The Alters je další povedený experiment od polských 11 bit studios, který se nebojí smíchat několik herních stylů dohromady. Staráte se o mobilní vesmírnou základnu, těžíte suroviny, hledáte nové materiály, vylepšujete vybavení a při průzkumu nehostinné planety postupně sbíráte střípky příběhu. Jednotlivé mechaniky možná samy o sobě nejsou nijak převratné, ale dohromady tvoří překvapivě funkční a návykový celek.

To nejzajímavější se ale odehrává mezi hlavním hrdinou a jeho alternativními verzemi – klony vzniklými na základě jiných životních rozhodnutí. Právě přes ně hra rozehrává témata viny, promarněných příležitostí a otázky, jak moc by jediná jiná volba dokázala změnit celý náš život. The Alters tak není jen survivalem o těžbě surovin a udržování základny v chodu, ale především zajímavým sci-fi příběhem o životních cestách, rozhodnutích a jejich následcích.

BioShock Infinite a je to i po letech nádherná hra. Její art design prakticky nezestárl. Akční hratelnost funguje skvěle – gun-play je svižný, Vigory jsou zábavné a nabízejí zajímavé možnosti, jenže postupně jsem zjistil, že vlastně nemám důvod opouštět své oblíbené kombinace. Největší devizou je ale příběh, který je originální od začátku až do legendárního finálního zvratu. Bohužel je na hře vidět komplikovaný vývoj – některé části působí jako vystřižené a minimálně dva přechody mezi událostmi jsou odbyté až příliš narychlo. I přes tyto nedostatky jde o výjimečný zážitek, který jsem si fakt rád připomenul!

Po skoro 10 letech od vydání jsem se vrátil k tomuto walking simulátoru a ztrávil s ním pěkné dva večery. Hra mě hned úvodem vtáhla a já začal nasávat osudovou volbu Henryho útect od životních problému do přírody.

Hra má skvělý začátek, který míchá vizuální novelu, intro a základy hry do jedné směsy a díky tomu se vám chce pokračovat dále. Jako hlídač národního parku hned prvního dne narazí Henry na problémy, ale taky na fajn partačku Delilah, která ho naviguje do vysílačky, kam vyrazit a co řešit. Po prvním dnu a prvním úspěšně vyřešeném problému, se ale začíná odehrávat něco podivného - možná až mysteriozního.

Denní hikování parkem je uklidňující. Atmosféra, kterou se tu povedlo přenést je naprosto vtahující a příběh hlavního hrdiny dostatečně zajímavý. O to víc, když Vám samotnému je ke čtyřicítce a hrdinu více chápete. Bylo skvělé nemít na mapě žádné body zájmu, ale orientovat se jen podle kompasu. Příjemné bylo i poslouchat skvěle namluvené postavy a sledovat tak jejich vývoj v čase.

Za mě je tohle nejlepší walking simulátor.

Audiovizualní román ve slušivém kabátku Unreal Enginu, který doplňuje indie hudba neznámé kapely. Příběh čtyř outsiderek, které v devadesátkách objevují samy sebe, své přátelství a mystické okolí (hlavně krásné lesy) městečka Velvet Cove, se vypráví retrospektivně s pohledu hlavní postavy Swan. Ta se vrací do svého rodného města po 30 letech, abych se setkala se svými ztracenými kamarádkami. Hra je rozdělena do dvou částí.

Tape 1 hráče postupně uvádí do příběhu a snaží se nastavit atmosféru příběhu a doby. Celkově jsou první kroky příběhu a postupné objevovaní postav vtahující a zábavné. Swan má navíc svou kameru, kterou může krásné okolí natáčen a dostávat i více kontextu z příběhu. Postupem se ale hra stává více a více jen románem a herní vsuvky jsou nepodstatné.

Tape 2 se už snaží být více akční, více strhující, více emotivní. Ale selhává v podstatě ve všech směrech... Dokončení příbehových linek ztrácí tempo a pointy jsou spíše nezajímavé. Hlavní akční pasáž za mě byla úplně mimo a z pozice vykreslení postav prostě nedávala smysl... Zustala jen ta fajn hudba.

V roce 2025 DOOM 3 už neobstojí. Bohůžel hra zastárla až moc a designové chyby se projevují mnohem více, než co jsi to pamatuju v roce vydání. Pozitivní je, že graficky hra vypadá stále fajn a pacing (neznám český ekvivalent) je taky příjemný. To jsou asi jediné dvě pozitiva co bych v současné době (rok 2025) našel.

Design je extrémně zastaralý - uzavřené koridory a místnosti s nudným vizuálém prostředí. Náplň úrovní jede podle stále stejného mustru:
1. hlavní cesta k cíli je blokována
2. najdi klíč (PDA, konzoli, token) v jiné části úrovně
3. backtracking zpět aby se odblokovala cesta
Navíc tohle se i někokrát po sobě v jedné úrovni opakuje, občas se k tomu přídá fyzikální hádanka. Problém vidím i v algoritmu objevování nepřátel. Jde se chodbou a najednou za vámi odpadne kus stěny a ze zadu zaútočí Imp. Otevřou se dveře a hned za nimi na vás vyskočí Imp. Seberete trochu více zdrojů (náboje, zdraví) a přiteleportuje se Imp. Dostanete se do nové místnosti a hned se zaplní nepřáteli, ty pozabíjíte a pak najednou z předchozí místnosti příběhne týpek s rotačákem. A takto stále dokola. Žádna invence.

Atmosféra strachu v podstatě žádná, krom opakujících se lekaček za dveřmí nebo v tajných úkrytech za zdmi. Boss fighty úplně nudné, nejvíc jsem se bál u prvního, protože jsem nevěděl co čekat. Zbraňový arzenál hodně plochý, brokovnice otřesná. BFG neuspokojující. Jedině pulzní zbraň skvělá a soulcube originální.

Po vyzkoušení Prey, dohrání Deathloop a Dishonored 2 jsem se konečně vrhl na, dnes již klasickou, immersive sim Dishonored. 13 let stará hra a stále šlape skvěle! Je to hřiště na vyzkoušení různých přístupů/postupů, které nabízí obrovskou volnost.

