Datadisk v mém případě zachránil situaci. Většina lokací v Baldur's Gate mě totiž nijak zvlášť nezaujala a pobíhání od domečku k domečku v páté kapitole mě už tak otravovalo, že jsem se vážně zaobíral myšlenkou, že se na celé legendární Baldur's Gate vykašlu, protože mě to prostě nebaví. Nicméně jsem se rozhodl ještě navštívit lokace přidané datadiskem a situace se změnila jak mávnutím kouzelného proutku.

Už první souboj na ostrově, kam mě pošle kouzelník hledat nějaký plášť, naznačil, že zde se s dosud celkem úspěšnou ale nezáživnou "taktikou" (útočím vším co mám a odklepávám mezerník) nedostanu ani přes první místnost. Později samozřejmě ještě přituhlo. Už v troskách Balduranovy lodě jsem pečlivě musel rozmýšlet taktiku boje a připravit správné vybavení do rychlých slotů. A to mě teprve čekala Durlagova věž, která mě skutečně konečně donutila podrobně se seznámit se všemi kouzly, lektvary a magickými předměty, které měla moje parta k dispozici a využít všechny speciální schopnosti svých postav. A i tak byl load na denním pořádku, a závěrečný souboj si vyžádal dobrou desítku pokusů, než jsem přišel na tu fintu, jak se s ním vypořádat.

Příběhově to podle mě není žádná sláva, ale jako samostatné subquesty z tohoto světa mě to ani nijak zvlášť nevadilo, a třeba příběh týkající se Balduranova ztroskotání ve mně probudil i jistou dávku zájmu, což se zatím příběhu základní hry také nepovedlo. Řemeslně je to pořád skvěle zpracované RPG, jak jsem pochopil, tak datadisk přinesl i pár technických vylepšení hry, ale sám to porovnat nemůžu, původní verzi jsem nehrál. Každopádně datadisku se podařilo to, co jsem čekal už od původní hry, tedy že mě přiková k počítači a donutí mě přestat vnímat čas. A v neposlední řadě mi dodal i motivaci dokončit samotné Baldur's Gate. Takže jsem rád za něj.

Budějice ani v roce 2011 a ani letos ligu nevyhrály. Ale jinak mohu říct, že má první manažerská sezóna v klubu mého rodného města dopadla celkem úspěšně. Předsezóní cíle, tedy 4. kolo v poháru a střed tabulky v lize, se podařilo splnit, klub je s mým působením spokojen a hra mi sděluje, že mé pokračování ve funkci je "velmi jisté".

Je mi jasné, že odehrát ve FM jednu sezónu, je v podstatě jen začátek "hry". Na druhou stranu Steamem naměřených 97 hodin, je až až na žánr, který nepatří mezi mé oblíbené. Navíc ani samotný fotbal není sport, který bych zařadil mezi ty, co pravidelně sleduji. Do hry jsem se totiž pustil v rámci Herní výzvy 2016 v kategorii "Nejméně oblíbený žánr". A ze začátku to byl skutečně porod.

Nepřístupnost hry pro začátečníka je podle mě obří. A to byl také důvod, proč jsem kdysi hru po jejím zakoupení, hrál jen cca hodinu a pak zklamaně vypnul a až dosud se k ní nevrátil. Naprosto nemohu souhlasit s kolegou a jeho tvrzením, že "s orientací ve změti tabulek a čísel není větší problém" a česká lokalizace na tom nic nemění. Mimochodem na to, že by mělo jít o profesionální překlad, mi ta lokalizace přišla jako dost velká fušeřina, místy připomínající amatérské překlady her z dob minulých, kde se navíc překladatel potýkal s problémy typu, že se text musel shodovat počtem znaků s textem v angličtině, apod. Hra sice obsahuje nápovědu a různé tipy, ale ty absolutně nepomáhají v tom, udělat si nějakou počáteční představu o tom, co je důležité a co méně, co musím hlídat, a co můžu ponechat na ostatních zaměstnancích klubu. Prostě bez několika návodů na webu a pár konzultací na diskuzním fóru bych byl nejspíš totálně ztracen a frustrován.

Naprosto odlišná situace však nastává ve chvíli, kdy do hry začnete pronikat. Pokud přetrpíte tu nezábavnou počáteční práci s tím, že se naučíte alespoň v základu, co kde je, a co k čemu slouží a co jak funguje a hlavně co může dělat někdo jiný za vás. Začne to být i docela zábava. A rozumím tomu, že pro fotbalové fanoušky to bude zábava veliká. Mohu totiž potvrdit, že ačkoliv reálné Dynamo mi nikdy nijak k srdci nepřirostlo, a na fotbale jsem tam byl všehovšudy tak cca 5x za život, tak tenhle virtuální klub se stal skutečně můj, zápasy jsem prožíval naplno, a od počítače se ozývaly výkřiky radostné, neradostné a někdy i nepublikovatelné.

Hra toho v sobě obsahuje skutečně strašně moc, neuvěřitelně si tu vyhrajete s taktikou jak před zápasem tak během zápasu, samozřejmostí je pečlivý výběr sestavy odpovídající zvolené taktice, resp. naopak. K tomu vás hra zavalí hromadou charakteristik a vlastností jednotlivých hráčů. Důležitou součástí je skauting, a získávání vhodných hráčů pro klub. A samozřejmě se musíte starat i o chod samotného klubu, a to jak finanční tak i z pohledu výběru zaměstnanců.

V této oblasti mám ovšem i svou největší výtku ke hře. Přestože vás hra prostřednictvím klubového výboru omezuje jak v náboru zaměstnanců i výše jejich platů, vůbec se výbor nestará o celkové finanční zdraví klubu. Výbor vás sice okamžitě upozorní, jakmile překročíte rozpočet na mzdy hráčů, ale pokud ty jsou v cajku, tak je mu úplně ukradené, že z hlediska celkového rozpočtu, jsou přestřelené platy zaměstnanců a klub se v polovině sezóny dostane do ztráty. Naopak jsem byl celou dobu přesvědčován, že je výbor spokojen s tím, jak řídím finance klubu. Když jsem překvapeně zjistil, že cca za měsíc jsme v dluzích, už jsem neměl sílu na to, totálně překopat tým zaměstnanců a nechal situaci být, zvědavý zda klub zkrachuje, budu vyhozen, nebo co se stane. Bohužel nebo bohudík jsem se to nedozvěděl. Přišla totiž skvělá nabídka na přestup Tomáše Poláčka z nějakého norského klubu za 15 miliónů, což klubu jaksi vytrhlo finanční trn z paty a sezónu jsme v pohodě dohráli.

