Return to Castle Wolfenstein byl jedním z mých největších herních restů. Hru jsem hrál poprvé těsně po vydání a z nepochopitelných (nebo zapomenutých) důvodů jsem skončil někde v druhé polovině. Když jsem se teď po více než dvou dekádách k titulu vrátil, některé mise či levely jsem si matně pamatoval a zkrátka mi vše přišlo povědomé. Je fér říct, že hra samozřejmě zestárla a patří už spíše do škatulky retro hraní. Já mám však tuto éru FPS rád, vzešla z ní hromada klasických a kvalitních stříleček, které jsou pohodově hratelné i dnes. 

A mezi ně patří i právě Return to Castle Wolfenstein. Jak už to u série bývá, jde o přímočarou střílečku plnou nepřátel z řad nácků doplněných nějakým tím nadpřirozenem. Přestřelky s německými vojáky mě bavily velmi, speciálně upravení supervojáci byli také fajn, horší to bylo s tou nemrtvou cháskou. Všelijací ti Dark Knighti, ohniví ghůlové a podobní mi pili krev, části s nimi mě moc nebavily, přestože kobkám ve druhé misi nemůžu upřít slušnou hororovou atmosféru.

Levely samotné byly velmi zábavné, i když i tady mi trošku vadily mise, kde nesmím nechat spustit poplach. Nakonec to však nebylo tak těžké a přeci jen to skladbu misí oživilo. Za nejhorší level bych tak označil spíš ten se závěrečným bossem, který mě tedy moc neoslovil. Jinak jde o mise s opravdu povedeným level designem (a za nejlepší bych označil asi X-Labs). Arsenál ve hře je parádní, od klasických kulometů po Tesla Gun, se vším se zabíjí skvěle. 

Také musím přiznat, že mi hra rozhodně nepřišla jako procházka růžovým sadem, třeba ve zmíněných kobkách jsem dostával pěknou čočku a se supervojáky byl také solidní kříž. Return to Castle Wolfenstein je každopádně po tolika letech stále skvělý titul s povedeným gunplayem, parádními lokacemi i dobrou atmosférou. Hrál jsem bez jakéhokoliv grafického či jiného módu a musím říct, že hra vypadá i dnes obstojně a stojí za zahrání. A když ne ve vanille, tak klidně s RealRTCW modem či jakýmkoliv jiným.

Viděl jsem první dvě série Ricka a Mortyho a líbily se mi hodně. Takže jsem očekával, že humor High on Life mi sedne, takže byla spíš otázka, jak na tom bude zbytek hry. A ona je to i z hlediska hratelnosti velmi zábavná akce.

Samozřejmě prim hraje humor a neustálé povídání ukecaných zbraní z rasy Gatlianů. Někomu může přijít nekonečné žvatlání arsenálu otravné, mě ale bavilo po celou hru. High on Life ale má i další humorné postavy i místa a obsahuje také docela slušné množství vtipných detailů.

Zbraně nejsou ale jen ukecané, ale popravdě i dost povedené z hlediska gunplaye. Každá z pětice je jiná, krásně se doplňují a střílení z nich je zábava. Zbraní je tedy sice jen pět, z toho jedna až ke konci, ale vzhledem k délce hry to úplně stačí i díky tomu, že každá z nich má dva mody. Plus je zde i skromné množství upgradů.

Povedené jsou i světy, do kterých se v rámci plnění misí podíváme. Také jich je sice jen pár a zpětně se do nich vracíme, ale jsou docela propracované a třeba lokace planety Port Terrene se mi líbily hodně a považuji je za nejzábavnější.

Příběh je v jádru jednoduchý, drogový kartel G3 napadl Zemi, lidstvo zotročil, protože jsou tou nejlepší drogou ve vesmíru. Hlavní hrdina hry během chaosu při útoku mimozemšťanů nachází Kennyho, Gatliana, který mu v rámci budoucí spolupráce přesune jeho celý barák i se ségrou (která je úplně boží, tuhle postavu jsem si zamiloval, a to i díky dabingu) na planetu Nova Sanctus, odkud se vydáváme lovit bossy z kartelu G3. Dokud nezničíme toho posledního. A u toho tak trochu dávat pozor na ségru. A na Genea. Nesmíme zapomenout na Genea.

No je to dobrodružství, které stojí za to si zahrát, pokud vám sedí humor Justina Roilanda a máte rádi bláznivé střílečky. 

Jo a to kolo nespouštějte z očí, odměna pak stojí za to :P

Coffee Talk jsem měl v plánu zkusit už přes Vánoce, nakonec jsem hraní odložil na leden a rovnou se mi hra krásně hodí do výzvy. Hra mě každopádně nalákala už v dobách Fritolova komentáře, přestože vizuální novely až tolik nehraji. Tady mě ale nalákala atmosféra baru a vizuál, plus navíc příprava čajových a kávových nápojů. A čaj a kafe, to já můžu.

Fritol ve svém komentáři píše, že hra není pro každého. A má rozhodně pravdu. Hrajeme za baristu, návštěvníkům připravíme nápoj který chtějí, v některých momentech spíše takový, který potřebuje. A pak nasloucháme. Nasloucháme jejich povídání, jejich životním příběhům, radostem i trápením. A do jejich vyprávění zasahujeme právě připravovanými nápoji a tím ovlivňujeme budoucí dění. Takže hra je jen a pouze o příbězích návštěvníků baru.

