Po velmi povedeném remasteru prvního dílu došlo i na omlazení Quake II a z velké části budu opět chválit. Nejdůležitější je obsah a toho není málo. Přítomná je samozřejmě kompletní původní hra, dočkala se dokonce citlivého rozšíření některých úrovní. Nechybí ani dva původní oficiální datadisky, ale k jejich zopakování jsem se ještě nedostal. Hlavním tahákem je nové rozšíření Call of the Machine. To je celkem rozsáhlé, šest celků s docela různorodým stylem a bohužel i kvalitou. Hratelnost je tak jako na houpačce, nejde o žádnou tragédii, ale nové části pro první díl byly povedenější. Jednotlivé úrovně jsou ale každopádně propracované, vizuálně povedené a obsahují spoustu skrytých oblastí i úrovní.

Opět jako u prvního dílu nechybí verze z konzole Nintedo 64. Ta je, alespoň co si pamatuji, celkem věrná a díky modernějšímu ovládání velmi rychle dohratelná. Z dnešního pohledu a na moderních systémech sice nejde o žádný zázrak, existuje i řada povedenějších modifikací. Přesto je hratelnost dostatečně odlišná a i z historického hlediska stojí za zahrání. Potěší i přítomnost bonusových materiálů, jako jsou modely a concept arty. Mezi nimi je trochu schovaný další hratelný obsah a to úrovně demoverzí z výstav E3 a ECTS 1997. Jde sice jen o pár strohých map, ale je velmi zajímavé podívat se na tak rané verze i míru vývoje mezi výstavami.

Technická stránka odpovídá podobným projektům od Night Dive. Grafika je vylepšena, doplněna podpora pro vysoká rozlišení, širokoúhlé monitory a podobně. Nic ale nenarušuje původní atmosféru. Vše také běží bez problémů. Původně jsem chtěl kritizovat nepřítomnost informace o tom ze které hry pochází ten který save, ale to již bylo opraveno. Co mě mrzí stále, je, na rozdíl od remasteru jedničky, nepřítomnost položky add-ons. Ta sice na začátku obsahovala jen verzi pro N64, kterou zde již máme, ale dávala naději na pozdější rozšiřování, což se opravdu stalo. Snad se něčeho podobného dočkáme i zde. Trochu rozporuplná je přítomnost nové funkce kompas. Ta sice velmi efektivně zabraňuje jakémukoliv bloudění, ale tím zároveň dost mění originální hratelnost, která je z části na hledání cesty přes komplexní a propojené úrovně postavená. Nikdo vás samozřejmě nenutí ho používat, ale hráči kteří nemají zkušenost s originálem získají při jeho použití odlišný dojem. Pochválit musím i zachování původní verze hry, každý má tak na výběr které dá přednost a stále lze bez problémů používat neoficiální rozšíření a modifikace. Celkově jde opět o velmi povedený kousek, který je zajímavý jak pro veterány tak pro nové hráče. Každý si totiž najde něco a to v rozumně moderní formě.

Ačkoliv se to nezdá, je Nintendo 64 platformou se slušným počtem celkem povedených FPS. Bohužel v případě konverzí platí, že o čím novější hru jde, tím víc se muselo zjednodušovat. Tam kde Doom 64 mohl přidávat a vylepšovat, musí Quake II ubírat a osekávat. V tomto případě to ale nedopadlo špatně. Jednotlivé levely jsou v podstatě naprosto nové, ačkoliv některé fragmenty bez problémů poznáte a atmosféra se celkem udržela. Vše je především kratší a přímočařejší, komplexnost originálu je bohužel pryč. Na druhou stranu je tak akce dynamičtější k čemuž dopomáhají i menší počty protivníků. Akce tak velmi plynule odsýpá. Celkově mi ani tak nevadí zkrácení jednotlivých levelů, ale spíš krátkost kampaně jako takové. Ta je v kombinaci s nižší obtížností celkem rychle dohraná, ačkoliv díky ovládání na Nintendo 64 gamepadu pro mě představovala výzvu i tak (oceňuji ale přítomnost více ovládacích schémat). Dnes už jsem na tento způsob ovládání navyklejší, přesto věřím že použití klávesnice a myši v nové PC verzi hru značně zjednodušuje.

Grafika je vzhledem k možnostem konzole dobrá a i díky použití stejného enginu se originálu velmi podobá. Rozhodně doporučuji hrát s Expansion Packem, ale to platí pro většinu her, které ho podporují. Pochválit je třeba také rychlost hry (hodně díky zmíněnému Expansion Packu), v porovnání s některými jinými, třeba Turok, je Quake II krásně plynulý. Multiplayer jsme tenkrát moc nehráli, proti PC verzi to zkrátka není ono, ale pro dva hráče byl dobrý a běžel rychle. Co si ale vzpomínám na ten jeden dva pokusy o hru ve čtyřech, tak to už konzole moc nezvládala. Ve výsledku jde o velmi dobrou střílečku pro Nintendo 64, kterou ale nedoporučuji moc srovnávat s originálem. Samostatně ale obstojí slušně.

