Uncharted série se definuje jako akční adventura a ani u The Lost Legacy se nic nemění. Vlastně je to hratelně trochu lepší čtyřka a příběhově minimálně velmi příjemná záležitost. Nate pověsil lovení pokladů na hřebík, takže naším novým hrdinou, vlastně hrdinkou, je Chloe Frazer, kterou si jistě pamatujete z druhého a třetího dílu, a za parťačku si vybrala Nadine ze čtyřky. Ač by možná byly pochybnosti, že to těm dvěma rošťandám nebude klapat, všechny byly vyvráceny. Chloe už sympaťačka je, ale Naughty Dog studiu se povedlo příjemně polidštit i právě Nadine, která nám po titulu Thief's End zanechala v puse pachuť "příjemná jak prdel". Cesta za bájným klem je pochopitelně sbližuje a nás hráče k nim. U Uncharted série samozřejmě nesmí chybět humor, který se tu opírá i o bratry Drakeovy a nezaostává ani dramatická část příběhu. V jeden moment máte až pocit, že se příběh zvrtne až do opravdu vyspělých rozměrů, ale nebojte, humor to zase vrátí do normálu. S příběhem nemám problém, je to ideálních 8 hodin zábavy, akce, odhalování, sbližování a wow momentů.

Po herní stránce přibylo pár drobností. Samozřejmě nějaké bambitky, nově můžete s Chloe vylamovat zámky a v truhlách hledat zbraně či cetky, a jelikož žijeme v 21. století, v době elektronické, Chloe se podle toho náležitě chová a vzala si sebou mobil (jistě vodotěsný s odolností 3310), se kterým tu a tam cvakne nějakou pamětihodnou scenérii nebo okamžik. V předešlé hře jsme měli možnost jezdit takovým pokusem o otevřený svět a tu možnost máme i v The Lost Legacy. Hlavní náplní je postoupit příběhově dopředu, ale máte i možnost sesbírat kolekci disků, které vám zpřístupní takovou zajímavou bižuterii. Samozřejmě volitelná aktivita. Akce i stealth mi přišly opět o něco lepší, ale řekl jsem si, že si pocit z dobrého gameplaye zkazím vyšší obtížností. Nevím, proč si to dělám. Mise s vlakem a vrtulníkem mi ukradly pár měsíců života. Kolem a kolem je to ale skvělá hra a sérii zaručeně nedělá ostudu, protože to má všechno, co na Uncharted máme rádi. Se zvědavostí čekám na nějaké oznámení od Naughty Dog.

Na The Last of Us Part 2 čekalo mnoho hráčů. Bylo by hloupé čekat ještě něco víc, než jsme dostali od jedničky, takže byla má očekávání střízlivá. Možná jsem se na to ale měl přeci jen napít, protože tohle je zklamání roku a možná i pro celou etapu PS4. Bohužel bez toho, aniž bych vyzradil děj tahle amatérská recenze postrádá na významu, protože příběh i jeho styl vyprávění je zde zásadní.

Každý, kdo hrál jedničku, a má srdce, byl pravděpodobně na šílené emocionální horské dráze. Jistě si vybavíte mnoho šokujících momentů s protagonisty, ve kterých se postavy chtě nechtě prostě sblížily. A nás to sblížilo s nimi. Tohle se ve dvojce ale neděje. Dialogy během cestování nijak nezaujmou a ani hlavní dějová linie není strhující. Není, ačkoli zápletka, kterou producenti vytvořili na to měla. Bohužel se Naughty Dog rozhodli jít cestou inovace co se vyprávění příběhu týče. S tím problém nemám. Problém mám s tím, že tenhle styl vyprávění použili u zajeté značky.

Vadilo mi, že zabili Joela? Možná ani moc ne? Stejně byly trailery orientovány k motivu pomsty a lidi dost spekulovali jestli Joel vůbec ve dvojce žít bude. Tohle problém není. Problém je, že když už se Ellie vydá na cestu za mstou, prvního cápky z bandy oddělá až někdy po 10 HODINÁCH! A pak další dva v hodině patnácté. A mezi tím se neděje nic zásadního. Dialogy mezi Ellie a Dinou jsou nijaké, nezajímavé. Oceňuji alespoň nenásilně podaný lesbický vztah, když už do toho byli teda tak žhaví. U tohohle ale bohužel nevychladli. Výše popsané bych ještě dokázal nějak skousnout. Druhou polovinu hry totiž jedete za Abby, hlavní "antagonistku", tak trochu Brie Larson na steroidech. Má pointa je taková, že ji nesnášíte a teď vás hra nutí za ni hrát cca 10 hodin, ačkoli nechcete. Pointou tvůrců je ukázat lidem druhou stranu barikády. Že nikdo vlastně není zlý, jen prostě kope za svůj tým. Můžete se na tohle zlobit? Ne. Jenže já stále čekal na ten emočně strhující příběh a ten se u pro mě nekonal. Objevilo se pár pamětihodných okamžiků, ale prázdnost děje prostě převládá. Chtě nechtě ale musím přiznat, že jsem trošilililinku sympatií k Abby získal, což jsem nečekal. Ze spousty uměleckých děl jsme pochopili, že pomsta nic moc nevyřeší a spíš jen zhorší. Není to ale takový průser, protože flashbacky nám připomenou to skvělé, co jsme si na jedničce zamilovali.

Z děje jsem minimálně dost rozhozený, ale technická stránka na hře zachraňuje, co se dá. Graficky naprosto oku lahodící, ať už scenérie nebo jen výborné modely obličejů, kůže, vody či odlesků od povrchů. Akce zase zlepšena, stealth působí zase uvěřitelněji (ačkoli je ho hodně), střílení z bambitek spokojenost a kdo nemusí brutalitu, měl by od TLoU2 upustit. Je možná až neuvěřitelné říct, že nejlepší mise byly v druhé polovině hry (odkaz na spoilery). Takovou misi v mrakodrapech, na ostrově, na mostě nebo v nemocnici budu mít v hlavě dlouho a byly hodně atmosférické. Dále také musím označit naháněcí/utíkací sekvence za naprostý vrchol v žánru, protože ve mě vyvolávaly úžas, přičemž jsem ani nestíhal pobírat, co všechno se v té akční smršti děje na obrazovce.

Novinkou je na začátku hry i menší otevřená lokace, která ale ubírá na dynamice děje a odchází od lineárnosti, kterou jsme doposud od Naughty Dog her dostávali. Hra je ale pořád "semi-lineární", čímž mám na mysli, že můžete jít střemhlav za momentálním úkolem nebo prozkoumáte prostory po stranách, schrastíte staré dobré suroviny, pokusíte se otevřít sejfy s ještě více surovinami nebo najít superhrdinské kartičky. V návaznosti na to musím říct, že na střední obtížnost je surovin opravdu hodně a zvýšení obtížnosti může přinést opravdu slušný zážitek, což sám v budoucnu udělám při druhém průchodu. Ellie opět můžete vylepšovat v pěti stromech dovedností, které se ale odemykají postupně a ne jako u Joela, kdy jste mohli třeba hned vymaxovat zdraví. Novinkou je taky možnost uhýbání nepřátel a plazení se po zemi, kterou jakože několikrát využijete, ale nejsou to nosné mechaniky hry (teda co já vím, hrál jsem to jak noob na normal).

Kolem a kolem je to technicky vynikající hra ždímající z hardwaru PS4 maximum. Audiovizuálně se jedná o špici, což vám potvrdí i moje máma, když se pozastavila u telky se slovy "Počkej, to je film nebo hra?" a já se pod to mohu podepsat. Akce zábavná, ačkoli je jí kapánek více, než by bylo třeba. Bohužel mám problém s dějem, jeho dávkováním a s tím, že nás nutili hrát za postavu, která je víc mrcha, ne jako Ellie, která je akorát zlomená a touží po pomstě, což lze vidět na reakcích, když zabije lidi, které zabije a hlavně s tím, že se rozhodli pro takhle nestandardní naraci u zaběhlé značky. Přejmenujte hlavní postavy i název hry, možná udělejte z antagonisty trochu líbivější charakter a pak bych této hře dal upřímných 85 %. Jenže já nemůžu. Nejsem totiž novinářská společnost posraná z toho kritizovat hru, protože by je nařkli z homofóbie či diskriminace pohlaví.

Musím říct, že když jsem se rozhodl po několika letech konečně nahlédnout do DLC Bloodborne: The Old Hunters, tušil jsem, že to bude fuška. Realita ale udeřila ještě tvrději, než jsem čekal. Toto rozšíření nabízí dvě a půl nové lokace, pět bossů a zkracuje život o polovinu kvůli nervům nadranc.

Než se vůbec do rozšíření The Old Hunters dostanete, musíte v původní hře zabít Vicar Amelii a získat šutr, se kterým přežijete přesun do polonové lokace Hunter's Nightmare, která je vlastně napůl stejná jako Cathedral Ward z původní hry. Liší zejména haldami čehosi hnědého, změnami v umístění budov a až posléze chytá místo nový kabát. Největší změnou je, že se hra odehrává přes den. Lokace Research Hall a Fishing Hamlet už jsou pak zcela novými přírůstky, kde jste nuceni prozkoumávat neprozkoumané. Research Hall navíc obsahuje zajímavý prvek "bradavického" schodiště a obě místa dohromady pak nezaostávají s nepřáteli, kteří stojí za vyliž prdel, protože proč ne?

Nových protivníků sice moc není, ale rozhodně na ně nezapomenete. Nejprve máte tu čest s lovci, kteří se po vaší smrti opět respawnou (ale nejsou zrovna oříšek; vizuál mají ale skvělý). Hned na to narazíte na upraveného Executionera, s novým move setem, více životy a arcane útoky :)))) Nebudu lhát po nějaké době jsem je jen obíhal. Za zmínku stojí i pokusní pacienti s pytli na hlavách, aka Scary Movie, kterých je na jednom místě bez přehánění milión. No a možná až netřeba zmiňovat legendární žraločí potraty, kteří jsou ztělesněním celoživotních depresí vývojářů z šikany na škole a zneužívání strejdou. Jinak si to nedovedu vysvětlit, proč udělat tak OP základního enemáka. V DLC je taky několik nových zbraní a stojí za zkoušku je otestovat. Ale dost už bylo brečení, přejděme na bosse (takže pokračujem v brečení...).

Ludwig je naprosto epický boss, jak ztvárněním, tak move setem. Celý souboj je frustrující, má 2 instakill útoky, což potěší úplně všechny. Nejdupnější je ale cutscéna a odměna, kterou dostanete po jeho úspěšném zabití. Living Failures je vesměs jen vyplňující boss, protože hned za ním je další. Pokud si pamatujete Celestial Emisery nebo Witches of Hemwick, asi víte, kam tím mířím. Minimální výzva a bídně stylizovaný boss i jeho způsob boje. Na druhou stranu Lady Maria, Laurence (volitelný boss) a Orphan of Kos jsou kur*a výzvy. První dva zmiňovaní nejméně 20 pokusů a u Orphana bych se nebál napsat i 100... bože, jak já toho potrata nesnáším. Ale abyste si nemysleli, jaký jsem slabko, po tolika pokusech už jsem byl natolik "git gud", že jsem ho seřezal s použítím 5 healů. Vlastně, kdybych byl tak git gud, tak padne na první pokus, že? I když tu brečím jak malá holka, tak jsem si souboje nakonec hodně užil, ať už po hudební či soubojové stránce, a aspoň oceňuji výzvu, kterou mi The Old Hunters dalo stejně jako základní hra při prvním průchodu.

Na závěr už mohu jen vynachválit výborný soundtrack, který vlastně během boss fightů moc nevnímáte, ale nic vám nebrání v jeho ocenění při zpětném poslechu. K příběhu asi moc neřeknu. Vím, co se tam circa odehrává, ale sami víte, jak je to s narativním stylem bandy ze From Software. Popisky předmětů, minimum dialogů, domýšlení si souvislostí a zase popisky předmětů. Ve výsledku jsem ale hodně spokojený a jistě bude někdy v budoucnosti funkční zkouška ovladačů PS5.

A je to tady. Poslední výprava s Nathanem se vší parádou. Uncharted 4 vylepšuje snad vše, co se dá a pro mnohé hráče jde o vrchol série. Všichni známe pořekadlo, že v nejlepší se má přestat a Naugthy Dog vrchol odhadlo na jedničku. Dlouho se mi všechny čtyři díly válely v poličce a chtěl jsem je logicky projet popořadě. Bohužel se mi povedlo za jistých okolností si vyspoilovat většinu důležitých částí děje čtyřky, ale bylo to až tak na škodu?

No, z hlediska zážitku z prvního pocitu hraní, určitě ano, protože A Thief's End obsahuje několik dobrých zvratů nebo tradičních Uncharted wow momentů. Ochudil jsem se o objevení bráchy Sama, Nateův problém s Elen, vlastně celé odhalení Averyho pokladu, zvrat s Rafem a jeho finální souboj a samozřejmě sladký epilog. Ty idiote... no stane se. Ti, kteří přečetli spoiler část, si teď musí ťukat na čelo, ale já si i přesto hru užil. Nepamatoval jsem si totiž všechny vedlejší i podstatné informace a jak na sebe děj a objevování Averyho pirátského pokladu navazuje, ale přesto jsem z hry získal hodně a to díky tomu, že jsem přilnul k sérii Uncharted jako takové. Je těžké ji nemilovat nebo alespoň nemít rád a proto je poslední pouť s Nathanem Drakem speciální. Tak nějak jsem ho během hraní poznal a proto, když za něj hrajete v posledním díle, je vám tak nějak ještě blíž než před tím. Především díky výborně napsanému příběhu a zvládnuté vykreslení Nateových pocitů, když na tom nebyl nejlíp. Každý výstup nebo pád na držku ze skály, každou vyřešenou hádanku či každý vtípek jste prostě pocítili s ním včetně té neprokouknutelné snahy se udobřit s Elenou, protože sám věděl, jak to posral. Určitě v jeho kůži pár z nás bylo, včetně mě . Vztah s Elen nebo Sullym mi prostě budou chybět, protože máte pocit, že většina postav ze série jsou prostě lidi, se kterými byste si dokázali přestavit kamarádství. Když naskočily závěrečné titulky, nevyhnul jsem se divnému prázdnu v mé neexistující ateistické duši.

Příběh a ukončení ale není jedinou věcí, kterou vám A Thief's End vyrazí dech. Druhou věcí po nostalgii, kterou vám vyrazí dech, je grafika. Za chvíli to budou 4 roky od vydání a nezdá se, že by hra zestárla. Animace a modely hlavních postav jsou špičkové! Póry, pot, i mírný pohyb obličejových svalů, který perfektně vyjádří patřičnou emoci, gestikulace, řeč těla a samozřejmě dabing. Je to jako se koukat na film. Nesmím vynechat do detailů vypiplané prostředí a jeho interakce s postavami - pouzdro chrání zbraň před bahnem, duha na zlomu vodopádu, pohyb postav reaguje na pohyb jeepu a mnóho dalších věcí. A samozřejmě hudba s ikonickým hlavní tématem. Je to opravdu jako byste se dívali na 15 hodinový dobrodružný film. Smekám nad tím, jak daleko vývojáři dokázali po technické stránce zajít.