Svět vystavený ve hře se dá zařadit do fantasy odehrávající se v současné době. Máme zde mimo lidí i vlkodlaky, upíry, sukuby, dokonce například i nekomimi. Je nutné ale říci, že hra reflektuje současnou liberální dobu. A je to druhý důvod, proč hra nemusí sednout každému.

Hra je ale velmi dobře napsaná a příběhy většiny návštěvníků mě bavily. Samozřejmě někdo bavil více, někdo méně. Mou nejoblíbenější postavou se nakonec stala spisovatelka Freya, nejstálejší zákazník a milovnice espressa. Fajn byl i vlkodlak Gala, ale třeba jeho upíří kámoš Hyde mě moc nezaujal. Je tu ale jedna postava, která mi nesedla ani trochu, a to je Neil, to už mi přišlo až moc takové...divné :)

Audiovizuál je pak vzhledem k tématu hry naprosto dokonalý. Hudba ke hře sedí naprosto dokonale a grafické ztvárnění je jeden z důvodů, proč jsem se začal o hru zajímat. Prostě to tak nějak dokonale k sobě pasuje a vytváří tak nádhernou atmosféru malého baru. Úplně cítím tu vůni kávy.

Coffee Talk mě dokázalo ve výsledku velmi dobře pobavit, byť záleželo, jaká sestava zrovna na barové stoličce seděla. A proto dávám nakonec velmi dobré hodnocení. Je to dobrá hra, dobře napsaná a dobře vypadá.

Je docela obtížné tuto malou adventuru hodnotit, protože je určená převážně pro ty nejmladší hráče, pro které je Čtyřlístek určen. Já si jej pustil tak napůl ze zvědavosti a napůl z nostalgie, protože v dětství jsem ho měl velmi v oblibě.

Hra je to krátká a velmi jednoduchá. Je to vlastně jeden komiksový příběh převedený do malé adventury. A příběhem je to klasický Čtyřlístek - přátelé objeví podvodníky na zimních hrách a přesně ve svém stylu jim dají ponaučení. Protože je to hra pro malé hráče, nečekejte žádný zásek. Máme zde sice inventář, ale jdou do něj sbírat jen ty předměty, které zrovna daná postava potřebuje, což jsou většinou maximálně dva. Každý úkol je pro dospělého hráče maximálně jednoduchý a lokací je také jen pár. Což je u půlhodinové hříčky docela logické.

Je to ale i tak příjemné hraní, příběh má své Čtyřlístkové kouzlo a ty postavy jsou prostě fajn. Potěší také povedený dabing. A hodnocení? V sedmi letech asi 100% :) Teď jako dospělý hráč nevím, rozleželo se mi to během dne na 6,5. Ale jestli máte děti, zeptejte se jich :)

Druhý díl Marathonu se mi líbil o něco více než ten první, který byl i přes některé nesporné kvality chvílemi docela úmorný a měl své problémy. Dvojka také není dokonalá, ale hrála se mi daleko lépe a tak nějak mě i víc bavila.

Na prvním dílu mi nejvíce vadil systém ukládání v podobě terminálů, které jdou v levelech najít. Tady je systém úplně stejný, ale přijde mi, že jejich rozvržení je daleko lepší a téměř se mi nestalo, že bych musel opakovat třeba celý level. Levely jsou také světlejší, takže se nejen na hru lépe kouká, ale je také přehlednější a nebloudil jsem tak často. Tedy až na level s názvem 9000 Feet Under, kde jsem zkysnul asi hodinu, bloudil stále dokola a na hru nadával. Nakonec se ukázalo, že je nutné jen přeskočit lávu na lávku...kolem které jsem celou tu dobu chodil. 

Jinak jsou levely na vysoké úrovni a stejně jako v prvním díle platí, že díky příběhu má každý z nich nějaký cíl a smysl. Trošku mě však zklamal závěr hry, kdy se nám asi ve dvou levelech dostane pomoci tak silné, že ani nemusíme střílet. Poslední level mi pak přijde až na jednu povedenou "past" trošku odfláknutý a nezábavný, včetně úplného závěru. Škoda.

Audiovizuál a atmosféra navazuje na první díl, opět vše na dobré úrovni, ocenit musím i zvuky, třeba bublání lávy mimo jiné v mém oblíbeném levelu 9000 Feet Under bylo znamenité a atmosférické. 

Do lávy nebo i vody lze skákat a také v ní plavat (v lávě dost nedoporučuji, ale jednou či dvakrát není zbytí), akorát vylézt je problém z největších a vždy mi to chvíli trvalo. Člověk se musí neustále potápět a zkoušet nějak vyskočit, ale fakt jsem na to do konce hry nepřišel a dost se tím trápil. Ve vodě se lze ohánět jen pěstmi, jediná střelná zbraň, kterou lze použít, je fúzní pistole, která při výstřelu zraní i vás, takže super.

Nová zbraň, dvouhlavňová brokovnice, je skvělá a používal jsem ji dost. Potěší i noví nepřátelé. Z nepřátel mi za zmínku stojí navrátivší "nakažení" vybuchující kolegové vojáci, kteří mi tu pili krev. Když máte málo života a motá se jeden kolem vás a vy nevíte, jestli je s vámi nebo se vám rozprskne do ksichtu, to je k nezaplacení. 

