Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Crisis Core: Final Fantasy VII

  • PSP 85
Crisis Core je bezesporu největší a nejpovedenější součást kompilace doprovázející legendární Final Fantasy VII. Hra je, stejně jako originál, JRPG. Ovšem přináší velké množství odlišností. Největší a zároveň nejkontroverznější je soubojový systém. Ten je akční a probíhá v reálném čase, přesto je, především v pozdějších fázích, značně komplexní. Základ ničím nepřekvapí, útoky střídají úhyby a bloky, hlavní postava se musí pohybovat po omezeném bojišti. Taktiku do boje vnáší pro FFVII tradiční materie. Z jejich obrovského množství je možné používat jen šest najednou. Navíc je možné je levelovat a vylepšovat pomocí mechaniky Materia Fusion. Lze tedy vytvářet velké množství kombinací, které je vhodné měnit dle druhu protivníků v dané lokaci. Někteří jsou proti mnoha útokům naprosto imunní. K tomu je k dispozici vybavení, další až čtyři kousky. Opravdu silné vybavení a materie je náročné získat, ale jejich efekt je značný a vyplatí se investovat čas do jejich zlepšení. Doporučuji získat alespoň část vybavení Genji. Zvláštní je systém levelování postavy a používání limitů. Stále se točící sloty (jako na automatech) vyvolávaní limity a přidávají level postavě nebo materii náhodně. Nebyl tak problém poskočit o 4 levely za pár minut a pak naopak hodinu nic. Pro summony platí totéž, jejich animace je sice působivá, ale dlouhá a když je po páté za hodinu je to dost otrava.

Hra vyšla pouze pro přenosné PSP, čemuž je skvěle přizpůsobena. Hlavní příběhová linie má celkem dlouhé mise plné animací. Sleduje osudy Zacka, známého z předchozích FFIV projektů, sedl let před původní hrou. Délku odhaduji na maximálně 15 hodin a obtížnost také není zrovna vysoká. Největší porce obsahu je v rámci volitelných misí. Těch je 300 a většina z nich je na 5 - 20 minut. Ideální na cesty nebo kratší pauzy. Bohužel jsou mise dost nevyvážené. Z počátku se často objevuje nové prostředí a protivníci, ale postupně se jedna podobá druhé jako vejce vejci. Naštěstí se mise zpřístupňují i na přeskáčku, takže se dají rozumně střídat. Některé celky jsou propojeny fajn příběhem. Mise určitě doporučuji projít, jinak moc výbavy ani levelů nezískáte. Hru nejspíš zvládnete dohrát i s minimem vedlejších misí, ale byla by škoda minout ty skvělé. Zhruba 100 misí má dost vysokou obtížnost, takže zužitkujete veškeré prostředky. Závěrečný souboj s Minervou opravdu stojí za to a úspěšný pokus nakonec trval snad půl hodiny.

Příběh je super a už jen kvůli němu hra stojí za to. Potěší také významná role známých postav. Grafika je povedená a na možnosti PSP skvělá. Po dohrání je možnost pokračovat na vyšší obtížnost, ale to už mě neláká. Ve hře jsem strávil asi 70 hodin a mám dokončeno 95% misí. Ostatní se neodemkly, takže jsem zřejmě něco minul v hlavní dějové linii. Fanouškům Final Fantasy musím hru rozhodně doporučit. Nemám problém věřit, že jde o nejlepší hru na PSP.
+21

God of War: Ghost of Sparta

  • PSP 85
Série God of War mě baví každým dílem pořád stejně. Je to pořád stejná akční a epická jízda. Má dokonale přehledný a srozumitelný bojový systém a takový ten celkový drive, který hráče táhne pořád dopředu. Příběh je jednoduchý a geniálně akční. Kratos je díl od dílu čím dál krutější a já si stále užívám tu skvělou výpravu a každý nový souboj.

Hádanky ani pasti v Ghost of Sparta skoro nepotkáte. Hratelnost je esence toho nejlepšího, co série nabízí. Souboje obtížností pěkně gradují, aby hra na konci předvedla (opět) kulervoucí souboj s hlavním záporákem. Bossfighty jsou tady dva a oba jsou skvělé. Kratos se nikdy nevzdává. Vždycky najde nějaké východisko a myslí mu to fakt rychle. Quicktime eventy vám dají tentokrát více času, aby jste si užili choreografii scény. Je to dobře. Nabízí to zase o něco plynulejší hratelnost.

Grafika ždíme, už v té době dosluhující, PSP na maximum. Efekty ohně, počasí a bojů jsou tady zase o něco hezčí. Modely vypadají zase o něco detailněji a zároveň se to všechno krásně hýbe. Ani jedno zpomalení. Jen krystalická hratelnost. Hra ovšem není dokonalá. Využití vedlejší zbraní je hodně chatrné. Veteránům bych doporučil hrát na vyšší obtížnost. Přeci jenom je to pořád to samé. Stejné mechaniky, stejné ovládání, stejní nepřátelé a větší skill člověka, co to samé hraje už po čtvrté.

Pořád je to ale 7-8 hodin skvělé jízdy, která mě opět bavila od začátku do konce. Před trojkou si dám teď chvíli pauzu, než dostanu zase hlad na pořádný masakr bohů.

Výzva naruby

Pro: to nejlepší z dosavadních dílů, souboje z bossy, ničím nerušená zábava po celou hru, příběh jako zvon

Proti: nevyužité vedlejší zbraně, minimum nových nápadů

+20

Grand Theft Auto: Vice City Stories

  • PSP 90
Grand Theft Auto: Vice City je dodnes moje nejoblíbenější GTA a jedna z nej her vůbec, proto mě dlouhá léta mrzelo, že Grand Theft Auto: Vice City Stories vyšlo jen na nějaký konzole a ne taky na PC. V poslední době jsem zaregistroval, že se celkem hodně daří emulátorům a hraní konzolových klasik na PC už není nějak složitá záležitost. Jediné, co jsem nakonec musel překousnout bylo hraní na gamepadu, ale to se mi jistě do budoucna neztratí.

Hned na začátku hraní na mě padla nostalgie, po 15 letech od doby, kdy jsem poprvé hrál VC, jsem byl znovu v tomhle skvělém městě, jakoby se za tu dobu nic nezměnilo, ale opak je pravdou, jelikož se VCS odehrává v roce 1984, tedy asi 2 roky před svým předchůdcem, tak při projížďkách městem jsem zaregistroval pár staveb, které jsem neznal a pár prázdných míst, kde se teprve stavět bude. Nejmarkantnější to bylo u mého oblíbeného Sunshine Autos, na místě kterého byl obří billboard s tím, že se tento luxusní autosalon bude stavět a hned vedle takový umolousaný autobazar stejného jména :) Podobných zjištění jsem pak zažil ještě několik.

Začátek hry byl na opačném ostrově než minule, to bylo taky zvláštní, ale proč ne. Rádia zůstala skoro všechna stejná, ale jejich repertoár byl samozřejmě jiný, stále plný kvalitních osmdesátkových hitů (přesto je pro mě soundtrack ve Vice City pořád nejlepší). Hra sice vyšla o pár let později než její předchůdce, ale kvůli tomu, že byla na PSP, tak vypadala takřka stejně, občas i mírně hůř, ale to nebyl žádný problém.

Velmi mě potěšilo potkávání se starými známými, jako byl brácha Lance Vance, který byl ještě bláznivější než jsem si ho pamatoval, oproti tomu Phil Cassidy byl na můj vkus až moc klidný, přeskočilo mu asi až po roce 1984 :) Potěšil mě i milostný vztah, který se do té doby v GTA moc neobjevoval. Jako nabrnknout si vdanou ženu s dítětem a pak jí zabít manžela a nakonec o ní přijít je na poměry GTA netradiční a nečekaně zajímavej koncept.

Co mě nepotěšilo byl fakt, že celá hra se točí prakticky jen kolem kokainu, pryč je různá šmelina, podvody a další radovánky. Protože jsou skoro všechny postavy na kokainu závislé, tak jsou taky řádně bláznivé až vyšinuté. Jen ten slavný zpěvák Phil Collins je normální a jeho účast mě moc potěšila, ač nejsem jeho fanoušek.

Nakonec bylo ovládání na gamepadu celkem v klidu, toho jsem se trochu bál. Příběh byl oproti plnohodnotným GTA trochu slabší, ale to mi plně vynahradila nostalgie. Trochu doufám, že další GTA titul bude zase z Vice City, až opadne zájem o GTA V a RDR 2, tak snad bude na řadě :)

Pro: Vice City, soundtrack, staří známí, pár neotřelých nápadů

Proti: není na PC, slabší příběh, samej kokain

+19

God of War: Chains of Olympus

  • PSP 80
První God of War pro handheld Sony PSP sice vyšel až po druhém dílu, ale příběhově jde prequel. Základní hratelnost a mechaniky se od prvních dílů neliší a čekal jsem, že po dost jiném čtvrtém díle to bude problém. To byl ovšem špatný předpoklad, oba přístupy mají své a mohou bez problémů existovat vedle sebe. Takže jak jsem se bál udělat v sérii krok zpět, tak nakonec to nebyl problém a během chvíle jsem se do hry ponořil. Pomáhá i povedený hudební doprovod.