Ne nestane se ze mě milovník fotbalových manažerů, ale uznávám, že ta hra je propracovaná, má svou hloubku i zábavnou hratelnost. Jen si spoustu hráčů drží od těla svou nepřístupností. I když novější verze snad už i nějaký ten začátečnický mód mají, což je dobře. Byla to zajímavá zkušenost, i mě to na čas přitáhlo k fotbalu, takže účel této kategorie v herní výzvě byl beze zbytku splněn, ale celkově mi to asi stačilo.

Pokud si toužíte zahrát Master Levels jako jednu velkou epizodu navíc pod Steamem v moderním portu GZDoom popř. i s modifikací Brutal Doom, tak zde je návod, jak na to. Hned bych vás ale měl upozornit, že v tom případě zažijete trochu jinou herní zkušenost, než ti co to hráli postaru, a spouštěli pěkně jeden level po druhém. Tím zásadním rozdílem je totiž to, že když si z toho uděláte epizodu, při přechodu z jednoho levelu do druhého vám zůstávají zbraně, náboje, brnění a životy.

Tudíž nezačínáte každý level s pistolkou, a levely tak nejsou tolik hardcore. Zda je to dobře nebo špatně dosti záleží na vašem vkusu. Upřímně řečeno, neměl jsem úplně pocit, že bych byl v nějaké zásadní výhodě, a procházel hrou jak nůž máslem. Občas jsem dostával těžce zabrat a mám pocit, že hrát to postaru, tak bych s tím asi sekl před dokončením. Levely jsou skutečně rozmanité, z některých jsem byl vyloženě nadšený, z některých již méně, a našly se asi dva frustrující, které mě donutily, jít se podívat na Youtube, v čem je zakopaný pes. Ale celkový dojem je velmi dobrý, bavil jsem se stejně dobře jako v jedničce či dvojce, s Brutal Doomem ještě možná i o něco víc. Fakt povedená modifikace.

Takže těžko hodnotit, celkový dojem je rozhodně velmi dobrý, samozřejmě naštvaly mě počáteční problémy s neochotou hry se spustit po instalaci, ale ty mě alespoň dokopaly zkusit moderní port a modifikaci, což za to stálo, a samotné Master Levels za to určitě stojí také.

Fascinuje mě jak tahle hra dokáže držet tempo. Prostě žádné vyčkávání, plížení, řešení zapeklitých puzzlů či vymýšlení taktiky na dalšího nepřítele. Popadnete dvouhlavňovou brokovnici a ve zběsilém tempu likvidujete hromady pekelných potvor.

Ano dvouhlavňovka je podle mě největší novinkou oproti prvnímu dílu, všechny ostatní novinky (a moc jich nebylo) se vedle ní krčí někde v koutě. Nebudu zastírat, že je to má nejoblíbenější zbraň, a když mi dojdou náboje do brokajdy, začínám teprve cítit strach. :) Je sice fakt, že v závěrečným souboji je dost k ničemu, ale to je jen taková nepodstatná drobnost.

Pak je tu ještě pár nových potvůrek, které sice občas umějí zatopit, ale při volbě správné zbraně (čti dvouhlavňové brokovnice) je s nimi rychle konec. Levely jsou o něco větší a pravda v několika málo případech jsem trochu zakysl, většinou díky tomu, že jsem něco přehlédl. Jinak je to stejná frenetická zábava jako byla jednička. A stejně jako v jedničce příběh stojí za prd. Upřímně mám z něj ještě horší dojem než z jedničky, ale nedokážu racionálně vysvětlit proč. Ani jeden totiž nestojí za nic.

No a pokud nejste ortodoxní doomaři, tak doporučuji nastavit střední obtížnost, vykašlat se na hledání secretů, zbytečně pak hra ztrácí na tempu a pustit se do nich do šmejdů, a užít si tu hratelnost plnými doušky. A tímto se s vámi loučím, protože kvůli té poslední větě teď na mě míří několik BFG těch ortodoxních fanoušků, co si to bez hledání secretů neumí představit, a já musím rychle na klávesnici namlátit IDDQD....

Musím se přidat ke kritice obtížnosti čtvrté epizody, tedy té co nově přinesla právě edice The Ultimate Doom. Nejde o to, že je tato epizoda těžší než původní hra. Nakonec ono se to víceméně od datadisku čeká, že ho v první řadě budou hrát nadšenci, co mají původní hru v malíčku a nějaká zvýšená obtížnost je tedy většinou na místě. Já chci kritizovat hlavně to, že výrazně těžší jsou jen první dvě úrovně.

Zvláště ten první polibek čtvrté epizody je fakt nepříjemný a odrazující. Kdybych si tu nepřečetl informaci, že pak se to vrátí k normálu, asi bych se na to po prvním levelu vykašlal, s tím, že tohle nemám zapotřebí. Hra by podle mého názoru měla gradovat, a to včetně obtížnosti, a ne odrazovat hned na začátku. Na druhou stranu, těch zbylých sedm úrovní je v pohodě, a nebýt toho úvodu a kontrastu s tím zbytkem, ani bych si nevšiml, že to vlastně není součást původní hry, neboť nového tam jinak skutečně moc není.

Shellblast je názornou ukázkou toho, že logické hry nejsou jen pro asociální intoše z matfyzu, ale mohou být i velmi zábavnými hrami. Zároveň je také ukázkou toho, jak všeobecné známý herní princip, může být díky několika detailům rozvinut do nečekaných herních možností. Hra je totiž postavena na principu windowsáckých Min a kdo by je neznal, že?