Na Marathon 2: Durandal budu mít o něco lepší vzpomínky, ale platí, že obě hry mají něco do sebe a určitě stojí za vyzkoušení.

Marathon se mi hodnotí těžce, na jednu stranu to rozhodně není špatná hra, ale takhle po letech je i docela vyčerpávající a trochu zestárla. Tady jde vidět, jak Doom co do hratelnosti předběhl svou dobu.

Za největší klady považuji atmosféru a zajímavé nápady v misích a level designu (o něm ale ještě později). Nejde jen o to dostat se na konec levelu a postřílet hordy nepřátel. Mise jsou různé, někdy musíme vystřílet celý level a nikoho nevynechat, jindy někoho zachraňujeme, něco ničíme, ubývá nám kyslík, prostě každý level má svůj příběhový smysl a to je fajn. 

Level design je dobrý, ale i není. Mohou za to ukládací terminály, které jsou rozesety mizerně a je jich málo. Třeba jeden ke konci levelu, pak jsou najednou v jednom levelu tři a v dalším žádný. Fakt zábava opakovat část předchozího levelu v případě smrti... Levely jsou brutálně spletité a zamotané, herní dobu prodlužuje bloudění a hledání čehokoliv, co nás posune dále. Tak to ale v tomhle žánru chodí. Nejhorší je, že levely jsou dost tmavé, takže přehlédnout chodbu nebo tlačítko je úplně normální. Zábavnost levelů kolísá, některé jsou super, jiné zmatené a nelogické.

Nevím jak fér je u tak staré střílečky hanit umělou inteligenci, ale několikrát se mi stalo, že se mi za zády objevil nepřítel a nedělal nic, dokud jsem nevystřelil já. 

Co funguje na jedničku je spojení atmosféry, grafiky a příběhu. Opravdu jsem se cítil ztracený ve vesmírné lodi daleko, předaleko od domova. Design nepřátel je také fajn, arsenál mi přišel dostačující a pocit ze střelby naprosto uspokojující.

Nabízí se otázka, jak bych hodnotil Marathon, kdyby se mi dostal do ruky v devadesátých letech. Tak nějak bych očekával, že by se mi líbil hodně a bral bych ho za klasiku. Takhle po letech je to už trošičku kostrbatá hra s nánosem rzi, ale i tak v sobě uchovává dostatek kvality na to, abych hodnotil nadprůměrně.

Na Ice Age Scrat's Nutty Adventure jsem narazil při hledání vhodné hry do Herní výzvy 2024 (téma Cesta do pravěku). Jedná se o velmi jednoduchou plošinovku, která je zaměřená spíše na mladší hráče. S tím, že by měla zabavit i starší publikum, tak jak už to u podobných her bývá. Jenže ouha. Sypmatická veverka z filmové série Doba ledová bohužel hledá ten nejlepší žalud ze všech žaludů ve hře dosti pochybných kvalit.

Problém úplně nevidím v příběhu, který je naprosto obyčejný a jednoduchý, což ale ke Scratovi sedí. Zkrátka zase vlezl kam neměl, teď má za úkol najít čtyři speciální žaludy, za což mu je slíbený ten nejkrásnější a nejlepší. Hra nás pak vyplivne do světa, každý ze žaludů najdeme v jiné lokaci. Každá z lokací vypadá jinak a i graficky je docela ucházející, některé výhledy do okolí na mamuty či dinosaury vypadají moc pěkně.

Hratelnost už je horší. Za prvé mechanik je žalostně málo a po dobu pěti hodin děláme prakticky to samé. Po nalezení každého ze žaludů se sice naučíme novou dovednost, ale že by hráč cítil, že se tím hratelnost někam posunula, tak to vůbec. Za druhé ovládání a kamera v této hře je na podprůměrné úrovni a zbytečných pádů zde prožijeme až nezdravé množství. Zamrzí také různé glitche, občas se propadneme skrz textury, grafika někdy problikává.

Ve hře máme i nepřátele, kteří... jsou neškodní a úplně zbyteční. Jedná se převážně o různé brouky, jakési jedovaté komáry či kraby, párkrát narazíme na vlky, přes které se musíme tiše proplížit, jinak na nás zaútočí a bude problém - jak nám říká hra. Je to ale úplně jedno, protože všem nepřátelům stačí prostě...odejít. O trošku lepší jsou bossové, sice nepředstavují extra výzvu, ale patří mezi to zábavnější ve hře. 

Zkrátka hra jako taková je zklamání. Vypadá sice pěkně a nehraje se vyloženě špatně - stále je to v jádru klasická 3D plošinovka, ve které sbíráme krystaly, skáčeme všude možně a občas něco krouhneme. Jenže hratelnost je slabší, zábavných mechanik je málo a když se přidají problémy s kamerou a nějakými těmi bugy, nestačí to ani na průměrné hodnocení.

Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou hru podle filmové licence. Terminator je i přes rozporuplné poslední filmy dost silná značka se zajímavým lore a stejně jako u Robocopa s ním pracuje Teyon velmi dobře.

