Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Medal of Honor

  • PC 55
O hraní prvního Medal of Honor odehrávajícího se během současných konfliktů v Afghánistánu mě přesvědčilo nejenom zasazení, ale také emotivní Trailer. Bohužel... na to, čeho jsem se nabažil v Traileru, jsem už v samotné hře nenarazil.

Recenze Singel Playeru:
Jak bylo zmíněno, hra se odehrává v Afghánistánu a jednotlivé mise jsou inspirovány skutečnými operacemi, které proběhli. Během hraní se dostanete do kůže několika postav, jejichž linie se postupně spojují. Příběh samotný je ovšem dost nezajímavý a až na celkem povedený a dojemný konec můžete na jakékoli emoce zapomenout. Hratelnost na tom není o moc lépe. Pocit ze střelby není dvakrát uspokojující, a i přes to že je hra občas oživena např. jízdou na čtyřkolce nebo střílením z helikoptéry, přetrvávajícímu stereotypu a nudě se nevyhnete.

Téměř všude funguje automatický respawn nepřátel, takže jen kosíte stovky tupých nabíhajících npcček. Umělá inteligence v této hře vážně moc inteligence nepobrala, a to platí i pro vaše spolubojovníky, kteří vás v bojích budou spíše jen zdržovat, než aby byli nějak užiteční. Přidejme k tomu nepříliš povedené stealth mise a všudepřítomné neviditelné zdi. Hratelnost mohla alespoň ztížit nouze o munici, ta zde ale prakticky neexistuje. Stačí přijít k parťákovy který vám v mžiku vysolí pět zásobníků a rubete dál. Tempo hry se rapidně zlepší až v závěru hry, přesněji v posledních dvou misích, u kterých jsem pořádně ani nedýchal. Napětí každou odehranou minutou stoupalo, vše doprovázel skvělý Soundtrack a KONEČNĚ zde došlo i na pár emocí, především co se závěru týče.

Nedočkáte se tu žádných grafických orgií, ovšem audiovizuálně se hra povedla, ať už jde o brutalitu, výbuchy, kouř, nebo ozvučení společně se Soundtrackem. Co ovšem technickou stránku hry snižuje jsou bugy... hodně bugů. Několikrát průchodem hrou jsem narazil na levitující stromy, v sekundě mizející kouřové clony, parťáky procházející objekty a texturami, nebo dokonce na nespuštěný script, kvůli kterému jsem musel misi opakovat.

Medal of Honor je bohužel velkým zklamáním. Ze hry se vyklubala průměrná nudná střílečka, která končí zrovna v momentě kdy se teprve nějak rozjíždí. Emocí slibovaných Trailery se téměř nedočkáme. Pokud se chce ovšem někdo odreagovat u stereotypního střílení nabíhajících vln Talibánských bojovníků a užít si sem tam světlé momenty hry, dlouho nepřemýšlejte. Máte totiž o cca 6 hodin hraní postaráno.

Pro: Závěr hry, grafika, brutalita, Soundtrack

Proti: Stereotyp, příběh, respawn nepřátel, umělá inteligence, stealth, neviditelné zdi, žádná nouze o munici, bugy, scripty

+13

Fallout 4

  • PC 70
Cekal jsem dva roky, nez jsem rozehral Fallout 4. Castecne z obavy z casove narocneho sousta, trochu kvuli oprave bugu a take mozna podvedome kvuli obavam, ze budu, jako pametnik a milovnik prvnich dvou dilu, nejnovejsim kouskem od mnou neoblibeneho studia Bethesda znechucen.

A mezitim se stala zvlastni vec. Prestal jsem o ctverce uvazovat jako o Falloutu. Uvedomil jsem si, ze jednicku a dvojku mi nikdo nevezme a ze se vlastne daji hrat (a take, ze je hraji) i dnes. A ze novy Fallout 1 nebo 2 uz nebude, stejne jako uz nikdy nebude nove Baldur's Gate nebo novy Magic Carpet. Uz nikdy nebude rok 1998. Takze jsem to konecne rozehral, smireny s tim, ze dostanu prumernou FPS v zajimavem, post-apokalyptickem svete, riznutou (na pomery FPS) vyraznymi RPG prvky. A byl to asi nejlepsi mindset, jaky jsem si mohl vybrat.

Fallout 4 neni RPG. Je to skutecne tak trochu jina strilecka. Zustal system S.P.E.C.I.A.L., ale uz neni vubec nicim specialni. Zustal V.A.T.S, ale uz to vlastne neni V.A.T.S. Zmizely perky a skilly jak jsme se znali a byly nahrazeny zjednodusenou sadou dovednosti nebo talentu, ktere az na vyjimky nemaji praktickeho nebo vyrazneho vyznamu. Zmizely promyslene a skvele napsane dialogy, nezapomenutelne postavy a vzacny, avsak vyborny humor. A vlastne zmizela i tisen a beznadej spaleneho sveta, protoze svet ctverky je pomerne zivy, pomerne barevny a pomerne revitalizovany. A na dne hrobu vseho, co kdysi v serii zilo, ale jiz davno umrelo, odpociva nejvetsi trumf puvodnich dilu - nekonecna znovuhratelnost.

Pres to vsechno me ale F4 chytil svou ozarenou prackou a nepustil. Mozna je to tim, co se mnou udelala jednicka pred dvaceti lety, ale z nejakeho duvodu nachazim klid a smireni ve svete, kde cas a valka uz byly a udelaly sve. Jakobych ve svete bez lidi a nalestene slupky civilizace konecne nasel to, co je trvale, hodnotne a dulezite. Jakoby ve spalene krajine uz nezustalo misto na cokoliv zbytecneho a falesneho a jakakoliv zmena uz muze byt jen zmenou k lepsimu, posunem kupredu. Vzdyt kdyz jste na dne, muzete uz jen nahoru. Je to zvlastni, ale do sveta F4 jsem fakt chodil relaxovat a bavilo me plnit i casto trivialni, schematem opakujici se questy.

Nema cenu vyjmenovavat detaily, tower-defence prvky, modifikace zbrani, neprehledny inventar, kauzu power armor nebo tisic jinych malickosti. Fallout 4 je zvlastni synergie a jako celek z nejakeho podivneho duvodu funguje lepe, nez soucet jeho casti. Kdo si chce hru uzit, necht ji odpusti, ze neni tim, co nese ve svem jmenu. Protoze tam, kde neni odpusteni, prichazi konflikt a konflikt muze prerust ve valku. A i kdyz mnoho veci se meni a serie Fallout je toho dukazem, tak valka, valka zustava stale stejna.
+25 +27 −2

Shadow Warrior

  • PC 70
Shadow Warrior je zábavné FPS s vynikajícím pocitem z akce, ať už díky souboji na blízko (katana) nebo příjemnému gunplayi. Lo Wanga si během hraní můžete vylepšovat a to stejně tak i zbraně, kterých je ve hře sedm. Procházíte úrovněmi (kapitolami), ve kterých zabíjíte desítky nepřátel, hledáte klíče, karty nebo rozbíjíte barevné svatyně, které vám blokují cestu. Nebo hledáte lékárníčky, zbroje, sušenky štěstí nebo easter eggy. Z tohoto popisu je jasné, že je to dost věrné původní hře, případně "doomovkám" z 90., což je i trochu problém.

