Nepomyslel jsem si, že bych si ještě někdy pořídil a zahrál nějakého Maria, ale stalo se. Naposled jsem ho hrál jako kluk v těch prvních pixelatých verzích na PC, takže teď jsem naopak sáhnul rovnou po jednom z nejlépe hodnocených titulů na Switch (panejo, příští rok 2027 bude mít 10 let od vydání). Upřímně jsem dostal vlastně to, co jsem čekal. Mario je jednoduše dosti chytlavá skákačka a hračičkování v promyšlených světech, ale zoufale mu chybí zajímavější příběh, který se tady stále veze v těch stejných kolejích bez šance na nějaký zvrat nebo vlastně i cokoliv atypického.  

Bowser zase unesl Peach a hned s ní plánuje svatbu. Cestuje s ní na létající lodi skrze nespočet různých lokací, krade z nich předměty jako přípravu na svatbu (třeba šaty, kytky, jídlo…) a Mario ho samozřejmě pronásleduje, tentokrát s pomocí kouzelného klobouku z kloboukového království. Díky přátelskému klobouku totiž dokáže mentálně ovládnout nepřátele a skrze ně si pomáhat v cestě kupředu. Taky se ten klobouk dá vrhat před sebe, takže je z něj dokonce zbraň, nebo nástroj. A vůbec je takový hodně multifunkční.  

Když to shrnu hodně stručně, tak hra je vlastně o sbírání tuny různě barevných půlměsíčků, mincí a fialových objektů, za něž se odemyká postup dál, anebo si za ně Mario pořídí oblečky, jichž je ve hře asi tak bambilion. Mario stále musí řešit rébusy a hádanky, dostávat se na ukrytá místa a odkrývat cokoliv, co je schované. Musí se vyhýbat útokům, likvidovat nepřátele a bossy, a přitom využívat pomoci ovládnutých bytostí nebo objektů. Třeba hned s úvodním T-rexem je sranda, ale ten nemá k dispozici dost velké pole působnosti a navíc za chvíli zmizí. Podobné je to s každou větší potvorou, třeba se střelou z kanónu. Takže ne se vším se dá do sytosti vyhrát, což je velká škoda. Jinak je ale potenciál slušný, a hlavně velmi variabilní.  

U hry jsem strávil kolem 20 hodin času. Nejvíc se mi líbila plážová oblast s chobotničkami plivajícími vodu, anebo třeba velký hrad. Po titulcích jsem si ještě nějaký čas sbíral všechno možné, odemkl a vyběhal jsem si první post game bonusovou úroveň s několika bossy za sebou bez možnosti vyhealování, ale na druhou bonusovou úroveň už jsem neměl motivaci (mám teprve 301/500 potřebných půlměsíčků). Navíc ty hádanky už se začaly hodně opakovat.
Je to však nápaditá, opravdu nadprůměrná hra a celkem rozumím tomu, proč to lidi baví, princip otevřeného hřiště je taková variace na Switchovou Zeldu, nebo v případě těch těžších miniher něco jako Final Fantasy X/X-2. Akorát to není nic moc pro mě. Rád jsem si zase zkusil takovou skákačku (výzva je výzva), nicméně už se těším na nějaké příběhové JRPG.  

Herní výzva 2026 –  Dohraj hru, která je v TOP 20 některého z hlavních žánrů na Databázi her.  

Phantasy Star patřila mezi ty hry, co ležely až někde na samém okraji mého zájmu. Občas jsem si na ni vzpomněl a pak na ni zase zapomněl. Až když jsem akorát před nedávnem o Vánocích (2025) náhodou zapnul Nintendo eshop, tak na mě vyskočila právě Phantasy Star ve speciální edici Sega Ages (krásný název, funguje i pozpátku), co vyšla exkluzivně pro Switch a byla ve slevě. Normálně bývá za cenu nějakých 175 Kč, já ji ve vánočním výprodeji koupil za 35 Kč s využitím několika zbývajících slevových bodíků.
Je tedy velká škoda, že hra vyšla pouze digitálně, podle mě by si zasloužila i vydání v krabičce, ale zase na druhou stranu je to ve všech ohledech spíše drobnější hra. Navazující díly série poté vyšly na Switch v souhrnné kolekci Sega Mega Drive Classics (50 her), kterou jsem si následně také pořídil.  

Překvapilo mě, jak moc pokrokový byl ten první díl ve své době. Relativně živý pixel art s trochou snahy obstojí i dnes, v hlavní roli holka, krokovací dungeony s plynulým pohybem, ukládání kdekoli a hudba, i když omílá dokola stále to samé, kupodivu jde víceméně poslouchat.  

Příběh je úplně klasický a je to jen takové fantasy ve sci-fi kulisách. Slečna Alis přijde o svého bratra Nera, který byl zavražděn tyranským mocipánem Lassicem, jelikož věděl příliš mnoho. Ale před svým skonem ji ještě pověřil úkolem najít silného válečníka Odina (takový uhlazený týpeček), aby mohl být pomstěn.  

Města mají vypadat jakože futuristicky (kupole místo domů), k mobilitě se později odemknou třeba vozítka typu hoverboard, land rover, pojízdný ledoborec nebo robot zajišťující meziplanetární dopravu mezihvězdným letounem (se super animací odletu z planety a příletu na jinou planetu). Střídají se planetární terény (lesy, skalistá poušť a ledovcové pláně) v rámci jednoho hvězdného systému, a samozřejmě všude jsou četné krokovací dungeony s nekončícími chodbami, pastmi a nepřáteli.  

Souboje jsou tahové a vadilo mi v podstatě jen to, že v případě více nepřátel byly mnou působené škody rozprostřené náhodným systémem v zásadě rovnoměrně, takže vždy až do poslední chvíle stále ještě útočili všichni nepřátelé a nikdo ještě zcela neodpadl. Osobně bych byl raději, kdyby se eliminoval nejdřív vcelku jeden, pak teprve druhý, třetí, čtvrtý, atd. Nicméně nejčastěji jsem potkával jednoho nebo dva nepřátele najednou.  

V začátku jsem také zprvu asi dvacetkrát umřel, než jsem přišel na to, že se nemám příliš vzdalovat od své základny. Pustil jsem se tedy nejprve do menšího grindu, abych si postupně vysloužil nějaké levely a peníze na nákup nejlepšího vybavení (ono taky v partě je jenom Alis a až později se parta rozroste na čtyři členy). Ale po tom počátečním zpomalení už to jde dobře.
A tady musím pochválit onen Ages mód, který přidává do hry rychlejší pohyb, redukuje počet náhodných soubojů (kolikrát až celkem drasticky) a zobrazuje přehled o partě, plus minimapku včetně políčkové automapy uvnitř dungeonů, což ohromně zlepšuje orientaci v jinak monotónním prostoru uzavřených chodeb. K dispozici má tato verze hry také jakýsi bestiář, přehrávač hudby, různé vizuální změny v displeji, nebo třeba vysvětlivky k nasbíraným předmětům v inventáři, který je tady relativně malý, ale stále o něco větší než v jiných hrách, a neměl jsem s ním tolik problémů.  

Postavy mají určitou hodnotu many, nicméně ta není nijak moc velká, rychle odejde a je lepší si ji šetřit na občasné healy. Vyloučil jsem proto její užití skrze útočná kouzla, takže ve výsledku jsem celou hru prošel pouze s mlácením či střílením klasickými zbraněmi.
Teprve ve finále u prvního závěrečného bosse se to změnilo a tam jsem se na delší dobu zasekl, jelikož dungeony před ním jsou dlouhé a mně akorát u jeho dveří málem došla mana. V jednom případě jsem ho i porazil, ale pak už jsem neměl energii na teleportační kouzla, což by ovšem zcela znemožnilo můj návrat zpět, takže jsem se musel znovu hecnout z té pozice před bossem, teleportovat se na základnu (tam, kde naposledy použijete oživení v kostele), vyhealovat partu a dobelhat se dlouhými chodbami opět až k bossovi, a teprve pak jsem ho mohl sundat s dostatkem many, přičemž jsem si nechal něco i na teleport zpět. Pak je tam ještě jeden boss, ale to už je spíš formalita.  

Takže co závěrem? Jsem rád, že jsem si mohl tuhle hříčku zahrát. Sice bych se bez návodu daleko nepohnul, ale nebylo to zas tak moc dlouhé, jen ten začátek a závěr mi hru trošku prodloužil na něco přes 13 hodin. Jinak se to hraje celkem dobře a svižně bez nějakých větších zákysů, vypadá to k světu a líbí se mi celá tato edice Ages. Na hru z konce roku 1987 celkem fajnovka a pro Switch jako dělaná.  

Herní výzva 2026 – 7. Dohraj hru, která vyšla v desetiletí tvého narození.  

Je až neuvěřitelné, čím si letos musím projít díky aktuální herní výzvě, ale aspoň se díky té jisté kategorii ukazuje naprosto zoufalá situace českého dabingu v zahraničních hrách (ne, že bych se divil). Jako zázrakem jsem po dlouhém hledání přeci jen objevil jednu hru, která se aspoň vzdáleně dotýká Japonska, byť tedy o její kvalitě nemůže být příliš velká řeč. Podařilo se mi sehnat CD s hrou a k němu jsem objednal i externí DVD mechaniku (kterou však teprve včera začali odesílat), vyhrabal jsem svůj předpotopní noťas s mechanikou, abych vyzkoušel funkčnost CD… A ejhle, do půl hodiny bylo dohráno.

Společnost s názvem Sunmedia jsem doteď neznal a nikdy o ní neslyšel. Očividně působilo v Polsku a dnes již nefunguje, ale její produkce se dostávala i k nám ve formě primitivních výukových materiálů pro nejmenší caparty s plnou českou lokalizací a dabingem. V tomto případě je nadabován pan samurajský školitel Banzaj, který už za chvíli dával stručné přednášky o asijských zemích, bojových uměních a použil jsem ho i jako hratelnou postavu ve dvou minihrách.  

Jenže… už ve chvíli, kdy se objevil, bylo jasné, že je pár věcí špatně.
Za prvé bělostný úbor hekajícího a sekajícího (soudě podle zvukového doprovodu) pana Banzaje s černým páskem není samurajský, nýbrž možná tak přinejlepším judistický, a také mu chybí hakama (taková ta široká tréninková rozdělená kalhotová suknice pro bojové sporty se zbraněmi). Ze zad mu přitom trčí (asi) kus zasunuté katany, pokud to tedy je katana, ale nenapadá mě rozumný důvod, proč by někdo měl mít jako samuraj katanu na zádech.
Za druhé, v dohledu není žádné samurajské dojo ani jiný typ učiliště a vše se odehrává na jakési podivně stylizované obrazovce se šikmými schodišti a několika jednoduchými domečky, na nichž jsou cedule psané českým textem, jenž má evokovat estetiku japonských znaků.
Za třetí, pan Banzaj mluví opravdu dobře česky a bez přízvuku, což mu tedy rád prominu.  

Přednášky pana Banzaje jsou obvykle velmi strohé. Hráč rozklikne stylizovaný svitek, na něm je napsáno několik stručných vět a Banzaj-san je přečte. Dítě se tak v podstatě dozví, že existuje něco jako Japonsko, Čína a Korea, která se rozdělila na dvě části. Pak následuje jakási druhová typologie asijských bojovníků a druhů bojových umění, kde aspoň zhruba zazní, z čeho a jak vznikly. Prošel jsem je všechny, nicméně nemohu říct, že bych si z toho ještě něco pamatoval.  

Po přednášce je čas na hraní. Nejdříve se chopíme pana Banzaje v závodu „Reflexy,“ kde v jeho kůži běžíme po tříproudé trati, přebíháme z jednoho proudu do jiného a vyhýbáme se zároveň překážkám. Úseky jsou velmi kratičké a je jednoduché jimi proběhnout až do konce v rámci asi 12 takových úseků.  

Druhá, poslední minihra „Taktika“ po nás chce sesbírat všechny roztroušené vázy, díky nimž se v každé ze čtyř úrovní zpřístupní klíč, jímž se odemkne průchod do další úrovně. Je také nutné se vyhýbat nepřátelským ninjům. Banzaj se může schovávat za sloupy nebo na žebříky oddělující patra a celkově se to hraje jako poměrně primitivní plošinovka. Po každé dohrané hře nás pan Banzaj informuje, že jsme hru dohráli a máme to zkusit znovu, ale to já už jsem dál nemohl, protože jsem musel ze školy do postele.  

A to je asi všechno. Naštěstí se jedná o velmi krátkou „edukativní“ hru a jsem nakonec rád, že má jen jednoduchou obtížnost, takže s ní nemusím trávit zbytečně moc času. Grafická stylizace používá ty nejméně atraktivní cartoonovité prvky, nicméně to už je otázka subjektivního vnímání, někomu se to třeba bude fakt líbit. Škoda, že je letos tolik omezujících kategorií najednou v rámci herní výzvy, na druhou stranu jsem si zas o něco rozšířil obzory vcelku nečekaným směrem. 

Herní výzva 2026 – 8. Hardcore: Dohraj hru s českým nebo slovenským dabingem, kterou nevytvořili vývojáři z České nebo Slovenské republiky.   

Adventury aktuálně moc nehraju. Vlastně skoro vůbec, ačkoliv to není zas tak dávno, co mě nějaká přitáhla k obrazovce noťasu. Naposledy to byla esteticky laděná poetika Ihatovo Monogatari. 
Nicméně rok se s rokem sešel a já už se zase bavím herní výzvou, kterou vykopávám oslími japonskými můstky s takovými absurdnostmi, jakou je právě i Nippon Safes, Inc. Klasická klikačka z devadesátek. Ačkoliv možná ne zase tak moc klasická, neboť západních adventur z prostředí Japonska jsem příliš nenašel, a už vůbec ne takovou, která je rozdělena na tři dílčí příběhy s třemi různými protagonisty, kteří se během hry odhadem asi dvakrát nebo třikrát potkají a svedou vzájemnou interakci, přičemž každou takovou situaci vidíme pokaždé v jiné souvislosti.  

Potud fajn, koncept zaujal a graficky to není vůbec špatné, na kůži postav jsou vidět i snahy o osvětlení nebo stínování. Taktéž mě zaujalo prostředí Tokia, které je ovšem ve hře groteskně přejmenováno na Tioko nebo Tyoko (oba názvy se hojně vyskytují) a doteď nevím, který z nich má být ten správný. Takže inspirace je zjevná, nicméně to celé trošku kazí fakt, že město je zobrazeno způsobem, kterým si západní turista představuje Tokyo, jež zná možná tak z obrázků v časopisech. Což tedy promíjím, protože po roce 1990 ještě nebyl tolik rozšířený přístup k internetu. Hlavní postavy se ve hře taky pohybují jako pěst na oko, jsou to jednoduše takoví vykukové z Ameriky a Itálie. Teprve nedůležité vedlejší postavy pak tvoří všelijaké archetypy Japonců, z nichž ale mnozí vypadají více jako Číňani, k čemuž dopomáhá zvolená cartoonovitá karikaturní stylizace té doby.  

Hra má jakési intro, kde se nejprve seznámíme postupně se všemi hrdiny (s třetím jsem měl problémy, protože měl projít do dveří baru, odkud byl ale vykopnut ven. Nakonec nějak prošel samovolně dovnitř, jenže nikdy jsem nepochopil, co se vlastně změnilo, když ani nemohl vyhandlovat kravatu v zastavárně). Pak se rozjede hezky animované intro, načež hra vyžaduje kódové heslo k postupu dále.
Kódy jsou tři a jejich zadáním se aktivuje jeden ze tří příběhů hlavních postav (kódování pomocí jedné z několika japonských znakových sad). Vůbec však netuším, kde jsem ty kódy měl najít. Že by snad v nějakém herním manuálu? Ten jsem po ruce neměl (hráno v emulátoru), takže už v této fázi jsem tahal návod. Ale fajn. Bral jsem to postupně. První zlodějíček Doug, pak lascivní „tanečnice“ Donna, nakonec zaostalý namakanec Dino.  

Už během prvních 20 minut jsem pochopil, že bez návodu nedám ani ránu. Nedokázal jsem najít titěrné předměty. Při přechodu první obrazovky nastal bug, který mi vlivem opakovaného zacpání inventáře později znemožnil postup dále, takže jsem musel hru rozehrát znovu a lépe. Zvolené písmo se mi hrozně špatně četlo. Hudba už za chvilku působila vyloženě otravně, protože omílala to samé a pak přestala, takže na nějakou dobu nastalo úplné ticho, než se zase rozjela.
Dělalo mi problém kombinovat zamýšlené aktivní předměty v inventáři – někdy to šlo a jindy zase ne, až pak jen náhodou se to povedlo nějakým šťastným kliknutím.
Interakce s předměty se mi zdá poněkud tristní – nejdřív je potřeba držet pravé myšítko, které zobrazuje menu, kurzorem se najede na patřičnou ikonku (otevření, zkoumání, sebrání a prokecání) a teprve pak se může menu zavřít puštěním tlačítka, přičemž některé interakce se objeví teprve až s nájezdem té oné ikonky. Což znamená, že obrazovka se může projet potenciálně i čtyřikrát s každým druhem interakce, a to nepočítám dějové posloupnosti. S pixel huntem je to navíc "radost."
Největší problém jsem však měl s řešením postupu, protože dané překážky mají pro mě zcela absurdní řešení nebo interakci, kdy jsem kolikrát kroutil nechápavě hlavou, protože něco takového by mě nikdy nenapadlo a jednoduše jsem si nedokázal spojit dvě a dvě dohromady. Takže návod k ruce jsem rozhodně uvítal.  

Hra mě dokázala potrápit i na dalších místech. Například jen chvilku před koncem příběhu Donny po jisté interakci u kadeřníka zmizela Donna bugem z obrazovky a znemožnilo mi to postup dále, takže jsem opět musel spustit hru znovu od začátku (taky jsem do té doby hloupě neukládal pozici a poté jsem zjistil, že mohu ukládat hru na pozice skrze klávesu S). No nazdar.  

Co se mi dále nelíbilo, je lokace parku. To je taková nesmyslná šňůra mnoha obrazovek za sebou, která vytváří motanici, a několikrát za hru bylo potřeba jí projít, abych se dostal k restauraci, tam něco provedl, a zase jsem mohl vandrovat zpátky. Taktéž mě brzy otrávila jízda metrem spojující asi tři různé stanice, protože při každém vstupu i výstupu je nutné cvaknout jízdenku v turniketu.  

Mimo to se mi ale celkem líbí vyobrazení lokací, hlavně prokreslené interiéry (třeba císařský hrad), a občas jsem se i pousmál díky situačnímu béčkovému humoru („My name is Hajime Mashita,“ haha). Rovněž jsem si ve hře všiml několika jmenných narážek na tehdejší italské zkorumpované politiky (v muzeu) osmdesátých let, jejichž jména měla být zřejmě vtipně zkomolena a použita pro naskladněné sarkofágy s mumiemi. Podobných narážek se dalo najít větší množství, takže Italové si ze hry asi odnesou více než ostatní.  

Tady to raději ukončím, všechno důležité jsem zapsal. Hru jsem dohrál se všemi pokusy za více než 6 hodin, úplně nejhorší pro mě byly bugy, což přisuzuji problémům s emulací. Upřímně řečeno, hra by mě asi na výlet do Japonska nenavnadila, ale to asi ani nebylo záměrem. Příběhové zakončení se mi zdálo pro jednu z postav zbytečně kruté vzhledem ke grotesknímu tónu celého zbytku. Ale jako artefakt z devadesátek to byla pro mě opravdová kuriozita, o jejímž zahrání jsem díky komentáři jvempireho dříve chvilku přemýšlel a pak si řekl, že k něčemu takovému by mě snad přiměla jenom herní výzva… no, a tak jsem tady. Well played!  

Herní výzva 2026 – 6. Dohraj hru od vývojáře pocházejícího ze státu Středomoří mimo Francie.  

Octopath Traveler 0 je z hlediska této série velmi unikátní záležitost, která mi připravila řadu příjemných zážitků. Než se ale vrhnu k samotné hratelnosti, musím krátce zmínit souvislosti s vydáním na Switch a také stručné srovnání s jejím původním inspiračním zdrojem, tedy mobilní hrou Champions of the Continent, kterou jsem nehrál.  

Pro zájemce o hraní na Switchi nebo Switchi2 je tento odstavec. Hra vyšla ve fixních verzích pro oba systémy a zatímco verze pro Switch (tu jsem si pořídil i já) se dá hrát i na Switchi2, neexistuje pro ni žádný upgrade pack, takže hra na dvojce vypadá a hraje se stejně jako na jedničce. Rozdíly mezi oběma verzemi jsou jen minimální - rozlišení, rychlost, snímkování a počet stavitelných objektů ve vesničce (vyšší počet je stejně zbytečnost a reálně není moc velká šance k celému využití). Verze pro Switch vypadá jakoby mírně rozostřeně a verze pro Switch2 má ostřejší kontury, ale ze srovnávacích videí se mi stejně víc líbí verze pro Switch, jelikož k celkové estetice, která záměrně rozostřuje zadní a přední plán scenérie, se podle mě lépe hodí. Nahrávací obrazovky by tedy na jedničce mohly být rychlejší, to je pravda.
Stejná situace platí i pro demoverze. Nejprve jsem hrál verzi pro Switch2, ale posléze jsem zjistil, že není kompatibilní s verzí pro první Switch (nedají se do ní převést uložené pozice), takže jsem hrál hru znovu od začátku. Čili na to pozor a předem promyslet koupi té verze, kterou chcete hrát (pro dvojku krabička bohužel vyšla jen jako GKC).
Ke hře se ještě dá dokoupit digitální balík s drobnými bonusy do hry (boost pro zkušenosti a body povolání) plus digitální artbook, jenž se aktivuje na stránce Square Enixu v hráčově účtu. Ale je to ten stejný artbook, co vyšel i v hardbacku v japonské sběratelce (která je mimochodem opravdu fešná a v poličce se mi její přítomnost líbí, ale zase v ní není přiložená hra, ta se musí koupit separátně).  

Teď k tomu srovnání s Champions of the Continent, protože od ní se Nula opravdu hodně liší, ačkoliv přejímá její nejdůležitější součást. COTC je mobilní gacha hra, o níž mnozí tvrdí, že je grindovací, oproti Nule využívá spíše základní systémy; formou updatů je stále rozšiřována a hráč si tam mohl nasbírat až stovku(!) hratelných postav. Momentálně sestává ze dvou rozsáhlých příběhových arců podle kontinentů, z nichž první arc Champion of Orsterra (ta stejná Orsterra jako v jedničce) tvoří veškerý obsah Octopath Traveler 0. Ten druhý se přesouvá do Solistie (ta Solistie ze dvojky), vypráví zcela jiný příběh s jinými postavami, zatím ještě snad není ukončený a jako takový není součástí Nuly.
Nicméně Octopath Traveler 0 celý ten původní arc vzal a zásadním způsobem změnil – postavy zkrouhl ze stovky na nějakých 36, zrušil mikrotransakce a ty nahradil celou řadou vedlejších úkolů, přidal nepřátele, lokace, příběhové linky, hudbu, dabing, zamíchal soubojovým systémem (v boji se teď používají dvě řady postav, takže celkem osm), a v neposlední řadě bylo přidáno stavění vypálené vesničky Wishvale. Prostě paráda.
Snad jen ta převzatá mobilní grafika už dneska působí oproti předchozím dvěma hrám jako smutný krok zpátky, ale hratelnostně a příběhově vše vynahrazuje. Celkově vše odpovídá původní atmosféře obou Octopathů, neboť napsané a zahrané je to přesně tím stylem, na nějž jsou fanoušci jako já zvyklí, takže jsem se do hry bez problému ponořil.