Akční část hry je zábavná střílečka s průzkumem okolí. Mapy jsou docela rozlehlé, nepřátel je zprvu menší množství, takže dost času zkoumáme a lootujeme. Postupem hrou už samozřejmě na dalších mapách nepřátel přibývá, přidají se Terminátoři a s nimi také zábava. Fajn je, že mimo hlavního úkolu můžeme plnit také vedlejší mise. Důležitým prvkem jsou také rozhovory a následné volby, některé rozhodnutí ovlivní konec hry, což je také super. Dávkování hratelnosti se povedlo, chvíli průzkum, chvíli střílení, stealth, pak bunkr a rozhovory a hurá na další misi.

Grafika je pěkná, ale není to top, postavy v bunkru často stojí prkenně na místě, tady jde vidět, že je to zkrátka AA titul. Hlavně Jennifer vždy zvláštně postává a divně kouká. 

Špatná je také umělá inteligence, ale jakože hodně, přelstít terminátory je až moc snadné, jak v akci, tak při stealthu. Bohužel to jde vidět i u souboje s Infiltratorem, tam jsem s ním chodil jen kolem kontejneru a byl z toho úplně v lese.

Jinak je to velmi atmosférický titul, ze kterého duch série krásně dýchá. Přiznám se, že film Terminator Salvation vůbec nemám rád, ale tohle provedení války mi sedlo. Těch 80% je možná trošku nadsazených, ale při hraní jsem se dost bavil. Takže tak.

Konečně pokořeno. Z Final Fight jsem vždy cítil takovou tu osmdesátkovou/devadesátkovou nostalgii, příběhově je to takové to správné dobové béčko, něco jako když jsme si tehdy půjčovali videokazety s filmy, kde hrál například Michael Dudikoff a šlo jen o pěsti, kopy a pomstu. O příběh ale až tak nejde, jde o hratelnost. A ta je stále dost super.

Předně musím říct, že ta hra je fakt těžká a hrát ji na automatu, asi tam pár stovek nahážu. Jsou pasáže, které jsem projel jako nůž máslem, jinde jsem ale dostával neskutečně po držce. Stačí se nechat obklíčit a velká část života je v tahu. Supersilné útoky mají i bossové, tam si hráč musí dát sakra bacha, jinak je hnedka v pánu. A když se na jedné obrazovce sejde silný boss doplňovaný několika vlnami řadových nepřátel, je teprve o zábavu postaráno a prsty kmitají jak při hraní Etude Op. 10 No. 4 od Chopina.

I při náročném hraní je však hra návyková, dobře se ovládá a také i pěkně vypadá. Průchod městem nabízí různorodé lokace i slušný počet nepřátel a je to zkrátka jízda. Hru jsem prošel za Codyho Traverse a překvapil mě docela ucházející počet různých chvatů a kopů. Když se k tomu přidají i nože, trubky či meče, na které lze ve hře narazit, máme tu docela solidní porci možností, jak nepřátele porazit. 

Final Fight je zkrátka beat 'em up ze zlaté éry tohoto žánru a jeden z jeho must-play titulů.

Přiznám se, že původně jsem neměl komentář v plánu, ale nakonec to dopadlo tak, že se musím trošku vypsat. The Order: 1886 je totiž jedna z nejrozporuplnějších her, které jsem kdy dohrál. 

Začnu tím nejkvalitnějším, a to je grafika, atmosféra a svět. Steampunkový viktoriánský Londýn vypadá skvěle i po letech, audiovizuálně je hra na vysoké úrovni. Je to jako opravdový výlet do tehdejšího (byť alternativního) Londýna, každý dům, kočár, oblečení postav i dabing atmosféře napomáhá. Jediný háček jsou černé pruhy, kvůli kterým se kochá o něco hůře.

Obstojný mi přišel i příběh. Nebo takhle. Je to béčko a je ke hře nutné tak přistupovat, což asi nebylo úplně v plánu. A ze začátku působí ještě k tomu trošku jako klišé (řád, rebelové, upíři, vlkodlaci), ale i díky solidnímu writingu a dabingu je nakonec docela dobře vedený a bez výraznějších hluchých míst. Je ale fér říct, že ten svět má větší potenciál a je škoda, že hra dopadla jak dopadla. Mínus je, že vše končí dost brzy, přeci jen má hra nějakých 6 hodin a navíc nepůsobí zrovna uzavřeně. Divné je také rozvržení kapitol, kdy jedna má třeba hodinu a je plná akce a v následujících dvou sledujeme jen příběh a mají dohromady deset minut.

Ještě více rozporuplná je hratelnost. Přestřelky mě tradičně bavily, není na nich nic objevného, zkrátka krýt se a snažit se střílet do hlav. Hra je lineární, dobře odsýpá, lokace jsou navržené dobře a například mise na vzducholodi se mi líbila velice a byla jedním z vrcholů hry. Jenže...má to háček.

Hra je doslova prošpikována jedním z největších omylů v historii videoher - QTE. Quick time eventy jsou téměř všude a zrovna v jejich nejhovadštější formě. Souboje na pěsti? QTE. Přestřelky s vlkodlaky? QTE. Stealth? QTE.

Zrovna stealth, naštěstí v této podobě pouze v jedné misi, je něco neskutečného. The Order: 1886 obsahuje dost možná nejhorší stealth misi, kterou jsem kdy viděl. 

