Ačkoliv si nemyslím, že je má duše temná, u této hry jsem to nebyl já, kdo postupně pronikal k jejímu nitru. Bylo to přesně naopak, byly to Dark Souls, které pronikly hluboko do mé hráčské duše. Jakoby mě vývojáři z From Software znali, jakoby přesně věděli, co a jak mi naservírovat, abych se v jejich hře totálně utopil.

O Dark Souls se obecně tvrdí, že je to hra těžká, padají termíny jako "hardcore" a "oldschool", ale to podle mě není úplně přesná charakteristika. Existují hry, které považuji za extrémně těžké, nedohratelné a leckdy i nehratelné, tam ale Dark Souls nepatří. Spousta obtížných pasáží v Dark Souls je poměrně snadno překonatelných, jde jen o to, mít oči a uši otevřené a přijít na ten fígl. A právě proto je potřeba se připravit na to, že budete umírat. Bez toho většinou na nic nepřijdete. Dark Souls není pro mě jinou hrou, protože by byla extrémně těžká, ale protože se svou obtížnosti velmi dobře pracuje.

Obdobným způsobem přistupuje Dark Souls i k servírování příběhu. Jeho objevení, je podle mě jeden z nejtěžších bossfightů hry. Příběh je totiž ukryt v osudech mnoha postav, které na své pouti potkáte, a i jejich osudy jsou jen střípky rozházené v mnoha krátkých rozhovorech nebo popisech předmětů s nimi souvisejících. Ale i zde vývojáři přesně trefili tu úroveň informací, kterou jsem potřeboval dostat, aby ve mě probudili neuvěřitelnou zvědavost a chuť dozvědět se co nejvíc. A po dlouhé době mi vůbec nevadilo hrát za vyvoleného.

Bojím se pustit do nějakého hodnocení herní mechaniky, neboť by komentář mohl narůst do obludných rozměrů. Ačkoliv se totiž zpočátku zdá, že Dark Souls jsou jen o rychlém a přesném mačkání tlačítek na ovladači, ve skutečnosti tu je toho mnohem více. Někde jsem zaslechl, že Dark Souls není žádné RPG ale akční hra, to je podle mě velký omyl. Vaši roli zde totiž promítáte do způsobu boje. Chcete být zákeřný zabiják útočící rychle ze stínu, nebo čaroděj sesílající epické blesky, či snad lovec jehož nejlepším přítelem je velká vzdálenost pružný luk a ostrý šíp? Stačí si jen vybrat, pak tomu přizpůsobte charakteristiky postavy (a není jich tu málo), výbavu a její vylepšení a věřte, že budete mít po celou dobu hry se svojí postavičkou práci, abyste se mohli postavit všemu co na vás čeká.

Musím říct, že jsem v podstatě čistokrevný singleplayerista, mulťák mě chytil jedině v Trackmanii, kde je to stejně jen o vás a o čase, a když už vlezu do nějakého MMO tak jen jako singl-turista pozorovatel. Nicméně zakomponování online hraní do singleplayeru mi v Dark Souls opravdu sedlo. Možná jsem měl kliku, že jsem dalšími hráči nebyl přepadán nijak extrémně často, takže to mělo příchuť příjemného koření hry. Ale když jsem si v Anor Londo šel s poslední Humanitou vyvolat Solaira, abych už asi po desáté se pokusil dostat Ornsteina a Smougha a místo toho mě zabil jiný hráč a já věděl, že teď místo bossfightu budu muset zpátky do Depths nasbírat nějaký humanity, protože sám ten bossfight nejspíš nedám, nadával jsem sice jak špaček, ale mé hráčské srdce plesalo radostí.

Nicméně bylo by nefér přehlídnout těch pár chybiček, které tu přeci jen jsou. Například naprosto nesmyslně složitý až v podstatě bez návodu neobjevitelný přístup do dodatečného obsahu, který na konzolích vyšel jako samostatné DLC. Představa že vysolíte 15$ za DLC do kterého pak nenajdete ve hře přístup, mě skutečně naplňuje údivem. Nebo problémy s PC portem, které ale u mě odezněly s připojením gamepadu a hlavně to zatracené Games For Windows Live. S touhle službou bohužel vývojáři šlápli skutečně vedle. Škoda, jinak bych totiž vážně uvažoval o absolutním hodnocení. U mě není až tak známkou herního souznění to, že se do hry dokážu zakousnout a dohrát ji, ale abych se po dohrání netěšil na něco nového, to se mi opravdu nestává. Bude to nejspíš pár dní trvat, než se od Dark Souls dokážu oprostit a naplno se věnovat nějaké další hře.

Dát FlightGearu "pouhých" 60% je ode mě pěkná sprosťárna, tenhle software vytvářený hromadou leteckých nadšenců z celého světa by si totiž zasloužil procent dvakrát tolik. Problém je ale v tom, že to není až tak úplně hra, a taky to jako hra není vyvíjeno.

Už je to taky pár let co jsem si s tím naposled hrál, takže ani přesně nevím kam se zatím FlighGear posunul, každopádně už tehdy toho nabízel dost. Několik letových modelů, hromadu letadel stažitelných z webu, scenérii celého světa doplněnou o 3D modely všech významnějších letišť i některých měst a známých staveb. Doplňků sice tehdy nebylo rozhodně tolik a v takové kvalitě, aby se to dalo srovnávat s produkty komunity kolem Microsoft Flight Simulátoru, ale i tak toho bylo dost.

Každopádně tahle záležitost je spíš pro hardcore nadšence, ne že by byl takový problém si s něčím zalítat, zvlášť když si vezmete nějakou menší mršku na základní výcvik, ale přeci jen proniknout do všech tajů a zákoutí pilotáže velkých dopravních letadel včetně navigace a komunikace s řízením letového provozu už dá sakra zabrat. Vzhledem k tomu, že to není vlastně hra, nehledejte zde žádnou kampaň, či nějakou jinou naservírovanou zábavu, o to se musíte postarat sami. FlightGear je jedno obří letecké pískoviště zdarma, snažící se o maximální realistično. Pokud je takové pískoviště i vaším domovem, přihoďte si k hodnocení klidně zbylých 40% a nebo třeba i víc...

Jakmile jsem se objevil v Mournholdu dýchl na mě duch Battlespiru a později v dwemerských ruinách i duch druhého spinoffu Redguardu. Tribunal se skutečně nese v komornějším duchu oproti hlavním dílům série, a zdá se, že mě osobně to sedí trochu více. Možná je to dáno i tím, že hlavní příběhovou linii v podstatě nelze rozmělnit spoustou vedlejších úkolů jako v původní hře, i když zde stále jsou a některé poměrně zábavné a originální ve srovnání s "přines, zabij, doruč" úkoly v Morrowindu. Mě se navíc náhodou podařilo prostřídat úkoly dvou hlavních aktérů krále Helsetha a živoucí bohyně Almalexie, do takové kombinace, že se mé sympatie neustále přelévaly z jedné strany na druhou, až jsem se dostal do stavu, že jsem vůbec netušil, komu mám vlastně věřit. Závěr byl pak už trochu lineárnější a předvídatelnější, ale to nic nemění na tom, že mi příběh přišel sympatický.

