Hraní této krátké relaxační jednohubky jsem si užila. Hrála jsem za kluka v zeleném triku a potápěčské helmě, který žije sám na ostrůvku a chytá ryby. Nejvíce mě bavila část, kdy jsem se s ním ponořila hluboko do moře za tajemným světlem a cestou ke dnu nacházela jeho vzpomínky. Přes všechny překážky to mělo happy end. Líbilo se mi, jak hra celý tenhle dojemný příběh vypráví jen pomocí animací bez jediného slova nebo zvuku.

Vrátila jsem se k Vlaku po tolika letech, což pro mě byl neskutečný zážitek a obrovský návrat do dětství. Myslela jsem si, že to bude snadná nostalgická jízda, ale hrozně mě překvapilo, jak moc jsem se mýlila.

Musím sportovně uznat, že v dětství to pro mě bylo o dost jednodušší. Teď, z pohledu dospělého, jsem bourala daleko víc a zjistila jsem, že už prostě nemám tu nekonečnou dětskou trpělivost.
Dát celou hru na jeden zátah? Naprosto nereálné. Musela jsem hrát na vícekrát a v těch nově přidaných levelech, které mě totálně školily, už moje nervy občas kapitulovaly. Nakonec jsem tak musela občas zbaběle sáhnout i po kódech na levely, abych se vůbec pohnula dál.
I přes to občasné vztekání a potící se ruce na klávesnici mě to ale strašně bavilo. Ten pocit, když se mi mašina táhla přes celou obrazovku, já pomalu ani nedýchala, abych se nezasekla ve vlastní smyčce, a nakonec hru úspěšně doklepla, byl skvělý.

Je úžasné vidět, že i po tolika letech mě tahle retro hříčka dokázala takhle emočně vyždímat a potrápit. Jsem moc ráda, že jsem si tenhle výlet do minulosti dopřála – i když s mírnou pomocí cheatů! Myslím si, že dnešní děti (minimálně ty moje) by tomu tu trpělivost nevěnovaly.

Pat a Mat píchli kolo svého super autíčka a já jim ho pomáhala spravit. Plán byl jasný, zvednout auto pomocí kladky přes strom na dvoře. Realita, jak to tak u Mata a Pata bývá, byla maličko složitější. Jedná se o klikačku, kdy hra sama v podstatě navádí co mám dělat. Proto jsem to dohrála velmi rychle.

Hra je opravdu kraťoučká, ale trochu jsem si jí prodloužila hraním následujících miniher. Zvláště puzzle byly docela povedené, protože bylo třeba je otáčet, měly různé tvary, ne jen ty klasické dílky, na které jsem zvyklá a ke všemu se obraz po složení rozhýbal.

Anča s Pepíkem šli opět navštívit svůj oblíbený Čarovný les, kde zažili vždy nejrůznější dobrodružství. Tentokrát šli sbírat houby na soutěž.

Ani mě nepřekvapilo, když Pepík našel největší houbu co kdy viděl a ta ho hned spolkla a zase bylo na chudákovi Anče, aby ho z toho maléru dostala. Příjemně mě překvapilo a i pobavilo, jak Anča rychle pobíhala po lese. Kdyby totiž chodila svým obvyklým tempem, byla by hra 3x delší. Logické hádanky dávaly celkem smysl, takže mi hra rychle odsýpala. Pepíka i Čarovný les jsem zachránila a všem je snad jasné, že soutěž v houbaření Anča s Pepíkem vyhráli.

Golden Axe je hra, která frčela v devadesátkách. Já jsem jí dodnes nehrála, protože za mladých let jsem trávila čas u Tekkena 3 a tohle mi přišlo grafikou moc staré. Dnes jsem si jí díky herní výzvě pustila spolu s manželem a musím říct, že nás to celkem bavilo.

I když se jedná o pár levelů, měli jsme omezené životy, takže projít je do konce nám zabralo dost času. Hlavně poslední boss byl výživný, to jsem myslela, že jestli nás to vrátí na úplný začátek, tak to vzdáme.

Grafika je samozřejmě otřesná a vadilo mi i to, že jsem si musela před soupeře stoupnout přesně, abych ho mohla zasáhnout. Navíc při hře v co-opu jsme se mohli vzájemně zraňovat, když jsme si nedávali pozor. Systém sbírání lahviček není dokonalý, ale funguje. Šetřila jsem si každou láhev na boje s bossy a vyplatilo se to.

Líbilo se mi, když přijel bojovník na nějakém zvířátku, já ho z něj shodila a mohla na něm jezdit sama. Není to hra, ke které se budu vracet a pravděpodobně nebudu hrát ani další díly, ale nemrzí mě, že jsem tomu věnovala čas.

Před lety jsem si zahrála základní hru Little inferno a nyní jsem se dostala díky herní výzvě 2026 k zahrání rozšíření. Již si nedopisuji s kamarádkou, ale s divným klukem, který nemá rád Vánoce. Pálit se dají věci, které byli součástí základní hry a přibylo něco málo z vánoční kolekce. Ne že by mě oheň nefascinoval, ale jsem z těch, kdo se rád dívá do krbu. Nejsem z těch co tam musí přikládat a šťourat se v ohýnku, takže já to kouzlo této hry úplně nevidím. Prostě jsem pálila různé věci skoro do bezvědomí, je to pořád stejné.

Abych nebyla přísná, tak rozšíření nabízí komba, kterými vývojáři hru ozvláštnili, protože člověk musí zkoušet co má spolu zapálit, aby se dané kombo splnilo. Příběh také není špatný. Mým dětem se hra líbí, koukali mi přes rameno a často se smály tomu, co pálím a co to dělá. Já to však dělala dost mechanicky, ale láká mě najít všechna komba.

