Jeden z největších restů mé herní dráhy konečně odškrtnut... a trvalo mi to tak dlouho ne proto že bych se ke Quakovi dřív nedostal, ale protože mě prostě i při mnoha rozehráních nikdy moc nebavil, ani tehdy před dvaceti pěti lety. Jako hráč odkojený hlavně na Duke Nukem 3D byl pro mě Quake odjakživa nezajímavě uniformní změtí chaotických bludišť, mnohem podobnější klasickému Doomu než nové generaci stříleček které už jely na vlně mnohem interaktivnějšího a realističtějšího prostředí, kterým dokázaly vyprávět i nějaký příběh.

Quake, to jsou prostě jen koridory, nudný vizuál, a střelba do ošklivých a velmi se opakujících monster - které byly sice revolučně polygonově 3D, ale s tehdejšími možnostmi techniky pořád hnusnější než tradiční 2D sprity, které v jiných hrách nabízely mnohem větší variabilitu. A dva roky po Quake přišly Unreal a Half Life, hry z úplně jiného vesmíru, po kterých už nikdy neexistoval důvod se vracet zpátky - když už retro akci, tak radši k lépe nadesignovanému Doomovi 1 a 2

Teď po letech ale Quaka trochu doceňuji. Sice všechno zmíněné o něm pořád platí, ale těží z toho jak je ta akce svižná a přímočará, to už se dnes moc často nepotká. A všechny levely jsou příjemně krátké... pokud se v nich hráč neztratí, protože přehlédne blbé tlačítko nebo že se mu na opačné straně levelu otevřely nějaké random dveře. Klasický nešvar ID Sofťáckého level designu, oni v tomhle byli vždycky dost neschopní.
A taky je zpětně vidět že, když nepočítám čistě multiplayerovou (a geniální) trojku, tak je první díl ze série pořád nejlepší. Čtyřka byla tak mizerná že mi vážně nevadí že s ní značka Quake umřela.

Do dospělého RPG typu Witcher 3 má tedy Hogwarts Legacy hodně daleko, ale jako rozsáhlá sbírka jednoduchých puzzlů a zábavné akce s rpg prvky, a hlavně propojené známým, velmi okouzlujícím, a dost rozsáhlým openworld světem, je ve výsledku dost fajn.

Potterovský svět Bradavic a blízkého okolí tu ožívá velmi pěkným způsobem, i příběh k duchu knih dobře sedí. Spousta hodně hezkých detailů a věcí které se dějí kolem hlavních postav, obyvatel v Prasinkách, a studentů hašteřících se mezi sebou na chodbách... všechno jako z pera Rowlingové (tedy až na tu nemalou diverzitu postav, která je tady ve hře snad jí vyloženě natruc). Prostě bavilo mě zkoumat to prostředí školy přecpané hravými nápady, zvlášť když jsem si nedávno po mnoha letech od dětství znovu přečetl i předlohy, a měl tak tenhle svět opravdu aktuálně "v krvi".
Tedy bavilo mě to aspoň ze začátku.

Čím dál v příběhu a taky čím dál od školy, tím víc hra začíná připomínat generickou Ubisoftinu: Herní svět kolem Bradavic je velký, ale většina toho je jen vyprázdněná slepenina z prefabrikátů, puzzly jsou čím dál repetivnější, akce otravnější, a k detailnímu zkoumání čehokoli pak už neláká vůbec nic, krom odškrtnutí v seznamu collectibles... takže jen hezká kulisa k rychlému prolétnutí na koštěti, ale jinak není radno se zastavovat, jen svištět hlavním příběhem. Zabavit se ještě i u těch pár propracovanějších vedlejších questů, a ignorovat ubíjející zbytek.
Což je škoda, kdyby všeho toho x-krát opakovaného obsahu byla ve hře jen třetina, užíval bych si ho víc.

Naštěstí do sbírání všeho hra (na rozdíl od těch Ubisoftin) nijak zásadně nenutí, jen na začátku se projevuje nezkušenost studia s velmi nevyladěným počátečním odemykání základních vlastností postavy, problematicky nadesignované a hlavně velmi špatně komunikované hráči, což může vést v určitých momentech ke zbytečné frustraci.
Zvlášť když se hru opravdu snaží hrát jako RPG - chce řešit gear (na kterém přitom vůbec nezáleží, ani na jeho vzhledu), zlepšování postavy (taky žádný efekt, level scalling všechen vývoj neguje), jít po každém subquestu (krom pár nejdůležitějších jen fetch-questy na x variací), nebo snažit se hrát nějakou roli (ne, volnost neexistuje, i možnosti v dialozích jsou jen kosmetické).
Potenciál na mnohem komplexnější hru tu vidět je zatraceně silně, jenže tahle je ve výsledku mnohem víc jednoduchou arkádou.

Na druhou stranu, je to nějak zásadně špatně?

I když je to jen sbírka puzzlů a arénové akce, cílená na konzole a na děti, co na tom, když ty puzzly jsou ve své jednoduchosti promyšlené a zábavné, a systém akce s vhodným kombinováním mnoha různých kouzel mě chytnul velmi, jakmile jsem se jich naučil dost a jejich ovládání mi přešlo do krve. Malý kouzelníček se rychle změní v brutálního řezníka který obratně a nápaditě anihiluje armády nepřátel, a ještě je při jejich skonu sarkasticky stírá, a to je velká zábava... jakkoli zrovna z tohohle by Rowlingová asi nemálo zvracela.

Sice je mi pořád trochu líto že nepoužili systém kouzelní z Arx Fatalis, který by k Potterovskému světu perfektně seděl, ale to by asi zásadně utrpěla dynamika hry.
A ta bude trpět i když se hráč bude vehementně snažit sbírat systematicky úplně všechno... ale to už je ve výsledku fakt čistě jen na jeho uvážení.

Klasický Call of Duty shit s ultratupým příběhem o komunisto-hitlerech z Marsu kteří chtějí vyhladit zemi a vede je ten kudrnatý hezoun z Game of Thrones.
Ale.
Tentokrát je to CoD zasazený do budoucnosti, což jednak není tak k uzoufání okoukané jako druhá světová nebo moderna, a hlavně díky tomu má tohle CoD lehce Expanse vibes, a to oceňuji. Dokonce i nějaké ty vesmírné dogfity se stíhačkou tu jsou, i když tak primitivní že létání ve Star Wars Battlefront je oproti tomu hyperrealistický simulátor. Celkově mě ty kulisy baví, a sci-fi zasazení i tupí hrany intenzivní hlouposti vyprávění o tom jak se tu svět řítí do záhuby, apokalyptická scéna co pět minut, a je jen na hlavním gerojovi aby to všechno zachránil.