Třetí hra na Segu Mega Drive v jednom měsíci a rozhodně nejpříjemnější překvapení. Nejde jen o to, že jde o povedenou záležitost, ale především jsem dopředu nic neočekával. A dostal jsem velmi povedenou hru ve stylu starších dílů série The Legend of Zelda. V Beyond Oasis (rozhodně přiléhavější název než Story of Thor) se jako princ Ali postavíte mocnému zlu a zkusíte zachránit svět. Z ptačího pohledu viděný svět je pěkně prokreslený a díky celkem velkému měřítku i detailní. To platí i pro animace postav. Svět celkově není extra velký, ale mnoho lokací se velmi liší. Díky hledání a plnění mnoha výzev hodně cestujete a rozhodně nehrozí stereotyp. Hra také odměňuje pečlivý průzkum.

Příběh je podáván především pomocí rozhovorů a několika animací. V cestě vám stojí řada hádanek, pro postup dále je často nutné získat klíč nebo speciální schopnost. Tyto schopnosti si osvojíte díky spojení se čtyřmi živly, které lze pak za určitých podmínek využívat. Kromě otevírání cesty dál poslouží i jako magie užitečná v boji. Na to primárně slouží řada zbraní, ale kromě základní má každá omezený počet použití. Je tak nutné taktizovat, kdy je třeba využít silnější zbraň a kdy stačí základní. Na několika místech jsou ukryté speciální výzvy jejichž odměna je často silná zbraň s nekonečným použitím. Nezískal jsem všechny, ale i ty dvě dost pomohly v druhé polovině hry. Nechybí ani tradiční šílenost v podobě 100 patrového "dungeonu".

Obtížnost je nastavená rozumně až na jeden prvek, který zároveň považuji za největší mínus hry. Jde o plošinkové části, ve kterých je potřeba přecházet mezi pohybujícími se plošinami, často během útoků nepřátel. Únavné, frustrující a nezábavné. Celkově jsem ale ze hry nadšený, od hratelnosti po slušný příběh včetně povedeného konce. Pokud máte podobný styl her rádi, Beyond Oasis určitě vyzkoušejte.

Další vzdělávací hra z Univerzity Karlovy opouští historická témata. Tentokrát je na řadě životní prostředí. Cílem hry je záchrana planety a dosažení jednoho z konců, které vedou k udržení našeho života. Jde o karetní záležitost s velmi slušnou rozmanitostí. Podle toho, které karty se rozhodnete vyložit a případně vylepšit se odemykají další možnosti. Každá hra tak může být odlišná a o další rozmanitost se postarají generované události (spíše problémy a katastrofy). Jejich vyřešení vždy něco stojí a přibrzdí tak váš naplánovaný rozvoj. První pokusy jsou celkem náročné, než člověk zjistí co se jak navzájem ovlivňuje. Ale i po dvou vyhraných kampaních hra dokáže zaskočit. Hodně oceňuji rozdílnost nejen konců, ale i cesty k nim. Nejde o žádné rozhodnutí na poslední chvíli, hra je téměř od počátku jiná. Liší se i náročnost jejich dosažení.

Hlavní starostí jsou nejenom zdroje, za které se pořizují karty, ale především generované emise. Nějaké škodliviny budete produkovat vždy, ale jde o věčné vyvažování výroby a emisí. Kolik toho ještě dokážete vyčistit a kdy už je možné ty nejškodlivější karty odstranit? Omezený je navíc i prostor na vyložené karty, který sice jde několikrát zvětšit, ale také to něco stojí. Hra prostě až do konce klade důraz na správné využívání zdrojů a hráč je tak neustále pod tlakem. Škoda, že po nalezení jedné z vítězných karet nelze pokračovat ve hře, kochat se moderní fungující společností a odstranit napáchané škody. Skvělou součástí hry je i encyklopedie karet, které se musejí hraním odemykat. Vše je velmi dobře a srozumitelně popsané, nejde o žádnou vědeckou publikaci, ale představení problémů a možných řešení. Nakonec mě hra bavila více než jsem očekával a i po dosažení tří různých konců (a řadě neúspěšných pokusů) se ke hraní asi občas vrátím.

Rally Championship 2000 (název pod kterým hru znám nejvíce) vyšla v době, kdy jsem alespoň zkoušel každou závodní hru, ke které jsem se dostal. Nějaký čas jsem tak strávil s většinou rally konkurence té doby, ale právě s Rally Championship 2000 jsem strávil nejdéle a mám na ni opravdu hodně živých vzpomínek. Nejvíc mi utkvěla délka jednotlivých rychlostních zkoušek a noční závody s vypadávajícími světly. Závody jsou jeden z žánrů, kde člověk očekává plynulý vývoj a minimum důvodů k návratu ke starším titulům. Přesto mě hra i po více než dvaceti letech velmi mile překvapila a až do dokončení šampionátu byla silně návyková.

Jedním s hlavních lákadel je totiž věrné zpracování britského rally šampionátu, které vyniká především samotnými rychlostními zkouškami. Ty totiž odpovídají předloze nejen prostředím, ale i délkou. Není tak problém závodit více než čtvrt hodiny a to už vyžaduje slušné soustředění a klid. Tratě jsou opravdu skvělé, když jsem si projížděl stejné úseky na mapách tak přesně odpovídali hře. Shodné zatáčky, většinou velmi úzké cesty a na svou dobu i slušně udělané prostředí. Na grafice je vidět stáří hry, ale zase nejde o nic nekoukatelného.

