Ještě jeden návrat do Sylvarantu v pokračování, které je delší, než celá původní Tales of Symphonia. Hra se odehrává dva roky po událostech jedničky a hned úvod je dosti prapodivný. Lloyd je najednou v roli zlouna, když zničí celou Palmacostu a s ní i všechny nevinné obyvatele včetně rodičů Emila. Právě Emil se stává hlavním hrdinou a také vyvrhelem ve vesnici Luin, kde musí bydlet s tetou a strýcem. Netrvá však dlouho a věci se dají do pohybu. Emil se setkává s šermířem Richterem a dívkou Martou, přičemž první loví druhého a Emil se stává nevědomky ozubeným kolečkem mezi nimi, tajnou militantní organizací Vanguard a jakýmsi duchem Ratatoskem. Do toho se objevují Centurioni, dlouhověká stvoření sloužící svým pánům nebo jiným živelným duchům.
Nápady se zpočátku vrší jeden za druhým a postupně se ze všeho stává relativně příjemný příběhový guláš, nicméně po celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že se celá hra pohybuje celkem zbytečným směrem a slouží spíše jako fillerový díl anime. Je pravda, že úplný konec hry (jeden z několika možných a já měl naštěstí True ending) toto trošku napravil.  

Asi nejvíc mě překvapilo, že hra umožňuje chytat příšerky, vyvíjet, trénovat je a používat v boji, nicméně mechanika chytání je dosti otravná, nespolehlivá a na jejich evolvování jsem přišel až v závěrečném dungeonu u jednoho těžkého souboje se dvěma bossy, když jsem zoufale hledal cestu, jak posílit tým. To jsem odběhl vyvinout příšerky (reset z levelu 25 na level 1), znovu jsem je vytáhl na 25, znovu jsem je vyvinul a znovu jsem je vytáhl na požadovanou úroveň, mezitím i ostatní původně podlevelované postavy zesílily, po čemž už se mi zadařilo v postupu. Toto byl taky jediný moment, kdy jsem se na nějakou dobu zasekl a musel jsem grindovat (hráno na normál), ale spíše to bylo způsobeno mojí nedostatečnou informovaností a také tím, že jsem za celou hraní nevařil jídla a nepromluvil s gildou Katz.  

Musím se taky přiznat, že prostředek hry mě moc nebavil a ani jsem neměl chuť věnovat se většině vedlejších úkolů, i když těch pár zajímavějších jsem si přeci jen vyběhal a shlédl. Zbytek hry je vlastně to samé jako v původní hře. Stejná mapa a lokace (ale na mapě se teď neběhá, jenom se na ní přeskakuje v menu). Souboje jsou zase akční, všude tuny konverzačních scén a skitů (celkem 297 možných skitů), ale kromě anime intra už tam žádná další anime scéna není, což mě dost mrzí.
Je fajn, že se postupně vrací i všechny hlavní postavy z jedničky - byla radost je mít zase pohromadě a bavilo mě poslouchat jejich hašteření (speciálně Sheena vs Zelos), ale moc se mi nelíbilo, jakým směrem se některé z postav ubíraly, co se týče vzájemných vztahů (Lloyd a Colette). Vlastně mi to překazilo vše, o co jsem se pracně snažil v prvním díle. Asi to je jen mojí idealizovanou představou, nicméně to zase přispívá k poněkud neslanému dojmu, který mám z tohoto pokračování.  

Dungeony jsou tentokrát jen trošku jinak vystavěné, ale stále ve stejných lokacích. Zase je potřeba se vláčet přes všechny ty chrámy a podobně, aby se tam pořešil nějaký rébus (většinou ale ne tak moc zábavný jako minule) a svedl souboj se záporákem nebo s nějakým živelným duchem světa Sylvarantu.

Marta má místo nohou kopýtka, což působí v kontrastu s ostatními postavami příšerně divně, ale jinak je to milá holka a všechny nové postavy včetně Richtera, Tenebrae, Emila a „druhého Emila“ jsem si celkem oblíbil. Finále pak aspoň trošku naznačilo události vedoucí k ději v Tales of Phantasia.  

Hru jsem hrál na emulátoru PS3. Trvalo mi to přes 90 hodin a mám dojem, že kvůli mnoha scénám jsem reálně hrál jen něco přes polovinu. Ale příběh považuji za uzavřený, maximálně vytěžený a doufám, že už se nebude ředit ničím dalším (Tales of Crestoria hrát nebudu kvůli mobilům).
Bylo fajn se na skok vrátit zpět, ale víc už fakt ne, prosím. A úplně by stačil poloviční rozsah bez vší té omáčky okolo. Tak.