Nejprůměrnější střílečka mezi průměrnými střílečkami - CryTek zahodil všechno na čem stavěl ve všech předchozích hrách a udělal místo toho koridorovku, která si v ničem nezadá s Call of Duty. V tuposti tedy rozhodně. Jen ty CoD mají obvykle mnohem variabilnější prostředí než vylidněný a mírně domlácený New York - on tedy podle řečí všech okolo vylidněný být nemá, naopak má být plný lidí, ale ve skutečnosti je tu k vidění civilistů asi tak dvacet, dále pak dvacet umírajících zombie-cosi, no a pak asi tisíc vojáků, které bůhvíproč masakrujete vesele zároveň s mimozemskými invazisty.
Aspoň nějaká změna tedy, když ti mimozemšťané mají jen asi tři nebo čtyři druhy, a ty se liší v podstatě jen množstvím brnění na sobě. Jinak jsou mrštní, blbí, a příhodně jim všechny kritické zóny na těle svítí červeně.

Lidé nesvítí, ti jsou jen normálně blbí, a dá se mezi nimi dělat i něco jako stealth. Ovšem ne že by existovalo mnoho důvodů proč to dělat, když vše nabádá jen k vykropení. Občas ostatně není ani jiná možnost, když se herní "tunel" uzavře, a je nutno vystřílet určitou otevřenější oblast s po určitou dobu se respawnujícími nepřáteli. Klasika.
Tedy byla by to klasika, kdyby standardem všech jejich předchozích her nebylo relativně otevřené prostředí s množstvím možností jak taktizovat, používat techniku, ničit prostředí, snažit se přemanévrovat poměrně inteligentní nepřátele, a hrát si na Predátora v džungli. Tady není už nic z toho.

Ale aspoň to trvá jen nějakých pět hodin, takže jde Crysis 2 proběhnout a zapomenout celkem rychle.

Hnůj replikující předchozí díl tak moc, že by mohlo s klidem jít o neplacený mod - jen nové prostředí v pohoří místo tropů, a hloupě vykonstruovaný příběh od neschopných scénáristů.

Obzvlášť všechny postavy v onom příběhu jsou zoufalství jedna vedle druhé - všechny hlavní charaktery jsou zmrdi které budete chtít dojednoho vystřílet (oslizlý zporák je z nich nakonec ještě tou nejsympatičtější), všechny postavy vedlejší jsou otravné a ukecané k smrti (žádná cutscéna se nedá přeskočit), a hlavní hrdina, to je snahou scénáristů chudák bez mozku a bez osobnosti, který tupě jde po těch nejodpudivějších cestách příběhu, jakkoli by jste v tu chvíli nejradši udělali pravý opak. Cynismus a epická hloupost hry v příběhu i v zadávaných úkolech je ohromující, leč na rozdíl od Postalu a jemu podobných zde nejde o nadsázku a anarchistickou zábavu, ale vše je vydáváno za "tu dobrou" cestu. Hra přímo oslavuje vše, co je v realitě se zeměmi třetího světa špatně a prodává to jako zábavu pro masy.

Dalo by se snad říct že to nevadí, protože je to přeci jen hra, hry jsou hloupé a mají být zábavou a ničím víc - ale v tom je selhání Far Cry 4 ještě horší. Nejen že je pouhou kopíí, on je hlavně kopií zprasenou - fungující mechanismy předchozího dílu zde fungují mnohdy hůř, nové jsou ještě horší (až na povedené horolezení), a nové prostředí je genericky nudné, ani jedna část herního světa není jakkoli zapamatovatelná. I když explorace pořád patří k těm lepším částem hry, dobývání základen a slézání vyhlídkových věží je naštěstí pořád zábava.

K tomu je to samozřejmě klasická Ubisoft arkádovka, s tunou volitelných repetivních úkolů a předmětů určených ke sběratelství a otevírání zbytečných předmětů jako achievementy. Vše vhodné k naprostému ignorování.
Podobně jako u série Assassins Creed, od které se ostatně Far Cry začíná lišit snad už jen přítomností automatických zbraní a fps pohledem.

Teď po letech, při druhém hraní, na mě první Zaklínač působí až dojmem amatérské betaverze na trojku. Všechny stavební kameny tu v základní podobě jsou, ale všechny buď nedotažené, a nebo tak trochu zkriplené. Autoři se evidentně nejprve potřebovali naučit vytvořit hru, aby ji pak v dalších dílech dotahovali do použitelnější podoby.

Příběh by mohl mít potenciál, kdyby ho rozpracoval nějaký schopný scénárista (obzvlášť Alvin je wtf, přitom nejdůležitější postava), a o jednoduchých dialozích to platí ještě silněji (až na momenty kdy jsou čistou kopií z knih). Charaktery vedlejších postav nejsou dost rozvinuté, bez vyjímky všechny by potřebovaly víc dialogů a hlubších subquestů. Přitom ale ty příběhové volby hráči předkládané nejsou nezajímavé, herní svět na ně reaguje.

Engine má hra shodný s KotOR a Neverwinter Nights, které na příběhu a dialozích stály, ale Zaklínač se mnohem víc tlačí do dynamické akce - na což ten engine zoufale není stavěný, a boje jsou většinou dost utrpením. Ovládání čehokoli je zoufale nepřesné, postava si v boji s víc nepřáteli dělá co chce, a i při procházení koridorovitých lokací hrozí zaseknutí na každém patníku, neviditelné zdi všude. Vzpomínka na trojku s perfektně ovladatelnou postavou a volně průchozím světem při tom vyloženě bolí.

A tak je to se vším, tolik designérských hloupostí a opruzů se tu sešlo. Ještě že hra je vlastně docela maličká a nedlouhá (srovnávám li s pozdějšími díly).

Po extrémně bolestivých dvou hodinách hraní Assassin's Creed III už jsem nad sérií zlomil hůl... jen abych ji s Black Flag mohl zase lepit dohromady. Přesun do Ameriky stále trpí dementností snahy naroubovat parkurovou hru na prostředí, ve kterém není vůbec nic urbanisticky zajímavého, což ve trojce brutálně podřezalo krk tomu jedinému zábavném, co na sáze kdy bylo, tedy lezení po zajímavých a vysokých budovách - tady alespoň trochu zachraňováno šplháním v lanoví lodí - ale hru pozvedá hlavně samotné plavení se s mořskými koráby, a celkově důraz na pirátský život (tedy, ne ten skutečný, ale ten který předvedli Piráti z Karibiku). Místo pitomého běhání po lese s indiány a opakování stále stejných úkolů pořád dokola je tu GTA na moři, a to je vlastně dost fajn. Vlastně tak moc fajn, že jde o zdaleka nejlepší Ass Creed jaký jsem kdy hrál.

Opakující se úkoly tedy tak trochu zůstaly, ale už jsou zajímavější, vylepšování lodi k nim dává motivaci, a hlavně v tom prosluněném Karibiku má všechno úplně jinou atmosféru, a konečně tedy mohu prohlásit že mě v nějakém Assassins Creedu to sbírání hromad věcí po celé mapě bavilo a vše jsem poctivě hledal, místo abych se všemu vyhnul a odbyl si jen hlavní příběhovou linii.
Ta tedy o moc zajímavější než dřív není, a stále občas zoufale debilně odbíhá do světa budoucnosti (nápad, jehož hlouposti se v této sérii nepřestanu divit asi nikdy), ale ani nevzbuzuje chuť bít hlavou do zdi nad tou trapností, takže k tomu všemu pirátění představuje slušný doplněk.

Další ze série béčkových machinim připomínajících zlaté časy akčňáků s Chuckem Norrisem. Jsou úplně stejně pitomé, patetické, příběhově zmatené a zoufale zaměnitelné. Fajn bonusem v nich je že často si jde i trochu zastřílet a že konkrétně tahle se aspoň občas snaží vzbudit zdání nějakého herního zážitku s možností volby a s trochu širším koridorem, jenže jak nemají toho Chucka a žádné charisma, tak na rozdíl od něj si na ně stejně už nikdy nikdo nevzpomene.

Tak nevím, jestli jsem už dostatečně otrlý, či jsem si prostě zvykl, ale toto už mi po protrpěných CoD:2, World at War a Modern Warfare 2 připadalo jako vlastně docela snesitelný béčkový osmdesátkový film, občas přerušovaný turkey-shoot akcí. Jako oživlá verze nekonečných řad filmů s Chuckem Norrisem a Dolphem Lundgrenem. A co si budem povídat, já ty blbé akční fláky měl, a pořád mám, vlastně docela rád.

Největší zápor tak už nevidím v tom, že je to špatná akční hra (byť to pořád v podstatě je, hlavně když vynikající Wolfenstein ukazuje že to i v dnešní době jde, ale ani už není nijak zásadně útrpná), ale v tom, že je to na jednorázovou jízdu Clancyovským příběhem a přepálenou Bayovskou akcí příliš dlouhé, a hlavně že tomu zoufale chybí nějaká charismatická hlavní postava. Jako například ten Chuck Norris.

