Tomu říkám jednohubka! Hra která trvá cca 10 minut mi vyloudila na tváři úsměv. Ovládání jsem pochopila bez nápovědy. Není se čemu divit, když černá kostička s nožičkama a ručičkama umí vlastně jen chodit dopředu a dozadu a skákat.

U této hry se ani nemůže jednat o spoiler, když napíši, že velmi brzo kostkamen najde pistoli a zastřelí s ní pár nepřátelských sniperů kostkamenů. Během pár velmi jednoduchých kol jsem doskotačila až na konec hry.

Poslední kolo bylo nejobtížnější, pokud se v této hře dá vůbec o obtížnosti mluvit. Myslím si, že jsem kratší hru ještě nehrála.

Krásná logická vánoční oddechová hra. Pěkně ilustrovaná s příjemnou hudbou a vše je zde velmi roztomilé.

Hrála jsem za kocoura Mila, který žije se svou mlaďounkou paničkou. Ta na Vánoce dostane králíčka se kterým mě hned seznámila. Náhoda tomu chce, že v zimě ve sněhu má tahle moje rodina otevřené dveře, a protože jsem normální kocour a na králíčka trochu zvednu packy, tak králíček vezme roha.

Jsem ale kocour frajer, který umí i číst a počítat, tak králíčka zachráním. Sám se pak ztratím, ale jelikož jsou Vánoce, vše dobře dopadne. Hra je vhodná pro děti, vše se ovládá jednoduchým klikáním a je to celkem logické. Tedy ten, kdo někdy hrál adventuru s logickými prvky, tak s velkou pravděpodobností dojde ke konci do půl hodinky. Opravdová jednohubka, kterou si v nejbližších dnech projdu i se synátory. Ať si taky trochu odpočinou od Robloxu ;o).

Survival hry nejsou šálek mého čaje. Boris vypadá jako hra pro děti, kde je roztomilý vlk, který si běhá po baráku a sbírá kostičky. Ano, ale tak to opravdu jen vypadá. S vlčkem jsem si sice chodila po baráku a sbírala kostičky, matičky a rádia, ale všude je tma, po zemi jsou kaluže krve. Vše je v polorozpadu a HLAVNĚ mě tam neustále nahání příšera.

Pro někoho to možná není nic obtížného, protože před příšerou přece mohu utéct a schovat se ve speciální skříní, kde mi nic neudělá. Ale pro mě je to problém. Už když jsem chodila po jednotlivých místnostech byla jsem napjatá jako struna, kde na mě vyběhne ten podivný tvor. Když na mě pak skutečně vyběhl, tak bych víte čím přeštípla desítku drát a běžela jsem skoro bez rozmyslu ke schovávací skříni. Pravda je taková, že tenhle pocit jsem měla po celou herní dobu, což pro mě skutečně nebylo příjemné. Nerada se stresuji, takže můžeme děkovat vyšší moci, že jsem hraní vůbec přežila.

Nebýt letošní výzvy, tak bych podobnou hru nikdy ani nezkusila. Teď jsem ji dohrála a pokud mě k něčemu podobnému opět nedotlačí výzva, tak si určitě ani nic takového již nezahraji. Moje nízké hodnocení tak prosím berte s rezervou. Hra je velmi pěkně udělaná, ale mě nesedí žánr a nejde mi se přes to přenést.

Pro: hezká grafika, nově generované mapy
Proti: strach

Věděla jsem, že si tuhle hru chci zahrát, jen jsem čekala na tu správnou chvíli. Letos to byla nutnost, vzhledem k tomu, že mi jako bonus krásně padla do výzvy.

Těžko říci, zda jsem hrála za robota nebo za rybičku která ho ovládá. Každopádně to bylo velmi příjemné hraní. Jako robot Attu jsem prozkoumávala několik oblastí. Nepřátele tvořili také robůtci, které ovládali rybičky. Na hře mě přišlo zajímavé, že vlastně má jen pár druhů nepřátel, ale jak se člověk prokousává dál a dál, tak samozřejmě přituhuje a nepřátelé jsou větší, nebo mají nové schopnosti. Mě osobně nejvíc lezli na nervy vrtulníky. Sice jsem je zlikvidovala pár ranami, ale bylo obtížné se do nich trefit. A i neškodná vosa mě kolikrát ubodala k rozpadnutí na šroubky.

Jako u Oriho jsem mohla mapou chodit sem a tam a se získanými dovednosti se dostat někam, kam to předtím nešlo. Tenhle typ her se mi líbí, i když občas strávím zbytečně čas nad tím, že se chci někam dostat a přitom to v tu danou chvíli nejde. Mapy jsou dost složité, takže až když jsem oblast prochodila několikrát, tak jsem se začala orientovat. Všechny oblasti mají ale společné to, že je v každé uložení a aréna a ve většině i teleport. Někde se vyskytne i obchodník a také poklady, v nichž je třeba najít cartrigge, které pak odemknou další místa.

Hru jsem si hodně užila a plánuji se k ní ještě vrátit. Zpracování je moc pěkné a protože jsem hrála na xboxovém ovladači, bylo i ovládání velmi intuitivní. Doporučuji všem, kteří máte rádi plošinovky a možná i těm z vás, které je moc rádi nemáte, protože tohle opravdu stojí za to.

Pro: pěkná grafika, příjemné ovládání, bavilo mě to
Proti: někdy zapeklitá mapa

Mario Party 8 máme doma na konzoli Wii už nějakou dobu. Kdysi jsme ho hráli s manželem, někdy i s jeho bráchou. Jedná se vlastně o takové vylepšené člověče nezlob se. 

Letos jsem si hru konečně poctivě zahrála s dětmi od začátku do konce. Na hře je skvělé to, že i pětiletý syn mě dokázal obehrát. Naštěstí dětem nevadí hrát jedno kolo vícekrát, hlavně že je u toho zábava. 

Hrála jsem za mého oblíbeného Maria, který mi celkem nosil štěstí. Postupně jsme prošli všechny arény. Nakupovali u toho bonusové bonbony a zapáleně hráli všechny minihry. Nutno dodat, že u některých jsme se také vydatně navztekali. Ano, ne jen děti, ale i já. 