The Smurfs 2 je pro mě první hra, kterou jsme hráli společně všichni z rodiny. Byla jsem jediná žena mezi muži a pořád jsem je musela usměrňovat aby se nevztekali, ale to k tomu asi patří. Nejmladší syn nás dost často neúmyslně zabíjel, takže to drnkalo na nervy všem.

Hra mě příjemně překvapila, čekala jsem úplnou blbinu a přitom nás to všechny hodně bavilo. Je super, že jsme si mohli měnit různé Šmouly. Já jsem od začátku hrála za Fešáka a jak jsem si na něj zvykla, nakonec mě bavil asi nejvíce spolu se Silákem. Starší syn hrál nejvíce za Taťku Šmoulu a musím říct, že si také vybral dobře.
Bossové se docela dali dobře zvládnout. Pro děti je dobré, že protivníci se vlastně nezabíjejí, ale vysvobozují se. Gargamel je snad ještě větší nesympaťák než v samotném seriálu. Věřím, že naši kluci si tu hru budou doma pouštět ještě hodněkrát a my se někdy určitě také přidáme. Podařilo se nám splnit všechny výzvy.

Hru data Wing kompletně ovládá umělá inteligence. Musím říct, že místy byla vtipná, ale většinu času mi jen poroučela. Byla jsem něco jako datový soubor, který používala umělá inteligence pro své plány. Ve hře jsem měla za úkol dostat se přes trať do cíle. Většinou to bylo na čas, nebo jsem musela porazit jiná data a někdy šlo jen o to, dostat se jakkoliv do cíle bez omezeni času.

Některá kola mi dala dost zabrat a trochu jsem se i vztekala, ale stačilo to projet tak 20x a přišla jsem na systém. Příběh mě bavil, ovládání se mi ze začátku zdálo dost na prd, ale jakmile jsme si zvykla, tak už to bylo intuitivní. Je to taková jednohubka na večer, ale stojí za to. Tím spíše když je zdarma na mobil.

Při hraní Shadows: Heretic Kingdoms jsem měla smíšené pocity. Na jednu stranu hra vypadá vydařeně. Kdybych jí měla popsat, tak pro mě je to něco mezi temným Diablem a barevným Torchlightem. Graficky se mi tedy líbila, plus to, že má slovenské titulky, je pro mě značka ideál.

Ovšem velký kámen úrazu jsou úkoly. Klasické jdi a zabij, jdi a promluv si, jdi a najdi se změní v trápení divé zvěře, protože tady si moc tvůrci nelámali hlavy s tím, že někdy to najít prostě jen tak lehce nejde. Nebo to byl možná záměr, kdo ví. Abych to vysvětlila, ve hře ovládáte více postav mezi kterými můžete přepínat, což se mi samo o sobě líbí, ale hlavní postava je požírač duší, který chodí ve svém speciálním světě duší. Do klasické diablovky to přinese logiku navíc, což samo o sobě není špatně. Ale tedy ty úkoly dost často logiku postrádají a žádná nápověda se nekoná. Pak po velké lokaci pobíháte sem a tam se všemi postavami na střídačku a snažíte se přijít na to, co se po vás chce nebo nechce.

To by se ještě asi dalo zvládnout, ale co je příšerné je to, že hra obsahuje dost bugů. Když se chci přemístit do jiné lokace, tak vše spadne a jsem nahraná. Asi budu spoilerovat, ale na konci mám úkol, který nejde splnit, protože hra prostě dál nepokračuje a spustí se titulky. Přes to všechno mě to hraní bavilo a snažila jsem se splnit co nejvíce achievementů. Mrzelo mě, že některé už v pozdější fázi hry splnit nešly, ač jsem se mohla všude vracet, ale už tam třeba nebyl člověk, který by mi zadal doplňující úkol, díky kterému splním daný achievement. Ale to se nedá nic dělat.

Vzhledem k tomu, že existuje vylepšená verze této hry, kde by mělo být vychytáno právě to, na co si stěžuji, je mi jasné, že si jí zahraji.

Do pokračování Syberie jsem se pustila ten samý rok, který jsem dohrála první díl. Musím přiznat, že jednička se mi líbila více, i když v ní byla spousta prázdných obrazovek, kterými jsem s Kate jen prošla, což tady skoro nebylo.

Od začátku také hra byla akčnější, než první díl a už jsem věděla jak na to. Nicméně ve dvojce jsou asi jen čtyři lokace a hlavně v té první jsem se zdržela až nesmyslně dlouho na to, že jsem mluvila jen s pár lidmi. Úkoly mi přišly dost nelogické, takže jsem se musela dívat do návodu, jinak bych se nehnula z místa.

Později se hra už více rozjela, což mě bavilo více. Musím se zmínit o malém pobytu v horské chatě, který se mi moc líbil. Když jsem se s Kate konečně dostala do vesnice Youkolů, bylo to pro mě trochu jako bludiště a většinu času jsem pobíhala sem a tam. Nejhorší na pobytu v této vesnici byla jedna velká věc, která se tam stala v souvislosti s Oskarem, líným strojvedoucím a dobrým přítelem Kate. Více nemohu napsat, protože bych to spoilerovala, ale tohle si tvůrci hry mohli odpustit.

Po dalších trablech jsem konečně dokázala dostat Kate na Syberii. Je trochu zvláštní, že už u jedničky jsem očekávala, že se hra bude odehrávat kdesi na Sibiři, ale nestalo se tak a i ve dvojce, když se tam konečně dostanu, strávím na tomto kouzelném místě jen pár chvilek. Myslela jsem si, že se v této lokaci zdržím daleko déle, abych si ji mohla pořádně užít.

Asi jsem nebyla sama, kdo se Kate v jedničce posmíval, jak leze pomaloučku do schodů, protože ve dvojce toto vyřešili střihem, který jsem ocenila. Animace byly opět pěkné a hudba atmosféru krásně dokreslovala.

