Tak jako již klasicky u her, kde je spousta kvalitních komentářů, se budu držet spíše u zdi a zmíním v krátkosti zejména věci, které se mi příliš nelíbily.

Hra je relativně nabitá rozhodnutími, ale leckdy je pro jejich vyhodnocení příliš málo faktů, respektive není vůbec jasné, která rozhodnutí jsou důležitá a která ne (například Alvin se řeší minimálně přes dvě kapitoly a naprosto netuším, jestli učiněná rozhodnutí měla na příběh nebo průběh hry nějaký vliv, kromě několika nedůležitých změn v rozhovorech).

UI/UX je leckdy i na 10 let starou hru docela tragické - neexistuje zkratka (nebo o ní nevím) pro "sebrat vše"; z nějakého důvodu nelze ukládat předměty kamkoliv; v některých případech lze přetahovat předměty mezi inventáři, ale jindy ne; často (ne-li vždy) je po vstupu do lokace kamera nepochopitelně otočená o 180°; klávesy Alt i Tab jsou leckdy užitečné v jednu chvíli a asi tušíte, k čemu to vede.

Z nepochopitelného důvodu je nějaká forma rychlého přesunu mezi lokacemi pouze v třetí kapitole (respektive jinde jsem ji nenašel), ačkoliv by se hodila téměř v každé a hru by to výrazně zpříjemnilo. A nakonec si rýpnu do louče, které se každou chvíli zhasla (větrem nebo vstupem do cizího inventáře) a než bych ji pořád naklikával znovu jsem hrál kobky potmě (o lektvaru vím, ale vždycky jsem si ho zapomněl namíchat).

Od Styxe jsem toho vlastně moc nečekal, stealth akce jako takové příliš nehraji, maximálně namixované s akcí, většinou na jejich dohrání nemám nervy (viz několik pokusů rozehrát Thief: The Dark Project). Ze Styxe jsem si ale pamatoval slušný trailer z nějaké konference a byl jsem ochotný ho zkusit.

Světy kombinující fantasy (magii) a technologii mi obvykle ve hrách sednou a nejinak tomu bylo zde. Umělecké i grafické ztvárnění věže, ve které se celá hra odehrává, je kvalitní, ačkoliv v pozdějších fázích hry již lehce stereotypní. V průběhu hry se ukázalo, že jsem vlastně příběhu ze začátku vůbec nerozuměl. Doufám, že to bylo způsobeno pouze mou nepozorností, protože jinak je dosti zmatečný. Hratelnost mě nijak nepřekvapila, škoda byla, že naprostá většina herních prvků je představena v prvních misích a kromě zvyšující se obtížnosti neobsahují pozdější mise prakticky nic nového.

Jako největší mínus považuji nucený opakovaný průchod drtivou většinou úrovní v rámci příběhu. Ano, je to pravděpodobně vždy v opačném směru s jinak rozmístěnými NPC, ale různé "tajné" prolézačky a skuliny zůstávají, čímž se z herní náplně stává většinou spíše rutina.

Dlouhých komentářů je zde již dost a krátkých spíše málo, takže se nebudu rozepisovat a zmíním spíše věci, které se mi na hře nelíbily. Příběh, atmosféra, zasazení, postavy, grafika, převážně i zvuky a hudba jsou v pořádku.

Původně jsem z různých článků a diskuzí nabyl dojmu, že Metro 2033 je open-world (open-tunnel) hra, ve které se hráč přesouvá z jedné stanice metra do druhé a plní úkoly, nakupuje zbraně a tak dále. Ve skutečnosti je to "koridorovka" se všemi plusy i mínusy (často prazvláštní skripty) a RPG prvky, které ve hře jsou (měna, nakupování zbraní, munice a výbavy), mi přišly spíše prvoplánové a na obtíž (ve skutečnosti jsem nikdy nemusel nic koupit a všechno potřebné šlo lehce najít, případně dostat v rámci příběhu).

Co mi přišlo velmi zvláštní je fakt, že hlavní postava v samotné hře vůbec nemluví, ačkoliv je oslovována každou chvíli. Při nahrávání však Artyom vede monolog, tedy jeho hlas je ve hře přítomen, tedy nejedná se o druhého Gordona Freemana. K tomu se váže dabing, který mi přišel dost nepovedený, zkoušel jsem jak ruský (předpokládám originální) tak anglický a ani v jednom případě mi většina hlasů k postavám nesedla.

Největší výtku mám však k technickému zpracování, předpokládám že vzhledem ke kompatibilitě s novějšími OS a grafickými kartami. Metro 2033 je pravděpodobně první hra, která se mi sekala při jakékoliv změně FPS o zhruba 15 a více. A tím nemyslím změnu ze 70 na 55, ale spíše změnu ze 160 na 145 a podobně. Vzhledem k tomu, že hra nenabízí příliš možností nastavení grafiky a VSync se mi nepodařilo zprovoznit, jsem se s tímto faktem musel smířit a sekání při každé větší změně situace vydržet.

Bez mučení se přiznám, že jsem to nepochopil. Chvíli jsem se snažil poslouchat totemy, ale až na ten první, který ve skutečnosti zadá první a jediný úkol hry, byly ostatní na mě až příliš nicneříkající. Po zhruba 10 minutách bezcílného bloudění po prakticky jediné úrovni hry jsem konečně pochopil, co mám dělat. Poté již byla jen otázka času, než proskáču všechny oblasti, které je třeba. Ve hře se nedá zemřít, nejsou v ní žádné těžké skoky, dohraje jí úplně každý, kdo přežije ty první seznamovací minuty.

Až na fakt, že hlavní postavou je vlastně jakási divná hlava, se mi líbila grafika i hudba a zvuky. Skákalo se docela příjemně a když jsem si zvykl, že vlastně ve hře o nic nejde, strávil jsem těch 40 minut příjemným hopsáním v relativně zajímavé lokaci.

Nebudu se příliš rozepisovat, je tady spousta komentářů a další opakování netřeba.

Tomb Raider jako restart série se velmi povedl. Ač jsem hrál pouze některé díly před restartem, myslím si, že obecně sérii prospěl větší důraz na příběh a postavy, jejichž motivy povětšinou dávají smysl a dialogy mezi nimi samotnými či s hlavní hrdinkou dokreslují atmosféru tak, jak by měly.

Z hlediska herní náplně kvituji přesun z leckdy až velmi přehnaného množství skákání a lezení po všem možném ke spíše opatrnějšímu průzkumu okolí, které často odměňuje dokumenty doplňujícími příběh a atmosféru o informace jak z dob dávno před příchodem hlavní hrdinky tak zápisky posádky lodi Endurance, která přijela spolu s Larou hledat tajemství ostrova uprostřed Dračího trojúhelníku.

Technicky hra nezastarala ani po 5 letech, za grafiku stále není třeba se stydět, animace, ač občas lehce zavržou, jsou naprosto bez problémů a práce kamery je až na jedno či dvě místa ve hře velmi dobrá a nikdy jsem neměl problém s tím, že bych neviděl, kam a jak se potřebuji dostat.