Na této hře je opravdu skvělé, že má jednoduchá pravidla, takže ji zvládnou také malé děti a přitom baví i dospělé. Není problém pustil si jí s návštěvou, která v životě na konzoli nehrála. A jako poslední kvituji, že je to jedna z her, které mě baví pouštět znovu a znovu i po dohrání.

Karetní hra Kaboom Monsters mě zlákala pěknými obrázky bojovníků. Vybrala jsem si klan Yabbů a pustila se do boje. Naštěstí pravidla nebyla nijak složitá. Měla jsem k dispozici několik čtyřhranných karet a na každé hraně bylo číslo. Uprostřed karty byl buď válečník nebo nějaké monstrum. Soupeř měl karty podobné a šlo o to ho vždy přebít. Tedy stačilo ho přebít vícekrát, než přebil on mě. Aby to nebylo tak jednoduché, tak většina karet s většími čísly nevydržela na hrací ploše dlouho, za chvíli bouchla a soupeř měl pak šanci přebít mi nějakou nižší kartu na svojí. 

Bavilo mě, že jsem mohla karty vylepšovat. Buď jsem jim u kováře dávala nové vlastnosti, nebo jsem kouzlem spojila tři stejné karty a vyrobila úplně novou s vyššími hodnotami. Docela mě rozesmála karta slepice, která měla z každé strany jen jeden bod. Ze začátku mi přišla zábavná, ale když jsem v těžších kolech měla v rukávu tři slepice a pár dalších karet už mě to spíš frustrovalo. V některých sekcích hry jsem totiž nemohla používat svoje nejlepší válečníky. Válčila jsem mezi klany po sto kol a došla až k vítězství.

Dyna Blaster je unikátní kousek, který ve mně evokuje vzpomínky na dětství, kdy jsem hru hrála nesčetněkrát. Někdy ne úplně do konce, ale povětšinou ano.

Na Dyně není věk téměř znát, vypadá totiž lépe než kde jaká novější arkáda. Hratelnost je stále skvělá. Bavila jsem se u ní dnes, stejně jako před lety. Je to hra na jeden večer, ale stejně jsem v ní dost umírala. Už asi nemám ty postřehy, jako dříve.

Černý protivník ukradl dceru mého pána a odnesl si jí na svůj hrad. Já jsem musela se svým panáčkem projít osm prostředí po osmi úrovních a v každém na mě číhali všelijaké potvory s různými schopnosti. To mě však nerozházelo, protože jsem při sobě měla zásobičku bomb. Doma vyvstala diskuze, co jaká příšera představuje za zvíře. Mě osobně dávala nejvíce zabrat prasata. Tedy dle mě jsou to prasata, Jumas mi tvrdí, že to rozhodně prasata nejsou. Jejich schopnost je ta, že jsou hodně rychlá a pohybují se dosti nevyzpytatelně.

Samozřejmě všechno dobře dopadlo, zlého padoucha jsem rozplakala a pánovu dceru jsem zachránila. Vřele doporučuji všem co to ještě nehráli a i těm, co to znají a chtějí si zavzpomínat.

Diamond Rush od Gameloft jsem si zahrála jen díky Retro Klubu. Nakonec se mi však hodila i do výzvy, takže win-win situace. Ze začátku se mi do hraní moc nechtělo. Jednak proto, že grafika je zastaralá a nijak mě nelákalo hrát hru, která sice lze hrát na tabletu, ale místo klasického ovládání musím náš obří tablet držet jako ovladač konzole s obrazovkou. A pak také proto, že jsem se několik večerů předtím, než jsem se do hraní pustila já, dívala na to, jak se u toho rozčiluje manžel.

Nicméně zahrát jsem si to chtěla, takže když se u toho Jumas dovztekal a vše mi vysvětlil pustila jsem se do hraní. Měla jsem to o dost jednodušší, protože já nemám potřebu sbírat vše, co jde. Prvními koly jsem tak proplula celkem bez obtíží. Jsem zvyklá na logické hry a neměla jsem problém přijít na řešení většiny kol. Ovládání občas nebylo přívětivé, takže jsem se zabila vícekrát, než by se slušelo. Sem tam jsem se zasekla a musela použít záchytný bod.

Hra má tři světy a s každým světem roste obtížnost, ale i dovednosti. Takže o zábavu jsem měla postaráno. Dokonce se měnily i příšery a bossové na konci každého světa mi také dávali víc a víc zabrat.

Zmíněné záchytné boby jsou skvělé, ale jednou jsem dělala zvláště obtížnou pasáž, kdy jsem posunovala několik věcí v určitém sledu, abych dostala kámen tam, kde ho bylo potřeba a u posledního posunu jsem si neuváženě stoupla přímo do záchytného bodu a zmáčkla A, takže místo toho abych si přitáhla kámen a dala ho dál, jsem si to celé restartovala. To jsem se na sebe hodně zlobila. Hra Diamon Rush mě příjemně překvapila a možná si podobnou ještě někdy zahraji.

Vhledem k tomu, že ráda skládám puzzle a vždycky se mi líbilo Japonsko, tahle hra mě nemohla minout. Na rozjezd jsem hrála 6 puzzlů s 60 dílky. Bavilo mě, že s každým obrázkem byly jiné tvary dílků, ne jen klasické, které znám u běžných puzzlů.

Aby skládání nebylo tak jednoduché, tak nezařazené dílky plují po hladině říčky, ve které navíc plave ještě Koi kapr. Někdy jsem tak vytáhla rybu místo dílku. Tady musím zmínit, že tvůrci asi sázeli na hráčovu trpělivost, protože zákonitě nikdy nešlo na první pokus vytáhnout z vody dílek, který jsem potřebovala.
Protože v rohu obrazovky seděl mistr bojového umění, který si vylepšil své schopnosti po každé sadě obrázků, nabila jsem dojmu, že to nesnadné lovení dílků je skutečně záměr. Ovšem ne v tom smyslu, aby mě tvůrci trápili, abych se vztekala, ale naopak, abych došla vnitřnímu klidu a nenechala jsem se tím v takové pohodové hře vytočit.

