Tak naivní hru jsem snad ještě nehrál. Plno nelogičností, přehršle duchů, kteří jsou jen kvůli "atmosféře". Několik puzzlů je vcelku obtížných, ale většinou stejně nekorespondují s dějem a jsou tam jen tak :) Prahu jsem ve hře jaksi nepostřehl, ale mluvilo se o ní, to jo ;) Postavy jsou tupé a hlavní hrdinka jakbysmet. Hrdinka prohodí snad jednu větu s jedním klukem a pak se celou hru nevidí, ale jsou do sebe zamilovaní, někdy stačí fakt trochu :)Jako jediný klad hry bych uvedl, že se na ní celkem pěkně kouká, to je ale dost málo.

Ale aspoň jedna třešnička se našla, hlavní záporák se jmenuje Karel Schwarzenberg :) (Buď ho ruští tvůrci nemají moc v lásce, nebo to berou jako standartní české jméno). V každém případě si hru už nikdy nezahraju. (Ale těch 100% achievementů za to stálo).

Hru jsem "vyhrál" na steamu v letošní předvánoční akci. Po shlédnutí videí jsem si říkal, že je to sice běžná hra, ale se zajímavým nápadem, proto jsem si hru hned zahrál.

Už od začátku mi hra připomínala jakýsi klon mezi Angry Birds a Plants vs. Zombies. První zmíněnou mi připoměla podobně laděná videa před a mezi herními oblastmi. Druhou zase celková podoba hry, kdy roztodivné kytky nahradily různá šikovná udělátka. Už tady předesílám, že ani jedné hře se Go Home Dinosaurs! rovnat nemůže, ale to se snad ani nedalo očekávat.

Hra působí značně bláznivě, veverky si grilují steaky (ač jsou býložravé) a dinosauři (kde se sakra vzali) jim je chtějí sníst. Veverky mají naštěstí plno nástrojů, jak poslat dinosaury domů (mají být přeci vymřelí), od kulometného hnízda, přes vražednou DJskou muziku až po přitahování meteorů. Tato vylepšení se dají ale kupovat jen za kokosy (proč zrovna kokosy?), které během kola rostou všude kolem na palmách (ano palmy rostou i na poušti a v polárních oblastech). Cesty dinosaurů ke steakům jsou pokaždé jinak klikaté, a protože je dinosaurů několik různých druhů s různými vlastnostmi a schopnostmi, tak je nutné i přemýšlet před každým kolem, která vylepšení na ně zrovna teď budou platit, a také jestli se vůbec vejdou na hrací pole :)

Hra se mi líbila a strávil jsem u ní relativně dost času. Doporučuji ji všem ztřeštěným jedincům a těm, kteří mají jen pár minut na to si něco zahrát (co takhle si dát aspoň jeden level).

Troufám si tvrdit, že tato hra je nejlepším simulátorem genetiky, který jsem kdy hrál. Může to být jistě tím, že je taky tím jediným :) To by však bylo jen krátkozraké hodnocení.

Sotva jsem hru rozehrál, tak ke mně přišel samotný zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel, už jen to, kdy se vám stane, že se ve hře setkáte se skutečnou českou historickou postavou, já si na nic takového nepamatuju (možná se to zlepší, až budu brázdit svět Kingdom Come: Deliverance). Podobný vlastenecký pocit jsem měl asi jen, když jsem v Mass Effect 2 navštívil planetu Čapek, zrovna, když tam probíhala vzpoura robotů. Škoda jen, že Mendel hraje ve hře jen epizodní roli a jeho úkolem je vás přivítat.

Cílem hry je množit květiny a prodávat je zákazníkům s parametry, které si sami přejí. Za utržené peníze se pak dají nakupovat nové druhy rostlin a různá vylepšení pro celé květinářství. Vtipné jsou vzhled a názvy jednotlivých rostlin, třeba květina, která vypadá jako kombinace kočky a kaktusu je jednoduše catcus ;)

Hra opravdu pracuje s dědičnou informací a bere v potaz geny rodičů, pokud jsou v rovnováze, je výsledek často ve hvězdách, "potomek tak může mít jiné vlastnosti než rodič" a gen se prosadí třeba až v další generaci. To vše je podáno pěknou a srozumitelnou formou, takže to snad pochopí i desetileté dítě a těm bych hru doporučil především, jakož i zvídavým studentům přírodních věd jako doplněk učiva genetiky, je to velmi pěkný pomocník a možná naučí i víc než občas složité informace v učebnicích.

