Na hru z roku 1992 umí Ultima Underworld jednoznačně překvapit, a to téměř ve všech ohledech.

Technicky předběhla Johna Carmacka s jeho Wolfenstein 3D a nabídla výhled a pohyb do všech směrů, takže není problém např. poletovat v hluboké propasti nad lávovým polem. Protože se jedná o 2,5D, tak v některých úhlech se perspektiva nepěkně kroutí, nicméně technologie to tehdy musela být ohromující.

Příběhově přináší komplexní příběh a prostředí, ve kterém se pohybujete v podzemním komplexu obývaném množství různých ras, se svými zájmy a výstřednostmi, a nikdo vás tu nehodlá vést za ručičku. Přišlo mi skvělé, že vám u každé bytosti hra ukázala, v jakém je rozpoložení, a vy jste často mohli nebo kvůli příběhu dokonce i museli odolat zažitému zvyku bouchnout nově objeveného skřeta či ghúla po hlavě, a místo toho si s ním... promluvit.

Hratelnostně se jedná o klasické RPG, ale opravdu s důrazem na hraní role, takže velké množství času se bavíte s postavami, zjišťujete, jak se k nim správně chovat, řešíte úkoly a problémy, a pouze část náplně pak tvoří klasická akční složka soubojů a řešení statistik svých i vybavení. Autoři do hry nacpali obrovské množství schopností a kouzel, které nabízejí široké množství řešení problémů (truhla či dveře jdou odemknout klíčem, otevřít zaklínadlem nebo rozmlátit zbraní - jen pozor na následky na zbrani). Při čtení manuálu a prohlížení dobových ilustrací jsem pak měl ze hry pocit tak trochu jako z oživlého gamebooku - pokud chceš vyřešit tuto situaci a máš tento předmět či toto kouzlo, pak otoč... Podobně fungují i rozhovory, poměrně nekompromisně - odpovězte nevhodným způsobem a možná už nikdy nedostanete příležitost se na důležitou věc zeptat znovu.

Ve hře samozřejmě hodně věcí skřípe. Schopností a kouzel je hromada, ale polovina z nich nemá smysluplné využití. Ovládání je velice kostrbaté, práce s velice omezeným inventářem je očistec. Některé hádanky ke klíčovým předmětům jsou enormně těžké. Hra vás nutí často chodit tam a zpět skrz několik pater propasti (často ani nevíte kam přesně), ale jenom projít z jedné strany mapy na druhou na jednom patře může často trvat mnoho minut - ke konci už jsem hodně zatínal zuby.

Přes to všechno má hra velký šarm a vůbec se nedivím, že je řazena k pilířům tohoto žánru. Má dobře ukotvený, uvěřitelný svět, dovoluje hráči velkou volnost v překonávání překážek, ale přitom se mu nesnaží pomáhat - však také ze Stygijské propasti se zatím ještě nikdo nevrátil...

Celkové hodnocení: Výborná

Velice oceňuji inspiraci Thiefem, a hodně mě překvapilo, kolik referencí a mechanik dokázal autor dostat do úplně jiného žánru. Zhasínáte pochodně, stráže se za podezřelými akcemi otáčejí, snažíte se je omráčit ideálně zezadu, atd. To vše v tazích. Aby to fungovalo jako logická hra, tak tu figuruje míra skrytí, která vám ubývá s každou akcí (ale když máte štěstí nebo jste dobří, tak si ji doplníte), a vy se s ní snažíte co nejvíce šetřit, abyste se s ukradeným pokladem ještě dokázali nepozorovaně vymotat z hradu.

Navzdory sympatickému žánru jsem u hry moc dlouho nevydržel. První překážkou byl tutoriál, který tu sice je, ale přišel mi nedostatečný. Ukázal základní koncepty, ale nepopsal všechny varianty konkrétní mechaniky, ani tu není žádný herní manuál, kde si to přečíst. Takže jsem pak musel přímo ve hře stylem pokus omyl zjišťovat, jaký je rozdíl, když omráčím stráž z té či oné strany, osvětlenou či neosvětlenou, na pozoru či v klidu, s dostatkem či nedostatkem skrytí, atd. Zrovna u logické hry, kde jediná chyba často znamená konec hry, mi to nepřišlo ideální. Navíc hra samotná vám některé věci indikuje zvláštně a nekonzistentně - naplánovat prohrávající tah lze, ale ten následující už ne, i když v jistých případech jde i ten.

A druhý problém byl, že hra je prostě koncepčně založena na stálém opakování téhož. Hrajete stále dokola tu stejnou hru v prvním hradě, až si naspoříte dostatek pokladu na odemčení hradu druhého. Mezitím se snažíte splnit nějaké výzvy pro vylepšení stávajícího vybavení. A pak jdete do dalšího hradu, a opět dokola. Bohužel asi nejsem pro tento roguelike styl hraní cílovka. Více bych ocenil nějaké přepřipravené a lišící se mise, kde bych měl pocit postupu vpřed.

Celkové hodnocení: Dobrá

Her Story je velice zajímavě ztvárněný detektivní příběh. Probíráte se střípky videí z policejní databáze a snažíte si poskládat ucelený obrázek. Omezení při hledání v databázi se můžou zdát umělé, ale pomáhají vytvořit zajímavou herní mechaniku, která vás nutí přemýšlet o příběhu a vymýšlet ta správná klíčová slova, abyste našli ty správné videosekvence.

Velice oceňuji, jak se mi postupně měnil příběh pod rukama. Několikrát během těch pár hodin herní doby jsem měl pocit, že už přesně vím, co se stalo, a pak jsem našel střípek z výslechu, který mi to totálně rozbil a já začal uvažovat o výrazně zašmodrchanější verzi příběhu. Smekám před autorem hry, protože muselo dát enormní námahu vystavět hru tak, aby neodhalila vše podstatné hned ze začátku, ale naopak postupně odkrývala svá tajemství. Na rozdíl od lineárních her zde můžete hledat naprosto cokoliv, zjistit cokoliv kdykoliv, a každý hráč bude mít naprosto unikátní průchod. Muselo být velmi obtížné zajistit, aby měla většina hráčů rozumný postup hrou.

Vytknul bych, že k některým snímkům jsem se nebyl schopen dobrat hledáním správných klíčových slov, ale místo toho jsem se mi jistou část z nich podařilo vyřešit "na sílu" zadáváním základních sloves (have, get, come, atd) a podobných výrazů, a ono to občas vyhodilo ještě neviděnou scénu. Bylo to ale až ke konci hry, kdy už jsem zhlédl většinu záznamů, a snažil jsem se najít ty zbývající. V té době už jsem stejně znal většinu dostupného příběhu. Jelikož to je ale detektivní příběh, tak je těžké odhadnout, kdy už "víte dost", a snažil jsem se samozřejmě dohledat a zhlédnout vše. Na druhou stranu to asi dobře reprezentuje marnost snahy najít vše v obrovské databázi. Možná by to prostě jen nemělo reagovat ani na ty základní slovesa.

Trochu neuspokojivý byl konec, protože příběh nemá jednoznačné rozuzlení, takže si musíte domyslet i zásadní detaily a vytvořit si svoji variantu kompletního příběhu. Celkově to byl ovšem velice příjemný zážitek na jeden večer.

Ještě musím dát poznámku k verzi pro Android: Původně jsem začal hrát na Androidu, ale u každé druhé věty se mi nezobrazovaly titulky. To je u hry, u které závisí na každém slově, naprosto zásadní problém. Vzhledem k tomu, kolik lidí si na Androidu stěžuje (a dlouhodobě) na problémy s titulky (a dokonce i videem), jsem nebyl zdaleka osamocen. Android verzi tudíž hodnotím jako nepoužitelnou pro kohokoliv, kdo není rodilý mluvčí. Následně jsem se přesunul na hraní na PC, kde vše fungovalo správně.