Hra také potěší zpracováním modelu poškození. Není problém si auto během jednoho závodu naprosto zdemolovat a pak nestihnout v přiděleném čase opravy. To vede buď k časové penalizaci nebo k neprojití technickou prohlídkou a ukončením závodu. Je tak mnohem lepší ztratit pár vteřin pomalejším průjezdem nebezpečného úseku než si poškodit auto a ještě ztratit čas u oprav. Poškození se mi zdálo až příliš přísné, ale vnáší to do hry spolu s dlouhou dobou jízdy neopakovatelnou atmosféru. Musím ocenit i to, že problémy mají také soupeři. Není tak ani zdaleka nutné vyhrát každý závod, nestává se že by měl nejvíce bodů stále jeden protivník. Šampionát je rozdělen do šesti závodů, každý za maximálně 20 bodů, ale na výhru může stačit i méně než 100 bodů.

Jízdní model sice není tak realistický a nejde srovnávat s Richard Burns Rally, ale je zábavný a dá se slušně naučit. Po výhře se odemkne ještě šampionát kategorie A8. Ten je stejně rozsáhlý a značně tak prodlužuje herní dobu, ale není licencovaný. Díky tomu mě už zdaleka tolik nebavil a jeho dohrání mi zabralo snad třikrát delší čas. Jedinou příjemnou změnou jsou nové silnější vozy, které lépe poslouchají, ale zase je snazší udělat fatální chybu. Celkově jsem ale ze hry stejně nadšen jako kdysi a jde tak o, pro mě, nejlepší rally hru. Pokud hledáte nejrealističtější jízdní model, poohlédněte se jinde, ale skvělá zábava je přítomna naplno.

Quake II je jedna z her ke které jsem se při různých příležitostech vracel opakovaně, pominu-li aktuální novou verzi, tak k originálu naposledy v roce 2016 při hraní neoficiálních datadisků. Hru jsem hodnotil vysoko už při vydání, nejen díky technickým kvalitám, ale především díky skvělé a plynulé hratelnosti. Ačkoliv jde zasazením o dost odlišnou záležitost než, také skvělý, první díl, jistou soudržnost v rámci ducha a atmosféry série udržel. Příběhově jsme tentokrát na čisté sci-fi vlně s temnějším zasazením. Hra přinesla slušný grafický pokrok, jak je u id Software celkem běžné a ač to je důležitý prvek, tak z dlouhodobého hlediska není moc podstatný.

Co mě přimělo se ke hře vracet je samotná hratelnost. Jednou částí byl, ve své době velmi populární, multiplayer. K tomu jsme se vraceli pravidelně až do příchodu třetího dílu. Ale i kampaň pro jednoho hráče je povedená. Příběh je soudržnější, i když samozřejmě nejde o nic hlubokého. Levely mají strukturu podobnou jako Hexen, tedy vždy několik málo levelů propojených mezi sebou. Co se stane v jednom, ovlivní druhý a je možné více či méně volně procházet. U zmiňovaného Hexena to bylo často matoucí a to i když mám jinak bludišťové levely typu Wolfenstein 3D rád. Quake je v tomto přímočařejší a málokdy jsem se vyloženě ztratil. Přítomen je i dostatek skrytých oblastí k objevování a zajímavé skryté levely.

Sestava zbraní i nepřátel je relativně tradiční, ale dobře padnoucí do prostředí. Jen na extrémně se zvedající samopal je třeba si zvyknout. Obtížnost se samozřejmě liší dle zvolené úrovně, ale celkově je vyvážená a napjatějších situací zas tak moc není. Za pozornost i dnes rozhodně stojí hudba od Sonic Mayhem. Je nevyhnutelné, že u her se kterými člověk strávil tolik času a ještě v průběhu mnoha let, převládá nostalgie. Přesto bych se Quake II nebál ani dnes doporučit.

Ristar je povedená, ale v rámci platformy Sega Mega Drive trochu zapadlejší plošinovka. Ačkoliv původní nápad vychází ze série Sonic, hra nemůže být odlišnější. Hlavním rozdílem je výrazně pomalejší tempo. Přes rozlehlé a zamotané úrovně se prochází s rozvahou a je vhodné i propátrávat všechna místa, hledat skrytá zákoutí a předměty. Dokonce se lze dostat do tajných úrovní s časovým limitem, ale přiznám se, že mi jejich hledání moc nešlo.

Originálním prvkem je možnost uchopování. Je možné sbírat předměty, chytat nepřátele nebo se přidržovat překážek a různých pohyblivých prvků. I boj je díky tomu dost jiný než běžné střílení nebo skákání na hlavu. Pochválit musím i různorodost jednotlivých planet / úrovní, od změn grafiky, po naprosto odlišné vodní nebo sněhové úrovně. Také grafické zpracování se nemá za co stydět a pěkně využívá možností platformy. Za zmínku rozhodně stojí souboje s bossy, které jsou zajímavé a pokaždé odlišné. Celkově hře nemám moc co vytknout, jde o příjemné překvapení a velmi dobrou plošinovku.