Jinak je ale hratelnost tradičně mizerná, cover-shooter bída prolezlá cutscénami a hromadou "spolubojovníků" které musí hráč na slovo poslouchat a věčně následovat jako uslintaný psík, sic ho nekonečný respawn nepřátel a skripty semelou. Otravné, když se jen chcete odreagovat sypáním olova do všeho kolem a ve střílečkách jste zvyklí spíš na dynamický pohyb z Dooma, než na statické střílení nabíhajících Marťanských krocanů.
A když už na konci všichni spolubojovníci konečně zdechnou a hráč zůstane sám, místo aby se konečně dočkal postupu kupředu podle vlastního tempa, tak se hra změní na arénovku.

Úlevnou katarzi pak rychle přináší až příchod závěrečných titulků.

Pokus Bioware o System Shock?
Jedny z nejlepší level designů v celé hře, k tomu létání s Mako 2.0 v mírně otevřené krajině, fajn příběh kde se nezapomnělo ani na variablitu konců a jejích následků. A to celé v nervní atmosféře lehce cyberpunkového hororu, kde jindy nudné setkání s generickými Gethy se posune stylem až na úroveň Star Trekovských Borgů, přičemž po interkomu do uší hráče každou chvíli Shodanovsky bzučí rogue AI.

Velmi povedené!

Nápadem milý pidi-dodatek, návrat na do vraku původní Normandy s nostalgickým vzpomínáním na její osádku. Do hry takový bonus dobře zapadne.
Ale mohlo by tam být k dělání víc než jen hledání dvaceti předmětů.

Hrozně pitomý přídavek - už jen fakt že do něj hra hráče pošle už chvíli po začátku hry i když chronologicky patří až někam za její konec je retardované, ale hlavně ten příběh, meh. Uspěchaný, nedává smysl, a ty "slavné" Mass Effectovské možnosti jeho ovlivnění tu nejenže neexistují, ale hlavní postava je přímo naskriptovaně nucená dělat věci které by hráč rozhodně dělat vůbec nechtěl.

Je hezké že v Legendary edici je zadarmo, ale lepší by hra byla bez něj.

V Bioware byli po Kotoru hrozně smutní že nevlastní značku Star Wars a nemohou si ji ohýbat dle své chuti, a tak si vymysleli jej kopii. A protože tehdy bylo na vrcholu popularity Halo, tak ho vybrakovali taky. Na to plácnout příběh který velmi silně připomene Starcraft, a hitová hra je hotová...

Což zní tragicky, ale naštěstí to až tak zlé není, i když se hra místy vehementně snaží přesvědčit o opaku a hlavně zezačátku chrlí to nejhorší co může. Mám pocit že v Bioware měli checklist s tím co vše se dá v akční části hry udělat špatně, a systematicky ho proškrtávali: mnozí nepřátelé jsou vrcholně otravní, bulletsponge a občas se respawnují, AI tragická, ovládání nepřesné, cover systém nezřídka nefunguje, obtížnost nevyvážená, a akce je celkově nepřehledná. A k tomu nekonečné chodby šedivější než v Halo, a subquesty a jejich mapy tak generické jako by je snad vyvíjela Bethesda.

Aspoň že hlavní příběhové mise jsou mnohem lepší než ty méně důležité planety, ale je jich maličko - což ale na druhou stranu potěší, na speed run může být i ME1 zábavná rychlá hra, jen se opravdu nijak nezdržovat u toho zbytku. A nezbytně nutně si ho doupravit pár základními mody.

I mimo akci celá hra působí nedotaženě, celou ji prostupuje zjevná nerozhodnost zda dělat v prvé řadě střílečku a nebo RPG, což skončilo torzem z obou - takže i podáním příběhu, osekanými RPG prvky, a minimalistickými vedlejšími příběhy různých NPC je hra podřadná ve srovnání s KotoRy a jinými RPG (na poměry stříleček je to rozhodně velký nadprůměr... ale překonat laťku her jako Call of Duty a Halo v tomhle fakt není těžké).
I cutscény působí jako levná produkce na úrovni o pět let starších her a ne jako dynamický hollywoodský blockbuster jak předvedly následující díly.

Až dvojka a trojka solidně obstojí i po letech jako vyspělé AAA hry, byť zdaleka ne bezchybné. Jednička ale i přes svůj potenciál trpí tolika porodními bolestmi, že by si zasloužila ne jen lehké oprášení jak je vidět tady v Legendary edici, ale kompletní remake, s přepsaným scénářem, smysluplným level designem a dotaženou hratelností.

Konečně tombriderovka s pořádnou kočkou v hlavní roli :)

Hrozně příjemná hra, hopsat po střechách, občas se někde stočit do klubíčka, shazovat nádobí z polic a mňoukat na všechno, to je balzám na duši... i když prostředí je ponuře depresivní a občas vás honí svítící headcrabové. Akčních pasáží je stejně jen málo, jinak je to jednoduchá adventurka s neméně jednoduchým skákáním.
Žádný stres, jen tak si v klidu prolézat z kočičího pohledu postapokalyptický svět obývaný sympatickými robůtky a přes množství puzzlů a hledání předmětů hledat cestu z obřího bunkru na povrch.

Nezabere to ani moc dlouho, hra je krátká - což je ale dobře, o moc déle by se ten geniálně jednoduchý a skvěle zpracovaný koncept zábavně dojit asi nedal.

Vikingové jsou v kurzu, tak co by je nemohl jít kydlit i Kruťas Kratos - v akční adventuře, jednoduším Tomb Riderovi, který se občas změní na jednoduší Dark Souls.

A to není špatné, protože obě složky gameplay jsou tu dost zábavné a tím jak se střídá arénové mordování nepřátel se šplháním po skalách a řešením přímočarých a ukrutně samoúčelných puzzlů, tak hra příjemně odsýpá. Bonusem je mírně otevřená povaha světa s odbočkami za vedlejšími úkoly a silnějšími bossy, ale nic z toho není pro projití hlavního příběhu nezbytně potřeba (ne jako ve sračkách od Ubisoftu).
Tedy pokud se nepokoušíte o nějakou echt vysokou obtížnost, pak už se bonusový loot s mocnějšími artefakty hodí - ale hlavní jádro soubojů je ve schopnostech hráče správně reagovat na konkrétní akce protivníků, podobně jako v těch Dark Souls, není to žádné RPGčko kde by šlo v prvé řadě o staty.
A když se Kruťas ve správný moment pořádně rozmáchne sekerou a rozetne nebožáka nemrtváka vedví, to je velmi uspokojující pocit. Což je na hře vlastně to úplně hlavní.

To celé v absolutně nádherně zpracovaném prostředí, fantasy kýč tak kouzelný a líbivě barevný až z toho bolí oči. Ne že by ten svět jakkoli fungoval jako skutečný open world, čistokrevně samoúčelné je tu úplně všechno, ale taky všechno ve hře vypadá překrásně.
Což je taky potřeba, zakryje se tím plochost příběhu - vyvíjející se vztah Kruťase se svým synkem je docela hezký, připomněl vztah Geralta s Ciri ze Zaklínače, i když tady samozřejmě není možnost ho nijak ovlivnit - ale jinak je hra jen primitivní honbou za spoustou MacGuffinů které odemknou cestou dál. Pramalý vývoj videoher od prastarého Dooma s hledáním různobarevných klíčů - prostě je potřeba jít někam a najít věc, pak jít někam jinam a najít jinou věc, pak ještě pár dalších věcí, a pak už se konečně dostanem do cíle. Jo vlastně počkat, ještě ne, ještě potřebujeme támhle tu věc.
A pak je konec.

