Moje první hraní Vampyra nebylo zrovna zvlášť úspěšné, protože jsem mu dal hodinku a pak jsem ho 2 měsíce nezapnul. Ale když už ho mám v té Herní výzvě, dokopal jsem se k němu znovu a šel dál, dvě až tři hodiny u kterých jsem trpěl, říkal si jak mě to nebaví a že už tu hru přece nechci hrát. Kdybych tehdy skončil, tak bych šel s hodnocením hodně dolu a nechápal bych co na té hře někdo může hodnotit tak pozitivně.

Ale jak vidíte, krizi jsem překonal a dostával se hlouběji do příběhu a tak po deseti hodinách jsem se do hry zakoukal a těšil se jak malej kluk kdy jí znovu pustim. Nakonec se ten nával emocí uklidnil a já hru v pohodě dohrál už s normálním zájmem jako u většiny her, ale s hodnocením jsem měl velkej problém. Začátek mi dal najevo, že na úplně vysoké hodnocení to nebude, prostředek mě táhl hodně do zeleného čísla, ale nakonec mi pomohl konec, který zas byl na můj vkus o něco skromnější než jsem čekal.

Ke kladům hry za mě rozhodně patří atmosféra a upírské prostředí, které mě bavilo prozkoumávat a hrát za upíra pro mě byla opravdu zábava. Skvěle podaná hudba, kde k dokonalosti chyběla jen větší rozmanitost a chválu si rozhodně zaslouží i skvělý dabing postav. Přidal bych i příběh, který sice není nijak originální, ale táhl mě dál a dost mě zajímaly i ostatní minipříběhy lidí kolem. To byl asi i jeden z největších taháků hry, že vaše rozhodování bude mít vliv i na hratelnost, který bych řekl, že se povedl tak napůl.

Proč, no hlavně proto že vývojáři všude hlásali jak bude těžké rozhodování, koho ušetřit, kým se nakrmit a že zabíjením si ponesete zřejmě neblahé následky. Jenže, lidé a upíři jsou zde rozděleni do dvou kategorií, ti kteří mají nějaký příběh a nemůžete je jen tak snadno zabít a ti kteří jsou na ulicích a dělají vám ze hry zabijácké rodeo, protože je bez milosti budete muset celou hru likvidovat po desítkách, nebo před nimi utíkat pokud máte dost staminy.

Výborný nápad je tedy dostávání zkušeností za krev, za úkoly je dost, za likvidaci těch postav s příběhem též, ale za ostatní souboje na ulicích jen nepatrně. Což je ok a hra postupně zvyšuje level protivníků aby vás nutila pojídat nebohé občany. A hlavně zde jsou i souboje s bossy, které jsou trochu těžší, jenže ani tak mě hra nedonutila zabít, kromě jedné příběhové postavy kterou bych zabil klidně i bez odměny, nikoho dalšího. A tím narážím i na konec hry, kde asi jsou různé konce, já měl docela dobrý, ale vůbec to nemělo vliv na ty příběhové postavy, kterým jsem buď pomohl, zůstaly v půlce řešení, nebo jsem jim nepomohl vůbec, tak to bylo úplně jedno, už jsem se o nich nic nedozvěděl a to bylo pro mě velké zklamání.

Pak mě tedy napadlo, proč se vůbec snažit ty lidi potkávat a vůbec jim nějak pomáhat, no asi jen kvůli situaci v jednotlivých oblastech, které mají podle mě jen vliv na samotný konec hry a částečně na obtížnost, ale já chtěl prostě něco víc. A přitom je hra neskutečně ukecaná, kde se každý tváři jako ta postava na které záleží, tak jsem je pečlivě všechny prokecával a ve hře tak odehrál asi i dost přes 20 hodin. Ani grafika není něco nádherného, prostě průměr, ale to mi zas tolik nevadilo, koukat se na to dalo.

Na co jsem si musel hodně dlouho zvykat, byly souboje. Dost je lidi přirovnávají k souls hrám, ale já to tam až tak nevidim. Ano je tady stamina a musíte uskakovat úderům, ale působí to na mě hodně neohrabaně, není tam ta lehkost a někdy jsou ty souboje tak zvláštně chaotické, hlavně když si na hraní vyberete myš a klávesnici, ale s gamepadem to bude asi o něco snadnější. Moc se mi nelíbila ani mapa, ve které se sice dalo vyznat, jenže hra vám háže klacky pod nohy a vše musíte neustále obíhat, nic nevede přímo a i když si postupně otevřete zkratky, pořád jsem se v jednotlivých uličkách ztrácel.

Co mě ještě nemile překvapilo, bylo dost časté nahrávání lokací, ta hra mi nepřijde ani tak velká ani tak krásná, že bych zde vůbec nějaké loadovací obrazovky očekával.
Inventář mi přišel divný, raději jsem do něj skoro nelezl a na to jak si přehodit zbraně v boji, nebo je vylepšovat jsem přišel taky docela pozdě. A to že jste největší zloděj v Londýně, protože úctihodný lékař krade jak straka aby našel materiály a tak mohl vyléčit nemocné mi taky hru trochu kazilo.

