Nedlouho po odehrání prvního Dooma se mi do rukou dostal i Heretic, ve kterém se jako v jedné z mála doomovek poprvé vyskytoval inventář. Já jeho služeb však moc nevyužíval, protože jsem pořádně nevěděl, jak se do něj dostanu. Teď už jsem položky z inventáře sem tam používal, ale opravdu zřídka kdy.

Vůbec netuším, kde jsem původně skončil, ale mám za to, že to bylo už někde ve druhé polovině první epizody. Doom mě totiž bavil daleko více, a tak jsem se vždy vrátil zase k němu. Heretica jsem zkoušel v devadesátkách rozehrát několikrát, ale vždy jsem ho po pár levelech opustil. Nejspíše to bylo kvůli častému bloudění, které mne od hraní odrazovalo a bohužel k němu doházelo i nyní.

Hra mě často nutila jednotlivé zbraně neustále střídat, jinak bych neměl čím střílet, ale pokud jsem mohl, používal jsem éterickou kuši a při dostatku munice také pekelnou hůl. Při nedostatku zase elfí hůl střílející krystaly, jejíž munice se válela téměř všude, případně rukavice nekromanta, které mi přišli silnější, než motorovka Doomguye. Po jejich získání se obyčejná hůl v podstatě stala zcela nepotřebnou. Občas jsem se díky předmětům z inventáře prolétl vzduchem, nebo se má postava stala neviditelnou či dokonce nesmrtelnou.

Z nepřátel nedám dopustit na Gargoyly a především na Golema, který mi i po těch letech stále připomíná Michelin Mana. Naopak bossové, s nimiž jsem se vlastně utkal úplně poprvé, mě vůbec nenadchli. Obří lebky jménem Iron Lich jsou prapodivné, Maulotaur ještě ušel, ale čaroděj na podivném drakovi mi také nepřišel kdo ví jak skvělý.

Tři původní epizody mě bavily dost a až na to bloudění a skrytá tlačítka, která nezřídka otevírala dveře či spouštěla schody klidně na druhém konci mapy nebo odhalovala další tlačítka (klidně i pět za sebou) se mi Heretic hrál vcelku dobře. Co ale přišlo potom se mi už moc nelíbilo. Čtvrtá a pátá epizoda nepřináší mnoho nového, cpe bossy halabala do téměř všech levelů a bloudění zde nabírá nový rozměr. Za mě si tento přídavek mohli vývojáři klidně odpustit a vůbec nic by se nestalo.

Díky některým nepřátelům, temné fantasy atmosféře a skvělému hudebnímu doprovodu se mi Heretic vryl do paměti a dlouho mě trápilo, že jsem ho nikdy nedohrál. Teď už jsem si ale konečně mohl tu fajfku odškrtnout. Před hraním jsem možná mohl přemýšlet, že vyzkouším i Hexen, ale po dohrání vím, že bych se u něj spíše trápil, takže už nechám tuto sérii odpočívat.