To the Moon je jedna z těch her, kterou jsem si pustila a moc se mi na první pohled nelíbila. Nelíbilo se mi ovládání, ani grafika. Jediné co mě na první pohled zaujalo byla hudba. Nějakou dobu mě tyhle pocity nepřecházely, ale čím déle jsem hrála, tím více jsem byla přesvědčená, že tohle je hra s opravdu silným příběhem.

Nebudu tady psát o příběhu nic, protože by byla velká škoda, aby si ho někdo kvůli tomu vyspoileroval. Myslím si, že kdyby se takový příběh někomu šikovému dostal do rukou, byl by z toho pěkný film. Takovému příběhu odpustíte i tu grafiku a ovládání. Mimochodem co se té hudby týče, já hru hrála až letos, ale můj manžel ji hrál už před lety, a to právě kvůli hudbě, která nám před deseti lety hrála na svatbě. Tím bylo vlastně dáno, že si to jednou musím zahrát i já, i když mi to trvalo opravdu dlouho.
Na konci To the Moon jsem rozhodně nebyla zklamaná a myslím si, že jen tak někdo nebude. Jako negativum vidím to, že při puzzlech mohli tvůrci vybrat více hádanek, než pořád to samé dokola. Podobných logických hádanek je nepřeberné množství a hru by to hodně oživilo. To samé při sbírání vzpomínkových předmětů, autoři mohli použít jiné techniky, aby to nebylo pořád to samé dokola.

Gomo je kratší adventura, kde jsem hrála za sešívaného panáka, kterému mimozemšťan ukradl psa a já ho šla zachránit. Hra je vesměs jednoduchá, ale má místa, kde jsem se zasekla a trvalo mi, než jsem hádanku vyřešila.

Při hraní jsem si hned vybavila vývojářské studio Amanita, asi se zde tvůrci inspirovali. Je to hra na hodinku. Nečekejte žádné zázraky, ale zabavilo mě to. Příběh má smysl, ale většina úkolů už tolik ne.

Čtyřlístek je skutečně malá jednohubka. Hra je očividně určena pro nejmenší hráče. Samozřejmě je příjemné zavzpomínat si na doby, kdy jsem se těšila na nový díl časopisu Čtyřlístek a během chvilky si přečetla nový příběh.

Autoři se dle mě docela drželi standardu z těchto příběhů v časopise. Příběh je postavený tak, aby známá čtyřka odhalila podvod, kterého se dopouští sportovci pitím podpůrného nápoje. Čtyřlístek udělá vše proto, aby zloduchům překazil jejich plány.
Jak jsem se zmínila hned na začátku, hra je určena dětem, protože je tato adventura pro dospělého na chviličku. Snadno jsem přišla na to, co hrdinové potřebuji a bylo velmi snadné to získat.

Je to milá hra se známou grafikou. Můžete ji zkusit o pauze v práci, protože si ji můžete zahrát zdarma na stránkách České televize, ale lze nainstalovat i na mobil nebo tablet.

Anča a Pepík je nostalgie. Četla jsem o nich ve Čtyřlístcích a později jsem se dívala i na seriál.

Anča a Pepík se vydají na běžkách do kouzelného lesa, kde je čeká nové dobrodružství. Tentokrát jsem s nimi bojovala proti zlému skřítkovi, který chtěl překazit Vánoce. Protože jsou tu dvě postavy, tak je logické, že jsem mohla mezi oběma přepínat. Je pravda, že více práce asi odvedla Anča, ale Pepík se také snažil.

Nechci spoilerovat, takže nebudu více prozrazovat. Příběh byl docela pěkný a i úkoly vzhledem k tomu, že jsme v začarovaném lese, dávali celkem smysl. Zasekla jsem se jen na jednom místě, jinak šlo vše jako po drátkách.

Je to hezká hra na pár minut, vzhledem k tomu, že si ji každý může pustit na stránkách České televize zdarma, neměla by nikomu uniknout a je vhodná i pro děti.

Tak jsem si zahrála Frankenstein - Mistr smrti a musím říct, že jsem od toho čekala víc. Nejdřív jsem si říkala, že to má pěknou grafiku a atmosféru, což by mohlo fungovat, ale i když u hledaček neočekávám Oskarové drama, tak ten příběh nestál za moc. Byla to prostě taková ta klasická "omáčka", aby se mělo proč hledat.

A teď to hlavní, co mě frustrovalo. Proboha, proč na každou bedničku nebo "skrývačku" musím sehnat 150 symbolů? A ještě k tomu bych očekávala, že budou schované alespoň na trochu logických místech, ale ne, občas jsem fakt tápala!

Abych ale byla trochu pozitivní, systém hry je udělaný příjemně. I když tam bylo dost místností, mohla jsem se mezi nimi pohodlně pohybovat díky mapě a dokonce jsem na ní viděla, která místnost ještě není dořešená. To je super vychytávka!

Hra je spíš na chvíli, za jeden večer jsem ji měla dohranou. Přiznávám se, že jsem si pustila nižší obtížnost, takže možná na té vyšší to může potrápit o pár hodin víc.

O Syberii jsem slýchávala mluvit svého manžela, který si jí moc pochvaloval. Měla jsem dojem, že se hra bude odehrávat někde na Sibiři kde budou mamuti. 

Proto mě dost zaskočilo, když jsem se ocitla jako právnička v podivném městečku, kde bylo více mechanických stojů než lidí. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem se ve hře rozkoukala. Jsem zvyklá na adventury, kde na téměř každé obrazovce kliknu a něco seberu nebo se něco dozvím. Taky byla spousta obrazovek, kde se nedělo nic a dokonce se ani dít nezačalo. Říkala jsem si, že mě to nebude bavit. Ale dala jsem tomu šanci, snažila se vymanit z toho začátku, kdy jsem pořádně nevěděla, která bije, a pak se to pěkně rozjelo. 

