"Keby sa mňa postavili, oknom by som ich povyhádzal, ešče by som ich vo vzduchu do rici nakopal!!" (via Major Terazky).
Hru jsem nikdy nedohrál, protože jsem lama a v pozdějších misích jsem to prostě nedokázal uklikat. Cold War Crisis jsem nakonec nějak dohrál, ale brečel jsem u toho a měl jsem za nehtama lak a dýhu ze stolu, když jsem jej v návalu vzteku a zoufalství drápal. Resistance ale bylo pro mne příliš velké sousto. Nedokázal jsem rozdat rozkazy tak rychle a ve správný moment, aby mi většina spolubojovníků nezahynula. pod pásy tanku a v kulometné přehradě. Ale přesto dávám Resistance vyšší hodnocení než výchozímu Cold War Crisis, protože podle mne dostal ze hry při daných technických možnostech to nejlepší. A partyzánský přístup mi přišel zajímavější a z hlediska možností a dynamické kampaně bohatší než úloha vojáka profesionální armády, k níž byl hráč vázán v předchozí iteraci hry.
Silná inspirace událostmi roku 1968, ještě větší sepětí s českými reáliemi, pocit opravdové bezmoci, kdy jdete s ořezanou větví na nasr*ného mamuta. Ta hra mne dokázala tak vtáhnout do děje, že jsem si jí vlastně ani neuměl užít jako zábavu. Protože jsem měl pocit, že "tam" opravdu jsem a "musím něco udělat". A taky jsem jí bez cheatů nedokázal dohrát. Myslím, že v multiplayeru s partičkou deseti živých maníků s mikrofonem a sluchátky by to byl nejdokonalejší a dodnes nepřekonatelný herní zážitek (vzpomene někdo na kooperativní mód mulitplayeru v Hidden and Dangerous?) Protože než si člověk přes klávesové zkratky trochu zorganizovalútok, tak byly z půly týmu mrtvoly a drahocenná ukořistěná bojová technika vesele plápolala táborovým ohníčkem.
Hra mne zaujala pestrostí prostředí (vesnice, města, poušť, letiště, hory, zřícenina hradu), strukturou misí, variabilitou taktického řešení svěřených úkolů, dynamickou kampaní, kde každý krok hráče zanechá otisk ve vývoji misí příštích. Stěžejní pro mne asi bylo to prostředí. Strávil jsem mnoho hodin tím, že jsem si v editoru jen tak posadil na mapu civilního rapida, UAZ nebo civilní letadlo a zcela bezúčelně jsem se proháněl krajinou a kochal se její podobou v různých fázích dne. Místo toho, abych se třeba učil německy nebo španělsky, což by bylo pro život možná užitečnější, ale nedalo by mi to tolik radosti a přiblblého spokojeného úsměvu, jako se jen tak kodrcat od Viktorova domu "do práce" na náměstí nebo si jen tak kroužit s cessnou nad lesy a vesnicemi. Tak perfektní a reálné bylo zpracování maličké republiky Nogova.
Mise jsou skvěle navržené a vzásadě odpovídají tomu, jak by se partyzáni chovali v reálném boji - tedy hlavně zajistit zdroje, zmocnit se zásob a bojové techniky, sabotážemi působit co největší škody a omezit logistiku a taktiku okupační armády. Tahle hra dá hráči do krve mnohem víc zelené doktríny, než většina jiných titulů.
Hra měla ještě o něco hutnější atmosféru než výchozí Cold War Crisis. Několikrát jsem v návalu naprostého zoufalství nad početní převahou nepřítele a vlastními ztrátami chtěl rozmlátit klávesnici, dělal jsem zoufalé kroky, a světe div se, nakonec jsme to v těch pár zakrvácených NPC zoufalcích ustříleli a vyhráli. Rychle sebrat kořist, poděkovat Bohu za každé odhozené RPG a schovat se do bezpečí lesů, hor a zřícenin. Ta atmosféra by se dala krájet. Není to o tom, že chcete prostě udělat misi, abyste se podívali na cutscény a dověděli se, jestli Viktor konečně šáhne Liz na švába nebo si ho půjde omlátit o prkýnko. Prostě cítíte tu nenávist k okupantům až hmatatelně, máte chuť nakopat Rusákům začátky zad okovanou botou, cítíte tu bezmocnou bolest svých rodičů, kteří se dívali v osmašedesátém na kolony tanků a náklaďáků pomalovaných bílými pruhy... Málokterá hra vyvolá u člověka takovou naléhavost a potřebu "něco udělat", jako právě OF: Resistance.
Za jediné, ale velmi sporné "minus" bych považoval vedle obtížnosti fakt, že ve hře chybí skutečné velké město souvislé urbanistické zástavby, které by poskytlo velkorysé taktické možnosti pro přepady a pasti na nepřátele.
Rád bych se ke hře vrátil, už jen proto, že to je jedna z mála, od nichž mám doma "gold edition" originálku, a dohrál kampaň do konce (i když vím z natočených gameplayů, že ten Viktorův konec je velmi smutný).