O Remember Me jsem před samotným hraním příliš informací neměl. Věděl jsem, že hlavní hrdinkou je žena, hra pojednává o hrátkách s pamětí, je zasazena do cyberpunkové Paříže a samotnou náplní hry se jedná spíše o konzolovou mlátičku s QTE. Toť fakta. Ze subjektivních názorů jsem věděl, že si leckdo stěžuje na nízkou obtížnost, takže jsem se rozhodl hrát na nejtěžší ze tří nabízených obtížností, a to byla chyba.

Abych pravdu řekl, podobných her (tedy konzolových mlátiček) jsem již několik hrál, ale ne mnoho. Zároveň se nevyžívám v trápení s hraním na vysoké obtížnosti, hraji, abych si odpočinul, skutečný svět skýtá dostatečné množství výzev. Ze začátku byla obtížnost sice vyšší, ale nic hrozného, souboje jsem opakoval maximálně několikrát. Někde kolem prostředku hry se to však zlomilo a souboje se rozdělili na naprosto triviální a roztahaně těžké, které člověk opakuje minimálně několikrát, což by tak hrozné nebylo, pokud by netrvaly několik minut. Paradoxně byl finální boss relativně jednoduchý a soubojem jsem prošel napoprvé. A skákání je pravděpodobně stejné na všech obtížnostech.

Krom výše zmíněného se mi ale vlastně všechno líbilo, příběh, zasazení, umělecká stránka věci, grafika (až na některé lehce low-res rohy), hudba, herní náplň obecně a tak dále. Rozhodně bych doporučil všem, které premisa hry zaujala. Jen si hru, pěkně prosím, zahrajte na nějakou běžnější obtížnost, pokud nevíte, do čeho jdete.

Hrál jsem na Androidu, ale předpokládám, že kromě grafiky a monetizačního modelu jsou hry stejné (jen dodám, že na Androidu lze hru dohrát kompletně bez jakékoliv finanční investice, pokud vám nevadí si na trénování vojáku počkat, vyšší úrovně trvají až celý den).

Nějaké tower-defense hry jsem již hrál, dohrál jsem jich již méně, takže expert na TD v tuto chvíli nejsem. Líbila se mi rozmanitost vojáků, každé povolání má velmi specifickou zbraň, která se hodí na jiné situace a jiná umístění v úrovních, stejně tak jejich dovednosti jsou rozumně odlišné (jeden hází granáty, dalšímu se automaticky doplňuje munice a tak dále). Obtížnost byla také relativně rozumně odstupňovaná a za oněch 40 úrovní jsem se zhruba 3x musel vracet ke starším úrovním, abych je dohrál na vyšší obtížnost, získal více financí a mohl vylepšit vojáky či jejich zbraně.

Příběh snad vůbec neexistuje, což je maličko škoda. Úrovně, ač se hra snaží o jakousi změnu prostředí, si jsou podobně jako vejce vejci, kromě měnících se tras nepřátel a pozic vojáků. Design nepřátel je v pořádku, bohužel druhů není příliš, takže až na výjimky velmi rychle zjistíte, co na koho platí. Hrál jsem bez zvuku a případné hudby, takže ty nehodnotím :) Obecně jsem se ale těch zhruba 14 hodin rozumně bavil, takže za mě dobré.

Mně to vlastně tak špatné nepřišlo. Příběh je relativně zajímavý a rozhodně srozumitelnější než například u Call of Duty: Black Ops II, kde bez znalosti prvního dílu prakticky nemáte šanci. Velká škoda je, že po zajímavém začátku přijde na řadu relativně nezáživná prostřední pasáž, protože konec byl zase velmi dobrý. Trochu promyslet a vyšperkovat mise uprostřed hry a hodnocení mohlo být určitě vyšší.

Z hlediska herních mechanik se nic moc nezměnilo, snad poprvé v celé sérii jsem ve skutečnosti v některých střílecích pasážích hry využil ležení/plazení, což je super! Co jsem naopak naprosto nevyužil, a je to velká škoda, je vyklánění zpoza překážky, které je implementováno diskutabilně a nepoužívalo se mi moc dobře, takže bylo mnohem jednodušší se na něj úplně vykašlat a vykukovat "manuálně".

Grafika mi přišla standardní, zvuky dobré, co není nic moc je technické zpracování nahrávacích obrazovek, ve kterých se vypráví podstatná část příběhu. Videa jako takové jsou zpracovaná dobře, co mě ale vždycky naštvalo byla situace, kdy se nahrávání dokončí a čeká se již jen na konec videa (na moderních strojích se to stane prakticky vždy) - během nahrávání se video přehrává v 30FPS, ale po nahrávání se z nějakého důvodu přepne na 60FPS. Video to ustojí, ale zvuk u něj začne vynechávat, takže dojem naprosto pokažený.

Grey Goo je naprosto klasická RTS, a to v dobrém i špatném slova smyslu. Tři frakce, navržené podobně jako tři frakce v sérii StarCraft, spolu v reálném čase bojují prakticky o přežití, respektive alespoň tak je koncipována většina misí v kampani. V čem ale k dostatečné inspiraci nedošlo je design jednotek, takže ač za všechny frakce vypadají úplně jinak, jejich funkce jsou téměř totožné, takže je automaticky jasné, co je potřeba v jaké situaci vyrábět, což je opět výhoda i nevýhoda.

Příběh jako takový se rozjíždí velmi pomalu a řekl bych velmi nezajímavě až fádně. Už jsem pomalu měl chuť hru přestat hrát, když se konečně rozjel nějakým zajímavějším směrem, takže pokud hra neodradí v první hodině, doporučuji trochu vydržet.

Obtížnost je relativně vyvážená, dokonce bych řekl, že i trochu vyšší než u obdobných titulů a u předposlední mise jsem dokonce po pěti neúspěšných třicetiminutových pokusech obtížnost snížil, protože než výzva z herního hlediska, kde záleží spíše na APM, mě zajímalo, jak příběh skončí.

Technicky je hra zvládnutá dobře, vypadá i zvučí hezky, nepadá a nejsou s ní žádné problémy, jedinou výtku v tomto ohledu mám k ukládacím časům. Dost mi vadilo, že hra se ukládá snad více než minutu, zejména pokud je na mapě větší počet jednotek. Na tom by se určitě dalo zapracovat o dost více a čas nutný k uložení hry zkrátit na několik vteřin.

Kdysi dávno jsem hrál Pontifex (nebo jeho mladšího bráchu Pontifex II) a ačkoliv jsem byl ještě mladej a hloupej a stavění mostů mi příliš nešlo, hra mě i tak celkem zabavila. Ještě teď si pamatuji, že díky rozvolněnému rozpočtu na stavění mostů leckdy vznikaly monumentální konstrukce, které stejně monumentálně padaly k zemi.

To v Bridge Constructoru jsou rozpočty daleko menší a stavby tedy komornější, ale i tak jsem si u nich užil spoustu zábavy i frustrace. Co mě štvalo asi ze všeho nejvíc je fakt, že leckteré mise, respektive mosty, které v nich vznikaly, by si v reálu snad nikdo ani netroufl navrhnout, natož postavit. To je ta špetka realismu, kterou bych v zásadě realistické hře založené na fyzice čekal, a její nepřítomnost mě dost mrzí.