Ale vězte, že zatímco miny, mě po poměrně krátké chvilce nudí, Shellblast jsem si vychutnával až do konce. Tedy přesněji řečeno, až tam, kam na to mé logické schopnosti stačily. Z celkem 50 levelů v kampani, jsem jich zvládl 40. Poté už jednoznačně nade mnou vítězila hra a hlavně všudypřítomný časový limit, který na každou bombu máte. Dál už je potřeba asi trochu delší trénink, a naučení a zautomatizování některých logických dedukcí, protože na dlouhé přemýšlení není čas.

Každopádně kampaň je docela dobře vymyšlena. Hra totiž na vás nevybalí všechna svá tajemství hned od začátku, ale vždy po několika úrovních jste seznámeni s novým typem problému, včetně i jednoduchého zkušebního levelu, na kterém si právě naučené znalosti můžete v klidu vyzkoušet. Pak ovšem vždy přituhne, a přituhuje, a přituhuje, až nakonec BUUUUM....

Nemůžu říct nic jiného, než že hru doporučuji všem, i těm, co třeba logickým hrám neholdují. Třeba zrovna Shellblast bude vstupenkou do tohoto trochu opomíjeného herního žánru.

Doom patřil k těm několika málo hrám, které jsem se po registraci na DH rozhodl nehodnotit, neboť bych jim dal nostalgickou stovku, ačkoliv jsem na tu hru léta nesáhl a sotva si z ní něco pamatuji. Nastal čas tuto situaci změnit a musím říct, že co se týká hratelnosti, tak by tu stovku měl Doom naprosto zaslouženě.

Něco na těch starých střílečkách prostě je, že mě dokáží vtáhnout do hry intenzívněji, než většina dnešních kousků, které jsou přitom technicky a graficky úplně jinde. Nevím jestli je to level design a jeho menší tunelovitost, dávkování akce, či něco jiného. Doom mě prostě chytil a nepustil.

Těm co ještě Dooma nikdy nehráli, bych tedy chtěl vzkázat, ať na nic nečekají a koukají instalovat. Tahle hra je určitě povinností každého skutečného hráče, nejenom proto, že je to legenda, která dala přezdívku celému žánru, a některé její prvky (např. standardní sada zbraní) jsou přebírány dodnes. Ale také hlavně proto, že i dnes se to hraje parádně. A pokud vás odpuzuje stará grafika originálu, místní doomologové určitě poradí, jak Dooma spustit pod nějakým modernějším buildem s lepší vizáží. Já si to dal pěkně nostalgicky jen pod Dosboxem, a mimochodem jsem po letech zjistil, že jsem pravděpodobně v minulosti Dooma nikdy nedohrál. Tu závěrečnou famózní cutscénu, resp. říkejme tomu spíš obrazovka, bych si určitě pamatoval.

Abych teda jen nechválil, příběh stojí za starou bačkoru, ale pssst, jestli se takový leebigh domákne, že jsem si tu dovolil kritizovat Dooma, uřeže mi pazoury motorovkou... :)

Koťata těží zásoby mléka z mořského dna! Ten námět mi přišel tak praštěný, že jsem si říkal, že by to možná mohla být docela legrace. Nebyla. Autoři námět dál nijak nerozvíjeli, ani žádné další ujetosti se ve hře vlastně nevyskytují. Příběhové pozadí, které mohlo normální arkádovou střílečku povznést nad hromadu své konkurence, je tedy nakonec zklamáním.

Ale v tom podstatném tedy v hratelnosti si vodní koťata vedou už mnohem lépe. A zvláště milovníci starých arkádových či osmibitových stříleček by si zde mohli přijít na své. Hra totiž na první pohled tyto doby připomíná. I když je potřeba přiznat, že co se týká obtížnosti, tak hra spíše cílí na dnešního hráče. Problémy nastávají až v závěrečných úrovních, tam jsem se teprve začínal dostávat na provozní teplotu.

Asi největším problémem této hry je to, že mě vlastně ničím nakonec neokouzlila. Je to řemeslně dobře zpracovaná arkáda, ale kromě ujetého námětu jsem na ní nenašel nic originálního. Snad jedině bych vyzdvihl to, že je vidět, že autoři přemýšleli při tvorbě vašich protivníků. Každý je totiž jiný nejenom svou vizáží, ale trochu i svými vlastnostmi a je tedy dobré vědět jak si s kterým protivníkem poradit, a ne jen zběsile střílet kolem sebe.

Hru jsem si celkem užil, ale nadšením do stropu neskáču a vracet se k ní nejspíš nebudu.

Nemožnost ukládání, na kterou jsem si původně stěžoval, se nakonec ukázala klíčovou vlastností, která mě u hry udržela až do konce. Se "sejvováním", by totiž GTA značně ztratilo ze své herní výzvy. Po nepovedené akci bych hru prostě nahrál znovu a záhy by mě to přestalo bavit. Takhle jsem si ovšem nejenom počet životů, ale hlavně vysoký násobič skóre, hlídal jako oko v hlavě.

Cílem hry v každé její fázi, je totiž dosáhnout předem stanoveného a poměrně vysokého výdělku. A pokud tu nechcete strávit mládí i se stářím dohromady, tak právě násobič skóre je vaším pokladem. Za každou splněnou misi se vám násobič zvýší, další možností jsou bedny, ve kterých se kromě běžné výbavy, nachází i větší poklady jako např. životy a nebo právě zvýšení omílaného násobiče. V této souvislosti pak skoro více než ztráta života, bolí zatčení policií, protože to vám okamžitě srazí násobič na jeho polovinu (pokud nemáte velmi důležitý klíček od vězení)!

Možná si říkáte, o čem to tu vlastně píšu, vždyť GTA bylo v první řadě o bezhlavém řádění v ulicích města. Možná, nicméně to není úplně mým šálkem kávy, a tudíž mě to přestalo bavit po pár minutách. Zato chuť dosáhnout toho požadovaného balíku peněz a posunout se tak do další části hry, mi vydržela mnohem déle. A nebylo to tak úplně lehké. Obtížnost některých misí zvyšovalo ne úplně přátelské ovládání střelby a řízení. Takže o nepovedené mise nebyla nouze.