Jestli byl nějakého žánru na Mega Drivu dostatek, tak beat 'em up. Altered Beast sice nepatří mezi ty nejznámější a nejúspěšnější, ale rozhodně se v té nezanedbatelné konkurenci nemusí stydět. Samotný pohyb odpovídá spíše klasickým dvourozměrným plošinovkám a nedočkáte se ani používání zbraní či předmětů, ale hratelnost je ozvláštněna specifickým způsobem. Likvidací určitého protivníka můžete získat orb, který zvýší vaši sílu. Po sebrání tří se změníte na jednu z bestií, která je ještě silnější a každá disponuje specifickými útoky. Hra je rozdělena do pěti úrovní a v každé se měníte v jinou bestii, ačkoliv v závěrečné jde jen o pokročilejší variantu.

Hra je díky tomu v každé úrovni trochu jiná, navíc se samozřejmě mění i prostředí a protivníci. Délka hry sice není velká a vzhledem k různorodosti baví po celou dobu. Obtížnost je od poloviny spíše vyšší, což prodlouží herní dobu, která by jinak byla kolem hodiny. V prvních úrovních je nutné se naučit správné načasování útoků, později je dobré i předem tušit odkud kdo zaútočí. Samostatnou kapitolou jsou souboje s bossy. Každý je jiný a díky odlišným schopnostem bestií vyžaduje jinou taktiku. Graficky je hra slušná, ale jde spíše o dobový standard. Potěší i drobné pomrknutí na budoucí Golden Axe. Velmi pěkně je zpracovaný i manuál s popisem příběhu, schopností, úrovní i nepřátel. Celkově je Altered Beast velmi slušnou hrou s dobrými nápady, která rozhodně stojí za vyzkoušení.

Do hry jsem se pouštěl s celkem vysokými očekáváními a to byla chyba. Ale klasická adventura se sci-fi zasazením a pár dobrými nápady, to prostě zní lákavě. A Orion Burger to vlastně vše splňuje, jen ne příliš zábavně. Příběh se rozjíždí slibně a samotná myšlenka s plněním testů mimozemské civilizace je zajímavá. Stejně tak je fajn, že není nutné uspět na první pokus. Sice to vede k opakování některých částí, ale ty úspěšně splněné se alespoň připraví automaticky. Přesto nakonec začne být opakování nudné a vzhledem k podivnosti úkolů i trochu frustrující. Spolu s občasným hledáním titěrností a mírnému, ale přesto přítomnému, časovému limitu to netvoří moc příjemnou kombinaci.

Technické zpracování je slušné, grafika samotná také působí dobře. Ale i k technické části existuje velká výtka a to absence titulků. Jazyk sice není moc náročný, ale některé divné přízvuky není snadné poslouchat. Obtížnost je díky zmíněným problémům zbytečně vysoko. Po pár hodinách pokusů jsem se začal docela nudit a raději celkem často sahal po návodu. Zhruba druhou polovinu hry jsem tak dokončil za třetinu času - asi dvě hodinky. Ve výsledku tak hru musím spíše nedoporučit. Třeba někomu sedne, ale pokud vás nezačne bavit během první hodiny, tak už nečekejte zlepšení.

Když nějakou sérii přebere jiný tým, je to zpravidla špatné znamení. Ale to co zde předvedlo 989 Studios je jeden z nejhorších případů. Ačkoliv nejsem fanoušek této série ani podobných her, tak mě takováhle potupa Twisted Metal mrzí. První co vás praští do očí je výrazně horší grafika. Ani původní hry nejsou nijak výjimečné, ale tohle patří k tomu nejhoršímu co na prvním PlayStationu najdete. Ošklivé nerozpoznatelné textury, hrubé modely a celkově špatně přehledné prostředí. Efekty zbraní a výbuchů couvly snad o generaci. Autoři prý neměli přístup k původnímu enginu, ale stejně se mohli snažit víc. Druhým velkým problémem je samotná hratelnost. Trochu neohrabanější ovládání by se dalo přežít, ale nepřátelé kteří jdou snad jen po vás dost kazí jak autentičnost, tak hratelnost.

Přitom v nápadech a designu map autoři odvedli dobrou práci. Opět se podíváte do mnoha koutů světa, mapy jsou slušné a často obsahují ukryté zkratky. Poslední aréna dokonce přichází s oživováním protivníků, dokud nepřijdete na způsob jak tomu zabránit. Originální, i když to zvyšuje dojem, že je hlavní cílem zastavit vás osobně. Kromě nových vozidel a řidičů, hrál jsem za Flower Power, přibylo navíc několik zbraní, ale nic zapamatování hodného. Zápory bohužel výrazně převyšují klady a je to velká škoda, protože potenciál tu zjevně byl. Jen to asi chtělo více času a technické zručnosti. Tomuto dílu se raději vyhněte.

První díl jsem hodnotil pouze lehce nadprůměrně a tak mě zajímalo, zda tvůrci nějak pokročili s druhým dílem, když se ze hry stala rozsáhlá série nově obohacená dokonce o televizní seriál. A musím uznat, že dvojka je ve všech ohledech lepší hrou. Základ zůstal dle očekávání beze změny, ale stejnou hratelnost okořenilo pět nových vozidel a jejich řidičů. Pro hraní jsem zvolil jednu z nových, Twister s formulí. Konec je dle tohoto vzorku opět pro každého unikátní dle jeho přání. A i v tomto případě platí pozor na to, co si přejete. Konečně se na závěr dočkáme víc než jen textového popisu, i když na nedodaná videa z prvního dílu těch pár animací nemá.

