Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Tropico 4

  • PC 90
K sérii Tropico jsem se dostal velmi pozdě, až v roce 2018. Vůbec nechápu, jak jsem mohl tuhle skvělou satirickou budovatelskou strategii ignorovat tak dlouho a je mi stydno! Když jsem na Atari hrával slavnou textovku "Diktátor", říkal jsem si, že by bylo skvělé, když tomu jednou dá někdo nějakou grafiku a udělá z toho plnotučnou strategii. A stalo se.

Koho bavily věci jako SimCity, série Anno nebo Caesar, ten se tady bude mít jako prase v žitě a rovnou může dát výpověď v práci a vyplnit rozvodové papíry. Není to hra na pár posezení.

Cílem každé mise v kampani nebo "nekonečné hry" ve volném režimu je vybudovat na zaprděném karibském ostrově plném šutrů a chýší z vlnitého plechu prosperující státeček, kde budou všichni žít v hojnosti, bezpečí, kultuře a blahobytu a který bude respektován světovými velmocemi. Těch je ve hře hned pět: USA, SSSR, EU, Čína a arabské země Středního Východu. Chcete-li to někam dotáhnout, musíte dobře vycházet se všemi, ale hlavně pak s USA a SSSR. Ty vám občas pošlou nějakou tu finanční pomoc a nebo vás zadupe do země jejich invazní armáda, pokud si je rozzlobíte. Na vašich vztazích s velmocemi závisí i úspěšnost vašeho exportu a dovozu nedostatkového zboží a komodit. Když v prohlášení veřejně odsoudíte čínskou okupaci Tibetu, tak vám americký zmocněnec bude tleskat, ale čínské obchodní lodě se vám vyhnou obloukem. Což je průšvih, protože máte zrovna plné sklady konzervovaného ananasového kompotu, který jinak nikdo jiný skoro nekupuje, a na nové farmy na jiný druh ovoce nemáte peníze. Vztahy s velmocemi pak ovlivňují i vaší vnitřní demografickou situaci ve státě, protože vaše ovečky jsou rozděleny do spousty různých frakcí.

Frakce obyvatel zahrnují snad všechny myslitelné nálady ve společnosti. Máte tu ortodoxní katolíky, komunisty, kapitalisty, ekology, nacionalisty, intelektuály, militaristy a další. Obvykle však dospějete k závěru, že se nejde zavděčit všem, protože jejich požadavky jsou silně protichůdné. Zatímco lidé se chtějí bavit a požadují ve městě kabarety a bordely, věčně ožralý předák katolické církve ale naopak požaduje jejich zbourání, protože mu nikdo nechodí do kostela a všichni čumí na hanbaté barmanky. Kapitalisté chtějí stavět továrny a doly, ale tím rozzuříte ekology. Nacionalisté požadují zastavení migrace, ale vám pak zase budou chybět dělníci v zemědělství a průmyslu. Armáda po vás chce novou základnu, ale z té budou mít osypky místní intelektuální sluníčkáři. Ti by raději místo toho novou rozhlasovou stanici a výnos o registrovaném partnerství, z čehož má pěnu u huby pro změnu katolická církev, a tak volá po zákazu antikoncepce či pálení knih. Když nějakou frakci rozzuříte, začnou její přívrženci organizovat demonstrace, páchat trestnou činnost a časem vytvoří povstaleckou armádu, která vás bude napadat. Tedy pokud včas nezasáhnete a nenecháte je zatknout, popravit nebo se jim za přispění vaší tajné policie nestane nějaká opravdu "nešťastná nehoda"... Ve volbách si pak sestavíte vlastní volební projev a kampaň, a když to náhodou nevyjde, jste přeci karibští diktátoři ze staré školy, tak si ty hlasy prostě holt přepočítáte "tak nějak po svém" :)