A nyní konečně něco o hře samotné. Hráč si vytvoří jednoduchou postavu a vrhne ji do mírumilovné vesničky Wishvale, která má už za chvilku lehnout popelem, protože místní elitní zlouni prahnou po jakýchsi prstenech moci, z nichž jeden se má nacházet právě ve Wishvale. Krvavý masakr přežije pouze hrstka vesničanů, která se rozprchne do celého světa a na několik let smutné spáleniště zeje prázdnotou. A právě v troskách nasáklých krví začíná hutný příběh hráčova šampiona. Cílem je znovu postupně vystavět vesničku, sehnat zpět staré i nové obyvatele, ale také procestovat kontinent, potrestat záškodníky, odhalit tajemství mocných prstenů a nakonec se postavit i největšímu zlu.  

Z příběhového hlediska je hra poměrně obsáhlá. Kombinuje rovnou několik příběhových linií (vždy po třech) poskládaných z několika dílčích kapitol. Hráč procestuje pevninu, moře, kousíček podzemí i nadzemí. Všude je stále co dělat. Sbírání materiálu na stavbu, otvírání truhel, odemykání lokací a zpřístupňování nových mechanik. Z vedlejších úkolů se především rekrutují nové postavy, a jelikož Orsterra je pořád ta známá Orsterra, ale dřívější, tak je také možné získat i všechny staré známé postavy z prvního dílu, což se mi velmi líbilo a rád jsem je zase jednou provětral.  

Stavění vesničky se jeví poměrně zjednodušeně a není tam moc větvených možností. Vesnička se vyvíjí daným směrem podle postupování v příběhu, takže na zásadnější stavby se vždy musí stejně – postavy se na něčem dohodnou, hráč sežene materiál a stavba je pak automaticky postavena na předem daném místě. Větší volnost přichází až mnohem později, když se dá stavět větší počet obytných domečků a odemkne se i přemisťování unikátních budov.
A do domečků je nutné umístit rekrutované vesničany, z nichž každý nějakým způsobem přispívá k rozvoji – buď daruje hrdinovi nějaké předměty, nebo ovlivňuje produkci předmětů ze záhonků, ze stájí, a tak podobně. Hráč se musí jednou za čas vrátit a vybrat nadílku ve vesničce, případně se zdarma vyléčit nebo ukuchtit nějakou laskominu. Předměty jsou časem lepší a užitečnější.
Například obchodní centrum zajišťuje obchodní vztahy s již navštívenými městy a náhodně prodává jejich unikátní zboží (některé z nich jsou potřeba pro úkoly a jinde se sehnat nedají). Skvělým místem je tréninkové dojo, kam hráč může ustájit své nepoužívané postavy (až 12), aby tam získávaly nějaké úrovně, když zrovna leveluje svou partu kdesi ve světě. Nebo upgrade kostela zajistí odemykání uzamčených truhel. A tak.
Kromě budov se může stavět celá řada doplňků a okrasných prvků, zejména jsem ocenil boosty na příjem expů a bodů do povolání.  

Soubojový systém je v základu stejný jako v dřívějších dílech série (objevování slabin nepřátel, sražení štítu a načasovaný hromadný útok), ale přináší hlavně dvě velké změny.
Tou první je bojová parta složená z osmi postav po dvou řadách. V každém kole bojuje pouze frontální čtveřice, nicméně normálně se mohou postavy v párech vedle sebe libovolně prohazovat, takže když třeba jedna postava vyčkává na příjem bodíků, druhá může útočit naplno. Navzájem se mohou všelijak pasivně doplňovat, čímž vzniká ohromné množství přístupů a kombinací v už tak bohatém variabilním soubojovém systému.
Ta druhá změna spočívá v nastavovaných pasivech, které tu fungují trošku jinak než dříve, a opět tomu všemu přidávají další obří rozměr. Pasivy se tady sbírají jako užitné předměty a přiřazují se postavám jako oblečení. Jenže! Získané body povolání je kromě jiného možné investovat do duplikování již naučených dovedností vytrénovaných postav, hra z těch dovedností vytvoří předmět a jakákoliv jiná postava je poté může na sebe navléknout a také danou dovednost používat v několika slotech (říká se tomu master skills). Wow! Nemám slov. Geniální tah, úžasné!
Ve chvíli, kdy se tato možnost ve hře odemkne (cca třetina hry), nastávají bitevní orgie, syslení bodů, zběsilé levelování, hra s dovednostmi, no prostě totální horečka, při níž mě ohromně začal bavit i grind. Postupně jsem si vycepoval jakési funkční jádro party uzpůsobené zejména k farmení právě těchto JP bodů, kterých je tedy potřeba slušné množství, protože se jimi odemykají jednak volná místa pro ty pasivy, jednak jednotlivé skilly u každé z těch 36 postav (přičemž pouze hlavní hrdina může měnit povolání) a navrch jednu unikátní silnou dovednost či útok přiřazený každé postavě.
Jinými slovy, taktikové se tady mohou velmi dobře realizovat a volnost v přístupu a kombinování absolutně dominuje všemu ostatnímu. Minimálně já jsem se velmi dobře bavil. Škoda, že hra vyšla až nějak tři týdny před koncem roku 2025. Spolu s Xenoblade Chronicles X mi přinesly asi nejlepší herní zážitek.  

Hra je rozsahem pocitově o trošku delší než každý předchozí díl, ale nevadilo mi to. Jen je více zaměřený na lore Orsterry a všechna ta falešná božstva, která už moc nemusím. Více mě bavily počáteční příběhové linie s trojicí psychopatů, jejich bažení po prstenech, a později mě více zaujaly politické čachry mezi královstvími, různé pikle a zrady, nájezdy armád a podobně. Ale finále zase nabídlo na pohled pěkné, nápadité lokace.
A závěr je zase něco úžasného. Sice se mi nějak podařilo přeskočit normální ending a spustil se mi true ending, ale to jsem posléze napravil, protože hra umožňuje dobrat se k oběma libovolně. True ending je totálně epická záležitost. Svrbí mě to všechno vypsat, ale ne, nesmím.
A po odehrání obou se zpřístupní ještě dobrovolný superboss, který mě však během chvilky rozsekal na cucky i přes všechny moje nastavené ochrany. Tak toho si možná dám někdy jindy, pokud bude chvilka a chuť. Hra je mimo tuto část však poměrně vstřícná a kolikrát se dají vymýšlet úplně bombastické buildy, s nimiž lze během chvilky odpařit vše, co stojí v cestě.  

Octopath Traveler 0 dělá čest svému názvu. Postupoval jsem pomalu, vychutnával si farmení bodů, vše jsem prozkoumával, interagoval jsem s NPC s cílem obrat je o všechno, co měly u sebe, rekrutoval jsem vesničany i všechny postavy do party, plnil jsem všechny vedlejší úkoly, stavěl vesničku a poslouchal jsem u toho známou líbeznou hudbu i skvělý japonský dabing. Bohužel mi hraní na chvíli přerušilo DLC k Legends Z-A (jakkoliv mě taky bavilo), a i když jsem neměl vždy tolik času na hraní, těšil jsem se na návrat do Orsterry a prožívání dramatických osudů.
Upřímně doufám, že se bude zase někdy pokračovat, protože Octopath se pro mě stal velmi jednoduše milovanou sérií.

„Marvelous!“

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 145 hodin
Všechny postavy a jejich interakce komplet 36/36
Všechny skilly všech postav na max
Všechny vedlejší úkoly (kromě superbosse)
Všechny upgrady ve Wishvale 
Všichni minibossové a truhličky komplet

Jelikož se původní hra Legends: Z-A o rok opozdila a vyšla až letos (říjen 2025), tak si zřejmě vedení řeklo, že by bylo dobré vydání DLC uspíšit, a proto jej k překvapení všech přesunuli z konce února následujícího roku zpět na první polovinu prosince 2025. Je to obsahem poměrně bohaté rozšíření, stále je co dělat a z porážky nejtěžšího bossfightu bude mít každý hráč radost, ale závěrečnou cílovou rovinku v post game zkazili úplně zbytečně nejhorší možnou mechanikou náhody (se kterou se naštěstí budoucí hráči nebudou muset potýkat ve chvíli, kdy se otevře Home, anebo se spolehnou na čilé tradování).  

Ale postupně. Rozšíření přidává do hry tzv. Hyperspace pokédex, jehož součástí je 132 dalších (již známých) Pokémonů, k tomu asi 27 starých i nových mega evolucí (z nichž v tuto chvíli některé ještě nejsou kvůli budoucím eventům dostupné) včetně Hoenn weather tria. Rozhodně cením, že rozšíření nabídlo chycení všech dříve těžko dostupných legendárek z 6. generace, kde ústřední protagonista Hoopa vězel zamknutý jako džin v lahvi až doposud. Ty ostatní se horko těžko dostávaly i do Switchových her, ale vždy spíš jen tak mimochodem, nebo také jako odměna v Home (Magearna), což nemělo ten správný efekt. A samozřejmě je paráda, že Hoenn trio si uchovalo své primordial evoluce, a i pár novějších legendárek dostalo taky své nové mega evo (Zeraora i Magearna evo tady vypadají celkem k světu), a to skrze vedlejší mise. Mise se celkově rozrostly z původních 119 rovnou na 200, k nim přibyly tři speciální.  

Příběhově to není zas tak špatné. Ansha, dceruška jedné známé postavy, má Hoopu, který dokáže cestovat mezi prostorem, a tak se najednou ocitla na střeše hotelu v Lumiose s cílem vypátrat a chytit jednu silnou legendárku. K tomu jí samozřejmě dopomůže tým MZ, ale ten má taky najednou co dělat s prolínajícími se dimenzemi a musí odvrátit další nebezpečí hrozící celému Lumiose a možná i celému světu, takže se hodně cestuje do bublin hyperspace dimenze, kde se zhmotňují jakési alternativní výseky města s bílošedou patinou. Lumiose samotné mě tam nijak extra nebavilo, ale kochat se městem stejně moc nejde, protože odtikává časomíra, po níž se hráč automaticky vrátí zpět, a tím pádem má co dělat, aby posplňoval podmínky, za něž získává body potřebné k postupu dál, a také hyper berries. Je fajn, že jsem konečně pro ty bobule našel nějaké využití, dá se z nich totiž craftit materiál (donuty) různého druhu a zaměření usnadňující pobyt v dimenzi.  

O donutech to vlastně celé tak nějak je – Ansha vyrábí donuty, které posilují schopnosti Hoopy, a Hoopa je sežere a boostem otvírá náhodně rozmístěné trhliny pro hráče. Postupně se odemykají lepší možnosti pro craftění lepších donutů. Delší časomíra, vyšší levely (protože v dimenzi mají Pokémoni level třeba až 200), konkrétní pasivy pro danou instanci (boost elementu do útoku nebo naopak do obrany, vyšší šance na různé předměty, shiny, chytání, vyšší výskyt příšerek, atd atd.), bohužel zrovna ty pasivní atributy se generují náhodně, což nedělá moc velkou dobrotu. Celkově je kombinace autosave + RNG v této hře dosti nepřejícná. Mizí z toho hratelnost a přichází nelítostný grind, ale o tom více za chvíli.  

V dimenzích se vlastně nachází vše, co hráč potřebuje – tedy nové Pokémony. A protože mají kolikrát o dost vyšší levely, musí se nějak srovnat i level vlastní party, což se taky děje skrze ty donuty. Donut přidává partě instantně fixní levely navíc po celou dobu trvání trhliny, takže základem úspěchu je postupovat v příběhu tak, aby se krok za krůčkem zvyšoval level party natolik, aby se nakonec mohla měřit i s těmi nejsilnějšími (obvykle s mega evolucemi). Bojovat proti takovým je radost i teror, podle toho, jak má hráč schopnou partu i zručnost sám v bitevní vřavě uhýbat útokům. Tentokrát jsem už rezignoval na klasické předměty věnované svým Pokémonům a rovnou jsem všem v partě rozdal mega kameny, abych zvýšil bojeschopnost, protože souboje jsou už kolikrát dost výzva.
Nejen, že jsem mnohokrát sám umřel během souboje, ale taky jsem občas nedokázal dávat takové poškození, aby se to stihlo během časomíry. Naštěstí je hra poměrně shovívavá a během bojů nabízí i záchytné checkpointy, takže hráč nemusí vše začínat od začátku… totiž, až na finální souboj, kde nic takového není. Tam jsem musel opakovat celý boj stále dokola, než se mi podařilo se s tou zelenou potvorou vypořádat. A to ani nemluvím o šíleném množství bodů, které bylo nutné nastřádat, abych se za ní vůbec dostal. Ale podařilo se a byl to upřímně nejtěžší pokémoní souboj, který jsem kdy absolvoval a kdy jsem si ze srdce přál, aby byly ty zatracené souboje zase tahové, jak to mám rád.  

No a po finále přišla post game spolu s novou mechanikou (spíš teda staronovou), která se zove special scan. Pokud pominu nutnost některé pokeše vytradovat k vývinu (třeba Feebas), pak druhý atypický způsob, jak se dostat k vzácnějším kouskům, je použít tenhle scan, který se vždy po nastřádání bodů jednou aktivuje v kanclu u mafiánského bosse Corbeaua (několik legendárek, Frigibax linie, Porygon linie a Rotom), a pak se musí znovu sbírat body na další scan. Scan může najít trhlinu s chybějící legendárkou nebo s ultra vzácným Pokémonem, ale většinou najde jen „odpadní“ trhlinu (s nepotřebnými Pokémony). Aplikuje se na mapu a vyznačí na ní místo s takovou hezčí trhlinou (mapa je jinak stále posetá vyznačenými trhlinami a každá trhlina ikonkami prezentuje, co se v ní nachází za příšerky, a pokud jsou ikonky zašedlé, tak zrovna chybí v pokédexu).  

Jenomže tady právě přichází ten kámen úrazu. Nelze žádným způsobem ovlivnit výsledek scanu, a ten výsledek je skrytě definován přesně v tom momentu, kdy hráč dosáhne na možnost provést scanování skrze nasbírané body, což se stane ještě někde v předchozí trhlině před návratem do skutečného Lumiose, jinými slovy nelze těsně před scanováním uložit hru a zkoušet opakovaně RNG s cílem změnit výsledek scanu. Protože tento scan, to je (v mém případě) cca jedna legendárka z 10-15 úplně zbytečných generických instancí, které je poté nutné tak jako tak absolvovat (aspoň z nich padají vzácné předměty pro vývin, třeba Auspicious armor nebo Malicious armor pro Charcadeta, ale stejně...). Ach jo. Jenom na tomhle jsem strávil posledních 30 hodin ze 70, abych pochytal posledních 5 legendárek a Rotoma. Rotoma jsem stejně nenašel a nakonec se mi ho s někým podařilo vyhandlovat v tradu za Gimmighoula. Blažení jsou ti, kteří budou mít k ruce zpřístupněný Home, jinak je čeká nekončící grind, grind, grind.
Inu, tím pádem mám pokédex i všechny vedlejší mise konečně komplet, takže dohráno a teď už si budu maximálně tak grindovat v online pvp nové kameny a vyhlížet čerstvé eventy (kdepak je Garchomp Z?).

Mimo special scan mě hra bavila včetně vedlejších misí s ostatními legendárkami. Za příběh jsem ochotný dát slušné hodnocení, ale za ten scan zase strhávám. Takže nakonec asi takový mírný nadprůměr, a to jsem možná ještě štědrý (ale když se blíží ty Vánoce...).
Jo, celkově většina těch vedlejších misí je tak na 3-5 minutek, ale najde se pár chuťovek, co mi daly zabrat, třeba 133 (řetěz soubojů s galarským Farfetch’dem proti těm kantonským kachnám), nebo ze stejného ranku souboje finálních evo startérů proti typově zvýhodněným protějškům). Čili pro tento rok mám konečně vypokešováno. Myslím, že kdo kdy chtěl v Pokémonech nějakou větší výzvu, tak ji tady má.
Zajímavé na tomto rozšíření je také to, že se jím doplnil kompletně celý national dex napříč všemi hrami určenými na první Switch, takže se ten pokédex dá složit z různých switchových her - tedy kromě Spindy z BDSP, který se kvůli chybě s procedurálně generovaným vzorem nedá přetáhnout do Home.

Netuším, zda se mám těšit na příští titul Champions, nebo si raději zahraju blížící se Pokopii (vlastně tu asi určitě, fan-teorie z temného pokémoního postapo mě totiž silně navnadily), ale za rok by měla každopádně přijít generace 10, první mainline hra bez zátěže prvního Switche, na což jsem nejvíce zvědavý.
A teď zpět k aktuálnímu Octopathu.
 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Původně jsem neměl v plánu pouštět se do her s gacha prvky, ale když zrovna člověk nemá moc času, pak i taková hříčka tohoto typu přijde vhod. Trošku jsem byl i oblouzněn nostalgií z Pokémon Shuffle nebo Picross, které už na dnešní konzole nevycházejí, ale před nějakými 10 lety jsem je pravidělně hrával asi po dobu dvou-tří let, než se mi je podařilo dohrát. Friends je ale po vzoru dnešních mobilních her už někde jinde.
Na první pohled líbivá, roztomilá hra s přemírou aktivit, nicméně pod tím naleštěným povrchem se skrývá vlastně jen vyprázdněná slupka, která toho zas tak moc nenabízí, rychle unaví a hráč má pocit, že cenovka hry by měla být někde na třetině aktuální částky. Tento komentář proto budiž hlavně varováním.  

Hrál jsem na Switchi2, kupoval jsem kompletní bundle. S velkým sebezapřením jsem stáhl digitální verzi, hra kombinuje tlačítka a dotykovou obrazovku. Oběma způsoby se hraje dobře, dá se u toho pohodlně sedět nebo i napůl ležet třeba na gauči a zprvu byl celkem fajn pocit se u toho po dlouhém dni uvelebit, i když hra působí dojmem, že je určena pro ty nejmenší.
Hráč se ocitá v městečku Think Town a z nějakého důvodu má obří zamotanou kouli textilních vláken, což je potřeba rozmotat, a to rozmotávání se děje prostřednictvím široké škály nejrůznějších miniher s omezeným časem. Vždy to jsou tři náhodně vybrané sety miniher a na každý set připadne jedna minuta času. Prvních několik úrovní působí zcela primitivně, ale jak se hráč vyšplhá na úroveň 8-9 (maximum), tak už pořádně přituhuje. Doteď jsem nepřišel na některá možná řešení.  

Minihry jsou všelijaké a je jich tu na 50 druhů, ovšem nejhorším nepřítelem je ta časomíra. Nedokážu už asi posoudit, které z nich mě potrápily nejvíc, zato si pamatuju hodně obměňovaných motivů – hádání tvarů, běhání v bludišti, práskání balónků, spojování článků, porovnávání počtů, umisťování předmětů na správné pozice, doplňování obrazců, bourání kamenů a podobně.
Za minihry hráč dostane nějaké náhodně zvolené klubíčko nití (podle typového pokémoního elementu) a klubíčka se potom vhodí do automatu, který vyplivne nějakého náhodného poké-plyšáka. Pokud hráč dokázal získat za lepší výsledky kvalitnější klubíčko „pretty,“ pak má ještě určitou šanci, že mu automat daruje jednoho plyšáka navíc. No a ty plyšáky si buď může nechat pro vlastní sbírku či na výzdobu pokoje, anebo je lze třeba darovat někomu dalšímu ve vedlejších misích, za což dostane nějaké body „přátelství“ a nábytek (haha).  

Jelikož je hra v podstatě nekonečná a nemá žádný realistický cíl, tak jsem si jako dohrání stanovil splnění všech vedlejších misí (kromě několika denních, co se stále opakují) a získání plyšového Koraidona a Miraidona, kteří mají v základu šanci na získání pouhé 1%. Což by byla s náhodně generovanými odměnami čirá šílenost.
Naštěstí jsem přišel na malý exploit, který umožňuje Switch2 skrze redownload save file z cloudu, takže když jsem nedostal, co jsem chtěl, stačilo znovu stáhnout save file a zkoušet štěstí opakovaně. Hru jsem takto zakončil asi po 20 hodinách, nicméně musím konstatovat, že už v půlce začala být hra i se všemi minihrami poměrně repetitivní.

Vadilo mi, že se musím zbavovat mých těžce vydobytých plyšáků, když jsem je dával obyvatelům Think Townu, přičemž výměnou jsem dostával jen pofidérní poličky nebo pelechy, a k tomu body přátelství, jejichž vymaxování na úroveň 10 mi nedalo vůbec nic na oplátku. Celkově se mi zdá, že se mě hra nesnaží ničím ohromit a udržet mě u ní.
Pokédex čítající 150 plyšáků je nazvaný jen jako Katalog; dekorování pokojíků je možná roztomilé pro děti, ale jinak kompletně zbytečné a maximálně se to tak dá někomu ukázat přímo na obrazovce. Veškerý obsah se tedy točí pouze kolem miniher a sbírání plyšáků, což je samo o sobě dost o ničem.
Nějaké zakončení vedlejších misí nebo rámcová zápletka tu prostě není. Přitom by stačilo trošku víc poladit obsah, navrhnout odměny a přidat něco, co bych jako hráč ocenil - třeba vilu na kopci plnou mých vzácných plyšáků, kterou bych mohl sdílet s internetem. Bohužel, takhle celá hra vyhnívá do prázdna, škoda mluvit.
A ta přemrštěná cenovka tomu taky nepomáhá, křičí z toho cash grab.  

A jak se zjistilo, cash grab tomu sedí naprosto přesně, protože – světe, div se – Pokémon Friends je kompletně přesnou předělávkou dřívější mobilní hry stejného vývojářského studia Wonderfy s názvem Think! Think! Game for Kids. A když píšu „přesnou předělávkou,“ myslím tím i všechny dodané rébusy přejaté na chlup 1:1, jen místo původních neurčitých postaviček jsou tam Pokémoni (například místo žabiček tam sedí Froakie).
Více v tomto videu.
No, tak takhle teda ne, The Pokémon Company. Přestaňte prznit pokeše podprůměrnými rychlokvašky a dejte jim konečně důstojnou podobu, kterou si i spin-offy zaslouží (jakože už by to zase něco lepšího chtělo). Logické rébusy jsou fajn pro přemýšlivé nadšence, ale to samotné nestačí. Uvidíme, co přinesou Champions a já budu doufat, že do té doby nebudu muset řešit další mrtvolu v domě.

Jedna z těch menších her, které jsem si pořizoval jen díky prvnímu letmému pocitu, že to vypadá „celkem hezky.“ A taky to vyšlo od Super Rare Games v krabičce na Switch. Čas od času si od nich něco koupím a schovám si to na hektičtější časy, kdy si nemohu dovolit hrát něco většího, a to pak jen uždibuju z backlogu. Ta chvilka se naskytla teď před koncem roku – a co je to teda zač?  

