O tomto klonu GTA odehrávajícího se v Paříži za druhé světové války, který obsahuje i prvky z několika dalších známých herních titulů, jsem si před započetím hraní myslel jen to nejhorší. Jak se však posléze ukázalo, moje domněnky byly mylné, jelikož všechny vypůjčené prvky dohromady dělají ze Sabotéra opravdu originální počin, který mě i přes pár nedostatků bavil od začátku do konce.
Příběh sice není příliš zajímavý a historické události a mapa vůbec nesouhlasí, ale Sabotér sází na úplně něco jiného - hratelnost. I když se vedlejší a občas i hlavní úkoly hodně opakují, vůbec mi to nevadilo, protože po každém vyhození některého německého zařízení do vzduchu, po každém zabití důležitého německého důstojníka nebo po každém vyhraném závodu jsem měl slastný pocit zadostiučinění.
Postav se ve hře vyskytuje vcelku velké množství a zvlášť ze začátku je těžké se v nich orientovat, později jsem si však o každém udělal svůj obrázek. Například Luc mi k srdci vůbec nepřirostl, a tak jsem jeho smrt přivítal poměrně vřele, za to Skylar mi byla sympatická hned od prvního pohledu.
Plnění úkolů zpestřují kromě lezení po domech alá Assassins Creed také černobílé oblasti, které se později při úspěšném záškodnictví vybarví. Další zpestření přináší mé oblíbené sbírání aut, střílení ptáků či plnění Perků (Achievementů), za něž získá vaše postava speciální zbraně, auta nebo vlastnosti.
Byl jsem rád za možnost převlečení se do nacistické uniformy, ale příliš jsem ji nevyužíval, protože zde nefungoval systém jako v Commandos, kdy vás důstojníci s nižší šarží nemohli při normálním chování poznat. Často tak některý z vojáků pískl na píšťalku a já musel vyvolaný alarm ukončit protiútokem, líbáním se s dívkami nebo třeba nenápadným odskočením si na veřejné záchodky. Plavání už od San Andreas beru jako samozřejmost, stejně jako možnost vyskočit z rozjetého auta, do kterého se zde navíc dá nastražit past.
Trochu mě mrzel výběr písní, hrajících z rádia (ne jejich kvalita, ale jejich množství). Proč jsem nikde neslyšel alespoň jednu píseň zpívanou legendární zpěvačkou Édith Piaf? Přesto si na Sabotéra díky hudbě (hlavně díky tomuto songu) vždy vzpomenu při reklamě na kávu.
Závěr mě mile překvapil, protože jsem čekal, že budu Dierkera zabíjet půl hodiny, jak je u závěrečných bossů zvykem, ale k jeho zabití stačila pouze jedna kulka (nebo žádná, protože po chvíli by z Eiffelovky skočil sám), a i proto je moje konečné hodnocení přes výskyt bugů vcelku vysoké.
Příběh sice není příliš zajímavý a historické události a mapa vůbec nesouhlasí, ale Sabotér sází na úplně něco jiného - hratelnost. I když se vedlejší a občas i hlavní úkoly hodně opakují, vůbec mi to nevadilo, protože po každém vyhození některého německého zařízení do vzduchu, po každém zabití důležitého německého důstojníka nebo po každém vyhraném závodu jsem měl slastný pocit zadostiučinění.
Postav se ve hře vyskytuje vcelku velké množství a zvlášť ze začátku je těžké se v nich orientovat, později jsem si však o každém udělal svůj obrázek. Například Luc mi k srdci vůbec nepřirostl, a tak jsem jeho smrt přivítal poměrně vřele, za to Skylar mi byla sympatická hned od prvního pohledu.
Plnění úkolů zpestřují kromě lezení po domech alá Assassins Creed také černobílé oblasti, které se později při úspěšném záškodnictví vybarví. Další zpestření přináší mé oblíbené sbírání aut, střílení ptáků či plnění Perků (Achievementů), za něž získá vaše postava speciální zbraně, auta nebo vlastnosti.
Byl jsem rád za možnost převlečení se do nacistické uniformy, ale příliš jsem ji nevyužíval, protože zde nefungoval systém jako v Commandos, kdy vás důstojníci s nižší šarží nemohli při normálním chování poznat. Často tak některý z vojáků pískl na píšťalku a já musel vyvolaný alarm ukončit protiútokem, líbáním se s dívkami nebo třeba nenápadným odskočením si na veřejné záchodky. Plavání už od San Andreas beru jako samozřejmost, stejně jako možnost vyskočit z rozjetého auta, do kterého se zde navíc dá nastražit past.
Trochu mě mrzel výběr písní, hrajících z rádia (ne jejich kvalita, ale jejich množství). Proč jsem nikde neslyšel alespoň jednu píseň zpívanou legendární zpěvačkou Édith Piaf? Přesto si na Sabotéra díky hudbě (hlavně díky tomuto songu) vždy vzpomenu při reklamě na kávu.
Závěr mě mile překvapil, protože jsem čekal, že budu Dierkera zabíjet půl hodiny, jak je u závěrečných bossů zvykem, ale k jeho zabití stačila pouze jedna kulka (nebo žádná, protože po chvíli by z Eiffelovky skočil sám), a i proto je moje konečné hodnocení přes výskyt bugů vcelku vysoké.
Pro: atmosféra, sabotáže, závody, černobílé oblasti, auta a jejich sbírání, perky, hudba, závěr
Proti: příběh, historické nesrovnalosti, bugy