A samozřejmě nadhled, ten by byl potřeba. Hláškovat ještě trochu víc nad utrženými končetinami Vietnamčíků, ještě víc rockových vypalovaček do staccata kulometů, víc misí s Rambovským sestřelováním tanků lukem, a ještě víc přitlačit na šílených záporácích s německým přízvukem.

Deset let uplynulo už od doby co jsem KotOR 2 hrál, a růžová nostalgičknost vzpomínek udělala své - ona to není přecejen není až tak velká pecka jako si pamatuji, a mnohé jiné hry zkoušku časem obstály mnohem lépe (z předKotOR období Bioware všechny).

Ústřední příběh se ještě drží, pořád patří k tomu nejzajímavějšímu co se ve hrách kdy objevilo, ale ani Restore Content mod, byť rozhodně přidává mnohé, mu nedokázal dát plně uspokojivý závěr, který by beze zbytku využval nelinearity hry (resp její vzácně vyrovnané možnosti hrát jak za dobro, tak i za zlo), a ani mu dodat tolik potřebné detaily... takže i po skončení závěrečných titulků spolu s pocitem katarze z vyvrcholení zůstává i pocit nedostatečného naplnění, a tisíc nezodpovězených otázek. O to víc otázek pak v průběhu hry čeká hráče, který by se bláhově pokoušel hrát druhý díl bez detailní znalosti jedničky - hra na ni navazuje ve všem tak těsně a nic nedovysvětluje, že působí až dojmem datadisku.

Horší je to ale s hratelností - s čím dál otravnějšími setkání s nepřáteli, s nulovou variabilitou soubojů a kouzlení ("hoď třikrát blesky -> posbírej předměty -> opakuj do zemdlení"), s nekonečnou uniformitou šedých chodeb, s minimálním využitím většiny postav co jen zabíraly místo na lodi, s množstvím zcela zbytečných předmětů, s nezajímavými minihrami, pokračovat by se dalo dlouho. Jediné na co už se po těch letech zvyká o poznání snadněji je inventář a celkově ovládání - co tehdy pc hráče šokovalo, na to už si dnes dávno útrpně zvykli jako na standart.

A k čemu trávit skoro 80 hodin u hry, která má sice velmi zajímavý příběh, ale do jejího hraní je nutné se nutit?

Zpětně už se příliš nedivím Bioware že pak šly směrem primitivnějších stříleček v Mass Effectech, protože akčnější pojetí funguje (v jeho třetím díle teprve!) výrazně lépe. Tedy co do hratelnosti, příběhem a atmosférou jsou ty hry samozřejmě stále podřadné.

Přesně takto si představují dokonalou casual hru. V podstatě čistá adventurní stealth akce s přímočarým postupem z jedné mise do druhé, ale s tak geniálním nelineárním herním systémem v detailně propracovaném světě, že si nezadá s lecjakým RPG.

Oceňuji obzvlášť že zajímavé je nejen atmosférické plazení se členitými úrovněmi za zády nepřátel a jejích nenápadné odposlouchávání a uspávání ze stínů, ale i frenetická akce kdy mezi ně hrdina vlétne jako bůh války a s pomocí mnoha různých triků a gadgetů je i v mnohonásobné přesile brutálně zmasakruje. Jednak to přidává na replaybilitě, a jednak to přináší trochu jiné vyústění celé hry - k čemuž se nicméně váže výtka že těch rozdílů pak mohlo být i víc než jen takové detaily, jak co do příběhu, tak co do ovlivnění samotného gameplay.

A dalším nepříliš potěšujícím neduhem takového přístupu je fakt, že hra pak vydrží sotva čtyři hodiny, ale to už je holt cena se kterou je dnes nutno počítat.

Po poněkud zmršeném Heart of the Swarm velmi příjemné překvapení. Příběh se sice zvrhnul do zcela zbytečné a nezajímavé patetické břečky, ale jako hra, obzvláště jako RTS, jde o nejlepší zábavu za hodně dlouhou dobu.

Už pro to že Starcraft 2: Legacy of the Void opravdu "je" RTS - ne jako posledně ukecané Diablo s Kerrigenovou plné tutorialů - strategická je takřka každá mise, a většina z nich stojí i na nějakém zajímavém nápadu (byť ne zrovna originálním, pořád se opakuje už známé z předchozích Blizzardích her), a dokonce i nabízí dost možností k taktizování a k trochu volnějšímu stylu hraní. Misí je přitom dostatek, pořád ne tolik jako ve Wings of Liberty a ani tu víceméně neexistuje jeho nelinearita, ale na datadisk dobrý (eh, datadisk...). Hlavně pro to že kromě hlavní kampaně je ve hře i kratší prolog a pak i epilog, uzavírající celou ságu.

V něm se konečně dostanou ke slovu i známé postavy z předchozích dílů, a příběh začne být konečně aspoň trochu zajímavý. Nic originálního a echt zajímavého se sice čekat nedá, ty náznaky které nadhodila už jednička a byly i ve WoL v minikampani za Protossy se zvrhnou v pohou kopii Mass Effectu (který sám už byl kopií x jiných sci-fi), ale pořád je to aspoň nějak fungující uzavření příběhu, a hlavně v hlavní roli s charaktery, ke kterým už má hráč nějaký vztah a zajímají ho. Ne jako zbytek kampaně před tím, točící se kolem zcela unylého nového panáka, který je zaplněný tak obrovským množstvím zbytečných patetických keců, že je lepší mít při jejich poslouchání vedle počítače nachystaný kyblík na zvracení. Únavné a nesmírně otravné.

Zbytek hry je nicméně velmi příjemný, a příjemná je i její obtížnost, na Brutal hráči vůbec nic nedaruje, občas donutí se nad mapou zamyslet a využívat i ne úplně zřejmé strategické triky, což velice potěší. Na Hard ovšem samozřejmě v každé misi stačí namasovat Dragony/Void Raye a poslat je doporostřed nepřátel, tady se nezměnilo vůbec nic - a na obtížnosti nižší dokáží nepřítele nejspíš usvářet i namasované drony.

Pořád tak jde o mnohem víc casual záležitost než Starcraft 1 s jeho datadiskem - ten je samozřejmě nedostižný i vším ostatním, hrou samotnou, i příběhem a hutnou atmosférou.

Zbytečný dodatek k vynikající sérii, který z noirové stylizace předchozích dílů zachovává pouze původní hudbu a čím dál otravnější monology hlavního hrdiny, který od začátku až do konce neustále opakuje to samé, takže všechny jeho promluvy jsou tak navzájem zaměnitelné - takže dříve zajímavý charakter najednou začíná nudit k smrti.

Veškeré herní prvky pak byly přizpůsobeny arkádovému "wow-efekt" stylu Call of Duty, doplněného o velký důraz na systém krytí, který účinně brzdí dříve plynulou a dynamickou akci, degraduje efektnost a efektivnost bullet-time, a všechny herní lokace dělá velmi generickými - jen zaměnitelné chodby a místnosti s mnoha překážkami za kterými se hráč má krýt.
Hru ovšem ještě víc narušuje neustálé přerušování cutscénami - vyprávění pomocí příběhových sekvencí je jedna věc, ale že hra bere hráči kontrolu nad postavou i v případě kdy jen otevírá dveře už je na pováženou.

Nicméně také se dá říct že je to průměrný animovaný thriller s potenciálně zajímavým, leč velmi předvídatelným a nesmírně utahaným příběhem, a ohavnou a technicky předpotopní animací, který občas přerušují akční sekvence se střílením nabíhajících slepic, tedy vojáků - a že to patří víc na CSFD než na Databázi her.

Ale to už by bylo nejspíš příliš velké hnidopišství.

Zcela zbytečný přívěšek k vynikající hře, nesmyslně tupící hrany všemu co na ní bylo zábavné.
Místo rychlých a chytrých nepřátel jen spousta velkých neohrabaných monster se spoustou životů, místo používání originálních a zábavných zbraní jen generický bullshit jak z každé jiné hry, místo nápaditých levelů a velké délky hry jen nudný odvar a "vyvrcholení", po němž zůstane pachuť v ústech. Jediný zajímavý a nový prvek je že hráče napadne lidský výsadek... ale souboje s nimi skončí právě tak rychle jako začnou.

Jako bonus pak spousta technických bugů a vypadávajících textur.

Unreal byl jedna z prvních 3D fps se kterou jsem se setkal, ovšem tehdy jen na chvíli, na neskutečně zasekané grafice, a s více než půlhodinovými loadingy misí. Byl jsem uchvácen, ale hrát se to nedalo. Proto je docela s podivem že jsem se znovu a pořádně k Unrealu dostal až teď... když už dávno jsem strávil stovky hodin v jeho následovnících, Unreal Tournamentu, AvP, a v System Shock 2.