Obrázky byly z různých míst v Japonsku, jako například Komainu No Osaka, Red Temple of Nara, Himeji Castle, Torii a mnoho dalších, takže jsem si tuto návštěvu Japonska moc užila. Jako bonus jsou ve hře achievemnty a to nejen za poskládání všech puzzlů.

Na prvotinu studia FIVE-BN Games jsem se těšila, protože jsem od nich hrála už Darkness and Flame: Enemy in Reflection a dost jsem se bavila. Vzhledem k tomu, že se jedná o první hru studia, čekala jsem, že bude mít své mouchy. Byla jsem ale docela mile překvapena.

Co se týče příběhu, byla jsem v roli matky chlapce Jimmyho, který se ode mě trochu vzdálil a u nedalekého stromu se otevřel jakýsi portál a vtáhl ho do zvláštní země. Jako správná matka jsem ho samozřejmě následovala. Je jasné, že Jimmyho unesly pryč temné síly, zde v podobě posedlého trpaslíka a hrozilo mu nebezpečí smrti. Jala jsem se tedy hledat stopy a plnit úkoly, abych ho zachránila.

Prostředí hry je rozděleno do tří pasáží, nejdřív jsem běhala po lese, pak v horách a nakonec ve vzdušném zámku. Vše pěkně plynulo, úkoly byly těžké tak akorát, někdy když jsem byla v koncích jsem si vzala hint.

Vzhledem k tomu, že jsem hrála na Androidu, měla jsem možnost si buď koupit mince nebo je získat tak, že se podívám na reklamu. Popravdě mi přišlo rychlejší kouknout se sem tam na jednu reklamu než si hledat návod někde na YouTube. Většinou šlo o to, že jsem někde něco přehlédla, takže bych to asi zvládla i bez nápovědy.

Někdy bylo otravné, že u úplně každého rébusu chyběl nějaký díl, který jsem nejdřív musela najít. Jasně, že to tak bývá, ale alespoň v jednom z pěti úkolů, mohlo být vše pohromadě bez hledání. Příběh byl celkem poutavý a ještě na něj navazoval bonusový level, což mě potěšilo. Určitě to nebyla moje poslední hra od tohoto studia.

Hra od České televize, co se hraje v prohlížeči? Popravdě jsem od toho moc nečekala a byla jsem příjemně překvapena. Vyniká zde především perfektní dabing všech postav a líbilo se mi, že se objeví i postavy, které hrají v detektivních seriálech ČT. Řešení případů bylo zábavné. Někdy jsem si musela trochu potrápit mozkové buňky, jindy jsem zase musela předvést trochu zručnosti. Celkově, ale hra měla rychlý spád a nenechala mě nikde dlouho viset. Rozhodně jsem vůbec nemusela pátrat v návodu.

Vše je opravdu pěkně zpracované, od ilustrací, až po hudbu, která odvedla svoji práci také skvěle. Příběh každého případu je dobře vymyšlen. Vlastně to trochu působilo, jako kdybych se dívala na seriál ve kterém jsem mohla rozhodovat o tom, kam hlavní postava půjde a co tam bude říkat.

Hratelnost doplňují achievementy, díky nimž jsem si poslední případ zahrála 2x za sebou. Tedy bylo to také kvůli tomu, že jsem chtěla vidět co se stane, když se rozhodnu jinak. To je další věc, která se mi na líbí – mohla jsem skutečně rozhodnout o tom, jak případ vyřešit. Škoda, že hra nemá pokračování, zajímalo by mě, jaké další případy by detektivu Kurzorovi připadly. Kurzora doporučuji všem, kteří mají rádi detektivky a adventury.

Kdybych měla ráda horory, moc by se mi tahle hra líbila. Kdybych je měla ráda. Jenže já je opravu ráda nemám. Proč jsem to hrála? Protože mám ráda hry od Amanity a chtěla jsem si od nich zahrát vše.

Docela by mě zajímalo, co vývojáři berou za kvalitní drogy, protože tohle snad nemohli stvořit při normálním rozpoložení mysli. Fajnšmekři žánru hororu jistě ocení, že i v kreslené podobě umí být potvory děsivé. Hrála jsem za chlapečka, který usnul ve své postýlce v pokojíčku a zdály se mu opravdu moc hezké sny. Sny ve kterých mu stálo za to honit se za míčkem, ztraceným králíčkem a pejsánkem, které má moc rád. Takhle…být to dítě já, tak tam i toho psa nechám zdechnout a snažím se co nejrychleji probudit.

Dneska se hodně těším do postele, protože můj mozek si sice není schopen zapamatovat nic důležitého, co potřebuji, ale v tomhle se na něj můžu docela dobře spolehnout, že nasáknul jako houba a při spánku mi všechny ty obrázky ze hry předvede v plné parádě. Nevím jestli se víc těším na ty roztomilé krvavé králíčky nebo jelenolidi, co mají tak rádi děti.

Když jsem pouštěla Darkness and Flame 4, moc jsem od hry neočekávala. Proto mě dost překvapilo, jak moc mě to bavilo.

Jde sice o klasickou hledačku, ale musím říct, že mě vtáhnul příběh, a to tak, že jsem hru hrála každou chvíli. Dokonce jsem před spaním přemýšlela, kde bych mohla ještě něco najít, abych se posunula dál. Místy šlo všechno jako po másle a místy jsem se zasekla a musela jsem se vracet a prozkoumávat okolí co nejpodrobněji, abych našla co jsem potřebovala.

Samozřejmě jako skoro v každé hledačce, i tady bylo pár řekněme úsměvných věcí, třeba že člověk sám unese těžké kolo od vozu nebo si vezme do kapsy jen tak žebřík… Mimo hlavní příběhové linky jsem hledala ještě další skryté předměty a obrázky, za které byly úspěchy navíc.

Jako důkaz, že mě hra opravdu bavila, jsem dohrála i bonusové kolo, které se také moc povedlo. Hru můžu jedině doporučit a pravděpodobně si zahraju i další díly.

