Škola samuraje Banzaje

Je až neuvěřitelné, čím si letos musím projít díky aktuální herní výzvě, ale aspoň se díky té jisté kategorii ukazuje naprosto zoufalá situace českého dabingu v zahraničních hrách (ne, že bych se divil). Jako zázrakem jsem po dlouhém hledání přeci jen objevil jednu hru, která se aspoň vzdáleně dotýká Japonska, byť tedy o její kvalitě nemůže být příliš velká řeč. Podařilo se mi sehnat CD s hrou a k němu jsem objednal i externí DVD mechaniku (kterou však teprve včera začali odesílat), vyhrabal jsem svůj předpotopní noťas s mechanikou, abych vyzkoušel funkčnost CD… A ejhle, do půl hodiny bylo dohráno.

Společnost s názvem Sunmedia jsem doteď neznal a nikdy o ní neslyšel. Očividně působilo v Polsku a dnes již nefunguje, ale její produkce se dostávala i k nám ve formě primitivních výukových materiálů pro nejmenší caparty s plnou českou lokalizací a dabingem. V tomto případě je nadabován pan samurajský školitel Banzaj, který už za chvíli dával stručné přednášky o asijských zemích, bojových uměních a použil jsem ho i jako hratelnou postavu ve dvou minihrách.  

Jenže… už ve chvíli, kdy se objevil, bylo jasné, že je pár věcí špatně.
Za prvé bělostný úbor hekajícího a sekajícího (soudě podle zvukového doprovodu) pana Banzaje s černým páskem není samurajský, nýbrž možná tak přinejlepším judistický, a také mu chybí hakama (taková ta široká tréninková rozdělená kalhotová suknice pro bojové sporty se zbraněmi). Ze zad mu přitom trčí (asi) kus zasunuté katany, pokud to tedy je katana, ale nenapadá mě rozumný důvod, proč by někdo měl mít jako samuraj katanu na zádech.
Za druhé, v dohledu není žádné samurajské dojo ani jiný typ učiliště a vše se odehrává na jakési podivně stylizované obrazovce se šikmými schodišti a několika jednoduchými domečky, na nichž jsou cedule psané českým textem, jenž má evokovat estetiku japonských znaků.
Za třetí, pan Banzaj mluví opravdu dobře česky a bez přízvuku, což mu tedy rád prominu.  

Přednášky pana Banzaje jsou obvykle velmi strohé. Hráč rozklikne stylizovaný svitek, na něm je napsáno několik stručných vět a Banzaj-san je přečte. Dítě se tak v podstatě dozví, že existuje něco jako Japonsko, Čína a Korea, která se rozdělila na dvě části. Pak následuje jakási druhová typologie asijských bojovníků a druhů bojových umění, kde aspoň zhruba zazní, z čeho a jak vznikly. Prošel jsem je všechny, nicméně nemohu říct, že bych si z toho ještě něco pamatoval.  

Po přednášce je čas na hraní. Nejdříve se chopíme pana Banzaje v závodu „Reflexy,“ kde v jeho kůži běžíme po tříproudé trati, přebíháme z jednoho proudu do jiného a vyhýbáme se zároveň překážkám. Úseky jsou velmi kratičké a je jednoduché jimi proběhnout až do konce v rámci asi 12 takových úseků.  

Druhá, poslední minihra „Taktika“ po nás chce sesbírat všechny roztroušené vázy, díky nimž se v každé ze čtyř úrovní zpřístupní klíč, jímž se odemkne průchod do další úrovně. Je také nutné se vyhýbat nepřátelským ninjům. Banzaj se může schovávat za sloupy nebo na žebříky oddělující patra a celkově se to hraje jako poměrně primitivní plošinovka. Po každé dohrané hře nás pan Banzaj informuje, že jsme hru dohráli a máme to zkusit znovu, ale to já už jsem dál nemohl, protože jsem musel ze školy do postele.  

A to je asi všechno. Naštěstí se jedná o velmi krátkou „edukativní“ hru a jsem nakonec rád, že má jen jednoduchou obtížnost, takže s ní nemusím trávit zbytečně moc času. Grafická stylizace používá ty nejméně atraktivní cartoonovité prvky, nicméně to už je otázka subjektivního vnímání, někomu se to třeba bude fakt líbit. Škoda, že je letos tolik omezujících kategorií najednou v rámci herní výzvy, na druhou stranu jsem si zas o něco rozšířil obzory vcelku nečekaným směrem. 

Herní výzva 2026 – 8. Hardcore: Dohraj hru s českým nebo slovenským dabingem, kterou nevytvořili vývojáři z České nebo Slovenské republiky.