Hra není moc dlouhá, za 3-5h je hotovo, ale velmi oceňuji vzdělávácí funkci, která je podaná zábavnou formou.

Kdysi dávno jsem hrál Disciples II a dodnes ji řadím mezi své nejoblíbenější hry. Proto se trochu stydím, že k jedničce jsem se dostal až letos (nějakých 15 let po vydání), a to jen kvůli tomu, že se zničehonic objevila na steamu :)

Když jsem tedy začal hrát, tak mi vše bylo velmi povědomé, jediným viditelným rozdílem byla starší = méně detailní grafika, ale to bylo to poslední, co by mě nějak limitovalo. Hratelnost už tady byla skvělá. Každá ze 4 ras má své jednotky a kouzla. Lidé a Horské kmeny (trpaslíci) mají působit spíše kladně, tomu i odpovídají jejich kouzla a schopnosti, které většinou mají "zlepšovací/léčící" efekt. Naproti tomu Nemrtví a Legie zatracenců (osobně jim řikám čerti), mají schopnosti spíše záporné jako je znehybnění, nebo zhoršení vlastností protivníka. Ve hře lze navíc ještě narazit na mnoho dalších ras a jednotek, jako třeba elfů, skřetů, krakena, mořskou pannu, nebo různých rebelů.

Zajímavým prvkem je, že nestačí být jen úspěšný v boji, ale je nutné i zabírat území pomocí žezel, nebo dobytím pevností, jinak by kouzlení a rozvoj jednotek byl takřka nemožný. Vhodné je také navštěvovat různé obchodníky, kteří mohou poskytnout výbavu jednotkám, nebo odkoupit zbytečné cetky.

Na celé hře mě zklamala jen jedna věc, možná je to drobnost, ale vaše cíle v průběhu kampaně jsou pořád ty samé. Na každé mapě je zadáno město, které je potřeba dobýt, jedinou vyjímkou je pár map, kde stačí získat 60-70% území a je konec. Chyběla mi variabilita úkolů, která se již ve dvojce objevovala. Na samotné hraní, to však má jen malý vliv.

Zvláštní kapitolou je multiplayer, mám zkušenost pouze s hrou na jednom PC, ale je to tak zdlouhavé (předávání tahů a vymýšlení taktiky může zabrat i klidně 10 hodin na jednu mapu), že u této hry si ho už asi nezahraji. Počítačový protivník na nejtěžší obtížnost je důstojný soupeř i tak ;).

Disciples je velmi kvalitní hrou, troufám si tvrdit i v porovnání se sérií Heroes, poněvadž nabízí trochu odlišný rozměr hraní. V celém komentáři srovnávám s Disciples II, to je v zásadě jediná relevantní konkurence tohoto titulu a musím říct, že dvojka je prostě lepší a do budoucna zůstanu asi už u ní. To je však úloha většiny zakladatelů sérií, že je jejich následovník překoná a ony tak upadnou, možná i trochu neprávem, do zapomnění. Pokud však nemáte se světem Disciples ještě zkušenosti, tak začněte tady ;)

Na hru jsem měl už dešlí dobu zálusk, ale dostala se mi do vlastnictví až poměrně nedávno. Ihned jsem si jí však musel projít.

Nejsem sice milovník písma, ale není mi ani lhostejné, proto jsem se rád poučil o historii převážně tištěné latinky. Hra je klasickou "skákačkou", která mi nejvíc připomínala Thomas Was Alone. Všude se tu vznáší písmena, stránky knih, knihtiskařské potřeby apod. a mezi tím vším si skáče náš hrdina: dvojtečka :).

Je to trochu zvláštní, že objekt, za který se hraje, není jednolitý, jistě někoho napadne, proč se nehraje třeba za tečku, nebo nějaké písmeno. Po dohrání musím zkonstatovat, že dvojtečka byla zvolena správně nabízí klasické vlastnosti známé z takovýchto her, ale je tu i něco navíc, co by jiné objekty težko zvládly, to však již nebudu prozrazovat, každý si na to musí přijít sám.