Chcete hrát jako duch, nikdy nebýt viděn a nikoho nezabít (ani hlavní cíle, kteréch se musíte zbavit abyste hrou postoupili)? Můžete.
Chcete se misí probít a postřílet všechny co se hýbou? Můžete.
Chcete využívat napřirozené schopnosti a budit v protivnících strach? Můžete.



Graficky hra vypadá i na tu dobu v pohodě, ale to je díky stylizaci. Příběhově jde o standart, ale se skvěle vytvořených světem, který je doplňován výpisky z deníků nebo rozhovory postav. Hudebně mne hra nijak nenadchla. Pohyb a souboj plynulý.

TLOU jsem prvně dohrál na PS4, byla to jedna z prvních her co jsem tam hrál. Bylo to ponuré, bylo to krásné (doteď si vzpomínám na scénu s žirafama), bylo to intenzivní. Avšak nikdy jsem to neměl v paměti jako to nejlepší co jsem hrál.

Part I jsem si tak po dlouhých letech zahrál rád a opět si ji užil, dokonce bych i řekl že více než poprvé. Hra mi přišla ještě více intenzivní, hlavně emočně. Skvěle vystavěná charakterově a dramaturgický. Hratelnostně dost vyvážená (hrál jsem na Hard) a díky novému enginu i doopravdy krásná. Tohle je doopravdy jedna z nej her, o která se bude mluvit jako o definující hře (to už i víme, protože se to stále děje).

Hratelnostní loop není tak objevný. Je to vlastně takové epizodické putování postapo světem, se survivor prvky. Vztah postav se tak stmeluje a hráč objevuje svět a lidi v něm. Právě charaktery všech postav a jejich příběhy jsou extrémně emotivní a skvěle zpracované. Herní svět je nádherně zpracovaný (výhledy na budovy prorostlé zelení, krásná příroda, lidé měnící se na houby), akční pásaže jsou intenzivní a náročné (často jsem umřel nebo končil s minimem nábojů), enviromentální puzzly trochu zbytečné.

Tady asi není co víc psát, prostě si to zahrajte, neuděláte špatně.

Tak jsem si po 12 letech zahrál kvůli výzvě Tomb Raider, tentokrát pěkně na PS5. Hru jsem tenkrát dohrál několikrát i na vyšší obtížnosti, nepolíben Uncharted to pro mne bylo vše nové a skvělé. V roce 2025 má v mém srdci hra stále místo a skvěle jsem si ji užil. Je to nadupaná akční jízda, ve které Lara vydrží víc než jakýkoliv člen speciálního komanda a vzdychá hlasitěji než hrdinka dospěláckých filmů.

Příběh je trochu slabší, ale charaktery postav jsou dobře vykresleny. Samotný herní loop je až překvapivě plynulý a návykový. Akční stránka zábavná, zbraně člověk doopravdy použive všechny a jen luk nestačí. Zlepšování zbraní dává smysl a je citelné, trochu horší je to ale s dovednosti Lary. Ty mi případaly tak trochu navíc.

Raidování hrobek je super zpestření a hlavně je to i zábavný environmentální puzzle, bavily mne všechny a ani u jedné se nedostavila frustrace. Trochu frustrace se ale dostavila u QTE, které byly občas topornější a nelogicky mapované - z dnešního pohledu.

Nedotčen prvním dílem jsem se pustil s chutí (zombie hry mě baví) do dílu druhého. Prvních pár hodin jsem si tedy osobně musel dost zvykat na ovládíní. Od začátku mě ale dostala plynulost parkouru a celkově pohybu. Trochu horší už to bylo se souboji a chvíli jsem si chytal ten správný balanc jak na to, tady i musím ocenit házecí zbraně, které jsem naplno využíval a přišly mi skvělé.

Hra se otevírá za začátku postupně a je to jen dobře, protože cca od prostředka je ve hře obrovské množství contentu. Můžete dělat výzvy na parkour, vývzy ve skupině hráčů, bojovat s náročnýma mutantama, osvobozovat kempy, zprovozňovat "elektrárny" a mlýny, .... Všechno je navíc nepovinné a i tak dost různorodé. Hlavní je, že tyto aktivity nebrzdí hlavní příběh a lze hrát jen ten. Příběhové mise jsou zajímavé a překvapilo mě kolik rozhodnutí může hráč udělat a co to s dějem udělá. K příběhu mám ale výtku co se týka konečné pointy, která mi příšla dost slabá.

Technické zpracování je fajn, ale na PS5 nic extra. Soubojový systém slabší a strom dovedností mě vlastně taky moc nezaujal. Vylepšování zbraní je ale super a to platí i o vylepšování nákresů, ze kterých si pak hráč dělá doplňkové předměty.

Celkově už se těším na The Beast a uvažuju že si zahraju i první díl.

První kapitolu Life is Strange 2 začíná pozvolna a hlavní hrdina Sean je z počátku vykreslován jako prudič se srdcem na správném místě, ale nejistý jak jej použít. To se nicméně brzy změní a Sean se bude muset postarat o svého mladšího bratra Daniela a vydat se s ním na cestu.

Možnosti, které hra nabízí jak v rozhodování dialogů či akcí pak mohou ze Seana udělat správný role model pro jeho mladšího bratra, přívěst jej a bratra na zcestí nebo můžete hrát něco mezi a zkusit se kladné a záporné věci vyrovnávat. Hra některé rozhodnutí dává dost najevo, ale jiné zkrývá a o to je to zajímavější.

Příběh bratrů mě hodně vtáhl, ale taky jsem se rozhodl, že po této epizodě nepotřebuju pokračovat. Emotivní cesta je totiž dost silné kafe a dost odráží současný svět (hlavně v postavách) a to je něco co mi stačí sledovat v realitě.

Jako oživená ovce (prorok/sluha/ten co vykonává pomstu) hráč ve jménu Toho co čeká buduje sektu roztomilých zvířátek a prodírá se rozdílnými biomy, ale zkonvertoval/zabil bezvěrce čí jiné bohy. Originální stylizace zastiňuje ve výsledku repetetivní a později i nenaplňující hratelnost.