Mournhold rozhodně nepůsobí jako nějaké velkoměsto, jenže tak nepůsobilo žádné město na ostrově Vvardenfell, takže těžko čekat od datadisku nějakou revoluci. Navíc je potřeba si uvědomit, že Mournhold je chrámové město uvnitř největšího a nejstaršího města Morrowindu Almalexie, takže je potřeba ho brát jako takový uzavřený Vatikán uvnitř Říma a potom má pro mě celkem přijatelnou velikost. Jediné co mi tam nesedí je ten královský palác, který jako palác skutečně nevypadá a navíc bych ho čekal asi mimo uzavřené chrámové město, zvlášť když se Helseth s Almalexií nemůžou vystát.

Z hlediska hratelnosti se tu objevuje pár vychytávek, jako najmutí společníka, o kterého jsem ale po čase přišel, neboť jsem se nikdy nenaučil kouzlo "Heal Other", které jsem v původní hře považoval za zbytečné, a to že jsem ho nadopoval léčivými lektvary a Ebenovým brněním očividně nestačilo. Zajímavější mi přišly zvířátka ověšené taškami, protože jsem sysel a táhnu sebou hromadu kravin. Bohužel se zvířátka nedají teleportovat zpátky do Vvardenfellu, kde bych je využil mnohem více. Naopak v Mournholdu jsem je nakonec nechal stát na návsi, protože jak v interiérech tak dungeonech se občas stalo, že se krysa i s nákladem někde zasekla aniž jsem si toho všiml, a pak jsem jí urputně půl hodiny hledal. Zasekávání jsem si užil i se svojí vlastní postavou, protože zvláště v paláci se mi ještě častěji než v původní hře stávalo, že mi stráže zablokovaly cestu a já se přes ně nemohl dostat dál. Nakonec jsem se neubránil a nahazoval konzoli a magickým cheatem "ra" odesílal NPCéčka do jejich výchozích pozic, čemuž jsem se v Morrowindu kupodivu vyhnul.

Inu tak malý, jak na první pohled Tribunal vypadá, skutečně není, mě osobně sedl nepatrně více než Morrowind, takže i po dohrání hlavního příběhu jsem koketoval s nápadem, že ještě nebudu odcházet, ale pokusím se naplnit sbírky místního muzea. Ano v Mournholdu najdete i muzeum, a co že za exponáty se v něm nachází? No to už se běžte podívat sami...

Lord Nerevar Incarnate One-Clan-Under-Moon-and-Star, Hortator of Great Houses, Nerevarine of Ashlander Tribes, Master Thief of Thief's Guild, Arch-Mage of Mages Guild, Grandmaster of Morag Tong.... a mohl bych přidat ještě kopec dalších titulů. Ne to se nevytahuji tím, čeho všeho jsem za cca 250 hodin v Morrowindu dosáhl, to se jen na jedné drobnosti snažím ilustrovat základní charakteristiku této hry (a více méně celé série), kterou nazvěme "Kvantita vítězí nad kvalitou!"

Abych získal všechny ty honosné tituly musel jsem splnit stovky úkolů, ale jen v jednotkách případů jsem do nich musel dát něco ze sebe, nějaký osobitý nápad, přijít si sám na řešení problému. Naopak v těch stovkách případů jsem byl jen loutkou. "Dojdi tam a tam, zabij toho a toho, seber to a to, doruč to někomu s divným jménem a to co od něj dostaneš mi přines a já tě odměním." Přitom potenciál k zajímavým úkolům, ve kterých by hráč musel prokázat svůj důvtip, má hra obrovský, bohužel taky obrovsky nevyužitý.

Obrovský je i svět, což nám Bethesda servíruje v každém díle TES série, a tak se vykašleme na plnění stokrát stejného questu a půjdeme objevovat stokrát stejné hrobky, sto desetkrát stejné jeskyně nebo sedm na chlup stejných čtvrtí města Vivec (kdyby se vám sedm zdálo málo můžete si zajet do Molag Mar, tam je další...). Svět má rozhodně výbornou atmosféru, alespoň ze začátku člověk užasne, když poprvé přijde do Ald'Ruhnu, poprvé navštíví Dwemerské zříceniny, starou Dunmerskou pevnost, a nebo nějakou Daedrickou svatyni. Jenže když to samé procházíte už podesáté znovu vás napadne, že kvantita vítězí nad kvalitou.

Hru by nad vodou mohl držet alespoň hlavní příběh, který má také světlé momenty, nicméně i zde ho nakonec alespoň pro mě zazdí úplně stejný princip (3 krát se staň Hortatorem velkého domu a 4 krát Nerevarinem Ashlanderského kmene). Když nevíme co by, sedmkrát něco zopakujem. I vedlejší linie v podobě mnoha gild v nichž můžeme dělat kariéru na tom nejsou o moc líp, respektive jsou na tom ještě hůř. Děláte poslíčka, sem tam eskortu a nebo nájemného vraha. Situace kdy nevíte jak daný úkol splnit a musíte na to sami přijít, se skutečně dají spočítat na prstech jedné ruky. Navíc po získání absolutního postavení v gildě se kromě nějakého toho oslovení v podstatě nic nezmění. (Jako Grandmaster Morag Tong jsem si v jejich, vlastně v mém sídle nemohl z police vzít ani obyčejnou mísu ... mí podřízení mě okamžitě napadli jako špinavého zloděje.)

Kde jsou teda ty světlé stránky hry? No je v ní toho tolik, že prostě sem tam se něco dobrého a zajímavého najde. Každopádně toulání po Vvardenfellu má prostě své kouzlo a ukazuje sílu otevřeného světa s hezkými scenériemi, krásnou noční oblohou a romantickými západy slunce. Levelování pomocí skillů, které zvyšuji jen když je používám, považuji za výborný princip i když má své mouchy a je převzatý z Daggerfallu a ve finále ze mě stejně udělal supr mega geroje, který i tu největší potvoru upižlá řezbářskou kudličkou. Odkazy na historii světa v rozhovorech a knihách mě velmi baví. To nejlepší jsem si nechal na konec a tím je HUDBA!!! Ta se mi prostě neoposlouchala.

Nestrávil bych tu takovou porci hodin, kdybych si myslel, že ta hra je totálně špatná. Mám svět Elder Scrolls docela rád, ale nemůžu a nechci zavírat oči před jejími chybami, a to jsem protentotkrát vynechal poznávací znamení Bethesdy, tedy bugy. Bylo to v roce 2002 velké hype...

Příběhem této hry se snad ani nemá cenu zabývat, i když některé příspěvky zde naznačují, že ve spojení s dalšími díly a navíc ještě knihami to není tak zlé, ale konzole nevlastním a knihy taky ne, takže mi nezbývá než hodnotit jen podle tohoto jednoho kousku a tady příběh za moc nestál. Navíc ho ještě degradují takové podivnosti, jako skryté intro, které se spustí teprve poté, co hru necháte bez povšimnutí nějakou dobu v menu. Asi nejsem jediný, který si značnou část hry myslel, že se to celé odehrává někde na Zemi, ačkoliv v tomto "intru-neintru" se člověk dozví, že jsme na jakési planetě Sera...

