Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Doom

  • GBA 60
Napsat zajímavý komentář pro Doom není snadné a proto jsem se k tomu dostal až nyní, po dohrání verze pro GameBoy Advanced. Hra je překvapivě stejně zábavná i na nevýkonném přenosném handheldu. Grafika je samozřejmě mnohem pixelovatější a osekaná o některé textury, ale na malém displeji to tak nevadí. Kvůli úspoře paměti také mizí mrtvoly nepřátel.

Levely v jsou téměř stejné, obsahují jen pár změn - většinou. Několik levelů z druhé a třetí epizody chybí úplně, především finální. Zásadní je totiž nepřítomnost Cyberdemona a Spider Masterminda, jsou nahrazeny souboji s větším počtem Pekelných baronů. GameBoy asi také nezvládá průhlednost a tak chybí neviditelné prase i koule neviditelnosti. Chybí také brýle na zesvětlení. Poslední větší změnou je zelená krev. Doom se přese všechny změny hraje stále dobře a ovládání je pro hru jednoho hráče dostatečné. Multiplayer není přítomen. Hraní jsem si rozhodně užil a pustím se také do druhého dílu, už jen kvůli několika novým levelům. Je fajn zahrát si starou známou hru, ale přece trošku jinak. Docela mě láká zkusit i nějaké jiné platformy, válí se mi doma Saturn i s originál CD....

Pro: změny hru oživují

Proti: technická omezení platformy

+26

Manic Miner

  • GBA 80
  • Amiga 40
  • AmstCPC 60
  • Spectrum 85
  • C64 70
Manic Miner je legenda kterou jsem hrával u kámoše na jeho Spectru. Leč tenkrát jsem se nedostal moc daleko. Rozhodl jsem se to napravit a pokořit všech 20 levelů. Princip hry je jednoduchý, hráč v roli horníka Williho musí sesbírat všechny předměty a dorazit k východu než dojde kyslík. Celá úroveň je na jedné obrazovce a tak je možné a často nutné naplánovat průchod i s dobrým načasováním. Obtížnost je docela vysoká a je nutné se hru dlouho učit. Stačí drobná chybička a život je pryč. Já jsem si nakonec vypomohl a hru v emulátoru ukládal na začátku skoro každého levelu(občas jsem zapomněl a pak si hezky nadával). Grafika je na ZX Spectru odpovídající a hraje se příjemně. Svým revolučním využitím hudby na této platformě je Manic Miner proslavený viz. zajímavosti. Po dohrání nečeká žádná závěrečná obrazovka, ale hra prostě začne znovu od začátku. Pobavil mě název levelu Attack of the Mutant Telephones což je možná odkaz na hru Attack of the Mutant Camels také z roku 1983.

Hra byla oficiálně portována na mnoho platforem a pro většinu ostatních vyšla neoficiálně. Byl jsem zvědavý jak se jednotlivé porty liší a tak jsem většinu oficiálních prošel také. Verze pro Commodore 64 má hezčí a přehlednější barevnou paletu (obzvlášť v levelech kde jsou klíče mezi propadajícími se políčky). Také se mi zdálo, že je snazší skákání, není nutná taková přesnost nebo jsou plošinky o pár pixelů blíže. Na počítači Amstrad CPC vypadá Manic Miner hůře než na ZXku a barvy jsou zvoleny divně. Změna je v posledním levelu, který je složitější a obsahuje více klíčů (originální level patří mezi snadnější). Verze pro Amigu je graficky úplně jinde, ale ztratilo se původní kouzlo. Navíc není level vidět na jedné obrazovce, což hratelnosti moc nepomáhá. Na konci přibyla obrazovka s gratulací.

Na GameBoy Advanced je hra asi nejodlišnější. Grafika je také celá nová, ale líbí se mi více než na Amize a zachovává výhled na celý level. Celá hra je podstatně rychlejší a tím se trochu zvedla obtížnost. Mimo původní sestavy levelů lze hrát Enhanced verzi, která obsahuje 10 nových, vložených mezi původní. Na konci hry je kraťoučká animace a gratulační obrazovka. Verze pro SAM Coupé je podle mě na 8-bitech nejhezčí a navíc se hýbe podstatně plynuleji. Na počítači Oric-1 je sice asi nejhorší grafika, ale nejvíce si mi líbila hudba. Tato verze také obsahuje 12 nových levelů. Je to také první verze kde jsem narazil na proti-pirátskou ochranu (kombinace barev z manuálu). Verze pro Dragon 32 je mimo úvodní obrazovky černobílá a obsahuje 2 nové levely. Na britském BBC Micro jsou upraveny dva levely, z toho ten finální je o dost obtížnější(není shodný s verzí na CPC). Verze pro Commodore 16 stojí po všech stránkách za houby a neobsahuje téměř žádné zvuky.

Verze pro MSX a Tatung Einstein jsou nezajímavé a nevím o žádných novinkách, tudíž jsem zkoušel jen první dva levely. Verzi pro Memotech MTX jsem měl největší problémy rozběhnout, ale nakonec se zadařilo. Také ale neobsahuje žádnou zajímavost. Z neoficiálních portů jsem zkoušel verzi pro DOS (nic moc, ale hratelné) a Windows (hrůza). České verze pro PMD 85 a ZX81 mají vlastní profil a také se na ně chystám. Při hraní různých portů jsem používal savy dle potřeby, mimo přidaných úrovní - tam zase jen na začátku. Hra je každopádně zábavná i dnes a rozhodně ji mohu doporučit. Pro zájemce má smysl hrát verze: původní ZX Spectrum, GBA Enhanced verzi, Oric-1 (12 nových levelů) a pro mě nejoblíbenější verzi pro SAM Coupé (doufám že mě fanoušci Spectra neukamenují). Naopak se vyhněte verzi pro Commodore 16. Zde jsou k dispozici mé screenshoty z prvního levelu "Central Cavern".