Odměnou za každou dokončenou kapitolu je několik stránek textu o tvůrcích a vývoji právě prošlé etapy písma. Číst to není samozřejmě povinné, ale určitě to obohatí zážitek z hraní i o nějaké vědomosti. Musím zmínit i podmanivý soundtrack, který se mění podle právě procházené etapy vývoje písma.

Bonbónkem je i bonusový level, kde se hráč nakonec i pořádně zasměje. Zkuste si hru taky, určitě budete spokojeni.

Ke hře jem se dostal před mnoha lety. Dodnes oceňuji její jednoduchost, ale o to větší chytlavost. Stačí pár tlačítek na pohyb, skok a hlavně plivání bublin, do kterých se chytají roztodivní tvorové, kteří jsou pak na nějakou chvíli neškodní a dají se tak porazit. Hra dostává další štávu, pokud hrajete ve dvou na jednom PC, nehrajete však proti sobě, ale spolu. Jediná paradoxní situace, která může nastat je, že počet životů máte společný a je jedno, kdo z vás umírá víc, když dojdou, končíte oba. To znamená, že je lepší mít u sebe podobně schopného hráče, jinak může dojít i k hádkám :)

Nepřátelé jsou velmi rozliční od modrých koulí (zombíků), přes motýly, kachny, žáby až k dráčkům, kteří vypadají podobně jako hráč. Nad všemi však vyčnívá legendární Murray, který se objeví vždy, když se nestihne dokončit kolo v časovém limitu (každý ze dvou hráčů má Murraye svého), potom se hra mění v boj o přežití mezi nesmrtelným Murrayem, zbylými příšerkami a vámi.

Nedávno jsem zjistil, že hra dostala nový "HD" kabát, takže si ji po letech zas trochu projdu ;)

Hra byla součástí bundlu s především Batmanovskými hrami (kvůli kterým jsem to taky kupoval). Po více jak roce můžu konstatovat, že jsem ji odehrál jako jedinou a kdoví jestli se k Batmanům někdy dostanu :).

Od hry jsem nic nečekal, ale už po pár minutách jsem se nemohl odtrhnout a hrál jsem pořád dál a vymýšlel všelijaké ztřeštěnosti. Jádrem hry je řešit jednoduché úkoly, o které vás požádají různí lidé a bytosti, které po cestě potkáte. K tomu slouží "kouzelný notýsek", který umí zhmotnit věc, kterou do něj napíšete, nebo přiřadí přídavné jméno objektu (živému i neživému) a ten se tak přemění do požadovaného stavu. Mým oblíbeným slovíčkem se stal krokodýl (slouží jako zbraň, ale i miláček) Jo a Jeníček s Mařenkou nebudou loupat chuděře ježibabce její elektrickou perníkovou chaloupku.

Uznávám, že hra působí a je nejspíš také určena dětem, než dospělým, protože jde o vymýšlení vhodných slov (často jich k řešení úkolu vede celá řada), které by mělo průměrné řekněme desetileté dítě znát. To však platí pro anglické rodilé mluvčí, pro cizince jazyková bariéra posouvá obtížnost podle znalosti angličtiny klidně i o pár let, pro neznalé je to jistě už často velmi obtížné, ale ne neřešitelné. Slovíčka jako auto, muž/žena, pes, kniha dá dohromady snad každý.

Moje angličtina nebyla nikdy skvělá, nějak se domluvím, rozumím podstatě psaného textu, ale nemám prostě jazykový cit, ani trpělivost. Tato hra pro mě však byla ideální. Člověk si procvičil zcela triviální slova, naučil se i ta těžší, výhodou je, že když ve slově zkazíte třeba jedno písmeno, tak vám slovník nabídne varianty, co jste tím mysleli a co by to mohlo být. Nutno dodat, že herní slovník je obrovský a jen občas se stane, že vaše slovíčko nezná a nezhmotní ho. Jen tu výslovnost vás hra nenaučí :)

Hru bych doporučil každému a v každém věku, školákům jako bezvadný a zábavný doplněk učiva Aj (co bych za to na základce dal), starším jako zábavné procvičení slovíček a všem prostě jen jako odpočinek od všemožných stříleček, strategií a závodů.

