Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Grand Theft Auto: Chinatown Wars

  • PSP 75
Po nedávném pořízení PSP se moje pozornost upnula na hru z mé oblíbené série GTA, o které jsem toho slyšel nejméně. Věděl jsem pouze o její existenci a o její velké odlišnosti vůči jiným gétéáčkům, které vyšly na příruční konzole. Po dohrání mohu konstatovat, že Chinatown Wars je nejvíce atypickým přírůstkem do nejkontroverznější a nejúspěšnější série videoherního průmyslu.

Její zmiňovaná atypičnost tkví zejména v hratelnosti, která je arkádovější a některé herní prvky se v normálních dílech nemihnou ani náznakem.
Řeč je zejména o obchodu s drogami, jenž výdělek z nich bude činit velkou část vašich příjmů. Cestujete po Liberty City od dealera k dealerovi, kupujete a prodáváte drogy. Drog je tu šest druhů. Dostáváte typy na dealery, kteří prodávají své zboží pod cenou a typy na ty, kteří je za větší obnos vykupují. Cena drog je zároveň proměnná v závislosti na teritoriu, kde obchodujete. Různé gangy mají totiž preference, které drogy vykupují a které prodávají. Musíte také však počítat s tím, že vás během obchodu vyruší policie.

Policie se zbavíte tím, že kolik hvězdiček máte, tolik musíte při honičce zničit aut ochránců zákona. Zbavit se jich můžete i klasicky v autolakovnách. Bohužel vstup do nich máte zakázaný, pokud máte v patách policisty, což během pátrání máte neustále. Tudíž mi existence autolakoven přišla naprosto zbytečná a musel jsem se naučit, jak efektivně vybourávat policejní auta. Tento systém mi nevadil a svým způsobem mi přišel zajímavý. Bohužel není zrovna jednoduché docílit zničení policejního vozu, když sám řídíte pomalou šunku.
Také jsem si musel zvykat na řízení. Nemyslím to teď v souvislosti s kamerou, která vás po celou dobu hraní snímá z ptačí perspektivy. Tato ptačí perspektiva se mi právě líbila a s láskou jsem vzpomínal na GTA 2. Samotné řízení mě také bavilo, bohužel ulice Liberty City jsou ouzké a hustota dopravy by se dala krájet. Životnost aut se dá čítat na několik nárazů, tudíž jsem musel několikrát během cesty přes půlku města měnit dopravní prostředek.

Gunplay sám o sobě funguje v pohodě, ovšem pozlobí vás auto-aim, který poměrně často míří přesně tam, kam nechcete. Můžete si měnit cíle pomocí d-padu, ovšem je to nepraktické, když vás neustále od jisté smrti dělí zlomky sekund. Tento zlobící auto-aim mě stál několik nervů. Například jsem umřel, protože se Huang, hlavní hrdina hry, rozhodl místo do nepřítele střílet do kolemjdoucího. Jindy mě zatkli policisté, protože místo toho, aby Huang sestřelil policistu, který se do auta dobýval, tak začal nesmyslně střílet do zaparkovaných aut.
Zbraní je zde přiměřené množství a jejich nákup lze provádět skrze mobilní emitor, který má zde velkou funkci. Můžete si na něm nastavovat GPS navigaci, máte přístup k e-mailům, které vám odemykají další mise. Máte zde právě již zmiňované typy na dealery a na mapě znázorněna již zmiňovaná teritoria. Skrze telefon lze také ukládat hru. Ovšem u obsluhy telefonu mě rozlaďovala sice ne velká, přesto viditelná a otravná doba načítání jednotlivých okýnek.

Chinatown Wars také sází na "minihry", kdy například při vykrádání auta musíte pomocí příslušného škvrdlání joysticku odmontovat desku v autě a spojením drátu nastartovat auto. Bavilo mě si také na benzínce zaplatit benzín a pohybem stříkající tankovací pistole si naplňovat láhve, čímž jsem si dělal Molotovy koktejly. Lze také navštěvovat trafiky a kupovat si tam řadu losů, díky kterým si můžete vytřít životy, peníze, zbraně, či nový safehouse.

Mise samotné mě také bavily. Většina mají vesměs podobnou náplň, ovšem vždy se každá od sebe nějakým způsobem liší. Některé mise mě bavily hodně, některé zase méně. Avšak co je u GTA dlouholetou a nesmrtelnou tradicí, tak jsou „vysírací“ mise, jejíž jedinou úlohou je vás, co nejvíce vytočit. V souvislosti s Chinatown Wars se vždycky jednalo o escort mise, kdy moji naprosto vypatlaní parťáci vždy nabíhali do největších přestřelek a jejich health bar padal rychleji než prostřelený zepelín hraběte von Zeppelina. Naštěstí po úspěšném nezdolání mise jsem ji mohl ihned znovu spustit a při zbytečném přejíždění jízdu také přeskočit.

Vizuál by se dal přirovnat, alespoň co se týče atmosféry města a využití barevné palety, ke GTA IV. Není se čemu divit, když Chinatown Wars vyšla rok po čtvrtém dílu. Podobnost také pokračuje, co se týče rozložení města. Pokud jste čtvrtý díl hráli, tak jistě v Chinatown Wars rozeznáte některé pamětihodnosti Liberty City, včetně nadzemky. Ta zde funguje spíše jako vizuální smog, avšak jako dobrý vizuální smog.
Výtvarná stránky hry je povedená. Místo animovaných cutscén zde máte komiksová okénka, či chcete-li powerpointové prezentace, které svůj účel plní, alespoň co se dialogů týče. Bohužel vážnější momenty zde působí poněkud prkenně.
Musím však vyzdvihnout hudební složku hry, která sice nesází na známé písně, přesto dokázala za pomocí různých interpretů přijít s dobrými a převážně čistě instrumentálními rádii.

K příběhu se nevyjadřuji takto pozdě nadarmo. Chinatown Wars mě v tomto směru nijak moc neoslovilo.
V kostce – hlavním hrdinou hry je Huang Lee, rozmazlený majetný synáček nedávno zavražděného šéfa triády. Huang musí letět do Liberty City, aby zde předal nástupci tzv. Yu Jian, cenný rodinný meč. Ovšem co čert nechtěl Huang je přepaden a meč je mu odcizen. Tudíž vaším úkolem je meč nalézt a zjistit totožnost viníka, který za celým přepadením stál.
Vezmu-li například v potaz GTA San Andreas, které jsem poprvé v životě dohrál na začátku roku, tak příběhově se nejedná o žádné scenáristické veledílo. Ovšem bavily mě zajímavé postavy, dialogy a humor. Bohužel u Chinatown Wars jsem se dočkal průměrné zápletky, s průměrnějšími postavami a charakterově prázdným hlavním hrdinou. Huang Lee není ničím zajímavý, tedy pomineme-li, že ho všichni neustále a neúnavně označují za idiota. Opravdu v každém dialogu, je Huang nazván debilem, až mi z toho po velice krátké době bylo trapně. Alespoň humor mě místy pobavil.

GTA Chinatown Wars je zajímavý experiment, který ve výsledku vyšel jako nadprůměrná povedená hra. Bavil jsem se od začátku do konce a říkám si, že je škoda, že jsme se nedočkali dalšího podobně laděného kousku.

