Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Shadow of the Colossus

  • PS2 90
Kdybych měl popsat Shadow of the Colossus v několika slovech, vystačím si se slovy umění a elegance. Jen málo videoher bych dokázal označit za ambiciózní počiny, které si nezadají s uměleckým projevem u jiných médií. Tam kde ICO teprve odkrývá potenciál autorů, tam nepřímé pokračování Shadow of the Colossus působí jako bezchybné dílo těžící z média to nejlepší, co může. Kultovní status zcela nepřekvapuje, takto unikátních a zajisté i obdivuhodných videoher nevzniklo mnoho.

Obecně platná poučka, že v jednoduchosti je síla - zde platí dvojnásob. Prostý příběh o zemřelé a její záchraně takzvaným "Wandererem" skrze zneškodnění kolosů v neznámém světě je prostý většiny narativních berliček. Po krátkém intru a příchodu do ruin staré civilizace se následně otvírají hráči k prozkoumání široké pláně, písečné duny nebo husté pralesy. A to je vše. Koncept titulu počítá především s objevováním nového a s následnou konfrontací s různorodými kolosy. Mnoho otázek, minimum odpovědí. Proč je vůbec nutno porazit obrovské, se zdejším světem zcela spjaté, organismy? Přitom je vidět, že mnoho z nich ani konfrontaci s Wandererem nemá v cíli a očividně tak narušujeme zdejší harmonii světa. Přes všechny tyto pocity se pokračuje k nevyhnutelnému osudu a silnější víře k záchraně bezvládného těla Mono. I přes absenci psaných i verbálních vjemů je s každým dalším zabitým kolosem cítit větší pocit bezmoci.

U děl Fumito Uedy můžeme pozorovat důraz na vyvolání emocí. Žádné prvoplánové příběhová rozhodnutí ale nečekejte. Naopak u SotC přesně Ueda odhadl, co nepůsobí vulgárně až odpudivě (k tomuto může někdy trochu svádět ICO), a naopak nechává mluvit pouze výsledné scenérie a kolosy. A to je počin hodný uznání, vzhledem ke stavění na kontrastu mezi minimem (obrovské a prázdné plochy) a naopak maximem (obrovské kolosy) jako výrazového prostředku. Potěší také nezvyklá míra detailů - mimika, jednotlivé části těl kolosů až po rozpohybovanou srst nebo i jen střelba z luku ze sedla koně. Na jehož hřbetu strávíte podstatnou část hry.

Shadow of the Colossus je ale především také krásná hra. Úhly kamery, architektura a celkové genius loci zdejších ruin nebo fantastický soundtrack Kow Otaniho (dle mého jeden z vůbec nejlepších) ukazují na obrovskou kreativitu autorů. A na výsledku je to vše znát. V době vydání se hra pyšnila prakticky jen desítkovým hodnocením. O více než deset let později myslím můžeme říci, že jde o jeden z milníků videoher. Tedy, Shadow of the Colossus jsem si zamiloval.

Pro: umění jako videohra, hudba, motiv, mytologie

Proti: kamera

+30 +31 −1

Final Fantasy X

  • PS2 90
Tak to mě podrž FFX a žádný komentář, no teda! Final Fantasy X je můj skoro 20letý rest, který jsem na PS2 nedohrál. Teď zpětně se tomu ani moc nedivím, prach bídná znalost angličtiny a k tomu absolutně nepochopený systém skillu, kdy je možnost úplně předělat styl postavy.

Jsou to 4 roky co vyšla HD verze na PC, od té doby čekám kdy pánové z RK-Translations.cz předělají PS2 češtinu na HD verzi Steamu. Jelikož pánové nelení, překládají další díly a okrajově dělají FFX, což muže mít za následek další roky. Proto jsem také nelenil, řekl jsem si, dále čekat nebudu a dal jsem se do původní verze PS2 s češtinou přes emulátor.

Po úvodním filmečku jsem se rozpomenul jak tenkrát bylo Final Fantasy X parádní. U série Final Fantasy (VII až X) je opravdu úžasné, jak dokáží krátkými filmečky a hudbou navodit správnou atmosféru. Starty Final Fantasy prostě umí, o tom žádná. Pak už je na jednotlivých dílech aby svým dějem a dalšími pěknými filmečky udržely pozornost hráče a to FFX umí báječně.

Je z podivením, že mi ani jedna postava z party nevadila, každá má své místo. Samozřejmě si najdete své bojovníky, kteří odřou většinu za ostatní ale to k FF patří. Nebo je také možnost si postavu odříznou sám, díky desce orbu (skillum). Stejnou chybu jako před dvaceti lety jsem udělal s Kimahrim, byl jsem tak nerozhodný až jsem ho úplně zpackal a pak už se mi to nechtělo napravovat. Další nešvarem jsou klíče, které umožňují se po desce orbu pohybovat přes zámky. Přesněji Klíč Level 3, který dokáže zablokovat na hodně dlouho a k mání jsou až u konce hry nebo je získat se štěstím z bosse.
Souboje jsou tahové jako v předešlých dílech. Každý může umět vše, díky desce orbu, jen jediná Yuna může vyvolat Sumona, ve FFX Aoena. Opět jsou tady starý známi Bahamut, Ifrit, Shiva a další. Líbí se mi jakou si vývojáři dávají práci s formou a intrem Sumona / Aoena, obzvlášť je fajn že pokud se toho nabažíte lze intra v menu zkrátit. Nepřátel není mnoho, spíš jedná vždy o stejného jen z jinou barvou a jinou elementární schopností. Toto vynahrazují Bossové, kteří jsou velmi originální jako i jiných FF. Ve FFX se dá opět dělat plno další věcí jako odchyt běsů, hrát Blitzball, cvičit Chocoba a další.

Děj je plný zvratů, lásky a odůvodnění proč se Tidus posul 10.000 let do budoucnosti aby doprovázel Yunu na své pouti ke zničení Sina. Mám moc rád příběhy Final Fantasy, to propojení kouzel, techniky, legend a hlavně lásky mě bere. Asi nic nebude mít na FFVIII na Rionu s Squall ale i tak jsem byl z konce FFX dost naměkko.

V posledním odstavci bych chtěl poděkovat RK-Translations.cz, že mi dali možnost prožít další skvělou pouť po světě Final Fantasy. Moc děkuji pánové!!! 90%

Pro: Svět, Filmečky, Hudba, Postavy, Děj.

Proti: Klíč level 3 :) a moje nerozhodnost co s Kimahrim

+28

Metal Gear Solid 3: Snake Eater

  • PS2 100
Po dvojci skvělých dílů MGS, tedy Metal Gear Solid a Metal Gear Solid 2: Sons of Liberty, které se objevily i na osobních počítačích přišel i díl třetí. Ovšem už jako konzolová exkluzivita. Jeho hodnocení a přijetí ze strany hráčů i kritiků nemohlo nechat žádného PC fanouška první dvojice moderních dílů chladným. A opravdu, kvalitou jde o vrchol série, který dělá bez přehánění vše dobře a nedostatky z minulých dílů omezil nebo z nich udělal své přednosti.

Pokud Hideo Kojima do jisté míry experimentoval s designem hry a pokusem o filmový nádech, tak u třetího sílu Snake Eater již vsadil na jistotu. Prequel, a tedy chronologicky první díl, měl za cíl přinést sérii nové fanoušky, stejně jako líbivé prostředí džunglí jižního Ruska (alespoň jak si je japonský tým představuje). Příběh na pozadí studené války je příjemným prolnutím fabulace a reálného a to s estetickou inspirací v hrdinných špionážních filmech let šedesátých a sedmdesátých. Nechybí milostný románek, šarvátky s celou ekipou záporných (ale i charismatických) gangsterů a ani intenzivní úprky z nepřátelských stanovišť. Při hraní má hráč zasloužený pocit, že takto to má být. Jako celek je Metal Gear Solid 3 prakticky bezchybným produktem, který mimo jiné udivoval (a udivuje i po letech) působivým vizuálním zpracováním a mírou detailů, které jsou ve hře zakomponovány.

Co je ovšem hlavním důvodem pro kultovní status třetího dílu je jeho vybroušená hratelnost, která se může spolehnout na kvalitní mechaniky "stealth" postupu hrou a inteligentní nepřátele, které Vaše chyby po právu trestají. Jedno spatření hlídkou, a můžete se spolehnout na perných několik minut. A s přesilou se nemá cenu pouštět do otevřeného boje. Nepřímé nasměrování hráče do "přemýšlet jako opravdový špión" je zde podmíněno právě zmíněnými vlastnostmi a vyšší obtížností, která neodpouští. Ale motivuje. Motivuje k postupnému odkrývání příběhu, který je jakýmsi agregátem všech těch knih a filmů s motivem jeden a několik spojenců proti celému okolí. Vzhledem ke kvalitám audiovizuální produkce, kdy perfektní dabing i hudba doplňují dlouhé, ovšem zajímavě sestříhané nehratelné scény, je pozitivní vjem vysoko pravděpodobný. Nechybí ani humor, odlehčující jinak monumentální příběh na pozadí dvou soupeřících velmocí.