Stejně jako Be a King jsem si i dvojku s chutí zahrál. Je to opět příjemná oddechovka pro volné chvíle.

Hráč má opět na starosti správy vesnic a později i měst, které má dovést k soběstačnosti a prosperitě. To se časem vždy podaří, jde jen o to zvládnout to v časovém limitu (cca 10-20 dnů ve hře). Jde vlastně jen o směnu utrženého zlata na dřevo a kámen, z nich postavit stavby, které budou produkovat další zlato atd. Nepříjemní jsou různí nájezdníci, nebo dravá zvěř, ale to se dá vhodnými obrannými stavbami eliminovat.

Ve hře je i několik vedlejších úkolů, jako např. poslání svého válečníka na průzkum dračí jeskyně, podzemních chodeb apod. To může znamenat zisk peněz navíc, ale někdy také smrt válečníka a nutnou investici do nového.

V každém levelu se jedná víceméně o to samé, jen se mírně zvyšuje obtížnost a občas se otevřou možnosti nových staveb, nebo alespoň vylepšení stávajících. V neustálém opakování je však kámen úrazu, hra brzy omrzí. Musím se přiznat, že zhruba od půlky jsem hrál hru jen kvůli dohrání.

Přesto si zas někdy v budoucnu zkusím třetí díl (i když bude zase skoro stejný), holt jsem divnej.

Rád si občas zazávodím, tak jsem sáhnul i po tomto kousku.

Ignite působí takovým přátelským dojmem od začátku (a tím myslím to, že hru udělalo pár přátel kdesi v garáži). Na relativně novou hru nevypadá kdovíjak. Auta se chovají všechny skoro stejně. Prostředí je takové umělé, neumím si představit, že by v tom městě a okolí někdo žil (možná taky proto jsem ve hře nenarazil na žádného člověka-diváka). Soupeři nejsou žádnou výzvou (závod jsem opakoval jen několikrát, jinak jsem vyhrával s velkým přehledem. Nebyl jsem potěšen ani multiplayerem, který jsem několikrát spouštěl, ale buď nastala nějaká chyba, nebo se neobjevil žádný potencionální soupeř, takže jsem si tuto část nevyzkoušel.

Najde se i pár kladů. Líbilo se mi, že různým srážením objektů na dráze, rychlou jízdou, smyky apod. se načítají body, které se dají použít jako nitro přímo v závodě. Tyto body je však často lepší schraňovat a nechat si je v "kapse" až do cíle, protože v této hře ne vždycky vítězí ten, kdo projel první cílovou páskou, nýbrž se po vlastním závodě ještě počítají body, které sráží výsledný čas. Může se tak stát, že jezdec, který dojel na druhém místě o 10 sekund za prvním, vyhraje závod. Špinavá jízda je tak v této hře ceněna často více než ta čistá.

Tyto závody nejsou zcela špatné, ale ani pár dobrých nápadů nedokáže porazit sterilní prostředí a stále stejnou hratelnost.

Execution je pěkná hra, s velkou nadsázkou se dá označit jako simulátor popravčího :)

Na hráče čeká volba mezi 2 možnostmi (dál už nebudu k "ději" nic prozrazovat). Prostředí je minimalistické, ale co mě potěšilo je to, že se občas obrazovkou proletí ten známý chuchvalec z pouštních rostlin (ve filmech to často evokuje oblast, kde je prostě prázdno, jen tam občas fouká vítr), ten bych někdy konečně rád viděl i naživo. Naproti tomu popravu mi stačí vidět jen v PC.

Hra má dva konce, ovšem pokud chce hráč znát druhý má smůlu, po dohrání jste pouze informování o vašem dobrém/špatném rozhodnutí a to je vše, hrát už hru nejde. (To se dá vyřešit opětovnou "instalací").

No někdy si hru zkuste, zabere méně času, než tenhle komentář :)

Toto DLC hodnotím jako nejslabší ze "všech" tří. Příběh mi přišel vcelku nezajímavý, humoru dost ubylo, zůstala jen jedna velká neuvěřitelná akce.