Zbývá trochu popsat hratelnost. Ta dle mě ušla několik kroků kupředu k realističnosti. Zbraně oproti předešlým dílům "kopou", což hru dělá podstatně těžší, protože pokud první střela zdánlivě letí na hlavu, druhá a třetí čechrá vlasy, nikoli vámi kýžený mozek. Měl jsem docela problém, si na to zvyknout a začít střelbu dávkovat. Hru jsem hrál na "hard" a v porovnání s předchozími díly na tu samou obtížnosti ji ono "kopání" ztížilo tak "o polovinu", ať už si pod tím přestavíte cokoli. Mnohokrát měly moje nervy i trpělivost na krajíčku. Naštěstí je v závěrečném dílu funkční stealth a ten mi v soubojích velmi pomohl. Inteligence NPC postav ale taky dostala upgrade a když se váš cíl konečně otočí zády, objevíte se v zorném poli týpka x metrů vedle. Pokud chcete bandu oddělat granáty po skupinkách, začnou chodit jednotlivě. Údajně lze hrou projít z velké části s stealthem, což stojí za to hru dohrát vícekrát. Zbraně jsou klasika, jen více odpovídající realitě (pirátská křesadlovka je lahůdka), krytí je možné rozstřílet, takže se musíte po bojišti více hýbat a kombinovat souboj s pěstmi a zbraněmi. Šplhání po skalách taky získalo víc na věrohodnosti, protože Nathan se krásně rukama natahuje k jednotlivým úchytům a když prší, musíte lézt rozvážně, bez skákání, jinak spadnete. Hra je opravdu prošpikovaná detaily v mnoha jejich aspektech a činí ji tak uvěřitelnou.

I když jsem si děj vyspoiloval, tak jsem si Uncharted 4 neskutečně užil. Je to graficky opojné, příběhově a dobrodružně strhující a emocionálně blízké. Bude málo věcí, které lze hře vyčíst. Klady i mimo jiné staví na tom, že jste fanoušky předchozích dílů, což eskaluje celou tu jízdu ještě výše, a i proto se epilog dohrával hořkosladce. Ačkoli více sladce, protože to, jak je zakončen vám jen vnutí myšlenku "Ty vole... mám chuť si zahrát zase předešlé díly. A díky tomu, jak se vybarvil zlodějíčkův konec, tak mám silné nutkání si pořídit i spin-off The Lost Legacy.

Díky výhře z loňské herní výzvy jsem dostal tu možnost zahrát si, pro mě, dost netradiční hru. Blood will be Spilled je ale prostá. Jde o kombinaci plošinovky a tahové hry ve westernovém kabátu. Hlavní postavou je lovec odměn, komár Jack, který se žene za vendetou. Tu představují různí brouci a k nim se dostanete jedině přes další padoušské brouky. Nic složitého, ale vypadá to vtipně. I z grafického hlediska se na to kouká docela dobře a hudba je místy chytlavá. Dabingu nemám snad co vytknout (vlastně jsem byl překvapen, že hra dabing má a že hlavní postavu dabuje dabér Adama Jensena z Deus Ex), jen že občas slyšíte Jacka dobře, ale druhá postava je jakoby někde v rohu místnosti. Dialogy jsou možná klišé, ale něco na nich je. Škoda jen, že hraní hry není tak slibné, jako chvála z vět předešlých.

Kapitolami příběhu se prokopáváte kombinací skákání a tahové akce. Skákání je dost bída, lezení po žebříku jakbysmet, tohle prostě nefunguje. Akce se zdála ze začátku docela záživná, ale s postupem odehraných hodin jsem narážel na více a více bugů. Princip je ten, že má Jack 2 tahy každé kolo a každý tah musíte vybrat v "kole možností akce", např. střílet, přemístit se/krýt nebo použít speciální schopnost. Jenže jak to udělat, když se vám někdy neobjeví? Nebo když má být na tahu NPC, ale zamrzlo? Hodit dynamitem ve hře je těžší než v reálu. Nekecám. Bezruký by to svedl lépe. Asi 3x se mi stalo, že jsem postoupil mapou a najednou mě to teleportovalo x metrů dozadu nebo pokud omylem dáte restart levelu, hra si řekne, že poslední checkpointy prostě nikdy nebyly uloženy a musíte tak hrát opravdu celý level znova. A občas je obtížnost hry divně těžká, nevím, jak to optimalizovali. Mimo to je akce ale docela ok a prostřílet se můžete nepřáteli jako jeden z trojice "hodný, zlý a ošklivý". Je možné utrácet body za speciální schopnosti nebo kupovat zbraně, popřípadě se pokusit sestavit legendárku. Možnost vysát nepřátelskému brouku krev, jakožto komár, byla zábavná.

Říká se, že darovanému koni na zuby nehleď, ale když já vidím, jaký potenciál Blood will be Spilled měl, je mi to trochu líto. A dvojnásob líto to musí být vývojářům, protože nechali otevřený konec na druhý díl. Kdo si ho ale koupí, když ani jednička nefunguje tam, kde by fungovat měla? Nemám zdání...

Já vím, po Akrham Asylum jsem přeskočil rovnou dva díly, ale jak jsem tak hru hrál, ani mi to nijak nevadilo, ačkoli jsem přišel o "pár" příběhových zvratů. Navíc jsem před cca měsícem dohrál Mad Maxe, který má podobný soubojový systém, takže zvykání si nebylo tak hrozné. No...

Celá Batman série je o výživných soubojích a především o soubojích mezi Batmanem a super zločinci. Soubojové mechaniky se zdají prosté - mlácení, protiútok, úskok a udělátka. Jenže jak postupujete hrou, přibývá toho jak sraček. Najednou jsou tu nepřátelé, které zrušíte jen specifickým kombem, mezitím vám hra radí "hej, víš o tom, že můžeš zmáčknout i tyhle dvě tlačítka a dojebeš je jinak?" a k tomu si něco málo přidáte i ve stromu dovedností, který to mačkání zkomplikuje ještě více. Potom je kombinace boje s 8 druhy nepřátel na bitevním poli, s 10 způsoby, jak je zabít a s 58 možnostmi jak se nenechat zabít a oddalovat jejich smrtící komba, docela sranda. Nebudu lhát, jsem slabko a hrál jsem to na "normal" a i přesto jsem se dokázal slušně rozohnit u některých soubojů. To, co ale píšu, není kritika soubojů celkově. Jen toho faktu, že možností je tam prostě plná prdel. Jinak jsou souboje docela lahůdka a skoro ta samá zábava, co v Arkham Asylum. Někdy je ale méně více.

Na co dost slyším negativní kritiku je batmobil a akce s ním spjatá. Mně se to zdálo ok, nebylo to tak extra přeplácané všemožnými serepatičkami jako souboje pěsti (ale nebyli od toho extra daleko). Největší problém jsem měl s nadstavením obtížnosti (stejně jako u bitek pěstmi) a to množstvím nepřátel. Kdy už vývojáři pochopí, že hra není zábavná, když rubete nad 50! vojenských aut několik minut?! Mimo to byl ale pohyb v batmobilu po Gothamských silnicích lahůdka. Pocit z toho svištění a demolice okolního terénu působila adekvátně cool.

V druhém odstavci jsem zmínil strom dovedností. Ten se tu vztahuje na oblek, komba, batmobil a Batmanovy hračičky. Vylepšit je lze za body, které získáváte plněním aktivit v Gothamu, např. záchrana hasičů, řešení Riddlerových jeblých hádanek, "originální" dobývaní budov, ale taky vyšetřování vražd a samozřejmě hlavní mise, ale mnohem víc. Je to naprosto klasický způsob jak vylepšovat postavu, který nic nevylepšuje, na druhou stranu ale taky nic nekazí. Co musím zmínit je výborný temný soundtrack, který skvěle podtrhuje atmosféru hry a taky ztvárnění postav a ponurost, či špinavost města. Pohled na hru přes Batmanovo rameno vás nutí si říkat: "Ty vole, to je hora masa! To je BATMAN!". Sexisticky nesmím opomenout prdelku Catwoman. Sorry. Jo a ještě plachtění, to je neskutečná sranda a dodává vám pocit, jako byste byli samotným Batmanem, stejně jako u Spider-mana 2018. Palec nahoru.

Příběh je to, co tuhle hru tak nějak solidně zaobalí jako celek. Když si vezmete koncepty DC padouchů, je to hrozně komické, a přesto tady máte pocit, že jde o opravdu vážnou, dramatickou hru. Nevím, proč to s filmy neumí, ale v hrách mají DC adaptace vynikající atmošku. Hlavními záporáky jsou nyní Scarcrow a Arkham Knight (nováček) a střety především s Arkham Knightem byly výborné. Není to Joker, to ne, ale šlo z něj zvláštní charisma a oblak nejasností, který tahal příběh až téměř do samého konce. Co se týče misí, tak pokud byste si jejich hrubý cíl napsali a seřadili je po sobě, byl děj hrozně bídný. Jenže scénáristé neskutečně dokážou okecat/odůvodnit každou Batmanovu odbočku, např. téměř všechny první mise vedlejších aktivit jsou zasazeny do hlavního děje. A to nenásilně, což je v dnešní době skoro kumšt.

Kolem a kolem je Batman: Arkham Knight, mimo přebuřené souboje, velmi vyváženou hrou, která baví příběhem, atmosférou, dialogy, celkovým audiovizuálním dojmem a hlavně pocitem, že jste Temný rytíř samotný. PS+ se opět předvedlo.

SOMA je hrou, jejíž přednosti jsou především v ději a ve vizuálu. Gameplayově bych byl raději, kdyby postup nezávisel na konfrontaci s příšerkami, ale byl spíš řešený hádankami. Neříkám, že střety s nepřáteli byly otravné, X z nich jsem prakticky proběhl téměř skrz. ale asi by to více sedělo s myšlenkou hry. Vývojářům to ale nezazlívám. Na druhou stranu hraní z pohledu první osoby dobře vtáhlo do prostředí a nebylo tak těžké se i vžít do kůže hlavní postavy. Hře dávám velké plus za to, že neobsahuje sběratelské předměty, ale hledáte jen to, co je opravdu potřeba k průchodu hrou. Někdy to bylo ale osinou v zadku, protože jsem tu jednu jedinou věc prostě nemohl najít nebo mému zaostalému mozečku nedošlo, co že je teď vlastně za úkol. Často jsem tak slepě chodil po chodbách a nevěděl, co dělat, protože hra nemá žádný data log, kde by byl momentální objective.

Vizuálně je stránka na velikost hry velmi kvalitní, ale zároveň vidíte, kde bylo třeba se omezit (cutscény s postavami nebo jejich avataři). Hra je z 99 % procent zasazená v podmořské základně a na dně oceánu, což je výhoda pro vývojáře, kteří se tak nemusí zatěžovat s komplikovanými scenériemi a načítáním. Stísněnost prostředí vlivem chodeb, šachet, ale i vodou prostě funguje. Příběh je ale taky docela deptající a často vás nutí zpochybňovat, co je to být člověkem. Takové morální otázky jsou pro mě vždycky vítané a závěr rozskočené emoce a myšlenky jen vystřeluje na novou úroveň. Dvakrát jsem měl hodně na krajíčku. Hlavní duo Simon a Catherine mají příjemný a netradiční náboj a za hlavní myšlenkou hry nezaostávají, nýbrž ji pěkně umocňují. Taktéž výborně nadabovaní.

Já jsem příjemně překvapen, ačkoli mi některé prvky hry trochu kazily zážitek. Suma sumárum, jakožto hra zadarmo z PS+ překonala očekávání a až mě dokonce mrzí, že ji mám zadarmo a vývojářům jsem tak nepodpořil, jak by si zasloužili. Třeba tak udělám, až opravím to milované autíčko :)

Po dost dobré dvojce se hráči jistě těšili na zakončení trilogie a to včetně mě. Bohužel finální dojem působí negativně a v mé amatérské recenzi se pokusím objasnit proč.

Musím začít se zasazením děje a hry, protože tam Rise of the Tomb Raider zanechalo v hráčích velmi kladné pocity. Džungle je tu strašně nudná. Všude stromy, listí, bahno, pak vesnička a zase stromy, listí a bahno. Já vím, hahaha, však ve dvojce byl jen sníh, sníh a zase sníh, ne? No jo, ale byl dávkovaný lépe. Nejdřív horolezecká úvodní sekvence, pak začátky přežití, potom ruiny po Sovětském svazu, chrámy v horách (i v Mad Maxovi dokázali podat písek 100x jinak). Z Shadow of The Tomb Raider to cítit nebylo. Jakoby hra nebyla metaforicky v celém spektru barev, ale jen černobílá. Nejvíc mi v hlavě utkvěla galéra v hoře a to byla prosím vedlejší aktivita. Graficky hlavní postavy ok, vedlejší nic moc, stejně jako v Horizonu: Zero Dawn. Za mě palec dolů a jistě to šlo udělat lépe.

Nevím, jestli teď budu působit trochu jako ubrečená děv..dívka, ale ze soubojů jsem byl docela nešťastný. Celá kombinace léčení, úhybů a pohybů po bojišti mi přišla nezábavná. Kde jsem nedal headshot a můj stealth byl prozrazen, jsem vzal souboj rambo stylem. Proto jsem i raději vše řešil ze stealthu a podle toho i situoval strom schopností. Mimo jiné i vzhledy kostýmků byly hodně úsměvné a že by v tom Lara aspoň vypadala sexy, aby nerdíci (včetně mě) měli radost, to teda ne no... Přitom to nechápu, ze druhého dílu jsem byl spokojený na všech frontách.

Dějově jde taky bohužel o zklamání. Naše Lara se měla v rámci příběhu jakože sebekonfrontovat, což mělo vyvolat vývoj postavy, ale vše, čeho se dosáhlo, bylo jen řvaní, jak všechno posrala a že musí zachránit svět. Hrozná nuda. Přesně ten typ postavy, který si prostě nezamilujete. Mimo to i děj samotný byl špatný, tak nějak plynul až jste se nakonec objevili v aréně s bossem. Vedlejší postavy taktéž plytké. V hlavní vesnici jsem si 3/4 hry říkal: "Jak to, že ti domorodci, do prdele, umí anglicky?!". Kdybych přešel jeden sběratelský předmět, který to vysvětluje, tak to dodnes nevím. Vedlejší mise taktéž zbytečné a už tak s nimi odbíháte od nic moc hlavních misí.

Jak to tak píšu, jsem ze hry nakonec více zklamaný, než jsem původně byl (70 %). Vývojáři si mohli dát ještě rok práci s hrou celkově a třeba by to dopadlo lépe. Pokud ještě nějaká Lara bude, tak doufám, že si vezmou jako příklad Naughty Dog a jejich čtvrtý Uncharted nebo si budou muset udělat brutální analýzu druhého dílu a vrátit se k tomu, co fungovalo výborně.

Na mobilu už jsem hrál obdobnou hru, kde ale usměrňujete vodu do skleničky. Tady jde jen o to dostat kolečko k hvězdičce za pomocí kreslení tvarů. Bohužel takhle první verze hry není úplně vychytaná a když chcete z platformy na platformu udělat třeba "skluzavku", tvar vám hra změní na obdélník. Což vlastně hře nastavuje trochu obtížnost, ale na těch 10 levelech to není nic k zapocení, na rozdíl od lepší deluxe edice. Hra dobrá možná pro děti, pro dospělé leda s dlouhou chvílí. Neokouzlí, ale vyloženě ani nezklame.

