The Elder Scrolls: Arena

První TES jsem zkusil rozehrát hned několikrát, ale nikdy to moc slavně nedopadlo. O moc jiné to nebylo ani se současnou rozehrávkou, kterou jsem záhy po startu odložil a vrátil se k ní až po 4 letech. Původní nadšení se ovšem poměrně rychle proměnilo v rutinu a posléze už jen v povinnost. Na počátku jsem se totiž dopustil hned několika zdánlivě drobných chyb, které se ovšem postupně nasčítaly, a o zbytek už se postara sama hra.

Základní chybou byla představa, že Arena bude po obsahové stránce jen o něco ochuzenější Morrowind. Propracovaný svět třetího dílu přeci musel vyrůst na nějakých solidních základech, a kde jinde tyhle základy hledat? Základy jsem našel, ale ohlodané doslova až na onu pověstnou kost. Působí to až úsměvně, když si uvědomíte, na čem jsou TES postaveny. V základu jsou ty hry totiž identické a jen se na ten základ nabalují různé drobnosti, ovšem důležité drobnosti ... tedy alespoň pro mě. Druhou chybou byla volba povolání, kdy jsem jako barbar mohl jásat jen několik levelů, než mě zařízla různá omezení hry. Ale pojďme si nyní tu cestu přerodu od nadšení k povinnosti projít.

Úvod v Imperiálním vězení nevybočuje ze standardů TESů, ale není vězení jako vězení ;) Imperiální vězení v Areně je docela tuhý oříšek, který mě poměrně slušně vyškolil v základech hry. Než jsem se nadál, stál proti mě první goblin a začal boj s časem! Nejprve jsem hledal, jak zbraň vytáhnout a poté jsem přemýšlel, jak jí použít. Mezitím jsem párkrát natáhl bačkory. Nakonec jsem goblina vítězoslavně skolil a šermování myší se mi vskutku zalíbilo, obzvláště pak zjištění, že svou roli tu hraje i směr úderu. Pomalu jsem si proklestil cestu pár dalšími místnostmi, ale bez ohledu na mé šermířské umění jsem přeci jen inkasoval dost ran, takže bylo na čase pořešit léčení.

Nejjednodušší formou léčení je samozřejmě spánek, ale to se snadno řekne. Můj první pokus skončil po pár hodinách přepadením a nejinak tomu bylo i při dalších pokusech. Intervaly přepadovek se různily a zdraví mi díky tomu navíc nerostlo, ba naopak, každý další boj mě více a více oslaboval. Něco tu nehrálo. Chvilku jsem bloumal po odkryté části mapy a přemýšlel, co s tím, když jsem se najednou otočil a za mnou stál další protivník! Bezva, on je tu i (re)spawn. Během marného pokusu o boj jsem si všiml jakýchsi výklenků ve zdi a napadla mě poněkud podlá taktika. Jenomže tím jsem objevil mnohem více. Potvory totiž neumí překročit sebemenší schůdek, natož se drápat někam nahoru. Kolikrát přitom ztratí i chuť útočit a jen se motají kolem. Je to spolehlivější, jak pokusy o zaseknutí potvory o roh zdi nebo nějaký objekt v místnosti (stůl apod.). Tyhle výklenky mi pak odhalily ještě jedno tajemství - na vyvýšených místech se dá bezpečně přespat. S těmito znalostmi už pro mě byl zbytek vězení hračka.

Během jednoho ze spánků mě navštívila kouzelnice Ria Silmane v jakési podobě ducha. Ria dříve bývala učedníkem jistého Jagarna Tharna, jenomže z něj se vyklubal zloduch světového formátu, který uvěznil současného císaře kamsi do jiné dimenze a sám se pasoval do role vládce Tamrielu. Riu pak za její vzpurnost popravil. Abych Tharna porazil, musím najít 8 kousků legendární Staff of Chaos a pak ... a pak se prostě uvidí. Mno, takže hlavní zápletku hry bychom měli a hurá do portálu a pryč odsud!

Portál mě vyplivnul v provincii Skyrim, konkrétně ve městě Riverwood a musím říci, že jsem zůstal chvilku stát a civět. Přede mnou se najednou objevilo krásně vymodelované a hlavně živoucí město, kde svou roli hraje i denní doba. Do toho na pozadí hrála podmanivá hudba. Při zmínkách o Areně se dočtete o generovaném obsahu hry, ale to neplatí absolutně. Města jsou vskutku atmosférická a jejich vzhled dokonce odráží příslušnost ke konkrétní provincii. Na jihu vás čekají prosluněné oázy a na severu budete po většinu dne bloumat mlhou. O nic méně úchvatné jsou i exteriéry za městskými branami, byť ty už jsou náhodně generované. Venkovní mapa v okolí měst/vesnic je v podstatě nekonečná, takže pro cestování mezi lokacemi se musí používat fast travel, přičemž k dispozici je komplet celý Tamriel.