Stejně jako má série Metal Gear Solid zástupy fanoušků, tak logicky generuje i možná stejně tak velké množství odpůrců. Dvojsečný vliv popularity a navíc záměrně ad absurdum stavěný příběh je pro mnohé dostatečným důvodem, proč tvorbu Hideo Kojimy zavrhnout. Já ovšem přijal jeho vizi i záměr, a titul jsem si beze zbytku užil.

Vyvrcholení jedné éry videoher, a jeden ze zlomových milníků pro další vývoj média.

Pro: gamedesign, dabing, hratelnost, bossové, prostředí, obtížnost

Proti: kamera a někdy ovládání

+24

Dirge of Cerberus: Final Fantasy VII

  • PS2 70
Protože si chci projí kompletní příběh Final Fantasy VII před tím než se pustím do remaku, začal jsem hrát navazující hry známé pod označením Compilation of Final Fantasy VII. Začal jsou touto PlayStation 2 exkluzivitou. Velkou změnou je, že již nejde o RPG, ale o střílečku z pohledu třetí osoby. Přítomen je pouze velice jednoduchý vývoj postavy. Po každé ukončené misi je možné získané zkušenosti použít k navýšení levelu postavy a tím i jejích vlastností. Druhou možností je získat peníze. Ty slouží k nákupu předmětů jako léčivé lektvary nebo munice, ale především k vylepšování zbraní. To je celkem detailní, lze vylepšovat různé části samostatně a také kombinovat různé hlavně, hledí... Do zbraní lze také zasazovat dobře známé matérie, kterých je ale pouze pár. Příběh se odehrává tři roky po originální hře a hlavním hrdinou je tentokrát Vincent. Objeví se ale i ostatní známé postavy a díky výrazně lepší grafice to je bezva zážitek. Příběh jako takový je nejsilnější částí hry. Krásně ukazuje budoucí vývoj světa a zároveň odhaluje více z Vincentovi minulosti.

Herní doba je asi 14 hodin, ale odhadem tak třetina jsou příběhové animace. To ale vůbec nevadí, jsou dobře udělané a o příběh tu jde především. Čistě akce je spíše průměrná. Není si vlastně na co stěžovat, ale ani není co chválit. Grafika, ovládání, inteligence nepřátel to vše je dobový průměr. Dobrá je naopak zachovaná možnost Vincentovy transformace díky limitům, což jsou zde samostatné předměty. Obtížnost hry je spíše nižší, zemřel jsem pouze dvakrát, vždy z nepozornosti. Díky četným checkpointům to ani moc nevadí. Po dohrání se odemknou ještě Extra mise, které ale nemají žádný příběh. Jde pouze o mapy s daným úkolem typu zabij nebo dojdi někam na čas. Odehrál jsem jich pouze pár. Jediný důvod proč se do nich pouštět je odemykání bonusových materiálů jako jsou modely postav nebo koncept arty. Díky vylepšování zbraní a povedenému příběhu jsem si hru užil a fanouškům Final Fantasy ji mohu doporučit, ale nečekejte žádný zázrak.
+24

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 95
  • PS2 --
  • Xbox --
Tahle hra je prostě srdcovka. Hru jsem poprvé dohrál na svém prvním počítači v roce 2003 a tehdy jsem z téhle hry byl doslova paf. Zároveň se k této hře rád vracím, jako jiní se vrací k svému oblíbenému filmu. Zároveň letos vyšel remake a když by se to nemělo, tak jsem se před vydáním pustil znovu do této nesmrtelné klasiky.

Tato hra se odehrává v 30. letech minulého století ve smyšleném americkém městě Lost Haven za období prohibice. Děj sleduje život Thomase "Tommyho" Angela a jeho začátek a působení v mafii. Tato hra má jeden z nejlepších příběhů, které jsem kdy ve hře mohl vidět. Hra není ani nijak dlouhá, což nevadí ba naopak, děj svižně ubíhá, takže se ani nedostaví pocit repetetivnosti a s tím i souvisí rozmanitost jednotlivých misí.

Co se týče technické stránky tak na svou dobu byla hra, dovolím si říct, až nadčasová. Grafika byla parádní a jelikož nechyběl ani český dabing, tak si hru užil každý. Co se týče hudby, tak stěžejní hudba se vryje do paměti a člověk ani nemusí koukat a už ví kde se přesně ve městě nachází, jelikož každá čtvrť má svojí hudbu/ melodii. Jediná věc, která se dá této hře vyčíst je umělá inteligence a to nejen protivníků, ale i parťáků. Hlavně, když vám parťák vběhne do palby, kdy následně umírá a tím i game over, protože parťák nesmí zemřít a to je občas frustrující, ale není to zas tak zásadní, aby se této hře nedal šance.

Suma sumárum hra je to skvělá, jak na svojí dobu, tak i dnes, ač někoho může odrazovat starší grafika, ale na vůj věk si i tato hra zaslouží pár ústupků.

Pro: Příběh, věčná klasika, znovuhratelnost (prostě kdo jednou vyzkouší rád se ke hře vrátí)

Proti: Slabší UI

+22

Onimusha: Warlords

  • PC 80
  • PS2 75
  • Xbox 75
Se sérií Onimusha jsem zatím neměl žádnou osobní zkušenost. Do hraní jsem se pustil pouze s vědomím, že jde o variaci na Resident Evil zasazenou do japonského prostředí. To vlastně reálně popisuje jednu část hry. Relativně omezený prostor, který se postupně odemyká pomocí různých puzzlů a poschovávaných klíčů. Příběh o záchraně princezny a boji proti démonům by se v známější sesterské sérii také neztratil. Během hraní se střídají dvě postavy. Většinu času strávíte v kůži Samanosukeho, ale sem tam dostanete pod kontrolu ninju Kaede. Zásadní odlišností od RE je provedení soubojů. Většina střetů probíhá za pomoci jednoho z mečů, případně magie. To je samo o sobě odlišné, ale mění to i dynamiku celé hry. Není třeba šetřit munici a tak lze v klidu zabít každého protivníka. Naopak je to žádoucí, protože po jejich likvidaci zůstávají různé druhy duší. Některé léčí, jiné doplňují magii, ale především jsou důležité ty na vylepšování vybavení. Každý ze tří mečů a stejného počtu magických orbů má tři úrovně. Rozdíly jsou celkem výrazné, takže se vyplatí jít do obtížnějších částí hry patřičně vybaven.

Mimo relativně krátké, asi šest hodin, kampaně, lze zhruba ve dvou třetinách navštívit sérii dvaceti arén Dark Realm. Obsahem jsou čím dál náročnější souboje na celkem malém prostoru, ale odměna za to stojí. Za dokončení je speciální okarína, která odemkne přístup k nejsilnější zbrani ve hře(hodně usnadní finále). Obtížnost hry je celkem rozumná, až na Dark Realm a finálního bosse jsem neměl větší problém. Při hře za Kaede se vyplatí některé souboje vynechávat, je to zbytečná spotřeba léčiv a stejně nelze sbírat duše. Hrál jsem verzi dostupnou na Steamu a vše funguje bez problémů. Grafika je na svůj věk celkem povedená, využívá před-renderovaná pozadí a pevné úhly kamer. Tento princip je v dnešní době už dost nezvyk, ale po chvíli přejde i s ovládáním do krve a nic proti němu nemám. Lepší než některé volné, ale špatně udělané kamery. Pochválit musím i přítomnost japonského dabingu a povedenou hudbu.

Po dohrání jsem zkoušel i původní verzi z PlayStation 2 a překvapivě to není moc velký rozdíl. Nová verze opravdu jen zvedla rozlišení a nejvíce je to vidět asi na textech. U modelů a textur není až takový rozdíl. Výrazně méně pohodlné je samozřejmě ovládání, což platí i pro následující. O rok později vydal Capcom verzi pro první Xbox pod jménem Genma Onimusha. Nejde o pouhý port, ale přináší i celkem dost nového obsahu. Hlavní jsou nové zelené duše. Když je získá hráč, může je využít na dočasnou nezranitelnost, ale když nepřítel, stane se silnějším. V asi třetině hry navíc narazíte na velmi nebezpečnou panenku, která je poté jakousi obdobou Nemesis z Resident Evil 3. Díky těmto změnám je hra výrazně obtížnější. Pár nových nepřátel, sloučené vylepšování mečů a orbů i nová zbroj je příjemné zpestření. Důvod proč jsem se pustil do hraní i této verze jsou nové lokace. Bohužel, asi to za ten čas nestálo. Jedna obrazovka s pár nepřáteli nestojí ani za řeč, hlavní nový obsah je ve stylu Dark Realm. Třicet arén v pagodě působí ve výsledku spíše stereotypně, alespoň že odměna za průchod je fajn. Samotný Dark Realm zůstal, ale je nutné ho projít dvakrát - na obou, stále stejných, vstupních místech. Xbox má také celkem hezký manuál i když za přečtení stojí tak pět stránek.

