Nejlépe hodnocené komentáře

Monster Hunter sérii jsem znala jen z názvu a popisu a říkala si, že to nebude nic pro mě. Potom jsem se stala častým divákem a kolemjdoucím Monster Hunter: World a zaujalo mě to. Po nějaké době jsem se rozhodla, že sérii zkusím s jejím nejnovějším dílem Rise a zjistila jsem, že tato série je hodně pro mě.

Zpočátku jsem moc nevěděla, co mám dělat, jaké úkoly mám dělat, jak se vybavit, jaká zbraň mě bude bavit či jak využívat asi milion věcí, které má lovec k dispozici. Tomuto mému pocitu nepomohla ani hra, která usoudila, že čím víc tutoriálů a nových věcí mi hned na začátku ukáže, tak tím lépe. A já přitom ani nechápala, jak dostat věci z truhly do mého opasku pro rychlé použití. Taková triviální věci mi kvůli absurdnímu množství menu a tabulek připadala složitá. Po desítkách hodin hraní se na to už dívám jinak a zvykla jsem si na menší tabulkový simulátor, ale začátky byly docela pro mě těžké jako úplného nováčka v sérii.

Samotný lov monster jsem si také udělala omylem těžší. Když jsem v Hub úkolech zvládla prvního většího bosse (Magnamalo), tak jsem se dočetla, že Village úkoly jsou tutoriál a že ta monstra v nich jsou o něco lehčí a představují vstupní bod do hry. A já si do té doby často říkala, proč mi někdy lovy trvají o několik minut déle a jindy je to docela rychlé a proč některé lovy mají úvodní cut scény, když už jsem to monstrum jednou potkala. K příběhovému závěru hry, tedy kolem HR7 a desítkách hodin hraní, jsem zjistila, že ten Demon Mode není jen tak pro srandu u mé zbraně a že postava je o něco agilnější, může dělat pěkná vizuální komba a že je také o něco silnější. Dalším objevem byly buildy, kdy vhodná sestava doplňků a dovedností z výbavy může razantně mé lovy zrychlit. Ale i přes všechny tyhle klacky pod nohy, které jsem si naházela, jsem hrou proplula sice pomalu, ale vcelku snadno a nestalo se mi, že bych nějaký lov (včetně finálního příběhového bosse) nezvládla hned na poprvé. Z toho vyplývá, že základní hra je opravdu snadná a počítám, že razantně přituhne v rozšíření a v Master Ranku a mám z toho trochu obavy.

Hra je sice, co se týče příběhu a úkolů, velmi osekaná na prosté plnění úkolů s cílem porazit dané monstrum, ale to je přesně to, proč mě ta hra tak baví. Samotná postava se až tak nezlepšuje, nezvyšují se jí postupně životy, obrana či výdrž. Samozřejmě hodně pomáhají skilly nebo výroba vybavení, ale nejvíce boje zrychluje hráč a to, jak se postupně zlepšuje, jak je všímavý při boji a jak dokáže číst pohyb monster. Je zvláštní, jak jsem si dokázala zapamatovat pohyb jednotlivých monster a ke konci jsem byla ze sebe překvapená, jak mě jedno monstrum, které mi úvodu hry dělalo docela problémy, dokázalo nyní zasáhnout maximálně třikrát a já ho vyřídila během dvou setkání. Hra dává výrazně najevo, že efektivita lovce je to nejdůležitější. Čím víc úspěšně se dokážu vyhýbat útokům, tím víc dávám poškození a tím rychleji ukončím boj a snížím moji šanci na neúspěch. A přesně tenhle pocit jsem ještě v žádné jiné hře tak nepocítila.

