Adventury aktuálně moc nehraju. Vlastně skoro vůbec, ačkoliv to není zas tak dávno, co mě nějaká přitáhla k obrazovce noťasu. Naposledy to byla esteticky laděná poetika Ihatovo Monogatari. 
Nicméně rok se s rokem sešel a já už se zase bavím herní výzvou, kterou vykopávám oslími japonskými můstky s takovými absurdnostmi, jakou je právě i Nippon Safes, Inc. Klasická klikačka z devadesátek. Ačkoliv možná ne zase tak moc klasická, neboť západních adventur z prostředí Japonska jsem příliš nenašel, a už vůbec ne takovou, která je rozdělena na tři dílčí příběhy s třemi různými protagonisty, kteří se během hry odhadem asi dvakrát nebo třikrát potkají a svedou vzájemnou interakci, přičemž každou takovou situaci vidíme pokaždé v jiné souvislosti.  

Potud fajn, koncept zaujal a graficky to není vůbec špatné, na kůži postav jsou vidět i snahy o osvětlení nebo stínování. Taktéž mě zaujalo prostředí Tokia, které je ovšem ve hře groteskně přejmenováno na Tioko nebo Tyoko (oba názvy se hojně vyskytují) a doteď nevím, který z nich má být ten správný. Takže inspirace je zjevná, nicméně to celé trošku kazí fakt, že město je zobrazeno způsobem, kterým si západní turista představuje Tokyo, jež zná možná tak z obrázků v časopisech. Což tedy promíjím, protože po roce 1990 ještě nebyl tolik rozšířený přístup k internetu. Hlavní postavy se ve hře taky pohybují jako pěst na oko, jsou to jednoduše takoví vykukové z Ameriky a Itálie. Teprve nedůležité vedlejší postavy pak tvoří všelijaké archetypy Japonců, z nichž ale mnozí vypadají více jako Číňani, k čemuž dopomáhá zvolená cartoonovitá karikaturní stylizace té doby.  

Hra má jakési intro, kde se nejprve seznámíme postupně se všemi hrdiny (s třetím jsem měl problémy, protože měl projít do dveří baru, odkud byl ale vykopnut ven. Nakonec nějak prošel samovolně dovnitř, jenže nikdy jsem nepochopil, co se vlastně změnilo, když ani nemohl vyhandlovat kravatu v zastavárně). Pak se rozjede hezky animované intro, načež hra vyžaduje kódové heslo k postupu dále.
Kódy jsou tři a jejich zadáním se aktivuje jeden ze tří příběhů hlavních postav (kódování pomocí jedné z několika japonských znakových sad). Vůbec však netuším, kde jsem ty kódy měl najít. Že by snad v nějakém herním manuálu? Ten jsem po ruce neměl (hráno v emulátoru), takže už v této fázi jsem tahal návod. Ale fajn. Bral jsem to postupně. První zlodějíček Doug, pak lascivní „tanečnice“ Donna, nakonec zaostalý namakanec Dino.  

Už během prvních 20 minut jsem pochopil, že bez návodu nedám ani ránu. Nedokázal jsem najít titěrné předměty. Při přechodu první obrazovky nastal bug, který mi vlivem opakovaného zacpání inventáře později znemožnil postup dále, takže jsem musel hru rozehrát znovu a lépe. Zvolené písmo se mi hrozně špatně četlo. Hudba už za chvilku působila vyloženě otravně, protože omílala to samé a pak přestala, takže na nějakou dobu nastalo úplné ticho, než se zase rozjela.
Dělalo mi problém kombinovat zamýšlené aktivní předměty v inventáři – někdy to šlo a jindy zase ne, až pak jen náhodou se to povedlo nějakým šťastným kliknutím.
Interakce s předměty se mi zdá poněkud tristní – nejdřív je potřeba držet pravé myšítko, které zobrazuje menu, kurzorem se najede na patřičnou ikonku (otevření, zkoumání, sebrání a prokecání) a teprve pak se může menu zavřít puštěním tlačítka, přičemž některé interakce se objeví teprve až s nájezdem té oné ikonky. Což znamená, že obrazovka se může projet potenciálně i čtyřikrát s každým druhem interakce, a to nepočítám dějové posloupnosti. S pixel huntem je to navíc "radost."
Největší problém jsem však měl s řešením postupu, protože dané překážky mají pro mě zcela absurdní řešení nebo interakci, kdy jsem kolikrát kroutil nechápavě hlavou, protože něco takového by mě nikdy nenapadlo a jednoduše jsem si nedokázal spojit dvě a dvě dohromady. Takže návod k ruce jsem rozhodně uvítal.  

Hra mě dokázala potrápit i na dalších místech. Například jen chvilku před koncem příběhu Donny po jisté interakci u kadeřníka zmizela Donna bugem z obrazovky a znemožnilo mi to postup dále, takže jsem opět musel spustit hru znovu od začátku (taky jsem do té doby hloupě neukládal pozici a poté jsem zjistil, že mohu ukládat hru na pozice skrze klávesu S). No nazdar.  

Co se mi dále nelíbilo, je lokace parku. To je taková nesmyslná šňůra mnoha obrazovek za sebou, která vytváří motanici, a několikrát za hru bylo potřeba jí projít, abych se dostal k restauraci, tam něco provedl, a zase jsem mohl vandrovat zpátky. Taktéž mě brzy otrávila jízda metrem spojující asi tři různé stanice, protože při každém vstupu i výstupu je nutné cvaknout jízdenku v turniketu.  

Mimo to se mi ale celkem líbí vyobrazení lokací, hlavně prokreslené interiéry (třeba císařský hrad), a občas jsem se i pousmál díky situačnímu béčkovému humoru („My name is Hajime Mashita,“ haha). Rovněž jsem si ve hře všiml několika jmenných narážek na tehdejší italské zkorumpované politiky (v muzeu) osmdesátých let, jejichž jména měla být zřejmě vtipně zkomolena a použita pro naskladněné sarkofágy s mumiemi. Podobných narážek se dalo najít větší množství, takže Italové si ze hry asi odnesou více než ostatní.  

Tady to raději ukončím, všechno důležité jsem zapsal. Hru jsem dohrál se všemi pokusy za více než 6 hodin, úplně nejhorší pro mě byly bugy, což přisuzuji problémům s emulací. Upřímně řečeno, hra by mě asi na výlet do Japonska nenavnadila, ale to asi ani nebylo záměrem. Příběhové zakončení se mi zdálo pro jednu z postav zbytečně kruté vzhledem ke grotesknímu tónu celého zbytku. Ale jako artefakt z devadesátek to byla pro mě opravdová kuriozita, o jejímž zahrání jsem díky komentáři jvempireho dříve chvilku přemýšlel a pak si řekl, že k něčemu takovému by mě snad přiměla jenom herní výzva… no, a tak jsem tady. Well played!  

Herní výzva 2026 – 6. Dohraj hru od vývojáře pocházejícího ze státu Středomoří mimo Francie.