Občas se mi stává, že dostanu chuť na nějakou odpočinkovou nenáročnou hru. V případě Royal Envoy to bylo vyvoláno akcí na stránkách Game Giveaway of the Day, ve které byla plná verze hry nabízená o jednom víkendu zdarma, akorát to bylo podmíněno tím, že hru bylo potřeba nejenom stáhnout, ale také v průběhu této akce nainstalovat. No a když už byla nainstalována, tak jsem ji samozřejmě spustil... a už mě měli!

Důrazně a několikrát bych měl upozornit, že se skutečně jedná o žánr casual her, a i když mi to velmi lehoulince připomínalo svou prezentací sérii Settlers, tak je nutné jasně říct, že komplexnost herních mechanismů a z toho vyplývající obtížnost je skutečně minimální. Pokud ale akceptujeme fakt, že nejde o složitost, ale o odpočinkovou hru, tak Royal Envoy plní svou úlohu dobře.

Ona to totiž na druhou stranu není zas tak úplně primitivní hra, kde po první minutě chápete vše a dále jen už tupě klikáte. Ono totiž těch vzájemně se ovlivňujících faktorů, které mají vliv na finální výsledek je tu více. Dva typy zdrojů peníze a dřevo, to je primitivní. Peníze získáte jako daně z domečků, těch jsou ale k dispozici 4 druhy, čím dražší domeček tím více peněz. Navíc každý domeček se dá dále upgradovat, což zase něco stojí ale přináší více peněz. Ke stavbě a upgradům potřebujeme dřevo, to získáme buď z pily, ovšem zase za peníze, nebo z dílny, kde je trocha dřeva předělána na víc dřeva. A už nám to houstne. Navíc tu máme obchodníka, kde můžeme zase dřevo prodat a získat peníze. Ale aby nám to všechno šlapalo potřebujeme k tomu lidičky, tedy výběrčí daní a dělníky, pár jich sice máme na začátku, ale aby to šlapalo rychle, musíme jich mít ten správný počet a ten získáme v centrálním hradě, samozřejmě za peníze. Zisk peněz se dá znásobit postavením banky, tím ale zabereme jednu parcelu. Ano všechny budovy se dají postavit jen na omezeném počtu parcel. K tomu se nám ještě přimotává štěstí obyvatel, které se dá zvyšovat drobnýma dekorativníma stavbičkama, které samozřejmě nejsou zadarmo.

Možná si říkáte dobře, za pár levelů přijdu na tu správnou strategii a pak už to musí být nuda. Jenže velké plus téhle hry spočívá v tom, že v každém levelu dostáváte jiný úkol, tím je zaručeno to, že prostě neexistuje jediná správná strategie, kterou pak dokola každý level stereotypně opakujete. Ano nedá se tu prohrát, je to casual a pokud se nechcete honit, v klidu si každý level dohrajete bez nějaké frustrace. Ale pro cvoky co si pustí casual hru a pak hledají výzvu tu Royal Envoy nabízí v každém levelu časový limit, za jehož splnění získáte bonus body, blýskající se hvězdičku a občas nějakou tu trofej do síně slávy. A právě nastavení tohoto časového limitu musím ve většině levelů pochválit, protože skutečně je nastaven přesně tak, aby to nebyla frustrace, ale aby každá vážnější chybka v plánu výstavby se prostě projevila jeho nesplněním.

Nicméně přiznám, že ke konci hry už jsem lehkým stereotypem trpěl, těch více než 60 levelů mi přišlo zbytečně moc. Ale pokud by to někomu bylo málo, tak tu hra po dohrání nabízí bonus v odemknutí Expert módu, a můžete si to dát celý znovu ještě na vyšší obtížnost.

Jediné co stojí za starou bačkoru je příběh, ale o ten tu moc nejde. No a taky je potřeba vzít na vědomí, že se jedná o ruskou hru, takže grafika je samozřejmě v přeplácaném stylu, kdy bylo potřeba využít naprosto všechny barvy, co vývojářům paleta barev nabídla, a ještě se to všechno musí blýskat.

A tak bylo to zdarma a bylo to fajn.

Achich ouvej, nechápu jak jsme to na tý Amize mohli hrát. Sice to nikdy nebyla nijak intenzivní pařba, ale hráli jsme to. Dnes večer jsem tomu věnoval přes dvě hodiny a mám toho plný zuby. Přitom na svou dobu ta hra nabízí úžasný věci. Máme tu ligu, je tu pohár, pak je tu knockout, což je vlastně rychlá hra, kdy hrajete zápasy dokud vás někdo neporazí. A je tu trénink bez protivníka. To je docela slušná nabídka.

Ani samotné zápasy nejsou pouhou honbou za futuristickým balónem, ale jde tu sakra taktizovat. Standardně se můžete snažit rvát za každou cenu do brány. Nicméně tu jsou různé žetony a power-upy objevující se ve hřišti, někdy je tedy vhodné si cestu do brány trochu prodloužit. Pak jsou tu různé multiplikátory skóre, možná je tedy výhodné si je nejdřív nabít a pak teprve skórovat. A nebo se soustředit na likvidaci soupeřových hráčů, i za to jsou body a pokud udržíte obranu, můžete vyhrát i tímto způsobem.

Kromě zápasů je tu navíc na svou dobu zajímavá manažerská složka. Za peníze ze zápasů můžete totiž vylepšovat atributy svých hráčů a atributů tu je pro každého hráče 8, to už je slušný RPG. A to ještě není vše, protože v průběhu ligy se vám začnou nabízet noví hráči ke koupi (nutno říct, že pěkně namakaní), takže je potřeba vážit, jestli budu vylepšovat hráče stávající, nebo to pár zápasů s nimi vydržím a ušetřím na nějakou megahvězdu do útoku.

Co je tedy kamenem úrazu této hry? Nic jiného než ovládání. Klávesy nejsou definovatelné a defaultní nastavení je velmi nepříjemné. Na šipkách to skutečně přednastavené není. Dopředu dozadu je na klávesách Q a A, a kde je ovládání do stran teď ani nevím, ale rozhodně musíte pohyb ovládat obouma rukama, což je mi značně nepřirozené. Nicméně všude je doporučován joystick, a protože jeden mám, tak jsem se tomu nebránil. Ale ani to není žádná výhra. Průšvih je totiž v tom, že přepínání mezi hráči provádí hra sama automaticky. Chcete dopředu nahrát útočníkovi, přihrajete, a než k němu balón doletí, hra na něj přepne, on udělá vpravo v bok, protože nahrávající obránce mu běžel naproti, a krásně se té přihrávce vyhne. Mnohem "zábavnější" je pak defenzíva, kdy se s posledním stoperem snažíte sestřelit útočícího hráče, tomu se ještě podaří vystřelit na bránu, a v tu chvíli aniž to čekáte, hra přepne na brankáře a než stačíte zareagovat tak se té střele brankář pod vaším nechtěným vedením poslušně uhne, aby skončila v bráně.

No nerozmlátili byste vzteky joystick? Ten můj měl dnes večer dost namále!

Comrade, Hind leader is cleared to ... be uninstalled from your hard disk!

Sice to není takový průšvih jak by mohlo naznačovat mé stylizované úvodní zvolání, ale zklamání nebudu zastírat. Své samozřejmě sehrálo mé dlouholeté očekávání a ta jak známo jsou nejhorší. Devadesátá léta a zvláště jejich druhou polovinu považuji za zlatou éru leteckých simulátorů. A za krále mezi vrtulníky jsem vždy považoval právě HINDa, ačkoliv jsem ho vlastně nikdy pořádně nehrál. Král je mrtev...

Hinda zabíjí pro mě nepochopitelná funkce permanentní smrti a absence možnosti ukládání v kombinaci s ne zrovna malou obtížností hry. To ukládání se sice dá obejít malým podvůdkem (viz Zajímavosti), ale protože cheatuji z duše nerad, tak požitek ze hry byl tímto výrazně ovlivněn.

Tréningovou část hry je možné pochválit. Výcvik obsahuje misi pro každý typ zbraně plus další úkoly, jako průzkum, výsadek vojáků, nebo pouhý navigační let. Znatelně jsem ovšem postrádal nějakou misi na procvičení varovných a obranných systémů, takže jsem musel obětovat první misi v kampani k tomu, abych se s pomocí manuálu naučil, co to na mě bliká a proč na mě Nataša řve.

Hra obsahuje tři relativně krátké kampaně: Kazachstán, Koreu a Afghánistán. Při úspěšném postupu se mi potlačení kazašské rebelie podařilo dokončit za pouhých osm misí. Kampaň se rádoby tváří jako dynamická, takže v případě neúspěšné mise (za předpokladu, že ji přežijete), dostanete jiný úkol. Celý vtip je v tom, že pro kampaň je připraveno mnohem více misí, než těch zmiňovaných osm, takže to na první pohled nevypadá zle. Pokud se ovšem utrhnete z řetězu, a pustíte se na volný lov, je dost dobře možné že v další misi dostanete za úkol zničit to, co jste neočekávaně zničili v té předcházející. Mise jsou prostě předem napevno naskriptovány a o nějakém systému vyhodnocování misí, jako byl Wargen 1 v EF 2000 resp, ještě dokonalejší Wargen 2 v F22 Total Air War, si Hind může nechat jen zdát.