[HERNÍ VÝZVA 2020 - 7. "Neseď doma"]
+18

Crisis Core: Final Fantasy VII

  • PSP 85
Crisis Core je bezesporu největší a nejpovedenější součást kompilace doprovázející legendární Final Fantasy VII. Hra je, stejně jako originál, JRPG. Ovšem přináší velké množství odlišností. Největší a zároveň nejkontroverznější je soubojový systém. Ten je akční a probíhá v reálném čase, přesto je, především v pozdějších fázích, značně komplexní. Základ ničím nepřekvapí, útoky střídají úhyby a bloky, hlavní postava se musí pohybovat po omezeném bojišti. Taktiku do boje vnáší pro FFVII tradiční materie. Z jejich obrovského množství je možné používat jen šest najednou. Navíc je možné je levelovat a vylepšovat pomocí mechaniky Materia Fusion. Lze tedy vytvářet velké množství kombinací, které je vhodné měnit dle druhu protivníků v dané lokaci. Někteří jsou proti mnoha útokům naprosto imunní. K tomu je k dispozici vybavení, další až čtyři kousky. Opravdu silné vybavení a materie je náročné získat, ale jejich efekt je značný a vyplatí se investovat čas do jejich zlepšení. Doporučuji získat alespoň část vybavení Genji. Zvláštní je systém levelování postavy a používání limitů. Stále se točící sloty (jako na automatech) vyvolávaní limity a přidávají level postavě nebo materii náhodně. Nebyl tak problém poskočit o 4 levely za pár minut a pak naopak hodinu nic. Pro summony platí totéž, jejich animace je sice působivá, ale dlouhá a když je po páté za hodinu je to dost otrava.

Hra vyšla pouze pro přenosné PSP, čemuž je skvěle přizpůsobena. Hlavní příběhová linie má celkem dlouhé mise plné animací. Sleduje osudy Zacka, známého z předchozích FFIV projektů, sedl let před původní hrou. Délku odhaduji na maximálně 15 hodin a obtížnost také není zrovna vysoká. Největší porce obsahu je v rámci volitelných misí. Těch je 300 a většina z nich je na 5 - 20 minut. Ideální na cesty nebo kratší pauzy. Bohužel jsou mise dost nevyvážené. Z počátku se často objevuje nové prostředí a protivníci, ale postupně se jedna podobá druhé jako vejce vejci. Naštěstí se mise zpřístupňují i na přeskáčku, takže se dají rozumně střídat. Některé celky jsou propojeny fajn příběhem. Mise určitě doporučuji projít, jinak moc výbavy ani levelů nezískáte. Hru nejspíš zvládnete dohrát i s minimem vedlejších misí, ale byla by škoda minout ty skvělé. Zhruba 100 misí má dost vysokou obtížnost, takže zužitkujete veškeré prostředky. Závěrečný souboj s Minervou opravdu stojí za to a úspěšný pokus nakonec trval snad půl hodiny.

Příběh je super a už jen kvůli němu hra stojí za to. Potěší také významná role známých postav. Grafika je povedená a na možnosti PSP skvělá. Po dohrání je možnost pokračovat na vyšší obtížnost, ale to už mě neláká. Ve hře jsem strávil asi 70 hodin a mám dokončeno 95% misí. Ostatní se neodemkly, takže jsem zřejmě něco minul v hlavní dějové linii. Fanouškům Final Fantasy musím hru rozhodně doporučit. Nemám problém věřit, že jde o nejlepší hru na PSP.
+18

God of War: Ghost of Sparta

  • PSP 85
Série God of War mě baví každým dílem pořád stejně. Je to pořád stejná akční a epická jízda. Má dokonale přehledný a srozumitelný bojový systém a takový ten celkový drive, který hráče táhne pořád dopředu. Příběh je jednoduchý a geniálně akční. Kratos je díl od dílu čím dál krutější a já si stále užívám tu skvělou výpravu a každý nový souboj.

Hádanky ani pasti v Ghost of Sparta skoro nepotkáte. Hratelnost je esence toho nejlepšího, co série nabízí. Souboje obtížností pěkně gradují, aby hra na konci předvedla (opět) kulervoucí souboj s hlavním záporákem. Bossfighty jsou tady dva a oba jsou skvělé. Kratos se nikdy nevzdává. Vždycky najde nějaké východisko a myslí mu to fakt rychle. Quicktime eventy vám dají tentokrát více času, aby jste si užili choreografii scény. Je to dobře. Nabízí to zase o něco plynulejší hratelnost.

Grafika ždíme, už v té době dosluhující, PSP na maximum. Efekty ohně, počasí a bojů jsou tady zase o něco hezčí. Modely vypadají zase o něco detailněji a zároveň se to všechno krásně hýbe. Ani jedno zpomalení. Jen krystalická hratelnost. Hra ovšem není dokonalá. Využití vedlejší zbraní je hodně chatrné. Veteránům bych doporučil hrát na vyšší obtížnost. Přeci jenom je to pořád to samé. Stejné mechaniky, stejné ovládání, stejní nepřátelé a větší skill člověka, co to samé hraje už po čtvrté.

Pořád je to ale 7-8 hodin skvělé jízdy, která mě opět bavila od začátku do konce. Před trojkou si dám teď chvíli pauzu, než dostanu zase hlad na pořádný masakr bohů.

Výzva naruby

Pro: to nejlepší z dosavadních dílů, souboje z bossy, ničím nerušená zábava po celou hru, příběh jako zvon

Proti: nevyužité vedlejší zbraně, minimum nových nápadů

+17

Castlevania: Symphony of the Night

  • PSP 95
Pokud se trochu zajímáte o hry, o značce Castlevania jste určitě už aspoň slyšeli - je to jedna z těch profláklých konzolových sérií jako Zelda nebo Final Fantasy, které mají asi milion dílů, ale u nás je nikdo moc nehrál. Jestli se o hry zajímáte trochu víc, asi jste slyšeli i o Symphony of the Night, pravděpodobně v souvislosti s žánrem metroidvania. Co ale už možná nevíte, je to, že tahle dvacet (!) let stará hra je pořád král svého žánru, kterému se dodnes máloco vyrovná. Neztratila ani kapku svého kouzla, pořád působí tuze atmosféricky a hratelnost je pořád geniálně návyková jako v den, co SotN vyšla. Ale popořadě.

SotN vznikla v době prvního Playstationu a raného 3D, kdy se každý překotně snažil o vytvoření svého tři dé hitu, i navzdory tomu, že to skoro nikdo prostě neuměl. To se samozřejmě nevyhnulo ani plošinovkám a v tom lepším případě vzniklo něco jako tohle, v horším něco jako tohle. Ale Konami se rozhodli jinak - zkrátka zužitkovali výkon PS1 na vytvoření co nejnadupanější 2D hry. A to se jim povedlo na jedničku. Krásně detailní pixelart, skvělé animace (takhle úžasně plynulou animaci chůze jen tak v nějaké pixelartové hře nenajdete), neuvěřitelná rozmanitost prostředí a nepřátel... Rekord SotN v počtu druhů nepřátel v plošinovce překonal snad až letos Hollow Knight, takže jí vydržel skoro dvacet let. A nejenže ta hra fantasticky vypadá, ona i skvěle zní. Vynikající soundtrack kazí snad jen ten nešťastný anglický dabing, který je až legendárně špatný. Ale holt nic není bez chyb.

I když víme, že samotná grafika hru nedělá, v gameplayi SotN naštěstí ani trochu nezaostává. Koji Igarashi a jeho tým vyházeli skoro všechno, co bylo pro letitou sérii Castlevania typické - dali sbohem lineárním levelům, hrdinům z rodu Belmontů ohánějícím se bičem Vampire Killer a tak typickému poněkud "ztuhlému" ovládání, které nutilo k rozvážnému postupu. Inspiraci pro revitalizaci značky nakonec našli u Super Metroidu a přidali notnou dávku vlastní invence. Vznikl zámek Castlevania, který, jak už bylo řečeno, nabízí neuvěřitelnou variabilitu prostředí, je velmi přirozeně prodchnutý různými tajnými cestami a zkratkami, je nabitý obsahem a ani na moment vás nenechá nudit. Zásobuje vás novými předměty a levely, do cesty vám hází nové a nové nepřátele a bossy a čirá zvědavost, co bude následovat, vás účinně pohání dál a dál. Při hraní čas plyne tak rychle, že se ani nenadějete a máte tři hodiny v čudu.