Zní to takhle možná složitě a úmorně, ale je to fantastická zábava! Způsob řízení ostrova a výstavby je intuitivní a snadno pochopitelný. Hra vám dává obrovskou variabilitu v konání. Zaměříte se hlavně na cestovní ruch? Nebo na průmysl? Nebo na zemědělství? Způsobů, jak vydělat peníze, je mnoho. A když dojdou a vaši lidé žvýkají v lese kořínky, tak si necháte postavit humanitární tábor OSN, povolíte test jaderných zbraní u pobřeží, nebo si poradíte jiným ze stovek různých způsobů. Můžete jít tvrdě jednou cestou a udělat ze svého ostrova tvrdou vojenskou diktaturu nebo kapitalistický ráj, ekologický skanzen nebo jednu velkou průmyslovou zónu. Postavíte na jediném plochém kousku pobřeží turistickou zónu, nebo rybářské přístavy nebo obrovskou rafinerii - vše najednou se vám tam ale nevejde. Takže si musíte hodit mincí... A nebo si vyberete od každého kousek a pak budete balancovat jako při chůzi po laně nataženém mezi dvěma paneláky.

Ve hře se vyskytují i náhodné eventy, kterým se nevyhnete, ale i questy, které můžete či nemusíte přijmout. Přírodní katastrofy, havárie tankerů, studená válka, požadavky mocností "Dovez rum na XII. sjezd komunistické strany a dostaneš bonusové peníze", můžete si postavit burzu a pronajímat různé provozy a budovy, a nebo si dáte bibli pod polštář a uděláte nějakou úchylnou realizaci Revolučního státu Henryka Laholy.

Detailnost a komplexnost herních mechanismů mne uchvátila, stejně jako technické zpracování, které je výtečné. Máte k dispozici plně 3D volně otočný a sklápěný pohled, který můžete zoomovat od úrovně "chodím mezi lidma" až po satelitní "overview" (co by za to dalo takové Anno, že?). Hru provází veselá skotačivá hudba v karibském rytmu, která se k tématu skvěle hodí a neotravuje ani po dlouhých zimních večerech v kampani.

Tropico se hraje opravdu příjemně. Můžete si vylepšovat svou virtuální postavu diktátora (od oblečení a účesů, přes charakterové vlastnosti až po původ či slabosti a závislosti), což se následně projeví v herním stylu. Můžete si ulívat státní peníze na své soukromé konto ve švýcarské bance. Můžete dělat téměř cokoliv, dokud vám nedojdou peníze, neutečou lidi nebo nepřijdou rusáci v téčkách a yankees v bradleyích.

A teď mě prosím omluvte. Penultimo mi někde ztratil dokumentaci ke stavbě jaderné elektrárny a musím to jít naléhavě řešit, protože větrné turbíny už mi přestávají stačit a tlustejm Helmutům v hotelu zhasínaj žárovky...

Pro: komplexní model budování, ekonomiky, obchodu, demografie a politiky; grafika; hudba; všudypřítomný humor a politická satira; vynikající a vtipný český překlad; značná variabilita a volnost v rozhodování hráče; obsáhlá a zábavná kampaň; vtipné questy

Proti: po určité době nastupuje určitá repetitivnost a stereotyp v kampani (pokaždé začínáte na novém ostrově s minimem domečků a musíte vše vybudovat a balancovat znova a znova; drobné nedostatky v ovládání; občas zmatený systém řízení dopravy za pomoci garáží

+14

Operation Flashpoint: Resistance

  • PC 90
"Keby sa mňa postavili, oknom by som ich povyhádzal, ešče by som ich vo vzduchu do rici nakopal!!" (via Major Terazky).