Celkové hodnocení: Výborná (PC) / Špatná (Android)

Ačkoliv casual hry nejsou můj zrovna oblíbený žánr, občas je dobré vyzkoušet si, jaký ten světoznámý titul opravdu je. A tak jsem se po 14 letech od vydání dostal k Plants vs. Zombies. Od té doby se ale pravděpodobně dost změnil, zejména v souvislosti s odkupem společností Electronic Arts a konverzí hry na mobily.

Samotné jádro hry je ve své jednoduchosti nečekaně zábavné. Je potřeba vymyslet si základní strategii, kam si rostlinky posazovat, a pak i dostatečně rychle reagovat na příchozí nepřátele. Skoro v každé misi se objevuje něco nového, ať už nový typ nepřítele, nebo je dostupná nová rostlinka. Z počátku mi to přišlo přehnané, protože to přibývá až příliš rychle, a měl jsem pocit, že se autoři spíš soustředí na kvantitu, než kvalitu (např. zajímavěji navržené mise). Navíc, aby nebylo dostupných rostlin příliš moc, tak se mění prostředí (zahrada, noc, bazén, atd), a v každém prostředí je nutné používat jinou sadu rostlin. Ale musím říct, že jsem si postupně zvykl, a zvýšilo to variabilitu hru. Obtížnost je bohužel poměrně nízká, takže není nutné se nijak extra snažit, ale to asi není u casual hry překvapivé. I tak jsem měl z každé dohrané mise ale dobrý pocit.

Ačkoliv se mění jednotlivé proměnné hry, styl mise je v podstatě pořád stejný, pokud nezapočítáme velmi občasnou minihru typu mlácení zombií prstem nebo rostlinky co přijíždějí na pásu. Tady je trochu zklamání. Jiné herní režimy dostupné ale jsou, jako jsou "logické hádanky", kdy umisťujete zombie a snažíte se prožrat kytkami v předpřipravené úrovni, bránění se zmutovaným kytko-zombiím, rozbíjení váz a další. Ovšem zatímco v PC verzi jsou dostupné všechny standardně (jak jsem později zjistil), v Androidí verzi jsou schované za dodatečnými nákupy, a postupně se odkrývají.

Čímž se dostáváme k monetizaci, té nejhorší části hry. EA se zde ukazuje jako firma bez jakýchkoliv morálních zábran, jen aby z vás vykřesala co nejvíce zlaťáčků. Základní hra pro Android je zdarma, což je fajn. Vykoupeno je to neuvěřitelným množstvím celoobrazovkových video reklam, které se pouští nonstop, třeba i při pokusu o návrat do hlavního menu. Videa se nerozpakují vysát vám bez varování váš datový balíček, a křížek na zavření samozřejmě reklamu nezavírá. Reklamy pokračují i ve hře pomocí herních mechanismů. Při vybírání kytek na vás svítí jeden zamčený slot - chceš o slot navíc? Stačí zhlédnout reklamu! Na herní ploše vám během hry vypadávají předměty - nehodí se ti zrovna teď hrábě proti zombiím? Stačí zhlédnout reklamu! Původně jsem chtěl zaplatit za odstranění reklam, protože se nerad vezu zdarma, a každý si zaslouží za práci dostat odměnu. Ale už jen za těch pár hodin zjišťování, jestli je hra dobrá, ve mě daný agresivní marketing zanechal takový znechucený dojem, až jsem se cítil špinavý, že této firmě chci ještě něco přispět. Většinu hry jsem tak odehrál s vypnutou wifi a daty, což naštěstí funguje, a eliminuje to většinu otravných prvků.

Samotné zaplacení za odstranění reklam navíc není tak úplně to, co jsem si původně myslel, tj. alternativa ke koupení plné hry. Čím dále se propracováváte ve hře, tím více "zamčených bonusů" se vám odkrývá v místním obchodě. Chceš vylepšení pro tuto kytku? Stačí 5 000 zlatých! Chceš navíc slot na kytky? Stačí 20 000 zlatých! Chceš tuto minihru? Jenom 15 000 zlatých! Samotným hraním by se takové částky samozřejmě vydělávaly strašně dlouho - není jednoduší poslat trochu reálných peněz? Výhodné balíčky! Právě postupné odkrývání nákupů pak znemožňuje odhadnout, kolik těch peněz byste vlastně potřebovali, abyste si koupili opravdu plnou hru. Předpokládám, že je to účel. Autoři také zahrnuli "zenovou zahrádku", kde můžete grindovat v tom nejčistším smyslu - rutinním opakováním nudných činností si můžete vydělat pár zlaťáků navíc, samozřejmě s časově omezeným opakováním. A i tam vám neustále hra podbízí nákupy "zlepšováků", takže si můžete zaplatit za to, abyste grindovali "efektivněji".

Některé z těch alternativních herních režimů, které se skrývají za nákupy za zlaťáky, mi přišly docela zajímavé, takže je docela škoda, že jsem se k nim nedostal. Celou hru za jasnou cenu bych si koupil, ale nechtěl jsem se chytit na udičku, že ze mě budou tahat peníze postupně a opakovaně. Takto jsem se spokojil pouze s hlavní kampaní. Nebýt té odporné monetizace a nemožnosti koupit plnou hru za jasnou cenu, tak bych hru hodnotil na 70% za základní kampaň, možná i výše, podle alternativních režimů. Ale v popsané situaci musím bohužel hodnocení snížit.

Celkové hodnocení: Dobrá

Jsem velkým fanouškem SteamWorld Dig (a dvojky), takže jsem se hodně těšil, co předvede Heist. Byl jsem příjemně překvapen, a nečekaně dlouhou hru jsem dohrál celou, ale tak výrazné nadšení, které jsem měl z Dig, se nezopakovalo.

Hra se opět odehrává ve vesmíru, kdy lidstvo nahradili roboti. Tentokrát se tu odehrává bitva parobotů (těm fandíme) proti zlým dieselbotům ("nafťákům"), kteří se považují za vyšší evoluční stupeň a podle toho se i chovají. Samozřejmě se situace zkomplikuje a přijde hrozba ještě závažnější, než místní naftofašismus. Hra zachovává svoji typickou estetiku, a protože půjde o 2D tahové souboje na vesmírných lodích ve stylu XCOM, tak se na postavy podíváme v pěkných detailech.

Nápad s vesmírnou posádkou a souboji mi přišel dobrý, částečně mi to pocitově i esteticky evokovalo Firefly. Ovšem velká škoda, že rozhovory mezi posádkou nejsou propracovanější, člověk by měl pak hlubší zážitek při rekrutování a starání se o svoji posádku. Autoři se sice snažili prošpikovat hru různými průpovídkami a tlacháním mezi posádkou, ale je to příliš krátké a povrchní. Stejně tak základní je i celkový příběh, který jako pozadí hry stačí, ale nenadchne a nepřekvapí.