Hodnocení verzí mimo DH:
SAM Coupé: 90%
Oric-1: 75%
MSX: 70%
Dragon 32: 70%
BBC Micro: 70%
Tatung Einstein: 70%
Memotech MTX: 70%
Commodore 16: 20%
+26

Pokémon FireRed Version

  • GBA 80
Jako poslední dvojici her z retro série o nejznámějších příšerkách mi zbývá ohodnotit FireRed a LeafGreen z doby třetí generace, relativně oblíbené remaky první generace v regionu Kanto. Vyšly v roce 2004, dva roky po Ruby a Sapphire a půl roku před Emerald. A zatímco Ruby a Sapphire se staly nejprodávanějším titulem na GBA, FireRed a LeafGreen je následovaly hned na druhém místě. Na jejich úspěchu se zřejmě podepsala čerstvá vizáž, Pokémoni z druhé i třetí generace a nové unikátní ostrovní lokace, které se objevily pouze zde.

Příběh je vlastně stejný jako v původních hrách. Začínáte jako Red nebo (konečně) Green v Pallet Town, od profesora Oaka dostanete jednoho z oblíbených startérů Bulbasaur, Charmander nebo Squirtle a vydáváte se na cestu stát se mistrem Pokémonů. Vaším rivalem samozřejmě není nikdo jiný než Blue, vnuk profesora Oaka. Příběh jsem více nastínil v Yellow, které je v zásadě příběhově stejné (akorát Pikachu chybí a Pokémona nemůžete mít venku), ale po poražení velké čtyřky se hráčům odemkne další lokace, rozlehlé souostroví Sevii Islands.

Sevii Islands je souostroví rozkládající se daleko na jihu od Kanto a dostalo svůj název podle sedmi největších ostrovů One Island až Seven Island (název je kombinací Seven a římské VII), ačkoliv ve skutečnosti jich je devět. Ostrovy Naval Rock a Birth Island se sice objevily i v následujícím titulu Emerald, hráč se k nim však ve FireRed a LeafGreen dostane pouze se speciálními eventovými vstupenkami MysticTicket a AuroraTicket (event je dnes bohužel již neaktivní). Mezi ostrovy hráč cestuje trajektem; pouze na některé z nich může surfovat.

Pokédex hráč musí také upgradovat. Teprve když dohraje hru a chytí alespoň 60 Pokémonů, tak mu profesor Oak věnuje national dex, konečně rozšiřující jeho lovecké možnosti až na 386 čísel. Reálně jde však ve hře chytit pouze několik málo Pokémonů z druhé i třetí generace; a to právě na Sevii Islands. Všechny ostatní je potřeba přetáhnout z Ruby, Sapphire a Emerald. Výměny jsou tady ale poněkud složitější. S onou trojicí lze měnit za použití Game Link Cable (kabel fyzicky propojující konzole GB, GBC a GBA). V rámci ostatních her FireRed, LeafGreen, ale nově i Emerald, je možné použít GBA Wireless Adapter, externí přípojku nahrazující kabel, přes kterou lze na krátkou vzdálenost přetahovat příšerky bezdrátově.

A jak je to tedy s nejvzácnějšími Pokémony ve hře? Articuno a Zapdos se dají chytit na známých místech, ale Moltres se nyní přestěhoval na Island One. Mewtwo si opět sedí ve své jamce v Cerulean Cave. Jelikož jsem již zmiňoval Naval Rock a Birth Island s eventovými tickety, tak bych měl doplnit, že MysticTicket zpřístupňuje ostrov s Lugiou a Ho-ohem, druhý AuroraTicket potom dokonce Deoxyse (v oficiální hře již obojí není přístupno, ale na emulátoru si ještě můžete pomoct podvůdkem). Trochu obtížné je dostat se k psímu triu. Ve hře totiž musíte nejprve Sevii Islands zbavit rakeťácké tyranie, po níž se odemkne jeden ze psího tria podle toho, jakého jste si vybrali startéra: Bulbasaur - Entei, Charmander - Suicune, Squirtle - Raikou. Onen potížista se rozběhne do světa a potkat ho můžete pouze náhodným soubojem, ze kterého ovšem rychle uteče, proto se doporučuje nachystat si na něj masterball. A to je vše k legendárním Pokémonům chytitelným ve hře. Z dnešního pohledu výběr není moc veliký. Navíc s přihlédnutím k neaktivním eventům se dá téměř mluvit o podpásovce. Co se dá dělat.

Celá hra je nicméně zabalena do uhlazeného pixelartu, hrají k tomu známé melodie brnkající na nostalgické receptory, samo se to hraje a obtížnost patří k těm opravdu lehkým. Ostatně celá pokémoní série působí zcela odpočinkovým dojmem a zrovna FireRed a LeafGreen není výjimkou. Hru dohrajete cca za 2-3 odpoledne. Sevii Islands navíc docela vkusně doplňují herní svět o další místa, takže ani o exkluzivní prvek není nouze. Herní mechaniky a vychytávky odpovídají hrám třetí generace; třeba Vs Seeker umožňuje znovu vyhledat a bojovat s trenéry venku). Párové remaky zde prostě trefily do černého a já jim celkem nemám co vyčítat, osobně je považuji za lepší průměr (po nich už přišel zatím jediný opravdový remake na Switch, a to Let’s Go Pikachu / Eevee, z nichž mám zhruba podobný dojem). Rozhodně si ale tyto hry víc užijí ti, kdo ještě do regionu Kanto nikdy předtím nezavítali.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pro: Původní kánonický příběh i nové lokace Sevii Islands; rozšířený pokédex; grafika; plynulost hry; známé melodie; rozumná obtížnost.

Proti: Občas zdlouhavá místa s mnoha trenéry a rakeťáky; neaktivní eventy; málo chytitelných Pokémonů z 2. a 3. generace; too much water.

+20

Jazz Jackrabbit

  • GBA 70
Tento díl jsem nikdy nehrál, takže jsem ho rád zařadil do kompletního průchodu série. První, čeho si všimnete, je naprosto odlišná grafika. Odpovídá to více stylu který byl na platformě GBA běžný. Už po pár minutách hraní je jasné, že jde o dost odlišnou hru. Pryč je rychlá hra ve stylu Sonica, Jazz tady postupuje pomalu a kryje se před palbou nepřátel. Je zkrátka vidět, že na hře pracovali jiní lidé a pojali to po svém. Například i zbraně působí realističtěji. To samozřejmě neznamená, že je hra špatná. Hraje se celkem dobře, ale pokud bych to nesrovnával s předchozími díly, bylo by to lepší. Na druhou stranu by hra bez slavného jména v záplavě plošinovek na GBA nejspíše úplně zapadla. Odlišné je i příběhové zasazení a postavy a to navzdory tomu, že se na jejich designu podílel Cliffy B. Vyprávění příběhu je udělané dobře.