Obtížnost jako taková je relativně slušná, pokud most stojí, auta po něm pravděpodobně projedou (nejlehčí obtížnost). S náklaďáky už je to trochu horší, je třeba více experimentovat a optimalizovat. Nejtěžší obtížnost, tedy tahač s hořlavinou, je ale možná těžký až příliš, dokonce i první most, který je složený doslova z několika kusů a nedá se tam vymyslet prakticky vůbec nic, tahač skoro neudrží.

Je tady už spousta komentářů, dlouhých i krátkých, takže za mě tentokrát jen velmi jednoduše a v bodech. Jen tak na okraj, hrál jsem s HD modem, ENB a modem pro zrychlení výtahů.

Co se mi vyloženě líbilo:
- Příběh. Hlavní linie je dobrá, příliš mnoho zvratů tam není, ale udržela mou pozornost až do konce.
- Svět. Ras není mnoho, ale jsou relativně dobře promyšlené a vše do sebe docela rozumně zapadá.
- Grafický styl. Za slušné textury pravděpodobně může HD mod, ale celkový styl je určitě práce původního filmu a důležité lokace jsou vytvořeny velmi dobře.
- "Diplomatické" dovednost. Jedna z mála her, ve kterých se investice do "mluvení" vyplatí a tyto dovednost mají jasný a znatelný dopad na průběh hry.

Co se mi vyloženě nelíbilo:
- Planety mimo hlavní linii. Nevadilo mi Mako ani samotný fakt ježdění po planetách, problém je, že samotné planety jsou zpracovány poměrně tragicky, až to vypadá, že jsou na výjimky náhodně generované bez špetky moudrosti.
- Oblasti (základny) mimo hlavní linii. Drtivá většina je naprosto stejná (dobře, existují cca 2-3 typy), mění se jen pozice předmětů, který lze vyplenit.
- Achievementy. Ne proto, že tam jsou, ale proto, že jejich splnění následně poskytuje výhody ve hře. Samotný fakt by mi až tak nevadil, pokud by bylo dopředu známé a jasné, jaké výhody za který achievement jsou.

Vlastně nevím, proč je Rude Bear rude, tedy sprostý. Mám dojem, že kromě intra za celou hru neřekl prakticky nic a veškeré mluvení (textovou formou) obstaral jeho sidekick obdařený možností likvidovat jeho mrtvoly.

Super Meat Boye jsem sice nikdy nehrál (a po této zkušenosti ani nechci), ale dle mých představ je mu tato hra dost podobná. Graficky standard, příběhově nic, ve skutečnosti je opravdu jen o to skákání. Zanechávání mrtvol může připadat jako dost velké usnadnění, ale některá pasti méďu rozšmelcují tak, že z něj nic nezbude, a jinde jsou mrtvoly vyloženě na obtíž, jako herní prvek ale dobré.

Co mi přišlo až příliš byla obtížnost ke konci hry. Samotní bossové byli prakticky vždy v pohodě (i bez mrtvol), ale skákací pasáže v posledních dvou světech byly (pro mě) tak obtížné, že i s mrtvolami jsem měl potíže je dohrát (celá hra je relativně krátká, obyčejný speedrun všech úrovní kolem půl hodiny), celkově mi hra zabrala cca 6 hodin. Nejhorší na závěrečných pasážích bylo to, že jsem leckdy absolutně neměl tušení, jak je zaskákat bez používání vlastních mrtvol (dle hry by všechny úrovně měly být dohratelné i bez smrti), tudíž se to často zvrhlo v umírání stále dokola, dokud jsem mrtvoly nenašteloval tak, abych mohl pasáž projít. Ostatně o obtížnosti hry svědčí i výběr obtížností v ní samé - ta nejjednodušší je hard.

Vlastně je to docela dobré. Herní doba několika hodin (teoreticky stihnutelné za jeden den) pro tento typ hry stačí, hratelnost se neomrzí a hra zároveň nabízí kromě kampaně i další mise, kde se člověk může úplně nezávisle vyřádit a jako bonus k tomu i ve stroji a se zbraněmi, které si zvolíte (v kampani lze zvolit vždy z maximálně 4 strojů a někdy je ten výběr opravdu suboptimální, i když to je možná způsob jak trochu zvýšit obtížnost ke konci kampaně).

Na hru se pěkně kouká, všechno je opravdu zničitelné, hudba hru pěkně doplňuje. Co je horší je podání příběhu, sice začíná lehce tuctově, ale jak končí vám opravdu nepovím, protože je prezentován pouze textově během výběru mise v kampani a po pár misích už mě opravdu nebavilo to číst, naštěstí pro průchod hrou není jeho znalost potřeba. Trochu mě také štvaly některé stroje a zbraně. Sice chápu snahu o různorodost, ale ty rádoby "mrštné" stroje s malou výdrží jsou pro většinu případů naprosto nepoužitelné a i když se mi s nimi střílelo lépe než s velkými molochy, právě kvůli výdrži jsem je musel opustit. Stejně na tom jsou i zbraně, kdy poměr účinnost/dostřel/rychlost střelby/přesnost je oproti jiným naprosto tragický.

Abych pravdu řekl, 50% u téhle hry moc nechápu, obzvláště v porovnání s předchozími díly. Příběhově je to něco úplně jiného než předchozí díly, což (viz můj komentář ke zpackané dvojce) relativně kvituji. Blízká budoucnost je fajn a docela bych řekl, že námět i relativně aktuální (plus mínus pár desítek let).

Hratelnostně je to prakticky to stejné co všechny ostatní CoD, co jsem ale viděl poprvé byl "RPG element" v podobně cyber schopností. Nápad dobrý, bohužel jejich využívání (natož střídání) vůbec není potřeba, takže potenciál naprosto nevyužit.

Optimalizace hry dobrá (i na mém postarším železe na vysoké detaily většinou 60FPS), ale několik věcí mě vyloženě štvalo. V případě, že to nevypadalo na 60FPS, se hra automaticky srazila na 30FPS (pravda, pravděpodobně to bylo kvůli zapnutému vsyncu, ale takhle špatně naimplementované jsem to už dlouho neviděl). Potom taky nechápu, proč musí hra pří každém spuštění verifikovat (případně i stahovat) cosi online, což obvyklé trvá i několik desítek vteřin. A úplně nejhorší rozhodnutí pro singleplayer je to, že mise, které hrajete, se ve skutečnosti odehrávají na serverech hry, takže se mi několikrát stalo, že mě hra uprostřed mise vykopnula s tím, že jsem ztratil spojení.

Multiplayer jsem zkusil asi na dvě hodiny a projevuje se tam klasický efekt toho, že nový hráč, který hru rozehrál několik let po jejím vydání, nemá proti stálým hráčům (obvykle vybavením) naprostou šanci a získání zmíněného vybavení trvá klidně několik desítek (nudných) hodin.

Já vlastně ani nevím, co k téhle hře napsat. Call of Duty sérii jsem měl zatím docela rád, koridorové naskriptované příběhové střílečky mi nevadí, pokud u nich vše funguje, tedy skripty, příběh a střílení (nevím, co by museli vývojáři provádět, aby nefungoval koridor).