Hlavní složka hry, souboje, jsou zpracované dobře, a hra je díky nim dostatečně zábavná. Ačkoliv jsou postavy rozděleny do různých tříd, tak každá z nich je unikátní a má svoje vlastní speciální schopnosti. Proto se při seskládání jiné party hraje o dost jiným stylem. Hra vás sice proměňovat útočnou skupinu příliš nenutí, ale je to velká zábava a srdečně to doporučuji. Moc se mi líbil nápad, že při zaměřování se postavě chvěje ruka, a tudíž se můžete snažit odhadnout, kdy přesně vystřelit. Na rozdíl od XCOMu, kde prostě minete podle náhody, tady to máte zcela ve svých rukou. Nejlepší efekt je samozřejmě se zaměřovačem, kdy pomocí laserového paprsku přesně vidíte trajektorii střely, ale i tak dá občas zabrat, aby člověk vystřelil přesně ve správnou chvíli. S tímto se kombinuje druhý geniální nápad, kterým jsou odrazy od stěn. Většina projektilů se dokáže odrážet, takže můžete strefovat cíle klidně i za rohem, pokud dokážete dobře odhadnout úhly odrazu. U nepřátel to samozřejmě funguje stejně, a pojí se s tím spousta zábavných situací, protože pokud se vám šrapnely z brokovnice divoce rozletí po celé místnosti, tak jenom zadržujete dech, ať to netrefí ten výbušný barel, vedle kterého zrovna stojíte. Souboje se hodně povedly. O něco hůře je na tom variabilita nepřátel, která je dostatečná, ale představoval bych si ji lepší.

V cizích lodích nacházíte nové zbraně a vybavení, které vám poměrně často obměňuje výbavu (nalezené věci jsou stále lepší a lepší) a je docela radost každou chvíli dostat lepší zbraň nebo vychytávku. Zároveň je vaše mise hodnocena až 3 zlatými hvězdičkami, což je možná jen můj problém, ale dost mě to odpuzuje, protože mi to minimálně vizuálně neustále připomíná všechen ten herní odpad na mobilech.

Pro fanoušky tahových soubojů mohu SteamWorld Heist doporučit, lze se tady vyřádit pěkně. Zvlášť pokud se vám líbí (esteticky nebo jinak) série SteamWorld. Hra má na výběr dostatečné množství obtížností, takže si na své přijdou jak nováčci tak tahoví veteráni.

Celkové hodnocení: Výborná

Recenzovat tuto hru je zajímavé. Na jednu stranu mám pocit, že hratelností nijak skvělá není, na druhou stranu ve mně vypěstovala zřejmě stockholmský syndrom a donutila mě ji kompletně dohrát.

Ačkoliv jsou základní herní prvky osekané na kost - hýbat se do stran a vybírat vylepšení - tak po prvních pár minutách už je na obrazovce tolik nepřátel, že se ani se základním pohybem nenudíte. Neustále uhýbat, správně se pozicovat k nepříteli a sbírat zkušenostní drahokamy dostatečně zaměstná vaši ještěří část mozku. Vyšší úroveň uvažování se pak použije při výběru nových zbraní a dalších zlepšení. Už tady mi přijde, že hra částečně selhává, protože při neoptimální volbě (např. příliš mnoho slabých zbraní místo soustředění na několik extra silných) bude člověk pravidelně umírat po 10-15 minutách, aniž by měl šanci zjistit, co dělá špatně. Pro dohrání 30minutového intervalu je nutné úplně náhodou přijít na to, že zbraně jdou vyvinout do silnější varianty, což je taky od hry značný risk, protože tam může hodně hráčů odpadnout. Jakmile člověk zjistí základní principy, pak začne být zkoušení různých zbraní a postupů zábavné, a dostat se ke konci 30 minut v první úrovni je dobrá výzva. Začínají se ale objevovat i hluchá místa. Pokud už je člověk dostatečně silný na jistou fázi nepřátel, tak je jenom mechanicky kosí pohybem vpřed, ještěří mozek je vypnutý, a přichází pocit nudy (dokud opět nepřátelé nepřitopí). V této chvíli je rozvláčnost hry na škodu, a nepomáhá ani to, že je prostředí k uzoufání nudné, nevýrazné a neinteraktivní. Kupodivu, na některé problémy hra sama nabídne lék, ale až časem, až se k tomu člověk prokouše.

Co dělá hra výtečně je překvapování hráče nečekanými změnami. Ať už jde o odkrývání nových zbraní, předmětů, postav a úrovní,  absurdní "příběhové" momenty (odkrývání nových postav z rakví), nebo zásadní změny v základní herní smyčce (mapa, zkrácení času, magické karty, atd). Líbilo se mi, jak se vám v jistém momentu objeví nová tlačítka v hlavním menu (a to nejednou), a jenom prozkoumáním těchto nabídek vás hra pošťouchne ke zkoušení dalších věcí. Úplně zásadní je zobrazení úkolů, které když splníte, tak se vám odemknou další herní možnosti. Výborně to hráče žene vpřed a nutí je to opakovat částečně tupou herní smyčku jen proto, aby zjistili, co se zase ve hře změní, až daného cíle dosáhnou. Navíc je to výborně dávkované - úkoly vám do nabídky postupně přibývají a pokaždé, když máte pocit, že už se blížíte "k cíli", tak se vám zjeví úplně nový prostor a seznam dalších úkolů. Tady ta kompulze objevovat je podle mě důvod, proč má hra takový úspěch, nikoliv základní hratelnost. Minimálně na mě to takto fungovalo (až na výjimky jsem se na vše snažil přijít sám, bez pomoci rad na internetu).

Přál bych si, aby základní herní principy byly zábavnější a prostředí zajímavější, tzn. abych měl důvod si zahrát hru občas znovu, i když už jsem všechno objevil a vyzkoušel. Takovou potřebu nyní nemám. Zároveň bych chtěl ubrat na kasinových efektech a zlepšit přehlednost hry (přes nepřátele a efekty často nejen že nevidíte předměty na zemi, ani občas ani nevidíte šipky, které vás k nim směrují). Ale možná, že byl úmysl autora, vytvořit hru tak přehnaně připomínající ty nejhorší predátorské hry plné mikrotransakcí, drahokamů a ohňostrojů, a přitom ji vydat za nízkou cenu (na mobilu zdarma!) jako plnohodnotnou hru bez jakýchkoliv mikrotransakcí, jako kontrast ke stávajícím tržním praktikám.

Celkové hodnocení: Výborná

První díl byla má srdcová záležitost, a druhý díl opět nezklamal. Je větší, lepší, zajímavější, prostě po všech stránkách rozšířená verze původního konceptu (jen už nemá ten punc novosti). S robotí holkou Dorotkou jdete po stopách Rustyho, hlavního hrdiny prvního dílu, a opět si užijete spoustu kutání, těžení drahokamů a plošinkování. Základní premisa zůstala stejná, ale máte mnohem širší možnosti pohybu i boje. Vylepšujete si vybavení, aktivujete si speciální schopnosti, a permanentně se těšíte na příští zlepšení. Mapa je rozsáhlá a posetá jeskyněmi, ve kterých si ozkoušíte hbitost svých prstů i mozkové buňky a následně budete odměněni.

Moc se mi líbilo, že si můžete vybrat mezi moderní přístupností (ukazatele úkolů v mapě, navigační šipky) nebo klasickou hratelností (průzkum bez ukazatelů) přímo ve hře, jako "vylepšení" své mapy. Herní postava vám rozdíl vysvětlí, a vy si prostě kdykoliv zapnete nebo vypnete tuto funkci mapy, stejně jako zapínáte vylepšení jiných svých předmětů. Takže já jsem jel samozřejmě na old-school průzkumný režim bez berliček. Oceňuji, že to šlo vůbec nastavit, a ješte takto dobře zakomponovanou formou.