Svět Terra je obydlen fantaskními bytostmi, z nichž nejpočetnější jsou antropomorfní zvířata spolu s lidmi. Jako zdroj energie pro každý malý i velký spotřebič slouží magické krystaly, které se normálně sklízejí na polích venku, ale ty najednou nejsou, zmizely. Takže společnost je náhle na pokraji zániku, tím spíš, že se stupňují útoky mechanických robotů. Mágové přicházejí o svou živnost také, a někdo s tím bude muset něco udělat. Ten někdo je pochopitelně hráč a jeho parta herních postav.  

Není možné si vybrat nebo vytvořit vlastní postavu. Místo toho se podle příběhu ovládá nejdřív jedna postava, pak další, pak už dvě dohromady, a tak dále, až je jich nakonec celkem šest, a hra je zvláštním způsobem míchá do soubojů. Vždy jsou tři postavy bojové (ty jsou neměnné) a tři podpůrné, a ty podpůrné se pokaždé náhodně smíchají s těmi bojovými, čímž vytvoří bitevní dvojici, a tím dochází ke vzájemnému ovlivňování elementálních bojových kouzel. Ale spíš to funguje jako takové „rozšíření“ seznamu kouzel pro každou z bojových postav.  

Souboje jsou poměrně dost jednoduché (tahové se zobrazenou posloupností útočníků), cílem je srazit štít nepřátel (řadoví nepřátelé mají tři body štítu a bossové kolem 6+) a poté je dorazit (obyčejný útok strhne jeden bod, zvýhodněný účinný dva body), jelikož bez štítu už jsou namydlení, a hlavně je to výrazně zdrží v dalším tahu. Pak už hráč jenom střídá individuální a plošné útoky. Je to opravdu jednoduché, ani žádná výzva se nekoná, expy naskakují rychle (sčítají se a pak přibudou najednou v kempu po vyspání).  

Problém je, že tahle hra má vcelku pomalé tempo, nezajímavé ploché postavy, nepříliš zajímavý svět i zápletku (s ještě horším rozuzlením), hromadu zbytečných vedlejších úkolů bez řádné odměny (když už, tak možná nějaké drobné, ale fakt jen drobné) a nakonec mě zklamala i průměrná grafika (2D pixelové postavy + nic moc 3D svět) s průměrnou hudbou. Snad nikdy jsem nehrál průměrnější hru, než je Terra Memoria. Mám sotva pár hodin po dohrání a už jsem stačil zapomenout jména většiny hlavních postav. Za 3 dny už ani nebudu vědět, o čem hra vlastně byla.

No, nějak se mi podařilo posplňovat všechny ty vedlejší úkoly, ale trošku toho lituju, protože mi to vlastně prakticky nic nedalo a hru mi to natáhlo asi na 15 hodin. Zábavnější byly jen některé souboje s bossy, občasné puzzly a možná stavění vesničky, a jinak je to celé jen o proběhnutí mapy a vysbírání upgradů pro postavy (na konci měly postavy level kolem 80).
Nakonec ta hlavní zápletka se vyřešila vlastně jen tak mimochodem a hráč má spíš jakože zjistit něco víc o každé z těch šesti postav, ale upřímně mi bylo zcela jedno, kdo má co za osobní problém, protože k osobnostnímu růstu kohokoliv v partě stejně nikdy nedošlo.

Hru jsem hrál na Switchi2. Asi dvakrát hra zamrzla na loading screenu a doteď mám před očima podivně trhanou animaci pohybu. Pokud chcete nějaké kratší, opravdu nenáročné RPG, pak to klidně zkuste, ale jinak bych za sebe doporučil neztrácet s hrou čas.

Turista vystoupil z vlaku, vyšel před nádraží a hned se dal do řeči s cizí atraktivní dívkou, která ho zmerčila a líbezně oslovila. Slovo dalo slovo a cestovatel se nechal zlákat, aby s ní odešel strávit noc do zvláštně zastrčeného hotelu nedaleko. Jelikož hormony mládí pracují, dalšího dne byl navíc uvrtán do místního Battle royale.
Začátek mého herního příběhu je jako vystřižený z pera asijského mainstreamového autora; pokud jste viděli třeba korejský seriál Bargain, pak jste si možná všimli několika podobností s atraktivní dívkou a zastrčeným hotelem, seriál však příběh obohacuje o přepadení turisty a vyhrocený plán odebrat z jeho těla drahocenné orgány, což tedy ve hře zrovna jako na potvoru chybí.
Vskutku, herní hotel Z je podivnost sama o sobě, ale ne tak moc velká podivnost, aby se v něm proháněly krvelačné gangy po boku kupců orgánů. Jednou velkou podivností je dlouhověký obr AZ a jeho černá kytička, Pokémon Floette.  

Pokémon Legends Z-A pokračuje ve vlastní osobité pokémoní sérii. Tentokrát jsme v regionu Kalos, pět let po událostech z her X a Y, konkrétně v hlavním městě Lumiose City, jež prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. A bohužel, za jeho hranice se hráč nikdy nedostane (schválně se po ukončení tutorialu zkuste vrátit na nádraží a odjet pryč). Ne, Lumiose se stalo pastí a nechce pustit, podobně jako jáma v Písečné ženě. Ale aspoň si tu můžeme hrát na Spider-mana a běhat po střechách, lešeních a temných uličkách, a bojovat po nocích s běsnícími monstry. Což je v podstatě celý popis hry v kostce. Ale dobrá, rozvedu to.  

Druhý díl Legends tedy omezuje pole průzkumu, dokonce zachovává třeskutou absenci skákání hlavní postavy z prvního dílu, ale naopak hru ozvláštňuje retro zážitkem právě šesté generace – mega evolucemi. Mega evoluce je takový ten dočasný typ evoluce, co se dá použít pouze v boji, někteří šťastní Pokémoni ji mají dokonce hned ve dvou různých verzích, občas jim i mění typové zaměření a prostě je to víc cool, silnější a samotný vývin vypadá jednoduše efektně. Hra sice nepředstavila žádné nové Pokémony, nicméně to vynahrazuje zcela novými 26 mega evolucemi (3 z nich lze získat exkluzivně pouze v oficiálním ranked online pvp žebříčku Z-A Royale. Prvním z nich je právě teď, kdy toto píšu, v aktuální sezóně Greninjite) a dvěma novými formami stávajících Pokémonů (uvidíme, s čím ještě přijde DLC). Pokédex má prvotně ve hře prostor pouze pro 230 Pokémonů, což je téměř o 10 méně než v Legends Arceus, ale taky už má svůj vlastní mega pokédex!

Soubojová mechanika v podstatě zůstala podobná. Pokémon bojuje a spolu s hráčem mohou oba schytávat zranění. Pokud si hráč nedá pozor na svou postavu, tak to znamená KO a teleport k poslednímu navštívenému pokécentru. Jako startéra si na začátku vybere jednoho z tria Chikorita, Tepig a Totodile, kteří se nakonec také dočkali vlastní mega evoluce, a je to po 25 dlouhých letech paráda vybrat si jako startéra právě Totodila nebo Chikoritu.
Během klasických soubojů se poté nabíjí mega ukazatel a po jeho naplnění lze kdykoli spustit mega evoluci pro kohokoliv ze svého šestičlenného týmu, pokud má onen Pokémon svůj adekvátní mega stone. Po vyprchání mega evo se dá mega ukazatel opakovaně nabít a spustit znovu.
Během soubojů s mega bossy je pak ještě nutné sbírat mega úlomky vypadávající z nepřátel po úderech. Celé to působí poměrně dynamicky a akčně, takže hráč ani nemá moc možností se nudit.
Také je dobré zmínit návrat alfa Pokémonů, kteří přidávají na variabilitě příšerek a během hráčových nízkých úrovní se stávají obávanou hrozbou.

Díky mega evolucím se však naskytla další výhoda – Pokémoni teď mají prostor na předměty, takže jim konečně trenéři mohou něco vrazit do držení a zajistit si nějaké přilepšení, pokud zrovna není po ruce mega stone.
A odkud se ty mega stony berou? Většina nákupem za peníze, či výměnou za mega shardy (které se povalují po městě a je možné je likvidovat jako rudu pro sběr), několik z online pvp bitev a zbytek porážením příběhových mega bossů. Způsobů je tedy víc a hráč je bude spíše získávat postupně přirozeným postupem.

Co plnění pokédexu? V Legends Arceus šlo získat přímo ve hře všechny Pokémony chytáním, tady to úplně nejde. Asi pět Pokémonů je nutno vyměnit pro vývin. Plus pár dalších s vzácnějším výskytem, pokud na ně hráči během hry nenarazí. Ale například Geodude linie tu zcela chybí, takže Golem ostrouhal. Potěšilo mě, že pár dalších startérů je ve hře k dispozici a je možné je pochytat, některé z nich až v post game na vysokém levelu.

Graficky bych hru označil za průměr, ale především kvůli tomu, že město vypadá tak nějak všude stejně, málokdy dokáže překvapit něčím novým a rychle se okouká, je monotónní. Modely postav a příšerek ale působí celkem živě a na některé je i radost pohledět. Například detektivka Emma se díky jejím polovičním přednostem okamžitě stala meme materiálem, mega Starmie hvězdou (doslova) pokémoního světa a Chikorita zřejmě zažívá svou druhou mízu.
Škoda těch opakujících se textur na barácích (údajně bylo dataminingem zjištěno, že prvky na domech byly minimálně v úvodní oblasti úplně zredukovány, aby hra lépe běhala na konzoli). Na Switchi2 jsem však nezaznamenal žádné technické poklesky, což je oproti prvnímu Switchi příjemná změna, celkově jsem si na něm hru užil.  

Co dál? Město je plné překážek. Na některé je třeba povolat Pokémony, jiné se musí překonat vzduchem (obvykle skokem ze střechy), jelikož se postupně odemyká lepší mobilita – tedy kotoul a krátké zhoupnutí ve vzduchu. Případný ošklivý pád ze střechy na zem je zmírněn mobilem postavy, jenž je ovládán pohotovým Rotomem. Všude se něco povaluje a je dobré sbírat kde co, mnohokrát se dá leccos použít jako měna pro získání důležitých předmětů.  

Také se vrací střídání dne a noci, což je většinou fajn a někdy na pěst. Na pěst tehdy, když jste zrovna udolali silného Pokémona, kterého chcete chytit, ale ouha – během házení pokéballem se zrovna mění noc na den vizuálním předělem, takže přijdete o pokéball i o Pokémona, který se buď změní na jiného, nebo dojde k jeho respawnu.
Každopádně ve dne můžete chytat ve vyznačených zónách příšerky (zóny časem přibývají), a v noci zase v jiných zónách bojovat proti dalším trenérům, získávat skóre a za skóre povolenky k souboji s bossy žebříčkových ranků soutěže Z-A Royale (která ve skutečnosti neobsahuje všechna písmena abecedy, ale jenom několik vybraných, což možná někteří hráči ocení, protože to výrazně ušetří čas, ale mě to příliš nepotěšilo, takže za to strhávám body).  

Vedle relativně zábavného gameplaye (tady záleží na tom, jak moc to komu sedne) se mi docela líbil i příběh a implementace některých známých postav, což dohromady dokonce mírně zlepšilo můj nemastný pocit z předchozích her XY.
A jak se mi hrálo? Na začátku jsem si vybral Totodila, který se ukázal být vhodnou volbou. Prakticky celou hru jsem prošel výhradně s ním a sypal jsem do něj všechny zkušenosti, což mi pomohlo zejména v závěru hry.
I když byl často overleveled, stejně dokázal sem tam schytat pěknou pecku a KO. Asi ve třech případech jsem proto musel měnit Pokémona během soubojů s mega bossy (typicky typová nevýhoda). A teprve ve finální fázi už jsem měl co dělat a bylo nutné oživovat pomocí léčiv.
Během postupu hrou jsem plnil i všechny vedlejší mise (dohromady 119), nicméně až v post game je možné odemknout pár posledních a taky se tam hra mění v grindfest (těch pár přeskočených ranků během hry se najednou objevilo tady, a to všechny najednou), což mi nebylo moc po chuti. Po splnění všech vedlejších i hlavních úkolů jsem se pustil i do online ranked pvp (čtyři hráči v aréně proti sobě), což je někdy docela mela a sranda. Nejprve kvůli exkluzivnímu Greninjitu na ranku K, pak jsem se ale hecnul a dokázal jsem se vyšplhat až na A, kde vítězoslavně končím hru a ještě se zřejmě v budoucnu vrátím pro další odměny.
Je pěkně vidět, že co jsem vytýkal PLA (absenci online pvp), tak tady nemusím a budu doufat, že komunita hru udrží při životě déle než jejího předchůdce Arceuse. A budu ještě vyhlížet DLC.
Taky jsem neodolal a pořídil jsem si hromadu objednávkových bonusů ke hře z celého světa, třeba figurky, lampu, deštník, piny, odznáčky, holo samolepky, stojánky, pouzdro, artbook, guidebook + další merch, a taky tři herní japonské magazíny. Eh.
Jinak příběh jsem dohrál cca za 35 hodin a komplet asi za 50.
EDIT: Ok, věnoval jsem se tomu ještě mnohem víc i potom, abych zkompletoval další věci, ale už nejsem schopen říct, kolik reálně hodin navíc v tom mám.

Na úplný závěr si ještě dovolím zmínit poznatky plynoucí z druhé části Teraleaku těsně před vydáním hry:
Game Freak skutečně původně plánoval jako druhý díl Legends Johto (dokonce ve dvou verzích) a pak z nějakého důvodu otočili, popřeházeli priority a změnili region na Kalos, zatímco spekulace se stále ještě točily kolem Johta. Ostatně obrazy upozorňující na Johto zatím smutně mlčky sedí někde na stěně v Detektivovi Pikachu Returns.
Za rok už tu snad konečně bude generace 10 a podle všeho se máme na co těšit; jako vážně, snad. Nicméně ještě zajímavější budou ty další hry a lineup do roku 2030 (měl jsem tu teď o tom delší text, ale radši jsem to pak smazal. Prostě kdo ví, ten ví). A já budu doufat, že to v Game Freaku zase nějak nezmotají a neseškrtají. Tak.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50 hodin včetně post game
Pokédex 231/231 a Mega pokédex 65/65 (zatím)
Všechny vedlejší úkoly splněny 119/119
Mega Zygarde + Eternal Floette
+Edit o mnoho hodin později:
Mable's research komplet 50/50
Colorful Screws komplet 100/100
Všichni možní mega Pokémoni Alpha

 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Normálně si novodobé hry na Game Boy nepořizuji, protože téměř výhradně (a zhruba pravidelně) na něm hraji dokola ty samé staré hry (čti: pokeše), nicméně tentokrát jsem neodolal a pořídil jsem z kickstarteru čerstvě upečenou survival hru Luft Gears, která mi přišla i s pěknou sběratelkou. Čestmírovu předchozí hru Year 2031 jsem zatím nehrál, takže toto bylo moje první seznámení s jeho tvorbou.  

Hra působí na první pohled poněkud minimalisticky, v intru se střídají pěkné statické ilustrace a zvuková stránka je kromě jedné melodie omezena na ty nejzákladnější pípavé a hrčivé zvuky. Z boku ovládaná postavička má jen pár černých pixelů, ale na druhou stranu prostředí na planetách a v jeskyních v kombinaci s cizími plavidly estetický dojem výrazně vylepšuje. Mapa vesmíru pak vlastně docela dobře zobrazuje samotu a nicotu, kterou je postavička po celou dobu obklopena, zatímco pátrá po záhadném signálu, jenž se postupně přibližuje a sílí.

Panáček je přímo ovládán skrze pohyb tlačítek. Většinu doby stráví na palubě své lodi, kde má základnu. Hlavní nástroj spočívá v palubním PC, kterým skenuje okolí a intenzitu signálu. Pomocí něj získává obraz o okolním prostředí. PC je vtipně závislé na akumulátorové baterii, kterou je nutno stále dokola nabíjet pákovým narážedlem na stropě, kam panáček musí opakovaně vyskakovat. Stejným způsobem se nabíjí i lodní kanón (pokud je to zrovna takový typ kanónu), a jelikož ten zase po jednom žere a odpaluje nábojnice, tak se během bitev stává paluba lodi totálním chaosem, kdy panáček zběsile běhá sem a tam, aby stihl nepřítele zničit dřív, než mu nepřítel svými zásahy odrovná jakoukoli techniku uvnitř.  

A rozhodně pomáhají lodní upgrady, avšak najít nějaký takový je docela vzácnost. Obvykle se však ani nevyplatí do lodních přestřelek vstupovat, protože to často znamená významnou ztrátu těžce vydobytého materiálu – ať už munice, nebo náhradních dílů určených pro opravu lodi. Souboje jsem se tedy snažil nakonec přeskakovat vypnutím a zapnutím hry, protože se tím mění náhodně generovaná políčka na trase.  

Je třeba si hlídat i stav nádrže s black dieselem, nicméně se mi nikdy nestalo, že bych ji kompletně vyprázdnil a zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Nádrž se plní z hvězd rozesetých po trase, i skrze bonusy nalezené v opuštěných troskách vesmírných stanic a plavidel, kdy jsem ale nejvíc toužil po tom, abych nalezl materiál pro všechny lodní upgrady a nafutroval zásobník maximem náhradních dílů a munice, protože jak jsem brzy zjistil, v zákeřném finále bych se bez toho neobešel.  

A musím říct, že mě hra i v takovém základním režimu jednoduchého rozhraní Game Boye dost bavila. Dal jsem tomu nejdříve jedno odpoledne, naučil jsem se hrát, načež jsem vlastním hloupým omylem smazal uloženou pozici, takže jsem začal znovu a asi za tři večery jsem hru odehrál (musel jsem dvakrát uměle odsunout závěrečné setkání se zdrojem signálu nuceným úprkem do jiné části galaxie, než jsem byl dostatečně připraven).

Úplně se mi nechce hře něco jen tak vytýkat, ale stejně si musím postěžovat na velmi časté překlepy a občasné hrubky jak v češtině, tak v angličtině; český font je bez diakritiky a v jednom případě jsem zaznamenal i záměnu jazyka (místo češtiny angličtina), což by v opravené verzi raketově zlepšilo můj celkový dojem. Ke konci už se hra hrála poněkud repetitivně, a taky se až moc často vyskytovaly opakovaně nalézané planety, kde se nedá přistávat pro sběr materiálu. A po dohrání jsem nedostal pořádné zakončení příběhu, nýbrž jen jakousi statistiku a skóre, což je takové meh, ale zase v duchu doby.

Jinak chválím možnost vzájemné podpory mezi hráči skrze Link cable (získání bonusového materiálu). Škoda, že jsem neměl šanci to vyzkoušet, protože sehnat dneska kámoše na hraní na Game Boyi je už asi nemožné.  Ale nakonec se mi podařilo získat všechny ty upgrady i maximum materiálů a střel, za což jsem rád.

Poznámka na závěr: děkuji Čestmírovi, že mi poslal hru znovu poté, co mi pošta balíček nedoručila, neposlala oznámení a následně jej vrátila zpět odesílateli. A každopádně se mi kufříček i s vytištěnými bonusy moc líbí, má to velmi příjemnou retro estetiku a hra se hraje svižně, večer po práci jsem se na ni vždy těšil a zachumlal se s ní pod peřinu jak malej :)

Takže i já jsem naskočil na vlak Trails her, nyní v pěkně vypadajícím remaku první hry celé ságy, a zároveň tedy i do prvního dílu pomyslné trilogie Liberl arcu (podle stejnojmenného království). Zatím ještě nejsem rozhodnutý ohledně mého hodnocení. Hra má svoje dobré i horší momenty a stejně jako u Xenoblade Chronicles, i tady to vypadá, že je potřeba mít zážitek z dalších dílů, abych mohl získat optiku příběhového celku. První díl na mě působí váhavě a spíš jako zdlouhavé seznamování s postavami a světem.
Před vydáním hry jsem také odehrál demo s celým prologem, přenesl jsem si z něj uložené pozice do plné hry, a zakoupil příjemný upgrade pro Switch2 za pouhých 25 Kč.  

Ústřední zápletka sleduje rodinku Brightů. Mamka už není, ale je tu oddaný otec Cassius s dceruškou Estelle, která v mládí získá adoptovaného bratříčka. Nevlastní sourozenci Joshua i Estelle se o mnoho let později ucházejí o pozici bracerů, což je taková pořádková organizace, jejíž členové plní zakázky s cílem pomáhat občanům v nouzi, a zároveň tím oba následují stopy svého otce, elitního bracera, jehož zná prakticky celý svět. Během bohatého prologu se hráč seznámí s domovinou obou sourozenců a plní úkoly ve městě i okolí, aby poté vyrazili na cestu do dalších regionů. Cestou se seznamují s dalšími postavami a nabírají další členy do party, která je ale často (možná až příliš) proměnlivá.  

Přiznám se, že příběh mě po většinu hry moc nebavil. Nic nikam pořádně nevedlo a vše se v podstatě točí jen kolem plnění zakázek. Záhada z konce úvodního prologu se vlastně ani nijak uspokojivě nevyřeší a celý příběh skončí ve chvíli, kdy se konečně začne něco zajímavého dít, což je ale až úplně v samotném závěru. Záporných postav je jen pár a ti zdatnější řadoví nepřátelé mají na obličeji generické masky, takže obličejové mimiky si hráč příliš neužije. Zajímavější je ono spiknutí na úrovni deep state, jenže než na něj dojde, tak je většina hry pryč. Tempu hry neprospívá ani způsob košatých konverzací a zdlouhavých cutscén, kde odhadem 80% působí jako odklikávací vata. Plnění bracerských zakázek považuji za tu zábavnější část hry, i tam je to však padesát na padesát, zda to bude hráče bavit, protože leckdy jsou to generické úkoly typu dones a zabij (taky záleží na tom, jak koho baví souboják), a jindy zase běhání z místa na místo, hledání něčeho a opět košaté mluvení s NPC postavami.  

Musím ale pochválit skvělý dabing (bohužel neúplný), který enormně přispívá k charakteru postav. Zejména pak úvodní duo, naivka Estelle a ještě více pragmatický Joshua, jenž je k mému velkému překvapení dabován herečkou Natsumi Fujiwarou, která má ohromný výrazový rejstřík (třeba Damian Desmond ze Spy X Family nebo Ult z Pokémon Horizons, plus spousta dalších postav z anime i her). A Joshua s jeho chladnou invencí a bystrou dedukcí zní skrze její hlas neuvěřitelně cool. Joshua je podobou i charakterem vlastně takový druhý Sasuke, a stejně jako on se postará o jeden stejný zvrat jako v Narutovi, což je docela vtipné. Jen díky tomu jsem vlastně zvědavý, jak se zápletka bude vyvíjet dál.  