Střílení, to tu ujde. Sice úplně nemusím změny vybavení (různé zaměřovače a podobně), pokud se s některými prakticky nedá pořádně hrát. Hra také obsahuje tolik sobě velmi podobných zbraní, že vyznat se v nich je až na výjimky tak těžké, že jsem většinou hrál prostě s tím, co jsem někde našel na zemi, protože náboje docházejí o dost rychleji než nepřátele.

Skripty, jak jsou obvykle u CoDu relativně vymazlené (tedy až na extrémy nepřekáží a fungují), tady v dost případech selhávají. Musím čekat na události, postavy se plouží, když já chci běžet, a naopak, při střelbě (zejména v poslední misi) mi běhají doslova před zaměřovač, přičemž zabití několika spojeneckých vojáků znamená konec mise.

Příběh mi začal dávat nějaký smysl až zhruba od půlky hry. Vzhledem k tomu, že se stále kombinuje přítomnost, kde je hlavní postavou pan Mason, a minulost, kde je hlavní postavou pan Mason, ale jiný, přičemž do toho neustále zasahují i další postavy, které tam jsou také dvakrát (a navíc se ještě k tomu jednomu panu Masonovi říka Section), většinou ve stare a mladé verzi (ale pozor, Masonovi jsou otec a syn). Minimálně ze začátku naprostý guláš pro běžného hráče, ke hraní jsem se prakticky musel nutit.

To všechno ještě doplňují jakési naprosto náhodné vedlejší mise (ono tam určitě nějaké zdůvodnění bude, ale já ho asi minul), které jsou jakousi variací na squad based strategii, ale hrají se tak hloupě, že jsem po chvíli prostě vzdal.

Technická stránka relativně funguje, hra nepadá a výkon nežere.

Je docela s podivem, že jsou tu zatím jen dva komentáře. To mě rozhodně překvapilo, protože první díl jich má o dost více a dvojka je přece jen hezčí, větší, lepší a tak.

Nemyslím si, že je třeba vychvalovat. Je to pořád stejně dobrý Grimrock jako prvně, hraje se úplně stejně, grafika je (asi) lepší, i když třeba nechápu vykreslování kvalitních stínů cca 2-3 políčka od hráče, takže je to prostě vidět a občas to trochu ruší, ale jinak nemám námitek. Napíšu tedy jen o tom, co mi na hře vadilo, protože všechno ostatní je super.

Největší výtky mám k příběhu. Prakticky celou hru není vlastně poznat, o co jde, a na konci je to zase střelba jako z kulometu. Nepomáhají tomu ani dva závěry, na které hráče nikdo neupozorní a ten "dobrý" mu může velmi snadno uniknout.

Některé školy magie mi přišly velmi slabé s omezeným využitím, ale možná to byl jen osobní pocit. Co je rozhodně nefunkční je alchymie, kdy pro vytváření slušných lektvarů musíte zainvestovat minimálně 4 dovednostní body (jinak stačí 1), stejně jako naprosto otřesné UI pro samotné míchání.

Nakonec mě mrzela i naprosto nevýrazná hudba (oproti hudbě například v Branách Skeldalu), obzvláště protože až na konci tvůrci ukázali, že vhodnou hudbu vybrat umí a pokud by byla i v jiných lokacích, jednalo by se rozhodně o mnohem lepší zážitek.

Po hypu a vlně relativního zklamání a rozpitvávání grafických a enginových nedodělků jsem od hry nečekal příliš, ale čekal jsem, že to ve skutečnost nebude špatná hra. A ona není tak špatná, jen je v ní tolik drobných (v očích některých třeba i velkých) chyb a nedodělků, které ve skutečnosti výsledný dojem srážejí docela hluboko.

Příběh začíná slušně, ale po několika úkolech připadá tuctový, je zde pramalá možnost se ztotožnit s hlavními postavami a o odfláknutém konci (včetně outra, která trvá tak maximálně 30 vteřin a ukáže se, že tajemné kapsle s přeživšími jsou ve skutečnosti tak maximálně 50 metrů od sebe, pche) ani nemluvě. Příběh mě ve skutečnosti tak nudil, že jsem hru hrál snad na 4x v rámci dvou měsíců. Hra si sice hraje na open-world se spoustou možností, ale ve skutečnosti jsem měl pocit, že je ve hře všechno tak dvakrát, maximálně třikrát a dost (čest výjimkám). Takže tu jsou 2 oblasti, po kterých lze jezdit autem, 2 (no, 2,5) města, 3 auta, 3 úrovně brnění, 2 typy nábojů (čest kuši, která má 4) a takhle by se dalo pokračovat. Hra obsahuje ekonomiku, která je ve skutečnosti úplně k ničemu (prakticky nic není potřeba kupovat za peníze) a nesmí chybět ani vypečená karetní hra, protože to je přece in.

Co všichni v době, kdy hra vyšla, řešili, tedy grafika a tak dále, mi až na pár smutných situací (prázdné kouty jsou například záměrně ztmavené, aby to nebylo vidět, až to paradoxně strašně bije do očí) přišla úplně v pohodě i 6 let poté. Co mě ale totálně vytáčelo byl input lag (znatelný zejména v menu, kde myš vyloženě plavala kolem), neschopnost hry zapamatovat si mé rozlišení (nastavoval jsem ho snad 20x, všechno ostatní zůstalo uloženo), vypínající se vsync při přepnutí do Windows, klávesa Escape nezavírající inventář, ale otevírající hlavní menu přes něj a další naprosté drobnosti, které mě ale pily krev celou dobu.

Roguelike hry příliš nehraji, konceptu permadeath totiž neholduji, svého času si cením víc. Roguelite je však něco jiného, rozumně umístěné checkpointy či jiné způsoby ukládání, které omezí množství ztraceného času při prohře na desítky minut, maximálně hodinu, už nejsou tak tragické a pro běžné hráče se dají zvládnout, The Flame in the Flood naštěstí obsahuje obojí.

Příběh je relativně jednoduchý (tedy hlavní linka), i když je pravda, že jsem to asi moc nepochopil (viz raketa do vesmíru), a quilty obsahující textové pasáže jsem nepochopil už vůbec (takže nemám páru, jestli s vlastním příběhem vlastně souvisí nebo ne). O příběh však v roguelike hrách obvykle příliš nejde.

Herní mechaniky nejsou příliš komplikované a prvek náhody, pro roguelike typický, je zde relativně omezený. Většinou stačí si všechno pořádně rozmyslet a maximálně po několika nezdařených pokusech už je jasné, co v kterou chvíli dělat, a překvapit může prakticky jen nečekaný útok divoké zvěře, ze kterého leckdy není úniku (při vstupu do inventáře se hra nezastaví, takže ani možnost se rychle uzdravit a potom běžet dál není). Samotný survival, tedy starost o jídlo, pití, tělesnou teplotu a tak dále, mi přišel relativně jednoduchý. Při prvním dohraní (loadoval jsem checkpoint opravdu jen když jsem zemřel) jsem měl vor vylepšený na maximum, oblečení natolik dobré, že jsem se o teplotu nemusel starat (pokud zrovna celou noc nepršelo), a inventář tak napráskaný jídlem a pitím, že si myslím, že poslední třetinu hry jsem mohl projet jen po řece a zastavovat jen na to, abych doplnil energii z vlastních zásob.