Ve stylu metroidvanie se vám postupně zpřístupňují části mapy, kterými jste již prošli, ale tehdy jste se daným směrem nedokázali dostat (plošinka moc vysoko, kámen příliš tvrdý na rozbití, atd). S novým vybavením se najednou můžete dostat dál, takže se vyplatí všímat si okolí a snažit se zapamatovat si, kam se chci později vrátit. Odměnou je spousta tajných předmětů poschovávaných po celém světě, které vám pak výrazně zlepšují schopnosti.

Hra je vizuálně krásná a technicky naprosto bezchybná, takže i na notebooku s integrovanou grafikou je všechno naprosto plynulé, s bleskurychlým nahráváním a s až fascinovaně minimální velikostí instalace. Sympatickému švédskému studiu Image & Form se druhý díl výborně povedl, a držím jim palce, ať s takto kvalitní tvorbou pokračují i v budoucnu.

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez

Po skvělých Knights of Pen and Paper 1 a 2 (KoPP) jsem se rozhodl vyzkoušet i galaktickou variantu, i když scifi tématika mi není tak blízká. 

Základ hry má podobnou šablonu jako předchozí díly, ale v mnohém ji rozšiřuje. Postavy mají kromě rasy a povolání i povahu, která ovlivňuje styl hraní. Kromě základních atributů síly, konstituce a mysli mají i atribut vjemů, ovlivňující iniciativu, kritické útoky a podobně. Primární atribut postavy lze použít v rozhovorech k ovlivnění výsledku, což je skvělá mechanika. K dispozici je přehršel schopností, konzumovatelných předmětů, vybavení i udělátek použitelných v boji.

Humor a narážky na popkulturu jsou opět nedílnou součástí hry. Hra vás občas vytáhne ze scifi prostředí do pokoje, kde s "pánem jeskyně" hrajete své dobrodružství. Úvodní lokace je jak vystřižená z Hvězdných válek. Vaše vesmírná loď má pravděpodobnostní pohon, který se zlepšuje s počtem stran kostky, kterou používáte jako motor (začínáte se čtyřstěnkou). Tady oceňuji jak referenci, tak vtipné začlenění do tématu. Rozhovory mají často humor okatý a přehnaný, ale mě prostě v této sérii her sedí.

Ačkoliv zatím píšu samá pozitiva, tak jsem celkově odehrál jen několik hodin. Celkově bych své dojmy shrnul jako "příliš mnoho". Příliš mnoho všeho. Hra hodně nabobtnala do schopností postav, inventáře, atd, ale neodpovídá to možnostem hraní na telefonu. KoPP byly ideální na půl hodinu hraní v mhd, ale GoPP už nejsou. Systémy jsou složitější a rozhraní je titěrné, aby se to tam všechno vešlo. Po nějaké době už mě nebavilo mžourat na miniaturní písmo a snažit se přečíst vyskakující popisky, co se mi zrovna schovaly za palec. Na tabletu nebo na PC s myší by se to jednoznačně hrálo lépe. Tam je ovšem otázka, zda by to bylo dostatečně zábavné pro delší herní sezení a ne jen krátké seance v dopravě nebo někde ve frontě. Jak mě na mobilní hraní přišlo KoPP skvělé, tak zde mě to naopak odradilo. Autoři podle mě doplatili na pokus udělat hru ve všech ohledech větší a komplexnější.

Celkové hodnocení: Dobrá

Vtipná krátká jednohubka, která slouží jako seznámení s ovládáním Steam Decku. Nejen, že se naučíte, co všechno tam máte za tlačítka :-), ale zároveň si vyzkoušíte míření gyroskopem, dělání snímků obrazovky, mikrofon, dotekovou obrazovku a softwarovou klávesnici. Všechno je to provedeno ve stylu Portalu, s roztomilým robotem, výborným dabingem a typicky Valvovským humorem. Nejprve začnete jako kontrolor záchodů, ale hra se brzy zvrhne do mnohem akčnější podoby...

To, co Aperture Desk Job dělá, dělá výborně. Seznámí vás se zařízením a skvěle se u toho pobavíte. Samotného hraní tam ale moc není, občas zmáčknete nějaké to tlačítko a posunete se v ději vpřed. Celý zážitek trvá pouhou půlhodinu. Ke konci mi přišlo, že už humor trochu ztratil dech, jakoby ve Valve nevěděli, jak to dobře zakončit. Ale to je asi subjektivní, po většinu času jsem se pochechtával nad situačním humorem a vtipnými průpovídkami mého robotického parťáka.

Celkové hodnocení: Výborná

Deprese, beznaděj a naprostá oddanost státu. To jsou ty správné pocity spořádaného občana totalitního státu Arstotzka. Politická mapa je sice ve hře vymyšlená, ale symboly, hudbou i celkovým pošmourným vzhledem hra výborně evokuje poměry v bývalém Sovětském svazu.

Občane, raduj se! Byla ti přidělena práce imigračního úředníka na hranicích našeho státu. Tobě i tvé rodině byl přidělen byt kategorie 8. Selhání v pracovních povinnostech bude mít závažné důsledky. Sláva Arstotzce!

Šeď a bezvýchodnost přidělené práce je hmatatelná hned po prvních dnech. Byrokratické nároky rostou, každá chyba se trestá, a i při velké snaze člověk horko těžko živí svoji rodinu, případně shání léky pro nemocné členy. Na hranicích se nesetkáváte jen s bezejmennými lidmi, ale se spoustou osobních příběhů, kde vás lidé ze srdce prosí, ať je pustíte přes hranice, i když nemají zcela v pořádku papíry. Pomáhat ostatním se ale samozřejmě nepromítne dobře na vašem pracovním výsledku. Časem se dostanete mezi mlýnské kameny partyzánské organizace, která chce změnit poměry v zemi, a státní dozor. Asi není potřeba zmiňovat, že sebelepší snaha jedním nebo druhým směrem může snadno vyústit ve vaši smrt, nebo přesun do tábora nucených prací.

Jakkoliv se mi líbil nápad a ztvárnění, přijde mi, že je to hra na jedno zahrání, na získání zážitku, než na opakované nebo delší hraní. Autor hru prošpikoval konverzacemi a událostmi, které se můžou vyvíjet dle vašich akcí různě, a zároveň připravil přes 20 odlišných konců. Ale samotná pracovní náplň (tj. většina hry) se skládá z nekonečné kontroly správnosti údajů, což na jednu stranu perfektně vystihuje šeď všedního dne daného úředníka, ale na druhou stranu, minimálně já jsem si nedokázal představit, že se tím vším chci prokousávat opakovaně. Situaci trochu zlepšuje, že se hra automaticky ukládá po každém dni, a můžete z kteréhokoliv z nich odštěpit novou herní linku, a neopakovat tudíž vše úplně od začátku.

Papers, Please jednoznačně doporučuji, i kdyby to bylo jen krátké seznámení. Hra je bohužel dnes ještě aktuálnější než před 9 lety, kdy původně vyšla, neboť se jeden velký totalitní stát rozhodl, že bude nejen utiskovat své občany, ale i zabíjet občany sousedních států. Ukázek, proč si vážit osobních svobod, tak není nikdy dost. (Z podobného ranku se ještě chystám na novější Beholder, který vypadá silně inspirovaný Papers, Please, je pěkně kreslený a trochu akčnější).

Celkové hodnocení: Výborná

Velice zábavná fantasy přetlačovaná ("tug of war"). Dva hrady naproti sobě, posíláte do boje jednotky, sesíláte kouzla, máte speciálního hrdinu k ovládání, a k tomu všemu pálíte balistou různými projektily. Nejen že se přetlačujete na bojišti, ale balistou se snažíte zároveň ničit protivníkův hrad, což mu bere bonusy, znemožňuje vysílat konkrétní jednotky, atd. Je to celkem hektické a hodně zábavné.