Hra se tváří jako rogue-like akce, ale ve výsledku jsem měl pocit, že se více musím starat o svůj kult. Farmaření (zasevání, zalévání, hnojení, sklízení), sbírání bobků, denní modlitby a rituály jsou totiž každodenním chlebem. A dbaní o dobro kultu je doopravdy pevná část hry bez které nelze dojít konce. Své věřící totiž potřebujete k otevírání nových úrovní a pokud vám umřou (stáří, hlad, nemoc, rituál), tak je potřeba si najít nového jako náhradu. Ze začátku je ono hospodaření a dávání lásky (darů, plnění proseb) svým zvířecím věřícím i naplňující, časem se ale stane zdlouhavé. Navíc než se člověk dostane k fajn vylepšením, která určité části i automatizují, tak to trvá dlouho.
Pro trochu zpestření lze provádět rituály, které jsou svým způsobem dost vtipné na to, aby mne bavilo je odemykat a zkoušet až do konce.
Krom toho lze i rybařit nebo hrát kostkovou hru.

Bojová rogue-like část není vůbec težká, což mi vyhovovalo. Hra obsahuje čtyři 'biomy', které lze pruběžné otevřít a na jejímž konci se nachází finální boss (jeden z bohů). Abyste se k němu ale dostali, je potřeba udělat více běhů. Každý běh (úroveň) končí sub-bossem a postup je lemován obdobným stromem cest jako v Slay the spire. Zbraně jsou náhodné pro daný běh a krom nich hru ovlivňují i tarotové karty. Síla zbraní je dána tím, jak se staráte o svůj kult. Akční část mi přišla dostatečně zábavná jen na jeden průběh až do konce, nicméně díky malé variaci nepřítel/zbraní jsem neměl chuť hrát dál jako u hry Hades.

Vizuální novela v prostředí kavárny, kde se nepotkávají jen lidé, ale i elfové, upíří a další zajímavé rasy. Hráč v roli baristy připravuje pro postavy nápoje a tím posouvá diskuze a příběh dále. Je to vlastně jediná interakce ve hře, samotné diskuze už probíhají automaticky a jsou předem dané.

Ze začátku mě hra doopravdy vtáhla a bavila. Postavy i rozkrývání příběhu má celkem spád a vtip. Nicméně jakmile dny postupují a postavy se vracejí a stále rozebírají zdlouhavě své problémy, začaly mne některé doopravdy nudit (Myrtle a Aqua, Neil) a některé zajímavé se objevovaly už málo (Jorji). Čekal jsem, že se například dozvím i více o světe, ve kterém se hra odehrává, ale ve výsledku je toho pomálu. Hra se doopravdy zaměřuje hlavně na problémy života a soužití, které asi známe včichni (rodičovství, láska, vlastní cena, ...).

Samotného vaření nápojů a latte artu je ve hře pomálu a odcenil bych více variací nápojů či jiné reakce postav a větvení na připravené nápoje. Ve výsledku jsem byl ale vlastně spokojen - byla to pro mě první vizuální novela, kterou jsem hrál. Idealné doporučuju hrát na přenosném zařízení, ideálně kdyby to bylo na mobilu.

Tohle je pro mě masterpiece, doopravdy umělecké dílo, které není jen hrou. Audiovizuální skvost, famózně zvládnutý scénaristicky a hlavně s pevnou dramaturigií (což se u her jen tak nevidí). Remedy se tady podařilo vytvořit hustou atmosféru, která je ve hře patrná od začátku do konce. K tomu přispívá i mysteriózní příběh, dospěle napsané postavy a survival mechaniky, kdy jsem měl skoro stále ve hře strach. Nechápu jak se jim padařilo smíchat tak různorodý mix motivů, ktere tak skvěle fungují dohromady a hlavně dávají ve výsledku smysl.

Jediný problém trochu vidím v tom, že herně je to trochu nenaplňující (svěícení, střílení, svícení, střílení ... nebo útěk) a nevyvážené (hraní sa Sagu je mnohem zajímavější, Alan je hodně chaotický). Proto dávám těch 95% místo 100%.

Návyková roguelike karetka postavené na poker handech? Ideál na mobil!
Každá ante mě hnala dál a každý otevřený balík mě nutil to na mobilu zase zapnout a projít. Skvělě vystavený systém na pokerových figurách, které si během hry člověk vylepšuje i díky speciálním žolíkům, planetám a dalším kartám. Těch možnosti jak to hrát a výhrát je tam strašně moc.
Pixel art grafika uplně dostačuje a dostatečně přehledná, aby se to skvěle hrál na mobilu. Pokud chcete nějakou závislost na pár měsíců, tak doporučuju!

První Final Fantasy co jsem dohrál a to je hlavně asi díky změně směru na akční rubačku. Ze začátku jsem byl nadšen. Hra nabízí naprosto epicky rozměr, kde se třídají boje s příběhem vyprávěným ve filmových cutscénách.
Akční scény jsou plné efektvního vizuálů a od začátku epické hudby. Příběh je plný časových skoků a vyprávění z pohledu více postav, kdy jedna herní část je klidně předělena i třemi různými cutscénami. Obtížnost je tak akorát, a skvěle škáluje pro nehráče pomocí vybavení. Sám jsem použival jen jednu pomoc s povely pro psa.

Problém tohoto přístupu je, že to po cca 15 hodiných mě to začalo hodně nudit. Místo jedné kvalitní cut scény, která by vše vysvětlila dostane hráč dvě až pět cutscén, které jsou kvalitativně tak rozdílné, že jsem to považoval na ztrátu hráčova času. Tady jasně chyběl dramaturg...

Epičnost akčních scén naštěstí trvá trochu delší dobu, protože hra v podstatě až do konce dává možnosti naučit se nové schopnosti. A hudba zní pořád stejně. A efekty jsou stále epické. Ve chvíli kdy spolu navíc bojují Eikoni a nastavení "cinematické" QTE scény je všeho ještě víc a vlastně jsem neměl pocit přehlecení. Co ale vidím jako problém s bojovým systémem, je že v podstatě stačí 4x zmáčknout čtvereček do komba nebo z dálky střílet magii pomocí trojúhelníku a čekat na nabití speciálních schopností. Žádné další komba není potřeba se učit...

Jako největší problém hry tak vidím její délku okolo 40h (bez vedlejších úkolů), která je z poloviny dána cutscénama. Ale právě díky délce se hra v polovině zbortí na opakující se souboje, z velké části nudné filmečky a úmorný boj dojít do konce příběhu.