Úrovně jsou přímočaré s pár odbočkami, které vedou k "secret area" (těch je v celé hře dost) a většinou chodíte sem a tam a hledáte, kde se přehlédl onu kartu nebo klíč. V menších či větších arénách na vás chodít různé kombinace nepřátel, což je v pořádku, ale jedna z Lo Wangových schopností je léčení, takže není problém se kdykoli během souboje vyléčit, tudíž to není úplně výzva (určitě to dokáže zlepšit zvýšení obtížnosti, hrál jsem na normal) a tím pádem souboj kolikrát působí jako vata. Několikrát se objevil náznak konce hry. Potkáte záporáka, něco se stane a vy musíte projít jednu úroveň, abyste ho zase dohnali, jenže on je o další úroveň dál.... hra na vás pomrkne s tím, že by mohl být konec, ale ne, hodí vás do arény s dvěma chargujícími nepřáteli, kteří jsou zepředu obrnění a vy s nimi musíte pár minut bojovat.

Shadow Warrior je zábavné FPS, které má i dost komplexní a příjemné vyprávěný příběh, s dobrými charaktery. Celou hru jsem se bavil, ať už kvůli Lo Wangovým hláškám, easter eggům nebo různým narážkám na jiné herní série. V podstatě je to old school FPS (ať už v tom dobrém či špatném) v novém, krásném kabátku.

Pro: akce, humor, grafika, příběh

Proti: občas souboje, stavba úrovní

+15

Lucius II

  • PC 65
Po tom, čo malý diabolský Lucius vyvraždil svojich opatrovateľov a zapálil svoj dom (prvý diel), je zavretý na psychiatrickom oddelení. Musí využiť naplno svoj intelekt, ovládnuť svoje schopnosti a naučiť sa narábať s nástrojmi, aby unikol na slobodu a všetkých v nemocnici a okolitých uliciach potrestal svojim hnevom za to, že sú.

Najľahší spôsob ako to učiniť je poškodiť elektrické vedenie a obeť naň vlákať, alebo nechať explodovať kanister s benzínom (alebo hocičím iným čo exploduje v teple). Avšak benzín a prístupné káble nie sú po ruke vždy a preto využiť musí omnoho sofistikovanejšie metódy. Rozliať olej pri otvorenej výťahovej šachte alebo pri roxoroch trčiacich zo steny, prepísať liečebné diagnózy pacientom a nechať nech ich zabijú sestričky samé nesprávnymi liekmi, naliať niekomu kyselinu do hrnčeka s kávou, plynové fľaše použiť ako delo, vyrobiť si vzduchový kanón s drevenými hrotmi, ovládnuť mysle ľudí a vojsť s nimi do ohňa alebo ich donútiť, aby sa posekali motorovými pílami, sekerami alebo kosami, alebo jednoducho využiť hydrant, klincovačku alebo cirkulárku.

Bohužiaľ, to sú jediné plusy hry. Príbeh je hlboko v pozadí, nevtiahlo ma to do deja, celé sa to strašne vlečie najmä vďaka nepohodlnému ovládaniu. Nápad zaujímavý, potenciál nevyužitý.
+7

The Last of Us: Left Behind

  • PS4 80
Není nad to dopřát si trochu té dětské radosti v krutém světě.

Left Behind pěkně rozvíjí charakter Ellie a doplňuje příběh původního The Last of Us. Střídají se zde dvě časové linie s tím, že ta z minulosti se mi líbila víc.

Část odehrávající se mezi osmou a devátou kapitolou je povedená, ale zároveň to není nic co hráč původní hry neviděl. Hratelnost je prakticky stejně zábavná jako původní hra, jen to chce trošku upravit strategii, protože Ellie nevydrží tolik co Joel, takže je zde taktika "hoď cihlu do prostoru a až se to tam všechno seběhne, tak to zapal" často i nutností.

To nejzábavnější je ale vzpomínání na poslední den s kamarádkou Riley. Rozhovory dvou dospívajících slečen o důležitých otázkách se zde střídají s dětskou radostí a blbnutím v obchodním centru. Kvalitní dialogy a dobře vedený příběh je pak samozřejmostí, stejně tak naprosto skvělý závěr.

Celkově je tedy Left Behind velmi povedený přídavek, u kterého zamrzí snad jen to, že je krátký - 3 hodiny hraní v pohodovém tempu.

PS: Sexuální orientace Ellie je mi úplně ukradená :-)

Pro: Příběh, pohodová hratelnost, charaktery, grafika

Proti: Moc krátké

+24

The Witcher 3: Wild Hunt - Blood and Wine

  • PC 95
Poslední data-disk k třetímu Zaklínači byl pro mě velkým milým překvapením. Atmosféra a krajina Toussaintu, připomínající Francii je nádherná. Upravilo se podle toho i jídlo které v oblasti prodávají takže můžete nakoupit francouzské kuchařské speciality. Oproti data-disku Heart of Stone, který se odehrával vesměs pořád ve stejném prostředí jako Zaklínač 3 je to velmi dobrá změna. Hlavní dějová linka je poměrně krátká stejně jako v Srdci z kamene, ale je tu mnohem více vedlejších úkolů a zaklínačských zakázek. V tomto data-disku se vrací některé věci ze Zaklínače 3 jako Gwintový turnaj nebo hledání částí zaklínačských zbrojí. Skvěle jsem si vyhrál i s renovací vinice Corvo Bianco.

Poslední díl zaklínačské ságy jsem si velmi užil. Hra se mi zdá po všech stránkách velmi kvalitní a jde o skvělé zakončení příběhu o zaklínači, který si užívá zasloužený odpočinek na svojí renovované vinici Corvo Bianco. O krvi a víně je jedna z nejlepších her, který jsem hrál.

Pro: Krajina Toussaint, velké množství vedlejších úkolů, renovace Corvo Bianco

+22

Gobliins 2: The Prince Buffoon

  • PC 70
Druhé pokračování Goblinů čekalo na mé dohrání opravdu opravdu dlouho. Když jsem jedničku dojel ještě jako malý hráč na monitoru Herkules, nevěřil jsem, že to něco překoná. A tak jsem se po dlouhých letech vydal na dobrodružství s dvěma výtečníkama po kouzelném království zachránit prince Buffona.

A jak se tedy povedl druhý díl? Pár mechanik doznalo změn. Odpadlo ukazatel zdraví, tak jste již nemuseli bát, že byste někde zemřeli. Nově se levely neskládájí pouze z jedné ohraničené obrazovky, ale může již „cestovat“ po několika. A namísto tří ovládate dva kumpány. Co se nezměnilo jsou často velmi nelogické řešení hádanek nebo akce, kdy ke spolupráci potřebujete oba gobliny a to je pak kolikrát utrpení, když třeba druhý nic vlastně nedělá a nebo jde úplně jinam, než jste ho poslali.