Rise přinesl oproti Worldu několik změn. Hodně hráčů nebylo nadšených z toho, že před bojem je docela vhodné sesbírat permabuffy v podobě malých ptáčků, které zvyšují zdraví, útok a tak. Je fakt, že od samotného lovu to vcelku zdržuje, ale na druhou stranu je pohyb lovce po mapě o něco rychlejší díky novému společníku palamutovi. Takže mě to až tak nevadí a už jsem si dokázala svoji první cestu mapou docela zefektivnit, abych jich vysbírala co nejvíce. Co mě baví, tak jsou Wirebugy a nové možnosti použití zbraní. Tady jsem sice ještě nevyužila jejich úplný potenciál, ale to přijde. Hra je díky nim o něco rychlejší a je pro mě vždy zajímavé sledovat, jak se hraje World a porovnat s to s mým hraním. Někdy se věci na obrazovce dějí tak rychle, že to nestíhám sledovat a jen doufám, že z toho jaksi vyváznu živá. Některá monstra mi připadají, jak kdyby byla na kokainu. Na druhou stranu je fakt, že několik věcí je zjednodušených, kdy například kočičí společník hráče upozorní, že monstrum lze chytit do pasti, nebo třeba vůbec že jsou monstra viditelná na mapě a odpadá tak jejich hledání a stopování. Na hře je znát, že byla vyráběna primárně pro přenosnou konzoli, ale nemyslím si, že by kvůli tomu její kvalita nějak trpěla.

Rise ovšem přinesl jednu pro mě naprosto otravnou a ohavnou věc, které se v rozšíření očividně zase rád zbavil, a to jsou Rampage úkoly. Dokážu si představit, že tato variace na tower defense žánr při hře více hráčů není nic hrozného a může to být dokonce i zábava. Ale pro sólo hráče, jako jsem já, to je naprosté utrpení a jsem ráda, že v podstatě povinné jsou jen tři tyto úkoly a že už tohle nikdy nemusím dělat, protože pro jednoho hráče se z toho stává závod s časem a uhlídat všechny pozice je docela náročné.

Myslela jsem si, že si dám chvíli pauzu od lovení, ale moc dlouho jsem to nevydržela a už mám koupený Sunbreak a moc se těším na novinky, které přináší.

Ke spin-offu Strikers by se dalo přistupovat jako k nějakému méněhodnotnému dílu, k něčemu, co bylo vytvořeno jen proto, aby značka Persony 5 ještě přihodila nějaké ty peníze do už tak velkého balíku. A i já jsem ke Strikers tak přistupovala a moje očekávání nebyla kdo ví jak vysoká, což vlastně bylo dobře, neboť mě tento díl velmi příjemně překvapil. Nečekala jsem, že mě příběh bude bavit a zajímat ještě více, než tomu bylo v základní hře. Zatímco v ní bylo základním tématem to, že každý z nás po něčem touží a někteří z nás si vybírají nevhodné metody, jak své cíle dosáhnout a tito lidé jsou pak ve výsledku zlí a bezohlední, tak ve Strikers je základním námětem to, že zlí lidé nejsou sami od sebe zlí, ale někdo či nějaká událost v jejich životě je na tuhle cestu dostala. Často si tito lidé nesou s sebou traumata, která mají v sobě nevyřešená a řeší je tak, že se k druhým chovají tak, jak se chovají, tedy špatně. Samozřejmě některé linky byly méně zábavné, ale jiné mě naopak dokázaly překvapit svojí hloubkou a potřebou se nad tím více zamýšlet. Třeba vztah jednoho z nových členů Phantom Thieves a s členem jeho rodiny je komplikovaný a nelze jednoznačně říct, že se někdo z nich zachoval dobře-špatně. Nic není černobílé, stejně tak život. Potěšilo mě, že Haru se dočkala svého "screen time", který jí byl tak trochu odebrán v základní hře, a její zapojení do jedné vynikající dějové linky bylo opravdu osobní a dojemné.

Obecně dialogy postav jsem poslouchala ráda, jako bych se po delší době vrátila navštívit své staré přátele. Strikers nebyl mezilidskými interakcemi zahlcen natolik jako základní hra, a proto děj rychle odsýpal. Nemusela jsem čekat, až si popáté řeknou to stejné. Dialogů bylo tak akorát, abych měla pocit blízkosti s postavami a abych se dokázala vžít do atmosféry letních prázdnin. Strikers tento sestřih velmi prospěl, ztratila se taková těžkopádnost základní hry, kterou bylo možné ke konci již pociťovat, a působilo to na mě jako velké oživení. Zredukováním počtu postav a interakcí tak alespoň mohly do popředí vystoupit již zmíněné osudy a traumata jednotlivých bossů. Jejich design mi přišel o něco více povedený než v základní hře. Doteď nemám problém si je všechny vybavit, stejně jako jejich originální Jaily (místní obdoba paláců). Strikers opět přinesli v tomhle směru rozmanitost: zavedli mě do ledového světa s vánočním hudebním podkresem nebo třeba do světa laboratoře, ve které jsem zažila nečekanou mysteriózní atmosféru s vynikající skladbou.