V zásadě by stačilo napsat, že je hra jako první dva díly, ale to není úplně pravda a ani fér. Zaprvé tu je pár ústupků menší a mobilní platformě a za druhé i pár vylepšení. Menší výkon znamená horší grafiku, ale to naštěstí dost vykompenzuje velikost obrazu. Úspornější je i level design, který nedosahuje takové epičnosti a lokace jsou menší. Omezenější ovládání je řešeno kombinací tlačítek, ale je to spíše o zvyk, vše je vyřešeno dobře a pohodlně. Co na tomto díle oceňuji jsou rozumnější QTE sekvence a vynechání hádanek s časovým limitem. Příjemný je i počet truhel na vylepšení. Život, energii i všechny schopnosti jsem měl před koncem na maximu i přestože jsem něco vynechal. Obtížnost je nastavená rozumně, na rozdíl od velkých dílů zde není žádné zásekové místo.

Tentokrát jsem se pustil i do výzev a to hlavně kvůli odemčení bonusových materiálů. Ty jsou vzhledem ke kapacitě kratší, ale stejně zajímavé. Především jsem chtěl vidět ukázku z Lost levels. Celkově je Chains of Olympus kratší a menší God of War, ale se vším všudy. Ve své době muselo jít o skvělou volbu na cesty a za zahrání stojí i dnes. Kratší herní doba mi vzhledem k tomu, že jde pro mě o šestý díl série, vůbec nevadila.
+19

Grand Theft Auto: Chinatown Wars

  • PSP 75
Po nedávném pořízení PSP se moje pozornost upnula na hru z mé oblíbené série GTA, o které jsem toho slyšel nejméně. Věděl jsem pouze o její existenci a o její velké odlišnosti vůči jiným gétéáčkům, které vyšly na příruční konzole. Po dohrání mohu konstatovat, že Chinatown Wars je nejvíce atypickým přírůstkem do nejkontroverznější a nejúspěšnější série videoherního průmyslu.

Její zmiňovaná atypičnost tkví zejména v hratelnosti, která je arkádovější a některé herní prvky se v normálních dílech nemihnou ani náznakem.
Řeč je zejména o obchodu s drogami, jenž výdělek z nich bude činit velkou část vašich příjmů. Cestujete po Liberty City od dealera k dealerovi, kupujete a prodáváte drogy. Drog je tu šest druhů. Dostáváte typy na dealery, kteří prodávají své zboží pod cenou a typy na ty, kteří je za větší obnos vykupují. Cena drog je zároveň proměnná v závislosti na teritoriu, kde obchodujete. Různé gangy mají totiž preference, které drogy vykupují a které prodávají. Musíte také však počítat s tím, že vás během obchodu vyruší policie.

Policie se zbavíte tím, že kolik hvězdiček máte, tolik musíte při honičce zničit aut ochránců zákona. Zbavit se jich můžete i klasicky v autolakovnách. Bohužel vstup do nich máte zakázaný, pokud máte v patách policisty, což během pátrání máte neustále. Tudíž mi existence autolakoven přišla naprosto zbytečná a musel jsem se naučit, jak efektivně vybourávat policejní auta. Tento systém mi nevadil a svým způsobem mi přišel zajímavý. Bohužel není zrovna jednoduché docílit zničení policejního vozu, když sám řídíte pomalou šunku.
Také jsem si musel zvykat na řízení. Nemyslím to teď v souvislosti s kamerou, která vás po celou dobu hraní snímá z ptačí perspektivy. Tato ptačí perspektiva se mi právě líbila a s láskou jsem vzpomínal na GTA 2. Samotné řízení mě také bavilo, bohužel ulice Liberty City jsou ouzké a hustota dopravy by se dala krájet. Životnost aut se dá čítat na několik nárazů, tudíž jsem musel několikrát během cesty přes půlku města měnit dopravní prostředek.

Gunplay sám o sobě funguje v pohodě, ovšem pozlobí vás auto-aim, který poměrně často míří přesně tam, kam nechcete. Můžete si měnit cíle pomocí d-padu, ovšem je to nepraktické, když vás neustále od jisté smrti dělí zlomky sekund. Tento zlobící auto-aim mě stál několik nervů. Například jsem umřel, protože se Huang, hlavní hrdina hry, rozhodl místo do nepřítele střílet do kolemjdoucího. Jindy mě zatkli policisté, protože místo toho, aby Huang sestřelil policistu, který se do auta dobýval, tak začal nesmyslně střílet do zaparkovaných aut.
Zbraní je zde přiměřené množství a jejich nákup lze provádět skrze mobilní emitor, který má zde velkou funkci. Můžete si na něm nastavovat GPS navigaci, máte přístup k e-mailům, které vám odemykají další mise. Máte zde právě již zmiňované typy na dealery a na mapě znázorněna již zmiňovaná teritoria. Skrze telefon lze také ukládat hru. Ovšem u obsluhy telefonu mě rozlaďovala sice ne velká, přesto viditelná a otravná doba načítání jednotlivých okýnek.

Chinatown Wars také sází na "minihry", kdy například při vykrádání auta musíte pomocí příslušného škvrdlání joysticku odmontovat desku v autě a spojením drátu nastartovat auto. Bavilo mě si také na benzínce zaplatit benzín a pohybem stříkající tankovací pistole si naplňovat láhve, čímž jsem si dělal Molotovy koktejly. Lze také navštěvovat trafiky a kupovat si tam řadu losů, díky kterým si můžete vytřít životy, peníze, zbraně, či nový safehouse.

Mise samotné mě také bavily. Většina mají vesměs podobnou náplň, ovšem vždy se každá od sebe nějakým způsobem liší. Některé mise mě bavily hodně, některé zase méně. Avšak co je u GTA dlouholetou a nesmrtelnou tradicí, tak jsou „vysírací“ mise, jejíž jedinou úlohou je vás, co nejvíce vytočit. V souvislosti s Chinatown Wars se vždycky jednalo o escort mise, kdy moji naprosto vypatlaní parťáci vždy nabíhali do největších přestřelek a jejich health bar padal rychleji než prostřelený zepelín hraběte von Zeppelina. Naštěstí po úspěšném nezdolání mise jsem ji mohl ihned znovu spustit a při zbytečném přejíždění jízdu také přeskočit.

Vizuál by se dal přirovnat, alespoň co se týče atmosféry města a využití barevné palety, ke GTA IV. Není se čemu divit, když Chinatown Wars vyšla rok po čtvrtém dílu. Podobnost také pokračuje, co se týče rozložení města. Pokud jste čtvrtý díl hráli, tak jistě v Chinatown Wars rozeznáte některé pamětihodnosti Liberty City, včetně nadzemky. Ta zde funguje spíše jako vizuální smog, avšak jako dobrý vizuální smog.
Výtvarná stránky hry je povedená. Místo animovaných cutscén zde máte komiksová okénka, či chcete-li powerpointové prezentace, které svůj účel plní, alespoň co se dialogů týče. Bohužel vážnější momenty zde působí poněkud prkenně.
Musím však vyzdvihnout hudební složku hry, která sice nesází na známé písně, přesto dokázala za pomocí různých interpretů přijít s dobrými a převážně čistě instrumentálními rádii.

K příběhu se nevyjadřuji takto pozdě nadarmo. Chinatown Wars mě v tomto směru nijak moc neoslovilo.
V kostce – hlavním hrdinou hry je Huang Lee, rozmazlený majetný synáček nedávno zavražděného šéfa triády. Huang musí letět do Liberty City, aby zde předal nástupci tzv. Yu Jian, cenný rodinný meč. Ovšem co čert nechtěl Huang je přepaden a meč je mu odcizen. Tudíž vaším úkolem je meč nalézt a zjistit totožnost viníka, který za celým přepadením stál.
Vezmu-li například v potaz GTA San Andreas, které jsem poprvé v životě dohrál na začátku roku, tak příběhově se nejedná o žádné scenáristické veledílo. Ovšem bavily mě zajímavé postavy, dialogy a humor. Bohužel u Chinatown Wars jsem se dočkal průměrné zápletky, s průměrnějšími postavami a charakterově prázdným hlavním hrdinou. Huang Lee není ničím zajímavý, tedy pomineme-li, že ho všichni neustále a neúnavně označují za idiota. Opravdu v každém dialogu, je Huang nazván debilem, až mi z toho po velice krátké době bylo trapně. Alespoň humor mě místy pobavil.

