Tom Clancy's Rainbow Six 3: Raven Shield

No, dal jsem BINGMANOVI minus, ale to jen proto, že to cítím jinak! U týhle hry jsem strávil hodně času, nutno podotknout, že příjemně. Kombinuje v sobě prvky (brutální) akce, stealth, plánování a milovníci zbraní si taky přijdou na své, protože jako ostřílenej vlk mohu prohlásit, že se reálu velmi blíží, a to nejen jejich „projevem“, ale i vším s tím spojeným – zásobníky musíte přebíjet sami (doporučuju i vypnout info o jejich stavu, které si musíte klávesou zvlášt zobrazit), nesčítají se, závěr zustává vzádu, prázdná pistole nevystřelí a zárověn sebou cukne, opakovaným přebitím získáte jeden náboj navíc, efektivitu střelby a samotných náboju ovlivnuje několik faktoru spojených s příslušenstvím, které si na zbran mužete namontovat – od přesnosti danou delším drážkou v tlumiči zvuku, až po její stabilitu nebo naopak nižší výkon užitím podzvukových střel, což se ráže 45ACP s pistolovou hlavní netýká a předurčuje ji tak jako hlavní záložní zbran hned vedle Beretty. Nepřišel jsem na nic technického rázu, co by stálo ze poznámku, dokonce jsem si vytvoři týmy s podobnou výzbrojí a skillem jednotky, abych si v pruběhu kampaně udělal slušnou statistiku efektivnosti jednotlivejch zbraní, mezi ty nejlepší pak patří tradičně přesná a výkonná puška M16 s možností střelby dávkou, což je v hektických momentech na krátkou vzdálenost přímo zásadní, dále pak proslulé samopaly HK MP5A4 nebo UMP 45, ke kterým jsem se uchyloval pokaždé, kdykoli nepomáhala ani následná optimalizace do detailu vyracovaného plánu, ačkoli jde třeba jen o vobyčejnej lov extremistu, co nemají ani v umyslu něco vyhodit do vzduchu, jsou jen po uši ozbrojení a převyšují vás počtem. I na první obtížnost ze třech jsou rychlí jako blechy, taktizují, zabírají opěrné body, mezi kterými se přemistují v závislosti na vaší poloze, disponují stejným arzenálem jako vy, takže bez ztrát se to pokaždý neobejde, zvlášt, když máte zachránit rukojmí v tmavé místnosti, kde po odstřelení dveří uprostřed stolu leží jen tak rozsvícená baterka, na kterou směřujete utok místo toho, abyste zastřelili rukojmí vedle. Jediného, čeho jsem v pruběhu hry moc nevyužil, byly střely dům-dům, protože neprojdou rovně ani přes drátěnej plot a tenoristi jsou stejně většinou na lehko. Umělá inteligence, jak už jsem zmínil, je na vysoké urovni, co mi vadilo, bylo, když se někde na straně otevřely dveře a nikdo nestihl včas zareagovat, protože se idioti pořádně nepokryli, pozitivum je, že se alespon nestřílej navzájem, i když Vám tam občas někdo „vleze“.

Moje kampan probíhala tak, že jsem nejprve celej mokrej zkoušel, co dovedou všechny ty hračky, kterých je přehršel a k lehkým kulometum nebo odstřelovačkám se ani nedostal, nakonec jsem vzdal i pokusy o instalaci patche, který by odstranil těch několik nepodstatných chibiček na kráse a přidal další zbraně, abych si později sestavil tým složenej z lidí příslušnejch vždy k jedné zbrani a k barvě týmu a po několika neuspěšných pokusech skončil u plánování a bavil se jejich opakovanou projekcí z pohledu jen pozorovatele! Protože každou misi jsem chtěl dohrát bez ztráty kytičky kvuli statistice, stala se z toho později rutina, která latku obtížnosti posunula ještě o kousek dál, takže si to příště mužu klidně zopáknout na obtížnost Hell, přestože znám mapy nazpamět – což je taky základní premisa uspěchu v týhle hře a dohrát misi nanečisto je tady asi vopravdu nesmysl. Dohromady jich je asi 15, z toho se 3 opakují (ale jsou zajímavější), 4 jsou pak perfektní, 6 jich podle mě neurazí, 3 jsou vo ničem, když se jen tak prostřílíte, a 2 mě vyloženě sraly, když mi nesedly většinou interiéry nebo postrádaly tu strategickou stránku vjcy, proto se level design opět ukázal jako jednou z hlavních kvalit! Rozhodně se u mě ale neprojevil nešvar provázející osmdesátkové hry, kdy ke konci se snažím dobrat konce, abych to měl už za sebou, možná proto jsem celou serii (i s datadiskem Athena Sword) hrál nepravidelně necelej rok a určitě se k ní budu ještě vracet. Posun od prvních dvou téměř identických dílu je tady nesmazatelně znát, třeba v sedmé misi, kde se musíte tiše infiltrovat do hnízda drogového kartelu, napíchat tam telefony a nepozorovaně zase zmizet, jsem si už nemusel najít hned cheat na neviditelnost, ale s přehledem jsem využil lokalizátoru tepu srdce a po několika pokusech byl z zase pryč.

Ovládání jinak nemá chybu, at už z pohledu vlastní osoby nebo ostatních týmu – Rainbox Six 3, jak je dobře známo, přišel s revolučním ovládáním zbytku komanda přes zaměřený kurzor na cílovou oblast jednou klávesou a neexistuje rozkaz, který by vám scházel, jediné povely Alfa, Bravo, Charlie, Zulu si už někam dáte – já je měl vedle výklonu v řadě za klávesami X a C, a stopku pak již tradičně na G, když tam nejsou žádný granáty, night vision se mi pak vešlo na Caps pod mapu, kterou tentokrát už tolik nevyužijete, protože o terenu musíte mít přehled a oceníte spíše možnost přepínání mezi jednotlivými týmy, abyste věděli, kde se nalézá – k tomu dobře slouží i systém checkpointu, které vám do rádia hlásí. Vubec mi nevadilo, že během akce nemohu upravovat plán a nevím, zda li k tomuto kroku v některém z pokračování vyvojáři přistoupili, ale považuju to za charakteristiké specifikum typické právě pro serii Rainbox Six, stějně tak jsem si oblíbil striktně definované 2x2 pozice určené pro výzbroj (2 x zbran, 2x granát nebo výstroj např. plynová maska), které si mužete libovolně volit, nic vás nelimituje, od začátku máte veškeré vybavení a jsem rád, že noční vidění je pak standardní součástí výstroje stejně jako jinde NEbyla optika. Hra se pak mění v taktickej ráj a v multiplayeru to musí bejt opravdu něco, když zaminujete polovinu mapy a pak s prstem na detonátoru pokrytí ostatními členy gangu čekáte na blížící se záchrannou jednotku. Menu je pak ukázkou vrcholu preciznosti, která tuhle gamesu definuje asi nejvíce a tak mi nakonec ani nevadilo, že jsem tam nenašel replay jako v Rogue Spear, kde jste si akci mohli znovu přehrát včetně občas hodně povedených scén a zároven jej uložit.

Přečtete to po mně? Mně už se nechce, dyžtak mi dejte taky minus!