I přes tyto starosti mě hraní bavilo, i když první díl mě přeci jen bavil o něco více. U hraní mě určitě udržel humor a ručně malovaná komiksová grafika na které spolupracoval i Pierre Gilhodes.

P.S. prince Buffona se mi podařilo zachránit. Nakonec se prý docela chytil v kopané a udělal tam zajímavou kariéru.

„Herní výzva 2018 – V zemi nikoho“

Pro: Grafika, humorné situace, nemožnost zemřít

Proti: Kostrbaté ovládání, nelogické hádanky

+23

Chuchel

  • PC 50
Hned na úvod bez okolků prozradím, že Chuchel je pro mě zklamáním a s přehledem nejslabším titulem od Amanita Design. Na následujících řádcích se pokusím vysvětlit proč.
1. Hra je sice infantilní, ale není pro děti: ano je to tak a co si budeme namlouvat, tento titul již od prvního pohledu je určen malým dětem, ale ty ho nemají šanci dokončit, pro starší ročníky je naopak buďto nezajímavý, nebo příliš snadný.
2. Rádoby vtipný vždy a za každou cenu: s humorem obecně to není jednoduché a připouštím, že každý člověk má rád určitý styl a vkus, jenže tady si autoři řekli, že když už dělají tak krátkou hru a chtějí za ni zaplatit, tak gagy musí být všude a doslova při každém kliknutí myši. Na samém začátku jsem se i docela bavil a sem tam ze sebe vyloudil něco, jakože smích. Postupem času se začaly "vtipné" scénky v podstatě dokola opakovat a já se nevyhnul pocitu, že je to už trapné.
3. Originalita jde do háje: taky vám připadá, že se Amanita snaží napodobit veverku Scrat z Doby ledové, ale tak nějak po Česku? Mě zcela určitě a na rozdíl od již kultovních scének zmiňovaného filmu se to moc nedaří.
4. Hratelnost jde háje: v podstatě se vracím k bodu 1. Neboli, pro koho ta hra vlastně je? Pro malé děti ne, pro starší děcka ne a jediné, co mě napadá, jsou fotříci zaseknutí v období puberty, což také vylučuji, protože já jsem se například nechytl.
5. Dlouhé očekávaní a rychlé zklamání: kdyby tento titul vyšel v řádu několika měsíců, tak si řeknu OK, ale on byl vyvíjen několik let a výsledek tomu neodpovídá. Tímto se neotírám o grafiku, nebo technické zpracování, ale otírám se o hru samotnou a o její délku hraní.
6. Povyk a recenze herních webů vysoce předčily realitu: tady se konečně dostáváme do finiše mého komentáře ke hře. Aby bylo jasno, Amanitu a její tvorbu mám velice rád. Tituly jako Samorost, nebo Machinarium jsem si zamiloval a jsem patřičně hrdý na to, že se ujali v zahraničí a ze srdce jim to přeji. Prostě a jednoduše z toho důvodu, že tyto hry byly, jsou a budou skvělé a zaslouží si to. Zde si ovšem nejsem jistý. Já jsem se na rovinu nebavil. Respektive bavil jen tak krátce, že si říkám "ani za těch 250 Kč to nestálo", bohužel.
7. Resumé: hodnocení 50% dávám pouze z úcty k autorům samotným, pokud bych měl být skutečně nezávislý a objektivní, tak si odečtěte dalších cca 10 - 15% a věřte, že v tomto případě mě to obzvláště mrzí.

Pro: Snad ten humor, no... aspoň na začátku.

Proti: Vše, co je řečeno v komentáři.

+34

ArmA II

  • PC 50
Předem upozorňuji, že jsem velký fanoušek hry Operace Flashpoint, která patří mezi mé vůbec nejoblíbenější, tudíž očekávání od této hry byla vskutku veliká…

A bohužel musím říct, že ač patřím mezi hráče, kteří se snaží hru dohrát, i když už je to mnohdy na sílu, tak jsem to u této hry nezvládl (a zkoušel jsem to několikrát). Důvod je jednoduchý, neuvěřitelná zabugovanost, která nesmírně otravuje samotné hraní. Když máte misi, ve které se dvě hodiny trápíte (nebo bavíte) a na konci té mise chybí postava, kterou máte zabít, tak celkem ztrácíte chuť. Nemluvím o různých absurdních haváriích, sekání, padání hry atp. Jednoduše jsem na tu hru přestal mít chuť. Asi po půl roce jsem se donutil to zkusit dohrát, ale zase se vyskytly problémy, tak jsem to vzdal.

Hru jsem zkoušel i v coopu, což je pro mě u her vždy velké plus, když tam taková možnost je, ale problémy si vynásobte dvojkou a máte výsledek. Jako jo, je to i sranda, takhle do party, ale dohrát to bude chtít velkou porci nervů a i štěstí (ne ve smyslu obtížnosti).

Samozřejmě hra má celkem slušné množství kladných bodů, jako je velká realističnost, svoboda při dělání misí, taktizování a obecně si „hraní“ na vojáky tu je dovedeno velmi daleko, ale jak říkám, hraní mi bylo poměrně dost otráveno. Já chápu, že se mohlo jednat o smůlu, že jsou to chyby, které se vyskytují i jinde (například Fallout 1, který také není v tomhle směru ani zdaleka dokonalý, ale tam to prostě nebylo až tak otravné), ale prostě ne, dlouho jsem nebyl z žádné hry takto otráven.

Navíc i po té příběhové stránce už to nebylo takové, jako když jsem hrál Flashpoint, už mě to tak nechytlo a nevtáhlo, nepřišel jsem si jako součást armády. Grafika v poměru k náročnosti také dost pokulhává.

Těžko se říká něco víc, když jsem hře dal asi 10 hodin a dostal jsem se sotva do třetiny (čtvrtiny?), ale vím, že už to nikdy nezapnu. Nicméně fanoušci realistických simulátorů… sáhněte raději po trojce!
+5 +7 −2

Guitar Hero: Aerosmith

  • PC 75
GH: Aerosmith je jakýsi samostatný datadisk ke GH4. Nepřidává nic nového a vybočuje pouze tím, co naznačuje název - většinu obsahu tvoří kapela Aerosmith.
Tento fakt pak rozhoduje do jaké míry se vám hra bude líbit. Hratelnost je stejná jako všechny další díry (to znamená dobrá). Sice zde najdeme písně i jiných skupin, ale jedná se o skladby pouze dodatkové.
Aerosmith je bezesporu skvělá kapela, ale to neznamená, že každá jejich píseň se hodí do tohoto typu hry. Každý, kdo nějaké GH hrál má svůj oblíbený styl. Někdo rád vybrnkává sóla, někdo rád buší akordy ... a problém této hry je, že většina písní je v podobném stylu, tudíž začne nudit dříve a vy se rádi vrátíte spíš k pestřejším dílům jako GH3.