GTA Chinatown Wars je zajímavý experiment, který ve výsledku vyšel jako nadprůměrná povedená hra. Bavil jsem se od začátku do konce a říkám si, že je škoda, že jsme se nedočkali dalšího podobně laděného kousku.

[HERNÍ VÝZVA 2020 - 7. "Neseď doma"]
+18

Revelations: Persona

  • PSP 80
Hodně hráčů zná sérii Persona hlavně díky pátému či čtvrtému dílu, které byli více na ruku anime hráčům či nováčkům žánrům. Nabízeli totiž velký důraz na příběh o přátelství, možnost randění a celkově stravitelnější prostředí pro masy. Tomuto nastavení sice házelo pod nohy vidle to, že tu byli dungeony které pro většinu hráčů představovali nutné zlo. Naštěstí jste si ale mohli nastavit kompletně safe obtížnost a dungeony jen tak prolítnout a nestrachovat se že chcípnete. A i když Personu 4 miluji, tak se ale musí uznat že série ze které Persona vychází (Shin Megami Tensei) už tu připomíná snad jen stejnými monstry.

Série Persona totiž od svého začátku byla mnohem více klasické Shin Megami Tensei, což znamená, hromada dungeonů, neférové souboje, málo příběhu a stovky random encounterů. Jediné co to tedy sdílí s novými díly jsou právě Persony které se probudí v duších či srdci či v něčem hlavních hrdinů. Takže pokud někteří z vás se naslepo vhrnou do jedničky s očekáváním romancí, školnímu životu a tak, budete hodně hořce zklamáni.

Pro ty z vás co ale se sérií SMT máte zkušenosti či máte chuť na takový dungeonový Dark Souls, tak by jste se o tuto hru rozhodně měli zajímat. Ve zkratce se jedná o příběh party studentů co pomocí "neškodného rituálu" chtějí podle jisté "urban legend" vyvolat Persony. To se jim v ten moment nepovede a tak jdou žít svůj školní život a vy tak první půl hodinku skutečně prožíváte něco jak z Persony 4, bavíte se se studenty, chodíte po škole a jdete například kamarádku navštívit do nemocnice. Jenže pak se najednou ozve zemětřesení a vy jste najednou zamoření tunami monster a na hlavní partě studentů je aby celou tuhle šlamastiku vyřešily. Příběh není žádný velký terno (přeci jen tu jde hlavně o souboje), jelikož kombinuje všemožná klišé známé z této série. Těmi je například cestování mezi jinými dimenzemi, protínání našeho světa se světem démonů apod. I přes ty klišé se ale díky líbivým hlavním hrdinům jedná o příjemné spestření po hodinách soubojů.

Ano hodinách soubojů... Nevěřte tedy prosím popisu této hry na DH, kdy nějaký "jeliman" napsla že hra obsahuje tuny dialogů. Není to pravda, tohle fakt není příběhová hra, tedy ne tak jak jste zvyklý z Persony, o tom ale za chvilku. Celá hra totiž funguje tak, že vždy musíte někam dojít a to probíhá přes mapu (přes kterou musíte dojít k dungeonu), kde máte random souboje, na mapě jsou častější, no a pak dungeon. Dungeony jsou jak je zvykem trochu spletitější a musíte tam často hledat alternativní cesty apod. Té exploraci dungeonu ale hází vidle právě zase random encauter generátor. Kdy vám průběh dungeonu trvá třeba dvě hodiny, místo půl hodiny kdyby tam nebyl. Do toho si ještě připočtěte jen pár savů v dungeonu a místy opravdu random instatní smrtě. Tady se opravdu může stát že si hodinku v klidu bojujete a už si říkáte že hru máte v malíčku a pak random dostanete fight s démonickým záchodem (nedělám si prdel) a ten vás beze srandy jedním lusknutím pošle k šípku a vy nahráváte save o hodinu později. Boom, tohle je tady na denním pořádku. Aby se vám tohle moc často nestávalo, můžete to vyřešit fůzováním skill kartiček na Persony. Skill Cards jak je opět zvykem v sérii získáváte překecáváním démonům aby se připojili k vám do týmu, poté - když jich máte více- je můžete přetvořit na Persony. Co se mi tady líbilo byl ukazatel toho jakou emoci k vám démon cítí při přemlouvání. S tímhle jsem se uřpímně zatím v žádné SMT hře nesetkal a dost to pomáhalo i v tom jaký přístup k démonovi volit.

Nemějte ale zase takový strach, pokud budete poctivě grindovat a dělat jednu taktiku, tak si myslím že hru zvládnete i docela v pohodě. Ta taktika zní: Když budete chodit po dungeonu, tak projděte všechny místa aby se vám políčka z modrého změnili na oranžové a vy měli díky tomu více random encouterů. Je fakt potřeba hlavně ze začátku se hodně nagrindovat a pak si budete docela pískat. Akorát se vám jako mně může stát že si některé charaktery více vyexpíte než ty druhé no a to je pak trochu horší (záleží to na tom jaký skilly hrdina používá a jak má silnou personu, ale tím vás nechci zatěžovat).

No a to je vlastně vše. Tady prostě jen chodíte dvě až tři hodiny po dungeonech a pak máte pět minut příběhu a zase jedete fighty. Do toho vám hraje naprosto výborný soundtrack a je to. Musím říct že sice si vždy musím SMT hry dávkovat a to nejlépe tak jen tři ročně, ale když se do toho dostanete tak vás to prostě chytne. Ten pocit, kdy po dvanácti hodinách dřiny si dáváte démony v prstem v nose a nebo vychytáte kombinaci že za celý bossfight vám boss neubere ani jedno HP, za to stojí. Takže já si to užil, je to vyčerpávající zážitek, ale stojí za to. Tak zase za půl roku u další SMT hry!

Pro: Příběh (i když silné béčko, tak po soubojích bodne), postavy, design hry, soundtrack

Proti: Stává se to místy poměrně repetitivní, hlavně ze začátku silné a velmi náhodné změny obtížnosti, pro někoho celá existence těchto her, dungeony jsou někdy fakt pain

+18

Medal of Honor: Heroes

  • PSP 65
Není to tak dávno, co jsem se pohoršoval nad zoufale zastaralým ovládáním v Medal of Honor. Hra sice měla zajímavé mise, ale to ovládání. V Medal of Honor: Heroes je to přesně naopak. Nikdy bych nevěřil, že se na PSP dají takhle dobře ovládat FPSka. Život je samé překvapení. Škoda, že na PSP nevyšlo víc FPS, které třeba byly primárně určené na velké konzole.

Bohužel to ostatní už tak slavné není. Alespoň teda v singlu. Hra vás v každé úrovni hodí do arény, kde se neustále respawnují nepřátelé, a zadá vám nějaký úkol. Sebrat nějaké dokumenty, vyhodit něco nebo zabít důstojníky a zdrhnout. Obsadit v časovém limitu záchytné body a držet je, dokud vám nenaskáčou body. Obsadit v časovém limitu záchytné body, které stačí jen obsadit, ale obsazení je těžší. Vystřílet v časovém limitu určitý počet protivníků. To je všechno. Tyhle úkoly se dokola opakují v 15 misích v různých prostředích. Mise vám ještě zpestřují nepovinné úkoly a můžete je hrát tak často, dokud za jejich rychlý a čistý průběh nedostanete zlatou medaili.

Ne, že by střílení, díky skvělému ovládání, nebylo zábavné. Když se mi ale pořád za zády zjevují protivníci, je to někdy úmorné. Někdy jich na vás najednou naběhne tak moc, že to s jedním zásobníkem nedáte a co pak. Možná se skrčit nebo pomalým pohybem zkusit utéct. Spolubojovníci v boji zase tolik nepomohou. Spíš pořád lezou do výhledu. Ještě, že tady není friendly fire. Asi bych měl hodně záporných bodů.

Celá kampaň působí jako rozehřívací trenažer před multiplayerem, který už dneska stejně nefunguje. Je to zábavné. Je to žalostně krátké. Vzhledem k počtu úkolů ve hře to ale stačí. Alespoň grafika mohla být lepší. PSPéčko umí víc. Všeho mohlo být tak nějak víc.

Pro: skvělé ovládání, zábavné střílení

Proti: opakující se úkoly v misích, neustálý respawn, málo misí, jeden druh nepřítele

+17

Castlevania: Symphony of the Night

  • PSP 95
Pokud se trochu zajímáte o hry, o značce Castlevania jste určitě už aspoň slyšeli - je to jedna z těch profláklých konzolových sérií jako Zelda nebo Final Fantasy, které mají asi milion dílů, ale u nás je nikdo moc nehrál. Jestli se o hry zajímáte trochu víc, asi jste slyšeli i o Symphony of the Night, pravděpodobně v souvislosti s žánrem metroidvania. Co ale už možná nevíte, je to, že tahle dvacet (!) let stará hra je pořád král svého žánru, kterému se dodnes máloco vyrovná. Neztratila ani kapku svého kouzla, pořád působí tuze atmosféricky a hratelnost je pořád geniálně návyková jako v den, co SotN vyšla. Ale popořadě.