Obtížnost je sice vysoká, ale ne nehratelná, navíc se tu dá nastavit jak realističnost letového modelu tak i přesnost střelby vašich nepřátel. Nicméně jsem zase narazil na nevyváženou obtížnost misí. Možná to je realistické, ale z hlediska hratelnosti to je trochu problém. V kazašské kampani jsem vytuhnul na třetí misi na dost dlouho, ty zbylé jsem ovšem zvládl v relativní pohodě. V té korejské jsem to nakonec po druhé misi vzdal. Snažil jsem se jí marně zvládnout po 4 večery na nespočet pokusů ale nepodařilo se. A když už jsem se nakonec smířil s tím, že misi ponechám nesplněnou a pojedu dál, tak jsem si zapomněl uložit LOG adresář a v té následující jsem to narval do kopce a bylo vymalováno. Frustraceeeee!!!

Před čím se nicméně sklonit musím, a udělali to i tehdejší recenzenti, je letový model Hinda. Sice nedokážu posoudit jestli přesně takhle Hind lítá, ale rozhodně mi hra poskytla velmi uspokojující pocit, když jsem tuhle mrchu konečně virtuálně zkrotil a začal mít dojem, že zvládnu i něco jiného, než jen udržet Hinda ve vzduchu. Každopádně pokud nemáte s leteckými simulátory zkušenosti rovnou zapomeňte, že byste v nastavení zadali realistický mód. Stejně tak na něj zapomeňte, pokud nemáte pedály nebo alespoň joystick, který umí nějak rozumně funkci pedálů imitovat. Na druhou stranu ve chvíli, kdy už budete mít pocit, že to na nižší obtížnost zvládáte, velmi doporučuji ten realistický mód zkusit a zjistit (sice pořád velmi vzdáleně) o čem ta pilotáž vrtulníku vlastně je.

Jak známo Hind je vrtulník dvoumístný (když pominu palubního technika), což autoři obešli implementací počítačového parťáka na pozici střelce. Sice jsem s ním dost dlouho bojoval, ale nakonec jsme našli společnou řeč a musím uznat, že to je řešení funkční. Navíc se kdykoliv můžete do pozice střelce přepnout, i když je potřeba stále vrtulník pilotovat. Zvládnout zaměřování a pilotáž najednou, není úplně triviální, nicméně s přibývajícími zkušenostmi jsem to párkrát i využil. Každopádně lákavou funkcí je kromě standardního multiplayeru i coop, kde si právě můžete mezi sebe rozdělit funkci pilota a střelce. Přiznám se, že bych si to s chutí s někým vyzkoušel.

Z technického hlediska je samozřejmě Hinda dnes těžké hodnotit. Pokud se nepletu, byl snad vydán i patch pro 3Dfx, nicméně GOG verze běží pod Dosboxem, takže graficky to není žádný zázrak a po většinu času koukáte na zelené plochy pod sebou, i když palubka vypadá překvapivě dobře. Pozitivem je relativně živé bojiště, a to jak ve vzduchu, tak na zemi. Kolem vás krouží jak spojenecké MiGy tak nepřátelské F-16, ze země vás každou chvílí ohrožuje protiletadlová obrana a ani pěchota se na vás nedívá jen se zájmem o leteckou techniku. Ke zvukům nemám co dodat, ale příjemným překvapením pro mě byla hudba, kterou navíc GOG nabízí jakou samostatný soundtrack ke poslechu.

Rozložím li tedy Hinda na jednotlivé elementy tak na každém najdu věci spíše chvályhodné, než opačně. Nicméně jako celek to není až taková lahůdka, jakou jsem čekal a kvůli jednomu zvláštnímu designérskému rozhodnutí, mi vlastně trochu zhořkl v ústech.

Jestliže se Redguard inspiroval Tomb Raiderem jak se uvádí i zde v popisu, tak má Tomb Raider trochu smůlu, že to nebylo naopak. Redguard je totiž pro mě velké překvapení, a svůj vzor podle mého názoru znatelně převyšuje.

Bethesdě se podařilo vytvořit vyváženou kombinaci akce a adventury. Základem je kvalitní příběh o pátrání po ztracené sestře (tedy žádná záchrana světa), kde hlavní hrdina vlastně není žádný svatoušek, ale vrah a žoldnéř. To vše se odehrává v bouřlivém období, kdy se místní obyvatelstvo smiřuje s porážkou a invazí císařského vojska. Jak je možné předpokládat, příběh se nakonec trochu zamotá a už nepůjde jen o nalezení rodinného příslušníka. Adventurní složka hry je právě to, v čem Redguard dalece převyšuje Tomb Raidera. Strávíte tu hromadu času leckdy i velmi dlouhými dobře nadabovanými rozhovory, které ale nejsou jen planým tlacháním k prodloužení hrací doby. Skoro vždy se v rozhovoru najde nějaká indicie, která vás může posunout dál.

Stejně tak akční složka má nad Tomb Raiderem navrch. Jestliže s Larou bylo často možné vylézt někam, kam na vás potvora nemohla a odtud bezpečně střílet, v Redguardu na to rovnou zapomeňte. Jedinou zbraní hlavního hrdiny je totiž meč, takže souboje jsou kontaktní a tudíž vám jde v každém souboji o život. Navíc zde nefunguje metoda zběsilého mlácení do klávesnice, naopak je důležitá obrana, správné postavení, trpělivost, sledování nepřítele a vyčkávání na příhodný okamžik k protiútoku. Výhra tak není automatickou záležitostí ale odměnou za dobře zvládnutý souboj. Jediné v čem tedy Lara Cyruse předčí jsou její akrobatické kousky. Tady si sice taky zaskáčeme, občas i zašplháme, ale přeci jen mi to v Tomb Raideru přišlo zajímavější.

Myslím že se také autorům celkem dobře povedlo skloubit víceméně lineární příběh s relativně otevřeným světem ostrova Stros M'Kai. Po ostrově se totiž můžete skutečně pohybovat svobodně a vydat se kam se vám zachce. Nicméně abyste tímto volným pohybem nerozbili příběh, nachází se zde několik lokací, do kterých se dostanete teprve tehdy, když máte potřebnou informaci, nebo předmět. Vše ale funguje poměrně logicky a nenásilně. Stejně tak fungují všechny puzzle a hádanky, i když některé jsou trochu obtížnější.

Jestli mám tedy něco kritizovat, tak jsou to věci, pro mě osobně málo podstatné. Trochu jsem měl problémy se zvukem, ačkoliv dabing je velmi dobrý a hudba skvělá, často jsem se potýkal s technickým bugem, kdy mi zvuk začal chrčet jak při rozbitých reproduktorech. Také jsem se potýkal s krvavými HW nároky, vzhledem k tomu, že jsem Redguarda hrál pod Dosboxem, na které mé staré PC už sotva stačilo. Grafiku hodnotit nehodlám, je to 15 let stará hra, a tak se samozřejmě nedá čekat, že bychom se kochali efekty. Nicméně v některých lokacích jsem se přesto docela kochal, zato většina postav samozřejmě nevypadá nejlépe. Ale grafika je skutečně něco, co je u mě až na posledním místě.

Redguard mi tak poskytl zhruba 40 hodin zábavy aniž bych pocítil nějaký zásadní stereotyp, znudění nebo frustraci. A jestliže bych měl z předmorrowindovského kvarteta Elder Scrolls her vyzvednout jen jednu, bude to právě tato.

This was a triumph
I'm making a note here
"Huge success"
It's hard to overstate my satisfaction!

Popravdě řečeno se mi vlastně k těmto úvodním veršům ústřední písně hry Portal nechce nic dodávat. Přesně vystihují mé pocity. Já vlastně nevím co bych jí vytknul. Příběh je pravda minimalistický ale přesto úžasně táhne a celou dobu jsem byl napnutý jak to vlastně dopadne. A přitom jsem měl pořád hubu od ucha k uchu. Atmosféra prostě perfektní.

Navíc se tu podařilo trefit tu správnou hranici mezi hratelností a obtížností. Člověk tak nemá pocit, že na každým kroku zavaří mozek, ale úplně trivální to také není. Takhle přesně to mám rád. A pro koho to bylo moc lehké, tak tu má pak výzvy a obtížnější verze map, o mapách vytvořených komunitou ani nemluvím.

Grafika mi naprosto vyhovovala, nejsem expert na efekty, takže posuzuji jen celkový dojem a nemám co vytknout. No a hudba a zvuky? Píseň Still Alive si už své ocenění vysloužila a roztomilé žvatlání GlaDOS je dnes také pověstné.