Autoři všechno vykreslili v roztomilé komiksové grafice, ozvučili příjemnou hudbou, a přidali úmyslně přehnaný humor, který je tak přímý a prvoplánový, až se občas fakt zasmějete. S každou splněnou úrovní dostáváte peníze, za které si vylepšujete jednotky, kouzla, projektily a místnosti v hradě, což vám přináší uspokojující pocit postupu vpřed.

Odehrál jsem kampaň za Království, a očekával jsem konec, aby se mi nečekaně zpřístupnila druhá kampaň za Vikingy. Bohužel se začátkem od nuly, takže základních jednotek, kouzel apod. Což mě poněkud odradilo, protože klesnout ze silných zbraní opět na nulu a zase se prokousávat postupem vzhůru se mi úplně nechtělo. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že kampaně jsou celkem čtyři, celkově o 120 úrovních. Uff. V této chvíli jsem to vzdal - ačkoliv mě hra vážně bavila, tak nemám nutkání projít mnou odehraný obsah ještě třikrát, jen v trochu jiných barvách (jednotky apod. jsou jiné, není to jen o přebarvení, ale principiálně je to shodné).

Výborná musí být hra více hráčů proti sobě, zvlášť když už to lidé umí. Do hry si musíte vybrat jen omezený počet jednotek, kouzel, projektilů i místností z více možných, takže si dovedu představit, jak se jedou různé strategie, co se proti čemu hodí. Zároveň je možné postavit si hrad vlastní - rozhodnout se, které místnosti mají být více schované a bezpečnější před nepřátelským ostřelováním, jak vysoké věžičky, kde mít silné zdi, no prostě sen každého stratéga. Bohužel jsem neměl možnost hru proti lidským protivníkům vyzkoušet.

Za mě výborně zpracovaný jednoduchý koncept, který se mi sice v kampani po jisté době zajedl, ale dokud mě bavil, tak mě bavil hodně.

Celkové hodnocení: Výborná

Zajímavá karetní hra pro fanoušky "dračáku". Prvotní dojem je rozpačitý, protože na první pohled hra evokuje něco jako spoj 3, a ani po absolvování tutoriálu jsem moc chytrý nebyl. Po chvíli ale člověk pochopí pravidla, nejsou složitá, i když vysvětlovat by je hra mohla lépe.

S vybraným hrdinou se člověk snaží projít kobkou až k finálnímu nepříteli. V každé místnosti na vás čekají slabší i silnější příšery, náhodné události, a zdroje (peníze, runy, karty, zlepšení statistik hrdiny). Cestou sbíráte zlatozuby, za které si vylepšujete karty v balíčku. Tvorba vlastního balíčku je naštěstí naprosto minimalistická (to není aspekt karetek, který by mě bavil), ale kupovat vylepšení je nutno s rozmyslem. Různí hrdinové mají různé speciální vlastnosti, ale jinak průběh hry příliš nemění, a karty se mezi hrdiny sdílí.

Při hře jsem ze začátku cítil mírnou frustraci, protože jsem měl dojem, že velmi brzy narážím na nepřekonatelného protivníka, a nemám jinou možnost, než hrát stále dokola a grindovat, abych se dostal dál. Ale téměř vždy jsem se přistihl překvapený, že jsem se v dalším kole dostal mnohem dál, než jsem původně čekal. A díky tomu, že se v kobce dají prokopávat zkratky, tak se v podstatě žádný zákys ani žádný nucený grind nedostavil. Zlepšení karet se také velmi rychle projevují, a v pozdější části hry dokážou karty totálně obrátit situaci na bojišti a dostat vás skrz několik zdánlivě ztracených situací v řadě. Takže ačkoliv po smrti hrdiny jsem byl trochu znechucený, a nechtělo se mi začínat znovu a opět jít od začátku, tak jakmile jsem začal, tak jsem se naopak cítil nadopovaný adrenalinem, když jsem balancoval na hraně a neustále byl ve střehu, abych dobře zkombinoval svůj herní postup a karty v ruce, a povedlo se mi prokopat zas další zkratku v kobce.

Hra je kratší než jsem čekal, po splnění základní kobky je tam ještě druhá, ale to už je klasický nekonečný běh, a pak aréna, kde se stejným startovním vybavením se snažíte nahrát větší skóre než ostatní hráči (za odměny, reset žebříčku každý den), což byla docela zábava (zvlášť teď, roky po vydání, kdy už tam není zas tak velká konkurence). Samozřejmě můžete v klasickém průchodu zkoušet různé hrdiny, zlepšovat všechny karty na max, atd, ale nekonečné opakování už není příliš pro mě, takže po skončení základní kobky jsem hrát brzo přestal.

Vyzdvihl bych zábavnou českou lokalizaci (hra je původem česká) a celkové grafické ztvárnění. Také možnost hrát zdarma, jen s volitelnou možností podpořit tvůrce (k čemuž vás samozřejmě nabádám, pokud vás hra bude bavit). Odměnou za finanční příspěvek je zrychlené získávání zlatozubů. Pro hraní to ovšem není potřeba, já sám jsem přispěl až skoro ke konci své hry.

Z nedostatků bych zmínil nedostatečné vysvětlení všech pravidel a občasných pár chybek nebo nedostatků v uživatelském rozhraní. Také by se mi líbila plnohodnotná druhá kobka, nebo alespoň náhodně generovaná, ovšem s mapou (na rozdíl od dostupné nekonečné jeskyně). Zároveň mi hodně neseděl způsob, kterým je řešena útočná síla (útočíte za tolik bodů, kolik je vaše síla, a s každým útokem o 1 klesá), protože to způsobuje totální efekt sněhové koule. Když se vám dobře daří, pár ranami zničíte kohokoliv, ale pokud se vám nedaří, tak klesnete na útok síly jedna, a z té situace už je pak těžké se vyhrabat. Možná jako reakci na tento problém autor zakomponoval dorovnávání úrovně nepřátel (alespoň mi to tak přišlo), aby hra působila více vyrovnaně. Jenomže tím poztrácí smyslu investování do vylepšování statistik postavy, protože pak akorát dostanete silnějšího protivníka.

Celkově se mi hra moc líbila, a i když jsem měl občasné momenty frustrace, tak jsem ji v podstatě dohrál jedním dechem.

Celkové hodnocení: Výborná

Hře jsem věnoval necelou hodinu, ale na seznámení se to myslím úplně stačí. V Kindergarten hrajete ten samý den stále dokola. S závislosti na tom, s kým si promluvíte, o čem, a jak zareagujete, případně které předměty v místnosti použijete, se situace zásadně mění, odehrávají se jiné příběhy. Autor hry si velmi vyhrál v množství dostupných scénářů a jejich vzájemnému provázání. Vaším konečným cílem je odhalit vše, co se ve školce děje, najít všechny scénáře. K dosáhnutí tohoto cíle se vám postupně odemykají speciální předměty, které dostáváte jako odměnu za splněný hlavní scénář některé z postav, a které vám jako jediné zůstávají do dalších, opakujících se dní (spolu v našetřenými penězi).

Jedná se v podstatě o konverzační drama na malé ploše a svojí náturou mi trochu připomnělo snímek Dogville. V něm se také všední události začnou obracet do nechutných, zkažených rozměrů, avšak ne tak moc, jak v Kindergarten. Tato hra je protkána zvráceným, morbidním humorem a musíte na to mít žaludek, nebo být správně naladěni, abyste si to užili. Asi jako sledování Happy Tree Friends není pro každého. (Až mě překvapuje, jak nekompromisně pozitivní je poměr recenzí na Steamu). A na mě to bohužel zafungovalo naopak - možná už jsem moc starej, ale ten zvrácený svět mě nebavilo objevovat.