SotN vznikla v době prvního Playstationu a raného 3D, kdy se každý překotně snažil o vytvoření svého tři dé hitu, i navzdory tomu, že to skoro nikdo prostě neuměl. To se samozřejmě nevyhnulo ani plošinovkám a v tom lepším případě vzniklo něco jako tohle, v horším něco jako tohle. Ale Konami se rozhodli jinak - zkrátka zužitkovali výkon PS1 na vytvoření co nejnadupanější 2D hry. A to se jim povedlo na jedničku. Krásně detailní pixelart, skvělé animace (takhle úžasně plynulou animaci chůze jen tak v nějaké pixelartové hře nenajdete), neuvěřitelná rozmanitost prostředí a nepřátel... Rekord SotN v počtu druhů nepřátel v plošinovce překonal snad až letos Hollow Knight, takže jí vydržel skoro dvacet let. A nejenže ta hra fantasticky vypadá, ona i skvěle zní. Vynikající soundtrack kazí snad jen ten nešťastný anglický dabing, který je až legendárně špatný. Ale holt nic není bez chyb.

I když víme, že samotná grafika hru nedělá, v gameplayi SotN naštěstí ani trochu nezaostává. Koji Igarashi a jeho tým vyházeli skoro všechno, co bylo pro letitou sérii Castlevania typické - dali sbohem lineárním levelům, hrdinům z rodu Belmontů ohánějícím se bičem Vampire Killer a tak typickému poněkud "ztuhlému" ovládání, které nutilo k rozvážnému postupu. Inspiraci pro revitalizaci značky nakonec našli u Super Metroidu a přidali notnou dávku vlastní invence. Vznikl zámek Castlevania, který, jak už bylo řečeno, nabízí neuvěřitelnou variabilitu prostředí, je velmi přirozeně prodchnutý různými tajnými cestami a zkratkami, je nabitý obsahem a ani na moment vás nenechá nudit. Zásobuje vás novými předměty a levely, do cesty vám hází nové a nové nepřátele a bossy a čirá zvědavost, co bude následovat, vás účinně pohání dál a dál. Při hraní čas plyne tak rychle, že se ani nenadějete a máte tři hodiny v čudu.

Použitý RPG systém sice není bůhvíjak (čti vůbec) inventivní, ale dovoluje autorům hry nepřetržitě rozdávat vylepšení vaší postavy, takže ať se nadějete, kam se nadějete, najdete něco užitečného. Tu novou zbraň, tam lektvar zvyšující statistiky, tam bonus k maximálním životům... Plus samotné hraní je opravdu příjemné. Hlavní hrdina Alucard je na rozdíl od rodu Belmontů velmi obratný, ovládá se jedna báseň, tudíž jen čisté kosení nepřátel a skákaní po plošinkách je zábava samo o sobě.

A jak jsem už psal - z mé strany tohle vyprávění není nějaký nostalgický trip dvacet let zpátky, kdy byly hry lepší a tráva zelenější. SotN jsem poprvé hrál loni a i tak se stala bez diskuze jednou z nejlepších plošinovek, které jsem kdy hrál. Před pár měsíci bych i řekl, že se stala i tou úplně nejlepší plošinovkou, ale od března svádí o první místo neustálý boj s Hollow Knightem. Oproti němu má ale v rukávu jeden zásadní trumf - víc než důstojně ustála zub času. Uplynulo dvacet let, vyšly stovky, jestli ne tisíce plošinovek a tahle japonská hra má pořád co do sebe. A to je jedna z nejpochvalnějších věcí, co se o hře dá říct, ne?

A nakonec ještě jedna věc: Nemůžu se nezmínit o naprosto dokonalém zvratu, který se nachází na samotném konci hry. Pokud jste hru dohráli, určitě víte, o čem mluvím, pokud ne, tak (následuje OBŘÍ spoiler k 20 let staré hře, kterou si asi nikdy nezahrajete, ale klikejte na vlastní nebezpečí) mluvím o zjištění, že hra na vás ušila velkou boudu a 100% kompletací na loadovací obrazovce nekončí. Pokud jste při hraní trochu pozorní, všimnete si připravených náznaků a uděláte, co máte, po poražení posledního bosse jste teleportováni do zrcadlově převrácené Castlevanie s kompletně novou sadou nepřátel a bossů, takže teoreticky jste tak v polovině hry! To je prostě něco, co na první pohled zní jako totální nesmysl - něco jako zkazky o Mewovi schovaném pod náklaďákem v Cerulean City, o kravím levelu v prvním Diablu nebo o ukrytém Bigfootovi v San Andreas, ale tady něco takového fakt je. Samozřejmě, velmi brzo přijde mírné vystřízlivění, když si uvědomíte, že i když musíte znova projít celý zámek, už do konce hry nezískáte žádné nové schopnosti, všechny cesty jsou hned otevřené a zkrátka to ani zdaleka není celá polovina hry. Ale stejně je to neuvěřitelně cool secret, jaké do dnešních her v době ečívmentů, data miningu a návodů na Youtube, které vychází ještě před vydáním hry, nemají vývojáři motivaci dávat.

Proti: nižší obtížnost v druhé polovině hry

+16

Scarface: Money. Power. Respect.

  • PSP 50
V herních končinách roku 2006 vycházely takové pecky s dnes již legendárním statusem jako Hitman Blood Money, Company of Heroes, Bully, TES IV: Oblivion, Zoufalé manželky, Gears of War nebo Okami. Zároveň se rozmohl nešvar – hry podle starých kultovních trháků. Můžete mi oponovat, že předešlý rok vydalo Rockstar úspěšnou hru The Warriors podle filmu Waltera Hilla z konce 70. let, či že EA herně zadaptovala bondovku se Seanem Connerym From Russia with Love a dám vám za pravdu. Ovšem toho roku 2006 se toho nadělilo podstatně více – The Godfather, Reservoir Dogs nebo nejlepší hra na PS2 Beverly Hills Cop. Současně s těmito filmy tu je ještě jeden, který se tentýž rok dočkal dokonce dvou her! Řeč není o ničem jiném než o legendárním filmu Briana De Palmy Scarface. Onu první hru zná většina lidí jako klon GTA, která vyšla na počítač a konzole. O té druhé tahové strategii s podtitulem Money. Power. Respect. vydané pouze na PSP jako by se slehla zem. Našel jsem pouze pár gameplay videí a to je všechno.

Příběh hry je takřka nulový a skládá se pouze ze scén z filmu, které jsou složeny v pořadí, aby dávaly alespoň relativní smysl v závislosti na misích, které budete hrotit. Mise samotné jsou taky takové bez nápadu a všechny se stáčí k tomu, abyste něco obsadili, či vydělali x miliónů. Zároveň se celá hra, složená z 10 příběhových scénářů, odehrává na jedné stejné mapě, takže vlastně ani mise samotné nedávají moc smysl. Jednou musíte obsadit půlku města, přičemž zničíte konkurenční kartel, ale v následující misi máte za úkol ten kartel, který jste už zničili, zničit. No a na konci si můžete užít špatně střiženou pětisekundovou ukázku a titulky.

Hra je tahová strategie, kdy se jedno kolo dělí na tři fáze – budování, dealování a boj.
Při budování můžete stavět varny, které produkují fet nebo skladiště, kde si budete neprodané zboží odkládat. Zároveň můžete uzavřít spojenectví s konkurenčním kartelem nebo najímat vojáky, či dealery. Ovšem u těch spojenectví vzpomínejte na slova, která nepadla v remaku mafie „přátelství je srajda“. Nikdy totiž nemáte jistotu, že vás vaši „kamarádi“ nezradí a co si budeme, také jsem občas lišácky porušil nějakou domluvu.

Vedle kupování baráků a najímání pomocné síly si můžete kupovat tzv. výhody, které se dělí na tři kategorie:
> Bojové, které využijete zejména ve třetí fázi kola. Jedná se o bojové výhody, kdy například můžete dát svým pěšákům neprůstřelné vesty, či si můžete povolat snipera nebo lze podplatit nepřátelské pěšáky, aby se k vám přidali. Jen poznamenám, že když nebudete mít žádnou bojovou výhodu, tak vám pomáhej pánbůh.
> Drogové využijete zejména v dealovací části a většinou jde o to, že můžete zvýšit cenu nějaké drogy v určitém distriktu nebo dostanete varnu, či sklad zdarma.
> Zákonné můžete využít ve všech fázích. Například můžete uvalit embargo na určitou drogu, donutit konkurenční rodinu, aby na vás během třetí části nezaútočila, či vymáhat po sousedních kartelech daň.