Jedinou výtku tak mám k nesprávně uvedené informaci ve hře, protože " Cake IS NOT a lie!" Portal je totiž sám takovým dortíčkem, úžasným cukrátkem, které se vám rozplyne na jazyku a zůstane po něm blažený pocit a touha po dalším...

A že byl krátký? Zkuste takových cukrátek sežrat půl kila a zaručuju vám, že vaše pocity budou všelijaké, ale určitě ne blažené...

Třetí díl mě docela příjemně překvapil, i možná vzhledem k tomu, že jsem čekal průšvih, který se nedostavil. Bohužel čtvrtý díl mě trochu nepříjemně zklamal, a snad se mi podaří napsat důvody, i když sám si nejsem úplně jistý jestli to celé není důsledek toho, že jsem ji hrál v době, kdy jsem na ní neměl tak úplně chuť...

Kamenem úrazu se pro mě stal tentokrát příběh a to je v adventuře klíčová věc. Ne že by se příběh předchozím dílům nějak zvlášť vymykal. Dokonce mi ani nevadí to lehké sci-fi, které se zde vyskytuje. Vlastně teď, když už znám ten příběh celý, tak mi vlastně ani tak moc nevadí. Tím kardinálním problémem bylo to, že mě v průběhu hry, ten příběh vůbec netáhl. Tři čtvrtiny hry to ve mně vůbec nevyvolalo ten potřebný pocit zvědavosti, jak to bude dál a jak to celé dopadne. Teprve v poslední čtvrtině, jsem nabyl dojmu, že to konečně získává trochu spád.

Hřebíček do rakve pak hře zasadila nastavená obtížnost. Adventurní herní mechanismy mají tu nevýhodu, že často samy o sobě nejsou moc zábavné. Ano občas se tu objeví logická hádanka, kdy se člověk snaží přesvědčit sám sebe, že jeho mozek ještě nepatří do starého železa, a když jí náhodou bez pomoci vyřeší, prožívá pak pocit uspokojení. Jenže zde jsou prostě hádanky, jejichž řešení jsem nepochopil ani poté, co jsem si ho přečetl v návodu. Prostě jsem tedy udělal to co v návodu píšou a šel dál. Děsná zábava. Častěji nastává zákys typu "Co dál?" Bohužel ani zde mi často nepřišlo řešení moc logické a až moc často se řešení nacházelo v jiné lokaci, než ve které jsem zakysl. Takže nejdřív jsem zkoušel zdánlivě logické věci, pak věci nelogické pak aplikace všeho na všechno a teprve potom mi došlo, že řešení bude tedy potřeba hledat jinde. Kombinace netáhnoucího příběhu nelogických hádanek a otravných zákysů vedla k tomu, že jsem se nakonec uchýlil k metodě 2 - 3 pokusy a pak návod. Kdo hrál někdy adventuru podle návodu, ví jaká je to nuda...

Bohužel ani ostatní aspekty hry mě nijak nenadchly. Prostředí je sice fajn, lokace dobré, ale jenom dobré, žádná mě nijak neohromila, nepřirostla mi k srdci, nikde jsem se vlastně nekochal. Ovládání se navrátilo k myši, PCíčkáři by tedy měli jásat, já bych měl tedy jásat! Ale po pravdě řečeno, nevím jestli konzolovatím, i když žádnou konzoli nevlastním, ale některé průchody dveřmi ve hře v kombinaci s debilní kamerou způsobovaly příval nezveřejnitelných nadávek, když George běhal furt kolem dveří a ne a ne vlézt dovnitř. Alespoň grafika, hudba a zvuky byly v pohodě.

Upřímně řečeno jsem sám svým nízkým hodnocením překvapen. Schválně jsem nenapsal komentář hned po dohrání. Nechal jsem to několik dní uležet, rozehrál jsem několik jiných her a řekl si, že se to třeba usadí. Neusadilo. Ta hra mě většinu času prostě nebavila a dohrál jsem jí jen z povinnosti dohrát celou sérii. Víc si prostě u mně nezaslouží.

"Ne moc povedená odbočka z hlavní série The Elder Scrolls..." tak toto byl přesně můj původní dojem, který jsem o Battlespiru měl, než jsem se pustil do jeho hraní. Původně jsem se mu na své cestě za Svitky prastarých chtěl vyhnout obloukem, nakonec se ale tak nestalo a jsem tomu rád.

Možná mě trochu zmátlo označení spin-off, takže jsem byl trochu překvapen, že příběh hry souvisí s příběhem prvního dílu TES série. Každopádně Batllespire příběhem Arénu jednoznačně převyšuje. Nejste tedy žádným šampiónem, který jediný může zachránit svět... Tady jste nováčkem, zelenáčem ve "škole čar a kouzel" pro císařské battlemágy, kde jste se ovšem ocitli ve špatnou chvíli, zrovna když se jeden daedrický lord rozhodl tuto císařskou univerzitu zabrat pro sebe. Jediným vaším cílem je tak dostat se odsuď jakkoliv pryč a pokud možno ještě u toho zachránit svého přítele, se kterým jste uvízli ve stejné kaši. Do jakých rozměrů se příběh rozvine a jak se vlastně propojí s událostmi z Arény, vám samozřejmě v komentáři neprozradím. Pokud se ale náhodou rozhodnete to zjistit, čeká vás spousta docela hezky nadabovaných rozhovorů s rozmanitými postavičkami této hry.

Rozhovory jsou jednou z ústředních činností této hry, nejenom že vás posouvají dále v příběhu, občas vám napoví co vlastně máte dělat a leckdy díky nim vyřešíte i záležitost, kterou byste jinak museli řešit mečem, sekerou, palcátem, kladivem, lukem nebo kuší. Skutečně se občas dá souboji takto vyhnout a to dokonce i ve chvíli, kdy jste už pár ran rozdali. Nicméně abyste mě nepochopili zle, Battlespire je určitě mnohem více akční RPG, než kecací.

Soubojů si tedy zde užijete vrchovatě, někdy více než by bylo zdrávo. Bohužel hra to malinko dle mého názoru přestřelila s obtížností zvláště ve chvíli, kdy si zvolíte nějaké méně akční povolání. I s warriorem jsem toho měl leckdy plné brejle a smrti si užil dosytosti. Svým způsobem by se to ale také dalo označit i za pozitivum, neboť některé situace byly bojem v podstatě neřešitelné, a tak hra samotná mě donutila najít jiný způsob řešení, ať už využití některého kouzla nebo rozhovorem.

Označení spin-off by mohlo i mást v tom, že jde třeba o jiný žánr, než je u TES her obvyklé. Ono to tak není, i když jedna podstatná odlišnost tu je. Každopádně Battlespire je klasickou RPG hrou. Máme tu tvorbu postavy, skoro bych řekl ještě o malinko propracovanější než v Daggerfallu. Je zde hromada výbavy od kouzelných zbraní a brnění, přes oblečení až po různé lektvary, svitky a knihy. Vlastnosti postavy se samozřejmě v průběhu hry vyvíjí, a to jak levelováním, které ovšem probíhá jen a pouze při přechodu do dalšího levelu hry, tak i vylepšováním skillů zavedeným už v Daggerfallu.

Pojďme se teď podívat na ty hlavní odlišnosti od toho, na co jsme v TES sérii zvyklí. Není tu žádná ekonomika, ono by to ani nedávalo moc smyslu, takže žádné zlaťáky a kšeftování. Co najdete je vaše, co nepotřebujete, zahodíte. O systému levelování jsem se již zmínil, tím pádem nějaké grindování tu nemá místo. Ale tou nejzásadnější odlišností je uzavřenost a jistá linearita hry. Rozhodně zapomeňte na to, že se vykašlete na hlavní příběh a přesto tu strávíte v otevřeném světě spoustu hodin zábavy. Takhle Battlespire opravdu nefunguje. O otevřeném světě nemůže být vůbec řeč, každý level je uzavřený "dungeon", jediné co by otevřený svět trochu připomínalo, je pátý level, ale ani ten se nedá považovat za nějaké pískoviště na hraní. Zmínil jsem linearitu, ano je tomu skutečně tak, ale ta linearita by měla být brána v uvozovkách a v poměru např. k otevřenosti a nelinearitě Daggerfallu, ne jako srovnání s těmito pojmy v moderních hrách. Protože i v těch uzavřených dungeonech máte dostatek rozcestí a možností vybrat si směr a tedy vlastně způsob jak se doberete ke konci levelu.