Největší a hodně potřebnou změnou jsou samotné arény. Tentokrát dle podtitulu procestujeme celý svět a různorodost prostředí je opravdu znát. Tradiční Los Angeles nebo Paříž jsou až na specifické pamětihodnosti stále města, ale Amazonie nebo Antarktida přináší skutečné osvěžení. Mapy jsou navíc o něco rozlehlejší a propracovanější. Navíc je v různých arénách nutné hlídat i nebezpečné nebo zrádné prostředí, nejen protivníci vám mohou ublížit. Mírného zlepšení doznalo i grafické zpracování a je minimálně dostatečné na rozpoznání toho, kde zrovna jste. Navzdory návykům z prvního dílu mi dvojka zabrala přes čtyři hodny a bude tak objektivně o něco delší. Celkově tak jde o výrazně hratelnější díl a doporučil bych ho spíše než jedničku, která má tak smysl jen z historického hlediska.

Nejsem zrovna fanoušek závodních her a platí to i pro podobné extrémnější variace, ačkoliv k těm si najdu cestu o něco snáze. Co si vzpomínám tak poslední podobná záležitost byl asi druhý Carmageddon. Díky tomuto odstupu pro mě byla relativně tradiční hratelnost demoličního derby, kterou Twisted Metal přináší, celkem osvěžující. Alespoň zpočátku. V příběhovém režimu začínáte duelem v kompaktní aréně a postupně se propracováváte do rozlehlejších lokalit s více protivníky. Nejčastější kulisou jsou různé části městské zástavby s jednoduchým rozložením. Vítanou změnou je pouze finále na střechách. Většina lokací není moc velká, ale předposlední Cyburbia je výjimkou a svou rozlohou mě překvapila. Šest lokací ale není mnoho a režim pro jednoho hráče tak na jeden průchod dlouho nevydrží.

Krátkost je částečně kompenzována množstvím dostupných vozidel a jejich řidičů. Od tradičních šíleností jako je klaun ve zmrzlinářském voze po policistu, vybere si snad opravdu každý. Každé vozidlo má jinou speciální zbraň a jiných příběhový konec, ale jde pouze o změnu v závěrečném textu. V některých případech se liší i velice krátká animace odjezdu. Motivace k opakovanému hraní tedy existuje, ale není moc velká. Původně hra obsahovala více propracované závěrečné scény, ty se ovšem do finální verze nedostali. YouTube je samozřejmě jistota. Ačkoliv bylo každé další hraní o něco snazší a rychlejší, šestý průchod už byl dost nudný a být delší tak do toho nejdu. Silná stránka hry je bezpochyby ve hře více hráčů u jedné obrazovky, tu jsem ale nezkoušel. Technické zpracování odpovídá době a platformě. Ve výsledku jde o lehce nadprůměrnou záležitost, která slušně zabaví tak na dvě tři hraní a pokud vás láká demoliční derby se zbraněmi, tak vyzkoušením chybu neuděláte.

Po dlouhé době jsem se vrátil k létání, ale tentokrát ne do vesmíru, ale na moderní pozemská bojiště. V očekávání náročné simulace jsem plánoval F-22 vyzkoušet, projet maximálně jednu dvě kampaně a potupně skončit. Hra je naštěstí velmi povedeným mixem arkády a simulace, takže i nešika jako já ji po několika neúspěších zvládl dohrát. A co víc, celou dobu jsem se výborně bavil. Pilotování stíhačky F-22 je oproti realističtějším simulátorům typu Falcon výrazně jednodušší, ale přesto nemáte pocit, že si s letounem můžete dělat jakékoliv nesmysly. Nejvíce ovládání je při vzletu a přistání, během samotné mise stačí řešit rychlost, radar, navigaci a samozřejmě zbraně. Hrát lze příběhový režim nebo samostatné mise. Ty jsou z velké části stejné jako v příběhu, ale několik prvních jednoduchých slouží jako tutoriál.

Příběhový režim je rozdělen do pěti kampaní od Asie přes Evropu do Afriky. Prostředí je tedy dostatečně různorodé a celkem se liší i zadání jednotlivých misí. Nejčastější je likvidace cílů, příležitostně i pozemních, ale nejnáročnější jsou eskortní mise. První kampaň začíná dost zlehka, protivníků není tolik a většinu je možné zlikvidovat naváděnými střelami z velké dálky. Zpočátku se také nejčastěji objevují MiGy, které vaše střely zasáhnou téměř vždy. Zhruba do poloviny druhé kampaně jsem si říkal, že hru dokončím celkem bez problémů. Pak se začnou častěji objevovat Su-27 a EF-2000, nepřátel bude třikrát tolik než máte střel a obtížnost prudce roste. Nejobtížnější jsou závěrečné mise čtvrté a páté kampaně, kdy je nepřátel jak much. Po mnoha pokusech se mi nejvíce osvědčilo šetřit své letadlo na nejkrizovější situace a využívat, naštěstí slušné množství, svých spolubojovníků.