Jakmile se ovšem začneme bavit o tom, jak se to hraje, nemůžu říct nic jiného než, že výborně! Hlavně hra dokázala vytvořit skvělý pocit, že si postup skutečně musíte zasloužit. Na druhou stranu mi to ale nepřišlo zásadně frustrující, protože mnohdy nešlo jen o to přesně a rychle střílet, ale najít i tu správnou fintu (zbraň, pozici, apod.) k překonání dané pasáže. Trochu odvážně jsem zvolil Hardcore obtížnost, takže nevím, jestli to samé platí i pro obtížnost lehkou, asi to tak úplně nebude, vzhledem k tomu, že prý jsou mezi jednotlivými obtížnostmi velké rozdíly, ale i to považuji za kladnou stránku hry. K obtížnosti bych tak neměl jedinou připomínku nebýt zmršeného závěru hry. Tam prostě vývojářům ujely všechny končetiny a na HC obtížnost je závěr pro většinu hráčské populace bez využití nějakého glitche nedohratelný, což je veliká škoda, protože to v hlavě zanechává zbytečně negativní pocit z jinak dobré hry.

Pokud budu brát při hodnocení ovládání v potaz to, že se jedná o konzolovou konverzi, tak bych si asi měl jakékoliv výtky odpustit, protože je to konverze velmi povedená. Já to ale v potaz brát nebudu, takže si neodpustím výtku na ovládání běhu, krytu a přeskakování překážky pomocí stejného tlačítka. Ve většině případů se mi při běhu nepodařilo rovnou přeskočit přibližující se překážku, ale místo toho Marcus nejprve zalehl do krytu, aby se vzápětí jak panák na cvičišti zase narovnal a jakoby nic překážku přeskočil. Ještě větší problémy mi to přinášelo v závěrečném souboji, kdy jsem kolem některých překážek chtěl jen těsně proběhnout, ale Marcus zde znovu automaticky zaklekl, bohužel většinou to byly překážky v neosvětlených místech, což je v této fázi hry, fatální. Samostatná tlačítka by tak byla pro mě mnohem přijatelnější, a ovládaní by pak asi nemělo chybu.

Na závěr se zastavím u grafiky, která sice není pro mě nijak podstatný faktorem, nicméně pár úsměvných momentů jsem zde skutečně zažil. Vybrána škála barev je skutečně trochu zvláštní, pravděpodobně to mělo navodit depresivnější atmosféru, místy se to i daří, ale místy jsem spíš měl pocit, že mám nějaký problém s grafickou kartou a nebo monitorem. Nevím jestli rozmazané pozadí má nějaký technický důvod, ale zde jsem zase měl občas pocit, že mám problém s očima. No a přepálené odlesky na stromech, které místy vypadají jak ověšené vánočními světýlky, berte už jen jako takovou třešničku na trochu podivném grafickém dortíčku...

Mých 70% tak možná vypadá jako nic moc, ale nenechte se zmást, hodnocení mám obecně posazený trochu níž, a Gears of War můžu vřele doporučit všem, co jsou k akčním hrám pozitivně naladěni.

Mé hodnocení druhého dílu série Broken Sword bych nazval lehce kontroverzní. Na jednu stranu bych ho rád vynesl do nebes, protože se ještě stále tváří jako good old game, na druhou stranu nelze přehlédnout průserové okamžiky příběhu. On vůbec ten celý příběh je slabým odvarem jedničky a upřímně řečeno, ani tu nepovažuji za vrchol scenáristického umění, ale alespoň to byla sranda. Tady jsem často koulel očima a chytal se za hlavu, co že je to za trapárnu a i toho humoru značně ubylo. Ani druhý významný aspekt adventur, tedy logické hádanky nedrží hru ve vyšších patrech. Klasické puzzly se snad nacházejí jen v závěrečné části (v té pyramidě), jinak jde většinou spíš jen o "správné" použití předmětů resp. rozhovoru se správnou osobou a několikrát jsem nad výsledným řešením kroutil hlavou. Druhý díl je podle mě prostě jen průměrnou adventurou, která se vezla na vlně slávy svého předchůdce.

Je pro mě až neuvěřitelné že historie se opakuje i s moderními verzemi obou her. Jestliže Broken Sword 1 Director's Cut přinesl přes dvě hodiny nového příběhu a hry za Nicol Collard, tento remasterovaný druhý díl nepřináší z hlediska příběhu vůbec nic nového! Ani minutu! Pokud jste hráli starou verzi, tak jste vše už viděli. Vlastně ne, pozor, málem bych zapomněl, novinkou je totiž komiks, zakomponovaný do hry ve chvíli, kdy George najde uvězněnou Nicol.

Tradá, heuréka, máme novinku, šup vydáme remasterovanou verzi, oni to stejně koupí. Přidáme tam ten nový deník, hintovací nápovědu, protože dneska už se těžké hry nevydávají (mimochodem druhý díl byl lehký i v původní podobě), no a ty animovaný ksichtíky a je to, co chtít víc. Upřímně řečeno, mám velké pochybnosti, zda dle stávajících pravidel na DH, by neměla být remasterovaná verze BS2 z databáze odstraněna. Nového v ní totiž není vůbec nic.

Pokud toužíte stát se hackerem, tak se radši této hře vyhněte. Hackerské zkušenosti mám sice nulové, ale zdá se mi, že takhle to určitě nefunguje. Pokud jste ovšem otráveni všemi těmi standardními hrami spadajícími do běžných žánrových kategorií, tak možná (a to možná je pořádně velké MOŽNÁ) by vás tato hra oslovit mohla.

Hacker Evolution je takovou žánrovou směsicí. Trocha adventurního příběhu, trochu více logického uvažování a trocha toho strategického nakládání s omezenými zdroji. Celé se to odehrává v neměnném uživatelském rozhraní, takže pokud jste někde viděli screenshot ze hry, tak jste v podstatě viděli vše. Tím podstatným herním prvkem je to, že celá hra se ovládá příkazy zadávanými do příkazového řádku. Pokud jste tedy čistými windowsáky a dostáváte pupínky, kdykoliv někde máte zadat nějaký příkaz, ještě navíc s parametry, tak ruce pryč! Naopak pokud jste se alespoň někdy s něčím podobným potkali, problém zde mít nebudete, spíše naopak, leccos vám bude připadat známé. Každopádně není potřeba býti programátorem pro zvládnutí této hry. K dispozici je cca 30 příkazů, z nichž tak dvě třetiny stejně použijete jednou, max. dvakrát a některé dokonce vůbec. Těch zbylých deset příkazů se naučí i cvičená opice.

Hra skutečně není kdovíjak obtížná, respektive obtížnost se neprojevuje v tom, že byste museli vytvářet složitější procedury a prográmky ke splnění úkolu. Nejen že nemusíte, ono to ani nejde. Spíše můžete narazit ve strategické složce hry. Zásadním parametrem je tzv. Trace, tedy něco jako vaše stopa na síti, která se každým úkonem zvyšuje, a vy si musíte hlídat to, aby nedosáhla hodnoty 100%. Pokud se tak děje, je potřeba investovat peníze do nových IP adres, popř. pořídit lepší hardware. Zde na hráče číhá asi největší nebezpečí, neboť každou neuváženou investici vám hra následně dá sežrat, a většinou jsou následky fatální.