Hru jsem nikdy nedohrál, protože jsem lama a v pozdějších misích jsem to prostě nedokázal uklikat. Cold War Crisis jsem nakonec nějak dohrál, ale brečel jsem u toho a měl jsem za nehtama lak a dýhu ze stolu, když jsem jej v návalu vzteku a zoufalství drápal. Resistance ale bylo pro mne příliš velké sousto. Nedokázal jsem rozdat rozkazy tak rychle a ve správný moment, aby mi většina spolubojovníků nezahynula. pod pásy tanku a v kulometné přehradě. Ale přesto dávám Resistance vyšší hodnocení než výchozímu Cold War Crisis, protože podle mne dostal ze hry při daných technických možnostech to nejlepší. A partyzánský přístup mi přišel zajímavější a z hlediska možností a dynamické kampaně bohatší než úloha vojáka profesionální armády, k níž byl hráč vázán v předchozí iteraci hry.

Silná inspirace událostmi roku 1968, ještě větší sepětí s českými reáliemi, pocit opravdové bezmoci, kdy jdete s ořezanou větví na nasr*ného mamuta. Ta hra mne dokázala tak vtáhnout do děje, že jsem si jí vlastně ani neuměl užít jako zábavu. Protože jsem měl pocit, že "tam" opravdu jsem a "musím něco udělat". A taky jsem jí bez cheatů nedokázal dohrát. Myslím, že v multiplayeru s partičkou deseti živých maníků s mikrofonem a sluchátky by to byl nejdokonalejší a dodnes nepřekonatelný herní zážitek (vzpomene někdo na kooperativní mód mulitplayeru v Hidden and Dangerous?) Protože než si člověk přes klávesové zkratky trochu zorganizovalútok, tak byly z půly týmu mrtvoly a drahocenná ukořistěná bojová technika vesele plápolala táborovým ohníčkem.

Hra mne zaujala pestrostí prostředí (vesnice, města, poušť, letiště, hory, zřícenina hradu), strukturou misí, variabilitou taktického řešení svěřených úkolů, dynamickou kampaní, kde každý krok hráče zanechá otisk ve vývoji misí příštích. Stěžejní pro mne asi bylo to prostředí. Strávil jsem mnoho hodin tím, že jsem si v editoru jen tak posadil na mapu civilního rapida, UAZ nebo civilní letadlo a zcela bezúčelně jsem se proháněl krajinou a kochal se její podobou v různých fázích dne. Místo toho, abych se třeba učil německy nebo španělsky, což by bylo pro život možná užitečnější, ale nedalo by mi to tolik radosti a přiblblého spokojeného úsměvu, jako se jen tak kodrcat od Viktorova domu "do práce" na náměstí nebo si jen tak kroužit s cessnou nad lesy a vesnicemi. Tak perfektní a reálné bylo zpracování maličké republiky Nogova.

Mise jsou skvěle navržené a vzásadě odpovídají tomu, jak by se partyzáni chovali v reálném boji - tedy hlavně zajistit zdroje, zmocnit se zásob a bojové techniky, sabotážemi působit co největší škody a omezit logistiku a taktiku okupační armády. Tahle hra dá hráči do krve mnohem víc zelené doktríny, než většina jiných titulů.

Hra měla ještě o něco hutnější atmosféru než výchozí Cold War Crisis. Několikrát jsem v návalu naprostého zoufalství nad početní převahou nepřítele a vlastními ztrátami chtěl rozmlátit klávesnici, dělal jsem zoufalé kroky, a světe div se, nakonec jsme to v těch pár zakrvácených NPC zoufalcích ustříleli a vyhráli. Rychle sebrat kořist, poděkovat Bohu za každé odhozené RPG a schovat se do bezpečí lesů, hor a zřícenin. Ta atmosféra by se dala krájet. Není to o tom, že chcete prostě udělat misi, abyste se podívali na cutscény a dověděli se, jestli Viktor konečně šáhne Liz na švába nebo si ho půjde omlátit o prkýnko. Prostě cítíte tu nenávist k okupantům až hmatatelně, máte chuť nakopat Rusákům začátky zad okovanou botou, cítíte tu bezmocnou bolest svých rodičů, kteří se dívali v osmašedesátém na kolony tanků a náklaďáků pomalovaných bílými pruhy... Málokterá hra vyvolá u člověka takovou naléhavost a potřebu "něco udělat", jako právě OF: Resistance.