Hlavní nosnou konstrukcí Titanfallu jsou titáni, obří kombat-roboti, a jejich piloti. Konkrétně jen Cooper a BT, ale to až pak. Hra jakožto střílečka plní účel a střílení je hodně příjemné. Každá zbraň, která se mi dostala do ruky, působila hodně uspokojivě a možná je škoda, že jsem jich nezkusil víc. Co se pohybu týče, tak vám možnosti boje hodně rozšiřuje neviditelnost, double jump a běhání po zdi (samozřejmě možné kombinovat s double jumpy). Hrál jsem na PS4, takže jsem se mnohdy cítil neohrabaně, ale na PC s myší to musí být paráda. Nepřátel není moc, ale o to tu nejde. Tady jde o titány! Jakmile se dostanete do BT, je to radost. Váš robo-kámoš je vybavený několika zbraněmi, které nabízí zpravidla štít, alternativní silný útok, rozhození min atd., klasické střílení a po nabití jádra i speciální útok. Mnohdy je velmi uspokojivé ho použít a u laserové varianty jsem byl kousek od výměny spodního prádla. Akce s titány je lahůdka a hodně velká zábava a docela mě to táhne vyzkoušet si multiplayer, kde to bude jistě ostřejší.

Příběh lehounce zaostává. Možná není úplně nejoriginálnější, ale přináší velmi zábavné a originální mise. Je libo akce na obřím dopravníkovém pásu za jízdy? Co třeba mise s přepínáním časových linií a nejlépe za běhu po zdech? Nebo boje na obřích válečných lodích? Ačkoli je misí jen devět, tak splnily své a hráče jistě dost nabaží adrenalinem i endorfiny. Hlavně to není nuda kvůli ústřední dvojce Cooperovi a BT, kteří mezi sebou prohazují vtipné dialogy a můžete je i volit. Vývojáři, ale mohli přidat víc replik a možností reagovat na události v ději. Nepřátelé nijak extra zajímaví, ale souboje s nimi to vynahradili. Mohl bych ještě zmínit, že během misí lze sbírat přilby, které vlastně nic nedělají a je to jen nějaký pokus o collectibles.

Výsledný dojem Titanfall 2 zanechává silný a může za to zábavná akce, sympatické hlavní duo a originální level design. Playstation Plus se dle mě v prosinci překonalo a naservírovalo mi hru, kterou jsem si chtěl dlouho zahrát. Nebýt letošního Star Wars, pak by byl Titanfall asi nejlepší hrou posledních let od EA. Škoda, že hra neutržila takový balík, jaký by si zasloužila. Na trojku bych se totiž těšil jako malé dítě.

První věc, která vás na White Night trkne do očí, je pochopitelně vizuální zpracování. Ačkoli by si hráč řekl, že na černobílém provedení není nic extra, pak se plete. Nejen že to vypadá velmi dobře a netradičně, čím si oživíte repertoár z dnešních her s realistickými grafikami, ale je taky výhodný pro vývojáře. Nemusí se totiž extra piplat s detaily - zde zejména obličeje. I přesto ale hodnotím vizuál kladně. Po hudební stránce mi to velmi připomínalo Bioshock. Příběh je na tom trochu hůř, protože se spoléhá hodně na zkoumání okolí a čtení dopisů, či zápisků. Hlavní postava jen zřídka kdy komentuje nálezy, ale spíš jde o komentář spuštěný postupem ve hře. Plusem je dobrý hlas dabéra. Děj se zprvu zdá nepřehledný, ale vyjasní se a nakonec vás hra donutí i trochu zatipovat, zda-li je pointa taková, či maková. Nejde o masterpiece, ale na 6 hodin mě to v pozoru udrželo.

No ale jak se to hraje? Hlavní mechanikou hry je světlo. To si obstaráte buď sirkami, které leží po celém domě nebo zprovozníte elektřinu a budete mít světlo trvalé. Dočkáte se zde i konfrontace a to s nežadoucími duchy v domě. Když vás chytí, end. Nejsou ani strašidelní, ale potíž je v utíkání před nimi. Kamera je totiž zamčená a když v jedné částí běžíte směrem nahoru, v další části je směr nahoru třeba pohyb zpět. Tedy do náruče bílé paní. White Night také nabízí hádanky, které jsou většinou o světle a pochopení souvislostí s předměty v domě. Mou poslední výtkou je bídná optimalizace na switch. Přechody z místností dlouho načítají a to je prostě otrava. Za 75 kč si ale nemůžu stěžovat, protože se na hru moc hezky koukalo a děj udržel mou pozornost.

Já vlastně od hry Death Stranding nic moc neočekával. Jen jsem slyšel, že ji vyvíjí studio Hidea Kojimy, kterého vlastně taky neznám, ale jak jistě víte, byl toho plný net. Bylo nemožné minout zmínku a hype k této hře. Během hraní jsem byl nakonec příjemně překvapen, zklamán a celkově byl pln směsicí pocitů. Pokusím se sdělit proč.

Asi začnu hratelností a mechanikami. Tohle je prostě něco jiného. Vaším úkolem je donést objednávku na požadovanou lokaci. Jste pošťák Sam. Můžete kontrolovat jeho rovnováhu pomocí chycení rukou za ramenní popruhy, v nejhorším případě přímo přenesením váhy, lezete pro horších terénech, s ještě horšími vám pomáhá výbava. Od žebříků, kotev až po "lanovky". Pro pohyb v terénu vám taky pomůže odradek, což je takový skener, který po aktivaci "vlnou projede" okolní terén, případně předměty nebo nepřátele. K dispozici máte pak i motorky a náklaďáky, takže je pohyb svižnější. Avšak tohle je hlavní herní nosná konstrukce Death Strandingu. Překonávání terénu za pomocí mnoha udělátek, případně vypořádání se s nepřáteli. Asi prvních 10 hodin jsem měl pocit, že hru hraji "špatně", že nechápu princip ovládání, ale pocit se změnil postupem hry. Jak totiž postupujete, odemykají se vám nové předměty, které vám usnadní hru a v 90 % případů od toho momentu ony věci využijete. Například zbraně nebo jejich lepší verze, podpůrný či terénní skelet, rukavice nebo vznášedlo. Jakmile si zvyknete na pohyb, jde to. Horší je to s nepřáteli. Lidští nepřátelé - mezci - jsou tupci, ale je jich hodně. Na druhou stranu chápu, proč tomu tak je. Tohle není vyloženě akční hra a souboj s nepřáteli je jen o trefení projektilu. Není k dispozici ani krytí, takže se nedivím, že obtížnost nadstavili počtem protivníků. Co se týče nadpřirozených strašidel, tzv. VV, ti zprvu naháněli strach, ale jakmile vám dojde, že skenování na místě vám odhalí jejich pozici, hned je to lehčí. Musíte tomu přizpůsobit pohyb a když vás chytnou, je to otrava. Jde se jich ale zbavit zbraněmi.

Jste tedy doručovák, který musí dávat pozor na stav vašeho nákladu a odměnou vám jsou "lajky". Ano, lajky. Ty vám vylepšují statistky a zvyšují přízeň (5 hvězdiček) se stanicemi, kde zásilku donesete. Čím více hvězd, tím více materiálu máte ve stanici pro sebe a tedy pro výrobu výbavy pro další pohyb nebo třeba na silnice. Navíc po propojení chirální sítě, což je příběhová záležitost, se vám objeví i stavby ostatních hráčů, které vám v dané oblasti hodně usnadní pohyb, proto neváhejte ve stavění. Mně to mnohdy ušetřilo čas i nervy. Hráči po sobě můžou nechat i cedule "pozor, VV; déšť; prudký sráz; tady máš lajk; boost vozidla" a podobně. V terminálech na stanicích vám mohou nechat předměty, vozidla, či zásilky na doručení. Všechny cizí předměty lze lajkovat a odměňujete tak vlastně cizí pomocnou ruku. Za mě palec nahoru, haha.

Ještě se vrátím k VV. Ti se objevují jen tam kde prší, nehýbou se a detekuje vám je váš PP (mimčo v nádobě). V průběhu hry se s nimi můžete vypořádat granáty nebo zbraněmi, které mají v munici Samovu krev. Pokud vás VV chytne, objeví se boss. Buď ho dojebete nebo utečete. Volil jsem vždy druhou možnost. Tedy pokud si to nežádal děj. Věc se má tak, že hra vás vybízí k opatrnosti, tichosti a nekonfliktnosti, takže když mě začal nahánět VV boss nebo na mě šli mezci, vyloženě mě to sralo. Na tu nekonfliktnost a posťákování si prostě zvyknete, takže jakákoli akce jak pak otrava. Navíc se nevyplatí nikoho zabíjet, protože těla vybuchnou. Mně se to stalo jednou. Slušný kráter...

A teď příběh. Hrajte za Sama, legendárního doručovatele, který dostane za úkol osvobodit budoucí prezidentku a propojit celou Ameriku/USA chirální sítí od východního až po západní pobřeží. A tak to začíná. Koloběh otázek a mini odpovědí. Chirálium způsobuje časodéšť, který po dopadu zrychluje tok času, ale pak už je to obyč voda. Proč zrychluje čas? Každý člověk má svůj "břeh", který propojuje reálný a onen svět. Kde se tu vzal? Objeví se terorista Higgs, který dokáže kontrolovat VV. Jak to? Když se Sam napojí na PP, vidí cizí vzpomínky Madse Mikkelsena, který nejspíš nalákal hodně lidí ke koupi hry :D. Proč? Co je death stranding - příliv smrti? Jakou minulost má jaká postava a jak to souvisí s dějem? Milion a ještě více otázek. A odpovědi dostanete až ke konci. Je to problém? Pro mě ano. Ačkoli jsem nepochopil pár věcí, celkové vyústění děje se mi líbilo, ale mám problém s jeho odkrýváním. Představte si, že sedíte vedle Hideo Kojimy a on skládá puzzle. Jen on ví, jak vypadá poskládané a jen on může skládat. A tak dává dílky jak se mu chce. Chaoticky, nahodile. Nezačíná krajem nebo logickými tvary. Možná občas. Výsledek uvidíte až když vloží pár posledních dílků. A s tím mám problém. Během hraní máte kupu otázek. Trochu a vlastně neúplně se vám dostanou odpovědi v poště a denících s postavami a pak každá kapitola odpoví na nějakou otázku jen napůl nebo nevíte, jakou má odpověď význam v celkovém příběhu. Třešničkou na dortu je "konec". Chcete odpovědi, ale jak dementi běháte 30 MINUT!!! po břehu, zatímco běží titulky. Příběh ale pokračuje, protože nevíte vše. Takže ještě jedna hodinka :) a až pak absolutní titulky. Za mě nejdelší konec hry v historii planety (pokud nepočítáte epilog v RDR2) a dost mi to znegovalo touhu znát odpovědi.

Poslední věcí je zbytek. S postavami nemám problém. Dobře zahrané, sympatické, cool, nesympatické, vtipné. Dokázal jsem se dojmout nad třemi postavami a opravdu jsem nečekal, že mi do oči vletí smítko, jestli víte, co tím myslím. S grafikou jsem byl také spokojený. Lea Seydoux a Margaret Qualley jsou kočky. Dokážete se pokochat neskutečnou přírodou, ačkoli vás o 10 minut nasere její terén a pád z 20 metrů. Po zvukové stránce jde taky pocitově a prvotřídní záležitost a co se týče copyrightové hudby, tak výborně sedla do atmosféry hry. Ve hře je také mnoho easter eggů. Potkáte známého moderátora nebo hologram z jiné hry, či narážku na Maria nebo přímo na "boss fight". A ani vtipem se zde nešetřilo. Sam, který na vás vyplázne jazyk nebo vám ukáže fakáče v odpočívacím pokoji, PP který plave v horkém prameni nebo vám skrze odradek ukáže palec nahoru když se zbavíte VV, novomanžel, který vám napíše, že se nikdy neměl ženit, sjetí hory na vznášedle nebo komičnost nasazené vydří kapuce v cutscéně. Tohle a mnohem víc.

Mrzí mě, že je recenze dlouhá jak pondělní šichta, ale i tak mám pocit, že jsem toho kupu zapomněl. Death Stranding není špatná hra. Je do dobrá hra, ale se zvláštně dávkovaným příběhem, kterému spíš šlo o závěrečné hráčovo "Holy shit...". Ačkoli je to herně jiné, bavilo mě to a oblíbil jsem si nepřímou spolupráci s jinými lidmi, rád jsem měnil výbavu tak, jak mi to nabízela hra, rád jsem poodkrýval tajemství. Zároveň chci zapomenout, že se mi povedlo přijít do cílové destinace bez balíčku, takže jsem se pro něj musel vrátit :))) Asi jsem nikdy neuvažoval nad tím, že bych dal 100 % a nemohu dát ani 85 %, protože to už je hodně blízko 9/10 a to jsou výjimečné hry. Určitě to pro mnohé bude výjimečná hra, ale kvůli výše popsané dokážu pochopit i hráče, pro které bude špatná nebo ji dokonce po 20 minutách vypnou a prodají. 8/10 je dle mě adekvátní i střízlivé zároveň.

Wolfensteina jsem si chtěl zahrát hodně dlouho. Asi i protože jsem nikdy nehrál původní 2D řežbu a taky jsem si chtěl vystřílet pár nácků. Oboje jsem si vlastně splnil v jedné hře a po dohrání příběhu uvažuji, zda-li fakt vyhodit 30k za nový PC a zahrát si i The New Colossus a posléze i trojku.

V moment spuštění kampaně jsem vlastně ani nevěděl, do čeho jdu, ale první pár minut hezky načrtlo celkový obrázek toho, jak se bude Wolfík hrát a jak na mě zapůsobí. Šílené skákání z letadel do letadel, rozmašírování nácků letícím autem, lahodné prošpikování lebky nožem, jebačka až obrazy padají? Ano, to vše a ještě více zde najdete. Hra může být brutální a šílená dohromady hlavně kvůli tomu, že je zasazena do alternativní minulosti. Navíc do onoho mišmaše krásně zapadá hlavní postava. Americký patriot přenádherných árijských rysů, William B. J. Blazkowicz, rozhodnutý se probojovat sebevětšími absurditami, které mu MachineGames studio nalajnovalo. Příběhově se The New Order nebere vážně, ale pořád dokáže být zajímavý a dovede vás soucítit i s několika postavami. Pro mě příjemné překvapení. Navíc má otevřený konec, ale to není po vydání dvojky překvapení (lul).

Po herní stránce jde o slušný kousek. Nejvíce mě sralo přeskakování překážek. Will se zdál jako po obrně. Zážitek ze střílení byl fajn, nepřišlo mi, že by se mířilo špatně. Možná mi přišlo přesnější mířit od pasu než přes hledí, což by mělo být logicky obráceně. Pukající lebky jako přezrálá rajčátka to ale vynahradily. Arsenál zbraní je taktéž vyvážený a některé zbraně se daly i přepnout do jiného módu (granátomet, tlumič). Jako bonus je laserová zbraň,"měsíční speciálky" a tzv. YOLO mód se zbraněmi v obou rukách. Stealth v mnoha momentech dokázal pomoci, ale stalo se mi, že jsem zabil nácka a když před něj přikráčel kolega, nic se nestalo. Žádné "ALÁÁÁÁRM!". Tak jsem ho kuchnul taky. Počet typů nepřátel byl taky tak akorát. "Nahatí" a obrnění pěšáčci, mrchy v pancéři, psi v brnění, tři metry vysocí potrati v ještě více oceli a taky roboti. Co si od téhle absurdní šílenosti více přát?