V porovnání se svou konkurencí je tahle hra většinou haněna. Konkurenci jsem nehrál, takže zatím srovnávat nemohu, je dost dobře možné, že budu mluvit stejně. Mě osobně docela sedla, nicméně velmi váhám, zda mám hru někomu vůbec doporučovat, musel bych být totiž slepý, abych neviděl ten nevyužitý potenciál, který v tomto námětu dřímá. A tak by takové doporučení, mohlo být tím posledním, které byste brali vážně...

Tento datadisk je snad jen pro fanatické C&Cáky. Možná bych měl spíš psát mission disk, protože neobsahuje vlastně nic jiného než 7 misí za GDI a 8 za NOD a nějaké multiplayerové mapy. Ani nějaký zásadní nový obsah z pohledu jednotek zde nečekejte, pokud se nepletu tak GDI nemá nového nic a u NODu jsou snad noví jen ti chemici. Jediná chvíle, kdy jsem nad tímto přídavkem zajásal, bylo v okamžiku, kdy jsem zjistil, že CDéčko navíc obsahuje audio stopu s novou hudbou.

Průšvih alespoň u mě je v tom, že mě vůbec nic nemotivuje hrát. Není tu žádná kampaň, která by člověka táhla na konec a i všechny mise máte od začátku přístupné. Navíc mise jsou viditelně obtížnější než v původní hře, takže to znamená, že se s nimi budete mordovat mnohem déle a pravděpodobně to zabere i více pokusů, a přitom víte, že tím nezískáte vůbec nic. Pokořil jsem 6 misí za GDI, sedmou jsem nedal, ta je šílená. U třetí mise za NOD mě to totálně přestalo bavit, a rozhodl jsem se, že strávím zbytek života jinak, a lépe.

Hra kterou asi kde kdo na začátku považoval za relaxační a odpočinkovou pohodovku, se ve své pozdější fázi ukázala býti hardcore záležitostí. Ani zde na Databázi her se moc často u hodnocení neobjevuje to známé zatržítko indikující dohrání hry do úplného konce. Falešnému úvodnímu dojmu velmi také napomáhá skvělý hudební doprovod, který ovšem nedoporučuji poslouchat za volantem (což s oblibou s herními soundtracky dělávám), neboť byste mohli u jeho poslouchání usnout a probudit se až na JIPce nebo v márnici.

Celá hra je inspirována přírodním jevem nazývaným osmóza. Kdo neví, co se pod tímto pojmem skrývá, nechť si to vygooglí, za prvé se tímto popisem nechci zdržovat, a už vůbec se nechci ztrapnit, kdyby se ukázalo, že tomu prd rozumím. :) Hra by tak měla navozovat dojem interagujících buněk, kde herní "osmóza" funguje tak, že větší buňka vždy pohltí buňku menší. Kontakt s menšími buňkami je tak pro nás žádoucí naopak kontakt s většími životu nebezpečný. To jestli je sousední buňka bezpečná nebo ne, indikuje nejenom její velikost ale i její barva. Pohyb buňky funguje na principu reaktivního pohonu. Buňka tedy do místa označeného myší vyprdne kousek sama sebe a zároveň dle zákona akce a reakce se vydá směrem opačným. Čím více buňku donutíme prdět tím rychlejší pohyb vykoná. Zároveň platí i zákon zachování hmoty, a vzhledem k tomu, že buňka prdí částečky sama sebe, je logické že se její velikost zmenšuje a rychlost zmenšování je úměrná rychlosti prdění. Ale dosti prdící teorie...

Chtěl bych se totiž ještě pozastavit nakrátko u grafické prezentace hry. Mnohem více než mikroskopické prostředí buněk mi hra spíše připomíná makroskopické prostředí vesmíru s rotujícími hvězdami, planetami galaxiemi a jejich gravitačním působením, které je ve hře také patrné. Ne že by mi to vadilo spíše naopak, moc se mi to líbí, jen nevím jestli to byl záměr autorů. Ale čert to vem. Důležitější je, že se to hraje velmi dobře, navíc jsem měl to štěstí, že jsem se potkal s Android verzí a dotykovým ovládáním, pro které je snad tato hra přímo stvořená. Nicméně jak už jsem předeslal v úvodu, obtížnost ke konci roste do závratných výšin a ani urputné bušení do displeje mého mobilu mě nakonec nedovedlo k totálnímu splnění všech levelů. I přesto to byl zážitek maximálně uspokojivý.

Asi není na světě moc hráčů kteří by v životě nehráli, anebo alespoň někde neviděli jednu z miliónu variací na hru Arkanoid. Pro všechny ty arkanoidové klony je tedy těžké se v takové konkurenci prosadit. A jen málokdo má takový přehled a je takový specialista na Arkanoidy, že je schopen ze všech těch variant vybrat ty nejlepší. Ani já mezi ně nepatřím a tak když tu budu teď pět pochvalné ódy na Aztec Bricks, tak se možná budou arkanoidnerdi chytat za hlavu.

Předpokládám, že po tomto úvodu se jen ti nejdůvtipnější domákli toho, že Aztec Bricks je variací na Arkanoid, těm ostatním musím po lopatě sdělit, že je to tak. ;-) Dokonce to ani není varianta, která by nějak zásadně měnila princip hry, takže kdo nějaký arkanoid někdy hrál, bude i zde jako doma. Asi nejvýraznější devízou této hry je její stylizace. Nebouráte tak jen barevné cihličky ale architektonické prvky aztéckých chrámů za doprovodu velmi pěkné stylizované hudby.

Ve hře na vás čeká více než sto levelů kde se svou myší ovládanou pálkou stále dokola odrážíte míček a boříte stěny, sloupy a další artefakty. Ani zde nejste ochuzeni o typické bonusy v podobě zvětšení pálky, zvýšení počtu míčků, nebo zpomalení jeho rychlosti a dalších. Kromě běžného bourání se tu ovšem setkáte i s nepřátelskými tvory a dokonce i pěti bossy. Pokud vás v arkanoidech vytáčí nekonečné ostřelování poslední cihličky tak mám pro vás dobrou zprávu. Aztec Bricks má toto poměrně šikovně vyřešeno, a pokud se zdá, že se s posledními cihličkami budete chvíli párat, vyšle vám na pomoc lavinu kamení, nebo smršť šípů vystřelených ze zdi.

Ačkoliv by se tedy mohlo zdát, že Aztec Bricks tak cílí na casual hráčskou komunitu, nemyslím si, že k jeho dohrání stačí jen dostatečně dlouho sedět na zadku u počítače. Za prvé levely jsou seskupeny po deseti do kapitol a každou kapitolu si musíte vystačit se životy, které máte na jejím začátku. Pár kapitol mi tak dalo docela zabrat a nepřátelští pavouci, jejichž pavučina vám znehybní na 1-2 vteřiny pálku, mě straší, kdykoliv si na tuhle hru vzpomenu.