I tak dávám hře slušnou sedmičku, i přes neduhy se jedná o slušnou jednohubku na pár hodin. Paradoxně tomu možná nakonec pomáhá i kratší herní doba, takže mínusy nezačnou tak štvát.

Poslední týden jsem si zahrál za keltskou válečnici trpící schizofrenií, za bývalou pacientku sanatoria, za osamoceného astronauta na měsíci a nakonec jsem se vyrovnával se ztrátou blízkého. Už to chtělo něco pozitivnějšího. Tak jsem zkusil Lake.

Co mi dalo Lake hnedka od začátku je pohoda. Hra má uklidňující atmosféru, hráč si se svou hrdinkou jen tak jezdí, roznáší poštu a tu a tam si pokecá se starými známými či pozná nové obyvatele. Občas pro někoho něco uděláme, když budeme chtít, zkrátka se tak vžíváme s městečkem.

Tak je to vlastně po celou hru. Jak jsem postupoval hrou a příběhové linie, byť jednoduché a obyčejně lidské, se trochu rozjedou, přišlo mi doručování pošty už trošku nudné a těšil jsem se na další rozhovory. Ty jsou napsané většinou dobře, i když to občas solidně zaskřípe, ale spíš se tomu člověk pousměje. Většina postav je sympatická, někteří jsou zábavní, někteří trošku nudnější, tady asi záleží na vkusu. Jinak je to spíš přehlídka dokonalého městečka se skvělými lidmi, tak trošku ráj na zemi. Jako já bych zůstal :) Osud hrdinky záleží na hráči, hra má tři konce.

Mám trochu výhrady ke grafice, kdy prostředí vypadalo pěkně, ale moc mi neseděly modely postav, působily vykuleně (nejvíc hlavní hrdinka) a možná až moc cartoonově. Malou výhradu mám také k chůzi hlavní hrdinky, takhle se courat, to by u české pošty doručovala až do čtyř do rána.

Jinak je to slušná adventura. Klasický feel good. Není dokonalá, nesedne každému a asi na ni musí být i nálada. Já se ale pobavil dobře.

Zprvu jsem měl z The Artful Escape trošku rozporuplné pocity. Hra začala zajímavě, ale než se pořádně rozjela, chvílemi se mi táhla a trošku jsem se i nudil. Jakmile ale začne hrdina putovat po roztodivných planetách, začne ta pravá hudební zábava. I tak jsem měl ale místy pocit, že by určité pasáže mohly být kratší.

Největší klad hry je jasný - audiovizuál. Některé scenérie jsou v kombinaci hudby, grafiky a animace naprosto dechberoucí , v těchto momentech mě hra strhla a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Psychedelické barvy, prostředí plné fantazie a prapodivných tvorů, do toho parádní kytarové riffy, v tomto hra naprosto exceluje.

Příběh o hledání sebe sama je lehce praštěný a chvíli mi trvalo, než jsem mu přišel na chuť. Trošičku mi přišel jak nějaká muzikálová epizoda Rick and Morty, ale bez šíleného humoru. Hudební minihry jsou jednoduché, ale i tak jsem to občas zmastil. Ale žádný postih za to není, prostě opakujete, dokud to nevyjde tak jak má.

Za zmínku stojí také povedený dabing, okořeněný o zvučná hollywoodská jména, jako Mark Strong, Lena Headey nebo Jason Schwartzman.

Nakonec tedy velmi fajn hra. Má své silné momenty, jen z hlediska gameplaye se mi občas ale lehce táhla. I tak určitě stojí za zahrání.

Docela fajn hra pro mladší hráče. S hlavním hrdinou se pohybujeme zmenšení po domě, úkolem je nalézt součástky, díky kterým opravíme raketu a budeme se moci vrátit domů. Žánrově se jedná o sci-fi, v domě se zastavil čas v roce 1991 a pomáhají nám brouci, kteří si zde vytvořili vlastní kulturu. Je tedy otázka, co se to vlastně děje a k tomu i příběh směřuje. A vlastně se mu nedá ani moc co vytknout. 

Hra je rozdělená na levely, v každém je nutné najít součástku k opravě rakety. To ale není tak jednoduché, zdejší broučí obyvatelstvo má vždy nějaký problém, který je třeba nejdřív vyřešit. Například je nutné upéct dort, takže musí hráč sehnat ingredience. Cesta k nim bývá často složitá, přeci jen, když jste velcí jako brouk a musíte najít cestu na polici pod stropem, chvíli to trvá. A tady jsou důležitým prvkem právě Tinykinové, které musíme v každém levelu nasbírat. Někteří mají sílu a mohou nést těžké předměty (každý předmět ukazuje, kolik Tinykinů je třeba, aby byl zvednut, a to platí pro všechny druhy Tinykinů), jiní vybuchují, další si můžeme naskládat na sebe a po nich vylézt. Hratelnostně? Jednoduché, oddechové a zábavné. 

Ve hře sbíráme i zlato, za které si můžeme v každém levelu vylepšit bublinu, hrdina totiž může pomoci ní plachtit vzduchem. Čím více bublin, tím delší dolet. Jinak pád na zem a smrt. Za kterou není absolutně žádný postih, hra ukládá prakticky neustále a po smrti je hráč přesunut na místo, odkud "skočil".

