Poslední komentáře

Na šestku jsem se po podařené pětce těšil. Původně jsem znal pouze její in-game intro s kráčejícími mecha stroji a všude ukazovanou scénu s vlakem, což mě spolu s coverem hry navádělo k pocitu, že se jedná o ryze steampunkové dobrodružství. Inu, tak takhle to úplně není, uvedené scény tam sice jsou, ale vlastně jen na okamžik a těch několik hratelných částí s mechy trvá sotva pár chvilek. Šestka je celkem příjemné klasické dobrodružství, tentokrát se zlomyslným záporákem Kefkou a s hrozbou zničení světa za pomoci nadpřirozených sil.  

Systém povolání a kombinace omezených pasivů z pětky zmizel a je vystřídán systémem učení a maxování kouzel z esperů, což není tak úplně špatné a díky tomu se může (téměř) každý naučit všechna kouzla, nicméně v tomto mě pětka přece jen bavila víc, jelikož zde odpadl ten aspekt promyšleného kombinování. Zhruba vše, o co se hráč může snažit, je dosahování univerzálnosti postav skrze grind a používání dvou relikvií (relics) s cílem více zefektivnit souboje.  

Opět jsem se pustil do verze GBA na emulátoru, která si mě získala. Je to v podstatě první větší remaster původní hry s mírně vylepšeným pixel artem (sotva pár pixelů sem tam někde), novou lokalizací a dodatečným obsahem. Jako bonus je tedy přidaný nový dungeon, čtyři esperové a dva superbossové. K tomu ještě zdlouhavé bitkaření v aréně kolosea. Koloseum jsem vynechal, ale espery a superbossy jsem si poctivě vyběhal v šíleně zamotaném dungeonu (navíc dvakrát), kde je třeba nastřídačku ovládat tři skupiny postav. Docela chuťovka a po celkem snadném postupu celou hrou byla tohle teprve opravdová výzva. Původně jsem si myslel, že to sfouknu rychle, nicméně nakonec se mi to protáhlo skoro na dva dny hraní.  

Pixel art je příjemný, líbivý. K tomu hraje relativně klasická „FF“ hudba, z níž jsem si oblíbil hlavně melodii z první mapky světa. Po mapce se opět běhá, pluje a létá, ale už tu není široká paleta dopravních prostředků z předešlého dílu.  

Příběhově jsem nijak ohromený nebyl a hráč vlastně dostane to, co od hry z této slavné éry očekává. Nejvíce tedy táhnou postavy společně se záporákem, o němž jsem doufal, že dostane více prostoru, než kolik dostal. Kefka je zákeřný zloun až na kost a vypozoroval jsem některé společné rysy s Albedem z Xenosagy, na Albeda však pochopitelně nemá.
Postupně hráč může nabrat až 14 postav do party a střídat je podle potřeby (aktivní parta má maximálně 4 členy), vzácně hra požaduje rozdělení do několika týmů v závislosti na sofistikovanějších dungeonech.
Osobně jsem se držel hlavně ústředního Edgara a Terry, tu jsem pak asi v půlce vyměnil za jinou členku (Celes). Rád jsem taky využíval asasina Shadowa, pak Edgarova bratra Sabina, gamblera Setzera a v první půli ještě zlodějíčka Lockeho. Ostatní jsem víceméně nechával na lavičce náhradníků, jen v bonusovém dungeonu našel ještě významné uplatnění Mog díky své relikvii Molulu’s Charm (repelent proti náhodným soubojům).
Pro svoji potřebu si sem zapíšu i další členy z lavičky… Samuraj Cyan (jeho unikátní styl Bushido mi moc nesedl, protože nejlepší útoky se nabíjí dlouho skrze ukazatel, zatímco nepřítel stále útočí), zdivočelý sirotek Gau (toho jsem zazdil úplně), mimik Gogo mi překvapivě pomáhal v bonusovém dungeonu, ale taky často umíral a nedokáže dělat nic jiného než kopírovat, ani používat předměty. Yetti Umaro šel taky zcela mimo mě. V jisté části hry jsem ještě používal dědulu Strago s vnučkou Relm, kteří tvoří bitevní duo – Relm je pictomancerka; kreslením vyvolá kopii nepřítele a u několika konkrétních spustí jejich útok, který se pak Strago naučí v jeho unikátní mechanice (lore). Ty jsem si všechny dokázal sehnat, což mě těší. 

