Příběh je tak skvěle vystavěný a odvyprávěný s plnými charaktery a epickými momenty, že se mi pak ani nechtělo dohrávat samotné CP2077 abych nebyl zklamán. Charaktery zajímavější než v hlavním příbehu CP2077, dostatečně prokreslené aby se dalo pochopit jejich chování. Výborné dialogy a zajímavý příběh, který má pár překvapivých momentů a hlavně epické vyvrcholení. Tohle se CD projektu opět skvěle vydařilo a stejně jako u Zaklínače 3 dokázali vytvořit něco uceleného co je ve výsledku lepší než základní hra.

Protože jsem CP2077 hrál až jako komplet, moc nedokážu ohodnotit jaké herní změny příšly a co nového přídali či předělali (krom stromu relikvie), nicméně hratelnost je fantastická. Jak jsem psal v komentáři pro CP2077, hra nabízí nespočet možností jak hrát a hlavně je plynulá a návyková, za což určitě mohou i změny z nového patche a tohoto rozšíření.

Co se týká nového stromu pro relikvii, tak ten jsem nijak moc nevyužíval a nepociťoval jsem, že nabízí něco co si nutně chci odemknout.

Cyberpunk zkrývá dopaminovou hratelnost, která nabízí doopravdy kopec možnost jak hru hrát. Po dohrání příběhů a důležitých vedlejších úkolu mě bavilo jan tak projíždět městem, plnit menší vedlejší zakázky a uvažovat nad novou postavou zaměřenou na jiné perky. To se mi u hry už dlouho nestalo a asi tohle je pro mě to nejlepší na Cyberpunku - vypilovaná hratelnost.

Ale abych začal od začátku, do hry se mi těžko dostávalo a až do druhého aktu jsem ten klenot spíš hledal. Hra nabízí robustní systémy, které nejsou úplně nejlépe vysvětleny a samotné perky člověk začne chápat a až po pár hodinach hraní. Ze začátku je to tedy hlavně příbeh a svět, které drží hru pohromady.
Svět a postavy jsou skvěle napsány a propojeny a vedlejší úkoly mne možná bavily i více než hlavní příbeh, který je zbytečné urychlený. Doteď nechápu jak se vlastně vybudoval vztah mezi mnou a Takemurou, jak kdyby tam chyběl prostor to vykreslit. Stejně tak vztah s Johnym se pořádně nerozvine, pokud se hráč upne jen na hlavní příběh. Tohle je za mě velká dramaturgická chyba.

Herní loop je, jak píši výše, přímořarý a vypilovaný. Přišlo mi, že všechny cesty nabízí plnohodnotný zážitek a hra úplně vybízí k vyzkoušení různých buildů (střílení, meče, házení nože, stealth, hacking, ...). Sám jsem započal se samurai buildem, ale pak se více přesměroval na stealth s pistolemi a hackovaním a kdybych chtěl hru hrát znova, asi bych vyzkoušel SandaVistan build s dýkama. Perky jsou ze začátku pocitově slabší, ale v průběhu hry je člověk více pochopí a začne více využívat. V tu chíli ale padá brutálně obtížnost hry a i na hard mi hra přišla jednoduchá (až na závěrečný boss fight).

V současné verzi je naprosto parádní i vizuál hry a design NightCity. Trochu nevýrazná mi ale přišla hudba a vlastně mne i mrzí, že ve hře chybí pořádné cutscény. Samotný sounddesign je ale parádní a například díky zvuku aut a motorek jde dobře odlišit síla stroje.

Naprosto výborný remake hororové klasiky! Originál jsem hrál, ale moc jsem si z něj nepamatoval, takže remake pro mě byl v podstatě nová hra. Možná i díky tomu jsem byl hned pohlcen atmosférou hry a jejím příběhem.

I když jsem se u hry bál, užíval jsem si procházení lokací a odkrývání příběhu. Stejně tak mě u hry držela skvělá gunplay, která díky odřezávání končetin a možnosti různých zbraní působila pořád svěže.

Graficky je hra naprosto krásná, stejně tak sound design jen podtrhuje, že se jedná o naprosto AAA titul!

Titanfall 2 jsem si dal jen jako singleplayer záležitost na pár hodin a byl jsem mile překvapen. Od začátku do konce nadupaná kampaň se zapomenutelným příběhem, ale s fajn vztahem člověka s robotem.
Akční sekvence jsou protkány souboji jak na nohou tak v kokpitu Titána a díky plynulosti jsou naprosto parádní. Užíval jsem si každou novou zbraň a vyzkoušel co mi hra nabízela. Co mě trochu mrzelo byly plošinkové sekvence.
Jako rychlá FPS jednohubka je hra parádní a stejně dobrá, ne-li lepší, než CoD.

Na svou dobu v mnohém revoluční Portal je i po šestnáci letech stále zábavnou hrou. Portálová zbraň a místnosti jako puzzly jenž spojuje dohromady humor a zajímavy příběh stále působí svěže. Vzpomínám si, že hra mě nadchla už poprvé a tento rok jsem se k ní moc rád vrátil.

Rychlý spád hry, kdy ani puzzly v místnostech nepůsobí záseky a jejich řešení je opo celou dobu zábava. Díky tomu má příběh skvělý spád. Hra je navíc protkána humorem a hláškami, které mi v hlavě zůstaly dodnes: The cake is a lie!

Nepolíben starými GoW jsem si po odehrání Ragnaroku řekl, že by bylo fajn vyzkoušet na čem Kratos začínal. Tak jsem šahl po GoW III Remastered, protože je přístupná na PS5 a byl jsem vlastně dost překvapen.

Hned na začatku mě zarazila strnulost ovládání, na kterou jsem si musel chvíli zvykat než mi padlo do ruky. Stejně tak jsem chvílemi nevěděl co dělat, protože prostředí nebylo tak moderně navrženo jak jsem zvyklý z moderních her. Samozřejmě vizuál je hodně zastaralý, přece jen je to dvě generace stará hra. Ale i uživatelstké prostředí je nešťastně navrženo a to si myslím, že není úplně výdobytek doby.