Jestliže jsem si v základní hře měla problém zvyknout na nekonečné dialogy a nejvíce mě bavil soubojový systém, Strikers ve mně vyvolal přesně opačné pocity. Minimálně do té doby, něž jsem snížila obtížnost na Easy, což v podstatě souboje zredukovalo na button mashing a mně to naprosto vyhovovalo. Proč se nutit do soubojového systému, který mě až tak nebaví jako třeba tahové. Přesto souboje tvořily, po snížení obtížnosti, zábavnou a uspokojivou část, přidávaly hře na dynamičnosti a mnohé prvky působily velmi efektně, například každá postava měla svoji vlastní animaci Show Time, vlastní speciální útoky, zbraně a samozřejmě Personu. V mém easy módu probíhaly boje s běžnými nepřáteli tak, že jsem párkrát zmáčkla tlačítko pro útok, načež se mi nabídla možnost All out a nastala mela v animaci, při které jsem většinou zneškodnila zbývající část nepřátel. Souboje s bossy byly trochu složitější, musela jsem přemýšlet nad slabinami, koho vezmu do party a kdo bude zastávat funkci léčitele.

Jediné, co mi ve Strikers chybělo, tak možnost rozmlouvat se Shadows a snažit se je přesvědčit, aby se přidali na moji stranu v diskuzi, kde se projevovaly jejich vtipně pochybné osobnosti.

Hee-Ho!

Pátý díl Shin Megami Tensei byl mým prvním vstupem do této série ze světa Megaten, takže nemám srovnání s verzí, která původně vyšla pouze na Switch a nemohu tedy hodnotit, jakých změn se tato hra dočkala. Podobně jako v sérii Persona, tak i zde jsem začínala hru před branami střední školy, ale naštěstí je tento studentský život narušen jakousi havárií v tunelu a já byla rychle uvržena do děje a posléze i do prvního boje. Na první průchod jsem si vybrala Canon of Vengeance, který byl přidaný až s novou verzí hry, ale hru jsem vzápětí po prvním dohrání pokořila ještě jednou, tentokrát v rámci cesty Canon of Creation.

Příběh mi nepřišel tak výrazný jako u Person, ostatně ty se na příběh zaměřují více, kdežto tady hraje prim hratelnost. Nevím, jestli byl natolik jednoduchý, že šlo v podstatě se rozhodnout, ke které straně se připojím nebo v sobě nesl něco složitějšího, co jsem nepostřehla. Osud lidstva se zde tolik neřešil, spíše mi to přišlo jako hra o démoní trůn, jejíž vítez si svět uspořádá podle svého. Nebyly tolik propracovány motivace ostatních stran, které se o trůn ucházely (s výjimkou Yakuma). Ale možná proto mě bavil druhý průchod, a možná proto bych se nebránila ani třetímu: možnost srovnání změny děje v závislosti na tom, ke které straně se přikloním.

Hlavní postava byla spíše mlčenlivá (doslova), jak už to bývá zvykem a působila na mě spíše jako nástroj či loutka skrz kterou se dá změnit svět, než postava, ke které bych cítila nějaké sympatie či poznávala jako charakter. Což tedy nehodnotím jako zápor, jen konstatuji. Příjemně mě překvapilo, že v rámci prvního průchodu mě doprovázely dvě vedlejší postavy, a to Yoko, která sloužila jako antipostava k druhé postavě jménem Tao, a díky jejich střetům mi hra nabídla vcelku zajímavá filozofická dilemata. Líbil se mi i přerod na první pohled nesympatického Dazaie. Díky různým scénám mi tento přerod přišel uvěřitelný a nakonec z něj vyšla postava s nejvýraznějším pozadím i charakterem. Jeho roli na konci hry jsem navíc opravdu nečekala na rozdíl od předem vcelku dané úlohy Tao, případně Yoko.

