Se všema early accessama a polohotovýma hrama, co dnes vychází, se zdá námět aktuální a zajímavý. Jen mi přišlo, že příběh nedokáže upoutat a šel až na pár klíčových momentů do pozadí. Hlavně nikdy nevidím skutečnou podobu zúčastněných NPC, k audio nahrávkám a obřím létajícím bulvám tolik nepřilnu. Herní náplň mě bavila, čekal jsem tedy víc akce, na záběrech ze hry bylo k vidění pár potvor, ale skutečně slouží jen jako adventurní překážky/předměty do inventáře s extra krokem. Některé schopnosti byly fakt silné a s plnícím se inventářem bylo čím dál lehčí vymýšlet řešení. Taky jsem cca 90% postupu řešil s jediným "pokémonem" a když už mám možnost tahat za sebou celou bandu, uvítal bych více zádrhelů pro kombinování dvou a více jednotek. Ale celkově spokojenost.
Psyx
10215
Komentáře
LoveChoice
Hravá adventurka s roztomilou grafikou a příjemným klavírním doprovodem. Hodinová zkušenost, co stíhá momenty hřejivé i vyhrocené, dokonce takovýmu sucharovi jako já málem něco spadlo do oka. Navzdory tomu si LoveChoice drží relativně střízlivý pohled na vztahy a vybízí k zamyšlení. Můžu namítat, že občas hratelnost upadá do stylu pokus/omyl a příběhy mají sestupnou kvalitu, přičemž třetí už lehce přesahuje meze... nicméně pořád se pro mě jedná o zajímavý zážitek, co stojí za zahrání.
Tomato Way
Béčkový splatter co + - nezklamal. Zajímavé grafické pojetí, několik slušných WTF momentů a popravdě ani po dohrání nějak nevím, čeho jsem to byl právě svědkem... Abych vypích i nějaký zápor, tak ovládání, hlavně boj s chladnými zbraněmi, hodnotím jako nemotorné. Mizerný systém ukládání. A herní doba se při nejlepším zastaví na hoďce a půl (z proklamovaných 10). Jsem si říkal, to se to pěkně rozjíždí a bum poslední dvě kapitoly ze tří jsou otázkou pár minut.
Banner of the Maid
Banner of the Maid se pro mě vyvrbila jako slušná tahovka, která po hráči tolik nevyžaduje a přesto tahání vyšňořenejch frantíků po bitevních polích umí bavit až do konce. Zpočátku člověka trochu zaskočí, když na něj postavy švitoří čínsky, jediný dabing, ale dá se zvyknout. Snad jen povzdechnutí za každou druhou větou mohli autoři zredukovat.
Graficky se mi Banner of the Maid líbil, hlavně pixelartová bojiště vypadají k světu. K postavám jsem tolik nepřilnul (jako například v čistém JRPG), jednak díky jejich množství a pak se většina textů soustředí na politiku, boje a klíčové události Francie. Trochu osobního prostoru mají jen ve vedlejších misích. Jediná věc, která drhla, že se moje jednotky věčně nacházely v podlevlovaném stavu, i když jsem plnil vše, a tak nezbývalo než grindit expy. Opakovat jdou mimochodem jen dvě malé mapy, což moc nepomáhá.
Byť mě hra bavila, těžko vyloženě doporučit, pokud nevlastníte dřevěné repliky Napoleonovy Armee du Nord nebo aspoň nemluvíte mandarínským dialektem.
Graficky se mi Banner of the Maid líbil, hlavně pixelartová bojiště vypadají k světu. K postavám jsem tolik nepřilnul (jako například v čistém JRPG), jednak díky jejich množství a pak se většina textů soustředí na politiku, boje a klíčové události Francie. Trochu osobního prostoru mají jen ve vedlejších misích. Jediná věc, která drhla, že se moje jednotky věčně nacházely v podlevlovaném stavu, i když jsem plnil vše, a tak nezbývalo než grindit expy. Opakovat jdou mimochodem jen dvě malé mapy, což moc nepomáhá.
Byť mě hra bavila, těžko vyloženě doporučit, pokud nevlastníte dřevěné repliky Napoleonovy Armee du Nord nebo aspoň nemluvíte mandarínským dialektem.
Galaxy Trucker
Velice chytlavá záležitost a i když jsem nehrál deskovku, rychle jsem se do Galaxy Truckera zažral. Nenáročná pravidla přešla rychle do krve a navzdory znalosti všech událostí, díky divoké stavbě lodi, skončí každá hra trochu jinak. PvP není nijak krvelačný, přímo si hráči můžou škodit minimálně a spíš jde o takové závodění.
Kampaň mi přišla zábavná, dostatek různorodých scénářů opepřených českým meta humorem. Stavba lodi může být real-time i tahová. Mně spíše vyhovuje tahová, byť se nedokážu zbavit dojmu, že více závisí na štěstí, kdo co otočí, protože klíčové součástky nezůstanou tak dlouho v nabídce. Co jsem pochopil, tahová pravidla vznikla speciálně pro digitální verzi, stejně tak rozšíření. Vůbec mám pocit, že si s převodem hry tvůrci vyhráli a oceňuju množství módů a nastavení.
Kampaň mi přišla zábavná, dostatek různorodých scénářů opepřených českým meta humorem. Stavba lodi může být real-time i tahová. Mně spíše vyhovuje tahová, byť se nedokážu zbavit dojmu, že více závisí na štěstí, kdo co otočí, protože klíčové součástky nezůstanou tak dlouho v nabídce. Co jsem pochopil, tahová pravidla vznikla speciálně pro digitální verzi, stejně tak rozšíření. Vůbec mám pocit, že si s převodem hry tvůrci vyhráli a oceňuju množství módů a nastavení.
Death end re;Quest
Death end re;Quest musím zařadit mezi zklamání. "Karambolový" souboják a zajímavě rozjetý příběh naznačoval, že půjde o nadprůměrný zážitek, ale moc dlouho mi nadšení nevydrželo.
Příběh je asi největším plusem hry, pravda, postupně se dost zvrhne a taky je tu pár sadističtějších scén, ale nic, na co bych už nebyl zvyklý. Prudu vidím v dávkování, kdy mě uprostřed průzkumu jeskyně neviditelná stěna nepustí dál, dokud nepřepnu do reality a tam neřeším pochůzky - VN pasáže, co se tváří díky mapě jako něco víc. Co je horší, najde se tu velké množství dead endů (prakticky formou coinflipu) a zároveň delších pasáží, ve kterých nejde sejvnout. Popravdě jsem asi do půlky hry nevěděl, že můžu mimo tábor ukládat (možnost v menu byla vždycky zašedlá), a tak kolikrát sekce opakovat a probíhal je bez soubojů.
Souboják na papíře vypadá fajn, ale pokud nepřátelé nemají kulečníkovou slabost je to zbytečný opruz, a těch pár tisíc dmg navíc dělá minimální rozdíl. Člověk stráví zbytečně moc času mířením a následně pak sledování animací. Pobíhání po zabugované podlaze funguje o něco lépe a přidalo to zajímavý taktický prvek. Bohužel se o balancu soubojů nedá mluvit, křísit padlé spolubojovníky lze tak snadno, že pokud vám nepřátelé nezabijí celou skupinu v jednom kole, bez problému celý tým vyfáčujete zpět.
Příběh je asi největším plusem hry, pravda, postupně se dost zvrhne a taky je tu pár sadističtějších scén, ale nic, na co bych už nebyl zvyklý. Prudu vidím v dávkování, kdy mě uprostřed průzkumu jeskyně neviditelná stěna nepustí dál, dokud nepřepnu do reality a tam neřeším pochůzky - VN pasáže, co se tváří díky mapě jako něco víc. Co je horší, najde se tu velké množství dead endů (prakticky formou coinflipu) a zároveň delších pasáží, ve kterých nejde sejvnout. Popravdě jsem asi do půlky hry nevěděl, že můžu mimo tábor ukládat (možnost v menu byla vždycky zašedlá), a tak kolikrát sekce opakovat a probíhal je bez soubojů.