No a teď ten souboják. Ve hře se dá přepnout z akčního na tahový. Akční mi vůbec nevyhovoval a zpočátku mi každý souboj trval hodně dlouho, tím spíš, že postavy ještě byly slabé a z akčního souboje se stalo jen jakési pižlání nepřátel. Expů z nich padalo jen minimálně, takže ve výsledku jsem se vyhýbal generickým nepřátelům, rychlým během jsem prošmejdil všechny přírodní koridory, vysbíral truhličky a bojoval pouze s bossy nebo minibossy v truhlách. Během první půlky hry jsem měl i smůlu na některé souboje (hráno na normální obtížnost), některé z nich jsem tedy musel několikrát opakovat, než se mi zadařilo. Ale jakmile jsem se dobral k lepší výbavě, upgradům kouzel a lepším postavám do party zhruba v polovině hry, už to šlo docela dobře.
Zásadní upgrady se uplatňují pomocí orbmentů, což je de facto systém kouzel a jejich vylepšování na skromné mřížce, kam se vkládají elementální kuličky na způsob materií, a ty přidávají postupně lepší kouzla a s nimi i statistiky. Druhá půlka hry a zejména finální část se tedy hrála lehce, ani závěrečný boss už si ani neškrtl (měl jsem v partě jako další Zina a Titu). A je teda fakt, že během hry jsem se pořád víc těšil na tahové souboje, protože kolikrát už těch konverzací bylo nad hlavu.  

Co říct na závěr? Heh, netuším. Docela mě zaujal potitulkový trailer na další pokračování, který vypadá více zábavněji a každopádně bych rád odehrál aspoň tuhle trilogii, než se začnu ohánět nějakým definitivním hodnocením – je totiž možné, že jej časem změním.
Jako nováčka v sérii mě to zatím příliš neohromilo a ani moc nevidím důvod, proč by ohromit mělo, nicméně vím, že některé milované série je potřeba nechat uzrát, případně trávit s nimi více času anebo rovnou hodnotit až po několika kapitolách příběhu, takže si to nechávám otevřené.
Nicméně je tu přítomno velké množství vaty, terén mimo města je všude stejný, zbytečně moc se mluví, přičemž postavy nejsou vždy namluvené (například v dialogu několika postav mluví hlasem jenom jedna postava a ostatní jenom posílají textové zprávy) a tempo hry je většinou rozvleklé.
Fajn je hudba, samotný dabing postav, vizuální bojové efekty a ony tahové souboje, které mě nakonec i začaly bavit.
Hru jsem dohrál s postavami na levelu 49 asi za 57 hodin, kompletoval jsem všechny vedlejší úkoly, vysbíral snad všechny truhly, plus dosáhl na nejvyšší rank. Kupoval jsem sběratelskou verzi hry se steelbookem.
Jo, a doporučuji v nastavení nastavit fixní mapu, aby se neotáčela, jinak snadno dochází k dezorientaci.

Trojku jsem rozehrál s tím, že si chci zkusit její původní verzi. Byl jsem na ni celkem zvědavý zejména kvůli systému povolání a zajímalo mě, v jaké podobě se hrály prvopočátky mechaniky, která mě v jiných hrách tak baví. Snažil jsem se k tomu přistupovat s jistou rezervou, protože jde přeci jen o jakýsi krok zpátky, nicméně i přesto mě hra v mnohém zklamala - spíše tedy ve způsobu, jakým hra hází klacky pod nohy, což mě docela mrzí.

Takže co nejdřív? Pixely nic moc, hra je vykreslena tím nejzákladnějším způsobem, což jsem ovšem čekal a nepřekáželo mi to při hraní. Příběh je taky nic moc, je to celkem to samé jako ve většině ostatních JRPG té doby; krystaly jsou zase v ohrožení, hrdinové se vydávají na výpravu za spásou světa a řeší se ty nejklasičtější epizody se zachraňováním měst a království. Celkem mě však překvapilo, že začátek hry se odehrává v biblickém popotopním prostředí (Ur, Kanán, Noe…), to jsem snad zatím jinde neviděl. I když teda kromě názvů a jmen tomu nic dalšího nenahrává.  

Hudba mi přišla kolikrát docela otravná až nehezká, musel jsem ji střídavě vypínat. Překlad hry je takový všelijaký, dialogy zjednodušené až na kost. Ústřední parta cibulových postav v podstatě bez charakteru, což je dáno asi hlavně tím, že za celou hru promluví všichni ve společném okně odhadem asi tak třikrát, a vždy to jsou jen nějaké výplňové neurčité věty typu: „Co to tam je? … Pojďme tam.“ Nicméně postavy se dají jedním kliknutím přehodit a měnit, aby je hráč libovolně řídil jakožto hlavní ovládanou postavu. Bohužel chybí jakákoli zajímavá interakce mezi nimi, a ne že by k tomu nebyly příležitosti. Na druhou stranu je fajn, že postupně vystřídají několik modelů lodí pro pohyb světem.

Tím se obloukem dostávám k jádru hry, které všechno ostatní navenek vylepšuje. Systém povolání prostě vypadá hezky. Hráč začíná s cibulovými rytíři a s každým osvobozeným krystalem se mu odemkne několik dalších povolání, která pak může libovolně měnit. Ještě po prvním krystalu situace vypadala nadějně, ale to se posléze změnilo a před půlkou hry už jsem skřípal zuby z několika důvodů.
Za prvé, inventář je hrozně moc malý a vejde se tam sotva pár věcí, takže hráč s sebou nic pořádně nemůže tahat a musí se dost rozmýšlet, co prodávat a vyhazovat. S tím se pojí potřeba změny povolání, protože při každé změně povolání se musí postava vysvléknout ze zbroje, aby se povolání vůbec mohlo změnit (tím pádem aspoň pět věcí zpátky do inventáře). Když jsem se tedy nacházel před bossem v dungeonu s plným inventářem a nechtěl jsem přijít až o pět dalších věcí jen proto, abych jedné postavě změnil povolání, tak holt smolík.
Za druhé, dungeony jsou kolikrát poměrně vleklé a několikapatrové, nelze v nich ukládat pozice, a to ani před bossem, takže odpadá jakákoli touha nějak experimentovat s povoláními, protože v případě smrti bych klidně přišel o dlouze vydobytý postup.
Za třetí, ze soubojů s bossy jsem vycítil, že hra se snaží hráče nutit do povolání tak, aby většina postav měla jedno a to samé povolání s výhodou proti bossovi (na což je ale v tu chvíli už trošku pozdě). První půlka hry je proto docela hodně obtížná, pokud se někdo jako já snaží mít variabilně zaměřenou partu (healer, kouzelník, rytíř, monk). Obvykle totiž měl soubojovou výhodu pouze jeden ze čtveřice, zatímco ostatní dva škrtali sotva několik HP nebo úplně míjeli protivníka, plus jeden léčil. Tím spíš, pokud jsem zrovna musel pobývat v dungeonu jako miniaturní trpaslík, tím pádem jediným způsobilým bojovníkem se stal kouzelník, a to navíc jen v případě, že ještě neměl vyplácaná kouzla. Naštěstí se tohle razantně změnilo v druhé půlce hry, ale do té doby mi ta kombinace všeho ozvláštňování lezla na nervy.

A jsem opravdu hodně rád, že jsem hrál na emulátoru, protože jenom díky tomu jsem to dokázal celé projít, samozřejmě jsem bohatě zneužíval ukládací funkci a rychlé přetáčení soubojů. Hrát to všechno bez toho, tak si to moc nedokážu představit. Respektive musel bych se opravdu hodně věnovat grindu v každém dungeonu a poctivě levelovat každé potřebné povolání na každé postavě, a každou chvíli se teleportovat ven, abych v nejbližším městě prodal věci, vyléčil se a uložil pozici.

Mimochodem, zajímavý je způsob, jakým se používají kouzla. Není tu nic jako ukazatel many, odkud se čerpá konkrétní hodnota energie. Namísto toho se kouzla ukládají do seznamu každé postavy (nejdřív se musí kouzlo koupit a použít jako předmět, aby mohlo být používáno), v tom seznamu se ukládají do řádků po třech a každý řádek určuje, kolikrát se dá kouzlo z té skupiny použít. Například Exit (teleportace z dungeonu), Cure2 a Wash jsou na stejném řádku a řekněme, že se tento řádek dá použít zrovna třeba desetkrát, a pokud se už desetkrát vyplácalo Cure2, tak už se Exit i Wash z toho řádku taky nedá použít. Ale tohle se mi zrovna docela líbilo a přispívalo to k taktice hry.
A je opravdu výhodnější používat k léčení kouzla, protože Phoenix Downy se tu nedají nikde koupit, takže je třeba tahat jen to, co se najde venku; a lepší HiPotiony healují jen kolem 400-500 HP, což je v pozdější fázi ukrutně málo. Každopádně počet použití kouzel se zvedá s levelováním povolání, čili žádoucí je grind.  

Hru jsem tedy prošel, ale kvůli klackům pod nohama mě to příliš netlačilo do změny povolání; celkově mě to ani nijak moc nechytlo a ani nijak zvlášť nebavilo (k hraní mě vlastně motivovalo spíš to, že jinak jsem musel trávit čas sklízením úrod a zavařováním ovoce, což je vždy ta jedna roční sezóna, která mě tuze nebaví). Za celou hru jsem změnu povolání provedl jen párkrát a souboje s bossy jsem zprvu spíš přežíval víceméně s jedním damage dealerem, až teprve v druhé půlce hry a ve finálním dungeonu to bylo znatelně lepší a lepší (čtyři bossové před tím finálním byli o něco náročnější než ten poslední).
I když nutno říct, že by se mi tam zrovna hodil jeden healer navíc - tento deficit jsem poté nahrazoval nasbíranými Elixíry (já tušil, že se někde budou hodit). Hodně mě zklamalo, že jsem nemohl efektivně používat nasyslené Shurikeny; použít za normálních podmínek jen jeden-dva za souboj bylo k ničemu.
Hru jsem končil s postavami na levelu 49 ve složení 2x Sage a 2x Ninja, dohráno za 19 hodin na chatě.
No, snad se mi budou předchozí dva díly líbit víc.

S remakem třetího Dragon Questu v moderní formě HD-2D jsem dlouze otálel, což se týkalo především problému cenzury, ale také poměru kvality a obsahu, který se mi za plnou cenovku zdál docela na hraně. Nakonec jsem to všechno překousl, hru jsem pořídil po dlouhém hledání a čekání z druhé ruky,
a začal jsem hrát na Switchi2. Naštěstí akorát chvilku předtím vyšel free update zlepšující rychlost
a plynulost, takže se mi lépe hrálo.  

Nejdřív trochu k té cenzuře, která se vlastně týká hlavně původních promo artworků Akiry Toriyamy,
a kromě nich taky změny v označení hlavní postavy na genderově neutrální appearance A nebo B.
Cenzuru v artworku předváděné válečnice, která byla dříve spoře oděná a nyní má na sobě nevkusné spodky, jsem bral nejprve jako neúctu vůči dříve zemřelému Akirovi, jenž s tím už nemůže nic dělat.
Na druhou stranu někdo jako on by se tím asi vůbec nezabýval, přeci jen se nejedná o žádnou důležitou postavu a Akira má na kontě stovky postav. Taky je třeba si přiznat, že v mnohém přitvrdilo ratingové hodnocení her a holt už dneska neprojde to samé, co v dřevních dobách herních konzolí, takže řekněme, že změny v zahalování kůže dokážu pochopit a přejít.
Co stále nedovedu pochopit, je ono zaměňování označení postav za nějaké neutrální výrazivo, tím spíše, když se ve hře vlastně vůbec nereflektuje. Totiž, naštěstí. Při tvorbě postavy si hráč vybere jednu ze dvou možností a následně mu hra řekne, že se hraje za hrdinu v rámci Appearance A, a za hrdinku jakožto Appearance B. A pak už se Appearance A nebo B ve hře nikdy neobjeví a hra si jede to svoje „You are my hero / heroine.“ Haha, co? Jak, proč? Nerozumím té logice, ale jsem rád, že to není horší.
Tolik asi k cenzuře.

Takže jak to celé vypadá? HD-2D kabátek RPG hrám sluší, ale tady se mi zdál jaksi příliš 3D. Z prostředí už úplně zmizel jakýkoli náznak 2D a všechno je zcela trojrozměrné kromě pixelatých spritů postav
a příšerek. Navíc celé okolí působí velmi plastickým dojmem, což mě osobně moc nebavilo a raději bych se vrátil do tradičnějších kulis Octopath Traveler. Ale v rámci možností to funguje a šlape. Taky se povedly nostalgicky znějící melodie (kromě těch fidlátkových, co znějí jako zacyklená opera, to se nedá dokola poslouchat), a rovněž je super oživující japonský dabing (dabuje tam několik známých herců či hereček i z jiných RPG her a anime).  

Příběh je holt velmi klasický s jednoduchou zápletkou. Hráč se vydává se svou postavou po stopách zmizelého otce Ortegy, jenž v zápalu boje zahučel do chřtánu smrti. Cestuje přes všechny kouty světa (očividně inspirovanými opravdovými kontinenty), řeší epizodické problémy královských měst a bojuje proti velkému zlu.
A pak proti dalšímu, a pak dalšímu… všichni to znají. Motivy bývají obvykle více pohádkovější
a přímočařejší než v jiných hrách, ale v jednoduchosti je krása, že.  

Cestou je třeba sbírat milion ukrytých věcí jako třeba mini medaile, odemykat mobilitu a nacházet univerzální klíče otvírající různobarevné dveře. Nacházet příšerky a s nimi pak bojovat v arénách (asi nejlepší zdroj peněz).
A samozřejmě dbát na patřičnou výbavu (ale doporučuji výbavu nekupovat ve městech a nosit jen to, co se najde venku, protože peněz moc není a každé další město zvětšuje nabídku i ceny). Pokaždé, když se mi otevřel nový způsob dopravy na nová místa, jsem obvykle trávil pár hodin cestováním a věnoval se sbírání všeho v dosahu.  

Asi nejzábavnější na hře je systém povolání postav. V úvodní fázi si hráč najme či vytvoří tři další postavy do týmu (takže dohromady má čtyři) s nějakým povoláním. Ty si může jakkoliv levelovat
a kdykoliv je může změnit na jiné (v lokaci Alltrades Abbey), ovšem s tím, že se resetuje level na 1
a zachová si naučená kouzla a ability ze všech předchozích povolání. Osobně jsem za hru protočil několik povolání na všech třech postavách (hlavní postava je fixní a nedá se měnit), takže každý nakonec uměl téměř všechno. Nicméně chybí tomu určitá hloubka a to kouzlo všelijakého kombinování jako v jiných hrách, takže zábavné je to spíš jen tak napůl.

V prvních dvou třetinách hry je poměrně obtížné rozumně levelovat postavy, leze to celkem pomalu
a grind taky trvá, ke konci se to razantně zlepší. Na druhou stranu obtížnost není nijak vysoká (hrál jsem na normál) a ani superboss, kterého je třeba porazit několikrát, mi nedal nijak moc zabrat. Jakmile jsem ovšem vlezl s nabušenými postavami do dungeonu v závěrečném Trialu, raději jsem odbíhal ze soubojů a vyhýbal se jim.

Co na závěr? Jako remake je DQ3 asi dobrý. Ale to je tak všechno.
Místy je repetitivní, ničím extra nevyčnívá a nostalgicky asi může potěšit starší fanoušky hry. Dohrál jsem to asi za necelých 55 hodin. Občas se mi líbila hudba a určitě musím pochválit dabing. Plus je fajn, že remake má v sobě relativně svižný bonusový post game obsah. Taky mě potěšilo, že mohu urychlit animace soubojů.
Z hlediska HD-2D her bych dal určitě přednost jiným než tomuto, ale navazující díly 1 a 2 si možná zahraju. Nebo možná taky ne. Uvidím.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 55 hodin
Arus level 70
Mini medaile komplet 110/110
Monster aréna komplet rank 11
Temple of Trials + Grand Dragon komplet 

Zhruba tři a půl roku mi trvalo, než jsem se po dohrání dvojky pustil do restuhodné jedničky. Není zcela ideální hrát tyto hry takto na přeskáčku, ale má to svůj důvod. První díl na 3DS jsem dlouho neměl a v jistou chvíli se už nedal vůbec nikde sehnat. K zahrání dvojky mě nalákal Charllize po jejím vydání v roce 2021 (a já ji zahrál krátce po Novém roce během 2022). Poté jsem začal nezávazně koukat po prvním dílu na 3DS, ale hledání trvalo dlouho, předlouho. Uběhl nějaký ten pátek a nakonec jsem do toho praštil a objednal jednu kopii z ebaye. Krátce nato ohlásili vydání remasteru na Switch, a já se tedy rozhodl počkat na novou verzi. A opět nastalo dlouhé čekání; nikdo nevěděl, kdy to má vyjít. Pak se nějak záhadně objevily krabičky v USA, zatímco Evropa nic, a pořád nikdo nevěděl, jestli a vůbec to vyjde i v Evropě.
Po dalším čekání jsem do toho opět praštil a objednal si americkou verzi z ebaye.
A hádejte, co se stalo pak… akorát měsíc poté ohlásili vydání evropské edice v létě 2024. To mě trošku rozčarovalo a znechutilo (protože americké hry mají na obalu nevkusné černé „E“), takže jsem hru odložil na neurčito s tím, že si ji třeba brzo zahraju na Switchi 2, abych měl ze hry lepší zážitek.
No, a k tomu došlo ještě po dalším roce a něco od vydání evropské verze, takže tento komentář konečně sepisuji nyní, léta Páně 2025.  

Nebudu to zbytečně protahovat. Dvojka je v podstatě úplný klon jedničky, až na to, že jednička je ve všem zaostalejší. Má méně příšerek ke sběru (ale i tak jich je dost), graficky to žádný zázrak není (ale remaster je teda na míle hezčí než 3DS, to je pravda), příběh je v podstatě to samé (něco způsobuje agresivitu potvor, jen to má jinou barvu), lokace jsou si typově opravdu hodně podobné (některá zákoutí mi navozují déja vu), minimapka je ve větším záběru nepoužitelná (ukazuje pouze malý výřez), všechna prostranství jsou jen užší nebo širší koridory, souboje opět probíhají skrze repetitivní kámen, nůžky, papír. No a sběr vajec v hnízdech potvor je stále dosti otravný způsob sbírání příšerek ("prosím, ať už mi teď konečně vyjde to RNG!")…
Nakonec ani nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem hru hrál takhle na přeskáčku, ale bylo aspoň fajn zažít začátky některých postav, které jsem znal z dvojky již jako odrostlejší a atraktivnější. Jen Navirou stále balancuje na hraně dotěrnosti. Ale létání, běhání a překonávání terénních překážek na dracích je pořád docela cool.  

Buď jak buď, hru jsem odložil jako dohranou v okamžiku, kdy jsem dosbíral i poslední vejce do sbírky, abych tím zkompletoval všechna Monsties ve stáji. Postava má level 58. V monsterpedii mi chybí ještě jedna potvora, což je v podstatě superboss hry, ale nejde z něj získat vejce a musel bych na něj ještě dlouho grindovat v rozsáhlém repetitivním post game obsahu a to mi za to moc nestojí (navíc ve dvojce jsem si něčím podobným prošel a tam to má větší smysl). Stačí mi, že jsem musel horko těžko projít zatím přes 30 pater bitevní věže, abych dostal to poslední vejce.

Vyběhal jsem řadu otravných úkolů a opět velkou část času strávil v podzemních doupatech, kde jsem se dokolečka snažil získat některé vzácné Monsties (hromský Rajang). Jo, taky je tu taková minihra na schovávanou skrze celou hru, která naštěstí ve dvojce není – hledání prasat v oblečcích, za jejichž kompletaci je odměna ve formě většího prasete (taktéž jedno z Monsties). Hrome, kdo tohle vymýšlel…?

Abych nebyl úplně kritický, tak jednička má zase na rozdíl od dvojky (mimo klasické cutscény) asi čtyři plně CGI animované scénky, které vypadají dost na úrovni. Všechny animace lze přehrávat v domečku hráče v bedně (lol). Remaster pak nabízí i řadu bonusů jako galerii artworků nebo soundtrack, takže to je příjemné obohacení.
Hru jsem hrál s bohatým japonským dabingem, který pokrývá odhadem 90% hry.
Jo, na Switchi 2 to běží pěkně plynule.

A teď teda můžu vesele čekat na tu trojku…  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 53 hodin
Všechna Monsties chycena: 67/67
Úkolový řetěz od krále (víčka) i od Channelera (ukazování chycených příšer) komplet
Všechna Poogies (prasata) komplet: 100/100 

Na šestku jsem se po podařené pětce těšil. Původně jsem znal pouze její in-game intro s kráčejícími mecha stroji a všude ukazovanou scénu s vlakem, což mě spolu s coverem hry navádělo k pocitu, že se jedná o ryze steampunkové dobrodružství. Inu, tak takhle to úplně není, uvedené scény tam sice jsou, ale vlastně jen na okamžik a těch několik hratelných částí s mechy trvá sotva pár chvilek. Šestka je celkem příjemné klasické dobrodružství, tentokrát se zlomyslným záporákem Kefkou a s hrozbou zničení světa za pomoci nadpřirozených sil.  

Systém povolání a kombinace omezených pasivů z pětky zmizel a je vystřídán systémem učení a maxování kouzel z esperů, což není tak úplně špatné a díky tomu se může (téměř) každý naučit všechna kouzla, nicméně v tomto mě pětka přece jen bavila víc, jelikož zde odpadl ten aspekt promyšleného kombinování. Zhruba vše, o co se hráč může snažit, je dosahování univerzálnosti postav skrze grind a používání dvou relikvií (relics) s cílem více zefektivnit souboje.  

Opět jsem se pustil do verze GBA na emulátoru, která si mě získala. Je to v podstatě první větší remaster původní hry s mírně vylepšeným pixel artem (sotva pár pixelů sem tam někde), novou lokalizací a dodatečným obsahem. Jako bonus je tedy přidaný nový dungeon, čtyři esperové a dva superbossové. K tomu ještě zdlouhavé bitkaření v aréně kolosea. Koloseum jsem vynechal, ale espery a superbossy jsem si poctivě vyběhal v šíleně zamotaném dungeonu (navíc dvakrát), kde je třeba nastřídačku ovládat tři skupiny postav. Docela chuťovka a po celkem snadném postupu celou hrou byla tohle teprve opravdová výzva. Původně jsem si myslel, že to sfouknu rychle, nicméně nakonec se mi to protáhlo skoro na dva dny hraní.  

Pixel art je příjemný, líbivý. K tomu hraje relativně klasická „FF“ hudba, z níž jsem si oblíbil hlavně melodii z první mapky světa. Po mapce se opět běhá, pluje a létá, ale už tu není široká paleta dopravních prostředků z předešlého dílu.  