Použitý RPG systém sice není bůhvíjak (čti vůbec) inventivní, ale dovoluje autorům hry nepřetržitě rozdávat vylepšení vaší postavy, takže ať se nadějete, kam se nadějete, najdete něco užitečného. Tu novou zbraň, tam lektvar zvyšující statistiky, tam bonus k maximálním životům... Plus samotné hraní je opravdu příjemné. Hlavní hrdina Alucard je na rozdíl od rodu Belmontů velmi obratný, ovládá se jedna báseň, tudíž jen čisté kosení nepřátel a skákaní po plošinkách je zábava samo o sobě.

A jak jsem už psal - z mé strany tohle vyprávění není nějaký nostalgický trip dvacet let zpátky, kdy byly hry lepší a tráva zelenější. SotN jsem poprvé hrál loni a i tak se stala bez diskuze jednou z nejlepších plošinovek, které jsem kdy hrál. Před pár měsíci bych i řekl, že se stala i tou úplně nejlepší plošinovkou, ale od března svádí o první místo neustálý boj s Hollow Knightem. Oproti němu má ale v rukávu jeden zásadní trumf - víc než důstojně ustála zub času. Uplynulo dvacet let, vyšly stovky, jestli ne tisíce plošinovek a tahle japonská hra má pořád co do sebe. A to je jedna z nejpochvalnějších věcí, co se o hře dá říct, ne?

A nakonec ještě jedna věc: Nemůžu se nezmínit o naprosto dokonalém zvratu, který se nachází na samotném konci hry. Pokud jste hru dohráli, určitě víte, o čem mluvím, pokud ne, tak (následuje OBŘÍ spoiler k 20 let staré hře, kterou si asi nikdy nezahrajete, ale klikejte na vlastní nebezpečí) mluvím o zjištění, že hra na vás ušila velkou boudu a 100% kompletací na loadovací obrazovce nekončí. Pokud jste při hraní trochu pozorní, všimnete si připravených náznaků a uděláte, co máte, po poražení posledního bosse jste teleportováni do zrcadlově převrácené Castlevanie s kompletně novou sadou nepřátel a bossů, takže teoreticky jste tak v polovině hry! To je prostě něco, co na první pohled zní jako totální nesmysl - něco jako zkazky o Mewovi schovaném pod náklaďákem v Cerulean City, o kravím levelu v prvním Diablu nebo o ukrytém Bigfootovi v San Andreas, ale tady něco takového fakt je. Samozřejmě, velmi brzo přijde mírné vystřízlivění, když si uvědomíte, že i když musíte znova projít celý zámek, už do konce hry nezískáte žádné nové schopnosti, všechny cesty jsou hned otevřené a zkrátka to ani zdaleka není celá polovina hry. Ale stejně je to neuvěřitelně cool secret, jaké do dnešních her v době ečívmentů, data miningu a návodů na Youtube, které vychází ještě před vydáním hry, nemají vývojáři motivaci dávat.

Proti: nižší obtížnost v druhé polovině hry

+16

Grand Theft Auto: Vice City Stories

  • PSP 90
Grand Theft Auto: Vice City je dodnes moje nejoblíbenější GTA a jedna z nej her vůbec, proto mě dlouhá léta mrzelo, že Grand Theft Auto: Vice City Stories vyšlo jen na nějaký konzole a ne taky na PC. V poslední době jsem zaregistroval, že se celkem hodně daří emulátorům a hraní konzolových klasik na PC už není nějak složitá záležitost. Jediné, co jsem nakonec musel překousnout bylo hraní na gamepadu, ale to se mi jistě do budoucna neztratí.

Hned na začátku hraní na mě padla nostalgie, po 15 letech od doby, kdy jsem poprvé hrál VC, jsem byl znovu v tomhle skvělém městě, jakoby se za tu dobu nic nezměnilo, ale opak je pravdou, jelikož se VCS odehrává v roce 1984, tedy asi 2 roky před svým předchůdcem, tak při projížďkách městem jsem zaregistroval pár staveb, které jsem neznal a pár prázdných míst, kde se teprve stavět bude. Nejmarkantnější to bylo u mého oblíbeného Sunshine Autos, na místě kterého byl obří billboard s tím, že se tento luxusní autosalon bude stavět a hned vedle takový umolousaný autobazar stejného jména :) Podobných zjištění jsem pak zažil ještě několik.

Začátek hry byl na opačném ostrově než minule, to bylo taky zvláštní, ale proč ne. Rádia zůstala skoro všechna stejná, ale jejich repertoár byl samozřejmě jiný, stále plný kvalitních osmdesátkových hitů (přesto je pro mě soundtrack ve Vice City pořád nejlepší). Hra sice vyšla o pár let později než její předchůdce, ale kvůli tomu, že byla na PSP, tak vypadala takřka stejně, občas i mírně hůř, ale to nebyl žádný problém.

Velmi mě potěšilo potkávání se starými známými, jako byl brácha Lance Vance, který byl ještě bláznivější než jsem si ho pamatoval, oproti tomu Phil Cassidy byl na můj vkus až moc klidný, přeskočilo mu asi až po roce 1984 :) Potěšil mě i milostný vztah, který se do té doby v GTA moc neobjevoval. Jako nabrnknout si vdanou ženu s dítětem a pak jí zabít manžela a nakonec o ní přijít je na poměry GTA netradiční a nečekaně zajímavej koncept.

Co mě nepotěšilo byl fakt, že celá hra se točí prakticky jen kolem kokainu, pryč je různá šmelina, podvody a další radovánky. Protože jsou skoro všechny postavy na kokainu závislé, tak jsou taky řádně bláznivé až vyšinuté. Jen ten slavný zpěvák Phil Collins je normální a jeho účast mě moc potěšila, ač nejsem jeho fanoušek.

Nakonec bylo ovládání na gamepadu celkem v klidu, toho jsem se trochu bál. Příběh byl oproti plnohodnotným GTA trochu slabší, ale to mi plně vynahradila nostalgie. Trochu doufám, že další GTA titul bude zase z Vice City, až opadne zájem o GTA V a RDR 2, tak snad bude na řadě :)

Pro: Vice City, soundtrack, staří známí, pár neotřelých nápadů

Proti: není na PC, slabší příběh, samej kokain

+16

Syphon Filter: Dark Mirror

  • PSP 75
Svého času jsem první dva Syphon Filtry dost pařil na Playstationu. Je to pro mě taková srdcovka. I když jsem z nějakého důvodu dohrál jenom dvojku. O trojce a dalších dílech jsem donedávna neměl ani ponětí. Po zakoupení PSP to byla jedna z prvních věcí, co mě napadla. Mohl bych zkusit nějaký z těch novějších Syphon Filtrů. Jak to na mě dneska bude fungovat? Bude to stejné nebo jiné? Bude to tak epické jako tenkrát?

Bohužel není, ale není to vůbec špatné. Ačkoliv se hra tak tváří, stealth po vás, kromě jedné vyjímky, nevyžaduje. Mnohem jednodušší a efektivnější je vzít bouchačku a všechny je jednoduše postřílet. To je velká škoda. Naštěstí je střílení odpočinkové a zábavné. Hra se vás nesnaží srážet brutální obtížností a místo toho rozjede klasický konspirační příběh o zlých teroristech a jejich superzbraních. Příběhové klišé z toho stříká proudem, ale komu by to vadilo u střílečky.

Ovládání je v rámci možností dobře navržené (Proč sakra nemá PSP druhý trigger nalevo!?). Jediné, co trochu dělá neplechu je systém krytí. Když se s postavičkou přiblížíte ke zdi, automaticky se k ní otočí zády. A to i v době, kdy to nechcete. Když totiž nepřátelé běží k vám, je docela zdlouhavé a nemotorné se zpátky dostat do klasického postavení. Tohle bych chtěl mít víc pod kontrolou. Chápu, že PSP má omezený počet tlačítek a tohle je takový kompromis. Někdy to ale bylo k vzteku.