Když budete mít chuť na Guitar Hero, sáhněte po třetím, čtvrtém nebo pátém dílu. I v nich najdete nějaký Aerosmith song. Tahle hra nic navíc nepřináší. To si jednoduše pusťte nějakou písničku. Třeba Dream On. Nebo Walk This Way. A nebo Sweet Emotion. Či Janie´s Got A Gun. A nebo třeba Dude.

Because you don´t want to miss a thing :)

Pro: Aerosmith

Proti: slabší pestrost a výběr písní, nic nového oproti ostatním GH titulům

+10

Descent 3: Mercenary

  • PC 70
Nakonec jsem teda dojel i poslední datadisk ze všech Descentů. Design úrovní se nezměnil. Je pořád výborný. I lepší než v původní hře. Některé úrovně se fakt povedli. Párkrát proti vám stojí taková palebná síla, že je výhodnější se radši potichu kolem toho proplížit. Když taková věžička na vás vystřelí 10 řízených raket najednou a podsývá to výstřely z rail gunu, tak je hodně cítit, jak jste malí a křehcí.

Naštěstí jsem dostal do rukou loď, která umí střílet dvě rakety najednou. To je pak jiná palebná síla, než to trapně střílet po jedné raketě. Celou hru jsem procházel pomalu. Opatrně se koukal za zdi, jestli na mě nevyletí pár raket nebo několik rychlých a přesných nepřátel. Nepřátelé se hodně efektivně umí vyhnout střelám. Když už jsem se čirou náhodou dostal do otevřené místnosti plné nepřátel, tak mi vřela krev v žilách. Chce to být neustále v pohybu. Neustále se musíte vyhýbat, orientova a do toho ještě přesně střílet.

Ještě, že je tady convertor energie a bezbranní údržbářský robůtci, ze kterých po zničení vypadávají hvězdičky. Škoda, že v tomhle datadisku nepřibyla žádná nová zbraň. Nebo vybavení. Atmosféra prvních dvou dílů se taky už moc nevrátila. I když tady jsou asi dvě mise, kde musíte zničit generátor a zdrhnout.

Už na střední je datadisk třetího Descentu dost těžký. Za vaší smrt není žádná velká penalizace (pokud to teda není na blbém místě). Ale já chtěl mít dobrý pocit z málo smrtí. Ve hře jsem proto strávil dost času neustálým loadováním. U závěrečného bosse jsem bouchnul asi 20krát. Závěrečnou hodnotící tabulku rychle odkliknul, abych viděl přes celou obrazovku "The End".

Herní výzva: V Zemi Nikoho (normal)

Pro: možnost stealth postupu, větší palební síla, pěkný design, chytří nepřátelé

Proti: frustrace, i když je smrt skoro bez postihu, žádná nová zbraň, žádná nová výbava

+13

Mafia II

  • PC 90
Mafii hodnotím vysoko. Psal to tady přede mnou kolega a já si dovolím vypůjčit 1:1 jeho hlášku: hodnotím hru za to, co v ní je, nikoliv za to, co v ní být mohlo.

Budu se držet svého schématu a u her, co hodnotím vysoko, začnu nejdříve zápory:

- Já osobně nějvětší zápor mafie vidím v její arkádovosti. To znamená, že u sebe můžete například nosit po kapsách zbraní a munice, že by se nevešly pomalu ani na kárku. Auta můžete krást jak na běžícím pásu. Můžete dělat po městě bordel jak šílenec a v podstatě se vám nemůže nic stát. Můžete udělat genocidu civilistů a když si v obchodě s konfekcí převléknete hadry, tak je najednou magicky vše odpuštěno. Munici sbíráte automaticky tím, že přes ní přejdete, když sežerete plesnivej párek ze stánku, tak jste najednou vyléčeni, apod. Prostě je tam spousta takovejhlech věcí. Já osobně bych si přál diametrálně jiný přístup.

- Jako další zápor mafie musím uvést výše nakousnutou neinteraktivnost prostředí. Město je sice pěkné, ale na všem je patrné, že to je tak nějak vygenerováno v rámci vaší `range of sight'. Je to prostě na tom znát. Po ulici se ledabyle pohybují vygenerovaní lidičkové, na kterejch je patrné, že vlastně nikam nejdou, případně nejedou autem, že tam jsou prostě aby tam byli. Reálně se toho moc ve městě dělat nedá a je to škoda. Můžete si tak maximálně jít koupit hadry na sebe, jít do hospody nebo baru a tam vypít sud piva, co vás ani neopije. Není tam jediná možnost udělat třeba něco jako vedlejší misi. Prostě nic.

- Jako poslední zápor musím uvést opět výše nakousnutou trestuhodnou ledabylost 2K Czech. Prostě mafie 2 neudělala co se týče nějakého pokroku od jedničky naprosto žádný krok dopředu. Akorát to má hezčí grafiku. Vývojáři prostě vykakali hovínko na vrch zlaté, nicméně vevnitř nudně hnědé. I když jim nebudu vyčítat 30 chybějících fíčur, co bych od pokračování mafie očekával, tak musím vytknout alespoň jejich ještěří lenost. Je tam např. strašně málo modelů lidí. Furt ty stejný xichty. Až je to trapný. Stejnej dědek v každým obchodu s kvérama, stejnej trotl na každý benzínce, stejnej černoch a stejnej vietnamec - obzváště trapně je to patrné v kriminále, jeden model babičky, co když se rozhlídnete v libovolnou chvíli po ulici vidíte z jednoho místa několikrát najednou, 3 druhy hadrů co se liší jen barvou, a tak dále. Ve hře je třeba model čokla, ale proč se čokl nevyskytuje nikde na ulici nevím. Policajti např. nereagují na vaši jízdu, můžete jezdit na červenou - proč to 2K vyhodilo nechápu. V určitejch ohledech je dokonce ve hře oproti jedničce regres.

Myslím, že bych určitě ještě docela dost záporů dokázal vyjmenovat a za výše uvedené bych nemohl hru hodnotit víc než nějakejma 55% kdyby to ale nebyla mafie. A ona to naštěstí mafie, kterou dělaly sice líné, ale velmi šikovné ručičky, je, protože:

+ Hra má prostě skvělej příběh se skvělým scénářem. V podstatě to je takovej interaktivní film a díky tomu se nedá vyčítat mafii naprosto tupá lineárnost. V podstatě nemůžete dělat nic jiného než co je zrovna objective vaší mise, každá kapitola je ale naprosto unikátní. Každá kapitola je vlastně úplně jiná, každá kapitola má naprosto unikátní minipříběh se skvělejma hláškama, kterej se sice odehrává pořád ve stejným městě, typicky ve velmi podobným aranžmá (nejdřív udělej nějaké pojezdy autem, pak někde spáchej nějakej zločin - haha), ale ona rozdílnost jednotlivejch kapitol je tou atmosférou a feelingem zcela unikátní. Za zmínku stojí skvělé hlášky ("Jsou tři ráno, buďte už zticha!", "Zavři hubu ty štětko !!"), spousta krásnejch cutscén. Prostě mafie je opravdu spíše takovej interaktivní film, na kterej se fakt moc příjemě kouká.