Wolfenstein také nabízí nějaké perky. Jednoduše splníte zadání perku a ten vám pak zvýší třeba sílu granátu nebo účinnost pistole s tlumičem. Takhle máte čtyři stromy perků, které plníte podle toho, jaký styl hry vám nejvíce vyhovuje - plížení, taktika, útok, demolice. Během misí také můžete sbírat enigma kódy, které vám po rozluštění v hlavní nabídce otevřou něco dalšího. Nevím co, jsem hlupák. Otočit rubikovou kostkou je pro mne příliš. Během hraní je k nalezení více věcí, ale mimo děj moc hru nerozšiřují. Zapomněl bych málem na možnost jít se prospat a v "noční můře" si zahrát starého Wolfíka. Osvěžující a vtipná vložka.

Wolfenstein: The New Order bych popsal jako velkou kouli absurdity, šílenosti a brutality. Je to zřejmé v každém aspektu toho, co jsem napsal. Prostředí misí, chování postav, akce samotná, duální zbraně, nepřátelé v mnoha provedeních, komičnost cutscén. Hra se netváří vážně, ale zároveň jistou hloubku má. Takový trochu reálnější DOOM.

Pravděpodobně jsem moc přísný, ale když vezmu v úvahu, že Unity mohl být královský návrat k původním Assassinům, tak je to adekvátní. Vesměs je tu hodně věcí na dobré cestě, ale nikdy to není dotaženo snad ani k nadprůměrné podobě. Nicméně chci poděkovat panu Plamínkovi za Notre-Dame, protože "free" je "free". Horší už je to s mým kompem, takže jsem to stejně koupil na PS4 za dvě kila.

Mrkněme prvně na příběh a postavy. Arno je docela sympaťák, který se požene za pomstou, jejíž realizace chvíli udrží vaši pozornost, jenže její dějová náplň je tak nějak nijaká. Zabijete toho a hned víte, že máte jít zabít toho a tak dále a tak dále. Pak se do popředí spíše dostanou politické věci a s nimi Elise. Právě v Elise vidím naprosto promarněný potenciál, protože je templářkou (není to spoiler, dozvíte se to prakticky na začátku). Assassin a templářka (a ještě k tomu hrdličky) spolupracují, aby zabili toho jednoho šmejda, to musí být super duo plné dynamiky! Omyl. S Elise se vidíte jen v cutscénách a nemáte důvod mezi nimi vidět synergii. Na tomhle Ubisoft mohl vytěžit neskutečně moc, ale díky plytkým misím, nedostatečně rozvinutému ději a postavám, šel tenhle potenciál do kytek. Ani jednou jsem nebyl překvapen a ustřihnutým koncem jsem byl zklamán. Nemluvě o dějové lince v přítomnosti, která vlastně ani neexistuje.

Co se úkolů týče, jsou po pár hodinách nudné. Jdi tam, zabij ho, ukradni to. Wow. Nejzajímavější byly řešení vražd, které alespoň trochu připomínali promyšlenější zápletku. Hádanky, za jejichž splnění získáte spešl brnko jsem vzdal po první. Hrozná nuda, stejně jako neustálé hopsání po městě pouze za úmyslem otevřít bedny nebo sesbírat collectibles. Musím ale říci, že Paříž je krásná a "plná", ale bídně optimalizovaná. I na PS4 Pro se mi to kousalo.

Bohužel je toho k vytýkání víc. Takový stealth a cover systém je zde naprostý výsměch a oboje působí dost neintuitivně. Arno taky často neskáče tam, kde byste si přáli, zbraně nepůsobí plošné poškození a friendly fire nejspíš neexistuje. Naperou to do vás i přes 10 týpků. Mimochodem, ti týpci jsou schopni odhalit Arna - assassina skrytého ve stínech - na 10 metrů! Mimořádné schopnosti. Je pěkné, že je zde přehršel výzbroje a výstroje, ale stejně na ni musíte farmit prachy v oněch tak nezábavných aktivitách. Je to smutný začarovaný kruh.

Koupě nelituji, ale jsem zklamán, že vývojáři Unity tak posrali, protože tenhle díl měl potenciál na nejlepší "čistou" assassinskou hru v sérii. Vše bylo pouze poloviční a to u takové značky není akceptovatelné.

Pokud jste nikdy neslyšeli o Overcooked a myslíte si, že to není hra pro vás, tak se pletete. Všechno, čím hra disponuje, je právě jejím kladem a dělá "převařeného převařeným". Třeba si řeknete, že nejste zrovna na animovanější hry, ale zde zjistíte, že jste se celý život pletli, protože postavičky, ingredience a prostředí jsou prostě k sežrání. Snad nejvíc baví hašení chytnuté kuchyně nebo když zapnete turbo postavičkám, aby běžely rychleji. Nebudu se pídit po tom, jestli prdí v kuchyni nebo je to jen prach od bot, ale je to srandovní a skvěle to plní účel.

Zabijácky to však působí v kombinaci s duchem hry, protože Overcooked je o spolupráci s kámošem, kamarádkou, přítelkyní, babčou, prostě kýmkoli, je hra o postřehu, kontrole prostředí a koordinaci se spoluhráčem. Takže když vám kolega nepošle nakrájenou cibuli, chytne mu hambáč nebo neumyje talíře, lehce vás to vytočí a právě o to je to kouzelnější, když hrajete za losa, sněhuláka nebo krabici. Obědnávkový systém není složitý - jde jen o polévky, hambáče, fish & fries, tortily a pizzu. Hra ve vás ale stylizací a zábavností dokáže perfektně probudit soutěživého ducha a při záchraně světa před obřím Koulomasovým monstrem chcete v každé restauraci 3 hvězdičky. Nutno dodat, že prostředí vám to postupem hry také neulehčuje, ale nejde o nic nemožného (no dobře, led asi nevyženu z hlavy). Ve výsledku je Overcooked roztomilou hrou, která ve vás občas vyvolá nutkání hodit ovladačem po svém "spolu-kuchaři", ale vítězí pocit zadostiučinění, když zlomíte level na 3* a zpřístupní se vám nový roztomilí kuchařík. Na akci s přáteli skvělá volba.

Sice jsem z loňské herní výzvy Switch nevyhrál, ale i tak mi to nezabránilo v jeho koupi, protože já si tu Zeldu fakt chtěl zahrát. Čekal jsem od hry hodně, protože přeci jen vyhrála cenu "hra roku". A Zelda naplnila všechna očekávání. Mimochodem, sorry za delší recenzi, ve videu by to působilo lépe, ale chci se prostě vyjádřit.

První věcí, která vás obklopí, je grafika. Tu "malovanost" jsem si zamiloval okamžitě. Vystupuje z řady dnešních realisticky založených vzezření her a přináší vám tak na obrazovku svěží vítr. Krajina působí velmi malebně, nepřátelé jsou roztomilí avšak smrtonosní a přestože jsou postavy kreslené, dokázal bych si princeznu Zeldu představit u některých jedinců vyvěšenou na plakátu ve sklepě, možná i v pokoji. Úvod vás vyplivne v nějaké komnatě oživení a během prvních dvou hodin se seznamujete s mechanikami hry. Je to jednoduché. sekáte, skáčete, lezete, sbíráte. Jenže ono je to vlastně komplexnější, než by se zdálo.

Bojový systém není jen o sekání, ale lze provést i jinými způsoby. Stealthem ukrást zbraně, svalit na bokobliny šutr, odbouchnout výbušný sud, no anebo to fakt vysekat a sem tam uskočit nebo vykrýt útok a vrátit to adresátovi s mnohem větší grácií (můj styl). Do toho musíte započítat i Sheikah Slate. Na férovku starodávný tablet od samsungu se kterým můžete házet bomby, používat magnet na kovové předměty, zmrazit v čase určité objekty a vystřelit je jiným směrem, když do nich začnete pleskat zbraní, tvořit ledové pilíře na vodě nebo prostě fotit okolí a nahlížet do jeho databáze. Je až neskutečné, že tenhle tablet budete používat po celou dobu hraní. Stane se opravdu nedílnou Linkovou pomůckou při cestě za záchranou Zeldy.

Na to, abyste zachránili Zeldu, stačí pouze zničit Calamity Ganona. Můžete to vzít po úvodním tutoriálu střemhlav k hradu a dojet hru za 2 hodiny. Ale proč? Protože hra je neskutečně zábavná ve věci odměňování hráče za objevování míst a plnění úkolů. Když najdete prvního Koroka, který vám dá semínko, říkáte si: "Ok, ale proč?". Jenže pak natrefíte ještě na většího a ten vám řekne, že za semínko vám rozšíří slot na zbraň, luk nebo štít. To je super, ne? Jen si vzpomeňte na zbytečné vlajky s Assassin's Creed 1. V tutoriálu musíte projít 4 svatyně, které skrývají výzvy logické (za použití Sheikah Slatu), či bojové a odmění vás orby, které lze měnit za permanentní srdíčka nebo výdrž, což vás opět zvýhodňuje do finálního boje. Nebo najdete vílu, která vám vylepšuje zbroj za použití lootu z potvor. Najednou už nejsou jen na prodej, vaření elixírů, ale i na brnka. Vaření je zde mimochodem velmi důležité a výsledné jídla nebo elixíry vám doplňují zdraví a s ním mohou přidat i efekty jako sílu, obranu, rychlost pohybu nebo odolnost vůči mrazu a teplu.

Zeldu vám taky pomohou zachránit 4 Divine Beasts. Zpočátku tyto questy mohou připadat jako zbytečné a max získáte nějaké zbraně, ale po splnění obdržíte i velmi užitečné speciální schopnosti (mají dlouhý cooldown), které opět usnadní další střety s nepřáteli. Třešničkou na dortu je fakt, že vám opravdu pomohou vyklepat kožich Calamity Ganona, a takhle jsem se necítil ani při obraně Kaer Moren, kde bych byl schopen Divoký hon ubránit sám. Pro hráče je to vážně osvěžující zážitek. A zbytek úkolů na tom není jinak. Baví vás je plnit a těšit se na odměnu a jak vás posune. Lezení na věže není stereotypní a pokaždé se musíte poprat s jiným problémem, který vás dělí od jejího vrcholku. Navíc vám jen odkryje oblast a nic víc. Každé zajímavé místo si musíte najít sami. Breath of the Wild přišel jednoduše se skvělým světem, kde je průzkum zábavou, která je odměňována.

Superlativy stranou, hra má i pár much. První je... někdy jsem fakt nevěděl, co mám dělat a tak přišel na řadu youtube (asi 5-10x). Někdy jsem měl taky pocit, že se hra odehrává v Anglii a ne v království Hyrule. Snad v polovině případů chcalo. Jen minimum postav je tu nadabovaných (nevadí mi to u Koroků, ti jsou fest roztomilí) a u Linka se s tím asi musíme smířit stejně jako u Doom guye. Občas jsem se taky cítil ztraceně a netušil jsem, jaká lokace je pro mě teď ideální. Musíte na to přijít sami. U vaření nelze zadat stejný recept třeba 4x, ale pokaždé to stejné jídlo musíte uvařit zvlášť. Mimoto si Link nedokáže zapsat recepty na 3 A4ky a schovat si je do kapsičky i když je schopný nést vagón jídla a celou zbrojnici. No a v některých místech dost padají FPS. V tomhle vidím 10 %, které strhávám a přesto mi pořád zbylo 90 neskutečných procent kvality a poctivé práce. Doporučuji si koupit Switch jenom kvůli BotW? Ano, doporučuji.

Among Thives je jako Drake's Fortune, jen je ve všem lepší. Zlepšení po technické stránce je vidět především v akci, která je zejména kvůli lepšímu krytí o úroveň výše. Arsenál zbraní se taky trochu rozrostl, takže vám přestřelky nabízí o chlup větší variabilitu, jak tyhle situace řešit. Druhou technickou věcí je vizuál, který se zase posunul kupředu. Tváře našich hrdinů jsou zase o něco reálnější (i když Elena se mi více líbila v jedničce) a pestrost lokací - chrámy, města, pohoří, vlaky - společně se scenériemi účinně poutaly vaše oči, protože to bylo prostě wow. Hádanky se opět držely na rovnovážné obtížnosti a tak mi nedrásaly nervy jako v jedničce v knihovně. Objevování a zkoumání zapomenutých chrámu a místností bylo díky grafické stránce jednoduše velká zábava a opravdu jsem měl místy pocit, že jsem Natovi za ramenem.

Jenže hlavním důvodem, proč si druhý Uncharted zaslouží i "devadesátkové" hodnocení, je příběh. Ve dvojce cítíte dramatickou stránku, protože ji vyvolává nepřítel, který představuje hrozbu. Opět se do toho dostává trocha sci-fi, ale to jen umocňuje finále. Nathan se žene za nosem protože má jisté morální stanovisko, nikoliv jako tomu bylo v jedničce, kde jste cítili, že je víc klukem, který chce poklad. Dobře do toho taktéž zapadaly obě ženské protagonistky, ve kterých byl základ pro další vážnější příběhové cesty. Ačkoli je Uncharted spíše známý humornou stránkou, která je zde obsažena ještě více, než před tím, tak více, ale i kvalitněji, disponuje dospělým příběhem, jehož postavy mají logický cíl i motivace. Troufám si říct, že ve svém žánru jde téměř o špičku. Bravo!

Když zaslechnu kdekoli z éteru slovo "Uncharted" vybaví se mi skvělá dobrodružná akční série od chlapců a holek z Naughty Dog. První díl není technicky vzato žádný extra skvost, ale je to start jedné velmi zábavné jízdy. Hra si jde už od prvních chvil pro akci, lehce vás seznámí s ovládáním a o zbytek se starejte vy. Tím, že je střílení o třech činnostech - kryj se, zamiř, vystřel - na vás hra působí až divně jednoduše. V průběhu hry máte možnost vystřídat pár typů zbraní a budete čelit pár typům nepřátel. Žádná věda. Asi proto jsem se u Uncharted hezky odreagoval a najednou měl za sebou polovinu hry. Prostě jim míříte na palici a baví vás to dokolečka dokola. Mimo to ale musím podotknout, že se Nathan někdy kryje, tak jak nechcete a míří do objektů, které má v krytu přímo před xichtem.

A s parkourem je to hodně podobné, protože vám stačí dvě tlačítka a Nathan už si sám prostě leze a houpe se a všechno možné. Někdy ale nejde vylézt na věci, o kterých byste si řekli, že právě na to by se dalo v klidu vylézt a na některé věci zase absurdně hloupě neskočíte, i když jsou před vámi. Pár much to má, gameplay se hodně opakuje a kromě hádanek, které jsou většinu času jednoduché, toho Drake's Fortune prostě víc nenabízí. Jenže mě to bavilo a určitě nejsem sám. Graficky je hra na své stáří (remaster) také obstojná, i když mají postavy někdy komicky velké oči, kdežto u cetek je ale detailnost moc hezká, leč cetky samotné vám jsou k ničemu. O soundtracku nemluvě, protože main theme se mi zarylo do mého hráčského srdíčka. A role v oblíbenosti mají i příběh a postavy.