Technické stránce nemám co vytknout, hra vypadá dobře, styl grafiky se k zasazení hodí, stabilních 60FPS bylo samozřejmostí a ani na žádné výrazné chyby či pády jsem nenarazil.

Příběh se slušně rozjíždí a vypadá i celkem zajímavě, koncept "duší" jako hratelných postav a přepínaní mezi nimi je relativně neotřelý, i když to znamená nutnost hlídat a vylepšovat vybavení u více postav najednou (případně i u těch, které jsou zrovna ustájené mimo hlavní dění), ale první kapitolu z celkového počtu 3 zabíjí relativně nudná akce. Pro akční RPG relativně zvláštní volba spíše menšího počtu nepřátel bohužel nepřináší kýženou radost z boje, kdy hlavní postava kosí až desítky nepřátel mocnými kouzly a dovednosti. Časem začne být akce zábavnější, bohužel nejzábavnější je až v poslední kapitole, kde hráč získá naprosto nesmyslně silnou duši, která se správným vybavením (není tak těžké ho získat) znamená průchod zbytku hry bez nutnosti použít jakoukoliv formu uzdravování včetně závěrečného bosse.

Prostředí se relativně slušně střídají a i když nejsou kdovíjak originální, neurazí a než se stihnou okoukat, přichází změna včetně barevné palety. Pro akční RPG jsou neobvyklé i občasné puzzly, které je potřeba vyřešit pro další postup hrou, takže za ty rozhodně plus. V čem hra naprosto ztrácí jsou úkoly. Člověk by i čekal naprosto lineární úkoly, ale "přines každou variantu zbraně", které z nepřátel padají náhodně , případně úkol(y), které se naprosto legitimně nedají splnit (o čemž se hráč dozví leda z nějaké diskuze s vývojáři na internetu), do hry rozhodně nepatří. Vrcholem všeho je, že hra vlastně nemá konec. V jednu chvíli se prostě spustí animace, která je k nerozeznání od ostatních, které uvádějí nové lokace a jejich historii, a po ní hra prostě skončí.

Stejně jako úkoly je na tom prachbídně i celý systém předmětů. Hra se tváří jako standardní mix náhodně generovaných předmětů a jejich unikátních, speciálně nadesignovaných variant. Opak je pravdou a typů předmětů je za celou hru do každého slotu maximálně několik (příklad - kouzelnice může do ruk vzít pouze magickou hůl a za celou hru jich lze najít jen 5 typů, které se od sebe liší prakticky jen způsobeným zraněním). Vytváření předmětů je na tom ještě hůře, nejdříve jsou potřeba recepty, které vypadávají náhodně z nepřátel, a když už nějaký použitelný recept vypadne, nejsou k nalezení zase potřebné ingredience. Za celou hru jsem vytvořil jeden předmět (potřebný pro úkol) a pár léčivých bylinek.

Grafika je pěkná a na slušné technické úrovni, co ale nechápu je nezvládnutý (nefunkční) vsync, kdy po celou hru byla ve spodní částí obrazovky "čára", ve které se měnily snímky. Zhruba celou první kapitolu mě to neuvěřitelně štvalo, potom jsem si asi zvykl. Další věc, kterou nechápu, je samotné hardwarová náročnost. V hlavním menu, kde je prakticky statický obrázek, přes který fouká nějaký písek či co, jsem měl zhruba 40FPS. Během hry sice nikdy FPS nekleslo pod 30, ale o stabilních 60 jsem si také mohl nechat zdát. Nemyslím si, že by hra vypadala tak dobře, aby toto ospravedlnila. K tomu se ještě přidalo relativně dlouhé nahrávání (nestopoval jsem, ale pocitově leckdy i nízké desítky vteřin), které jsem nechápal hlavně u některých lokací (jedna místnost, osm postav).

Co vám mám povídat. Je to blbost. Je to super jako "art", ale jako hra je to prostě blbost. Člověk sice může 4 minuty a 33 vteřin rozjímat, ale já se raději rozhodl napsat tento komentář. Vlastně je to takový loading screen. Hodně pomalý loading screen. Kdyby ho měla takhle dlouhý jakákoliv moderní hra, hned bych ji odinstaloval. Ale této hře to odpustím. Přece jen bylo jeho vytvoření asi nejvíc práce na celé hře. Zbývá mi ještě zhruba těch 33 vteřin. Jestli se teď někdo přihlásí, asi potáhnu na křížovou výpravu. Ten pruh se posouvá jeden pixel za vteřinu. Co by se stalo, kdyby můj monitor měl méně než 433 pixelů na šířku? Co kdybych hrál třeba na osciloskopu? No to je jedno, protože už jsem konečně dohrál, juchů!

V žánru HOG to není až tak špatný počin. Hodí se, minimálně ze začátku, hrát i předchozí hry, aby se člověk v příběhu orientoval, ale jinak to lze hrát úplně samostatně. Příběh jako takový neurazí, občas lehce pobaví některý z NPC, zejména piráti - kostlivci.

Co vždy hodnotím kladně je rozumná skladba obrazovek při hledání předmětů - nesnáším HOGy, ve kterých je na obrazovce bez ladu a skladu naházeno všechno možné i naprosto nelogické věci, to ale není případ Nightmares from the Deep 3: Davy Jones.

Na žánr HOG mi přišlo, že tam toho samotného hledání předmětů je spíše méně a strávil jsem více času řešením relativně jednoduchých puzzlů. Na jeden z nich jsem opravdu nepřišel a musel jsem ho vyřešit hrubou silou (což naštěstí šlo) a ani po vyřešení jsem nepochopil, kde jsem příslušnou nápovědu měl najít. Stejně jako jiné moderní HOGy i tato obsahuje množství bonusových předmětů, které lze nalézt v běžných herních obrazovkách. Mořské koníky jsem všechny nenašel, ale pirátské karty a puzzle ano, takže obtížnost tohoto herního prvku hodnotím jako "tak akorát".

Hrál jsem zhruba 7 hodin, což mi taky nepřijde úplně marné, čas je včetně DLC, které je překvapivě relativně dlouhé ve stejných kvalitách jako hlavní hra, přičemž na Steamu je zdarma v rámci jednoho nákupu.

O Pidu jsem vůbec netušil, dokud mě někdo neupozornil na fakt, že je ve slevě. Stál mě, mám dojem, celý jeden dolar, a za tu investici jsem na oplátku dostal kopec zábavy. Plošinovky obecně můžu, ale žádný masochista nejsem a všem těm na pixel přesným skákačkám se snažím vyhýbat, ale Pid mě zaujal poměrně líbivou grafikou, takže jsem byl ochoten ho alespoň zkusit.

A teď už od plků k tomu, co se mi na hře líbilo a nelíbilo. Plusem je určitě grafika, která je pěkná, stylová a hra by určitě běhala i na starších strojích. Přiběh hra má, hráč je dokonce občas nucen komunikovat s NPC, které se vyskytují na každé třetí obrazovce, na druhou stranu neobtěžuje a nakonec i dává smysl. Kurt má kromě hopsání v zásobě i inventář plný různých hraček, kterými lze ulehčit postup ve hře, ale až na výjimky hra nenutí hráče ho používat, což také kvituji s povděkem. Jednoznačným plusem je i hudba od Retro Family, která nejenže skvěle podkresluje jednotlivé lokace, ale dokonce se i docela dobře poslouchá.