Čtvrtá barevná hra od vývojáře Bart Bonte. Tento typ her mě baví. Je to logická rychlovka na mobil, ve které jsem se ani jedno kolo nenudila. Celkem je 50 levelů a každý je jiný. Vždy koukám na obrazovku, jako husa do flašky a zkoumám o co tu jde.

Cílem je, aby obrazovka zmodrala pomocí kliků na nějaký tvar. Některé jsem odhalila hned, u některých jsem musela trochu potrápit mozkovnu a přiznávám, že u jednoho jsem musela kliknout na hint. K tomuto vývojáři a jeho hrám se budu určitě vracet a nakonec chci zahrát všechny vydané barvy.

Ten, kdo má doma některou z konzolí Nintendo a má rád plošinovky, tak pravděpodobně jeden díl Kirbyho hrál. Já jsem hrála za Kirbyho který se uměl rozmotat jako šňůrka a protože mě to bavilo, chtěla jsem si zahrát i tento díl.

Mohla jsem hrát za krále Dedede, Meta Knighta, jakousi opičku Bandana Waddle Dee a za různobarevného Kirbyho, ale vzhledem k tomu, že manžel chtěl hrát za Meta Knighta, zbyl na mě klasický růžový Kirby.

Nutno říci, že hrát za něj vyžadovalo jistou dávku trpělivosti. Protože Kirby sice umí létat, ale bohužel tak, že se nafoukne jako růžový balónek a letí značně pomaloučku. Sám od sebe neumí ani bojovat. Ale má jednu důležitou schopnost a sice tu, že do sebe umí nasát nepřátele a buď je pak vyplivne jako střelu a nebo je spolkne, a získá tak jejich schopnosti. Mohla jsem si tedy užít různých schopností, ale nesměla jsem se nechat ničím a nikým praštit, jinak že mě schopnost zase vylítla. Tolik asi k vyměšování hlavní postavy ;o)

Obtížnost hraní je také značně těžší než u předchozího dílu, ale ve dvou to nebylo nic šíleného, protože co jsem nezvládla já, to udělal Jumas.

K příběhu se raději vyjadřovat nebudu, abych nedělala spoilery. Kdybych to zjednodušila, jde o to zabít hlavní nepřátele a to se nám také po dosti hodinách hraní povedlo. Dokonce jsme celou hru zvládli na 100%, takže jsme na sebe náležitě pyšní.

Nejde o hru, která by měla skvělou grafiku, příběh nebo nějakou hlubokou myšlenku a vývoj, ale hraní nás bavilo, a to je to hlavní.

Hravouka se ke mně dostala díky dětem. Řekněme si narovinu, že člověk, který nemá děti a neblázní po všech hrách s přírodou si asi Hravouku nepořídí.

Naše děti dostali od strejdy rikuhahla knížku Hravouka a tak jsme si řekli, že pořídíme i hru. Děti to samozřejmě bavilo. Proto jsem si řekla, že bych si jí měla zahrát také, i když nepatřím do věkové skupiny, pro kterou je hra určena.

Cílem hry je hrát za myšku, která objevuje okolní svět. S myškou jsem si prošla podzemí, les, zahradu a také si zaplavala v rybníčku. Po cestě jsem našla spoustu zvířat a rostlin a o každém jsem si přečetla zajímavé informace.

Je to hezky zpracované, doplněné o v převážné většině skutečné zvuky zvířat. Osobně bych si představovala alespoň trochu akce. Například coby myška jsem si klidně vylezla až na větev, na níž seděla káně, která by mě za normálních okolností slupla jako malinu. Tady nedělala nic. Líbilo by se mi, že bych se musela jako myška před přirozenými predátory schovávat, případně před nimi utéct a naopak kdybych našla něco, co je mojí přirozenou potravou, tak bych si ji chytla a snědla.

Na třetí díl Torchlightu jsem se těšila, protože mě obě předchozí hry bavily. Přirovnala bych ho k barevnějšímu Diablu. Ve hře je několik vychytávek, které bych právě v Diablu ocenila. Nejlepší je, že máte k dispozici mazlíčka, který za vás bojuje, ale hlavně chodí prodávat vaše věci do vesnice a nakupovat lahvičky. To je fakt pecka, protože jsem nemusela pořád lítat do vesnice, abych si uvolnila inventář. V inventáři má každá věc jedno políčko, takže jsem nemusela neustále přeskládávat věci, aby se mi jich tam vešlo více a využívala jsem i „batoh“ mazlíčka, který byl stejně velký jako ten můj. Zde bych se ráda pousmála nad blbinou, která se vyskytuje snad u všech podobných her. Zabiji hejno much nebo červa a z něj vypadne kopí. Kam by ho asi narval? ;o)

Na začátku jsem měla trochu problém s mapou a orientací v ní. Na mapě totiž existuje jakési místo, kde já jako hrdina mám svůj prostor pro tvorbu vlastního zázemí. Né že bych si stavěla postel, ale mohu si přesouvat každý kámen co tam je, dokoupit si další a hlavně si mohu kupovat speciální dílny, které pak mohu využívat. Třeba dílnu, ve které mohu z přidaných schopností ubrat plusko a přesunout si ho pak do jiné schopnosti. Nebo stánek, kde si mohu změnit mazlíčka. Já jsem věrná sově Gině už od začátku a nevyměnila jsem jí ani za dráčka, což je co říct.

Oproti Torchlight II tady naštěstí nebylo milión stejných podlaží. Opravdu mapa byla pěkná a dynamická a nenudila mě. Úkoly a lokace byly tak akorát dlouhé. Mě osobně se líbí ta barevnost. I když ke konci hry už to vypadalo trochu jako malý ohňostroj, když barevní nepřátele vrhali barevná kouzla a já na ně taky. Občas jsem pak měla problém se na mapě najít.

Párkrát jsem umřela, ale kdybych to opět srovnala s Diablem, tak to bylo opravdu minimálně. Dokázala bych to spočítat na prstech obou rukou. Tahle hra má pár věcí, vychytanějších než jsou v Diablu, ale Diablo je Diablo.