Ale až do toho konce jsem se docela slušně bavil, a pokračování si klidně dám.
Ale že bych se vracel k dílům předchozím, to nehrozí, ty se z recap videí zdají být o pár řádů ošklivější, primitivnější a hloupější. Naštěstí na jejich znalosti tento díl ani moc nestojí, není divu že u něj autoři i vypustili číslovku.

Je vážně divné že tuhle hru nedělal Ubisoft - líp než "Assassins Creed a Far Cry 3 hybrid se zombíkama" to popsat nejde. Dokonce i ten jejich tradiční hloupý halucinační level tu je. Naštěstí do toho přimíchali i parkourový pohyb z Mirrors Edge (to je od EA) a právě ten je pak největší devizou hry - běhat po střechách nad ulicemi krásně otevřeného a detailního města zaplaveného nemrtváky je solidní zábava, dynamiku pohybu si jde užívat a přitom potřebuje i trochu skillu, není to jak v Assassins Creed kde stačí držet tlačítko pro pohyb dopředu a hráčova postava si všechno odskáče a odšplhá sama.

Horší je to když je přecejen potřeba nějakého toho zombíka zabít, protože ti jsou proti zbraním na blízko debilně bulletsponge a je potřeba do nich ocelovou trubkou bušit sakra dlouho než konečně lehnou - nedejbože když se vám ta ocelová trubka rozbije (?!?), což se stává po cca deseti ranách, a je nutné ji tak pořád opravovat bo jinak je účinná jako plácačka na mouchy (!?!).
Dojde i na mnohem účinnější sečné a palné zbraně, ale ty vůbec nejsou k dispozici od začátku... protože asi v moderním velkoměstě se nenacházejí žádné nože nebo co.

Debilitě, jakou jsou proslavené i ty Ubisoftoviny, se tedy Dying Light nevyhnulo, příběh je taky zhruba stejně hloupý, ale naštěstí ničím ani moc neotravuje... a hlavně pro postup v něm není nutné plnit žádné generické vedlejší úkoly, což je velmi pozitivní. Ani lovit xyz druhů zvířat aby hrdina unesl víc peněz se nemusí, minimalistický rpg element tu představuje úplně normální získávání perků.

Podle traileru vypadalo Rage na ještě divočejší verzi Borderlands. Ale nekonečné překvapení - trailery nebyly tak docela přesné.
Rychlá akce tu občas je, za to kudos k id Software, pořád na to mají, a Rage je další z nové vlny her které vrací fpskám tolik potřebnou frenetičnost, kdy boj stojí spíše na instinktu a reflexivních reakcích, než aby oči a mozek stíhaly všechno co se děje na obrazovce - ale to je taky jediné čisté pozitivum ke hře.

Jinak je to vyloženě blbá arkádovka v nečekaně velmi nudném prostředí pouštního open worldu, jehož prolézáním a projížděním v divně ovladatelném autě se tu stráví nepříjemně velké množství času.
A má příběh který se bere tak zoufale vážně, a je tak patetický a klišé, až je to k zblití. Ani špetka humoru a nadhledu.

Vysloveně jako další generická akce od Ubisoftu, která ani zdaleka nedosahuje zábavnosti a nápaditosti třeba docela podobného a jen o pár let staršího Red Faction: Guerilla.

SW Battlefront 2 je trochu zvláštní - u Battlefieldů a jejich klonů je obvyklé že tím nejdůležitějším na nich je multiplayer, a singleplayer je pak jen útrpně odbytým přítěžkem k němu do počtu, v podstatě glorifikovaný tutorial - kdežto tady je to právě obráceně, multiplayer nestojí za nic, ale hra pro jednoho hráče je dost povedená a dali si na ní docela záležet.

Příběhová kampaň je tak ve srovnání s Battlefieldy překvapivě propracovaná a dlouhá, má zajímavé postavy bývalých Imperiálů i docela rozumný příběh (na poměry her od EA...), a vlastně má až epické rozměry tím jak se táhne napříč dekádami a proplétá se s událostmi a mnoha lokacemi známými z filmů. Není to úplně výjimečná střílečka, ale mezi Star Wars hrami patří k těm lepším, a bavila mne výrazně víc než přechválený Fallen Order.

Zato multiplayer je bídný a relativně pozitivní dojmy silně kazí, a to zdaleka ne jen kvůli zrůdnému tlaku na peněženku hráče při uvedení hry. Přitom potenciálně je to pro mě ideální hra, ve zmíněném Battlefieldu jsem spokojeně strávil hodně času, a v rozmáchlejších módech v Unreal Tournamentu taky, takže neláskou k žánru rozhodně netrpím - mít něco podobného ve Star Wars světě zní skoro jako dream come true.

Ale tady je všechno špatně - žádné otevřené a přehledné bojiště, kreativním využívání bojové techniky a možností taktizovat, nic takového. Tady vlastně ani není jiná možnost než při každém respawnu tupě běžet dopředu a kosit vše před sebou dokud nechcípnete jako správný cannon fodder, nic jiného.
Jednotlivá prostředí jsou jen zmatený bordel ke kterému ani nemáte k dispozici mapu, a vypadají většinou dost genericky... což je možná jen dobře, když stejně ani není možnost si vybrat jakou mapu hrát. A tanky a stíhačky tu jsou pak jen jako dočasná odměna při respawnu, nedá se do nich nastoupit na mapě, a jejich používání je dost tragické a sporadické. Možnost hrát jako nějaká legendární postava je na tom podobně, navíc se za ně ani nedá hrát ve first person pohledu, takže o to víc vynikne jak blbá arkáda s nulovým pocitem ze střelby a boje to celé je.

Zdaleka nejzábavnější tak nakonec je varianta last man standing v podobě nočního nahánění Ewoků v džungli na Endoru. Stylem gameplay má se zbytkem hry jen pramálo společného, ale aspoň je to mód docela nápaditý, vlastně mi trochu připomněl Alien vs Predator kde vraždící medvídci jsou tu za agilní a neviditelné Vetřelce, a Stormtroopeři za zoufalé mariňáky snažící se v takřka naprosté tmě přežít do rána.

Sérii Vetřelec mám tuze rád a vyrostl jsem na ní, takže je trochu zvláštní že jsem Alien: Isolation dohrál až teď - ale faktem je že o hře se, krom toho že má být strašlivě děsivá, hodně proklamuje že je taky strašlivě dlouhá a utahaná, že prý 35 hodin a tak podobně, což mě od ní trochu odrazovalo.
Přesto jsem ji už před rokem zkusil... a velmi brzy po začátku zase opustil, když mě nasralo že navzdory krásně přirozeně vypadajícímu prostředí se v něm hýbat přirozeně rozhodně nedá, a hlavní hrdinka nepřeleze ani třicet centimetrů vysoký patník, takže tam jsem jak paraplegik na výletě.