Co se mi nelíbilo je občasná nelogičnost lokací (například bludiště, zmíněné v popisu, je ve hře vyloženě naschvál), sekvence na rychlost (čímž myslím útěky před čímkoliv), které jsou prakticky pixelově přesné a dokážou naštvat, a obecně někdy až příliš vysoko nastavená obtížnost, kdy jsem pro jistotu ke konci hry přepnul z medium na easy, protože opakovat celou obrazovku znovu jen proto, že 15 skoků se mi povedlo a 1 jsem minul o několik pixelů, mě baví maximálně několikrát.

Obecně ale doporučuji Pid vyzkoušet, obzvlášť pokud ho seženete někde za pár chechtáků, rozhodně má šanci vás zaujmout, pokud vám plošinovky nejsou cizí.

Byla mi nabídnuta k zapůjčení kopie této hry a vzhledem k tomu, že jsem hrál už první díl, který se mi relativně líbil, neváhal jsem.

Leckdo by se mohl bát, že z důvodu hry za partu anonymních žoldáků utrpí příběh, který byl v prvním díle relativně propracovaný (minimálně tam bylo hodně filmečků). Není tomu tak, alespoň ne tak docela. Hra je opět prošpikována všelijakými animacemi a cutscénami. Příběh prvního dílu už si, pravda, moc nepamatuji, ale příběh dvojky mi přišel průměrný, možná už proto, že se příliš nezatěžuje nějakým vysvětlováním a hráč, který nehrál či si nepamatuje na příběh předchozího dílu, bude lehce ztracen.

Líbila se mi stále slušivá grafika, která mi přišla (i náročností) zhruba na stejné úrovní jako první díl, možná trochu lepší. Také kvituji různorodá prostředí, díky kterým se hra neokouká. Kampaň je rozdělena do 6 epizod, je až na výjimky přísně lineární a zabere na dnešní dobu standardních cca 7 hodin. Během kampaně vystřídáte několik jednotek, takže alespoň neomrzí opakující se hlášky parťáků. Zajímavým prvkem je také odemykání různých zbraní, oblečení, dovedností atp. za nasbírané "peníze" během misí, což ale v singleplayeru bohužel nemá moc význam.

Malý mi přišel počet nepřátel, když vyškrtnu "bosse", kteří se vyskytují maximálně několikrát za hru, zbyde mi nějakých cca 10 typů akridů a 5 typů vojáků (možná mají jiné oblečení, ale jinak jsou úplně stejní), což je opravdu málo. Jednotlivé epizody a jejich kapitoly jsou také nevyvážené, někde strávíte doslova několik minut, jinde třeba půl hodiny. Celkové zaměření hry na multiplayer (minimálně kooperativní) hře bez přátel také nepřidává. Gameplay také neoslňuje, prostě se jde a střílí, až na výjimky žádné zpestření ani v případě bossů. Špatné mi také přišlo zpracování závěru, kde je až nechutně vidět násilné protahování herní doby (sekvence trvá asi 30 minut a mám dojem, že během ní nelze ukládat) naháněním hráče do naprosto stejně vypadajících lokací se stejnou náplní.

Navnaděn zdejší diskuzí jsem se po delším čase dostal ke hraní tohoto nezávislého RPG. Tvorba postavy vypadala velmi podobně jako v RPG kdysi dávných, což mě mile překvapilo. Vzhledem k tomu, že u neznámých světů/pravidel obvykle hraju za bojovníka, jehož vývoj se obvykle nedá moc zkazit, zvolil jsem ho i zde a šel jsem na věc.

První krůčky jsou fajn, trochu se bojuje, trochu prozkoumává, nakonec i trochu povídá a bojuje. Celkově mě hra uspokojila, byla dostatečně dlouhá (pro mě 21 hodin čístého času), hlavní příběh nebyl špatný, boje také tak. Určitě mě potěšila možnost míchat si vlastní lektvary respektive obecně v nějaké míře kombinovat předměty. Svět je relativně velký a jeho prozkoumání nějaký čas zabere.

Co mě docela zamrzelo byla nízká variabilita zejména nepřátel a úkolů. Nepřátel je ve hře odhadem 10 typů, úkolů je dohromady tak 15-20, přičemž v naprosté většině se jedná o donášení, občas nějaké zabíjení, ovšem nic sofistikovanějšího. Také jsem očekával rozvětvené rozhovory, případně i přímo nějaké kecací úkoly, ale toho jsem se nedočkal. Až na pár vyjímek se rozhovory pouze odklikávají. Také mi přišlo, že poměrně velké části některých lokací jsou naprosto bez náplně, maximálně v nich bylo pár nepřátel a nějaká ta truhla.

Dále zamrzí například nemožnost psát si do mapy poznámky, což je sice asi děsně old-school, ovšem z kreslení mapy na papír už jsem vyrostl (možná také proto, že se často v haldě ostatních papírů na stole ztrácí). Rozporuplné je také náhodné generování obsahu truhel/sudů, kdy se může stát, že najdete něco skvělého už v půlce hry, nebo také dohrajete hru s naprosto průměrným vybavením. Nakonec se mi také stala jedna taková nepříjemná věc (a nebyl jsem sám, jak jsem se dočetl na oficiálním fóru hry), ztratil se mi z inventáře jeden z příběhových předmětů, naštěstí pomohl nalezený editor uložených pozic.

Obecně jsem ale spíše spokojen, určitě kvituji vznik RPG, které není navržené pro děti a není úplně triviální ho hrát, ovšem byl jsem trochu zklamán obecně obsahem a také některými přežitky v designu (pro někoho jsou možná tím pravým old-school pocitem).

Letmo jsem prolétnul zdejší komentáře a přijde mi, že všechno důležité už pravděpodobně bylo řečeno, takže můj komentář bude asi docela ve zkratce.

Singularity mi bylo doporučeno jedním mým znamým, tak jsem si řekl, proč hru nezkusit. Vzhledem k tomu, že já rád takové ty "RPG prvky" v akčních hrách, líbilo se mi i zde různé vylepšování vybavení, zbraní atd, velmi podobné dalšímu dílku od stejného studia, hře Wolfenstein. Příběh jsem příliš nesledoval, hrátky s časem jsou vždycky oříšek, který často nejde pořádně rozlousknout, ale zápletka mi docela sedla (všelijaké vládní experimenty také můžu). Střílení bylo slušné, i když na standardní obtížnost až příliš jednoduché. Grafika se mému oku také líbila.

A teď k záporům. Ač mi bylo hned jasné, že hra bude striktně lineární, někdy byla ta koridorovost vidět až moc (kupříkladu nemožnost přeskočení zábradlí v půlce hry, kdy jediné, co by se stalo, by bylo spadnutí o patro níže opět do přístupné oblasti). Grafika, ač pěkná, má problémy s nahráváním textur. Leckdy se mi stalo, že polovina textur byla velmi ostrá a pěkná, kdežto druhá jako kdyby vypadla z malování. V závěru hry také dochází z příběhových důvodu ke znehodnocování některých těžce nabytých vylepšení potažmo obecně technologie E99. Ze začátku se snažíte prošmejdit kdejaký kout, abyste si mohli na další stanici něco vylepšit, aby na konci hry byly potřebné technologie prakticky na každém rohu a vaše postava skončí téměř se všemi dostupnými vylepšeními (tolik k diferenciaci pomocí RPG prvků). Třešničkou na dortu záporů jsou někdy naprosto nelogicky umístěné vylepšovací stanice (kdo by ji dával třeba do stok?).