Těch maličkostí co mi na hře vadí je opravdu dost a to jsem zapomněl na nesmyslné rozhodování hlavních postav, které nemůžete vůbec nijak ovlivnit či někdy divně vyznívajíci rozhovory vzhledem k jejich stavu, momentální situaci atd., ale nechám to jen takhle bez spojlerů, abych se ještě víc zbytečně nerozepisoval.

Ale Vampyr mě bavil, jsem moc rád že jsem si ho zahrál i přes všechny jeho zápory. Chtěl bych strašně moc pokračování, kde by vývojáři odstranili zbytečné chyby a vylepšili hratelnost. Klidně s jinými postavami, klidně s úplně novým příběhem, ale s pořádným rozhodováním, kde i ostatní postavy budou hrát svou roli. Jen pochybuju, že se dalšího dílu někdy dočkáme, bohužel.

Když jsem poprvé viděl Control, nijak zvlášť mě nezaujal a pamatuji si, že jsem si říkal, že tahle hra se na můj disk asi těžko dostane. Jenže pak přišel Epic se svým zahraj si zdarma a ještě k tomu kategorie Herní výzvy a já si řekl, že tu hru přece jen vyzkouším. Navíc dostávala vysoké známky, měla výborné recenze, tak proč ne...

Na začátek bych hru přece jen pochválil za skvělou destrukci prostředí, při přestřelkách je to někdy pořádnej bordel, ale tak by to mělo u pořádné akce vypadat. Zmínit bych měl také schopnosti hlavní hrdinky, které tomu dodávají to potřebné koření a to hlavně v jedné z misí, kdy si nasadíte sluchátka a jdete do akce, to byla nejlepší část ve hře. Ještě bych k plusům přidal cedule, protože bez nich bych byl neustále ztracenej.

Proč, protože mapa je hrozná, celý ten barák ve kterém se hra odehrává je jedno velké bludiště a jen díky teleportům se z toho člověk po pár hodinách nezblázní. Všude se chválí grafika, ale mně přišla sice v pohodě, ale rozhodně ne něco co bych vychvaloval, také už i díky zmiňovanému stereotypu prostředí. Možná jen obličeje bych uznal, že mají něco do sebe.

Pocit ze střelby, průměrný. Zase nic co by mě nadchlo, navíc v pozdějších fázích hry toho střílení na mě už bylo moc, hordy neustále objevujících se nepřátel, které ale raději budete likvidovat svou schopností, protože je daleko učínější než střelba z té vaší zázračné upravitelné zbraně. Hratelnost jde za mě do kopru po půlce hry, kdy už vás nepřátelé ničím nepřekvapí a jejich síla je jen v počtu. Nelze zde nastavit obtížnost hry, ale co jsem se dočetl od jiného hráče, lze si nastavit one shot kill. U jiné hry bych nad tím asi neuvažoval, potom to není moc výzva, ale zde jsem s radostí udělal vyjímku a nesnesitelné přestřelky si po půlce hry ulehčil a hlavně zkrátil.

Je zde hromada listin, zápisků a nahrávek, které jsem taky asi v půlce hry začal naprosto ignorovat. Navíc když něco seberete, klávesou se dostanete do menu, kde musíte dokument zase zdlouhavě naklikávat, nechápu proč se nový dokument neukáže rovnou. Zase maličkost, ale štvala. No a příběh, vůbec mě nezaujal, jak jsem očekával, je mysteriozní, ale třeba narozdíl od AW nezáživný a nudný. A na konci hry se toho samozřejmě taky moc nedozvíte, proč taky.

Z Controlu opravdu moc nadšenej nejsem, nečekal jsem mnoho i proto mě mohl spíš překvapit, ale bohužel se tak nestalo. Nevím co je se mnou špatně, ale narozdíl od většiny hráčů a recenzentů jsem se až na vyjímky moc nebavil, takže zde se mi vyplatilo vsadit na můj první dojem, že hra skutečně není pro mě.

Můj komentář na Metro Last Light jsem končil tím, že další díl bude snad zase lepší a i když se ne všechno v Metro Exudus povedlo na sto procent, tak já jsem opět o něco spokojenější než jsem vlastně před spuštěním doufal.

První co musím pochválit je nádherná grafická stránka hry, hlavně prostředí je něco co mě uchvátilo na první pohled. Dobrý je tentokrát i pocit ze střelby a to hlavně u nelidských nepřátel, kde jsem měl konečně pocit, že i oni na to občas reagují. Zbraně a jejich vylepšování jsou taky parádní, jen škoda, že jich zde nelze vzít víc najednou.

Příběh je dobrý a hledání nového světa k přežití je to co mě táhlo pořád dál, ale na druhou stranu, zde nebylo nic z čeho bych se posadil na zadek. Navíc příběhu moc nepomáhají někdy divné a hlavně zdlouhavé rozmluvy, které jednoduchou myšlenku roztáhnou do pěti minutového monologu. A nejhorší je na tom samozřejmě to, že hlavní hrdina opět za celou hru na nikoho nepromluví a to už znovu působí jako pěst na oko, velká škoda.