A byla to chyba, velká, se mu vyhýbat. Protože i dnes je to těžká pecka, která už má v sobě zárodek všech výše zmíněných her, a ve své době to zcela jednoznačně byla nejlepší střílečka jakou před Half Lifem svět viděl (Quake 2 na něj jen smutně kouká zdálky, v světle Unrealu je zcela evidentní jak hloupý průměr to už tehdy byl).

Atmosféra a grafika jsou jedna věc, ale zásadní tu je zábavná akce, ať už jde o pogromy desítek minionů, nebo těžké souboje i jeden na jednoho se Skaarji. Přitom trik s jejich vychytanou AI je úplně jednoduchý, oni se prostě ve hře po setkání s hráčem chovají jako úplně normální agilní boti. A nahánět se s nimi po chodbách ztroskotané lodi i v relativně otevřené krajině kolem je zábava královská.
Navíc i ty mapy dávaly výborný smysl a fungovaly i v rámci příběhu, v té době věc v level designu nevídaná, i ten samotný System Shock 2 a AvP tohle jen rozvedly o kousek dál. Není to úplně stoprocentní, nějaká slabší pasáž či trocha bloudění se najde, ale při délce hry je to vyloženě minoritní.

Kopie Red Alertu / Generals v docela dobře hratelném provedení.
Red Alert připomene zasazením do měst a množstvím příběhových videí (které se berou pohříchu smrtelně vážně, ale tak na úrovní osmdesátkových akčňáků s Lundgrenem), CC: Generals odpovídá celkově hratelnost a 3D engine, který i po letech vypadá kupodivu dost dobře. Což je tedy za cenu toho že efekty výbuchů a kouře z hořících vraků jednotek a budov klidně zakryjí celou obrazovku, takže pak tak trochu není jak hrát.

Příběh nestojí za řeč, ale ze zpětného pohledu je trochu úsměvné jak poplatný je době svého vzniku - v době vrcholu války v Iráku je to intenzivní hlazení amerického ega, které zlí teroristé chtějí pošlapat, zato Rusové jsou kamarádi (trochu neschopní, takže je třeba je vytahovat z jejich průserů), a nejdůležitějšími komoditami jsou ropa a zajatci v ostnatým drátem obehnaných táborech. Chybí už jen ze všech nepřátelskch stran provolávané allahu akbar... ale to už si pro sebe asi plně uzurpovali ti Generals.

V dnešní době nedostatku klasických RTS stylu "obsaď a ubraň zdroje, postav miliardu různorodých jednotek, a rozšlapej nepřátele na prach" (a lepší zadání strategické mise prostě nevymyslíš), je to docela fajn alternativa.

Rozkošná narativní hříčka o vztahu vypravěče a postav v příběhu. V podstatě dokonalá dekonstrukce RPG hraní... a z této pozice v podstatě taky snad jediný čistý videoherní art. Nebo aspoň kratičké vykročení jeho směrem.

To tehdy Carmack s Romerem závodili kdo vytvoří ohavnější hru?
Věru nevím kdo vyhrál, jestli Quake 2, nebo Daikatana... šedivý vyblitý hnus s absurdně chaotickým level designem, bolí to obojí.

Duke Nukem 3D a po něm Half Life už dávno ukázali cestou jakou má smysl pokračovat s vývojem akčních her, a přitom tihle dinosauři z id Software pořád pokračovali v primitivních a nesmyslných doomovkách... a věru už to nebyla zdaleka taková zábava, jako v tom Doomu. Naštěstí tedy ani takový průser jako přímé pokračování, Quake 4, ve kterém bylo tragické už i to prosté střílení, to tady ještě docela funguje - kdo se neztratí v bludišti chodeb si užije svižnou rubanici plnou létajících kusů masa.

I když ani pocit ze střelby, ani zajímavost nepřátel nedosahuje zrovna nejvyšších příček... takže to jediné, v čem Quake 2 je opravdu chvályhodný, je ten engine... aby potom mohl pohánět o desítky levelů zábavnější rubanici Soldier of Fortune.

Prakticky všechno co bylo co do RPG systému naslibováno v Mass Effectech, aby pak předvedli jen trapnou patetičnost, nepromyšlenost, a plané sliby v nefunkčním provedení, tak tady je v provedení zcela výjimečném a dotaženém do konce. Způsobem nelineárního hraní jsem si přesně takovéto RPG hry kdysi vysnil a věru mě nenapadá, jaká jiná hra žánru za posledních takřka 15 let by se v tomto k druhému Zaklínači svými kvalitami byť jen blížila.

Škoda že takový "hardcore" přístup si nepodržela i v soubojích, které jsou typickou arkádovou rubanicí s miliardou nepřátel - což jednak z hlediska uvěřitelnosti světa působí značně dementně, a hlavně jsou tím prostě otravné. S radostí bych si dal obtížné a komplikované souboje s bossy a v přírodě ojedinělými monstry, i včetně taktického používání lektvarů, pastí, a vůbec všeho co hra nabízí. Ale prosekávat se přes zástupy generického cannon fodderu? Meh, to je dobré tak do Diabla 2 (které mi btw Witcher 2 připomněl i neskutečným množstvím lootu), tady je to dětinská arkádová přítěž v jinak dospělé hře.
Díky bohu, že kreténské konzolové mačkání sekvencí tlačítek jde vypnout, leč se zástupy nudných nepřátel už to udělat nejde, takže s vytažením meče jde atmosféra do kopru.

Nu což, ve hrách klasika, takže stáhnout obtížnost, akcí proběhnout jak nůž máslem, a užít si zbytek hry - který je neskutečně parádní. Vynikající příběh který není ani předvídatelný a ani hloupý, skvěle zapadá do lore světa a rozšiřuje ho tak, že se pro ságu stává bezmála nezbytnou součástí. A k tomu výborně napsané dialogy, které konečně zas jednou působí opravdu promyšleným a chytrým dojmem.

Vynikající je už i jen systém dialogů, který v mnohém připomene právě ten Mass Effect, ale přitom na rozdíl od něj je tady zcela logický a smysluplný, a je v něm zcela jasné jakým způsobem hráč ovlivňuje jak samotný průběh rozhovoru, tak svými rozhodnutími i celý následující průběh hry.
A možností jak hrou projít čistě podle sebe, a ovlivňovat dle svého uvážení celý herní svět, je tu přitom nepočítaně, a všechny jsou velmi výrazné a s důsledky, nad kterými je nutné přemýšlet - a které se hrou, potažmo celou herní trilogií, potáhnou až do konce. Žádné primitivní černobílé volby mezi cestou pro hodné a cestou pro zlé, ani kosmetické prkotiny jako v MA, ve kterém na většině věcí stejně vůbec nezáleželo.

I z prvního dílu jsem měl ve srovnání s tímto pocit slabě napsaného příběhu s béčkovou zápletkou plnou plochých postav, takže i když mě hra bavila, nic mě nijak zásadně netáhlo k tomu ji rozehrát znovu.
Tady mám naopak pocit že bych ji měl díky její nelinearitě znovu rozehrát okamžitě - a navíc že je škoda, že Witcher 2 nevyšel i v čistě knižní podobě, protože je tak dobře napsaný, se silným příběhem, i s důrazem na "trademarky" série, že skutečná nová kniha od Sapkowského vedle něj působí jako bezzubý dovětek, v rámci ságy zcela zbytečný a nezajímavý.

Smutný úpadek kdysi vynikající RTS série, která realistické ztvárnění bojů s nutností používat adekvátně mnoho jednotek podle jejich vlastností nahradila okřídleným "vyrob 20 tanků a rozdrť všechno".
To vše zabalené do mizerného příběhu postrádajícího epický charakter předchozích dílů, který je nýbrž jen přímočarou naháněčkou pár jedinců napříč Amerikou.

Tedy to nejspíš vzniklo jen kvůli multiplayeru, který nemám žádnou motivaci někdy zkusit, nebo grafice, která byla už tehdy ohavně přepálená.

KonečněMass Effect který je dobrou hrou - sice jde o stále tentýž ultimátní sci-fi kýč, který vykrádá prakticky všechno co se v žánru objevilo, ale teď už konečně v chytlavě hratelné podobě a bez většiny otravností předchozích dílů.

A i příběhově jde o díl zdaleka nejlepší - přiznám se že příliš nerozumím hloupým reakcím hráčů stěžujících si na rozuzlení hry, vždyť stále je milionkrát lepší tato jednoduchá kopie Já, Robot a Deus Ex, než klasické tupé "zabij hlavního bizarně přemrštěného bosse a hohoho vítězství, davy jásají", z dílu předchozího.
Že se některá rozhodnutí hry projevila tak maximálně v detailech a v závěrečné slideshow vykradené z Falloutu? A co kdo čekal, vždyť ta série už od začátku dávala jasně najevo že volnost hráče je tu značně iluzorní a stejně se jede od prvního dílu po jasně definované přímce.
Hlavně ale konečně má příběh a průběh hry k němu vedoucí nějaký smysl, není to klišé honba za hlavním záporákem, a není to ani babysitting bandy retardovaných postaviček - dát dohromady rozdělenou galaxii už alespoň funguje jako dobrá motivace ke hraní a k detailnějšímu prozkoumávání vedlejších úkolů.