Když Mafia svého času vyšla, nechala mě chladným. Na hru jsem se netěšil, koncept mě nějak nelákal a oslavné ódy od všech mých známých jsem přehlížel. Zde na databázi je však hra v žebříčku všech her velmi vysoko a já si začal říkat, že bych ji asi někdy měl zkusit. Toto nutkání naplno spustil příchod druhého dílu a já si hru pořídil.

Nejprve mě oslovil dabing. Byl jsem příjemně překvapen kvalitou herců, kteří byli vybráni pro nadabování postav, Marek Vašut i Petr Rychlý odvedli velmi dobrou práci a k postavám mi vyloženě seděli. Příběh se začal pomalu rozjíždět a já pochopil, proč se všem kolem mě hra tak líbila. Na filmové poměry možná nemá, ale pro počítačovou hru se jedná o velmi nadprůměrný, někdy i vynikající dílo. Grafika v dnešní době už příliš neoslní, ovšem vím, že v tehdejší době se jednalo o to lepší, co mohly 3D hry nabídnout, takže za grafiku u mě hra určitě mínus nemá. Vzhledem k tomu, že o hře bylo zde v komentářích již prakticky vše řečeno, zkusím v následujících odstavcích vypíchnout věci, které se mi líbily a které naopak ne a proč tedy vlastně hodnotím tak, jak hodnotím.

Mafia klade velký důraz na detail a dobovou přesnost, pokud se tomu tak dá říkat. Proto se moje poznatky budou vztahovat právě k těmto detailům, které někdy umocňují a někdy naopak kazí zážitek ze hry.

Tak nejprve co se mi líbilo. Například to, že když se o něčem v animacích mluví, musí se to poté také sebrat a není to automaticky přesunuto do hráčova inventáře (typicky zbraně a tak dále). Dále mě velmi potěšily zvedací mosty, které mi přišly, že fungují naprosto nezávisle na okolním kontextu. Dále mě velmi potěšila a zaujala skvěla "dobová" hudba, ovšem celkový počet písniček mohl být větší, takto se za několik hodin oposlouchají. Líbil se mi samozřejmě i jízdní model a další, téměř všemi zmiňované věci. A pro mě osobně má hra plus za naprosto skvěle udělané alt-tabování (rychlé a zároveň stabilní).

A teď co se mi nelíbilo, opět se jedná o maličkosti, které ovšem kazí radost ze hry. Ač jsou modely vozidel i postav pěkné, nechápu, proč zrovna stromy musí být dvě překřížené textury. Vytvořit nějaké "koule" jako koruny stromů a potáhnout je texturami je práce maximálně na den pro doslova několik lidí. Překvapili mě naprosto přesní policisté. Vzhledem k tomu, že snad všichni ve městě jezdí fixně zhruba 35 mph, opravdu nechápu, jak poznají rozdíl mezi jízdou rychlostí 39 mph a 41 mph, pravděpodobně mají kapesní radar z 21. století. Oproti této přehnané přesnosti působí komicky situace, kdy jsem s Pauliem odjížděl z nějaké akce a policisté mě sledovali kvůli pokutě za rychlost. Zastavil jsem, vystoupil, Paulie taky vystoupil, v ruce tommygun, který strčil policistovi přímo před obličej. Tomu to ovšem zjevně nezabránilo zůstat v klidu a napsat mi vzduchem pokutu na vzduch, přičemž jsem na tuto pokutu zareagoval předáním vzduchu, přebráním vzduchu a klidným odjetím. (Ti, kdo hráli hru, jistě chápou, na co narážím.)

Opravdu mě nazlobila jedna vlastnost, kterou nevím, zda v patchi autoři opravili, či ne, a to, že když do vašeho auta někdo narazí několikrát za sebou, zpomalíte na cca 10 mph, což vždy znamená minimálně velké potíže. Mohl bych poukazovat na další věci, jako například že dealer zbraní Vincenzo má vystavené vždy jen to, o co si zrovna postavy řeknou. Dokážu pochopit, že už ví předem, co bude potřeba, každopádně to vypadá trochu komicky. Myslím ale, že to už by stačilo a že všichni již chápete, proč hodnotím 80%.

Suma sumárum je Mafia velmi dobrá hra a přijemně mě překvapila, ovšem nedomyšlené detaily mě často zamrzely a já si vždy uvědomil, že je to vlastně jen počítačová hra a ne interaktivní film.

Měl jsem možnost hrát první akt nebo jak bych to nazval (v plné jich je mám dojem asi 6 nebo tak) a bylo to děs a hrůza.

Nejenže bylo naprosto šílené ovládání (běhat se musí klikáním, nestačí držet, pro běh a útok je jiné tlačítko myši, přičemž běhací jen běha a útočící jen útočí, vlastnosti, kouzla a předměty jsou nastavené na čísla na klávesnici a mám dojem, že nejdou přenastavit), ale gameplay se omezuje opravdu jen na questy "jdi a vybij", přičemž nepřátelé se respawnují asi tak jednou za 15 minut a ve hře nejsou žadné teleporty ani town portal, takže člověk pořád běhá sem a tam.

Během plnění asi 6 úkolů jsem počáteční oblast kolem vesnice proběhl více než 6x, protože co čert nechtěl, hra ještě ke všemu strašně padá (tak jednou za 45-60 minut), takže hráč stále prochází ty samé oblasti, než vůbec někam doběhne. Respawnující se nepřátelé ani nelevelují, takže jste nuceni za téměř žádné zkušenosti vybíjet stále jedny a ty samé potvory, které většinou vydrží jen jeden sek/kouzlo, ale stále překážejí v cestě.

Neodvažuju se hodnotit, třeba je plná verze notně vylepšená, ale nemyslím si. Jediné, co je dle mého názoru na téhle hře dobré, je grafika.

Na budovatelské strategie moc nejsem (ne že by mě nebavily, ale většinou jsou na mě v pozdějších fázích hry už příliš těžké), ale poté, co jsem dohrál a výtečně se bavil u originální hry, byl pro mě datadisk jasnou volbou.

První věc, které mě zamrzela, byla absence příběhové kampaně, obvykle totiž ve strategiích hraji jen tu, protože samostatné scénáře mě moc neberou. Ale co, řekl jsem si, jednou ty scénáře zkusím. Naštěstí nejsou náhodně vygenerované a každý z nich obsahuje tu lepší tu horší nosný "příběh".

První scénáře slouží spíše jako tutoriály k představení nových herních prvků (špióni, převzetí města ekonomickou cestou atp). Do hry také přibyl benátský velvyslanec, který poskytuje nové zboží a vylepšení k nákupu.