Mé číselné hodnocení této hry je možná až nezodpovědně kruté. Ono vychází víceméně z toho faktu, že čisté online FPSky nejsou tak úplně mým šálkem kávy. Přeci jen k nějakému alespoň zdánlivému uspokojení potřebuji krapet příběhu, trošku přemýšlení a špetku možná i toho logického uvažování. Hledat ovšem příběh zde je samozřejmě totální hovadina...

Tohle je prostě online řežba. Dva týmy, červení a modří, myslím že mají i nějaký cool jména, ale to už si nepamatuji, a asi desítka módů hry, od těch známých Deathmačů, Team deathmačů, Capture Tu Vlajku, ještě se mi vybavuje One Shot Jsi Mrtvý a pak to mělo pár dalších módíků, které jsem asi moc nehrál, neboť si je už sotva vybavím. Celé je to hozeno do nějakého reálného prostředí, takže se nekonají žádní bubáci ani hastrmani.

V tomto žánru hra prostě poskytuje to co poskytovat má, navíc je její výhodou skutečně hardwarová nenáročnost a i na pomalým netu to obstojně běhalo bez lagů. Dokonce obsahuje singleplayer proti botům, který ale není vůbec nezábavný a klidně se můžete vyřádit i zde. Takže AssaultCube je podle mě další freewarovka, nad kterou by člověk neměl ohrnovat nos, protože potom už může ohrnovat nos i nad slavným Counter-Strikem.

Rychlost! Ještě větší rychlost! Šílená rychlost a k tomu naprosto šílené akrobatické tratě. Tak to je Trackmania.
Hromada lidí na jednom serveru honících se za desetinami a setinami vteřin. To je Trackmania.
Hledání různých zkratek a fíglů na pokoření aktuálního rekordu na trati. To je Trackmania.
Sta tisíce lidí závodících pod vlajkou své rodné země. To je Trackmania.
Dva roky mého života. To je Trackmania.
Progaming. To je Trackmania.

Ačkoliv Trackmania United Forever je vlastně kompilací a posledním rozšířením původní Trackmanie a obsahuje tak obří singleplayerovou kampaň v sedmi různých prostředí plus ještě další módy jako např. akrobacie nebo platformy, jádro téhle hry leží v multiplayeru. Přídavek Forever navíc umožnil kromě jiného propojit závodníky free verze se závodníky placené United verze a vytvořit tak jednu obří komunitu. Navíc byl rozšířen již tak kvalitní a jednoduchý editor tratí, takže komunita dál mohla produkovat nespočetné množství ještě šílenějších "treků". Novinkou je zde i další obří a velmi náročná Star Track kampaň, ve které dosáhnout na tzv "Medaile autora" je v podstatě pro běžného hráče skoro nemožné.

Naprosto ultimátní charakteristikou Trackmanie kromě šílených tratí a rychlosti, je absence jakýchkoliv kolizí mezi hráči. To je podle mého názoru i podstatnou příčinou popularity Trackmanie z hlediska multiplayeru. Nikdo vás tak nemůže blokovat, nikdo vás nemůže otravovat, a nikdo vám nezkazí hru. Jste tu jen vy, auto a čas. Neuvěřitelně rychle ubíhající čas, který vám při snaze o překonání traťového rekordu neodpustí naprosto žádnou ani minimální chybu.

Nicméně když si udržím odstup tak samozřejmě vidím, že hra má i své mouchy. Např. singleplayer je v konečném důsledku v podstatě docela nudný. Jediné co vás nějak motivuje je získání těch 4 placek na každé trati. Což k dohrání hry může dovést jen úplného magora jako jsem já. I když pravda to závěrečné zjištění, že v té době kompletně hru dohrálo jen 10 Čechů a nějakých 530 lidí na celém světě, celkem dokázalo pohladit mé ego. Zpátky na zem jsem se ovšem vrátil velmi rychle, když jsem se někdy v roce 2009 zúčastnil kvalifikace na Mistrovství ČR. Jestliže v závodech kde jde o desetiny a setiny vteřiny, dostanete od profesionální špičky naděleno několik vteřin, tak je rozhodnuto, že tudy cesta nepovede... :D

Jakožto velkému fandovi Trackmanie mi to nedalo, abych nevyzkoušel další produkt z dílny Nadeo, zvláště když existuje i zdarma přístupná verze této hry. Měl jsem ovšem značné obavy z toho, že o jachtingu vlastně vůbec nic nevím. Nikdy jsem na jachtě neseděl a ani závody v jachtingu v podstatě nesleduji, takže jsem moc netušil co mě čeká.

Tady ovšem musím před vývojáři z Nadea smeknout a uklonit se až k zemi. Snad v žádném jiném simulátoru jsem nezažil tak výborný a poměrně dlouhý a víceméně i zábavný výcvik, jako zde. Hra vás skutečně provede krok za krokem všemi důležitými a podstatnými záludnostmi tohoto sportu od výběru lodi, přes její ovládání, pochopení pravidel, až po čtení větru a výběru správného kurzu plavby. Navíc oplývá slušnou řádkou asistentů, takže zpočátku toho hra udělá spoustu za vás. Na druhou stranu si můžete vybrat co všechno za asistenty chcete použít, takže i zkušení plachtaři si po jejich vypnutí přijdou na své.

Po absolvování několikahodinového tutoriálu jsem byl tedy velmi natěšen na online zápolení, domnívajíce se, že to bude stejně zábavné jako v Trackmanii, i když o něco poklidnější. Bohužel zde jsem tvrdě narazil. Trackmanie totiž neobsahuje žádné kolize s hráči. Tím pádem vás nikdo nemůže blokovat, nebo přímo kazit hru a je to jen o vašich schopnostech. Ve Virtual Skipperu to neplatí, je to sice logické a k jachtingu to neodmyslitelně patří, bohužel se to ukázalo v dané chvíli jako v podstatě nehratelné.

Nevím zda jsem měl skutečně smůlu na servery a na lidi, ale kamkoliv jsem se připojil, tak se opakoval ten samý scénář. V jachtingu totiž závod probíhá už vlastně několik minut před startem, kdy se snažíte s lodí najít optimální postavení tak, abyste v okamžiku startu získali co nejvýhodnější pozici. A právě už zde se vždy našlo několik "hráčů", kteří vyloženě záměrně se snažili najíždět na mou loď, a co hůř, byli v tom tak dobří, že následná penalizace za srážku byla v 99% případů udělena mně, ač jsem dělal co jsem dělal. Skutečně jsem tehdy nepřišel na způsob, jak toto eliminovat a byl to i důvod proč jsem záhy se hrou seknul. Nevím, jestli placená verze má ještě nějaký singleplayer navíc, pokud ano možná by to za to stálo, ale do online hraní téhle hry, mě už asi nedostanete...