Příběhově jsem nijak ohromený nebyl a hráč vlastně dostane to, co od hry z této slavné éry očekává. Nejvíce tedy táhnou postavy společně se záporákem, o němž jsem doufal, že dostane více prostoru, než kolik dostal. Kefka je zákeřný zloun až na kost a vypozoroval jsem některé společné rysy s Albedem z Xenosagy, na Albeda však pochopitelně nemá.
Postupně hráč může nabrat až 14 postav do party a střídat je podle potřeby (aktivní parta má maximálně 4 členy), vzácně hra požaduje rozdělení do několika týmů v závislosti na sofistikovanějších dungeonech.
Osobně jsem se držel hlavně ústředního Edgara a Terry, tu jsem pak asi v půlce vyměnil za jinou členku (Celes). Rád jsem taky využíval asasina Shadowa, pak Edgarova bratra Sabina, gamblera Setzera a v první půli ještě zlodějíčka Lockeho. Ostatní jsem víceméně nechával na lavičce náhradníků, jen v bonusovém dungeonu našel ještě významné uplatnění Mog díky své relikvii Molulu’s Charm (repelent proti náhodným soubojům).
Pro svoji potřebu si sem zapíšu i další členy z lavičky… Samuraj Cyan (jeho unikátní styl Bushido mi moc nesedl, protože nejlepší útoky se nabíjí dlouho skrze ukazatel, zatímco nepřítel stále útočí), zdivočelý sirotek Gau (toho jsem zazdil úplně), mimik Gogo mi překvapivě pomáhal v bonusovém dungeonu, ale taky často umíral a nedokáže dělat nic jiného než kopírovat, ani používat předměty. Yetti Umaro šel taky zcela mimo mě. V jisté části hry jsem ještě používal dědulu Strago s vnučkou Relm, kteří tvoří bitevní duo – Relm je pictomancerka; kreslením vyvolá kopii nepřítele a u několika konkrétních spustí jejich útok, který se pak Strago naučí v jeho unikátní mechanice (lore). Ty jsem si všechny dokázal sehnat, což mě těší. 

Většinovou výplň hry pak tvoří honba za espery, mlácení elementálních draků a maxování kouzel z těch esperů. Tato stvoření se mohou libovolně lepit na jakoukoli postavu v partě a procentuální ukazatel dává informaci o rychlosti učení, a taky kolik procent kouzla už se daná postava naučila, aby jej pak na 100 procentech mohla začít používat. Do jistého momentu mě celkem bavilo se tomuto věnovat, ale později už se z toho stával stále větší grind, jak esperů přibývalo. Můj původní plán vymaxovat všechna kouzla na všech postavách vzal rychle za své, téměř jsem tedy vymaxoval hlavní partu k úplnosti a komplet všechna kouzla ze všech esperů má nakonec jen Edgar (po dokončení bonusového dungeonu a poražení dvou superbossů).  

Hru jsem si užil, ale ten finální dungeon mě poněkud unavil a rád už odkládám hru jako dohranou (na koloseum nemám nervy). Kompletoval jsem kde co, kromě plného bestiáře (občas je třeba mít štěstí v RNG a to bylo často nepřejícné). Hru jsem dohrál za necelých 50 hodin, poslední třetinu na chatě.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 48 hodin
Levely 30 – 74
Všichni esperové (včetně bonusových)
Všechna kouzla ze všech esperů: Edgar
Všechna lore: Strago
Kaiser Dragon, Omega Weapon kaput 

Návrat k pokračování příběhu Cala Kestise jsem poměrně dlouho odkládal. Nakonec se mi vyskytly vhodné podmínky pro jeho zahrání, a po dohrání i vyplněná touha smazat tolik dlouhodobě zaplněného místa na disku. Hru beru jen jako příjemný mainstream. Nic moc jsem od ní nečekal a nedělá mi ani problém odpustit nějaké drobnosti, nakonec mě to stejně zase vtáhlo. Chtěl jsem prozkoumat každý kout na každé planetě a vyzobat všechny předměty a upgrady (až na semínka rostlin, které jsou zabugované a nedají se občas sebrat), což se mi nakonec podařilo.  

Po prvním díle nastal časový skok, všechny původní postavy se někam rozutekly a Cal má nové kámoše, s nimiž jde na misi na Coruscantu. Impérium se stále roztahuje, takže o troopery a droidy není nikde nouze. Důležitější vedlejší postavou se stává ostrostřelec s jetpackem Bode, jehož občasná výpomoc přijde vhod. Nicméně Síla tomu chce, aby Cal zase spojil dohromady svůj dřívější tým (asi tak obsah první třetiny hry), a ve zbytku odhaluje tajemství záhadné bezpečné planety, kam by se možná dalo ukrýt před impériem. Jen k ní najít cestu, a hlavně dříve než noví nepřátelé.  

Myslím, že značně přibylo vertikálních lokalit, což jsem v jedničce chtěl nejvíce. Výhledy nad propastmi či v mracích a falešné pocity závratě si prostě užívám. A taky světelný meč do každé ruky, paráda. Cal s BD1 mají teď k dispozici řadu dalších dovedností pro překonávání překážek, a taky další útoky Silou. Ty se v boji špatně uplatňují, protože na ně obvykle moc není prostor, ale dají se využít různými způsoby. Pár z nich jsem se naučil používat a bavilo mě to s nimi, třeba uzemňování nebo naopak vyzdvihnutí protivníků do vzduchu. A jelikož jsem konečně mohl s plným zážitkem přehazovat troopery přes okraje srázů, celkem jsem se bavil.  

Na začátku mi tedy působil potíže souboj s mečem, takže po nějaké době jsem přepnul na snadnou obtížnost. Nechal jsem to tak do konce hry, jelikož to mělo asi nejblíž k poměrně rychlé likvidaci nepřátel z Jedi Academy, jejíž ovládání mám nějak pořád v paměti (a taky jsem si vědom respawnu nepřátel). I tak je výhodné naučit se okamžité vykrytí rány, protivník je poté na chvilku odkrytý. Zhruba od půlky hry mi už to s mečem šlo mnohem lépe, k čemuž přispěly i značné skilly ze stromu (z kamene) dovedností.  

Opět jsou přítomny překážky, k jejichž překonání je často nutné postoupit v hlavním příběhu a získat k nim nějaký upgrade později. Tentokrát se tyto objekty vyznačují přímo v mapce červenou barvou, což indikuje, že hráč by se o ně ještě neměl snažit. Naopak použitelné (a ještě nepoužité) jsou značeny zeleně, takže hráče navádějí zpět do konkrétních míst, kudy už prošel dříve. Orientace celkově se mi zdála lepší než v jedničce, ale chtělo by to zase víc míst k fast travelu.  

Jakousi ústřední planetou se stává skalistý Kaboh s různými zajímavými oblastmi (dehtová přehrada, klenutý les, výšiny a doly…), kde je umístěna pomyslná základna v místním baru. Bavila mě písečná Jedha s větrnými skalisky a ruinami. Roztříštěný Měsíc mě stál hodně vzrušujících závratí a naopak Coruscant je pro mě vždy depresivní svět, kam se nerad vracím. A samozřejmě všude se rozmáhá impérium v jakékoli podobě, ať už s vojenskými základnami, nebo s průmyslovými mega strukturami na všechno možné.

Ani tady nechybí porůznu ukryté jediské puzzle komnaty s upgrady (naštěstí ne moc těžké), nebo challenges zaměřené na různé schopnosti (u jedné takové skákačky se zelenými bariérami jsem strávil asi hodinu, než jsem byl schopen ji proskákat, ale většina jde rychle - třeba arénové souboje).  

Zajímavé jsou pasivní perky. Na začátku jich má Cal jenom tři a dají se odemknout až na deset slotů, přičemž se do nich mohou vkládat libovolně jakékoliv nasbírané či koupené skilly. Ne, že by dávaly nějaké extra super výhody, ale přece jen nějaké.

Pro sběratele jako jsem já, jsou asi nejužitečnější upgrady ve hře ty, které vyznačí všechny nesebrané předměty přímo v mapce, takže (v závěru hry) už nehrozí toulání naslepo. Sbírá se všechno možné od oblečení po místní platidla – hlavní  a nejpočetnější jsou shardy a datadisky, Jedha má svitky, a pak ještě padá něco z lovců odměn, za všechno se kupují další věci do výbavy. Taky se může plnit velké akvárium rybami od místního ukecaného rybáře. Podařilo se mi všechno nasbírat, z čehož mám uspokojení.
Nejhorší byly dva poslední chybějící shardy na Kobohu – jeden komplikovaný ve stáji a druhý se mi vůbec neukazoval na mapě (nakonec jsem ho objevil v zapomenuté oblasti Forward Control Tower, potvoráka), díky čemuž jsem úspěšně završil komplet achievementů na Steamu. Vedlejší úkoly bounty hunts mě pak navíc v závěru příjemně překvapily skrze zajímavé cameo a malý plot twist. Jsem nakonec rád, že jsem si je poctivě vyběhal.  

Hlavní příběh hry mě zas tak moc nezaujal, finále se dá (ohledně postav) trošku předvídat (doufal jsem, že k tomu něčemu jistému nedojde, ale došlo) a přiznám se, že mě tento příběhový zákrut vyloženě štve, kdykoli ho někde vidím. Mnohem víc mě bavila explorace a všechna ta omáčka okolo. I přesto jsem ale trošku zvědavý, jak bude příběh pokračovat dál.
Atmosféru podle mě hra vystihla dobře a světelné meče mi ke spokojenosti celkem stačí. Bavilo mě řešit hádanky za pomoci BD1, stejně tak sbírání všeho na zemi a v neposlední řadě i jízda na mountech nebo plachtění s místním ptactvem. Naopak mě opět štval respawn nepřátel po každém použití meditačního kruhu. Také nastalo mrzení, že výrazně ubylo soubojů se sithy, zčásti je nahradili nájemní lovci se světelnými meči. Nicméně, protože hra vylepšila těch pár maličkostí, které jsem vytýkal jedničce, tak dávám o něco lepší hodnocení.
Jo, a taky má super minihru se stolní arénou, kam přibývají postavičky z reálně naskenovaných nepřátel. Hráč si jen zvolí figurky a o souboj se postará sama hra. Škoda jen, že má pouze několik NPC protihráčů.
Hru jsem dohrál za nějakých 65+ hodin.

Ještě jeden návrat do Sylvarantu v pokračování, které je delší, než celá původní Tales of Symphonia. Hra se odehrává dva roky po událostech jedničky a hned úvod je dosti prapodivný. Lloyd je najednou v roli zlouna, když zničí celou Palmacostu a s ní i všechny nevinné obyvatele včetně rodičů Emila. Právě Emil se stává hlavním hrdinou a také vyvrhelem ve vesnici Luin, kde musí bydlet s tetou a strýcem. Netrvá však dlouho a věci se dají do pohybu. Emil se setkává s šermířem Richterem a dívkou Martou, přičemž první loví druhého a Emil se stává nevědomky ozubeným kolečkem mezi nimi, tajnou militantní organizací Vanguard a jakýmsi duchem Ratatoskem. Do toho se objevují Centurioni, dlouhověká stvoření sloužící svým pánům nebo jiným živelným duchům.
Nápady se zpočátku vrší jeden za druhým a postupně se ze všeho stává relativně příjemný příběhový guláš, nicméně po celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že se celá hra pohybuje celkem zbytečným směrem a slouží spíše jako fillerový díl anime. Je pravda, že úplný konec hry (jeden z několika možných a já měl naštěstí True ending) toto trošku napravil.  

Asi nejvíc mě překvapilo, že hra umožňuje chytat příšerky, vyvíjet, trénovat je a používat v boji, nicméně mechanika chytání je dosti otravná, nespolehlivá a na jejich evolvování jsem přišel až v závěrečném dungeonu u jednoho těžkého souboje se dvěma bossy, když jsem zoufale hledal cestu, jak posílit tým. To jsem odběhl vyvinout příšerky (reset z levelu 25 na level 1), znovu jsem je vytáhl na 25, znovu jsem je vyvinul a znovu jsem je vytáhl na požadovanou úroveň, mezitím i ostatní původně podlevelované postavy zesílily, po čemž už se mi zadařilo v postupu. Toto byl taky jediný moment, kdy jsem se na nějakou dobu zasekl a musel jsem grindovat (hráno na normál), ale spíše to bylo způsobeno mojí nedostatečnou informovaností a také tím, že jsem za celou hraní nevařil jídla a nepromluvil s gildou Katz.  

Musím se taky přiznat, že prostředek hry mě moc nebavil a ani jsem neměl chuť věnovat se většině vedlejších úkolů, i když těch pár zajímavějších jsem si přeci jen vyběhal a shlédl. Zbytek hry je vlastně to samé jako v původní hře. Stejná mapa a lokace (ale na mapě se teď neběhá, jenom se na ní přeskakuje v menu). Souboje jsou zase akční, všude tuny konverzačních scén a skitů (celkem 297 možných skitů), ale kromě anime intra už tam žádná další anime scéna není, což mě dost mrzí.
Je fajn, že se postupně vrací i všechny hlavní postavy z jedničky - byla radost je mít zase pohromadě a bavilo mě poslouchat jejich hašteření (speciálně Sheena vs Zelos), ale moc se mi nelíbilo, jakým směrem se některé z postav ubíraly, co se týče vzájemných vztahů (Lloyd a Colette). Vlastně mi to překazilo vše, o co jsem se pracně snažil v prvním díle. Asi to je jen mojí idealizovanou představou, nicméně to zase přispívá k poněkud neslanému dojmu, který mám z tohoto pokračování.  

Dungeony jsou tentokrát jen trošku jinak vystavěné, ale stále ve stejných lokacích. Zase je potřeba se vláčet přes všechny ty chrámy a podobně, aby se tam pořešil nějaký rébus (většinou ale ne tak moc zábavný jako minule) a svedl souboj se záporákem nebo s nějakým živelným duchem světa Sylvarantu.

Marta má místo nohou kopýtka, což působí v kontrastu s ostatními postavami příšerně divně, ale jinak je to milá holka a všechny nové postavy včetně Richtera, Tenebrae, Emila a „druhého Emila“ jsem si celkem oblíbil. Finále pak aspoň trošku naznačilo události vedoucí k ději v Tales of Phantasia.  

Hru jsem hrál na emulátoru PS3. Trvalo mi to přes 90 hodin a mám dojem, že kvůli mnoha scénám jsem reálně hrál jen něco přes polovinu. Ale příběh považuji za uzavřený, maximálně vytěžený a doufám, že už se nebude ředit ničím dalším (Tales of Crestoria hrát nebudu kvůli mobilům).
Bylo fajn se na skok vrátit zpět, ale víc už fakt ne, prosím. A úplně by stačil poloviční rozsah bez vší té omáčky okolo. Tak.

Hned úvodní scéna mi připomněla Subnauticu. Vesmír, zachycení signálu, výbuch na lodi a pád dolů k planetě s oceánem písku. Bum. Mladík BIOS má dost velkou smůlu, ale taky štěstí v neštěstí. Dostane hoverboard (funguje i jako jetpack), keytaru na obranu a může začít nejen s průzkumem planety, ale taky s pátráním po ztracené lásce NOUS, která tu uvízla dlouho před ním.  

Zbytek hry mi svou hratelností dokola evokoval Zeldu na Switch. Pár odemykatelných schopností, řešení terénních puzzlů v místních dolech (trialy) i na povrchu, sem tam nějaká potvora, překonávání výškových překážek, sbírání materiálů na craftění a hlavně ono ikonické surfování na písečných dunách.
Skutečně příhodná hra pro Dunemastera.  

Hra je znázorněna velmi stylizovaně, barvy hrají značně sytými odstíny a místy vypadá jako pastelový obraz. Moc se mi nelíbí samotný design postav, který má částečný příklon k manze, ale skončil někde na půl cesty a zejména obličeje působí v aktuálním hybridním stavu poněkud nepřirozeně. V bonusových materiálech se také nachází několik kapitol stejnojmenné evropské mangy, nicméně jsou v ní zobrazeny jen některé ukázkové situace ze hry a autorovi se příliš nedaří střídat různé pózy, rozhodně se však dá ocenit snaha a píle.  

Takže BIOS naskakuje na svůj hoverboard a levituje s ním nad zemí. Když vyjede nad horní okraj duny, může se od ní odrazit větší silou a doletět dál a rychleji. Když u toho provádí ve vzduchu různé kejkle, odraz opět zesiluje. Zprvu je mobilita omezená, ale postupem času a s lepším craftěním různých částí hoverboardu se dokáže dostat do úctyhodných výšek a dálav; a je to opravdu úžasný pocit z rychlého pohybu, zejména když se pomocí jiného typu povrchu odrazí a vyletí až nad vrchol nejvyšší věže.  

Planeta totiž není zcela neobydlená. Probíhala tu těžařská činnost a my se pomocí vedlejších úkolů a uložených zpráv dozvídáme, že s planetou je cosi špatně. To potvrzují i nálezy rozesetých kazet od NOUS. Je potřeba aktivovat všechny místní věže, odkrýt jimi území na mapě a nějak se dostat pryč z planety. K tomu je vhodné odemknout různé schopnosti jako třeba ovládnutí mysli monstra nebo spojení dvou objektů vzájemnou gravitační silou. Mimo to se dají sbírat všelijaké písně, graffiti designy, styly, fotky, materiály, body do rozvoje skillů (jedním z nich je užitečný fast travel k věžím) a úkolové předměty. Je třeba se připravit na tři různé problematické povrchy – na infikovaném povrchu hapruje ovládání, kovový automaticky přitáhne hoverboard i na kolmé stěně a při jízdě na vodě se BIOS neutopí (jistý záznam prozradí, proč se ve vodě nedá normálně plavat).  

Kromě toho existuje celá řada aktivit, jimž je možno se věnovat. Dost mě bavilo lovení písečných červů a věnoval jsem se i závodům skrz portály. Naopak jsem vynechal všechny časované trialy s hledáním zářivých koulí. Bylo zábavné hledat způsoby k odemykání truhliček, aktivaci vrtných plošin a vůbec ty rébusy v dolech (zvláště mě potrápilo dálkové posouvání zelené kostky pomocí manuálně řízených posuvníků někde na vzdálené protější stěně). A nejlepší je asi vystřelování z věží do dálek.
Ale přiznávám, že k mnoha úspěchům mě dovedl wall bounce glitch, bez něhož by se mi hra asi dost protáhla.  

No, prostě planeta Cebete je takové hřiště a je jen na hráčovi, jestli si tu prodlouží pobyt dobrovolnými aktivitami, nebo zda si to co nejrychleji střihne do finále (do pár hodin). Já jsem si vyzkoušel všechno možné a bavil jsem se, i když v druhé půlce se mi planeta okoukala a začala působit stereotypně. Taky ovládání hoverboardu není vždy úplně nejlepší. Líbila se mi lehce stísněná, opuštěná atmosféra prostředí, vysloužil jsem si všechny vymaxované díly pro hoverboard a pořád jsem někde něco hledal a zkoušel způsoby překonávání překážek (třeba gravitační prak je sranda).
Příběh mě zas tak moc nechytl, ale taky jej nepovažuji za nezajímavý.
Hrál jsem to na Switchi 2 a nevšiml jsem si žádných technických problémů. Jen jednou mi hra spadla a jednou se nějak divně zasekla, ale díky čilému autosavu se stav hry udržuje v aktuálním režimu, což je fajn. Myslím, že fanoušky Zeldy a Subnauticy by hra mohla zaujmout.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50+ hodin
Skilly komplet
Věže: 15/15
Doly: 31/31
Závody: 14/14
Loviště: 12/12
Záznamy (vedlejší úkoly): 6/6
Poznámky: 11/11
Aktivity: 50/50
Časované trialy: 1/86
Kazety: 50/50
Fotografie: 15/15
Styly: 74/100
Designy: 32/34 

Vydání remasteru na Switch provázely velké komplikace. Dokonce větší než na jiné konzole. Hra trpěla silnými propady fps, padala úplně, dialogy byly usekávány, vypadával zvuk, postavy mluvily jiným hlasem, některé útoky nefungovaly, byli tam neviditelní nepřátelé, loading screeny trvaly neúměrně dlouho, pozadí skitů chybělo, textury chyběly, přechody mezi lokacemi nebyly plynulé, plus pár dalších věcí. Navrch k tomu hra běží ve 30 fps místo původních 60 fps, což někteří lidé špatně nesou.
Schválně jsem si hru zahrál na Switchi 2, abych se mrknul, jak to na něm vypadá. A vypadá to opravdu krásně, po chybách a nedostatcích ani památky, vše je spravené. Tedy až na to, že někde zřejmě dochází k úniku paměti (typický jev pro některé hry třetích stran na Switchi), takže mi během hraní asi pětkrát hra spadla a jednou zamrzla. Kdyby měla hra autosave, tak by se nic nestalo, ale ve dvou případech jsem přišel o drahocenný postup v hádankových dungeonech, které jsem zrovna prošel a opustil, ale ještě neměl možnost uložit pozici, což jediné mě tu z technického hlediska více zlobí. Ale jinak je vše rychlé, plynulé a mechaniky fungují, jak mají.  

A teď už k jádru. Grafika hry používá příjemné barvy, ale poměrně chudé textury a prostředí, které mě příliš nebavilo prozkoumávat. Vše působí jakoby prázdně a bez invence, což bylo nejvíce patrné ve městech. Šťastnou výjimkou jsou dungeony, kde se naopak dá krásně vyhrát a v nich mě naprosto bavilo zkoumat každý kout a přicházet na řešení sofistikovaných rébusů a hádanek. K tomu pomáhá prsten, který normálně střílí ohnivou kouli, ale v dungeonech se jeho funkce mění podle situace. Obzvláště jsem si užil zatopený les Ymir s vábničkou zvířat.  

Postavy jsou designově někde napůl cesty k chibi a v první chvíli jsem si myslel, že jde o děti. Až později jsem pochopil, že ústředním hrdinům je kolem 17 let a pouze jsem se nechal zmást zvolenou stylizací. Hrál jsem s povedeným japonským dabingem a nakonec jsou to zase postavy a jejich vzájemné vztahy, které ze všech sil udržovaly moji pozornost, protože na nich hra především stojí. Máme tu Lloyda Irvinga, horkokrevného šermíře, jehož vychovával nevlastní trpasličí otec. Společnost mu dělá kamarádka z dětství Colette a intelektem nadaný půlelf Genis s jeho dospělou sestrou Raine, která slouží ve vesnici jako profesorka. Brzy se přidává tajemný žoldák Kratos a mnohem později třeba osiřelá dívka Presea, odsouzenec Regal, kunoichi Sheena nebo sukničkář Zelos. Díky dabovaným lavinám skitů není nouze o vzájemné popichování a dialogy, takže celé hraní je významnou měrou oživováno a bavilo mě sledovat, jak postavy mezi sebou hovoří.  

Místní svět Sylvarant je to samé, co svět Aselia v Tales of Phantasia, jen asi dlouhá staletí v minulosti. Sylvarant navíc není jedináček, ale o tom raději pomlčím. Nachází se ve velkém úpadku; zdroj planetární energie many vysychá, což se děje v pravidelných cyklech. A tak je nutné zvolit Vyvoleného, který se vydá na cestu po světě, očistí jej a nakonec zregeneruje. Teď padla volba na Colette, s čímž se ale Lloyd těžko smiřuje. Svět je navíc sužován tyranskou armádou Desianů, kteří unášejí nevinné občany do speciálních táborů, kde se děje… něco, o čem nemáme vědět. Prostě nebezpečí na každém kroku.
A protože se zrovna náhodou semele něco, v čem má prsty Lloyd (a Genis), tak je příhodně vyhnán z vesnice a může se taky dát na cestu k záchraně světa s nejbližšími společníky. Příběhová zápletka na první dojem moc nedává, nicméně později se přece jen trochu rozběhne zajímavým směrem a naruší klasický námět i dalšími tématy, mimo jiné třeba rasovou diskriminací a pronásledováním (elfové vs půlelfové vs lidé). Sice některé zvraty působí poněkud přihlouple a naivně, avšak nějakým kouzlem si dokáží zachovat jakousi míru atraktivity. Po závěrečných titulcích už jsem byl ale rád, že mám hru dohranou, protože místy to stejně působilo trochu rozvlekle (například když došlo potřetí k únosu stejné postavy, tak jsem nahlas zasténal).  