Během dealování logicky dealujete drogy, kdy rozesíláte dealery s vaším zbožím po čtvrtích, které máte pod palcem. Můžete se však stát, že vás načape policie, čímž přijdete o všechny vaše drogy a budete muset v následujícím kole vykoupit i vaše dealery. No a na závěr během boje můžete buď útočit na jiné čtvrti nebo se bránit, čímž lze přemisťovat vaše vojáky.

Boje fungují tak, že můžete před vstupem do akce využít nějakou bojovou výhodu, čímž můžete zpočátku oslabit soupeře. Například jim můžete dát bombu do auta, či naspeedovat své pěšáky, aby dávali větší damage.
Samotný boj probíhají tak, že nějaký neurčitý časový úsek probíhá graficky moc nelíbezná přestřelka, po které nastává pauza a vy můžete využít bojovou výhodu, či si za příplatek s velkou přirážkou zaplatit posily. Náhody se dějí a tak se může stát, že se v jednom distriktu sejde více kartelů. Zde ale nějaké dohody nehrají sebemenší roli a prostě ten, čí vojáci zůstanou stát, dostane území.

Obtížnost, která je pro celou hru fixní, nebyla vůbec těžká. Jistě v pozdějších misích jste uvaleni do horších podmínek, ale jenom dvě mise jsem musel párkrát opakovat, jelikož se mi stal nějaký větší nešvar. Ovšem jak říkám, nejedná se o obtížnou hru a vždycky jsem končil s nesmyslným náskokem před ostatními kartely. Je tu ale jedna taktika, která se mi vždycky osvědčila a která může až nechutně zlehčit hru.
Když bylo na mapě více kartelů, tak jsem s někým uzavřel spojenectví a poté jsem za pomocí výhod znemožnil rodině druhé, aby na mě zaútočila. Když to potom bylo 1v1, tak jsem tuhle strategii spamoval každé kolo a měl jsem vyhráno. Tady ale také záleží na vašem štěstí, abyste tu konkrétní výhodu dostali.

Celou hru bych ohodnotil jako banální, přičemž ale neskrývám, že bych se zpočátku nebavil. Bavilo mě sledovat, jak se mi z prodávání drog mastí kapsy, jak drtím své nepřátelé a pomalu rozšiřuji své působení. Bohužel se ale po chvíli dostavil stereotyp. Svoji nemalou práci na tom má nedostatečně rozmanitá variace misí a fakt, že se všech 10 scénářů odehrává na jedná a té samé mapě s tím stejným rozložením území.
Udělám možná nesmyslné přirovnání, ale Age of Mythology, má v podstatě také stereotypní hratelnost. Vždyť furt do kola jenom těžíte suroviny, stavíte baráky a jednotky. Ale je to návykové a hodně tomu napomáhá rozmanitost jednotlivých národů a samotných scénářů. Samozřejmě AoM a Scarface Money. Power. Respect. nejsou ani zdaleka srovnatelné hry, ale myslím si, že Scarface by nemusela být tak průměrnou hrou. S trochou péče a lásky by se mohlo jednat o fajnovou strategii. Chápu ale, že se nepočítalo s tím, že by tahle hra měla mít nějaké větší ambice.
Pokud vás ale zajímají gangsterské strategie, tak tahle hra určitě stojí alespoň za vyzkoušení. Pokud se vám nechce sjíždět bazary, či ebay, tak na emulátor to (snad) lehko seženete.

[HERNÍ VÝZVA 2020 - 6. "Ještě jeden tah..."]
+16

Killzone: Liberation

  • PSP 70
Killzone mělo vždycky výbornou atmosféru. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s izometrickým pohledem. Nakonec to není špatné. Jen jsem musel překonat počáteční šok. Ovládání na první dobrou není moc příjemné. Rozložení tlačítek je dobré, ale míření mi dělalo dlouho dobu problém. Když potřebujete zamířit statický objekt, musíte do podřepu. Díky téhle nešťastné věci jsem dlouho nemohl zabít bosse na konci třetí epizody. Úkroky jsou k ničemu a kotoul je tak zoufale pomalý, že častěji přivodí spíš smrt a vztek. Je to celkově takové neohrabané.

Mohlo by se zdát, že v ruku v ruce s nemožností nastavit obtížnost to bude vopruz. Mě se to ale líbí. Mám rád hry, kde nejde nastavit obtížnost. Hra vás tím nutí překonávat výzvu a nenahrává spekulantům, kteří machrují nad tím, že dohráli těžkou hru na nejlehčí obtížnost. I když jsem musel některé pasáže opakovat desetkrát (u bosse na konci třetí epizody bylo mnohem více smrtí), nikdy to nebylo tak, že by mě hra znechutila zkusit to znovu. Spíš mě to nutilo k zamyšlení přehodnotit taktiku nebo se ještě víc naučit ovládání. K tomu výborně poslouží challenge mód.

Challenge mód vás nutí naučit se dokonale ovládání pomocí úkolů na čas. Vyhrát ho na zlatou medaili není jen tak. Navíc motivuje, protože při dosažení určitého počtu bodů vám dá nějaké to vylepšení, které se dost hodí do kampaně. V kampani je potřeba prohledávat úrovně a sbírat kufříky. Díky nim se zpřístupňují a hlavně vylepšují zbraně, bez nichž byste v pozdějších fázích hry těžko uspěli. Nutilo mě to vracet se už do hotových úrovní a pořádně je vyzobat. Z vylepšenýma zbraněmi ale už nejsou tak těžké.

Kdyby hra měla ještě o jednu epizodu navíc, vůbec bych se nezlobil. Když už jsem se do toho začal konečně dostávat a hra mě naplno pohltila, hned byl konec. Strávil jsem dobré tři týdny nad challengema a bossem z třetí epizody, aby to nakonec po čtvrté epizodě skončilo. Navíc celkem jednoduchou poslední misí. Po dohrání jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu nad hrou, kterou jsem po třech měsících dohrál a která si mě nakonec získala. Po konci jsem ale už neměl chuť pokračovat v dalších challenge. Některé byli přeci jenom dost frustrující.

Taktický prvek v podobě parťáka byl fajn, ale bylo to tam jen okrajově. Ve dvou v kooperaci by to bylo asi lepší. PSP ale v tomhle ohledu není moc pohodlná konzole.

Pro: nemožnost nastavit obtížnost, vylepšování zbraní a výbavy, občasný parťák byl fajn

Proti: nepohodlné ovládání, některé dost frustrující pasáže nebo challenge, moc krátké, trochu nudné zakončení, parťák pomůže jen občas

+16

Syphon Filter: Dark Mirror

  • PSP 75
Svého času jsem první dva Syphon Filtry dost pařil na PlayStationu. Je to pro mě taková srdcovka. I když jsem z nějakého důvodu dohrál jenom dvojku. O trojce a dalších dílech jsem donedávna neměl ani ponětí. Po zakoupení PSP to byla jedna z prvních věcí, co mě napadla. Mohl bych zkusit nějaký z těch novějších Syphon Filtrů. Jak to na mě dneska bude fungovat? Bude to stejné nebo jiné? Bude to tak epické jako tenkrát?

Bohužel není, ale není to vůbec špatné. Ačkoliv se hra tak tváří, stealth po vás, kromě jedné výjimky, nevyžaduje. Mnohem jednodušší a efektivnější je vzít bouchačku a všechny je jednoduše postřílet. To je velká škoda. Naštěstí je střílení odpočinkové a zábavné. Hra se vás nesnaží srážet brutální obtížností a místo toho rozjede klasický konspirační příběh o zlých teroristech a jejich super zbraních. Příběhové klišé z toho stříká proudem, ale komu by to vadilo u střílečky.

Ovládání je v rámci možností dobře navržené (Proč sakra nemá PSP druhý trigger nalevo!?). Jediné, co trochu dělá neplechu je systém krytí. Když se s postavičkou přiblížíte ke zdi, automaticky se k ní otočí zády. A to i v době, kdy to nechcete. Když totiž nepřátelé běží k vám, je docela zdlouhavé a nemotorné se zpátky dostat do klasického postavení. Tohle bych chtěl mít víc pod kontrolou. Chápu, že PSP má omezený počet tlačítek a tohle je takový kompromis. Někdy to ale bylo k vzteku.