Exodus je mixem staré části koridorového procházení a stístěnosti, kterou autoři nesporně umí, a nové části otevřeného světa, kterou Metro disponuje poprvé. Jak jsem pochopil, ne vždycky se tato nová část setkala s chválou a pochopením, ale u mě tomu tak rozhodně není. Otevřené mapy mě zcela dostaly a neskutečně mě bavilo jejich prozkoumávání. Bylo to něco nového, svěžího co jsem od Metra nečekal a kdyby to bylo jen na mně, příští díl by byl pouze z takto otevřených lokací, protože i zde se může vyprávět zajímavý příběh, který je spojen se skvělou hratelností.

Jak můžete vidět i podle hodnocení, Exodus je dle mého názoru sice jen o kousek, ale i tak nejlepší díl série a doufám že autoři se zase příště posunou o kousek dál, ať už to bude u téhle série nebo třeba u zcela nové značky.

Po nepovedeném třetím dílu jsem byl moc rád, že se studio Frozenbyte vrátilo blíže k prvnímu a druhému dílu, které mě hodně bavily a tak něco podobného jsem čekal i od čtyřky. První co mě upoutalo, že i tak malé studio si dá tu snahu a zajistilo si překlad do češtiny. I když zde moc textu není a hra by šla zvládnout i bez našeho rodného jazyka, za tohle dávám vždycky kladné body k dobru.

Další věc co rozhodně potěší je nádherná pohádková grafika, která hře opravdu sedne, stejně jako kouzelná hudba a výborný dabing hlavních postav. Rozhodl jsem se, že navzdory předchozím dílům si do ruky vezmu gamepad a musím uznat, že i s ním se mi hra ovládala velice dobře. A příběh je takový jednoduchý, nic závratného, ale taky nic za co bych se na vývojáře musel zlobit, taková pohodička.

Co mě překvapilo byla rozlehlost jednotlivých levelů. Čekal jsem 5-10 minut, ale pozdější mise mají klidně i mezi 20 až 30 minutami, tedy pokud se zrovna někde nezaseknete, to může pak znamenat i výrazně delší dobu. A jsme u samotných hádanek, které tvoří většinu této hry což je za mě trochu škoda. Jsou sice pestré a nápadité, ale ve druhé polovině jsem začal mít i více záseků v jednotlivých levelech a nakonec to skončilo i tím, že mi musel poradit YT jak vlastně dál. Věřím, že většina hráčů je na tom lépe než já, ale i tak si nemyslím, že to někdo na první pokus projde snadno jako nůž máslem.

Každý level má i několik soubojů, které jsou bohužel velmi chaotické a nepřehledné a tím se stávají později i dosti otravné. Narozdíl od skvělých zakončení jednotlivých aktů, kdy na vás čeká skvěle navrhnutý boss, tyhle souboje jsem si užil, tedy kromě druhého bose, který je udělaný ve stylu hádanek, což je za mě hloupost, když čtyři levely řešíte hádanky se světlem aby byl nakonec boss jen hádanka se světlem, to opravdu nevím koho napadlo.

Nakonec jsem si hru tedy musel hodně dávkovat a to v poměru, jeden level za jeden den, víc jsem prostě nedával. A proto asi nemůžu udělit víc než těch 70 %. Věřím, že pokud hru budete hrát v mulťáku s kamarády bude to hned o něco lepší, ale já to hrál bohužel jen v singlu. Ale i tak je to pořád nadprůměr a já se těším co si na nás finské studio připraví dál, za další díl bych se rozhodně nezlobil.

Po delší době kdy jsem se na A Plague Tale: Innocence chystal, mě k tomu konečně dokopala až letošní Herní výzva a přiznávám, že jsem měl velké obavy jestli mě hra aspoň trochu chytne a jestli mě takový typ hry dokáže bavit po celou dobu hraní. Už podle hodnocení je vidět, že mé starosti byly zbytečné a hru jsem si skutečně užil. Ale po pořádku, pořád to není hra pro každého nebo hodnocená stovkou.

Nemám moc věcí, čím bych hru vynášel do nebes, ale to důležité dělá hra skvěle. A to je příběh, velice napínavý, bavil mě od začátku až do konce. S tím souvisí i prostředí do kterého je hra zasazená, nádherně vykreslené i hnusné prostředí moru ve 14. století. K tomu přispívá výborné grafické zpracování, nad některými výjevy mi zůstávala huba otevřená.