Už od pohledu je Nathan Drake prostě sympoš a postupem příběhu i vidíte, jak mu to se staříkem Sallym a blonďatou Elen klape. Charakter mu především utváří touha za dobrodružstvím a dávka humoru. Trochu absurdně pak ale působí, když vám vyskočí trofej za 250 headshotů. Však Nathan není žádný vrah, ne? Jen se brání a občas vrací úder, že jo? Bohužel. To je prostě úděl toho, že se vývojáři pustili více akční cestou a na rozdíl od Tomb Raidera si na nehraje na nic vážného, je dobrodružnější a dle mě i reálnější. Děj asi působí tak trochu ohraně protože už zase jde o slavné El Dorado. Hledání si cesty k němu je ale díky postavám, scénáři i jednoduchosti mechanik zábava. Nevím jak vám, ale já si tohohle moderního Indiana Jonese oblíbil.

Na Spider-Mana jsem se těšil hodně, protože hra samotná vypadala dobře a snad ze všech stran jsem slyšel chválu. A opravdu je to dobrá a především zábavná hra. Hlavní podíl na tom má hratelnost a humor. Svištění mezi mrakodrapy a vesměs všechny akrobatické eskapády pavoučka jsou tak intuitivní, že se většinu času cítíte jako super-hrdina samotný. Po jedné, dvou hodinách máte ovládání téměř v malíčku a to včetně soubojového systému, který jede podle jednoduché filozofie "mlať, uskoč, mlať, něco vystřel, opakuj". V některých místech je ale sniperů, raketometčíků, špeků a lítačů tolik, že sotva stíháte uhýbat a hra se může stát velmi frustrující. Na normal to není časté, ale na hard už začnete naznačovat hod ovladačem z okna.

V soubojích pak můžete uplatnit dovednosti, které můžete odemknout za levely a lze si vylepšovat také Spideyho vynálezy za žetony, které zase získáváte plněním aktivit po celém New Yorku. Ne všechny dovednosti ale využijete, k tomu vás ale nutí mini-úkoly v základnách a zločinech v ulicích. Základny hodnotím docela kladně, ale s těmi zločiny je to už velmi špatné. Ve finální části hry máte v každé čtvrti možnost zlikvidovat 5 zločinných činností od 4 organizací. To je 20 aktivit v každé čtvrti NY City. Za mě je to hodně zoufalé nadstavení herní doby a oproti výzkumným stanicím, které působí jako vedlejší-vedlejší úkoly, je to velmi neoriginální. Možná i mise s Taskmasterovými úkoly působí opakovaně, v jeho případě s ním alespoň bojujete. Sbírání batohů, holubů nebo focení dominant je už jen takovou klasikou dnešních open world her. I přes těch pár záporů hodnotím mimovolní aktivity kladně.

Jenže jak je na tom příběh? Je řekněme nadprůměrný. Hned v první misi vyřídíte jednoho záporáka a pak se téměř polovinu hry honíte za novým, než se ho pokusíte roztřískat. Až za půlkou hry příjdou první velké zvraty a s nimi i četnější souboje se superpadouchy, které mi v té první polovině docela chyběly. Čím blíže se blížíte finále, tím více se také Peter dostává do tlaku a je hnán i osobními záležitostmi a ne jen svým "Mirko-Dušínovským" šestým smyslem (ten už mi začal trochu lézt na nervy). Takový trochu mínus je i možnost hrát za MJ a Milese, kteří oproti Spideymu pomalu ani neumí chodit, takže bude zprvu dost dřevění. Díky ovladatelnosti a délce kampaně celý děj docela odsýpá a hra vás nijak nebude nudit. K tomu dopomůže i všudypřítomný humor, který mě opravdu bavil a nejednou jsem se upřímně zasmál (scénky v rychlém cestování - top kek).

Po zvukové stránce je hra taková nevyrovnaná. Zvuky svištění, pěstí, házení a všeho možného jsou fajn, ale to, co pokulhává, je soundtrack, který je leč výborný, ale hódně se opakuje. Audiovizuální dojem nakonec zachraňuje grafika, která je prostě skvělá a nedá vašim očím chvilku pokoj, protože scenérii střídá scenérie a modely postav a obličejů jsou také oku lahodící (Silver Sable <3 )

Marvel's Spider-Man mě ve výsledku velmi bavil a já si jeho hraní hodně užíval. Bavily mě souboje, postavy, vtípky, houpání se mezi mrakodrapy, hlavní mise i vedlejší aktivity a přesto jsem se rozhodoval mezi 75 a 80 %. Zvolil jsem to druhé, protože si myslím, že Insomniac Games mají velmi dobře nakročeno k tomu, aby Spider-Man 2 mohl opravdu atakovat na hru roku a nebýt jen třetím kolem u vozu. Stačí jen udělat pár věcí lépe.

Tuhle skákačku zná snad každý hráč. Teda doufám. Takže když na mě letos PS+ vyplivl Raymana jako hru zadarmo, stahoval jsem na hned. Asi nejzajímavější na celé hře je, že vás u ní nedrží nostalgie, ale protože se opravdu jedná o výbornou skákačku. S Raymanem máte tentokrát zachránit v rozmanitých a barevných levelech co nejvíce teensíků před temnými teensíky. Vaši kamarádi jsou v jednotlivých levelech šikovně schovaní a k nalezení královny a krále je občas třeba prozkoumat i více skrytá místa. Sbíráte také lumíky (penízky), které vám podle jejich počtu odemknou bronzový, stříbrný a zlatý pohárek. Za 450 pak máte stírací los, kde můžete nalézt další lumíky, kreaturky, které vám zase dávají lumíky nebo také úrovně z předchozí hry Rayman Origins. Vrcholem jsou boss úrovně, které umí pocuchat nervy a třešničkou na dortu jsou levely hudební, kdy na známou rockovou pecku skáčete, mlátite, či sjíždíte do rytmu. Naprosto dokonalý nápad! (Jen do doby, než se rozhodnete hrát alternativní těžší varianty :D)

Důležité je zmínit, že ve dvou se to lépe táhne a v případě této hopsandy to opravdu platí. Zábava je dvojnásobná a co pokazíte vy, udělá váš parťák a ještě vás oživí. Druhá věc je, že Legends v sobě má Origins, takže 2 v 1. Úrovní napříč celou hrou je tam požehnaně a i kdyby jste si to měli koupit v obchodě, nebudete litovat. A kdyby vás to omrzelo, můžete ještě zahrát fotbal nebo challenge. Legends toho nabízí opravdu mraky a to vše na pozadí s vynikajícím soundtracekem. Srší z něj střelenest a ujetost, ale výborně zapadá do celé té barevné, postavičkové a roztomilé mánie. Třeba mi zaťukejte na čelo, ale nikoliv Assassin, nikoliv Far Cry, ale Rayman! Rayman Legends je to nejlepší, co Ubisoft nabízí.

Herní výzva 2018 - Lidem vstup zakázán

Potřeboval jsem do herní výzvy 2018 nějakou rychlovku a tak jsem na doporučení uživatele zapařil tuhle jednohubku. A k mému údivu je to vlastně zábavná hra, která má lepší stealth než Assassin's Creed (lol). Využívá komicky stupidních naschválů, které znáte z Toma & Jerryho, má jednoduchou mechaniku pro 2 styly přístupu - po špičkách a fofrem - a nutí váš mozek přemýšlet opět tím dětským způsobem jako je např. zakorkovaná puška, ručník od krému na boty a podobné kulišárny. V každém levelu máte údaj o zbývajícím čase, použitých "tricích" na souseda i to, kolikrát jste ho xmrti vytočili a kompletnost. Ne vždy jsem měl nad 90 %, ale ve většině času mě to bavilo (občas je třeba hledat předměty pozorněji) a díky starší grafice jsem se alespoň vrátil do dětských let. Dost možná sáhnu po ostatních pokračováních.

Herní výzva 2018 - Sousedy si nevybereš

Jako fanoušek lego her jsem nemohl nezkusit zatím posledního Batmana. Ten se příběhově odehrává tak nějak všude - Země, vesmír, planety jiných hrdinů - ,což je v misích fajn, ale potom v tom je hrozný bordel. Mise po dohrání nejsou seřazeny chronologicky, máte možnost navštívit 3 základny, které jsou k tomu ještě nepřehledné, což velmi usnadňuje hledání obchodů pro červené kostky a podobně. Jakoby se z lega snažili dělat open world rpg, avšak to je blbost. Lego má být jednoduché.

Herně to jednoduché naštěstí je. Batman, Robin a další mají vícero obleků, které se tentokrát samy připomenou, pokud se postavíte k objektu, který vyžaduje právě onen oblek. Je to příjemná vychytávka, ale mohli ji vývojáři dotáhnout do konce, protože u stříbrných objektů vám to oblek s bombičkami nenabídne. Škoda. Jinak jde stále o zábavnou lego hru, které střídání prostředí misí prospívá, je barevná a můžete ji hrát i s kámošem či přítelkyní (rozdělení obrazovky není zrovna šikovně vyřešeno). Kdo je posedlý sbíráním penízků, kompletováním sbírek všeho druhu, určitě si zde najde své.

Herní výzva 2018 - Nerozbalený dárek

Vývojářské studio Supermassive Games, stojící za Until Dawn, se pustilo do další interaktivní adventury a změnili téma z hororu na čistou kriminálku. Prvním rozdílem je kvalita řemeslného zpracování. Hidden Agenda sice oplývá skvěle nasnímanými postavami, obličeji nebo dabingem, hůře už na tom jsou ale s celkovým prostředím, které neoplývá zrovna extra detaily. Dále pak jde o délku příběhu. Ten sfouknete za 3 hodiny, ALE!... lze projet několikrát a pokaždé (pokud tedy budete hrát rozdílně) s rozdílným průběhem. ALE číslo 2. Hra je vyloženě interaktivní film, kde pouze volíte mezi dvěma možnostmi a hra vám ukáže jen to, co ukázat chce. Žádné chození. Prostě si lehnete a "píšete" si svůj film na večer. Zatím to zní jako recenze na hru klasického žánru, jenže Hidden Agenda vaše rozhodnutí neovlivní pouze na úplném konci, ale v každé ze tří kapitol. Mnoho pasáží je díky specifickým rozhodnutím ovlivněno předchozími volbami, některé scény za jeden průchod ani neuvidíte, pak zase uvidíte úplně jiné. Ne jen drobně pozměněné, jako je tomu u her od Quantic Dream (tím neříkám, že mají špatné hry). Za tohle opravdu palec nahoru a pokud tímto stylem někdy někdo udělá hru o délce 15 hodin, půjde o vrchol v tomto žánru.

Zapomněl jsem ale zmínit jednu velmi podstatnou věc, která vás na této hře překvapí. Po spuštění na vás obrazovka vyplivne, že si máte na mobil stáhnout aplikaci Hidden Agenda. Hra se totiž z 99 % ovládá mobilem (není třeba mít milion ovladačů) a samotná činnost je velmi jednoduchá. Aplikace taky nabízí prohlédnutí si výtahu postav a řetězové reakce vašich voleb. To ale není vše. Jestli máte kámoše (praví pařani nemají), stačí je pozvat k vám domů na pivko, rumík nebo whiskey a můžete si zahrát "soutěžní kampaň". Na úkor většinového hlasu se rozhodne, jakou ze dvou možností postava udělá a také každý člen může plnit skrytou agendu, např. "Slovně napadněte parťáka". V případě úspěchu dostane body. Pokud odhalíte toho, kdo má skrytou agendu, dostáváte body i vy. Řekněme, že ve 4 lidech to muže být fajn zábava. A teď pozor... hra má jak české titulky, tak i DABING! Ten sice nesedí přesně postavám do pusy a trošičku buguje, nicméně je to příjemná věc a hlavně díky tomu můžete hrát i s přáteli, kteří neumějí anglicky. Když to podtrhnu a sečtu, tak jde nakonec o docela příjemnou krimi, kterou můžete projet přiopilí s bandou a dobře se pobavit.

Herní výzva 2018 - Hru nezastavíš

Detroit je další ze série "walking" simulátorů, kdy hlavně děláte rozhodnutí a je to říznuté s quick time eventy. Je to prostý gameplay, ale funguje, protože je právě jednoduchý, ale hlavní je, že dává neuvěřitelný prostor vývojářům pro děj a vizuální stránku. Když to rozeberu bod po bodu, jak jsem to napsal, tak "walking" pasáž je zase pokrok kupředu. Snímání pohybů jak chůze, celého těla, či detailní mimiky obličejů je taky famózní. Herci jsou jak roboti a pomalu svým rolím vdechují onu lidskost a postupem hry to fakt baštíte. Nakonec velmi pomáhá i fakt, že hrajete rovnou za 3 charaktery, takže si chtě nechtě jednu více či méně oblíbíte a právě grafická stránka na tom má velký podíl. Co se týče quick time eventů, tak to je prostě paráda, protože využívají snad všechny prvky ovladače. Naklánění, trhání, třepání, půlkruhy s páčkou a pak standardní tlačítka včetně dotekového pole, to vše je velmi pestře nakombinované. Navíc si můžete vybrat jednu ze dvou obtížností, kdy u té těžší je možné po posrání 3, 4 eventů v řadě, že vám umře postava.

No a teď děj. Studio Quantic Dream vám nabízí futuristický pohled do roku 2038, kde je android v domácnosti naprosto běžnou záležitostí. Někdo má svého androida na úklid domácnosti, někdo na prcání, armáda jako vojáky. Jednoduše každý si v něm najde své. A tady s dějem přichází i filosofický přesah, zda-li je možné, že stroje někdy mohou nabýt vědomí. Jako hráč pak máte možnost hrát za 3 androidy, kteří balancují na hranici vědomí a syrového softwaru a určovat jejich osud. Možnost voleb má opravdu své následky a mohou vás zavést i do rozličných lokací, což nebylo u předešlých her od QD studia pravidlem. Vyústění děje je pro mne pak trochu neuspokojující. Je to tak nějak náhlé a asi ne dostatečně epické, jakoby vývojáři vyčerpali všechnu gradaci. I přesto mě Detroit ale dojal, nadchl i krapec naštval (ale za to si můžu sám pomalými prsty). Navíc je teď možné si po každé kapitole prohlédnout flowchart, kde můžete vidět, kolik různých konců ona kapitola má, nebo také kapitolu spustit od přednastaveného bodu. Já si oblíbil Connora a držím mu pěsti na GOTY awards. A v poslední řadě je třeba zmínit soundtrack a zvuky celkově. Každá postava má hudbu složenou od jiného autora a mají tak unikátní podkresy. A pak si jen vzpomenu na zvukový efekt "obnovení sluchu" a mám možná sluchový orgáč.

Herní výzva 2018 - Nervy z oceli

Hned na začátku se musím omluvit všem, protože tohle bude asi delší recenze, protože je tu více věcí, které chci popsat a sepsat to jen stroze by dostatečně nevysvětlilo mé hodnocení. Musím také zmínit, že první Red Dead Redemption jsem nehrál a že jsem si nechal utéct snad všechny trailery.

Dějově se nejedná o příběh s přesahem. Je to komorní dílo o gangu, který jde proti proudu legality a tvrdé dřiny, Dutch má na všechno plán, který vyžaduje peníze a zpravidla se po kdejaké akci něco vysere. Nečekejte žádnou příběhovou smršť, protože RDR2 má na převodovce maximálně dvě rychlosti dopředu. I s přístupem, kdy jedete jen hlavní mise, je to prostě pomalé. Čtyři akty gang jen plní plány a utíká, až v poslední kapitole se teda zařadí na tu dvojku. Na začátku páté kapitoly jsem si říkal, jestli jsem si nějak nezdrogoval jídlo nebo pití, protože... oni fakt ztroskotali na tropickém ostrově?! Jak se děj nesl tím westernovým duchem, tak tohle bylo naprosto mimo. Mimo tento nepochopitelný přešlap se ale jednalo a dobře napsaný příběh s dobrým emočním dopadem na hráče a přiznávám, obě oči nezůstaly suché.