Dost mě překvapila monumentálnost hry, kdy od začátku se nešetří s hudbou a epickými momenty. Příbeh se s ničím nepáře a hodí hráče hned do probíhající bitvy o Olymp, jen aby následně Kratos spadl do podsvětí a příšel o všechny své schopností. Jak jednoduché jak udělat reset postupu a hráč musel opět zlepšovat své zbraně a sám sebe. Epičnost hře sluší a dává ji dost najevo celou dobu a to i v enviromentálních hádánkách, které mne překvapily zábavností a různorodostí.

Hra je to krátká, ale tím pádem úderná - nicméně trpí na nevyváženou obtížnost, kde boj s Diem jsem opakoval tolikrát, aý mi hra nabídla snížení obtížnosti (což jsem přijal) a ani přílišná brutalita mi nebyla po chuti. Za mě to bylo fajn seznámení s historii, ale moderní pojetí GoW mi vyhovuje mnohem více.

Alan Wake mě ve své největší slávě minul. O to s větší chutí jsem si ho tedy zahrál tento rok v remaster edici na PS5 a to před tím než výjde druhý díl. Už od prvních krůčky hra nabízí mysteriozní atmosféru, která se mi pomalu vsakovala pod kůži a držela mě v napětí. Příběh a atmosféra je vlastně to hlavní co drží tuhle hru dostatečně nahoře.

Příběh se mohutně inspiruje seriálem Twin Peaks a popřípadě i dílem Stephena Kinga což vůbec není na škodu. Atmosféra je doopravdy hutná a zápletka dostatečně zajímavá. Postava Alana Wake je výborně vykreslená a člověk postupně objevuje i jeho temné stránky a díky tomu dostává celé vyprávění šťávu. Trochu slabší jsou ale vedlejší postavy, které jsou až moc hozeny na vedlejší kolej.

Herní smyčka jenž se sestává z pobíhání, svícení a střílení není nikterak objevná. Postupem času v pozdějších fázích hry, kdy bojujete nebo se vyhýbáte nejen lidským protivníkům mi dokonce akční složka přišla spíše otravná.

Hře pomáhá její rozdělení na kapitoly a pokud se ji rozhodnete hrát stylem jedna kapitola = jedna herní session, tak jste neustále v napětí a ani toho střílení není tolik. Za mě tedy jasné doporučení.

Dead Island 2 bych popsal jako hru dělanou z vášní ke všem těm brakovým (nejen) zombie filmům. Krásně stupidní postavy a jejich problémy se prolínají v céčkovém příběhu, která ale ovšem i trochu dokáže překvapit. To vše zabaleno v simulátoru zmrzačování a jiné dehonostaci zombie.

Hra se hraje parádně, ať už jde o pohyb, střelbu či tupé mlácení. Pohyb (ve hře se hodně běhá) je naprosto plynulý a společně s rychlám úhybem je radost se na poslední chvíli vyhnout úderu či se dostat nepřátelům do zad. Boj je efektní, protože od prvních úderů vzduchem poletují kapky krve a končetin. Ještě větší show nastává když se vám do ruky dostane silnější kalibr nebo v prostředí vybuchují barely. To je pak takový ohňostroj zombie kousku.

Výtku bych měl jen k obtížnosti a tempu, ze začátku je hra dost klidná a pokud vás zombie nedostanou do kouta, tak i jednoduchá. Stačí tupé zbraně a správné uhyby, aby se člověk dostal z každé situace. Jakmile hráč dostane první střelnou zbraň, tak se dostaví pocit nezastavitelnosti a ten trvá elkem dlouho. Nicméně ve cvhíli kdy se v příběhu dostanete do poslední třetiny a jak hra začne sprintovat ke konci (jak příběhem, tak hromadou akce), nastává celkem frustrace z počtu smrtí a nedostatku střeliva.

Nikdy jsem nehrál originální RE4, ale hrál jsem všechny remastery/remaky (0, 1, 2, 3) a i nové díly (7 a 8) a možná díky takto čistému štítu mi nedělá problém sdělit, že jsem si RE4 Remake užil ze všech těchto dílů skoro nejméně (jen ta 0 byla nudnější). Vůbec, ale vůbec mi nesedlo zasazení do vybledlé hnědého Španělska. Přiklon k akčnosti považuju za úkrok špatným směrem a stejně tak i omezení hádanek mě zklamalo.

Atmosféra zapadlé vesničky a přilehlých dolů na mě vůbec nedýchala a působila na mne příliš levně, nicméně akčnost v této části hry se ještě dala zvládnout a postupné objevování příběhu bylo super a hra mě hodně táhla dopředu. Atmosféricky na mě hra dýchla až v hradu a výzkumné laboratoří, který byl jak za "starých dobrých" RE. Nicméně v posledním úseku hry jsem byl opět překpaven, jak mě ty otevřenější pasáže nebáví. Navíc se hra v poslední třetině stává až nepříjemně akční a díky tvrdému ovládání tím pádem i těžká. Úplně upřimně, tolikrát jako v této hře jsem v jíných RE nikdy neumřel.

Technické zpracování je naprosto na jedničku a reEngine je skvělý, jak nasvícení, tak zvuky či celkově animace jsou parádní a hra prostě vypadá a hraje se plynule.

Příběh je pořád dost zábavný a na dřívějších RE mnohem více vysvětluje, což je super. Leon vtipně hláškuje, Ashly mu sekunduje a hra se nebere moc vážně, což mi hodně sedlo. Jak jsem nehrál originál, tak ji postupné rozkrývání příběhu a proplítání se lokacema mi přišlo celkem v tahující a mnohokrát mě některé scény překvapily. Takže tady taky palec nahoru.

Rogue-lite karetní hra podobná Slay the Spire, ale obsahující mnoho překvapení v originálním provedení. Hru bych doporučil všem co alespoň trochu mají rádi karetní hry, popřípadě by si chtěli zkusit něco nekonvečního - jen si raději nic moc o hře nezjišťujte a jděte hrát.

