojíte preferovaným vybavením a jdete na to, přičemž přímo ve hře si můžete v bednách podle potřeby měnit zbraně , výstroj, nebo dokupovat náboje za peníze. Je libo býti nespatřen a vojáky likvidovat potichu? Nebo naopak se ozbrojit těžkými zbraněmi a nepřítele rozstřílet pěkně po starém způsobu? Zbraní a výstroje je k dispozici dostatek.

Hra klade velký důraz na role. Jakmile spustíte poplach, vyrojí se na vás trojnásobný počet nepřátel. Naopak vás penězi odmění za úspěšný stealth postup. Musím říct, že zábavné jsou oba styly hry. Když se nepovede stealth, je zbytečné se vracet k posledním checkpointu. Akce totiž v Killzone: Mercenary, stejně jako v předchozích dílech, má pořádné grády. Je to zábava a dá se to hrát dokola. Co víc si na malou konzoli přát? Možná víc her tohoto žánru. A také vyšší výdrž baterie u her s takto vyspělou a náročnou grafikou.

Pro: prolínání funkčního stealthu s funkční akcí, znovuhratelnost díky kontraktům

Proti: na jednorázové dohrání přeci jenom hodně krátké

+8

Rogue Legacy

  • Vita 85
V posledních letech zjišťuji, že žánr roguelite je přesně moje krevní skupina. Lví podíl na tom má samozřejmě Hades, na kterého jsem předloni pěl oslavné ódy a oštemploval ho rovnou "stovkou". Rogue Legacy jsem vždy vnímal jako jednoho z raných populizátorů žánru (společně s The Binding of Isaac) a po odehrání jsem rozhodně spokojený. Dokonce tolik, že na hru budu vzpomínat jako na jeden z nejfajnovějších zážitků na PS Vita, byť přiznávám, že toho na zmiňovaném systému stále nemám bůhvíkolik nahráno.

Průchod k závěrečným titulkům mi zabral nějakých 18 hodin, 189 potomků a hrdinu na 156 úrovni. Na hře je (nejen) na stylizované poměrně jednoduché grafice vidět, že za ní nestojí kdovíjak veliký tým. I když tak hra možná zpočátku neoslní, roguelite mechanismy má vybroušené skvěle.

Rogue Legacy do puntíku plní otřepané "ještě jeden run a jdu spát". Možností vylepšení je dostatek a je radost objevovat nové třídy postav. Samotné prostory hradu jsou sice náhodně generované, přesto nepostrádají jasně daný řád. Nepřátelské řady možná nejsou tolik zajímavé co do designu, schémata útoků však mají dostatečně pestrá. Koncept potomků funguje výborně a autorům nechyběl smysl pro humor. Některé z vrozených vlastností reálně (i citelně) ovlivňují hratelnost daného hrdiny, jiné ztěžují orientaci, nebo jsou tu pouze pro pobavení (třeba hypochondr, který nepatrný škrábanec vnímá jako přejetí buldozerem). Samotný hrdina je daný již při výběru a v "runu" samotném ho již příliš nezlepšíte, hra tak vlastně spoléhá hlavně na volbu permanentních vylepšení po smrti dalšího nešťastníka. Tím pádem mají hru šanci dohrát i méně zkušení hráči... jen jim to déle potrvá a budou na vyšší úrovni.

Herní třídy mi nepřišly úplně vyrovnané, ale dost možná jde o subjektivní pocit. Většinou se mi nejlépe dařilo za prakticky základního Barbara, poslední boss však paradoxně padl pod mečem Assassina, za kterého jsem jinak skoro vůbec nehrál. I když je soubojový systém vlastně naprosto základní a skládá se z jednoduchého úderu mečem, doprovázeného některým z kouzel, v kontextu hry samotné to naprosto stačí. Hře se daří neustále odvracet stereotyp a přiznám se, že po dohrání jsem snad poprvé uvažoval, že se pustím i do New Game +. V té toho na vás už však příliš nového nečeká (k bonusové třídě postavy jsem se však nedostal) a nakonec jsem tak zůstal u jednoho hodně fajn průchodu celou hrou (čekajících restů je habaděj). Teď nezbývá než doufat, že druhý díl dorazí i na PlayStation. Po krátké přestávce bych se znovu rád pustil do dalšího kupení nešťastných nebožtíků.