Souboják na papíře vypadá fajn, ale pokud nepřátelé nemají kulečníkovou slabost je to zbytečný opruz, a těch pár tisíc dmg navíc dělá minimální rozdíl. Člověk stráví zbytečně moc času mířením a následně pak sledování animací. Pobíhání po zabugované podlaze funguje o něco lépe a přidalo to zajímavý taktický prvek. Bohužel se o balancu soubojů nedá mluvit, křísit padlé spolubojovníky lze tak snadno, že pokud vám nepřátelé nezabijí celou skupinu v jednom kole, bez problému celý tým vyfáčujete zpět.
Shining Force II
Shining Force 2 má pro mě ideální poměr příběhu, průzkumu a taktických soubojů. Mechanismy se od jedničky nehnuly ani o píď a jakkoliv jsou jednoduché, pořád se jim nezapře návykovost a bezzákysovost. Balanc mi přišel o něco lepší, jen jednotky s krátkýma nohama mají smůlu a získávají expy pomalejš. Na to doplatil i můj oblíbenec vlkodlak, páč jsem pro něj tentokrát nenašel prstýnek rychlosti a nemohla se z něj stát obávaná vzteklina. Souboje mají lehkou nepředvídatelnost, probíhá zde několik zákeřných hodů a ať se snažíte jakkoliv, čas od času nějaká postava potřebuje křísit. Na druhou stranu prohra není fatální, zůstanou vám expy a můžete to zkoušet znovu, o něco silnější.
Příběh vyznívá mnohem víc pohádkovějc než v jedničce a má komediální prvky, což vítám. Pravda, začínáte jako vyzáblý klučina co by nepřepral ani čivavu a těžko uvěřit, že na něj všichni spoléhají. Ale to se rychle podalo a například finální hlasování družiny, jestli má hlavní hrdina právo polibkem vzbudit spící princeznu nebo to připadne samozvanému trpasličímu válečníkovi, upřímně pobavilo.
Příběh vyznívá mnohem víc pohádkovějc než v jedničce a má komediální prvky, což vítám. Pravda, začínáte jako vyzáblý klučina co by nepřepral ani čivavu a těžko uvěřit, že na něj všichni spoléhají. Ale to se rychle podalo a například finální hlasování družiny, jestli má hlavní hrdina právo polibkem vzbudit spící princeznu nebo to připadne samozvanému trpasličímu válečníkovi, upřímně pobavilo.
Zanki Zero: Last Beginning
Navzdory pomalejšímu rozjezdu jsem se v Zanki Zero dočkal milého překvapení. Našel jsem vše, co u čtverečkovaného dungeonu čekám: průzkum lokací plných pastí, spínačů a hádanek, úkrokovací tanečky místo soubojáku a věčně škrundající břicha mých pučmeloudů. Navíc se dočkal trochu jiného zážitku. Díky systému Shigabane a jepičím životům protagonistů se běžné piplací RPG mění na simulaci bandy lumíků.
Pomalejším začátkem mám na mysli, že musíte překousat velké množství textů, co se stalo se Zemí, co se aktuálně děje na ostrově, skandální flashbacky hrdinů a do toho se učíte mechanismy hry. Jakože snad každých 30 políček na vás vyskočí nějaká událost/skript a naruší průzkum. Časem se to naštěstí zmírní a hra dá trochu prostoru. Příběh nezklamal, klasická japonská přeplácanost, nic ve zlém, já mám mutanty, konec světa, klonování, tajemnou TV show, skupinový hřích z dětství, zradu ve vlastních řadách, masovýho vraha, nečekaná příbuzenská pouta a další skopičiny rád.
Grafika neoslní, navíc jde o nezvyklý mišmaš 3D, pixelartu a animovaných filmečků. Za mě dobrý, ale dokážu si představit, že nesedne každému. Zanki Zero má pár podivných mechanismů, něco funguje, něco méně. Například proč jsem měl na konci hry v základně 2000 jídel? Je to obsesivní sběrem a farmením kanců v prvních lokacích nebo tím, že jsem vždy hrdiny, jakmile dostali hlad, poslal do chřtánu dravé kosatky? Ale celkově mi nic zásadního nepřekáželo nebo nechybělo, jen drobnosti. Například bych uvítal víc typů monster, víc Shigabane vztahující se na víc než jeden druh a bestiář v menu (seznam co z které potvory dropuje apod).
Pomalejším začátkem mám na mysli, že musíte překousat velké množství textů, co se stalo se Zemí, co se aktuálně děje na ostrově, skandální flashbacky hrdinů a do toho se učíte mechanismy hry. Jakože snad každých 30 políček na vás vyskočí nějaká událost/skript a naruší průzkum. Časem se to naštěstí zmírní a hra dá trochu prostoru. Příběh nezklamal, klasická japonská přeplácanost, nic ve zlém, já mám mutanty, konec světa, klonování, tajemnou TV show, skupinový hřích z dětství, zradu ve vlastních řadách, masovýho vraha, nečekaná příbuzenská pouta a další skopičiny rád.
Grafika neoslní, navíc jde o nezvyklý mišmaš 3D, pixelartu a animovaných filmečků. Za mě dobrý, ale dokážu si představit, že nesedne každému. Zanki Zero má pár podivných mechanismů, něco funguje, něco méně. Například proč jsem měl na konci hry v základně 2000 jídel? Je to obsesivní sběrem a farmením kanců v prvních lokacích nebo tím, že jsem vždy hrdiny, jakmile dostali hlad, poslal do chřtánu dravé kosatky? Ale celkově mi nic zásadního nepřekáželo nebo nechybělo, jen drobnosti. Například bych uvítal víc typů monster, víc Shigabane vztahující se na víc než jeden druh a bestiář v menu (seznam co z které potvory dropuje apod).
Congo Merc
Čekal jsem, že Troma bude to nejhorší co jsem letos dohrál. Ach ty Psyxu naivní! Zas se ukázalo, že cesty herní výzvy jsou nevyzpytatelné a sáhl jsem při výběru ještě víc šejdrem. Congo Merc se doslova topí v programových chybách, občas padá jen tak, občas když otevřete víc než jedno menu, save-load je nepoužitelný, páč si nepamatuje rozmístění vašich jednotek, a ani ten pěti minutovej tutoriál nešlo kvůli chybě dokončit.
No a když prokličkujete spletitou sítí věcí, co kdy nedělat a co kdy neklikat, dostanete se k nějakému hraní. Musím přiznat, s podobnými solitaire deskovkami nemám zkušenost, ale u Konga mi přišla role náhody absurdní. Jednou jsem splnil misi hned na prvním políčku, páč se mi tam nagenerovali civilisti k záchraně a jednou jsem měl na prvním políčku 12 nakrklejch Kubánců. A nemusím dodávat, že jeden Kubánec je smrtící asi jako 2 moje ozbrojený džípy. Aspoň tak to tvrdí náhoda.
No a když prokličkujete spletitou sítí věcí, co kdy nedělat a co kdy neklikat, dostanete se k nějakému hraní. Musím přiznat, s podobnými solitaire deskovkami nemám zkušenost, ale u Konga mi přišla role náhody absurdní. Jednou jsem splnil misi hned na prvním políčku, páč se mi tam nagenerovali civilisti k záchraně a jednou jsem měl na prvním políčku 12 nakrklejch Kubánců. A nemusím dodávat, že jeden Kubánec je smrtící asi jako 2 moje ozbrojený džípy. Aspoň tak to tvrdí náhoda.