Zvuky stojí za starou belu. Prakticky jediné co slyšíte je střelba a nějaký ten dabing. Je to jedna z těch her, u kterých mi vůbec nevadilo hrát v MHD bez zvuku. Grafika je na tom o mnoho lépe. Mise jsou pěkně designově navržené. Nemusíte bloudit a vždy víte co dělat. To se počítá. Na animace se pěkně kouká. Škoda, že je sráží šíleně rychlý, až skoro epileptický střih. Pokud si odmyslím, jak je to hezké, tak vlastně ani není moc na co koukat.

Dark Mirror jako střílečka funguje dobře. Bavil jsem se u ní. Vypadá to, že na stealth ani hra nebyla moc navržena. Nepřátelé si vás hned všimnou a plížení je celkově dost nemotorné. Možná, že za to hra dává nějaké odměny. Stealth ale tady zábavu rozhodně nezvedá. Škoda, že to také nebylo trochu delší a, že příběh je tak nudný. Možná vidím první dva díly nostalgickýma brýlema. Možná je tohle lepší. Vzpomínky na Dark Mirror asi nebudu mít moc velké. Třeba další díl bude epičtější.

Pro: zábavná a dobře hratelná střílečka, pěkné animace, pěkný design misí

Proti: nevychytaný systém krytí, minimální důraz na stealth, celkem krátké, nevýrazné zvuky, nudný klišé příběh

+16

Medal of Honor: Heroes

  • PSP 65
Není to tak dávno, co jsem se pohoršoval nad zoufale zastaralým ovládáním v Medal of Honor. Hra sice měla zajímavé mise, ale to ovládání. V Medal of Honor: Heroes je to přesně naopak. Nikdy bych nevěřil, že se na PSP dají takhle dobře ovládat FPSka. Život je samé překvapení. Škoda, že na PSP nevyšlo víc FPS, které třeba byly primárně určené na velké konzole.

Bohužel to ostatní už tak slavné není. Alespoň teda v singlu. Hra vás v každé úrovni hodí do arény, kde se neustále respawnují nepřátelé, a zadá vám nějaký úkol. Sebrat nějaké dokumenty, vyhodit něco nebo zabít důstojníky a zdrhnout. Obsadit v časovém limitu záchytné body a držet je, dokud vám nenaskáčou body. Obsadit v časovém limitu záchytné body, které stačí jen obsadit, ale obsazení je těžší. Vystřílet v časovém limitu určitý počet protivníků. To je všechno. Tyhle úkoly se dokola opakují v 15 misích v různých prostředích. Mise vám ještě zpestřují nepovinné úkoly a můžete je hrát tak často, dokud za jejich rychlý a čistý průběh nedostanente zlatou medaili.

Ne, že by střílení, díky skvělému ovládání, nebylo zábavné. Když se mi ale pořád za zádami zjevují protivníci, je to někdy úmorné. Někdy jich na vás najednou naběhne tak moc, že to s jedním zásobníkem nedáte a co pak. Možná se skrčit nebo pomalým pohybem zkusit utéct. Spolubojovníci v boji zase tolik nepomohou. Spíš pořád lezou do výhledu. Ještě, že tady není friendly fire. Asi bych měl hodně záporných bodů.

Celá kampaň působí jako rozehřívací trenažer před multiplayerem, který už dneska stejně nefunguje. Je to zábavné. Je to žalostně krátké. Vzhledem k počtu úkolů ve hře to ale stačí. Alespoň grafika mohla být lepší. PSPéčko umí víc. Všeho mohlo být tak nějak víc.

Pro: skvělé ovládání, zábavné střílení

Proti: opakující se úkoly v misích, neustálý respawn, málo misí, jeden druh nepřítele

+15

Scarface: Money. Power. Respect.

  • PSP 50
V herních končinách roku 2006 vycházely takové pecky s dnes již legendárním statusem jako Hitman Blood Money, Company of Heroes, Bully, TES IV: Oblivion, Zoufalé manželky, Gears of War nebo Okami. Zároveň se rozmohl nešvar – hry podle starých kultovních trháků. Můžete mi oponovat, že předešlý rok vydalo Rockstar úspěšnou hru The Warriors podle filmu Waltera Hilla z konce 70. let, či že EA herně zadaptovala bondovku se Seanem Connerym From Russia with Love a dám vám za pravdu. Ovšem toho roku 2006 se toho nadělilo podstatně více – The Godfather, Reservoir Dogs nebo nejlepší hra na PS2 Beverly Hills Cop. Současně s těmito filmy tu je ještě jeden, který se tentýž rok dočkal dokonce dvou her! Řeč není o ničem jiném než o legendárním filmu Briana De Palmy Scarface. Onu první hru zná většina lidí jako klon GTA, která vyšla na počítač a konzole. O té druhé tahové strategii s podtitulem Money. Power. Respect. vydané pouze na PSP jako by se slehla zem. Našel jsem pouze pár gameplay videí a to je všechno.

Příběh hry je takřka nulový a skládá se pouze ze scén z filmu, které jsou složeny v pořadí, aby dávaly alespoň relativní smysl v závislosti na misích, které budete hrotit. Mise samotné jsou taky takové bez nápadu a všechny se stáčí k tomu, abyste něco obsadili, či vydělali x miliónů. Zároveň se celá hra, složená z 10 příběhových scénářů, odehrává na jedné stejné mapě, takže vlastně ani mise samotné nedávají moc smysl. Jednou musíte obsadit půlku města, přičemž zničíte konkurenční kartel, ale v následující misi máte za úkol ten kartel, který jste už zničili, zničit. No a na konci si můžete užít špatně střiženou pětisekundovou ukázku a titulky.

Hra je tahová strategie, kdy se jedno kolo dělí na tři fáze – budování, dealování a boj.
Při budování můžete stavět varny, které produkují fet nebo skladiště, kde si budete neprodané zboží odkládat. Zároveň můžete uzavřít spojenectví s konkurenčním kartelem nebo najímat vojáky, či dealery. Ovšem u těch spojenectví vzpomínejte na slova, která nepadla v remaku mafie „přátelství je srajda“. Nikdy totiž nemáte jistotu, že vás vaši „kamarádi“ nezradí a co si budeme, také jsem občas lišácky porušil nějakou domluvu.

Vedle kupování baráků a najímání pomocné síly si můžete kupovat tzv. výhody, které se dělí na tři kategorie:
> Bojové, které využijete zejména ve třetí fázi kola. Jedná se o bojové výhody, kdy například můžete dát svým pěšákům neprůstřelné vesty, či si můžete povolat snipera nebo lze podplatit nepřátelské pěšáky, aby se k vám přidali. Jen poznamenám, že když nebudete mít žádnou bojovou výhodu, tak vám pomáhej pánbůh.
> Drogové využijete zejména v dealovací části a většinou jde o to, že můžete zvýšit cenu nějaké drogy v určitém distriktu nebo dostanete varnu, či sklad zdarma.
> Zákonné můžete využít ve všech fázích. Například můžete uvalit embargo na určitou drogu, donutit konkurenční rodinu, aby na vás během třetí části nezaútočila, či vymáhat po sousedních kartelech daň.

Během dealování logicky dealujete drogy, kdy rozesíláte dealery s vaším zbožím po čtvrtích, které máte pod palcem. Můžete se však stát, že vás načape policie, čímž přijdete o všechny vaše drogy a budete muset v následujícím kole vykoupit i vaše dealery. No a na závěr během boje můžete buď útočit na jiné čtvrti nebo se bránit, čímž lze přemisťovat vaše vojáky.

Boje fungují tak, že můžete před vstupem do akce využít nějakou bojovou výhodu, čímž můžete zpočátku oslabit soupeře. Například jim můžete dát bombu do auta, či naspeedovat své pěšáky, aby dávali větší damage.
Samotný boj probíhají tak, že nějaký neurčitý časový úsek probíhá graficky moc nelíbezná přestřelka, po které nastává pauza a vy můžete využít bojovou výhodu, či si za příplatek s velkou přirážkou zaplatit posily. Náhody se dějí a tak se může stát, že se v jednom distriktu sejde více kartelů. Zde ale nějaké dohody nehrají sebemenší roli a prostě ten, čí vojáci zůstanou stát, dostane území.