První asi dvě třetiny hry jsem si celkem užil. Bohužel, ke konci je kladen velký důraz na skákání po malých plošinkách a to je v kombinaci s dost nepřesným ovládáním nepříjemné. Naštěstí lze mezi úrovněmi ukládat, jinak by to bylo nedohratelné. Naopak musím pochválit souboje s bossy, které jsou zajímavé a odlišné. S prostředími se mění i nepřátelé a proti každému druhu je třeba bojovat jinak, což je také povedené. Obtížnost je asi na úrovni prvního Jazze. Ve výsledku jde o lehce nadprůměrnou plošinovku, které má smysl jen pro fanoušky slavného zeleného králíka.
+17

Golden Sun

  • GBA 65
Ak by ste si chceli zahrat Golden sun tak musíte vedieť, že sa jedná o typické oldschool rpg s kladmi ale aj zápormi.

Medzi tie podarené prvky považujem príbeh, ktorý aj keď v tejto dobe nie úplne prekvapí, ale je určite príjemný a zaujímavý. V ňom vás budú sprevádzať sympatickí hrdinovia a množstvo NPC postáv. Tie často prichádzajú so zaujimavými príbehmi a vtipnými dialógmi.

Ďalší aspekt, ktorý by som vyzdvihla bol súboj a používanie takzvaných džinov. Asi do polovice hry som ich vôbec nepoužívala a nejak som nevenovala pozornosť,že niečo vôbec môžu robiť. Našťastie som si neskôr uvedomila,že bez nich to nepôjde a súboje sa stali pestrejšími. Niekedy aj s nimi boli veľmi náročné a vedeli potrápiť. Bolo fajn,že ste ich brali ako výzvu.

No a napokon sa mi páčila rozmanitosť prostredia, oblastí kam ste sa vybrali pozrieť a hudba, ktorá sa medzi nimi mení.

Medzi negatíva by som zaradila neustále narážanie na nepriateľov. Idete mapou a každú chvíľu vás nejaký napadne. Aj keď som pred chvíľou písala,že boje sú fajn, ale skôr tie s bossmi a pod. Tieto malé sú po čase veľmi otravné a aj keď použijete item, s ktorým máte väčšiu šancu, že na náhodné súboje tak často nenarazíte, aj tak je to príliš často.

Ďalším, nie príliš podareným prvkom, sú veľmi dlhé cutscény bez možnosti si hru uložiť. Ja mám rada tkz "kecacie" hry ale tu je toho príliš aj na mňa. Ak hráte hru v nejakom dopravnom prostriedku a za chvíľu musíte vystúpiť tak je možné že danú scénu buď preklikáte bez čítania dialógu a uložíte alebo si nintendo ds nebudete môcť zatvoriť a dokončíte to niekde inde.

Poslednou vecou, ktorú by som vytkla je malý inventár. Vkuse budete musiet rozmýšľať čo použiť, čo predať aby ste mali miesto na nové veci. Taktiež systém toho,že niektorí z vašich hrdinov majú k dispozícií špeciálne schopnosti po aktivovaní určitého predmetu a ten predmet vám teda stále zaberá miesto v inventári, nie je veľmi šťastný.

Hru hodnotím jemne nadpriemerne. Priniesla mi hodiny zábavy ale aj množstvo frustrujúcich momentov.

Pro: Príbeh, súbojový systém

Proti: Inventár, náhodné súboje, cutscény

+16

Disney's The Lion King 1 ½

  • GBA 70
Tahle hra pro mě byla samé překvapení. Nejdříve mě zmátl název. Čekal jsem pokračování klasické hry Lion King, kterou znám z DOSu, jen mírně vylepšenou. Je to přece jen půl díl ne? Netušil jsem, že se takhle jmenuje v originále třetí filmový díl a hra tak sleduje jeho děj. To nakonec bylo fajn. Timon a Pumba jsou zábavná dvojce a hraní ze ně je příjemně různorodé. Střídají se úrovně za jednoho, druhého a oba. Každá se hraje jiným stylem a hra se jen tak neomrzí. Levely s neustále běžícím Pumbou s Timonem na zádech byly překvapivě také fajn. A to tenhle typ levelů obvykle moc nemusím. Může za to druhé překvapení a to obtížnost. Hra je oproti původní výrazně jednodušší a většinou jde level dokončit na první pokus. Pokud ne, nevadí, pokusů je neomezeně. Jediná větší výzva je nalezení čtyřiceti brouků. Většinu jih je vidět, ale pár jich je docela schovaných. To odemkne náročnější časově omezené levely.

Grafika je na GBA hezká a i bonusové filmečky jsou povedené. Hudbu i zvuky musím také pochválit. Hra se dobře ovládá, postavy reagují rychle a přesně. Jediný problém jsem měl při lezení po "liánách", občas se mi prostě nepodařilo skočit na další. Tři srdíčka života na level jsou plně dostatečná a tak to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Nejraději jsem hrál za Timona. Jeho schopnost skákat je příjemnější a více baví. Pumbova omezenější pohyblivost je nepříjemná, ale díky této kombinaci mohou být společné levely hezky navržené. Fanouškům Lvího krále mohu hraní rozhodně doporučit.
+16

Rhythm Tengoku

  • GBA 80
Rhytm Tengoku je jednou z nejzábavnějších her, které znám. A k tomu prakticky stačí jedno tlačítko, zachycení rytmu a následné spojení těchto dvou aktivit v jednu.

Rytmické nebo hudební hry tu byly a jsou docela dlouho, ačkoliv vždy šlo o docela obskurní žánr, nicméně právě jednoduchost této hříčky na GBA a zajímavá, čistě japonská, stylizace právě z prvního dílu Rhytm Tengoku dělá minimálně pro mě vrchol žánru. Syté barvy, řada různorodých levelů, vtipné a krátké popisky a chytlavé melodie, a k tomu řada menších a větších detailů. Navíc, na velkém monitoru a s gamepadem jde ještě o zcela jiný zážitek než u malé GBA, a řekl bych, jen výslednou impresi zlepšující. Mimo jiné jde o poměrně obtížnou hru, a nějaké levely je třeba opakovat v řádu desítek pokusů.