Pro: zajímavé zasazení
Proti: bugy na každém kroku, nefunguje saveload, minimum scénářů k hraní, velká role náhody
Draw The Way
Draw The Way má nápad, kreslit si vlastní plošiny, blokády před nepřátelské věžičky nebo koberce přes ostny. Zní to zábavně, hra se bohužel ve výsledku hraje trochu jinak než jsem si představoval. Ovládání šolíchá, postavička občas nesnese kolizi s vlastní plošinkou a může se stát, že je vystřelena do vzduchu nebo zablokována. Levelů jen pár a i tak převládal pocit, že se dost opakují a nepřichází nic nového. Teda kromě raketově rostoucí náročnosti, poslední levely jsou čistý bullet hell. Za zmínku stojí, že vyšší obtížnost kromě rychlejších a dalekonosnějších věží, ponoří levely do šera, vidí se lautrnic a hopká po paměti.
Jakkoliv byly chvíle, kdy mě Draw The Way bavilo, pořád na mě působí nedodělaným dojmem, hlavní nápad není ve výsledku žádné terno a v silné konkurenci indie plošinovek ji nemůžu doporučit.
Jakkoliv byly chvíle, kdy mě Draw The Way bavilo, pořád na mě působí nedodělaným dojmem, hlavní nápad není ve výsledku žádné terno a v silné konkurenci indie plošinovek ji nemůžu doporučit.
Streets of Rage 2
Hodně povedená rubačka a pro mě vrchol série, dalo by se říct vybroušenější jednotka. Chvíli mi trvalo zvyknout si na rozřezanost levelů, restartuje se boj a trochu ztrácí tempo. Jinak jsou úrovně pestřejší a až na pár výjimek (zamlžená "aliení" část) graficky pěkné. Délka hry se mírně natáhla, nepřátelé vydrží víc a časomíra dává více sekund, ale ve výsledku mi hra přijde snazší a přístupnější. Ubylo zákeřností od nepřátel a naopak hrdinové dostali nové chvaty, jak se s grázlama vypořádat. Z těch pár drobných neduhů Streets of Rage 2 bych vypíchl přetrvávající sbírání předmětů útokem. A nemusím snad připomínat, že shýbání pro zbraně uprostřed boje je bezpečné asi jako sbírání mýdla ve vězeňské sprše. Taky zbytečné odhazování zbraně při každém přehozu nepřítele kolikrát naštve.
Pro: soundtrack, grafika, pestrost nepřátel a prostředí
Proti: jen drobnosti
Streets of Rage
Street of Rage šel dlouhou dobu mimo mě, díky absenci PC verze jsem ji akorát párkrát viděl na automatech. A přitom je to fajn rubačka, podobná sérii Golden Axe. Atmosférou jde mnohem dál než zlatá sekera, mlácení pankáčů a podobnejch městskej pobudů má vcuc a styl. Vše umocněno výrazným soundtrackem. Obzvlášť když dojde čas na bosse a spustí se Attack the Barbarian.
Gameplay už mi tolik nesedl, nepřátelé jsou fakt parchanti, speciálně bossové, útočí vertikálně, ustupují mimo obrazovku a na některé útoky mají předdefinovaté kántrataky. Tady mi právě vyhovuje víc Golden Axe, kde mám možnost útočit podle chuti a nemusím se tolik učit, jaký útok a z jaké pozice funguje na koho. Trn z paty často vytáhne podpora minometného policejního oddělení. Ale přiznám se, ani s jejich pomocí jsem nebyl schopen SoR dokončit na normální obtížnost a je to tedy po čase hra, kterou jsem dojel jen na Easy.
Gameplay už mi tolik nesedl, nepřátelé jsou fakt parchanti, speciálně bossové, útočí vertikálně, ustupují mimo obrazovku a na některé útoky mají předdefinovaté kántrataky. Tady mi právě vyhovuje víc Golden Axe, kde mám možnost útočit podle chuti a nemusím se tolik učit, jaký útok a z jaké pozice funguje na koho. Trn z paty často vytáhne podpora minometného policejního oddělení. Ale přiznám se, ani s jejich pomocí jsem nebyl schopen SoR dokončit na normální obtížnost a je to tedy po čase hra, kterou jsem dojel jen na Easy.
Pro: soundtrack, grafika, napříč skoro 30 rokům pořád dostupně hratelná
Proti: obtížnost
Redout
K Redoutu se upínaly zraky fanoušků zběsilého futuristického závodění, že by konečně slušný nástupce WipEoutů? Mé vzpomínky na WipEout, Rollcage nebo POD jsou dost vybledlé a tak si netroufnu srovnávat, ale musím uznat, že odpich vozítka mají a rychlost závodění se blíží k postřehovým vyhýbacím hrám. Tratě se často vinou divočejš než horská dráha: klopení tratě, vývrtky, skokánky a podobné záludnosti. Ani nečekejte nenáročnou arkádu, na první umístění se musí člověk dost snažit.
Grafika se mi líbila, aspoň co z těch rozmazaných šmouh kolem trati mohu soudit. Na dvou mapách jsem bohužel zaznamenal silné poklesy fps, takže detaily musely rychle dolů. Soundtrack dostal útrum jakbysmet, skladby nejsou marné, ale každá mapa má přidělenou určitou píseň a restartují se společně s tratí, z popěvku "darkness, darkness" bych se za chvíli zvencnul.
Kampaň je docela mohutná na závodní hru (s DLCčky), možná až na škodu, mapy se dost opakují a ani módy nejsou tolik odlišné. Tratě se mimochodem dají přeskakovat. Samotné závodění vždy skončí na co nejčistším průjezdu okruhu. Ve hře se pár zbraní nachází, ale osobně jsem prošel celou hrou bez jejich používání. Soupeři se v rychlosti zvuku defacto mění na projektily míhající se sem tam a rozhodně se s nimi nedají zažít souboje na tělo jako v normálních závodních hrách.
Grafika se mi líbila, aspoň co z těch rozmazaných šmouh kolem trati mohu soudit. Na dvou mapách jsem bohužel zaznamenal silné poklesy fps, takže detaily musely rychle dolů. Soundtrack dostal útrum jakbysmet, skladby nejsou marné, ale každá mapa má přidělenou určitou píseň a restartují se společně s tratí, z popěvku "darkness, darkness" bych se za chvíli zvencnul.
Kampaň je docela mohutná na závodní hru (s DLCčky), možná až na škodu, mapy se dost opakují a ani módy nejsou tolik odlišné. Tratě se mimochodem dají přeskakovat. Samotné závodění vždy skončí na co nejčistším průjezdu okruhu. Ve hře se pár zbraní nachází, ale osobně jsem prošel celou hrou bez jejich používání. Soupeři se v rychlosti zvuku defacto mění na projektily míhající se sem tam a rozhodně se s nimi nedají zažít souboje na tělo jako v normálních závodních hrách.
Pro: odpich a rychlost, šílené tratě, zlaté medaile nejsou zadarmo
Proti: soupeři, slabá ekonomika v postupovce, nevypočítatelnost gravitace/fyziky při skocích, občas sadističtí autoři představí novou mapu v instagib módu (jedna chyba=restart)
Monster Monpiece
U Monster Monpiece mě dost bavilo kartičkové jádro, speciálně postupné vylepšování balíku. Bohužel ostatní stránky hry spíše propadají. Nezajímavý příběh a tlachání holčin jsem nedokázal vstřebávat a děkoval za přetáčení textů mezerníkem. Jediné trochu zábavné plky mají řadoví nepřátelé před souboji, fakt bych nečekal, že nějaké animované ucho bude citovat kapitána Picarda.
Tahové souboje spolknou nemalou část herní doby. Základ slibný, přetlačování na malém bitevním poli, čtyři typy jednotek (přičemž buffeři mi vycházejí nejslabší až nehratelní), barevné synergie a další řada triků s kterou přicházejí jednotlivé karty. Bohužel AI je špatná, jako blokujeme vlastní jednotky špatná, jako tankujeme healerem špatná. Aby měla AI aspoň záchvěv šance, budete vždy stát proti statově mnohem silnějším balíčkům.