Obě verze jsem hrál těsně po sobě, takže druhé hraní zpomalovala především vyšší obtížnost, ale i několik přesunutých klíčových předmětů. Oba průchody jsem si ale nakonec užil a jde o velmi povedený první díl série. Onimusha má atmosféru, příjemnou hratelnost i dobrý poměr bojů a hádanek. Hraní rozhodně mohu doporučit, minimálně fanouškům Resident Evil, a další díly píšu na seznam.
+22

Baldur's Gate: Dark Alliance II

  • PS2 70
Po několika měsíční pauze jsem se po dohrání prvního dílu Baldur's Gate: Dark Alliance pustila i do dílu druhého. Pokud jsem svůj komentář k prvnímu dílu začínala, že se jedná o Diablo ze světa Baldur's Gate, tak i zde platí to stejné. Kdyby hráč, který obě hry nehrál, viděl screenshoty z těchto her, tak by nedokázal poznat, o jaký díl se jedná (pokud odmyslíme rozdílnost hratelných postav). Změn je velice málo a spíše se jedná o drobnosti typu neomezené střelivo do luků a kuší a také možnost vyrábět si vlastní očarovanou výbavu.

Největší změnou jsou pak nové postavy a hlavně nová povolání. Já jsem si zvolila nekromanta a vzpomínala při tom na moji armádu, kterou jsem tahala v Diablu 2. Zde se nic takového ovšem nekoná a kostlivce (jménem Kosťa) jsem mohla mít pouze jednoho. Naštěstí něco vydržel, a tak se stal cenným živým štítem a docela schopným tankem, zatímco já používala temnou magii a stála zpovzdálí. Tento model jsem mohla praktikovat až o něco později ve hře, neboť na začátku jsem, stejně jako v prvním díle, trpěla nedostatkem léčivých a magických lektvarů, takže jsem spíše používala palcáty nebo kuš. Větší sranda přišla po půlce hry, kdy jsem na začátku třetího aktu splnila osobní úkol mého nekromanta, čímž se mu odemknuly stínové dovednosti. Kosťa odešel do důchodu/hrobu a na jeho místo se dostala stínová bytost hopsající po všech čtyřech - odborně Shadow Conjuring. Pokud se nemýlím, tak ten mi umřel za celé hraní asi jednou či dvakrát, jak byl odolný. Navíc byl tak silný, že zatímco já se u jednoho bosse soustředila na jeho poskoky, tak Conjuring toho bosse málem zabil sám.

S výše zmíněným souvisí naprosto nevyvážená obtížnost. Na začátku hry jsem umírala celkem pravidelně, protože postava nic nevydržela, slabá byla, magii neměla a někteří nepřátelé dávali fakt rány. Například zelený sliz, u kterého se mi stalo, že jsem bojovala a najednou moje postava i Kosťa leželi na zemi a já si říkala, proč tam leží, než mi došlo, že je ten sliz zabil tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Naopak po získání nových dovedností jsem hrou projela jako nůž máslem. Výjimkou byly poslední levely, které opět byly přestřelené a u kterých bylo ve zvyku, že moje postava se poté, co prošla do dalšího patra, zjevila uprostřed nepřátel, kteří už na mě i útočili. Byla jsem z toho mírně znechucená, navíc tam můj Conjure byl nějak rozbitý a na nepřátele ani nereagoval, tak jsem tato patra jen proběhla. Naštěstí byla i velmi krátká.

S čímž souvisí i zvláštní rozložení jednotlivých aktů, co se týká jejich náplně. Zatímco první a druhý akt zabral zhruba deset hodin herní doby a já si říkala trochu nelibě, že to asi bude dlouhá hra, tak třetí a čtvrtý akt jsem prošla asi za tři hodiny. Přitom třetí akt byl nápaditý, ovšem docela odbytý. Ve čtvrtém aktu pak vývojáři zčásti zrecyklovali lokaci z prvního dílu, ale značně ji osekali a byl tak pro mě zklamáním. Žádné stoupání hrdiny vstříc zlu přes hordy nepřátel.

O příběhu mohu říct to, že tam je. Ale na můj vkus se nejedná o nic zajímavého a vlastně mě ani moc vpřed netáhl. Podobně mě nezaujala i hudba, kterou si pamatuji snad jen z menu hry, ale určitě hrála někdy i při samotném hraní. Další slabinou je naprosto nezajímavý loot a nevím, jestli jsem měla takovou smůlu nebo opravdu jen výjimečně padne něco, co se dá použít. V prvním díle jsem si chválila obchodníka, u kterého se daly koupit hezké kousky výbavy, tak tady vůbec a já jsem tak hru končila s ohromným množstvím peněz, které mi byly k ničemu.

Po zahrání musím říct, že mě první díl bavil více svým prostředím, ale tady mi více vyhovoval výběr z herních postav. Škoda, že tvůrci nepřinesli více novinek, aby se druhý díl více lišil od toho prvního a nebylo to jen více téhož. Hrát oba dva díly hned za sebou by mě vůbec nebavilo.
+21

Drakengard

  • PS2 75
Po nadšeném dohrání Nier: Automata jsem se rozhodl zkompletoval si celou sérii. Její první částí je právě Drakengard. Po prvních několika misích jsem svého rozhodnutí skoro litoval. Úvodní souboje působí nezajímavě, jednoduše a už po pár skupinkách stereotypně. Příběhové animace ale vypadaly slibně, takže jsem pokračoval, i když už méně natěšeně. A dobře jsem udělal, hra se postupně komplikuje, nabízí více možností a ačkoli je až do konce soubojový systém v rámci 3rd person akcí spíše základnější, tak to množství různých zbraní zvládne nahradit. Obtížnost také dost naroste a zvlášť některé mise na drakovi jsou slušné peklo. O bossfightech nemluvě. Ano stejně jako pozdější Nier, i Drakengard střídá žánry. Hlavní dvě části tvoří již zmíněná 3rd person akce a letecké souboje na drakovi, vše je doplněno několika shora viděnými misemi. V některých pozemních misích je možné přivolat draka a rozsévat zkázu ve velkém, ale je to samozřejmě omezeno terénem.

Hra je rozdělena na kapitoly vždy o několika verších - misích. Za verš se obvykle považuje i příběhová animace. Po první kapitole se může průchod zdát lineární, ale není to úplně pravda. V kapitolách zůstávají některé nepřístupné verše, které přijdou na řadu později. Někdy je posloupnost daná, ale někdy je pořadí na hráči. První konec a závěrečné titulky přijdou po dokončení osmé kapitoly, hra slušně pogratuluje k dokončení konce A a oznámí, že zbývají ještě čtyři. Úplné finále čeká na konci třinácté kapitoly. Po prvním konci je další postup vázán na různé podmínky, které jsou naštěstí u uzamčených částí popsány. Žádné tápání tedy nehrozí a postup je plynulý, což platí až po konec D. Pro úplný závěr je nutné sesbírat všechny zbraně ve hře a to už je slušný oříšek. Některé dostanete automaticky, část lze objevit pečlivým průzkumem a zbytek vyžaduje splnění konkrétních podmínek v určitých verších. Vše zkompletovat je opravdu zdlouhavé, 64 zbraní není málo. Nakonec jsem se asi u sedmi musel podívat na postup. Někdy je nutné v misi vymlátit určitou skupinu nepřátel, počkat určitý čas na objevení truhly nebo stisknout obrazy ve správném pořadí.