Například více známý a populární Wario Ware, ze kterého koncept titulu vychází, mi nepřišel zdaleka tak povedený. Nicméně Rhytm Tengoku vyšel právě kvůli sázce na japonskou mytologii a reálie právě pouze v Japonsku, ovšem vznikl i fanouškovský překlad a tedy nic nebrání užití si titulu. A vzhledem k tomu, že jde o pár MB a prakticky nulovou náročnost spuštění, jde o ideální volbu na ukrácení chvilek, ovšem vzhledem k zábavnosti i až hodin.

Pro: hratelnost, melodie, vizuální zpracování, počet levelů

+15

Pokémon LeafGreen Version

  • GBA 80
Vždy je mi poněkud žinantní napsat příliš komentářů za sebou, ale Pokemoni si zaslouží výjimku, dokud jsem v tom.

Remake starodávných R/B/G her byl zkrátka nevyhnutelný. Pokud měla franšíza přežít, museli autoři přivést zpět starou klasiku. Mělo to však i věcné důvody. Pokemonů začalo být moc a ve třetí generaci už z daleka všichni být neměli. Hry také už nemohli být kompatibilní s minulými hrami, jak to bylo v případě první a druhé generace. Generace Advanced tak byl způsob, jak do třetí generace nakonec dostat všech 386 (+-) pokémonů.

Když se nad tím zamyslím, měl jsem si tuhle recenzi nechat až po dohrání Pokemon Emerald, protože mnoho chyb třetí generace se obecně přenáší i sem. Co je zásadní je fakt, že zde není čas. To, že po druhé generaci udělali krok zpět a už není střídání dne a noci je jedna věc, ale zcela vymazání času bylo smutné a zbytečné. To mimochodem souvisí i s tím, že nemůžete v této verzi získat pokémony kteří se vyvíjejí láskou v určitou denní dobu (bye bye Umbreon). Také mi vadí, že zkrátka Pokemony 151+ nelze získat až do konce hry, kdy získáte nový Pokedex (navíc až po chycení aspoň 60 Pokemonů). To neznamená jen, že je nemůžete vyměnit ani najít, ale ani se vám nevyvinou (při tomto replayi se to nestalo, ale kdysi mě to stálo Crobeta, takže jsem musel chytit jiného ptačího Pokemony pro Fly).

Chápu, chtěli udělat remake originálu, ale ono je smutné na ty evoluce čekat až do tak pozdní fáze hry. Přitom ve hře je spoustu nových věcí, takže mohli těch změn provést trochu víc.

Dobře, to jsme ale začali negativně, ona hra jinak tak špatná není. Nabízí jinak všechny výhody třetí generace, tedy například speciální jedinečné schopnosti pokémonů, rychlé boty nebo nekonečný baťoh. Grafika je samozřejmě už taky zcela jiné pošušňáníčko, a ačkoliv je emulátor zde již pomalejší, než v případě GB furt to slušně sviští, tentokrát asi tak na úrovni normální hry.  

Nový děj na Sevii Islands (který dost možná byl reakci na Orange Archipelago v Anime) je také konečně o něco svižnější než zbytek generace a nabízí poměrně zajímavé prostředí a postavy. Asi by však ušlo, kdyby tu byla nějaký větší výzva, třeba v podobě nových stadionů nebo něčeho jiného. Takhle to sice nabízí v kostce o něco lepší a interaktivnější příběh než klasika, ale krátce a pak je šlus. Je to vlastně jen takový ocásek pro představení těch novách pokémonů.

Na závěr mě také mrzí, že jsme se nikdy nedočkali Lighting Yellow ani oficiálního Shiny Gold, protože v obou případech by se dost možná jednalo o moje oblíbené pokémoni hry. Takhle je to pouze poměrně dobrý remake který zkrátka vzniknout musel.
+15

Breath of Fire

  • GBA 70
Breath of Fire dnes již představuje stařešinku mezi jRPG, však se první vydání pro SNES řadí do roku 1994, ale i přes svůj pokročilý věk mě dokázalo zaujmout a pobavit více než leckteré moderní sterilní kopie alá Pier Solar and the Great Architects. Samotnou náplní se příliš od jiných zástupců žánru neliší, i tady hráč většinu herní doby šmejdí po mapě, ať už ve vsích, všelijakých kobkách či jen tak po loukách a lesích, utkává se v nespočetném množství soubojů s roztodivnými potvorami, zlepšuje své atributy a postupně rozkrývá pozadí příběhu, do něhož byl událostmi uvržen. Tím, co zabraňuje stereotypnosti převzít nad hrou vládu, jsou pestré proměny prostředí a vtipné vedlejší příběhy. Hráč se tak musí dostat ze zajetí snového světa poražením zlé osobnostní složky spícího nešťastníka, část hry se odehrává pod vodou, kde je průvodcem chamtivý rybí společník, jindy zase musí vyřešit problém táhnoucí se z minulosti vedlejších postav a podobně. Podobná proměnlivost hry mi je sympatická, když se k tomu přidá i nepřestřelený počet náhodných soubojů (zdravím Final Fantasy I), hra se mi tak nezvládla vyloženě omrzet a i přes určité slabší pasáže mě vydržela slušně bavit až do konce.
+14

Pokémon Emerald Version

  • GBA 75
Pokémon Emerald je zřejmě nejvhodnější volbou pro hraní z třetí generace pokémoních her. Podobně jako u dřívějších generací, i tady platí, že do třetice všeho dobrého přinesla dodatečná verze původních her Ruby a Sapphire notná vylepšení. Podívejme se však na hru z této trojice (trojice, která jako jediná z celé série vyšla na Game Boy Advance - mimo remaky LeafGreen a FireRed) pěkně od začátku.

Začínáte jako dítě dvou přítomných rodičů (to jsou novoty!) v osadním městečku Littleroot Town v regionu Hoenn. Váš taťka je dokonce šampionem nedalekého stadionu. Hned vedle bydlí váš rival či rivalka Brendan/May podle toho, za koho hrajete – jeden charakter je váš, druhý je rival. A další vedlejší barák je laborka profesora Birche. Po úvodní rutině ho najdete hnedka za osadou, kde zdrhá před rozčileným Pokémonem, takže ho musíte zachránit tím, že si z jeho pohozených zásob vyberete svého startéra a s ním svedete první souboj. Asi to nemusím zmiňovat, ale startéři třetí generace jsou Treecko, Torchic, Mudkip.