Trochu otravně na mě působilo vyprávění příběhu místním nerdem, je to takové neosobní. Nápoj Saint Flow dodávající superschopnosti je sice fajn, ale sráží hratelnost na nízkou úroveň, všechno se hned povede, lidé umírají rychleji než jindy apod. To už opravdu není kdovíjak zábavné.

Jedinou vcelku slušnou chvilku přináší až závěrečná scéna a dojemný konec. Přesto to jaksi nestačí a toto DLC za zbytkem hry pokulhává. Ale ta hodinka v SR3 navíc se vždycky hodí ;)

Vždycky jsem chtěl účinkovat ve filmu a sci-fi tematiku mám rád. Proto jsem byl potěšen tímto DLC.

Jedná se samozřejmě o pěkně ulítlý film (jak jinak), spíše je to taková parodie na sci-fi filmovou parodii. Líbilo se mi, že jsem vlastně normálně hrál hru, a když jsem dorazil na určité místo, tak se změnila podoba obrazovky, která signalizovala natáčení. Děj filmu nebudu prozrazovat, abych nesnižoval tržby v kinech Steelportu, ale film se odehrává jak ve městě, tak i, jak název napovídá, ve vesmíru (no spíše teda v nějakých místnostech představujících interiér vesmírné lodi). Útočili na mě lidští vojáci, ale i mimozemšťané a jejich různé stroje, všude se to hemží rádoby vědeckými výrazy a čudlíky a všechno je takové dost v pohodě nato, že hrozí konec světa :)

Zajímavé jsou i rozhovory, nejen ve filmu, ale i mezi natáčením. Někdy se běžné rozhovory dostanou i do filmu a někdy zase herci hrají i po konci záběru. Napjatý je i vztah se režisérem, který je mimochodem pěkný blbeček a namyšlenec. Ale výsledný film by klidně mohl kandidovat na .... Zlatou malinu všech dob.

Toto DLC přináší další hodinu/dvě hodiny zábavy navíc. Opět mně přišlo ještě více bláznivé než samotná hra.

Pokud někomu chyběl ve hře dostatek bláznivých kousků a aktivit (a že jich tam bylo tuny), tak tento pocit rychle zažene toto DLC.

Už v základní hře jsem se seznámil s Doktorem Genkim a jeho bláznivou reality show přežití mezi mnou a maskoty. V tomto přídavku se navíc objevuje samotný Genki a vy mu děláte šoféra, v autě se však začně brzo nudit a hádejte, jak tuto nudu zahnat :) Další bláznivinou jsou skoky Smutné pandy, kdy jsem letěl vzduchem skrz obruče a občas se zastavil na nějakém mrakodrapu ukáznit několik maskotů. Jako nejslabší aktivitu bych viděl obří klubíčko vlny a masakry s ním spojené (to už je opravdu přehnané a navíc to není kdovíjak zábavné).

Celkově se jedná o pěknou bláznivou hodinu hraní navíc. Nevím, kolik toto DLC stojí, ale pokud už člověk hraje SR3, tak se vyplatí mít hru pěkně komplet.

Tato hra působí trochu zvláštně. V době, kdy už kdejaký simulátor skříně, důchodového pojištění, či celého vesmíru má nějaký příběh, zde ho člověk nenajde. Ani vlastně neví proč to hraje. To ale neznamená, že je toto dílko nějak špatné, spíše naopak.

V každé úrovni máte dané schéma do kterého se musíte několika málo tahy strefit. Není to nic jednoduchého, člověk často zkouší a zkouší, představuje si rozložení o dva tahy dál a stejně se do schématu netrefí. Nedá se však říci, že je to neřešitelné, často se řešení skrývá tam, kde by ho člověk na první pohled vůbec nečekal.

Splice je pěknou logickou hrou, kterých je sice na trhu habaděj, ale když se vám dostane do ruky, tak s ním strávíte pěkný čas, už třeba jen v podobě přestávkových pětiminutovek.