P.S.: Celkem vhodný kandidát do 3. kategorie letošní výzvy. Já rozehrál již vloni, takže mám smůlu :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 51. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Precizní ovládání; návyková hratelnost; dobrá práce s motivací; na Vitě to hře velmi sluší; jednoduchý, ale zábavný příběh; příjemný humor

Proti: Na mnohá místa se nejde dostat, pokud jste si zrovna nezvolili příslušnou třídu postavy; typů bonusových místností by mohlo být více; za ta léta je hra v rámci žánru přeci jen překonaná

+8

Broken Sword 5: The Serpent's Curse

  • Vita 75
Při hraní BS: Serpent's Curse, jsem si vzpomněl na 90. léta a klasické point'n'click adventury. Až na pár případů jsou řešení problémů logické a díky několikastupňové nápovědě není možné, aby člověk "zakysl"
Příběh je poměrně standardní, přesto odpovídající kvalitě ostatních dílů.
Jediné, co mě vadilo, bylo malé množství lokací ( na to, že hru rozdělili na 2 epizody).

Pro: logické hádanky, klasická point 'n' click

Proti: málo lokací

+7

Dragon's Crown

  • Vita 60
Tak z Dragon's Crown jsem vyloženě zklamaný. Hra bývá velebena jako beat 'em up verze Diabla, což zní minimálně na papíře prostě zatraceně lákavě. V jistých ohledech jednoduché beat 'em up hry mám jako relativně nenáročný relax moc rád. Tak co se tu podělalo?

DC mne během celé herní doby (standardní průchod mi zabral něco kolem 12 hodin) nezačala nikdy pořádně bavit. Vinu nese chaotický a nezáživný soubojový systém, na němž z podstaty věci podobná hra stojí. Což o to, úrovně jsou vcelku zajímavé a bossové pěkní, na obrazovce (zejména malém displayi PS Vita) je to však šílený galimatiáš a udržet si přehled o situaci na bojišti není vůbec jednoduché (chvílemi zdánlivě nemožné). Nezáživné je i samotné mlácení potvor, druhů útoku není zrovna závratné množství, navíc mi přišlo, že ani moc nezáleží, jakým způsobem nepřátele zrovna tlučete. Kombinací těchto aspektů vzniká nepříjemný pocit, že nad děním na obrazovce nemáte často prakticky žádnou moc a prostě bušíte do tlačítka útoku hlava nehlava. Skoro nikdy jsem tak neměl pocit takové té dobře vykonané práce a zadostiučinění z poraženého bossa. A to je poměrně velký problém.

Špatnému pocitu z hraní dopomáhá i naprosto pitomý systém kouzlení, kdy musíte vyťukat kombinaci run prstem na obrazovce. Samotné znaky run jsou si podobné a efekty kouzel sporné, za celou dobu jsem si tak nezapamatoval ani jedinou kombinaci. Kouzlení tímto způsobem je navíc strašně nepraktické a než se zdržovat složitým šmrdláním prstu, je lepší vzít neřáda po hlavě kladivem. Zklamáním je i tolik chválený systém lootu. Ano, levely skrývají spoustu truhliček s předměty, vzhledem k nezajímavým statistikám postavy však nemůže být řeč o nějakém čarování s invenářem. Nepomáhá ani to, že se nové předměty vyjma zbraní nepromítají do vzhledu vaší postavy.

Hra nabízí kolem deseti úrovní, které mají alternativní cesty. Úrovně nejsou špatné a díky dosti specifickému vizuálnímu zpracování jsou i zajímavé na pohled. Z konceptu hry je však budete procházet tolikrát, že se vám za pár hodin pořádně zprotiví. Osobně jsem hru prosvištěl jednou za trpaslíka a kvůli zmiňovaným neduhům mě vůbec nic neláká v pokračování na vyšší obtížnost nebo za jinou postavu. Velká škoda a promarněný potenciál.

