Broken Sword: The Sleeping Dragon

Po velkém úspěchu prvních dvou dílů série Broken Sword nebylo žádným velkým překvapením, že se začal připravovat díl třetí. Duchovní otec série Charles Cecil se však zamiloval do tehdejšího módního výstřelku – všechno ve 3D. Tímto nastoleným fenoménem byl tak slepě fascinován, že úplně zapomněl na základní kameny, které dělají adventury adventurami a stvořil úplně jiné dílo, diametrálně odlišné od poetiky prvních dvou dílů. A tak namísto klasické dobrodružné adventury přichází akční mix Indiana Jonese, Sokobana a Thiefa, což se k postavám George Stobbarta ani Nicole COllardové vůbec nehodí. Vše naštěstí zachraňuje tradičně zajímavý příběh.

Ta tam je roztomilá kreslená grafika a propracované animace vypadající jako z kresleného filmu, které ani teď po pětadvaceti letech nedělají svému originálu ostudu. Místo toho přišly na řadu polygony, častokrát celkem rozmazané textury a rozlehlá nevýrazná prostředí. Na 3D prostředí je grafická kvalita ještě ucházející a v době vydání patřila k tomu lepšímu, za ta dlouhá léta však vzhled dosti výrazně zestárnul. Fascinace 3D prostředím a jeho možnostmi je znát na každém kroku. A tak sice jednotlivé lokality vypadají celkem rozlehle s celkem velkou volností pohybu, ve skutečnosti jsou však hodně prázdné a jen s minimem možností interakce. 3D prostředí pak bohužel podlehla i samotná herní náplň, kdy vymizely klasické adventurní puzzly a místo toho přichází všemožné šplhání, ručkování, přeskakování a podobné otravné akce, v pozdějších částech hry doplněné i o stealth prvky a náznak QTE, kdy je v průběhu animace neočekávaně potřeba v určité vteřině stisknout klávesu, jinak se celá situace opakuje. Samotným vrcholem je pak variace na starou hru Sokoban, kdy je potřeba přemístit bedny z určitého místa na jiné místo, aby se hráč mohl dostat dál. Tenhle neskutečně otravný prvek se ve hře opakuje až přespříliš často a místo uspokojení či radosti z řešení logických problémů přináší akorát frustraci. To vše umocňuje i další neduh vázající se na 3D a také snahu o konzolovost – hra se vůbec neovládá myší. Vše se ovládá kompletně na klávesnici, přičemž šipkama postava chodí a WASD je použité pro akce, které jde s akčními objekty či předměty dělat. Ovládání je hodně nepřesné, v orientaci v prostoru navíc škodí i častokrát nevhodně rozmístěné statické kamery. A aby toho nebylo málo, není možné přeskakovat animované sekvence, rozhovory ani jakékoliv jiné mluvené slovo, což otravuje nejen u pasáží, které je nutné znovu opakovat po smrti hlavní postavy, ale i kdykoliv se jen omylem ukliknete a postava bude opětovně pronášet už dříve řečenou promluvu o předmětu.

Jediné, co tohle dílo zachraňuje, je zvolené téma a skutečně velmi dobře napsaný příběh. George a Nicole se po posledním dobrodružství víceméně rozešli a každý si žije normálním životem ve své domovině. George pracuje jako patentový úředník v Americe a letí služebně do Konga za šíleným profesorem, který tvrdí, že dokázal vytvořit perpetum mobile. Jeho letadlo však v bouři havaruje, i tak ale se štěstím nalézá zmíněného vědce u velkého tajuplného přístroje. Vědec však záhy umírá a stihne vyslovit jen jedno jméno. Již brzy se ukáže, že za jeho vraždou stojí tajemný Susarro, který prahne po něčem skutečně velkém a děsivém. Ve stejnou dobu se Nicole jakožto pařížská novinářka vydává do bytu jednoho šíleného programátora, který se chce podělit o tajemný objev. Těsně před jejím příchodem je však zavražděn a samotná Nicole je dokonce chvíli vedená jako hlavní podezřelá z jeho vraždy. Jak se později ukáže, programátor pracoval na tajném projektu a objevil něco skutečně děsuplného. Tím se rozbíhá série tajemných událostí týkající se výkyvů počasí, častých zemětřesení, energetických proudů země, starodávných kultur a okultních prvků. Jak se asi dá předpokládat, obě události mají něco společného a George s Nicole se v určité fázi příběhu potkají. Stejně tak potkají i řadu starých známých postav z předešlých dílů. Charles Cecil opět dokázal vyhrabat zajímavý námět a ten rozvinout do napínavého děje se zajímavými dialogy a dějovými zvraty. I když je trochu škoda, že ve hře není více rozvinuto téma Voynichova rukopisu, reálného dokumentu, kolem kterého se tématika hry motá. Samotný rukopis se však ve hře mihne jen okrajově.

Opět se podíváme do Paříže, starých známých lokací však tentokrát moc nenavštívíme. Těch pár výjimek navíc ve 3D vypadá hůř, než tomu bylo v původní 2D verzi. Podíváme se také do dalších destinací v Evropě i mimo ni. Je to sice spoiler, ale tentokrát udělám výjimku a zmínim, že jednou z lokalit je i Praha. Ve skutečnosti je to ale pouhý název, reálného z hlavní metropole tam není vůbec nic a celá Praha se smrskla v jediné velké anonymní sídlo (nazývané hrad) plné všemožných beden, říms a vojáků (kvůli stealth pasážím). Východoevropskou reálii pak, kromě ruského přízvuku místních postav, připomíná jen auto, kterým postavy k tomuto hradu přijedou – Trabant 601.

Celkově vzato je Broken Sword 3 hodně rozporuplným dílem. Přechod do 3D se rozhodně nepovedl, mnohem víc než samotný třetí rozměr však hru kazí samotná hratelnost, respektive její náplň a úkoly, které tvůrci pro hráče připravili. A tak vždy, když se příběh začíná dostávat do těch správných obrátek a začínáte se těšit, co bude následovat dál, přichází libovolná ze zmíněných příšerných akčních meziher, která úspěšně srazí náladu k bodu mrazu. Navíc hra vůbec nenavazuje na atmosféru a ducha celé série, které byly vytvořené předchozími díly. Místo toho dostáváme úplně jiný žánr s postavami, které se chovají úplně jinak, než jak jsme u nich zvyklí a jak se chovaly dříve. Ne, tohle se vážně Cecilovi nepovedlo. Podle jeho tvrzení z té doby byly adventury mrtvé a bylo potřeba přinést trochu akce. V Broken Swordu 3 se o to pokusil a se zlou se potázal.

Přechod do 3D a snaha o větší konzolovost sérii Broken Sword hodně uškodil, hlavně kvůli nemotornému ovládání a příšerné herní náplni sestávající z různých akčních meziher. Všechno zachraňuje jen dobře napsaný a správně vygradovaný příběh.