Většinovou výplň hry pak tvoří honba za espery, mlácení elementálních draků a maxování kouzel z těch esperů. Tato stvoření se mohou libovolně lepit na jakoukoli postavu v partě a procentuální ukazatel dává informaci o rychlosti učení, a taky kolik procent kouzla už se daná postava naučila, aby jej pak na 100 procentech mohla začít používat. Do jistého momentu mě celkem bavilo se tomuto věnovat, ale později už se z toho stával stále větší grind, jak esperů přibývalo. Můj původní plán vymaxovat všechna kouzla na všech postavách vzal rychle za své, téměř jsem tedy vymaxoval hlavní partu k úplnosti a komplet všechna kouzla ze všech esperů má nakonec jen Edgar (po dokončení bonusového dungeonu a poražení dvou superbossů).  

Hru jsem si užil, ale ten finální dungeon mě poněkud unavil a rád už odkládám hru jako dohranou (na koloseum nemám nervy). Kompletoval jsem kde co, kromě plného bestiáře (občas je třeba mít štěstí v RNG a to bylo často nepřejícné). Hru jsem dohrál za necelých 50 hodin, poslední třetinu na chatě.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 48 hodin
Levely 30 – 74
Všichni esperové (včetně bonusových)
Všechna kouzla ze všech esperů: Edgar
Všechna lore: Strago
Kaiser Dragon, Omega Weapon kaput 

Ta trojka v názvu třetího dílu Mother působí trochu jako mateřské znaménko na celé sérii, protože mění celkové zabarvení i vyznění hry zrozené v prvních dvou dílech. Já mohu jenom přemítat, jestli to znaménko převáží k lepšímu či horšímu; během hraní jsem byl totiž překvapen nebývale temným tónem hry. Kde je ten všudypřítomný ikonický humor a vtip minulých titulů?
Prostředí amerických osmdesátek a devadesátek vystřídaly ryze fantaskní až fantastické kulisy, první půlku hry jsem vůbec netušil, kdo je vlastně hlavní postava a příběh na mě hrnul jednu depresivní tragédii za druhou, zatímco se okolní civilizace proměňovala v dystopickou společnost pod nadvládou prasat.
Kde jsem to jen…? Aha.  

Navzdory intenzivním příběhovým pocitům zoufalství a deprese nicméně Mother 3 exceluje ve všem ostatním z celé trilogie – pixel art je dotažený takřka k dokonalosti. Postavy jsou více expresivní, vše je krásně rozpohybované, svět působí živě, barvy jsou příjemné na pohled. Osobně Mother 3 řadím mezi nejhezčí hry na GBA, které jsem kdy hrál (po boku třetí generace Pokémonů). Hudba je taky moc fajn, zalezla mi až za uši. Mother 3 je z výtvarného hlediska skvost své doby. Je velká škoda, že hra nikdy nevyšla oficiálně na západním trhu.  

I mechanikami je nyní přátelštější nežli její dva předchůdci. Osobně se mi zdála snadnější a méně náročná na grind. Lépe odsýpá a mnohem víc je zaměřena na příběh (rozdělený do kapitol). Souboje jsou tady spíš jen tak mimochodem, aby se neřeklo. Ale jsou svižnější a taky mě mnohem víc bavily. Když zrovna hráč nemá chuť na souboje, může spustit běh, kterým odpálkuje všechno z cesty. Také inventář pocítil výrazné zlepšení, pojme toho znatelně více a samotné menu se už nezavírá po každém použití jednoho předmětu, což je značná úleva.
I tak jsem se ale občas zastavoval a jen tak grindoval pro hrst levelů (a samozřejmě opět s oním rychlým přetáčením v emulátoru).  

Takže co ten příběh? První půlku hry hrajeme za směsici různých postav. Víceméně jde o obyvatele vesničky Tazmilly a jejího okolí. Všichni se tam znají, za rohem je malý hřbitov, okolním terénem se prohánějí přátelští dinosauři a peníze neexistují, však víte.
Na okraji bydlí spokojená rodinka – Flint s ženou Hinawou, jejich dvojčata a zvířectvo včetně psa Boneyho, který se také stane členem týmu. Na opačném konci zase žije starší nevrlý tatík s nezvedeným synkem Dusterem. A hned první kapitola začíná i končí pěkně zostra. Všechno je špatně, prostě všechno; vesnickou idylku stíhá jedna příběhová tragédie za druhou. Ani v dalších kapitolách se to příliš nezlepšuje a humoru je vcelku jen pomálu, převládá deprese z emočních kopanců, i kapitola s opičkou Salsou podtrhuje bezmoc z dění na obrazovce.  