Druhá šance tedy. Ne že by mě nemožnost skákání už neštvala, ale holt se s tím smířím - ve hře je ostatně nutné "smířit se" se spoustou dalších věcí, omezenost pohybu aby měli autoři hry jednodušší práci je symptomatická k mnohému co následuje.
Chceš sebrat zbraň co vypadne ze zabitého člověka? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, jen si počkej až o pár desítek metrů najdeš stejnou nachystanou stole.
Chceš dorazit evidentně jen předstíraně mrtvého robota na zemi dřív než zaútočí a zraní tě? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, musíš do té pasti spadnout. A pak desetkrát znovu, ta samá situace se ve hře opakuje pravidelně.
Myslíš že zvuk těžkých strojů v prostředí přiláká Vetřelce, nebo mu otupí smysly aby se dalo snadněji plížit kolem? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, Vetřelec reaguje jen na pohyb a střelbu hráče, a nebo na ty předem naskriptované situace.

Až na pár úrovní je tu totiž naskriptované víceméně všechno, mnohé skripty pak jen předvádí tradiční nepřekvapivá klišé, a hra je striktně lineární "tunel" - což je obrovská škoda. Ubližuje to atmosféře a jakémukoli prožívání strachu z neznámého a neočekávatelného, a co hůř, ubližuje to samotné hratelnosti. Hry třeba od Arkane nebo Looking Glass jsou holt kvalitativně z úplně jiného vesmíru.

Potenciál na něco nezapomenutelnějšího tu přitom evidentně byl, to se plně ukáže když se hráč ocitne v relativně otevřené úrovni sám s Vetřelcem a má splnit nějaký úkol - Vetřelec pak funguje jako autonomní jednotka, volně se pohybuje kolem, je nesmrtelný, a velmi, VELMI smrtonosný. Pak má hra velice slušnou atmosféru, ona ta nádherně zpracovaná stanice dokáže být strašidelná sama o sobě, a tady nepřítel může vylézt odkudkoli, když si nedáte pozor. Ale jeho způsoby chování se dají naučit, dá se naučit jak se před ním schovat - ale není možné ho jakkoli odehnat, maximálně tak na pár vteřin odlákat ... a hrát s ním takto hru na kočku a na myš je velká zábava.

Problém je že taková úroveň je tu přesně jedna. Jedna jediná. Fuck.

Sice úrovní kde vás samotného nahání Vetřelec je pak ještě několik, ale v nich už jsou obvykle k dispozici zbraně včetně megamocného plamenometu, kterým stačí na dříve smrtelně nebezpečného Vetřelce plivnout, a on vyděšeně stáhne ocas a zdekuje se do nejbližšího úkrytu. Z loveného jsem se tak stal lovcem, na výskyt slizky jsem reagoval útokem, a pak si v klidu plnil přidělené úkoly. Nuda.

Ve zbytku hry pak krom Vetřelce dominují hlavně setkání s lidmi (někteří jsou přátelé, někteří jsou nepřátelé, a nedává moc smysl proč jedni jsou takoví a druzí makoví - ale zabít se dají všichni snadno, i přes docela dobrou umělou inteligenci), a nebo s ve Vetřelčí sérii tradičně šílenými roboty (jejich agresivita či neagresivita je podobně random jako u lidí, zabít je už mírně obtížnější, ale zato jsou úžasně hloupí a pomalí). Stanice Sevastopol je jich každopádně plná od začátku až do konce, nikdy nenastoupí pocit že jste na ní sami jen s monstrem hrozícím zaútočit z každé větrací šachty.

Přesto jsem se u hry bavil, z jednoduchého důvodu - když opustím touhu aby byla otevřenou hororovou hrou z prostředí obří vesmírné stanice, se silným příběhem a originální hratelností... tak před sebou najednou mám čistokrevnou adaptaci původního Scottova filmu (a částečně i Cameronova pokračování)
Příběh i všechno co se ve hře děje je vyloženě parafrází na jednotlivé scény z filmu, jen je všechno pro videoherní účely akčnější a roztáhnuté na větší prostor.

Pro fanoušky filmu je tohle krásně nostalgický výlet do moc hezky zpracovaného prostředí Nostroma (přejmenovaného na Sevastopol), audiovizuálně vymazleného k dokonalosti, a možnost znovu-prožití kultovních scén trochu jiným způsobem.
Jako přímočará filmová videohra funguje Alien: Isolation velice dobře, a ani pak už tak moc nevadí že vás nepustí z úzkých mantinelů filmových kulis, nebo že se nepříjemně často sníží i k tak otravným konzolovým gameplay prvkům jako jsou věčně se opakující minihry, quick-time eventy či frenetické bušení do tlačítek.

Nejlepší hrou z tohoto světa ale každopádně zůstává Alien vs Predator 2.

A ještě k té avizované přehnané délce hry - je to nesmysl, je na obtížnost Hard tak na 15 hodin, nijak se tím neliší od ostatních "filmových" her. A ubíhá celkem svižně, neměl jsem pocit že by byla zbytečně utahaná - pohyb a vůbec provádění všech akcí je pomalejší, ale to je samozřejmé, když se víceméně celou hru máte plížit.

Dvě nové kampaně k původním šesti v základní hře, za dvě nové strany - ty jsou už aspoň trochu originálnější oproti těm původním, které byly skoro jedna jako druhá, ale to je bonus spíš do multiplayeru. Single kampaně jsou to krátké a nijak zvlášť povedené... ale když už se člověk prokouše původním SW: Battlegrounds, tak proč si k tomu nedat i tohle.

Bídné je ale srovnání s datadisky jaké vyšly k Age of Empires 1 a 2 (tohle je přecejen pořád ta samá hra, jen s jiným skinem) - ty totiž nabídly nového obsahu neporovnatelně víc, kampaně skoro stejně dlouhé jako původní hry.

Reskin Age of Empires 2, nic jiného to není - ale to nemusí být nutně špatně, otázka morální jak moc je vhodné za reskin chtít plnou cenu hry je teď po desítkách let už zbytečná, a kdo má rád AoE a zároveň Star Wars, ten se u tohohle může slušně pobavit. Ono těch povedených strategií ze SW světa moc není, tady navíc fanouška potěší i slušně rozsáhlá encyklopedie lore.