+ Hra má příjemné herní mechanismy. Příjemnej jízdní model, příjemnou střelbu ze zbraní - a tady mafii nevyčítám, že tam nejsou například iron sights, prostě taková je mafie -, kterých je tak akorát, ani moc, ani málo (je jich spíš vlastně docela dost). Auta jsou různorodá a jde je krásně ničit. Boj pěstma je sice v podstatě tupá záležitost, ale vypadá to pěkně a neruší to svojí jednoduchostí, atd ....

+ Hra má opravdu moc hezké visuals. Město je krásné. Zažijete roční období, střídá se i počasí, den noc. Jednotlivé čtvrti jsou více různorodé než v jedniččce a ta mapa a layout toho města je opravdu dobře udělaná a vy máte pocit, že to město je opravdu veliké. Nutno pochválit zvukovou stránku. Hrál jsem pouze s českým dabingem, kterej je prostě excelentní.

+ Jako poslední plus mafie uvádím takovou větší dospělost. Hajlzové jsou fakt hajzlové, kteří především kopou za sebe. Každá postava ve hře má naprosto jasnej a osobitej charakter. Nejsou to prostě zaměnitelní panáci jak v 9/10 konkurenčních titulů. Prostě máte z těch ostatních postav, tedy z těch, kteří mají jméno, pocit, že jsou živé - ale opravdu živé způsobem v herním průmyslu zcela ojedinělým a unikátním.

Mafii jsem dohrál několikrát. Kdyby ta hra měla v sobě to, co 2K na začátku plánovalo, pak je to naprostá a neopakovatelná bomba. Takhle ta hra je i přes všechny své neduhy pouze skvělá a zábavná i v podstatě s tím tragickým málem vzhledem k herním mechanismům, interaktivnosti a výše uvedenému. Škoda, strašná škoda. Ta hra má strašně daleko a zároveň strašně blízko k hodnocení 200%.
+27 +28 −1

Brothers: A Tale of Two Sons

  • PC 90
Příběh dvou synů jsem považoval za pouhou jednohubku na jedno či dvě odpoledne, která ničím neurazí, ale také ničím nenadchne. Mimo délky jsem se ale šeredně spletl, protože tahle švédská záležitost, kde se v hlavních rolích představí rozpustilý prcek Naiee a rozumnější mladík Naia, opravdu stojí za to a dojmy z ní budu ještě dlouho vstřebávat. Hra totiž disponuje opravdu silným příběhem, jež je hnacím motorem putování za lékem pro smrtelně nemocného otce.

Ihned poté, co jsem obdržel mapu, na níž bylo vyznačeno místo s potřebným medikamentem, mi cestu zkřížil místní chuligán, který se mi všemi možnými způsoby snažil zabránit v dalším postupu. Nakonec ale dostal za vyučenou a mé výpravě již nic nestálo v cestě. Potkával jsem samozřejmě spoustu dalších obyvatel tohoto specifického světa a spousta z nich ve mě vzbudila nějaké emoce, jako výše zmíněný hrubián (především pán, který se chtěl oběsit kvůli smrti rodiny).

Prostředí, jímž jsem s bratry postupně procházel, se neustále mění, a z vesnice jsem se tak dostal do jeskyně s prapodivnými stroji, po jejímž zdolání nastala noc. Po probuzení hladovými vlky jsem navštívil jedny z nejpůsobivějších lokací (hrad, bojiště obrů) až mě cesta zavedla do zasněžené krajiny a nakonec i k vytouženému cíli.

Netradiční závěr (kdy dojde ke smrti staršího z bratří) určitě vybočuje z klasického pohádkového pojetí a vše podtrhuje ještě podmanivá hudba, jež se do takovéhoto titulu perfektně hodí. Kdyby nešlo o tak krátkou záležitost, kterou jsem mým šnečím tempem dokončil za necelé čtyři hodiny, nejspíše bych přemýšlel, kterou hru v mém osobním žebříčku Bratři nahradí, ale takhle to na 100 % bohužel není.

Pro: příběh, některé bytosti, prostředí, vlci, závěr, hudba

Proti: krátké

+28

Need for Speed: Hot Pursuit 2

  • PC 80
Hot Pursuit 2 žeru, je to návrat ke kořenům série. Nadupané supersporty, policajti, zkratky, perfektní tratě, skvělá hratelnost, ovlivněná tím, že jde o stoprocentní arkádu. To vše i po šestnácti letech dokáže udržet hráčovu pozornost, mou tedy určitě. Nepochybně k tomu přispívá i modifikovaný vzhled, odlesky na autech, projasnění barev, využití dnešních rozlišení i operačních systémů. Ale tím hlavním důvodem, proč se ke hře stále vracím, je prostě její jedinečná atmosféra, doplněná o dávnou nostalgii i o fakt, že hra pořád funguje, přestože to už chce trochu umu a trpělivosti.

Možností se vyřádit je tu dost. Dvojice hlavních režimů pro jednoho hráče, v Championship se plní závody rozličných typů, vyhrávají medaile, které dobře označují již absolvované závody, zatímco v Hot Pursuit lze okusit práci Policie, když stíhá ujíždějící vozidla. Tyto dvě kategorie disponují stromem soutěží a postupně zpřístupňují další, jak hráč dělá, co má. Quick Race je okamžitý nástup do hry, v němž se opakuje několikero tratí, pokaždé s náhodně vybraným autem. A Single Race umožňuje svobodně si nakonfigurovat všechny tratě, od okolního provozu, po počty kol až otočený směr či zrcadlové otočení.

V mých herních začátcích jsem hrával jen některé položky z nabídky a považoval tím hru za dohranou, ale později již preferoval i ty ostatní a snažil se jich splnit více. Nejinak tomu bylo i u této závodní hry, ačkoli v rámci výzvy odjeta akorát položka Champiosnhip. V roce 2014 Hot Pursuit završen pochopitelně byl. Zprvu mi dalo zabrat, přijít na to, jakým způsobem za tu Policii hrát. Při neznalosti může hráč tápat, je předem daný čas, kolik řidičů má dostihnout, pakliže je splněn vyžadovaný počet, je to úspěšně splněné. Podstatné je především zahájit houkání policejní sirény, posléze ťuknout do ujíždějícího automobilu. Myslím, že to byla klávesa H.

Do hry si jde vložit ENBSeries, zmíněné odlesky aut, ale i nový herní obsah, nebo komplikovaně nastavit widescreen rozlišení a poměr stran. Dnes ale stačí to spouštět přes program dgVoodoo 2, jelikož v základu mi hra ani nešla spustit, načež je funkčnost a použitelnost již bezproblémová. I přesto mi vypadává záznam o nainstalované hře, nějaká cesta k registrům, že to musím donekonečna instalovat a překopírovávat znovu, neboť se ani NfS: HP2 nedokáže nainstalovat úplně celý. Jako rozlišení zvoleno 2560x1440, ale fachá jen u některých her. Jakmile nejde o nativní podporu, může to rozhodit obrazovku, kdy je to celé posunuté a nepoužitelné.