Úvodem mi dovolte trochu odběhnout od tématu a postěžovat si na rozsáhlý popis této hry, jehož autorem jsem já sám. I když vlastně za to může Virus, který mi tehdy jako DH zelenáčovi první verzi popisu vrátil s požadavkem, abych ho trochu rozšířil. To ovšem chudák netušil, že otevřel Pandořinu skříňku, a pak mu to asi bylo blbý vrátit, abych ho zase zkrátil... Teď se mi to ovšem vrací jako bumerang, protože jsem v rozpacích, co mám vlastně čtenářstvu v komentáři o hře sdělit, když většinu své munice jsem vystřílel už ve zmíněném popisu.

Ale zpět ke hře C-Evo. Tuto hru jsem objevil ve chvíli, kdy jsem po x-té dohrál Civilizaci 2 a říkal si, že bych si chtěl zahrát něco jiného, ale podobného. A myslím, že přesně toto označení hru C-Evo velmi dobře charakterizuje. Autor hry se nijak netají tím, že C-Evo je klonem druhé Civilizace, ale na rozdíl od jiných klonů, které třeba hru přesunují do jiného prostředí, se zaměřil spíše na úpravu herní mechaniky a některých prvků, které mu na původní hře vadily. Jak samotný název napovídá nejedná se ovšem o revoluci ale spíše evoluci a vylepšení. Přesto je podle mého názoru C-Evo dostatečně odlišná na to, aby hráče Civilizace zaujala.

Mám li přece jen něco z novinek a úprav vyzdvihnout, tak to možná bude jakási "modulární" struktura hry, která umožňuje vytvářet do hry nejenom nové mapy a národy, ale hlavně nové AI. Určitě doporučuji vyzkoušet různé druhy AI, sice nevím kam se vývoj za poslední roky dostal, hru jsem už dlouho nehrál, ale ta defaultní AI, kdysi za moc nestála, dokonce jí považuji, za největší minus hry. Také se sluší zmínit fakt, že jak pro vás tak pro počítač platí stejná pravidla, takže se nekoná žádné podvádění ze strany počítače. Výrazné změny přinášel výzkum. Strom technologií byl od původní Civilizace dosti odlišný, ale hlavně se tu navíc vyskytuje nutnost vývoje vlastních vojenských jednotek. Hráč se tak dostává do nové situace, kdy musí vážit mezi výzkumem technologie a výzkumem vojenským. Asi tou nejdůležitější změnou je pak implementace omezeného počtu nalezišť vzácných surovin, které je potřeba zabrat k úspěšnému dokončení hry. Pokud se nepletu obdobnou funkci přinesl až 3. díl Sid Meierovy Civilizace.

Ačkoliv první verze hry vyšla už v roce 1999, tak vývoj neustal a jak jsem právě zjistil, nejnovější verze byla vydána v dubnu 2013. Hra a komunita kolem ní tedy stále žije, a produkuje spoustu doplňků (včetně češtiny) map, národů a hlavně nové AI. C-Evo tak patří jednoznačně mezi freewarové projekty, které se nemusí bát nastoupit do jednoho závodu společně se svými placenými příbuznými. Je to jedna z her která ve mě vyvolává údiv, co všechno jsou fanoušci schopni vytvořit bez hromady peněz. Pozitivně naladění civmaniaci by jí určitě měli dát šanci. Za zkoušku totiž nic nedáte.

Dnes už možná značně pozapomenutá hra, která ani ve své době nebyla nijak slavnou. Přesto je Avalon na freewarové poměry velmi slušnou hrou. Jedná se o naprosto klasické "konzolové" RPG, ve kterém na vás čeká celkem obstojný i když klišoidní příběh o záchraně šéfa vesnice na planetě Avalon, kterého unesli vetřelci.

Z hlediska hratelnosti hra nepřináší vůbec nic nového. Abyste dosáhli jejího konce musíte pozabíjet hromadu obtížnějších a obtížnějších nepřátel. Za to samozřejmě získáváte zkušenosti a zvyšujete schopnosti své postavy. Občas si s někým promluvíte, abyste se dozvěděli něco o příběhu, občas získáte novou zbraň, nějaké ty obranné prostředky popř. další předměty, které je potřeba sem tam někde použít a vyřešit nějakou tu hádanku. Souboje jsou tahové, kde máte na výběr útok, použití nějakého předmětu a nebo útěk. Délka hry se počítá na několik desítek hodin, takže se nejedná o žádnou jednohubku, ale o solidně dlouhou hru. Grafika připomíná většinu her vytvořených v RPG Makeru, nicméně lze možná za menší plus považovat to, že to není další manga s velkýma očima. Pokud vím tak autor je Holanďan, takže možná proto. Na tři desítky druhů nepřátel, které na nás čekají, lze celkem také počítat za obstojné číslo. Na můj vkus hra vyžadovala až docela dost grindování k dalšímu postupu, ale možná jsem to hrál blbě, už je to pěkných pár let.

Mám li Avalon charakterizovat jednou větou, tak řeknu, že se jedná o solidně řemeslně zpracované RPG, bez zásadních bugů a problémů, kterými občas freeware projekty oplývají, nicméně vás hra asi ničím nepřekvapí.

Dodnes tak úplně nechápu jak se to pánům z DID povedlo, vydat natolik věrný simulátor letounu jen o pár měsíců poté, co první sériová F-22 vůbec vzlétla do vzduchu. Ne ne nechytejte mě za slovo, nemluvím těď o Total Air War, ale o jejím předchůdci F-22 Air Dominance Fighter vydaném v prosinci 1997. Ačkoliv F-22 ADF v podstatě ve všech směrech předčila svého předchůdce (další slavný simulátor z této dílny) EF2000, u fanoušků v několika bodech narazila. Těmi hlavními výtkami byla skriptovaná kampaň, což oproti výborné dynamické kampani v EF2000 byl v podstatě krok zpět, a absence plánování misí. V DID se ovšem rozhodli napravit si reputaci a tak o rok později vychází nová verze F-22 Total Air War s vylepšeným systémem generovaní dynamické kampaně WarGen II, a těch kampaní hra obsahovala rovnou desítku. Bylo to další posunutí hranic v oblasti leteckých simulátorů. Bohužel F-22 TAW byla trochu hořkou pilulkou pro majitele verze ADF, kteří se tak cítili trochu podvedeni...

Popisovat všechny vymoženosti F-22 v této hře, by znamenalo skoro napsat technickou specifikaci na reálný letoun. Touto cestou se skutečně nevydám. Rád bych totiž vyzdvihl jinou vlastnost této hry. Ačkoliv se totiž zdá že hra má poměrně rozsáhlé možnosti, a bude neuvěřitelně složitá a tedy určená jen hardcore pařanům s hlavou neustále v oblacích a nebo v mnoha set stránkovém manuálu, tak to není pravda. S přimhouřením oka bych se jí totiž nebal doporučit i velmi nezkušeným hráčům simulátorů. Ano samozřejmě k plnému zážitku se toho budete muset naučit trochu více, ale F-22 rozhodně netlačí na pilu a pohrajete li si trochu s nastavením, tak z ní uděláte i takovou leteckou arkádu. Na druhou stranu posunute-li obtížnost opačným směrem, budete mít plné ruce, nohy i hlavu práce.