Tato trojice her je v rámci levelování jedna z těch nejlehčích vůbec, takže v postupu by neměl být nejmenší problém, zvlášť pokud zase budete trénovat jen toho jednoho, se kterým porazíte všechno. Snadno tak uplatníte taktiku „veni, vidi, vici.“ A tak za chvíli vyrážíte na cestu trenéra Pokémonů po Hoennu, zatímco bojujete a chytáte nové i staré Pokémony. Hoennský pokédex má necelých 140 nových Pokémonů, zatímco celkový 386, takže s chytáním budete mít co dělat, avšak na kompletní doplnění je nezbytné klasicky využít pomoci zvenčí a vyměňovat.

Hned v prvním stadionu, na který narazíte, sídlí váš taťka (ten herní), ale souboj vám nepovolí, protože jste zelenáči. Takže nejprve procestujete půlku regionu, abyste se pak mohli vrátit a dát mu pořádnou nakládačku. Kromě taťky je tu asi nejikoničtější postavou Steven, syn šéfa vývojářské společnosti Devon. Zatímco v Ruby a Sapphire je Steven místním šampionem ligy, v Emerald už běhá po světě jako silný trenér a pomáhá vám zdolat některé překážky, například neviditelné Kecleony, překážející v cestě.

Úplně největším lákadlem hry Emerald jsou však legendární Pokémoni. V předchozí Ruby jste mohli chytit Groudona a Latiase, v Sapphire Kyogre a Latiose, a v obou jako bonus Rayquazu. V Emeraldu chytíte všechny tři a výběrem barvy jednoho z Lati@sů. Bohužel, jak to tak bývá, ze zbytku existujících legend jsou dnes již opravdu jen legendy o časově limitovaných eventech, při kterých vám hra v době konání umožnila chytit i další, jako třeba Mew, Ho-oh, Lugia nebo Deoxys. Teď se můžete pustit jedině do pochytání Regi-tria.

Rakeťáky vystřídaly dva týmy peroucí se o nadvládu nad zemí a mořem. Tým Magma chce probudit Groudona, tým Aqua chce probudit Kyogre. Zatímco v předešlých dvou hrách jste bojovali jen proti jednomu týmu, tady se mydlíte střídavě s oběma. A pokud jde o Groudona a Kyogre… probudí se oba dva a začnou se přetahovat v kráterním městečku Sootopolis City. Aby nezničili všechno lidstvo, musíte se na Stevenovu radu vydat za Rayquazou a přimět ho pomoci. Další postup ohledně těch dvou vám vytyčí institut pro měření počasí.

Nakonec se tedy úspěšně dostanete až k elitní čtyřce, která by ale měla být nanejvýš průměrně těžká/jednoduchá. V rámci post-game můžete vlézt ke Stevenovi domů a vzít si od něj odměnu. Pokémona Belduma. Obecně z ostatních doplňků může zaujmout nové HM Dive, díky kterému můžete prozkoumávat rozsáhlé podmořské plochy a nacházet tajné jeskyně a průplavy. Inventář je o něco přehlednější, ale zase potřebuje tu a tam pročistit. Poprvé v generaci dostalo prostor interaktivně vizuální PC úložiště Pokémonů, takže už přímo vidíte i podobu Pokémona, jehož přesunujete (dříve šlo jen o textový název s obrázkem). Co se týče grafiky, tak na svou dobu šlo o dlouho očekávaný upgrade. Dnes je to jen příjemné retro a pokud víte, co a jak, celou hru můžete dohrát za jedno-dvě odpoledne. Opravdový zásek jsem měl asi jen jednou či dvakrát a musel jsem si dopomoci návodem, ale při logické úvaze nepotřebujete ani to. PokéNav (herní vymoženost nahrazující předchozí vychytávky z her) nabízí zobrazení mapy, volání známým osobám, nabušenost jednotlivých Pokémonů a přehled vašich vyhraných stužek v soutěžích poké elegance a krásy (generační premiéra). Návrat zažilo i cyklo kolo, a to hned ve dvou variantách, které je potřeba měnit v obchodě dle náročnosti terénu - Mach Bike umožní nabrat rychlost a vyjet do kluzkých povrchů nebo přejet praskliny v podlaze, s Acro Bike můžete přeskákat přes malé překážky i do kopce.

Jinak post-game hra vám nabídne celý jeden velký ostrov k prozkoumání a téměř nekončícím zápasům. Celá oblast je nazvaná Battle Frontier a vlastně tvoří jedinou větší výzvu ve hře (která navíc v Ruby a Sapphire úplně chybí) a pár dalších unikátních Pokémonů k chycení.

Osobně jsem byl ze hry nadšen někdy v době vydání, dnes už je to spíš přežitek doby, ale pořád příjemný na rychlé zahrání, občas s ikonickou hudbou. Pro lepší požitek však doporučuji v mnohém vylepšený remake pro 3DS Omega Ruby nebo Alpha Sapphire, kde už se dá hrát i s mega evolucemi. Hodnotím jako lepší průměr.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pro: Nový svět a noví Pokémoni; rozumná délka; epické legendy; podmořský svět; hezčí vizuál; svižná hra.

Proti: Pro neznalé příběhu je možný občasný zásek; nemožnost pochytat některé ikonické legendární Pokémony.

+14

Crash Bandicoot Fusion

  • GBA 55
Jelikož jsem v životě nehrál žádnou hru s Crashem ani Spyrem, bylo pro mě jasnou volbou zahrát si s nimi tento polozapomenutý crossover z GBA. A zcela určitě v mém rozhodnutí nehrálo vůbec žádnou roli, že jsem byl v koncích s nápady, co si zahrát do HC barevné kategorie letošní výzvy a že tahle hra má v původním názvu fialovou. Vůbec.