Čekal jsem titulky, ale ty nikde a najednou hrajem za Johna, tak čekám nějakou poslední misi. Nope. Ještě epilog na dva party. Ten vlastně sloužil jako dokreslení jeho života (a prý si to i fanbase vybrečela) a jeho konec přinesl pomstu Arthurovi. Spíš bych to nazval DLCčkem, ale co už. Nikdo mi ale nemůže vyčítat, že jsem z tempa děje trochu zklamaný, protože samotné mise jsou časově laxní, s koňmi i během misí jedete štreky tam i zpět a takhle je to minimálně v polovině misí. Nevadí mi užvaněnost hry. Mám rád lore navíc a dobře to vykresluje vztahy mezi postavami, ale bylo to fakt dlouhé. Co ale musím velmi pochválit, je level desing misí. Sice šlo většinou o "zabij, čorni, unes", ale způsob podání byl velmi barvitý a vnesl do hraní hodně originality a jen minimálně proto, mě mise pořád bavily.

Kdo že je ale ten Arthur Morgan? Z počátku byl neslaný, nemastný, ale v průběhu děje se začal projevovat více. Konečně máme postavu, která je vtipná a přitom do toho nesere sarkasmy, jak je v poslední době zvykem. Jeho akcent vynikající (celkově dabéři odvedli precizní práci) a závěr vyždíme emoce jak z poslední jízdy, tak z loučení s koněm a i s Arthurem samotným. Slzu jsem uronil jen u TLoU, takže za mě poklona. Zbytek gangu ale lehce zaostává. Dutch má plán (mimochodem, s Arthurem vynikající změna charakteru), Sean má fantastický irský přízvuk, Charles respektuje přírodu, Uncle je vychcaný strejda, Micah sliznoun a takhle bych mohl pokračovat. Mají dostatečně vyhraněnou osobnost na to, aby jste si je mohli zaškatulkovat a nějaký čas si je budete pamatovat. V celé této věci mi ale nesedí "metr ctnosti". Z vedlejších misích přece jasně víte, že Arthur má dobré srdce, když by nejraději zadupal do země bývalého otrokáře. Za mě trochu nešikovná mechanika, i když já jel na dobráka.

Svět RDR2 toho nabízí spousty. Můžete lovit snad milión druhů zvěře, chytat ryby, hledat poklady, plnit výzvy, zastavit se u náhodného kolemjdoucího, plnit vedlejší a přesto zajímavé mise, loupit, utilizovat zbraně, měnit šatník, hrát hry, sbírat karty, sbližovat se s koněm. Je toho mrtě. A to je podle mě kámen úrazu. A vlastně není (ale jak pro koho). Už děj samotný mi přišel příliš natáhnutý... no a vy do toho chcete zkusit lovit, rybařit, najít poklad, tam pak zničíte s lodičkou plachetničky a ejhle, hraju už 7 hodin a nesplnil jsem jedinou hlavní misi. I všechny tyto aktivity jsou lehce roztahané a všechno to spojuje cestování na koni, kterého je tu až nechutně příliš. Sice vám v moment vylepšení tábora pomůže fast travel, ale i tak ho pořád bude moc. Dostavníky vás hodí jen na předurčená místa a tak raději pojedete z Valentine někde do pustiny sami. Sám bych se taky nebál pojmenovat koně Klepna. Ježiš, kolikrát já se vysekal o strom a zapomněl někde kožešiny, kolik já na sebe nachytal polišů, když jsem omylem drcnul do chodce. Moje nervy. Jo a pokud jste ve hře hledali nějakou romanci, tak té se nejvíc dočkáte ze strany Arthura a jeho koně. Celkově modely koní a jejich pohyby a chování byly až na přeskakování perfektní.

Hra je celkově dost laděna do "detailní celistvosti". Prostě všude si všímáte detailů, až tomu pomalu nevěříte. Koně střihají ušima, bahno máte jen tam, kde jste spadli, maso má při stahování z kůže tukové mapy, s lidmi můžete pokecat. Skoro jako byste tu hru žili. Proto trochu zamrzí, že jízda na koni není tak dokonalá, že stěží vidíte na domino kostky, že vracení se z menu trvá, že John neřekne ani slovo, když najde Arthurův hrob. I když klady pořád nesmírně převažují, pořád to trošku zamrzí. Graficky taky nádherné, jen co se týče obličejů, tak se to ani nerovná God of War nebo Detroitu. Naopak soundtrack je pro mě adeptem na vítěze v oné kategorii. Velmi barvitý, neomrzí, pořád vás překvapí jinou hudební variací.

Uvědomuji si, že spíš vypichuji nedostatky, ale hru jsem si užil. Mise byly navržením originální, herci předvedli skvělou práci, skladatelé jak by smet, celkový dojem z vizuální stránky hry působí uhlazeně a jednotně. Red Dead Redemption 2 bych ohodnotil herně jako velmi nadprůměrnou a v jistých aspektech jako téměř perfektní. Na vině je tempo a proto musím být kritický a udělit 80 %. Na druhou stranu byl fantastický zážitek sledovat s Arthurem východ slunce.

Už od začátku hraní The Last of Us jsem věděl, že jde podle hráčů o příběhově a emočně strhující jízdu, čemuž nasvědčuje i úvodní kapitola, jejíž vyústění pro mě bylo na slzu v oku. Vážně.., která hra vás nalomila už po 10 minutách hraní?! Nicméně, pak nastane skok o 20 let a z vaší postavy je zralý muž a vy se konečně dostáváte k nějakému hraní. Po pár hodinách je vám jasné, že otevřený prostor tady budete hledat marně. TLoU je koridorovka, což jí vůbec neškodí, naopak v akcích s walkery nemáte kam utéct, navíc vám to umožňuje lépe se soustředit na děj a sem tam si odskočíte do vedlejších místností pro nějaký ten šťavnatý loot.

Když jsme u těch surovin, jejich nalézání je velmi uspokojivé a strávil jsem mnoho chvil rozmýšlením nad tím, co se mi vykraftěním v nadcházejících chvílích bude více hodit (lékárna, bomba, kudla). To samé s "dopováním" Joela. Prostě chytře a přesto jednoduše navržený systém, který skvěle spolupracuje s gameplayem. Ten je totiž prostý, leč úderný, což taky sedí k post-apokalyptickému světu. "Všeho je málo, i ty budeš bojovat o přežití s málem." Míření v pohodě, je zde i drobná taktika s cihlami, stealth také funguje, rozdílně přistupujete k lidem, jinak potom k tichošlápkům. Mimochodem, nesnáším clickery... ten zvuk a instakill mě bude budit ze spaní dlouho. V návaznosti na clickera musím pochválit malý počet druhů nepřátel. Na co to přejebávat? Palec nahoru.

A teď pojďme k našemu Joelovi a Ellie. Studio Naughty Dog dokázalo pozvolně vystavět velmi silné pouto mezi našimi protagonisty pouhými dialogovými výměnami. Hra je celkově pozvolnější a proto tak skvěle umožňuje hráči přilnout k hlavním protagonistům. Pocity, které jsem zažíval u Sářiny smrti, posledním sbohem Tess, mrazivému konci bratrů Henryho a Sama, zranění Joela, zvratu s cizincem u Ellie nebo u znovu shledání Joela s Ellie, vyúčtování se Světlonoši... do prdele, i příběh "kapitána Ishe" ze zápisků měl větší sílu, než finále kdejaké dnešní hry. Prostě neskutečné! A můžeme za to také poděkovat i naprosto vynikajícím dabérům a soundtracku. Skladbu z menu nezapomenu (lol, jsem raper). Od série Uncharted je to prostě velký odklon, protože Joel je zralejší a příběh se nese v komorním stylu a je vážný. Graficky jde o skvělý nadstandard. Všechno vypadá "hezky", okolí vás vnoří do jejich budoucnosti, žasnete nad rozpadajícím se světem. Je to prostě jedna z nejlepších her tohoto tisíciletí.

Herní výzva 2018 - Nejen PC živ je člověk

Při hraní Beyond: Two Souls se vám přímo nabízí srovnávání s předchozí hrou Quantic Dream a tou je Heavy Rain, což budu dělat a snad tím vypíchnu klady a zápory. První věcí je grafika, která se posunula opět na novou úroveň. Nemá to sice na Detroit, ale oproti HR je to skok velký a moc dobře se na to kouká (vyjma krátkovlasé Ellen Page...). Mimika tváří je více přirozená a i lokace v otevřeném prostředí překvapivě nevypadají tak prázdně. I z Aidanova pohledu pak svět vypadá správně duchařsky. Další věcí je pohyb. Konečně nemusíte držet pro pohyb R2 a byla také přidána možnost stealthu a hra má v určitých misích více akční feel než byste čekali. Je to samozřejmě příjemná změna. Hra vám i přímo nabízí spolupráci s vaší neznámou entitou, se kterou můžete posednout nepřítele nebo jej rovnou zabít.

Z příběhového hlediska už je to trochu kostrbatější. Ten je sám o sobě dobrý a zajímavý a sci-fi žánr otevírá nové možnosti zápletky. Intenzita je naservírovaná přibližně stejně s malým rozdílem v závěru, kdy už je rozuzlení trochu natahováno. I tak BTS nabízí několik zajímavým zvratů a trochu zahraje na city. V části, kde je Jodie osamělou cestovatelkou pak projde několika emocionálními momenty, které jsou slušně přeneseny na hráče. Její tajemný společník Aiden pak zvýrazňuje otázky týkající se hlavní zápletky děje. Co je ale trochu nešikovné, je časová osa. To, že vidíme, kterou misi zrovna hrajeme v určitém čase, hře jen škodí. Lepší by bylo, kdyby si to chronologicky zkusil poskládat hráč sám. Zase tak složité by to nebylo.

Jodie sice není postava roku, ale její charakter prochází vývojem a je bezesporu hlavním tahounem. Vedlejší postavy mají až příliš málo prostoru na to, aby na vás jejich osudy měly dopad. V konceptu hry samotné pak leží zakopaný pes v podobě "možnosti voleb". Ty jsou zde přítomny jen jako a ať už zvolíte to nebo ono, vliv to mít nebude, protože hra má jasný směr. Změny jsou minimální. I přesto se jedná o nadprůměrnou herní zkušenost, která vás sice neohromí, ale ani nezklame.

Herní výzva 2018 - Krize identity

První Zaklínač je v komunitě fanoušků Sapkowského světa tak trochu kult. Nechápal jsem proč, každopádně bych si nemohl říkat fanda Zaklínače, kdybych projel pouze Divoký Hon. První věcí je samozřejmě grafika. Ta je právě dost "meh" a když to srovnáte s o rok starším Crysis, není sporu o tom, že skrz tuto stránku hra nezískala chválu, o které jste slyšeli. Trissiny nalejvárny jsou nepochopitelně nízko, což je podivné, protože ostatním ženštinám visí tak akorát. Charaktery mají navíc pouze několik modelů tváří. Extrémních detailů se taky nedočkáte, ale aspoň je to tak osobité. Díky absenci živých barev vývojáři alespoň nastínili pořádně chmurnou atmosféru, která podle mě prvního Zaklínače dobře charakterizuje.

Z herního hlediska bych to neviděl taky nějak valně. Celý soubojový systém spočívá v kliknutí ve správný okamžik. Občas přepnout na správný bojový styl z celkových 3 možností nebo zvolit správně znamení. I tak jsem měl občas problémy, ale zvyknout se na to dá. Na bojový systém navazují talenty, u nichž je někdy důležité prostě vědět, do čeho bod vložit. Např. bylinkářství, bez kterého si prostě neuvaříte ani hovno, když nevíte, co je která rostlina. Dále oleje a podobně. Jednoduše by si začátečník mohl říct: "Však ty šmejdy usekám xmrti, ne? Na co volej..." No... neusekáte. ALE! Dá se na to zvyknout a postupně tomu přijdete na chuť a nakonec budete házet saltíčka jak pán zaklínač.

Hra jako taková, je docela dost dlouhá. Hlavní dějová linka probíhá stylem pátrání a zároveň objevujete věci z Geryho minulosti. Do toho se vám plete dost vedlejších úkolů, či zakázek a kostkovým pokerem samozřejmě nepohrdnete (hudba je u něj mistrovská). Ač se zdál v průběhu hry příběh spíše osobní, má nakonec krásný přesah až do Divokého Honu, což jen utužuje temnou atmosféru. Bohužel není na výběr z mnoha vybavení a za hru lze získat snad 3 equipy. Alespoň je získání nového meče nebo kalhotek o to uspokojivější.

Co mě ale po 2, 3 kapitolách přestalo bavit, bylo chození. V prvním díle není Geralt zaklínačem, zabijákem nestvůr, ale turistou profesionálem. Při plnění úkolů jsem nachodil snad světelný rok. Taky mi občas padaly vlasy z toho, že některé souboje byly prostě o štěstí a ne o schopnostech hráče. Bestie nebo Kostěj mi málem uhnali infarkt a to jsem mladík a hrál jsem na normal. Asi git gud... Jinak jde ale o atmosférickou hru, s příhodným soundtrackem a naprosto geniálním českým dabingem (schovejte ženský..). Zaklínač nemusí být nutně skvělá hra, ale právě tyto jeho atypické prvky jej dělají pro mnohé kultovní záležitostí. A já souhlasím, ač mám pár výtek. Je to totiž srdcová záležitost a pro fandu zaklínačského světa dvojnásob.

Herní výzva 2018 - Lidem vstup zakázán

FlatOut2 byla taková ta hra, kterou jste sehnali s časákem a následně jste se do ní zamilovali. Je to brutálně zábavná arkáda s nikdy nenudícími destrukcemi, variantami závodních režimů a v poslední míře vám občas i pocuchá nervy. Závodit můžete ve 3 kategoriích a jedné speciální (mišmaš všech ostatních). Až nechutně dobrou ovladatelnost si můžete vyzkoušet na tratích ve vidlákově, městě a na závodních okruzích. Tratě jsou na jedné mapě a na ní často využívají jiné cesty nebo se jede v protisměru, stejně tak to platí i pro město. Nechybí ani derby, se kterými pak zjistíte, že jste tajně psychopati, protože najebat to čelně do druhého auta ve stovce je prostě blaho! Specialitkou
jsou mini-hry, které nelze definovat jinak, než slovem crazy! Kromě pár mini-her nejde o extra výzvu, ale pobaví a vytáhne z FlatOutu pár procent navíc.