Pumpkin Jack pro mě bylo moc milé překvapení, které jsem si zahrál jen kvůli herní výzvě. Od začátku mi u této 3D plošinovky sedla estetika hry, který čerpá s Burtona. Herně je pak hodně šmrnclý MediEvilem z PS1. Estetiku ještě podporuje jedoduchá, ale moc příjemná hudba.

Herně je patrná, jak malý tým lidí na tom dělal a krom krátké herní doby, je to znát i na nepřesném platformingu či nudných mezihrách v roli dýňové hlavy. Ve hře jsem umřel cca 30x (což vám hra vtipně po každé smrti ukáže) a z toho jen tak 2x při souboji s bosy, zbytek právě kvůli nepřesnému ovládání a kameře.

Hra je rozdělena na 6 ůrovní a 6 zbraní, které postupně Jack odemyká a bude používat, ale to ty nejsou tak důležité. Já se držel u meče v podstatě celou dobu co to šlo. Na konci každé úrovně čeká boss, který není nikterak těžký, ale vždy je originální a zábavný.

Celkově bych hru určitě jako takovou hříčku na dva večery doporučil.

Prvotina Jihokorejského studia, kterou si pod své křídla vzala sama Sony a dala ji dostatečnou péči, aby vyšla ve skvělém grafickém a celkově technickém stavu. Už od prvních chvil jde vidět, že studio ždímá UE a PS5 co to jde. Hra vypadá na performance mode naprosto skvěle a hýbe se bez znatelného kolísání framerate, i když všude lítají částice a dlouhé vlasy hlavní hrdinky EVE.

Příběh a jeho podání je více než fajn a postupné objevovaní světa, motivací a odhalovaní mini příběhů je něco co mě bavilo do konce hry. I to, že hra nabízí 3 konce a já bez nějakého pročítání guidu dostal secret ending, značí že hra dokáže vtáhnout i mimo hlavní linii. Postavy jsou charismatické a přestřelené, čemuž napomáhá i skvělý korejský dabing. Právě postavy a příběh na mne působilo, jak kdybych sledoval epické anime seriál, kde se nešetřilo na animaci.

Typově ale hra trochu klame tělem, protože jsem si myslel, že jde o hack and slash ve slylu DMC. Ze začátku hra tak i působí, jakmile ale dojde na představení trochu tvrdších protivníků nebo na souboj s prvním bosem, je to více souls-lite hra. V tu chvíli není důležitý button smashing, ale je potřeba se naučit parry a dodge a to i se správným načasováním. Navíc EVE toho tolik nevydrží a relativně rychle zemře. Z lehké frustrace jsem si musel přepnout hru na story mode obtížnost, kde mě překvapilo, že prlůhod světem už byl dost v pohodě a neumíral jsem, ale souboje s bosy byly stále hodně obtížné.

Celkově hra střídá zajímavá prostředí, kde mi ale prostřední část na pouštní přišla nejnudnější a konec hry je v podstatě boss rush. Pacing tedy trochu slabší, čemuž ani nepomáhá opakující se hudba při průchodu světem.

Rychlý a nabušený restart ikonické série. Skvěle propojení hudby a střílení démonických bytostí, až mě překvapilo s jakou lehkostí to funguje - a to i na konzoli s gamepadem místo myši a klávesnice.

Arzenál je naprosto napáradní a nové zbraně se do hry dostanu rychle, takže je čas je pořádně vyzkoušet a popřípadě upravit. Lehký systém vylepšení navíc funguje i skrz výzvy, které jsou pro dané modifikace dostupné. Stejně tak se mi líbilo zlepšovaní zdraví, zbroje a množství munice.

Prostředí na Marsu paráda, akorát v pekle mě to moc nebavilo a příšlo mi trochu nudnější.

Příběh je tak skvěle vystavěný a odvyprávěný s plnými charaktery a epickými momenty, že se mi pak ani nechtělo dohrávat samotné CP2077 abych nebyl zklamán. Charaktery zajímavější než v hlavním příbehu CP2077, dostatečně prokreslené aby se dalo pochopit jejich chování. Výborné dialogy a zajímavý příběh, který má pár překvapivých momentů a hlavně epické vyvrcholení. Tohle se CD projektu opět skvěle vydařilo a stejně jako u Zaklínače 3 dokázali vytvořit něco uceleného co je ve výsledku lepší než základní hra.

Protože jsem CP2077 hrál až jako komplet, moc nedokážu ohodnotit jaké herní změny příšly a co nového přídali či předělali (krom stromu relikvie), nicméně hratelnost je fantastická. Jak jsem psal v komentáři pro CP2077, hra nabízí nespočet možností jak hrát a hlavně je plynulá a návyková, za což určitě mohou i změny z nového patche a tohoto rozšíření.

Co se týká nového stromu pro relikvii, tak ten jsem nijak moc nevyužíval a nepociťoval jsem, že nabízí něco co si nutně chci odemknout.

Cyberpunk zkrývá dopaminovou hratelnost, která nabízí doopravdy kopec možnost jak hru hrát. Po dohrání příběhů a důležitých vedlejších úkolu mě bavilo jan tak projíždět městem, plnit menší vedlejší zakázky a uvažovat nad novou postavou zaměřenou na jiné perky. To se mi u hry už dlouho nestalo a asi tohle je pro mě to nejlepší na Cyberpunku - vypilovaná hratelnost.

Ale abych začal od začátku, do hry se mi těžko dostávalo a až do druhého aktu jsem ten klenot spíš hledal. Hra nabízí robustní systémy, které nejsou úplně nejlépe vysvětleny a samotné perky člověk začne chápat a až po pár hodinach hraní. Ze začátku je to tedy hlavně příbeh a svět, které drží hru pohromady.
Svět a postavy jsou skvěle napsány a propojeny a vedlejší úkoly mne možná bavily i více než hlavní příbeh, který je zbytečné urychlený. Doteď nechápu jak se vlastně vybudoval vztah mezi mnou a Takemurou, jak kdyby tam chyběl prostor to vykreslit. Stejně tak vztah s Johnym se pořádně nerozvine, pokud se hráč upne jen na hlavní příběh. Tohle je za mě velká dramaturgická chyba.