Hra sama o sobě nabízí osvědčený princip deck-buildingu, nicméně tentokrát s osvěžujícím twistem. Hru procházíte skrze "překážky" které musíte překonat karetním soubojem. Tím si měníte svůj balíček karet dle potřeb. Můžete nové karty přidat, ty co vám nevyhovují odebrat či zlepšit a krom toho i nové možnosti, co lze s kartami dělat (nechci prozrazovat co). Krom toho zde máte i předměty, které mohou hru o něco ulehčít a občas jsou doopravdy důležité.

Krom twistu v karetní gameplay nabízí hra i originální příběh, který je navíc celkem zajímavě podaný a hlavně jeho forma dost překvapující. Sám jsem nečekal, že hra nabízí tolik zajímavých prvků a nečekaných částí, jejíž principy mě bavilo rozplétat až do konce.

Tak mi do PS+ přišel Tails of Iron - hra která krásně sedla do herní výzvy - nevýrazná plošino/souls/animální indie titul. Nebýt té výzvy, tak bych si hru podle obrázků nestáhl a to by byla chyba!

Od začátku mě hra chytla díky vyprávění příběhu a drsnějšímu zpracování. Souboje byly ze začátku trochu otravné, ale neodradily mne a ke hře mě stále něco poutalo. Jak se odvíjel příběh o pomstě a záchraně svých bratrů, tak soubojový systém přešel celkem v pohodě do krve a to i díky milosrdným checkpointům. Čím víc zbraní a možností začalo do hry přibývat, tím víc jsem si souboje užíval a nevadilo mi i když jsem umíral.

Oproti jiným souls hrám popřípadě jiným plošinovkám (CupHead, Meat Boy) se souboji je Tails of Iron o dost jednoduší ale i tak dokáže občas potrápit a to hlavně při souboji s bossy. Problém vidím hlavně ve zmatených hitzónách bossu, kdy se stávalo že v určitých fázich a místech arény zásahy nepůsobily žádné poškození. Druhá frustrující věc v soubojích s bossy byly plošné útoky, které hlavně v pozdějších fázích hry byly dost nejasné. Naštěstí mi vždy k vítězství dopomohl luk či kuše, které byly pro tyto souboje doopravdy důležité.

Jak se začne hra otevírat, tak i svět nabízí v rámci mezí více možností a úkolů co plnit, nicméně i když se tak netváří, tak většina je povinných. Hra je navíc lineární, takže i když to vypadá, že si můžete dělat co chcete, není to tak a třeba vedlejší úkol můžete plnit jen jeden. Tím pádem se v pozdější fázích hry často chodí z jedné lokace do druhé stále dokola (a to více méně do stejných lokací).

I přes výtky bych ale hru doporučil, hlavně díky jednoduchému příběhu, který je ale skvěle odvyprávěn. I ty souboje jsou nakonec dost naplňující a nebýt pár zaváhání se sbíráním výzbroje, měl bych ve hře platinu.

Díky next-gen updatu jsem se opět mohl ponořit do světa Zaklínače a to tentokrát se vším všudy a rovnou i na druhou nějtěžší obtížnost. Ze začátku jsem si chvíli zvykal na ovládání v soubojích. Přece jen je stále trochu krkolomné a chvíli trvá než si člověk zvykne jak dělat parry a jak uskakovat. Nicméně po chvíli hraní mi vše krásně zapadlo a díky lehčím změnám, které update přinesl (kamera blíže za Geraltem, rychlé kouzlení znamení, ...) jsem si celý zážitek skvěle užil. Tady asi není potřeba chodit okolo horké kaše a rovnou můžu říct, že i 8 let po vydání je Zaklínač 3 fantastickou hrou...

Asi nejslabším prvkem mi příjde dávkování příběhu, který prostě jen funguje jako pojítko lokací a postav a to do bodu než se setkáte s Ciri, pak už konečně začne být hlavní linie dostatečně zajímavá a skvěla napsaná. Díky tomu, že skrz příběh narazíte na skvěle napsané postavy a budete jejich řešit jejich strastí a tak lépe poznavat je i svět okolo, ani nevadí že hlavní linie zůstane dlouho zapomenuta a člověk se k ní vrátí jen ve chvíli, kdy má všechno ostatní hotovo.

To hlavní co je na Záklínači užasné jsou totiž právě všechny vedlejší mise a postavy se kterými se díky tomu setkáte. Dějové linky, které se na sebe průběžně vrství a kdy člověk vidí, že jeho rozhodnutí doopravdy mají váhu na to jak čí příběh skončí. To vše díky skvěla napsaným a zahraným dialogům a questům, které jsou každý dost originální a neopakující se. V průběhu hraní jsem se tešil na každou novou vývěsku a úkol a oddaloval tak hlavní linii co to šlo, abych nepřišel o žádny skvěle napsáný příběh.

RPG systém ve hře je skvěle zvládnutý a minimálně na začátku na težší obtížnost doopravdy potřebujete využívat jak Geraltovy dovednosti tak alchymii a různé lektvary abyste přežili. Základ je i shánět si lepší zdoj a to nejlépe se zaklínačských škol, která pak dává fajn bonusy. Tady se ale začne zviditelňovat další problém, který hra má a to je nevyvážená obtížnost. Někdy v Novigradu, když člověk plní všechny vedlejší questy a zlepšuje si i svou zbrojí, není hra už vůbec obtížná (a to na druhou nejtěžší obtížnost). Geralt je přelevelovaný a ani loot co vybadne není lepší než co má člověk na sobě. Trochu mě to mrzelo, tak jsem v tu chvíli přestal dělat zakázky, abych alespoň trochu zbrzdil můj progress.

No a pak je tu taky gwent a gwent a gwent a gwent, jo a závody na koních, pěstní souboje a prostitutky. A všechno to stojí za to a je skvěle udělané a detailně promyšlené. Jako všechno v této hře.