I tak si myslím, že si jí někdy zkusím i za jinou postavu než je čarodějka, protože to byly opravdu příjemně strávené chvíle. Ulovila jsem i pár Achievementů, škoda ale, že v případě této hry nikdy nezískám 100%.

Hry od Amanita design mě málokdy zklamou, proto jsem šla na jistotu, že se u Creaks budu dobře bavit. Realita byla ještě lepší, než očekávání. Mám ráda hry, které mě nutí přemýšlet, protože ze sebe pak mám radost, když hádanku rozlousknu. Tady bylo hádanek opravdu požehnaně a někdy se mi muselo i kouřit z uší.

Vyzdvihnut musím fakt, že hra, i když v ní jde pořád o to samé (dostat se dál a dál ve strašidelném domě plném nástrah), není nudná. Objevovali se noví nepřátelé, kteří se chovali specificky, a přitom jich nebylo mnoho. Prostě tak akorát.

Hra je to jako malovaná, tedy vlastně doslova. Klobouk dolů před grafiky, protože tohle se jim opravdu povedlo. Atmosféra je úžasná, v určitých chvílích jsem se trochu bála, jindy jsem byla dojata a příběh se pěkně vyvíjel.

Nechci víc prozrazovat, abych někomu nezkazila zábavu, snad jen, že chlapec ve hře potká spoustu nábytku. Creaks rozhodně doporučuji. Na první pohled by se možná zdálo, že je určena dětem, ale upřímně já ji synům ještě nějaký ten rok nepustím, aby se jim dobře usínalo.

Už jste se někdy cítili jako hadr? Já tedy několikrát ano, ale že si za něj někdy zahraji mě ani ve snu nenapadlo.

Když jsem hru poprvé zapnula a došlo mi, že se nejedná o vtip, ale že opravdu budu ovládat hadr, říkala jsem si, že to bude kravina. Byla jsem proto dost překvapená, že mě to chytlo.

Vše se zdálo vcelku jednoduché, ale rozevlátý hadřík mě uměl pěkně potrápit. Jak jsem záhy zjistila, nebyl to jen obyčejný, ale kouzelný hadr, který nechal mizet věci. Musela jsem je však celé zakrýt. Když jsem nechala zmizet dostatek předmětů, pustila mě hra do dalšího kola. Někdy ale nešlo jen o bezhlavé mizení. Musela jsem vyřešit pár logických hádanek a nebo přepínat mezi více hadry.

Hadr je originální hra a stojí za to jí věnovat alespoň tu hodinku, za kterou se dostanete na až na konec.

Hrát za Amandu ve hře Runaway Express Mystery bylo zajímavé. Upřímně, kdyby mi někdo ve vlaku ukradl děti, asi bych si celkem v poklidu nechodila po vagonech a neptala se záhadných cizinců jestli s něčím nepotřebují pomoct. Já bych ten vlak asi zbourala i s panem inženýrem ;o)

Nicméně hledačka je to pěkná, přišla jsem na vše a kde jsem trochu tápala poradil Hint. Detektivní případy jsou zajímavé a celkově celý ten nápad se mi líbil. Cítila jsem napětí na těch správných místech. Hudba se stupňovala kde měla. Když jsem nastřádala dostatek důkazů, mohla jsem případ uzavřít.

Řekla bych, že by se do hry mnohem lépe hodilo, kdyby ji vyšetřoval opravdu detektiv a ne matka hledající děti. Už vidím sebe, jak se bavím s mrtvými lidmi, jak lezu do temných sklepů a snímám někde otisky prstů. Tyhle věci mi ke hře vůbec neseděly. V Budapešti jsem dokonce narazila na bug. Nešlo mi v bance sebrat fotografii, kterou jsem potřebovala pro dokončení případu. Naštěstí jsem na netu našla postup, jak to vyřešit a mohla jsem tak hru v klidu dokončit.

Hraní uběhlo rychle a u jiných her bych napsala, že by mohla být herní doba delší, ale myslím si, že v tomto případě by to bylo na škodu. Vše běželo tak akorát rychle, případů bylo dost a kdybych to hrála místo pár hodin více dní, myslí si, že bych se začala nudit. Takto jsem se bavila od začátku do konce, a tak to má být.

Hru Shift Happens jsem hrála s manželem. On hrál za modrého Ploma a já za červeného Bisma. Počítač jsme si připojili na velkou televizi, on hrál na klávesnici a já na Xbox One ovladači. Neshodli jsme se na tom, na čem se to lépe ovládá a každému vyhovovalo to jeho.

Hra působí sympaticky, hudba je příjemná a hodí se dobře k tempu hraní. V prvních kolech jsme si každý svou postavičku měnili dle svého, nezávisle na druhém hráči. Poté to ale již nešlo a když jsem chtěla aby byl Bismo velký, tak se tím automaticky zmenšil Plom. Jistě si každý dovede představit co to stálo nervů a kolikrát jsem si vyčítali, že se ten druhý změnil v nevhodnou chvíli.

Jak to tak bývá, některá kola šla jako po másle a u některých jsme skoro házeli věcmi po bytě. Ve hře je totiž běžné, že jsem musela jako veliký Bismo vyhodit malého Ploma při skoku, ten se musel ještě za letu proměnit zpátky, otočit se a rychle mě chytit abychom mohli jít dále.

Jelikož jsme chtěli nasbírat veškeré mince, které jsme po cestě potkali, bylo třeba najít i tajná místa, kde se jich ukrývalo vždy dvacet. Nejhorší bylo, když se v kole nacházela stříbrná mince, která se, jakmile jsme ji sebrali, objevila na jiném místě, kde setrvala jen několik sekund a my jsme lítali jako blázni abychom ji stihli sebrat pětkrát za sebou.

Nejtěžší zkoušku si ale hra střádala nakonec na bonusová kola, která byla jak jinak než na čas. Ne tedy doslova, ale buď jsem museli utéct stoupající kyselině, dohonit plovoucí kládu, přeskákat bortící se skály nebo utéci smrtelnému mrazu. Každé ze čtyř bonusových kol jsme tak šli snad 150x, než jsme vychytali každý pohyb.