Zvuky stojí za starou belu. Prakticky jediné co slyšíte je střelba a nějaký ten dabing. Je to jedna z těch her, u kterých mi vůbec nevadilo hrát v MHD bez zvuku. Grafika je na tom o mnoho lépe. Mise jsou pěkně designově navržené. Nemusíte bloudit a vždy víte co dělat. To se počítá. Na animace se pěkně kouká. Škoda, že je sráží šíleně rychlý, až skoro epileptický střih. Pokud si odmyslím, jak je to hezké, tak vlastně ani není moc na co koukat.

Dark Mirror jako střílečka funguje dobře. Bavil jsem se u ní. Vypadá to, že na stealth ani hra nebyla moc navržena. Nepřátelé si vás hned všimnou a plížení je celkově dost nemotorné. Možná, že za to hra dává nějaké odměny. Stealth ale tady zábavu rozhodně nezvedá. Škoda, že to také nebylo trochu delší a, že příběh je tak nudný. Možná vidím první dva díly nostalgickýma brýlemi. Možná je tohle lepší. Vzpomínky na Dark Mirror asi nebudu mít moc velké. Třeba další díl bude epičtější.

Pro: zábavná a dobře hratelná střílečka, pěkné animace, pěkný design misí

Proti: nevychytaný systém krytí, minimální důraz na stealth, celkem krátké, nevýrazné zvuky, nudný klišé příběh

+16

God of War: Chains of Olympus

  • PSP 85
Moje první hra na PSP. God of War je ideální první hra na "novou" konzoli. Úplně stejně jako tomu je u PlayStationa. Nemusíte zdlouhavě zaměřovat analogovýma páčka. Stačí jen rychlý pohyb do osmi směrů a snadno pochopitelný soubojový systém. Ovládací tlačítka jsou využity všechny. Absence L2 a R2 je vyřešená kombinacemi tlačítek. Všechno je ale tak skvěle navržené, že se to nenásilně naučí úplně každý.

God of War i na PSP vypadá skvěle. A co je hlavní, hýbe se naprosto plynule. Co se týče grafické a technické kvality, nečekejte, že by to bylo horší než například první dva díly v HD verzi na PS3. Styl grafiky, hudba, dabing, zvuky a celkově atmosféra se drží pořád na stejné úrovni. Jen zde nečekejte moc balancování nad propastí, hádanek z brutálním časovým limitem nebo těžkých soubojů z bossy.

Autoři evidentně počítali s tím, že majitelé PSP nikdy žádný jiný díl nehráli. Hru osekali o těžší a diskutabilní prvky z minulých dílů a posunuli hru do ještě většího mainstreamu. Tak, aby hráče opravdu nic nerušilo při cestě k dohrání. Hra je kratší a i quick time eventy jsou jednodušší. A proč ne? Má to být přece hlavně zábava. Svižná akce u které byste neměli zakysnout na nějakém složitějším místě. Pro hardcoráře je tady pořád ještě nejtěžší obtížnost.

Předchozí díly jsem hrál a původně jsem hře chtěl dát o něco menší hodnocení. Když jsem si ale vzpomněl, že jsem to dohrál jedním dechem a celou dobu hraní mě to bavilo. Tohle je esence těch nejzábavnějších prvků z prvních dvou dílů. Jednohubka, která se ale skvěle hraje a rozhodně stojí za to.

Jen ty trofeje mi trochu chyběli. Bonusové arény ve stylu, zabij padesát nepřátel jen ohněm atd., mě moc nechytly. Může to být ale solidní prodloužení hratelnosti.

Heuréka!

Pro: starý dobrý God of War, skvělý design, super zpracování, super atmosféra, perfektní soubojový systém, dynamická hratelnost

Proti: krátké, pro veterány předchozích dílů múže býti hodně osekané a lehké

+15

Silent Hill: Origins

  • PSP 85
Ach, další Silent Hill. Značka pro kterou mám slabost a objektivně jí nadhodnocuji. Už když jsem tenkrát, jako novinku, viděl první díl, dusivá a temná atmosféra neznáma mě uhranula. Zatímco první tři díly jsem zhltnul a nechal se u nich pořádně vyděsit a naladit melancholickou náladou, ve čtvrtém díle už to začalo trochu skřípat. Autoři se s hratelností chtěli posunout dál a experimentovali. Pořád to bylo děsivé, ale příběh nějak ztrácel sílu. Jak by teda asi měl vypadat pátý díl? Pokračování The Room? Ne, je to prequel vracející se ke kořenům se vším všudy. Jen už nemá takové ambice. Je to dáno hlavně cílovými konzolemi. Kdo neměl v roce 2007 pěkně drahé (alespoň tady u nás) PSP, mohl si to dát na PS2 rok po vydání PS3. Origins asi neměl být pro masy.

Silent Hill asi pro masy nikdy nebyl. Osobně jsem znal pár lidí, kteří to zkusili, ale při postupu se tak báli, že to radši vzdali. Bohužel, to je asi největší výtka k Origins. Ač se hra vrací ke kořenům, už nedokáže navodit tak děsivou atmosféru. Nepřátelé sice vypadají děsivě, ale je jich příliš mnoho. Navíc hrajete za hrdinu, který to se zbraněmi umí. Má jich hodně k dispozici a má do nich dostatek nábojů. Vždyť stačí jen pořádně prohledat všechny exteriéry ve kterých nemusíte nikoho zabíjet a nábojů pro kompletní vystřílení všech interiérů bude dost.

Můj největší nepřítel byla nakonec kamera. Jak se přepíná, tak se přepíná i osa ovládání. Dost citlivě. Často se mi stávalo, že při útěku se přepnula kamera, hrdina se rychle otočil a běžel nazpátek. Prvek se zrcadly je zajímavý nápad. Bohužel je až moc vydřený na dřeň. Díky tomu ztrácí pekelná strana Silent Hillu na přitažlivosti. Vlastně, získává na přitažlivosti. Stane se z ní rutina. Už tolik neděsí.

Podle posledních řádků by se mohlo zdát, že Origins je propadák, ale to není pravda. V první řadě hru zachraňuje perfektní hudba. Kdy se zdá, že Akira Yamaoka je na samém vrcholu a nebál bych se zdejší soundtrack zařadit k tomu nejlepšímu ze série. V druhé řadě je to klasická hratelnost. To nekonečné zkoušení v každých dveří na chodbách ručně kreslené mapy. Hledání zápisků. Hledání indícií v zápiscích pro plnění hádanek. Nostalgie jako hrom. Hru navíc pohání srozumitelný příběh, který vypraví tak, jak by měl nultý díl vyprávět. Vůbec není od věci si hru doplnit o film z roku 2006 a všechno do sebe krásně zapadne.

Není to vrchol série. Není to hra, na kterou by se mělo dlouho vzpomínat. Je to dobře odvedená práce. Je to část mozaiky, která přesně zapadla do jednoho malého příběhu. Za mě v pohodě. Hru jsem si i přes pár výhrad užil. Z vyprávění začátku příběhu mám dobrý pocit. Hlavní hrdina je v pohodě.

"Sága pokračuje"

Pro: stará dobrá hratelnost, perfektní hudba, hnusná monstra, hlavní hrdina se s tím nemaže

Proti: příliš mnoho nepřátel, příliš mnoho zlé reality = méně strachu, nepohodlná kamera

+15

Resistance: Retribution

  • PSP 80
Retribution se v mnoha žebříčcích na Youtube dostal do deseti nejlepších her na PSP. Po dvou hodinách hraní jsem moc nechápal, co je na téhle hře tak jedinečného, aby si to zasloužila. Nic hlubokého to rozhodně není. Jdete dopředu a střílíte nepřátele v celkem nudném designu. Navíc jsem je střílel jenom s jednou zbraní, protože ostatní se jí nevyrovnali a nábojů, do ní, padalo z nepřátel dost a dost. Základní zbraň Chiméry, která se dá v sekundárním režimu nabít silou a její smrtící projektil se odráží od zdí a kosí nepřátele až po třech najednou. Proč taky používat něco jiného, když je nejsilnější i na bosse?

Ze začátku jsem měl trochu obavy s ovládání. Tradičně jsem si přehodil ovládání na alternativní. I když je to do druhé ruky, není nad to zaměřovat páčkou. Asistenta míření jsem vypnul, protože s tím se to člověk nikdy nenaučí pořádně mířit. A hurá na střední obtížnost. Byl jsem překvapený, jak to na začátku šlo hladce. Hrdina je sice trochu nemotorný, ale hra s tím evidentně počítá a vždycky vám dá víc času na zamíření. Na začátku byl jediný problém jak efektivně likvidovat malé rychlé potvory co vypadají trochu jako face hugeři, ale člověk časem chytne gryf i na ně.