Obtížnost, která je pro celou hru fixní, nebyla vůbec těžká. Jistě v pozdějších misích jste uvaleni do horších podmínek, ale jenom dvě mise jsem musel párkrát opakovat, jelikož se mi stal nějaký větší nešvar. Ovšem jak říkám, nejedná se o obtížnou hru a vždycky jsem končil s nesmyslným náskokem před ostatními kartely. Je tu ale jedna taktika, která se mi vždycky osvědčila a která může až nechutně zlehčit hru.
Když bylo na mapě více kartelů, tak jsem s někým uzavřel spojenectví a poté jsem za pomocí výhod znemožnil rodině druhé, aby na mě zaútočila. Když to potom bylo 1v1, tak jsem tuhle strategii spamoval každé kolo a měl jsem vyhráno. Tady ale také záleží na vašem štěstí, abyste tu konkrétní výhodu dostali.

Celou hru bych ohodnotil jako banální, přičemž ale neskrývám, že bych se zpočátku nebavil. Bavilo mě sledovat, jak se mi z prodávání drog mastí kapsy, jak drtím své nepřátelé a pomalu rozšiřuji své působení. Bohužel se ale po chvíli dostavil stereotyp. Svoji nemalou práci na tom má nedostatečně rozmanitá variace misí a fakt, že se všech 10 scénářů odehrává na jedná a té samé mapě s tím stejným rozložením území.
Udělám možná nesmyslné přirovnání, ale Age of Mythology, má v podstatě také stereotypní hratelnost. Vždyť furt do kola jenom těžíte suroviny, stavíte baráky a jednotky. Ale je to návykové a hodně tomu napomáhá rozmanitost jednotlivých národů a samotných scénářů. Samozřejmě AoM a Scarface Money. Power. Respect. nejsou ani zdaleka srovnatelné hry, ale myslím si, že Scarface by nemusela být tak průměrnou hrou. S trochou péče a lásky by se mohlo jednat o fajnovou strategii. Chápu ale, že se nepočítalo s tím, že by tahle hra měla mít nějaké větší ambice.
Pokud vás ale zajímají gangsterské strategie, tak tahle hra určitě stojí alespoň za vyzkoušení. Pokud se vám nechce sjíždět bazary, či ebay, tak na emulátor to (snad) lehko seženete.

[HERNÍ VÝZVA 2020 - 6. "Ještě jeden tah..."]
+15

Killzone: Liberation

  • PSP 70
Killzone mělo vždycky výbornou atmosféru. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s izometrickým pohledem. Nakonec to není špatné. Jen jsem musel překonat počáteční šok. Ovládání na první dobrou není moc příjemné. Rozložení tlačítek je dobré, ale míření mi dělalo dlouho dobu problém. Když potřebujete zamířit statický objekt, musíte do podřepu. Díky téhle nešťastné věci jsem dlouho nemohl zabít bosse na konci třetí epizody. Úkroky jsou k ničemu a kotoul je tak zoufale pomalý, že častěji přivodí špíš smrt a vztek. Je to celkově takové neohrabané.

Mohlo by se zdát, že v ruku v ruce s nemožností nastavit obtížnost to bude vopruz. Mě se to ale líbí. Mám rád hry, kde nejde nastavit obtížnost. Hra vás tím nutí překonávat výzvu a nenahrává spekulantům, kteří machrují nad tím, že dohráli těžkou hru na nejlehčí obtížnost. I když jsem musel některé pasáže opakovat desetkrát (u bosse na konci třetí epizody bylo mnohem více smrtí), nikdy to nebylo tak, že by mě hra znechutila zkusit to znovu. Spíš mě to nutilo k zamyšlení přehodnotit taktiku nebo se ještě víc naučit ovládání. K tomu výborně poslouží challenge mód.

Challenge mód vás nutí naučit se dokonale ovládání pomocí úkolů na čas. Vyhrát ho na zlatou medaili není jen tak. Navíc motivuje, protože při dosažení určitého počtu bodů vám dá nějaké to vylepšení, které se dost hodí do kampaně. V kampani je potřeba prohledávat úrovně a sbírat kufříky. Díky nim se zpřístupňují a hlavně vylepšují zbraně, bez nichž byste v pozdějších fázích hry těžko uspěli. Nutilo mě to vracet se už do hotových úrovní a pořádně je vyzobat. Z vylepšenýma zbraněma ale už nejsou tak těžké.

Kdyby hra měla ještě o jednu epizodu navíc, vůbec bych se nezlobil. Když už jsem se do toho začal konečně dostávat a hra mě naplno pohltila, hned byl konec. Strávil jsem dobré tři týdny nad challengema a bossem z třetí epizody, aby to nakonec po čtvrté epizodě skončilo. Navíc celkem jednoduchou poslední misí. Po dohrání jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu nad hrou, kterou jsem po třech měsících dohrál a která si mě nakonec získala. Po konci jsem ale už neměl chuť pokračovat v dalších challenge. Některé byli přeci jenom dost frustrující.

Taktický prvek v podobě parťáka byl fajn, ale bylo to tam jen okrajově. Ve dvou v kooperaci by to bylo asi lepší. PSP ale v tomhle ohledu není moc pohodlná konzole.

Pro: nemožnost nastavit obtížnost, vylepšování zbraní a výbavy, občasný parťák byl fajn

Proti: nepohodlné ovládání, některé dost frustrující pasáže nebo challenge, moc krátké, trochu nudné zakončení, paťák pomůže jen občas

+15

God of War: Chains of Olympus

  • PSP 85
Moje první hra na PSP. God of War je ideální první hra na "novou" konzoli. Úplně stejně jako tomu je u Playstationa. Nemusíte zdlouhavě zaměřovat analogovýma páčka. Stačí jen rychlý pohyb do osmi směrů a snadno pochopitelný soubojový systém. Ovládací tlačítka jsou využity všechny. Absence L2 a R2 je vyřešená kombinacemi tlačítek. Všechno je ale tak skvěle navržené, že se to nenásilně naučí úplně každý.

God of War i na PSPéčku vypadá skvěle. A co je hlavní, hýbe se naprosto plynuje. Co se týče grafické a technické kvality, nečekejte, že by to bylo horší než například první dva díly v HD verzi na PS3. Styl grafiky, hudba, dabing, zvuky a celkově atmosféra se drží pořád na stejné úrovni. Jen zde nečekejte moc balancování nad propastí, hádanek z brutálním časovým limitem nebo těžkých soubojů z bossy.

Autoři evidentně počítali s tím, že majitelé PSPéčka nikdy žádný jiný díl nehráli. Hru osekali o těžší a diskutabilní prvky z minulých dílů a posunuli hru do ještě většího mainstreamu. Tak, aby hráče opravdu nic nerušilo při cestě k dohrání. Hra je kratší a i quicktime eventy jsou jednodušší. A proč ne? Má to být přece hlavně zábava. Svižná akce u které byste neměli zakysnout na nějakém složitějším místě. Pro hardcoráře je tady pořád ještě nejtěžší obtížnost.

Předchozí díly jsem hrál a původně jsem hře chtěl dát o něco menší hodnocení. Když jsem si ale vzpoměl, že jsem to dohrál jedním dechem a celou dobu hraní mě to bavilo. Tohle je esence těch nejzábavnějších prvků z prvních dvou dílů. Jednohubka, která se ale skvěle hraje a rozhodně stojí za to.

Jen ty trofeje mi trochu chyběli. Bunosové arény ve stylu, zabij padesát nepřátel jen ohněm atd., mě moc nechytly. Může to být ale solidní prodloužení hratelnosti.

Heuréka!