Kartičky, tady vidím problém ve vylepšování, spíše v alchymii. Každá karta má 9 až 12 statově rozdílných verzí, člověk neví co se z karty vyklube a jestli vůbec riskovat. Vyvolávací cena jednotek, útok a životy lítají nahoru dolů. Přiznejme si, spíše dolů, výměnou za nějakou neužitečnou schopnost, co pak při vyvolání stojí manu navíc, ať už pro ni máte legální cíl nebo ne! Kartiček je jinak slušné množství, hlavně díky různým verzím. Kompletaci sbírky jsem ale vzdal, páč raritní kousky dostávají svojí vzácnosti a kolikrát jsem od nich nezískal ani jednu kopii, natož tři do balíku. Ilustrace jsou povedené a stylově pestré, výtvor padesátky malířů, jen počítejte s pokleslým obsahem a zbytečně nízkým věkem některých monster.
Závěrem, chápu že ovládací mechaniky zůstaly z Vita verze, ale bez třecích miniher a otevírání karetních balíčků trhnutím bych se obešel. Strávil jsem to u ostatních titulů Compile Heart, ale tady se vyskytují v několikanásobném množství. Monster Monpiece má ve hře online obchod, ale lepší karty na postup hrou nejsou potřeba.
Tahové souboje spolknou nemalou část herní doby. Základ slibný, přetlačování na malém bitevním poli, čtyři typy jednotek (přičemž buffeři mi vycházejí nejslabší až nehratelní), barevné synergie a další řada triků s kterou přicházejí jednotlivé karty. Bohužel AI je špatná, jako blokujeme vlastní jednotky špatná, jako tankujeme healerem špatná. Aby měla AI aspoň záchvěv šance, budete vždy stát proti statově mnohem silnějším balíčkům.
Kartičky, tady vidím problém ve vylepšování, spíše v alchymii. Každá karta má 9 až 12 statově rozdílných verzí, člověk neví co se z karty vyklube a jestli vůbec riskovat. Vyvolávací cena jednotek, útok a životy lítají nahoru dolů. Přiznejme si, spíše dolů, výměnou za nějakou neužitečnou schopnost, co pak při vyvolání stojí manu navíc, ať už pro ni máte legální cíl nebo ne! Kartiček je jinak slušné množství, hlavně díky různým verzím. Kompletaci sbírky jsem ale vzdal, páč raritní kousky dostávají svojí vzácnosti a kolikrát jsem od nich nezískal ani jednu kopii, natož tři do balíku. Ilustrace jsou povedené a stylově pestré, výtvor padesátky malířů, jen počítejte s pokleslým obsahem a zbytečně nízkým věkem některých monster.
Závěrem, chápu že ovládací mechaniky zůstaly z Vita verze, ale bez třecích miniher a otevírání karetních balíčků trhnutím bych se obešel. Strávil jsem to u ostatních titulů Compile Heart, ale tady se vyskytují v několikanásobném množství. Monster Monpiece má ve hře online obchod, ale lepší karty na postup hrou nejsou potřeba.
Pro: kartičkování, slušné strategické základy
Proti: příběh, AI, nevyzpytatelné vylepšování karet, placení many i za nepoužité schopnosti karet, pozůstatky Vita ovládání
Clinically Dead
Hned první pohled na Clinically Dead bude nejspíš pro většinu hráčů poslední. Amatérsky vyhlížející grafika s kyselinovým nádechem vám připomene všechny nezávislé 3D hrůzohry, na které jste se snažili léta zapomenout. Ale za sebe musím doplnit, že během hraní mi už tak příšerná nepřišla a až na pár nevýrazných, lehce minutelných dveří stačila. Taky jsem nainstaloval kvůli čtyřrozměrným puzzlům, ne?
Logické problémy mi nabídly správnou porci přemýšlení a očumování. Nic přehnaně komplikovaného, hlavně bylo potřeba poznávat terén a hledat místa v časové ose, kde se něco hýbe. Snad jen pár akčněji pojatých pasáží mohlo být benevolentnější, ovládání na to není stavěné. Připomínku mám i na jediný saveslot a absenci hubu, nemohl jsem se vracet ani si zahrát levely znovu.
Logické problémy mi nabídly správnou porci přemýšlení a očumování. Nic přehnaně komplikovaného, hlavně bylo potřeba poznávat terén a hledat místa v časové ose, kde se něco hýbe. Snad jen pár akčněji pojatých pasáží mohlo být benevolentnější, ovládání na to není stavěné. Připomínku mám i na jediný saveslot a absenci hubu, nemohl jsem se vracet ani si zahrát levely znovu.
Great eSports Manager
Krátká blbinka s decentním pixelartem, která žije hlavně z internetových memů a popkulturních odkazů. Manažment týmu je hodně osekaný, člověk si musí hlídat akorát ego svých podřízených, jinak vás netlačí žádný časový limit a jen vesele budujete, hrabete peníze a zlepšujete staty postavám. Jediný technický zádrhel bylo naklikávání předmětů a hráčů skrz aktivní okno. V jednu chvíli kupuju novej hajzlík na trénování LoLkařů a přitom přes menu tahám nějakého nebožáka z pelechu. Na jedno odpoledne dobrý, ale víc než v traileru nečekejte.
Masquerada: Songs and Shadows
Z Masquerada: Songs and Shadows se vyklubalo příjemné překvapení, jen neuspokojivé po RPG stránce. Na tu jsem naštěstí rychle zapomněl a nechal se vtáhnout skvělým příběhem v unikátním světě masek a zajímavými postavami. Masquerada předčí v ukecanosti dokonce toustovač Švitorku, doporučuju tedy jen hráčům, co rádi pročítají kvanta textu. Příběh vás vleče z rozhovoru do rozhovoru, chrlí na vás kvanta doplňujícího loru a když to všechno pročtete, pořád můžete poslouchat, co se šušká mezi lidmi ve městě. A musím vypíchnout skvělý dabing, pod jehož mocí komiksově řezané modely postav vskutku ožívají.
Hratelnost samotná je po čertech osekaná, v podstatě jen chodíte z lokace do lokace, bez možnosti návratu. Minimum aktivních míst a většinu času jsem měl pocit, že mě autoři prachsprostě vlečou ze scény do scény, úplně zapomínajíc, že tvořili hru a že bych si občas taky mohl kliknout. Souboje vypadají atraktivně a stojí na systému elementů, jen jsou dost jednoduché a na hlubší taktiky není prostor kvůli neustálému obměňování vašich parťáků. A konec příběhu mohl být méně dramatický. Ale to jsou jen malé kazy.
Hratelnost samotná je po čertech osekaná, v podstatě jen chodíte z lokace do lokace, bez možnosti návratu. Minimum aktivních míst a většinu času jsem měl pocit, že mě autoři prachsprostě vlečou ze scény do scény, úplně zapomínajíc, že tvořili hru a že bych si občas taky mohl kliknout. Souboje vypadají atraktivně a stojí na systému elementů, jen jsou dost jednoduché a na hlubší taktiky není prostor kvůli neustálému obměňování vašich parťáků. A konec příběhu mohl být méně dramatický. Ale to jsou jen malé kazy.
Pro: svět masek, příběh, postavy, dabing
Proti: linearita, žádné příběhové rozhodnutí, občas vás hra hodí do další lokace, aniž byste mohli dozkoumat aktuální.
Degrees of Separation
Další vizuálně uhrančivá pohádka od norských Moondrop, ale na rozdíl od Amphory přidává i celkem fajn hratelnost a hlavně ovladatelnost. Hrál jsem sólo a až na pár pasáží s ovládáním nebyl problém a řekl bych, že v koopu se bude páreček ovládat ještě lépe. Jedná se především o hru logickou, nejsou zde nepřátelé a postavy nemohou umřít, takže se většina překážek dá vyřešit krok za krokem.