Sice je hra samozřejmě stále nesmírně hloupá, přetékající vylízaně patetickou snahou o "emotivní momenty" pro okouzlení primitivních mas, a odehrávající se v zoufale samoúčelném světě který nepůsobí o nic reálněji než svět Doomu, ale zároveň už se ve ní konečně místy objevuje zdravý nadhled a nadsázka která tu space-opera parodičnost bez uzardění přiznává. Sebeshazování a nahláškované postavy jsou přesně to co celou sérii vytahuje z bahna bezvýrazné šedi macho tuposti běžných mainstreamových stříleček. A otupuje hrany mnohým situacím, kdy nad hloupostí hry zůstává rozum stát.

Jako obalení akce okopírované z Gears of War to tedy funguje velmi dobře, i když je pseudo-adventurního pobíhání po základnách stále zbytečně moc ve srovnání s příliš krátkými akčními pasážemi - osekání rozhovorů jen na čisté cutscény jen s pár zásahy hráče v případech, kdy může nějak ovlivnit směřování příběhu, by hře jen pomohlo. Ono předstírání "dialogu" v současné podobě je zoufale otravné a zcela zbytečné, hlavně ale zdržující od velmi zábavných bojů, které jsou zde výrazně lepší i než v onom GoW, natož pak v ohavně koridorovém a uniformním druhém dílu (ten první raději ani nezmiňovat).

Velká škoda že předchozí díly nejsou stejné.

Call of Duty koridorovka s velkým množstvím vedlejších misí ve VELMI generickém prostředí. V podstatě pořád stejné chodby s mnoha poházenými krabicemi, jen textury a výhled na vzdálené pozadí se mění.

Na rozdíl od onoho Call of Duty nicméně tady do té frenetické střelby do všeho, co jde zabít, hráči nikdo moc nekecá, a ovládání mu hra bere jen v mírně interaktivních cut scénách, takže jako rychlá lineární akce to docela zabaví. Otravné je jen množství občasných miniher, ale ty jsou naštěstí většinou nepovinné, slouží jen k větším možnostem upgradování těch pár zbraní co ve hře jsou a ke zvelebování lodi.

Mezi misemi pak je třeba adventurně chodit civilními prostory a velmi zjednodušenou formou interagovat s NPC a s okolím, nicméně všechny charaktery jsou tu stejně ploché jak prkno, interakce s nimi značně nekontrolovatelná, a veškeré prostředí striktně samoúčelné, takže proč se zdržovat nad rámec toho co je nutné, stejně jde vždy jen o to nechat se hodit do další lokace kde bude třeba vyhladit vše živé.
Příběh samotný ostatně také nevybočuje ze standardního "epické-sci-fi-pro-dvanáctileté-panice".

Překvapilo mě nicméně, že hra je velmi krátká, hlavní příběh končí zhruba tam, kde jsem čekal že jde pouze o úvod. Je zde až příliš evidentní že jde pouze o prostřední třetinu jednoho celku.

Povedená RTS - a vzhledem k tomu jak moc je ten žánr mrtvý vlastně stále patřící k těm nejlepším - nicméně na genialitu svého předchůdce Age of Empires 2 rozhodně nedosahuje.

V prvé řadě proto že do značné míry ignoruje to co bylo na AoE nejlepší a nejunikátnější - klade důraz na silné jednotky, místo na opevnění a promyšlené obléhání hradů, s nutností využívat každou jednotku specificky, bez, pro RTS jinak obvyklého, masování nejsilnějších jednotek a hraní stylem "označ grupu->pošli doprostřed nepřátelské báze->kochej se". Chlap s mečem tam zkrátka hradby neusekal, a nebo když, tak mu to trvalo hodně dlouho a několikrát ho přitom rozstříleli lučištníci. Zde to ovšem není problém, budovy vydrží (relativně, na poměry AoE) málo a skupina vylepšených rytířů projde i sebesilněji opevněným a zavěžovaným městem jako nůž máslem.

Strategické operace s různými obléhacími stroji, taktizování s odlákáváním pozornosti od slabých míst, nedejbože stavění dobývacích trebutchetů u jinak nezdolných hradů? Zapomeňte. Jakákoli jednotka s mečem si poradí i s nejodolnější pevností.
A to ani nemluvím o mytických jednotkách, které i v malém počtu dokáží často samy o sobě v podstatě vyhrát hru, a vedle kterých jsou lidské jednotky v podstatě úplně zbytečné. Obzvlášť laseroví krokodýli dokáží ve větší skupině vyčistit celou mapu extrémně snadno.

O to smutnější je že hloupá AI toho nedokáže ani využít, a místo toho se nechá oklamat primitivním trikem - takřka vždy se pokud možno snaží vaše hradby obejít, dokonce i když máte pouhé dřevěné palisády které by zničili snad i vesničané, takže v nich stačí na vybraném místě nechat díru, obestavit to místo desítkou věží, a pak se jen dívat jak tupá útočící chátra hromadně hyne při marném pokusu projít nejsilněji bráněným místem na mapě.

Příběhová kampaň je nicméně i tak dost zábavná, s rozumnou obtížností (= jen na ty nejtěžší, jiné nemají smysl), ale asi nic mě nebude nutit se k ní někdy v budoucnu vracet, na rozdíl od nesmrtelných AoE2 a Starcraftu.

Takový hezký simulátor středověkých vesnic, který je tak trochu pouhou hříčkou, a tak trochu betaverzí.

Začátek potěší - vesničané nadšeně běhají, staví se první domečky, stodoly, lovecké chaty, i rybářské boudy...
A samoty se postupně rozšiřují ve vesnice, hliněné cesty nahradí kamenná dlažba, vesničanky zvesela plodí a vesničané dostanou kostel i hospodu, vesnici obklopí farmy, a občas přijede i obchodník...
A to je konečná, pak už jaksi není co dál hrát. Krom toho buď tyto vesnice stavět další a další po celé mapě, a dívat se jak se to všechno hezky podíhá a pracuje, a nebo se pokusit postavit velké industriální město...

A sledovat jak města vymřou hlady.

Z jednoduchého důvodu - hra mé extrémně zoufalou AI vesničanů, a navíc jim nenabízí žádné další vylepšení, žádný civilizační pokrok. Maximálně osídlené rozsáhlejší aglomerace jsou jednoduše neudržitelné už proto že ve hře neexistuje způsob jak transportovat větší množství surovin z agrikulturální periferie do hustě osídleného centra, vesničané prostě neumí naložit zásoby na vůz a zásobit efektivně jednu oblast z druhé. Místo toho zmateně přenáší zásoby po jednom z místa na místo tak dlouho, dokud jim zásoby nedojdou a oni nepochcípají.

Řídce osídlené samoty rozplizlé po celé mapě jsou přitom strašně snadno životaschopné, ale pokus postavit soustředěné centrum se zdroji v širším okolí (farmáří, sběratelé, lovci) končí zákonitě neúspěchem, buď panáky zkosí epický hladomor, a nebo ještě dřív neřešitelná katastrofa.
- kterou ovšem může být třeba i obyčejný oheň, který vám rozšířený z jednoho blbého baráčku bez problémů celé město sežere. A vesničané se budou jen dívat, protože hasit zdá se neumějí - což je imho nedořešený bug, neb hořící dům nehasili ani když tři baráky od něj stály dvě studny a všem čtyř stům obyvatelům jsem zrušil všechny zaměstnání a činnosti. A oni jen běhali kolem a koukali do plamenů, ani ty buřty si nevytáhli.

Bugů je celkově ve hře povíc, nejednou spadla do Windows, jednou dokonce i do BSOD, naštěstí pravidelně autosavuje. Což je také důvod proč ji považuji za pouhou betu, spolu s tím že nabízí vážně hodně málo obsahu který se po pár hodinách zoufale vyčerpá. Chtělo by to rozšířit herní možnosti, takto jsou herní omezení až příliš prudící.

Celkem slušná oldschool Doomovka, kupodivu v mnohém i dost předbíhající svou dobu - například používání vozidel s destrukcí okolí v této podobě myslím přišlo až o pár let později s Medal of Honor, to samé platí o modifikovatelných zbraních.

Skriptování a zapojení příběhu je ve hře tak akorát aby hráče nijak nezpomalovalo, a ten si mohl v klidu užít solidně provedenou řežbu s navzájem bojujícími roboty, mutanty a lidmi (podobně jako monstra z Xenu proti lidem v HL) - v čemž je hra tedy násobně zábavnější než prakticky všechny zoufale pomalé a zdržující moderní akční filmy. Pardon, akční hry, jsem chtěl říct.