Krátce po vydání vydal jeden Němec rozšiřující modifikaci, která mění hlavní schémata hry. Hot Pursuit a Championship. Stačí jednoduše přepsat v adresáři hry, začít s novým profilem a již se oddat radostným pocitům z jízdy. V nově koncipovaných závodech. Změna je hned patrná, jiné uspořádání tratí, jiné fáro, odlišnější úkol, časový limit na zlatou medaili a podobně. Probíhá to stylem, že vidím odpočet času do konce. Pokud nestihnu projet cílem, před jeho vypršením, včetně nějaké rezervy vteřin, přijdu o zisk zlaté medaile. Pro tyto úkony je dobré mít zálohovány uložené pozice, zastrčené kdesi na disku mimo kořenový adresář. Onu neoficiální herní úpravu, s Championship variantou, jsem poctivě odjezdil komplet.
+14

Orwell

  • PC 80
Hratelností jsem od Orwellu dostal přesně to, co jsem očekával. Koncept pouhého počítání textů a vybírání relevantních informací, možná nemusí být pro každého, teda je to však zpracováno velmi dobře s velkou variací (webové stránky, sociální sítě, odposlech chatů/telefonátu, i vzdálený přístup k souborům na PC osob), takže se nenudíte a vše je i tak poměrně zábavné. Takže tady na výbornou.

Mnohem zajímavější mi však přijde poukázat na to, co se vlastně autoři snažili tímto dílem sdělit, a proč se jím podle mě povedl spíše pravý opak. Jak už napovídá název hry (a název sledovacího systému), hra se zabývá vládním sledováním, Velkým bratrem, NSA, narušováním soukromí, a jak je to celé špatné...

Ve skutečnosti si z toho však hráč může odnést pravý opak. Ve chvílí, kdy správně odhadnete situaci (anebo ne, ale přinejhorším máte šanci 50/50) a zabráníte výbuchu a smrtí X lidí, hned se cítíte jako hrdina a najednou máte pocit, že všechno to prohrabování osobním životem podezřelých skutečně stálo za to, ať se vám na konci snaží namluvit cokoli.

Jako podobnou hru ještě doporučím Don't take it personally, babe, it just ain't your story, která se zabývá podobným tématem, ale na rozdíl od Orwellu se jí daří říct to, co skutečně říci chce.
+21

Slime-san

  • PC 80
Slime-san mě na první pohled graficky vůbec nezaujal. Jeho pixelovaný styl a pěti barevná paleta mi přišla spíš jako z nouze ctnost než nějaký umělecký záměr. Hratelností jde vidět značná inspirace Super Meat Boyem a to od konceptu až po to, jak za sebou Slime-san nechává oslizlou zelenou stopu.

Na druhý pohled však musím říct, že hratelností je vše dvakrát zábavnější než právě Super Meat Boy! Máte zde více možností, krom skoků i úskoky, fázování přes vše se zelenou barvou a další interakce s prostředím.

Vše je koncipováno do 400 malých levelů, nejčastěji jen na jednu obrazovku, kterým proskáčete během pár vteřin. Teda pokud se vám to povede na první pokus, spíše jich budete potřebovat několik, než natrénujete každý skok.

Je zde i nějaká vsuvková interakce s postavami mezi levely, ale přišla nadbytečná a vůbec tam dle mého nebyla třeba, o nějaký příběh se tady stejně ani nesnaží. Ale to, že ve městečku jdou dokupovat různé bonusy (převážně vizuální, ale i změna postavy která ovlivní hratelnost) je už určitě plus.

No a čím si mě hra úplně získala je to, že k ní vyšli dvě rozšíření (každé kolem další stovky levelů a řadu nových mechanik) které vývojáři přibalili k původní hře naprosto ZDARMA! Tohle je krok pro komunitu, nikoli vlastní profit, což jen ukazuje že i sami vývojáři musí mít hru rádi, za což ode mne dostávají ocenění sliz týdne.
+8 +9 −1

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 80
Tuto hru sleduji od samého začátku a zdá se mi to jako včera, kdy jsem její vývoj podpořil na Kickstarteru. Nyní po čtyřech letech konečně vyšla a já měl možnost ji během 67 hodin dohrát. Jaké to bylo? No, Začněme od toho pozitivního.

Příběhově hra nemá obdoby a Dan Vávra (ačkoliv na psaní scénáře jen dohlížel a sám napsal maximálně 10 procent) opět dokazuje, že nemá problém hráče u PC / konzole udržet jakkoliv dlouhou dobu. Plusem je rozhodně to, že hlavní postava není žádný namachrovaný válečník, ale pouze obyčejný poddaný, který pomalu a jistě získává důvěru a respekt svého okolí. Herecky taktéž není co vytknout, anglický dabing je skvělý a upřímně řečeno česká lokalizace mi bohatě stačila formou titulků. To, že při souboji nepřátelé čas od času utrousí české sprosté slovo, beru jako příjemný easter egg. Z čeho jsem měl největší obavy, byl samozřejmě soubojový systém, jelikož s ním už zápasím od dob alfa verze. Nutno říci, že pokud mi to situace dovolila, radši jsem používal luk (s jehož zaměřováním bez zaměřovače jsme kupodivu žádný velký problém neměl) a meč vytahoval opravdu jen v nejnutnějších případech (tedy tehdy, když byli nepřátelé slabí a já si chtěl bojové schopnosti trochu namakat). Postupem času jsme mu však celkem přišel na chuť, za což ale možná může poslední část hry a její mírný "stereotyp". Ale o tom až v dalším odstavci. Z ostatních herních mechanik bych vyzvedl například vtipně pojatý systém savování, smlouvání u kupců a řemeslníků, zajímavou alchymii a páčení zámků. V čem má však tato hra opravdu navrch oproti podobným titulům, je grafika prostředí. Lesy skutečně vypadají jako české lesy, potůčky působí věrohodně a rozložení domů ve vesnici či budov na hradě dává smysl. Když pak člověk projíždí touto krásnou krajinou při západu slunce, bez problémů zvolní koni krok a jen se v klidu rozhlíží kolem sebe.

Žádná hra však není dokonalá a i KC:D trpí několika neduhy. Tím prvním a také často omílaným jsou nepříliš povedené animace. Postavy sice mají pěkně naskenované obličeje, nicméně v momentě kdy začnou projevovat nějaké emoce, je na nich vidět, že Warhorse Studios není zkrátka 2K nebo Ubisoft. To však považuji pouze za kosmetickou vadu, která mě osobně zase tolik netrápila. Horší to bylo s několika herními bugy, které se začaly projevovat hlavně v pozdějších částech hry, a to problémy s několika questy, pozdní načítání textur, mizející postavy v cutscénách apod. Nic, kvůli čemu by se hra nedala dohrát, ale zamrzí to. Největší zklamáním pro mě však byla závěrečná část. Nechci moc spoilerovat, ale posledních několik questů na sebe dosti navazuje a ve své podstatě se jedná pořád o to samé dokola. Pryč je různorodost, která hru provázela na začátku příběhu. Také v porovnání s betou musím konstatovat, že v některých questech zmizela možnost volby způsobu jeho splnění např. při dobývání Přibyslavice byla v betě možnost výběru útoků z více stran, v plné verzi tomu už tak není, ačkoliv rozhovor mezi hlavními postavami k tomu přímo nabízí. Stejná situace nastává při závěrečném útoku na Talmberg. Trochu matoucím byl pro mě taky konec, respektive poslední mise hry, která z nějakého důvodu následovala až po závěrečných titulcích a jejíž jediným cílem bylo jet krokem na koni přes půl mapy a pak následoval nápis Konec, a také fakt, že hlavní úkol celé hry nebyl vlastně splněn .