DC si ode mne nakonec odnáší 6/10 což je možná není vzhledem k silně negativní náladě předchozích odstavců až překvapivě dost. Uznávám však, že ze mne mluví veliké zklamání. Hru jsem si na PS Vita škudlil a když se k ní po mnoha letech konečně dostal, zklamala mě prakticky ve všech ohledech. To z ní však nedělá nehratelný brak, je však o jen lehce nadprůměrný zážitek, který měl správně sahat někam k devítce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 6. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Zajímavý vizuál; pěkní bossové; teoreticky "zábava" na dlouhou dobu; hudba

Proti: Na obrazovce je neustálý chaos; nezábavný soubojový systém a systém lootu; mizerné schopnosti postav; recyklace úrovní

+7

Zero Escape: Zero Time Dilemma

  • Vita 85
Vloni jsem si osobně vyhlásil Amnesia: Memories jako nejhorší dohranou hru roku, tak jsem k další vizuální novele (která tak úplně parametry vizuální novely nesplňuje a z výzvy jsem ji musel nakonec vyřadit, krucipísek) v podobě Zero Escape: Zero Time Dilemma přistupoval velmi obezřetně. Možná o to větší šanci mě měla hra překvapit.

Přiznám se, že jsem dosud nehrál nic podobného ZTD a i tím u mne hra dost rezonovala. Námět evokující filmovou sérii SAW byl velmi lákavý a autoři ho dokázali přetavit v pořádný napínák, kde nic není tak, jak se může zdát. Hra v sobě kombinuje dlouhé konverzační cutscény, proložené občasným rozhodnutím a hádankové únikové místnosti. ZTD je primárně o příběhu, který je vyprávěn nelineárně a navíc se do něj promítají alternativní historie (dimenze, chcete-li). Zorientovat se ve vyprávění není žádná legrace, ale hra vás postupně vede k tomu, abyste si prošli všechna příběhová zákoutí. Jedině tak to začne dávat celé smysl. Pečlivý průchod jednotlivých sekvencí je nezbytný pro sesbírání všech konců. Ty však až dohromady tvoří jeden ucelený příběhový celek a jedny titulky rozhodně za dohrání považovat nelze (ono by totiž mohlo být za pět minut hotovo).

Příběh je komplexní, místy divný, ale po celou dobu napínavý a poutavý. Dokonce natolik, že jsem porušil své letité pravidlo a při jednom záseku se snížil k vyhledání nápovědy, kudy dál a co mám udělat (paradoxně jsem při jednom rozhodnutí neměl dělat nic ). I v tomto ohledu jsem byl překvapený. Japonských her jsem už něco nahrál a můj hlavní problém s nimi často spočívá v tom, že jsou strašně ukacené, přitom postavy často absolutně nemají co říci a v obskurních dialozích se řeší naprosté hlouposti. V ZTD se sice také občas odběhne do civilnějších témat a problémů některé z devíti postav, jde ale spíše o vítané odlehčení kruté hry o holý život.

Velmi svěžím dojmem na mne působily i hádanky (předchozími díly jsem však nepolíben a co jsem četl tak veterány je v tomto ohledu ZTD vlastně spíše kritizován). Ty vás totiž regulérně přimějí vzít do ruky poznámkový blok a tužku, bez nichž to jednoduše občas nepůjde. Vzhledem k nelinearitě může být (skoro) každá z "hádankových" místností vaše první a ke své smůle jsem narazil nejdříve na tu subjektivně nejsložitější (Biolab). Nakonec jsem se k ní vrátil až jako k poslední a stejně se zde nejdéle zdržel. Luštění rébusů funguje skvěle a bavilo mě jak každá z místností bunkru nabízela nové prvky hratelnosti. Vyústění místností v další příběhové sekvence občas působilo dost nefér... ale co, Zero je prostě prevít.

ZTD není perfektní. Některé příběhové peripetie mi přišly přeci jen nedořešené, ale vzhledem k úctyhodné komplexnosti to zvládli autoři ukočírovat slušně. Postavy jsou pestré, i tak vás občas budou štvát (hlavně uplakánek Eric). Rozhodně však jde o hru, které ve mě bude velmi dlouho rezonovat a jen tak na ty příjemně zvláštní chvíle při jejím hraní nezapomenu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 7. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Komplexní příběh; na mnou zažitý "japonský" standard celkem zajímavé postavy; nelineární vyprávění; povedené rébusy; nepříjemná rozhodnutí

Proti: Chvíli trvá, než se to "naučíte" hrát; Eric; menší část scénáře

+7