Ani Battlespiru se nevyhnula Bethesdí nakáza zvaná bugy. Bohužel ani dnes 16 let od data vydání si ho nezahrajeme bez několika much a mušek. Nicméně je to situace určitě lepší, než v době vydání. Kromě několik grafických glitchů a zasekávání potvůrek ve stěně, jsem se setkal jen se dvěma otravnými. Poté co zemřete, se hra jakoby automaticky restartuje, x-krát se mi ovšem stalo, že po tomto restartu se ve hře neobjevil kurzor. Musel jsem shodit Dosbox a nahodit hru znovu. Největším problémem je tak kritický bug v pátém levelu, který může způsobit i nemožnost dohrání (více v Zajímavostech). Ale pokud o něm víte a přizpůsobíte tomu herní styl, tak by neměl v dohrání být překážkou.

Dobové recenze hru strhaly hlavně také co se týká grafické stránky. Zvláště neexistující a pravděpodobně i Bethesdou avizovaná podpora 3D karet, byla často trnem v oku tehdejších recenzentů. Vzhledem k tomu, že retro hráči považují příchod 3D za počátek úpadku RPG her, by se to z dnešního pohledu mohlo jevit jako pozitivum. Ale netroufám si pouštět se do nějaké hluboké polemiky v tomto směru. mě se grafika líbila a neměl jsem s ní žádné problémy. Nicméně v otevřených prostorách jsem musel ve hře snižovat rozlišení, neboť to začínalo zle cukat. Nakonec špatná optimalizace byla hře také vytýkána, a v kombinaci s emulátorem to dělalo problémy i mému zastarávajícímu dvoujádru. Hudbu musím každopádně pochválit, hezky dokresluje atmosféru poničeného Battlespiru a ze zvuků bych vyzdvihl hlavně povedený dabing postav, některé rozhovory jsem si tak užil mnohem víc, než kdyby byly jen v textové podobě.

Battlespire není špatná hra a všem fanouškům Tamrielu, kteří ho z nějakého důvodu vynechali, a už se ve světě Skyrimu, Oblivionu, Morrowindu nebo Daggerfallu nudí, doporučuji si sem odskočit. Nicméně jak už to tak v Tamrielu bývá, procházka idylickým parkem to nebude...

Canabalt je další hrou kterou jsem hrál v Android verzi a můžu říct, že je to hra pro telefon jak dělaná. Naopak pokud si jí někdo pořídil v PC verzi např. v rámci nějakého indie balíčku, může být docela zklamán. Hra toho totiž ve skutečnosti zas tak moc nenabízí. Nicméně je ideální hříčkou pro zabití dlouhé chvíle v čekárně na cokoliv. Flash verzi hry si můžete zahrát přímo na oficiálních stránkách.

O nějakém příběhu ve hře nemůže být ani řeč. Nevíte kdo jste, odkud běžíte, kam běžíte ani proč tam běžíte. No vlastně důvod toho běhu se odvodit dá, neboť v tom městě to vůbec nevypadá bezpečně, takže úprk odsud se dá vysvětlit pouhým pudem sebezáchovy. Každopádně hlavní hrdina je mistr světa ve skoku dalekém a cestu ke své záchraně si zvolil po střechách místních mrakodrapů. Cesta to není vůbec bezpečná a tak nakonec vždy skončí smrtí. Jde jen o to, jak daleko se se svým hopsálkem v kravatě dokážete dostat.

Jak už jsem naznačil jediné co máte pod kontrolou jsou skoky, jejich správné načasování a mírně se dá ovlivnit i jejich délka. Rychlost běhu se pozvolna zvyšuje, jedinou možností jak zpomalit je náraz do překážek v cestě (bedny, stoly, židle apod.). Kromě samotného překonávání skoků se musíte ještě vypořádat s dalšími překážkami, jako je bortící se dům, nebo jakási bomba. Střet s ní i jakýkoliv pád ze střechy končí smrtí, hra vám vypíše uběhnutou vzdálenost, o kterou se můžete podělit v online žebříčku, a začínáte znovu.

Pro vypořádání se s některými překážkami je vhodné si zapnout zvuky, ty vás totiž před nimi dokáží varovat. Každopádně ale doporučuji zapnout zvuk kvůli hudbě. Danny Baranovsky je jeden z mála herních skladatelů, jehož jméno si má sklerotická mysl zapamatovala hlavně díky skvělému soundtracku k Super Meat Boy. Ale i zde odvedl dobrou práci a hudba v podstatě tvoří více než polovinu atmosféry hry.

Do videí jsem před časem přihodil fan-filmeček vytvořený ze záběrů z Matrixu, musím říct, že mě to překvapilo, jak to ke Canabaltu pasovalo a dokonce jsem i chvíli na webu hledal, zda skutečně Canabalt nebyl Matrixem inspirován. Pokud by tomu tak bylo, považoval bych ho zatím za nejlepší počítačové zpracování tohoto výborného filmu...

Pokud se vám bude zdát, že citované úryvky pocházejí z vašeho vlastního komentáře, tak podobnost je čistě záměrná...

Už je to více než dva týdny co jsem Bioshock dohrál a hlavou se mi celou tu dobu honí otázka, zda psát komentář, když už tu čtyři desítky jiných komentářů jsou. Můžu k tomu říct ještě něco nového? Myslím si, že ne, ale přesto ani po dvou týdnech mě to úplně v klidu nenechává. Důvodem je právě těch 39 předchozích komentářů, které jsou mnohdy tak naprosto rozdílné, jako by ti dotyční hráli úplně jinou hru. A možná vlastně hráli...

První zásadní rozpor, kterého jsem si při čtení komentářů všiml, je obtížnost. Dočítám se, že hra má nulovou obtížnost díky "nesmrtelnosti" ale i to, že obtížnost je náročná. Co na to já? Obě strany mají pravdu. Pokud bych totiž nevypnul oživovací komory pochybuji, že bych u Bioshocku vydržel do konce, hry bez výzvy mi dlouho nevydrží. Takhle jsem ovšem svůj první souboj s Velkým Taťkou dal asi až na šestý pokus, a říkal si, že jestli to takhle půjde dál, tak to možná taky nedohraji, tentokrát ale úplně z opačného důvodu. Bohužel pokud se nepletu, tak možnost vypnutí komor nabídl až patch. Někdy je opravdu vhodné hrát hry s časovým odstupem. Nicméně místo toho, aby hra pro mě měla z hlediska obtížnosti mírně vzestupnou tendenci, kterou bych kompenzoval upgradem zbraní a plazmidů, tak se mi zdálo že ta tendence je mírně klesající, což potvrdil i závěrečný souboj, který jsem si schválně několikrát zopakoval a ani jednou neprohrál...

Příběh je, zdá se, další velmi rozporuplnou složkou hry. Sami si můžete zde na jedné straně přečíst, že je to dementní slátanina, resp. že lepší příběh v akční hře nezažijete. Netvrdím, že jsem se nad několika věcmi nepozastavil... Proč sakra skoro na slovo poslouchám někoho, kdo se mi ozval ve vysílačce, a koho jsem v životě neviděl? Ale ono se nakonec vysvětlení objevilo, samozřejmě můžeme debatovat o tom, nakolik je důvěryhodné, ale já ho s trochou fantazie beru. Proč si skoro každý z obyvatel zaznamenával své i tajné myšlenky na nějaký magneťák? Není to kravina? A proč i dnes si spousta lidí píše deníčky, kam si často zaznamenává věci, které by otevřeně nepřiznali? A dokonce bych řekl, že právě sorta lidí, kteří se sešli v Rapture, má k tomuto větší sklony, než "normální" populace. No a není mnohem pohodlnější si deník zaznamenávat pomocí magnetofonu, který umí nahrávat myšlenky, než něco psát rukou někam na papír? V tu chvíli mi "magneťáky" přišly jako naprosto v pohodě. Nicméně nemohu zapřít, že pár věcí se mi přeci jen zdálo přitažené za vlasy a sám pro sebe jsem uspokojivé vysvětlení pro ně nenašel. Proto mě příběh neoslnil, neuchvátil a nenechal mě zírat na monitor s otevřenou hubou, jen se mi prostě a obyčejně líbil...

Podmořské město Rapture je pro někoho famózní záležitost v art deco stylu pro jiného těžko uvěřitelný disneyland. Někdo byl uchvácen od první minuty, jiný celou dobu čekal na wow efekt, který se nedostavil. U tak subjektivní záležitosti se těžko můžeme přít, proti gustu žádný dišputát. Mě Rapture nutilo se často zastavovat, rozhlížet se, prohlížet exteriéry i interiéry a přemýšlet o tom, co se tu asi tak dělo a jaké to tu bylo. Rapture mi neustále dávalo dostatek podnětů pro to, abych nechal dál pracovat mou vlastní fantazii. A za to ho musím jednoznačně pochválit.