Hra vám dovolí krýt se za překážkami. To se určitě hodí, ale není to tak, že by Retribution byl kopírkou Gears of War. Překážky nejsou všude a často stačí jen uhýbat do stran a v poklidu nabíjet vetřelčí zbraň. Autoři se snažili vyšroubovat grafiku co PSP dalo. Vykreslí i velké prostranství z hodně nepřáteli a projektily nebo lasery protínající vzduch. Bohužel je to někdy na úkor frame-ratu. Člověku nezbývá, než si na to zvyknout. Handheldy mají jiné standardy, ale jakmile to klesne pod 20 snímků, tak už je to hodně znát. Naštěstí to není všude.

Celou dobu hraní jsem si říkal, že nic ve hře není nic vysloveně kulervoucí nebo bez menších kompromisů optimální. Hrál jsem to při cestách do práce v hromadné dopravě. Občas se vyvztekal u nějakého bosse či tužší přestřelce. Nakonec jsem je sejmul a najednou zjistím, že hraji dva měsíce (necestuji takhle každý den) a za celou dobu nevnímám hodinovou cestu do práce. To je přesně to, co od přenosné konzole potřebuji. Mít v ní jednu hru a hrát jí dlouho. Za tohle patří Resistance: Retribution dík.

V druhé polovině přeci jenom nebylo do vetřelčí zbraně už tolik nábojů a vyzkoušel jsem i jiné zbraně.

Pro: dlouhá hrací doba, epická rozloha, pěkné animace

Proti: nevyvážené zbraně

+14

Medal of Honor

  • PSP 60
Medal of Honor vyšel na PlayStation v době kdy analogové ovladače ještě nebyli taková samozřejmost a ovládání je přizpůsobené starým pořádkům. Střílet v pohybu můžete, ale pouze bez míření. Pokud potřebujete zamířit, musíte se zastavit. Je to nepohodlné ale dá se na to zvyknout. A díky tomu lze hra hrát obstojně i na PSP. Kde máte k dispozici jen jeden analog pod šipkami.

Ze začátku to byla docela zábava. Přestože hra vypadá opravdu hnusně, střílení bylo zábavné. Procházíte v nekomplikovaných úrovních a na určitých místech na vás bafají náckové. Design je tak lineární, až to skoro vypadá jak kolejnicová střílečka. Když nepočítám pár odboček pro náboje nebo splnění úkolu. Na úkoly je potřeba dát si pozor. Jednou se mi stalo, že jsem neměl všechno hotové, došel jsem do cíle a game over. Není to ale nic hrozného.

Postupem hrou se bohužel vůbec nemění prostředí. Stále jste v jakési divné tmě a jdete dopředu. Bohužel jsem také pocítil nemožnost uložení hry během mise. Přestože jsou úrovně krátké, ke konci jsou dost frustrující. Vrcholem toho byla před před poslední mise a poslední mise. V první jmenované mají snad všichni bazuku. Rakety (nebo co střílela bazuka) létají ze tmy a jedna rána konec. Chápu, že dohled je limitace hardwaru, ale tohle bylo nefér. V druhé jmenované zase začali být náckové na speedu a v úzkých chodbách se na ně hodně špatně mířilo. Zjevování nepřátel za zády také není nic příjemného.

Vzpomněl jsem si na Project IGI. S tím rozdílem, že tady mě fakt nebavilo podvacáté opakovat misi. Chápu, že hra je produkt své doby. PlayStation toho víc neuměl, úkoly se snaží být různorodé a na zdech jsou díry po kulkách. Mě nostalgie minula. Vidím jen raketu před ksichtem a už ve své době fakt hodně zastaralou hru. V porovnání s konkurencí napříč platformami. Na tohle je potřeba být nostalgik.

Možná tomu dám ještě pět procent navíc. Přeci jenom mi to nedalo a seděl jsem u toho, dokud nebyl konec.

Pro: zpočátku zábavné, snaha o zpestřování hratelnosti

Proti: těžkopádné, hnusné a ke konci frustrující

+13

Grand Theft Auto: Vice City Stories

  • PSP 90
Původní komentář jsem naprosto odflákl.
Nakonec jsem se rozhodl hru dohrát a vůbec toho nelituju: VCS je po San Andreas, oficiálně moje druhé Grand Theft Auto, které jsem pokořil na 100%, aniž bych použil nějaký cheat:
Po necelých 33 hodinách, 82 dva dnů projetých, 2615 mrtvol, 298 zničených aut, 17452 vystřílených nábojů, 952 mil, musim přiznat, že to mnohdy pokoušelo moje nervy. Trošku lituju, že statistiky u SA si nepamatuju a zničil jsem svoje uložení módama...

Grand Theft Auto: Vice City Stories je výborný díl. Není nejlepší, ale na kapesní hru, je nařachaná neuvěřitelně robustním obsahem. Faktem zůstává, že jsem hru hrál "v realném čase" - na PSP emulatoru. Má určité, užitečné funkce - quick save v jakejkoliv moment/fast travel, kdy zmáčknete tlačítko a pokud vás trápí zbytečně dlouhé cesty k misím, můžete si cestu urychlit.
V mém případě to bylo potřeba, protože tuhle mapu znám podrobně, VCS jsem hrál roky a rádia mám naposlouchaný do mrtě. Skutečností tedy zůstává, že herní doba byla určitě kolem čtyřiceti hodin - tolik opakovaček, flashbacků kvůli vlastním chybám a mnohdy WTF designu. Taky se musim přiznat, že jsem spíš jednal trošku unáhleně a nespočet easter eggů začnu teprvě objevovat.

Pro začátek;
Hráč hraje za Vicka Vanceho. Je to voják a prostě "snaží se být dobrý hrdina, ve hře o špatným chlápkovi" - místy mi celé to putování až k finále, připomínalo San Andreas. Jste prostě děvka. Vick přijde do cut scény nasraně, co zase jeho brácha Lance provedl, mávne rukama a nasraně odchází, odsrat to, co jeho kumpáni stihnou zdecimovat. Ke konci už těch záporáků a stran, které jsem střídal, bylo tolik, že ani už kurva nevim kdo je Diego Mendéz... Martinez jako záporák je nudnej, akorát vám vyhrožuje skrz "messenger", a objeví se v pár cut scénách. Ale na dění ve hře, měl minimální vliv.
Totiž, tady jde o opětovnou nadvládu nad Vice City. Budujete si svoje impérium, máte vlastní základny, gang a bojujete proti jiným gangům. Hlavní zápletka, klasicky o pomstě, se začne projevovat spíš ke konci. Ani mě tolik nebavilo plnit mise pro růst svojí reputace a respektu svého gangu - protože Vick nechce mít nic společného s drogama, fetkama, prostitutkama, válkama atd...ale neustále se těma sračkama bortí.
Ani mi nevadí, že hraju za týpka co se snaží bejt vážnej - mě naopak mrzí, že za sebou nechává miliardy mrtvol, roztrhané město a neustále se tahá s odpadem společnosti. Nejhorší je, že chybí zde nějaké důsledky, karma či něco takového. U CJ-e jsem prožíval každou cut scénu a jeho charakter se netajil tim nejhorším, měl však určitou morálku. Vickovi až ke konci dojde, o co všechno přišel.

Design misí, vedlejší, collectibles;
Mise jsou fajn. Opravdu cením obří paletu vehiclů pro všechny možné účely a že tvůrci fakt ždímou jejich potenciál na maximum. A občas se i v hlavní linii objeví mise, která se stala pro mě ikonickou, je originální, barevná a prostě byla radost takovou hrát. Například "Brawn of the Dead", kdy Vick "zabijí" zombie/kaskadéry pro nějakej film v obchoďáku. či jedna z posledních "Domo Arigato Domestoboto", tady hrajete za Domestobota, co má v prackách zapalovač, štětku, robertek a hackujete trezor. Nasmál jsem se! - horší je to s klasickou akcí - všechno kolem samoúčelně exploduje, nekonečnej respawn enemáků, naprosto katastrofální AI kdy máte chuť ten ovladač rozmrdat na kusy - ano "Light My Pyre", kdy Lance má po autě, nasedne na motorku beze zbraně, pronásleduje tři Sentinely, nechává do sebe střílet - né že by počkal abych naskočil k němu a kosil týpky, navíc Vick je pak bez vehiclu a kámo, poser se.
Podle mě vrchol přichází při misi "In The Air Tonight", cameo Philla Collinse, co tenhle song tam i zpívá. Brečel jsem. Pro mě ikonická písnička, legenda. Koncík je bohužel přerušovanej hloupejma bitkama, kdy zabraňujete týpkům, aby Collinse oddělali.