Pro: starý dobrý God of War, skvělý design, super zpracování, super atmosféra, perfektní soubojový systém, dynamická hratelnost

Proti: krátké, pro veterány předchozích dílů múže býti hodně osekané a lehké

+14

Tactics Ogre: Let Us Cling Together

  • PSP 90
… Come tonight / Come to the ogre sight / Come to the ogre-battle-fight...

Yasumi Matsuno je rozhodne fanúšikom skupiny Queen (rovnako ako ja) a už jeho prvý počin, ktorý som mal možnosť hrať, Ogre Battle - bol zaujímavým pokusom o kombináciu RPG a veľkej stratégie. Množstvo jednotiek, tarotové karty, armády presúvajúce sa po mape sveta. Keď som k tejto hre prvý raz prišiel, bolo to niečo nové. Niečo trochu iné, než som poznal do tej doby. Ako veľké množstvo ostatných konzolových hier, pokračovania a odbočky tejto série nakoniec išli mimo mňa. Postupne som sa však k niektorým z nich dostal.

...Let us cling together as the years go by / Oh my love, my love / In the quiet of the night / Let our candle always burn / Let us never lose the lessons we have learned…

Tactics Ogre: Let Us Cling Together je veľmi rozsiahla a bohatá hra. Hľadáte niečo, kde sa príbeh vašej hry bude vetviť? Kde bude do značnej miery záležať na vašich rozhodnutiach? A pritom budete viesť armádu a dobývať jeden kus mapy za druhým? Tactics Ogre je ten správny výber. Nehľadiac na to, že si svojich zverencov (tých nepríbehových) môžete aj pomenovať. Ani, neviete, aké je to dôležité! ;-)

Najlepšie na tom je, že celé to vetvenie vám hra jasne ukáže. Vidíte, kde ste spravili dôležité rozhodnutie, a ktorým smerom vás toto rozhodnutie vedie. Napriek tomu, že chronologicky je LUCT (myslím) nejakým siedmym dielom ogre tactics ságy, nepotrebujete vedieť čo sa odohralo dávno predtým. Nijak vám neznalosť predchádzajúcich udalostí neskazí fakt a radosť z herného zážitku. Je dosť možné, že ak viete o sérii prvé - posledné, užijete si hru ešte viac. Ale chýbať vám tieto znalosti rozhodne nebudú.

...Here comes the Black Queen, poking in the pile / Fie-Fo the Black Queen, marching single file / Take this, take that, bring them down to size…


Nikdy som to nepočítal, ale hra má celkom slušný počet jednotiek. Ľudské jednotky je možné neskôr špecializovať na rôzne elitné povolania, ako sa im zlepšujú štatistiky. A mnohé z povolaní sú obmedzované presvedčením. Hráč tak hľadá správnu kombináciu vlastností, schopností postáv a jednotlivé súboje sa stávajú zaujímavým logicko-strategickým problémom. Pripravte sa však na to, že je to hra na dlhé...dlhé hodiny. Sám mám v nej cez nejakých 60 hodín a myslím, že nie som ešte ani v jej polovici :-)

A pokaiľ viem, vyzerá to tak, že PSP verzia je tá finálna - definitívna “must play” verzia. Ak teda, medzitým táto verzia nevyšla na nejakú inú platformu. :-)

Pro: množstvo jednotiek, množstvo možností, rôzne cesty, ktorými sa môže uberať príbeh, výborná taktická časť

+13

Medal of Honor

  • PSP 60
Medal of Honor vyšel na Playstation v době kdy analogové ovladače ještě nebyli taková samozřejmost a ovládání je přizpůsobené starým pořádkům. Střílet v pohybu můžete, ale pouze bez míření. Pokud potřebujete zamířit, musíte se zastavit. Je to nepohodlné ale dá se na to zvyknout. A díky tomu lze hra hrát obstojně i na PSP. Kde máte k dispozici jen jeden analog pod šipkama.

Ze začátku to byla docela zábava. Přestože hra vypadá opravdu hnusně, střílení bylo zábavné. Procházíte v nekomplikovaných úrovních a na určitých místech na vás bafají náckové. Design je tak lineární, až to skoro vypadá jak kolejnicová střílečka. Když nepočítám pár odboček pro náboje nebo splnění úkolu. Na úkoly je potřeba dát si pozor. Jednou se mi stalo, že jsem neměl všechno hotové, došel jsem do cíle a game over. Není to ale nic hrozného.

Postupem hrou se bohužel vůbec nemění prostředí. Stále jste v jakési divné tmě a jdete dopředu. Bohužel jsem také pocítil nemožnost uložení hry během mise. Přestože jsou úrovně krátké, ke konci jsou dost frustrující. Vrcholem toho byla před před poslední mise a poslední mise. V první jmenované mají snad všichni bazooku. Rakety (nebo co střílela bazooka) létají ze tmy a jedna rána konec. Chápů, že dohled je limitace hardwaru, ale tohle bylo nefér. V druhé jmenované zase začali být náckové na speedu a v úzkých chodbách se na ně hodně špatně mířilo. Zjevování nepřátel za zádý také není nic příjemného.

Vzpoměl jsem si na Project IGI. S tím rozdílem, že tady mě fakt nebavilo podvacáté opakovat misi. Chápu, že hra je produkt své doby. Playstation toho víc neuměl, úkoly se snaží být různorodé a na zdech jsou díry po kulkách. Mě nostalgie minula. Vidím jen raketu před ksichtem a už ve své době fakt hodně zastaralou hru. V porovnání s konkurencí napříč platformami. Na tohle je potřeba být nostalgik.

Možná tomu dám ještě pět procent navíc. Přeci jenom mi to nedalo a seděl jsem u toho, dokud nebyl konec.

Pro: zpočátku zábavné, snaha o zpestřování hratelnosti

Proti: těžkopádné, hnusné a ke konci frustrující

+13

Grand Theft Auto: Vice City Stories

  • PSP 90
Původní komentář jsem naprosto odflákl.
Nakonec jsem se rozhodl hru dohrát a vůbec toho nelituju: VCS je po San Andreas, oficiálně moje druhé Grand Theft Auto, které jsem pokořil na 100%, aniž bych použil nějaký cheat:
Po necelých 33 hodinách, 82 dva dnů projetých, 2615 mrtvol, 298 zničených aut, 17452 vystřílených nábojů, 952 mil, musim přiznat, že to mnohdy pokoušelo moje nervy. Trošku lituju, že statistiky u SA si nepamatuju a zničil jsem svoje uložení módama...

Grand Theft Auto: Vice City Stories je výborný díl. Není nejlepší, ale na kapesní hru, je nařachaná neuvěřitelně robustním obsahem. Faktem zůstává, že jsem hru hrál "v realném čase" - na PSP emulatoru. Má určité, užitečné funkce - quick save v jakejkoliv moment/fast travel, kdy zmáčknete tlačítko a pokud vás trápí zbytečně dlouhé cesty k misím, můžete si cestu urychlit.
V mém případě to bylo potřeba, protože tuhle mapu znám podrobně, VCS jsem hrál roky a rádia mám naposlouchaný do mrtě. Skutečností tedy zůstává, že herní doba byla určitě kolem čtyřiceti hodin - tolik opakovaček, flashbacků kvůli vlastním chybám a mnohdy WTF designu. Taky se musim přiznat, že jsem spíš jednal trošku unáhleně a nespočet easter eggů začnu teprvě objevovat.