Callisto chce být AAA titulem, který má hráče posadit na zadek. Ve výsledku jsem ale byl usazen jen z grafiky. Všechny ostatní prvky, které by měly vyčnívat se snažily být zbytečně inovativní nebo popřípadě šli až moc na úkor filmovosti celý hry. Dostal jsem tak příjemně atmosférickou jednohubku, se špatným gameplayem a béčkovým příběhem, ke které se nemám v plánu vracet a jsem rád, že skončila.

Vezmu to ale postupně - graficky je hra fakt nádherná, modely a nasvícení je prvotřídní a to i při performance modů. Design/architektura si bere to nejlepší s vesmírných survival sci-fi a hudba jen podtrhujeme snahu být hororem (i když hra strašidelná není). Procházet se tak po lokacích Black Iron je hodně atmosférické, čemuž dost napomáha i minimalistický HUD.

Příběh hry je vsutku béčkový, nepřínáši do sci-fi survival formulky nic nového a jeho dávkování skrz filmečky bylo naprosto v pohodě. Z počátku mě bavilo odhalování příběhu a objevování informací ohledně vězení a situace, ve které se nachází. Nicméně to se zlomilo tak ve třech čtvrtinách hry, kdy mi příběh začal být tak trochu jedno. Tomu ani nepománá otravné sbírání různých audio a textových logů (které jdou přehrát jen v inventáři Jacoba!). Vyvrcholéní příběhu je pak hodně mimo a opět se snaží být jen nějakým příslibem do budoucna.

Typově má hra velice blízko k RE remakům či novým dílům. Herně je tak rozkročena na jednu stranu jako survival horor a na druhou jako 3rd person akční adventůra. Problém je, že jako horor hra selhává děsit (jen opakuje pár jump scares) a jako survival jsem se cítil jen při boji s více nepřáteli a to kvůli tuhosti pohybu a ovládání. Ovládání a pohyb postavy je pak společně se přehršel scriptami i hlavní problém při akčně-adventurních prvcích. Bojový systém je toporný, kamera je až moc blízko postavy, chůze a běh jsou pomalé a práce s inventářem je puzzle. Stříléní sice má váhu a dopady projektilů jsou super, ale melee systém je nepřesný a reakčně pomalý. Díky kameře se mi i několikrát stalo, že jsem netrefil palicí nepřítele, i když jsem stál i něj; popřípadě na mě vyběhli nepřátelé ze zád dřív než jsem mohl reagovat. Díky skriptům nejde ve hře stále běžet, ale někdy lze jen chodit - to záleží i na prostředí - aby vás hra mohla vyděsit. Což se stane jen napoprvé, protože pak už hra jen opakuje jump scares, které Jacoba ale ani neohrozí na životě.

Hře chybí různorodost nepřítel a nutnost používat nové vybavení, ja jsem celou hrou prošel se dvěmi základními zbraněmi a žádnou novou si nevyrobil. Nicméně systém výroby pomocí 3D tiskárny je moc fajn! Z počátku hra není ani moc výzvou, stačí být trochu obezřetný a není težké postpovat dále. Jakmile ale hra představí nějaké mini-bossy, začne být trochu problém se zdroji (než zase člověk dojde k tiskárně). Problém s mini-bossy či hlavním bossem vidím i v tom, že to jsou v podstatě houby na kulky - snesou oproti standartním nepřátelům strašně moc a hra vás na to něpripraví. I to by ale nebyl problém nebýt nepřesného melee ovládání a pak stačí jednou minou či jednou neuhnout a životy jsou na půlce. Tohle bylo hodně iritující, klidně bych doporučil hru projít na nejnižší obtížnost.

Ve výsledku ale musím říct, že si mě Callisto Protocol něčím získal a hru jsem rád dohrál. I přes hodně herních přešlapů nabízí hra skvělou atmosféru a minimálně první polovina má hra i silný drive kupředu.

The Medium, hra která klame tělem. Místo očekávaného hororového nástupce Lazers of Fear je hra atmosférický survival walking simulátor, vlastně takové cvičení na Silent Hill 2 které tým připravuje. Hráč se vtělí do kůže Marianne, "převoznice duší" (medium) která je schopna komunikovat se ztracenými dušemi mrtvých. Jednoho dne Marianne dostane naléhavý telefonát ať přijede do resortu Niwa kdesi v Polských lesích a pomůže odtajnit jedno lety zapomenuté tajemství.

The Medium bylo prezentováno jako hra, která mohla vzniknout až díky moderním technologiím, protože procházíte dva světy zároveň. Navíc to měl být vysněný projekt autorů, ve kterém odkazují na své Polské kořeny. A je pravda, že právě rezort Niwa, ze kterého čiší socialistická architektůra, a příběh odkazující na komunismus, udavačství a napřírozeno je tím nejsipnějším co hra nabízí. Celá hratelnost jen slouží k odkrytí příběhu, který občas uklouzne na Hollywoodskou notu (dovysvětlování) ale jako celekm drží skvělé a bavilo mne jej rozkrývat. Navíc hra obsahuje pár fajn překvapení a zajímavé rozuzlení.

Hra je hodně atmosférická, má hororový nádech, ale naštěstí v ní nejsou infarktové lekačky a slovo horor je spíše zkrýva v alternativním světě, do kterého Marianna může vstupovat. Hra se odehrává ve dvou rovinách, první je reálný svět starého rezortu, kde jsou zavřené dveře a rozpadající se stěny bránici odhalit dlouho ztracené tajemství. Druhou rovinou je spirituálním svět, který je naprosto vizuálně pohlcující a ve kterém lze komunikovat s dušemi mrtvých a pomáhat si v postupu v reálném světě. Celá hra je vlastně takový puzzle na dvou úrovních, který nikdy není težký a je lehce opakující se (nejde elektřina v reálném světě, Marianne nahodí dodá energii ze spirituálního světa). Díky kratší délce (cca 7h) to naštěstí není problém, protože hra se snaží občas představit novou mechaniku a nikdy jsem neměl pocit nudy.