Ale až na pár momentů mi mise přišli celkem snadné. Měl jsem akorát problém s emulatorem, kdy mi crashl a já musel opakovat. Vedlejší mise jsou na tom lépe. Bavil mě "mini-golf", perfektní a logický ovládání, škoda že je to příliš krátké. "Skywolf", poslední vedlejší, kdy s Hunterem letíte skrz checpointy a kosíte vehicly - obtížné, ale napínavé. "Crash", kdy s autobusem kosíte vše co máte v cestě (takové Burnout po GTA), navíc kolizní model je sexy a ty lítající auta kolem, tomu dodali šmrnc.
"Mashin' Up The Mall" s BMX uprostřed obchoďáku sbírat checpointy, časovky s BMX, kroskou a čtyřkolkou, nebo podle mě nápadité lítání s vrtulníkem a turistama, co si prohlíží a fotí okolí. A beach patrol mě ještě bavil. Playground Missions s motorkou, kdy sbíráte určitý body - škoda, že těch misí nebylo víc.
Collectibles v podobě balonku, které musíte střílet, byl taky solidní porod, ale lepší než sprejování tagů a sbírání mušlí. Jsem i rád za to, že "Unique Stunts" patří do 100% kompletace, jinak bych nenarazil na x vtipných momentů - hlavně s billboardem Full Moon, kterej paroduje při skoku E. T. aliena.
Jsem rád za rampage mise, což mi v San Andreas chybí. Akorát mě dost iritovaly assety - policejní, se sanitkou, helikoptérou atd...15 levelů? C'mon man. Ale ve většině případů, jsem si užil hodně srandy.

Mapa, město, rádia, transportéry, zbraně atd..;
Vice City je graficky hezký. Má pěkný barvy, západy slunce, občas zaprší. Město je však prázdné, NPC maj málo dialogů a ani ty policajti při třech hvězdičkách, se moc neobjevují. Interiérů je hodně, bohužel do většiny z nich, se podíváme během misí, jen jednou. Na zkoumání, zde máme pár malejch obchodů a ty základny. Chybí mi zde přístup do Tommyho villy, Pol Position klubu či Malibu. Ani policejní interiéry zde nejsou.
Rádia jsou však naprosto špičková. VCPR má nejlepší shows - New Word Order, Bait And Switch, Pressing Issues...škoda, že tyhle shows v real life neexistují. Mohl bych to poslouchat celej den. Hudebně prozkoumáme hodně disca, new wave, elektro hip hopu, rocku až heavy metalu. Je tady co poslouchat. Téměř každé rádio s každým moderátorem je top. U mě vede VCPR, Emotion a The Wave 103.
I takto malá hra je však nařachaná easter eggama, které se vydám hledat. Aut je brutální množství. Některé modely bych si přál vidět i v jiných dílech. Jsou zde i lodě, nějaké to letadlo, helikoptéry různých variací a velikostí. Motorek hafo, nebo pár zajímavých prototypů.
Iks řezných zbraní - sekyrka, nůž, katana, pak tu je minigun, bazuka, automatické pušky, pistole, brokovnice...skutečně, tahle hra by vyšla obsahem, na dvě další :D

Shrnutí;
Bylo to jinak super. Bavil jsem se, nervoval, prožíval emocemi naplno. Myslim si, že Vice City by si zasloužilo ještě jednu zastávku v HD provedení. Ve VCS mě bavilo dělat bordel, auta maj super jízdní model, každé se chová jinakk, rádia jsou spolu s SA, nejlepší za celou sérii, a myslim si, že pro fanouška open world her - rozhodně must play záležitost.

No a hurá do Liberty City...

+11

Medal of Honor: Heroes 2

  • PSP 70
První díl Medal of Honor Heroes vypadal spíš jako takový experiment, jestli konzole PSP vůbec tenhle žánr unese. Přeci jenom tato mobilní konzole není moc vstřícná k ovládání FPS akcí.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.

Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.

Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.

Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.

To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.

Pro: střílení nácků do hlavy je zábava, i po pár misích, pocit záchrany a svobody po dohrání poslední mise

Proti: hodně pomalý pohyb, poslední mise je frustrující peklo

+11

Coded Arms

  • PSP 55
Code Arms je jedna z raných her pro PSP. Jako by ještě autoři pořádně nevěděli jak tento žánr pro danou platformu uchopit. Místo ucelené hry dostanete směs náhodně generovaných levelů, ve kterých se prakticky nezmění design ani celkové prostředí. Ovládání kurzoru je hodně přizpůsobené automatickému míření. Bez něho si ani neškrtnete. Jednoduše je moc citlivé na to, aby se dalo do někoho (něčeho) v pohodě trefit. Při snížení citlivosti na minimum se zase kamera otáčí hrozně pomalu. Alespoň malá asistence je nutná.

Prostředí jsou tři: Město, Továrna a Starobylé trosky. Díky fádnímu designu jsem ale brzy přestal vnímat rozdíly. Většinu času jsem koukal na herní mapku, abych věděl kam dál a zároveň všechno v úrovni vyzobal. Pointa hry není špatná. Jako antivir bojujete na síti proti virům v podobě různých nepřátel. Když vás zabijí, vymaže se vám mozek. Čím hlouběji postoupíte, tím těžší nepřátelé potkáváte. Také spoustu zbraní. Které celkem pěkně střílí a můžete je vylepšovat.

Bohužel je do každé jedné z nich dost málo nábojů a musíte je často měnit. Jakou tedy vylepšit? Nejlépe všechny. Zbraní je ale moc a vylepšení málo. Osobně jsem vsadil na brokovnici, kterou jsem použil hned jak jsem sebral zásobník. Stejně jsem ale byl, velkou část hry, nucen střílet nevylepšenýma zbraněmi. Nábojů je prostě málo. V tu chvíli ztrácejí upgrady smysl a jsou spíš kontraproduktivní. Nejlepší taktika asi bude, že čím zrovna střílím, to vylepšuji.

Hru zachraňují nároční bossové. Velcí a těžcí bossové. U druhého bosse jsem to dokonce už chtěl vzdát, protože se mi zdál neporazitelný. Nakonec jsem taktiku našel. Našel jsem si místečko, kde jsem stál a on mě ze záhadného důvodu nemohl rychle zranit. Odstřel byl mnohem jednodušší. Vím, není to nic moc, ale já měl opravdu velkou radost, že se mi ho povedlo zničit. Zvlášť když se v úrovních z bossy nedá uložit.

Hra neobsahuje autosave. Člověk musí hezky a pomalu ukládat ručně. Na začátku jsem kvůli tomuhle nezvyku přišel o hodinu postupu.

Pro: jste antivir, nároční bossové, dokáže zabavit

Proti: fádní prostředí související s náhodným generováním, systém vylepšení zbraní, zbytečně moc zbraní, pořád stejně divný design, málo nábojů

+11

God of War: Chains of Olympus

  • PSP 75
Pokud hledáte odpočinkovou hru na již starší PSP konzoli na cesty, God of War: Chains of Olympus je ideální volba. Jako i u ostatních dílů se jedná převážně o rubačku s nějakými těmi hádankami navíc. Tyto dvě hlavní herní náplně se střídají, takže když už máte pocit, že bylo dost rubání, jde se hledat cesta dále nebo přijde cutscéna.

Je však nutno podotknout, že rubací fáze jsou značně zábavnější než hledat řešení hádanek. Protože je hra brána jako odpočinková, je vcelku uspokojující zabíjet zástupy medúz, otroků a jiné havěti. Méně již je uspokojující přesouvat různé sloupy a štíty aby se otevřela chodba před vaším Kratosem.

V boji Kratos používá různá kombíčka, která se cestou naučíte ovládat, a používá také magii, která je velmi užitečná. Boj pak působí plynule a mechaniky vás nutí použít od všeho trochu. Ne vždy je efektivní stejný styl boje, hra vás tak trochu tlačí k tomu, abyste nepoužívali pouze jedno a to samé kombo dokola. Finišovací údery ve formě QTE jsou pak hezky zpracované. K tomu bych měl však jednu poznámku: Nevím, kdo ve vývoji vymyslel, že jedno z QTE bude pohyb pravou páčkou podél levé nebo pravé strany. Tenhle pohyb se mi nikdy nepovedl a dokonce způsobil, že jsem hru na delší dobu odložil než jsem zjistil, že nepřátelé nemusí být nutně pomocí tohoto způsobu zabity.

Pokud po skončení příběhu nebudete mít dost, jsou zde pro vás připraveny různé výzvy. Mně přišel příběh dostačující a po většinu času jsem se dobře bavil.

Pro: boj, odpočinek, různá komba

Proti: hluchá hádanková místa

+11

God of War: Ghost of Sparta

  • PS3 85
  • PSP 90
Tahle hra je super díky tomu, že God of War je nejlepší Hack n Slash série na světě a můžu mít God of War ve svý kapse. Dohrál jsem hru na God obtížnost takže nejtěžší. Nejhorší moment byly právě čarodějnice které se zasunou do země a pak vyskočí a rozsekají mě. Ale našel jsem strategii, porazil Thanose a dohrál hru. Ale hra je celkem krátká a moc zajímavá magie tam není.
+10