Poslední komentáře

Chudák Kate... Třetí díl slavné série Syberia jsem spustil spíš z povinnosti a rozhodl se jej zahrát v rámci Herní výzvy ve francouzštině. Předchozí díly jsem hrál velmi dávno a hodnotil je velmi vysoko. Dovedu si představit původní nadšení mnoha lidí, kteří v roce 2017 poprvé hru spustili a jejich následné rozčarování. Já jsem vydání hry naštěstí zaregistroval až mnohem později, kdy již byly známé obecné ohlasy na její technický stav, zahrání jsem tedy odložil a zahrál až nyní doufaje, že hra byla opravena do té míry, že bude příjemně hratelná. I po těch letech a řadě záplat ale stále nechápu to původní rozhodnutí přinést hru v kompletním 3D prostředí a s tímto ovládáním, což hru degraduje do trýznivé zkušenosti.

Hned při spuštění hry začal můj notebook protestovat, jako bych zapnul Cyberpunk 2077 na nejvyšší detaily – a to jsem se ještě ani nedostal z hlavního menu. Následuje úvod do hry v podobě filmečku. Filmeček se zhruba v polovině částečně zasekává, některé části se pravděpodobně nepřehrály, nebo mi něco podstatného uniklo. Pochopil jsem, že Kate zůstala s Youkoly a pomáhá jim a jejich pštrosům s tradiční migrací a pak se asi něco stalo, někdo s páskou přes oko po Youkolech jde z důvodu, který mi zůstal skrytý, Kate se probírá v nemocnici / blázinci. Beru myš a poměrně záhy přicházím na to, že hrát Syberii 3 bude utrpení a možná mě do toho blázince taky dostane. 

Kamera a ovládání jsou naprosto příšerné. Statická kamera často zobrazuje jen velmi omezenou část herního prostředí z roztodivných úhlů pohledu, případně z velké blízkosti. Při pohybu postavy či myši se někdy v omezené míře otáčí a při pohybu postavy do jiné části obrazovky přepíná v rámci té samé lokace na jiný záběr z jiného úhlu, což změní směr pohybu postavy, pokud ji musíte zrovna ovládat klávesnicí. Přechody mezi lokacemi nejsou plynulé. Až nepříjemně často se mi stalo, že kamera se odmítne přepnout, což znamená, že postava běhá mimo záběr neznámo kde, nebo při přechodu do nové lokace - například odchodu z obchodu - byl celý záběr překryt rozmazanou texturou. Ovládání postavy je neuvěřitelně těžkopádné, musel jsem různě kombinovat pohyb pomocí klávesnice a myši, a v řadě případů jsem měl dojem, že ovládám tank. A to opravdu velkou část herní doby strávíte právě pohybem postavy. A když se opravdu poštěstí, zabrousíte i do míst, které sice byly vymodelované a jsou poměrně rozlehlé, ale zcela pusté a těžko se z nich dostává zpět. A rychlý přesun pomocí dvojkliku zde samozřejmě také nefunguje. 

Kvůli nespolehlivé kameře a ovládání jsem musel několikrát načíst uloženou pozici. Pozice je však pouze jedna automaticky přepisovaná v různých okamžicích, takže jsem jen doufal, že se mi podaří hru vůbec dokončit bez toho, že bych zamrznul v neřešitelné situaci. Například, když mi Kate začala chodit v horizontální poloze nebo se zasekla o chaluhy na prázdném mořském dně nebo v jednom ze zmíněných případů překrytí obrazu texturou, kdy se mi ani pomocí klávesnice nepodařilo vymanévrovat postavu někam, kde by se přepla kamera. 

Ovládání interaktivních objektů byla další noční můra. Interaktivní místa občas interaktivní jsou a občas nejsou. Většinou je to lepší, když je postava u nich blíž, ale neplatí to vždy. U některých míst zase není poznat, ke kterému předmětu či postavě daný kruh interakce patří. Interakce s předměty při řešení puzzlů byla další tragédie. Točení myší v kruhu, abych otočil klíčkem, ještě fungovalo ve většině případů v pohodě, ale jakékoli jiné směry pohybů v podstatě nikdy nešly na první pokus. Posunout a zacvaknout zástrčku vyžadovalo opakované tažení myší pomalu přes celý stůl, odklopení víčka pak byl minutový boj pomocí naprosto nesouvisejících pohybů. A to jsem ještě nezmínil, že kurzor myši navíc každou chvíli mizí a je potřeba poklepávat a chvíli počkat, než se zase někde objeví. Spuštění ledoborce pak byla naprostá trýzeň, kdy jsem chvíli uvažoval, že zkusím někde najít nějakou uloženou pozici po tomto bodu hry.

No, na technickou stránku jsem si už postěžoval dost. 

Grafické zpracování kritizovat nebudu, první dva díly mi pocitově seděly lépe, než toto nové 3D pojetí, které zároveň asi neodpovídá úrovni soudobých her, ale zase tak špatně to nevypadá. 

Příběh se všemožně snaží navazovat na předchozí díly ale provázejí ho zbytečné absurdity a logické lapsy, u kterých jsem nejednou vyprsknul smíchy v místech, kde to určitě nebyl záměr tvůrců.