Degrees of Separation se dělí na 6 úrovní (+ hub) a v každé se musíte popasovat s novým herním mechanismem. Jednou dostanete kabát blokující schopnosti, jednou dokážete rozříznout světy neprůstupnou hranicí apod. Celkově se mi míchání základních elementů líbilo a bavilo mě překážky řešit. Obtížnost beru jako spíše lehčí, byť jsem tam jeden zákys s nepovinnou šálou měl:)
Pokud bych měl zážitku s Degrees of Separation něco vytknout, byla by to mapa, která není podsvícená, a v tmavých lokacích není pořádně vidět. A pokaždé když jsem hru vypnul, musel jsem začínat z hubu, přičemž transportní systém mezi hádankami není nejrychlejší. Vždy bylo snazší dohrát celý level na jeden zátah.
Vzdáleně mi to připomnělo českou freewarovku Faux Pa.
Degrees of Separation se dělí na 6 úrovní (+ hub) a v každé se musíte popasovat s novým herním mechanismem. Jednou dostanete kabát blokující schopnosti, jednou dokážete rozříznout světy neprůstupnou hranicí apod. Celkově se mi míchání základních elementů líbilo a bavilo mě překážky řešit. Obtížnost beru jako spíše lehčí, byť jsem tam jeden zákys s nepovinnou šálou měl:)
Pokud bych měl zážitku s Degrees of Separation něco vytknout, byla by to mapa, která není podsvícená, a v tmavých lokacích není pořádně vidět. A pokaždé když jsem hru vypnul, musel jsem začínat z hubu, přičemž transportní systém mezi hádankami není nejrychlejší. Vždy bylo snazší dohrát celý level na jeden zátah.
Vzdáleně mi to připomnělo českou freewarovku Faux Pa.
Pro: pohádka, audiovizuální stránka, zajímavé herní mechanismy, správně zvolená obtížnost, teoreticky multiplayer
Proti: problémy s navigací, pomalý pohyb mezi hádankami, neukládá se poloha hrdinů při opuštění hry
Toxic Mayhem: The Troma Project
Filmový pojem Troma nemusím představovat, škoda že z kvalit filmové předlohy vyrostla tak mizerná barabizna, co každou chvíli padá do Windows a nejede víc jak 800 na 600. První dojem nebyl tak hrůzný, přece jenom Toxí je sympaťák a vyprávění se ujal samotný Lloyd Kaufman. Mise jsou poskládané úplně náhodně a mezi nimi různá videjka Tromy. Jenže když prokouknete poplesnivátko (troma verze pozlátka), zbyde jen bídně přeskinovaná verze polské vykopávky Rezerwowe Psy, včetně pozůstalých textů a dabingu. Podivný kombat systém, bugy a nestabilita na začátku mise, na konci mise, při loadování...
Bohužel, Toxic Mayhem není dostatečně dobrý ani dostatečně mizerný a nestojí za pozornost.
Bohužel, Toxic Mayhem není dostatečně dobrý ani dostatečně mizerný a nestojí za pozornost.
Z
K Zetku jsem si nikdy velký vztah nevytvořil, ač má fajn humor, hlavně v cut-scénách, co mi evokujou Kosmika z Červenýho trpaslíka, hratelnost pokulhává. Zamlada jsem se nedokázal adaptovat na herní pravidla a odepsal hru jako moc obtížnou, teď po letech naopak, jak člověk přijde jak a co, hra je až moc repetitivní. Také je nejdřív nutné si zvyknout na netradiční ovládání a potom dělat chůvu každé jednotce v pohybu, páč u těhle expertů si můžete být jisti, že ze všech možných cest si vždy vyberou tu, kde přes vodu chybí most.
Pro: Humor, obsazování vozidel, grafika, řada drobných animací a detailů
Proti: pathfinding jednotek, repetitivní
NieR: Automata
U NieR nemám jasno. Atraktivní postapo svět doplněný úžasným soundtrackem nejde jen tak ignorovat. Zamlouvá se mi i nápad střídat herní žánry. Souboják, ve které člověk stráví většinu hry, mě bavil i přes skromnější pestrost nepřátel. Hlavně graficky a pohybově mají postavy co nabídnout; komba, chladné zbraně s palebnou podporou robůtka, co hrdlo ráčí.
Jenže problém nastává, že jakkoliv se hra snaží chovat akčně a plynule přecházet z jednoho stylu do druhého, trpí ovládání a kamera. Často jsem skončil dezorientován, mrtev či se dokonce snažil ovládat parťáka. Ovládání pro samotné herní styly je na mě až moc gaučofilní a s K+M jsem měl problém snad ve všech fázích.
Od špatného menu, kam člověk musí kolikrát zbytečně, například kvůli mapě, až po aktivování/mluvení stejnou klávesou, kdy samozřejmě parťák brání každou bedýnku nebo NPC vlastním tělem a chce, vtěrka, měnit bojové nastavení. Každá bedýnka se měnila na taneční lekce a bylo potřeba vytěsnit parťáka sumo stylem. V shmup sekcích jsem měl problém s myší zaměřovat a v plošinovkových zase skákat. V soubojích holčina hopká jako kamzík, jenže když má vyskočit dva metry na plošinku, tak jí ani doubleskok nestačí. Kolik nadávek padlo, než jsem přišel, že pro klid musím ve skákacích pasážích používat útoky během skoků...
Příběh mě popravdě nezaujal. Začátek vypadá nadějně, ale rychle se změní do klišárny. V hlavní roli chladná "gaťky sem, gaťky tam, gaťky kam se podívám" 2B s otravným parťákem 9S, co mě štval celou hru a když jsem zjistil, že druhý průchod hraju za něj, zbytek příběhu jsem vzdal. Do plusů počítám pár bizarních jap-momentů, které člověk očekává a přesto ho překvapí a často zpochybní koupi/hraní celé hry.
Jenže problém nastává, že jakkoliv se hra snaží chovat akčně a plynule přecházet z jednoho stylu do druhého, trpí ovládání a kamera. Často jsem skončil dezorientován, mrtev či se dokonce snažil ovládat parťáka. Ovládání pro samotné herní styly je na mě až moc gaučofilní a s K+M jsem měl problém snad ve všech fázích.
Od špatného menu, kam člověk musí kolikrát zbytečně, například kvůli mapě, až po aktivování/mluvení stejnou klávesou, kdy samozřejmě parťák brání každou bedýnku nebo NPC vlastním tělem a chce, vtěrka, měnit bojové nastavení. Každá bedýnka se měnila na taneční lekce a bylo potřeba vytěsnit parťáka sumo stylem. V shmup sekcích jsem měl problém s myší zaměřovat a v plošinovkových zase skákat. V soubojích holčina hopká jako kamzík, jenže když má vyskočit dva metry na plošinku, tak jí ani doubleskok nestačí. Kolik nadávek padlo, než jsem přišel, že pro klid musím ve skákacích pasážích používat útoky během skoků...
Příběh mě popravdě nezaujal. Začátek vypadá nadějně, ale rychle se změní do klišárny. V hlavní roli chladná "gaťky sem, gaťky tam, gaťky kam se podívám" 2B s otravným parťákem 9S, co mě štval celou hru a když jsem zjistil, že druhý průchod hraju za něj, zbytek příběhu jsem vzdal. Do plusů počítám pár bizarních jap-momentů, které člověk očekává a přesto ho překvapí a často zpochybní koupi/hraní celé hry.
Pro: svět, grafika, OST, mísení žánrů, souboják
Proti: ovládání (na K+M), slabší nerubačkové části, save systém
Elminage Gothic
Elminage patří k hrám, jaké si člověk podle obrázků snadno zařadí mezi tuctovky a zakoupí maximálně na herní sucho. Budiž i můj případ. Nicméně jak jsem se dokopal k rozehrátí, první dojem zůstal na prvním podlaží a dál už jsem byl unášen cepováním postav a špeluňkováním. Opravdu rozsáhlý a v některých směrech unikátní dungeon s pestrým bestiářem a velkou chytlavostí. Jeskyně jsou přes meh grafiku zajímavé, velká škála překážek, propadadla, dezorientující plošiny, zapastičkované truhly u kterých nevíte, jestli vás zkamení, sežerou manu či vás teleportují na dno podzemní řeky pro smrt. Úplně jsem z toho zavzpomínal na Demisi.