Za jediné, ale velmi sporné "minus" bych považoval vedle obtížnosti fakt, že ve hře chybí skutečné velké město souvislé urbanistické zástavby, které by poskytlo velkorysé taktické možnosti pro přepady a pasti na nepřátele.

Rád bych se ke hře vrátil, už jen proto, že to je jedna z mála, od nichž mám doma "gold edition" originálku, a dohrál kampaň do konce (i když vím z natočených gameplayů, že ten Viktorův konec je velmi smutný).

Pro: atmosféra, neuvěřitelně široké taktické možnosti a pestrost způsobu vedení boje, znovuhratelnost, reálné prostředí, dynamická kampaň, plnohodnotný editor misí

Proti: obtížnost, v některých misích prostě postup své jednotky téměř nejde uklikat, některé dialogy a části příběhu působí klišoidním dojmem

+16

Grand Prix Circuit

  • PC 85
Je pro mne těžké tuhle hru nemilovat, protože byla úplně první počítačovou hrou, kterou jsem kdy v životě hrál - a to pravidelně každého prvního května od roku cca 1990, když mě táta jako malého sviště brával do fabriky na vysokozdvižné vozíky, na prvomájový den pro zaměstnance a jejich rodiny. A tátovi podřízení mi to tam pouštěli na firemních 286-kách ve "výpočetním středisku" na čtrnáctipalcovém blikajícím monitoru s totálně zažloutlým a statisíci Startkami prohuleným přídavným filtrem proti škodlivému záření.

Když se mi v sedmé třídě dostal na stůl můj první "dospělý" počítač (repasovaná 486ka DX2/66 s kouzelným tlačítkem "Turbo"), tohle byla úplně první hra, kterou jsem na něm hrál. Řekl jsem tátovi, jestli mají ještě ve fabrice "tamty formule", a on mi je opravdu na disketě (řádně prohulené) přinesl. Rád jsem si jí příležitostně zahrál po několik následujících let.

Vlastně mi v té době, kdy frčel Quake 1, Need For Speed 2 a jiné pecky, ani nepřišlo blbý, že se dívám na rozsypané kostičky v 16 barvách a poslouchám zvuky a hudbu generované PC speakerem. Někde daleko za mořem se v redakcích rozplývali nad výkonem revolučního grafického akcelerátoru Voodoo 3dfx a já smažil doma po škole kostrbaté formulky. Ale byla to skvělá zábava!

Grand Prix Circuit je vedlejším produktem simulátorové série Test Drive, kterou rovněž má na svědomí studio Accolade. Má podobný grafický styl, ovládání vozu i herní koncept. Na svou dobu šlo o velmi pokročilý simulátor F1, kde jste v pohledu výhradně z kokpitu mohli v jednom ze 3 skutečných vozidel (McLaren, Williams, Ferrari) absolvovat závodní sezonu na skutečných okruzích, jeden závod nebo jen časovku.

Obtížnost šla nastavit v několika úrovních. Na nejzákladnějším levelu řadí formule sama, nelze ji dostat do smyku, nehrozí zadření motoru, atd., na té nejvyšší už se to chová reálněji, než v některých současných hrách. Reálné kokpity formulí zobrazovaly reálné věci na reálné trati, dalo se zajet do boxů (s krásnou animací pracujících mechaniků), měli jste funkční zpětná zrcátka - v roce 1988!! (což se jiné hry nenaučily ani za dalších 10 let)... Při závodě jste museli absolvovat kvalifikaci a podle jejích výsledků jste buď vyrazili do závodu z pole position, nebo jste vedle Nigela Levinse koukali na křídlo Tonimu Borlinimu a Brunovi Gourdovi, zatímco jste věděli, že Tse Sakamoto zase pojede piánko někde úplně vzadu :-) Většinou jména zapomínám, ale tyhle virtuální neexistující piloty si pamatuju dvacet let...