Což mě přivádí k druhému aspektu hry. V této školce velmi snadno umřete (hned na první obrazovce si zkuste odmlouvat školníkovi), a to vám restartuje celý den. Což je sice pointa hry, ale zároveň, pokud už máte v kapse speciální předmět, který je klíčem k dalšímu postupu, ale ještě jste nedokončili den, tak o něj přijdete, a musíte to zkoušet dokola znova, abyste přišli na způsob, jak si ho udržet. Znamená to, že si musíte držet mentální mapu všech svých rozhodnutí a konverzací, a přijít na variaci, která vás posune dál. To mě přišlo až příliš náročné - pamatovat si, která odpověď vede ke kterému výsledku, abych to mohl v případě potřeby zopakovat. Ve hře je sice systém nápověd, který se postupně odkrývá, ale i tak je požadavek na zapamatování si řetězu (nebo spíš pavučiny) událostí dost značný. V souvislosti s ne tolik (pro mě) lákavým prostředím mě to nepřesvědčilo, abych do toho investoval potřebnou mozkovou kapacitu.

Hra je celkově zajímavá, a pokud vás bude bavit téma a prostředí hry a máte rádi adventury, tak určitě zábavná. Mě ale aktuálně nesedla, takže ponechávám bez hodnocení.

Zasekl jsem se v třetí misi (což je půlka kampaně), která se mi nepodařila dokončit. Možná jsem tak neschopnej, ale měl jsem ze hry takový podivný dojem. V kampani jsou hned od začátku odemčeny všechny mise, což je zvláštní. Systém progrese mé vesmírné lodě mi unikl zcela. Občas misi začínám s vylepšenými zbraněmi (zřejmě přenesenými z minulé mise), občas začínám s úplně základními "plivátky", kterými je problém kohokoliv sestřelit. Nerozklíčoval jsem, kdy nastává která varianta. Ale dávám tomu částečnou vinu za to, proč jsem se nebyl schopen posunout dál. Pokročilá mise se základní zbraní mi přišla nereálná.

Druhý problém jsem měl s vizuálem. Ačkoliv je hra graficky moc pěkná, tak se na displeji odehrává přílišný vizuální chaos a jde to jen velmi těžko sledovat. Některá herní pozadí neposkytují dostatečný kontrast pro lodě a střely nepřátel. Zároveň hra dost často velmi oddálí obraz a vaše loď se stane hodně prťavou. V záplavě střel a efektů jsem ji dost často ztrácel z očí (přešel jsem kvůli tomu z notebookového displeje na velký externí monitor, ale moc to nepomohlo).

Co mi přišlo zpočátku hodně sympatické je velké množství grafických filtrů, který se dá obraz hry prohnat, a můžete si simulovat vzhled třeba Amigy, Commodoru, Herkulesu, VGA, atd. Jenže když si s tím přestane hrát v menu a pustíte si reálnou hru, tak zjistíte, že ačkoliv je to "cool", tak hra na to prostě připravená není - v některých situacích má např. pozadí úplně stejnou barvu jako střely nepřátel. Takže je to jen efekt pro efekt, bohužel.

Celkové hodnocení: Nic moc

Kompetentní logická hra s minimalistickým designem a rozumnou obtížností. Tak bych asi shrnul svoji zkušenost s Mars Power Industries. Hru jsem hrál na mobilu, a oceňuji, jak autoři zvládli vměstnat celou hru na malý displej a to bez kompromisů. Nic se neposouvá, nepřibližuje, a přesto je vše krásně čitelné a srozumitelné. Hra má jen pár základních principů, minimalistické hratelné pole, a přesto lze vykouzlit spousta složitých problémů. To mi přijde jako ukázka dobrého návrhu.

Přes všechny klady se mi hra někde za půlkou začala zajídat a opustil jsem ji. I když se autoři snažili přicházet s novými herními mechanikami, tak jsem i tak měl pocit přílišné stejnosti. Pokud si chcete tento titul zahrát, možná je dobrý nápad více si ho dávkovat, místo hraní v kuse.

Celkové hodnocení: Dobrá

Původní Rayman se mi vizuálně moc líbil, ale zpětně (mnoho let po vydání) jsem do něj nedokázal proniknout, protože byl tuhý jak podrážka od bot. S moderním pojetím v Rayman Origins, všeobecně výborně hodnocené a oceňované hry, jsem si sliboval, že se konečně s touto sérií pořádně seznámím. To se sice částečně stalo, ale... navzdory předpokladům mě to nijak moc nezaujalo a nedokázal jsem se přinutit pokračovat (skončil jsem někde uprostřed druhého světa).

Celá hra je moc pěkně kreslená a rozpohybovaná. Možná až moc, protože na mě působila snad až příliš dětsky a může to být jeden z důvodů, proč mě tolik nechytla. Prostředí je hodně barevné, bláznivé, fantaskní. Chápu, že to odpovídá originálu. Ale necítil jsem se tam jakkoliv vtažen, na rozdíl například od taktéž nově přepracovaného Oddworld: New 'n' Tasty! (který měl příběh a nebyla to jen náhodná sbírka úrovní). Zároveň sbírání světlušek, růžových pidižvíků a drahokamů má v současné době pachuť mobilních her, i když to opět víceméně odpovídá originálu.

Nečekal jsem a překvapilo mě, že Rayman umírá po první chybě (s tím, že může najít dočasné srdce, které mu jednu ránu vykryje a pak zmizí). Hra se naštěstí poměrně často ukládá a neopakujete moc dlouhý úsek. Přesto mě tento přístup trochu vadil, což může být s podivem, protože např. takový Super Meat Boy jsem si strašně užil. Rozdíl možná bude v přístupu k přesnosti ovládání. Když už umírám po jediné chybě, tak chci velmi přesně umět kontrolovat postavičku. S Raymanem mi to moc nešlo. Změny směrů mu strašně dlouho trvají. Rozběhnutí mu strašně dlouho trvá. Při výskoku jsem měl problém odhadnout, kam přesně dopadnu (možná proto, že Rayman nemá spojené tělo) a ovládání pohybu ve vzduchu bylo opět těžkopádné (jakmile člověk dostane vrtulku, tak to část problémů řeší). Z menších problémů bych ještě vyčetl ovládání kamery, kdy se nelze skrčením podívat dolů, takže se člověk občas úplně zbytečně zabije.

Původně jsem si myslel, že by hra vzhledem k až přehnané roztomilosti byla vhodná pro hru s dětmi. Ale po vyzkoušení si myslím, že budou muset ještě hodně poporůst, protože navzdory vizuálu cílovou skupinou nejsou a není to pro ně uzpůsobené.

Celkově mě Rayman Origins přišla jako příjemná plošinovka, která mě ovšem nedokázala oslovit, a u které jsem poněkud bojoval s ovládáním. Vůbec se ale nedivím vysokým hodnocením od ostatních, protože zpracování je parádní, a pokud vás hra zaujme, tak určitě poskytne spoustu zábavy. Já osobně hodnotím rezervovaněji.

Celkové hodnocení: Dobrá

Nox jsem v době vydání úplně minul a dozvěděl jsem se o něm až o 20 let později (nalákal mě buď kamarád nebo kluci z Retro Nation) a nyní si ho konečně zahrál. Musím říct, že mě velmi příjemně překvapil. Dohrál jsem jeden průchod za Conjurera a bylo to přesně stylem "já vím, že už bych měl jít spát, ale ještě nakouknu tady do té kobky... a ještě prodám získané vybavení... a...". Nox vyšel půl roku před Diablem 2 a je to stylem velmi podobné akční RPG, takže se nevyhnu občasnému srovnání.