Nakonec jsem musel začít taktizovat, začal jsem pracovat s mapou, kam jsem si zaznamenával polohu beden, a doplňoval popř. opravoval polohu autoservisů (originál mapy mají v několika případech jejich polohu zakreslenou špatně). Práce s mapou zvýšila výrazně moji schopnost orientace ve městech, což zase přinášelo příznivější herní dojmy, neboť jsem nemusel slepě následovat žlutou šipku, ale vybrat si výhodnější trasu. Což zvláště u časově omezených misí, přinášelo své ovoce.

Shrnu li tedy na závěr své dojmy, tak musím říct, že hra je to vcelku povedená. Jen mám pocit, že chvíli trvá, než člověk objeví i jiné její přednosti, než jen párminutové vyblbnutí, lítáním zběsilou rychlostí po obřím městě a zabíjením všech.

ZZT na první pohled většinu dnešních hráčů odradí. ASCII grafika skutečně není něco, čím by se dnes nějaká hra chtěla chlubit. I když jedno malé pozitivum bych na tom našel, ve fullscreenu ta hra vypadá vlastně stejně jako tehdy, na rozdíl od starých her s pixelovou grafikou, kterým fullscreen u dnešních monitorů nedělá zrovna dobře.

Překousnete-li ovšem nevábnou vizáž, čeká zde na vás docela zajímavý a zábavný herní kousek, který se vyznačuje slušnou herní variabilitou. Chvilku si totiž připadáte jak v nějakém roguelike RPG, hned na to řešíte zapeklitý logický problém, abyste vzápětí prokázali svůj skill v arkádových střílečkách. Abyste se totiž dobrali k cíli v jednom ze čtyř světů hry, musíte projít desítkami obrazovek a v každé z nich na vás čeká něco trochu jiného. Každopádně základem je procházení světa a řešení problému "Jak se dostanu dál?" a občas i problému "Kde to jsem?". Ano i na kreslení jednoduché mapy došlo.

Naprosto klíčovou funkcí je SAVE, naštěstí dostupný po celou dobu hry. Některé obrazovky je potřeba řešit metodou pokus omyl, v jiných zas to chce vymástrovat postup, tak abyste stihli časový limit a pokud možno neztratili životy (nebo jen nutné minimum). No a samozřejmě neznámé předměty a osoby je potřeba prozkoumat zblízka, což ovšem může mít také fatální následky.

Pohyb se ovládá kurzorovými klávesami, pokud k nim přidáte SHIFT, změní se pohyb na střelbu do příslušného směru. Počet nábojů je omezen, ale nedostatkem jsem netrpěl, vždy se jich dostatek dalo najít. S pochodněmi to bylo trochu horší, tam jsem v pár případech využil cvičných pokusů na průzkum místností, a teprve po LOADnutí to vzal naostro s minimem použitých pochodní.

Každopádně hratelností mě hra překvapila dokázal jsem u ní vydržet několik hodin v kuse. Svět Town of ZZT jsem dohrál do konce, ostatní světy jsem jen zkoušel ze zajímavosti, ale není vyloučeno, že se k nim vrátím. Asi bych ještě měl zmínit, a zároveň i vytknout, že hra neobsahuje vlastně žádný příběh, nebo úplně primitivní typu "Vítej dobrodruhu, aby ses dostal do paláce, musíš najít pět fialových klíčů. Hodně štěstí!" Tak trochu jsem čekal něco víc, přeci jen ASCII grafika evokuje, že by mohlo jít z velké části o textovku, ale to je velký omyl. Na druhou stranu autor hry rozhodně disponoval smyslem pro humor, takže pár vtipných poznámek ve hře ukryto je. Takže alespoň tak. A pokud cítíte slabé nutkání, že byste něco takového vyzkoušeli, tak směle do toho.

Čas od času se hra potká se správnou náladou hráče a všechno do sebe zapadne, jak kdyby jeden pro druhého byli stvořeni. Mé poslední splynutí se hrou obstaralo Zmizení Ethana Cartera. Jako asi většina ostatních, jsem se samozřejmě chytil na nádhernou grafiku a hudbu, bez čehož by asi atmosféra hry značně pokulhávala. Takhle je ovšem samotné procházení světem úžasnou podívanou a i když vás neosloví zbytek hry, stojí za to si tenhle kousek alespoň vyzkoušet.

Jakmile jsem si ovšem zvykl na tu nádheru kolem sebe, začalo mě samozřejmě zajímat, o co vlastně tady jde a jestli se to taky nějak hraje. The Vanishing of Ethan Carter dokázal namíchat přesně ve správném poměru ten koktejl zajímavého příběhu, atmosférického světa a po většinu času nefrustrující hratelnosti.

Hra je v první řadě o hledání, a zde může nastat i kámen úrazu. Nenajdete-li totiž jediný kousek skládačky, může se přeci jen objevit pocit frustrace, a atmosféra hry může jít rychle do kopru. A jak autoři upozorňují hned v úvodu, hra vás za ručičku skutečně nevede. O to lepší pocit to je, když dílky do sebe postupně zapadají a odhalují zlomky jejího příběhu. Samotné hádanky a rébusy, které na nás ve hře čekají, by neměly činit zásadní problém.

Nepustím se do polemiky o tom, zda je příběh takový nebo makový, sto lidí sto chutí. Mohu jen říct, že po většinu času jsem se psychicky připravoval na stupidní konec, který nejenom že nenastal, ale zastihl mě naprosto nepřipraveného na to, co se v závěrečné scéně odehrálo, a co dalo smysl i těm věcem, které mi v průběhu hry přišly tak nějak nepatřičné. Je to přesně ten způsob vyprávění, kdy je toho hodně řečeno, ale pořád zde zůstává prostor pro vlastní fantazii a popřemýšlení o tom, co si sami z této hry vlastně odnášíme. A v takových případech je zde většinou i to riziko, že vás to neosloví. Já jsem měl tentokrát štěstí a všechno perfektně klaplo.

Asi by mě to nemělo překvapovat, protože je to přece Bethesda. Ale stejně nedokážu pobrat, že čtyři roky od vydání, po více než dvaceti opravných patchích, má v sobě jedna z nejvychvalovanějších her a velký komerční hit takový bugy. Ne teď nemluvím o lítacím koni, sněžení v jeskyních, propadání se povrchem a dalších úsměvných prkotinách.