Musím uznat, že to byla hra o nervy, nicméně jsem se neskutečně dobře bavila. Jedna věc, která není podle mě vůbec vychytaná je hra v singlu. Není v mých silách přepínat na druhého tvora a dělat vše, jako v multiplayeru, ale za dva.

O této hře, jsem věděla jen to, že je od ruského vývojářského studia Colibri Games a že je to hledačka. Proto jsem byla příjemně překvapena, když jsem viděla tu pěknou kreslenou grafiku, která mi připomněla hry od Amanita Design (například Machinaruim).

Velmi rychle jsem se ve hře zorientovala a zjistila, že v každém levelu mohu chodit mezi dvěma až třemi lokacemi a mám sbírat určitý počet dílků puzzle plus další věci, které vyplynou z hraní. Hledání je celkem těžké, chce to mít soustředěné oko.

Dále je hra velmi příjemně proložena spoustou miniher, které mi slušně potrápily mozkové závity a některé i reflexy. Přiznám se bez mučení, že jedna mi prostě za boha nešla a musela jsem lovit na netu, jak na to. Sypu si popel na hlavu. Když jsem nemohla najít nějaký dílek puzzle, stačilo nachytat dost poletujících komárů a měla jsem nárok na jednu nápovědu, kde se puzzlík schovává. Za každým kolem mě čekalo skládání dílků do obrázku planety Tiny.

Tady mi přišlo trochu líto, že jsem při hraní sbírala různé tvary puzzlů, ale při skládání byli použity jen klasické „na ležato“ nebo „na stojáka“. Ovšem i tady musím říct, že mi to skládání chvíli zabralo, a to jsem se puzzlů za život něco naskládala.

Hru mohu jedině doporučit, je to moc fajn jednohubka na příjemný odpočinek po práci.

Delší dobu jsem si chtěla zahrát nějakou hru typu Hospital Tycoon. Teď jsem se k ní konečně dostala a čekala od ní hodně. A znáte to, když se na něco moc těšíte a nakonec jste zklamaní? Přesně to se mi stalo tady.

Nejdřív vše vypadalo dobře, rozšiřovala jsem si vybavení nemocnice, najímala nový personál, pacienti se jen hrnuli. Nicméně u toho to také skončilo. Vše bylo neustále dokola to samé. Takže stačila jedna strategie a úspěch byl zaručen. K tomu se tvůrci ve hře snažili o nějaký příběh. Ten byl ovšem trapný a spíše zdržoval průběh hry.

Líbilo by se mi, kdyby se dal personál ovládat na takové úrovni, abych mohla rozhodovat jakého pacienta ošetří. Takto stačilo jediné – nakoupit všechny stoje co byly třeba, zaměstnat všechny, které jsem potřebovala, a pak čekat, až přijde někdo s novou nemocí. Při tom čekání jsem všude sázela sedadla, květiny a obrazy, aby byli všichni spokojení a když jsem se velenudila, tak jsem vodila zaměstnance jako simíky po nemocnici a chtěla jsem po nich, aby si povídali mezi sebou.

Líbilo by se mi, kdyby hra umožnila stavbu nové nemocnice a abych mohla ovládat i pacienty, které bych vodila na správná místa. Každému pacientovi klesá zdraví, a když ho nestihnou doktoři ošetřit, tak umře, ale kdyby se dali ovládat doktoři i pacienti, mohl být ten čas i mnohem kratší, aby mě to nutillo opravdu rychle makat. Možná, že jsem jen sáhla po špatném Hospitalu, třeba někdy v budoucnu zkusím jiný.

Pilgrims je parádní jednohubka. Je to velmi pěkná a milá hra, odehrávající se v kresleném světě, ve kterém jsem rychle získala celou mapu, po níž jsem běhala sem a tam, než jsem přišla na to, co lidé a pohádkové bytosti, které tma žijí, potřebují. Hrála jsem za tuláka, který se potřeboval dostal domů. Šlo o opravdu pohádkovou hru, kde nechyběl drak, princezna ani čert.

Vývojáři od Amanita Design opět nezklamali. Hra má příjemné zvuky a vtipné hlášky. Tedy ono se tam ani tak moc nemluví, ale občas sem tam něco někdo prohlásí co tady chceš? Abych věděla co mám dělat a co kdo potřebuje, stačilo sledovat obrazové bubliny, které mi napověděly.

Jediná škoda je, že je hra moc krátká. Jedná se opravdu o jednohubku, protože na její dohrání mi stačila necelá hodinka. Na druhou stranu hra přímo vybízí k opakovanému hraní.

Znáte ten pocit když najdete kouzelný bonbon a změníte se ve vaši sestru, která umí střílet? Ne? Giana Sisters to znají. Dobře, tak možná znáte ten pocit, když hrajete skákačku, která se tváří jako taková dětská milá hříčka a nakonec u ní propotíte gauč. Protože přesně to mě potkalo při hraní této hry.

Giana Sisters 2D je remakem hry Giana Sister DS a pěkně jsem se jím prohopsala na konec za 6 a půl hodiny. Je pravda, že jsem nezískala všechny achievementy, kterých je celkem 51. Já splnila zatím jen 35, ale je dost možné, že se ke hře vrátím a ještě nějaké dokončím. Všechny však určitě ne, protože projít hru bez GAME OVER je pro mě nemožné. Taky jsem poprvé, když mi ubývaly životy víc, než se mi líbilo, byla pěkně nervózní, jestli mě po vyplýtvání toho posledního nepošle hra úplně na začátek. Naštěstí mě jen poslala udělat znovu rozehraný level s pěti novými životy.

Docela mě zarazilo, že každá úroveň má svůj vyměřený čas a ne jednou se mi stalo, že časový limit vypršel a já ji musela dělat znovu. Nemyslím si, že by časomíra byla nějak brutální a že by člověk musel běžet, jak o závod, spíš šlo o to, že jsem neměla čas si v klidu projít všechna zákoutí a posbírat všechny modré drahokamy. Bohužel se mi tak ve všech kolech nepodařilo najít všechny červené drahokamy, které byly leckdy zákeřně schované.