Třináct hlavních kapitol je ještě doplněno třemi, z nichž každá se točí kolem jednoho společníka. Kromě hlavní kampaně se postupným hraním odemyká i expediční mód. Jde o mírně upravené mise z kampaně a jediný důvod do něj chodit je zisk asi třetiny zbraní a samozřejmě levelování. Během hry se postupně vylepšují tři věci. Samozřejmě hlavní hrdina, dále drak a nakonec i jednotlivé zbraně. Vše probíhá automaticky, jen je nutné nasbírat dostatek zkušeností. U zbraní má smysl dostat na maximální čtvrtý level co nejvíce kousků. Mají různé účinky, rychlost a schopnosti, takže se hodí do různých situací, ale především se u každé odemyká text s popisem světa. Je to opět podobný princip jako u Nieru. Že hry sdílejí stejný svět je vidět i na designu některých nepřátel. Závěrečné souboje mají také dost společného, u obou je vidět jasná inspirace Ikarugou (už jsem se do ní pomalu pustil), oba jsem mnohokrát musel opakovat.

Hratelných veršů je slušné množství a ač se některá prostředí dost opakují, složení nepřátel udržuje hratelnost na zábavné úrovni. Obtížnost je vysoko především v pozdějších fázích kdy je nutné pro postup nebo kvůli zbrani dokončit některé verše na čas. Limit je nastaven opravdu přísně a je nutné misi projet v podstatě bez chyby, často byl počet opakování na dvouciferném čísle. K dohrání motivuje i zajímavý příběh, který je postupně čím dál ujetější. Rukopis Yoka Tary je prostě znát. Hudba je dobrá, ač ne tak jako u Automaty, ale najde se pár pěkných kousků. Některé čerpají ze slavných skladatelů historie a skladba u titulků konce B je prostě super. Grafika se u hry z Playstation 2 hodnotí špatně, ale řekl bych že ani v rámci platformy nejde o nic extra.

Kompletní průchod mi zabral zhruba 63 hodin, to je slušná porce, ale asi polovina je získávání zbraní. Hodnocení je obtížné. Hratelnost je spíše průměrná, ale design světa, příběh a atmosféra táhnou hru výrazně výše. Za zahrání určitě stojí, rozhodně má v rámci série své místo a konec prostě stojí za vidění už jen kvůli navazujícím hrám.
+20

Onimusha: Warlords

  • PS2 80
Kolegové a kolegyně přede mnou zde napsali už výborné komentáře, za což jim děkuji. Normálně bych tedy své zkušenosti se hrou nesepisoval, ale asi by bylo vhodné, abych to kvůli Retro klubu učinil. Přeci jen, jak by to vypadalo, kdyby pořadatel vynechal hned první hru, že ano. Ovšem hned začátkem za sebe mohu říct, že jsme vybrali sakra dobře a Onimusha se dodnes drží na hratelné úrovni, ač jisté výhrady jistě mít budu.

V první řadě bych chtěl všechny případné hráče odradit od původní Xbox verze. Je to jakási "definitive" edice, tzn. má všechno, co měla PS2 verze, ale ještě kupu obsahu navíc, kterou v novém remasteru nenajdete, neb vychází právě z PS2 verze. Pokud však nepatříte k těm, kteří se rádi dobrovolně trápí u nejvyšších obtížností, tak o ní vůbec neuvažujte. Jak zde totiž jvempire už poznamenal, obtížnost je výrazně vyšší. Už od samého začátku na vás totiž chrlí schopnější nepřátele a ony zelené duše se sice na pohled zdají jako výhoda pro vás, neb jste díky ní nesmrtelní, ale skutečnost je taková, že je mnohem častěji než vy využijí vaši nepřátelé a hra se rázem stává ještě těžší. Nechci nutně tvrdit, že se jedná o nějaký "souls" zážitek, to ne, ale z pohledu dnešního casuala jde o zbytečnou frustraci navíc, které se můžete v ostatních verzích vyhnout.

Jak již bylo několikrát řečeno, jde o poměrně krátkou hru a je vcelku až s podivem, jak málo obsahu vlastně dokázali tvůrci roztahat na nějaké směšné čtyři hodiny. Reálně totiž kdyby po vás hra nevyžadovala backtracking a co víc, dokonce backtracking s dvěma postavami zároveň, tak do hodiny nemáte co dělat. Herní mapa je totiž neskutečně malá, jen vás ji tvůrci nechávají procházet pořád dokola, přičemž vám při každém průchodu někde otevřou dveře abyste se cítili, že děláte pokroky. Co je na tom všem však nejlepší, tak se minimálně u mě vůbec nedostavil stereotyp a nebyl jsem ze stejných lokací vůbec otrávený. Design úrovní tak nemá vlastně chybu.

Pochvalu jistě zaslouží také grafická stránka. Jistě, nejde o vrchol konzole, ale obličeje postav rozhodně nepůsobí odpudivě zastaralým dojmem, ba naopak. Postavě Kaede se dokonce při běhu pohybují prsa! Na takové detaily mohli tehdy myslet opravdu jen Japonci. Jednotlivé obrazovky jsou pak tak malé, že je i spousta prostoru (výkonu) pro různé detaily dotvářející atmosféru a ta je přímo výborná. Nejen díky ponuře vypadajícím tmavým prostorům, ale i díky skvělému hudebnímu doprovodu. Ten sice není vyloženě na běžný poslech, ale ve hře funguje na jedničku. Jediný problém zde tak vidím v různých předmětech, které můžete sebrat. Na některých obrazovkách je téměř nereálné je vidět a vše šíleně splývá.

Soubojový systém je pak docela jednoduchý, ale zábavný. Nedostatek útočných pohybů vynahrazuje množství různých zbraní a jejich schopností, což vzhledem ke krátké herní době bohatě stačí. Pro někoho otravný respawn nepřátel hraje ve hře svou roli, neb bez něj nemáte šanci jednotlivé zbraně a orby vylepšit na maximum. Navíc velkou část obrazovek lze proběhnout bez boje a příliš se nezdržovat. Boss-fighty pak trpí kvůli kameře a jak zmiňovala raisen, boss kolikrát útočí na jiné obrazovce, než kterou vidíte, což není moc fér. Zabrat mi však dal pouhý jeden a překvapivě ten závěrečný byl velmi jednoduchý. Nebo jsem měl možná štěstí na jeho typy útoků.

Mnohem horší je to však s možnostmi ukládání. Hra není příliš těžká, ale kvůli rozmístění save pointů dokáže trochu naštvat. Hlavně když řešíte nějaké hádanky na víc částí a v půlce umřete a zas musíte vše opakovat znovu. Samotné hádanky jsou však příjemným zpestřením, která dává trochu odpočinout od neustálého zabíjení. Stejně tak hra za Kaede mohla být klidně přítomna častěji, neb má díky její slabosti trochu větší spád a před nepřítelem je lepší neustále utíkat.

Onimusha je skvělá hra a pokud vás baví série Resident Evil, tak máte o důvod víc ji vyzkoušet. Kvůli příběhu ji sice nemá cenu hrát, neb ten je i na svou dobu vyloženě průměrný, ale zároveň ani neurazí, nicméně hratelností obstojí i na moderních platformách. Svou délkou sice působí trochu jako demo k něčemu většímu, ale o to větší důvod pro vyzkoušení to je, neb vás neokrade o moc času.
+20

Fahrenheit

  • PS2 60
Myslím, že o tejto hre bolo už povedané už dosť a ja nechcem len parafrázovať čo už bolo napísané. Takže chcem vyjadriť len svoj názor, že prečo som hre udelil čo som udelil a nestotožnenie sa s tak vysokým hodnotením, čo si podľa mňa hra nezaslúži.

Pre tento typ hier ako je Fahrenheit má byť príbeh alfou/omegou celej hry a bohužiaľ si myslím, že hra naň aj doplatila. Neviem kde bol problém či v zlom scenári alebo prechod z epizodickej hry na „full content" hru či dokonca tlak vydavateľa v otázke financovania.

Pre mňa osobne scenár fungoval asi do polovičky hry a potom to šlo z kopca ako „Cheese Rolling". Hrať za páchateľa a vyšetrovateľa je pritom podla mňa dobrý nápad. Z jednej strany chcete zbaviť všetkých stôp a z druhej strany sa snažíte presne o opak. Zasnežený New York a neustále problémy s počasím, ktoré sa len a len zhoršuje vytvára dobré zázemie pre dej hry. Občas mi hlavou mihla myšlienka na prvý diel Maxa Payna, keďže obidve hry čo sa týka atmošky majú dosť spoločné. Musím pochváliť ambient a soundtrack hry, ktorý je fakt top notch!

Pre mňa pomyselný bod odkiaľ začne hra padať strmo dole je to, keď sa snažia vysvetliť motív páchateľa a pritom začnú zachádzať až ku globalizačným konšpiráciám. A tak z komorného príbehu, kde sa páchateľ snaží dokázať svoju nevinu sa to strhne až k záchrane samotného sveta (pardon za spoiler). Mystérium prvej polovice hry postupne sa postupne vytráca a ako náhradu dostaneme „Nea z Matrixu." Občas zažijete okamžiky nad ktorými sa budete smiať inokedy cringe alebo wtf?