O hře jsem před jejím rozehráním téměř nic nevěděl a tak bylo poměrně nepříjemným překvapením, že to v podstatě není plošinovka, ale spíš sbírka miniher. Respektive plošinovkové úrovně tu najdete, ale jsou až absurdně jednoduché a zastávají funkci takového hezčího menu, ze kterého si vybíráte jednotlivé minihry. Ty jsou povětšinou variace na starší arkádovky jako izometrické tančíky, Arkanoid nebo Gradius, ale najde se i pár originálnějších kousků, jako odstřelování ovcí raketometem. Nejsou úplně špatné, ale jsou dost pomalé a v dnešní době byste k nim všem zkrátka našli lepší alternativu.

Hra není nijak extra těžká a prvními čtyřmi světy jsem proletěl jako nůž máslem, ale pak přišla studená sprcha. Za odehrané minihry získáváte fialové drahokamy a za odehrané bonusy a splněné bonusové objectives dostáváte bílé. Do posledního světa vás však hra nepustí, dokud nevysbíráte i všechny bílé. Poněkud rezignovaně jsem tak musel v podstatě celý herní svět projít znova, jelikož najít na jednom místě, co všechno vám chybí, samozřejmě nejde. Naštěstí ani to netrvalo dlouho a za slabých 4-5h bylo dokonáno. Příběh nekomentuji, jelikož není co.

Jako nenáročná zábava na pár hodin je Crash Purple ucházející, ale především mě přivedlo na myšlenku, že zahrát si nějakého jiného GBA Crashe, který by opravdu byl plošinovka, by nemuselo být vůbec od věci. Poskakování v plošinovkovém overworldu bylo docela příjemné a ve hře, která mu dává větší péči, by mohlo být ještě lepší.

Jo a jelikož někdo z Vivendi viděl, jak se Nintendu a Pokémonům daří prodávat dvě téměř stejné verze jedné hry, můžete tady sbírat kartičky s různými předměty a nepřáteli ze hry. Abyste je ale získali všechny, musíte je povyměňovat s někým, kdo hrál Spyro Orange. Vivendi už ale nedošlo, že oproti vyměňování Pokémonů, které pak můžete používat v soubojích, je odemknutí pěti stejných miniher, co jste už hráli, ale v jiných kulisách, dost chabá motivace...
+13

Pokémon Emerald Version

  • GBA 85
Uf, no, tak je to za mnou. A mé pocity jsou poněkud rozporuplné, protože rozumím omezením svého zážitku.

K Pokemon Emerald už nemám žádný nostalgický vztah. Poprvé jsem to hrál až v pozdní pubertě a nedohrál. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem ve hře dost ztrácel, což platilo i tentokrát, ale měl jsem více prostředků, jak se orientovat. Je pravda, že veškeré předchozí Pokemon hry hraju už prakticky z paměti. Znám každý záhyb. To pro Emerald neplatí což mi hru trochu stěžovalo, ale objektivně je podle mě mapa Hoennu mnohem více matoucí než předchozí.

Nicméně, pro třetí generaci platí „dva krok dopředu, jeden krok zpátky“. Zatímco grafika dozajista pokročila, stále se nedovedu smířit s tím, že ani Pokemon Emerald nemá střídání dne a noci – ačkoliv si čas nastavíte, pořád je světlo – a už vůbec ne dne dny v týdnu a speciální eventy. Zkrátka mnoho pomyslných vrcholů druhé generace bylo odstraněno ve prospěch jiných věcí.

Mezi takové patří třeba soutěže, kde se mohou Pokemoni měřit v mnoha schopnostech, třeba kráse, síle a tak dále. Animace těchto soutěží si zaslouží jistě pochvalu, ale jinak to pro mě bylo spíše nudné a o ničem. A zde je první podstatné omezení mého zážitku. Já jsem emulátoroví hráč, tak to prostě je. A díky tomu mi mnoho jemných nuancí ve hře unikne. Mým cílem je hlavně chytat pokemony, projít příběhem, získat odkazy a stát šampionem. Průměrný hráč gameboye tohle chtěl samozřejmě také, ale byli to všechny ty detaily, co ho u hry udrželi. Soutěže, rychlá jízda na kole, souboje v endgame… tohle já pořádně ocenit nedokážu. Proto je také moje hodnocení o trošičku vyšší, než se z mého komentáře může zdát, protože kontext je podstatný.

Nedovedu odpustit stále ten neuvěřitelně vysoký počet HMs, speciálně těch vodních, které jsou stále tři – ačkoliv novinka v podobě potápění byla poměrně zajímavá – ale vodopád musíte nutně využít jednou. Slovy jednou. Kdo v Nintendu si zkrátka říkal, že je to stále dobrý nápad?

Pokemoni třetí generace jsou ještě docela fajn, ačkoliv se jistě motivy začínají opakovat nebo začínají být přeplácené, tak 80 % stále stojí za to. Největším úspěchem Pokemon Emerald je příběh. Zde musím být uznalý, protože ani druhá generace v tom příběhu nebyla zrovna nejlepší. Možná proto, že Pokemoni třetí generace už spíše mířili na západ, je konstrukce příběhu nyní poněkud jiná. Za prvé máte dva velmi přátelské rivaly, a to ne pouze s nějakými Pet the Dog moments ale vážně kamarády, co s vámi drží basu. Za druhé má nyní hra skutečně nějaký příběhový oblouk v podobě dvou znepřátelených týmů, Magma and Aqua, kteří chtějí s pomocí legendárních pokémonů změnit podobu obyvatelného světa. Plot Twist – Nebyl to dobrý plán.

A nyní konečně přiznání, že mi ke konci hra už dala dost zabrat. Nepomáhá také, že levelování je ke konci aspoň pocitově mnohem obtížnější než třeba i v Leaf Green. Ve třetí generaci začíná být strategie už skutečně důležitá, což pro mě, který obvykle jeden na sílu a vrchol strategie je typ-proti-typu a pár maličkosti trochu problém. Se šampionem po Elite Four to byla fakt jízda, a zdolat ho mě stálo kus mládí a tunu potionů a dalších léčiv. Ale povedlo se.

Pokemon Emerald asi není hra, ke které se ještě někdy vrátím, ale zkrátka to není chyba hry. Prostě je produktem své doby, ke které mě neváže žádná nostalgická vzpomínka. Kdybych měl fyzickou kopii, asi bych z toho měl přeci jen trochu více.