Tato hra stála u mého počátečního nadšení ze steamu (ano začal jsem tam až letos). Byla součástí bundlu a dlouho jsem si myslel, že je to část nejslabší. Do jisté míry je to pravda, tato hra je pořádná blbost (to byl můj prvotní dojem), jaké je ale mé překvapení, že jsem u téhle blbosti strávil cca 28h? :)

Velice oceňuji úvodní znělku, trochu mi připomněla znělku ninja želv. Menu je příjemné. No a samotná hra působí na začátku opravdu bláznivě, všemožné hlášky, ultra-mega-cool věci a prostředí. Dobrou čtvrthodinu jsem nevěděl co dělat, ale postupně jsem hře přicházel na kobylku.

Souboje jsou vlastně celkem fajn, je to rychlé a pokaždé trochu jiné. Líbil se mi systém levelování, kdy se postupně za úspěšné boje otevírají nové postavy a také mnohá vylepšení a nové vlastnosti. Většinu času jsem hrál za Derpl Zorga, nutno ale přiznat, že jsem byl často terčem posměchu od spoluhráčů, někdy jsem však svůj tým táhl k epickému vítězství. Hra je hodně o náhodě (jak schopní parťáci k vám budou nalosováni), záleží, jak rychle se daří prorážet obranu a také na koordinovaném útoku. Na to ale musí každý přijít sám.

Awesomenauts jsou zajímavá hra, já už je ale z nějakého důvodu nehraju, přesto je doporučuji alespoň vyzkoušet.

Hru jsem si pořídil za pár centů na steamu a byl jsem zvědavý, co to vlastně je. Zvolil jsem si netradiční duel za Michelle Obamovou proti Condoleese Riceové. Popisky a rady jsem nějak moc nečetl, tak jsem vlastně pouze se svojí Michelle lítal ze státu do státu (hlavně těch, kde je hodně volitelů) a přednášel své projevy o Obamacare, lidi na to asi slyšeli, takže jsem nakonec porazil Condoleezu asi o 2% volitelů:)
Když jsem hru zkoušel podruhé, zvolil jsem klasický souboj Obama x Romney, tentokrát jsem zvolil téma svých proslovů jako obhajobu války v Iráku a Afghánistánu a sem tam i nějaké to vzdělávání. S tím jsem ale u Američanů moc nepochodil a volby prohrál se ziskem asi 20%. Možná za to můžou špatně zvolená témata, ale to by do jisté míry podporovalo stereotypní názory, které má na USA velké množství lidí. Do takových debat se však nechci pouštět.
Až půjdu někdy do voleb znovu, budu se zajímat o nezaměstnanost a snad to vyjde;)

Po dohrání Poker Night at the Inventory jsem se vrhl i druhý díl. Opět jsem byl mile překvapen vtipnými dialogy. Hra mě bavila i přesto, že protihráče jsem vlastně neznal (nehrál jsem hry ve kterých vystupovali). Jediným starým známým pro mě byla GLaDOS :) a opět mě svými strojově bezcitnými hláškami a cynickými postřehy rozesmávala a rozbrečovávala zároveň.
Jsem sice občasný pokerový hráč, ale v reálu jsem ještě nevydělal ani korunu (spíš jsem tak 300 Kč v mínusu), takže tady mi ten půl milion dolarů v kapse alespoň drobně potěšil.
Hra není kdovíjak zázračná, ale dobře poslouží jako náhražka všemožných solitaire a jiných her ve windowsech ve chvílích, když má člověk čtvrthodinku volna.

Na tuhle hru jsem se opravdu těšil, jako dlouholetý věrný fanda F1 jsem dekádu (tj. od roku 2002) čekal na další hru z prostředí formule 1. A čekání se vyplatilo, hra je to dobrá, člověk konečně zase může poměřit síly s piloty, které vídá obvíkend v TV.

Jako občasný herní závodník nevlastním volant a tak jsem hru odehrál na klávesnici (pomohlo mi přitom i několik pomocníků v řízení). Přesto se mi jezdilo pěkně a obtížnost byla tak akorát.