Avšak pokud se člověk chce do Elminage ponořit, musí překonat řadu nestandardních prvků. Máme tu: omezenou mapu přístupnou pouze přes konzumáče a kouzla, oškubaný inventář postav, snižování statů postavám při novém levelu (to je naštěstí vybalancované pro dlouhodobé hraní a s každým mínusem přichází šance na plus příště). A asi největší nahodilost, bojová iniciativa, jako by nestačilo, že jsou ve hře plošná kouzla, která pokud RNG vyčíslíčkuje, dokáží vyřadit celou skupinu hrdinů třeba spánkem či paralýzou, navíc je tu vždy šance na překvapení, což znamená volné kolo pro všechny nepřátele, rovná se prakticky prohraný souboj. Jen slabou útěchou může být fakt, že vy monstra můžete překvapit taky.
A to co mi vadilo asi nejvíce na celé hře, adventuření. V RPG mám rád, když aspoň hlavní úkol dává smysl a vím kam jít, co udělat. Tady člověk občas tápe, neaktualizuje se mu úkol v deníku, třeba bez větších vodítek hledat chlápka v jeskyních a on se tam v jednom patře krčí v tajné místnosti. Stejně tak jsem se snažil dlouhé hodiny otevřít dveře v dolech, zkoušel různé kombinace aktivních míst na patře, poučen hledal tajné a až zoufalé řešení, najmout si ve městě postavu zloděje, mě posunulo dál. Fuj.
Obtížnost. Ano, hra se s hráčem nemazlí, ale pokud jste zvyklí si občas projít RPG na nejtěžší obtížnost, tak o moc tužší Elminage není. Ukládat můžete kdekoliv mimo boj, můžete měnit postavy pokud se vám nelíbí, a vždy případně doexpit levely. Avšak grindování bych se tolik nebál, sám jsem hrál bez návodu (měnil pár postav během hry za užitečnější) a základní hra mi trvala zhruba 110 hodin, z čehož jsem čistě grindoval tak 15h, zbytek herní doby jsem vždy řešil úkol, hledal cestu dál nebo aspoň doprozkoumával kouty map.
Na japonskou hru mi stylizace přišla ukočírovaná, nárazově se objeví bojový sněhulák či podobná ujetost, ale většina stvoření se očividně hlásí k temnotě a ladí se zbytkem atmosféry. Myslím že si hru užijí hlavně hráči starších rozsáhlých RPG, co mají dostatek trpělivosti a překonají seznamování se hrou.
Avšak pokud se člověk chce do Elminage ponořit, musí překonat řadu nestandardních prvků. Máme tu: omezenou mapu přístupnou pouze přes konzumáče a kouzla, oškubaný inventář postav, snižování statů postavám při novém levelu (to je naštěstí vybalancované pro dlouhodobé hraní a s každým mínusem přichází šance na plus příště). A asi největší nahodilost, bojová iniciativa, jako by nestačilo, že jsou ve hře plošná kouzla, která pokud RNG vyčíslíčkuje, dokáží vyřadit celou skupinu hrdinů třeba spánkem či paralýzou, navíc je tu vždy šance na překvapení, což znamená volné kolo pro všechny nepřátele, rovná se prakticky prohraný souboj. Jen slabou útěchou může být fakt, že vy monstra můžete překvapit taky.
A to co mi vadilo asi nejvíce na celé hře, adventuření. V RPG mám rád, když aspoň hlavní úkol dává smysl a vím kam jít, co udělat. Tady člověk občas tápe, neaktualizuje se mu úkol v deníku, třeba bez větších vodítek hledat chlápka v jeskyních a on se tam v jednom patře krčí v tajné místnosti. Stejně tak jsem se snažil dlouhé hodiny otevřít dveře v dolech, zkoušel různé kombinace aktivních míst na patře, poučen hledal tajné a až zoufalé řešení, najmout si ve městě postavu zloděje, mě posunulo dál. Fuj.
Obtížnost. Ano, hra se s hráčem nemazlí, ale pokud jste zvyklí si občas projít RPG na nejtěžší obtížnost, tak o moc tužší Elminage není. Ukládat můžete kdekoliv mimo boj, můžete měnit postavy pokud se vám nelíbí, a vždy případně doexpit levely. Avšak grindování bych se tolik nebál, sám jsem hrál bez návodu (měnil pár postav během hry za užitečnější) a základní hra mi trvala zhruba 110 hodin, z čehož jsem čistě grindoval tak 15h, zbytek herní doby jsem vždy řešil úkol, hledal cestu dál nebo aspoň doprozkoumával kouty map.
Na japonskou hru mi stylizace přišla ukočírovaná, nárazově se objeví bojový sněhulák či podobná ujetost, ale většina stvoření se očividně hlásí k temnotě a ladí se zbytkem atmosféry. Myslím že si hru užijí hlavně hráči starších rozsáhlých RPG, co mají dostatek trpělivosti a překonají seznamování se hrou.
Pro: rozsáhlost, radost z průzkumu, pestré kulisy a bestiář
Proti: nutnost občas vyměnit jednu z postav pro další postup, některé úkoly mi přišly až moc nejasné, horší navigace skrz menu (ale dá se zvyknout), hodně prvků není ve hře řádně vysvětlena a hráč musí hodně zkoušet
Heroes of the Monkey Tavern
Odpočinková kobka na pár hodin, líbila se mi víc než třeba podobně nenáročný Keep, ale pořád né dost na vyložené doporučení. Taverna má celkem málo soubojů, lehké hádanky, absenci stravování a veškerý vývin postav probíhá automaticky. Za zmínku stojí zajímavě řešený kombat, kdy většinou čelíte jen 1-2 nepřátelům, ale "úkrokovat" můžete jen u mobů a navíc za ztrátu drahocenného zdraví. Grafika na malý projekt ujde, ale prostředí se téměř nemění a samosebou se z útrob jeskyně téměř nepodíváte. Nenapadá mě žádný očividný zápor, na to hra až moc odsýpá a nestihne nudit.
White Gold: War in Paradise
Rusky zábavná potloukačka, hodíme tě do karibského souostroví a ty si užij dovolenou mezi drogovými kartely, partyzány, armádou, CIA a možná se ukáží i domorodci s bílým práškem kolem nosních dírek. Teda zábavná za předpokladu, že se vám líbila jednička. Lehké RPG prvky, poklonkování mezi frakcemi, nechat se okrádat od vydřidušských obchodníků, hlavní úkol = přines tolik a tolik tisíc, jo ty nemáš?, tak mazej zpátky ke druhému bodu.
Tropické ostrůvky vypadají zajímavějc než džungle v Boiling Point, ale vcukuletu se ukáže očividná copypasta. Obří mapa nestihla být naplněna unikátním obsahem. Chybí většina dabingu a ten co je, nesedí. Anglický překlad rovněž není kompletní, v několika případech úkoly, lidé a předměty nemají popisky, ale nic hru rozbíjícího. Příběh bída bídoucí.
Tropické ostrůvky vypadají zajímavějc než džungle v Boiling Point, ale vcukuletu se ukáže očividná copypasta. Obří mapa nestihla být naplněna unikátním obsahem. Chybí většina dabingu a ten co je, nesedí. Anglický překlad rovněž není kompletní, v několika případech úkoly, lidé a předměty nemají popisky, ale nic hru rozbíjícího. Příběh bída bídoucí.
Pro: exotický svět a volný pohyb v něm, lehké RPG prvky, potápění, možnost zabíjet NPC za jejich drzost.
Proti: působí nedodělaně, občasné bugy, příběh, NPC se po čase oživují.