Pochválil bych a hlavně i doporučil skvělý francouzký dabing. První moje hra dohraná a možná i hraná ve francouzštině. Některá možná rozhodnutí co zde můžete učinit. No a nakonec toho chválení nesmím zapomenout na hlavní hrdinku. Přesto, že je zde vykreslena jako náctileté děvče, její postava je naprosto famózní a už dlouho jsem se tak nesžil s postavou ve hře, natož tak odlišnou od mého já :)

A abych si ospravedlnil tu pouhou osmdesátku, je tu i několik věcí co se mi tolik nelíbilo. Začal bych zvláštním pohybem postav, které se vždy otáčí ke kameře zády, je to trochu divné a tím možná pak i trpí ovládání v některých soubojích. Trochu navíc mi zde přišlo sbíraní a vyrábění předmětů, asi bych se bez téhle funkce obešel, jen to natahuje čas.

Pokud se zaměříte na hejna krys, někdy vypadají jako zvláštní vrtící se koule čehosi, ale chápu, že takové množství se nedělá zrovna snadno. Štvaly mě občas špatně načasované checkpointy, kdy musíte sbírat některé věci znovu a znovu pokud vás uvidí stráže. Někdy trochu rychlejší titulky, protože jazykem francouzkým opravdu nevládnu. Některé nelogičnosti s ohněm kdy ho nemůžete brát s sebou nebo se ho nemůže ujmout další postava. A moc se mi nelíbila ani poslední kapitola, kde je zbytečně moc nepřátel a hlavně je nemůžete moc odlákávat či obcházet takže zbývá jen jedno. Plus Hugo je otrava :)

Je to celkem dost maličkostí které jsou proti, ale v jádru je hra opravdu výborná a těším se na další už připravovaný díl, který mi snad už nikdo nevykecá tak jako první díl jedna herní redaktorka...

Znáte ten pocit, když se vám do nějaké hry nechce, nebo rovnou víte, že není pro vás? Tak ten pocit jsem měl z Little Nightmares. Hodně dobře hodnocená hra, téměř všude pozitivně oceňovaná a i zde na DH si vede velmi dobře. A tak jsem se dost přemlouval abych to s tím hodnocením moc nekazil a ke hraní mě donutila až letošní Herní výzva.

Už před záčátkem jsem věděl, že budu mít záseky, nebudu vědět co mám dělat, jen protože něco přehlédnu a budu naštvaný jak na mojí neschopnost, tak právě i na hru, že mi takové věci dělá. A samozřejmě to přišlo, minimálně 5 solidních zákysů jsem měl, prostě asi nejsem ta nejostřejší tužka v penálu :) S tím je spojené i opakování některých skákacích pasáží, i zde jsem sice nemehlo, ale rozhodně by se to dalo trochu ulehčit a dávát ty checkpointy na lepší místa, zvlášť ze začátku hry.

A když už jsem u té kritiky, ani kamera mě moc nepotěšila, protože někdy nevíte jakým směrem po něčem vylézt, pokud se kamera jen trochu natočí do šikma. Třeba vylézt na lavičku ze začátku hry byl pro mě nadlidský výkon a asi po 10 pádech se to nakonec povedlo. Uznávám, že časem se to zlepší nebo si člověk prostě jen zvykne. Ale na co jsem si moc nezvykl bylo ovládání, až do konce hry jsem chtěl běhat tlačítkem RT a skákat pomocí sprintu. Přitom je to jen pár tlačítek, ale na mě divně rozložených.

Abych hru táké pochválíl, moc se mi líbila grafika, hlavně postavy kolem vás. Samozřejmě skvělá je i temná atmosféra na tom hra určitě stojí. I když jsem se za celou dobu nelekl a ani se nebál, bohužel, tak zvuky a hudba jsou parádní a do hry dokonale zapadají. Plusem pro mě je délka hry, takže jsem se nemusel moc dlouho trápit. Sympatická mi byla i hlavní postavička. Jen do doby než se před vámi objevila krysa v pasti, od té doby jsem tušil co se bude dít dál a hlavně litoval i další zakousnuté postavíčky co vás po dobu hry neustále provází. Taky jsem si podle pohybu hned na začátku uvědomil, že tohle se může dít jen na lodi a taky že jo, takže zde žádné překvapení nebylo. Co se mi moc líbilo byl samotný závěr hry, popsal bych ho jedním slovem jako Uspokojující.

Vím, že takové hry bych hrát neměl, když to prostě neumím, ale aspoň tohle Herní výzva splnila dokonale a dostala mě hodně mimo mojí komfortní zónu. Ale i tak se všem fanouškům omlouvám a slibuji, že do ničeho takového už příště nepůjdu.

Moje první hra od studia Amanita Design a rozhodně jsem si nevybral špatně. Moc pěkná kreslená grafika, hezká a přehledná mapa, jednoduché ovládání kde vám stačí pouze myš, to vše je k uživateli velmi přátelské. Hudba je sice minimalistická, ale hlavní je, že mě nenapadlo jí ani na chvilku vypnout, protože občas mám takové tendence, když se hudba moc opakuje.

Musím smeknout před úžasným českým dabingem, který je zde opět jen minimálně, ale zato sedí a naprosto vystihuje různé situace a postavy. Ne jednou mě hra dokonce rozesmála a to se opravdu jen tak nějaké nepovede. Potěšila mě různorodost možností jak jednotlivé situace vyřešit i možnost hrát za více postav.