První půlka hry je něco jako rozkouskovaný prolog, kde se seznamujeme s jednotlivými postavami a až v té druhé vlastně začíná to pravé dobrodružství. Zlo se plně odhaluje, hrdinové se začínají formovat a vyrážejí na cestu s úkoly. Svět je už proměněný – zná sílu peněz, dá se korumpovat, lidé jsou ochotni se zaprodat za trochu pohodlí a moderní zábavy.
Jenže i přes tu podivnou sklíčenost a depresi je hra super, ačkoliv postrádá charakteristickou rozvernost minulých dílů. Pak jsou tu tedy kouzelné magypsies s jejich kouzelnými Jehlami – což je asi jediný aspekt hry, bez kterého bych se opravdu v klidu obešel, jelikož komika tohoto druhu mi vskutku nic neříká (ještě bych k tomu připočetl zásobníky kyslíku v podvodní oblasti), nicméně celé to okolí je prošpikováno i jinými pitoreskními postavami či tvory (včetně NPC) od drobných brouků v podzemí až po muže vysokého jako věž, čímž dojem vylepšuje. A já jsem si ten svět užil a jsem rád, že jsem si mohl celou tuhle sérii konečně projít a zažít takovou nevšední zkušenost.  

Samotný závěr je pak kapitola sama pro sebe, kdy se jen odkryje něco, co hráč v podstatě věděl už na začátku, ale bylo aspoň fajn, že jsem kvůli řešení nemusel hned tahat návod, a vcelku zajímavá řeč přišla samozřejmě i na hlavního záporáka. Hra nicméně nezvyklým způsobem pokračuje i poté, co se objeví konec, čímž mě dokázala překvapit.

Mother 3 je výrazně kratší než dvojka, končil jsem ji asi za 16 hodin s levely kolem 59-60 a dokázala mě držet i v pozdních hodinách, kdy jsem si říkal, že ještě dokončím jednu herní kapitolu, než půjdu spát… Má velký důraz na příběh, ale bohužel již neoplývá svým původním ikonickým humorem tolik jako první dva díly série, což je buď škoda anebo dobře podle toho, co kdo preferuje.  

Herní výzva 2025 - 6. Dohraj pokračování hry, na které se od předchozího dílu čekalo alespoň 10 let.

Sérii Earthbound/Mother jsem měl na seznamu tak dlouho, že už si ani nevzpomínám na to, že jsem si ji tam kdy vůbec někdy zapsal. Ono ani není divu, z dnešního pohledu je tato hra už pravěk. Studio Ape Inc., které hru vytvářelo, se hned po prvních dvou dílech série přetvořilo na Creatures Inc., vedoucí studia (Tsunekazu Ishihara) se s několika členy týmu začali věnovat vývoji prvních Pokémonů a následně s panem Satoru Iwatou zachránili studio Game Freak díky finanční investici. Dnes se společnost zabývá předně vývojem a produkcí karetní TCG hry Pokémon, ale také vytváří pohyblivé 3D modely svých příšerek do videoher. Zmiňuji to také z toho důvodu, že design jistých nepřátel se mi zdá být až příliš podobný některým pokémoním příšerkám včetně finálního bosse.

Ale zpět ke hře. První díl Mother jsem si zahrál na emulátoru ve verzi pro GBA z důvodu přesnější lokalizace z japonštiny (tuším, že fan-projekt), a pro příjemnější zkušenost jsem zvolil RetroArch (rychlé přetáčení dlouhých animací). Díky tomu jsem celou hru odehrál za dvě krátká odpoledne, tedy necelých 8 hodin, a nemám proto potřebu hodnotit nijak moc přísně. Vlastně se mi celkově hra docela líbila neotřelými nápady.  

Jednoduchá grafická stylizace zprvu sice působila poměrně chudě, ale za chvíli jsem si zvykl a začala mi připadat vtipně roztomilá. Jako kdybych hrál nějaký díl Peanuts, čemuž ještě narazil korunku závěrečný bossfight, respektive nebvyklý způsob boje vedoucí k jeho porážce. Vzhledem k jednoduché stylizaci ovšem většina městeček vypadá stejně, což je škoda, a platí to zhruba i pro většinu dungeonů, kde se dá snadno zamotat vlivem podobné vizáže okolí. Holt to celé vznikalo před rokem 1989. Asi nejvíce se mi líbila jednokolejka s osobáčkem, kterým se dá cestovat po trati do různých měst.  

