Quake II je jedna z her ke které jsem se při různých příležitostech vracel opakovaně, pominu-li aktuální novou verzi, tak k originálu naposledy v roce 2016 při hraní neoficiálních datadisků. Hru jsem hodnotil vysoko už při vydání, nejen díky technickým kvalitám, ale především díky skvělé a plynulé hratelnosti. Ačkoliv jde zasazením o dost odlišnou záležitost než, také skvělý, první díl, jistou soudržnost v rámci ducha a atmosféry série udržel. Příběhově jsme tentokrát na čisté sci-fi vlně s temnějším zasazením. Hra přinesla slušný grafický pokrok, jak je u id Software celkem běžné a ač to je důležitý prvek, tak z dlouhodobého hlediska není moc podstatný.

Co mě přimělo se ke hře vracet je samotná hratelnost. Jednou částí byl, ve své době velmi populární, multiplayer. K tomu jsme se vraceli pravidelně až do příchodu třetího dílu. Ale i kampaň pro jednoho hráče je povedená. Příběh je soudržnější, i když samozřejmě nejde o nic hlubokého. Levely mají strukturu podobnou jako Hexen, tedy vždy několik málo levelů propojených mezi sebou. Co se stane v jednom, ovlivní druhý a je možné více či méně volně procházet. U zmiňovaného Hexena to bylo často matoucí a to i když mám jinak bludišťové levely typu Wolfenstein 3D rád. Quake je v tomto přímočařejší a málokdy jsem se vyloženě ztratil. Přítomen je i dostatek skrytých oblastí k objevování a zajímavé skryté levely.

Sestava zbraní i nepřátel je relativně tradiční, ale dobře padnoucí do prostředí. Jen na extrémně se zvedající samopal je třeba si zvyknout. Obtížnost se samozřejmě liší dle zvolené úrovně, ale celkově je vyvážená a napjatějších situací zas tak moc není. Za pozornost i dnes rozhodně stojí hudba od Sonic Mayhem. Je nevyhnutelné, že u her se kterými člověk strávil tolik času a ještě v průběhu mnoha let, převládá nostalgie. Přesto bych se Quake II nebál ani dnes doporučit.