Teď mluvím o zabugované linii questů Družiníků, kde po questu Stříbrná ruka, se mnou družiníci v podstatě přestali komunikovat. Podle internetu bych měl udělat nějakou práci pro družiníky a pak by mi měla Aela zadat další "big quest" ale nikdo z družiníků mi žádnou práci nenabízí a jen si můžeme pokecat o tom, jaká je to fajn parta. Aela vede generické řeči, a dokonce ani s pomocí konzole, se mi nedaří tu linii posunou dál. S družiníky jsem tedy skončil.

Teď mluvím o zabugované linii questů Temného bratrstva, která se po úvodní zakázce také nerozjela. Kurýra s dopisem jsem si musel přivolat s pomocí konzole. Cicero se vůbec neobjevil a musel jsem ho resurrecnout s pomocí konzole. Astrid se mnou v každým druhým případě nekomunikuje tak jak by měla, a mele si svou o tom, že pro mě žádnou práci nemá, a tak znovu musím v takových případech questy posunovat s pomocí konzole a jsem zvědav jestli se mi to podaří vůbec dotáhnout do konce. Musím pak být nakonec rád, že alespoň ta hlavní příběhová linie proběhla v cajku. I když co si budeme namlouvat, nijak zvlášť mě to emocionálně neobohatilo.

Člověk ducha prostého se pak ptá, kde se ksakru vzaly všechny ty desítky v recenzích? Člověk zasvěcený to ví, a zkušený hráč se už ani neptá. Každopádně jděte všichni recenzenti s tím vaším hodnocením k šípku. Ano má to i světlé momenty. Ty nejsvětlejší jsou podle mě v příběhovém pozadí a hlavně v knihách, což byl taky důvod proč jsem neinstaloval unofficial patche, které totiž rozbijí češtinu právě převážně v knihách. Bohužel v questech z tohoto pokladu nedokázala Bethesda vytěžit skoro nic. Mám za sebou pětiletou pouť od Arény až po Skyrim, mám svět Elder Scrolls docela rád, jen kdyby ho Bethesda neničila svým diletanstvím. Škoda.

Hraní Talismana jsem zakončil zajímavým zákysem. Sedím si se svým knězem ve věži na Koruně moci. Při defaultním nastavení (ano vím, dá se to změnit) hra tímto nekončí, ale hráč který je ve věži sesílá každým tahem Kouzlo moci, které funguje tak, že si hodíte kostkou a když padne 4, 5 a nebo 6, všichni ostatní protivníci přijdou o jeden život. Hra končí tehdy, když jsou všichni ostatní protivníci zabiti.

Takže z věže sesílám jedno smrtící kouzlo za druhým a na herní desce mi zbývá už jen poslední protivník, konkrétně trpaslík řízený počítačem. Jenže trpaslík se mi zakempil ve středním regionu konkrétně na hradě a má mimo jiné dva zajímavé společníky, Prince a Poltergeista. Princ mu umožňuje to, že každým vstupem na políčko hradu mu zdarma vyléčí dva životy. Poltergeist způsobuje to, že trpaslík nehází kostkou, ale pohybuje se vždy jen o jedno políčko. Takže trpaslík sedí na hradě, já mu kouzlem seberu život, trpaslík vyleze z hradu o jedno políčko, já mu kouzlem seberu život. Trpaslík vleze zpátky do hradu a s pomocí Prince si dva životy zdarma vyléčí! A to všechno za předpokladu, že mám stoprocentní úspěšnost při sesílání kouzla, což samozřejmě nemám. Takhle jsme to zopakovali cca desetkrát, a nezdálo se, že by si počítač rozmyslel, že změní taktiku. :) Přemýšlel jsem že se vybodnu na sesílání kouzel, a zkusím trpaslíka odsud nějak vylákat pryč, jenže jsem zjistil, že jakmile jednou vstoupíte do věže, už se odsud nedá dostat ven. Jediné co můžete, je sesílat kouzla.

Nicméně tato drobná příhoda není tím jediným důvodem, proč jsem Talismanu dal o něco nižší hodnocení, než by mu asi slušelo, vzhledem k tomu, že mezi deskovkami je to hra populární a úspěšná. Tím hlavním důvodem je umělá inteligence počítačových protivníků. Mnohokrát jsem jen zíral co to se svými postavami počítač provádí. Např. jednoznačnou prioritu v inventáři má talisman. Se stoprocentní pravidelností tak počítač ochotně své postavě vyházel všechny užitečné předměty, jen aby se mu do inventáře vešly 4 talismany, ačkoliv talisman slouží jen k tomu, aby vám odemkl vstup do věže a každé postavě stačí jen jeden, ostatní jsou naprosto k ničemu.

Půvabné také bylo používání teleportu, např ve chvíli kdy na hrací desce leží jedna či více užitečných a žádaných karet zvyšujících atributy postav. Načež si v mnoha případech počítač seslal kouzlo teleport a místo aby svou postavu odeslal na políčko s takovou důležitou kartou, poslal ho do nějaké naprosto bezvýznamné díry. Nečekám, že hra bude oplývat pokročilou umělou inteligencí, a bude schopná komplexních strategií a taktik. Ale tohle jsou tak elementární lapsy, že to hráče rychle otráví.

Říkáte si asi, že se to hře dá odpustit, a že nejspíš bude zaměřena hlavně na multiplayer. Nevím, možná že jo, ale upřímně, pokud jste někdy hráli Talismana, tak víte že jedna hra není zfouknutá za 20 minut, ale může a taky většinou trvá několik hodin. Pokud chcete hrát online, tak buď se musíte domluvit, a nebo u toho musíte těch několik hodin vydržet. To byly důvody, kvůli kterým se mi do online hraní vůbec nechtělo, a chtěl jsem si užít hru právě proti počítači, kterou mohu kdykoliv přerušit. Bohužel, užívání mě celkem přešlo.

K oslavování Fate of the Atlantis je pravděpodobně potřeba disponovat buď velkým okouzlením příběhy Indiana Jonese, anebo dostatečnou nostalgií po tom, jak jsme si hru užívali před dvaceti lety. Bohužel ani jedním má maličkost neoplývá, a tak se oslavování prostě nekoná.