Když bych to měl shrnout, KC:D splnilo své očekávání. Je to česká hra, o které se bude ještě dlouho mluvit (ať už v pozitivním či negativním smyslu). Důležité je, že rozhodně baví a rád si ji zahraji znovu. Zvláště pak, až autoři vydají DLC s dodatečným obsahem, který slibovali na Kickstarteru.

Pro: perfektní a napínavý příběh, jedinečný soubojový systém a několik dalších prvků gameplaye, nádherná grafická stránka prostředí

Proti: slabší animace, mírně stereotypní závěrečná část hry, bugy, relativně nedůstojné zakončení

+27

Warhammer: Vermintide 2

  • PC 85
Na začátek musím říci, že ač mě Left 4 Dead a 2 docela bavily, tak mě hrozně rychle omrzely. Do Warhammer: End Times - Vermintide jsem zase přišel pozdě (letos v lednu) a hra už byla poněkud za zenitem, ale idea i zpracování se mi docela líbily, tak jsem se rozhodl důvěřovat jim a do dvojky skočit s předstihem.

A i po necelém týdnu musím říci, že zaslouženě. Už teď mám nahráno více hodin než na L4D1 a 2 dohromady a v blízké době nehodlám přestat s hraním. Všech 13 map jsem už sice prošel tam a zpátky, ale každá hra je pořád zábavná a napínavá. Na těžší obtížnosti je pořád velmi snadné chcípnout a i základní obtížnost dokáže potrápit, když si každý dělá co chce.

Oproti jedničce došlo ke zlepšení hry snad v každém ohledu. Tři různé specializace pro každý charakter dost ozvláštní způsob hraní. To ještě prohlubuje výběr perků, kdy jde dohromady naskládat docela zajímavá komba.

Boj zůstal velmi podobný, jen možnosti jak zmasakrovat své nepřátele se zněkolikanásobil a prosekávat se hordou nepřátel, kdy se ruce a hlavy a trupy rozletují po každém máchnutí na všechny strany je fakt super.

Z charakterů mi nesedla akorát Bright Mage, která je velmi silná, když ji hráč umí dobře hrát, ale mě to poněkud nebavilo. Jinak jsem si u ostatních našel svou oblíbenou zbraň či jejich kombinaci, ať je to halberda s arkebuzí u žoldáka, sekera nebo falchion s pepřenkou u lovce čarodějnic, sekerou a dvojhlavňovou brokovnicí (grudge-raker) nebo plamenometem u trpaslíka či s kopím nebo dvojicí dýk a longbowem u elfa.

Každá z postav má své vlastní zbraně, ale ostatní tři předměty jsou sdílené, takže zvyšují power level postavy i u těch, se kterými zrovna člověk nehraje, což vytvořilo poněkud problém, kdy jsem měl několik postav, co byly docela slabé na to hrát o stupeň vyšší obtížnost, ale loot z recruit obtížnosti (ano, každá obtížnost má cap na max level equipu) byl níž než který jsem si mohl vykraftit. Což se pak srovnalo s tím, jak jsem se zlepšil jako hráč, ale to zaskřípání tam bylo.

Už se nemůžu dočkat na nové mapy.

Pro: Drcení svých nepřátel a jejich následný úprk v několika různých kousích několika různými směry

Proti: Neprůhlednost systémů, RNG u lootu, Bright mage, občasné potíže s připojením (P2P)

+16

Tyranny

  • PC 85
K Tyranny jsem přistupoval jinak, než ke klasickým RPG hrám s družinou. Z toho, co jsem o hře četl, jsem získal určitá očekávání a na základě toho se rozhodl vybrat ženskou postavu a ke všemu ji pojmenovat poeticky Hamartia. To abych cítil jistý distanc od toho, co moje postava ve hře vyvádí. Nakonec to nebylo tak horké a dokázal jsem se do kůže mé „Fatebinder“ vcítit docela snadno a v celém tom guláši intrik, zrad a blafování se mi podařilo hru zakončit přesně dle mé představy. Takže veliké plus za to, že mi hra umožnila konec, o který jsem od začátku usiloval a taky smetla ze stolu pochyby, že se vše bude točit jen okolo trapného sporu dvou velkých frakcí z prvního aktu.

Ale hezky popořadě.

Tyranny je menší kousek, který se nedá přirovnat ani ke Společenstvu prstenu vůči trilogii Pán prstenů, spíš se na konci budete cítit, jako když s Frodem teprve opouštíte kraj. Ale to vůbec nevadí, hra je i tak uspokojivě dlouhá, má značné množství zajímavých prvků, a i ten konec vlastně působí docela dobře.

Hra pro mě trpí velkým záporem, a to je veliké množství postav, které se od náhodného NPC liší snad jen jménem. Mnohdy jsou skryté pod helmou a konverzace s nimi jsou ubíjející, protože se v té změti stejných uniforem brzo ztratíte (taky je skoro každý druhý lídr ženská..). Kvůli tomu jsem občas neudělal přesně to, co jsem zamýšlel, protože mi to v tu chvíli bylo jedno a nepovažoval jsem to za nadvakrát důležité a v nepozornosti jsem klikl na úplný blábol. Co se dá dělat, hru to moc nesráží, ale nějaké portréty pro všechny postavy by nebyly od věci. Ta jejich gestikulace v malém okénku působí komicky.

Druhý zápor je soubojový systém, ale k tomu se moc říct nedá. Slušel by tomu tahový systém, protože postavy občas ignorují vaše rozkazy, motají se pod nohama a je nutnost často pauzovat. A stejně se ve výsledku hraje „na tahy“. Co je ale hezké, jsou kombinace útoků prováděné dvojicí postav, kdy třeba Verse nastřílí do Barika šípy a ten je pak nechá vybuchnout do okolí. Nebo má Hamartia udeří pěstí do země a vystřelí tak Verse do vzduchu, která takhle z výšky pokropí nepřítele. Vypadá to komicky, trocha vážnosti by tomu neuškodila, ale je to fajn spestření.

Loot je podivný, často jsou věci tam, kde vůbec nedávají smysl a skoro mi až přišlo, že tam jsou nějak náhodně nasázené nějakým algoritmem. Abych v táboře šupáků našel pod několika šutry a v pár barelech hromadu fialových zbraní… to teda ne. Ale to je tak vše, co se týká nějakých negativ.