Příběhově se vydáváme v kůži chlapce Nintena po stopách podezřelé paranormální aktivity, zatímco jeho otec mu posílá peníze na účet za každý absolvovaný souboj s monstry a Ninten si může peníze vybírat do vlastní kapsy z bankomatu. Postupně se k němu přidají další tři členové party, ačkoliv ten poslední je tam pouze na střídačku. Cestou je navíc potřeba nasbírat několik útržků zvláštní melodie, a tím možná zachránit záhadnou královnu v jakési pohádkové říši.  

Postavy mohou útočit klasickými útoky jako třeba baseballkou, bumerangem či prakem nebo pánví, ale disponují i nějakými psychickými silami (healování, buffy, telepatie, pár útočných kouzel). Souboje jsou tahové, četné, a pokud hrajete na emulátoru, tak také velmi rychlé. Sice je nutné v mnoha místech grindovat (zvláště pokaždé, když přibude nová postava na nízkém levelu), ale to je obvykle hotovo do několika minut (v pohádkové říši) a může se jít dál. Souboje lze pak řídit manuálně či automaticky. Nejprve jsem používal automatiku, ale v druhé polovině hry citelně přitvrdilo a ne vždy se dalo projít dále s touto strategií, proto je třeba se často zastavovat a řešit individuální situace (určitě významně pomáhá možnost ukládat kdekoli).  

Co se týče mobility, pobavily mě zejména dvě věci.
K rychlému přesunu na dříve navštívené místo (třeba k návratu z dlouhého dungeonu) slouží chleba. Ten se po použití rozlomí a v batohu zbydou drobky, které postava za sebou jakože trousí, a poté se po jejich stopě může vrátit skrze fast travel, když se to hodí.
Druhým způsobem v pozdější části hry je samotná teleportace, nicméně parta k její úspěšné aplikaci potřebuje dlouhou rozjezdovou dráhu podobně jako DeLorean v Návratu do budoucnosti; pak se zableskne a parta se musí z rozběhu zase zastavit na tom druhém místě, což působí docela komicky. A když partička do něčeho v běhu vrazí ještě před teleportací, tak je sežehnuta a připálena (což bohužel zamezuje použít teleportaci kdekoli).

Sečteno a podtrženo, první Mother má rozhodně co zlepšovat, ale nejedná se o žádnou tragédii. Četnost náhodných setkání je takový průměr (jakože zažil jsem horší než tady), grindování je tu poměrně potřeba (ale opět, zažil jsem horší) a jo, občas to leze trochu na nervy, nicméně nekonzistence je spíše v samotných intervalech soubojů – někdy nastanou i dvakrát za sebou hned po prvním kroku, jindy zase přejdu půl mapy, aniž bych do čehokoli vrazil.
Více mi vadil například omezený inventář, jelikož každá postava unese pouze 8 předmětů, což je málo. Ale s emulátorem je to opravdu krátké JRPG a už se těším na další díly, protože všudypřítomný humor mi hru vtipně osvěžuje a baví mě tam konverzovat s náhodnými NPC.
Hru jsem ukončil na levelech 33, 34, 35 a použil jsem tento návod.

O pátém dílu Final Fantasy jsem toho dříve moc nevěděl, moc se o něm nemluví. Takže jsem ani nic moc nečekal, ale jaká to byla chyba! Teď po dohrání jej řadím mezi své oblíbence v sérii. Přiměl mě trochu se zamyslet nad tím, proč mě tolik baví hry jako Octopath Traveler, série Bravely Default, anebo Xenoblade Chronicles 3. Je to primárně díky mnoha možnostem kombinování různých povolání, využívání již naučených abilit a odemykání a maxování dalších povolání. Je to prostě tak návykové, že chci mít na všech postavách všechno dostupné, je to zábava. Stejné je to i tady, a k dobru připočítávám i (téměř) neměnné složení party čtyř dobrodruhů, kteří mají prostor k příběhovým interakcím. Bavil mě i průzkum světa, jenž se mění v závislosti na globálních změnách, a tentokrát přijde na řadu i prozkoumávání mořského dna. Jako bonus je tu slušná řádka různých typů dopravních prostředků od létajícího wyverna po multifunkční loďku. Prostě a jednoduše jsem se pětkou velmi bavil od začátku do konce a ve všech ohledech mě i bavila více než čtyřka včetně bonusového dungeonu a superbossů.