Manuál je na letecký simulátor celkem tenký, asi 120 stránek. Zpracovaný je ale pěkně a alespoň kapitoly o ovládání a výbavě doporučuji projít. Technická stránka je na dnešní dobu již viditelně stará, ale již na takové úrovni, aby byla dobře přehledná. Potěší pěkné filmové sekvence, naneštěstí jich je velmi málo. Zvuky ani hudba moc nestojí za zmínku. Hra je určena ještě pro DOS, verze z Novalogic Classics se bez problémů nainstaluje i na Windows 10 a pro spuštění využívá DOSBox. Problematické bylo využití moderního joysticku, s nastavením si to chce pohrát a na více funkcí buď využívat klávesnici nebo použít keymapper v DOSBoxu. Konfigurace v samotné hře je dost omezená. Celkově je F-22 Lightning II velmi povedená a především zábavná hra, kterou bych neváhal doporučit i pokud nejste nadšení virtuální piloti.

Salamander je spin-off série Gradius, takže jsem očekával, že také skončí rozehraný a nedokončený. Řada prvků je zde ale odlišná, takže jsem se nakonec bavil lépe a hru dokončil. Obtížnost je tradičně vysoká, ale po sesbírání několika power-upů vaše loď výrazně zesílí. Řadu úseků tak lze s trochou cviku zvládnout, ale přijít o vylepšení v pokročilejší fázi je smrtící. Zvyšování obtížnosti je celkem dobře rozvržené až na jednu výjimku - závěrečný boss ve čtvrté úrovni je opravdu peklo. Samotný závěr není tak hrozný, ale sám jsem si zavařil jedním nepovedeným uložením téměř na konci. Finální likvidace se, téměř bez vylepšení, skoro nedá stihnout a po snad dvaceti pokusech jsem málem začal od znova. Nakonec to jde, jen je potřeba využít každou střelu a skulinku.

Pochválit musím zpracování. Grafika i zvuky jsou fajn, prostředí je celkem různorodé. Velmi zajímavým a povedeným konceptem je plynulá změna letu z horizontální na vertikální a zpět. K té dochází automaticky na konci každé úrovně. Hra si tím ještě více udržuje dynamiku a různorodost. Povedení jsou také jednotliví bossové, také až na výše zmíněnou výjimku. Ještě musím zmínit závěrečnou část po porážce posledního bosse, jde o zajímavý nápad, ale na automatu bych autory asi proklínal. Celkově je Salamander slušný shoot 'em up, kterých bych zařadil zhruba na úroveň TwinBee.

Thunder Cross je v podstatě naprosto klasickým zástupcem svého žánru, ale je v tom drobný háček. Západní a japonská verze se totiž dost liší. Začal jsem hrát tu západní a načerpal pozitivní, ale převážně očekávané dojmy. Vaše loď se pohybuje směrem doprava skrz sedm slušných úrovní a zdoláváte různorodé nepřátele. Základní zbraň lze vylepšit na rychlejší palbu a rozšířit až o dvě střílny nahoře i dole. S plnou výzbrojí se obtížnost drží v rozumných mezích a naštěstí není nijak zdlouhavé se po smrti trochu vylepšit. K tomu je v každé úrovni možné třikrát použít super-zbraň, která zlikviduje vše na obrazovce mimo bossů. Nejhorším protivníkem byla občas se objevující koule, která sice nestřílí, ale po explozi vypálí do všech stran a navíc jednu naváděnou střelu. Vyhnout se tomu bylo extrémně obtížné a šlo o mé nejčastější využití super-zbraně, případně zničení. Po prvním odehrání jsem se dočetl, že skutečný konec je až při druhém průchodu, ale závěrečná obrazovka se mi zdála stejná...

Součástí Anniversary Collection Arcade Classics je i několik japonských verzí obsažených her a to včetně Thunder Cross. Po spuštění mě uvítala druhá úroveň, ale obsah je jen přeházený, nic nového nečekejte. Kompletně jiný je systém power-upů, který nabízí mnohem více možností. Střílny se připojují stejně, ale je možné měnit jejich umístění, takže s neplným počtem se můžete lépe přizpůsobit situaci. V západní verzi také začínáte rovnou s dvěma, což v úvodu dost pomůže. Samotná střelba se mimo vylepšení na rychlejší palbu dá upravit na bumerangy nebo pro mě nejlepší střelbu dopředu i dozadu. Super-zbraní s omezeným použitím je také několik. Napalm funguje podobně jako v západní verzi, ale není tak účinný. Další možností je třeba velmi efektivní plamenomet, v každém případě dočasně nahradí hlavní zbraň, takže nejde vždy o nejvhodnější volbu. Porovnání obtížnosti není jednoduché. Získání slušné výbavy je zde složitější, ale lze dosáhnout mnohem smrtonosnější kombinace. Také výše zmíněná nepříjemná koule v této verzi není. Nakonec to tedy možná bude zhruba nastejno.

Celkově jde o velmi slušnou shoot 'em up hru, která má v obou verzích něco do sebe a stojí za zkoušku. Ideální je dohrát obě, ale původní japonská má více co nabídnout a lze hrát mnohem taktičtěji.