Nedá mi to abych nevyzdvihl ještě jednu velmi zajímavou vlastnost této hry. Kromě samotného létání vám totiž hra navíc nabízí totální kontrolu bojiště v podobě řízení boje z letounu AWACS. V tu chvíli se nám simulátor mění na realtime strategii a vy v pozici velitele rozhodujete o rozdělení úkolů jednotlivým letkám, přesunu jednotek podle toho jak se konflikt vyvíjí, povolání záloh atd. A jakmile vás strategické rozhodování přestane bavit, můžete se kliknutím myši přesunout do jakékoliv stíhačky přímo v bojové vřavě, a splnit úkol, který jste si před chvílí sami z paluby AWACSu zadali.

Samozřejmě i zde se najdou mouchy, které je možné kritizovat, mě asi nejvíc vytáčelo chování wingmanů, kteří mi občas přišli jak nesvéprávné děti. Občas mi taky vyhodnocení misí přišlo lehce padlé na hlavu, kdy i malá drobnost, způsobila nesplnění mise, ale tak už to občas chodí. Každopádně z hlediska poměru "reálná simulace"/"zábavnost" považuji F-22 TAW za špičku v oboru a pokud jí v simulátorech něco překonává tak si rád nechám rozšířit obzory.

No Crashi, jako zní to všechno moc hezky, ale 15 let stará hra... kde já to dneska seženu? A i kdybych to sehnal, tak mi to stejně nepůjde nainstalovat... Inu na tohle mám překvapivě jednoduchou odpověď. Nainstalovat by to jít mělo a je to zdarma!

Těžko se mi hledají správná přídavná jména pro to, abych přiblížil tuto vizuální novelu. Určitě by mohla padat slova jako úžasná, výborná, famózní, ale to by byly jen takové vlastně nicneříkající výkřiky...

Zamotaná a dlouhá
Příběh je docela slušně spletitý a vztahy mezi jeho hrdiny se nakonec ukáží více než propletené. Nicméně je potřeba zdůraznit, že hra k odkrývání příběhu přistupuje velmi pozvolna, takže nehrozí zavalení informacemi a situace, že byste nevěděli kdo je kdo. Na druhou stranu na to jak je hra dlouhá, velmi dobře pracuje se zápletkou a skutečně až do závěru vlastně netušíte, kdo tu vlastně kope za jaký tým, a kolik těch týmů vůbec je a ani si nejste jisti, zda víte o co se vůbec hraje. Nakonec snad neprozradím moc, když řeknu, že v samotném závěru budete muset sami odhalit identitu hlavního záporáka, jinak se k úplnému konci hry nedostanete...

Dospělá ač místy infantilní
Možná je to obecný rys manga stylu, ty postavy prostě působí dětsky a dokonce i dialogy u některých zvláště ženských postav skutečně byly infantilní. Nicméně po rozlousknutí celého příběhu, by se pro to dalo najít i jakési vysvětlení. Faktický stav věci tak možná nejlépe ilustruje chování mé rodiny, která při občasném nahlédnutí na můj monitor si s posměšnými úšklebky ťukala na čelo. Tím jsem ale popsal jen obal, jakmile totiž ten bonbónek začnete rozbalovat, zjistíte, že uvnitř se skrývá velmi dospělý příběh, plný sexu, násilí, špionáže, politiky a boje o moc. Pro děti tahle hra rozhodně není!

Odklikávací a přitom zákysová
Asi bych měl uvést, že to byla moje první velká vizuální novela. Má představa, že se tedy bude v první řadě jednat o odklikávání dialogů se sice potvrdila, nicméně několik překvapení se objevilo. Velmi zajímavě je zde totiž provedena hra za dvě postavy. O tom kdy za jakou postavu budete hrát, totiž nerozhoduje hra, ale vy sami. Skoro celý příběh tak lze prožít z pohledu obou hlavních hrdinů. A nejenom, že to lze, vy to tak dokonce musíte udělat, protože v několika okamžicích se s jednou postavou dostanete do slepých uliček, ze kterých vám nepomůže nikdo jiný, než vy sami, ovšem při hře za tu druhou postavu. To že vám ovšem takovou situaci hra nijak neindikuje, by ještě nebyl takový problém. Trochu mě překvapilo, že zákysové situace nastávají i jindy. Ale problémem a mojí největší výtkou ke hře je to, že se nejedná o nějaké hádanky nebo logické problémy ale o hledání té správné volby ve stromu dialogových možností, a úplně brutální je to, když se hra odbrzdí až poté, co jednu a tu samou volbu musíte odkliknout vícekrát. Člověk tak neví, jestli se má přepnout do druhé postavy, nebo co je vlastně špatně, a dynamika příběhu je v tu chvíli na bodu mrazu.

Nerad bych ovšem skončil komentář negativně, a tak si dovolím jen uvést, že těch více než 50 hodin nelituji.

Odpočívej v pokoji Mayako...

Karateka pro mě znovu ožila vydáním verze pro Android, kam byla portována původní verze z Apple II. Až mě to překvapilo, jak skvěle je to na mobilu hratelné a velmi dobře to vypadá. Uvařil jsem si dnes ráno kafe, sedl si do křesla, chvíli brouzdal internetem, pak pustil Karateku a na hodinu se mnou nebyla řeč!

Příběh hry, je klišoidní až běda, ale o ten tu samozřejmě vůbec nejde. Hlavní je totiž hratelnost a tu už prověřila starší generace hráčů. Mobilní port navíc hru zpřístupňuje zavedením "Rewind" funkce, která vám umožní po zabití se vrátit k poslednímu vyhranému souboji. Ale ani staří mazáci nemusejí ohrnovat nos, funkci lze totiž v nastavení vypnout a nebo jí prostě nepoužívat. Kromě této funkce bylo samozřejmě implementováno dotykové ovládání, které funguje velmi dobře. Tím jsou v podstatě všechny novinky vyčerpány a jinak se jedná o starou známou Karateku.

Hráč má k dispozici šest pohybů (3 údery a 3 kopy), nicméně jsem si v podstatě celou hru vystačil jen s kopy. Pár pokusů stačí k tomu, abyste vypozorovali jak a kdy který kop použít, tak abyste soupeře zasáhli dřív než on vás. Nicméně musím pochválit, že mezi soupeři jsou drobné rozdíly, takže to co platilo na jednoho, neplatí na druhého.

Velmi mě u této hry zaujala implementace "zdraví". Zdraví se pozvolna totiž regeneruje, což hráče nutí do aktivity, jinak vaše úspěšné údery přijdou vniveč. Zároveň je ale zdraví obou soupeřů implementováno do jednoho proužku, takže maximum vašeho zdraví je limitováno aktuálním množstvím zdraví vašeho soupeře. Chcete li víc, je potřeba mu trochu zvalchovat kožich.