Je to jedna z těžších adventur. Někdy jsem musela být opravdu kreativní a bez mučení se přiznám, že jsem se na pár místech podívala na návod. Přišlo mi komické, jak Kate chodí pomaloučku do schodů. To jsem se jí vždycky posmála, aby náhodou neupadla. Oskar je borec, línějšího strojvedoucího jsem neviděla, ale má bezvadné hlášky. Docela jsem Kate obdivovala kolik s ním má trpělivosti. 

Příběh je pěkně promyšlený, grafika a hudba dělá velice příjemný zážitek ze hry. I když mi trochu vadilo, že při mnoha rozhovorech byla najednou hudba nesmyslně nahlas. 

Jednu maličkost zde musím zmínit. Když Kate odjíždí z Valadilene nechá si zavazadlo v hotelu. Což je tedy nesmysl, měla na to času dost, zavazadlo si ani nevybalila, takže ho stačilo čapnout a jelo by se. Načež v jedné scéně je patrno, že náhradní šaty s sebou měla. Takže na to asi tvůrci zapomněli. Je to škoda, určitě by kde komu potrápilo hlavu, proč Kate nemůže odjet, že si musí vzpomenout na zavazadlo na hotelu. 

Hra se mi líbila a plánuji si brzy zahrát i pokračování.

Jsem malá holčička s bezva kamarádem se kterým trávím volný čas. Něco se stane a kamarád najednou nechodí ven. Jdu tedy za ním. Nutno říct, že jsem velmi odvážná malá holčička. Protože mě nezastaví ani obří zeď, kterou musím překonat, ani nástrahy poměrně divoké přírody v zahradě. Dokonce mi ani není divné, že kámoš bydlí uprostřed děsivé zahrady v děsivém baráku sám na půdě a zírá na televizi jako zombie. Naštěstí se neštítím ničeho a klidně mu v pokoji odbouchnu v kamínkách rachejtle čímž skalpuju záda kočky.

Hra mě bavila, je to jednohubka na jeden večer, a to i když se někde zaseknete. Zvláštní je to, že kurzor se neaktivuje když najedu na něco co mohu sebrat, takže je to trochu složitější přijít na to, co dělat, než v jiných adventurách.

Atmosféra mě hned vtáhla. Hra nabídla i malou nápovědu na kterou jsem se sem tam podívala. Nevadilo by mi, kdyby byla delší.

Hra je jednohubka od České televize. Podle mě jde o ideální nástroj k tomu, aby se dítě nenásilně dozvědělo pár důležitých informací o velikánu TGM a při tom se pobavilo u jednoduché rychlé hry.

Vzhledem k tomu, že je hra dabovaná, zvládne tyto informace vstřebat i nečtenář.

Jako TGM jsem na svém oři projížděla 5 kapitol, přičemž mě se nejvíce líbila ta poslední. Při průjezdu kol jsem sbírala zelené a zlaté listy a každou kapitolu jsem jich měla sebrat určitý počet. Nesměla jsem se při tom nikde bouchnout, spadnout nebo se dotknout postav a zvířat, které jsem míjela. Pokud jsem dojela kolo a neměla jsem požadovaný počet lístečků, tak jsem jela kolo jakoby plynule znovu. Zde si myslím, že je zásadní chyba autorů, že si celý level nepamatoval, které lístky jsem již sebrala a nenutil mě dostat se i na ty hůře přístupné. Takhle jsem si to projížděla dle své libosti jak se mi chtělo a sesbírala jsem lístečky velmi rychle a bez námahy.

Na Mrazíka se díváme každé Vánoce. Letos tomu nebylo jinak, ale hned po zhlédnutí pohádky jsem si zapnula tuto hru. Potěšil mě dabér Ivánka, kterého jsem hned poznala, protože je to skutečně hlas Ivánka z pohádky. Hra se od samotné pohádky dost liší. Jako Nastěnka i Ivánek jsem musela plnit spoustu úkolů navíc. Na většinu z nich jsem přišla hned a nedaly mi velkou práci, ale některé mě potrápily. 

Nastěnku sice stále úkolovala zlá macecha, ale nutno říct, že ve hře je Nasťa trochu nemakačenko. (Například než nakrmí jednoho koně a krávu, dělá s tím obstrukce na půl dne. Když má zamést dvůr, tak si v ruce zlomí koště a podobně. Jednou jí macecha pošle pro jednu jedinou informaci do vesnice a Nastěnka se doma neukáže dva dny.)  

Nechci spoilerovat vše co mi přišlo vtipné, ale bylo toho dost. Vzhledem k tomu, že je to jednohubka na jeden, maximálně dva večery, mohu ji všem, kdo mají rádi Mrazíka, jen doporučit.

Toto je asi jediná hra z první osoby, kterou jsem dokázala dohrát v jenom zátahu. Jinak je mi totiž tak po 5-10 minutách tak moc špatně, že to rozdýchávám hodinu.

Každopádně zde se to dalo zvládnout a to především kvůli tomu, že ve hře není třeba dělat prudké pohyby. V podstatě většinu hry jsem si jen četla text titulků a ve vzácných chvílích hledala skryté úryvky a nebo se opatrně rozhlížela po okolí a hledala kroužek, který mě posune dál.

Nicméně pro mě, jako absolutního neznalce čehokoliv týkajícího se Lovecrafta, měla tato hra přínos. Na to, že jsem to dokončila asi za 45 minut, jsem se toho dozvěděla celkem dost. Trochu mě mrzelo, je to v podstatě jen o textu, a autoři si nedali práci například s tím, že když postava sedí na židli a koukne se dolů, neměla by vidět židli, ale vlastní tělo.