Vy ako hráč môžete ovplyvňovať príbeh svojimi rozhodnutiami ale väčšinou sú to banálnosti a nič čo by zásadne zmenilo hru. Aj keď obsahuje viacero koncov, tak sú vo výsledku všetky skoro totožné, buď sa ti to podari alebo nie.

Na Playstation 2 hra obsahuje aj veľa bonusového contentu, ktorý si postupne otvárate a je celkom fajn. V samotnej hre sa objavujú aj klasické pesničky, ktoré sú fakt vydarené. Moje naj boli Santa Monica od Theory of a Deadman a potom Street Tough od Ben E. Kinga.

Ak sa niekedy k hre vrátim takto bude vyzerať asi takto. Keď sa dostanem presne do polky hry a pomaly ako sa bude začínať ten paškvil čo je v druhej polke hry, tak vyvediem naschvál nejakú blbosť a môj momentálny charakter ukončí hru už dnes legendárnou hláškou ... and so that's how my story ends...
+19

Silent Hill: Origins

  • PS2 85
Docela neprávem kritizovaný a ne moc oblíbený Origins byl pro mě vskutku velkým překvapením a nemohu jinak než ho zařadit jak k jednomu z nejlepších dílů ze série ale také ho označit za jeden z nejlepších herních hororů. Já vím, já vím, asi až zbytečně moc silné tvrzení... no ale aby jich nebylo málo tak ještě řeknu že mě Origins bavil více než druhý díl !!! No ale radši se vrhněme na příběh.

Děj se odehrává několik let před prvním dílem, kdy sledujeme truckera Travise který si zkracuje cestu přes městečko Silent Hill dokud neuvidí na cestě malou holčičku. Ta ho po chvilce zavede do hořícího domu, kde Travis najde skoro uhořelé tělo malé holčičky po jehož vynesení z domu po chvilce omdlí. Následně se probere na lavičce uprostřed Silent Hillu a začíná jeho strastiplná cesta a boj s jeho vlastní minulostí.

Co se týče příběhu tak ten je tady mnohem výpravnější než v dílech minulých od "Teamu Silent". Je tu totiž daleko více cut-scén které jsou kvalitně zpracované a skvěle vás vrhnou do děje, navíc je díky nim příběh daleko více čitelnější. Do toho ještě příběh rozvijí různé písemnosti které jsou roztříštěny po různých lokacích a skvěle vám skládají to co se asi v hrdinově minulosti či na daném místě událo. Žánrově bych tento příběh řadil k Psychologickému Thrilleru, jelikož příběh ohledně kultu je tu trochu zatlačen do pozadí a my se věnujeme tomu co tu Travis v minulosti prožil, a musím říct že to byla dobrá volba. Ono vlastně odhalování hrdinovi minulosti je to co vás žene kupředu a i když ke konci je příběh lehce předvídatelný tak vás bude pořád bavit a hlavní postavě budete fandit. Holt Travis je sympaťák a i jeho motivace prostupovat Silent Hill peklem mi přišla logická.

U Travise ještě chvilinku zůstaneme, a to z důvodu jelikož hodně hráčů či recenzentů tvrdilo že tu chybí faktor strachu. To je prý zapříčiněno tím že náš trucker je větší drsňák než předchozí postavy v sérii a má k dispozici více zbraní. Tomuhle tvrzení bych si dovolil oponovat, on vlastně Silent Hill nikdy nebyl o nějakém strachu jako spíš o znepokojení, divném pocitu a hlavně o hutné atmosféře. Ta tu je, bohužel ale jen v interiérech, jelikož když se pohybujete venku tak vám hra hází do cesty až příšerně moc silné a rychlé nepřátelé a vy nemáte vůbec možnost se pokochat městečkem. Trochu to připomíná cestování Silent Hillem za doprovodu pterodaktylů a pejsků z prvního dílu. Naštěstí v budovách se tohle zas až tak často neděje, navíc ta atmosféra pořád hutná je a to i díky skvělé hudbě od Akira Yamaoky, který opět nezklamal.

Když už jsem nahoře nakousl že je k dispozici více zbraní tak musím říct že to není na škodu a docela dost se to i hodí k hlavnímu hrdinovi. Vy tu totiž nově můžete sebrat malou televizi, židli, skříňku či nevím co ještě a jednorázově s tím majznout nepřítele po hlavě, což se někdy opravdu hodí. Dále je tu ještě nově opotřebování zbraní což může štvát ale podle mě to umocňuje zážitek, takže já to docela uvítal.

Když už jsme u novinek tak by se hodil i zmínit nový herní prvek který spočívá v tom že vcházíte do jiné reality Městečka Silent Hill skrze zrcadla. Vcházení do jiné reality je důležité z důvodu aby jste se dostali někam dále, jelikož v tomto spočívá velká část hádanek. Jde třeba o to že v realitě máte zablokovaný průchod, nebo nemůžete najít nějaký předmět tak je potřeba jít do alternativní reality kde je vše jinak a tam to vyřešit. Upřímně tohle může být to nejvíce frustrující na celé hře, jelikož vy místy nemáte absolutní ponětí co třeba po vás hra chce a to i v moment že vám dává indicie. Ono totiž to přebíhání do skrze zrcadla může být místy poněkud zmatečné.

Samotné hádanky mi ale přišli dobře zvládnuté, lehce zvrácené a místy i poněkud nápadité takže tady žádné výtky. Pochvalu si zaslouží ještě dabing a ještě jednou soundtrack, který mi přišel naprosto famózní a jeden z nejlepších ze série.

No nebudu to déle rozpitvávat... SIlent Hill Origins nedělá sérii ostudu a jedná se o skvělé pokračování s dobrým příběhem, místy s fajn monstry, výtečným soundtrackem, dobrou atmosférou a prostě se vším co má dobrý Silent Hill mít. Občas sice může být dosti frustrující ale to si myslím že hře odpustíte.

Hrál jsem PS2 verzi kde podle mého je grafické zpracování dosti povedené.

Pro: Postavy, příběh, atmosféra, některé hádanky, písemnosti, soundtrack, filmečky

Proti: Přehršel silných a rychlých nepřátel ve městě, místy zmatečné přebíhání do jiné reality, pro někoho ovládání

+18

Baldur's Gate: Dark Alliance

  • PS2 80
Baldur's Gate jako diablovka - tak by se dala tato hra popsat jednou větou. Neměla jsem vysoká očekávání, ale byla jsem zvědavá, jak tato kombinace (tedy zasazení do světa Forgotten Realms a akčního RPG) půjde dohromady. A po pár minutách jsem byla překvapená, jak moc mě hraní baví.

Příběh je velice prostý a je ve hře spíše z toho důvodu, aby hráč pochopil, proč se má vléct tam a onam, než aby táhl hráče dopředu sám o sobě. Můj nebohý hrdina (poprvé v mé herní historii jsem hrála za trpaslíka, neboť jako jediný měl povolání bojovníka) byl okraden a tato nešťastná příhoda ho přivedla do víru událostí, který se zastavil po necelých deseti hodinách, kdy jsem porazila finálního bosse. Ve hře se nacházejí i spřátelená NPC, která mi občas zadala úkol nebo vysvětlila některé události, které se odehrály před mým příchodem.

Hra je rozdělena do třech aktů, které se od sebe liší jak geografickým zasazením, tak i svým vzhledem. Zatímco v prvním aktu jsem se brodila stokami a procházela zlodějskou základnu, tak ve druhém aktu mě přivítala zima a zasněžené vrcholy hor. Třetí akt si pak neodpustil nudné bažiny, ale naštěstí to zachránila poslední část odehrávající se ve zlé věži. Co bylo docela patrné, tak byla upadávající kvalita. V prvním aktu bylo více NPC, pár vedlejších úkolů a také, vzhledem ke zbytku hry, i více soubojů s bossy. Druhý a třetí akt už nabídl jen jednu postavu, se kterou se dalo mluvit, a absenci vedlejších úkolů. Souboje s bossy také prořídly. Oproti první části to působilo, že tvůrci už neměli tolik času. Ne, že by vedlejší úkoly byly nějaké propracované, šlo pouze o přinesení nějaké věci svému majiteli, ale alespoň to obohacovalo mé putování a moji kapsu o zlaťáky.