Swampert – Level 50

Mightyena – Level 50

Shiftry – Level 52

Crobat – Level 50

Magcargo – Level 50              

Walrein - Level 54
+11 +12 −1

Castlevania

  • GBA 70
Castlevania: Symphony of the Night představovala veliký bod zlomu v sérii a přesun z lineárního stage dizajnu na velikou otevřenou mapu inspirovanou sérii Metroid, kde hrdina postupně získává nové schopnosti aby se dostal na nové části mapy (podobný design byl i Simon's Quest ale to nepočítám). Na další pokračování v tomhle stylu ale hráči museli čekat 4 roky, Mezitím vyšla naprostá zbytečnost pro GameBoy jménem Legends a dvě rozporuplné hry pro Nintendo 64, které jsou perfektní ukázkou toho, jak mnohé série měli krkolomný přechod na 3D.

Nejdříve je důležité připomenout, že na rozdíl od ostatních dílů v tomhle stylu na tomhle nepracoval Koji Igarashi ani hlavní Konami studio, takže nasledovat tak významnou hru neměli lehké, o vývoji hry taky není na internetu moc dostupných informací.

V CotM taky hlavní postavou není člen Belmont klanu, ale chlap jménem Nathan Graves, příběh je na sérii typický a ne moc zajímavý, někdo se znova snaží oživit Draculu, a tak ho hráč musí znovu zastavit. Je ale podivné, že děj se ani neodehrává v Castlevanii ale na nějakém hradu v Rakousku.

CotM vyšel jako launch titul pro GBA a na to vypadal opravdu působivě, i když ne tak detailně jako SotN. V té době byl problém, že hra byla příliš tmavá a na originálním GBA displeji, který neměl podsvícení bylo těžké hru vidět, co se pak v další hře snažili až moc napravit. Pokud ale hrajete na GBA SP, konzoli, PC nebo emulátoru, tak tohle ale už není problém. Hudba ve hře je taky dobře zpracovaná a několik skladeb patří mezi nejlepší v sérii. Jediné negativum na prezentaci je jen kvalita některých animací.

Hratelnost by se dala popsat jako střed mezi klasickým arkádovým a novým otevřeným stylem. Máme tady veliký hrad, který postupně přezkoumáváme, ale pohyb je více jak ze starých her a hráč opravdu cítí váhu postavy. Co je ale opravdu podivné, je že Nathan neumí hned běhat a musí na to získat schopnost a pak je pro běhání třeba dvakrát stlačit tlačítko na pohyb, co se nevyskytuje v žádné jiné hře. Nechybí tady ani RPG elementy, level up systém a upgrady HP a MP, které jsou v skrytých místnostech. Jako hlavní zbraň Nathan používá bič, ale jen nějaký generický, a ne ikonický "vampire killer" od Belmont klanu. K dispozici má i vedlejší zbraně, ale jen sekera kříž jsou víceméně užitečné.

Tím nejzajímavějším prvkem ale je DSS systém, kde Nathan sbírá speciální karty a ty pak může kombinovat různými způsoby, například mu přidá speciální elementální útok pro bič, chrání ho před určitým typem útoku, vylepší statistiky jako síla, obrana nebo štěstí, nebo mu umožní dělat speciální útoky. Tenhle systém má ale několik problémů, ten první je, že hráč neví, co každá kombinace dělá, dokud ji nepoužije, co není vždy celkem lehké. Ten druhý je, že některé kombinace jsou opravdu zbytečné, když je jich ve hře až 100, například zvýšení inteligence nebo střílení z pistole. Ten největší problém ale je karty vůbec získat, některé jdou velice lehce, ale na jiné musí hráč mít opravdu štěstí a bez toho, aby se podíval na návod by ani nezjistil, které monstrum dropuje které karty a jiné předměty. To mě vede k dalšímu problému, že ve hře naprosto chybí obchod a peníze, takže pokud hráč chce získat lektvary a jiné předměty, tak musí prostě grindovat.

Souboje s bossy jsou dobře zpracované a výrazně těžší než v SotN, nejtěžší je finální souboj proti Draculovi, hlavně jeho druhá fáze, která ví odebrat veliké množství zdraví, pokud se jí nevyhnete. Z Igavania her je tahle celkově nejtěžší, co se některým bude líbit a jiným ne.

Pak tu je ale speciální volitelná oblast jménem battle arena, která je podle mne ale totální bullshit, pokud nemáte velice vysoký level a dost předmětů, tak ji ani nezkoušejte. V aréně jdete postupně přes místnosti, kde je třeba porazit všechny monstra, to nezní tak těžce, ale problém je, že nemůžete vůbec používat magii. Nejhorší je malá místnost, v které je několik minotaurřů, kterým útokům se téměř nedá vyhnout, takže je musíte zabít velmi rychle. A to v téhle aréně jsou i 2 karty, které nejde získat nikde jinde. Pokud se vám ale podaří celou arénu projít, tak dostanete dost silnou odměnu, nejlepší brnění ve hře.

Po přechodu hry taky můžete zkusit nové mody zadáním jiného jména, například magician, kde máte všechny karty a zvýšené magické schopnosti, ale horší bojové vlastnosti, fighter, kde nemáte magii a jste silnější, nebo thief, kde máte vyšší štěstí, tyhle dávají hře trochu znovuhratelnosti, ale já se s nimi neobtěžoval.

Celkově je Circle of the Moon nejslabší s "Igavania" her, pořád je tady známá hratelnost z SoTN, ale místy je frustrující a další hry v sérii formuli vylepšili.

Pro: Prozkoumávání hradu, DSS systém je zajímavý nápad

Proti: Implementace DSS systému, absence obchodu, fucking battle arena

+11

Pokémon LeafGreen Version

  • GBA 80
Herní výzva 2019 č. 10 - Barevný svět (hardcore)

Pokémoni. Tahle série mi postupem času přirostla k srdci a rád jsem si díky výzvě zahrál Pokémon LeafGreen, tedy úplně první generaci (teoreticky je to generace 3., protože je to už verze s vylepšenou grafikou a hudbou, ale to dejme stranou).