Herní loop je, jak píši výše, přímořarý a vypilovaný. Přišlo mi, že všechny cesty nabízí plnohodnotný zážitek a hra úplně vybízí k vyzkoušení různých buildů (střílení, meče, házení nože, stealth, hacking, ...). Sám jsem započal se samurai buildem, ale pak se více přesměroval na stealth s pistolemi a hackovaním a kdybych chtěl hru hrát znova, asi bych vyzkoušel SandaVistan build s dýkama. Perky jsou ze začátku pocitově slabší, ale v průběhu hry je člověk více pochopí a začne více využívat. V tu chíli ale padá brutálně obtížnost hry a i na hard mi hra přišla jednoduchá (až na závěrečný boss fight).

V současné verzi je naprosto parádní i vizuál hry a design NightCity. Trochu nevýrazná mi ale přišla hudba a vlastně mne i mrzí, že ve hře chybí pořádné cutscény. Samotný sounddesign je ale parádní a například díky zvuku aut a motorek jde dobře odlišit síla stroje.

Naprosto výborný remake hororové klasiky! Originál jsem hrál, ale moc jsem si z něj nepamatoval, takže remake pro mě byl v podstatě nová hra. Možná i díky tomu jsem byl hned pohlcen atmosférou hry a jejím příběhem.

I když jsem se u hry bál, užíval jsem si procházení lokací a odkrývání příběhu. Stejně tak mě u hry držela skvělá gunplay, která díky odřezávání končetin a možnosti různých zbraní působila pořád svěže.

Graficky je hra naprosto krásná, stejně tak sound design jen podtrhuje, že se jedná o naprosto AAA titul!

Titanfall 2 jsem si dal jen jako singleplayer záležitost na pár hodin a byl jsem mile překvapen. Od začátku do konce nadupaná kampaň se zapomenutelným příběhem, ale s fajn vztahem člověka s robotem.
Akční sekvence jsou protkány souboji jak na nohou tak v kokpitu Titána a díky plynulosti jsou naprosto parádní. Užíval jsem si každou novou zbraň a vyzkoušel co mi hra nabízela. Co mě trochu mrzelo byly plošinkové sekvence.
Jako rychlá FPS jednohubka je hra parádní a stejně dobrá, ne-li lepší, než CoD.

Na svou dobu v mnohém revoluční Portal je i po šestnáci letech stále zábavnou hrou. Portálová zbraň a místnosti jako puzzly jenž spojuje dohromady humor a zajímavy příběh stále působí svěže. Vzpomínám si, že hra mě nadchla už poprvé a tento rok jsem se k ní moc rád vrátil.

Rychlý spád hry, kdy ani puzzly v místnostech nepůsobí záseky a jejich řešení je opo celou dobu zábava. Díky tomu má příběh skvělý spád. Hra je navíc protkána humorem a hláškami, které mi v hlavě zůstaly dodnes: The cake is a lie!

Nepolíben starými GoW jsem si po odehrání Ragnaroku řekl, že by bylo fajn vyzkoušet na čem Kratos začínal. Tak jsem šahl po GoW III Remastered, protože je přístupná na PS5 a byl jsem vlastně dost překvapen.

Hned na začatku mě zarazila strnulost ovládání, na kterou jsem si musel chvíli zvykat než mi padlo do ruky. Stejně tak jsem chvílemi nevěděl co dělat, protože prostředí nebylo tak moderně navrženo jak jsem zvyklý z moderních her. Samozřejmě vizuál je hodně zastaralý, přece jen je to dvě generace stará hra. Ale i uživatelstké prostředí je nešťastně navrženo a to si myslím, že není úplně výdobytek doby.

Dost mě překvapila monumentálnost hry, kdy od začátku se nešetří s hudbou a epickými momenty. Příbeh se s ničím nepáře a hodí hráče hned do probíhající bitvy o Olymp, jen aby následně Kratos spadl do podsvětí a příšel o všechny své schopností. Jak jednoduché jak udělat reset postupu a hráč musel opět zlepšovat své zbraně a sám sebe. Epičnost hře sluší a dává ji dost najevo celou dobu a to i v enviromentálních hádánkách, které mne překvapily zábavností a různorodostí.

Hra je to krátká, ale tím pádem úderná - nicméně trpí na nevyváženou obtížnost, kde boj s Diem jsem opakoval tolikrát, aý mi hra nabídla snížení obtížnosti (což jsem přijal) a ani přílišná brutalita mi nebyla po chuti. Za mě to bylo fajn seznámení s historii, ale moderní pojetí GoW mi vyhovuje mnohem více.

Alan Wake mě ve své největší slávě minul. O to s větší chutí jsem si ho tedy zahrál tento rok v remaster edici na PS5 a to před tím než výjde druhý díl. Už od prvních krůčky hra nabízí mysteriozní atmosféru, která se mi pomalu vsakovala pod kůži a držela mě v napětí. Příběh a atmosféra je vlastně to hlavní co drží tuhle hru dostatečně nahoře.

Příběh se mohutně inspiruje seriálem Twin Peaks a popřípadě i dílem Stephena Kinga což vůbec není na škodu. Atmosféra je doopravdy hutná a zápletka dostatečně zajímavá. Postava Alana Wake je výborně vykreslená a člověk postupně objevuje i jeho temné stránky a díky tomu dostává celé vyprávění šťávu. Trochu slabší jsou ale vedlejší postavy, které jsou až moc hozeny na vedlejší kolej.

Herní smyčka jenž se sestává z pobíhání, svícení a střílení není nikterak objevná. Postupem času v pozdějších fázích hry, kdy bojujete nebo se vyhýbáte nejen lidským protivníkům mi dokonce akční složka přišla spíše otravná.

Hře pomáhá její rozdělení na kapitoly a pokud se ji rozhodnete hrát stylem jedna kapitola = jedna herní session, tak jste neustále v napětí a ani toho střílení není tolik. Za mě tedy jasné doporučení.

Dead Island 2 bych popsal jako hru dělanou z vášní ke všem těm brakovým (nejen) zombie filmům. Krásně stupidní postavy a jejich problémy se prolínají v céčkovém příběhu, která ale ovšem i trochu dokáže překvapit. To vše zabaleno v simulátoru zmrzačování a jiné dehonostaci zombie.