Možná i právě proto mi průchod hrou trval něco kolem 40 hodin. A nebo právě proto, že jsem se tou hrou loudal mě to tak bavilo? Nevím zda bylo dříve vejce nebo slepice. Ale vím, že naprosto nechápu, jak někdo může Rapture proběhnout za 13 hodin. Proletět Bioshock takovou rychlostí bych parafrázoval asi tak, jako objednat si čtvrt kilový steak z argentinského býka, pak ho rozkrojit napůl, oba ty kusy si narvat do huby a najednou spolknout. Očividně by dotyčnému člověku nebylo dobře, za prvé by měl natrženou hubu, čelist vyvrácenou z pantů, a dva dny by ho bolel žaludek a pokud by se neudávil, tak by nejspíš všude prohlašoval, že to byl jeho nejhorší zážitek v životě. Zatímco my, co si to umíme vychutnat, to považujeme za delikatesu. A tak nějak je to i s Bioshockem. Parádně jsem si ho užil!

Cardinal Quest je taková RPG jednohubka, vhodná pro někoho, kdo nikdy nehrál žádnou roguelike hru a ještě vhodnější pro hraní na mobilu, což jsem přesně učinil. Takže můj komentář vychází z Android verze, doufám, že PC verze se moc neliší, sice jí taky vlastním, ale instalovat a zkoušet se mi nechce...

Příběh stojí za starou bačkoru. Nebudu nic naznačovat, abych zbytečně nespoiloval, ono se ani naznačovat nedá, buď o příběhu pomlčím a nebo ho vyžvaním celý, nic mezi tím není možné. Příběh je totiž podán jednou větou na začátku hry a jednou větou na konci, tím to hasne. Každopádně se jedná o klišé, jakých jsme viděli milión...

Tvorba postavy se omezuje pouze na její výběr: bojovník, mág, zloděj. Nic jinak nenastavujeme, neupravujeme ani nepojmenováváme, vyberem hrdinu a šup do dungeonu. Postava je charakterizována šesti vlastnostmi: Health, Attack, Defense, Speed, Spirit a Vitality. Některé vlastnosti jsou zvyšovány při levelování, což se děje automaticky na základě sbírání zkušeností za zabité potvory. Jiné vlastnosti si zvyšujete pomocí výbavy. Asi bych měl zmínit i to, že postava má i počet životů, konkrétně dva, ale ani jednou jsem zatím nenarazil na možnost, si nějak počet životů zvýšit. Pokud o oba životy přijdete, tak hra samozřejmě končí a začínáte od začátku.

Jednotlivá patra dungeonu jsou náhodně generovaná, kompaktní, relativně malinká. Podle popisu je v PC verzi 10 pater, Android verze končí v osmém. Vaším úkolem je patro vymlátit, posbírat výbavičku, kouzla, najít schody a slézt o patro níž a znovu. Zpět nahoru se již dostat nedá, takže dolů se leze vždy až nakonec. Výbavička se nachází v truhličkách, ze zabitých potvůrek nic nedostanete. Postavu můžete vybavit zbraní, brněním, helmou, rukavicemi, botami a šperkem. Kromě truhliček zde naleznete ještě kouzla jen tak poházená na zemi. Na kouzla je pět aktivních slotů, ostatní si můžete syslit v inventáři, kde ovšem mohou trochu překážet, v inventáři totiž moc místa není, ale ani není moc potřeba. Hra automaticky vyměňuje horší výbavu za lepší, a horší předměty automaticky prodává. Pokud to není jednoznačné, zda je výbava horší (různé vlastnosti), tak nechá předmět v inventáři. Za prodanou výbavu získáváte zlaťáky, které jsou ovšem naprosto k ničemu. (Prý snad bude tato fíčůrka využita až v pokračování hry...). Samo o sobě se to nehraje špatně a skutečně to dokáže ukrátit nějaké to čekání. Hra se navíc dá přerušit a uložit, takže není nutné dopředu přemýšlet, zda budu mít čas na dohrání, což zabere tak odhadem 45 minut.

Obtížnost hry se podle mě odvíjí od zvoleného charakteru. Ačkoliv je samotnou hrou pro nováčky doporučován bojovník, mě se s ním hru dohrát nepodařilo. Zato s kouzelníkem jsem to zvládl hned na první pokus a skoro jsem nešáhl na lektvary, až mi ta nevyváženost obtížnosti přišla do očí bijící. Skoro bych zapomněl, na lektvary máme ještě dalších pět speciálních slotů, takže ty se v inventáři nemotají.

Grafika je záměrně pixlovatá, na mobilu to nevypadá špatně, na PCíčku to ale asi není ono. Zvuky nic moc, ale hudba je výborná, až mě to překvapilo. Suma sumárum, dobrá, hra na ukrácení nudy, která by ale ještě šla vylepšit, respektive dodělat...

Příběh je předvídatelné akční béčko bez špetky překvapení nebo nečekaného zvratu. Rád bych ho přirovnal k nějakému filmu ale na žádný si nemohu vzpomenout. A to je asi to nejlepší přirovnání. Příběh je prostě z kategorie "Shlédni a zapomeň".

Hra samotná trpí hromadou chyb. Nemyslím teď takové ty bugy, kdy to vývojáři mysleli vlastně dobře, jen se to nepovedlo naprogramovat, nebo se tam vloudila chybka. Tady je podle mého názoru dost prvků, které jsou prostě od začátku blbě nadesignovány. Chcete příklady? Prosím...

Ačkoliv některé mise na sebe přímo navazují. Hra vůbec nerespektuje jaké mám vybavení a zdraví. Bez ohledu na to, že mise skončila na opuštěné pěšině ve skalách a další mise začíná na tom samém místě a přímo navazuje, mám najednou defaultní pušku, ačkoliv jsem jí před hodinou nechal v nepřátelském táboře a vyměnil za Dragunova, a tři lékárničky, ačkoliv jsem jich před minutou měl pět.

Součástí hry je i sbírání "Secretů", jakýchsi notebooků, z nichž získáte další informace o příběhu, představují vlastně jakési zprávy z druhé strany. Pokud ovšem nějaký najdete tak se akorát dozvíte, že jste našli secret. Pokud si ho chcete přečíst. Musíte uložit misi, vyskočit do menu, ukončit rozehranou hru, vyskočit do dalšího menu, otevřít menu s uloženými Secrety a nalistovat ten poslední a pak si ho přečíst. No není to drbání levou nohou za pravým uchem? Proč sakra ta zpráva nemůže vyskočit hned? Samozřejmě jsem se na to většinou vykašlal a hrál dál. Secrety jsem si pak četl až když jsem s tím chtěl skončit tedy třeba o dvě mise dál, to vám ale už ty zprávy většinou nic nového neřeknou...

Thellwin popisuje v posledním odstavci svého komentáře jeden z nestupidnějších okamžiků této hry, což byl i důvod proč s tím seknul. Garret pak v diskusi tvrdí, že je to bug, na který použil nesmrtelnost. Pouštím se teď na velmi tenký led spekulací, ale na mě ta situace dělá dojem, že to není bug, ale naprosto zhovadilý záměr. Ano v určité chvíli začnete dostávat jeden zásah za druhým, v pravidelných několikavteřinových intervalech, bez ohledu na to, kde a jak se kryjete. Já se v panice dokonce tryskem vrátil k nejbližšímu baráku, uvnitř jsem sebou flákl na zem takže na mě nebylo odnikud vidět, a přesto jsem pořád schytával zásahy. Taky jsem si myslel, že je to bug, pak mě ale v zoufalosti napadlo, se na to prostě vyfláknout a úprkem pádit do místa, kam mě hra sama naváděla. Cílem bylo kulometné hnízdo na kopci, jakmile jsem tam doběhl, zásahy zničehonic přestaly!!! Následuje ovšem akční pasáž, kdy zhruba dvě minuty musíte bránit toto hnízdo proti nájezdům nepřátel. A tady mi to došlo. Kurňa nechtěli mě oni tímhle přiblblým způsobem připravit o nějaké lékarničky, aby ta následující pasáž, byla trochu obtížnější???

Co mě osobně ale vytáčelo asi nejvíc byl naprosto dementní pohyb postavy. Jako správný "ghost warrior" se plížím vysokou trávou. Přede mnou leží 20cm vysoký balvan. Postava se o něj zarazí a dál ani hnout. No nic jdu do podřepu, že to přelezu. Postava ani hnout. Opatrně se rozhlídnu, jestli mě náhodou někdo nemůže vidět. Vzduch čistý, tak se postavím, že ten kamínek překročím, a nic. Jestli si teď myslíte, že jsem narazil na neviditelnou bariéru, o kterých se už ostatní komentátoři rozepsali dost, tak vás musím vyvést z omylu. Protože když jsem poodstoupil, rozběhl se a skočil, tak jsem tímto atletickým výkonem konečně ten šutřík překonal!!! A to se opakuje skoro při každé terénní překážce (kámen, molo, trubka, deska, apod.) o výšce 10cm a více.