Po určité době, kdy dostanete ovládání aut a zatáčky jednotlivých okruhů do krve, ale obtížnost rapidně padne dolů a ani na nejvyšší stupeň vás nikdo na piedestalu neohrozí a budete nebohému Sakamotovi a jiným dávat tvrdou školu jednoho a více kol náskoku. Až dokud vás to nepřestane bavit, což se bohužel jednoho dne stane.

Na Grand Prix Circuit je potřeba se dívat jako na pramáti závodních simulátorů. Tady to všechno doopravdy začalo. Je to neandrtálec s rydlem typu "papouščí zobák", který dlabe díru do rohu pratura v zasloužilém automobilovém nebi, zatímco na něj dobře naladěný Burns háže sluneční prasátka instalačním cédéčkem svého Richard Burns Rally. Až vám nějaký věkem sešlý hráč bude vyprávět, jak zamlada smažil "ňáký formule", tak to na 99% byla tato hra a pro spoustu československých hráčů to byla i jejich hra vůbec první.

A na první hru se prostě nedá vzpomínat ve zlém, stejně jako na první milování. I když to stálo dnešními měřítky za prd, dělalo to divný zvuky a k první nehodě to trvalo pár chvilek...

Pro: skutečná auta, skutečné tratě, několik herních módů, poškození vozidel, grafické zpracování, hudba, na svou dobu neuvěřitelná propracovanost a realismus (boxy, poškození, zrcátka, řazení)

Proti: nízká obtížnost a později repetitivnost, nelicencovaní (neexistující) jezdci.

+17

Caesar III

  • PC 95
Třímám v ruce zelenobílé cédéčko z výprodeje GAME4U s logem Caesar III a uvědomuju si, že tahle notně ohraná placka je už po neuvěřitelných dvacet let mou nejoblíbenější budovatelskou strategií. V mých očích ji dosud nic nepřekonalo - ať už se jednalo o její "sourozence" na stejném enginu Pharaoh (totéž, ale ze starověkého Egypta) a Zeus: Master of Olympus (totéž, z antického Řecka), Emperor: RIse of the Middle Kingdom (totéž ze starověké Číny) nebo novější trojrozměrné pokračování Caesar IV, apod.

Co dokáže člověka přimět ke hraní i po tak dlouhé době? Řekl bych, že je to díky neuvěřitelné komplexnosti a vyváženosti. Hra nabízí skvělý mix budování, obchodu a řízení ekonomiky, plánování výroby, náboženství, kultury, politiky a válčení proti mocnostem cizím i vlastním. To vše v přívětivém a intuitivním systémovém prostředí, kde se dají jednotlivé řídicí algoritmy a jejich vazby a vlivy snadno pochopit a účinně ovládat.

Caesara III se mi skoro ani nechce označovat jako hru, jako spíše simulátor. Caesar III poskytne velmi komplexní představu o tom, jak asi fungovala starověká města a proč byla budována způsobem, jakým budována byla. Hráče udržuje neustále ve střehu a nenechá ho usnout na vavřínech.

Zdroje jsou zpravidla omezené a požadavky císaře přísné a nenažrané. Vykolíkujete stany pro osadníky, a už se vám trousí z divočiny se svými dvoukoláky. Jenže osadníci nechtějí mít jen kde hlavu složit, ale potřebují jíst. Pytli s moukou je neuspokojíte, chtějí stále víc a víc. Maso, zeleninu, ovoce, ryby... Chtějí vodu - k tomu ale potřebujete vybudovat obrovské rezervoáry u řeky a přivést vodu nadzemními akvadukty do města. A nejen vodu, ale i "chléb a hry". Požadují různé druhy kulturního vyžití, přístupu k náboženským střediskům, vzdělání, zdravotnickým zařízením. Čím více jejich potřeb uspokojíte, tím vyšší platí daně a tím více se jich do vykolíkovaných obytných zón stěhuje (tedy až doby před "vrcholem stromu",
kdy se z jejich příbytků stanou luxusní velkoprostorové vily pro bohaté měšťany, ve kterých skokově klesne počet obyvatel o celou třetinu, což vám způsobí obrovské problémy v ekonomice - ve výpadku daní, spotřeby i pracovních sil, pokud s tím nebudete počítat).