Nejdříve jsem se snažil rozehrát původní hru z verze na PS1, ale překvapilo mě, jak dlouho trvají nahrávací obrazovky mezi souboji a spouštěním hlavního menu. Také jsem se pak dočetl, že PS1 verze trpí zhoršenou kvalitou zvuku, bugy a především špatnou lokalizací. Proto jsem rychle přesedlal na verzi GBA, která jede přímo nádherně, plynule a hlavně rychle. Radost pohledět, GBA si mě hned získalo (navíc GBA má onen bonusový dungeon plus čtyři další povolání).  

Zprvu jsem byl zaskočen tím, jak titěrně vypadají sprity jednotlivých postaviček a bral jsem to jako downgrade od předchozího dílu, nicméně tento dojem se postupně vypařil a najednou mi přišly hrozně roztomilé, především svojí snahou o mimiku ve vypjatých momentech, kdy postava překvapeně nadskočí s vykulenýma očkama, nebo když se protočí v dosaženém úspěchu třeba při hře na piano. Hned jsem si vzpomněl na groteskní výraz kancléře v Chrono Triggeru. Postavy na mě působí soudržně, jsou mi sympatické a líbí se mi jejich vzájemné popichování, různé popkulturní narážky (želva ninja a pizza) a vážné momenty jsou prokládány takřka cartoonovým a jiným situačním humorem, občas jsem se tedy zasmál. Zmínit musím i hudbu, jíž mě v drtivé většině času bavilo poslouchat. Je dynamická a pětce nedělá ostudu. Jo, a inventář je patrně neomezený, hurá.  

Příběh je opět spíše klasického charakteru. Čtyři krystaly jsou v ohrožení, je třeba je ochránit před zlem, a k tomu pak i celý svět, jenž se proměňuje a míchá dohromady i další dimenzi, do toho padají divné meteority. Ale přiznám se, že mě bavil způsob, jakým je vyprávění podáváno. Velkou měrou k tomu přispívají zmíněné postavy spolu s jejich neformální mluvou – kolemjedoucí hrdina Bartz na svém chocobovi, Lenna pátrající po zmizelém otci, pirátská kapitánka Faris a podivný stařík Galuf trpící ztrátou paměti, po němž pátrá záhadná dívčina Krile.

Později v příběhu jsem si vysloužil skvělou loďku, která se jedním kliknutím tlačítka převalí na hladině jako velryba a je z ní buď ponorka, nebo poletucha. Tento způsob přepravy se mi taktéž zalíbil, a stejně tak i průzkum pozemského světa (skvělá Phantom Vllage) nebo podmořského světa. Trošku mi tím evokuje podvodní průzkum v pokémoním regionu Hoenn (třetí generace, Emerald), bohužel však zde FFV postrádá onu nápaditou členitost a ukryté podvodní cestičky. Jedinou motivací je tedy hledání vstupu do dungeonů pod vodní hladinou.  

Stěžejní mechanika představuje 26 různých povolání a každá postava se je může naučit a vylevelovat. To mě chytlo tak moc, že jsem si je nakonec všechny vymaxoval na každé postavě (speciálně v GBA verzi existuje trik, jak si k tomu rychle vypomoci). A každá postava může využít až jednu další abilitu z již naučených ostatních povolání. Final Fantasy V je proto vlastně takový poloviční Octopath. Čtyři postavy, různá povolání a nespočet možných kombinací, ale omezený počet pro aktivní ability. Ve výsledku nelze sice využít ku prospěchu úplně vše, protože řada potvor je imunní na všechno možné, ale hráč si může najít pár funkčních řešení.  

Abych taky byl však někdy kritický, tak existuje jedna věc, která mi pila krev po celou dobu hraní a nenašel jsem nikde způsob, jak to přenastavit nebo změnit, a sice výměnu výbavy u každé postavy při každé změně povolání nebo ability. Jakmile se něco z toho změní, hra nabízí dvě možnosti – možnost automatického výběru výbavy a možnost úplného odstranění výbavy. Kde je možnost zachovat výbavu beze změny? Musel jsem to pokaždé přenastavovat (protože to se děje opravdu často) a ohromně to zdržuje v postupu, ach jo.  