Artifact
Psyx
10215 Fiasko, ani ne dva týdny po opuštění bety se počet hráčů krčí na pár desítkách tisíc. Takhle si prodeje Ventil asi nepředstavoval. Za přepálených 20 Euro nabízí Artifact srovnatelné možnosti jako obdobné karetní F2P hry.
Nemůžu popřít, kartičkové jádro a mechaniky mě hodně baví. Spousta strategických možností, rozhodnutí, kdy a kam co zahrát, kdy obětovat linku a kdy soupeři nechat iniciativu, ve hře se toho děje přehršle. Mám rád Dotu i Magic, které jsou zde cítit z každého coulu. Jeden duel se kolikrát natáhne až přes půl hodiny a člověk si pod časovým presem ani nevšimne. Na druhou stranu všechno to taktizování, počítání a drama (obzvlášť pokud hrajete o tikety) člověka fakt vyčerpá a nedá se hrát tolik v kuse jako jiné kartičky (aspoň pro mě).
Výtky. Zatím malý počet karet a na to jak jich je málo, jsou celkem nedobalancované. Souboje zbytečně natahují animace, které vypadají parádně, ale po několikáté byste si je přáli přeskakovat. Chybí chat či jiné dorozumívací možnosti (hlášky, emoty). Náhoda je blbec a dokáže nakrknout. Na to kolik Artifact nabízí taktizování, se najde i dost RNG. Pominu jak vám chodí karty, jde hlavně o náhodné rozmisťování neutrálních potvor a takzvané šipečky, kdy neovlivníte kam se rozhodne neblokovaná potvora zaútočit. Jakkoliv se dá naučit s tímto fenoménem počítat, vždy se najdou hry, kdy ve vyhrocených soubojích právě náhodný creep statečně blokující hned 3 nepřátelské bijce rozhodne hru :)
Vyplatí se hra? Já se bez dalších investic zatím ve hře bavil cca 50 hodin, hlavně díky draftům. Pro mě ano. Pokud si libujete v konstrukci vlastního balíku, budete muset zainvestovat více (neplatí pro hráče s nehorázným winratem 70%+ nebo velkým štěstím na cenné karty ve vyhraných balíčcích).
Jo a impoví maskoti jsou super.
Nemůžu popřít, kartičkové jádro a mechaniky mě hodně baví. Spousta strategických možností, rozhodnutí, kdy a kam co zahrát, kdy obětovat linku a kdy soupeři nechat iniciativu, ve hře se toho děje přehršle. Mám rád Dotu i Magic, které jsou zde cítit z každého coulu. Jeden duel se kolikrát natáhne až přes půl hodiny a člověk si pod časovým presem ani nevšimne. Na druhou stranu všechno to taktizování, počítání a drama (obzvlášť pokud hrajete o tikety) člověka fakt vyčerpá a nedá se hrát tolik v kuse jako jiné kartičky (aspoň pro mě).
Výtky. Zatím malý počet karet a na to jak jich je málo, jsou celkem nedobalancované. Souboje zbytečně natahují animace, které vypadají parádně, ale po několikáté byste si je přáli přeskakovat. Chybí chat či jiné dorozumívací možnosti (hlášky, emoty). Náhoda je blbec a dokáže nakrknout. Na to kolik Artifact nabízí taktizování, se najde i dost RNG. Pominu jak vám chodí karty, jde hlavně o náhodné rozmisťování neutrálních potvor a takzvané šipečky, kdy neovlivníte kam se rozhodne neblokovaná potvora zaútočit. Jakkoliv se dá naučit s tímto fenoménem počítat, vždy se najdou hry, kdy ve vyhrocených soubojích právě náhodný creep statečně blokující hned 3 nepřátelské bijce rozhodne hru :)
Vyplatí se hra? Já se bez dalších investic zatím ve hře bavil cca 50 hodin, hlavně díky draftům. Pro mě ano. Pokud si libujete v konstrukci vlastního balíku, budete muset zainvestovat více (neplatí pro hráče s nehorázným winratem 70%+ nebo velkým štěstím na cenné karty ve vyhraných balíčcích).
Jo a impoví maskoti jsou super.
Wolfenstein 3D
Přes svojí popularitu mě Wolf 3D nikdy moc nebral, FPS jsem si oblíbil až později kolem buildovek. Do letoška byl pro mě Wolfděda jen šedé bludiště s hrstkou skopčáků, kde člověk sbírá zlato, žere psí žrádlo a kdybych chtěl spočítat užitečné zbraně na prstech ruky, mohlo by mi vyjít sprosté gesto.
Nebudu tvrdit, že hra graficky dozrála či se tam nějakým bugem na nových Windowsech objevilo dalších 10 zbraní, jen teď mnohem víc doceňuju pořádné bloudění chodbičkama, hledání tajných a atmosféru - prvky, co u dnešních FPSek vypadají úplně jinak.
Nebudu tvrdit, že hra graficky dozrála či se tam nějakým bugem na nových Windowsech objevilo dalších 10 zbraní, jen teď mnohem víc doceňuju pořádné bloudění chodbičkama, hledání tajných a atmosféru - prvky, co u dnešních FPSek vypadají úplně jinak.
Pro: Atmosféra, bloudění, fajn bossové
Proti: počet zbraní a nepřátel, zabíjete pejsky (těžko se obcházej), některé textury stěn vypadají bídně
Seasons after Fall
Chuděra lištička dostala na svůj huňatý hřbet větší břímě nežli měl Frodo na svém nehuňatém hrudníku. Aspoň takovou důležitost poslání mi vsugeroval přesvědčivý dabing podpořený tesklivými smyčci soundtracku. I se moc pěkně na pestrobarevnou přírodu a pelášící lišku dívá. Grafická a audio část splnily vše, co mi bylo slíbeno z traileru a screenů.
Hratelnost už není úplně podle mého gusta. Polootevřený svět, co se pomalu rozšiřuje všemi směry, dokáže zpochybnit i jinak decentní mechanismy ročních dob, protože přes některá místa jsem přebíhal několikrát a musel opětovně zastavovat, zamrzávat vodu a nechat rašit bedly. Obtížnost řadím k těm lehčím/relaxačním hopsačkám, hádanky jednoduché (jen se mi nepodařilo najít zpívajícího ptáčka), žádní nepřátelé, jedině se tak někde ztratit/nevědět, kde se co naposled otevřelo (chybí mapa).
Hratelnost už není úplně podle mého gusta. Polootevřený svět, co se pomalu rozšiřuje všemi směry, dokáže zpochybnit i jinak decentní mechanismy ročních dob, protože přes některá místa jsem přebíhal několikrát a musel opětovně zastavovat, zamrzávat vodu a nechat rašit bedly. Obtížnost řadím k těm lehčím/relaxačním hopsačkám, hádanky jednoduché (jen se mi nepodařilo najít zpívajícího ptáčka), žádní nepřátelé, jedině se tak někde ztratit/nevědět, kde se co naposled otevřelo (chybí mapa).
Pro: grafika, dabing, soundtrack, liška jako hlavní postava
Proti: sušší hratelnost, hlavně opakované překonávání překážek
Warhammer 40,000: Dawn of War II
Na DoW 2 se pěkně dívá, hlavně v bojích, všude něco skáče nebo odlítává, jednotky se samovolně kryjí a támhle někdo bere dráhu. Bohužel moje mikrování nestíhalo, velel jsem pouze čtyřem jednotkám a stejně nebyl schopný používat polovinu jejich aktivaček. Líbily se mi lehké RPG prvky (specializace postav a předměty), nu jak jsem zmínil, já šel po pasivkách.
Mapy se takticky dost podobají, přišlo mi, že furt dělám jednu a tu samou věc dokola, akorát mě na náměstíčku na konci čeká jiný boss. Rozhodně se nedalo hrát delší dobu v kuse, jak můžu u jiných strategií. Příběh nezaujal, možná protože o Warhammeru vím jen dvě věci: orci tu mají dostatek mozkových buněk k řízení vozidel a v módě frčí nárameníky velikosti boudy Maxipsa Fíka. Jináč mě DoW 2 vcelku bavil.