Ke hraní jsem si vzala Xbox One gamepad a myslím, že jsem udělala dobře. Ovládání bylo pěkně intuitivní. Kochala jsem se tím, že jsem si zavzpomínala na Maria, akorát jsem místo fousatého instalatéra ovládala blondýnku a rusovlásku v novém faceliftu oproti DS verzi. Co se týče hudby, té jsem si ze začátku moc nevšímala, ale když jsem nějakou pasáž opakovala vícekrát, tak mě štvalo, že jede pořád dokola jen pár melodií. Určitě zkusím i další díly a myslím si, že to na chvíli půjčím i synkovi.

„Bloba“ jsem měla v šuplíku už nějakou dobu. Bylo pro mě novinkou hrát nějakou hru na Wii sama, protože ostatní hry jsem hrála v kooperaci s Jumasem. Malý kluk zde najde bílou hmotu – Bloba a zjistí, že když mu hodí kouzelnou fazoli, tak Blob změní tvar. Ať už je to žebřík, míč, zorbingová koule nebo dokonce druhý kluk či robot, vše najde v určitou chvíli využití.

Jedná se o logickou skákačku, takže je jasné, že jsem se musela ve spoustě případů dobře trefit na dané místo a pak si promyslet co z Bloba udělám, abych mohla postoupit ve hře dál. Zdánlivě jsem měla vždy dost možností, ale časem jsem přišla na to, že je povětšinou správně jen jedna nebo dvě.

Hra má čtyři světy a v každém je 10 levelů, až na první, kde jich je 12 a čtvrtý, kde jich je osm. Jelikož jsem každý level prohledala velmi důkladně, našla jsem bonusové bedny s pokladem. Za každý takto dohraný level jsem získala nějakou cetku do klukova pokojíčku, přes kterou jsem se dostala do bonusového kola. Pravdou je, že cetky jsem posbírala všechny, ale bonusová kola jsem prošla jen v prvním světě. Jsou totiž dost těžká a hra je už tak docela dlouhá a náročná. Nemohu však říci, že bych se nudila.

Vývojáři si dali záležet, aby se obtížnost postupně mírně zvedala a aby Blob uměl nové věci. Nesmím zapomenout napsat, že jsem v každém levelu disponovala jen některými fazolkami, takže jsem mohla Bloba proměnit jen v určité věci a s těmi jsem si musela vystačit. Hrou mě provázela kreslená grafika a příjemná nevtíravá hudba, ovládání bylo někdy docela těžké, ale v rámci možností se to na Wii gamepadu docela dalo.

Za každým světem na mě čekal boss a musím říct, že každý stál za to. Každého jsem se snažila porazit několikrát a musela jsem se postupně naučit snad každý krok, abych ho zvládla zabít. Ne jednou jsem se uchýlila k tomu, abych se podívala na YouTube, jak na něj, a i tak to byla docela síla. Hru bych doporučila každému, koho baví logické skákačky, nudit se určitě nebude ;o) Počítám, že se ke hře časem vrátím a zkusím dokončit všechna bonusová kola.

Adventura Sinking island mě příjemně překvapila, i když má celkem dost věcí, které mě štvali. Vydala jsem se coby detektiv na ostrov na Maledivách vyšetřovat záhadné úmrtí miliardáře, který tu postavil megalomanský hotel. Že to nebylo náhodné úmrtí, ale vražda asi nemusím zmiňovat. Na ostrově byla hrstka lidí, z nichž většina byli příbuzní zesnulého se svými partnery plus jeho dva zaměstnanci a domorodá dívka se svým otcem.

Podezřelí mi samozřejmě přišli všichni. Nebudu se tu vyjadřovat k jednotlivým postupům vyšetřování, abych neudělala zbytečně spoilery. Nicméně herních obrazovek bylo na můj vkus víc než dost a většinu času jsem po nich jen běhala tam a zpátky. Každou jsem si poctivě projela křížem krážem, aby mi nic neuniklo. Musím podotknout, že jsem asi nebyla moc důkladná, protože největší problém pro mě bylo najít Heliport ;o)

Jednotlivé „stopy“ se mi hledaly dobře. Hra má zajímavě udělaný mechanismus, jak si zodpovědět otázku týkající se případu. V podstatě si v inventáři musíte jednotlivé stopy poskládat správně k sobě. Přiznám se, že mi to dělalo velké problémy. Ne všechny otázky jsem zvládla poskládat sama, občas mi musel pomoci pan Google. Řekla bych, že je to zbytečně složité a je tu moc variant a tím pádem také moc možností, jak to poskládat. Když jsem na to nemohla přijít, dost mě to frustrovalo.

Hra má pár nelogičností, které se objevují snad ve všech adventurách. Například nikomu nevadí, když se jim detektiv hrabe v koši nebo bere přímo před nimi věci ze stolu, ale podívat se z okna, to už nesmí. Rozčilovalo mě, že nahoře u Lorenza se dívám na počítač a pokaždé si řeknu „hmm musím se zeptat Lorenza, na co to je“ a když Lorenzo stojí vedle mě, nikdy se ho na to nezeptám. Nebo mám v inventáři šroubovák a mohla bych ho použít k odstrčení věci na stranu, ale ne já si nutně musím sebrat tužku, abych to udělala s ní.“ 

Hra má skvělou atmosféru a fakt mě vtáhla do děje. Byla jsem hodně zvědavá, kdo je vrah, a proto jsem jí dohrála během 3 večerů. Celou dobu jsem si říkala, kdo by tak mohl být vrahem a upřímně jsem se ani jednou netrefila, takže mě hra pěkně napínala až do konce.

Na hru Seasons after Fall jsem se velmi těšila. Připomínala mi totiž Oriho. Vizuálně je to opravdu nádherná hra a příběh mě bavil taky, alespoň co mi moje špatná angličtina dovolila. Hrála jsem za lištičku, která pobíhala po kouzelném lese. Ten byl rozdělený na čtyři roční období a během hraní si i lištička postupně osvojovala schopnosti.