S nárůstem spotřeby ovšem roste i počet pracovních sil, které potřebujete umístit do svých výroben, dolů a farem, takže potřebujete další osadníky, kteří mají další a další požadavky na zvelebení svého okolí a dostupnost služeb a zboží. Když se do toho přidá vzdálenost zdrojů a nechuť osadníků docházet daleko za prací a službami, tak najednou zjišťujete, že uběhlo osm hodin a vy stavíte a stavíte, obchodujete, snažíte se vyvážit celou ekonomiku a vůbec nevnímáte, že utekl celý den.

Populace stárne, občas onemocní, ve městě se zvyšuje riziko požárů, kriminality či zhroucení budov v důsledku zanedbané údržby, za hradbami mávají oštěpem barbaři a Punové, císař se zlobí, že jste mu včas nesplatili půjčky, zemětřesení vám odřízne obchodní karavanu se životně důležitým zbožím na několik měsíců, a vás to naprosto pohltí a skvěle se bavíte. Tedy pokud máte koule a vaše představy o hrách nekončí u Angry Birds a koridorových nalajnovaných stříleček.

Kromě předdefinovaných map pro "nekonečnou" hru můžete vyzkoušet své štěstí v náročné kampani, kde máte vždy na výběr mezi dvěma provinciemi - jednou mírumilovnou, kde budete ale řešit o to složitější obchodní otázky a omezenost zdrojů, a nebo budete budovat město, kde jsou ekonomické a populační požadavky sice mírnější, ale musíte vedle toho vybudovat i armádu a odrážet nájezdy nepřátel, případně odeslat svá draze vybudovaná a vycvičená vojska napříč kontinentem na pomoc obléhanému městu a odkrýt si tak záda.

Caesar III je hra, u které nemáte nikdy "hotovo". Nikdy nedojdete do bodu, kdy máte vše postaveno, obchodní vazby uzavřené, populaci uspokojenou, a už jen koukáte, jak vyděláváte. Pořád je co řešit. Nečinnost a pochybení může vést k totálnímu rozkladu fungujícího města. Různé eventy a kolísání nálad mezi populací, "živá" ekonomika a kolísání trhu a cen komodit a zboží, zásahy bohů, pokud se jim znelíbíte nebo je naopak potěšíte. Z této hry by šlo udělat několik různých strategických her, které by byly velmi zábavné a ani zdaleka by nedosahovaly komplexnosti tohoto titulu.

Příjemná izometrická grafika ani po létech nezestárla a umožňuje rotaci mapy, pokud máte někde zakrytý výhled a potřebujete tam budovat cesty či doly. Hudba je dynamická a mění se podle situace (mír, boj, katastrofy), je nenásilná a výborně hru doplňuje. I když po dvaceti letech hraní už mi některé hudební motivy straší v palici a hudbu občas vypínám :) Celkově ale technické zpracování předběhlo dobu a neurazí ani dnes.

Pokud jste hračičkové a detailisté a rádi budujete, pak si vezměte dlouhou dovolenou, protože s Caesarem III máte na týdny a měsíce vystaráno. Pokud jste úchylové jako já, pak vás bude bavit i po dvaceti letech od svého vydání. Pro mne osobně jedna z nejlepších budovatelsko-obchodních strategií všech dob.