Mapy se takticky dost podobají, přišlo mi, že furt dělám jednu a tu samou věc dokola, akorát mě na náměstíčku na konci čeká jiný boss. Rozhodně se nedalo hrát delší dobu v kuse, jak můžu u jiných strategií. Příběh nezaujal, možná protože o Warhammeru vím jen dvě věci: orci tu mají dostatek mozkových buněk k řízení vozidel a v módě frčí nárameníky velikosti boudy Maxipsa Fíka. Jináč mě DoW 2 vcelku bavil.
Pro: grafika, akční bitky - chování jednotek není tak strategicky strnulé, lehké RPG prvky
Proti: micromanagement nad moje síly, lehká repetitivnost nutící mě hru dávkovat
Third Front: WWII
Bída, i pro zapáleného karbaníka. Zprvu to tak ovšem nevypadalo, začátek kampaně na mě zapůsobil obtížností, vždy bojujete proti přesile a souboje vyžadují rozvážný postup, navrch si soupeř elitním oddílem dobývá území zpět! Tolik k prvním hodinám, bohužel se na povrch rychle vynoří jednoduchost mechanismů, omezení ve variabilitě jednotek a i nepřátelské oddíly poleví v obraně. Soupeř na rozdíl ode mě nevylepšoval své vojsko, později není problém s jednou kartou zničit tři čtyři oponentovy kusy.
U hry mě udrželo asi jen přebarvování Evropy mojí barvou, takový pohled se neomrzí, i když jsou souboje repetitivní a snadné, a na mapě samotné nelze pořádně nic dělat.
U hry mě udrželo asi jen přebarvování Evropy mojí barvou, takový pohled se neomrzí, i když jsou souboje repetitivní a snadné, a na mapě samotné nelze pořádně nic dělat.
Pro: Začátek, než člověk rozlouskne systém a postaví více jednotek
Proti: Mělké herní mechanismy a tím pádem i neodpovídající délka kampaně, nevybalancovaná obtížnost, uživatelské rozhraní, bugy
Immortal Redneck
Štrajdání pyramidama je sranda: barevná grafika zahřeje na srdíčku (tím dobrým způsobem), spletité místnosti přidají špetku bloudění, ve zbraňových pouzdrech se vystřídá kdejaká kuriozita, občas na vás vybafne ovázanej rošťák a ani vás nenapadne, že vlastně pleníte hrobku.
Pokud ke hraní nepotřebujete příběh, nevadí vám dokola umírat a ustojíte buranské fóry, existuje šance, že vás Immortal Redneck zabaví jako mě. Kdyby se Vidlák tolik nespoléhal na kupování statů a byl více o učení správného postupu, posadil bych ho v žánru hned vedle Ziggurat a Killing Room.
Pokud ke hraní nepotřebujete příběh, nevadí vám dokola umírat a ustojíte buranské fóry, existuje šance, že vás Immortal Redneck zabaví jako mě. Kdyby se Vidlák tolik nespoléhal na kupování statů a byl více o učení správného postupu, posadil bych ho v žánru hned vedle Ziggurat a Killing Room.
Pro: Množství svitků a zbraní, technická stránka, svižná akce, dizajn místností
Proti: až moc roguelite na můj vkus, některé přemrštěné záporné bonusy (jako vždycky:)
Mary Skelter: Nightmares
U Mary Skelter jsem hledal něco nového, nebo aspoň neokoukaného, ale místo hororového podzemí s vyšinutejma anime holčičkama mi z toho vychází celkem obyčejná japonská grindovačka s bojovo-harémovým příběhem. Což se taky dá. Líbilo se mi jak jsou části dungu tématicky navržené podle jmen jednotlivých dívčin, měsíční princezna Kaguya držkuje v bambusovém hájku a Mařenku vyzvednu z rozplizlé budovy z cukrovinek, byť nebohého Jeníčka jsem musel odkráglovat.
Ve výsledku jsem u hry vydržel a bavila mě, ale některé věci mi přišli nedořešené. Postavy a jejich specializace vypadají na papíře dobře, bohužel v akci už to vrže. Hlavně kvůli OP plošným útokům, které lze najít u každé postavy, po dvou-třech kouzlech se nepřátelé nedostanou ani na tah, stačilo maxovat útok a agilitu. Nepřátelé jsou bohužel jeden jako druhý a nepředvedli žádný trik, aby mi moje kombo narušili.
Jakkoliv se mi průzkum bludiště líbil ohledně exotického prostředí, vyhýbání nočním můrám a krmení potřeb jeskyně, chyběl mi pocit zadostiučinění při prohledávání každého zákoutí, předměty padají náhodně a to že člověk probourá tři tajné zdi k truhle ještě neznamená, že padne něco lepšího než léčivý lektvar.
Narazil jsem na několik bugů, občas předměty/monstra nejsou při průzkumu vidět a někdy naopak zůstanou i když je zvednu/zabiju, párkrát mi hra nešla sejvnout a popříběhový dungeon mi padá každé tři minuty i s Windows (a to vypadá fakt pěkně, megalomanské mapy 100x100 políček).
Ve výsledku jsem u hry vydržel a bavila mě, ale některé věci mi přišli nedořešené. Postavy a jejich specializace vypadají na papíře dobře, bohužel v akci už to vrže. Hlavně kvůli OP plošným útokům, které lze najít u každé postavy, po dvou-třech kouzlech se nepřátelé nedostanou ani na tah, stačilo maxovat útok a agilitu. Nepřátelé jsou bohužel jeden jako druhý a nepředvedli žádný trik, aby mi moje kombo narušili.
Jakkoliv se mi průzkum bludiště líbil ohledně exotického prostředí, vyhýbání nočním můrám a krmení potřeb jeskyně, chyběl mi pocit zadostiučinění při prohledávání každého zákoutí, předměty padají náhodně a to že člověk probourá tři tajné zdi k truhle ještě neznamená, že padne něco lepšího než léčivý lektvar.
Narazil jsem na několik bugů, občas předměty/monstra nejsou při průzkumu vidět a někdy naopak zůstanou i když je zvednu/zabiju, párkrát mi hra nešla sejvnout a popříběhový dungeon mi padá každé tři minuty i s Windows (a to vypadá fakt pěkně, megalomanské mapy 100x100 políček).
Pro: velikost (50+ pater), zajímavé polohororové prostředí
Proti: řadoví nepřátelé, bugy
Age of Wonders III
Age of Wonders se vrací ve skvělé formě a ani nemám pocit, že by se vzdalovala od svých základů. Rasy a hrdinové mi přijdou unikátnější a čisté nahánění statů už nefunguje tak snadno jako dříve. Na strategiích se mi líbí, když při setkání s každou novou jednotkou, scrolluju seznamem jejích schopností a tady jsou seznamy opravdu dlouhé, od základních rasových perků a protekcí po originální skilly. I budování měst si nárokuje více času a připomíná více Master of Magic (osekanou Civilizaci).
Příběh mě i s větším množstvím textů nenadchnul, ale tak to u strategií bývá. Za přednější pokládám herní mechanismy, které ač se moc nezměnily, tak fungují výborně, aspoň na několik večerů.
Příběh mě i s větším množstvím textů nenadchnul, ale tak to u strategií bývá. Za přednější pokládám herní mechanismy, které ač se moc nezměnily, tak fungují výborně, aspoň na několik večerů.
Pro: Věrnost sérii, rasy/hrdinové, hotseat multiplayer, grafika.
Proti: Slabší postupovka, rozsekanost hry na DLC.
Psyx naposledy…
Ohodnotil 
Drunken Robot Pornography na 55 % (37 dní).
Napsal komentář k The Magic Circle (259 dní).
Diskutoval u hry Duelyst (23 dní).
Pro: příběh, souboják na papíře
Proti: dead endy, narušování explorace přepínáním mezi dvěma světy, souboják v praxi