Coby zelenáč jsem začal u Lotusu jako kolega veterána Jarna Trulliho. Zpočátku jsem měl velké problémy dostat se z první kvalifikace, udržet se před Trullim a v závodě jsem končil +- na 18. místě. I přes tyto nevalné výsledky jsem byl spokojen a tým také. (Jakýto rozdíl od všemožných závodních her, kde se bere jenom vítězství nebo aspoň bedna, navíc tady mě to 18. místo bavilo a bylo vydřené ;), pocit se rovnal skoro triumfu v závodě). Postupně jsem získával zkušenosti a výsledky se ... nelepšily. Přišlo prokleté Monako, poslední místo v závodě se ztrátou téměř 2 kol. Pak se však karta obrátila, přišly první body, časem i pódium a do konce sezóny i nějaké to vítězství. Podpis nové smlouvy u Sauberu a něčekaný titul mistra světa už ve druhé sezóně. No je to spíš pohádka, měl jsem si odebrat několik elektronických pomocníků a hned bych asi zase nestíhal (na to se vrhnu ve své třetí sezóně u Ferrari).

Hru hodnotím kladně. Má svou atmosféru, info obrazovka v boxech je skvělá. Byl jsem velmi rád za informace při závodě (nebo i kvalifikaci) od závodního inženýra o časových odstupech, počasí, technických věcech, týmovém kolegovi apod. Člověk si nepřipadá, že je na vše sám (i když samozřejmě je) a že mu někdo pomůže. Moc se mi líbil i soundtrack, který se hodí do závodního prostředí a zároveň to není žádný tvrdý rock či techno. Musel jsem si i poopravit názor na spoustu okruhů. Nesnáším Valencii a Singapur, ale když jsem si je projel, tak jsem zjistil, že se tady závodí celkem pěkně a zábavně a není to taková nuda jako v TV. Potěšil mě i Hockenheimring, který jsem nesnášel kvůli přestavbě mého nejoblíbenějšího okruhu. Závody jsou zde bezva, rychlé rovinky tu pořád nějaké nechali (přesto byl starý okruh lepší, viz série Formula One Grand Prix).

Hra má i pár chyb. Nejvíc mě zarazilo, když jsem v kvalifikaci najel do měřeného kola, během něj předjel nějaký vůz, kus mu poodjel, dojel do cíle a zjistlil, že předjetý jezdec má lepší čas než já (jen proto, že to byl Redbull, McLaren, Ferrari). Prostě dění na trati nekoresponduje s časomírou. Proto i závody často končí s podobnými výsledky a překvapení je možné pouze při deštivém závodě (ale i tak jen málo). Také mě mrzí, že celé pole formulí pošlušně krouží a za celý závod nenastane žádný technický problém k odstoupení. Auta vypadávají jen po těžkých nehodách (možná jsem jen překoukl nějaké nastavení, ale technická odstoupení mi vážně chyběla, v předchozích F1 hrách byla). Další chybu jsem spatřil po první sezóně, kdy mi chodily nabídky od týmů. Týmy se zájmem o mé služby mi bez vyjímky nabídly sedačku, kterou by musel uvolnit mladší z jezdecké dvojice (což je však často lepší pilot). Na toto pravidlo by doplatil i Lewis Hamilton, ač v sezóně vyhrál titul mistra světa a Button měl zhruba polovinu jeho bodů, (do McLarenu jsem však z osobních důvodů přestoupit nemohl). Zamrzela mě absence hlubších statistik, často bych rád věděl, jak dopadl předposlední závod, ale kromě pořadí mistrovství jezdců a týmů + okleštěných osobních statistik tu nic není. Nelíbily se mi ani postavy mechaniků a novinářů. Nejenže každý tým má stejnou pětku mechaniků na stejných postech, ale jejich dvojčata zasedají i na tiskových konferencích. A interview jsou dost fádní a otravná. O chybách jsem se rozepsal, ale vlastně nemají na hru nějaký zásadní vliv, takže nemusím strhávat hodně procent v hodnocení. (Rád bych ale, aby v dalších dílech už nebyly).

F1 2010 je dobrá závodní hra z mého oblíbeného sportu navíc po velmi dlouhém čekání. Určitě se vyplatí zahrát si jí. Doufám, že další díly půjdou v těchto šlépějích.