Vlastní souboje mi nepřišly až tak obtížné, více jsem se zapotil u dalších problémů, které hra před vás staví. Akumův jestřáb je ještě v pohodě a pokud jste a nebo se stačíte přepnout do bojového postoje, klidně si ho ani nemusíte všímat. Právě přepínání mezi postoji je velkým nebezpečím. Za prvé to chvíli trvá, než hra zareaguje, takže je tu riziko, že to nestihnete a pokud nejste v bojovém postoji, tak i jediná obdržená rána vám ukončí hru. To občas přináší problémy, když se snažíte proběhnout do další obrazovky a soupeř se objeví přesně ve chvíli, když jste těsně u jejího okraje. Na to nemáte šanci reagovat. Asi největší záhul mi dala ovšem padající mříž, tam jsem skutečně měl chvíli pocit, že to prostě projít nejde. Ale vzhledem k odškrtnutému dohrání, můžu potvrdit, že to projít jde.

Každopádně u této hry plně platí nápis, který se objeví po vaší smrti "A karateka's skills improve with every fight!"

Je pro mě těžké hodnotit tuto hru. Už několikrát jsem se pokusil napsat komentář a vždy jsem toho zanechal, dřív než jsem ho dopsal. Jednou se mi zdál moc pozitivní podruhé zas moc negativní. Po dohrání následovníka Race Drive: GRID jsem se ovšem k TOCA Race Driver 3 znovu vrátil, nelze totiž jinak než srovnávat. Rozdílů mezi těmito hrami je nespočet a ačkoliv obě hodnotím na 80% není snad lepší příklad toho, jak je číselné hodnocení zavádějící, protože excelují a propadají každá v úplně jiných aspektech.

Základním módem obou her je jakási "kariéra". Tam kde ovšem GRID se svým obsahem prakticky končí, tam teprve TOCA vlastně začíná. Ačkoliv je kariéra v obou hrách zhruba stejně dlouhá, v mém případě obě trvaly cca 80-90 hodin, tak v GRIDu je to skutečně hlavní mód hry, kdežto TOCA používá kariéru jako klíč k odemknutí šampionátů v jednotlivých disciplínách. Otázkou ovšem je, zda to v tomto případě lze brát za pozitivum, zvlášť pro někoho, kdo si chce zajezdit soutěž v nějaké specifické disciplíně na plný počet kol, ale musí se nejprve probít k té disciplíně v kariéře, protože ji má zamčenou. Nicméně je potřeba uvést, že GRID kromě kariéry a samostatných závodů žádné další soutěže nenabízí, takže pokud jde o jakousi "znovuhratelnost" tak jednoznačně toho TOCA nabízí mnohem víc. Kariéra je v TOCe doplněna o, nazvěme to "příběh", kterým vás provází postarší mechanik Rick a ta postava mi vyloženě sedla a těšil jsem se na další cutscénu s ním a i v tomto mi GRID přišel chudší, i když na druhou stranu tam je pro změnu lehká manažerská složka hry.

TOCA oproti GRIDu vypadá rozhodně víc jako simulátor, i když ve srovnání se skutečnými závodními simulátory, by mě znalci asi stáhli za toto tvrzení z kůže. Každopádně i v kariéře tu máme, trénink a kvalifikaci, během závodu je k dispozici pit-stop (a v některých závodech dokonce povinný) kde můžeme měnit nejenom kola a doplňovat palivo ale i opravit auto, pokud se nepletu. A to nemluvím o podrobném záznamu z telemetrie a možnosti nastavení auta. V GRIDu nic takového nehledejte.

Nicméně u vlastního závodění jsem tak trochu zůstával v rozpacích, jestli to mám brát tedy jako simulátor, což zvláště v kariéře dost dobře nejde, a nebo jako ne zas tak moc zábavnou závodní arkádu se studeným čumákem. Dělá to na mě dojem, že Codemasters už pocitově směřovali ke GRIDu, ačkoliv si namlouvali, že tvoří simulátor...

Možná si už čtenáři mých komentářů mohli všimnout, že nemám rád ve hrách kolísavou obtížnost. A to je asi má největší výtka této hře. Těžko můžu akceptovat, že ačkoliv se poslední dva závody v kariéře odehrávají v disciplíně F1, dokonce oba jedete za Williams Renault, jen první je starší model a druhý novější, tak ten první jsem bez jakýchkoliv problémů, bez absolvování, tréninku a kvalifikace a tedy startu z druhé půlky pole, vyhrál na první pokus. Kdežto u toho druhého, aniž bych jakkoliv měnil nastavení hry, jsem se nebyl s tou formulí schopen pomalu udržet na silnici, natož abych pomýšlel na nějaké dobré umístění. Měl jsem pocit, jak kdybych předposlední závod jel na nějaké "easy" a ten poslední si přepnul na "extreme"...

Z grafického srovnání těchto dvou her, vychází TOCA jako mírný poražený a to nejenom tím, že je to hra starší, ale někdy mi ta přesvětlená a přepálená grafika vyloženě lezla na nervy, kdežto v GRIDu jsem žádný takový dojem neměl a i na to žluté zabarvení jsem si celkem rychle zvykl a opustil i původní záměr nainstalování modifikace, která to zabarvení odstraňuje. Navíc zobrazení poškození vozu je nesrovnatelné, ale to už zase trochu souvisí s datem vydání hry.

Pokud by se mě někdo zeptal, jestli bych tuhle hru někomu doporučil, tak bych určitě odpověděl, že ano. Ovšem největší problém bych měl s tím, komu jí vlastně doporučit? Je to taková Královna koloběžka, ani simulátor, ani arkáda, ani lehká, ani těžká, ani nuda, ani zábava... Holt jí prostě vyzkoušejte a sami se rozhodněte, jestli je to hra pro vás. I když dneska bohužel bude trochu problém jí někde sehnat...

EDIT (4.3.2015): Tak jsem se nakonec k tomu vrátil a dohrál to komplet, když to tu Virus tak pochválil. A musím uznat, že tentokrát mě to bavilo mnohem víc. Asi jsem před tím neměl tu správnou náladu. Zvyšuji i hodnocení a odkazuji tímto na Virusův komentář. Ten můj starý tu sice ponechávám, ale aktuálně tak úplně nekoresponduje s mými aktuálními dojmy ze hry.

-------------------------
Opakuje se stejná situace jako u datadisku C&C Covert Operations. Ačkoliv mě přes všechny zápory základní hra dokáže bavit a táhnout až do svého závěru, u těchto datadisků tomu tak není, a není tedy tomu tak ani u Counterstriku.

On je to vlastně spíš Mission disk, protože kromě misí tady toho nového obsahu taky moc není. Asi nejzajímavější mi přišel Tesla tank, ale to je trochu málo. Největší problém tak spatřuji v nulový motivaci. Kampaň mě prostě dokáže táhnout a vím, že když tuhle misi nedohraju, i když mě moc nebaví, tak se ve hře dál neposunu.

Tady ale žádná kampaň není, a všechny mise jsou od začátku přístupné. Když vás jedna nebaví, v klidu si pustíte jinou, a nebo ještě další. Výsledkem většinou je, že po zahrání zhruba poloviny misí, mě to přestalo bavit celý. To samé jsem zažil i u zmiňovaného Covert Operations. Nicméně oproti němu má přece jen Counterstrike něco navíc. A to je krátká skrytá bonusová kampaň proti obřím mravencům. To je skutečně něco nového, zajímavého a za vyzkoušení to určitě stojí.