Srovnání se tedy nabízí dokonce i se samotným vrcholem žánru - Half Lifem, pro který původně Gunman vznikal jako mod. Samozřejmě, toto je hra mnohem jednodušší a přímočařejší, s méně estetickou vizuální stránkou (problém jsou nehezké textury a na negeometrické prostředí příliš malý počet polygonů) a bohužel méně zábavnými souboji s vojáky, nicméně není hratelností až tak vzdálená aby se i jen takovéto srovnání nedalo brát jako pochvala.

A hlavně uteče při velmi dobré dynamice hraní dost rychle, takže ani na chvíli nestihne začít nudit.

Neskutečné množství South Parkovských artefaktů v docela normálním arkádovém JRPG - je to spíš suvenýr než nabušené RPGčko, a už vůbec ne pravověrný South Park plně stojící na břitké satiře. V tom je asi pro mne největší zklamání, neb zatímco z neustávající trefnosti a chytrosti seriálového South Parku jsem snad čím dál nadšenější (i po sedmnácti sériích!), tak ten videoherní na samotný základ seriálu z vysoka kašle a úrovní v něm ulpěl někdy před patnácti lety.
A přitom se to tu tak krásně nabízí - když už ne se opřít do celospolečenského dění, tak se opřít alespoň do četných neduhů videoherního průmyslu. Ale holt... videohry nejsou umění, a ani videoherní South Park není, nemá žádný názor, chce jen bavit.

Což se mu nicméně pro fanoušky seriálu bezezbytku daří - s tím že je nutné dodat že je hratelností šitý na míru patnáctiletým konzolistům. Těžko si sice představit myšlenkové pochody autorů když předpokládali že lidem, co sedmnáct let koukají na seriál "pro dospělé", bude připadat jako vrchol zábavy zběsilé mačkání určené klávesy na čas, ale co už. Krom těchto dementních akčních vložek jde o jednoduchou rpg-adventuru systémem a megalomanským lootováním nejvíc připomínajícím KOTOR, a se snesitelnými akčně taktickými JRPG souboji.

Je to záležitost čistě pro fanoušky, odkazy na seriál zabírají ve hře zdaleka nejvíc místa a nových věcí je minimum... ale vlastně bych se docela rád díval na to, jak hru hraje někdo South Parkem nepolíbený. Resp jsem zvědavý jak dlouho by mu trvalo, než by si z toho eklektického guláše neurvalých šíleností ustřelil hlavu :)

Velmi zrychlená a velmi nepřehledná Dota. Zjednodušení ve prospěch rychlejších a hladšich bitev vyřešilo některé méně příjemné vlastnosti Doty, ale zároveň se díky němu z LoLka stala dětská hříčka poněkud prznící jinak takticky poměrně dosti bohatý koncept.

Příjemné je ovšem větší množství herních modů a map.

Dota 2 je... Dota. Přiznám se že toto mě trochu překvapilo, čekal jsem alespoň nějaké změny v gameplay, ale nikoliv, vše podstatné je stejné. Spíše než druhý díl by se tedy slušelo označovat za konverzi do nového enginu. S čímž jde ruku v ruce vyladěné ovládání, nakupování, matchmaking a další věci které dřív drasticky omezoval engine Warcraftu. Navíc jsou tedy určité free-to-play propriety, ale ty nejsou příliš podstatné, ve hře je to stále stejné i s těmi samými hrdiny, s tou samou hratelností.

Hratelností, kvůli které jsem u hry strávil času jako u málokteré jiné, stovky hodin během nějakých sedmi let.
(tím bych shrnul extatické výkřiky o tom že jde o jednu z nejlepších multiplayerových her všech dob)

A také s vadami, kvůli kterými jsem s ní také kdysi skončil. Tedy ty obvious největší - jednou se ohraje úplně všechno, a trávit u něčeho příliš velké množství času není úplně zdravé.

Horší je že se nezměnily i věci které se změnit opravdu mohly - například průběh jednotlivých bitev, kdy se zpočátku jen opatrně expí a nudí se, pak delší část normálního boje, a pak (občas) jeden tým nebo dokonce jednotlivý hrdina získá výrazně navrch, ale stále se mu nedaří zasadit finální ránu z milosti a jen se vše útrpně protahuje.

Ještě větší tragedií jsou stále stejné problémy s hráči - jako každá onlineovka Dota ukazuje že zmrdství je mezi hráči velmi rozšířená vlastnost, ale svými mechanikami proti tomu pohříchu moc nedělá, takže prakticky stejně jako u klasické Warcraftí Doty i zde není výjimečná situace že půlka hráčů uteče z bitvy i před koncem. Hmm, i když možná je to jen problém nováčkovských her a s postupem času už to takový problém není, nevím.

Nicméně - změny mimo tradiční hratelnost těší - nakupování předmětů je velmi rychlé, ovládání vychytané a přizpůsobivé, grafika hezká (a snad i přehlednější než u originálu, a MNOHEM přehlednější než u LoLka). A ještě víc těší novinky nad rámec samotné hry - obzvlášť rozsáhlý singleplayer tutorial, motivace k hraní systéme nabrání zkušeností za bitvy a pomocí předmětů, odemykání hrdinů, automatický matchmaking (i když trvá déle než u LoLka), atd atd.

Tedy přesně to co stará Dota potřebovala na to, aby se z modu stala dospělou hrou. Ne svým nástupcem, ale už ne pouhým modem.

Zločinná ohavně nudná zrůdnost, dělající z dementních her, na které navazuje, hru ještě dementnější, pro jejíž zparchantělé autory by i jednosměrná jízdenka do Severokorejského tábora smrti byla až příliš velkou odměnou. Doufám že všichni co nejdříve pomřou na nějaké ošklivé pohlavní choroby, abych jim pak mohl chodit močit na hroby.

CoD/MoH je specifický podžánr arkádových stříleček zjednodušených do formy interaktivního filmu, vyznačujících se nonstop střelbou do nekonečných vln digitálních loutek v uniformách, technofetišismem zaměřeným na válečné geeky, striktní linearitu s důrazem na nulovou možnost hráčovy svobodné volby, a zejména epický rozměr zobrazovaného konfliktu. Jeho prostřednictvím se snaží hráče-diváka zaujmout množstvím zobrazovaných podnětů a atrakcí, takže si přestane všímat že ve skutečnosti hraje zmodernizovanou verzi prastarých coin-up automatových "Shoot-'em-Up" stříleček jako byl Virtua Cop.

Homefront se pak tomuto podřadnému žánru her snaží být co nejvíce dokurvenou kopií jak je to jen možné - a daří se mu to, daří se mu to velice.

Vrhá nebohého hráče doprostřed prohraného konfliktu při kterém Severní Korea obsadí Spojené Státy Americké, což je zhruba na úrovni toho že Česká republika vyhlásí Protektorát Austrálie a Nového Zélandu, a protože národ severokorejců se skládá jen ze samých maličkých šikmookých Hitlerů, tak samozřejmě okamžitě započne s velkým vyhlazováním Američanů - není tedy nouze o mnoho slzavých pohledů na mrtvé či umírající děti, prázdná dětská hřiště, popravčí čety na každém rohu, rodinné vazby trhané konci bajonetů, a hrdě bojující domobranu pokrytou americkými vlajkami, která to vše samozřejmě nonstop oplakává a zděšeně komentuje. S nezbytným doprovodem pompézní hudbou ovšemže.

Hra se tedy zřejmě snaží o zápis do Guinessovy knihy rekordů v tom jak moc z její retardovanosti, uberpatosu a brutálně tlačeného citového vydírání, překonávajícího cokoli v CoD na kvadrát, budou hráči zvracet všude kolem.
Win.

Prapodivné zasazení do Amerického prostředí ale mě jasný důvod - použití amerických reálií a velkolepých městských kulis ve hře, což?
Nope.
Celá hra se odehrává v absurdně anonymním prostředí bezejmenných předměstí a vidlákovů, maličkých šedivých baráčků které vypadají všechny úplně stejně a nemají absolutně žádný charakter, i prázdné chodby vojenských komplexů jsou zajímavější a členitější než svět Homefrontu.

Jedinou alespoň trochu zajímavou kulisou je finální bitva Golden Gate (Orgasticky epické vyvrcholení hry totiž vypadá tak, že dobijete jeden most v celém okupovaném státě.) - přičemž tato bitva vypadá tak že jdete širokou silnicí pokrytou vraky aut, střílíte vykukující nepřátele, a až dojdete cca do poloviny,, tak kdosi z vašich radostí spáchá sebevraždu, a rozběhnou se titulky.
Nicméně tato mise je z celé hry jasně nejlepší, protože ona silnice/most je celkově o něco širší než běžný koridor kterým ve hře jinak postupujete, a navíc na něm alespoň nějakou chvíli nejste přerušování neustálými naskriptovanými zastávkami, takže můžete v klidu střílet. Vlastně to tam skoro i připomíná hru.

