V roce 2002 to můj tehdejší počítač neutáhl, tak jsem si ten Dungeon Siege pustil až teď v roce 2024. Dohraní mi nakonec zabralo nějakých 30 hodin a to je na lineární záležitost celkem slušná porce zábavy a nebýt toho, že jsem si byl nuceně hru někdy v polovině přepnout na nižší obtížnost, byla by herní doba určitě o nějakou hodinku ještě delší. V té obtížnosti je opravdu za mě velký skok a na easy jsem prakticky už nemusel používat bojová kouzla ani chlastat lektvary, všechno zařídili dva šikovní mágové s léčivým kouzlem a 5 lučišníků, které jsem podle potřeby střídal na ryzí bojovníky. Hru jsem tedy končil se statistikami cca 40 bodů jak v umění s lukem tak s mečem.
Prostředí byl asi největší můj držák. Hlavně ve druhé části hry kdy šplháte se svou družinou do velkých nadmořských výšek vypadalo okolí úchvatně a nejednou jsem se zastavoval a jen tak se kochal do dálí.
Bohužel s tím mám spojené i úzké koridory a cestičky kde pro mou osmičlennou skupinu i s oslem za zadkem si kamera často dělala co chtěla a nejednou jsem kvůli tomu nahrával vzteky hru znova, protože mi všichni pochcípali ani nevím jak. O nečekaných sebevražedných výstupech léčivých mágů do přední linie ani nemluvím...
Systém pohyblivé truhlice v podobě bezbranného osla mě spíše otravoval. Celou hru jsem jej vlastně nechával se pást daleko za svou udatnou družinou a pak celou pasáž vyčištěnou už od nepřátel procházel znova. Kdyby se alespoň tak znuděně necoural a mohl rychle cválat. Ještě teď mám osypky jen si na to vzpomenu.
Předměty a jejich výměna za lepší je taky kapitola sama pro sebe. Musel jsem se každé postavě věnovat desítky minut zvlášť a každou čepku, botu či štít třídit podle rozdílných statistik jednotlivých postav. Kdyby mi aspoň hra ukazovala hodnoty věcí, které má daná postava už na sobě a nemusel se do nekonečna přepínat z jedné postavy na druhou a pak všechny údaje porovnávat s inventářem u osla. Mezitím ty hodnoty stejně zapomenete, takže toto jsem opakoval i desítky minut, než celá družina byla dostatečně opět vyzbrojena a mohla se znovu vydat na dobrodružnou cestu. V závěru hry jsem už nadobro kapituloval a hru dohrával s průměrnými zbraněmi nežli jsem měl reálně mít.
Prostředí byl asi největší můj držák. Hlavně ve druhé části hry kdy šplháte se svou družinou do velkých nadmořských výšek vypadalo okolí úchvatně a nejednou jsem se zastavoval a jen tak se kochal do dálí.
Bohužel s tím mám spojené i úzké koridory a cestičky kde pro mou osmičlennou skupinu i s oslem za zadkem si kamera často dělala co chtěla a nejednou jsem kvůli tomu nahrával vzteky hru znova, protože mi všichni pochcípali ani nevím jak. O nečekaných sebevražedných výstupech léčivých mágů do přední linie ani nemluvím...
Systém pohyblivé truhlice v podobě bezbranného osla mě spíše otravoval. Celou hru jsem jej vlastně nechával se pást daleko za svou udatnou družinou a pak celou pasáž vyčištěnou už od nepřátel procházel znova. Kdyby se alespoň tak znuděně necoural a mohl rychle cválat. Ještě teď mám osypky jen si na to vzpomenu.
Předměty a jejich výměna za lepší je taky kapitola sama pro sebe. Musel jsem se každé postavě věnovat desítky minut zvlášť a každou čepku, botu či štít třídit podle rozdílných statistik jednotlivých postav. Kdyby mi aspoň hra ukazovala hodnoty věcí, které má daná postava už na sobě a nemusel se do nekonečna přepínat z jedné postavy na druhou a pak všechny údaje porovnávat s inventářem u osla. Mezitím ty hodnoty stejně zapomenete, takže toto jsem opakoval i desítky minut, než celá družina byla dostatečně opět vyzbrojena a mohla se znovu vydat na dobrodružnou cestu. V závěru hry jsem už nadobro kapituloval a hru dohrával s průměrnými zbraněmi nežli jsem měl reálně mít.
Pro: Prostředí, jednoduchý příběh a hratelnost, hudba
Proti: Neposlušná kamera v koridorech, osel, nepřehledná práce s předměty v inventářích