Pro: komplexnost, trvanlivost, historická věrnost, různorodost herních map, znovuhratelnost, politika, statistiky a možnosti řízení, příjemná a nestárnoucí grafika, zvuk a hudba, in-game animace, vedení boje ve formacích a s různými druhy jednotek, psychologie

Proti: absence dobývání cizích měst, v určitých fázích hry repetitivnost a stereotyp, než se někam posunete, pro někoho až příliš komplexní a složité

+14

Fallout: New Vegas

  • PC 85
Na úvod předesílám, že jsem "dítě pustiny". Moje objektivita je snížena stovkami a stovkami hodin skvělé zábavy, kterou jsem ve světě Nuka Coly a Jetu prožil napříč všemi díly série. Moje sešity ze školy jsou pokreslené logy Vault Tec a Poseidon Oil, své první auto jsem pojmenoval "Geckon" a nechal si v lakovně namíchat perleťový odstín, jako měly zlaté ještěrky ve Fallout 2. V garáži mi stojí stará ruská lampová televize a já mám chuť na ni nalepit nápis Radiation King a dát si ji do obýváku jako stylový solitér.

New Vegas mi dalo vše, co jsem postrádal u Falloutu 3 a 2....

Když jsem se v osmadevadesátém izometricky procházel po New Renu zamořeném feťáky a gamblery, říkal jsem si, jak to bude jednou v budoucnosti super, až herní průmysl a počítačový hardware dospějí do bodu, kdy se budu moci podobným Renem procházet s luparou za pasem ve 3D.

Když vyšel Fallout 3, tenhle sen se mi do určité části splnil. Ale po jeho dohrání (a to dokonce dvojnásobném - abych měl jistotu) jsem měl určitou hořkou pachuť na jazyku. Výborný herní svět, rozsah, obrovský potenciál, ale....ale prostě mi tam chybělo to, co dělá Fallout Falloutem. Černý humor, ironie, nadsázka, nápadité questy, vykreslení mentality společnosti postapokalyptického světa. Zdálo se mi, že trojka se bere až tak moc vážně, až její hraní chvílemi už není zábavné, jako spíš křečovité.

V Obsidianu asi vyslyšeli má slova. Je vidět, že je to celé uděláno s obrovským gustem a srdcem.

New Vegas mi přijde jako úplně jiná hra. Košatý příběh, nápadité lokace, interakce s prostředím, obrovský rozsah, možnost skutečně ovlivnit chod dějin, cynismus, ironie a politikaření, geckoni!!! To všechno mi bylo naservírováno měrou vrchovatou.

Výtky lze vznést pouze k zastaralému enginu a množství chyb. Stala se mi zajímavá věc, kdy jsem vlezl s ED-Em někam, kam jsem neměl, a pod nohama mi vybuchla nastražená mina. Já to sice přežil, ale tlaková vlna vymrštila nebohého ED-Eho ke stropu, do nějž díky bugu zaplul jako mariňák z Doomu s cheatem IDCLIP a zůstal v něm zaseklý. Když jsem pak o mnoho hodin později měl vejít do stanu na setkání s Caesarem, ochranka mne nechtěla pustit, dokud si nenechám venku stát všechny své parťáky. Jenže ED-E byl tou dobou asi tak deset kilometrů daleko zaseklý ve stropu nějakého bunkru (a nepomáhaly ani přesuny po mapě, vstup do lokací a budov, apod.). Obrovský rozsah hry a široké větvení příběhové linie mohou být pro některé hráče v pozdějších fázích už nepřehledné a tíživé, protože se už doslova ztratí v pletichách, kdo s kým, proč a za kolik. Úsměv vzbudí i očekávaná bitva pouštních národů o přehradu, k níž se schyluje po celou hru, aby pak následně po sobě střílelo deset špatně se kryjících NPC a na hlavu jim házel bomby rezatý Superfortress vylovený po třista letech z vody... Ale chápu, že v tomhle enginu asi těžko pošlu proti sobě několik tisíc NPC včetně bojové techniky.

Pro: Obrovský rozsah, příběh, hudba, prostředí, zábavné questy, nápadité lokace a frakce, falloutovský humor a atmosféra

Proti: Zastaralý engine, technické bugy, v některých momentech až příliš rozvětvený příběh a příliš mnoho zúčastněných postav a frakcí

+22