Co souboje? Soubojové obrazovky se odehrávají v mini 3D arénách, kde se všichni pohybují a řežou do sebe navzájem. Opět jsou ryze akční a příliš mě neoslovily. Zase je tu nějaký systém titulů, uhýbání a vykrývání ran, upgradování vlastních útoků pomocí četného používání, poměrně rychlé spalování many. Většinu hry jsem byl zřejmě mírně podlevelovaný a v úplném finále hry jsem měl snad kolem 10 levelů deficit (levely 70-74). V jednu chvíli mi začali dělat problémy silnější bossové, ale přišel jsem na to, že stačí dát do týmu Raine a manuálně spamovat její plošné healy, díky čemuž problémy přestaly existovat. Naopak nejsilnější boss byl už jiná káva a trvalo mi mnoho neúspěšných pokusů, než jsem přišel na způsob, jak ho zdolat. Ale podařilo se.  

Oproti Tales of Graces se mi tu líbila mapka světa, po níž se dá běhat, bohužel mi ten pohyb dlouho kazily nějaké černé bloby symbolizující nepřátele, ti jsou obzvláště otravní, spawnují se přímo před nosem a stále se pletou pod nohy.  Trošku je možné si vypomoci nasednutím na psíka Noishe, avšak nejlepší upgrade přijde někdy v poslední čtvrtině – letouny, s jejichž rychlou mobilitou  vzduchem se dá veškeré havěti na zemi vyhnout. Fajn.

Závěr - hru hodnotím zhruba průměrně. Nezdálo se mi, že by zestárla příliš dobře, ale musím připustit, že má své kouzlo. Všude jsou truhličky ke sbírání a rébusy v dungeonech k řešení (některé fakt dobré), v partě se stále něco děje a dochází ke střídání a zvratům, všude nějaké vedlejší úkolíky (zadařilo se mi vymaxovat obnovu Luin pomocí hromady peněz, na což jsem obzvláště hrdý). Je dobře, že hra eviduje dosavadní průchod a snad vždy jsem díky tomu věděl, kam mám jít dál, což mě tedy potěšilo. Odehrál jsem to akorát za 60 hodin na normální obtížnost a ani nebylo nutné se snažit o shlédnutí všech skitů (většinu jsem viděl). Jo, a musím pochválit i pěkné klasické anime animačky, i když jsou snad jenom čtyři (předpokládám, že pocházejí ze seriálové adaptace). Trošku horší dojem mám z toho občasného padání a absence autosavu. Ale jinak celkem pohoda.

Sice jsem to původně neměl úplně v plánu, ale právě Freedom Wars Remastered jsem odehrál jako první hru na Switchi 2. Je to samá akce a chvíli mě i bavilo třískat do plechových monster, ale především mě zaujal neobvyklý setting hry, protože podobný jsem osobně ještě nezažil.  

Hráč si vytvoří postavu hříšníka. Hříšník je člověk, který měl tu smůlu, že se narodil do naprostého dna kastovní dystopické společnosti a od narození je automaticky odsouzen na milion let do věznice, protože svým mrzkým životem se stal přítěží sotva přežívajících zbytků lidstva v nějaké daleké budoucnosti. Aby odčinil své hříchy a jednou mohl opustit svou vězeňskou celu, musí svádět líté boje o cenné zdroje surovin proti kovovým obrům a proti ostatním týmům hříšníků z konkurenčních panoptik (měst).

Na začátku hry zahlédneme postavu hráče během souboje; svobodu má téměř na dosah, ale dostane hutný políček do hlavy, načež ztratí paměť, což je závažný hřích, neboť takové poškození těla je neodpustitelné z hlediska vzájemné prospěšnosti. Co naplat, hříšník se vrací na začátek výkonu trestu a začíná hezky od nuly (vlastně naopak, od milionu). Má k dispozici osobního androida – v mém případě androidku - (také postava vytvořená hráčem), který dohlíží na jeho přestupky a klidně mu nasolí další desítky či stovky let k jeho trestu, pokud překročí svá práva. Například chůze o více než pěti krocích nebo ležení na zádech, pokus s někým promluvit, dlouhotrvající neaktivita a podobně. Hříšníkův postup je důsledně zaznamenáván a sledován příslušnými bdícími orgány, přičemž důležité zprávy shora jsou hříšníkovi komunikovány prostřednictvím roztomilého animovaného medvídka, zdejšího maskota systému. Android naštěstí také pomáhá v boji proti nepřátelům.  

Vězeňská šichta tedy spočívá v přijímání bojových misí a jejich úspěšné plnění znamená jednak zisk drobného snížení trestu, jednak příjem kreditových bodů (vězeňská měna), a jednak také materiál všeho druhu. Za body si hráč kupuje práva, výhody, vybavení a upgrady pro sebe, či levely pro své NPC kumpány. Materiál se dále vyměňuje za měnu a snížení trestu, ovšem slouží i jako důležitá součást craftovací mechaniky. Pozor - jakmile si hříšník ponechá z misí ty nejvzácnější suroviny (určené systému) pro sebe, hned má na kontě další stovky let odnětí svobody.  

Příběhová kampaň je složená z pomyslných kapitol, respektive funkčních úrovní, kdy maximum je 8 plus post game, a hráč se tam postupně propracovává přes základní mise, které jsou navíc prokládány příběhovými aktivitami ústředního týmu hříšníků. Na pozadí bitek jde totiž o několik jistých záhad, které mají hráče vtáhnout do dění světa, o němž ale kvůli věznění hlavních a vedlejších postav nic moc neví. Snad jen to, že existuje nějaká vyšší společnost "On High," která je prosté spodině zapovězena. A místní šéfka vám ráda zajistí, abyste na své vyhřáté místečko v cele nezapomněli, protože červi jako vy se na světlo jen tak nedostanou. Nutno podotknout, že příběh sice odvypráví svoji část (která je ve výsledku dost zmateným gulášem a je vidno, že na události mělo navázat buď nějaké DLC či sequel s vysvětlením, co že se to vlastně stalo a proč), nicméně neznamená to, že hráč dosáhne pro svého hříšníka na ono vytoužené osvobození.  

Ve chvíli, kdy jsem dokázal uspět ve všech vedlejších aktivitách a splnil čyři dodatečné úkoly v post game, mi můj ukazatel zobrazoval zbývajících 680,000 let trestu, které bych už musel pouze grindovat v nějakém šíleném grindovacím slogu, a to mě teda nehne. Navíc ta odměna za to nestojí. Totiž plavecký úbor pro postavu, přičemž svoboda ve skutečnosti nikde, haha. Ale jinak to byla celkem sranda.  

Takže co ty souboje? Základem úspěchu jsou dvě různé zbraně, které jsem osobně dvakrát vymaxoval skrze upgrady (po levelu 5 se resetují na silnější základní zbraň), ovšem získat k nim potřebný materiál na craftění není zrovna lehký úkol. Nezkoušel jsem tedy online kooperace s ostatními hráči, které jsou údajně snadnější, ale po mnoha neúspěšných pokusech se mi nějak zadařilo a nakonec jsem celou hru přeci jen prošel jen s týmem NPC.

Důležité jsou i augmentovací vlastnosti postavy, a to samé dokonce platí i pro používané zbraně, které díky tomu sílí spolu s postavou. A neměl bych zapomenout na multifunkční trnové lano, kterým disponuje každá postava v týmu. Jednak se s ním dají překonávat výškové překážky a jednak taky podtrhávat velká monstra, aby na chvilku spadla k zemi. Z potvor vlivem bušení odpadávají jednotlivé části brnění a kostry, které se sbírají jako materiál.  

A teď tedy to, co se mi zas tak moc nelíbilo. Mise jsou totiž opakovány v několika málo typech uzavřených arén a po chvíli se rychle okoukají. Monstra mají obvykle nějakou šílenou hodnotu zdraví a trvá dost dlouho, než se upižlají, někdy přicházejí ve vlnách. Situace se navíc zhorší, když jsou na scéně dvě potvory najednou, nedejbože rovnou tři, pak se z arény stává hřbitov a hráč má co dělat, aby včas oživoval padlé spolubojovníky. Potvory mají navíc schopnost unést hráčova androida a pakliže po jeho zajmutí nedojde k jeho okamžitému osvobození v krátkém časovém limitu, android je nadobro unesen a je třeba jej osvobodit skrze speciální misi. Je teda fakt, že některé mise s osvobozováním unesených civilistů mě bavily.
Každá mise má taky svůj daný časový úsek (nejčastěji asi 45 minut) a nestalo se mi, že by počítadlo někdy dosáhlo na nulu, zato může snadno dojít ke zpackané misi, pokud se přesáhne nějaká míra v počtu úmrtí. Můj subjektivní dojem ale nejvíce kazí ta určitá repetitivnost – opakující se prostředí, opakující se potvory, opakující se mise… stále to samé bez šance na sebemenší změnu. Což tedy může někomu vyhovovat, ale mně už se to zejména ke konci dost zajídalo.

Každopádně je fajn, že remaster má teď i anglický dabing (já jsem ho po úvodní části přepnul na japonský), na Switchi 2 jede krásně plynule (údajně ale na prvním taky) a strávil jsem ve hře něco přes 50 hodin, takže to jde. Nevím, jestli bych dokázal hru někomu doporučit; snad jen příznivcům akčních her v netradičním zasazení, kterým nevadí jistá repetitivnost. Nejčastěji jsem čítal přirovnání k Monster Hunter sérii, čímž to zakončím.

Herní výzva 2025 – 8. Dohraj hru, ve které hraješ za vězně, a nebo za osobu, která následkem svých činů skončí ve vězení. (Hardcore) 

Hodnotím remasterovanou verzi F na Nintendo Switch.
Zatím moje druhá zkušenost s Tales of- sérií, tentokrát trochu modernější, leč z dnešního pohledu pořád retro. Na Switchi se hraje vážně skvěle a musím opravdu ocenit plynulost hry. Za celou dobu jsem snad nezaznamenal jediné škubnutí obrazu a ani jednou hra nespadla i přes četné využívání save pointů.  

Překvapilo mě množství obsahu. Hru jsem hrál s japonským dabingem, který je přítomný odhadem z 90% a jen občas někde není. Týká se všech cutscén a všech namluvených konverzačních scének (zde se nazývají „skits“), kterých je ve hře přes 400, wow. Tuna vedlejších úkolů, z nichž mnohé ukrývají pouze další scénky s interakcí postav, díky kterým mě to bavilo více než v jiných hrách. Strašně moc se mi líbí poctivé klasické anime animace, které na hráče občas vyskočí, dohromady kolem 15. A hrozně moc se mi nelíbí, kolik je tu potenciálních missables. Přišel jsem na to až později během postupu hrou, když jsem udělal blbost, protože jsem nešel přímo za časovaným eventem a nechal jsem se svést úkolem po cestě, po němž jsem uložil hru, časovaný event se ale zároveň překryl hlavním úkolem a já už nebyl schopen jej splnit. Každopádně již od začátku hry mi uniklo několik skitů a několik vedlejších úkolů, na jejichž kompletaci jsem tedy musel chtě nechtě rezignovat, takže rada pro příště – jet podle návodu. I tak ale pilný hráč má co dělat.  

Akční souboje mě opět neoslovily. Je tu systém uhýbání a vykrývání, ale v podstatě jsem to ani neměl moc zapotřebí (hráno na normální obtížnost). Útoky se mohou všelijak nastavovat a vylepšovat skrze bambilion titulů, na které jsou vázány, ale ve výsledku jsem vždy střídal jedno tlačítko pro útok a jedno pro obecné krytí, během něhož se opětovně nabíjí energie pro útok. V rámci těžší finální post game epizody z toho byla občas podobná mela jako třeba v Star Ocean: The Second Story R a musel jsem víc drtit to jedno tlačítko, ale po většinu hry byly souboje hotové velmi rychle (v průměru kolem 5-10 vteřin, hráno výhradně za Asbela), což se mi tu na soubojích líbilo, významně to přispělo k dynamice hratelnosti, a já tak neměl vůbec pocit, že by bylo zapotřebí grindovat. Ale vždy jsem stejně vymlátil vše, co jsem potkal.  

Co příběh? Příběh je úplně klasický se záchranou světa se špetkou sci-fi, s krystaly a životní energií planety, ale klade velký důraz na přátelství a romanci. Vlastně mi připadal hodně komorní a ta velká hrozba světu jakoby stála až někde na třetí koleji jen tak mimochodem. Epický prvek (i přes všechna možná klišé) spatřuji v motivaci hlavních postav, respektive co jsou ochotny obětovat pro druhého, i když se situace zdá neřešitelná, a taky odhodlání se nevzdávat. V podstatě takový druhý Naruto, a to se mi na tom líbilo. I tady se celé jádro točí kolem vztahů postav, které začíná už v brzkém mládí většiny zúčastněných a zdánlivě končí o mnoho let později ve vztahové temnotě.

Teprve na konci té úvodní kapitoly s mládím se stalo něco, co mě dokázalo připoutat k obrazovce. Postavy jsou spolu, pak se něco zvláštního semele, najednou jsou všichni od sebe pryč a já zůstal v napětí, protože jsem se ocitl s otazníky nad hlavou – co se doopravdy stalo? Jak na to reagovali ostatní? Poškodilo to nějak jejich důvěru? Zemřel snad někdo z nich? Proč je teď Asbel najednou sám? (Ale vážně, proč třeba zničehonic Huberta poslali k adopci do jiné rodiny a ani ho nenechali se rozloučit s Asbelem?? WTF?) Pak časový skok a ejhle, Asbelovi už není 11, nýbrž 18 a my ho vidíme jako téměř hotového rytíře v královském městě hned vedle jeho domovského Lhantu. Náhle přichází zpráva o tragickém skonu jeho otce a Asbel se musí vrátit domů, kde na něj dolehne tíže vzpomínek a vlivem okolností se vydává na cestu odvrátit hrozící nebezpečí, ale i znovu vybudovat zhroucené vztahové mosty.  

Postavy jsem si víceméně oblíbil. Parta časem nakyne až na šest/sedm členů, přičemž v souboji jsou aktivní čtyři, hráč ovládá libovolnou jednu z nich. Máme tu ústředního Asbela a jeho rytířského mentora Malika. Doprovází je Sophie s dost prapodivnou minulostí, sličná léčitelka Cheria a později ještě střelená nemytá technička a archeoložka Pascal (moje oblíbená postava, protože mě dokázala párkrát rozesmát), či Asbelův snobský bratr Hubert. A pak ještě někdo, koho označím po vzoru XC1 jako Seven. Osobně musím pochválit obsah oněch konverzačních skitů, protože vzhledem k množství mě bavilo je sledovat - nebylo to totiž o jídle nebo o tom, jak je hlavní hrdina úžasný (mrk mrk, Fire Emblem Engage) a více se řešila i rozvíjející se romance dvou potenciálních párů.  

Navzdory příjemnému vyprávění mi tu chybělo něco, co by hru pozvedlo výše, něco opravdu výjimečného, ačkoliv o pár dobrých nápadů není nouze. Takže i když jsem si hru užil, nejspíš na ni zanedlouho trochu zapomenu. Jinak hra vypadá na svou dobu dobře. Ale je příliš lineární, prostředí je složeno z koridorů a hráč se nedostane nikam mimo vymezenou trasu, což mě prakticky pořád otravovalo. Fast travel přijde až v poslední části hry a do té doby je třeba se pohybovat řetězově skrze želví přepravní společnost (Turtlez), a to tak, že pouze přes nejbližší sousedící lokace, což je na hlavu. Na mapě se sice dá orientovat, ale nedá se po ní běhat s postavami. Jo, a taky se na ní dají skenovat nové ukryté lokace (návod).

Funguje tu celkem zábavné craftění, všude samé truhličky a save pointy,  monstra se viditelně pohybují v dungeonech a dá se jim vyhnout, slabší monstra utíkají pryč. Kontinuálně získávané tituly postav je třeba stále měnit a levelovat (po dokončení levelu 5 se objeví Mastered). Kromě skitů hráč sbírá i Discovery points, vizuálně zajímavé nálezy na cestách – a aspoň tyhle se mi povedlo zkompletovat, takže plný počet 85/85, fajn. Taky mě bavilo pár rébusových miniher (sláva, konečně minihry, na které nepotřebuju šílené reflexy!). No a rozhodně cením bonusovou epizodu, která mi přišla v mnohém zajímavější včetně dungeonů.  

Poznámka pro sebe – v jednu chvíli mi glitchnul Switch playtime counter měřící herní dobu hry a kus mi ukrojil. Odpovídá to i době, kdy proběhl jeden z posledních dvou updatů Switche (po něm další opravný) a podle toho, co jsem četl, se přesně toto může stávat. Takže Switch mi udává herní dobu 65+ hodin, nicméně ten správný counter přímo ve hře mi ukazuje skoro 95 hodin. Tak snad si už zítra půjdu vyzvednout Switch 2, který to bude umět líp.

Herní výzva 2025 – 4. Dohraj hru, ve které hraješ za postavu, která během hry viditelně stárne. 

Hodnotím verzi pro PSP.
Čím jiným začít rozsáhlou sérii, nežli právě prvním dílem? Leda tak prequelem prvního dílu. Ale protože jsem se o něm dozvěděl teprve před chvílí, tak ten bude muset ještě počkat. Jako první jsem tedy úspěšně dohrál Phantasii, a sice vylepšenou verzi na PSP (která většinově vychází z PS1) – podle všeho je tam změn oproti verzi SNES celkem dost a osobně si myslím, že k lepšímu.
Předně mě zaujaly klasické anime filmečky v duchu těch devadesátkových anime seriálů, které mnozí z nás sledovali – v podstatě jde jen o zpívané anime intro a pak jistou scénu někde v druhé půlce hry, jejíž implementace mě překvapila a dokázala ohromit propracovanou kvalitou animace. Další přídavky spočívají v nadabování několika souvětí napříč hrou, byla přidána hratelná postava a změnilo se několik aspektů v soubojových dovednostech; jsou změněny sprity, truhličky a vylepšená hudba. Mapka světa je plně ve 3D (klidně bych však snesl původní 2D), a samozřejmě přibyly i nějaké ty vedlejší úkoly.  

V úplném začátku se mi hra velmi zalíbila, vytvořený svět mě dokázal pohltit a oceňoval jsem přemíru různých detailů v doprovodu příjemné hudby. Opravdu radost pohledět. I příběh se vyvíjel typickým způsobem, který bych čekal od JRPG své doby, ale jelikož naznačil (a později potvrdil) i cestování časem, rád jsem se pustil do hraní. Hlavní záporák Dhaos je představen pouze stručně a většinu hry se skrývá někde ve stínech a tahá za provázky, přičemž jenom vzácně dojde ke střetu. Líbil se mi i motiv složení party a jejího následného rozbití i znovuskládání za odlišných podmínek (v hlavní roli mladý šermíř Cless).  

Ale po první třetině nastal klasický stereotyp a už se mi moc hrát nechtělo. Příběh se nikam příliš neposouval, náplň hry spíše nahradil grind a neustálé plahočení po mapě a dungeonech s cílem pochytat všechny poké… vlastně dušíky do nějakých prstenů. Náhodných setkání není zrovna pomálu a některé speciální dungeony jsou ukrutně dlouhé. Není tam nic jako fast travel nebo teleport na začátek dungeonu, jako to bývá v jiných hrách, takže většinu času hráč stráví běháním tam a zpátky po svých. A teprve asi v poslední čtvrtině hry se odemkne možnost létání nad světem, což tedy působí ohromně úlevně.  

A asi bych měl zmínit i souboje, protože ty jsou akční, odehrávají se na 2D obrazovce z boku a jsou to takové minihry ve formě plošinových mlátiček. Cless je ovládán hráčem a ostatní tři postavy (převážně casteři) ovládá hra - kouzlí na dálku. Kolikrát bývají nepřátelé v řadě za sebou s kouzelníky někde v zadním voji a pokud se k těm kouzelníkům Cless neprobije včas skrze přední řadu nepřátel, může to znamenat velký problém. Tady jsem opět ocenil možnosti rychlého ukládání emulátoru.
Clessovy dovednosti se musejí jednotlivě vyskillovat jejich častým používáním a kombinací dvou různých se pak odemkne silnější verze. Hráč samozřejmě musí mít hbité prsty, aby všechno dokázal ukočírovat. A mě to většinu hry vůbec, ale vůbec nebavilo. Určitou roli taky sehrál fakt, že jsem vlastně teprve kousek před koncem náhodou zjistil, jak se utíká z boje, a já proto jako hlupák doposud poctivě drtil všechny nepřátele v dohledu. Teprve poslední čtvrtina hry s třemi příšerně dlouhými dungeony mi dala pocit, že už jsem se aspoň trochu v soubojích zlepšil, takže finální bossfight i sólový souboj s machrem Odinem proběhl bez sebemenších potíží.  

Protože jsem se ovšem držel návodu SNES verze, tak jsem málem přišel o šestou postavu do party (exkluzivní pro vylepšené verze) a jen dílem náhody jsem si ji připojil těsně před koncem hry. Naštěstí nebyla potřeba, nicméně je určitě fajn ji získat. Vůbec celá hra je plná snadno přeskočitelného obsahu a všude je plno důležitých truhliček a dalších situací, které hráč nikdy nemusí potkat, takže jsem byl rád za každou radu.  

Hru jsem dohrál akorát za 36 hodin (levely 63-65) a nebýt zdlouhavé vaty uprostřed hry, klidně bych ji doporučil. Příběh není nezajímavý, ale taky neoslní. Nejzajímavější je to cestování časem a záchrana mega stromu Yggdrasilu (kde jsem to jen viděl?). U postav se mi líbila především jejich přátelská interakce plná popichování (Arche vs Chester) či nějaké odlehčené scény (třeba v onsenu). Arche na koštěti jakožto odkaz na Doručovací službu slečny Kiki rovněž pobavil. Cením i ostatní postavy – svědomitou léčitelku Mint, knihomola Klartha i kunoiči Suzu.

Osobně necením souboje; tahové by se mi líbily víc, byť přiznávám, že v rámci JRPG na mě ty akční působí více netradičně. Celý setting (respektive pojmenování všelijakých potvor a předmětů) je pak jakýsi guláš všech známých mytologií, kde nejvíc vyčnívá severská a arabská / blízkovýchodní, takže hráč znalý Final Fantasy bude mít během chvilky silné déja vu, které ho do konce neopustí. Ale atmosféra, svět, grafické detaily a příjemná hudba je na jedničku. Určitě si ještě nějaké díly zahraju, plány se stále plní…  
Odehráno na chatě.