Hra se hraje parádně, ať už jde o pohyb, střelbu či tupé mlácení. Pohyb (ve hře se hodně běhá) je naprosto plynulý a společně s rychlám úhybem je radost se na poslední chvíli vyhnout úderu či se dostat nepřátelům do zad. Boj je efektní, protože od prvních úderů vzduchem poletují kapky krve a končetin. Ještě větší show nastává když se vám do ruky dostane silnější kalibr nebo v prostředí vybuchují barely. To je pak takový ohňostroj zombie kousku.

Výtku bych měl jen k obtížnosti a tempu, ze začátku je hra dost klidná a pokud vás zombie nedostanou do kouta, tak i jednoduchá. Stačí tupé zbraně a správné uhyby, aby se člověk dostal z každé situace. Jakmile hráč dostane první střelnou zbraň, tak se dostaví pocit nezastavitelnosti a ten trvá elkem dlouho. Nicméně ve cvhíli kdy se v příběhu dostanete do poslední třetiny a jak hra začne sprintovat ke konci (jak příběhem, tak hromadou akce), nastává celkem frustrace z počtu smrtí a nedostatku střeliva.

Nikdy jsem nehrál originální RE4, ale hrál jsem všechny remastery/remaky (0, 1, 2, 3) a i nové díly (7 a 8) a možná díky takto čistému štítu mi nedělá problém sdělit, že jsem si RE4 Remake užil ze všech těchto dílů skoro nejméně (jen ta 0 byla nudnější). Vůbec, ale vůbec mi nesedlo zasazení do vybledlé hnědého Španělska. Přiklon k akčnosti považuju za úkrok špatným směrem a stejně tak i omezení hádanek mě zklamalo.

Atmosféra zapadlé vesničky a přilehlých dolů na mě vůbec nedýchala a působila na mne příliš levně, nicméně akčnost v této části hry se ještě dala zvládnout a postupné objevování příběhu bylo super a hra mě hodně táhla dopředu. Atmosféricky na mě hra dýchla až v hradu a výzkumné laboratoří, který byl jak za "starých dobrých" RE. Nicméně v posledním úseku hry jsem byl opět překpaven, jak mě ty otevřenější pasáže nebáví. Navíc se hra v poslední třetině stává až nepříjemně akční a díky tvrdému ovládání tím pádem i těžká. Úplně upřimně, tolikrát jako v této hře jsem v jíných RE nikdy neumřel.

Technické zpracování je naprosto na jedničku a reEngine je skvělý, jak nasvícení, tak zvuky či celkově animace jsou parádní a hra prostě vypadá a hraje se plynule.

Příběh je pořád dost zábavný a na dřívějších RE mnohem více vysvětluje, což je super. Leon vtipně hláškuje, Ashly mu sekunduje a hra se nebere moc vážně, což mi hodně sedlo. Jak jsem nehrál originál, tak ji postupné rozkrývání příběhu a proplítání se lokacema mi přišlo celkem v tahující a mnohokrát mě některé scény překvapily. Takže tady taky palec nahoru.

Rogue-lite karetní hra podobná Slay the Spire, ale obsahující mnoho překvapení v originálním provedení. Hru bych doporučil všem co alespoň trochu mají rádi karetní hry, popřípadě by si chtěli zkusit něco nekonvečního - jen si raději nic moc o hře nezjišťujte a jděte hrát.

Hra sama o sobě nabízí osvědčený princip deck-buildingu, nicméně tentokrát s osvěžujícím twistem. Hru procházíte skrze "překážky" které musíte překonat karetním soubojem. Tím si měníte svůj balíček karet dle potřeb. Můžete nové karty přidat, ty co vám nevyhovují odebrat či zlepšit a krom toho i nové možnosti, co lze s kartami dělat (nechci prozrazovat co). Krom toho zde máte i předměty, které mohou hru o něco ulehčít a občas jsou doopravdy důležité.

Krom twistu v karetní gameplay nabízí hra i originální příběh, který je navíc celkem zajímavě podaný a hlavně jeho forma dost překvapující. Sám jsem nečekal, že hra nabízí tolik zajímavých prvků a nečekaných částí, jejíž principy mě bavilo rozplétat až do konce.

Tak mi do PS+ přišel Tails of Iron - hra která krásně sedla do herní výzvy - nevýrazná plošino/souls/animální indie titul. Nebýt té výzvy, tak bych si hru podle obrázků nestáhl a to by byla chyba!

Od začátku mě hra chytla díky vyprávění příběhu a drsnějšímu zpracování. Souboje byly ze začátku trochu otravné, ale neodradily mne a ke hře mě stále něco poutalo. Jak se odvíjel příběh o pomstě a záchraně svých bratrů, tak soubojový systém přešel celkem v pohodě do krve a to i díky milosrdným checkpointům. Čím víc zbraní a možností začalo do hry přibývat, tím víc jsem si souboje užíval a nevadilo mi i když jsem umíral.

Oproti jiným souls hrám popřípadě jiným plošinovkám (CupHead, Meat Boy) se souboji je Tails of Iron o dost jednoduší ale i tak dokáže občas potrápit a to hlavně při souboji s bossy. Problém vidím hlavně ve zmatených hitzónách bossu, kdy se stávalo že v určitých fázich a místech arény zásahy nepůsobily žádné poškození. Druhá frustrující věc v soubojích s bossy byly plošné útoky, které hlavně v pozdějších fázích hry byly dost nejasné. Naštěstí mi vždy k vítězství dopomohl luk či kuše, které byly pro tyto souboje doopravdy důležité.

Jak se začne hra otevírat, tak i svět nabízí v rámci mezí více možností a úkolů co plnit, nicméně i když se tak netváří, tak většina je povinných. Hra je navíc lineární, takže i když to vypadá, že si můžete dělat co chcete, není to tak a třeba vedlejší úkol můžete plnit jen jeden. Tím pádem se v pozdější fázích hry často chodí z jedné lokace do druhé stále dokola (a to více méně do stejných lokací).

I přes výtky bych ale hru doporučil, hlavně díky jednoduchému příběhu, který je ale skvěle odvyprávěn. I ty souboje jsou nakonec dost naplňující a nebýt pár zaváhání se sbíráním výzbroje, měl bych ve hře platinu.