Jak jsem psal výše, základní herní smyčku má Nox parádní, a drží člověka jak přibitého. Prostředí je různorodé, je v nich velké množství rozličných potvor, hráč nachází plno vybavení (naštěstí v rozumném množství) a pravidelně získává nové schopnosti. Celá hra lze projít se 3 zcela odlišnými postavami (válečník, vyvolávač/kouzelník, mág), což nemění jen postavu samotnou, ale kupodivu i příběh a částečně náplň světa. Mnou zvolený Conjurer mohl jako jediný používat střelné zbraně, měl jsem k dispozici cca 20 kouzel (mág má mnohem více) a mohl jsem opanovat či si vyvolat obdobné množství zvířat či příšer. Takový trochu Nekromant z Diabla 2 na steroidech. S vyvolanými příšerami byla docela sranda, začínal jsem s vlky a pavouky a končil jsem s orky, kamenným golemem, a mým favoritem, mimikem z DnD. Ano, to je ta příšera, co si v klidu číhá v podobě truhlice se zlaťáky, jen aby zaťala obrovské zuby, jakmile ji někdo zkusí otevřít. K tomu je potřeba zmínit i možnost vykouzlit maličkého atentátníka, do kterého vložíte vámi vybraná kouzla a on se potom rozběhne za nejbližší příšerou a vesele se odpálí, což na potvoru sešle zvolená kouzla (např. omráčení + otravu + ohnivý meteor). Westwood si s touto složkou hry velice vyhrál a je moc zábavná. Ostatní postavy nemohu posoudit, ale Conjurer je na jedničku.

Oproti zmíněnému Diablu se mi také více zamlouval pokus Noxe o větší živost světa. Jak hlavní tak vedlejší úkoly mají sice zcela banální příběh, který je jen do počtu, ale potkáváte se s množstvím lidí a ti na vás reagují. Obyvatelé městečka si stěžují na blížící se invazi, strážnému u řeky místní trhani ukradli boty a on by je chtěl zpátky, uvěznění dělníci v dolech vám děkují za záchranu a doprovázíte je zpátky, ve městě je plno přirozeně vybavených domků, do kterých lze vejít a prohledat místní truhličky - zkrátka není to jen holý nákres městečka s pár obchodníky a pak pustina plná krvelačných potvor kolem, ale trochu víc fungující a reagující svět.

Co jsem na Noxu těžce nesl byl silný tlak na posun vpřed a nemožnost se nikam vrátit, ani do města či jiné základny v případě nutnosti. Žádný portál či waypointy jak v Diablu neexistují, není možnost trochu si oddechnout a jít prodat věci. Mnohokrát se mi stalo, že jsem měl rozmlácené rozpadající se vybavení, nutně jsem jej potřeboval opravit, a prostě není jak. Nox dokonce zachází tak daleko, že když jsem po dlouhé náročné misi měl už dávno sundanou zbroj a kalhoty (jinak by se mi rozpadly), byl jsem přetíženej z nalezené kořisti, a konečně jsem doběhl do města (fyzicky mě nechali proběhnout okolím města a vstoupit branou dovnitř) a říkal jsem si "uff, konečně zpět!", tak mi najedou vzali ovládání, objevil se kouzelník, poděkoval mi, a okamžitě mě teleportoval do další mise. K další osadě bylo nutné se probít nebezpečným prostředím a netušil jsem, jak bude daleko. V takové chvíli jsem měl chuť majznout autory něčím po hlavě. A popsaná situace nastala za hru vícekrát, nejen jednou.

Z dalších negativ se dá zmínit špatné uživatelské rozhraní inventáře, zejména při obchodování. I když to je asi symbol dané doby. Co mě ale vadilo hodně, bylo špatně zdůrazněné vypadnutí nalezených předmětů. Mnohokrát se mi stalo, že jsem někoho zabil/otevřel truhličku, a myslel si, že tam nic nebylo, nebo že tam byla jen 1 věc, a přitom vypadlo ještě něco jiného důležitého, a já jsem si toho vůbec nevšiml. Nox dělá špatně několik věcí a výsledkem je dost frustrující pocit, že vám utíkají zbytečně věci, případně neustálé prohledávání okolí kurzorem (což je při vyvolaných společnících občas dost problém). Předměty nemají obrysy a velmi často jsou na zemi naprosto neviditelné. Zároveň chybí výrazný zvuk, který by vás na vypadnutí dobře upozornil (zvuky se liší podle typu předmětu, u některých jsou velmi jemné) - toto třeba i první Diablo mělo zvládnuté lépe. A zvýrazňování předmětů samozřejmě chybí úplně (druhé Diablo). Výsledkem je neustálá paranoia, že za sebou necháváte užitečnou kořist.

Co se týká RPG prvků, tak zajímavostí je, že ve hře vůbec neřešíte rozdělovaní bodů do vlastností, stromy dovedností, a tak dále. Vůbec mi to nevadilo, nebylo potřeba nic studovat, nezdržovalo to, a hádám, že to usnadnilo autorům vyvážení obtížnosti hry. Na druhou stranu to negativně ovlivňuje znovuhratelnost. K tomu, co řešit musíte (vybavení A nebo B, kouzlo X nebo Y), bohužel ale na netu neexistuje žádná slušná wiki/dokumentace, a hra toho moc nevysvětlí, takže u spousty věcí se můžete pouze dohadovat, jak fungují (například zda se sčítají odolnosti vůči elementům), ale nedozvíte se to.

Líbila se mi herní náplň, která se neskládá pouze z vyvraždění všeho, co se hýbe. Občas jsem něco hledal, někoho zachraňoval, a hlavně jednotlivé úrovně paláců/podzemí/atd často obsahovaly plno pastí, kterých bylo nutné si všimnout a vyhnout se, případně je deaktivovat, teleporty, které vás hodily na neznámé místo, propadající se podlahy, zamčené dveře, které potřebovaly klíč, a podobně. Klasickým příkladem byla truhlice uprostřed místnosti, u které jste uvažovali, zda je to opravdu odměna v podobě pokladu, mimik, co vás zkusí zabít, nebo jenom spouštěč nějaké události, která prostor kolem vás zaplní nepřáteli. Líbily se mi malé detaily, které ukazovaly, že autoři nad hrou přemýšleli, například když jsem čistě náhodou zjistil, že kamenný golem nelze otrávit a ani mu nedokáží ublížit masožravé rostliny - velice užitečné v bažinách (a ono to dává smysl, ale dopředu by mě nenapadlo, že nad tím autoři přemýšleli). Případně takové malé vtípky, jako třeba že když zabijete upíra (který je hodně agresivní a tuhý), tak se po smrti změní v netopýra a agresivně a vztekle vás začne kousat... za 1 HP. A vy ho pak jedním úderem smáznete a on shoří. Nebo že pokud zemřete, tak se vám hlavní záporačka na koncové obrazovce osobně vysměje a popíše vám, co se s vaším mrtvým tělem následně stalo (plus pěkný obrázek).

Grafika je pěkná, ručně kreslená, a dobře animovaná - například rozbíjení všemožných stolů a poliček s vybavením je velmi uspokojivé, rozletí se to na tisíc kousků. Bohužel v dnešní době už je dost hrubá a kostičkovaná (existuje možnost i neoficiálně zvýšit rozlišení, ale to grafiku jen oddálí a zmenší, nezjemní ji to). Na mém systému jsem měl s původní verzí hry (z GOG) technické problémy, ale vřele doporučuji otevřený projekt OpenNox, který zajistil bezproblémový chod na moderních systémech.