To co se děje před tím hru nepřipomíná.

Autorům totiž nestačilo že mají ve hře digitální loutky na označování zaměřovačem - nepřátele (nechci říkat na odstřel, protože pocit ze zbraní i z vlastních zásahů střelbu příliš nepřipomíná), a že mají ve hře digitální loutky dělající hráči spolubojovníky, ale snaží se udělat loutku i ze samotného hráče. Všemi možnými prostředky. Neviditelné zdi jsou samozřejmostí, neotvíratelné dveře (otevírat je umí jen NPC) na každém rohu, pokud jste moc rychlí skončíte, musíte trpělivě počkat než se přišourají ostatní, většinou musíte počkat i na to než vám určí v jakém pořadí střílet nepřátele, a také i na metr přesně jak jít kupředu. Pokud jste naopak pomalí tak pohoda, válka počká.
Když přikáží že během mise vás nesmí nikdo vidět, tak to znamená že v baráku jedna vystřílíte kulometem všechno živé, v baráku vedle něj nesmíte vystřelit s puškou s tlumičem ani na určený stojící cíl, dokud vám to nepovolí (ale zato můžete kolem běhat jak je libo, klidně i na hlavě skákat), další dům opět vybombardujete do základů, a nádvoří vedle něj zase nic, protože jinak game over.

Za zmínku stojí i let s vrtulníkem, který se odráží od zdí a skal jako hopík, umí ramovat cizí vrtulníky, a bráníte v něm konvoj cisteren s palivem které jsou zcela nesmrtelné i proti stovkám raket, a opravuje se za letu (pro vrtulník totiž platí stejný systém poškození jako pěšmo - tedy chvíli do vás nestřílí, a vyléčíte si promptně i osminásobný průstřel hlavy, ve vrtulníku bazukou).

Nicméně jeho pozitivum je že má nekonečné zásoby munice, a můžete se s ním hýbat, když nepočítám let do výšky a mimo prostor vymezený konvojem (koridor platí i pro vrtulníky, sic vás potká game over) - takže si konečně aspoň zastřílíte. Ve hře totiž jinak jednak nijak závratně munice není, takže nějaké full-auto kropení všeho živého tu moc nefunguje, a druhak je střelba jinak než přes mířidla extrémně nepřesná, takže vaše kulky netrefí ani nepřátele dva metry vzdálené, nedejbože snad ještě za pohybu.
A hlavně - střílet a zabíjet v této hře prostě není vůbec žádná zábava, ale v hrozně nadesignovaných levelech a s hroznou AI spíš útrpná povinnost, přes níž se dostáváte k další útpné skriptované sekvenci, a do dalších útrpných misí...

Což je jen další důvod, proč, i přes žánrovou příbuznost a mnoho podobných neduhů, jsou všechny CoD i MoH na mnohem lepší úrovni - protože ty sice svou "ne"interaktivností a lobotomičností dokáží občas taky pěkně nasrat, ale aspoň jste si to mohli vybít střelbou do těch nabíhajících parchantů, a rozpoutaly hezké divadlo kolem. Tady divadlo není, a ani střelba nepomáhá, žádná katarze, jen narůstající zoufalství a trudnomyslnost.

Btw, grafiku to má taky naprosto ohavnou, nejen stylem, ale i technicky - jak si tohoto obvykle nevšímám, tak při pomyšlení že hra je pouze dva roky stará je to opravdu děsivé. Ale zase ji rozjedete úplně na všem.

V podstatě mám o vzniku hry jen dvě možné teorie - buď ji nechal vytvořit Kim Čong-un pro Severokorejské hráče, a toto je její datadisk "za opačnou stranu" určený pro západní trhy (čemuž tedy odpovídá i její technická primitivnost a uniformita všeho v ní), a nebo je to podprahový pokus amerických konzervativců přesvědčit američany o nutnosti volného prodeje zbraní, protože "Kdo se bude bránit těm zlotřilým šikmoočkům když nebudete mít doma vlastní kulomet?". Hloupé je to na ně dost.


<pozn. - omlouvám se za délku, jinak to nešlo>

Vynikající adventura-taktická akce v jednom z nejzajímavějších settingů vůbec. Tak výživný cyberpunk si nepamatuju od prvního Deus-Ex, obzvlášť teď po nedávném přečtení Neuromancera jsem měl obrovskou radost z každého detailu, dělajícího z herního světa něco mnohem životnějšího než jak je u takto lineárních a nedlouhých her běžné. Mohu jen doufat že v podobném duchu se do jeho dotváření pustí i fanouškovská základna Shadowrunu.

Hra samotná opravdu není na desítky hodin pařby, ale ani se nedá označit za vyloženou jednohubku a některé momenty v ní patří k jedněm z nejlepších jaké jsem v žánru kdy potkal obzvlášť raid na síť korporátní budovy se souběžnou obranou hackujícího deckera v realitě je dokonalý. Jediné co ji vyloženě kazí jsou občasné bugy, a hlavně opravdu VELMI debilní systém savování.

Oproti Jagged Aliance a snad i Fallout Tatics se mohou zdát strategické možnosti boje poněkud zjednodušené, ale důležitější je že je hratelnost pak mnohem plynulejší a soustředěná stejnou měrou i na klasické adventuření - zkoumání pochmurného světa ve stínech a solidní příběh. A z toho vycházející vývoj postavy, který sice nemá na průchod hrou až tak velký dopad jako třeba ve zmíněném Deus Ex, ale stejně dokáže ovlivnit mnohé a to nejen v bojových situacích.

Command & Conquer: Red Alert 3 - Uprising není žádný nedomrlý datadisk k nedomrlé RA3 jak by se mohlo na první pohled zdát, je to právě naopak nejlepší pokračovatel C&C série jaký bych si dokázal představit - kvalitní old-school RTS která stojí hlavně na hratelnosti a "strategii", ne až tak na přehršli skriptovaných sekvencí provázejících epický příběh a "akci".

Stylem se hra ze všeho nejvíc podobá C&C: Generals, a není to žádný div - stojí za ní autoři jejího datadisku Zero Hour. Jeho vliv se hodně projevuje hlavně v "Commander's Challenge" módu stojícím vedle klasické kampaně, ne nepodobnému tehdejším "generálským výzvám". Ty ale ještě masivně prohlubuje a rozvádí na doslova desítky různých bitev, v nich si hráč postupně odemyká technologický strom jednotek a v každé čelí odlišným výzvám - všechny mapy jsou nějakým způsobem speciální (a do každé si lze zvolit libovolnou ze tří stran, přičemž už u toho výběru se vyplatí trochu přemýšlet - ne na všechno se každá hodí stejně).

Commander's Challenge ale každopádně stojí spíše stranou, vedle klasických kampaní za všechny tři strany (Amerika, Rusko, Japonsko), plus jedné bonusové. Ty jsou všechny dost krátké, neobsahují moc misí, ale jsou dost výživné a slušně propracované. A hlavně mají konečně aspoň trochu rozumnou obtížnost, žádná procházka růžovým sadem jak je bohužel dnes běžné. Nějaký příběh tu nicméně v podstatě neexistuje.
O ten se trochu snaží jen bonusová kampaň - ta ale není klasicky RTSková, ale spíš připomíná RPS ala Starcraft: Heart of the Swarm. Jen tady místo Kerriganové ovládáte a postupně vylepšujete roztomile krvežíznivou lolitku s telekinetickými schopnostmi, a při brutálním masakrování všeho živého s ní prcháte z vězeňského komplexu - celé to vypadá asi nějak takto (jen lolitka ve hře je želbohu oblečená).

To celé se dohromady složí na mnoho desítek hodin skvělé zábavy, takové, jakou jsem už v RTS žánru nepotkal opravdu hodně let... a to jsem ještě ani nezabrousil do multiplayeru.

Zajímavý, zábavný, ale zatím poněkud nedotažený klon Diabla 2.
Nebo spíš, Diablo 2,5 - neb mnoho věcí je čistá kopie, ale mnoho jiných je naopak velice originálně změněných.

A to v prvé řadě systém skillů a schopností, který je dle mého mnohem zajímavější, protože dává hráči neskutečnou volnost v tom jak rozvíjet vlastní postavu, a zároveň jaké schopnosti a jak s ní používat - toto tedy s tou výhradou že se spuštěním ostrého provozu není kouzel zas tak moc jak bych byl rád, ale je jisté že budou přibývat.