Díky next-gen updatu jsem se opět mohl ponořit do světa Zaklínače a to tentokrát se vším všudy a rovnou i na druhou nějtěžší obtížnost. Ze začátku jsem si chvíli zvykal na ovládání v soubojích. Přece jen je stále trochu krkolomné a chvíli trvá než si člověk zvykne jak dělat parry a jak uskakovat. Nicméně po chvíli hraní mi vše krásně zapadlo a díky lehčím změnám, které update přinesl (kamera blíže za Geraltem, rychlé kouzlení znamení, ...) jsem si celý zážitek skvěle užil. Tady asi není potřeba chodit okolo horké kaše a rovnou můžu říct, že i 8 let po vydání je Zaklínač 3 fantastickou hrou...

Asi nejslabším prvkem mi příjde dávkování příběhu, který prostě jen funguje jako pojítko lokací a postav a to do bodu než se setkáte s Ciri, pak už konečně začne být hlavní linie dostatečně zajímavá a skvěla napsaná. Díky tomu, že skrz příběh narazíte na skvěle napsané postavy a budete jejich řešit jejich strastí a tak lépe poznavat je i svět okolo, ani nevadí že hlavní linie zůstane dlouho zapomenuta a člověk se k ní vrátí jen ve chvíli, kdy má všechno ostatní hotovo.

To hlavní co je na Záklínači užasné jsou totiž právě všechny vedlejší mise a postavy se kterými se díky tomu setkáte. Dějové linky, které se na sebe průběžně vrství a kdy člověk vidí, že jeho rozhodnutí doopravdy mají váhu na to jak čí příběh skončí. To vše díky skvěla napsaným a zahraným dialogům a questům, které jsou každý dost originální a neopakující se. V průběhu hraní jsem se tešil na každou novou vývěsku a úkol a oddaloval tak hlavní linii co to šlo, abych nepřišel o žádny skvěle napsáný příběh.

RPG systém ve hře je skvěle zvládnutý a minimálně na začátku na težší obtížnost doopravdy potřebujete využívat jak Geraltovy dovednosti tak alchymii a různé lektvary abyste přežili. Základ je i shánět si lepší zdoj a to nejlépe se zaklínačských škol, která pak dává fajn bonusy. Tady se ale začne zviditelňovat další problém, který hra má a to je nevyvážená obtížnost. Někdy v Novigradu, když člověk plní všechny vedlejší questy a zlepšuje si i svou zbrojí, není hra už vůbec obtížná (a to na druhou nejtěžší obtížnost). Geralt je přelevelovaný a ani loot co vybadne není lepší než co má člověk na sobě. Trochu mě to mrzelo, tak jsem v tu chvíli přestal dělat zakázky, abych alespoň trochu zbrzdil můj progress.

No a pak je tu taky gwent a gwent a gwent a gwent, jo a závody na koních, pěstní souboje a prostitutky. A všechno to stojí za to a je skvěle udělané a detailně promyšlené. Jako všechno v této hře.

Callisto chce být AAA titulem, který má hráče posadit na zadek. Ve výsledku jsem ale byl usazen jen z grafiky. Všechny ostatní prvky, které by měly vyčnívat se snažily být zbytečně inovativní nebo popřípadě šli až moc na úkor filmovosti celý hry. Dostal jsem tak příjemně atmosférickou jednohubku, se špatným gameplayem a béčkovým příběhem, ke které se nemám v plánu vracet a jsem rád, že skončila.

Vezmu to ale postupně - graficky je hra fakt nádherná, modely a nasvícení je prvotřídní a to i při performance modů. Design/architektura si bere to nejlepší s vesmírných survival sci-fi a hudba jen podtrhujeme snahu být hororem (i když hra strašidelná není). Procházet se tak po lokacích Black Iron je hodně atmosférické, čemuž dost napomáha i minimalistický HUD.

Příběh hry je vsutku béčkový, nepřínáši do sci-fi survival formulky nic nového a jeho dávkování skrz filmečky bylo naprosto v pohodě. Z počátku mě bavilo odhalování příběhu a objevování informací ohledně vězení a situace, ve které se nachází. Nicméně to se zlomilo tak ve třech čtvrtinách hry, kdy mi příběh začal být tak trochu jedno. Tomu ani nepománá otravné sbírání různých audio a textových logů (které jdou přehrát jen v inventáři Jacoba!). Vyvrcholéní příběhu je pak hodně mimo a opět se snaží být jen nějakým příslibem do budoucna.

Typově má hra velice blízko k RE remakům či novým dílům. Herně je tak rozkročena na jednu stranu jako survival horor a na druhou jako 3rd person akční adventůra. Problém je, že jako horor hra selhává děsit (jen opakuje pár jump scares) a jako survival jsem se cítil jen při boji s více nepřáteli a to kvůli tuhosti pohybu a ovládání. Ovládání a pohyb postavy je pak společně se přehršel scriptami i hlavní problém při akčně-adventurních prvcích. Bojový systém je toporný, kamera je až moc blízko postavy, chůze a běh jsou pomalé a práce s inventářem je puzzle. Stříléní sice má váhu a dopady projektilů jsou super, ale melee systém je nepřesný a reakčně pomalý. Díky kameře se mi i několikrát stalo, že jsem netrefil palicí nepřítele, i když jsem stál i něj; popřípadě na mě vyběhli nepřátelé ze zád dřív než jsem mohl reagovat. Díky skriptům nejde ve hře stále běžet, ale někdy lze jen chodit - to záleží i na prostředí - aby vás hra mohla vyděsit. Což se stane jen napoprvé, protože pak už hra jen opakuje jump scares, které Jacoba ale ani neohrozí na životě.

Hře chybí různorodost nepřítel a nutnost používat nové vybavení, ja jsem celou hrou prošel se dvěmi základními zbraněmi a žádnou novou si nevyrobil. Nicméně systém výroby pomocí 3D tiskárny je moc fajn! Z počátku hra není ani moc výzvou, stačí být trochu obezřetný a není težké postpovat dále. Jakmile ale hra představí nějaké mini-bossy, začne být trochu problém se zdroji (než zase člověk dojde k tiskárně). Problém s mini-bossy či hlavním bossem vidím i v tom, že to jsou v podstatě houby na kulky - snesou oproti standartním nepřátelům strašně moc a hra vás na to něpripraví. I to by ale nebyl problém nebýt nepřesného melee ovládání a pak stačí jednou minou či jednou neuhnout a životy jsou na půlce. Tohle bylo hodně iritující, klidně bych doporučil hru projít na nejnižší obtížnost.