Atmosféra byla výborná a rozhodně kdo má rád Lovecrafta nebo jako já o něm neví nic, ale rád by se něco dozvěděl, měl by si tuhle hru zahrát.

Filmy s Budem a Terencem jsem nikdy úplně nemilovala. Nemám ráda parodie. Ale znám je a občas jsem se při některých scénách zasmála. V rámci herní výzvy 2024 jsem se domluvila s manželem, že si tuhle hru zahrajeme spolu. Chtěla jsem hrát za Terence a na Jumase tak zbyl Bud.

Hra je vtipná a hravá i když vlastně člověk jen celou dobu mlátí lidi ;o). Hráli jsme jí v originálním jazyce, tady v Italštině s anglickými titulky. Nejsem žádný zdatný angličtinář a přesto jsem se často nějakému vtípku uchechtla.

Celou hru jsme hráli na hard a musím říct, že kromě závěrečných bojů a miniher mi ani nepřišlo, že by to bylo těžké. Za to některé minihry byly vskutku výživné. Třeba lodičky jsme dělali snad na 20x, možná i více. A musím zmínit hru s kartami. U té nám trvalo několik kol než jsme pochopili pravidla. Pak najedou byla jednoduchá a skutečně nás to bavilo.

Závěrečná bitka byla těžká, což oceňuji. Nemám ráda když je závěrečný boss lehčí než kdejaký noname protivník. Jelikož jsem nehrála jedničku, tak rozhodně nevylučuji, že na ní nedojde. Zvláště proto, že si ji můžeme zahrát ve dvou na PS4.

Na Tintina jsem se těšila především kvůli tomu, že jsme hru doma měli hrát v multiplayeru. Ten se mi také z celé hry nakonec líbil nejvíce. Tintin sám o sobě nepatří mezi mé oblíbence. Ale mám ráda jeho psa Filutu, a proto mě hodně bavily pasáže, kde jsem za něj mohla hrát a prohrabávat nejrůznější tajemná místa.

Popravdě jsem od hry mnoho nečekala, ale pravdou je, že mě mile překvapila. Skutečně mě bavila. I když někdy bylo otravné, že jsme jedno kolo museli jít vícekrát, aby jsme posbírali vše co šlo, protože jsme neměli odemknuté všechny postavy a nemohli jsme se proto dostat všude.

Také mě bavily pasáže s papoušky, kdy se naše postavy mohly proletět. Ovšem zatímco při hraní za psa jsme se v psa skutečně proměnili, papoušci nesli jen naší postavu ve vzduchu. Někdy bylo zapotřebí trochu logického uvažování, někdy rychlost a přesnost a vše bylo pěkně vyváženo, takže hra plynula příjemným tempem.

Po dohrání jsem si pustila i film, podle kterého byla hra vytvořena a musím přiznat, že hra se mi líbila více. Věřím, že se k hraní opět vrátím, hlavně až si to doma pustí i děti a budou chtít sem tam pomoci.

Na Diablo IV jsem se těšila, jako ostatně na každý díl této série. Po počátečních strastech s připojením do hry, jsem si vybrala čarodějku, což nebylo nic překvapivého, protože za ni hraji všude, kde se dá.

Každé začátky jsou těžké a ani tady tomu nebylo jinak. Neumírala jsem ale tak snadno, jako když jsem hrála prvních pár hodin za čarodějku ve dvojce. I když ve hře nejsou české titulky, tak i já, anglický analfabet, jsem dokázala díky anglickým titulkům pochopit většinu rozhovorů. Bála jsem se totiž, abych zvládla dokončit všechny úkoly, když nebudu chápat souvislosti. Hra je na toto ale skvěle připravena, jakmile je úkol aktivní, na mapě se hráči objeví značka nebo označení oblasti, kam je vhodné zajít pro splnění úkolu. Mezi jednotlivými úkoly se dá snadno přepínat, takže je vše dostatečně intuitivní a přehledné.

Dost mě iritovalo, že jsem viděla ostatní hráče jak brázdí mapu na koni a já všude běhala pěšky. To se ale po dokončení třetího aktu změnilo, a pak mi veškeré přesuny pěkně odsýpaly. Prostředí se více podobá Diablu II než Diablu III. Mě se však barevná trojka líbila, tak jsem si ve čtyřce nastavila alespoň barevný filtr. Je mi jasné, že drtivá většina hráčů mě v tomto nepochopí – proč by vše v Diablu mělo být do fialova? Já si to však užívala.

Úkoly se mi většinou líbily, někdy to teda byla taková přebíhaná, jako vezmi tohle, přines tamto, najdi ho a pak přijď, ale to k tomu patří. Mimo koně jsem získala i mazlíčka v podobě psa. Moc jsem nepochopila jeho význam. Běhal všude se mnou a pomáhal mi sbírat peníze. Bez toho bych se klidně obešla. V Torchlightu jsem mohla svého mazlíčka poslat do vesnice, aby prodal věci. To byla skvělá vychytávka. Jestli to tohle psisko umí taky, dejte mi někdo vědět jak to udělat.

Ke hře se mám v plánu vracet. Momentálně nemám ještě dochozeno 100% mapy, takže mě čeká ještě nějaký ten vedlejší úkol. Ráda bych si zkusila hru v multiplayeru, takže pokud je tu někdo, kdo by si chtěl zahrát, dejte vědět.

Pro: příběh, intuitivní menu, atmosféraProti: mazlíček k ničemu, někdy se nedalo připojit, časté stahování a instalace aktualizací

Jedna z nejkratší her co jsem kdy hrála. Jako mamutice jsem našla tři děti a jako špatná matka jsem si všechny nechala zabít. Hra je sice kraťoučká, ale příběh je poměrně dost silný. Ovládání velmi jednoduché, ale i tak zabít všechny lidičky s oštěpy dá zabrat. Teda není těžké je zabít, ale zabít je dostatečně rychle je horší úkol.