Příběh hry mě v podstatě nechal úplně chladným a obávám se, že za pár měsíců nebudu schopen ho ani převyprávět a matně budu jen tušit o co tam vlastně šlo. To je samozřejmě silně subjektivní záležitost, takže milovníci Indyho teď nechápavě kroutí hlavou a lámou nade mnou hůl. Vtáhnutí do příběhu bohužel nepomáhá klasická “hratelnost” adventur této doby, kdy v některých případech není cílem prověřit hráčovu schopnost logického uvažování, ale důkladný test jeho trpělivosti a odolnosti. Ve chvíli kdy má vůle povolila, přišla po nahlédnutí do hintbooku značná frustrace z toho, že řešení je na palici, navíc doplněná o ten fakt, že jsem v průběhu nekonečného zkoušení “všeho na všechno“ ztratil vlastně nit v příběhu. Upřímně řečeno nedokážu si ze hry vybavit jediný rébus, nad kterým bych uznale pokýval hlavou, že to bylo něco originálního a dobře promyšleného.

Pojďme se chvilku věnovat i těm stránkám, kterým nemám co vytknout. Určitě mě potěšil ten lehký decentní humor, sice ho tu není moc, ale byl to vždy příjemný okamžik, tlumící mé rozpaky ze hry. Grafická stylizace se mi velmi líbila, i přesto, že jsem to hrál ve fullscreenu, takže pixel byl opravdu PIXEL. Stejně tak dabing a hudební podkres výborně doplňují atmosféru hry, a nebýt těch rušivých elementů popsaných výše, asi bych si hru velmi užil. Nelineární průchod hrou je také samozřejmě plus, ale teprve ve chvíli, kdy hru hrajete opakovaně. Bohužel k opakovanému hraní mě po dohrání fakt nic neláká, maximálně si znovu pustím intro hry.

Každopádně by bylo hodně nefér tu hru zašlapat do bláta. Bezpochyby jsou na světě hry s mnohem horším příběhem i s mnohem absurdnějšími puzzly. Takže mé hodnocení není až tak negativní, jak by se dle předchozího textu mohlo zdát. Jen se prostě nedostavil ten pocit, že hraji jednu z nejlepších adventur všech dob.

Jediný možný úspěch této hry mohl být ve splitscreenu, a právě ten tady zoufale chybí. Velmi dobře si dovedu představit tu chvilkovou zábavu ve dvou u jednoho počítače, ty záškodnické akce pomocí power-upů, vzájemné vytlačování z trati atd. Bohužel vývojáři se rozhodli jinak a rozhodli se špatně. Ono totiž i v tom splitscreenu by ta hra poměrně rychle přestala bavit, ale na to krátký vyblbnutí by to mohlo stačit.

No nic máme tu jakýsi singleplayer, ve kterém si postupně odemykáme 24 tratí a na každé trati máme závody ve třech závodních třídách. Na tom asi není co komentovat, kromě toho si postupně odemykáme i hromadu vozů. To mi přišlo dosti nepřehledné a v druhý půlce hry, jsem se už dost ztrácel v tom, s jakým autem jsem vlastně ještě nejel. Na druhou stranu je to dost šumák, rozdíly mezi auty jsou v podstatě minimální, a spíš jde o to, že si třeba zajezdíte s vaší oblíbenou posádkou.

Jízdní model stojí za starou bačkoru, je to arkáda takže tak. Občas to jede jak když to nejede občas auto předvádí neuvěřitelné vylomeniny. Zvolená herní mechanika, kdy po vašem karambolu na vás skupinka aut v podstatě počká, tak abyste zůstali stále v centru závodění, má za následek, že hra v podstatě pozbývá jakoukoliv výzvu a důvod pro to, abyste se snažili jet "čistě". Podobný efekt mají i power-upy, ano občas se počítači povedlo mě rozhodit těsně před cílem tak, že jsem nevyhrál, ale většinou to byl jen takový vopruz bez efektu. Snad jedině pokud jsem nejel v čele a někdo spustil kouř, tak tam zase skutečně nastával efekt totální jízdy na slepo a většinou opuštění trati. Což ovšem bylo frustrující v porovnání s tím, že pokud to samé udělá hráč, tak za ním počítačem řízené vozy z vesela projíždějí zatáčky, jako by se nekouřilo. Prostě žádná sláva.

Situaci mohl trochu zachránit multiplayer. To by ale pár měsíců po vydání hry nesměly být servery prázdné, takže představa že se na čtvrt hodinky lognete a zazávodíte si s někým, se ve většině případů promění na čekání, zda se někdo náhodou taky nepřipojí. Takže tohle WRC podle mě pozvolna klouže po šikmé ploše do záhuby.

Je to jako Doom, není to jako Doom...? Přesně tuto debatu jsme tu před časem vedli, když jsem tuto hru rozehrál. Obdobná debata se vedla i v tehdejším dobovém tisku. Nebyla to ovšem recenze Jana Eislera ve Score, která mě přiměla změnit názor, ale skutečnost, že jsem si po mnoha letech pustil původní filmovou trilogii. A tak místo abych u hry vzpomínal na okamžiky z filmů, tak jsem si u filmů více a více vybavoval pasáže ze hry. A musím tedy zpětně uznat, že problém nebyl v prostředí Dark Forces, ale v mé chabé paměti.

A jen tak mimochodem bych také chtěl říct, že je to také skvělá hra! ;-) V první řadě mě oslovilo výborně dávkované tempo hry, kdy se v tom správném rytmu střídají akční pasáže s těmi logicko-průzkumnými. Takže ani jednou mi nepřišel na mysl, ten známý pocit: "OK, to už by stačilo, popojedem..." Příběh se nejprve propojí s prvním dílem (vlastně čtvrtým) filmové trilogie, ale pak si jde svou vlastní cestou. Nemohu říct, že by mě nějak zásadně oslnil, ostatně to se nestalo ani u filmů, ale ani mě nijak neurážel. Byl jsem rád, že tam je a že má každá mise nějaký cíl a nejde jen o tupé likvidování vojáků Impéria.

