Poslední komentáře

Donkey Kong Country je hra, ke které jsem se dostal až nějaký ten rok poté, co jsem dostal své první Super Nintendo. Myslím, že to mohlo být okolo roku 1996-1997, kdy už se všude ve světě radovali ze třetího dílu této série.

Co mě ze začátku ihned dostalo, bylo ovládání postav, které je sice dost podobné, jako u většiny plošinovek, ale hra má výborně zmáknuté přepínání mezi postavami, které si krásně předávají slovo plácnutím. Do toho má navíc každá postava trochu jiný charakter. Donkey Kong je silnější a lépe se hodí na zabíjení nepřátel, kdežto Diddy Kong je pohyblivější a celkově obratnější. Já osobně raději chodím s pohyblivějším opičákem Diddym a Donkey Konga si většinou nechávám v záloze na hledání nějakých skrytých jeskyní, na které je potřeba spíše hrubá síla. Mimochodem opičích charakterů je v celé hře hned několik, já si s nimi užil spousty legrace a leckdy jsem ocenil jejich pomoc.

Co se týče grafického zpracování, tak v době, kdy hra vyšla, bylo Super Nintendo již celkem zastaralá konzole a neměla v podstatě moc co nabídnout. Hry na jiné systémy včetně PC byly už o krok až dva napřed. Proto bylo až neuvěřitelné, co dokázali lidé z týmu Rare z této hry a ze samotné konzole vymáčknout. Doslova jí vyždímali na maximum a ve druhém a třetím díle již tak vysoko nasazenou laťku ještě o kousíček překonali. Pamatuji si, že to všem vyrazilo dech a o hře se psalo v tuzemských i zahraničních časopisech s údivem a v superlativech. Dokonce se diskutovalo o tom, že nástupem této hry se Super Nintendu ještě prodloužila o 2-3 roky životnost. Přidalo se k ní totiž pár dalších a prodeje opět vyletěly raketově nahoru.
Grafické zpracování je na tu dobu naprosto úžasné, doplňují ho nádherné scenérie, postavičky jsou překrásně vypiplané a dokonce se mění počasí. Když se například zatáhne a začne pršet, je hůře vidět na samotné postavičky, hra se tím stává obtížnější a je to příjemné zpestření.

Další samotnou kapitolou je hudba, o které bych se dokázal rozepsat na několik stránek, považuji ji za naprosto famózní. Například Aquatic Ambiance se výborně hodí do vodního prostředí a je to překrásný relax. Další skladby se nenechávají vůbec zahanbit. Za mě osobně jsou hudba a celkově zvuk se všemi efekty jedny z nejlepších na daný systém. Ale než se tady rozepisovat, tak si raději doporučuji poslechnout celý soundtrack.

Na závěr bych opět přidal jednu osobní perličku. Jelikož na Super Nintendo vyšly 3 díly Donkey Kong Country, musel jsem si je samozřejmě všechny opatřit. Pokusil jsem je projít komplet všechny a to bez návodu. U druhého a třetího dílu se mi to podařilo a zdolal jsem hru na plné %. Schválně nepíši 100%, jelikož hra nabízí dokonce více. První díl mi zatím dělá největší starosti. Chybí mi udělat poslední dva tajné konce. Nikdy jsem zatím nesáhl po návodu, tak čas od času, rok od roku, zkouším a zkouším, ale ty 2 poslední ne a ne najít. Snad se mi to brzy podaří. Když o tom teď takhle píšu, dostal jsem na Donkey Konga zase chuť, tak se ho půjdu pokusit zdolat co nejdříve. Držte mi palce, snad ty poslední 2 tajné padnou.

Super Mario World jednoznačně patří k mému mládí. Je to taková pecka, při které ukápne i nostalgická slzička a ono se ani není čemu divit, jelikož je to vlastně úplně první hra na originálním Nintendu, kterou jsem kdy hrál. Historku o seznámení se s Nintendem jsem psal již v komentáři ke Street Fighteru II, můžete si tedy zalistovat v mých komentářích.