Souboje mě bavily a zpočátku si normální obtížnost vyžádala určitou taktiku a nešlo jen naběhnout mezi nepřátele a mlátit kolem sebe hlava nehlava. Samozřejmě s přibývajícími zkušenostmi a vybavením se stávaly souboje lehčí, ale čas od času dokázali někteří nepřátelé nemile překvapit a svým útokem mi sebrat značnou část života. Příjemné bylo, že šlo nepřátelům useknout hlavu či ruku a ti někdy i bojovali dál, jen bez šítu či hlavy. Boje s bossy pak byly až na některé výjimky docela lehké a většina jich padla do minuty či dvou, tří. Zklamáním pak byl závěrečný boss, který toho vlastně moc nedělal a rozhodně cesta k němu byla o dost těží než on sám.

Zkušenostní body jsem dávala spíše do pasivních schopností, neboť dovednosti válečníka se buď vázaly jen na určitou zbraň, kterou jsem samozřejmě nepoužívala, nebo jejich poškození bylo tak směšné, že se nevyplatilo investovat více bodů do těch dovedností. Myslím, že kouzelník a lučištník na tom byli o dost lépe, co se týče dovedností.

Co mě bavilo, tak bylo nakupování si lepší výbavy, a to z toho důvodu, že obchodníci dost často nabízely o dost lepší věci, než které jsem mohla najít v divočině. Jen škoda, že se jejich sortiment po celou dobu neměnil, takže stačilo nakoupit to nejlepší a pak už jen prodávat.

Tato více akční odbočka byla příjemným překvapením a těším se, jaké změny přinese druhý díl.
+18

Devil May Cry

  • PS2 85
Když jsem se rozhodl že načnu Devil May Cry sérii tak jsem rozhodně nečekal že hack n slash rubačka ve mě vyvolá takové sympatie s hlavní postavou a dalšími charaktery a naprosto mě i díky hudbě a příběhu strhne. Jako opravdu jsem neočekával že dostanu během hry husí kůži a hlavní postavě budu tak neskutečně fandit, no a ne Dante není žádný můj splněný vlhký sen (já jen kdyby někdo si myslel že kvůli němu jsem hrou stržen). No ale celkově proč jsem ze hry tak nadšen a překvapen se vám pokusím vysvětlit níže.

Příběh sám o sobě zní jednoduše a dosti klišovitě, ve zkratce jde o tohle: Přijede za Dantem drsná borka co mu namlátí s tím že si ho chtěla otestovat a následně mu řekne že Démon Mundus plánuje velký návrat, Dante je touto zprávu zasažen protože právě tento Mundísek mu zavraždil matku, a Dante se ho tedy vydává na ostrov Mallet zastavit. Jak jsem psal příběh je docela klišé ale je podán s naprostou grácií a vás bude bavit až do úplného konce. Za to vlastně může i postava Danteho který je vlastně takřka jedinou výraznou postavou a vy během chvíle si k němu vybudujete vřelý vztah (tedy já to tak měl), dá se tedy považovat za takového tahouna příběhu. Ke konci taky začne příběh neskutečně až skoro epicky gradovat a závěrečná hodina mi nedala vydechnout a já během jedné dojemné cutscény měl i slzy na krajíčku a za to se nestydím !

Dále musím pochválit prostředí zejména první chvíle v hradu, kdy slyšíte za zdmi takový tlumené melodie orchestru a skvěle to dodává na atmosféře, proto si na lokace v hradu nemohu stěžovat co se týče venkovních tak ty jsou na tom také fajn a mají atmosféru i když se místy najdou i takové poněkud plytké. Ale tak tím se stejně zabývat moc nebudete protože se jedná o rubačku takže se pořád budete věnovat likvidaci různých nepřátel za pomocí střelných zbraní či mečů. Soubojový systém je docela jednoduchý a zábavný takže jsem se ani ke konci hry nestihl začít nudit ba naopak ke konci hra neskutečně šlápne na plyn. Také je vhodné asi zmínit že si můžete vylepšovat za nasbírané body komba či nakoupit si hvězdy co vás vyléčí apod.

Občas vám hra dá od soubojů pokoj a vy například budete řešit lehké puzzly které ale nepůsobí dojmem že by měli hru natahovat či budete nuceni skákat na platformy ve vzduchu apod. V tomhle byl trochu problém protože hra není uzpůsobena na něco takového takže někdy je opravdu těžké Danteho naměřit tak aby správně skočil na jednu z létajících platforem. Tyto pasáže byli místy na pěst ale nic hrozného.

Jednou z důležitých věcí na hře je hlavně hudba která to celé skvěle podkresluje, nejvíce mi v hlavě asi leží zápas s Nelo Angelem, který byl neskutečně epický. Myslím teď úplně první konfrontaci na hradbách kdy do toho jede neskutečně skvělá skladba a vy se do ní s nepřítelem rubete meči. Tady jsem dokonce tu bitku prodlužoval co nejvíce to šlo jelikož to byl díky hudbě a atmosféře neskutečný zážitek. To samé ale platí o skladbách v dojemných cutscénách či při závěrečné bitvě s Mundusem.

Já vím, já vím skoro jenom chválím, tak aby vám zaplesalo srdíčko tak se pokusím vyhrabat i nějakou tu kritiku: hmmmm no... hra dokáže být místy trochu repetitivní ale než vás do začne více štvát tak hra už spěje k finále které vám určitě naleje adrenalin do žil. Také může naštvat absence titulků které jsou dostupné jenom na začátku boss fightů. Poté tu ještě máme podmořské části, kdy plavete pod vodou, naprosto rozumím že tyto části z pohledu první osoby mohli někomu vadit protože byli poněkud nešťastně zpracovány, hlavně ve chvílích kdy mise pod vodou jsou poněkud delší tak to může začít trochu více štvát, já to ale bral jako takové menší osvěžení hratelnosti.

Holt nečekal jsem že mě hra v tomto stylu tak sebere jelikož God of War mi přišel naprosto otřesný a nudný, nakonec jsem byl ale mile překvapen a nemohu se dočkat dalšího dílu. Za mě rozhodně doporučuji !

Pro: Dante, finále hry, souboje, hudba, bitky s Nelem, filmečky, dabing

Proti: Může být místy repetitivní, pro někoho části pod vodou

+17

Silent Hill 3

  • PS2 65
Rozhodně nejslabší díl z první trilogie. Příběhově navazuje na díl první, který měl příběh podaný hodně v náznacích a bylo těžké ho pochopit - zde je hodně věcí dovysvětleno, takže i těm méně bystrým jedincům vše docvakne. Výrazně přibylo cutscén, které jsou delší a stále japonsky divné, přičemž příběh třetího dílu není moc těžké pochopit, protože zdaleka nedosahuje komplexnosti (a kvality) svých předchůdců. Žádné dohledávání informací na internetu po dohrání hry tentokrát nenastalo.

První dva díly jsem dohrál nedávno a ve srovnání s nimi mi třetí díl přišel jednodušší co se týče hádanek a zároveň jsem poprvé měl respekt z nepřátel, protože až do nalezení katany (což je asi nejpoužívanější zbraň ve hře) je k dispozici jen nůž (který je naprosto k ničemu) a pistole, kdy nábojů jsem měl celou hru nedostatek a musel jsem výrazně šetřit. To znamená, že ze začátku se budete cítit hodně bezbranně a budete se obávat každé potvory. A to také proto, že se povedly a jsou děsivé a perfektně ozvučené. Zároveň jsou v tomto díle konečně nebezpečné a je třeba různě uskakovat a mít se na pozoru před jejich útoky. Často jsem se přistihl, že jakmile je to jen trochu možné, tak se snažím potvorám vyhnout, proběhnout okolo nich a rychle vlézt do nějakých dveří. To jsem v předchozích dílech nedělal, tam jsem se spíš snažil všechno zabít a to klidně i železnou tyčí.

Hlavní hrdinka Heather je bohužel hrozná kráva a nad jejím vyšinutým chováním zůstává rozum stát. Nedokázal jsem se s ní ztotožnit a často u mě padaly face-palmy. Je mrzuté, že autoři s postavou s takovýmto potenciálem naložili tímto způsobem.

Level design je občas slabota, v podstatě se do outdoor lokací už nepodíváme (až na 5 minutový průběh již viděnou částí Silent Hillu) a celou dobu budeme hnít uvnitř tmavých interiérů, kdy metro a "Underpass" (neboli klasická nudná stoka s řadou holých chodeb) jsou asi nejslabší lokace v sérii SH vůbec. A samozřejmě nesmí chybět nemocnice, což je už taková klasika vyskytující se ve všech dílech. Mám pocit, že mapa byla úplně stejná jako ve dvojce. Přijde mi, jako kdyby vývojáři neměli moc času, tak prostě zrecyklovali některé starší lokace a zbytek udělali hodně lineární. Tentokrát jsem totiž ani neměl ten známý pocit, že chodím od dveří ke dveřím a jen kontroluju, které nejsou zamčené.