To a mnoho achievementů přispívá ke znovuhratelnosti. Myslel jsem si, že jsem využil většiny možností jak jednotlivé situace řešit, ale ukázalo se, že na konci jsem měl získaných pouhých 19 karet z 45 možných. Přiznám se, že jsem se bál i záseků, na to jsem expert, ale déle jak na pět minut jsem se nikde nezdržel a hra velice příjemně plynula až do svého konce, který přišel do jedné hodiny. To je zároveň asi jediné mínus této hry, že je dost krátká, ale jako taková jednohubka na chvilku potěšení rozhodně dobře poslouží.

Věřím, že díky Pilgrims se konečně odhodlám i k dalším hrám od Amanity...

Hodnotit hru slovem zajímavá většinou nepřináší plné uspokojení, ale zároveň víte, že na hře je něco co za to stojí. V případě Finding Paradise budou hráči kteří už hráli To the Moon určitě tušit do čeho jdou, protože hratelnost ani grafika se vůbec nezměnily, ale s tím jsem počítal i já a samozřejmě mě zajímaly jiné stránky hry.

A to zejména příběh, který ve Freebird Games patří k něčemu co prostě dělají dobře a i v tomto případě vás zaujme od svého začátku. Bohužel pro mě se zajímavá zápletka dočká zvláštního rozuzlení a navíc zdlouhavého ukončování, kdy už víte před koncem co se vlastně stalo. Možná to někoho zaujme víc, ale zde slzička prostě neukápla.

Na co jsem se ještě těšil byla samozřejmě hudba a i zde musím podotknout, že je tady snaha vyloudit zajímavé skladby, ale ty vás však nevtáhnou jako u "předchozího dílu". I když některé části začínají úplně stejně a vy už čekáte tu vaší známou hudbu, vždy se stočí jinam, trochu škoda. Ale chápu, že autorka chtěla zaujmout něčím novým.

Bohužel to není taková pecka jak jsem očekával, zajména druhý a třetí akt mě tak nezaujal, ale Finding Paradise má co nabídnout pokud máte tak 6 hodin času a zajímá vás hlavně příběh. Nevím jestli je moudré jí dohrát tak jako já za jeden večer, ale i na tom je vidět, že mě hra táhla zkoumat dál, ale víc jak lehký nadprůměr si za mě nezaslouží.

Náplň hry Mravenci je vlastně hrozně jednoduchá, znič hrad soupeře, nebo postav svůj do určité výšky. Hrad můžete chránit hradbou a ke stavbě čí ničení soupeře máte vaše mravenčí společníky, kteří jsou rozděleni do tří kategorií, stavitelé, vojáci a mágové. Každé kolo máte k dispozici 8 karet a je jen na vás a náhodě jestli se více zaměříte na budování čí ničení protějšího hradu.

Samozřejmě zde musíte předvést určité taktizování, ale když vám nejdou karty, tak s tím prostě ani s plnými sklady surovin nic nenaděláte. Ale není to tak vždy. Důležité jsou karty které vám přidávají jednotlivé mravence, protože čím víc mravenců tím víc Adi.. tedy surovin, pochopitelně. A pak je zde jedna karta zvaná Kletba, kterou pokud dostane třeba i víckrát a soupeř ne, máte z poloviny vyhráno, protože vám se díky ní dostane o 1 více všeho a soupeři o 1 všeho vezme a věřte, je to dost znát.

Můžu říct, že jsem už odehrál určitě desítky, možná i stovky her o nadvládu ve zdejším lese a každá měla své kouzlo a taky trvala různou dobu. Zrovna dnes jsem hrál souboj za moje oblíbené černé mravence a soupeř dostával skvělé karty, měl 15 jednotetek a já pouhých 9. Ale co bylo důležitější, neměl postavenou skoro žádnou hradbu a samotný hrad mu také rostl jen zvolna. Sice jsem si s takovou hrstkou vojáků nemohl moc dovolit, ale naštěstí jsem našetřil dost zbraní na kartu Smrtka a jak už z názvu vyplívá, jeho hrad se náhle o dost zmenšil. Co vám mám říkat, můj byl taky jen takový hrádeček a kdyby soupeř dostal nějakou pořádnou kartu, mohl mě šmahem smáznout. Leč, nestalo se a já zůstával ve hře. Na stavbu jsem neměl skoro nic, jen pár cihel, zbraně už jsem vypotřeboval a jediné čeho se mi trochu dostávalo byly krystaly. A v tu chvíli to přišlo, jasně prohraná hra, kde jsem se držel jen zuby nehty a já dostanu kartu Draka. Soupeř neměl šanci a před mým hradem s hodnotou 8 se začalo slavit.

Ano, i tak to může někdy dopadnout. Samozřejmě jsem byl několikrát i na druhé straně, kdy jsem měl nasyslené stovky surovin a ne a ne příjít karty, kterými bych soupeře dorazil. Mravenci mají v tomto své chyby, ale zároveň někdy i to kouzlo překvapení, jaká karta vám zrovna padne. Na chvilku odreagování rozhodně doporučuji.