Jelikož si někdy rád zahraju kratší logickou či karetní hru, Wildfrost mi přišel při prvním pohledu atraktivní nejen rozsahem, ale i zvoleným ilustrativním stylem. Fantaskní svět byl pohlcen věčnou zimou, hrdinové osídlili poslední výspu civilizace a odtamtud se vydávají na výpravy s cílem zničit postupující mrazivou zkázu. Vše se hraje svižně a jeden úspěšný průchod trvá kolem 30-40 minut. Nicméně s úspěchy se zvyšuje i obtížnost.  

Hru jsem si pořídil od Super Rare Games na Switch a vyzvedl jsem si ji akorát v den, kdy se tu objevilo první hodnocení, pak jsem ji hrál pár dní před koncem minulého roku, jelikož v začátku mě opravdu chytla a nechtěla pustit.  

Většinou vše se točí kolem nezdařených pokusů, během kterých se ve vesničce Snowdwell postupně odemykají všemožné přívěsky, bonusy, artefakty, hrdinové různých kmenů a společníci do hry, díky nimž se hráč potom lépe prokousává dál (trošku na princip Into the Breach). Situaci poněkud komplikuje aspekt náhody, který jednak generuje nahodilé statistiky výběrových hrdinů, z nichž si hráč nejprve vybírá hlavního kandidáta na výpravu, jednak různými způsoby kombinuje generickou výbavu při cestě mezi souboji, a jednak náhodně nabízí nalízané karty z balíčku během soubojů.  

Výprava samotná je ukázána na jednoduchém schématu mapky, kde hráč postupuje jedním směrem a občas volí ze dvou možností. Střídá eventy, z nichž získává nebo kupuje karty a vždy po krátkém úseku následuje souboj.

No a souboje pochopitelně tvoří jádro hry. Na herní plochu se dá vysázet až 6 hrdinů či společníků najednou a protivník dělá to samé, obvykle ve vlnách. Všichni bojovníci mají nějaké svoje statistiky, útok, zdraví a schopnosti a během tahů odtikává jejich counter k útoku. Cílem je, aby hráč cestou podstatně vylepšil svůj vlastní tým (na hrdiny se mohou věšet různé ability a vylepšující či zhoršující cetky obdržené po cestě). Ve spodku obrazovky se pak vytahují nalízané karty a jsou aplikovány na herní plochu. Je to celkem nezáživný popis, ale hratelnost je vpravdě návyková.  

Ve výsledku nejspíš každý projde až na konec a porazí bosse. Ovšem tady nastává drobný zádrhel. Původní boss totiž tak úplně není hlavní boss hry! Kdo jím je? To je významný spoiler. Je tedy nutné vyrážet na další výpravy a porazit zlo ještě několikrát se stále horšícími se podmínkami (hráč si sám určuje míru výzvy).
Přiznám se, že po několika dalších pokusech jsem to vzdal a hru jsem zase spustil po několika měsících v klidu na chatě, kdy jsem to prošel ještě několikrát, ale stále nejsem na tom nejsprávnějším konci. V současné situaci to vypadá, že tam jen tak nedojdu, protože hra je už na mě příliš těžká.
Moc tomu nepomáhá ani fakt, že mi onen aspekt náhody nepřihrává do ruky ty správné karty a už mě přestaly bavit opakující se neúspěšné pokusy, takže to tímto oficiálně zakončuji a možná si ještě sem tam něco odehraju pro ukrácení dlouhé chvíle. Pro můj dobrý pocit jsem aspoň odemkl odhadem 90% všech dostupných upgradů (chybí pár šílených přívěsků).  

Hru bych asi doporučil zájemcům o svižné karetní hry, kterým nevadí prvek náhody. Na malé ploše se dá odehrát velká výprava za záchranou světa a protivníci mají kolikrát nápadité, ale otravné ability. Prozatím jsem investoval do hry přes 50 hodin, ale já zrovna nepatřím mezi nejzkušenější karetní hráče a ostatním se asi povede mnohem lépe. Na pár kratochvilek však jistě zabaví.

Adventury aktuálně moc nehraju. Vlastně skoro vůbec, ačkoliv to není zas tak dávno, co mě nějaká přitáhla k obrazovce Switche. Naposledy to byla esteticky umčová Papetura. 

Úvod komentáře ale začnu citátem:
„Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit.“
Tento citát překvapivě neposkytl Kendži Mijazawa, nýbrž Albert Einstein. A jelikož jsem byl zrovna na chatě v tomto poklidném období, tak jsem se rozhodl nějaký ten čas zabít v městečku vymyšleném právě tím Mijazawou, kterého se tato kratičká hra týká.  

Osobně nejsem nijak velkým fanouškem Mijazawy, neboť jeho úplné konvertování k buddhismu je mi příliš cizí. Stejně tak nesouzním s některými jeho výroky. Na druhou stranu se mi líbí jeho umění poetiky a začleňování zvířat do svých povídek. Od prvního shlédnutí se mi líbil film Čelista Gošu, aniž bych tenkrát věděl cokoliv o předloze nebo autorovi, a emotivně na mě zapůsobil Giovanniho ostrov s letmou inspirací autorovy Galaktické železnice, viděný někde během veřejného promítání. A to je zhruba moje veškerá zkušenost s Mijazawou, ačkoliv mám jisté letmé povědomí o jeho literárních dílech.  

O to víc jsem byl zvědavý na to, jakým způsobem se těch pár povídek promítne ve hře. Pixel art je vcelku úsporný, ale zobrazuje všechno potřebné a nevypadá špatně. Samotné pohádkově laděné městečko Íhatóvo je osídleno především tradičními japonskými občany, mezi nimiž ovšem klasicky nechybí ani mluvící kočky, psi nebo žáby. Jméno hlavního protagonisty jsem se nikdy nedozvěděl, a stejně tak obsah jeho všudypřítomného kufříku, který patrně primárně posloužil jako prostor herního inventáře.  

Asi nejvíce na mě zapůsobila pohádková atmosféra v kombinaci s plouživým pohybem postavy (fakt pomalé tempo). Drtivá část hratelnosti totiž spočívá v chození z místa na místo, jen občas se něco tu a tam aktivuje; a pomalé monotónní kráčení človíčka v klobouku dokáže hráče ukolébat. Kdybych to bral jako relax, tak fajn, nicméně už po chvíli jsem toho chození měl docela dost – a to mě toho ještě hodně čekalo.  

Nutno podotknout, že po odehrání první kapitoly jsem se hned zasekl v druhé a už jsem nevěděl, co mám dělat dál. Takže jsem hrdinně vytáhl návod a dál už jsem jel spíš podle něj.  

Mezi klady hry bych zahrnul konverzaci s různými zvířátky, které hrdina cestou potkává. Někdy je to zajímavé a leckdy i součást příběhu (kapitola se slony ničícími vesnici mi okamžitě připomněla povídku Vpád džungle z Knihy džunglí od Kiplinga, kde Mauglí v podstatě způsobil to stejné jakožto odvetu za uvěznění jeho adoptivních rodičů). Nechyběla ani kapitola s čelistou Gošuem, ale nezdálo se mi, že by hra nějak více přiblížila děj zápletky, takže mám dojem, že zamýšlený zážitek z celé hry se trochu minul účinkem. Ostatně souhrnným cílem je nasbírat několik Mijazawových deníků a donést mu je.
Překvapilo mě, že navzdory svému poklidnému vyznění tu různé postavy umírají jak na běžícím páse, ovšem ve chvíli, kdy se přede mnou objevil název poslední epizody, mi všechno docvaklo.  

Příběh Íhatóva jsem si rád zahrál jako kuriozitu a doplněk k literárním dílům, pro někoho bude mít jistě kulturně edukativní přesah. Naštěstí má hra rozumnou délku a pro mě to bylo tak akorát, herní dobu bych odhadl na pár svižných hodinek. Je fajn, že se dá sehnat v adekvátním překladu.  

Tak dík Drolinovi za doporučení.

Zpověď nopona jménem Satsu... 

Inu, o Xenoblade Chronicles X toho už bylo napsáno mnoho (tady nic moc teda) a vzhledem k mé reakci k původní verzi hry tu zmíním jenom pár věcí, které bych vypíchl.  

Definitive Edition je minimálně pro mě skvělá hra. Užil jsem si ji mnohem více než tu původní, pokud to vůbec jde, ačkoliv už jsem ten svět znal a pamatoval jsem si ještě asi tak 80% všech vedlejších úkolů - to mi nezabránilo v opětovném průzkumu každého koutu Miry i mlácení místních superbossů, které jsem si tentokrát naservíroval všechny, a rovněž plnění všech úkolů včetně toho s hledáním humrů. Ale přiznávám, že mnoho dialogů jsem díky mojí nezhoršené paměti přeskakoval.
Font se rozhodně zlepšil, je větší a čitelnější. Stejně tak UI, menu a všechno kolem toho.
Hra se hraje podstatně snadněji, je hezčí, rychlejší (nový level cap je 99 a přišel nějak moc rychle) - a sice nezodpověděla hlavní otázku dotýkající se mírného cliffhangeru z původní verze na WiiU, zato přidala krásnou novou příběhovou oblast, kterou jsem si užil, a změnila dějiště, aby příběh zakončila dalším polovičním cliffhangerem (i tak bych ale snesl ještě další obsah).
Že by bylo snad v plánu pokračování X?
Každopádně chválím přítomnost japonštiny v západním vydání!

Jsou tu čtyři nové postavy do party (takže dohromady 22), z nichž minimálně tři jsem si celkem oblíbil a ta čtvrtá aspoň přinesla nové hračky. Tentokrát jsem postavám věnoval náležitou maximální péči (zvláště té jedné, která nese značku missable content) a vymaxoval jsem jim všechny statistiky a heart-to-heart.
Všechno jim opět naskakuje rychleji a expy míří nově ke všem postavám ve stáji. Složení v partě teď umožňuje až tři další vedlejší postavy, může se to měnit kdykoliv za pochodu a stejně tak i nastavení času během dne-noci, super.
Létání s úplně novými plechy je paráda, bohužel v boji se mi moc neosvědčily, takže jsem se vrátil ke svým osvědčeným buildům a posledních asi 100 hodin jsem si jen tak blbnul, grindoval, těžil materiály, craftil, létal a dokola mlátil největší potvory (vytvořil jsem si zejména dva Skelly na dva nejsilnější superbossy).
No a s rychlejšími možnostmi vývoje došlo v mém případě konečně i na rutinní porážku Lugalbandy v pěším souboji, což byl můj dlouhotrvající rest z dřívějška.
Online funkce mě ohromně potěšily. S ostatními to byla zábava a člověk má lepší pocit z toho, že ta kolonie si nějak žije vlastním životem, že to už není ten opuštěný svět po vypnutí online funkcí.
Samotné multiplayer mise jsem si párkrát zkusil, ale pro mě už neměly v tu dobu žádný význam, takže ve výsledku jsem stejnak téměř veškerý zbývající obsah vyběhal sólo nebo s hires (což už tak byla ryze moje nadstavená dobrovolničina).  

Nová mechanika secondary cooldown, kdy lze útok provádět jakoby „předplaceně dopředu,“ ještě více zjednodušuje souboje. Naopak mi už citelně chyběla nějaká vyšší obtížnost, protože existuje jen jedna.
Někoho možná bude bavit rozšířená tvorba postavy – lze ji měnit i později během hry.

Dříve jsem kritizoval nepřehlednost inventáře a prodej předmětů po jednom – sice to bylo pořešeno, nicméně pro označení každého předmětu k prodeji je třeba zmáčknout pravou páčku, což mi nepřijde zrovna příliš komfortní. Označené předměty se poté prodají hromadně.
A ještě je super, že craftované předměty se nyní mohou zviditelnit (Y) a v material marketu se pak jejich materiály srocují hned v seznamu nahoře, takže vše se v něm hledá rychle a přehledně, hodně to usnadňuje práci a vůbec celé craftění.
Hudba je stále taková všelijaká a z nějakého důvodu na Switchi pro mě nemá takové kouzlo, jako pro mě měla na WiiU, což je asi spíše tím, že jsem to zahrál podruhé v relativně krátké době.
Efekt prvního vzlétnutí mě taky trošku minul, jelikož už jsem si v tu chvíli místo zážitku plánoval, co všechno musím zařídit dál.
Kdysi potřebné úrovně field skillů byly tentokrát eliminovány, ovšem závěrečný krok pro vylepšení nadále zůstává (hehe).  

Co bych ovšem vytkl, je lokalizace do angličtiny - respektive původní překlad terminologie, který zůstal z původní WiiU verze. Navíc v mnoha případech byl text upraven takovým způsobem, že mění i vyznění některých sdělení. Ne sice nijak zásadně, ale nejsem fanoušek takových úprav.
Přikládám výčet nejzásadnějších terminologických změn v angličtině vs. jak by měly být přesně přeloženy z japonštiny do angličtiny.
1. Akronym BLADE v AJ: "Builders of a Legacy After the Destruction of Earth." / JP: "Beyond the Logos Artificial Destiny Emancipator."
2. AJ: Ganglion / JP: Growth.
3. AJ: Mimeosomes / JP: Bluebloods
4. AJ: Skells / JP: Dolls (ok, Skelly mi zní líp). 

Je velká škoda, že nedošlo k vydání sběratelské edice hry, jistě by si ji zasloužila. Přeci jen Monolith opět ukázal, že se Switchem umí divy. Jsem tedy rád aspoň za tu klíčenku a samolepky, plus korejský steelbook z ebaye a set pohlednicových karet z Nintendo storu. Osobně mě teď bude velmi zajímat, zda bude série pokračovat na Switch 2 a XCX beru jako jednu z nejhezčích open-world her na Switch.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: příběh a vedlejší obsah cca 150 hodin, celkem 250+ hodin
Téměř všechny dostupné postavy na levelu 99; 21/22
Všechny arty na všech dostupných postavách na max 22/22
Všechny skilly na všech dostupných postavách na max 22/22
Všechny heart-to-heart level 5 na vedlejších postavách 22/22
Všechny vlastní arty, skilly a classes na max
Všechny vedlejší zelené a oranžové úkoly hotovy
Field skilly max level
Mapa 100%
Collectopaedia 100%
Všichni superbossové poraženi
Max ranged attack: 2816 

Čím více jsem v poslední době pořizoval exkluzivní hry na Wii a WiiU, tím více mě zarážela nutnost je hrát pomocí dálkového ovládání s nunčakem, tím spíše pak v případě JRPG, kde jednoznačně preferuji hraní na gamepadu (jako v případě Xenoblade Chronicles X). Ovládání zaměřovačem na dálku se mi totiž zdá silně nepraktické, nepřesné a překvapuje mě, jak velké množství her tuto vymoženost vyžaduje bez možnosti ono ovládání jakkoliv přepnout.
Zamyšlení nad ovládáním mě tedy postupně dovedlo k momentu, kdy jsem si říkal, pro které hry se to vlastně aspoň trochu hodí – načež jsem narazil na tuto pozapomenutou sérii na Wii/WiiU a všechny její hry jsem si pořídil. Poté jsem však zjistil, že předchozí díly hned z několika různých důvodů hrát vlastně nechci, a tak jsem selektivně skončil právě u vylepšeného finálního dílu Trauma Team.  

Ve zdravotnictví se nepohybuji, takže netuším, jak moc reálné jsou zákroky vyobrazené ve hře, pokud tedy pominu příběhové zvraty typu nově objeveného viru nebo odstraňování napadené tkáně kdesi hluboko v dutinách střeva za pomoci jakéhosi endoskopického švýcaráku (s nadsázkou). Další věc je, že vnitřnosti jsou ve hře barevně krásně čisté a odlišené, zatímco v reálu si je představuji jako šedou čvachtavou hmotu.  

Samotné chirurgické zákroky (ve 3D) tvoří jádro hratelnosti, nicméně s ohledem na profese různých členů Trauma týmu jsou operace nahrazené například přímo detektivní prací při diagnostikování nemoci pacienta (vyslýchání, stetoskop, analýza různých výsledků či snímků těla), anebo rovnou vyšetřování vražd s průzkumem místa činu, klasickým spojováním stop nebo dedukcí.
Hned první postava v nabídce kampaně je záhadně schopný chirurg, který si odpykává doživotní trest ve věznici a operace slouží ke snížení trestu. Pak jsou tu tací jako ortoped s tajným druhým životem superhrdiny, uštěpačná záchranářka, japonská šinobi praktikující endoskopickou chirurgii, doktor diagnostik a forenzní specialistka (která dokáže nadpřirozeně zaznamenat poslední slova zavražděného).

Jejich příběhy vyprávěné na začátku a na konci každé mise v kampani jsou vyobrazené formou spíše laciné vizuální novely s komiksovými okny, což mě tedy nijak moc nezaujalo, ale aspoň jsou zhruba z 90 procent namluvené (hrál jsem US verzi, kde samozřejmě chybí japonština, takže dabing se k postavám často vůbec nehodí. Například bytostně nesnáším, když malého kluka dabuje dospělý muž kolem 30-40 let).

Možná bych měl navrch zmínit, že na spuštění mimo-regionálních her je třeba mít hacknuté Wii/WiiU, ale to už je dnes samozřejmost (tato hra nikdy nevyšla v Evropě).  

Chirurgické zákroky jsou všeho druhu. Odstraňování nádorů skalpelem, vypalování skvrn laserem, odsávání tekutin a krve, zašívání ran, vyřezávání umělé kostní náhrady, spravování zlomenin, vrtání a upevňování kostí pomocí šroubů, píchání injekcí, dávání transfuze, zavádění dýchací trubice zvnějšku kamsi do proraženého krku, pilotování endoskopické sondy (naštěstí jsem přitom nenarazil na nic nekalého v protisměru), dezinfikace gelem, odstraňování cizích předmětů a podobně… prostě zhruba to, co si běžný člověk představí pod slovem operace a já se musím přiznat, že mi z toho kolikrát nebylo zrovna příjemně.
Na druhou stranu musím uznat, že to dálkové ovládání zmiňované na začátku se pro hru tohoto typu vyloženě hodí a docela mi to osvěžilo jinak jednotvárné herní prostředí, i když i tak nemohu o sobě tvrdit, že bych byl kdovíjak schopný chirurg (spíš naopak). Než jsem si na to trošku zvykl, tak jsem prohrával jednu operaci za druhou množstvím chyb v důsledku nepřesnosti a pomalosti, a nevšiml jsem si, že mohu chyby a timer vyrovnávat injekcemi nějakého životabudiče. Naštěstí je hra vcelku smířlivá, takže i v případě game overu se dá pokračovat dál z přerušeného momentu (hrál jsem na nejsnazší obtížnost), což prý v minulých dílech nemilosrdně není.  

Hra funguje jako velmi unikátní experiment z lékařského prostředí s neotřelým ovládáním. Operace jsou očividně zjednodušené a obtížnost tu naštěstí není nijak vysoká. Hráč postupně odehrává kampaň za každou ze šesti postav Trauma týmu nemocnice Resurgam. A jak to tak bývá, dochází k různým krizovým situacím.
Někdy je to opravdu vyhrocené, třeba když dávám první pomoc mnoha zraněným, kteří jeden za druhým kolabují a sotva stabilizuji stav jednoho, tak hned přibudou další tři. Oproti těmto krátkým misím pak vyčnívá vyšetřování vražd, kde se mi jedna mise může roztáhnout i na hodinu a půl či dvě v důsledku důkladného analyzování vzorků, nahrávek, výpovědí, stop a dedukcí.
V závěru se pak všechny postavy spojí v jedné společné kampani, o níž raději nebudu nic psát kvůli spoilerům. Obecně však scénář působí přinejlepším průměrně. Trochu mu to kazí některé prvky klišé.
Dohrání hry mi trvalo asi 38 hodin a i když těžko mohu hru doporučit, jsem rád za tuto zajímavou zkušenost.  

Herní výzva 2025 – 5. Dohraj hru, ve které hraješ za postavu vykonávající reálné povolání 20. nebo 21. století. 

Ta trojka v názvu třetího dílu Mother působí trochu jako mateřské znaménko na celé sérii, protože mění celkové zabarvení i vyznění hry zrozené v prvních dvou dílech. Já mohu jenom přemítat, jestli to znaménko převáží k lepšímu či horšímu; během hraní jsem byl totiž překvapen nebývale temným tónem hry. Kde je ten všudypřítomný ikonický humor a vtip minulých titulů?
Prostředí amerických osmdesátek a devadesátek vystřídaly ryze fantaskní až fantastické kulisy, první půlku hry jsem vůbec netušil, kdo je vlastně hlavní postava a příběh na mě hrnul jednu depresivní tragédii za druhou, zatímco se okolní civilizace proměňovala v dystopickou společnost pod nadvládou prasat.
Kde jsem to jen…? Aha.  

Navzdory intenzivním příběhovým pocitům zoufalství a deprese nicméně Mother 3 exceluje ve všem ostatním z celé trilogie – pixel art je dotažený takřka k dokonalosti. Postavy jsou více expresivní, vše je krásně rozpohybované, svět působí živě, barvy jsou příjemné na pohled. Osobně Mother 3 řadím mezi nejhezčí hry na GBA, které jsem kdy hrál (po boku třetí generace Pokémonů). Hudba je taky moc fajn, zalezla mi až za uši. Mother 3 je z výtvarného hlediska skvost své doby. Je velká škoda, že hra nikdy nevyšla oficiálně na západním trhu.  

I mechanikami je nyní přátelštější nežli její dva předchůdci. Osobně se mi zdála snadnější a méně náročná na grind. Lépe odsýpá a mnohem víc je zaměřena na příběh (rozdělený do kapitol). Souboje jsou tady spíš jen tak mimochodem, aby se neřeklo. Ale jsou svižnější a taky mě mnohem víc bavily. Když zrovna hráč nemá chuť na souboje, může spustit běh, kterým odpálkuje všechno z cesty. Také inventář pocítil výrazné zlepšení, pojme toho znatelně více a samotné menu se už nezavírá po každém použití jednoho předmětu, což je značná úleva.
I tak jsem se ale občas zastavoval a jen tak grindoval pro hrst levelů (a samozřejmě opět s oním rychlým přetáčením v emulátoru).  

Takže co ten příběh? První půlku hry hrajeme za směsici různých postav. Víceméně jde o obyvatele vesničky Tazmilly a jejího okolí. Všichni se tam znají, za rohem je malý hřbitov, okolním terénem se prohánějí přátelští dinosauři a peníze neexistují, však víte.
Na okraji bydlí spokojená rodinka – Flint s ženou Hinawou, jejich dvojčata a zvířectvo včetně psa Boneyho, který se také stane členem týmu. Na opačném konci zase žije starší nevrlý tatík s nezvedeným synkem Dusterem. A hned první kapitola začíná i končí pěkně zostra. Všechno je špatně, prostě všechno; vesnickou idylku stíhá jedna příběhová tragédie za druhou. Ani v dalších kapitolách se to příliš nezlepšuje a humoru je vcelku jen pomálu, převládá deprese z emočních kopanců, i kapitola s opičkou Salsou podtrhuje bezmoc z dění na obrazovce.  