Ve vozovém parku máte v každé kategorii cca 15 aut, kterým lze změnit barvu (na což chlapci neupozornili) a jdou vytunit. Bohužel ne vzhledem, ale pouze atributy. Samotné závodění se pak odvíjí od toho, jestli máte rachotinu s předním, zadním nebo náhonem 4x4. U těch se zadním se může stát, že vám občas s pusy vyletí nějaká ta kurva, piča. Jízda samotná je pak lahůdka a kdy se vám povede v posledním kole řezat zatáčky jak mistr a dostat se na první místo, pouštíte s radostí další závod. V opačném případě nepřestanete kroutit hlavou nad tím, že vás silniční kužel vystřelil 10 metrů do vzduchu. S destrukčního hlediska je toho spousta a ta spousta vám kolikrát i posere jinak hladký závod. Vašich 7 konkurentů je pak jen třešnička. Každý má svou "řidičskou osobnost" a hlavně paměť kolizí. Naperte Malcova do stromu, on vám to vrátí. Alespoň máte pocit, že je ta hra živá. Není to žádný závodní Dark Souls, ani simulátor, je to prostě neskutečná zábava s ještě stále dobrou grafikou a bezchybným rockovým soundtrackem, který vás kolikrát dostane z osmého místa na to první během jediného kola. Audioslave, Papa Roach, Nickelback či Rise Against, to jsou skupiny, které jsem díky této boží hře začal poslouchat.

Herní výzva 2018 - Válka periferií

Ještě teď si pamatuji, že jsem z trailerů Bioshock Infinite očekával až běda. Prostě se mi ta hra vizuálně líbila. Případ je to o to více odstrašující, protože v roce 2013 jsem snad ani nevěděl o prvním Bioshocku... (už dohnáno, dvojka v dohlednu). Hru jsem projel dohromady asi 4x a pokaždé jsem si ji mimořádně užil. Ač to dle některých není super duper střílečka, já si ji neskutečně užil a jako bonus se mi zapsala do mého hráčského srdce.

Infinite se s tím moc nemaže, není to sice Doom 2016, kde máte první kill za 10 sekund po spuštění hry, ale do Columbie s Bookerem vystřelíte velmi rychle. Než se dostanete do první akce, máte ideální množství času na prohlédnutí si onoho překrásného města. Kreslenější nádech Bioshock světa mi vždycky imponoval a postavy, leč vzhledem "nereálnější", do prostředí zapadají perfektně. Hra je v tomto směru velmi osobitá a vytýkat jí její (utopický) styl je spíš věc subjektivní, než že by hra samotná vypadala prostě "levně".

Postavy a děj, to jsou nejmocnější zbraně, které zde můžeme najít. Booker, jako zlomený veterán, který se snaží najít dívku a Elizabeth, jako mladá tajemná dívka, která se snaží najít sebe samou. S každou odehranou hodinou se oba charaktery sbližují a vytvářejí a neskutečně skvěle neromantickou dvojici. Skoro jako otec a dcera. Oba se navíc proplétají komplexním příběhem, který se s každou hodinou víc poodkryje a zároveň trochu zahalí. Až do samotného závěru, kdy vám klávesy piana rezonují v těle a vy jen čumíte s pusou dokořán na titulky. Jestli jsem někdy utrousil slzu u hry, bude to Bioshock Infinte. Ano, až tak skvěle se podařilo tvůrcům spojit hráče s postavami a jejich osudem.

Z herního hlediska není moc co vyčíst, ale ani vynachválit. Zbraní je řekl bych tak akorát, s tím že zbraně Vox Populi jsou trochu jiné alternativní modely těch původních. Tahounem zábavy jsou pak vigory, "magické schopnosti", které vám umožní utilizovat souboje dle vlastního přání (a sky-line taky). Útočné vrány, ohnivé granáty, spláchnutí z platformy, pohlcující štít, posednutí turety a další. Stačí si vybrat, jak si budete chtít prorazit cestu k Elizabeth. S bojem se vám navíc spouští akčnější hudba. Mimo boj se pak jedná také o silnou součást celku. Řekl bych, že jako šaty dělají člověk, tak soundtrack dělá hru? :D

Napříč Columbií je možno hledat tajné šifry, otevírat sejfy, vylepšovat štíty, životy, vigory, zbraně. Není to RPG, ale najdete si v tom své. Mimochodem, Elizabeth je nejužitečnější vedlejším charakterem vůbec. Nepřekáží, běhá stejně rychle, nabízí skrz své unikátní schopnosti i unikátní přístup k soubojům, hází lékárny, munici... prostě tu holku miluji (nejspíš jsem se do ní i platonicky zabouchl). Já ani nevím, jestli na hře shledávám zápory... možná složitější děj, ale to není nic, co by vícero dohrání nespravilo. V mém hráčském srdci je Infinte na dělené první příčce s Divokým honem. Je třeba dohrát i Burial at Sea...

Herní výzva 2018 - Tehdy to začalo

PlayStation Plus tento měsíc nabídl Heavy Rain ke stažení a já po obrovském úspěchu Detroit: Become Human nemohl udělat jinak, než si jej zahrát. Z lehkého nastínění jsem věděl jen to, že jde o krimi příběhovku s Origami killerem, nic víc.

Hned v úvodu se mi nelíbila nutnost držet tlačítko R2 pro chůzi. Prostě mi přijde intuitivnější pouze držet páčku. Dále funkce "myšlenek" byla zajímavá a vnese to do hry takovou knižní atmosféru, jelikož ne ve všech filmech vám postava říká i to, co si myslí. Avšak, má to jeden háček. Různé volby se točí kolem postavy jako splašené, jejich popisky se včetně jejich tlačítek překrývají a několikrát se mi stalo, že jsem zvolil možnost, kterou jsem nechtěl. Chápu, že ve stresových situacích to mělo jako navodit pocit, že daná postava má strach atd., ale dle mě to nebylo nejmoudřejší.

Do děje se dostanete pomaličku, vlastně mě to ze začátku trochu nudilo. Někde v polovině hry ale příběh nabral neskutečný spád a pomohly tomu i povedené quick time eventy, které nebyly ani lehké, ani extra těžké. Vytkl bych jen pohyb "naklonění ovladače" do stran, který mi dojebal konec a jízda na dálnici byla v mém podání dost tragická. Různá odhalení a dějové zvraty celkově měly solidní dopad na požitek ze hry. K postavám jednoduše přilnete a s každým postupem skrz ten hnusný slejvák nebudete chtít ovladač odložit.

Graficky to sice nebyla žádná extra třída, ale jako mínus to neberu, protože hra už má pár let za sebou. Hudba také výborná, i když skladba podobná z filmu Sedm byla po pár hodinách dost ohraná. Nekončící déšť jen výborně dokresloval atmosféru tohoto jinak moc povedeného herního kousku. Skoro to vypadá, že si tu víc stěžuji, ale až na těch pár drobností, jsem si Heavy Rain moc užil a rozhodně nezůstanu u jednoho dohrání.

Jakožto Čech jsem se pokusil na KCD dívat nezaujatě (protože soudě dle komentářů a jejich hodnocení se to místním nejspíš moc nedaří) a snažil se z dobrodružství v českých luzích a hájích vytěžit maximum. Je třeba zmínit, že jde u mě o PS4 verzi, takže je možné, že moje zkušenost se od toho odvíjí víc, než od PCčkářů.

I když vám po začátku hra řekne, že to se dělá tak a tamto onak, zbytek je ryze na vás. První bitka je osina v prdeli, páčení zámků jakbysmet a zorientování se v boji je kvůli jeho unikátnosti dosti obtížné. Musíte proto tyhle věci opakovat a potom vás za to hra odmění, což je fajn, i když v některých dovednostech to chlapci úplně nevyladili. Zámků je víc těžších než lehčích, moje mrtvá babička drží luk pevněji než Jindra a plížení jsem vzdal hned. U obrovské většiny aktivit je nutná trpělivost, což po chvíli v některých směrech vzdáte a začnete Jindru cpát konkrétním směrem zloděj¬/all-in/ukecaný nebo co já vím. Není to ale na škodu, protože při dalším průchodů prostě změníte vývoj postavy a hru projedete zase o něco jinak. Vylepšování dovedností stylem „dělej je a budeš v nich lepší“ chválím.

Co se postav týče, je to o něco horší. I když je Hanuš takový správný buran, Fricek s Matušem dementní kámoši a podobně, tak k nim nikdy moc nepřilnete. A o romantické lince nemluvě. Takže nám to musí zachránit Jindra a abych se přiznal, mě se ten vidlák líbil. V jistých věcech je prostě tupý, v dalších překvapí selským rozumem a umí i popichovat. Není to sice Geralt, Nathan Drake nebo Pagan Min, ale řekl bych, že docela pěkně odráží českou povahu, což jako Čech oceňuji dvojnásob. S dabingem jsem spokojený a kdyby český nikdy nebyl, srát mě to nebude.

Jenže co s příběhem, když v ději přilnete jen k Jindrovi? No, vázne to, ale to lze čekat, když je příběh čerpán ze skutečných událostí a ne z nějaké epické fantasy předlohy. Na své komorní poměry jde o fajn detektivku s pár zvraty a s několika zajímavými misemi. Klášterní mise měla dobrou ideu, stačilo by jen povolit pohyb po chodbě hoďku před další činností, aby vás nesrali ti „Bratře…“ mniši. Chlastačka s farářem nebo lockpickování „koňské prdele“. Hodně lidí údajně brečí z konce, což uznávám, na Oscara to nebylo, ale neslo se to celé v komorním minimalistickém duchu.

Graficky hra pohladí mnohem více krajinou a vesnicemi než ztvárněním postav. Starší hry mají lepší modely charakterů, ale to je kvůli nedostatku prostředků. Navíc se textury mnohdy velmi pozdě načítají a o to více tím trpí xichty postav, které už tak nejsou žádný top notch. Nevyhnete se ani problikávání textur v inventáři, chybějícímu sedlu nebo dokonce hlavě, což je alespoň vtipné.

A teď hlavní nedostatky. KCD samotné je nadprůměrná hra už ve svém základu, protože nabízí dobrý bojový systém a mechaniky obecně, jenže se to neobešlo bez hromady bugů. Mě osobně nejvíc dojebal bug, kdy jsem nemohl dokončit příběhovou misi s farářem Bohutou. Hrál jsem v domnění, že se to nějak spraví, tak jsem nahrál x dalších hodin. Nakonec jsem svůj herní progres musel vrátit asi o 8 hodin zpět. Dále, a to nevím jestli je PSkem, ale spaní, cestování či čekání trvalo čistého času tak 3 hodiny. Ten váš démonický kůň není schopný projet křáčkem a vikáře jsem nemohl poslat do prdele jednoduše proto, že jsem měl bugnutou čekací scénu. Chápu, že Vávra řekl „Jsou tam bugy, sorry jako“, ale z tohoto důvodu prostě nemůžu dát 80 %.

Z toho co píšu se zdám jako ubrečená holka, jenže když celou dobu cestujete pomaleji po 4 na koni než Zeman po 2, tak to prostě požitek ze hry znechutí. Nahrání savu několik hodin zpátky taky nepomůže a když se snažíte projet bugnutou misi 3 hodin taky nepomůže. KCD je v základu čistě nadprůměrná hra s prostým příběhem a postavami, jedinečnými mechanikami a vidíte, že je dělaná ze srdce. Po herní stránce pýcha v českém herním průmyslu, po technické stránce brání v maximální užití si jí. Třeba to za rok bude pecka a já pak nebudu otálet zvednout hodnocení na zasloužených 80 %.

Herní výzva 2018 - V zemi nikoho

Co jsem si na hře zamiloval zůstalo, ale přeci je to jiné. Datáč jsem si stáhl po mém druhém dohrání a bylo to jako bych hrál hru prvně. Jenže narozdíl od základní hry nevím, jestli si ho zahraju podruhé, natož že splním všechny aktivity navíc.

Frozen Wilds vás nečekaně zavede do sněhem a leden sužovaného prostředí. Je to hezké, ale základní hra má navrch, protože je právě různorodá. Dále přibyli nové sběratelské předměty, které lze alespoň uplanit u obchodníka, který nabízí pár nových a pár lepších zbraní a brnění. Brnění pro mě zbytečné, protože jakmile získáte legendární robo-brnko, už ho nesundáte. Robověže taky hezké, ale svým počtem jen nastavují dobu hraní a ne zážitek z hraní. Tři věže s X snapmawy a scorchery je osina v prdeli i na ten normal, na který jsem to hrál. A tady je věc, která mě na novém datadisku fakt srala. Vzhled nových mašinek je sice povedený (vlk a medvěd), ale jejich mechaniky jsou k smíchu. Jen protože je datadisk novější, přidali Over Powered nepřátele s kupou života a hráč ať si hru užije jak chce. Možná jsem lama, ale boj proti s monstry mě tady vyloženě nebavil. Naproti tomu nový strom dovedností "cestovatel" byl příjemnou změnou, protože jeho skilly docela vyřešili neustále plný batoh a trochu věci s přepsáním enemáků (nepoužívám).

No a je tu děj. Pro mě opravdu zklamání, protože s hlavními postavami jste se všehovšudy setkali maximálně 3x a vyústění děje bylo silně neuspokojivé. Ani vědomosti o světě Horizonu jste si moc nerozšířili, prostě bída. Příběhová náplň misí mě sice nebavila, ale jejich provedení bylo různorodé (cesta jeskyní, zavírání přehrady, Tallneck) a zbylé vedlejšáký si možná ještě dodělám. Nový Hunting ground mě neoslovil, protože zvětšili apel na čas. Ten byl i v Sundom, ale bylo to splnitelné, tady si připadám jakože "Je to lehké? Zkrátíme čas a přidáme nepřátele. Máte přidáno, kolego."

Na závěr bych popsal nový datadisk spíš jako zklamání než překvapení, či dokonce "jen" splnění očekávání. Vývojáři se po herní stránce pustili dobrým směrem, ale příběhově si dali oraz. Možná aby si nevyčerpali inspirace pro druhý díl. 70 % je řekněme adekvátní ohodnocení.

Hned na začátku musím říct, že na Horizon: Zero Dawn jsem se těšil jak malé děcko. Ale nedokázal jsem si ho náležitě užít, to až s druhým průchodem. Z mě neznámých důvodů jsem prostě jantar na zvyknutí si a vstřebání všech herních mechanik. Hned po vydání jsem ale ocenil minimálně vizuální stránku hry a tu příběhovou.

Vzhledem je hra jednoduše fantastická. Bavilo mě objevovat všechna neznámá místa a pokud jste měli pocit, že tu a tam jste ještě nebyli, nebojte, vedlejší nebo hlavní mise vás tam natuty zavedou. Od planin po pouště, sněhem sužované hory nebo zarostlou jungli, to vše tu najdete kolem trosek ze světa minulosti. Velká většina postav je vymodelována skvěle, až na "lip-sync" dabingu postav vedlejších. Neříkám všech, ale člověk si všimne, že je to trochu kostrbaté. A nakonec mechanická monstra. Od prvního Watchera až po Thunderjawa žasnete nad jejich majestátností. Kochání se na ty obry vás prostě neomrzí.

Pokusím se trochu popsat Aloy. Je to mladá holka, hledající odpovědi na tolik otázek. A ty budou jen nabývat. Působí v jistých záležitostech na svůj věk až zvláštně nekompromisně (mise "milenců" na ostrově"), ale zároveň je z ní dost cítit empatie, což se mi docela bije s možností někdy rozhodnout o dialogu "násilně". Tady nevím, jestli by bylo lepší více upravit scénář tak, aby nebylo třeba voleb, nebo jich udělat víc než cca 15 za celou hru. Ale i přesto je to sympatická mladá lovkyně a vy se s ní sžijete a odkrývání tajemství starého světa je rázem aktivita pro dva. Pro Aloy a hráče. A pak tu máme několik velmi zajímavých postav, které napříč průzkumem světa poznáte. Sylens je mysteriózní společník s vlastním příběhem, Erend je jelito jak se patří, pak tu máte ctižádostivou velitelku Sonu nebo Nila, lovce se zálibou v zabíjení. Je jich tu opravdu dost na to, aby byla vaše celá herní doba zaměstnána i něčím jiným než jen tupým sbíráním itemů.