Druhá hra z Anniversary Collection Arcade Classics klame tělem. Jde samozřejmě opět o shoot 'em up, tentokrát klasičtějšího ražení. Vaše raketa TwinBee se pohybuje zdola nahoru a vy střelbou likvidujete vše co se hne na zemi i ve vzduchu. Sbírat můžete dokonce několik power-upů v podobě zvonečků. Ty v základní zlaté barvě přidávají pouze body, ale po několika zásazích mění barvu a přináší různá vylepšení. Hra má moc pěknou grafiku, takovou barevnou až veselou. Prvních pár vln nepřátel zlikvidujete celkem lehce a dokonce i na achievement jsem dosáhl na první pokus. Druhý trval déle, ale maximálně o pět minut. Body přibývají slušnou rychlostí a první dvě oblasti jsou takto v pohodě. Pak ale přijde prudký vzestup obtížnosti a v polovině čtvrté oblasti jsem postupoval už jen díky častému ukládání. Po deseti oblastech jsem si uvědomil, že se hra už opakuje, ale díky novým nepřátelům stojí za to vydržet co nejdéle. Škoda chybějící závěrečné obrazovky, alespoň s gratulací.

Hlavním problémem je ztráta vylepšení v pozdějších fázích. Najít zvoneček a střelit do něj zhruba desetkrát než získáte stín a díky tomu vícenásobnou střelu už téměř nejde. Bez toho je ale průchod extrémně frustrující. Nepomáhá ani ztráta možnosti střelby na pozemní cíle po dvou zásazích. To sice lze opravit pomocí speciální servisní lodičky, ale ta se objeví jen jednou za život. Stál jsem tak často před dilematem zda obětovat vylepšení nebo se zkusit probít bez ničení pozemních střílen. Ani jedno není zdaleka ideální a tak nejčastěji následovalo načtení pozice a pokus projít alespoň další kousek bez poškození. Upřímně jsem rád, že je TwinBee za mnou. Je to sice dobře udělaná a zábavná hra, ale na mě už zkrátka moc těžká. Opravdu jsem rád, že je možné v rámci kolekce ukládat.

Druhé gobliní dobrodružství přináší celkem dost změn a především větší příklon ke klasické adventurní hratelnosti. Jak naznačuje počet písmena "i" v názvu, tentokrát budeme ovládat většinu času pouze dva gobliny. Jejich dovednosti také nejsou tak striktně rozdělené jako v prvním díle, ale každý má jiný přístup a zadaný úkol řeší trochu po svém. Toho hra využívá nejen k řešení úkolů, ale také ke vzniku humorných situací. Gobliins 2 je obecně plná srandiček a už jen nechat hlavní hrdiny zahálet vykouzlí úsměv. I tentokrát je postup rozdělen do samostatných částí, ale jde již o více než jednu obrazovku. Řešení obvykle vyžaduje kombinace předmětů, takže přibyl i inventář, dokonce sdílený mezi postavami.

Tohle vše zní docela dobře a komplexnější překážky nejsou nutně na škodu, ale hratelnost dost sráží dva problémy. Zaprvé se mi řešení tentokrát zdají mnohem méně logická a postup pokus omyl je díky většímu množství předmětů zdlouhavější. Druhý problém je horší. Řešení totiž často vyžaduje přesné načasování, stačí vteřina zpoždění a smůla. Nejednou se tak stalo, že jsem správný postup odhadl napoprvé, ale po třech čtyřech pokusech to vzdal a začal hledat dále. Po dalším ztraceném čase jsem vyzkoušel první postup znovu, rychleji a najednou to funguje. V kombinaci s vyšší obtížností to hře dost ubližuje a musel jsem bohužel párkrát konzultovat návod.

Co stále funguje skvěle je atmosféra. Vše působí mile, pohádkově a roztomile. I díky parádní grafice a skvěle roz-animovaným postavám jsem se těšil na každou další obrazovku. Tentokrát stojí za zmínku i slušná hudba. S úpravou hratelnosti naštěstí autoři změnili i systém ukládání. Pryč jsou hesla, hru lze libovolně ukládat kdekoliv a do více slotů. Celkově jde stále o velmi dobrou hru, která umí pobavit, potěšit a rozhodně stojí za zahrání. Kvality prvního dílu ale nepřekonává.

Super Cobra je přímým pokračováním shoot 'em upu Scramble, které bylo vydáno pouhý měsíc po svém předchůdci. Z toho vyplývá, že není možné očekávat nějaké převratné změny a je to přesně tak. V zásadě jde o rozšířenou a lehce pozměněnou verzi téhož. Počet oblastí je navýšen o pět na celkových jedenáct. Nové překážky a nepřátelé, kteří po vás střílejí a někdy se dokonce pohybují část cesty s vámi (pokud je nezničíte), také navyšují obtížnost a tím dále prodlužují herní dobu. Čistý průchod bych odhadl skoro na půl hodiny, tedy asi trojnásobek Scramble.

Naučit se jednotlivé části je tentokrát náročnější a zkoušet hru dokončit bez využití continues by stálo hodně času a nervů. To je podstatná změna a v emulátoru nikoho počet využitých kredit trápit nemusí. Díky tomu a díky zkušenostem z předchozí hry jsem ale na konec úspěšně dorazil za nějaké tři hodinky. Díky novinkám si hra zachovává variabilitu i při větším rozsahu, oceňuji snahu autorů každou část nějak ozvláštnit. Vyšší obtížnost ale ke konci způsobovala pokles zábavnosti. Od začátku jsou prostory užší a nepřátelé agresivnější, obtížnost je opravdu výrazně výše. Vzhledem k vydání musely být oba tituly tvořeny současně a Scramble tak teď působí jako demoverze. Ale díky rozumnější obtížnosti ho nakonec hodnotím o něco výše. Výhodou Super Cobry je ovládání vrtulníku, což je mi o něco bližší, ale jde jen o kosmetickou změnu a osobní preferenci. Jediný praktický rozdíl je v samotném finále. Celkově jde stále o dobrou hru, která stojí za vyzkoušení. Rozhodně nelituji odbočky od hraní Anniversary Collection Arcade Classics a je škoda, že se Super Cobra nedočkala zařazení do této kolekce.