Jen se musí smířit s tím že bitvy samotné lore moc věrné nejsou - protože tohle pořád jen ten proklatý reskin AoE a jeho mechaniky středověkých bitev. Takže nejsilnější zbraní sci fi světa je tu katapult, nejlepší obranou zeď, a půlka hry je o stavění farem a rubání dřeva. Navíc přibude jen pár leteckých jednotek, z nichž většina do hry celkem zapadá, nejsou nijak přehnaně silné, přidávají k hratelnosti něco navíc - takže to by bylo celé fajn, kdyby mezi ty letecké jednotky nezamíchali i jednotku ultimátní. A tou se všechno trochu posralo.
Ultimátní jednotku mají všechny strany stejnou, a je jí jakýsi těžký battlecruiser který svým výstřelem srovná všechno se zemí. V podstatě letájící hrad s katapultem, a když jich uděláte dvacet, tak projdou mapou jako kombajn polem pšenice. Takže veškerá vybalancovanost jde do háje, a hra se zvrhává o závod o to hodně rychle je namasovat.

I bez něj ale mise v singleplayeru moc dobře promyšlené a vybalancované nejsou, jejich nápaditost je spíš v tom jak vypráví příběh, než že by se daly kvalitou srovnávat s těmi v AoE. Příběh samotný úplně špatný není, SW fans potěší. Ale toho beztak potěší hlavně to že může vyrobit stopadeát stormtrooperů a pak s nimi vyhladit všechnu tu rebelskou chátru.

Příjemné je že hra má dost slušnou fanouškovskou podporu, jsou k ní uživatelské kampaně, mody, dá se snadno hrát ve widescreen na nových strojích a vypadá tak pořád hezky.

Third person Doomovka pro konzolisty. Ovšem ne Doomovka typu frenetické akce s brokovnicí, ale podle vzoru toho nechtěného levobočka třetího Dooma, který si hraje na notně pomalejší horor, kde "strach" plyne z lekaček, zhasínání světel, a zmutovaných zombie bubáků vyběhnuvších za zády.

Takže nuda bez atmosféry.
A ve stále stejně vypadajících chodbách, a s lazy level designem dost často založeným na tom že herní postava nabušeného mariňáka neumí vyskočit. Dokud tedy sem tam nepřijde krátká pasáž v zero gravity, která sice působí třeba vedle toho co bylo v takovém Prey dost trapně, ale na dobu vydání asi dobrý.

Stejně lazy je napsaný i příběh, zbytečný a neoriginální - prostě Doomovka.
Ale jako u takové se zdejší herní nuda zlepšuje časem, jak je monster ke kydlení čím dál víc, a zbraně dokáží postupným vylepšováním udělat čím dál větší bordel - a to střílení samotné a frenetické rozdupávaní každé ohnilé mrtvoly v okolí je pak docela zábava. Obzvlášť když jde o střílení do vybuchujících batolat, i když ve většině hry výskyt těch batolat vůbec nedává smysl.
A je také zábavné sledovat brutální fatality, kterými váš hrdina skape, když neuděláte přesně to co si designéři přáli či nestihnete debilní quick time event. Takže pak potěší že to není ani moc dlouhé.

Nejprůměrnější střílečka mezi průměrnými střílečkami - CryTek zahodil všechno na čem stavěl ve všech předchozích hrách a udělal místo toho koridorovku, která si v ničem nezadá s Call of Duty. V tuposti tedy rozhodně. Jen ty CoD mají obvykle mnohem variabilnější prostředí než vylidněný a mírně domlácený New York - on tedy podle řečí všech okolo vylidněný být nemá, naopak má být plný lidí, ale ve skutečnosti je tu k vidění civilistů asi tak dvacet, dále pak dvacet umírajících zombie-cosi, no a pak asi tisíc vojáků, které bůhvíproč masakrujete vesele zároveň s mimozemskými invazisty.
Aspoň nějaká změna tedy, když ti mimozemšťané mají jen asi tři nebo čtyři druhy, a ty se liší v podstatě jen množstvím brnění na sobě. Jinak jsou mrštní, blbí, a příhodně jim všechny kritické zóny na těle svítí červeně.

Lidé nesvítí, ti jsou jen normálně blbí, a dá se mezi nimi dělat i něco jako stealth. Ovšem ne že by existovalo mnoho důvodů proč to dělat, když vše nabádá jen k vykropení. Občas ostatně není ani jiná možnost, když se herní "tunel" uzavře, a je nutno vystřílet určitou otevřenější oblast s po určitou dobu se respawnujícími nepřáteli. Klasika.
Tedy byla by to klasika, kdyby standardem všech jejich předchozích her nebylo relativně otevřené prostředí s množstvím možností jak taktizovat, používat techniku, ničit prostředí, snažit se přemanévrovat poměrně inteligentní nepřátele, a hrát si na Predátora v džungli. Tady není už nic z toho.

Ale aspoň to trvá jen nějakých pět hodin, takže jde Crysis 2 proběhnout a zapomenout celkem rychle.

Hnůj replikující předchozí díl tak moc, že by mohlo s klidem jít o neplacený mod - jen nové prostředí v pohoří místo tropů, a hloupě vykonstruovaný příběh od neschopných scénáristů.

Obzvlášť všechny postavy v onom příběhu jsou zoufalství jedna vedle druhé - všechny hlavní charaktery jsou zmrdi které budete chtít dojednoho vystřílet (oslizlý zporák je z nich nakonec ještě tou nejsympatičtější), všechny postavy vedlejší jsou otravné a ukecané k smrti (žádná cutscéna se nedá přeskočit), a hlavní hrdina, to je snahou scénáristů chudák bez mozku a bez osobnosti, který tupě jde po těch nejodpudivějších cestách příběhu, jakkoli by jste v tu chvíli nejradši udělali pravý opak. Cynismus a epická hloupost hry v příběhu i v zadávaných úkolech je ohromující, leč na rozdíl od Postalu a jemu podobných zde nejde o nadsázku a anarchistickou zábavu, ale vše je vydáváno za "tu dobrou" cestu. Hra přímo oslavuje vše, co je v realitě se zeměmi třetího světa špatně a prodává to jako zábavu pro masy.

Dalo by se snad říct že to nevadí, protože je to přeci jen hra, hry jsou hloupé a mají být zábavou a ničím víc - ale v tom je selhání Far Cry 4 ještě horší. Nejen že je pouhou kopíí, on je hlavně kopií zprasenou - fungující mechanismy předchozího dílu zde fungují mnohdy hůř, nové jsou ještě horší (až na povedené horolezení), a nové prostředí je genericky nudné, ani jedna část herního světa není jakkoli zapamatovatelná. I když explorace pořád patří k těm lepším částem hry, dobývání základen a slézání vyhlídkových věží je naštěstí pořád zábava.

K tomu je to samozřejmě klasická Ubisoft arkádovka, s tunou volitelných repetivních úkolů a předmětů určených ke sběratelství a otevírání zbytečných předmětů jako achievementy. Vše vhodné k naprostému ignorování.
Podobně jako u série Assassins Creed, od které se ostatně Far Cry začíná lišit snad už jen přítomností automatických zbraní a fps pohledem.

Teď po letech, při druhém hraní, na mě první Zaklínač působí až dojmem amatérské betaverze na trojku. Všechny stavební kameny tu v základní podobě jsou, ale všechny buď nedotažené, a nebo tak trochu zkriplené. Autoři se evidentně nejprve potřebovali naučit vytvořit hru, aby ji pak v dalších dílech dotahovali do použitelnější podoby.