Lidem, co mají rádi akční RPG "rubačky", a nevadí jim postarší grafika a ovládání, tak můžu Nox vřele doporučit. Je to zábavná hra, která hodně táhne kupředu a nemusíte se zdržovat přílišným přemýšlením nad vývojem postavy.

Celkové hodnocení: Výborná

Thief se mi poprvé dostal do ruky pravděpodobně někde na střední. Pamatuju si, že se mi strašně líbil, a zároveň jsem fakt nebyl schopen rozdýchat zombie a jiné nemrtváky, které se ve hře vyskytují. Odehrál jsem pár úrovní a odložil ho, že na to fakt nemám. No, teď už jsem o dost starší, pár špatně otexturových polygonů mě přece nemůže rozhodit, tak jsem se rozhodl k titulu vrátit a konečně ho dohrát. Což se mi i povedlo, na obtížnost Hard (ovšem přiznávám se k častému save scummingu), takže jsem sám se sebou spokojenej.

Thief dělá strašně moc věcí dobře, nebo minimálně zajímavě. Autorům se podařilo vytvořit zajímavý středověký svět, ve kterém existuje okultismus a nadpřirozeno, ale zároveň je na hraně technologického přerodu, což prastaré bytosti ohrožuje. Z toho plyne zajímavý příběh, který teda kvůli použité staré a zkomolené angličtině není vždy lehké sledovat, ale mod s titulky umí hodně pomoci (případně různé wiki). Výborným krokem je, že zlodějské vybavení se vůbec nepřevádí do příštích misí, takže vás to motivuje nástroje používat a zbytečně neškudlit. Zároveň počáteční nákup lze provést za nakradené zlato výhradně z předchozí mise (a zbytek propadne), takže vás to motivuje prohledat každou skulinu, a pak následně nakoupit vše, co lze. Cíle mise se mění s vybranou obtížností, takže si můžete sami nastavit, na co se cítíte. V průběhu mise se cíle mohou radikálně měnit v důsledku překvapivých zvratů (můžete mít za cíl najít konkrétního člověka, jenže najdete jen jeho mrtvolu - to vám výrazně změní vaše plány). A v neposlední řadě mapa je jen hrubý ruční náčrtek, netušíte, kde přesně jste (i proto máte po ruce vždy kompas), a dost často může být i značně nepřesná nebo plná prázdných míst (protože např. váš informátor prostě netušil, co tam přesně je, když vám mapu prodával, anebo je ten svitek s mapou stovky let starý). Výsledkem tohoto všeho je výborné ponoření se do hry, kdy se cítíte v živém světě, který dává smysl. Herní design musím velmi pochválit.

Thief je hra pro lidi jako já, kteří rádi prošmejdí každý kousek mapy, protože co kdyby se tam skrývalo něco zajímavého. Zároveň je vysoce zábavné číhat ve stínech na správný okamžik, pak vyběhnout, přetáhnout strážného po hlavě obuškem, a rychle jeho bezvládné tělo ukrýt někam do stínu. Tyto aspekty hry jsem si vážně užíval. Z čeho jsem nebyl zas tak nadšený byly různé nadpřirozené bytosti, zvláště nemrtví. Už jsem se sice neklepal strachy ze zombií (i když zvukový doprovod má Thief udělaný výborně, a zvlášť v blízkosti kostlivých válečníků, co si pro sebe děsivě mumlají a k vám vykřikují fráze typu "Join usss!", když vás jdou zmasakrovat, jsem měl opravdu nepříjemný pocit), ale na mise s lidskými protivníky jsem se těšil mnohem víc. Na druhou stranu, musím uznat, že ať už nemrtví, nebo agresivní zvířata či jiné zvířecí příšery hru ozvláštnili, a mít všechny mise bez nadpřirozena by byla nuda (zde bych vypíchl misi, kde se převlečete za učedníka řádu Hammeritů a nakráčíte si to hlavní branou přímo do jejich sídla, to byla zábavná změna). Jen bych osobně to nadpřirozeno asi výrazně umenšil.

Vzhledově už na tom Thief samozřejmě není po těch letech nijak moc dobře. Pokud se však přes to přenesete, tak i v dnešní době má hra hodně co nabídnout (zvláště, pokud znáte jen moderní hry, kde vás navigační šipka vede vždy za ručičku, a chcete si vyzkoušet zcela jiný přístup), a jako zakladatel plížícího žánru má Thief jednoznačnou pozici na piedestalu význačných her herní historie.

Celkové hodnocení: Nářez (v době vydání) / Výborná (v současnosti)

Hexcells Infinite je v podstatě Hexcells Plus plus generátor úrovní jako bonus. Úrovní je stejně jako v Plus, mají stejné herní mechaniky (nic navíc), přišly mi stejně těžké, stejná herní doba, no prostě to stejné znovu. Což není špatně, pokud se vám líbilo Plus a chcete přídavek, tak vás Infinite určitě nezklame. Pokud jste Plus nehráli, tak můžete začít rovnou s Infinite, o nic nepřijdete.

Generátor je příjemný bonus, který vás bude v případě zájmu zásobovat nekonečným přísunem nových hlavolamů (ve dvou obtížnostech). Na rozdíl od předpřipravených úrovní, pro které lze najít videonávody na netu (asi 2x jsem vyměkl a nechal se pošťouchnout vpřed), tak u generovaných úrovní to samozřejmě nehrozí. Přísahal bych, že u jedné těžké vygenerované úrovně jsem se dostal do situace, kde prostě nebyl žádný možný krok vpřed (kromě tipování), ale autor tvrdí, že je to nemožné, takže asi to byl "pebkac" ¯\_(ツ)_/¯

Stručně, pro Hexcells-pozitivní hráče je Infinite nejlepší díl série, i když se od předchozího dílu vůbec nezměnil.

Celkové hodnocení: Výborná

Hexcells Plus přináší to stejné co Hexcells s pár novými mechanikami a výrazně zvýšenou obtížností. A pořád je to stejně dobrá zábava.

Z nových mechanik oceňuji zejména pole indikující, kolik je v okolí modrých hexů. To umožňuje zcela novou hratelnost, a autor ji často využívá. (I když mi trvalo dlouho, než jsem si zvykl, že pole nezapočítává samo sebe, což by mi přišlo logičtější). Otazník v šedém poli je už spornější. Umožňuje dávkovat hádanky rozbitím plochy do menších celků, nad kterými lze přemýšlet snáze, než nad celým obrazem. Ale dost často jsem měl pocit, že hlavně autorovi umožnil snadněji navrhovat hádanky. Tento nový prvek jsem tak nedokázal moc ocenit.

Obtížnost od prvního dílu přituhla velmi výrazně. Hra již od začátku nasazuje laťku zhruba tam, kde první hra končila. A v předposlední úrovni jsem už vyměkl a 2x se nechal k dalšímu kroku pošťouchnout řešením z internetu, protože jsem do toho předtím zíral hodinu v kuse a prostě nebyl schopen najít krok vpřed. Hra je samozřejmě stále férová, a v podstatě nevyžaduje extrémní kombinatoriku, ale u větších úrovní je tam tolik možností, kam se koukat, že snadno ten jediný možný následující krok přehlédnete.

Pro milovníky logických her je toto výborná volba, a zřejmě lepší možnost než první díl, protože ten je příliš krátký a snadný.

Celkové hodnocení: Výborná