Pro začátek;
Hráč hraje za Vicka Vanceho. Je to voják a prostě "snaží se být dobrý hrdina, ve hře o špatným chlápkovi" - místy mi celé to putování až k finále, připomínalo San Andreas. Jste prostě děvka. Vick přijde do cut scény nasraně, co zase jeho brácha Lance provedl, mávne rukama a nasraně odchází, odsrat to, co jeho kumpáni stihnou zdecimovat. Ke konci už těch záporáků a stran, které jsem střídal, bylo tolik, že ani už kurva nevim kdo je Diego Mendéz... Martinez jako záporák je nudnej, akorát vám vyhrožuje skrz "messenger", a objeví se v pár cut scénách. Ale na dění ve hře, měl minimální vliv.
Totiž, tady jde o opětovnou nadvládu nad Vice City. Budujete si svoje impérium, máte vlastní základny, gang a bojujete proti jiným gangům. Hlavní zápletka, klasicky o pomstě, se začne projevovat spíš ke konci. Ani mě tolik nebavilo plnit mise pro růst svojí reputace a respektu svého gangu - protože Vick nechce mít nic společného s drogama, fetkama, prostitutkama, válkama atd...ale neustále se těma sračkama bortí.
Ani mi nevadí, že hraju za týpka co se snaží bejt vážnej - mě naopak mrzí, že za sebou nechává miliardy mrtvol, roztrhané město a neustále se tahá s odpadem společnosti. Nejhorší je, že chybí zde nějaké důsledky, karma či něco takového. U CJ-e jsem prožíval každou cut scénu a jeho charakter se netajil tim nejhorším, měl však určitou morálku. Vickovi až ke konci dojde, o co všechno přišel.

Design misí, vedlejší, collectibles;
Mise jsou fajn. Opravdu cením obří paletu vehiclů pro všechny možné účely a že tvůrci fakt ždímou jejich potenciál na maximum. A občas se i v hlavní linii objeví mise, která se stala pro mě ikonickou, je originální, barevná a prostě byla radost takovou hrát. Například "Brawn of the Dead", kdy Vick "zabijí" zombie/kaskadéry pro nějakej film v obchoďáku. či jedna z posledních "Domo Arigato Domestoboto", tady hrajete za Domestobota, co má v prackách zapalovač, štětku, robertek a hackujete trezor. Nasmál jsem se! - horší je to s klasickou akcí - všechno kolem samoúčelně exploduje, nekonečnej respawn enemáků, naprosto katastrofální AI kdy máte chuť ten ovladač rozmrdat na kusy - ano "Light My Pyre", kdy Lance má po autě, nasedne na motorku beze zbraně, pronásleduje tři Sentinely, nechává do sebe střílet - né že by počkal abych naskočil k němu a kosil týpky, navíc Vick je pak bez vehiclu a kámo, poser se.
Podle mě vrchol přichází při misi "In The Air Tonight", cameo Philla Collinse, co tenhle song tam i zpívá. Brečel jsem. Pro mě ikonická písnička, legenda. Koncík je bohužel přerušovanej hloupejma bitkama, kdy zabraňujete týpkům, aby Collinse oddělali.

Ale až na pár momentů mi mise přišli celkem snadné. Měl jsem akorát problém s emulatorem, kdy mi crashl a já musel opakovat. Vedlejší mise jsou na tom lépe. Bavil mě "mini-golf", perfektní a logický ovládání, škoda že je to příliš krátké. "Skywolf", poslední vedlejší, kdy s Hunterem letíte skrz checpointy a kosíte vehicly - obtížné, ale napínavé. "Crash", kdy s autobusem kosíte vše co máte v cestě (takové Burnout po GTA), navíc kolizní model je sexy a ty lítající auta kolem, tomu dodali šmrnc.
"Mashin' Up The Mall" s BMX uprostřed obchoďáku sbírat checpointy, časovky s BMX, kroskou a čtyřkolkou, nebo podle mě nápadité lítání s vrtulníkem a turistama, co si prohlíží a fotí okolí. A beach patrol mě ještě bavil. Playground Missions s motorkou, kdy sbíráte určitý body - škoda, že těch misí nebylo víc.
Collectibles v podobě balonku, které musíte střílet, byl taky solidní porod, ale lepší než sprejování tagů a sbírání mušlí. Jsem i rád za to, že "Unique Stunts" patří do 100% kompletace, jinak bych nenarazil na x vtipných momentů - hlavně s billboardem Full Moon, kterej paroduje při skoku E. T. aliena.
Jsem rád za rampage mise, což mi v San Andreas chybí. Akorát mě dost iritovaly assety - policejní, se sanitkou, helikoptérou atd...15 levelů? C'mon man. Ale ve většině případů, jsem si užil hodně srandy.

Mapa, město, rádia, transportéry, zbraně atd..;
Vice City je graficky hezký. Má pěkný barvy, západy slunce, občas zaprší. Město je však prázdné, NPC maj málo dialogů a ani ty policajti při třech hvězdičkách, se moc neobjevují. Interiérů je hodně, bohužel do většiny z nich, se podíváme během misí, jen jednou. Na zkoumání, zde máme pár malejch obchodů a ty základny. Chybí mi zde přístup do Tommyho villy, Pol Position klubu či Malibu. Ani policejní interiéry zde nejsou.
Rádia jsou však naprosto špičková. VCPR má nejlepší shows - New Word Order, Bait And Switch, Pressing Issues...škoda, že tyhle shows v real life neexistují. Mohl bych to poslouchat celej den. Hudebně prozkoumáme hodně disca, new wave, elektro hip hopu, rocku až heavy metalu. Je tady co poslouchat. Téměř každé rádio s každým moderátorem je top. U mě vede VCPR, Emotion a The Wave 103.
I takto malá hra je však nařachaná easter eggama, které se vydám hledat. Aut je brutální množství. Některé modely bych si přál vidět i v jiných dílech. Jsou zde i lodě, nějaké to letadlo, helikoptéry různých variací a velikostí. Motorek hafo, nebo pár zajímavých prototypů.
Iks řezných zbraní - sekyrka, nůž, katana, pak tu je minigun, bazuka, automatické pušky, pistole, brokovnice...skutečně, tahle hra by vyšla obsahem, na dvě další :D

Shrnutí;
Bylo to jinak super. Bavil jsem se, nervoval, prožíval emocemi naplno. Myslim si, že Vice City by si zasloužilo ještě jednu zastávku v HD provedení. Ve VCS mě bavilo dělat bordel, auta maj super jízdní model, každé se chová jinakk, rádia jsou spolu s SA, nejlepší za celou sérii, a myslim si, že pro fanouška open world her - rozhodně must play záležitost.

No a hurá do Liberty City...

+10

Split/Second: Velocity

  • PC 80
  • PS3 80
  • PSP 75
  • XOne 85
Naprosto nedoceněná žánrová pecka z produkční stáje Disney Interactive Studios (WTF), která možná nemá úplně nejhladší vizuál, nejrychlejší menu nebo nejférovější soupeře, ale to koření v podobě absurdně velkolepých destrukcí stojí za každou jízdu. Málokde jsem pocítil takové uspokojení, jako když ve Split/Second hajzlíkovi, co mi ujíždí, hodím na hlavu celou přehradu. Nápad zlatý, hratelnost arkádová, ale jak si člověk zvykne na to, že skluz je plus a cokoli dalšího jen zdržuje, bude se skvěle bavit. Jen ty mezihry nejsou vždycky úplně top a ostré úhly v ulicích víc štvou než motivují. Ale zbytek hotová radost pro partičku kamarádů, kteří si chtějí na kolech dělat naschvály. Škoda, že hra nevyvolala větší odezvu, takže je definitivní počet tratí i aut. Tady bych si nějaké rozšíření dal sakra líbit.
+10

God of War: Ghost of Sparta

  • PS3 85
  • PSP 90
Tahle hra je super díky tomu, že God of War je nejlepší Hack n Slash série na světě a můžu mít God of War ve svý kapse. Dohrál jsem hru na God obtížnost takže nejtěžší. Nejhorší moment byly právě čarodějnice které se zasunou do země a pak vyskočí a rozsekají mě. Ale našel jsem strategii, porazil Thanose a dohrál hru. Ale hra je celkem krátká a moc zajímavá magie tam není.
+9

Hi-Octane

  • PC 85
  • PS1 85
  • PS3 85
  • PSP 90
Hi octane byla jedna z prvních lepsich závodních her který jsem na pc hral (kdyz nepocitame hry ala Test Drive) a hodne jsem si ji jako decko uzival, prostredi bylo neuveritelne promakany a plasticky - nechci tím nějak shazovat třeba mou vůbec nejoblibenejsi hru The Need for Speed která byla z Jimmyho soudku. Tohle byla scifi rezba, drtivou vetsinu hry jsm hravsl s tim autem co je z toho obrovskyho kola (co je v uvodni animaci). Aut byli myslím na výběr 6. Ale žádný jiný mi nepřirostlo k.srdci.