Nejde ani o tupou střílečku a občas musíte zapojit mozek abyste se dostali dál. Důkazem budiž třeba moje stěžování si zde v diskuzi na kritický bug a nemožnost dohrání hry, ze kterého se nakonec vyklubalo to, že jsem lama, která neumí použít plynovou masku. Pokud ovšem máte alespoň trochu otevřenou mysl a oči, neměly by logické překážky být zásadním problémem. Co se týká nepřátel, tak ani zde není schována žádná nepřekonatelná bariéra, i když pár bossů dokáže zadělat na problémy, ale hrajeme sakra akční hru, ne?! Cože, že jste to ještě nehráli? Tak koukejte vypnout všechny ty CoDy, Battlefieldy či jiné moderní "jakoakční" hry a běžte se podívat, jak má správná FPS vypadat.

Rád bych doporučil spuštění hry s DarkXl enginem, protože to přeci jen vypadá na dnešních sestavách mnohem lépe, než v DosBoxu. Bohužel to nemohu s klidným svědomím udělat, vzhledem k množství bugů, se kterými jsem se potýkal. Ale pokud máte dostatek trpělivosti, tak to za pokus rozhodně stojí a dohrát se to dá (teda skoro).

Opomíjená hra, mnoha recenzenty nepochopená, a pravděpodobně zabitá i špatným marketingem, kterým byla prezentovaná jako jedna z prvních her obsahujících technologii PhysX. Ta je ovšem ve hře skoro neznatelná a na hratelnost má naprosto nulový vliv. Dílo zkázy pak dokonaly bugy a špatná optimalizace a neúspěch byl na světě.

Když se ovšem přes toto přenesete, ocitnete se v tíživé atmosféře ztroskotaného ruského ledoborce, kterou umocňuje mrazivá zima v oblasti Severního pólu, kde loď uvízla. Loď navíc není tak opuštěná jak se na první pohled zdá. Atmosféra je jedním z hlavních prvků na kterých Cryostasis staví. Pokud na vás nezapůsobí, nemá smysl se zde dále trápit. Herní postup je totiž velmi pomalý, často dlouhé minuty procházíte jen útrobami lodi, aniž by se něco dělo. A jak vás pozvolna ostražitost opouští, v tu chvíli těsně před vámi vyskočí zpoza rohu svalnatý mutant a s ohromným rachotem zatne pár centimetrů před vámi sekeru do skříně. Jdu se převléknout...

Souboje mohou býti také pro někoho kamenem úrazu. Nemotornost vaší postavy sice umocňuje nepříjemný pocit z každého souboje, na druhou stranu podobně nemotorná je i AI nepřátel, což trochu kazí zážitek, ale aspoň nezpůsobuje frustraci z nepřekonatelných bojů. Potěšilo mě, že mě hra většinou v boji na blízko donutila přepnout na sekeru nebo ventil (ano boxujete ventilem), protože jinak byl se mnou amen. Stejně tak mě potěšila mechanika "léčení" s pomocí tepelných zdrojů, které mnohdy musíte nejprve zapnout a také záleží na tom, jak moc blízko se k nim dokážete dostat. Alespoň v úvodu hry, to působí zajímavě, originálně a přitom to do prostředí promrzlé lodi hezky zapadá.

Klenot se ovšem skrývá v příběhu hry. Bohužel klenot zabalený v několika vrstvách, vyprávěný nelineárně s použitím retrospektivy, vzpomínkových flashbacků (na kterých je mimochodem postavena další zajímavá herní mechanika) a dalšího paralelního příběhu. Na rovinu přiznám, že jsem po dohrání požádal o pomoc strýčka Googla, abych si vše pokusil v makovici srovnat. Každopádně brzy vám začne být jasné, že tu nejde jen o to prostřílet se lodí někam na konec a vypadnout. A pokud vám to nezačne být jasné brzy, tak by vám to mělo dojít v závěru hry, který na první pohled vypadá, že sem vůbec nepatří. Nevím zda to byl autorský záměr, každopádně mě hra donutila popřemýšlet o jejím příběhu a poselství více, než je u většiny her běžné. A toho si velmi cením.

Jedna místnost, jeden trezor, jak dlouho nás asi může hra, odehrávající se pouze v tomto prostředí, bavit? V případě The Room překvapivě dlouho, v mém případě až do konce. I když zas tak dlouho to není vzhledem k tomu, že jde o konverzi z mobilních platforem, je za nějakou tu hodinku hotovo.

Ale nelekejte se, hra ve skutečnosti nezůstane celou dobu v prostředí, ve kterém se ocitnete hned na začátku. Trezor v sobě totiž skrývá nečekaná překvapení, a právě objevení těchto tajemných zákoutí a prapodivných mechanismů, je tou hlavní herní náplní. Pokud jste jako děti rozebírali maminčin budík, nebo tatínkovu vrtačku, se zájmem zjistit jak to vevnitř funguje a připadali jste si jako objevitel tajemných světů, tak The Room vám splní váš dětský sen.

Celé to pátrání, objevování a řešení ne moc složitých puzzlů je zabaleno v mysteriózním příběhu, podávaném jen v náznacích pomocí dopisů a deníkových záznamů, které jsem ne úplně pobral. Vůbec mi to ale nevadí, naopak to jen zintenzívnilo atmosféru tajemna, ke které přispívá i hudební podkres. Hrozně mě mrzí, že té hudby není víc, s chutí bych si jí někdy pustil na relax.

Atmosféra je to, co The Room umí vybudovat a hlavně udržet až do konce, i díky tomu, že obtížnost hádanek není vražedná a tudíž vám atmošku nezničí pocit frustrace. A pro zásekáře je tu navíc ještě hintovací nápověda. Každopádně milovníci zavařených mozků si zde moc neužijí.

Závěrem musím upozornit, že jsem hrál jen původní verzi na tabletu, pokud se tedy v něčem zásadním PC konverze liší (ovládání?), může být můj pozitivní komentář naprosto subjektivně neobjektivní. ;-)

Ačkoliv jsem byl dopředu informován, že ta hra nestojí za moc, přesto jsem nestačil valit bulvy, co se mi to vlastně na monitoru odehrává. Na téhle hře je snad špatně úplně všechno, a to že to jde spustit, je jen další minus. Byli bychom alespoň ušetřeni té hrůzy.