Největší problém jsem měl až ve finálním dungeonu se superbossy, kdy nejvíc mi dala zabrat Neo Shinryu, která mě opravdu potrápila, než se mi ji podařilo skolit, což bylo dáno hlavně nízkou hladinou HP mých postav, protože jsem na ni šel asi dost underleveled. Pochopitelně už jsem se na ni vydal s vymaxovanými povoláními, takže velkou roli v úspěchu hrál Mimic s možností vybrat více pasivů. I tak mi to trvalo dost dlouho a chtělo to opravdu hodně přenastavování. V závěru jsem si vysloužil nevýznamnou odměnu ve formě Necromancera a Medal of Smiting. Yay.  

Jsem proto rád, že jsem si pětku zahrál, ačkoliv pořád je ještě prostor ke zlepšení. Trvalo mi to téměř 50 hodin a finální zamotaný dungeon také končím s postavami hned po 50. levelu. Bavilo mě farmení i grind. Po tomhle dílu se o něco více těším na další. Odehráno na chatě, verze GBA na Retroarchu, která mě konečně naučila přetáčení animací.  

Herní výzva 2024 – 7. Dohraj hru, ve které přímo ovládáš loď, ponorku nebo jiné plavidlo plovoucí po vodě nebo pod vodní hladinou (Hardcore) 

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50 hodin
Levely 51-52
Povolání na max každé postavy: 26/26
Naučené ability každé postavy: 118/118
Hra na piano 8/8
Neo Shinryu, Omega Mk.II, Enuo kaput
Medal of Smiting 

Jako poslední dvojici her z retro série o nejznámějších příšerkách mi zbývá ohodnotit FireRed a LeafGreen z doby třetí generace, relativně oblíbené remaky první generace v regionu Kanto. Vyšly v roce 2004, dva roky po Ruby a Sapphire a půl roku před Emerald. A zatímco Ruby a Sapphire se staly nejprodávanějším titulem na GBA, FireRed a LeafGreen je následovaly hned na druhém místě. Na jejich úspěchu se zřejmě podepsala čerstvá vizáž, Pokémoni z druhé i třetí generace a nové unikátní ostrovní lokace, které se objevily pouze zde.

Příběh je vlastně stejný jako v původních hrách. Začínáte jako Red nebo (konečně) Green v Pallet Town, od profesora Oaka dostanete jednoho z oblíbených startérů Bulbasaur, Charmander nebo Squirtle a vydáváte se na cestu stát se mistrem Pokémonů. Vaším rivalem samozřejmě není nikdo jiný než Blue, vnuk profesora Oaka. Příběh jsem více nastínil v Yellow, které je v zásadě příběhově stejné (akorát Pikachu chybí a Pokémona nemůžete mít venku), ale po poražení velké čtyřky se hráčům odemkne další lokace, rozlehlé souostroví Sevii Islands.

Sevii Islands je souostroví rozkládající se daleko na jihu od Kanto a dostalo svůj název podle sedmi největších ostrovů One Island až Seven Island (název je kombinací Seven a římské VII), ačkoliv ve skutečnosti jich je devět. Ostrovy Naval Rock a Birth Island se sice objevily i v následujícím titulu Emerald, hráč se k nim však ve FireRed a LeafGreen dostane pouze se speciálními eventovými vstupenkami MysticTicket a AuroraTicket (event je dnes bohužel již neaktivní). Mezi ostrovy hráč cestuje trajektem; pouze na některé z nich může surfovat.

Pokédex hráč musí také upgradovat. Teprve když dohraje hru a chytí alespoň 60 Pokémonů, tak mu profesor Oak věnuje national dex, konečně rozšiřující jeho lovecké možnosti až na 386 čísel. Reálně jde však ve hře chytit pouze několik málo Pokémonů z druhé i třetí generace; a to právě na Sevii Islands. Všechny ostatní je potřeba přetáhnout z Ruby, Sapphire a Emerald. Výměny jsou tady ale poněkud složitější. S onou trojicí lze měnit za použití Game Link Cable (kabel fyzicky propojující konzole GB, GBC a GBA). V rámci ostatních her FireRed, LeafGreen, ale nově i Emerald, je možné použít GBA Wireless Adapter, externí přípojku nahrazující kabel, přes kterou lze na krátkou vzdálenost přetahovat příšerky bezdrátově.