Systém magie je originální, na základě nalezených svitků si skládáte vlastní runu, která má vždy dvě části plus jakési dodatky, kterých si tam můžete naklikat co vám to váš Lore sklil dovolí.

A teď to hlavní.

Příběh je perfektní. Zpočátku jsem si připadal ztracen množstvím postav, byl jsem znechucen tím, že o Kyros vím prd a tak nevím, co to vlastně prosazuju za ideologii. Ale časem jsem si začal tvořit vlastní postoj a do hry se zapojovaly mocnější figurky a z každého většího rozhovoru šla cítit váha. Jednou jsem si připadal jako Jaime Lannister s nálepkou „králokat“ vyjednávající mír v řekotočí. Pak jsem hleděl na to, jak hra perfektně načrtne bod zlomu a u postav, z kterých jste dříve měli autoritu a vážili jste opatrně každé slovo se stávají postavy, které vám kleknou k nohám. Tohle je největší klad Tyranny. Hodí před vás perfektně napsané mocné postavy a … dá vám možnost je přeargumentovat. Chtěl by si někdo vyzkoušet, jaké je to stát vedle například Tywina Lannistera a udělat z něj někoho, kdo poklekne? Tak hurá na Tyranny! A mimochodem je tu i systém dopisování, kdy vám během hry chodí korespondence, na kterou odpovídáte. To musí být ve více hrách!!

Pro: Příběh, Edikty, Conquest (úvod hry), Postavy Archonů, Sirin (písně),

Proti: Řadové postavy jsou nevýrazné, Loot působí náhodně, Chce to pokračování

+33

Operation Flashpoint: Resistance

  • PC 90
"Keby sa mňa postavili, oknom by som ich povyhádzal, ešče by som ich vo vzduchu do rici nakopal!!" (via Major Terazky).

Hru jsem nikdy nedohrál, protože jsem lama a v pozdějších misích jsem to prostě nedokázal uklikat. Cold War Crisis jsem nakonec nějak dohrál, ale brečel jsem u toho a měl jsem za nehtama lak a dýhu ze stolu, když jsem jej v návalu vzteku a zoufalství drápal. Resistance ale bylo pro mne příliš velké sousto. Nedokázal jsem rozdat rozkazy tak rychle a ve správný moment, aby mi většina spolubojovníků nezahynula. pod pásy tanku a v kulometné přehradě. Ale přesto dávám Resistance vyšší hodnocení než výchozímu Cold War Crisis, protože podle mne dostal ze hry při daných technických možnostech to nejlepší. A partyzánský přístup mi přišel zajímavější a z hlediska možností a dynamické kampaně bohatší než úloha vojáka profesionální armády, k níž byl hráč vázán v předchozí iteraci hry.

Silná inspirace událostmi roku 1968, ještě větší sepětí s českými reáliemi, pocit opravdové bezmoci, kdy jdete s ořezanou větví na nasr*ného mamuta. Ta hra mne dokázala tak vtáhnout do děje, že jsem si jí vlastně ani neuměl užít jako zábavu. Protože jsem měl pocit, že "tam" opravdu jsem a "musím něco udělat". A taky jsem jí bez cheatů nedokázal dohrát. Myslím, že v multiplayeru s partičkou deseti živých maníků s mikrofonem a sluchátky by to byl nejdokonalejší a dodnes nepřekonatelný herní zážitek (vzpomene někdo na kooperativní mód mulitplayeru v Hidden and Dangerous?) Protože než si člověk přes klávesové zkratky trochu zorganizovalútok, tak byly z půly týmu mrtvoly a drahocenná ukořistěná bojová technika vesele plápolala táborovým ohníčkem.

Hra mne zaujala pestrostí prostředí (vesnice, města, poušť, letiště, hory, zřícenina hradu), strukturou misí, variabilitou taktického řešení svěřených úkolů, dynamickou kampaní, kde každý krok hráče zanechá otisk ve vývoji misí příštích. Stěžejní pro mne asi bylo to prostředí. Strávil jsem mnoho hodin tím, že jsem si v editoru jen tak posadil na mapu civilního rapida, UAZ nebo civilní letadlo a zcela bezúčelně jsem se proháněl krajinou a kochal se její podobou v různých fázích dne. Místo toho, abych se třeba učil německy nebo španělsky, což by bylo pro život možná užitečnější, ale nedalo by mi to tolik radosti a přiblblého spokojeného úsměvu, jako se jen tak kodrcat od Viktorova domu "do práce" na náměstí nebo si jen tak kroužit s cessnou nad lesy a vesnicemi. Tak perfektní a reálné bylo zpracování maličké republiky Nogova.

Mise jsou skvěle navržené a vzásadě odpovídají tomu, jak by se partyzáni chovali v reálném boji - tedy hlavně zajistit zdroje, zmocnit se zásob a bojové techniky, sabotážemi působit co největší škody a omezit logistiku a taktiku okupační armády. Tahle hra dá hráči do krve mnohem víc zelené doktríny, než většina jiných titulů.

Hra měla ještě o něco hutnější atmosféru než výchozí Cold War Crisis. Několikrát jsem v návalu naprostého zoufalství nad početní převahou nepřítele a vlastními ztrátami chtěl rozmlátit klávesnici, dělal jsem zoufalé kroky, a světe div se, nakonec jsme to v těch pár zakrvácených NPC zoufalcích ustříleli a vyhráli. Rychle sebrat kořist, poděkovat Bohu za každé odhozené RPG a schovat se do bezpečí lesů, hor a zřícenin. Ta atmosféra by se dala krájet. Není to o tom, že chcete prostě udělat misi, abyste se podívali na cutscény a dověděli se, jestli Viktor konečně šáhne Liz na švába nebo si ho půjde omlátit o prkýnko. Prostě cítíte tu nenávist k okupantům až hmatatelně, máte chuť nakopat Rusákům začátky zad okovanou botou, cítíte tu bezmocnou bolest svých rodičů, kteří se dívali v osmašedesátém na kolony tanků a náklaďáků pomalovaných bílými pruhy... Málokterá hra vyvolá u člověka takovou naléhavost a potřebu "něco udělat", jako právě OF: Resistance.

Za jediné, ale velmi sporné "minus" bych považoval vedle obtížnosti fakt, že ve hře chybí skutečné velké město souvislé urbanistické zástavby, které by poskytlo velkorysé taktické možnosti pro přepady a pasti na nepřátele.

Rád bych se ke hře vrátil, už jen proto, že to je jedna z mála, od nichž mám doma "gold edition" originálku, a dohrál kampaň do konce (i když vím z natočených gameplayů, že ten Viktorův konec je velmi smutný).

Pro: atmosféra, neuvěřitelně široké taktické možnosti a pestrost způsobu vedení boje, znovuhratelnost, reálné prostředí, dynamická kampaň, plnohodnotný editor misí

Proti: obtížnost, v některých misích prostě postup své jednotky téměř nejde uklikat, některé dialogy a části příběhu působí klišoidním dojmem

+23