Co mi doopravdy nesedlo byly stealth pasáže, které s trochu krkolomným ovládáním působily dost nejistě a většinu jsem jen přetrpěl, abych si zase mohl užit walking simulátor. Hra by chtěla působit v daných pasážích hororově a jako survival, ale nejen díky checkpointům jsem necítil pocit nebezpečí.

Amicia, Hugo, Lucas a Beatrice se vydávájí na cestu najít tajuplný řád, který by mohl vyléčit Huga. Nicméně už od začátku je patrné, že cesta nebude jednoduchá protože Hugovy projevy nemoci jsou nestabilní a jediný kdo mu naslouchá je jeho sestra Amicia. Takto jednoduše by se dal bez spoilerů načrtnout děj druhého (Requiem) dílu A Plague Tale, který tak navazuje a rozvíjí příběh prvního dílu z roku 2019 (Innocence). Příběh je jedná ze silných stránek hry a rozvětvuje se mnohem více než v Innocence, díky čemuž hra rychle plyne a hratelnosti dodává drive.

Samotná hratelnost neurazí, ale přišla mi až moc repetetivní. Akční pasáže jsou asi nejnudnější a nejhůře zvládnutá část. Aby hráči měli šance vojáky porazit prakem, tak nepřátelé chodí extrémně pomalu a jsou hloupí. Navíc pokud by už vás měl voják zabít, vždy dostanete druhou šanci odběhnout nebo se skýt. Jako jediný nepřítel mi přišla kamera a občas nejasá strategie, jak kterého protívníka přechytračit. Více než souboje jsou ve hře zastoupeny puzzle a stealth pasáže, které už fungují mnohem lépe. Vymýšlet průchody mezi krysami či plížení skrze vojáky je zábavné a kreativní, problém jsem měl jen občas s určením cesty k východu. Poslední část hratelnosti je walking simulátor v krásném prostředí, který posouvá děj kupředu či jen rozvíjí vedlejší příběhové linie postav a to mi přišel zvládnuté na jedničku.

K akčním adventuram patří v dnešní době jak crafting tak zlepšování dovedností hlavní postavy a oboje je i v Requiemu. Craftováním lze vylepšít svou výbavu ve čtyřech různých prvcích a materiálu je během hry poskromnu, takže jsem měl radost za každá vylepšení praku či alchymie. Minimálně první stupně vylepšení mi přišly pro hru dost důležité u všech směrů, pak už záleží na stylu hraní ke čemu se přikloníte. To samé platí i o zlepšování hlavních dovedností postavy, které je ale uplně automatické a odvíjí se od stylů hraní. Budete-li hrát agresivně, Amicia bude mít více možností jak nepřítele zabít. Chcete se víc plížit? Pak je jasné, že si časem Amicia osvojí kradmé plížení či rychlejší schovávání. Systém je to originální a naprosto dostačující.

Kde nemůže ale nic vytknout, tak je audiovizuál. Hra vypadá naprosto famózně, možná bych i řekl že graficky je to zatím nejhezší hra na PS5. Neměl jsem žádný problém s padajícím framerate a hra mi přišla plynulá a krásná. K vizuální stránce se pojí i design oblastí, šatů či celkového prostředí a z některých lokací mi přecházel zrak. Co mi však nevyhovovalo byl anglický dabing, Amicia mi v něm přišla hysterická a některé dialogy úsměvné. Hru jsem si raději přepnul do francouzštiny, kde mi to mnohem více sedlo. Mám pocit, že jak je hra francouzká, tak dialogy a jejich podání bylo ve scénáři psáno právě pro francouzkou řeč (náturu mluvy) a tak jsem po přepnutí už neměl žádný problém.

Tohle je pro mě hra roku a jedna z nejlepších her co jsem kdy hrál, naprostý masterpiece a druhá herní platina.

Příběh Kratose a Atrea pokračuje a mnohem rozmáchlejší než v GoW z roku 2018. Vše do sebe perfektně zapadá a to hlavně kvůli detailně napsaným postavám, které máme čas poznat. Děj dokáže několikrát překvapit nečekanými zvraty a zákrutami. Hra navíc poskytuje několik filmových momentů, kdy mi spadla čelist (valkýry + medvěd, závod s Angrbodou) nebo jsem dostal husí kůži.

Herně je hra mnohem více vyšperkována než předchůdce, soubojový systém působi mnohem uceleněji a nabízí více možností. Protivníku je také více a jsou různorodější. Chvíli trvá než se bojový systém dostane do ruky, ale jak si na něj člověk zvykne, začnou do sebe krásně zapadat všechny jeho možnosti. Příběhově jsou souboje relativně jednoduché a i bossové jdou zvládnout beze smrti.

Výzvu ve hře tvoří až nepovinní bossové. Což je opět fajn, protože to u hry dokáže udržet a nemáte pocit nezdaru pokud jdete za příběhem. Vedlejší úkolý jsou skvělé, protože rozšiřují lore a motivace postav, popřípadě dovysvětlují historii světa - takto by podlě mne měly vypadat vedlejší aktivity.

Graficky je hra krásná, ale pořád nepůsobí jako úplná topovka roku 2022. Hudba mi přišla trochu v pozadí oproti GoW 2018.

Jeeeej, to byla moc příjemná cesta šalinou, když jsem hru hrál! Nic jsem od prvotiny Amanity nečekal a dostal jsem kouzelné dobrodružství s klidnou atmosférou a super hudbou Floexe.

Hra mi na každé obrazovce vykouzlila úsměv a během hráni jsem i dostal chuť na dýmku. Jen trochu mě štvalo, proklikávání celé obrazovky abych zjistil aktivní body.

Kluci z RetroNation mě navnadili znovu si zahrát BioShock, vzpomínky mám na hru mlhavé a navíc po třicítce mi hra dá určitě více než když mi bylo 16. Hra je navíc v PS katalogu, takže super vstupní hra do roku 2023... no a byl jsem mile překvapen!