Faktem ovšem je, že opatrné plížení a pečlivé krytí hra moc nevyžaduje. Tím by se sice mohla omluvit má předchozí výtka. Nicméně v mém případě je to naopak výtka další. Někdo tu v diskusi psal že to proběhl asi za 4,5 hodiny a já mu to věřím. Mě to trvalo třikrát déle, ale jen proto, že mě to krytí a plížení prostě baví, i když to hra nevyžaduje. Ale která jiná hra by toto měla vyžadovat, než ta která je na tomto principu postavena a ještě si dá do názvu "Ghost Warrior"...

Nastavení obtížnosti mi taky dvakrát nevonělo. Hrál jsem na střední obtížnost, ale asi jsem klidně mohl hrát na Hard. A to mě vždycky trochu štve, když první průchod hrou můžete bez problému zvládnout na nejtěžší nastavení obtížnosti. Chování AI bylo naprosto nepřirozené, jak už tu několikrát bylo zmíňeno. Někdy jsem odstřelil chlapa v hloučku a ostatní si toho vůbec nevšímali. Jindy jsem to zopakoval z obrovské vzdálenosti a pečlivě ukrytý, a tentokrát mě naprosto nesmyslně okamžitě dostali dávkama ze samopalů. Žádná sláva.

Do hodnocení grafické stránky se radši moc pouštět nebudu. Mě se to docela líbilo ale přece jen jsem to hrál na mé 5 let staré sestavě, takže toho měla plný brejle. Jen snad zmíním trochu zvláštní optimalizaci. Když jsem si totiž nastavil skoro na všem vysoké detaily, tak se mi podle FRAPSu frame rate pohyboval kolem 15fps. Kupodivu to bylo pořád plynulý a při tomto nastavení jsem to i celý dohrál. Když jsem ovšem detaily výrazně ořezal, tak FRAPS se dostal někam k 18 max 20fps ale grafická podoba byla nesrovnatelně horší...

Hudební stránka mi přišla docela povedená, akorát jsem si nezvykle často uvědomoval, že tu ústřední melodii jsem už slyšel mockrát. Takže tý hudby by tam mohlo být více a mohla být rozmanitější. Přece jen, když si člověk hraje na odstřelovače, nějaké hudby by si ani neměl všimnout...

K celkovému hodnocení bych měl asi zmínit multiplayer, ale já ho moc nehraju a tady jsem ho ani neměl chuť zkoušet, takže mé hodnocení se týká čistě singleplayerové části.

Co dodat. Kdybych to koupil za plnou cenu, tak si teď rvu vlasy, ale za ty dva dolary, co jsem za to dal, to zas nebyla tak hrozná koupě...

Třetí pokračování v sérii se sice na první pohled tváří jen jako trochu faceliftovaný další díl, ale ve skutečnosti je to vlastně úplně jiná hra a nejenom to, dokonce je to i jiný žánr. Pokud první dva díly se daly zařadit do žánru logických her, tak tenhle tam jednoznačně zařadit nejde, primárně je to totiž real-time strategie. Což o to, to samo o sobě není nic špatného, navíc i předchozí díly se strategickými prvky hodně koketovaly, nicméně pokud někdo předchozí díly hrál a znovu čeká, že si sedne s kafíčkem k PC a v klídku si tu bude šmejdit po síti, tak může být trochu vyvalený, co že se to ksakru děje...

Pokud v minulých dílech bylo největším nebezpečím to, že uděláte něco blbě, tak tady je největším nebezpečím to, že neuděláte nic. Trochu to samozřejmě přeháním, ale skutečně se tu nějak extrémně rozmýšlet a hledat tu správnou strategii nedá. Buď vám vyprší časový limit, ale častěji podlehnete útokům AI hackerů a nebudete schopni level dokončit. Hra pak, alespoň v mém případě, probíhala tak, že jsem každý level, než se mi ho podařilo úspěšně dohrát, opakoval několikrát a na papír jsem si musel poznamenávat postup, jak na to jít, abych při opakování levelu neztrácel čas rozmýšlením již objeveného.

Co bohužel nemůžu pochválit je nastavení obtížnosti. Jakožto pokořitel obou dvou dílů jsem si hrdě navolil obtížnost "medium" a první "Game Over" jsem zažil už v tutorialu!!! No dobrá přepínám na "easy" a po absolvovaném tutoriálu spouštím první level. Přesto po několika marných pokusech naprosto nechápu jak tento level dohrát. Hned první level totiž obsahuje 30 minutový limit na dohrání a je to docela fofr. Teprve když jsem shlédnul gameplay na youtube tak jsem se začal chytat. Na diskusním fóru hry se za nejtěžší považuje level 4, sice mi to zabralo několik pokusů, ale tentokrát už jsem jednoznačně věděl co a jak dělat, a těch několik pokusů jsem potřeboval spíš na to, že jsem občas někde nějaký detail přehlídl, nebo nevzal v potaz. Zbylé tři levely z celkových sedmi byly pak hračkou. A to je přesně to co kritizuji! Ne to, že mě vypekl tutorial na střední obtížnost, ale že mi nejobtížnější ze hry přijde první level a poslední tři naopak nejlehčí. Ta křivka by měla být přesně obráceně!

Co se týká ovládání tak autoři opustili koncept zadávání textových příkazů, nejspíše ve snaze hru více zpřístupnit, a předělali interface do myšoidního ovládání. U mě to sice trochu ztratilo na atmosféře, ale nijak extrémně mi to nevadilo. Trochu více mi vadil příběh, který mi přišel nemastný, neslaný prostě mdlý. Je to jakási rozplizlá biografie Briana Spencera, které se ovšem vlastně vůbec nepodařilo ve mě vyvolat nějaký dojem, proč ve hře dělám to co dělám. Naopak atmosféru znovu zvedá skvělá hudba. Grafika je sice stále statická, ale o něco malinko mi přišla hezčí, než minule, akorát jsem měl problém s některými rozmazanými texty, ale naštěstí nebyly důležité. Navíc to může být dáno mým 19'' monitorem, když už dneska je všechno 16:9.

Zvláštní ovšem je, že přes to všechno, mě těch deset hodin nakonec docela bavilo. Asi se nad sebou budu muset zamyslet...

Z různých zdrojů a dlouhá léta jsem poslouchal jak 3D grafika sérii Broken Sword ublížila. Bylo to takové hráčské antihype, kterému jsem ochotně podlehl a nechal si na poslední dva díly zajít chuť. Možná uplynul ten správný čas, možná ten bubák, kterého jsem se bál, nabyl obřích rozměrů, každopádně žádná katastrofa se nekonala a těch 14 hodin s Georgem a Nicol jsem si výborně užil.

Osobně bych dokonce třetí díl šoupnul pocitově o malinko výš než díl druhý a to díky příběhu, který mi přišel takový ucelenější, u kterého jsem snad ani jednou nekoulel očima v sloup, co že je to za trapárnu. Nakonec příběhy v této sérii nejsou žádnou přehlídkou scénáristického nebe. Jsou relativně dost jednoduché, prvoplánové a náročnějším hráčům mohou přijít i trapné. Mě osobně to nevadí, beru to tak a nečekám nic víc, nicméně u druhého dílu jsem byl i já několikrát v rozpacích. To se mi zde vlastně nestalo.

Co mě naopak výrazně zklamalo byla naprostá absence vtipných poznámek při nesprávném používání předmětů z inventáře. Tímto byl právě první díl slavný a myslím, že nejenom mě bavilo zkoušet všechno na všechno, a čekat co mi na to George poví. Tady je bohužel pár standardních nemastných neslaných odpovědí a ačkoliv si až do konce nesete inventář plný kravin, tak žádnou zábavu si s nimi neužijete.

A co to zpropadené 3D? Já vám teda povím, že s ním nemám absolutně žádný problém. Náhodou mě se ta grafika líbila, ano není to ta krásně malovaná 2D grafika, ale je to krásně malovaná 3D grafika. A když se mi pod gamepad dostala poprvé Nicol, lehce neslušně jsem si u monitoru obdivně hvízdl. :-)

Cože on to hrál na gamepadu? Ano, dámy a pánové, hodnocení ovládání v mém případě bude rozporuplné. První šok přišel ve chvíli, když jsem zjistil, že hra vůbec nespolupracuje s myší. Musím říct, že to pro mě byl kámen úrazu, a i když jsem nelenil a upravil si ovládání na klávesnici k obrazu svému, neustále jsem první půlhodinu hraní hrabal po myši abych George donutil někam dojít, samozřejmě bezúspěšně. Nakonec jsem vytáhl ze šuplíku gamepad a víceméně bylo po starostech, on totiž i interface hry je vytvořený tak, že přímo tomu hraní na gamepadu nahrává, a hra vám vlastně sama napovídá jaké tlačítko máte zmáčknout. Krkolomnější zůstalo sice ovládání pohybu postavy, ale problémem se to stává jen v několika akčních pasáží hry, kdy lítaly kolem počítače sprosté nadávky, ale nakonec jsem to já i počítač ustál.