Dojmy shrnu jenom stručně, protože Pokémony stejně všichni znají. Zážitek je samozřejmě velmi podobný jako všechny ostatní pokémoní hry. Soubojový systém je zábavný, což je asi to hlavní. Pokémonů je dost i v první generaci, takže rozhodně máte z čeho vybírat. Samozřejmě taky můžete chytit všechny (což se mi úplně nechce...). Co ještě musím vypíchnout je hudba, která byla skvělá snad u všech pokémoních her. A je hodně návyková. :D Také je tu poměrně vysoká obtížnost, což jsem uvítal, protože nejnovější pokémoní hry jsou až příliš jednoduché.

Musím ale zmínit i negativa, která také platí pro prakticky všechny díly. Je to samozřejmě otravné chytání pokémonů v trávě. Někdy na svého oblíbeného pokémona narazíte hned, ale někdy musíte takhle chodit třeba 10 minut, což se asi nikomu úplně nechce. Dále pak někdy až nesmyslně velký počet trenéru na jedné cestě, zvláště vás to naštvě, když máte téměř všechny pokémony vyřazené z boje a město je v nedohlednu. Někdy to opravdu působí jako umělé natahování hry. Nakonec pak ještě zmíním občas nefunkční AI, která proti vám třeba útočí několikrát po sobě útoky, které na vašeho pokémona nemají efekt.

Jak to shrnout? No, jsou to prostě Pokémony, tak jak je máte či nemáte rádi. Myslím, že na tuto sérii už každý nějaký názor má. A já, byť to vzhledem k počtu negativ na první pohled nemusí vypadat, mám tuhle sérii prostě rád.

Pro: Zábavný soubojový systém, skvělá hudba, variabilita pokémonů, obtížnost

Proti: Otravné chytání pokémonů v trávě, repetitivnost soubojů, umělé natahování herní doby, občas nefunkční AI

+10

Metroid: Zero Mission

  • GBA 85
Metroid Zero Mission představuje spolu s Resident Evil který vyšel jen o 2 roky dříve zlatý standard jak udělat herní remake.

První Metroid byl už v době vydání této hry velmi zastaralý, chyběla mapa, prostředí vypadali víceméně stejně, takže bylo lehké se ztratit a ve hře nebylo praktické ukládáni nebo schopnost rychle doplnit energii a náboje. Zero Mission přidává do hry všechny tyhle QoL vylepšení a mechaniky z předchozích her jako power grip nebo speed boost, staré mechaniky jako screw attack byly vylepšeny, Samus může střílet do více směrů a její postava se pohybuje plynuleji i rychleji.

Graficky hra vypadá pochopitelně mnohem lépe a prostředí opravdu více vynikají, když není všude to samé černé pozadí a všechno je barevnější, hudba byla taky vylepšena.

Jako typický představitel "Metroidvania" žánru tady máme otevřenou mapu, kde Samus postupně získává přístup k dalším částem mapy jak dostává nová vylepšení, i když je možné narušovat pořadí získávání upgradů díky trikům jako bomb jumping. Oproti Fusion je tedy hra o dost méně lineární a dialogové texty jsou minimální. Ten pocit pokroku když jde přes staré části mapy rychleji a snadněji je opravdu uspokojující.

Problémem je, že i když do hry byla přidána nová prostředí a bossové a zcela nová část jménem Chozodia, kde je povinný stealth přístup, tak hra je pořád dost krátká a zabere jen kolem 4-5 hodin. Podobně jako v ostatních Metroid hrách tady máme různé konce, ale tady nerozhoduje jen čas, ale i náročnost a kolik najdete ve hře upgradů. Najít 100% všech předmětů zabere dost práce a bez návodu je mnoho z nich opravdu těžké najít. Snažit se hru hrát různými styly a dosáhnout ostatní konce dodává hře dost znovu-hratelnosti, takže kratší doba proto až tak nevadí.

Pokud jste ještě nehráli žádnou Metroid hru, tak Zero Mission je skvělé místo kde začít. Dnes jednoduše není kromě zvědavosti žádný důvod hrát originální Metroid když existuje tenhle remake. A když ho opravdu chcete zkusit, tak byl zahrnutý ve hře jako bonus.

Pro: Ve všem lepší než originál, ovládání, level dizajn

Proti: Dost krátké, pokud se nesnažíte hru hrát více krát

+10

Pokémon FireRed Version

  • GBA 80
Herní výzva 2019-10. Barevný svět

Myslím že už jsem někde psal, že Pokemoni byli mé rané dětství a tak když jsem dostal tu možnost si zahrát tuhle hru v rámci Herní výzvy nemohl jsem odmítnout.

Hrajete za desetiletého chlapce Reda (pokud si ho nepojmenujete jinak), který vyráží na svou první cestu stát se pokémoním trenérem. Aby toho dosáhl musí chytat různou havěť, trénovat ji a porazit osm gym leaderů, což mu zajistí možnost utkat se s elitní čtyřkou a stát se tak mistrem regionu Kanto.

Překvapilo mne jak dobře se tato patnáct let stará hra pořád hraje. Hra je klasické RPG ve kterém vylepšujete své nestvůrky pomocí levelování po soubojích. Souboje jso rovněž jako z klasického RPG, tahové.

Pro: Hudba, Charaktery, Celkově velmi důstojný remake

Proti: Trochu kostrbaté ovládání a lehká obtížnost

+9

Super Mario World

  • SNES --
  • GBA 100
Mario world jsem hral pouze jako super mario world advance na gba uzasna hra a nebojim se rict ze timto dilem zacal ten pravy vsemi milovany mario na nesu se teprve rozkoukaval i kdyz nes verzi podle tvrcu nic neprekonalo jde videt ze tady se vyradili a i na dnesni dobu jsou levely porad stejne dobre hratelne nedivim se ze tuhle hru taky pridaly do serie super mario maker
+4

Mario & Luigi: Superstar Saga

  • GBA 100
  • 3DS --
Bratri mariove spolecne v uplne prvni rpg sagy mario & luigi i kdyz prvni byla super mario rpg legend of the seven stars je videt ze se ji tvurci hodne inspirovali aspon co se hratelnosti tyce libi se mi animace ve hre atmosfera a hlavne pribeh princezne peach je ukradeny hlas misto neho jsou vybuchujici ani poradne sam nevim co to mele :-) pak toad leti za mariem kteremu oznami nalehavou situaci skvela hra z universa mario

Pro: Hratelnost,pribeh,delka,utoky,remaster na 3ds

Proti: Dlouhe dialogy

+3