BioShock se stále skvěle hraje, zní a vlastně i vypadá dost k světu. Na to jak je to stará hra, tak onboarding je naprosto plynulý čemuž pomáhá i Art Deco a celkové zasazení hry. Začátek je hodně pozvolný a vlastně až do setkání s prvním Big Daddy i hodně jednoduchý - paralyzovat a bouchnout do hlavy. Postupem času jak začnou přibývat nové zbraně a možnosti, tak i nepřátele budou trochu více "tuzí" - to ale neznamená, že je hra težká, vlastně mě překvapilo jak hrou jde na střední obtížnost projít jen s pár škobrtnutíma.

Gameplay je i na ovladači úplně v pohodě (až na skákání), střílení přesné a pohyb plynulý. Hra je dost plynulá a nenutí k oběvování, ale pokud člověk chce, tak díky audiologům se může o Rapture dozvědět dost věcí nad rámec příběhu, což mi vyhovovalo. Mechanismy hra představuje postupně a bohůžel některé jsou dost rušivé - hlavně minutové alarmy - a postupem času nudné - opakujícíci se hackovaní.

Z příběhu jsem byl nakonec dost rozčarován, nedokázali mi prodat myšlenku toho kdo je a jak je starý hlavní hrdina, to mi bránilo proniknout do příběhu a cítit jeho váhu. Mnohem více zajimavé mi příšlo prostředí Art Deco a celková historie Rapture, ADAM a jiných důležitých postav. Objevování pozadí dodalo hře hloubku. Jinak jako dost nepovedené mi přišlo intro a outro, které ale vůbec nezapadaly do designu hry.

Ufff, co bych k tomuto tak napsal... Těšil jsem se na další hru od Amanity, protože Creaks a Pilgrims jsou skvělí, z dřívějška jsem si užil Machinarium i Samorost. Nicméně tato hra mi vůbec, ale vůbec nesedla.
Nudné a opakující se mechanismy tahání za různé části předmětů či postav, které vedou k postupu do další obrazovky. Toto pořád dokola ve třech různých snech.

Naštěstí je ve hře skvělá hudba a hra je krátka, protože jinak by se to pro mě nedalo vydržet. Už jsem zvyklý na jiné hry a tento titul se mi težko hodnotí, protože chápu jeho kvality i jeho publikum. Pro mě to ale bylo úplně mimo...

Jednoho dne, ažnadejte ten správny čas, dostanete vintage foťák a výdate se objevovat svět, ve kterém žijete a na konci cesty plné doprodružství a poznání pak zjístíte co je ten TOEM. Takto by se dal shrnout příběh této milé jednohubky (2,5h).

Od TOEMu jsem vůbec nic nečekal a ani jsem nevěděl oč jde, ale nalákala mě stylizace a když byla zdarma v PSPlus, tak jsem ji prostě vyzkoušel. A musím říct, že vůbec nelituju. Hra mi sedla do nálady a užil jsem si ji. Jedná se o jednoduchou adventuru, kde řešíte příběhové úkoly pomocí fotografování. Tyto mini úkoly jsou vtipné, originální a občas i roztomilé a hlavně dobře dokreslují příběh hry (objevování světa). Hra je rozdělena na lokace a přesunout do další lokace se vždy můžete až jak splníte určitý počet úkolů.

Zpracování je hodně jednoduché, ale má své kouzlo - ať už šedá grafika či sprity místo plastických modelů ve scéně. Příjemná je i hudba, ale tam mě zklamalo, že i když se odemyká průběžně, tak není nijak zapamatovatelná.

Pěkný robustní příběh, super prokreslené postavy, rozhodnutí co mají význam a k tomu povedené grafické zpracovaní a fajn hudba. Na mobilní hraní jak stvořené.

Hra nabízí mnoho puzzlu formou hry Gwent, které jsou rozmanité a občas dost zapeklité. K tomu si stavíte balíček a bojujete i normální gwent bitvy. Pokud vás baví kartičky je to fakt super. Problém ale nastává s ubíhajícím časem, kdy hra pokračuje a pokračuje a vy stále jen sbíráte zdroje, měníte balíček a hrajete gwent. Dostaví se totiž nuda a hra stále nekončí a nekončí.

Naštěstí ten příběh to celkem drží a tím, že jsem hrál na mobilu, tak jsem si mohl zahrát jeden puzzle a hru vypnout - vrátit se k ní za pár dní. Na počítači si nedokážu představit, že by mě hra udržela celou dobu, protože je doopravdy dlouhá.

Druhý a hodně očekávaný díl originálně PS série Horizon jsem napnutě očekával a když konečně dorazil a já si jej zahrál, tak jsem byl vlastně trochu zklamán. Ve všech směrech je to vylepšení formulky z Horizon Zero Dawn, ale u mě se prostě vytratila ta jiskra z něčeho nového. Pořád je to pro mě mnohem lepší hra než noví assassinové, protože všechno dělá lépe a kompaktnějí, ale už to nemá to kouzlo.

Aloy se vrací aby zachránila Zemi a klany co na ní žijí. Jako vždy je neohrožená, sebejistá a chce spoléhat hlavně na sebe což se časem ukáže, že je možná chyba a je potřeba okolo sebe mít přátele a spojence. Opět se bojuje proti robotům a klanovým vojákům, opět se plní různorodé úkoly a opět se zachraňuje všechno a všichni. Prostě pokračování.

Graficky hra vypadá naprosto famozně a jde vidět, že se jedná o vlajkovou loď PSka. Ozvučení je také skvělé a prezentace hry je dokonalá. Herně je to prostě vyšperkovaná zábava v otevřeném světě. Herní smyčka je zábavná, úkoly dávájí smysl a není to jen výplň herního času. Možnosti výbavy a dovedností jsou dostatečné a každý si vybere jakým stylem hrát.

Vlastně problém jsem měl jen s tím, kam se ubírá příběh a jeho ukončením.