Ve výsledku ale musím říct, že si mě Callisto Protocol něčím získal a hru jsem rád dohrál. I přes hodně herních přešlapů nabízí hra skvělou atmosféru a minimálně první polovina má hra i silný drive kupředu.

The Medium, hra která klame tělem. Místo očekávaného hororového nástupce Lazers of Fear je hra atmosférický survival walking simulátor, vlastně takové cvičení na Silent Hill 2 které tým připravuje. Hráč se vtělí do kůže Marianne, "převoznice duší" (medium) která je schopna komunikovat se ztracenými dušemi mrtvých. Jednoho dne Marianne dostane naléhavý telefonát ať přijede do resortu Niwa kdesi v Polských lesích a pomůže odtajnit jedno lety zapomenuté tajemství.

The Medium bylo prezentováno jako hra, která mohla vzniknout až díky moderním technologiím, protože procházíte dva světy zároveň. Navíc to měl být vysněný projekt autorů, ve kterém odkazují na své Polské kořeny. A je pravda, že právě rezort Niwa, ze kterého čiší socialistická architektůra, a příběh odkazující na komunismus, udavačství a napřírozeno je tím nejsipnějším co hra nabízí. Celá hratelnost jen slouží k odkrytí příběhu, který občas uklouzne na Hollywoodskou notu (dovysvětlování) ale jako celekm drží skvělé a bavilo mne jej rozkrývat. Navíc hra obsahuje pár fajn překvapení a zajímavé rozuzlení.

Hra je hodně atmosférická, má hororový nádech, ale naštěstí v ní nejsou infarktové lekačky a slovo horor je spíše zkrýva v alternativním světě, do kterého Marianna může vstupovat. Hra se odehrává ve dvou rovinách, první je reálný svět starého rezortu, kde jsou zavřené dveře a rozpadající se stěny bránici odhalit dlouho ztracené tajemství. Druhou rovinou je spirituálním svět, který je naprosto vizuálně pohlcující a ve kterém lze komunikovat s dušemi mrtvých a pomáhat si v postupu v reálném světě. Celá hra je vlastně takový puzzle na dvou úrovních, který nikdy není težký a je lehce opakující se (nejde elektřina v reálném světě, Marianne nahodí dodá energii ze spirituálního světa). Díky kratší délce (cca 7h) to naštěstí není problém, protože hra se snaží občas představit novou mechaniku a nikdy jsem neměl pocit nudy.

Co mi doopravdy nesedlo byly stealth pasáže, které s trochu krkolomným ovládáním působily dost nejistě a většinu jsem jen přetrpěl, abych si zase mohl užit walking simulátor. Hra by chtěla působit v daných pasážích hororově a jako survival, ale nejen díky checkpointům jsem necítil pocit nebezpečí.

Amicia, Hugo, Lucas a Beatrice se vydávájí na cestu najít tajuplný řád, který by mohl vyléčit Huga. Nicméně už od začátku je patrné, že cesta nebude jednoduchá protože Hugovy projevy nemoci jsou nestabilní a jediný kdo mu naslouchá je jeho sestra Amicia. Takto jednoduše by se dal bez spoilerů načrtnout děj druhého (Requiem) dílu A Plague Tale, který tak navazuje a rozvíjí příběh prvního dílu z roku 2019 (Innocence). Příběh je jedná ze silných stránek hry a rozvětvuje se mnohem více než v Innocence, díky čemuž hra rychle plyne a hratelnosti dodává drive.

Samotná hratelnost neurazí, ale přišla mi až moc repetetivní. Akční pasáže jsou asi nejnudnější a nejhůře zvládnutá část. Aby hráči měli šance vojáky porazit prakem, tak nepřátelé chodí extrémně pomalu a jsou hloupí. Navíc pokud by už vás měl voják zabít, vždy dostanete druhou šanci odběhnout nebo se skýt. Jako jediný nepřítel mi přišla kamera a občas nejasá strategie, jak kterého protívníka přechytračit. Více než souboje jsou ve hře zastoupeny puzzle a stealth pasáže, které už fungují mnohem lépe. Vymýšlet průchody mezi krysami či plížení skrze vojáky je zábavné a kreativní, problém jsem měl jen občas s určením cesty k východu. Poslední část hratelnosti je walking simulátor v krásném prostředí, který posouvá děj kupředu či jen rozvíjí vedlejší příběhové linie postav a to mi přišel zvládnuté na jedničku.

K akčním adventuram patří v dnešní době jak crafting tak zlepšování dovedností hlavní postavy a oboje je i v Requiemu. Craftováním lze vylepšít svou výbavu ve čtyřech různých prvcích a materiálu je během hry poskromnu, takže jsem měl radost za každá vylepšení praku či alchymie. Minimálně první stupně vylepšení mi přišly pro hru dost důležité u všech směrů, pak už záleží na stylu hraní ke čemu se přikloníte. To samé platí i o zlepšování hlavních dovedností postavy, které je ale uplně automatické a odvíjí se od stylů hraní. Budete-li hrát agresivně, Amicia bude mít více možností jak nepřítele zabít. Chcete se víc plížit? Pak je jasné, že si časem Amicia osvojí kradmé plížení či rychlejší schovávání. Systém je to originální a naprosto dostačující.

Kde nemůže ale nic vytknout, tak je audiovizuál. Hra vypadá naprosto famózně, možná bych i řekl že graficky je to zatím nejhezší hra na PS5. Neměl jsem žádný problém s padajícím framerate a hra mi přišla plynulá a krásná. K vizuální stránce se pojí i design oblastí, šatů či celkového prostředí a z některých lokací mi přecházel zrak. Co mi však nevyhovovalo byl anglický dabing, Amicia mi v něm přišla hysterická a některé dialogy úsměvné. Hru jsem si raději přepnul do francouzštiny, kde mi to mnohem více sedlo. Mám pocit, že jak je hra francouzká, tak dialogy a jejich podání bylo ve scénáři psáno právě pro francouzkou řeč (náturu mluvy) a tak jsem po přepnutí už neměl žádný problém.