Nejsem zrovna milovník stříleček, ani mi nijak zvlášť nejdou, ale pokud se jedná o Wolfensteina, tak toho si rozhodně nemůžu nechat ujít. Už jen kvůli předchozím titulům, které jsem si fakt užil. A tak naděje, že nový Wolf bude pecka tu přece jen byla. Už podle hodnocení se sice přelom nekoná, ale i tak tahle střílečka stojí za to...

Proč? Jednoznačně u mě vede zasazení a svět ve kterém se hra nachází. Bojovat proti náckům se mi asi jen tak neomrzí, navíc je zde opět spousta pomrknutí jak se ten svět mohl vyvíjet úplně jinak ať už v hudbě, umění či jen v běžném životě každého z nás, samozřejmě s velkou nadsázkou končící někdy až za hranicí mé představivosti.

Navíc stříení je zde sice zběsilé až to bolí, ale nevim proč, tady mi to ani tak moc nevadí a většinou si ho užívám, narozdíl od tichého postupu, který se mi i zde párkrát povedl, ale jinak to byla z 90% pořádná řežba. Zvlášť některé více koridorové mise jako je například ta ve vlaku pro mě mají své kouzlo.

Co bych jěště vyzdvihl je ozvučení ať už prostředí, střelby, neustálé hulákání němčiny, to vše pěkně dokresluje atmosféru. A co je naprostá bomba, tak to je soundtrack. Pořádně tvrdá hudba je můj šálek kávy a stejně jako u předchozích dílů si hudbu z Wolfa poslechnu určitě ještě i mimo hru.

Abych nebyl jen neustále pozitivní začnu maličkostmi, které mi u hry vadily. Už úvodní menu je poněkud strohé a špatně se mi orientovalo i v nabídkách o percích a zbraních, není vyloženě hnusné ale rozhodně bych se vrátil k dílům předchozím. A jak už jsem zmínil, stealth je zde opravdu náročný a možná na té zběsilosti by se dalo taky v některých částech ubrat.

To co mě opravdu štvalo bylo vracení se na základnu. Chápu, že se tak tvoří příběh a mise, ale jak já jsem tam bloudil. Jsou zde sice cedule jak pro blbce, ale asi jsem extra blboun, protože najít ty správné dveře mi občas trvalo až moooc dlouho. S tím pak souvisí i úkoly na dané stanici...

Dojdi za Grace, tu po chvilce najdu, dojdi do sekce F, kterou jsem asi našel i na mapě, ale přišel jsem na to, že to není ona, takže po několika minutách všemožného bloudění jsem náhoudou zaběhl schody dolů a hurá, bylo to ono, spníš úkol, zajdi za Grace, další chvilka hledání, mazej doplnit palivo jako nějakej cucák, tak hledám zase hangár, po doplnění to utíkej říct Grace, tu už naštěstí najdu rychleji když za ní neustále lezu. Omlouvám se, ale tohle si jako úkoly pro věhlasného BJ opravdu nepředstavuji.

Stejně tak hledání části těla po jedné párty mi opět přišlo zbytečné jen aby BJ prošmejdil základnu a uplynul nějaký ten čas, který by byl bez toho bloudění a zbytečností dosti krátký. Asi tyto úkoly měly patřit k té humorné části, ale přiznám se, že mě jen štvaly.

A ještě jedna věc na závěr a tou je obtížnost. Byl jsem s ní v pohodě i přes tu mojí nemohoucnost ve střílečkách to fungovalo, sem tam jsem umřel, ale nic co by se opakovalo až k části se soudem. Zde asi někdo řádně přestřelil a po možná deseti smrtích jsem si snížil obtížnost abych s tím nepraštil a hru vůbec dohrál. Navíc je ta scéna vlastně nakonec úplně nepodstatná a zbytečně opět jen natahuje čas

Přiznám se, že jsem od dalšího Wolfa čekal maličko víc. Není to žádná tragédie, pořád je to velmi slušná střílečka, ale New Order a Old Blood jsem rozehrával znovu na těžší obtížnosti a byla to zábava, tady už se do toho pouštět rozhodně nehodlám. To je sice škoda, ale i tak si myslím, ža tahle série má stále co nabídnout a třetí pokračování bych si dopřál velice rád.

Po dlouhé době jsem se konečně dostal k nějakému izometrickému RPG a nutno podotknout, že Tyranny si bere z klasik jako například Baldur´s Gate to co mám rád, ale v některých aspektech jde svou vlastní cestou, což přináší jak plusy tak i nějaké ty mínusy hry. Vlastně jsem už dlouho nebyl tak rozpolcen, kdy jednotlivé prvky hry musím zároveň chválit, tak i dodat takové to malé mrzení.

Co se týka grafiky, tak hra je dělaná v enginu Unity, takže jsem měl trochu menší očekávání, ale přeci jen je to izometrická hra, která některé věci odpouští. Jednotlivé lokace jsou parádní, rozdílné a pro mě zapamatovatelné, takže tady jen chvála. Jen ty postavy jsou takové divné, nevím čím to je, jestli tou svou hranatostí, nebo hrozným zpracováním vousů a vlasů postav, ale tak jako u většiny věcí co budu hanit, je to vlasně jen maličkost.