A co ty zpropadené bedny? No jsou tam, to nezapřu. A je jich tam dost to taky nezapřu. Je to vážně trochu škoda. Protože, ne že by se ve hře neobjevovaly i jiné a docela povedené hádanky, ale pokud se nepletu, tak žádná z nich se neopakuje, kromě beden. Ty se opakují snad ve všech lokacích. Ale jinak s řešením bednových puzzlů jsem problém neměl, není v tom celkem nic záludného, ovládat se to dá, nijak extrémně dlouho to netrvá, takže z hlediska hratelnosti to není žádný velký vopruz.

Suma sumárum třetí díl podle mého názoru sekunduje prvním dvoum celkem zdařile. Není to hra, která by strhla adventurní svět, ale rozhodně to není hra špatná.

Hrát nebo nehrát? To je oč tu běží... Zvlášť pokud máte povědomost o existenci Trackmanie Nations Forever, což je mladší, lepší a nablýskanější sestřička této hry, která je k dispozici také zadarmo.

Mám li tedy odpovědět na otázku položenou v úvodu, řeknu asi toto: Pokud chcete hrát multiplayer, tak tuto verzi NEMÁ smysl hrát! Tak a pokud jste si alespoň přečetli popis hry, tak nejspíš čekáte, že teď udělám velkou tečku, full stop, konec, šlus, ende... Protože co jiného než multiplayer bychom měli hrát u hry, která byla přímo vytvořena pro mistrovství světa v multiplayerovém závodění? Tak já vám tedy to tajemství prozradím. Budeme TRÉNOVAT a bude to veliká zábava.

Tak a je to venku, Crash se naprosto zbláznil. Trénink je přece pot, slzy, krev a dřina ale rozhodně ne zábava! Zábava to jsou přece závody, radost z výhry, smutek a naštvání z prohry, atd. Ale už starý Komenský blábolil něco o škole hrou a v Nadeu to nejspíš zaslechli, a vytvořili trénink, který se ovšem vlastně tváří jako závody.

Pojďme se tedy na to trochu podívat. Čeká nás třífázový trénink pro začátečníky, pokročilé a experty. V každé fázi absolvujeme 30 tratí s postupně zvyšující se obtížností. A na každé trati můžeme získat čtyři medaile: bronzovou, stříbrnou, zlatou a konečně zelenozlatou medaili autora a o ty tu právě jde. Získat bronzovou nebo stříbrnou je v podstatě hračka. Na zlatou medaili to už chce trochu soustředění a rychlosti. Ale věřte mi že získání Nadeo medaile na některých tratích nebude žádná projížďka ordinací v růžové zahradě. A to říká maniak co má kompletní sadu Nadeo medailí jak z TMNF tak i v United kampani TMNU.

V každé fázi se totiž našla minimálně jedna trať, na které jsem si i já, protřelý trackmaniak vylámal zuby. Možná stárnu, možná už nejsem tak ve formě a nebo jsem do toho nedal takové srdíčko jako u jiných Trackmanií, ale z této hry kompletní sada medailí tedy nebude. Vrcholem se pak stala trať I-6, kde pro získání nejenom Nadeo ale i zlaté medaile musíte provést skok s výkrutem do U-rampy v zatáčce a provést ho tak dokonale, abyste se dostali do horního výjezdu z rampy. A celé to v podstatě závisí na naprosto dokonalém úhlu najetí na odrazový můstek. Po několika stovkách pokusů jsem to nakonec bezúspěšně vzdal. A přitom to vypadá tak jednoduše.

BTW pokud je někdo detailista a v popisu si přečetl, že hra obsahuje 100 tratí a zároveň umí vypočítat, že 3x30=90, asi se bude ptát, kde je těch zbylých deset. Ty tratě tu skutečně jsou, ale nejsou přístupné přímo z menu. Pokud ovšem přes "Browse Track" otevřete vestavěného "průzkumníka" a vyskáčete o pár adresářů výše, najdete kromě složek Beginner, Advanced a Expert i složku "Pro". A jak asi tušíte, zde je těch zbylých deset tratí, na kterých si můžete svou sbírku medailí ještě rozšířit, což velmi doporučuji, tratě jsou to docela zajímavé. Proč není v menu na ně přímo odkaz, na to se mě neptejte...

Jak už jsem na začátku naznačil, online hraní moc smyslu nemá. Sice se stále dá připojit na spoustu serverů. Dokonce se na některých z nich i závodí. Ale s nepřebernou nabídkou verze Forever se to absolutně nedá srovnávat. Nicméně Trackmania Nations má i po letech stále co nabídnout, zvlášť pokud toužíte po těch barevných placičkách. A vzhledem k tomu, že je to freeware, tak vás to nic nestojí . No teda vlastně skoro...

WARNING
Ne o peníze tu teď nepůjde, hra je skutečně zdarma. Ale musím na závěr připojit jedno důrazné varování. Nevím, zda existuje i nějaká "nezávadná" verze, já tu svou mám na disku už několik let, a už si nepamatuji, kde jsem jí stáhl. Ale součástí mé instalace je i antipirátská ochrana StarForce. Jestli teď čumíte jak tele na nový vrata, tak čumíte úplně stejně jako já. Proč proboha někdo připojí ke hře, která je od počátku koncipována jako freeware, antipirátskou ochranu proti kopírování, a ještě navíc ochranu toho nejhnusnějšího kalibru. Navíc je to samozřejmě verze poplatná době vydání hry, takže instalace na moderní systémy způsobuje problémy a je potřeba trochu googlit, aby člověk StarForce přepral a hru rozchodil. Pokud tedy máte k tomuto softwarovému paskvilu nepřekonatelný odpor, musím vás, ač nerad, před instalací Trackmanie Nations varovat.

ENGINE ON
TAXI TO RUNWAY 24 - LINE UP - CLEAR TO TAKE OFF
UNDERCARRIAGE UP
AUTOPILOT ENGAGE

Vítejte pilote
Jmenuji se EF2000 a ráda vás provedu vaším prvním letem. Doufám, že základní výcvik máte úspěšně za sebou, nejsem totiž žádná hračka pro malé děti. Prosím prostudujte si Letovou příručku! Vím že má skoro 300 stránek, ale nemusíte jí číst celou, hlavně se věnujte popisu ovládání, ostatní se naučíme v pokračovacím výcviku. Vzlet už jste zvládl, nyní nacvičíme přistání a tankování za letu, poté se budeme věnovat zbraňovým systémům a na závěr krizovým situacím. Pokud vám zbude trochu času, můžeme spolu absolvovat několik cvičných letů. Tak hodně štěstí.
***
Pokračovací výcvik jste zvládl dobře, i když ta porucha hydraulického systému vám dala zabrat. Čeká nás naše první mise pilote. Rusko zvyšuje svou aktivitu v oblasti Pobaltí, musíme se tedy přesunout do Skandinávie a čelit jejich agresi. Nebojte společně to dokážeme. Nezapomeňte, že nejste na palubě sám, máte tu mě. Neunavujte se s letem po trati, ten zvládnu kompletně sama, a mějte na paměti, že vám mohu pomoct i v soubojích. Nicméně zbraně musíte ovládat sám.
***
Máte za sebou křest ohněm pilote, ale vedl jste si dobře. Musíte ovšem upevnit disciplínu, a stát se součástí týmu. Vaše následující mise vyžaduje dokonalou spolupráci se svými křídly. Prosím věnujte pozornost ovládání komunikačních systémů. Síla a schopnosti vašich wingmenů se budou hodit. A nezapomeňte že nad námi bdí AWACS! Nebojte se přivolat si pomoc, když to bude potřeba.
***
Zvládl jste to, gratuluji vám. Máme před sebou poslední přistání, prosím převezměte řízení. Je už zbytečné vám připomínat že po čtvrté zatáčce musíte stroj usadit do ILS paprsku. Hlavně nezapomeňte vysunout podvozek. Bylo mi ctí pilote. Na shledanou.


AUTOPILOT DISENGAGED
UNDERCARRIAGE DOWN
CLEAR TO LAND
RUNWAY VACATED
ENGINE OFF

------------

Snad se mi alespoň trochu podařilo navodit atmosféru jednoho z nejlepších vojenských simulátorů na PC. Dnes nás už samozřejmě neoslní grafika, ale tehdy to byla bomba. Také nároky na hardware byly v době vydání krvavé a většina tehdejších recenzí se o tom nezapomněla negativně zmínit. DID se navíc podařilo trefit tu správnou hranici mezi hrou a leteckým simulátorem. Ovládání tak není úplně triviální, využití najdou skoro všechny klávesy na klávesnici a to nesmíme zapomenout na kombinaci kláves se SHIFT a ALT. Manuál má tak skoro 300 stránek a hra dokáže skutečně navodit dojem realističnosti. Na druhou stranu je to pořád ještě hra a pokud jste jenom trochu zasaženi virtuálním létáním, nemusíte projít dlouhým výcvikem, abyste s tímto strojem vzlétli nebo přistáli. Nakonec co si budeme povídat, když jsem se k EF2000 dostal poprvé, žádný manuál jsem neměl a přesto netrvalo dlouho a absolvoval jsem své první tankování za letu a úspěšné souboje.