Příběh by mohl mít potenciál, kdyby ho rozpracoval nějaký schopný scénárista (obzvlášť Alvin je wtf, přitom nejdůležitější postava), a o jednoduchých dialozích to platí ještě silněji (až na momenty kdy jsou čistou kopií z knih). Charaktery vedlejších postav nejsou dost rozvinuté, bez vyjímky všechny by potřebovaly víc dialogů a hlubších subquestů. Přitom ale ty příběhové volby hráči předkládané nejsou nezajímavé, herní svět na ně reaguje.

Engine má hra shodný s KotOR a Neverwinter Nights, které na příběhu a dialozích stály, ale Zaklínač se mnohem víc tlačí do dynamické akce - na což ten engine zoufale není stavěný, a boje jsou většinou dost utrpením. Ovládání čehokoli je zoufale nepřesné, postava si v boji s víc nepřáteli dělá co chce, a i při procházení koridorovitých lokací hrozí zaseknutí na každém patníku, neviditelné zdi všude. Vzpomínka na trojku s perfektně ovladatelnou postavou a volně průchozím světem při tom vyloženě bolí.

A tak je to se vším, tolik designérských hloupostí a opruzů se tu sešlo. Ještě že hra je vlastně docela maličká a nedlouhá (srovnávám li s pozdějšími díly).

Po extrémně bolestivých dvou hodinách hraní Assassin's Creed III už jsem nad sérií zlomil hůl... jen abych ji s Black Flag mohl zase lepit dohromady. Přesun do Ameriky stále trpí dementností snahy naroubovat parkurovou hru na prostředí, ve kterém není vůbec nic urbanisticky zajímavého, což ve trojce brutálně podřezalo krk tomu jedinému zábavném, co na sáze kdy bylo, tedy lezení po zajímavých a vysokých budovách - tady alespoň trochu zachraňováno šplháním v lanoví lodí - ale hru pozvedá hlavně samotné plavení se s mořskými koráby, a celkově důraz na pirátský život (tedy, ne ten skutečný, ale ten který předvedli Piráti z Karibiku). Místo pitomého běhání po lese s indiány a opakování stále stejných úkolů pořád dokola je tu GTA na moři, a to je vlastně dost fajn. Vlastně tak moc fajn, že jde o zdaleka nejlepší Ass Creed jaký jsem kdy hrál.

Opakující se úkoly tedy tak trochu zůstaly, ale už jsou zajímavější, vylepšování lodi k nim dává motivaci, a hlavně v tom prosluněném Karibiku má všechno úplně jinou atmosféru, a konečně tedy mohu prohlásit že mě v nějakém Assassins Creedu to sbírání hromad věcí po celé mapě bavilo a vše jsem poctivě hledal, místo abych se všemu vyhnul a odbyl si jen hlavní příběhovou linii.
Ta tedy o moc zajímavější než dřív není, a stále občas zoufale debilně odbíhá do světa budoucnosti (nápad, jehož hlouposti se v této sérii nepřestanu divit asi nikdy), ale ani nevzbuzuje chuť bít hlavou do zdi nad tou trapností, takže k tomu všemu pirátění představuje slušný doplněk.

Další ze série béčkových machinim připomínajících zlaté časy akčňáků s Chuckem Norrisem. Jsou úplně stejně pitomé, patetické, příběhově zmatené a zoufale zaměnitelné. Fajn bonusem v nich je že často si jde i trochu zastřílet a že konkrétně tahle se aspoň občas snaží vzbudit zdání nějakého herního zážitku s možností volby a s trochu širším koridorem, jenže jak nemají toho Chucka a žádné charisma, tak na rozdíl od něj si na ně stejně už nikdy nikdo nevzpomene.

Tak nevím, jestli jsem už dostatečně otrlý, či jsem si prostě zvykl, ale toto už mi po protrpěných CoD:2, World at War a Modern Warfare 2 připadalo jako vlastně docela snesitelný béčkový osmdesátkový film, občas přerušovaný turkey-shoot akcí. Jako oživlá verze nekonečných řad filmů s Chuckem Norrisem a Dolphem Lundgrenem. A co si budem povídat, já ty blbé akční fláky měl, a pořád mám, vlastně docela rád.

Největší zápor tak už nevidím v tom, že je to špatná akční hra (byť to pořád v podstatě je, hlavně když vynikající Wolfenstein ukazuje že to i v dnešní době jde, ale ani už není nijak zásadně útrpná), ale v tom, že je to na jednorázovou jízdu Clancyovským příběhem a přepálenou Bayovskou akcí příliš dlouhé, a hlavně že tomu zoufale chybí nějaká charismatická hlavní postava. Jako například ten Chuck Norris.

A samozřejmě nadhled, ten by byl potřeba. Hláškovat ještě trochu víc nad utrženými končetinami Vietnamčíků, ještě víc rockových vypalovaček do staccata kulometů, víc misí s Rambovským sestřelováním tanků lukem, a ještě víc přitlačit na šílených záporácích s německým přízvukem.

Deset let uplynulo už od doby co jsem KotOR 2 hrál, a růžová nostalgičknost vzpomínek udělala své - ona to není přecejen není až tak velká pecka jako si pamatuji, a mnohé jiné hry zkoušku časem obstály mnohem lépe (z předKotOR období Bioware všechny).

Ústřední příběh se ještě drží, pořád patří k tomu nejzajímavějšímu co se ve hrách kdy objevilo, ale ani Restore Content mod, byť rozhodně přidává mnohé, mu nedokázal dát plně uspokojivý závěr, který by beze zbytku využval nelinearity hry (resp její vzácně vyrovnané možnosti hrát jak za dobro, tak i za zlo), a ani mu dodat tolik potřebné detaily... takže i po skončení závěrečných titulků spolu s pocitem katarze z vyvrcholení zůstává i pocit nedostatečného naplnění, a tisíc nezodpovězených otázek. O to víc otázek pak v průběhu hry čeká hráče, který by se bláhově pokoušel hrát druhý díl bez detailní znalosti jedničky - hra na ni navazuje ve všem tak těsně a nic nedovysvětluje, že působí až dojmem datadisku.

Horší je to ale s hratelností - s čím dál otravnějšími setkání s nepřáteli, s nulovou variabilitou soubojů a kouzlení ("hoď třikrát blesky -> posbírej předměty -> opakuj do zemdlení"), s nekonečnou uniformitou šedých chodeb, s minimálním využitím většiny postav co jen zabíraly místo na lodi, s množstvím zcela zbytečných předmětů, s nezajímavými minihrami, pokračovat by se dalo dlouho. Jediné na co už se po těch letech zvyká o poznání snadněji je inventář a celkově ovládání - co tehdy pc hráče šokovalo, na to už si dnes dávno útrpně zvykli jako na standart.

A k čemu trávit skoro 80 hodin u hry, která má sice velmi zajímavý příběh, ale do jejího hraní je nutné se nutit?