Ve hře nenajdeme žádné nepřátele (jen bacha na masožravé kytky) ani záporáka, je to celé úplně mírumilovné a odpočinkové. Cením nápad, ke hře se hodící grafické zpracování, prostředí plné tajemných míst a detailů i humor. Zkrátka naprosto odpočinková hra. A pokud vám nebylo 15, klidně si 10% přidejte.

První Marvel's Spider-Man mě mile potěšil, nečekal jsem, že mě bude superhrdinská hra tak bavit. I když se na superhrdinské filmy podívám rád (i přesto, že poslední dobou stojí za prd, tak Marvelovku z MCU universa nevynechám), do her se mi nikdy moc nechce. Po měsíci od jedničky jsem se dal i do Marvel's Spider-Man: Miles Morales a přestože je hra zajetá ve stejných kolejích, v něčem je lepší. Ale v něčem i horší.

Za prvé mě víc bavil Miles Morales jako charakter. Nebo takhle. Petera Parkera mám rád, je to ikonický charakter. Ale jeho příběh jsem viděl zpracovaný už tolikrát, že mě přeci jen méně známé příběhové pozadí Milese Moralese zaujalo. Jeho rodina, přátelé a záhy i nepřátelé, to vše působí v rámci universa osvěžujícím dojmem.

Hratelnost je úplně stejná jako v předchůdci, jen Miles může používat energetický výboj v mnoha podobách, což se hodí při soubojích a samozřejmě to má opodstatnění i v příběhu. Tady Insomniac Games zaslouží jedničku třikrát podtrženou, souboje jsou zábavné a svižné, a když k tomu připočteme i Spider-Manovský pohyb po městě, tak to je úplná lambáda, téměř dokonalé.

Protože se jedná o takový mezi díl, není hra tak rozsáhlá jak první Spider-Man. A to je také v jednom ohledu plus. Collectibles tu máme, ale daleko v menším počtu, takže nehrozí nudný grind v případě, že chceme hru kompletovat třeba na platinovou trofej. Navíc jejich sbírání má i někdy smysl, protože se dozvíme o minulosti určitých charakterů.

Jak jsem psal, v něčem je Miles Morales trochu horší. A tím jsou záporáci. Jediný, kdo má charisma je Simon Krieger, kterého skvěle nadaboval Troy Baker. Tinkerer je pak jako záporák velké zklamání, něco tak tupého a otravného jsem už dlouho neviděl. Závěrečný souboj je pocitově delší než Sátántangó od Bély Tarra a nepředstavuje žádnou extra výzvu. Příběh samotný ale tak hrozný není, spíš je to superhrdinská klasika, akorát tím, že je hra kratší, tak skončí až moc rychle.

Nezbývá než dodat, že stejně jako předešlý díl je to skvěle hratelný a naprosto zábavný popcorn. 

Jo a JJJ je king :)

Velmi solidní adventura, která stojí hlavně na příběhu. Inspirace H. P. Lovecraftem se nezapře, celá hra má často až mystický nádech a postupné objevování tajemství ostrova, a s tím vlastně i hlavní hrdinky, je parádní a díky tomu jsem hru dohrál během jediného dne. A přesto, že hra není hororová, jak by se možná dalo čekat, i tak se dá najít pár děsivějších momentů. 

Hra je rozdělená na šest kapitol, každá kapitola nabízí trošku jiné prostředí, což je fajn. Například kapitola pátá mi vyrazila dech svou stylizací. Ono graficky je totiž Call of the Sea oku velmi lahodící. Celkově je audiovizuál na dobré úrovni.

Stejně tak pohyb po ostrově a průzkum prostředí jsou velkými klady hry. Každý papírek, každá zanechaná zpráva stojí za přečtení a odhaluje osudy předešlé výpravy nebo střípek tajemství ostrova.

U adventur jsou důležité hádanky. A stejně jako ostatní, i já z nich mám spíš rozporuplné pocity. Jednu část jsem pochopil hned a bez problémů vyřešil. Další část jsem pochopil po chvilce zkoušení, což mi přišlo ideální. A tu poslední část do teď nechápu, a to jsem byl nucen podívat se na návod (návod byl nevysvětlující, ve stylu zmáčkni tohle vpravo a tohle nahoře, ale i tak). K dokonalosti hře chybí právě lépe provedené hádanky.

Jinak se jedná o dobře hratelnou, velmi zábavnou a zajímavou adventuru, kterou táhne solidní příběh.

Kdysi dávno jsem jednu hru ze světa Oddworld chvíli hrál, a to Oddworld: Abe's Oddysee. Ale nějak mi to tehdy nesedlo, a tak jsem sérii ze svých herních plánů vynechal. Oddworld: Stranger's Wrath mi sedl naopak docela dobře, bláznivá akce ze zvláštního světa by si možná i zasloužila více pozornosti, než ve své době dostala.

První část hry, kdy jsme bounty hunterem a lovíme zločince je daleko lepší než akčně pojatá druhá část hry. Je zde několik dobrých nápadů a většina boss fightů je zábavná, i když... tady má hra své mouchy. Některé souboje s bossy jsou totiž lehce frustrující, protože než se hráč rozkouká, je rozsekaný na maděru. Za to může obklíčení od jeho pohůnků nebo zkrátka to, že se nestihneme schovat či rozkoukat se. Ono to platí i u obyčejných nepřátel, nechat se obklíčit, to je v této hře cesta do pekel. Jinak je první část opravdu zábava, taková pěkná procházka po švihnutém světě.