První půlka hry je něco jako rozkouskovaný prolog, kde se seznamujeme s jednotlivými postavami a až v té druhé vlastně začíná to pravé dobrodružství. Zlo se plně odhaluje, hrdinové se začínají formovat a vyrážejí na cestu s úkoly. Svět je už proměněný – zná sílu peněz, dá se korumpovat, lidé jsou ochotni se zaprodat za trochu pohodlí a moderní zábavy.
Jenže i přes tu podivnou sklíčenost a depresi je hra super, ačkoliv postrádá charakteristickou rozvernost minulých dílů. Pak jsou tu tedy kouzelné magypsies s jejich kouzelnými Jehlami – což je asi jediný aspekt hry, bez kterého bych se opravdu v klidu obešel, jelikož komika tohoto druhu mi vskutku nic neříká (ještě bych k tomu připočetl zásobníky kyslíku v podvodní oblasti), nicméně celé to okolí je prošpikováno i jinými pitoreskními postavami či tvory (včetně NPC) od drobných brouků v podzemí až po muže vysokého jako věž, čímž dojem vylepšuje. A já jsem si ten svět užil a jsem rád, že jsem si mohl celou tuhle sérii konečně projít a zažít takovou nevšední zkušenost.  

Samotný závěr je pak kapitola sama pro sebe, kdy se jen odkryje něco, co hráč v podstatě věděl už na začátku, ale bylo aspoň fajn, že jsem kvůli řešení nemusel hned tahat návod, a vcelku zajímavá řeč přišla samozřejmě i na hlavního záporáka. Hra nicméně nezvyklým způsobem pokračuje i poté, co se objeví konec, čímž mě dokázala překvapit.

Mother 3 je výrazně kratší než dvojka, končil jsem ji asi za 16 hodin s levely kolem 59-60 a dokázala mě držet i v pozdních hodinách, kdy jsem si říkal, že ještě dokončím jednu herní kapitolu, než půjdu spát… Má velký důraz na příběh, ale bohužel již neoplývá svým původním ikonickým humorem tolik jako první dva díly série, což je buď škoda anebo dobře podle toho, co kdo preferuje.  

Herní výzva 2025 - 6. Dohraj pokračování hry, na které se od předchozího dílu čekalo alespoň 10 let.

Je trochu zvláštní, že jediným významnějším pojítkem mezi jednotlivými díly série Mother je vlastně sám záporák. Japonský podtitul v druhém díle hned po zapnutí hry hlásá: „Gyigas Strikes Back!“ - (v některých překladech jako Gyiyg), což znamená, že boss hry přežil střet v jedničce a teď se vrací vyřídit si účty s celou Zemí.
Naštěstí se objevuje moucha (cestující časem) Buzz Buzz a varuje chlapce jménem Ness, že se sem řítí zlo, protože bylo předpovězeno, že Ness Gyigase v budoucnosti nadobro porazí a Gyigas se o tom také dozvěděl, takže rovněž přicestoval časem do minulosti, aby se Nesse zbavil, dokud ten je ještě dítě.
Ale kouzlo hry právě spočívá v tom, že dětská nevinnost a upřímnost dokáže porazit jakoukoli zlou entitu (samozřejmě s velkou pomocí šílených psychických schopností), a že za každým dítětem spočívá neochvějná role matky, odkud zřejmě pochází onen název Mother (spolu s tím, jakou roli hraje matka pro hlavního záporáka).  

Dvojku jsem hrál opět na emulátoru, tentokrát přesnější fan-překladovou verzi na SNES. Graficky se mi Mother 2 opravdu moc líbí. Pixel art používá znatelnou černou obrysovou linku často s dvěma odstíny barevných plošek, což je způsob stylizace, který je mi v rámci cartoonu blízký. Městečka jsou tentokrát detailně prokreslená, každé je naprosto jiné, mnohá jsou fantaskní. Prostředí je rovněž velmi variabilní, barevná paleta používá oživující sytost. Postavy přátelské i nepřátelské jsou tradičně zábavné (kolikrát si vzpomenu na úvodní nepřátele v podobě hipíků, kteří v boji útočí urážkami typu „You are a disgrace to your mother!“ a ono to snad způsobí nějaký debuff).  

Hra začíná pádem meteoritu v zapadlé vesničce Onett, kde bydlí hlavní hrdina Ness. Ten se vydává jej prozkoumat, ale cestu všelijak blokuje líná policie, která není schopná si poradit s místním gangem mladistvých. Taky se potkáváme s Porkym (jinde jako Pokey), obtloustlým klukem ze sousedství, jenž se stává otravnou přítěží pro Nesse a později sehraje významnou roli. Ness se dozvídá od Buzz Buzz, o co jde, a vydává se na cestu ku pomoci pozdějším členům party, nejprve však musí vyčistit městečko od gangu a taky od zkorumpované policie. V této lokaci jsem původně strávil celkem dost času a vracel jsem se do ní, abych si našetřil a koupil domeček v západní části města. Těšil jsem se na inzerované stavení s výhledem na oceán, který jsem posléze dostal, protože domeček je ve skutečnosti ruina s celou odbouranou zadní zdí, odkud je vidět na moře.  

V podobném tónu se nese celá hra. Všude jsou nějaké šílené nesmysly, absurdity, fantaskní panáčkové s kryptickými hláškami, drzí nepřátelé a jiná havěť. Velmi mě například pobavila izolovaná ohrazená vesnička v kraji dinosaurů, kde její obyvatelé žijí v dojmu, že to dinosauři žijí v kleci a oni sami jsou ve volném výběhu.
Ness nabere do party další nadaná dítka. Přidá se Paula, vynálezce Jeff nebo orientální princ Poo a musejí se probojovat leckdy dost příšernými podmínkami (temný kult Happy Happyismu, městečko uvízlé v iluzi, dungeony vytvořené nadšeným stavitelem dungeonů a podobně).
Za vší tou vtipnou fasádou se skrývá docela temný svět plný dospělých pastí, a právě Nessova parta se svým dětským pohledem si s tím dokáže poradit, což je neobvykle neotřelý námět pro jakékoliv JRPG. Akorát, že jsem se cestou několikrát zasekl (jednou opravdu na dlouho v Moonside – tip: promluvte s každým NPC ve městě, než něco budete zkoušet) a musel jsem koukat do návodu, abych pochopil, co dělat a kam jít. V závěrečném bossfightu pak opět dojde na zcela originální likvidaci nepřítele, kdy jsem ovšem taky musel vytáhnout návod.  

Nepřátelé jsou tady na rozdíl od jedničky vidět. Pobíhají všude okolo, dají se přepadnout klidně zezadu (i když většinou oni napadají partu), souboje mohou být za určitých podmínek vyhrány bez boje a pokud hráč chce, může zvolit v souboji automatiku. Já zase místo automatiky používal rychlé přetáčení animací, protože těch soubojů je fakt docela fůra a hra je víc než dvakrát delší oproti prvnímu dílu. Díky tomu ovšem rychleji naskakují levely, takže na konci hry jsem měl na postavách něco kolem 70. levelu a hra mi zabrala odhadem snad necelých 18 hodin.  

Úplně nejhorším aspektem je tady (opět) hrozivě omezený inventář, kdy každá postava dokáže unést sotva pár věcí, přičemž minimálně 4 z nich jsou do výbavy. Spotřební předměty se navíc nestackují do sebe, což je o to horší. Je nutné využívat donáškovou a úložnou službu, ale i ta má jen omezené využití, což celé otravně komplikuje průchod hrou. Podobných mechanik bych asi našel více, včetně opravování rozbitých předmětů Jeffem (musí se přespat a Jeff musí mít určitou hodnotu IQ), nebo snaha použít teleportaci s rozběhem v úzkých koridorech, kde to prostě nejde (naštěstí je tu upgrade pro teleport, ale až v pozdější části hry). Healovací a oživovací schopnosti jsou zase označené jenom řeckými písmeny, takže pokud si hráč nezobrazí popisek, pak neví, co se má k čemu použít, to samé se týká drtivé většiny nejrůznějších předmětů. Menu se musí po každém použití předmětu znovu otevřít, což je ještě extra otravné.  

Příběh samotný zase tak moc zajímavý není, vlastně se jedná o jakýsi sled absurdních situací, takže pro většinu lidí v tomto asi nebude spočívat hlavní motivace k hraní. Na druhou stranu je tady hezky vidět rodící se záporák, který naznačuje návrat v dalším pokračování série, a na toho jsem trošku zvědavý. Ve výsledku jde o vtipnou hru, kterou kazí hlavně překážky technického rázu a občas jsem měl problém se prokousat některými těžšími souboji. Ale nakonec se mi vše podařilo, takže jsem spokojený. Také se mi líbil hudební doprovod na několika místech.

Sérii Earthbound/Mother jsem měl na seznamu tak dlouho, že už si ani nevzpomínám na to, že jsem si ji tam kdy vůbec někdy zapsal. Ono ani není divu, z dnešního pohledu je tato hra už pravěk. Studio Ape Inc., které hru vytvářelo, se hned po prvních dvou dílech série přetvořilo na Creatures Inc., vedoucí studia (Tsunekazu Ishihara) se s několika členy týmu začali věnovat vývoji prvních Pokémonů a následně s panem Satoru Iwatou zachránili studio Game Freak díky finanční investici. Dnes se společnost zabývá předně vývojem a produkcí karetní TCG hry Pokémon, ale také vytváří pohyblivé 3D modely svých příšerek do videoher. Zmiňuji to také z toho důvodu, že design jistých nepřátel se mi zdá být až příliš podobný některým pokémoním příšerkám včetně finálního bosse.

Ale zpět ke hře. První díl Mother jsem si zahrál na emulátoru ve verzi pro GBA z důvodu přesnější lokalizace z japonštiny (tuším, že fan-projekt), a pro příjemnější zkušenost jsem zvolil RetroArch (rychlé přetáčení dlouhých animací). Díky tomu jsem celou hru odehrál za dvě krátká odpoledne, tedy necelých 8 hodin, a nemám proto potřebu hodnotit nijak moc přísně. Vlastně se mi celkově hra docela líbila neotřelými nápady.  

Jednoduchá grafická stylizace zprvu sice působila poměrně chudě, ale za chvíli jsem si zvykl a začala mi připadat vtipně roztomilá. Jako kdybych hrál nějaký díl Peanuts, čemuž ještě narazil korunku závěrečný bossfight, respektive nebvyklý způsob boje vedoucí k jeho porážce. Vzhledem k jednoduché stylizaci ovšem většina městeček vypadá stejně, což je škoda, a platí to zhruba i pro většinu dungeonů, kde se dá snadno zamotat vlivem podobné vizáže okolí. Holt to celé vznikalo před rokem 1989. Asi nejvíce se mi líbila jednokolejka s osobáčkem, kterým se dá cestovat po trati do různých měst.  

Příběhově se vydáváme v kůži chlapce Nintena po stopách podezřelé paranormální aktivity, zatímco jeho otec mu posílá peníze na účet za každý absolvovaný souboj s monstry a Ninten si může peníze vybírat do vlastní kapsy z bankomatu. Postupně se k němu přidají další tři členové party, ačkoliv ten poslední je tam pouze na střídačku. Cestou je navíc potřeba nasbírat několik útržků zvláštní melodie, a tím možná zachránit záhadnou královnu v jakési pohádkové říši.  

Postavy mohou útočit klasickými útoky jako třeba baseballkou, bumerangem či prakem nebo pánví, ale disponují i nějakými psychickými silami (healování, buffy, telepatie, pár útočných kouzel). Souboje jsou tahové, četné, a pokud hrajete na emulátoru, tak také velmi rychlé. Sice je nutné v mnoha místech grindovat (zvláště pokaždé, když přibude nová postava na nízkém levelu), ale to je obvykle hotovo do několika minut (v pohádkové říši) a může se jít dál. Souboje lze pak řídit manuálně či automaticky. Nejprve jsem používal automatiku, ale v druhé polovině hry citelně přitvrdilo a ne vždy se dalo projít dále s touto strategií, proto je třeba se často zastavovat a řešit individuální situace (určitě významně pomáhá možnost ukládat kdekoli).  

Co se týče mobility, pobavily mě zejména dvě věci.
K rychlému přesunu na dříve navštívené místo (třeba k návratu z dlouhého dungeonu) slouží chleba. Ten se po použití rozlomí a v batohu zbydou drobky, které postava za sebou jakože trousí, a poté se po jejich stopě může vrátit skrze fast travel, když se to hodí.
Druhým způsobem v pozdější části hry je samotná teleportace, nicméně parta k její úspěšné aplikaci potřebuje dlouhou rozjezdovou dráhu podobně jako DeLorean v Návratu do budoucnosti; pak se zableskne a parta se musí z rozběhu zase zastavit na tom druhém místě, což působí docela komicky. A když partička do něčeho v běhu vrazí ještě před teleportací, tak je sežehnuta a připálena (což bohužel zamezuje použít teleportaci kdekoli).

Sečteno a podtrženo, první Mother má rozhodně co zlepšovat, ale nejedná se o žádnou tragédii. Četnost náhodných setkání je takový průměr (jakože zažil jsem horší než tady), grindování je tu poměrně potřeba (ale opět, zažil jsem horší) a jo, občas to leze trochu na nervy, nicméně nekonzistence je spíše v samotných intervalech soubojů – někdy nastanou i dvakrát za sebou hned po prvním kroku, jindy zase přejdu půl mapy, aniž bych do čehokoli vrazil.
Více mi vadil například omezený inventář, jelikož každá postava unese pouze 8 předmětů, což je málo. Ale s emulátorem je to opravdu krátké JRPG a už se těším na další díly, protože všudypřítomný humor mi hru vtipně osvěžuje a baví mě tam konverzovat s náhodnými NPC.
Hru jsem ukončil na levelech 33, 34, 35 a použil jsem tento návod.

Občas jsem pokukoval po různých nejnovějších hrách z této série na Switch a schválně jsem si žádnou nekupoval, protože nejsem obeznámen s postavami, světem a prostě jsem vůbec netušil, o čem to je, tedy kromě toho, že se jedná primárně o mlátičku. Takže zkusmo jsem naběhl hned na první díl, který beru jako vstupní vrátka do této známé značky a naslepo jsem si vybral emulátorovou verzi na Segu Saturn, jíž ale zřejmě chybí 3 bonusové postavy z nějakých pozdějších verzí hry. Ne, že by to byl velký rozdíl.  

Graficky hra nijak extra nevyčnívá; je zobrazena přesně tím způsobem, jaký by od ní člověk čekal, nicméně ve své době byla za grafiku chválena. Bojiště jsou vytvořena plně ve 3D, takže kamera může před zápasem rotovat kolem dokola. Postavy vypadají celkem k světu, a to především ty ženské. Pobavilo mě, že v možnostech nastavení se jim dá zapnout hopsající hrudník (hopsá efektně a velmi viditelně – chápu, že někoho to může vyrušovat). A nikde žádná krev.  

Příběh představuje turnaj Dead or Alive, kde se scházejí ti nejlepší bojovníci a zápasí o titul světového šampiona plus příjemnou peněžitou odměnu. Jednou z bojujících je i kunoichi Kasumi, jejíž bratr Hayate byl zmrzačen v souboji jejich strýčkem Raidou (ten se náhodou také účastní souboje), takže Kasumi jde Raidouovi nadělit pořádný výprask. Hráč si však může vybrat kohokoliv z původních osmi zúčastněných postav. Příběhovou kampaň jsem sice nejprve prošel právě s Kasumi, ale poté jsem vyzkoušel i všechny ostatní, a zkusil jsem si zahrát i nějaké vedlejší módy, i když se od toho příběhového příliš neliší. A zatímco Kasumi nejprve dostávala nakládačku, postupně se mi vedlo lépe, jak mi přecházelo do ruky ovládání. Naštěstí postavy reagují na povely okamžitě, což je fajn. Z hlediska efektivity a ovládání jsem si docela oblíbil Lei Fang, Baymana nebo třeba Jann Leeho. Někoho může zajímat, že postavy mohou použít mimo klasické údery dva různé chvaty na uchopení protivníka (útočný a defenzivní).  

Hra není nijak dlouhá. Tím spíš, pokud hráč hraje na emulátoru. Zápasy jsou odehrané během chvilky a pak už ani moc není důvod pokračovat v dalším hraní, ledaže by měl k ruce třeba někoho na pvp (na původním vydání pro automaty to muselo být rozhodně zábavnější).
Dohromady jsem v tom strávil odhadem kolem tří hodinek a i to mi přišlo víc než dost. Takže jako první seznámení s postavami fajn a třeba se někdy mrknu na ty moderní „plážové“ hry.  

Herní výzva 2025 – 9. Dohraj hru, která má v názvu slovo “Life” nebo slovo “Alive”. (Hardcore)

Ósaka, obchodní čtvrť Nipponbashi. Po vyhazovu z tyranského zaměstnání v korporátní kanceláři jsem se ocitl na hlavní ulici, kde jsem strávil celý den neúspěšným hledáním nové práce. Zemdlený blouděním jsem skončil v zapomenutém koutě ulice kousek od ztichlého chrámu. Omšelý domeček s nenápadnou značkou zobrazující šálek kávy a nápisem "Fuwa Fuwa" očividně pamatoval lepší časy, stejně jako já. Vešel jsem dovnitř, nikde nikdo. Po zběžném průzkumu rozpadajícího se interiéru jsem únavou klesl u jednoho ze tří stolků a usnul…    

Úvod se s hráčem nijak moc nemazlí, ale ten pomine rychle. Hráče probudí mladičká stydlivá maidka Shiro, která je vstupem nového zákazníka polekána a ukryje se za pultem. Po probuzení rozpačitě nabídne šálek kávy, nicméně tento úkon je nad její síly a hráč musí pomoci. Nakonec zoufalá Shiro příhodně nabízí pozici provozovatele kavárny s ubytováním v horním patře.
Je však potřeba řešit palčivé problémy – nedostatek financí, nedostatek personálu, nedostatek zákazníků a navíc konkurenci opodál. Tady začíná pro hráče velký úkol a prostor pro realizaci.  

Na hře mě nejvíce překvapil fakt, že je vytvořena malým čínským indie studiem Adventurer’s Tavern o šesti lidech, kteří mají zálibu v japonské popkultuře a otaku scéně, což jsem se všechno dozvěděl až po prvním dohrání. Sám hlavní autor je patrně velkým fanouškem maid café a rozhodl se všechny své nerdovské záliby vložit do hry.
On sám figuruje jako jedna z postav ve skrytém obchodě a díky němu jsou ve hře dostupné mraky merche odkazujícího na jiné existující indie hry (collaby).  

Hra používá příjemný pixel art, relaxační hudbu a snaží se navodit pohodovou atmosféru napůl rušné ulice s obchodními centry v kontrastu se zapadlými obchůdky (údajně přímo inspirované skutečnou ulicí v Ósace, Nipponbashi). Postavy se po ní pohybují viděné z bočního pohledu a lezou do domečků. Na ulici je napojena ještě jedna další a dohromady nabízejí velké množství různých stánků, obchůdků a služeb. Nechybí ani vlakové nádraží, kino, herna, kartičkové doupě, karaoke, onsen nebo třeba chrám. Velmi mě bavilo se touto čtvrtí pohybovat a promlouvat s obyvateli, avšak jakmile jsem si vydělal na kolo, pohyb byl ještě rázem příjemnější.  

Hráč musí co nejdříve naverbovat další členky personálu. Někoho do kuchyně a někoho pro obsluhu. To se časem samozřejmě podaří a dohromady vytvoří skvělý kooperační tým. Shiro je plachá otaku, Miyu vášnivá gamerka, Favna je archetyp malé temné anime gotičky a Honoka pragmatická dívka z chrámu, která se musí starat o své malé sestřičky. Jsou tam ještě dvě další potenciální postavy k odemknutí, ale nechám je zahalené tajemstvím.

Gameplay je pomyslně rozdělen na dvě části. Ráno začíná služba v kavárně a hráč přidělí role maidkám. Sám pracuje v obsluze po boku ostatních. Do podniku chodí zákazníci a usednou ke stolu, takže je nutné od nich převzít objednávku, donést jim jídlo a vybrat peníze. To vše se děje v určitém časovém okně představujícím několik hodin dne. Pak obvykle nastává příběhová část, kdy se něco řeší, postavy mezi sebou komunikují (všechny holky jsou skvěle nadabované) a pak možná zbyde nějaký volný čas, kdy hráč může jít do města třeba nakupovat, nebo se najíst a podobně.  

Nakupování má tady velký význam, zejména pokud se hráč chce věnovat rozvíjení romantických vztahů s maidkami (dárečky a skill pointy z knih pro navyšování pracovních statistik maidek). Také je nutné co nejdříve nakoupit recepty pro výrobu kávových nápojů, díky nimž se zpřístupní ingredience v ledničce. Do kavárny totiž také nečekaně přicházejí speciální zákazníci (obvykle nějaké známosti maidek), jimž je potřeba naservírovat konkrétní nápoj podle jejich popisu nebo chutě. Přiznám se, že k tomuto účelu jsem se musel koukat do návodu, protože jsem často nebyl schopen rozklíčovat, co kdo vlastně chce. A když jsem se receptem netrefil, pak se zhoršil i vztah se související maidkou. Takže první, co jsem musel hned v začátku nakupovat, byly recepty. Ale naštěstí jich nebylo moc.  

Utrácet lze za všechno možné, třeba za sběratelské předměty jako anime figurky, hračky v plastových kapslích z automatů, plyšáky z chňapáků, hry na smyšlené konzole, knihy a mangy, filmové plakáty, herní kartičky… Je toho celkem dost, ale přišlo mi to zábavné a za sesbírání všech artiklů jsem dostal po značném úsilí poslední vytoužený achievement od Steamu.  

Jinak hra nabízí rovnou několik možných zakončení, mezi nimi je i pár špatných. Není těžké se k nim dostat, ale hráč už musí vědět, co a jak provést. Proto jsem po prvním průchodu hrou odehrál i druhý NG+, kde se mi podařilo splnit i všechen zbytek. V závislosti na množství vedlejších aktivit a cílů se hra může o pár hodin protáhnout, nicméně obecně je hra poměrně krátká a klidně bych ji uvítal o něco delší (ke stávajícím dvěma letním měsícům ve hře bych klidně ještě jeden měsíc přidal). Kupodivu mě to chytlo a navzdory jednomu hloupoučkému úkolu (s duchem) a pozdějšímu lehce repetitivnímu gameplayi jsem si ji užil až do konce.  

Pár dní před mým zahráním do hry přibyl update s menší separátní minihrou (Rin’s challenge), kde se hráč musí prokousat skrz čtyři hádanky v únikových místnostech. Hned v té první jsem strávil několik hodin, než jsem přišel na to, o co vlastně v těch hádankách jde a jak se tedy mám dostat ven (tím spíš, že jsem nenašel nikde žádný návod), pročež jsem na sebe náležitě hrdý. Doporučuji také vyzkoušet, i když za to bohužel není žádný achievement (aspoň v tuto chvíli ne).
Hra je nejspíše pro ty, co mají rádi maidky (plus maidky v yukatách), kafe, otaku a celou japonskou popkulturu. Dohromady dohráno se všemi achievementy asi za 40+ hodin.  

Herní výzva 2025 – 1. Dohraj hru, ve které vaříš či servíruješ kávu nebo čaj. (Hardcore)