Na tuto hru jsem se těšil prakticky celý rok. A nakonec jsem nebyl zklamán, škoda ale je, že nevřískám radostí. Hra splnila prakticky všechny sliby vývojářů, stejně mi tam však chybělo něco navíc, co by pozdvihlo tento kousek mezi herní legendy.

Herní prostředí je velmi povedené. Vynálezy vylepšené město 19.století je přesně to, co mi vyhovuje (proto je škoda, že jsem se k něčemu podobnému dostal až po mnoha letech hraní). Právě řádící mor krásně dokresluje atmosféru a ještě více prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými.

Co se týče příběhu, tak ten je jednou ze slabších stránek hry. Není to žádný zázrak, spíše standart v rámci žánru. Rozhovory jsou spíše těžkopádné a zhruba v duchu: "Tamta osoba je špatná a dělá tohle, má u sebe onohle, takže se jí nějak zbav a onohle přines, ať víme kam tě poslat dál." Opět se tedy dostavuje nešvar drtivé většiny her, kdy vy pracujete a ostatní si v pohodlí sedí v domě a prakticky nic nedělají a tupě při vašem návratu zírají. Daleko větší a zajimavější informační hodnotu má pro hráče poslouchání rozhovorů nepřátel a čtení knih a psaní, kterých je tu velmi hodně. Oceňuji i pár míst v příběhu, která nejsou obvyklá v každé hře.

Samotné herní prvky, tak opěvované ve všech preview, recenzích a rozhovorech, opravdu fungují a je tu cítit dobře odvedená práce. Schopnosti teleportace na malou vzdálenost, zpomalení času, převtělení, a hlavně režim speciálního vidění skrz zeď, které vám ukáže i pohled očí nepřátel a předměty pro další využití, jsou vskutku příjemné zpestření hraní a dávají tak hráči onen proklamovaný prostor pro volnost řešení dané situace.

Byl jsem zvědav i na možnost projití hry bez jediného zabití. A ano, opravdu to jde. Akorát se mi po jedné misi objevilo jedno zabití, ale nevím, jak to bylo možné, všechny jsem pečlivě omračoval, dával pozor, aby omráčení někam nespadli, něco je nezabilo. Dotyčný zřejmě dostal v bezvědomí infarkt, jinak si to neumím vysvětlit. Zhruba dvouhodinovou misi kvůli tomu teď opakovat nebudu, snad někdy v budoucnu. (edit: po téměř dvou letech jsem si projel hru znovu a to už bez zabití, navíc o mně nepřátelé ani nevěděli).

Sečteno a podtrženo. Dishonored je dobrá, nadprůměrná hra, splnila vše, co jsem od ní čekal, ale nepřinesla toho moc navíc. Přesto bych se přimlouval za pokračování, rozpracovaný svět a herní mechanismy si to zaslouží, a to rozhodně víc než některé jiné herní série.

Hru jsem si onehdá koupil v trafice a jako fanda biatlonu jsem si bláhově myslel, že mě čeká pár pěkných dní před počítačem. Navíc jsem měl za sebou i pár počinů studia 49games v podobě Skispringen 2005 a 2006, které mě opravdu neskutečně bavily.

Rozehrál jsem tedy biatlon, ale brzy jsem byl dost zklamaný, hra nenabízí moc možností. Zvolil jsem sice režim kariéry a začal sezónu v třetí výkonnostní třídě s vidinou postupu do vyšší v následujícím roce, což se mi sice povedlo, ale hra byla i poté prakticky stejná. Nevábné prostředí kolem trati (žádné stromy, pár 2D diváků), bezejmenní soupeři a velmi divné ovládání. Navíc každý závod trval jen pár minut. A stategicky výhodnější bylo rychle běžet a střílet co nejrychleji, případné chyby ve střelbě nebyly dost penalizovány, takže se dal závod vyhrát i s 8 chybami z 10 výstřelů.

Ze hry jsem opravdu nebyl kdovíjak nadšený, proto dost dobře nechápu, proč jí propůjčily tvář 2 největší tváře biatlonu té doby. Nicméně, koukal jsem na videa z dalších ročníků hry a protože nevypadají úplně beznadějně, tak snad někdy zkusím i další díly série. 2007 však už ne.