Poslední z her od Supergiant Games. Hrál jsem na PC, když vyšla (po prvním průchodu jsem dál nepokračoval a čekal na PS verzi) a teď jsem i příběhově dohrál na PS5. Mám v tom určitě přes 100 hodin celkově a těším se stále na každý nový běh. Ten zabere cca 30 minut a stále mě baví ... jak už tu píše Bingman, je to závislost.

Mapy se opakují, nepřítel není mnoho, zbraní jen 6 (a jejich různé aspekty) a i těch bonusových keepsakes není mnoho ... a přitom to bohatě stačí! Gaming loop je naprosto dokonalá, hra běží naprosto hladce a dokáže vtáhnout s nebezpečným ´tak si dám ještě jeden run před spaním´ čemuž i pomáhá že každý Váš běh může být úplně jiný (nejen díky perkům od bohů a díky možnosti si hru ztížit antibonusy pro daný běh).

Co se týká příběhu, tak hlavní prym hrají dialogy a rozvíjení vztahů s NPC a to je fakt zábava. Napsané je to hravě a svěže, s dostatkem vtípků ale i nakousnutím vážných témat. Za mě i tady je to nejsilnější Supergiant scénář.

Celkově je to prostě bomba ... klenot hra.

Nové PS Plus v sobě přináší možnost vyzkoušet si i hry, o které bych kolo neopřel - jako například Zombie Army 4! Musím tedy zmínit, že jsem hru hrál sólo, protože nejsem moc na co-op hraní ... užil jsem si ji navzdory tomu, jak moc jde cítit že je hra míněna pro více hráčů.

Ve chvíli kdy jsem hru spouštěl jsem od ní nic nečekal, jen že budu kosit nazi zombie po stovkách a přesně to jsem dostal! Na gamepadu trochu krkolomné ovládání se dostalo velice rychle do ruky a po pár počátečních úmrtích jsem i pochopil jak si dobírat zdraví a proč je dobré zombiem dupat po hlavě. To vše za doprovodu fajn muziky a skvělých herních zvuků, i když v trochu slabší grafice. Rozdělení hry na kapitoly a jejich podčásti, kde každá podčást je v podstatě jednoduchý úkol (znič, vystřílej, zapni) mi naprosto vyhovoval a udržela mě hrát tu hru v podstatě 4 večery, takže za cca 10-12h bylo hotovo. Tohle je prostě jednohubka, kde se střílí kupa nazi zombie - nic víc a nic míň, mně to bohatě stačilo.

Na Stray jsem se nijak zvlášť netěšil, jen jsem byl zvědavý, ale až první recenze mě přesvědčily, že si mám hru zahrát - hlavně mě lákala délka dobrodružství a jednoduchá gameplay. Nakonec jsem byl i dost příjemně překvapen a hru jsem si užil.

Herně se jedná o příjemnou adventuru v roli kočky, kde řešíte lehké puzzle rébusy abyste postoupili v příběhu a dozvěděli se něco i o světě. Vaším překladatelem a pomocníkem je malý, díky kterému svět poznáváte a hodně jsem si užil jeho styl komunikace s ostatními roboty. Žádné velké čtení, vše strohé a přitom dostatečně účelové. Level design je pak naprostá perla, jako kočka skáčete po střechách, plížíte se v uličkách a prozkoumávate místnosti. To vše v neonovém městě či kanálech temného města.

Graficky jde vidět, že se nejedná o Áčkovou hru, ale spíš indie titul, nicméně jako celek to vůbec neurazí a občas to dokáže výkouzlit nádherné scenérie. Jako další menší mínus vnímám sbírání předmětů v pokročilých lokacích hry, kterým chybím invence oproti první lokaci (ta mi přišla i nejzajímavější). Hra naštěstí netrvá dlouho, protože herní smyčka je hodně jednoduchá a ke konci už se i omrzí.

Celkově jsem rád, že někdo opět vydal kratší hru se super atmosférou, jednoduchým příběhem a přijemnou hratelností s pár super okamžiky!

Bastion jako prvotina Supergiant games jednoznačně určila jakým směrem se bude tohle studio ubírat. Hodně výrazná stylizace, jednoduchá a návyková herní loop a zajímavý herní svět.
U hry jde poznat její věk a i menší vývojový tým. Jedná se o kratší jednohubku, která trpí chaotickým pohybem, nevyvážeností zbraní a repetetivní hudbou. Na druhou stranu má v sobě strhující kouzlo (hlavně díky vypravěči) a hodně příjemnou stylizaci.

Dishonored jsem nikdy nedohrál, ale po tom co jsem si užil Deathloop, chtěl jsem zkusit od Arkane něco dalšího a Dishonored 2 byl zrovna v akci.

Na hře jde věk poznat hlavně v tuhosti ovládání a starším engine. Herně je to ale skvělá záležitost, která nabízí obrovský sandbox a volnost v hraní. Pokud člověka baví opakovat jednu úrověň vícekrát, aby našel optimální průchod či vyzkoušel další možnosti, je to ideální hra.

Já jsem si hru užil, ale jak jsem našel pro mě ideální styl hraní, neměl jsem důvod to měnit či zkoušet jinak a hrou jsem pak prošel celkem jednoduše. Stejně tak jsem neměl důvod hrát za druhého hlavního hrdinu. Z měho pohledu je to solidní stealth hra na 10h, kterých je pomálu.

Supergiant games a jejich druhá hra, začal jsem hrát hned po Bastionu v rámci maratonu a musím říct, že ze začátku mě hra vtáhla. Super prostředí, mysteriozní příběh a k tomu fantastická hudba.
Nicméně po pár hodinách se mi všechno začalo zdát repetetivní a málo odměňující. Sice variací jak hrou projít je hodně - Transistor může měnit svoje schopnosti (útoky) a různě je zlepšovat - nicméně hra k tomu moc nenutí a jakmile jsem si našel své oblibené útoky, neměl jsem chuť je měnit.