Abych tedy nebyl jen negativní, atmosféra se alespoň místy blíží své předloze z předchozích dílů. Francouzský dabing dobře seděl k postavám i animacím a přišel mi dobrý, i když jsem většině nerozuměl.

Zakončil bych to tím, že tato hra bohužel musela spoustu lidí očekávajících důstojného pokračovatele série značně zklamat. Mě též.

Tohle bude těžké. Fahrenheit jsem zkoušel hrát někdy v době jeho vydání, ale z důvodu neskutečných grafických glitchů a nepoužitelného ovládání jsem musel velice záhy přestat. Od té doby jsem od Quantic Dream již dohrál Heavy Rain a od jiných tvůrců několik jiných obdobně laděných her. Nyní jsem se ke hře vrátil v rámci herní výzvy, přičemž jsem hrál remasterovanou edici na steamu. Sice toho nelituji, ale kdybych Fahrenheit dohrál v době vydání, moje hodnocení by bylo určitě minimálně o 20% vyšší.

Hra stojí na příběhu, způsobu jeho vyprávění a atmosféře. O příběhu trochu níže, ale podrobně ho tu rozebírat nebudu, byl by to jeden velký spoiler, i když u takto staré hry je otázka, jestli to vůbec může ještě být spoiler. Způsob jeho vyprávění byl ve své době unikátní, a je to to hlavní, proč hru hrát. Forma vyprávění se snaží v hráči budovat napětí, vybudovat dojem, že záleží na každém jeho rozhodnutí a že tato rozhodnutí musí být učiněna v časové tísni. Snaží se vybudovat vztah s postavami, a to i jakýmisi miniherními aktivitami nesouvisejícími přímo s hlavním dějem. 

Děj samotný a možná zakončení příběhu nejsou z mého dnešního pohledu nějak unikátní, ale v určitých úsecích příběhu mi přišlo, že došlo k nějakým podstatným skokům ve vývoji postav či děje, které jsem nějak zameškal nebo mi prostě nedávaly smysl. Příběh se zaměřuje na tři hlavní hratelné postavy, které ovládáte, jak jde příběh. Různá rozhodnutí a herní události mají různý dopad na jejich mentální zdraví. Pokud klesne na nulu, hra končí (tedy, alespoň, co vím). Pochybuji o tom, že by jednotlivá rozhodnutí učiněná v průběhu hry měla nějaký výrazný dopad na závěrečnou část hry a finální možnost zakončit hru jedním ze tří způsobů.

Zvuk, hudba, dabing paráda, perfektně budují, nastavují či doplňují atmosféru. Oproti tomu grafická část, animace, i když se jedná o remasterovanou edici, dost špatné. Rád bych uvedl, že na tom hra vůbec nestojí, protože nejsem hráč, který by vyžadoval fotorealistickou grafiku, spíš si naopak myslím, že to většině her spíš škodí, ale v tomto případě musím konstatovat, že grafická stránka, resp. některé herní animace opravdu hře, která má být filmová, občas dost ubližují.

Od Quantic Dreams jsme již zvyklí na hry mixující interaktivní film a herní mechanismy. U Fahrenheita je hlavním herním mechanismem něco, čemu jsem začal říkat Double Quick Time Event Festival. Po dohrání mám pocit, že počet QTE stisknutých kláves v této hře překonal součet všech kláves, které jsem kdy stisknul v QTE sekvencích, za celou dobu, co hraji hry. Je mi jasné, že tento prvek měl za cíl v adventurně laděné hře nastavit filmovou akčnost a napětí, ale na mě to mělo efekt samostatné postřehové minihry překrývající dění na pozadí, které jsem nemohl sledovat. Zejména v akčních pasážích, kde QTE byly opravdu rychlé a hojné, opravdu moc nevím, co se ve hře dělo. Ale možná je to dobře, když jsem jednu z nich (v kostele) pak viděl na videu. 

Celkově je ovládání hry na PC dost bolavé téma. Kamerou lze naštěstí různě otáčet a přepínat místa záběru, takže orientovat se v prostoru většinou nebylo zase tak hrozné (až na vojenskou základnu), a postava více méně poslouchala. Ale interakce s prostředím, výběry témat a občasné jiné pohyby postavy prováděné pomocí tažení myší bylo utrpení. Myšítko jsem téměř promáčkl, jak usilovně jsem musel hru přesvědčovat, že opravdu držím a táhnu. Třeba lezení přes plot si budu asi pamatovat ještě hodně dlouho.

Na závěr jsem se chtěl zamyslet nad tím, zda má v dnešní době smysl si tuto téměř 20 let starou hru zahrát. A trochu se to ve mně tříská. Když si vzpomenu na několik prvních kapitol, pak bych řekl jednoznačně ano. Několik jiných pasáží hry mě zase vede k opačnému názoru. Nakonec bych řekl, že je to podle toho, na čem člověk hraje a jestli mu bude ovládání opravdu fungovat, protože za frustraci z nereagujících tahů myší a double QTE, přičemž obojího je ve hře opravdu mraky, to nestojí, to bych raději doporučil jinou hru od daného studia, třeba právě Heavy Rain.