Tekken je pro mě hra, která mi vyvolává úžasné vzpomínky na pubertální doby, kdy jsem s kámoši chodila do místního Pubu, kde měli automat s Tekkenem 3. Neexistovalo, že by jsme si nedali alespoň jeden turnájek, kdykoliv jsme do této knajpy zavítali. Když bylo dost lidí, hráli jsme několik zápasů. O něco později měl kamarád tuhle hru doma na PC přes emulátor, takže jsme se v celé bandě stahovali k němu a rozjížděli jsme Tekkena ve velkém. Tehdy jsem hrála především za Eddyho. Milovala jsem ty jeho série kopů, kdy nepřítel lítal vzduchem. Někdy jsem to zkoušela i za Yoshimitsu a také docela často za Xiaoyu (přijde mi celkem vtipné, že teď mám velmi oblíbené produkty od Xiaomi takže si na Xiaoyu sem tam vzpomenu). 

Očekávala jsem, že když spustím Tekkena 7, nic moc jiného nebude, možná pár nových postav, které mě stejně nebudou moc zajímat a samozřejmě grafika a nová prostředí. Že to zkrátka zase dohraju za Eddyho a bude. Víc jsem se mýlit snad ani nemohla. Tahle hra mě opravdu překvapila. Tuna nových postav a jedna lákavější než druhá. Ovládání je také kapitola sama pro sebe a to hlavně po tom, co jsem si připojila Xbox ovladač. 

Ze začátku to pro mě bylo dost rozpačité, stará dobrá komba jsem si buďto špatně pamatovala, nebo mi zkrátka nefungovala. Nepřítel dělal zato přímo kouzla ;o) Když jsem si zkusila všechny postavy, začala jsem mít pár favoritů a kupodivu mě opět hodně bavil Yoshimitsu. Odehrála jsem pár hodin, dokončila příběh a začala jsem nabývat dojmu, že mi to ohromně jde a měla bych zkusit hru online. 

Ani v online hře mi nepřišlo, že bych na tom byla nějak špatně. Nicméně tohle se změnilo v okamžik, kdy jsem si domluvila hraní s Isairem a MIGtheDRAGONem. To jsem totiž trávila většinu svého „hraní“ tím, že jsem se koukala na svého bojovníka, jak lítá vzduchem a dostává hodně nakopáno. Samozřejmě po pár bojích to ve mně začalo vyvolávat frustraci, takže jsem se na sebe naštvala a kdykoliv jsem měla přes den chvíli, tak jsem trénovala, zkoušela se naučit komba a snažila se to naučit s postavami, za které tyhle dva moc nehrají. Tak nebudu nikoho napínat, lítala jsem vzduchem pořád ;oD ale výjimečně ve vzácných chvílích, kdy se kluci asi potřebovali napít nebo poškrábat se mi podařilo vyhrát jedno kolo, Možná dokonce 3x za celou dobu se mi podařilo vyhrát jeden zápas, na což jsem byla tak pyšná, že jsem doma vyšvihla oslavný taneček. 

Bohužel, pak nebyl na hraní čas a teď jsem to zapla po pár měsících a musela jsem smutně konstatovat, že opět neumím nic. Protože jsem chtěla získat všechny achievementy, tak jsem makala, co jsem mohla, ale na zápas s kluky by to už nebylo, to bych musela zase hodně trénovat, abych se jich byť jen dotkla ;o) Ale někdy budu muset, protože jeden achievement mi chybí a na to bude třeba více přátel z DH.

Jedna z nejkratší her, kterou jsem kdy hrála je právě Annotation of Love. Překvapilo mě, že celá hra je jen o třech krátkých levelech přičemž každý level je doprovázený jednou písničkou. Délka písně udávala i délku kola. Ze začátku jsem si říkala, že je to lehoučký a pak jsem se nestačila divit, jak začalo přituhovat. Ke konci prvního a třetího kola jsem si už říkala, že to snad nedám. Druhé kolo bylo nejpohodovější, protože pexasa mi vždy šla celkem dobře.  

Nejméně mi šel hned první level, protože tady jsem měla jen přeskakovat šípy, ale chtělo to dost přesnosti, která mi moc nešla. V posledním levelu jsem se musela chránit před létajícími talíři, na konci to na mě létalo takovou rychlostí, že jsem si říkala, že si rozbiju myš.  

Dominantou hry jsou určitě písničky. Musím říct, že se mi všechny tři líbili a skutečně pěkně dokreslili atmosféru celé hry.

Tomu říkám jednohubka! Hra která trvá cca 10 minut mi vyloudila na tváři úsměv. Ovládání jsem pochopila bez nápovědy. Není se čemu divit, když černá kostička s nožičkama a ručičkama umí vlastně jen chodit dopředu a dozadu a skákat.

U této hry se ani nemůže jednat o spoiler, když napíši, že velmi brzo kostkamen najde pistoli a zastřelí s ní pár nepřátelských sniperů kostkamenů. Během pár velmi jednoduchých kol jsem doskotačila až na konec hry.

Poslední kolo bylo nejobtížnější, pokud se v této hře dá vůbec o obtížnosti mluvit. Myslím si, že jsem kratší hru ještě nehrála.

Krásná logická vánoční oddechová hra. Pěkně ilustrovaná s příjemnou hudbou a vše je zde velmi roztomilé.

Hrála jsem za kocoura Mila, který žije se svou mlaďounkou paničkou. Ta na Vánoce dostane králíčka se kterým mě hned seznámila. Náhoda tomu chce, že v zimě ve sněhu má tahle moje rodina otevřené dveře, a protože jsem normální kocour a na králíčka trochu zvednu packy, tak králíček vezme roha.