Po čase když jsem pořídil ps3 jsem hru koupil znovu na store s znovu jsem to zacal hrát jak na psp tak na ps3. Na ps 1 byla grafika o neco horsi nez na pc. Tam hra bezela i v 640x480 (kdo nehral hty na 320x240 (resp 320x200 viz prvni doom :)) asi nepochopi. V dnesni dobe je to neuveritelny ale i kdyz se podivam ted na tu grafiku tak na svoji dobu hra vypadala ostre a nerozmazane.

Ve hre je v kazdym levelu (6?) nejaka ta zkratka, benzinka, stitovka a nabojka kde se projetim získava benzín a kupodivu stity a naboje :)

Dodnes ji mam jako oblibenou...

Pro: Uzasny levely, zajimavy pocin

Proti: Malo map, casem omrzi a nenuti hrat znovu

+8

Grand Theft Auto: Liberty City Stories

  • PSP 85
Další GTA TÉÉÉÉMĚŘ dohráno. Na jediný skrytý balíček zřejmě seru, ale možná jednoho dne si ho najdu. Přeci jen, 99% není zlé číslo. Dohrání kolem 30ti hodin.

Příběh/postavy;
Někde jsem četl, že v téhlé hře o příliš nejde. A je to pravda. Hra je až na pár misí poměrně snadná a ke konci jsem ani nepocítil žádnou úlevu, prostě jsem si řekl, že jsem dobrej. Obtížnost se snaží Rockstar dohnat kulometovým respawnem a trošku AI cheatuje, ale vybavuju si snad jen jednu misi, kde jsem měl nějaké ty nervy.
Postavy jsou daleko lepší než ve VCS. Tony je na rozdíl od Vicka, bastard, profi gangster a nijak to neskrývá. Prostě přijede busem, nakráčí k šéfovi a "máte pro mě nějakej job?!" Je to jistě fajn hrát za hlavní postavu, která sama sobě si nic nenalhává, je loajalní a s šéfem tvoří super přátelství. Když se navíc Tony dostane na druhej ostrov, začne v každé cut scéně hláškovat a pro sarkasmus nejde daleko. Když navíc hrajete celou hru v kuřecím obleku, tak i při dialogové výměně "Tony, i've got a business for you" "No, i have already business in restaurant", jsem se musel od srdce zasmát, protože ten oblek tuhle větu povýšil na situační humor.

Tony je fakt super, Salvatore jako boss charismatickej. Chybí mi však zde pořádnej záporák, on tu nějakej je a objeví se už na prvním ostrově, ale vůbec si nevybavuju ani jeho jméno. Prostě další týpek na pozadí toho všeho, ale nepřišlo mi, že by byl nějak zásadní pro děj. Prostě měl řadu poskoků a potichu se chystal ovládnout město. Donald Lowe je teda fakt divnej, zasranej kanibal, ale aspoň ho Tony vždycky poníží stylovou hláškou a pak tu je několik vedlejších, které jsou hodně zaměnitelné, až na maminku Tonyho, která se teda povedla a dodává hře určitej důvitp, zejména v momentě kdy na svého syna vypíše odměnu a jdou po vás zabijáci, lul. V malé roličce se objeví i 8-Ball z GTA III. Ale moc souvislostí zde není, maximálně v rozvícejícím se Chatterboxu.

Mise/vedlejšáky/collectibles;
Úkoly jsou jednoduché, to až spíš spousta vedlejších solidně hráčům dá zabrat. Bohužel, nevyskytuje se ani jedna hlavní, která by mi přišla nějak nápaditá, originální či ikonická. U vedlejších se dočkáme několika challengů na různých motorkách s různejma zbraněma a stihnout sejmout co nejvíc enemáků, než vyprší čas či než vám zničej vehicle. RC Triad Take-Down je krátké, ale nesmírně zábavné, kdy s malým RC autíčkem jedete ke gangům a odbouchnete je. Car Salesman/Bike Salesman je originální. Máte čtyři auta/motorky a každé NPC má svůj vkus a musíte přesvědčit o schopnostech toho vehiclu, aby jste ho mohli prodat. Tenhle chce rychlé auto, tenhle terénní co dělá hustý skoky, tenhle pomalé, tenhle na chodce, aby je mohl přejíždět... Car Salesman má jeden secret spoiler, když to dotáhnete do 9 levelu, tak ve hře bude sněžit.
See The Sight Before Your Flight představuje pro změnu 12 úrovní, kdy vozíte NPCčka po mapě, fotíte je a pak zpátky na letiště. Tyhle mise mám fakt strašně moc rád, jsou zábavné, nápadité a jde to i bez akce.

Mno a zbytek misí, jsou trošku upravené variace na to co bylo ve VCS. Pak tu jsou assety. Z toho zmíním mise, kde deláte popeláře a musíte stihnout vyvézt určitej počet popelnic než vám vyprší čas. Zní to jako WTF, ale u těchto misí jsem pocítil fakt nervy a byl to solidní adrenalin. Pak zde rozvážíte pizzu, nudle, ambulantní mise tu jsou taky, policejní, prostě klasika co známe.
Trošku mě irituje, že LCS je kousek za miléniem a nejsou zde policejní motorky. Takže policejní mise taky představují zde slušný challenge. Collectibles ve tvaru prstů, vození aut do garáže, unikátní skoky, prostě taky klasika. Jinak hra je dost pestrá na odměny po těchto misí, zde si taky nemám na co stěžovat.

Město/rádia/technická stránka/mechanismy;
Město je o proti VCS živé, ale do San Andreas to má daleko. V ulicích se ale toho děje opravdu hodně, NPC maj dialogy, všude zácpy, takže to nepůsobí tak mrtvě jako u VCS. Rádia jsou však místy až podprůměrná. Zachraňuje to Rise FM, talk rádio LCFR (kde hostuje Liane Forgete, aby mluvila o novinkách a událostech ve městě), kde jsem si oblíbil teprve rozvíjející se Chatterbox s Lazlem, Electron Zone, Nurse Bob.. ostatní rádia jsou spíš poslouchatelná. Lips s autotune popem, nudné regéčko, slušný Flashback FM, katastrofální "rockové" rádio Head, kde týpek pořád mluví o rock n roll, ale přitom to rádio hraje autotune pop s tunou konektorů, bez bubnů a kytar (loool). Velkej problém je, že zde chybí licencovaná hudba. Většina zdejší, je uměle vytvořená. Rádia jsou sice krátká, ale hra je poměrně dlouhá a rychle se to oposlouchá. Aspoň reklamy, zejména o tom jak je internet špatnej, jsou vtipné.
Technicky hra vypadá stejně jako VCS. Takže není co bych vytkl, hra vypadá hezky, mapa je velká, je zde pořád co dělat. Mám ale problém s tim, že Tony NEUMÍ PLAVAT. Je to iritující. Je to vysvětlené skutečností, že voda je nějak nebezpečná a nakažená, ale to mi nestačí. Nejsou zde k dostání ani letadla, vrtulníky. Jen zkusit nějaké triky během misí a zaparkovat je, ale i přes obří letiště, si nezaletíte, pač zde nejsou ani střechy.

LCS představuje další solidní odvětví v open world žánru. Je to zábavné, zajímavé, místy pestré, ale na to nejlepší z téhlé série se nechytá. VCS mě bavilo o kus víc. Ale myslim si, že striktní fanoušek těchto her, by neměl litovat...
+7