Zpětně už se příliš nedivím Bioware že pak šly směrem primitivnějších stříleček v Mass Effectech, protože akčnější pojetí funguje (v jeho třetím díle teprve!) výrazně lépe. Tedy co do hratelnosti, příběhem a atmosférou jsou ty hry samozřejmě stále podřadné.

Přesně takto si představují dokonalou casual hru. V podstatě čistá adventurní stealth akce s přímočarým postupem z jedné mise do druhé, ale s tak geniálním nelineárním herním systémem v detailně propracovaném světě, že si nezadá s lecjakým RPG.

Oceňuji obzvlášť že zajímavé je nejen atmosférické plazení se členitými úrovněmi za zády nepřátel a jejích nenápadné odposlouchávání a uspávání ze stínů, ale i frenetická akce kdy mezi ně hrdina vlétne jako bůh války a s pomocí mnoha různých triků a gadgetů je i v mnohonásobné přesile brutálně zmasakruje. Jednak to přidává na replaybilitě, a jednak to přináší trochu jiné vyústění celé hry - k čemuž se nicméně váže výtka že těch rozdílů pak mohlo být i víc než jen takové detaily, jak co do příběhu, tak co do ovlivnění samotného gameplay.

A dalším nepříliš potěšujícím neduhem takového přístupu je fakt, že hra pak vydrží sotva čtyři hodiny, ale to už je holt cena se kterou je dnes nutno počítat.

Po poněkud zmršeném Heart of the Swarm velmi příjemné překvapení. Příběh se sice zvrhnul do zcela zbytečné a nezajímavé patetické břečky, ale jako hra, obzvláště jako RTS, jde o nejlepší zábavu za hodně dlouhou dobu.

Už pro to že Starcraft 2: Legacy of the Void opravdu "je" RTS - ne jako posledně ukecané Diablo s Kerrigenovou plné tutorialů - strategická je takřka každá mise, a většina z nich stojí i na nějakém zajímavém nápadu (byť ne zrovna originálním, pořád se opakuje už známé z předchozích Blizzardích her), a dokonce i nabízí dost možností k taktizování a k trochu volnějšímu stylu hraní. Misí je přitom dostatek, pořád ne tolik jako ve Wings of Liberty a ani tu víceméně neexistuje jeho nelinearita, ale na datadisk dobrý (eh, datadisk...). Hlavně pro to že kromě hlavní kampaně je ve hře i kratší prolog a pak i epilog, uzavírající celou ságu.

V něm se konečně dostanou ke slovu i známé postavy z předchozích dílů, a příběh začne být konečně aspoň trochu zajímavý. Nic originálního a echt zajímavého se sice čekat nedá, ty náznaky které nadhodila už jednička a byly i ve WoL v minikampani za Protossy se zvrhnou v pohou kopii Mass Effectu (který sám už byl kopií x jiných sci-fi), ale pořád je to aspoň nějak fungující uzavření příběhu, a hlavně v hlavní roli s charaktery, ke kterým už má hráč nějaký vztah a zajímají ho. Ne jako zbytek kampaně před tím, točící se kolem zcela unylého nového panáka, který je zaplněný tak obrovským množstvím zbytečných patetických keců, že je lepší mít při jejich poslouchání vedle počítače nachystaný kyblík na zvracení. Únavné a nesmírně otravné.

Zbytek hry je nicméně velmi příjemný, a příjemná je i její obtížnost, na Brutal hráči vůbec nic nedaruje, občas donutí se nad mapou zamyslet a využívat i ne úplně zřejmé strategické triky, což velice potěší. Na Hard ovšem samozřejmě v každé misi stačí namasovat Dragony/Void Raye a poslat je doporostřed nepřátel, tady se nezměnilo vůbec nic - a na obtížnosti nižší dokáží nepřítele nejspíš usvářet i namasované drony.

Pořád tak jde o mnohem víc casual záležitost než Starcraft 1 s jeho datadiskem - ten je samozřejmě nedostižný i vším ostatním, hrou samotnou, i příběhem a hutnou atmosférou.

Zbytečný dodatek k vynikající sérii, který z noirové stylizace předchozích dílů zachovává pouze původní hudbu a čím dál otravnější monology hlavního hrdiny, který od začátku až do konce neustále opakuje to samé, takže všechny jeho promluvy jsou tak navzájem zaměnitelné - takže dříve zajímavý charakter najednou začíná nudit k smrti.

Veškeré herní prvky pak byly přizpůsobeny arkádovému "wow-efekt" stylu Call of Duty, doplněného o velký důraz na systém krytí, který účinně brzdí dříve plynulou a dynamickou akci, degraduje efektnost a efektivnost bullet-time, a všechny herní lokace dělá velmi generickými - jen zaměnitelné chodby a místnosti s mnoha překážkami za kterými se hráč má krýt.
Hru ovšem ještě víc narušuje neustálé přerušování cutscénami - vyprávění pomocí příběhových sekvencí je jedna věc, ale že hra bere hráči kontrolu nad postavou i v případě kdy jen otevírá dveře už je na pováženou.

Nicméně také se dá říct že je to průměrný animovaný thriller s potenciálně zajímavým, leč velmi předvídatelným a nesmírně utahaným příběhem, a ohavnou a technicky předpotopní animací, který občas přerušují akční sekvence se střílením nabíhajících slepic, tedy vojáků - a že to patří víc na CSFD než na Databázi her.

Ale to už by bylo nejspíš příliš velké hnidopišství.

Zcela zbytečný přívěšek k vynikající hře, nesmyslně tupící hrany všemu co na ní bylo zábavné.
Místo rychlých a chytrých nepřátel jen spousta velkých neohrabaných monster se spoustou životů, místo používání originálních a zábavných zbraní jen generický bullshit jak z každé jiné hry, místo nápaditých levelů a velké délky hry jen nudný odvar a "vyvrcholení", po němž zůstane pachuť v ústech. Jediný zajímavý a nový prvek je že hráče napadne lidský výsadek... ale souboje s nimi skončí právě tak rychle jako začnou.

Jako bonus pak spousta technických bugů a vypadávajících textur.

Unreal byl jedna z prvních 3D fps se kterou jsem se setkal, ovšem tehdy jen na chvíli, na neskutečně zasekané grafice, a s více než půlhodinovými loadingy misí. Byl jsem uchvácen, ale hrát se to nedalo. Proto je docela s podivem že jsem se znovu a pořádně k Unrealu dostal až teď... když už dávno jsem strávil stovky hodin v jeho následovnících, Unreal Tournamentu, AvP, a v System Shock 2.

A byla to chyba, velká, se mu vyhýbat. Protože i dnes je to těžká pecka, která už má v sobě zárodek všech výše zmíněných her, a ve své době to zcela jednoznačně byla nejlepší střílečka jakou před Half Lifem svět viděl (Quake 2 na něj jen smutně kouká zdálky, v světle Unrealu je zcela evidentní jak hloupý průměr to už tehdy byl).