Jsem ale kocour frajer, který umí i číst a počítat, tak králíčka zachráním. Sám se pak ztratím, ale jelikož jsou Vánoce, vše dobře dopadne. Hra je vhodná pro děti, vše se ovládá jednoduchým klikáním a je to celkem logické. Tedy ten, kdo někdy hrál adventuru s logickými prvky, tak s velkou pravděpodobností dojde ke konci do půl hodinky. Opravdová jednohubka, kterou si v nejbližších dnech projdu i se synátory. Ať si taky trochu odpočinou od Robloxu ;o).

Survival hry nejsou šálek mého čaje. Boris vypadá jako hra pro děti, kde je roztomilý vlk, který si běhá po baráku a sbírá kostičky. Ano, ale tak to opravdu jen vypadá. S vlčkem jsem si sice chodila po baráku a sbírala kostičky, matičky a rádia, ale všude je tma, po zemi jsou kaluže krve. Vše je v polorozpadu a HLAVNĚ mě tam neustále nahání příšera.

Pro někoho to možná není nic obtížného, protože před příšerou přece mohu utéct a schovat se ve speciální skříní, kde mi nic neudělá. Ale pro mě je to problém. Už když jsem chodila po jednotlivých místnostech byla jsem napjatá jako struna, kde na mě vyběhne ten podivný tvor. Když na mě pak skutečně vyběhl, tak bych víte čím přeštípla desítku drát a běžela jsem skoro bez rozmyslu ke schovávací skříni. Pravda je taková, že tenhle pocit jsem měla po celou herní dobu, což pro mě skutečně nebylo příjemné. Nerada se stresuji, takže můžeme děkovat vyšší moci, že jsem hraní vůbec přežila.

Nebýt letošní výzvy, tak bych podobnou hru nikdy ani nezkusila. Teď jsem ji dohrála a pokud mě k něčemu podobnému opět nedotlačí výzva, tak si určitě ani nic takového již nezahraji. Moje nízké hodnocení tak prosím berte s rezervou. Hra je velmi pěkně udělaná, ale mě nesedí žánr a nejde mi se přes to přenést.

Pro: hezká grafika, nově generované mapy
Proti: strach

Věděla jsem, že si tuhle hru chci zahrát, jen jsem čekala na tu správnou chvíli. Letos to byla nutnost, vzhledem k tomu, že mi jako bonus krásně padla do výzvy.

Těžko říci, zda jsem hrála za robota nebo za rybičku která ho ovládá. Každopádně to bylo velmi příjemné hraní. Jako robot Attu jsem prozkoumávala několik oblastí. Nepřátele tvořili také robůtci, které ovládali rybičky. Na hře mě přišlo zajímavé, že vlastně má jen pár druhů nepřátel, ale jak se člověk prokousává dál a dál, tak samozřejmě přituhuje a nepřátelé jsou větší, nebo mají nové schopnosti. Mě osobně nejvíc lezli na nervy vrtulníky. Sice jsem je zlikvidovala pár ranami, ale bylo obtížné se do nich trefit. A i neškodná vosa mě kolikrát ubodala k rozpadnutí na šroubky.

Jako u Oriho jsem mohla mapou chodit sem a tam a se získanými dovednosti se dostat někam, kam to předtím nešlo. Tenhle typ her se mi líbí, i když občas strávím zbytečně čas nad tím, že se chci někam dostat a přitom to v tu danou chvíli nejde. Mapy jsou dost složité, takže až když jsem oblast prochodila několikrát, tak jsem se začala orientovat. Všechny oblasti mají ale společné to, že je v každé uložení a aréna a ve většině i teleport. Někde se vyskytne i obchodník a také poklady, v nichž je třeba najít cartrigge, které pak odemknou další místa.

Hru jsem si hodně užila a plánuji se k ní ještě vrátit. Zpracování je moc pěkné a protože jsem hrála na xboxovém ovladači, bylo i ovládání velmi intuitivní. Doporučuji všem, kteří máte rádi plošinovky a možná i těm z vás, které je moc rádi nemáte, protože tohle opravdu stojí za to.

Pro: pěkná grafika, příjemné ovládání, bavilo mě to
Proti: někdy zapeklitá mapa

Mario Party 8 máme doma na konzoli Wii už nějakou dobu. Kdysi jsme ho hráli s manželem, někdy i s jeho bráchou. Jedná se vlastně o takové vylepšené člověče nezlob se. 

Letos jsem si hru konečně poctivě zahrála s dětmi od začátku do konce. Na hře je skvělé to, že i pětiletý syn mě dokázal obehrát. Naštěstí dětem nevadí hrát jedno kolo vícekrát, hlavně že je u toho zábava. 

Hrála jsem za mého oblíbeného Maria, který mi celkem nosil štěstí. Postupně jsme prošli všechny arény. Nakupovali u toho bonusové bonbony a zapáleně hráli všechny minihry. Nutno dodat, že u některých jsme se také vydatně navztekali. Ano, ne jen děti, ale i já. 

Na této hře je opravdu skvělé, že má jednoduchá pravidla, takže ji zvládnou také malé děti a přitom baví i dospělé. Není problém pustil si jí s návštěvou, která v životě na konzoli nehrála. A jako poslední kvituji, že je to jedna z her, které mě baví pouštět znovu a znovu i po dohrání.