Super Nintendo byl vůbec první systém od Nintenda, který se mi dostal do ruky a to již v roce 1994. Tehdy byla firma MPM zřejmě jedna z prvních výhradních dovozců Nintenda na český trh a to konkrétně od našich sousedů z Německa. Já měl tenkrát to štěstí, že tam pracoval kamarádovo strejda, a že nám ji přivezl na vyzkoušení. Když jsme Super Nintendo poprvé zapnuli, byla to právě hra Super Mario World, která na nás dýchla svou atmosférou. Kdo by to tenkrát řekl, že to bude jedna z těch her, které již nikdy nevymažu z paměti a ke které se budu pravidelně vracet.

První úžasná věc, kterou hra nabízí je hratelnost. Ta jde ruku v ruce s ovládáním, které bylo super a to hlavně díky joysticku, který se i po 30 letech ovládá dokonale. Již tenkrát udělali vývojáři obrovský kus práce. Jediné, co se na joysticku po pár letech trochu promáčklo, byly horní tlačítka L a R. Hra se ovládala super a nabízela hodně novinek oproti předchozím dílům. Bylo to například létání, jízda na kamarádovi Yoshim, spousty nových nepřátel, různorodé levely atd.

Samotnou kapitolou je určitě hudba, která je stejně jako u Super Mario Bros. nezapomenutelná. Jakmile uslyšíte první skladby na začátku hry, už na ně nejde zapomenout. Hudba je sama o sobě geniálně sestavena z jedné ústřední melodie, která Vás provází celou hru. Občas se změní rychlost, aranžmá, sem tam nějaký tón navíc a člověk by ani nepoznal, že vlastně poslouchá pořád to samé dokola. Skladatel Koji Kondo je prostě muž na svém místě. Například v podzemí si hudba jen tak pobublává a navíc dostala takové zvláštní echo, že tam prostě padne jak vosa na bonbón. Mě osobně se líbí hudba i z jiného důvodu a tím je fakt, že je dělaná ještě za starých časů, kdy hudba nebyla jen moderní audio stopa vložená do hry. Vše bylo krásně komponováno přesně na míru.

Co se týče grafického hávu, ten je naprosto úžasný. Je to jedna z nejlépe vypadajících her na SNES a to i přesto, že je již z roku 1990. Chybí jí samozřejmě předrenderované pozadí, jako bylo například v Donkey Kong Country, ale i tak nabízí úžasně barevné pozadí, postavičky a vše je takové krásně vyhlazené a padne do oka.

Obtížnost je o něco těžší, než u moderních plošinovek, ale pro mne je to vlastně dobře. Jako menší jsem hru dohrál snad za několik měsíců, ale teď bych to zvládl zřejmě za pár hodin. Hru mám dohranou na 100%, což je ve hře znárodněno číslem 96. Toto číslo by mělo znázorňovat maximální počet prošlých levelů a 96 je maximum. Poté co se Vám toho povede dosáhnout, si budete moci hru vychutnat v trochu jiném prostředí, do kterého se hra transformuje.

Jako poslední bych se zmínil o jednom místě ve hře, které mi nedalo dlouho spát. Dodnes vlastně nevím, proč tam přesně je, jen jsem objevil, že vlastně nic extra nedělá. Je to duchařský zámek před 5 hradem. Na mapě je to ten zámek, ke kterému se dostanete druhým výlezem z lesa. Nevím, zda to víte, ale tento duchařský zámek má dvoje koncová vrata. Do prvních totiž nemusíte zalézat. Můžete je projít dále a přijít tak k okraji, kde je láva a dál to nevede. Je tam jen zúžená jeskyně, kde z lávy vylétají ty lávové potvory, které Vám chtějí dát co proto. Tento úsek se dá ale proletět létáním, takže se k němu musíte vždy dostat s kompletním životem a létajícím pláštěm. Dá to sice hodně zabrat, ale jde to. Pokud tento úsek proletíte, tak se dostanete ke druhým konečným vratům. Když se mi to poprvé podařilo, měl jsem strašnou radost, že jsem přišel na něco nového. K mému zklamání se ale na mapě objevila jen ta samá cesta, která vede již ke žluté hvězdičce. Ono totiž, když duchařský zámek projdete do konce, tak se zboří a nedá se do něj znovu zalézt. Z toho plyne, že můžete použít jen jedny vrata. K čemu jsou tam tedy ty druhé?

Ještě bych býval zapomněl na fakt, že Super Mario World si můžete zahrát v Multiplayeru. Druhá postava nebude nikdo jiný, než Luigi, což je velice příjemné zpestření hry.