Hra se dá dohrát opakovaně a jak je u Supergiant zvykem, můžete si sami obtížnost měnit dle různých aktivních perků. Díky tomu se hra dá hrát vícekrát a mbýt i challenge, nicméně to platí jen pro lidi co rádí hrají hry i několikrát nebo se je snaží vytěžit na 100%.

Pro mě je Transistor zatím nejslabší Supergiant hra.

V pořádí třetí hra od  Supergiant Games - pro mě poslední v maratonu jejich her, které jsem po Hádovi dohrál.

Je to případ hry, která je více novelou než hrou. Více než polovina herního času se skládá z čtení lore a vyslechnutí postav. Menší část hry je pak samotný gameplay, což je vlastně sportovní hra.
Postavy, příběh a celkově celý svět je fantastický navržen. I když nesourodá skupina hrdinů, tak přirostou k srdci a vaše rozhodnutí pak mají váhu. Herní část - takzvané Rites - je v podstatě RPG sport. Rites jsou rychlé, spolehají na tom, že znáte své postavy a jsou hlavním hybatelem příběhu.

Ve výsledku jsem rád za takovéto experimenty a jiný druh her. Je fajn změnit z AAA titulů na něco zajímavého, co člověk nečeká. Proto i přes slabší prostřední část (hodně textu a málo hraní) mi hra sedla.

Povedená hříčka, ideální na mobilní zařízení. Člověk si zahraje jednu, dvě úrovně a hru může na chvíli odložit a pak se k ní zase vrátit. Logické hříčky jsou výborně udělané a v podstatě se nedá zaseknout, aby se level musel resetovat. Krom toho u všeho zní famózní hudba, která vtáhne do kouzelného světa, kde užívá nábytek a tma nahání strach.

Hrál jsem a dohrál jen kampaň a první DLC s Kate Bishop a jediná věc, co by mě ke hře vrátila jsou další DLC s příběhem. Postavy, jejich interakce a celkově příběh je totiž vážně povedený.
Hratelnost, na druhou stranu, už dost vázne. Souboje nenaplňují, mise se opakují a nepřátele působí strašně umělě a nezajímavě. Sbírání lootu, slepšování statistik a postup hrou tak působí až moc schématicky a nudně. Chybí invence či jakákoliv originalita a hra se to snaží nahradit alespoň různorodostí postav, kde doopravdy každá působi a hraje se jinak.

Naprosto skvělá rogue-like karetka, návyková a zábavná, nutící člověka vracet se stále dokola a zkoušet jiné strategie a jiné karty. Hru jsem koupil na začátku roku, jednou dohrál a stále se k ni vracím, protože ten pocit z postupu výš a výš je pohlcující.
Hra nabízí v každém běhu tolik možností jak hrát, záleží na tom, jaký artefakt vezmete a jakou kartu vylepšíte ... a to se nebavím o postavách, kde každá má co nabídnout.
Pár let nazpět mě takto pohltil Into the breach a teď je to tato hra, je to jako šachy ... prostě se k tomu člověk rád vrací a hledá nové možnosti.

U CoD hrávám jen SP kampaň, takže hodnocení se týká jen ji.

Technické zpracování je naprosto skvělé, všechny audiovizuální části do sebe zapadají a dotváří super zážitek. Po technické stránce taky paráda a hra se dá krásně rozjed i na 4 roky starém HW.

Hratelnost působí plynule a některé momenty jsou epické. Problém nastává když jste rychlejší než skripty a pokud v bojišti postupujete moc rychle, nově spawnutí nepřátele vám dají kulku do zad a vy můžete dát restart. Když se to stane několikrát na více místech, kazí to imerzi a vy prostě musíte hrát jak vývojáři pískají.

Kampaň je ale slabší, oproti MW sérii jsou tu velice ploché postavy (krom Price) a příběh je hodně nesourodý. Navíc ta hra je i na poměry CoD krátká.

Kouzelná hra od Amanity, která celkem originálně pracuje s českými pohádkovými stereotypy. Hra si ani nehraje na náročnou adventuru ale už od začátku je jasné, že se pojede v odlehčeném hávu.
Pilgrims svou herní náplní nejsou originální (klikání na aktivní prvky obrazovky, kombinování věcí z inventáře), ale jsou originálně vtipní a malební.

Je to taková oddychovka na hodinku až dvě, která ale po nějaké době nabízí znovu hratelnost.

Po prvních reakcích jsem zrušil objednávku, pak o tom týden přemýšlel a hru si stejně koupil na den vydání. Měl jsem pocit, že to je hra, kterou si musím zahrát když vychází - nějaké vnuknutí, kterého nelituju.

Hratelnost je zajímavá, mnohým může připadat nudná, ale já se bavil. Přechody hor a krásných zelených scenérií, při tom poslech melancholické hudby od Low Roar ... jede se tu na atmosféru, která je hutná a když se ji člověk poddá, tak i přenášení balíčků začne být zábava. Byly tu pasáže, které jsem jen rychle prosvištěl a celkově během hraní jsem se moc nezabýval vedlejšími úkolu, takže mě hra nepřestala bavit.

Postavy v něj jsou skvěle napsány, se svými back-stories a svými vlastními pohnutky. Vše co dělají skvěle dokresluje mysteriozní příběh, který se postupně odkrývá a graduje až ve fantastickou myšlenku, kterou se snaží předat.

V té hře jsou pasáže, které mne štvaly (být chycen VV) a kterým jsem se vysloveně vyhýbal (Mezkům) a back-tracking mě výslovně iritoval. U přechodových animací (doručení zásilky, výtah, ...) jsem začal skipovat a tím si trochu urychlil hru - všem doporučuji - a ze začátku jsem si dlouho zvykal na přehnaný patriotismus.

Ve výsledku to ale byl jeden z nejzajímavějších herních zážitků, jsem rád že jsem byl jeho součástí hned na začátku. Taková hra, která je originální svými sociálními prvký a snaží se být filmová svým příběhem jsem ještě nehrál. Není to hra pro všechny, ale všem ji doporučím alespoň na vyzkoušení.