Karetní hra Kaboom Monsters mě zlákala pěknými obrázky bojovníků. Vybrala jsem si klan Yabbů a pustila se do boje. Naštěstí pravidla nebyla nijak složitá. Měla jsem k dispozici několik čtyřhranných karet a na každé hraně bylo číslo. Uprostřed karty byl buď válečník nebo nějaké monstrum. Soupeř měl karty podobné a šlo o to ho vždy přebít. Tedy stačilo ho přebít vícekrát, než přebil on mě. Aby to nebylo tak jednoduché, tak většina karet s většími čísly nevydržela na hrací ploše dlouho, za chvíli bouchla a soupeř měl pak šanci přebít mi nějakou nižší kartu na svojí. 

Bavilo mě, že jsem mohla karty vylepšovat. Buď jsem jim u kováře dávala nové vlastnosti, nebo jsem kouzlem spojila tři stejné karty a vyrobila úplně novou s vyššími hodnotami. Docela mě rozesmála karta slepice, která měla z každé strany jen jeden bod. Ze začátku mi přišla zábavná, ale když jsem v těžších kolech měla v rukávu tři slepice a pár dalších karet už mě to spíš frustrovalo. V některých sekcích hry jsem totiž nemohla používat svoje nejlepší válečníky. Válčila jsem mezi klany po sto kol a došla až k vítězství.

Dyna Blaster je unikátní kousek, který ve mně evokuje vzpomínky na dětství, kdy jsem hru hrála nesčetněkrát. Někdy ne úplně do konce, ale povětšinou ano.

Na Dyně není věk téměř znát, vypadá totiž lépe než kde jaká novější arkáda. Hratelnost je stále skvělá. Bavila jsem se u ní dnes, stejně jako před lety. Je to hra na jeden večer, ale stejně jsem v ní dost umírala. Už asi nemám ty postřehy, jako dříve.

Černý protivník ukradl dceru mého pána a odnesl si jí na svůj hrad. Já jsem musela se svým panáčkem projít osm prostředí po osmi úrovních a v každém na mě číhali všelijaké potvory s různými schopnosti. To mě však nerozházelo, protože jsem při sobě měla zásobičku bomb. Doma vyvstala diskuze, co jaká příšera představuje za zvíře. Mě osobně dávala nejvíce zabrat prasata. Tedy dle mě jsou to prasata, Jumas mi tvrdí, že to rozhodně prasata nejsou. Jejich schopnost je ta, že jsou hodně rychlá a pohybují se dosti nevyzpytatelně.

Samozřejmě všechno dobře dopadlo, zlého padoucha jsem rozplakala a pánovu dceru jsem zachránila. Vřele doporučuji všem co to ještě nehráli a i těm, co to znají a chtějí si zavzpomínat.

Diamond Rush od Gameloft jsem si zahrála jen díky Retro Klubu. Nakonec se mi však hodila i do výzvy, takže win-win situace. Ze začátku se mi do hraní moc nechtělo. Jednak proto, že grafika je zastaralá a nijak mě nelákalo hrát hru, která sice lze hrát na tabletu, ale místo klasického ovládání musím náš obří tablet držet jako ovladač konzole s obrazovkou. A pak také proto, že jsem se několik večerů předtím, než jsem se do hraní pustila já, dívala na to, jak se u toho rozčiluje manžel.

Nicméně zahrát jsem si to chtěla, takže když se u toho Jumas dovztekal a vše mi vysvětlil pustila jsem se do hraní. Měla jsem to o dost jednodušší, protože já nemám potřebu sbírat vše, co jde. Prvními koly jsem tak proplula celkem bez obtíží. Jsem zvyklá na logické hry a neměla jsem problém přijít na řešení většiny kol. Ovládání občas nebylo přívětivé, takže jsem se zabila vícekrát, než by se slušelo. Sem tam jsem se zasekla a musela použít záchytný bod.

Hra má tři světy a s každým světem roste obtížnost, ale i dovednosti. Takže o zábavu jsem měla postaráno. Dokonce se měnily i příšery a bossové na konci každého světa mi také dávali víc a víc zabrat.

Zmíněné záchytné boby jsou skvělé, ale jednou jsem dělala zvláště obtížnou pasáž, kdy jsem posunovala několik věcí v určitém sledu, abych dostala kámen tam, kde ho bylo potřeba a u posledního posunu jsem si neuváženě stoupla přímo do záchytného bodu a zmáčkla A, takže místo toho abych si přitáhla kámen a dala ho dál, jsem si to celé restartovala. To jsem se na sebe hodně zlobila. Hra Diamon Rush mě příjemně překvapila a možná si podobnou ještě někdy zahraji.

Vhledem k tomu, že ráda skládám puzzle a vždycky se mi líbilo Japonsko, tahle hra mě nemohla minout. Na rozjezd jsem hrála 6 puzzlů s 60 dílky. Bavilo mě, že s každým obrázkem byly jiné tvary dílků, ne jen klasické, které znám u běžných puzzlů.

Aby skládání nebylo tak jednoduché, tak nezařazené dílky plují po hladině říčky, ve které navíc plave ještě Koi kapr. Někdy jsem tak vytáhla rybu místo dílku. Tady musím zmínit, že tvůrci asi sázeli na hráčovu trpělivost, protože zákonitě nikdy nešlo na první pokus vytáhnout z vody dílek, který jsem potřebovala.
Protože v rohu obrazovky seděl mistr bojového umění, který si vylepšil své schopnosti po každé sadě obrázků, nabila jsem dojmu, že to nesnadné lovení dílků je skutečně záměr. Ovšem ne v tom smyslu, aby mě tvůrci trápili, abych se vztekala, ale naopak, abych došla vnitřnímu klidu a nenechala jsem se tím v takové pohodové hře vytočit.

Obrázky byly z různých míst v Japonsku, jako například Komainu No Osaka, Red Temple of Nara, Himeji Castle, Torii a mnoho dalších, takže jsem si tuto návštěvu Japonska moc užila. Jako bonus jsou ve hře achievemnty a to nejen za poskládání všech puzzlů.