Druhá část hry je pak už jen akční hra. Už nikoho nelovíme, jen bojujeme s často velkým množstvím nepřátel, kteří vás dají na pár ran. Vzhledem k tomu, že ve hře není žádné krytí, musel jsem někdy užívat "vyprovokuj a zdrhej zpátky za skálu/za roh/za cokoliv, kde na vás počkám s nabitou kuší" taktiku, která nepřátele rozdělí. Bojový systém je ale zábava. Přepínání prvního a třetího pohledu má svůj smysl, ve třetím mlátíme nepřátele pěstmi, v prvním pak používáme kuši, do které sbíráme roztodivná stvoření, každé s jiným účinkem. Super je, že jsem ve hře využíval všechny potvůrky, i když samozřejmě některé více, některé méně. Všechny však mají něco do sebe.

Ke konci už se mi hra trošku táhla, jedna část mě i docela štvala (ta, kde máme tři minuty na to, abychom utekli před zničením oblasti). Škoda také je, že dvojice ochránců hlavního bosse (prostě předbossové:)) mi nadělali daleko větší potíže, než lehoučký hlavní boss Sekto.

Chvílemi je trošku potíž s ovládáním, kamera si někdy dělá co chce. Platformingu je tu sice málo, ale když, tak se musí právě kvůli ovládání a kameře opatrně, komu se chce lézt zpátky...on teda naštěstí hrdina přežije pád i z velké výšky, ale i tak. Soubojová část se ale ovládala na gamepadu úplně v pohodě.

Celkově je to velmi zdařilý počin, který v HD verzi dobře vypadá a velmi solidně se hraje. Jo a humor? Toho je tady hromadu a záleží na vkusu hráče. Párkrát jsem se zasmál, někdy zakroutil hlavou. Je zkrátka svůj.

Unpacking je nenáročná a odpočinková hra, na kterou musí mít člověk náladu. Přeci jen, ve hře pouze rozbalujeme krabice a ukládáme jejich obsah do polic, regálů, skříněk, pod postel, na zeď, zkrátka všude, kam je třeba. Mně hra naštěstí sedla přesně do nálady a měla na mě až relaxační účinek.

Za celou hru často stěhující se majitelku bytů nevidíme a její životní cestu tak sledujeme jen s pomocí jejích osobních předmětů. Poznáme tak její studia, její koníčky (mimo jiné očividně ráda hraje videohry, takže velké plus :)), vztahy, vrcholy i pády, a to vše beze slov. Tvůrci si v tomto ohledu s předměty docela vyhráli. Některé tyto mini příběhy jsou hlubší, než by hráč čekal.

Tu a tam jsem narazil na předmět, u kterého ani teď netuším co jsem to vlastně "držel". Hlavně se jednalo o malé věci či různé lahvičky v koupelně. Občas jsem se také podivil, když mi některý předmět zasvítil červeně (hra vás tak upozorní na nesprávně zvolené místo), a já ho pak musel strčit jinam, na místo naprosto nelogické (stalo se párkrát v kuchyni).

Rozhodně musím ocenit pixel artovou grafiku, vše je pěkně propracované do nejmenšího detailu. Hudba je spíš taková jednoduchá a přesně se hodící k tomuto typu hry. 

Tahle hra je zkrátka naprostý relax a dobře posloužila jako pohodová výplň mezi většími tituly.

Příjemný přídavek k povedenému Final Fantasy 7 Remake. Yuffie jsem si oblíbil hned od začátku, je to takové nedospělé a zábavné střeštiprdlo, jehož současným snem je ukrást ultimátní materii přímo od Shinra Electric Power Company. Ale jak to tak bývá, osud ji donutí trochu dospět. Cestou ji doprovází Sonon, který musí trpět Yuffieny eskapády, ale jinak to není nijak extra propracovaný charakter, spíš jen jeho přítomnost pomáhá rozvinout charakter hlavní hrdinky, především v závěru hry. Příběh DLC byl fajn, příjemné bylo vidět v pár cutscénách hrdiny z původní hry. 

Co bylo hodně super je možnost synergizovat útoky Yuffie a Sonona. Ve druhé kapitole, kdy přibylo náročnějších soubojů, mi dokázala tato možnost některé souboje dost urychlit, protože udělené poškození například při synegizovaném Art Of War bývalo velmi vysoké. 

Vedlejších úkolů tu moc není, jen hledání plakátů a Fort Condor. Fort Condor mě vůbec neoslovil, takže jsem si zahrál jen pár zápasů a šel dál. Někoho ale může pobavit. Hledání plakátů bylo fajn, byl to důvod pořádně si znovu projít slumy a potkat zdejší charaktery. Plus se tedy objevuje i Chadley, kterému zase pomůžeme s výzkumem a zabojujeme si s Ramuhem.