Můj pocit, že na tenhle díl neměli vývojáři dostatek času, posilňuje i přítomnost pouze 3 možných konců hry, z čehož jeden je sranda-bonusový. A ten druhý lze získat jen při opětovném hraní (a trvá asi 10 vteřin). Takže při prvním hraní uvidí každý hráč to stejné, což není u série zvykem.

Když to shrnu, u trojky jsem se asi nejvíce bál a to kvůli hororové atmosféře spojené s nedostatkem prostředků pro likvidaci děsivých a nebezpečných nepřátel. Je to lineárnější, s méně hádankami, trochu akčnější než předchozí díly. Hlavní důvod, proč hře nedávám vyšší hodnocení, je ale méně propracovaný příběh, kdy hra většinu času spíše vysvětluje příběh z dílu prvního.

Pro: Povedení nepřátelé, lépe zvládnutá akční část, hororová atmosféra, hudba, volba obtížnosti ovlivňuje řešení puzzlů

Proti: Méně hádanek, slabší level design, oproti předchozím dílům méně propracovaný příběh, poskakující kamera, nesympatická hlavní hrdinka

+17

Van Helsing

  • PS2 65
Van Helsing není hra alá God of War, jak jsem jsem domníval. Vývojáři ze Saffire se až podezřele hodně inspirovali v prvních dílech Devil May Cry.
Van Helsing nachází po transylvánské vesničce různé zbraně, především střelné. Bojuje s hordami nepřátel. Sem tam vyřeší něco, co se tváří jako hádanka nebo provozuje lehký backtracking. Fixní kamera, téma a v neposlední řadě “challenge rooms” umocní pocit deja vu z DMC.

Průběh příběhu si z větší části vývojáři poupravili na úkor hratelnosti. Děj je stále pevně spjatý s filmem, ve hře zazní i filmové repliky a dějové zvraty jsou stejné. Změna v spočívá v alternativním převyprávění několika situacích mezi hlavními body filmu, což je sympatické okořenění. Většina herců propůjčila své obličeje postavám a někteří dokonce i svůj hlas - to rozhodně potěší.

Souboje jsou vždy s jedním typem nepřátel, nikdy se v jedné části neobjeví kombinace dvou monster. V několika takových situacích je to vyloženě nefér, protože není vůbec jednoduché uhýbat pěti vlkodlakům naráz, jejíchž AI jim velí „útoč“. Čemuž vůbec nepomáhá kamera a zaměřování nepřátel, které si přeskakuje z jednoho monstra na druhé. V takových situacích je to spíše chaos, při které se hodně rychle projeví frustrace z nedokonalého (ale stále funkčního) ovládání.

Film mám fakt rád, takže přidaná hodnota ve značce je jistá, ale i tak bych řekl, že je to solidní hra podle filmu. Van Helsing docela obstojně vykrádá (v tomhle případě je to myšleno dobře) DMC. Nějaké věci dělá hůř a na některých místech působí uspěchaně, což bude asi zásluha časového pressu, pod kterým nejspíš vývojáři byli. Kdyby ke konci hry nebyly dva naprosto směšně těžký souboje, které ani slovo frustrace nedokáže popsat, šel bych s hodnocením víš.
+17

Glass Rose

  • PS2 80
Podle recenzentů i mnohých hráčů je tohle nejhorší adventura jakou v životě hráli, Glass Rose schytával taková hodnocení jako 3/10 apod. (krom Famitsu, to jediné tomu dalo 29/40). Otázkou, ale je, zaslouží si GS taková hodnocení a pokud ne, čím si je zasloužila ?

Rozhodně si to nezaslouží a důvod proč se jí dostalo takové kritiky taky určitě spočívá v tom, že vyšla na PS2 v době kdy všichni chtěli akčnější AAA tituly a přijít s point and click adventurou na konzoli, taky nebyl moc dobrý tah. Přeci jen tento žánr byl vždy doménou spíše počítačů.

Glass Rose, ale má rozhodně co nabídnout. Vžijete se tu totiž do kůže reportéra, který se rád zabývá nevyřešenými vraždami ze začátku dvacátého století. Do toho se mu ozve jeho kamarádka, že našla deník svého dědečka, který jako detektiv vyšetřoval záhadnou mnohonásobnou vraždu v luxusním sídle roku 1929. Vy se tam spolu se svojí kamarádkou vydáte, samozřejmě v roce 2003 je sídlo opuštěné a zchátralé. Hlavní hrdina je, ale po chvilce omráčen a ocitá se právě v roce 1929 kdy vraždy začínali.

Hned po probrání se v té době, je informován že hlava rodiny záhadně umřela a jedná se údajně o vraždu, nejenže si všichni myslí že jste ztracený syn zemřelého, ale aby toho nebylo málo tak se do sídla vydá skoro celá rodina a je nucena v sídle zůstat dokud se vražda nevyřeší.

Asi vám mohlo dojít že se jedná o Mysteriózní Murder Mystery, které se odehrává pouze v luxusním sídle, který je docela dost velké bludiště s hromadou pokojů, uliček apod. Aby toho nebylo málo tak máte omezený čas na to danou záhadu vyřešit, proto musíte každou kapitolu vyřešit během hodiny herního času.

A není to žádná sranda, GS totiž nabízí poměrně originální mechaniky. Kdy v konverzaci vyznačujete slova, či slovní spojení které vás zajímají a pak díky nim více rozvedete konverzaci, poté taky můžete používat schopnost díky které po označení slova můžete nahlédnout do mysli dotyčného a více se o něm dozvědět.

Aby toho nebylo málo, tak ještě musíte hledat fragmenty srdce, aby jste mohli získat nejlepší konec a zachránit svojí kamarádku která byla uvězněná v jiné dimenzi.

I přes těžkopádnější, ale zároveň zajímavé mechaniky je GS neskutečně zajímavou hrou. Příběh je napsán hravě a do poslední chvíle se vám seznam podezřelých bude měnit, nikdy si nebudete ničím jistí, je sice pravda že kvůli velké hromadě postav si občas nebudete moc pamatovat kdo je kdo, s čímž má problém i hlavní hrdina. I tak, ale tahle zmatenost dává správný pocit toho že jste vhozeni do rodinného konfliktu o kterém nic nevíte.

Přes skvěle napsaný příběh a soundtrack, bohužel hra má i pár chyb. Občas jsou dialogy lehce chatrné, z důvodu aby postava zopakovala větu ve které budete označovat slova. Hlavní hrdina také má oblibu v tom často odpovídat otázkami ve stylu

Podezřelý: Yukiko by tě chtěla vidět !
Hlavní hrdina: Yukiko mě chce vidět ?

Sice to ze začátku vypadá divně, ale pak mi došlo že jen hlavní hrdina také moc neví kdo je kdo a už se v tom ztrácí. Navíc mě potěšilo že postupem času se začne hlavní hrdina i ozývat a všímá si stejných věci jako vy. Například jsem se začal podivovat proč detektiv nic neřeší, nechá obyvatele sídla volně chodit a sám jen dřepí na prdeli a dělá že něco dělá. Hlavní hrdina si toho všiml také a detektiva s tímto problémem konfrontoval. Což mě slušně překvapilo.

Plus mínus, Glass Rose je takový lepší Posel Smrti, má výborné cut-scény, krásně vygradovaný příběh, nepříjemnou atmosféru, atmosférický soundtrack, zajímavé charaktery, ale zároveň má poměrně těžkopádné mechaniky, dialogy místy lehounce šustí papírem a animace mimo cut-scény jsou také lehce prkené.

Jinak se, ale jedná o hidden gem, který i přes své problémy nabídne skoro až dvacet hodin kvalitní zábavy. Jo a anglický dabing je skvěle vtipnej.

Pro: Skvělý příběh, soundtrack, atmosféra, pocit správného Murder Mystery, postavy

Proti: Těžkopádnost, místy dialogy, dokáže být lehce frustrující

+17

Katamari Damacy

  • PC 90
  • PS2 --
Originálních a zároveň zábavných her tolik není. Katamari ale do této kategorie bezpochyby patři, a je pro mě synonymem pro kultovní titul. A proč se může hra řadit k těm kultovním a také těm mým nejoblíbenějším?

Předně jde o ideální hratelnost - tedy jednoduché mechanismy na naučení, ale o to těžší zvládnutí perfektní techniky. Nicméně o výkony zde nejde, pokud nechcete. Hlavním designérským motivem byla zábava, a to jak ta formální (mechanismy), tak i ta obsahová (ad absurdum Japonsko, aneb tančící pandy, nabalování koček a lidí nebo opravdu zvláštně dobrý soundtrack). A ono to vše překvapivě funguje - až tak dobře, že lidé, kteří mě viděli hrát hru si ji hned také po vyzkoušení oblíbili. Čistě po stránce hratelnosti neznám moc zábavnějších her, jednoduchý koncept nabalování věci vyvolává určitý pocit satisfakce, a až po několika hodinách, dnech, budete balit stromy, mrakodrapy a pak i celé planety, tak jistě budete cítit spokojenost.