A jak je to tedy s nejvzácnějšími Pokémony ve hře? Articuno a Zapdos se dají chytit na známých místech, ale Moltres se nyní přestěhoval na Island One. Mewtwo si opět sedí ve své jamce v Cerulean Cave. Jelikož jsem již zmiňoval Naval Rock a Birth Island s eventovými tickety, tak bych měl doplnit, že MysticTicket zpřístupňuje ostrov s Lugiou a Ho-ohem, druhý AuroraTicket potom dokonce Deoxyse (v oficiální hře již obojí není přístupno, ale na emulátoru si ještě můžete pomoct podvůdkem). EDIT: ve verzi na Switch je nyní dostanete automaticky po poražení elitní čtyřky!
Trochu obtížné je dostat se k psímu triu. Ve hře totiž musíte nejprve Sevii Islands zbavit rakeťácké tyranie, po níž se odemkne jeden ze psího tria podle toho, jakého jste si vybrali startéra: Bulbasaur - Entei, Charmander - Suicune, Squirtle - Raikou. Onen potížista se rozběhne do světa a potkat ho můžete pouze náhodným soubojem, ze kterého ovšem rychle uteče, proto se doporučuje nachystat si na něj masterball. A to je vše k legendárním Pokémonům chytitelným ve hře. Z dnešního pohledu výběr není moc veliký. Navíc s přihlédnutím k neaktivním eventům se dá téměř mluvit o podpásovce. Co se dá dělat.

Celá hra je nicméně zabalena do uhlazeného pixelartu, hrají k tomu známé melodie brnkající na nostalgické receptory, samo se to hraje a obtížnost patří k těm opravdu lehkým. Ostatně celá pokémoní série působí zcela odpočinkovým dojmem a zrovna FireRed a LeafGreen není výjimkou. Hru dohrajete cca za 2-3 odpoledne. Sevii Islands navíc docela vkusně doplňují herní svět o další místa, takže ani o exkluzivní prvek není nouze. Herní mechaniky a vychytávky odpovídají hrám třetí generace; třeba Vs Seeker umožňuje znovu vyhledat a bojovat s trenéry venku). Párové remaky zde prostě trefily do černého a já jim celkem nemám co vyčítat, osobně je považuji za lepší průměr (po nich už přišel zatím jediný opravdový remake na Switch, a to Let’s Go Pikachu / Eevee, z nichž mám zhruba podobný dojem). Rozhodně si ale tyto hry víc užijí ti, kdo ještě do regionu Kanto nikdy předtím nezavítali.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pokémon Emerald je zřejmě nejvhodnější volbou pro hraní z třetí generace pokémoních her. Podobně jako u dřívějších generací, i tady platí, že do třetice všeho dobrého přinesla dodatečná verze původních her Ruby a Sapphire notná vylepšení. Podívejme se však na hru z této trojice (trojice, která jako jediná z celé série vyšla na Game Boy Advance - mimo remaky LeafGreen a FireRed) pěkně od začátku.

Začínáte jako dítě dvou přítomných rodičů (to jsou novoty!) v osadním městečku Littleroot Town v regionu Hoenn. Váš taťka je dokonce šampionem nedalekého stadionu. Hned vedle bydlí váš rival či rivalka Brendan/May podle toho, za koho hrajete – jeden charakter je váš, druhý je rival. A další vedlejší barák je laborka profesora Birche. Po úvodní rutině ho najdete hnedka za osadou, kde zdrhá před rozčileným Pokémonem, takže ho musíte zachránit tím, že si z jeho pohozených zásob vyberete svého startéra a s ním svedete první souboj. Asi to nemusím zmiňovat, ale startéři třetí generace jsou Treecko, Torchic, Mudkip.

Tato trojice her je v rámci levelování jedna z těch nejlehčích vůbec, takže v postupu by neměl být nejmenší problém, zvlášť pokud zase budete trénovat jen toho jednoho, se kterým porazíte všechno. Snadno tak uplatníte taktiku „veni, vidi, vici.“ A tak za chvíli vyrážíte na cestu trenéra Pokémonů po Hoennu, zatímco bojujete a chytáte nové i staré Pokémony. Hoennský pokédex má necelých 140 nových Pokémonů, zatímco celkový 386, takže s chytáním budete mít co dělat, avšak na kompletní doplnění je nezbytné klasicky využít pomoci zvenčí a vyměňovat.