Druhým velmi výrazným rozdílem, a bohužel už ne tak jasně pozitivním, je úplně jiný systém obchodování - ve hře nejsou žádné peníze, obchoduje se za užitné předměty - svitky (identifikace, town portal) a craftovací orby, se kterými je možné drastickým způsobem vylepšovat a měnit všechny používané předměty.
Což je nápad na první pohled opravdu vynikající, problém je že tento systém je v Path of Exile BRUTÁLNĚ nevyvážený, a v podstatě likviduje veškeré kouzlo lootování, na kterém přitom paradoxně diablovky vždy stály. Cena předmětů je ve srovnání s tím co za ně od obchodníků dostanete totiž směšně nízká, plný inventář předmětů vám obvykle nezaplatí ani ten svitek town portal který použijete aby jste je mohli dostat k obchodníkovi a identifikovat magické předměty se nevyplatí už vůbec.

Takže to zákonitě končí tak, že na loot se úplně vykašlete, ty stovky předmětů které z monster vypadávají absolutně ignorujete a sbíráte jen zřídka vypadávající předměty užitečné (svitky, orby), nebo raritní s aspoň trochu vyšší hodnotou. Naopak když narazíte na pevný waypoint s portálem, tak kolem něj vysbíráte úplně všechno bez ohledu na kvalitu. Na kvalitě předmětů totiž vůbec (!!!) nezáleží, všechny neraritní předměty stojí stejně, ať už vypadnou z nejslabších zombies na začátku prvního aktu, nebo na konci ze závěrečného bosse.
Což je neskutečně debilní a hru to značně degraduje, dokázat vymyslet něco takového... to zkrátka vyžaduje úplně speciální typ retardovanosti.

Podobný, ba ještě mnohem horší typ retardovanosti, vyžadoval nápad, že všechny lokace do kterých vstoupíte se budou po krátkém časovém limitu generovat úplně znovu (!!). Bez legrace - prostě se probijete lokací, najdete vchod do další - a když v té další třeba umřete, tak bude ona předchozí lokace vypadat úplně jinak - a znovu se v ní budete muset probít přes hordy monster, a znovu zdlouhavě hledat cestu dál, resp zpátky tam kde už jste dávno byli. K čemuž se přidává fakt že town portal svitky jsou nebývale drahé, tudíž je nemůžete jen tak házet úplně všude... a to se pak zábavná Diablovka mění na továrnu na vztek, frustraci, a myšlenky na kastraci všech osob za toto zodpovědných.

To se pak ještě násobí faktem že hra je, i přes velmi dlouhý provoz testovací bety, pořád dost zabugovaná - ať už spoustou vizuálních bugů, nebo ještě hůř bugů herních. Zcela běžné tak je lagování, náhodné "teleportování" monster nebo dokonce hráče (ideálně doprostřed monstry zaplavené místnosti), občas i pády hry. Nemluvě o tom že jsem za ten týden musel hru dvakrát kompletně znovu stáhnout a přeinstalovat kvůli nově vydaným updatům, které hru totálně rozhodily.

Jinak je hra ale fajn, bavil jsem se a dokážu si představit že bych u ní strávil hezkých pár týdnů či měsíců podobně jako kdysi u Diabla 2 - ale to jen v případě že se zbaví své zabugovanosti, dotáhne do konce vyvážení systému obchodování s předměty, a zbaví se onoho kreténského znovugenerovaní všech lokací.
Vzhledem k tomu že je to free-to-play titul s pravidelným updatováním a předěláváním, tak se toto všechno klidně může časem stát. Tedy doufejme.

Vše ostatní co jsem nejmenoval - tedy celkový styl hry, "příběh", putování lokacemi s občasnými waypointy, questy, etc. je doslova stejné jako u Diabla 2, tudíž k tomu není co dodat.
Každopádně zlepšení v grafice oproti D2 potěší, hra světla a stínu v dungeonech vypadá skvěle a obzvlášť poslední akt je esteticky velice povedený (a na rozdíl od předchozích dvou, je i docela originální).

EDIT: Proběhl jsem hru ještě za postavu Duelist (první hraní bylo za Witch) - obtížnost klesla někam hluboko pod nulu, problémy jsem měl jen když jsem u hry usnul a i finální bossové které jsem předtím dával jen s obtížemi teď nebyli vůbec žádnou překážkou.
Hlavně je ale smutné že používání skillů je za nekouzlící postavu dost degradované - za čarodějku jsem použval různá kouzla v závislosti na tom jaké elementární resistence nepřátelé měli - teď se ale vše smrsklo na nekonečné rubání stále stejným typem útoku, jen párkrát jiný útok na bossy, a občas ke konci skákání. Herní variabilita nula - stále to samé od začátku až do konce.

To jediné opravdu pozitivní a nové co přinesl Assassin's Creed: Revelations je hudba, která hrála v traileru na něj - a to, ehm, z herního hlediska není úplně dobře.

Je to pouhá už třetí kopie téhož, po povedeném AC2 a slabším Brotherhood přichází Revelations jen s tou novinkou, že místo Říma je Konstantinopol, a Eziovi narostly vousy (a jeho charakteru upadly koule). Posun v "příběhu ságy" je takřka nulový, ale na tom stejně příliš nezáleží vzhledem k tomu jak neskutečně pitomý a otravný je, a jinak jsou ty dvě hry absolutně zaměnitelné.

Čemuž odpovídá i stejné hodnocení, a stejné odsouzení k rychlému zapomenutí. I když na druhou stranu... možná je takový přístup lepší než úplné kastrování série jaké předvádí díl třetí...

Toto DLC ke Starcraft 2 už bohužel nevyráběl Blizzard, ale nějaká najatá parta Bulharů a je to na hře bohužel silně poznat - solidní dojem epického, a přitom dostatečně odlehčeného stylu SC2 tu vystřídala bezduchá lacinost která si o epičnosti a osudovosti může nechat jen zdát, a o nějaké identifikovatelné a zábavné stylovosti už tuplem - což je značně bizarní, vzhledem k tomu že Zergové jsou nejzajímavější rasou Starcraft světa vůbec, a když SC2 mohlo připomínat Firefly, toto mohlo mohutně čerpat z miliardy různých sci-fi hororů v čele s Vetřelci.

Místo toho je tu jen skupinka úplně obyčejných postaviček s příšerkoidním vzezřením (i nemrtví z Warcraft 3 jsou zajímavější a originálnější), nudnými dialogy, a veskrze nulovým charakterovým a vztahovým vývojem.
Na zajímavé trávení času v lodi ve StarCcraft 2 zapomeňte, na nelinearitu a dějové odbočky taktéž - jedinými misemi bokem je pár tutorialů (dlouhý loading, dvakrát klikni myší a nová jednotka je tvoje), jinak je vše zoufale přímočaré a nemotivující, příběh je zoufale nezajímavý, jde v něm jen o to že Kerrigenová chce být moc moc hodný Zerg (na zabíjení civilistů zapomeňte, heslem je pomáhat a chránit - ano, opět vzpomínám na vypalování měst a kydlení civilistů za nemrtvé ve W3), má moc moc ráda karikaturu Raynora, a moc moc chce zabít Mengska. O nic jiného nejde, zajímavý příběh rozvíjený v SC2 chcípl někde v koutku a teď už jen smutně hnije.

Samotné "strategické" mise jsou krátké, nestrategické, primitivní, a svým průběhem z větší části prostě okopírované z SC2 (ten byl přece celkem zábavný a originální ne, tak šup dejte si to samé ještě jednou, profit!). Plus neblahé trendy které on v Starcraft sérii odstartoval jsou tu ještě výraznější - RTS je mrtvý žánr a už se tu na to skoro vůbec nehraje, opět to o kus víc připomíná Warcraft 3 v tom RPS stylu, většinu času strávíte ovládáním samotné Kerrigenové a na ostatní jednotky sere pes. Makro bitvy, a budování základen a ekonomiky, které byly v prvním Starcraftu tak parádní? Haha, leda hovno.

Celkově ve mě Heart of the Swarm v singleplayeru vzbuzují dojem že je to celé jen jeden velký přepálený tutorial. Skladba většiny misí tomu odpovídá, jejich obtížnost a délka také, a mizerný příběh ten dojem jen posiluje. Kdo to jako ( poněkud předražený) tutorial pro multiplayer brát bude, snad bude spokojen - mně ale MP příliš nebavil už v původní hře, pár jednotek navíc a miniaturních změn s tím nic nenadělá

Musím přiznat - "nenudil jsem se". Sralo mě to ve spoustě věcí, ale sjel jsem to stejně velice rychle, ten základ z imho docela povedeného SC2 tam zkrátka pořád ještě je, ale je to jen podřadný dovětek, v žádném případě ne rozumně udělaný datadisk (při vzpomínce na Broodwar bych brečel).
Jen průměrné DLC ke hře kterou jsem prošel několikrát, a které si zaslouží jen rychlé zapomenutí.

No ale je zvláštní že ti najatí bulhaři, co za tímhle stojí, se jmenují úplně stejně jako leadři Blizzardu, toho který kdysi dělal nejlepší strategické hry ze všech. Ale to přece není možné, to by z Blizzardu bylo jen další EA. Oh wait, ono vlastně je...