Hru jsem nikdy nedohrál, protože jsem lama a v pozdějších misích jsem to prostě nedokázal uklikat. Cold War Crisis jsem nakonec nějak dohrál, ale brečel jsem u toho a měl jsem za nehtama lak a dýhu ze stolu, když jsem jej v návalu vzteku a zoufalství drápal. Resistance ale bylo pro mne příliš velké sousto. Nedokázal jsem rozdat rozkazy tak rychle a ve správný moment, aby mi většina spolubojovníků nezahynula. pod pásy tanku a v kulometné přehradě. Ale přesto dávám Resistance vyšší hodnocení než výchozímu Cold War Crisis, protože podle mne dostal ze hry při daných technických možnostech to nejlepší. A partyzánský přístup mi přišel zajímavější a z hlediska možností a dynamické kampaně bohatší než úloha vojáka profesionální armády, k níž byl hráč vázán v předchozí iteraci hry.
Silná inspirace událostmi roku 1968, ještě větší sepětí s českými reáliemi, pocit opravdové bezmoci, kdy jdete s ořezanou větví na nasr*ného mamuta. Ta hra mne dokázala tak vtáhnout do děje, že jsem si jí vlastně ani neuměl užít jako zábavu. Protože jsem měl pocit, že "tam" opravdu jsem a "musím něco udělat". A taky jsem jí bez cheatů nedokázal dohrát. Myslím, že v multiplayeru s partičkou deseti živých maníků s mikrofonem a sluchátky by to byl nejdokonalejší a dodnes nepřekonatelný herní zážitek (vzpomene někdo na kooperativní mód mulitplayeru v Hidden and Dangerous?) Protože než si člověk přes klávesové zkratky trochu zorganizovalútok, tak byly z půly týmu mrtvoly a drahocenná ukořistěná bojová technika vesele plápolala táborovým ohníčkem.
Hra mne zaujala pestrostí prostředí (vesnice, města, poušť, letiště, hory, zřícenina hradu), strukturou misí, variabilitou taktického řešení svěřených úkolů, dynamickou kampaní, kde každý krok hráče zanechá otisk ve vývoji misí příštích. Stěžejní pro mne asi bylo to prostředí. Strávil jsem mnoho hodin tím, že jsem si v editoru jen tak posadil na mapu civilního rapida, UAZ nebo civilní letadlo a zcela bezúčelně jsem se proháněl krajinou a kochal se její podobou v různých fázích dne. Místo toho, abych se třeba učil německy nebo španělsky, což by bylo pro život možná užitečnější, ale nedalo by mi to tolik radosti a přiblblého spokojeného úsměvu, jako se jen tak kodrcat od Viktorova domu "do práce" na náměstí nebo si jen tak kroužit s cessnou nad lesy a vesnicemi. Tak perfektní a reálné bylo zpracování maličké republiky Nogova.
Mise jsou skvěle navržené a vzásadě odpovídají tomu, jak by se partyzáni chovali v reálném boji - tedy hlavně zajistit zdroje, zmocnit se zásob a bojové techniky, sabotážemi působit co největší škody a omezit logistiku a taktiku okupační armády. Tahle hra dá hráči do krve mnohem víc zelené doktríny, než většina jiných titulů.
Hra měla ještě o něco hutnější atmosféru než výchozí Cold War Crisis. Několikrát jsem v návalu naprostého zoufalství nad početní převahou nepřítele a vlastními ztrátami chtěl rozmlátit klávesnici, dělal jsem zoufalé kroky, a světe div se, nakonec jsme to v těch pár zakrvácených NPC zoufalcích ustříleli a vyhráli. Rychle sebrat kořist, poděkovat Bohu za každé odhozené RPG a schovat se do bezpečí lesů, hor a zřícenin. Ta atmosféra by se dala krájet. Není to o tom, že chcete prostě udělat misi, abyste se podívali na cutscény a dověděli se, jestli Viktor konečně šáhne Liz na švába nebo si ho půjde omlátit o prkýnko. Prostě cítíte tu nenávist k okupantům až hmatatelně, máte chuť nakopat Rusákům začátky zad okovanou botou, cítíte tu bezmocnou bolest svých rodičů, kteří se dívali v osmašedesátém na kolony tanků a náklaďáků pomalovaných bílými pruhy... Málokterá hra vyvolá u člověka takovou naléhavost a potřebu "něco udělat", jako právě OF: Resistance.
Za jediné, ale velmi sporné "minus" bych považoval vedle obtížnosti fakt, že ve hře chybí skutečné velké město souvislé urbanistické zástavby, které by poskytlo velkorysé taktické možnosti pro přepady a pasti na nepřátele.
Rád bych se ke hře vrátil, už jen proto, že to je jedna z mála, od nichž mám doma "gold edition" originálku, a dohrál kampaň do konce (i když vím z natočených gameplayů, že ten Viktorův konec je velmi smutný).
Pro: atmosféra, neuvěřitelně široké taktické možnosti a pestrost způsobu vedení boje, znovuhratelnost, reálné prostředí, dynamická kampaň, plnohodnotný editor misí
Proti: obtížnost, v některých misích prostě postup své jednotky téměř nejde uklikat, některé dialogy a části příběhu působí klišoidním dojmem