Jenomže tohle vše je jen kulisa. Ve městech brzy přijdete na to, že možnosti rozhovorů s NPC jsou omezené, a v takové hospodě se s vámi baví třeba už jen hostinský. Místní úkoly jsou na jednu brdo (navíc časově omezené), takže mě to po chvilce přestalo bavit a rozhodl jsem se jít přímo po příběhové lince. No a tady se to právě začalo kazit. Struktura hlavního úkolu jede podle jednotného mustru, kdy v jednom dungeonu hledáte nejprve vodítko, které vás poté navede na dungeon s příslušným kouskem hole (v každé provincii je jeden a příběh končí v Cyrodiilu). Většina těch dungeonů jsou rozlehlé několikapatrové lokace a čím je dungeon těžší, tím méně pokladů v něm najdete - ono je to ve skutečnosti jedno, protože loot je v Areně generický. Tím pádem jakýkoliv podrobný průzkum dungeonů postrádá smysl, protože krom bojů tu není vůbec nic. Jen občas narazíte na nějakou hádanku.

Jako barbar jsem měl zprvu navrch, ale čím dále jsem se dostával, tím to bylo horší. Základem úspěchu je přitom co nejrychlejší nalezení místa pro bezpečný odpočinek (ne každý dungeon takové místo má). I na bezpečném místě však může k přepadení dojít, ale to je dáno tím, že v některých dungeonech je v místnosti více potvor najednou, avšak v danou chvíli je aktivní jen jeden typ. Ten druhý se objeví po nějakém čase (s oblibou vám pak vpadne do zad) nebo právě během spánku. Vyčištěná místnost tedy není automaticky zabezpečená! V příběhových dungeonech se spawnování potvor nevyskytuje, nicméně dungeony se v Areně chovají obecně tak, že každé patro se po opuštění kompletně resetne, což je potřeba mít na paměti. Příběhové dungeony jsou navíc designované ručně, ale autoři si u nich nijak nelámali hlavu s obtížností, která je podivně mixovaná napříč celým hlavním úkolem. Krom potvor navíc čelíte i různým bugům (zásahy kouzlem přes stěnu a jiné chuťovky).

Hra neustále tlačí na pilu a postupně ten tlak zvyšuje. Dá se tomu přizpůsobit, ale nesmíte si udělat v hraní pauzu, což se mi bohužel stalo a měl jsem pak velký problém se do hry opět vrátit. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak nesmyslně našponované to je. Časem jsem doslova sváděl tuhý boj o každou místnost. Kolikrát jsem přitom ani nevěděl co a odkud mě zabilo. V posledních dvou dungeonech jsem nakonec podlehl a začal jsem využívat lektvary, což ty problémy zmírní, ale vyslovený zázrak to také není (předtím jsem lektvary nebral, protože to zabírá cenné místo v inventáři). Levelování hrdiny pro mě nemělo očekávaný efekt a v ruce jsem třímal ebonitovou katanu, kterou jsem si koupil už na počátku hry. Občas se hodil i luk, ale tím mé možnosti hasly. Vpřed mě začala hnát spíše povinnost - povinnost Arenu dohrát. Vskutku jsem si nakonec oddychl. No jo, ale teď jak se k tomu postavit? Hra se holt vyvíjela jinak, než bych čekal, ale celý problém nastal až ve chvíli, kdy mě hra začala sama ubíjet namísto toho, aby mi poskytla smysluplný obsah, nebo mi alespoň poskytla možnost si oddychnout. A tady přichází na řadu Morrowind. O co je vlastně TES III jiný?

Je to v těch dalších vrstvách, které jsou na základní kostru Areny nabaleny, tedy v možnostech dalšího vyžití. Je vcelku jedno, že řadu rozhovorů za chvilku zase zapomenu, nebo že nevím, který úkol v cechu Bojovníků byl první, popřípadě která kniha popisuje Tribunal, nebo že obchody překypují vesměs jen veteší ... jde prostě o to, že tu ty možnosti mám a mohu je využít. Můžu si koupit pár cetek do domu, nebo si celý den pročítat knihy. Mohu jít klidně sbírat bylinky a pak si z nich vařit lektvary. A hlavně, mnohem více se díky tomu citím součástí toho světa. Arena svou úlohu neplní špatně, máte veškerý základ, co potřebujete, a smysl to dává, ale nesmíte mít přílišná očekávání. Pokud vás ta vata v pozdějších TES nechává chladnými, tak si Arenu určitě užijete mnohem lépe než já. Nakonec jsem tedy body strhával jen za věci, které mě na Areně vysloveně štvaly. Ten pocit zadostiučinění po porážce Jagarna Tharna mi to bohatě vynahradil a zpětně mohu s klidem říci, že mi to za ty "peripetie" stálo.