Mám za sebou první Pucciniho operu v celé délce (tedy nikoli jen nějaké árie) - La Bohème. Vybral jsem si záznam z roku 1993, ale ani tak ne kvůli Puccinimu, jako spíš kvůli jednomu z mých oblíbených (filmových) režisérů, v tomto případě kvůli Bazi Luhrmannovi. Chtěl jsem to vidět přes patnáct let a mrzí mě, jak moc mě to vlastně zklamalo. A nevím, jestli za to může Puccini (hudebně tam bylo pár zajímavých momentů, ale nic extra), že to bylo italsky (a titulky mizerné, pokrývající méně než 50 procent zpívaného) a nebo proto, že mě námět a děj vůbec, ale vůbec nebavily.
Dám Puccinimu ještě jednu šanci - jiný můj oblíbený (filmový) režisér Yimou Zhang (Čang I-Mou) totiž režíroval Turandot. Nejdřív ve Florencii, poté v Zakázaném městě. Sehnal jsem si jak dokument o přípravě (The Turandot Project), tak i samotný záznam z Pekingu (přičemž dirigoval Zubin Mehta, který už mával taktovkou v mnou viděné verzi Prstenu Nibelungů (tedy zatím jsem viděl jen Rheingold a Valkýru, ty dvě zbylé se mi vzhledem k jejich mamutí délce ještě nepodařilo nacpat do denního programu :-p)
A ještě něco ze světa filmu - viděl jsem den po sobě ruského (Velká cesta, 1963) Švejka (Josef Abrhám jako Hašek, Hrušínský jako Švejk) a britského Švejka (Švejk bourá Německo, 1943 a můžu doporučit jak Ozerovovu (to je ten sovětský režisér proslulý válečnými snímky), tak Lamačovu (to jen ten český režisér, co točil s Burianem, putoval od Německa přes Francii a Anglii a v němé éře kromě režírování i hrál a prováděl vlastní kaskadérské kousky, těžký frajer, který učil Mace Friče). Pokaždé úplně jiný typ humoru, ale přesto velmi zábavné.