Hra nám představuje staré známé démony a objeví se i pěkná řádka nových démonů, z nichž mě nejvíce bavila sadistická Quadištu čtveřice (ještě o něco větší zábava byla, když byly v mém týmu), kostymér Nahobeeho nebo třeba démon Hare of Inaba. S posledním jmenovaným pak souvisejí i úkoly, které démoni hráči zadávají a které mají často nějaké vtipné či zábavné vyústění. Ne, že by samotné plnění úkolu bylo kdoví jak originální, ale byly to právě rozhovory s démony, které této rutinní práci dodávaly šťávu. Podobně na tom je i mechanika Demon Haunt, což je místo, kde se protagonista potkává se svými démony, kteří mají často na srdci nějakou stížnost, komentují lokace, ve kterých se parta nachází, reagují na nějakou událost, ale dost často se prostě jen rádi poslouchají a tak vykládají a dávají rady do života. Podobně jsem se bavila i unikátními dialogy mezi démony, kdy v některých případech zasáhl do vyjednávání s démony můj démon a třeba takové konverzace mezi Jackem Frostem a Blackem Frostem/Kingem Frostem jsem mohla vidět i opakovaně a stále mě to neomrzelo.

Na scéně se také objevil obchodník Kišin, jak jsem si ho přejmenovala (doopravdy Gustave), s jeho uprchlými miniony, které mě bavilo hledat. Později mi jejich lokaci na mapě pomohl ukázat jeden liščí démon, ale i tak bylo někdy dost obtížné se k nim dostat a zabralo vcelku dost času, než jsem na mapě našla správnou přístupovou cestu. Někdy ta vertikalita světa byla spíše otravná.

Krom démonů je další podstatnou a zábavnou částí hry soubojový systém, který využívá press turn mechaniky na rozdíl od série Persona a který mě hodně bavil. Také mi přišlo skvělé, že moje postava si mohla měnit affinity a skilly dle esence, kterou měla k dispozici (podobně jako ve Strange Journey), což umožňovalo měnit styl, na co se postava hráče bude zaměřovat v průběhu hry a reagovat tak na bosse, který na hráče čekal. Je teda fakt, že na střední obtížnost nebylo tak nutné si měnit affinity, ale věřím, že na těžší obtížnost už je to potřeba. Jak už bývá zvykem, tak i zde se mohli démoni verbovat skrz dialog v boji, jen jsem někdy měla pocit, že po mně chtěli snad i ledvinu, aby se ke mně teda přidali (a to ten systém je tu ještě zjednodušený).

Hra mě bavila od začátku do konce, zvlášť jsem si užívala souboje a sbírání démonů a jejich následné fúzování. Plus novinka v podobě Demon Hauntu se podle mě dost povedla a několik různých konců hry přímo vybízí k dalšímu zahrání. Nesmím zapomenout zmínit hudbu, která mi zde dost sedla a kterou jsem občas poslouchala i mimo hraní.

Druhé rozšíření se hned zpočátku jevilo o něco o lépe než The Signal. Přišlo mi, že ubylo na četnosti soubojů a naopak přibylo na možnosti, jak více interagovat s prostředím pomocí světla baterky. Krom výbuchů jsem tak mohla nepřátele ničit padajícím kusem skály nebo nechat pod nimi zmizet kousek mostu. Což bylo fajn a trochu to oživilo už tak nezáživný soubojový systém.

Co jsem moc nečekala, tak byly pasáže jak vystřižené z nějaké plošinovky, už jen pohled z boku chyběl. Celou dobu jsem si u toho říkala, že Alan Wake rozhodně není postava, se kterou bych ty plošinky chtěla zdolávat a Alan nezklamal. Bylo komické rozbíhat Alana naprosto patetickým sprintem a očekávat ladný skok na další plošinku, když ve výsledku mi Alan zahučel do propasti, neboť jsem nepočítala s jeho váhou a těžkopádností, s jakou se pohybuje. Naštěstí ty plošinky byly spíše výjimečné, ale přišlo mi bizarní po Alanovi něco takového chtít.

Na konci jsem si říkala, že i přes absenci nějakého hlubšího příběhu tohle rozšíření není tak zlé, ale závěrečný souboj to nakonec zabil. Hra si totiž řekla, že když toho padoucha porazím jednou, tak ho oživí, budu ho muset porazit podruhé a pak raději ještě potřetí. Naprostá nuda a zbytečnost a já hru hned po titulních odinstalovala a běžela si na uklidnění koupit nejnovější Pokémony, ať se z té temnoty na chvíli dostanu.