Dlouhých osm let jsem nedočkavě čekal na vydání Black Mesy, dlouhých 6 měsíců jsem se s pramalým nadšením dokopával k tomu ho konečně dohrát. To není příliš dobrá vizitka.

Přitom zprvu jsem byl z BM přímo nadšený, graficky nádherné, překvapující změny oproti originálu nápadité a povedené, provedení profesionální a přitom pořád to byl Half Life, hra kterou jsem v životě dohrál nejspíš nejvíckrát a pravidelně si ji dávám snad každý rok.
Leč mé nadšení nevydrželo dlouho, protože nápaditost a vhodnost změn se postupně začala vytrácet, až se ve většině případů omezila na "je to jako trochu vykleštěný Half Life, jen je všude mnohem víc haraburdí". Stejně tak utrpěla i atmosféra, protože BM podřizuje zlepšování estetického efektu i samotnou hratelnost a design, vše utápí ve tmě, a ty nejpovedenější prvky originálu spíše przní.

Na čemž tedy do jisté míry nese vinu už samotný Source engine, protože se zde opakuje přesně to co sráželo Half Life 2 - AI nepřátel a vůbec veškerá akce je zde mnohem méně zábavná než v původní jedničce. K tomu BM přidává na otravném spawnování nepřátel, v kontrastu s relativním nedostatkem munice (krabic a haraburdí je zde všude v míře vrchovaté, ale už tam není k nalezení žádné vybavení, není žádný důvod ho prozkoumávat a věnovat mu pozornost, takže je to už jen... bordel zavazející v cestě) a hlavně trpí hloupě jednoduchým průchodem hrou. Což je obrovská škoda, hlavní výhoda využití Source enginu dle mého není v hezčí grafice, ale hlavně ve využítí fyzikálního prostředí, na to jsem se v Black Mese těšil - a absolutně se v ní zklamal. Není tu vůbec nic, žádné puzzly známé ze dvojky, dokonce i to málo co bylo v HL1 bylo osekáno až na dřeň.

Celkově tedy docela spálená šance, hezká grafika (ale s velkými HW nároky) není samospasitelná.

Zřejmě nejautentičtější simulace zážitku z pěchotního boje -
Dlouhé pasáže nudy a vyčkávání kdy se něco konečně začne dít, přerušované momenty naprosté hrůzy a zuřivosti.
Absolutní zbavení vlastní vůle s neustálou nutností poslouchat vůli a rozkazy cizí, často zcela nesmyslné.
Dezorientace v čase a prostoru, odlidštění, apatie.
Touha brutálně se pomstít všem co tohle mají na svědomí.
A také permanentní strach že to nikdy neskončí, s ustavičným vnitřním bojem o to neukončit to sám předčasně, jediným rázným krokem.

Tedy přesně jako všechno, co zažíval každý běžný voják v druhé světové válce.

Relativně zábavná arkádová střílečka ve vizuálně poměrně hezkém prostředí. Byť z onoho mocně vyzdvihovaného Art deca mnoho nezbylo, většina prostředí jsou úplně standartní nudné ruiny něčeho, co kdysi mohlo vypadat zajímavě.

Ničím víc než arkádou přitom Bioshock není, úrovně jsou silně samoúčelné a prostředí hry i přes svou pompéznost a příběhový background vůbec nefunguje - jen mrtvé chodby plné nemrtvých nepřátel, hra je zkrátka striktně přímočará (možnosti nelinearity jsou zcela iluzorní a omezují se na "zmáčkni A nebo B pro volbu outra") a navíc její obtížnost díky naprosté nesmrtelnosti hlavní postavy nulová. Což silně negativně ovlivňuje celou její hratelnost - zejména snahu vzbudit zájem hráče na vylepšování zbraní, efektivnímu využívání Plasmidů, shánění munice etc. Jistě, to všechno tu je, ale k čemu? Když budete chtít, bohatě stačí všechno umlátit s obyčejným páčidlem, ani lékárničky netřeba, když umřete, objevíte se o metr zpátky živí a zdraví.

Přesto, používání zbraní a plasmidů (=kouzel) je vcelku zábavné, a je jich dost velké množství. Škoda jen že všichni nepřátelé které ve hře potkáte jsou jen tupá zvířata, jejichž vrchol inteligence představuje snaha se vyléčit při vážném zranění. Souboje samotné tedy žádné terno, tím spíš že se nepřátelé neustále respawnují z ničeho (sic!) a jsou tedy místy dosti otravní. To samé platí i o Big Daddys, kteří mě osobně velmi zklamali - jsou to jen obyčejní "tužší" nepřátelé, nic zajímavého, co by mohlo dostát jejich pověsti, a ani nehrají naprosto žádnou roli v příběhu.
Nicméně ono by stejně asi nebylo moc o co stát, příběh samotný má sice své kvality v tom v jakém prostředí se odehrává, ale samotný děj během hry je totálně nudný, průhledný, a stokrát viděný. Přitom potenciál ideového sváru meziválečného velkokapitalismu s populistickým komunismem zde nastíněný je tak velký... ale bohužel zoufale nevyužitý.

Vcelku primitiní a rozsáhlý datadisk k docela fajn hře - nic víc, nic míň. Důraz na arkádovost je tu ještě výraznější než v původním AC2 a ani rozmanitost prostředí tu není zdaleka tak velká, hra se odehrává jen v Římě a jeho přilehlém okolí což nedává moc prostoru pro diverzitu, o což víc je překvapivé že ani to jediné město není tak propracované a zapamatovatelné jako města ze dvojky (vyjma pár nejdůležitějších orientačních bodů typu Koloseum). Místo velebení vlastního sídla tu zpravujete krámky a pamětihodnosti v celém městě což není zdaleka tak motivační a zajímavé, ale zase tu s přetahováním se s nepřátelskou frakcí přibyl i náznak strategických prvků - což je asi jediné pozitivní zlepšení celé hry, nebýt to tak hloupě arkádové tak by mohlo jít o dost zajímavý způsob jak Assassins Creed rozšířit.
Na druhou stranu - AC2 byla relativně fajn hra a tento její "datadisk" zas až tak moc neupadl, takže jde pořád o výrazně lepší zábavu než jakou byl první díl série.

Původní Assassin's Creed přišel s výborným otevřeným prostředím středověkých měst i jejich okolí, a nabídl solidně propracovaný systém pohybu po nich... jen proto aby hráč zjistil že pod tímto naleštěným povrchem není absolutně nic, jen naprostá prázdnota, několik neustále se opakujících úkolů obalujících zmatečně pitomý příběh. A hlavně se musel smířit s tím, že Assassins Creed je i přes pompézní prezentaci a nezměrný potenciál jen další dementní arkáda, pohříchu navíc velmi stereotypní a nudná.

V tomto ohledu už pro mě měl AC2 značnou výhodu - jsa smířen s nevyhnutelným, očekávání nemaje jsem mohl být jen příjemně překvapen.
A to se nakonec opravdu stalo, autoři zapracovali na nejvýraznějších problémech jedničky a dokázali udržet zábavnost a variabilitu úkolů na slušné úrovní po celou dobu hraní, se snahou o to motivovat hráče k dalšímu postupu a zkoumání světa aspoň do té míry aby se nehnal co nejrychleji jen po hlavní příběhové linii.

Jistě, pořád je to ta samá dementní arkáda jako jednička a většina možných činností se taky nezměnila, ale teď už aspoň zabalení těch úkolů do příběhového hávu funguje, jsou zábavnější, i volnost a pocit kontroly nad hrou je tu na výrazně vyšší úrovni, a k tomu navíc je ještě pár pseudo RPG prvků v podobě zlepšování vybavení postavy a zvelebování sídelního města.
Milé také je že hlavní postava je sympatický sukničkář (úvod hry mi připomněl Zeffirelliho Romea a Julii, i Dekameron od Pasoliniho) a jde u něj vypozorovat i něco jako charakter, což je oproti nevýraznému blbečkovi z jedničky zlepšení o sto procent.

Leč bohužel, pořád se hraje na to že renesanční prostředí je jen výplod počítače zapíchlého do mozku nějakého odpudivého cucáka ze současnosti a hra na to také velice ráda a často upozorňuje, což opět totálně likviduje jakoukoli atmosféru a možnost pořádně se vžít do postavy a do prostředí které ji obklopuje. Příběh je jen zmatená snůška konspiračních teorií, sci-fi motivů a aluzí na biblickou mytologii (ale hlavně opatrně, aby se nikdo neurazil), ale budiž, jako rozkošatělá podoba primitivního "my hodní, oni zlí" to pořád funguje.

Když se tedy oprostím od nadávání na zmařený potenciál na geniální historickou hru, tak musím uznat že tahle parkurová rubanice je hodně fajn arkádová zábava a navíc (kupodivu, na dnešní dobu) vydrží bavit poměrně dlouho.