Atmosféra a grafika jsou jedna věc, ale zásadní tu je zábavná akce, ať už jde o pogromy desítek minionů, nebo těžké souboje i jeden na jednoho se Skaarji. Přitom trik s jejich vychytanou AI je úplně jednoduchý, oni se prostě ve hře po setkání s hráčem chovají jako úplně normální agilní boti. A nahánět se s nimi po chodbách ztroskotané lodi i v relativně otevřené krajině kolem je zábava královská.
Navíc i ty mapy dávaly výborný smysl a fungovaly i v rámci příběhu, v té době věc v level designu nevídaná, i ten samotný System Shock 2 a AvP tohle jen rozvedly o kousek dál. Není to úplně stoprocentní, nějaká slabší pasáž či trocha bloudění se najde, ale při délce hry je to vyloženě minoritní.

Kopie Red Alertu / Generals v docela dobře hratelném provedení.
Red Alert připomene zasazením do měst a množstvím příběhových videí (které se berou pohříchu smrtelně vážně, ale tak na úrovní osmdesátkových akčňáků s Lundgrenem), CC: Generals odpovídá celkově hratelnost a 3D engine, který i po letech vypadá kupodivu dost dobře. Což je tedy za cenu toho že efekty výbuchů a kouře z hořících vraků jednotek a budov klidně zakryjí celou obrazovku, takže pak tak trochu není jak hrát.

Příběh nestojí za řeč, ale ze zpětného pohledu je trochu úsměvné jak poplatný je době svého vzniku - v době vrcholu války v Iráku je to intenzivní hlazení amerického ega, které zlí teroristé chtějí pošlapat, zato Rusové jsou kamarádi (trochu neschopní, takže je třeba je vytahovat z jejich průserů), a nejdůležitějšími komoditami jsou ropa a zajatci v ostnatým drátem obehnaných táborech. Chybí už jen ze všech nepřátelskch stran provolávané allahu akbar... ale to už si pro sebe asi plně uzurpovali ti Generals.

V dnešní době nedostatku klasických RTS stylu "obsaď a ubraň zdroje, postav miliardu různorodých jednotek, a rozšlapej nepřátele na prach" (a lepší zadání strategické mise prostě nevymyslíš), je to docela fajn alternativa.

Rozkošná narativní hříčka o vztahu vypravěče a postav v příběhu. V podstatě dokonalá dekonstrukce RPG hraní... a z této pozice v podstatě taky snad jediný čistý videoherní art. Nebo aspoň kratičké vykročení jeho směrem.

To tehdy Carmack s Romerem závodili kdo vytvoří ohavnější hru?
Věru nevím kdo vyhrál, jestli Quake 2, nebo Daikatana... šedivý vyblitý hnus s absurdně chaotickým level designem, bolí to obojí.

Duke Nukem 3D a po něm Half Life už dávno ukázali cestou jakou má smysl pokračovat s vývojem akčních her, a přitom tihle dinosauři z id Software pořád pokračovali v primitivních a nesmyslných doomovkách... a věru už to nebyla zdaleka taková zábava, jako v tom Doomu. Naštěstí tedy ani takový průser jako přímé pokračování, Quake 4, ve kterém bylo tragické už i to prosté střílení, to tady ještě docela funguje - kdo se neztratí v bludišti chodeb si užije svižnou rubanici plnou létajících kusů masa.

I když ani pocit ze střelby, ani zajímavost nepřátel nedosahuje zrovna nejvyšších příček... takže to jediné, v čem Quake 2 je opravdu chvályhodný, je ten engine... aby potom mohl pohánět o desítky levelů zábavnější rubanici Soldier of Fortune.

Prakticky všechno co bylo co do RPG systému naslibováno v Mass Effectech, aby pak předvedli jen trapnou patetičnost, nepromyšlenost, a plané sliby v nefunkčním provedení, tak tady je v provedení zcela výjimečném a dotaženém do konce. Způsobem nelineárního hraní jsem si přesně takovéto RPG hry kdysi vysnil a věru mě nenapadá, jaká jiná hra žánru za posledních takřka 15 let by se v tomto k druhému Zaklínači svými kvalitami byť jen blížila.

Škoda že takový "hardcore" přístup si nepodržela i v soubojích, které jsou typickou arkádovou rubanicí s miliardou nepřátel - což jednak z hlediska uvěřitelnosti světa působí značně dementně, a hlavně jsou tím prostě otravné. S radostí bych si dal obtížné a komplikované souboje s bossy a v přírodě ojedinělými monstry, i včetně taktického používání lektvarů, pastí, a vůbec všeho co hra nabízí. Ale prosekávat se přes zástupy generického cannon fodderu? Meh, to je dobré tak do Diabla 2 (které mi btw Witcher 2 připomněl i neskutečným množstvím lootu), tady je to dětinská arkádová přítěž v jinak dospělé hře.
Díky bohu, že kreténské konzolové mačkání sekvencí tlačítek jde vypnout, leč se zástupy nudných nepřátel už to udělat nejde, takže s vytažením meče jde atmosféra do kopru.

Nu což, ve hrách klasika, takže stáhnout obtížnost, akcí proběhnout jak nůž máslem, a užít si zbytek hry - který je neskutečně parádní. Vynikající příběh který není ani předvídatelný a ani hloupý, skvěle zapadá do lore světa a rozšiřuje ho tak, že se pro ságu stává bezmála nezbytnou součástí. A k tomu výborně napsané dialogy, které konečně zas jednou působí opravdu promyšleným a chytrým dojmem.

Vynikající je už i jen systém dialogů, který v mnohém připomene právě ten Mass Effect, ale přitom na rozdíl od něj je tady zcela logický a smysluplný, a je v něm zcela jasné jakým způsobem hráč ovlivňuje jak samotný průběh rozhovoru, tak svými rozhodnutími i celý následující průběh hry.
A možností jak hrou projít čistě podle sebe, a ovlivňovat dle svého uvážení celý herní svět, je tu přitom nepočítaně, a všechny jsou velmi výrazné a s důsledky, nad kterými je nutné přemýšlet - a které se hrou, potažmo celou herní trilogií, potáhnou až do konce. Žádné primitivní černobílé volby mezi cestou pro hodné a cestou pro zlé, ani kosmetické prkotiny jako v MA, ve kterém na většině věcí stejně vůbec nezáleželo.

I z prvního dílu jsem měl ve srovnání s tímto pocit slabě napsaného příběhu s béčkovou zápletkou plnou plochých postav, takže i když mě hra bavila, nic mě nijak zásadně netáhlo k tomu ji rozehrát znovu.
Tady mám naopak pocit že bych ji měl díky její nelinearitě znovu rozehrát okamžitě - a navíc že je škoda, že Witcher 2 nevyšel i v čistě knižní podobě, protože je tak dobře napsaný, se silným příběhem, i s důrazem na "trademarky" série, že skutečná nová kniha od Sapkowského vedle něj působí jako bezzubý dovětek, v rámci ságy zcela zbytečný a nezajímavý.