Tedy, jen doufám, že se Katamari Damacy dočká trochu větší popularity (u nás), jelikož si to hra plně zaslouží. Při nejbližší možnosti si tedy tuto výjimečnou videohru vyzkoušejte.

Pro: zábava, hratelnost, humor na každém rohu, soundtrack

Proti: méně levelů (to napravují pokračování)

+17

Star Wars: Racer Revenge

  • PS2 70
Na pokračování závodů kluzáků jsem se hodně těšil. Prakticky hned, co jsem se dostal k PS2 a zjistil, že dvojka existuje, jsem si jí musel sehnat, což se celkem rychle podařilo. Tři konzole jsme však do televize zapojovat nechtěli a ani to už bez nějakých redukcí nebylo technicky možné, a tak PS2 skončila na chatě a ke hře jsem se dostal až teď v létě, kdy tam trávíme nejvíce času.

Stejně, jako v prvním díle, jsem hrál za Anakina Skywalkera, kterému je sedmnáct, tedy o osm let více, než ve Skryté hrozbě. Co se vůbec nezměnilo je pocit, který jsem během závodů zažíval. Tu neskutečnou rychlost při závodění (někdy i přes 700 mil v hodině) je třeba si vyzkoušet na vlastní kůži, aby člověk pochopil, co tím myslím. Ne, že bych se cítil, že opravdu pilotuji kluzák, ale pocit z obrovské rychlosti hra navodit umí.

Nejvíce se mi líbily tratě na planetě Tatooine a některé pralesní na Gamorru také nebyly špatné. Oproti prvnímu dílu je zde však jen půlka závodů (třináct místo pětadvaceti) a na trati se prohání jen osm závodníků namísto původních dvanácti. Proto jsem měl za pár hodin dohráno a bohužel mi kredity za vyhrané závody nestačily na vylepšení mého kluzáku na maximum, což mě trochu mrzelo.

Po dohrání se mi však zpřístupnila galerie s koncepty kluzáků, planet a pilotů, mezi kterými byl i Darth Maul a Darth Vader. Následně jsem se dočetl, že jde odemknout pětice speciálních postav se všemi vylepšeními, mezi nimiž nechybí ani tito dva antihrdinové, takže se ke hře asi ještě vrátím.

Pro: kluzáky, neskutečná rychlost, závody na planetě Tatooine, galerie, prostředí Hvězdných válek

Proti: pouze třináct závodů, málo kreditů, krátké

+17

Test Drive Unlimited

  • PC 90
  • PS2 90
Toto je príbeh z dávnych čias, kedy za najlepšiu pretekársku arkádu na PC a konzolách bola považovaná séria Need for Speed. Ale kde sa vzal, tu sa vzal, odniekiaľ sa vynoril vyzývateľ v podobe reinkarnácie kedysi taktiež veľmi úspešnej série. A dopadlo to prekvapivo dobre.  

Hovorí sa, že k obľúbeným hrám by sa človek nemal vracať, aby si nepokazil spomienky na ne. Ja som túto chybu urobil a neľutujem to. Prvýkrát som sa k TDU dostal ešte v stredoškolských časoch na PS2. Vedel som, že ide o osekanú verziu, ale keďže som nemal k dispozícii ani XBOX 360, ani poriadne PC, nevadilo mi to a hru som si parádne užil a stala sa jednou z mojich TOP hier na PS dvojke.

O mnoho rokov neskôr som si spomenul, že moja obľúbená hra existuje aj na PC a tak som tomu dal šancu. Koniec koncov, nebolo čo stratiť. Najväčším rozdielom oproti PS2 je samozrejme grafika. Rozdiel je vidieť na prvý pohľad. Síce má hra už nejaký ten rok, ale stále dokáže vykresliť pekné prímorské scenérie a to sa počíta. Taktiež modely áut sú podľa mňa na dosť vysokej úrovni a je radosť sa na ne pozerať.  

Čo sa týka náplne hry, pretekárska zložka hry by mala byť vo všetkých verziách totožná. Vo verzii pre staršiu generáciu však neboli misie, teda vozenie stopárov, doručovanie balíkov a preprava vozidiel. A ako som tak hral na PC, zistil som, že som ich ani nepotreboval. Je síce dobré získať peniaze navyše, prípadne kupóny na oblečenie avatara, ale jazda na hrane a bez búračiek a možnosti vyletenia z trate bola niekedy až frustrujúca. Hlavne v hustej premávke som niektoré misie opakoval až neprimerane veľakrát.

A čo tie spomínané preteky? Všetko po starom. Klasické okruhy, šprinty a časovky občas vystriedali rýchlostné skúšky, pri ktorých som sa párkrát zapotil. A tak to má byť. Akurát posledný závod a časovka, ktoré sa vedú cez celý ostrov mi prišli trochu prestrelené, čo do dĺžky. Rád si pojazdím dlhšie, ale 200 kilometrová trať, to je celkom extrém aj na mňa. Ale čo narobiť? Zaťal som zuby a urobil si výlet okolo Oahu a pritom rozbil pár desiatok civilných a policajných áut a niekoľko dopravných značiek (a zaplatil jednu mastnú pokutu). Tak tomu hovorím parádny výsledok.

Správna racingovka potrebuje aj poriadny vozový park. A ten v TDU je naozaj rozsiahly. Nechýbali žiadne moje obľúbené kúsky od Lamborghini cez Ferrari až po Corvetty alebo Viperov. Jediná absentujúca automobilka je Porsche, na ktoré mali exkluzivitu v úvode spomínaní EA. Ako náhrada je tu síce RUF, ale originál by bol aj tak lepší.

Jazdný model obsahuje štyri stupne nastavenia. Ja som si nechal to najjednoduchšie pre správny arkádový zážitok. Namiesto boja s vozidlom som sa mohol plne sústrediť na cestu pred sebou alebo sa kochať scenériami. Akurát tie motorky sa na klávesnici ovládajú trošku tuho a chce to trochu tréningu. Ale inak nemám výhrady

Takže keď to tak zhrniem, oba moje výlety na Havaj sa vydarili. Ten prvý na PS2 bol mierne poznačený zastarávajúcim hardvérom, čo mi ale vôbec neubralo na celkovom zážitku. A ten druhý, tohtoročný, bol vlastne takým milým nostalgickým tripom a spomínaním na staré dobré časy, keď bolo všetko lepšie a tráva zelenejšia. Skrátka a dobre, stálo to za to vtedy a stojí to za to aj teraz. Ale teraz ma už ospravedlňte, musím stihnúť let na Ibizu...

Pro: rozsiahla krajina, zábavný jazdný model, obstojná ponuka licencovaných vozidiel

Proti: občas frustrujúca obtiažnosť, niekedy zdĺhavé

+17

We Love Katamari

  • PS2 80
Větší, lepší a zábavnější. Takové je We Love Katamari. Tvůrci z Namca se po úspěchu s Katamari Damacy pustili do jakéhosi rozšíření (jako druhý díl We Love Katamari nelze brát), a vyřádili se nad míru.

Jednoduchý příběh (o uklizení světa) je pouze záminkou pro nabalování všeho, co jde. A nabalování ve velkém, od maličkých tužek a balónků, po celé galaxie. Řada nových prostředí a více misí udrží pozornost, a jednoduchý koncept (ale i obtížnost) nekomplikuje odpočinkovou náladu hry. Občas časový limit neúprosně končí, a vaše koule ještě nemá potřebnou velikost, ale to se stává jen v málo případech. Povedený soundtrack složený z různých japonských písní (instrumentální a zpívané) navodí atmosféru pravého Japonska a to je také největší přednost. Pastelově barevná stylizace aglomerace někde v Japonsku zachycuje různé fáze života lidí (například úklid pokojíčku syna) i tvorů (záchrana pand). A to, jak je pro sérii typické, s notnou dávkou vtipu.

K We Love Katamari a jiným dílům ze série se rád vracím, v tomto směru jde o jednu z mých nejoblíbenějších herních sérií vůbec. Ideální hratelnost, která zabaví na 5 minut, ale i na několik hodin – dle potřeby. Kdo nevyzkoušel, neuvěří, jak může být nabalování předmětů zábavné.

Pro: hratelnost, zábava, humor, stylizace, atmosféra, hudba

Proti: trochu komplikovanější ovládání (nutný gamepad)

+16