INTERmission jsem si zahrál v rámci přípravy na Final Fantasy VII Rebirth, do kterého se brzy jistě pustím. A hraní můžu určitě doporučit. Je ideální i pro hráče jako já, který jsem původní Final Fantasy VII nehrál, takže jsem neměl tušení, že ve světě někdo jako Yuffie existuje. Takže tenhle přídavek oceňuji vysoko.

Bylo to jako hrát film z osmdesátých let. Takový ten lehce béčkový, ale zároveň ne špatný akční film, který někteří považují za klasiku a rádi se na něj podívají i po letech, zatímco jiní mají obavy, že by opětovné shlédnutí zničilo jejich pěkné vzpomínky z dětství či mládí na něj. RoboCop je jedním z těch filmů. A hra RoboCop: Rogue City mu rozhodně nedělá ostudu, ba naopak. Je to zatraceně zábavná akční hra, která má sice své neduhy, ale zároveň jde z ní cítit respekt a láska k předloze.

Právě příběh je takové to osmdesátkové/devadesátkové béčko, kdy tu narazíme na několik šílených záporáků, problémy řeší zbraně a všude se válí drogy. Všechno to funguje úplně bez problémů a krásně to vychází z filmové série. Hodně se mi líbila otevřená lokace, do které se hráč vrátí několikrát, a její vedlejší úkoly, stejně tak byly fajn návraty na policejní stanici po každé misi, kde byla ta správná policejní atmosféra a rovněž několik fajn miniúkolů.

Super je také možnost vyvíjet RoboCopův charakter, a tím ho posouvat blíže ke stroji či k člověku, jeho lidství je jedna ze zásadních otázek v příběhu. Ve hře je množství různých rozhodnutí, které ovlivňují konec hry, takže se nejedná jen o bezduchou akci, hra je více propracovaná, než by člověk mohl čekat. 

Přesto je to převážně akční hra. A v tom také nejvíc exceluje. Pocit ze střelby je naprosto skvělý, hráč se opravdu cítí jako nezastavitelný stroj. Jsme RoboCop, takže nějaké krytí za bednami máme na háku, prostě přijít, vymydlit, vymalováno. Potěší i jednoduchý RPG systém, kde si mimo síly, obrany či zdraví můžeme dát body například i do Dedukce (doporučuji co nejdříve) nebo Engineeringu.

Co není slavné je optimalizace. Na PS5 se hra uměla občas sekat, v cutscénách blikaly textury, popřípadě chvíli trvalo, než vůbec plně načetly. Také mi moc nesedl závěrečný souboj, jak po hratelnostní, tak příběhové stránce, ale to je individuální.

Zkrátka velmi zdařilá hra. Nebere se vážně, máme tu známé obličeje, povedenou atmosféru. Člověku se ani nechce věřit, že před deseti lety studio Teyon vydalo strašlivý Rambo: The Video Game. Tomu se říká zlepšení. Snad budou v růstu pokračovat.

Tahle série má vážně něco do sebe. Po první Castlevanii a Super Castlevanii jsem se pustil do The New Generation a opět jsem se dobře bavil i nervoval. Tentokrát máme na výběr mezi dvěma hrdiny, já si vybral Erica Lecardeho. Zajímavostí je, že oba hrdinové mají pár odlišných pasáží, a to díky jejich schopnostem. Zatímco Erik může vysoko vyskočit, John Morris se zase umí přehoupnout přes propast.

Na tomto díle nejvíc oceňuji level design. Levely jsou plné dobrých nápadů, které na jednu stranu činí hru zábavnou, ale vzhledem k sérii je jasné, že často i lehce frustrující. Super byla například šikmá věž v Pise, respektive celá Stage 3 odehrávající se v Itálii byla velmi povedená. Bestiář  je mixem klasických potvor z minulých dílů (například netopýři, kostlivci, medúzy) a nových nepřátel, kteří se vždy hodí do dané oblasti. Bossové jsou těžcí, ale zvladatelní, dokud...

... nepotkáte Smrt. Smrt byla pro mě opět smrt. Tady začíná být hra dost brutální. Bossfight se smrtí je legendární, protože vám nejdříve vyloží šest karet, které hráč v libovolném pořadí musí "zahrát". Dvě jsou naštěstí léčitelské, ale čtyři jsou bossové z předchozích fází. A jednu z léčitelských je nutné si nechat na konec, protože pak nás čeká samotný souboj s tou smrťáckou potvorou, která mi pije krev už třetí hru, nebezpečný souboj s Elizabeth rozdělený na dvě fáze a nakonec čtyřfázový Dracula. A ne, žádné další léčení. Teda až na možnost uložit si hru, tedy aspoň v Castlevania Anniversary Collection, jinak bych se s tím trápil ještě asi měsíc :) Co do obtížnosti mi přijde Castlevania: The New Generation o trochu těžší než Super Castlevania, a právě závěr je jeden z důvodů.

Jinak je hratelnost parádní a hra i stále skvěle vypadá. Vůbec jsem si neuvědomoval, že hraji 30 let starou hru. Klobouk dolů. Naprosto v pohodě je také ovládání, přesné a responsivní, tak jak to má být.

Super Castlevania se mi líbila o krapíteček více díky atmosféře, která byla taková temnější, což mi sedělo více. Přesto obě hry hodnotím stejně, i Castlevania: The New Generation je totiž velmi kvalitní a zábavná plošinovka, která dobře pobaví každého, komu nevadí výzva.