Úvodem si ujasněme, že slovíčko "simulátor" v názvu hry je skutečně výsměchem. V první řadě se spíše jedná o jakousi realtime strategii, kde je vaším úkolem zajistit včasné odbavení letadla... tedy když konečně asi po deseti minutách první letadlo přistane. Pak následuje cosi, co za reálný provoz na letišti může považovat jen skutečně náhodný nezasvěcený divák z vyhlídkové terasy letiště. Ostatně troufnu si tvrdit, že autoři větší povědomí o provozu letiště skutečně neměli. Nutno říct, že jsem ani velký realismus nečekal, asi by to moc zábavné nebylo, nicméně to čeho se mi dostalo, bylo zábavné ještě míň.

Takže přiletí letadlo asi tak jednou za půl hodiny (vydržel jsem u toho 4 hodiny a za tu dobu se frekvence příletů nijak nezvýšila). Přidělíte mu stojánku a poté se vám začnou ukazovat úkoly které musíte splnit: přistavit schody, vozíky na kufry, autobus, cisternu, úklid, catering, údržbu, atd. Všechny úkony mají časový limit, do kterého to musíte splnit, ale žádná honička to není. Veškerá hratelnost tedy spočívá v tom, že musíte na letišti najít příslušný dopravní prostředek, což může být občas problém, a poté ho dopravit k letadlu (resp. od letadla zpět na původní místo), což je ještě větší problém. Jízdní fyzika je neuvěřitelná katastrofa. Všechno jede neuvěřitelně pomalu, ale zároveň každá zatáčka smrdí převrácením. Udržet se rovně je taky docela challenge.

Velkým zážitkem bylo ovšem pro mě vytlačování letadla od stojánky. S tahačem jsem tedy zacouval k příďáku a a opatrně se přibližoval, čekajíc, kdy dojde k nějakému zamknutí a spojení. K ničemu takovému nedošlo, prostě jsem do letadla drcnul, a to se ve stylu hadrové panenky počalo vzdalovat. Už mi tam chyběl jen nápis "A teď si mě chyť!" A tímto drcáním musíte letadlo vmanévrovat do příslušné pozice, kde konečně nahodí motory a zbaví vás této sranda akce.

O technické stránce hry se mi ani nechce psát, je to neuvěřitelná fušeřina. Grafika vypadá odpudivě, kamera si s ničím nedělá problémy, textury i celé objekty mizí, jako kdyby hru vytvářela parta středoškoláků, která si příslušný nástroj ošahává poprvé. (Středoškoláci mi snad odpustí, trochu je tímto urážím...). Prostředí je neuvěřitelně prázdné, kochat se skutečně není čím. Zvuky jsem vzhledem k té hrůze ani nevnímal, takže k těm se vyjadřovat nebudu.

Pokud náhodou máte ten hloupý nápad si tuhle hru koupit, a já to vzhledem k docela atraktivnímu námětu i chápu, tak to prosím v zájmu svého duševního zdraví nedělejte. Zvlášť pokud je vám letectví blízké...

O světě Warhammeru jsem dosavad věděl pouze to, že existuje a vychází z nějaký deskový hry. Byl jsem tedy připraven na to, že naskočením do druhého dílu, ještě navíc W40K odnože, to příběhově nemusím pobrat a spousta věcí mi unikne. Neunikla... Po slibném intru totiž toho již moc zajímavého nenásleduje a zhruba od půlky hry jsem to prostě přestal vnímat úplně, jen mě rozčilovaly rádoby filozofující kecy bezcitného Avituse, naivního Thaddeuse, pesimistického Cyruse a smířlivého Tarkuse, které jsem jako nezúčastněný velitel byl nucen sledovat v pasážích mezi misemi. Aspoň že Dreadnought toho moc nenamluvil. Je to trochu škoda i ve strategiích se dá vystavět slušné příběhové pozadí, ale dobře, budeme dělat, že kvůli tomu tady nejsme.

To co většinu hráčů zajímá je hratelnost a jako jo, musím uznat, že se to po většinu času hraje dobře. Jen se mi po celou dobu hry na mysl vkrádala otázka, jaký žánr hry to vlastně hraji? Nebudu tvrdit, že to strategie není, ale jak akční tak RPG složka je zde velmi výrazná a naopak některé řekněme typické prvky strategií jsou zde dost potlačeny. To není ani tak kritika jako spíš konstatování faktu. Stavění základny tu žádné není, zdroje tu jsou jen v podobě bonusy přidávajících strategických staveb, které v průběhu boje zabíráte. Nějaký jejich management a rozhodování o prioritách zde neexistuje, pokud nepočítáme rozhodování o tom, kterou stavbu budeme bránit při obranných misích. Pak je zde ještě jakási globální statistika v podobě Tyranidského zamoření planet, která je ale zhola k ničemu. Pokud to tedy nebudete hrát jako bartas (viz jeho komentář), pak se celá hra dostává na vyšší úroveň. ;-)

Nějaké výraznější promýšlení a naučení taktiky boje si vyžaduje asi skutečně jen ta nejvyšší úroveň obtížnosti. Hrál jsem druhou nejvyšší (Captain) a sice netvrdím, že by vůbec nebylo potřeba vědět, na co je které družstvo dobré, ale víceméně jsem si skoro na všechno vystačil s jednou dokola opakující se taktikou. Problémy mi dělaly hlavně ze začátku obranné mise, ale po pár základních radách ( děkuji Jackovi Darkovi) a hlavně po získání Dreadnoughta jsem i zde získal značnou rutinu. Jinak relativně dost času jsem strávil hrou s výbavičkou důstojníků, to je celkem fajn, akorát mi tu chyběly nějaké funkce usnadňující práci s inventářem, alespoň seřazení výbavy podle úrovně by se hodilo. Mimochodem, proč se nepotřebná výbava odevzdává do "knihovny" mi není moc jasné, ale to možná souvisí s neznalostí příběhového pozadí.

Suma sumárum hra je to dobrá, pár desítek hodin jsem se u ní příjemně bavil, i když určitému stereotypu v závěru jsem se nevyhnul a sem tam mě otravovaly již výše zmíněné prkotiny.