Nakonec uměla měnit prostředí na jaro, kde vše kvetlo, otvírala si tím květiny, které se rozvinuly a dalo se na ně skočit, což bylo podstatné pro následný postup ve hře. Pak se naučila vyvolat podzim, ten uměl otevřít kloboučky hub, po kterých se dalo vyskákat výš a nebo mohla lištička létat na listu unášeného větrem. Když se naučila ovládat zimu, mohla zmrazit vodopád, po němž mohla vyskočit výše, a tak dále.

Pro postup ve hře jsem musela ovládat všechny roční období a neustále je měnit. Hru jsem prolezla křížem krážem několikrát a nesčetněkrát jsem se ztratila a nevěděla jak dál. Tím se dostávám k velkému negativu hry - chybí v ní mapa. Na netu jsem našla od pár nadšenců nakreslený jednoduchý obrázek jak jsou na sebe jednotlivé lokace napojeny a dost mi to pomohlo. Myslím si, že tvůrci udělali velikou chybu, že do hry mapu nedali.

Možná i proto, že jsem se ve hře ztrácela, to dopadlo tak, že jsem se dostala asi do půlky hry, kdy jsem splnila důležitý úkol a myslela jsem si že už bude konec. Když jsem zjistila, že mám zase pobíhat sem tam a zjišťovat co dalšího dělat, přestalo mě to úplně bavit a hru jsem vypnula a nezapnula jsem jí asi čtvrt roku. Když jsem se k ní znovu vrátila, byla jsem zmatená co a jak mám dělat a nemohla jsem se vůbec zorientovat, ale to se dalo čekat. Když jsem se do hraní konečně zase dostala, dohrála jsem jí za dva večery i se všemi achievementy.

Hodnocení je pro mě hodně obtížné. Na jednu stranu jsem byla úplně unesena grafikou, příběhem a nápadem. Na druhou stranu mě hra šíleně zklamala, že začala být asi v půlce nudná. Není to nic, co bych si pustila znovu. Ale pokud autoři plánují pokračování a vyvarují se svých chyb, tak by to mohla být pecka. Je totiž plná logických hádanek, které mě bavily. Kdyby se to vzalo za lepší konec a autoři vymysleli nějaký systém, aby to fungovalo lépe, poutavěji, s mapou a se seznamem úkolů, pak to bude skvělý počin. Zajímavostí je, že ve hře nejde nikoho zabít. Je proto velmi vhodná i pro děti, které dokáží pochopit a vyřešit logické hádanky.

Předchůdce třetího Diabla jsem se něco nahrála. Zvláště u datadisku dvojky jsem strávila mnoho hodin. Tehdy jsem vždy hrála za čarodějku, a proto jsem si ji vybrala i zde. Na začátku jsem se moc těšila na celé prostředí hry a na to, jak budu kosit nepřátele. To se mi splnilo velmi brzy. Nicméně u dvojky jsem byla zvyklá, že postava čarodějky je na začátku hodně slabá a umírá téměř při každém setkání s větší hordou nepřátel. Tady tomu tak nebylo. Říkala jsem si, že je to tím, že hraji v coopu s Jumasem, takže jsme prostě ve dvou silnější a jde nám zabíjení lépe. Čas ukázal, že tahle hra je prostě nastavena jinak a na obtížnost Normal mě nikdo nezabil ani když jsem jen tak stála a nic nedělala. Ze začátku se to zdálo být výhodou, ale pravda je, že jsem se ve hře začala trochu nudit (obtížnost Torment IV už je o něčem jiném).

Tomuto faktu nepřidala ani skutečnost, že patra vnitřních lokací se šíleně opakovala. Mapy se měnily minimálně a člověk chodil prakticky po těch samých místech v rámci jedné budovy. Nevěřila bych, že to řeknu po dohraní Torchlightu, ale Diablo III je prostě na Diablo moc barevné. Jako čarodějka jsem používala nejčastěji jedno mocné kouzlo, jakýsi plamenný laser, který se podobal zraku Kyklopa z X-manů, když si sundal brýle. Trochu se mi stýskalo po jednoduchém řetězovém blesku. Ten tady byl taky, ale bohužel byl oproti laseru málo účinný.

Na druhou stranu se mi mnohem více líbilo řešení inventáře. Neustále přesouvání věcí ve dvojce tak, aby se mi tam vše vešlo, mě štvalo. Tady to bylo mnohem snazší a mnohem logičtější. Také předměty a jejich vlastnosti mi přišli uživatelsky přehlednější. Nemusela jsem stokrát zkoušet x předmětů a sledovat v profilu postavy, co přesně mi to vezme a co přidá, protože v inventáři se mi rovnou načetly předměty od nejlepšího po nejhorší a ještě se mi pomocí šipek (buď zelených nebo červených) ukázalo, jestli je daný předmět lepší, než ten co mám na sobě.

Příběh jako takový hodnotit nebudu, s mojí špatnou angličtinou jsem z něj moc neměla, ale úkoly i videa mě bavily. To podstatné jsem pochopila ;o) V coopu je skvěle vyřešené sbírání věcí a peněz. U ostatních her, kde lze něco sbírat, se věčně s Jumasem dohadujeme, čí to bylo a kdo to víc potřebuje. Tady to hra sama od sebe rozdělí, nejspíš dle zásluh za zabití a je jedno, kdo to sebere. Ovšem zjistili jsme, že to má i svá úskalí. Když jsme se chtěli dostat do tajného levelu, kdy je třeba nasbírat určité předměty a musel je všechny mít alespoň jeden z nás, tak několikrát po sobě jsem je sebrala jen já, což bylo dost frustrující.

Diablo III by si měl zahrát každý milovník dvojky, aby sám zhodnotil v čem je lepší a co se tak úplně nepovedlo. Nyní netrpělivě čekám na Diablo II: Resurrected a ráda bych si ho zahrála ještě letos, když mám čerstvé zážitky z trojky.