Hned v prvním stadionu, na který narazíte, sídlí váš taťka (ten herní), ale souboj vám nepovolí, protože jste zelenáči. Takže nejprve procestujete půlku regionu, abyste se pak mohli vrátit a dát mu pořádnou nakládačku. Kromě taťky je tu asi nejikoničtější postavou Steven, syn šéfa vývojářské společnosti Devon. Zatímco v Ruby a Sapphire je Steven místním šampionem ligy, v Emerald už běhá po světě jako silný trenér a pomáhá vám zdolat některé překážky, například neviditelné Kecleony, překážející v cestě.

Úplně největším lákadlem hry Emerald jsou však legendární Pokémoni. V předchozí Ruby jste mohli chytit Groudona a Latiase, v Sapphire Kyogre a Latiose, a v obou jako bonus Rayquazu. V Emeraldu chytíte všechny tři a výběrem barvy jednoho z Lati@sů. Bohužel, jak to tak bývá, ze zbytku existujících legend jsou dnes již opravdu jen legendy o časově limitovaných eventech, při kterých vám hra v době konání umožnila chytit i další, jako třeba Mew, Ho-oh, Lugia nebo Deoxys. Teď se můžete pustit jedině do pochytání Regi-tria.

Rakeťáky vystřídaly dva týmy peroucí se o nadvládu nad zemí a mořem. Tým Magma chce probudit Groudona, tým Aqua chce probudit Kyogre. Zatímco v předešlých dvou hrách jste bojovali jen proti jednomu týmu, tady se mydlíte střídavě s oběma. A pokud jde o Groudona a Kyogre… probudí se oba dva a začnou se přetahovat v kráterním městečku Sootopolis City. Aby nezničili všechno lidstvo, musíte se na Stevenovu radu vydat za Rayquazou a přimět ho pomoci. Další postup ohledně těch dvou vám vytyčí institut pro měření počasí.

Nakonec se tedy úspěšně dostanete až k elitní čtyřce, která by ale měla být nanejvýš průměrně těžká/jednoduchá. V rámci post-game můžete vlézt ke Stevenovi domů a vzít si od něj odměnu. Pokémona Belduma. Obecně z ostatních doplňků může zaujmout nové HM Dive, díky kterému můžete prozkoumávat rozsáhlé podmořské plochy a nacházet tajné jeskyně a průplavy. Inventář je o něco přehlednější, ale zase potřebuje tu a tam pročistit. Poprvé v generaci dostalo prostor interaktivně vizuální PC úložiště Pokémonů, takže už přímo vidíte i podobu Pokémona, jehož přesunujete (dříve šlo jen o textový název s obrázkem). Co se týče grafiky, tak na svou dobu šlo o dlouho očekávaný upgrade. Dnes je to jen příjemné retro a pokud víte, co a jak, celou hru můžete dohrát za jedno-dvě odpoledne. Opravdový zásek jsem měl asi jen jednou či dvakrát a musel jsem si dopomoci návodem, ale při logické úvaze nepotřebujete ani to. PokéNav (herní vymoženost nahrazující předchozí vychytávky z her) nabízí zobrazení mapy, volání známým osobám, nabušenost jednotlivých Pokémonů a přehled vašich vyhraných stužek v soutěžích poké elegance a krásy (generační premiéra). Návrat zažilo i cyklo kolo, a to hned ve dvou variantách, které je potřeba měnit v obchodě dle náročnosti terénu - Mach Bike umožní nabrat rychlost a vyjet do kluzkých povrchů nebo přejet praskliny v podlaze, s Acro Bike můžete přeskákat přes malé překážky i do kopce.

Jinak post-game hra vám nabídne celý jeden velký ostrov k prozkoumání a téměř nekončícím zápasům. Celá oblast je nazvaná Battle Frontier a vlastně tvoří jedinou větší výzvu ve hře (která navíc v Ruby a Sapphire úplně chybí) a pár dalších unikátních Pokémonů k chycení.

Osobně jsem byl ze hry nadšen někdy v době vydání, dnes už je to spíš přežitek doby, ale pořád příjemný na rychlé zahrání, občas s ikonickou hudbou. Pro lepší požitek však doporučuji v mnohém vylepšený remake pro 3DS Omega Ruby nebo Alpha Sapphire, kde už se dá hrát i s mega evolucemi. Hodnotím jako lepší průměr.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.