První shoot 'em up od Konami je překvapivě originální záležitost. Základ je samozřejmě klasický, vaše raketka neustále letí, v tomto případě zleva doprava, a likviduje vzlétající nebo pozemní cíle. Hra je rozdělena do šesti oblastí a právě jejich odlišnost je na Scramble to zajímavé. Ve druhé části jsou hlavní překážkou rychle se pohybující UFO, ve třetí se zase vyhýbáte přilétajícím ohnivým koulím. Čtvrtá oblast je návratem ke klasice, ale s mnohem omezenějším prostorem. Předposlední úsek je pouze o průletu úzkým a klikatým prostorem a na závěr je třeba zničit nepřátelskou základnu. Během celé hry je také nutné hlídat stav paliva, které se doplňuje sestřelováním speciálních nádrží na povrchu.

Zbraně máte k dispozici dvě. Kanón na střelbu před sebe a bomby pro likvidaci cílů na povrchu. Čistý průchod hrou nezabere ani deset minut, jde opravdu o extrémně krátkou záležitost. Ale nějakou dobu trvá jednotlivé části zvládnout a navíc se po dohrání přesunete opět na začátek. Cílem je získat co nejvíce bodů, což bylo u automatů běžné. V kolekci Anniversary Collection Arcade Classics jsou na body také navázány achievementy, takže herní doba může být mnohem delší. Hru jsem se asi půl hodiny učil a během další viděl úspěšný konec. Ale získat byť ten nejméně bodovaný achievement zabralo více než další dvě hodiny a rozhodně by to bylo více, kdyby v této verzi nebylo možné ukládat. Je z toho ale vidět, že mě hra docela bavila, i když o vyšší skóre se už pokoušet nebudu. Na jeden průchod je obtížnost na automatovku překvapivě rozumná. Celkově jde o příjemné překvapení a i dnes pěkně hratelnou záležitost.

Snad každý kdo hrával v éře DOSu narazil na Alone in the Dark. To platí samozřejmě i pro mě a ačkoliv jsem tenkrát z časopisů tušil, že jde o povedený titul, ani mě nenapadlo, že odstartuje vlastní žánr. U hry jsem tenkrát strávil dost času, ale nejsem si jist, zda jsem ji dokončil. Při současné dohrávce jsem nenarazil na žádnou vyloženě neznámou lokaci, takže snad ano. Tenkrát jsem byl ze hry nadšen a těší mě, že z ní mám stejné pocity i dnes. To hlavní totiž zůstalo zachováno navzdory tehdejším technickým omezením - atmosféra. Sídlo působí stále velice tajemně a děsivě. Kombinace kreslených lokací a relativně jednoduchých 3D modelů zestárla velmi milosrdně. Není problém se do scény vžít a několik jich opravdu umí polekat. Dojmu pomáhá také vhodná hudba a především skvělé zvuky. Postavy sice hekají spíše komicky, ale ostatní je na tom podstatně lépe. Obzvláště zvuky kroků, které reflektují povrch, a samotného domu, za ty by se nemusela stydět ani řada dnešních her.

Příběh je uveden pro obě postavy zvlášť, ale cíl a následných průběh je stejný (alespoň co mohu soudit, za Emily jsem odehrál jen několik místností). Už první lokace v podkroví přináší překvapení i různé možnosti. Hratelnost je kombinací řešení hádanek a boje. Ale neustále jste ta slabší strana, nejde o žádnou zběsilou akci a i pozdější Resident Evil, který z Alone in the Dark silně vychází, je mnohem akčnější. Opatrnému postupu nahrává také ovládání, kdy musíte každou akci volit z menu. Naštěstí se hra v této fázi pozastaví, takže není problém se v klidu rozmyslet a vybrat. Především z počátku to působí nezvykle, přece hledání nebo skok by byly lepší na samostatné klávese ne? Ale ovládání rychle přejde do krve a ačkoliv bych ho za plus nepovažoval, ani si nemůžu stěžovat. Jediným problémem je nespolehlivě vyřešený rozběh, kdy provést druhé stisknutí šipky je spíše o náhodě.

Naopak pevné kamery mám na hrách rád a mají své opodstatnění. Obtížnost hry je díky neustálému nebezpečí vyšší, ale díky opatrnosti a pravidelnému ukládání nejde o nic hrozného. Řešení většiny problémů je relativně logické a s trochou hledání se na ně dá přijít. Připravený návod v Excaliburu jsem nakonec využil jen jednou. Inventář je omezený nosností a rozhodně se do něj nevejde vše co najdete. Není tak na škodu si udělat na vhodném místě menší skladiště. Ve výsledku mohu i dnes Alone in the Dark s klidem doporučit. Ano, některé mechaniky jsou sice zastaralé, ale jako celek to výtečně funguje a ta trocha zvykání si za to stojí.