Když jsem se o Horizonu doslechl, hned jsem věděl, že tu hru koupím po vydání. Budete přece hrát za holku z pokolení členících se do kmenů, která bije robosaury lukem! Za tím přece musí být boží příběh! A taky že je. Vlastně s každou novou hlavní misí dostanete jednu odpověď a jednu novou otázku. Dobře, možná jich bude více, ale vzhledem k skvěle propracované futuristické myšlence (která by nemusela být nereálná i pro nás) prostě chcete vědět, proč nemá Aloy matku, proč ji chtěli zabít a nakonec jste v tom až po uši. Těžko se to popisuje, protože jednotlivých fragmentů příběhu je víc než se zdá, ale každý je velmi důležitý a v každém jednom se skrývá menší nebo větší "wow moment".

A teď ta věc, ze které byli nadšeni všichni před vydáním - boj s mechanickými monstry. Je to jedním slovem pecka! Ovladatelnost je strašně příjemná a ničení je zábavné až je to skoro k smíchu. Co je ale pekelně důležité, je se seznámit s dostupným arsenálem a slabinami nepřátel. Věřte, první průchod byl pro mě osinou v prdeli, protože jsem se úplně vysral na Sharpshot Bow, který mechanické části trhá jako nic. No moje chyba, podruhé jsem se už poučil. Což mě taky přivádí k stromu schopností, který jde krásně ruku v ruce se zbraněmi a taktikami zabití. Střelit 3 šípy z "ostrostřeleckého" luku do bolestivých částí Deathbringera prostě chcete. Ono použít zbraň z Thunderjawa přímo na něj je strašně uspokojující a po jeho skolení si fakt připadáte jako Alfa Prime. A taky se sluší říci, že ke konci hry mě více bavilo řezání se s těmi většími potvorami, mělo to lepší grády.

Zbývá vyplnění mapy. Jak už jsem řekl, mise vás provedou téměř všemi kouty, a i když vyšetřování míst činů nesrší originalitou, hlavní pointa misí je prostě zajímavá. Na co ale narážím, jsou sběratelské předměty. Jejich lore může být zajímavý, ale odměna za jejich posbírání je velmi nedostatečná. Nejsou tolik zábavné, jak byste čekali a po nějaké době omrzí. Zvířata na vylepšování batohů a podobně nacházíte po celé mapě a ne jako ve FarCry, kdy je to až otravné. Spíš i přes největší batoh nemáte stále dost místa.

Na poprvé jsem dal 80 %, teď 90 %. Jednoduše jsem docenil všechny zbývající přednosti, které hra nabízí. V souhrnu jsme dostali od Guerrilla Games exkluzivku na PS4, která má zajímavé postavy, šokující příběh, ohromnou krajinu, zábavné souboje a do toho všeho nám hraje povedený soundtrack s několika skvělými skladbami. Možná je 90 % moc, ale když na závěr Aloy našla mamču, obě oči nezůstaly suché. Tomu byl blízko jen třetí Bioshock. A to je co říct. Teď mě čeká DLC a kdo ví... třeba se dočkáme pokračování se zrzavou sympaťačkou.

Absolutně největší předností Origins je Egypt. Dámy a pánové, takhle nadšený z prostředí jsem v Assassin's Creed ještě nebyl. Duny, skalní scenérie, pohled na rozlehlá města v nížinách a ty pyramidy, které si tam jen tak majestátně stojí. Každou cestou jsem se kochal a z grafiky a prostředí jsem 100% nadšený. U postavové animace asi nejde o skvost dneška, ale Egypt to všechno zastínil.

Herně už je to ale jedno velké zklamání. Jste-li hráč, který jede jen příběh, je pro vás "AC: O" ztráta času a energie. Abyste totiž s hlavní linií drželi krok, je třeba plnit i postranní úkoly, jinak budete brzo 5 úrovní pod questy. A to jde ruku v ruce s další tragédií. Ostatní úkoly a otazníky jsou jen některé zábavné a v 50 % + případů musíte dobýt tábor, kemp nebo pevnost. Ubisoft si prostě řekl: "Hm, tolik volného místa. Co s ním? Ano? Skvělý nápad, pane, zajebem to kempy od severu po jih! Jste povýšen, vánoční prémie vás neminou!" A to není kemp ani posléze bez nepřátel. A pozor... po dohrání příběhu máte pořád polovinu mapy zakrytou. Prostě celá hra v bledě modrém, jen bez hlavních úkolů. Bez komentáře.

Co se boje týče... je to docela vyvážené. O nějakých "outplayích" se mluvit nedá, ale docela to šlape. Změnu přináší i pestrá škála zbraní, možnost štítu (který jsem použil snad v 1 % soubojů) a k "assassinským nástrojům" jsem se ani nedostal, když jsou přístupné až po odemčení v stromu schopností a ne v průběhu hry. Třešničkou na dortu je boj proti přesile nebo Phylakové. Nebýt koně, tak se poseru i z nich... Luk využijete jen podle potřeby. Zoufale tu chybí nějaké bojové parádičky.

Ještě že vývojáři přišli s Bayekem. Nebýt tohohle sympatického Medjaye, putování po Egyptě by bylo až příliš velkým zklamáním. Jako postava funguje. Chcete se společně s ním pomstít a rozdělení s Ayajou vás sere stejně jako jeho. Mimochodem Aya a hraní za ni je velmi nezáživné. Postavy obecně velmi rychle zapomenete a spíš si vzpomenete na mladého obchodníka Redu než na vychcanou Kleopatru.

Cítíte jak se herní společnosti po třetím Zaklínači snaží mermomocí jej napodobit a všude sypou tuny obsahu. Nechápou ale, že k úspěšnému a zábavnému RPG potřebujete sympatického hrdinu (tím Bayek je), dobrý gameplay (tak nějak ok) a dobrý a dlouhý příběh (jako fakt ne). Hru pak sjedete za cca 20 hodin, kdežto u Zaklínače jen děj za 60, ale to nehrozí, protože okolní mise baví a tady ne.

Závěrem bych řekl, že to jak někteří hráči z nového Assassina tečou skrze podlahy, je opravdu přehnané. Je to fajn a všechno, ale netuším, kdo by to dobrovolně hrál na 100 % aniž by si nelhal. Na příběh tu máme AC II a na zábavu AC 4.

Asi největším magnetem pro nezasvěcené hráče bude v šíleném Maxovi prostředí. Na první pohled se zdá, že hra může nabídnout pouze písek, písek a zase jen písek, což je pravda, ale... ne tak úplně. Mad Max vám písek totiž naservíruje v několika provedeních, které dokáží udržet vaši pozornost a zájem na potřebnou dobu. Obří duny, skalní masivy, soutěsky, zapomenuté pozůstatky po lidstvu, širé pláně, pouštní bouře a další, to vše ve mně vzbuzuje potřebu si ony lokace projet v mém Magnum Opu sám (nejlépe naživo). A že to jsou projížďky ve velkém stylu.

Akční rovina hry je totiž neuvěřitelně zábavná, pěstmi začínaje, auty konče. Základem je samozřejmě nabušený a nasraný Max, který prostě chce svůj vrak zpět. Přičtěte tuny a tuny nepřátel a v rovnici vám vyjde tolik bitek, až je s podivem, že ani po delší době nebudou nudit. Ze soubojů jde cítit síla, bolest a surovost, což je jedině správně, když se Max rve v souboji na život a na smrt o každou kapku vody a benzínu. Dynamická kamera a různorodé takedowny dělají z rvaček opravdu zábavnou záležitost. Trochu mě ale mrzí, že tvůrci nepřišli s nápaditějšími souboji proti bossům. Tady musím dát palec dolů. Ale i přesto musíte uznat, že zvuk zlámaných kostí nebyl nikdy uchu lahodnější.

V případě auto destrukcí zábavnost upadá neméně. Vlastnost zpomalení času při míření harpunou dělá celou záležitost krásně hratelnou a pozorovat výslednou škodu na nepřátelských šrotech je vskutku uspokojující. V momentě, kdy se vám podaří vylepšit Magnum Opus na max si opravdu připadáte jako místní legendární pirát. Musím také podotknout, že ovladatelnost není nejhorší. Ono, jak si jednou zvyknete, jde to všechno.

Nakonec je třeba rozebrat děj, který nabízí toliko filosofického či jakéhokoli jiného přesahu, jako místní post-apokalyptická pustina nabízí fauny a flóry. V tomto bodě opravdu o Magnum Opus nejde a s Maxem se jde probojovat na konec cesty za několik hodin. Nutno ale podotknout, že je těch pár hodin opravdu zábavných. Baví vylepšování postavy, baví války s ostatními gangy, dobývání pevností, lootování zajímavých míst, kochání se přírodou, upgradování auta. Já bych Šíleného Maxe přirovnal k páteční osmnáctce, u niž vám nejde o smysluplný rozhovor, ale o šílený sex. No a Max tohle splňuje, není chytrý, ale je prostě šílený!

Hned na začátku musím podotknout, že až doteď jsem byl zaklínačský panic, takže nemohu porovnávat s předchozími díly. A taktéž hraji na konzoli. To načítání po smrti mě zabíjí...

První setkání s hrou je docela zásadní, zejména pokud jste nikdy do trilogie nenakoukli. Jeden důvod je neznalost Witcher universa a ten druhý je zahlcení velkým množstvím informací. Jako novic chcete ze startu dát příšerám ochutnat stříbro, což se stane, ale ne tak dynamicky, ne tak často. V tomhle případě rozhodně nečekejte Doom 2016, Zaklínač staví na pozvolném vstřebávání veškerých kvalit, což ale otevře i prostor pro všímání si chyb (není jich sice mnoho a dojem z hry kazí jen minimálně, ale jsou tu). Hráč se ani nestačí rozkoukat a hra ho zahltí variací útoků, znameními, petardami, alchymií, tunami postav, gwentem a dalšími věcmi. Pro nováčka je to křest ohněm, ale jakmile se z něj dostane a mozek si všechny aspekty přebere, ocitnete se ve hře, která - troufám si říci - atakuje TOP 10 her v historii gamingu.

Na 9GAGu jsem viděl vtipnou recenzi. Její pointa byla, že Zaklínač je všechno, jen ne hrou. Jediná hra v tomhle případě je Gwent. A já musím souhlasit. Postavy jsou opravdu mimořádně napsány a jejich charaktery mají sílu, mají své záměry a nabízí prostor pro sympatie i antipatie. Tento fakt ještě víc umocňuje prvek "volby", který sice ve většině případech nemá vliv, protože odpověď postavy bude jen lehce pozměněna, nicméně vytváří to jistou iluzi důležitosti rozhodnutí, což hráči vnukne pocit, že je jako médium opravdu důležitý. Jak si potom asi hráč připadá, když musí uskutečnit rozhodnutí, které něco skutečně může ovlivnit? No přece jako Geralt samotný a to je mimořádná deviza.

Ve věci questů Zaklínač 3 taktéž nezklamal. Na to, jaké jich je množství, se CDP daří vyhýbat monotónnosti a pokud nejedete vyloženě na 100% dohrání, tak questy nenudí a zejména zaklínačské zakázky ve vás vzbudí pocit důležitosti vašeho povolání pro severní říši. I v případě gwentu jde o zábavný počin a získávání nových karet po oblafnutí protivníka poskytuje pocit náležité satisfakce, stejně jako po skolení Běsa či Baziliška. Avšak našla by se jedna věc, která mě na misích nebavila a to jsou mise "Hledání zaklínačského vybavení". Jednotlivé plánky jsou rozesety často po celé mapě, přičemž je set roztroušen přibližně na 3 místech. A to mluvím pouze o jedné úrovni vylepšení, nehledě na to, že setů je zde celkem 5 a úrovní vylepšení taky 5. A to je opravdu hodně hledání a chození navíc.

Bojový a levelovací systém je vzhledem k mentalitě hry v pořádku. Logicky budete získávat úrovně pomaleji, protože sama hra nabízí několik desítek hodin hraní. Nevyváženost ale přichází v bodu, kdy si užíváte hru jako takovou, splníte pár hlavních úkolů, k tomu několik vedlejších, pak jednu dvě zaklínačské zakázky a rázem jste o 5 úrovní napřed, před hlavním úkolem, což je činí o mnoho lehčím. Dalo by se zde argumentovat tím, že na nejtěžší obtížnost je to ideální stav, ale pro hráče, který hraje na normal a neprahne po nějaké mimořádné výzvě, to může být trochu odrazující a pocit uspokojení po splnění mise nebude tak velký. Strom schopností nabízí hezkou škálu nejrůznějších abilit a jde hezky ruku v ruce s alchymií nebo zvolenou výzbrojí. Pomoc taktiky proti monstrům v podobě bestiáře je příjemná a v kombinaci s bojovými komby, úskoky a podobně, dělají bojový systém zábavný a po pochopení i docela jednoduchý.

Grafickou stránku hry nemohu tak zcela ocenit, jelikož hraji na PS4. Pominuli tedy rozlišení a fps, o které na konzoli přicházím, hra stále nabízí úchvatné scenérie a různorodá prostředí. Taktéž postavy, jejich mimika a gesta jsou skvěle zvládnuty a nevyhnete se okamžikům, kdy by jste nemysleli na osamčení Triss nebo Yennefer, protože ano, vypadají opravdu dobře.

Už na začátku komentáře jsem zmínil, že hra je pomalá, dlouhá, táhne se. Pro děj je tato povaha hry fatální. Ale v dobrém slova smyslu. Nejenže stihnete v této době poznat hru detailněji a zvládnete si osvojit její mechaniky, ale propadnete ději, postavám a vztahům mezi nimi. Tenhle "úkaz" vám pak v závěru, či v několika důležitých scénách umožní eskalaci emocí a vtiskne vám tak třetího zaklínače hluboko do vašeho herního srdce. Nejste-li typický CoD hráč, po dohrání hry budete mít ten hořko sladký pocit v těle, říkajíc "tak... a co teď, mám umřít nebo si ten mistrovský kousek dát znova nebo co sakra!?", což je známka mimořádné hry (U mě osobně pouze u TW3 a Bioshock série).

Závěr si nechám pro negativa. Moc jich není, ale jsou také trochu paradoxní. Prvním je Klepna. Ten kůň je někdy prostě magor! Není to časté, ale Klepna neposlouchá tak, jak by si hráč někdy představoval. Moje oblíbená vlastnost Klepny je zběsilé pobíhání v kruzích a zaclánění kamery v momentě, kdy bojuji se skupinou nepřátel a nevidím ani hovno. Druhá, malinko nemilá věc je absence lokace postav (pro nepovinné úkoly). Kdybych z předešlého hraní nevěděl, kde Triss bydlí, asi bych se zbláznil z hledání. No a teď ta paradoxní část. Velkou nevýhodou je to, že bude trvat velmi dlouho, než na herní svět vstoupí podobně výjimečný titul a to mě na Zaklínači těší i sere zároveň. I přes to minimum nedostatků mi nezbývá nic jiného, než dát plnou palbu!