Pokud se ale má něco u této hry vyzdvihnout, tak to byl systém WARGEN na generování misí. Tento systém přinesl totiž výborný základ pro tzv. dynamickou kampaň, kdy mise nejsou předem jednoznačně nalajnovány, ale systém je generuje a to v závislosti na vývoji konfliktu včetně vyhodnocení úspěšnosti absolvovaných misí. Toto bylo dovedeno pak skoro k dokonalosti ve verzi EF2000 SE s datadiskem TACTCOM. Hra tak skutečně připomíná živý konflikt a dynamická kampaň v této verzi je ještě dnes považována za jednu z nejlepších v historii počítačových leteckých simulátorů.

Pokud si tedy chcete čichnout k některému simulátoru zlaté éry konce 90. let, EF2000 (ideálně VE verzi s datadiskem TACTCOM) mohu vřele doporučit.

Ach jo zase ten registrační formulář... Název společnosti... samozřejmě "Crash Lines".
...
Ne já nechci růžový autobusy, opravdu ne! Ukažte co tam máte za barvy ... no dobře třeba tuhle zelenou, ne... ne, tuhle modrou, děkuji.
...
Sakra koukám tady na sebe do zrcadla, ten plešatící pán v kvádru to jsem já? To bude asi tím stresem. Ale na to teď není čas.
...
Cože? Vy mi půjčite do začátku jen 100 tisíc babek? Ale já tady rozjíždím dopravní společnost, kterou Amerika ještě nezažila a Evropa nikdá nezažije, rozumíte? Cože 10% úrok? Cha dejte to sem, kde to mám podepsat, za pár let si tu vaši banku koupím i s tím parkem co máte vedle baráku...
...
Jasně jsem vám řekl, že vozím jenom uhlí, žádný zrní, na to si najměte tamty převozníky ze Smith & Louda Company. Moment, co jste to říkal, pokud to dovezu do měsíce, tak dostanu dvojnásobek? Tak to si plácnem...
...
Co mi sem lezete? Jakej Road Crash? Jakejch 25 mrtvých na železničním přejezdu? Sakra vidíte tu horu nevyřízený pošty a objednávek? Co mě votravujete s nějakejma mrtvejma? Máte už ten výkaz zisku za poslední měsíc? No tak koukejte padat...
...
Haló? Dobrý den pane Smith, jak se má pan Louda? Cože nemáte hotovost? Bankrot? No vlastně proč ne, ano koupím vaši společnost. Pět miliónů?... Není to moc? .... Já vím, že máte ty lukrativní pozemky, letiště v Gordon City by se mi hodilo, dobrá, pět miliónů...

---

Myslím, že nemá smysl pokračovat. Transport Tycoon to všechno začal, Deluxe verze krásně rozvedla a fanouškovská komunita s Open Transport Tycoon Deluxe dovedla k dokonalosti. Takže stahujte a bavte se alespoň tak dobře jako já!

Vynikající božská hra, na kterou mi nestačí ani procentní stupnice... ovšem za jediného předpokladu - že se nás u počítače sešlo víc! Ve 4 lidech na Amize, to jsou nezapomenutelné zážitky...

Bohužel samotného mě to nikdy moc nebavilo.

Tahle hra z vás neudělá Kostěje nesmrtelného ověšeného desítkou zbraní, ani pilota nejmodernější stíhačky, nebo snad boha ovládající národy a civilizace. Ale pokud si dokážete představit, že si uvaříte kafe, sednete si k počítači a z pohodlí své židle začnete pozvolna odkrývat tajemství ukrytá v počítačové síti, je zde docela slušný předpoklad, že by vás toto pokračování hry Hacker Evolution mohlo bavit. Druhým předpokladem zábavy je také fakt, zda dokážete zapnout svou fantazii, obejít se bez 3D grafiky, všech těch pixel shaderů a antialiasingu a vystačit si v podstatě s pouhým textem. Grafika hry je totiž skutečně minimalistická, což podle mého názoru není na škodu. Nakonec můj emailový klient, příkazový řádek, nebo textový editor (MS Office 2010 naštěstí nemám...) taky vypadá už léta stejně.

Znovu se tedy vžijete do role bývalého agenta Briana Spencera a vyzvete umělou inteligenci na souboj mozků v disciplínách pozornosti, logického uvažování a trochu i té strategie. Příběh sice obsahuje reálie i z prvního dílu, ale v podstatě na něj nijak nenavazuje a je to samostatná epizoda. Nemůžu říct, že bych z něj byl nějak odvázaný, upřímně řečeno, po pár měsících od dohrání mám problém si ho vlastně vybavit. Bohužel velmi jasně si vybavuji poslední level a to v tom negativním smyslu. Asi jsem moc konzervativní, když si myslím, že by měl příběh gradovat. Zde jsem se toho nejenom nedočkal, ale spíš jsem nevěřil vlastním očím, a říkal si, jestli si ze mě autoři nedělají bžundu.

Vlastní hra spočívá v zadávání několika příkazů, troufnu si říct, že jich není víc než 30 a některé nejspíš za celou hru nepoužijete, nicméně ano, příkazy se musíte naučit. Pokud někdo alespoň minimálně čichnul například k DOSu, nebo někdy napsal něco smysluplného do příkazového řádku, rozhodně nebude mít problém. Hráč skutečně nemusí být programátor, aby mohl hrát tuhle hru. Navíc s naučením těch nejdůležitějších příkazů pomohou úvodní levely sloužící jako tutorial. Mnohem důležitější je pozornost a trpělivost při prohledávání veškerých zpráv, hledání jakýchkoliv důležitých stop (IP adres, emailových adres apod.), využívání zdrojů (exploitů, peněz) a pečlivého sledování Trace, což je jakási vaše stopa na síti, která nesmí překročit 100%. Ano není to žádná akce, žádný spěch, ale pomalé a důkladné pátrání v informacích.

Na druhou stranu k dohrání hry nemusíte mít mozek Einsteina, většina puzzlů je velice primitivních a na první maximálně druhý pohled zřejmá, takže milovníci záseků si zde neužijí. Strategická složka hry taky není nijak záludná, znovu je to spíš o pozornosti a neplýtvání svými zdroji, žádnou záludnost nečekejte.

Hacker Evolution: Untold je mix lehké logické hry se strategickým nádechem a docela dobrou atmosférou, kterou dotváří skvělá hudba. Určitě není hrou pro masy, ale své publikum, do kterého jsem se zařadil i já, si už našla.

Datadisk Silent Threat již tak neoslnil jako původní Freespace. Výsledný koktejl není sice namíchán zásadně špatně, ale nemá v sobě ten oslnivý nádech, kterým by mě připravil o střízlivý pohled na hru. Nicméně akční vesmírný simulátor je to pořád výborný a i zde jsem po některých úspěšně splněných misích těžce oddychoval svírajíc joystick ve zpocených rukách. Musím ovšem zdůraznit to slovo "některých", jiné jsem totiž dohrál po pár minutách aniž bych se dostal na provozní teplotu. Nevyváženost obtížnosti jednotlivých misí tak je ve hře až nepříjemně patrná a závěrečná mise se skoro nezničitelnou lodí (a to i na obtížnost Easy!) a neustále se respawnujícími nepřáteli je opravdu hřebíček do rakve.

Z příběhu mám docela rozporuplné pocity. Kladem totiž je už to, že datadisk vůbec nějaký příběh obsahuje. Taky jsme se mohli dočkat jen několika samostatných misí jako u mnoha jiných datadisků. Příběh sám o sobě dokonce není nezajímavý. Přesto mi nedokázal poskytnout ten hnací motor jako v originální hře. Příběh je zde podáván jen formou brífingů a zpráv a musím upřímně říct, že mi skvělé cutscény z Freespace hodně chyběly.

Bez ohledu na výše uvedené výtky jsem zde ale strávil dalších 14 hodin mezi Terany, Vasudany a Shivany, z nichž většina se vyznačovala skvělou hratelností a o tom to nakonec je.

115 hodin, přesně tolik času jsem potřeboval na dohrání hlavní dějové linie Daggerfallu. A většina toho času byla neuvěřitelná RPG zábava. Nešel jsem samozřejmě jen po hlavním příběhu, ale ve skutečnosti toho zbylo ještě hodně, co jsem z Daggerfallu neviděl. Daggerfall se skoro spíše žije než hraje. Odkaz na můj herní deník už DJ zveřejnil na nástěnce, takže tam si každý může přečíst podrobnosti. Daggerfall má jednoznačně co nabídnout i dnes a pokud bych měl vyzdvihnout jen jednu věc, bude to jednoznačně výborný příběh, plný zamotaných vztahů královských rodin, který vás neustále žene vpřed.