Příběh je skvělý, není sice nějak rozvětvený, ale celou dobu je pochopitelný a někdy v jednoduchosti je síla. Moc se mi líbila i mapa a vedlejší úkoly, kterých je zde sice málo, ale zase asi lepší než desítky úkolů v deníku a cestování tam a zpět pro nějakou blbůstku. S tím souvisí i rozhovory, hra je opravdu velice ukecená až jsem si někdy říkal jestli to není moc, zvlášť se stylem hraní kdy chci prokecnou každou osobu kterou potkám, což naštěstí vždycky nejde.

Moc bych pochválil i hudbu, je výborná a stejně tak i zapamatovatelná jako u starých RPG, jen i zde bych chtěl trochu víc hudby, zvuků a možná i dabovaných scén. Co mě zaujalo byl systém jednotlivých věží, které musíte aktivovat splněním malé hádanky, ale příšlo mi to jako skvělé řešení, není to těžké, ale i tak se musíte trochu zamyslet nebo mít mírnou představivost. A jak se všude zmiňuje, hrát za záporáka je opravdu osvěžení i když zase bych řekl, že až taková svině nejste, protože zde pomáháte ostatním a tím zároveň i sobě.

Co se mi moc nelíbilo jsou opravdu jen maličkosti, jako že můžete ukrást co se vám zachce a nikdo vám za celou hru neřekne ani popel. Nemám moc rád ani labyrinty kde se motám jako vítr v bedně, ale tady byl vlastně jen jeden. Mrzí tichá mise, která skončí nakonec soubojem se všemi protivníky. Stejně jako jeden kmen, pro který jsem plnil co šlo, choval se k nim mile a jedním rozhovorem, který jsem nemohl změnit, nastalo prakticky vyvraždění celého kmene a to jsem se fakt snažil jak nejvíc jsem mohl. Stalo se mi i to, že jsem se jednou proglitchoval někam kam jsem neměl, ale naštěstí se hra výborně ukládá i sama, takže vrácení asi o pět minut zpět bylo naprosto v pohobě. Jinak hra běžela celou dobu skvěle.

Asi bych mohl pokračovat dál, systém reputace je dobrý nápad, ale zase když v každém i menším rozhovoru vám hra píše, že se posiluje váš strach či obliba, je to už otravné a přiznám se, že jsem jí postupem času úplně přestal řešit. Tak či tak, Tyranny je za mě skvělá hra, trochu jiná než klasické izometrické hry, ale po dohrání hry i dvou dlc mám zase chuť se do toho světa vrátit a zkusit více přímočarou linku trochu jinak než napoprvé.

Musím uznat, že XIII je unikátní dílo a i když jsem nějakou tu hru už odehrál, tak zdejší zpracování je něco co se ve hrách jen tak nevidí. Komiksová grafika i zpracování jednotlivých scén je parádní, ať už při headshotech nebo prostě při rozstřískání židle o překvapeného protivníka. I když už má hra nějaký ten rok za sebou, graficky to stále stojí za to. Jediné co mi chybělo je možnost nastavit si trochu větší rozlišení.

Snahu o příběh bych taky asi spíše pochválil, ač je zde hrdina s amnésií a neví proč mu jdou všichni po krku, tak zdejší okolnosti jsou vcelku zajímavé a pořád jsem se chtěl dozvědět víc a rozklíčovat zdejší zápletku. Nic na tom nemění ani hláška na konci hry "pokračování příště", spíše mrzí, že pokračovní žádné nepřišlo. Líbila se mi i hudba, která mi připadala tak trochu Bondovská, ale k tempu hry rozhodně sedla.

S hratelností už bych si nebyl tak jistý, že bude pro každého, protože pocit ze střelby mi na střílečku nepřišel nějak zvlášť dobrý a stealthové pasáže, kterých je zde na můj vkus až moc, mi taky moc neučarovaly. Takový průměr od obojího. Navíc nemám moc rád naskriptované pasáže kde na vás čekají nepřátelé jen co přejdete neviditelnou čáru. Fajn byla ale rozhodně rozmanitost arsenálu i jednotlivých lokací.

Musím taky přiznat, že konec se mi trochu táhnul, možná to bylo tím, že zde bylo více tichých misí a hra už neměla takové tempo. Nakonec jsem hru dokončil asi za 10 hodin, což mi přijde adekvátní i s tím, že jsem hodinu hraní musel opakovat. Ne, že bych chtěl, ale zdejší systém ukládání mi přijde poněkud nešťastný. To že jsou checkpointy trochu vzdálenější mi tolik nevadilo, hru si v menu můžete kdykoliv uložit, ale save bude vždy jen na začátku dané mise. Trochu zvláštní a tak se mi stalo, že při mojí první smrti naskočila obrazovka bez možnosti načíst poslední checkpoint, ten se totiž skrývá pod položkou opakovat, což mi fakt nedošlo. A tak jsem se vrátil do hlavního menu, kde už ta možnost není a načíst můžete jen váš ruční save, ovšem se začátkem mise.