Co mě také zamrzelo, je, že celkový počet vylepšení hry není tak velký, očekával bych nějaké větší zásahy, případně další vývojový stupeň civilizace. Navzdory tomu jsem se u hry, respektive tedy jejích scénářů, výtečně bavil, a jejich dohrání mi zabralo dle infa ve hře cca 55 hodin čistého času, přičemž z toho mi poslední scénář zabral necelých 19 hodin. K němu také následuje moje poslední výtka, nebo spíše poznámka, myslím si, že ho mohli autoři trochu zkrátit (tedy zlehčit), ono mít na konci scénáře 6,5 milionu zlata je pěkné, ale rychlost obchodu či počet obchodních lodí spojenců (na nichž je poslední scénář prakticky založen) to nijak nezvýší.

Já osobně mám tyhle logické "hřičky" moc rád, tak jsem si řekl, proč nezkusit i tuhle. Infinite Interactive u mě dost zabodovali s Puzzle Questem, tak jsem čekal něco velice podobného, jen s jiným principem bojů.

Jako první mě do hlavy trknulo jasně asijské manga zpracování, kde všechno vypadalo jako Pokémoni. Ty sice moc nemusím, ale řekl jsem si, že to zkusím překousnout. Samotná herní mapa je nakreslena slušně, takže ono zpracování je hodně vidět pouze při rozhovorech. Ty jsem se zpočátku snažil číst, ale příběh mi přišel natolik hloupý, že jsem je nakonec vždy přeskočil (je na to přímo tlačítko, hurá!).

Co nepřekvapí je množství obsahu. Můžete plnit hlavní i vedlejší úkoly, chytat petpety, nakupovat a prodávat předměty, vyrábět je a další, podobně jako v již zmíněném Puzzle Questu. Nejprve jsem se snažil všechny tyto činnosti provádět s vidinou toho, že se brutálně namakám a potom dám finálního bosse levou zadní. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že nové předměty a petpeti prakticky nikdy nejsou výrazně lepší než ti, které mám, a snaží je prakticky k ničemu. Hru jsem nakonec dohrál s petpety a předměty, které jsem získal v prvním ze tří světů.

To bych ještě zkousnul, kdyby byly záživné alespoň ty všudypřítomné souboje, což se bohužel nestalo. Princip soubojů je jednoduchý, ovšem brzy se dostavuje stereotyp, protože existuje pouze cca 5 hracích planů a jak si jednou hráč určí strategii na každém z nich, hraje ji pořád znovu a znovu. Stalo se mi pouze několikrát, že by mě nepřítel se svými petpety přinutil změnit strategii, což je bohužel špatně. Ke konci jsem dokonce našel takovou strategii, že závěrečný sled soubojů jsem udělal hned na první pokus a to za cca 20 minut, což je na vyvrcholení hry, kdy každý souboj má být výzvou, dosti málo.

Nakonec tedy musím říct, že Neopets: Puzzle Adventure má všechno, co Puzzle Quest, ale v každém směru mu větší či menší kousek chybí k tomu, aby byl stejně skvělý.

K A Farewell to Dragons jsem přistupoval s opatrností. Hrál jsem již některá jiná ruská RPG (například Dawn of Magic) a vím, že ač mají rusové často zajímavé nápady, leckdy je nedotáhnou do konce.

Jako první při spuštění mě zaujala poměrně kvalitní hudba a později také to, že každá mapa má jedinečnou nahrávací obrazovku (což v dnešní době již není tak obvyklé). Svou postavu si nevytváříte, ale dostanete do rukou chlápka, který prostě neumí nic a vycvičíte si ho později.

Příběh zde prozrazovat nebudu, ale ohodnotil bych ho jako průměrný, rozhovory nejsou košaté, ale náležitě dlouhé (často mi přišlo, že až moc) a nějakých výrazných posunů v příběhu je málo, ovšem vždy hutných, tudíž po 5 hodinách hraní na Vás najednou vybafnou tuny textu (nenamluveného) a Vy vzpomínáte, kdo je vlastně ten a ten, o kom se mluví (protože jste ho ani neviděli, jen o něm slyšeli, ale je to strašně důležitá postava).

RPG prvky a samotný boj jsou na velmi slušné úrovni, kromě vylepšování statistik vylepšujete ještě dovednosti a perky, prakticky každá z postav v partě (maximálně 6, ale není jich na výběr během hry o moc více, tipoval bych 8-10) má unikátní strom dovedností a je tedy vhodné ji specializovat právě tím směrem, kam tento strom ukazuje (je se snažit dát postavě do ruky meč, když má dovednosti vylepšující střelbu ze zbrání a kosení motorovou pilou). Boje jsou ucházející, i když druhů nepřátel by mohlo být trochu více.

Po technické stránce není hře moc co vytknout (kromě ošklivého bugu úplně na konci hry, kdy špatná lokalizace z ruštiny do angličtiny způsobuje padání hry v dialogu před závěrečným bossem, na které ani nebyl vydán patch a je potřeba si sehnat opravený fanouškovský soubor). Grafika je na slušné úrovni, myš pěkně kliká, kam má, kamera zoomuje a ovládací rozhraní je standardní.

Závěrem bych řekl, že možná maličko nadhodnocuji, což má ovšem pouze přívést další hráče, aby A Farewell to Dragons zkusili, protože si myslím, že za pozornost RPG pozitivních jedinců stojí.

Jak začít. Na Alone in the Dark jsem se poměrně těšil, i když žánru survival horrorů moc neholduji (toto je prakticky můj první, který jsem dotáhnul do konce).

Zpočátku mě dosti naštvala kamera a zejména ovládání. Hra postrádá jakýkoliv tutoriál. Pravda, zpočátku je pomalejší, tudíž se všechno dá naučit, ale když zezačátku nevím, co udělat, abych spojil dva dráty, a poté, co se to naučím, mi hra milostivě v půlce příběhu zobrazí nápovědu, jak to udělat, je něco špatně. Ovládání je, alespoň na myší a klávesnici, poměrně toporné, a zdálo se mi, že rychlosti horizontální a vertikální osy pohybu myši jsou rozdílné, což znemožňuje rozumné nastavení citlivosti. Musím se však přiznat, že po doslova pár (2-3) hodinách si na ovládání zvyknete a už vám to potom, až na výjimky, nepřijde. Kameru lze měnit mezi prvním a třetím pohledem, což je v pořádku, pokud by se hra nesnažila snad po každé cutscéně přepnout do pohledu, který si myslí, že je nejlepší (třetí osoba) místo mnou preferovaného (první osoba). Dále, a kvůli tomu hodnotím pouze 70% a ne víc, mě zejména v závěrečné kapitole zlobily bugy. Auta na silnicích bourala do neviditelných předmětů, lana se zasekávala a trajektorie hodů předměty nefungovala.

Ale teď k těm pozitivním dojmům. Hra je opravdu VELMI FILMOVÁ. Slušné záběry na scénu, vhodné cutscény, hra je prostě na pohled někoho, kdo vám kouká přes rameno, opravdu poutavá. Přiběh se velmi povedl. Je založen na jedné z legend o Central Parku v New Yorku a mně osobně se velmi líbil, právě proto jsem u hry vydržel až do samotného konce (který mě mimochodem fakt naštval, ale co se dá dělat). Většina hádanek je logická a neopakují se, tudíž na vás vždycky čeká něco nového. Hudba skvěle dokresluje atmosféru a celkově se k pojetí hry hodí.