Ale co už, nakonec jsem rád, že jsem si XIII mohl vyzkoušet a rozhodně bych uvítal pokračování v podobném duchu a hlavně ve stejně komiksovém zpracování.

Po pěti letech jsem se opět pustil do kolotoče zvaného Formule 1 a byl jsem velice potěšen kam se série dostala a to i přesto, že i nadále vychází rok co rok. Věřim, že vývojáři to mají těžké přijít s razatní změnou, ale i tak jde těch pět let opravdu poznat.

Grafika je moc pěkná, hlavně co se samotných formulí týče, západy slunce či naopak pořádný liják jsou super i když díky protivníkům před vámi skoro nic nevidíte, ale tak to přece má být. S okolím tratě je už trochu horší, ale kochat se tady budete asi jen těžko. Co je už samozřejmostí je plná licence přenosu F1, všech monopostů i jezdců, škoda jen, že se během nebo po skončení sezony jezdci nemění a nepřichází nikdo nový.

Hratelnostně je F1 2017 rozhodně zajímavá jak pro záčátečníky tak i pro zkušené jezce. Lze zde nastavit téměř arkádové závodění, tak skoro i simulaci kde vše musíte ovládat naprosto sám a jedno záváhání vás může stát celý závod. Stejně tak i obtížnost je dobře nastavitelná procentními body, takže se vám už nestane, že jedna obtížnost je na vás moc snadná a vyšší už zase nehratelná.

Co je pro mě stěžejní, to je mód Kariéra, ve kterém tuším můžete strávit až deset sezon a postupně se šplnat vzhůru. Závodní víkend začínáte tréninkem, který jsem dřív vždy jen přeskakoval, ale vývojáři zde udělali dobré rozhodnutí a to že během tří pátečních tréninků můžete získat body do vylepšení své formule. Je to vždy pět výzev, projet trať vyznačenými body, ušetřit pneumatiky, benzín, zajet jedno rychlé kolo a zajetí tří kol ve stanoveném čase. Bohužel tyto výzvy jsou v každém závodě stejné, ale i tak mě to nutilo stále sbírat body a vylepšovat si svůj Williams.

Vylepšování monopostů je rozděleno do čtyř kategorií a je velice zdlouhavé. Sám nevím jestli to brát jako mínus, ale po 80 závodech mám vylepšeno 3/4 možných bonusů a na 100% vylešení je u mě tak potřeba minimálně stovka velkých cen. Je dobré, že spolu s vylepšováním monopostu se zlepšuje i váš týmový kolega, jen škoda, že on se do sbírání bodů vůbec nezapojuje a tak je všechno jen na vás. Ještě bych vyzdvihl opotřebování jednotlivých částí motoru a převodovky, kdy na některé závody nebudete mít možnost přepnout na rychlejší směs, nebo budete mít horší řazení, což ale lze velmi redukovat již zmíněným vylepšením.

Co se mi tradičně moc nelíbí je umělá inteligence jezdců, kdy si pořád jezdí ve své dráze a moc se nesnaží to měnit ani při předjíždění, ale sem tam aspoň zaujmou defenzivní stopu. To co mi přijde daleko horší, že protivníci vlastně nedělají jezdecké chyby, pokud zrovna nezpůsobíte nějaký karambol vy, žádný se nestatne a jezdci odpadají jen při potížích s motorem. Stejně tak kolizní model je osekaný na přední křídlo, případně zavěšení kol při větším nárazu.

A za největší chybu hry pokládám podvádění při změně počasí, zejména při kvalifikaci. Oponenti dokážou zajet skvělý čas na suchých pneumatikách v situaci, kdy já se na nich sotva došourám do boxů. Aspoň že při závodě k tomu nedochází, tam při změně už vše probíhá tak jak by mělo. Je fajn, že si hru můžete kdykoliv uložit, ale s tím je spojený i bug, že při takové možnosti často nenaběhne zvuk hry. Naštěstí to lze napravit vyskočením na plochu a zpět, ale i tak je mrzuté že ani po letech od vydání to není opraveno.

Ještě bych si posteskl nad přestupovou nabídkou, kdy mám vždy možnost jít do tří stájí, kde mi ale dvě z nich nabízejí pozici týmové dvojky a to mě jako čtyřnásobného mistra světa poněkud uráží a tak zůstávám u svého Williamsu než si ho vylepším na maximum a teprv pak už budu moct v klidu přestoupit jinam za novou výzvou.

Jinak celkově je závodění velice zábavné, protože ani po 125 hodinách se mi ho nechce opouštět a stále mám před sebou nějaké ty výzvy. Tak si asi počkám dalších pět let a po formuli se tak kouknu zase až v roce 2022, kdy určitě uvidím mnohé změny k lepšímu.

Basketbalová hra, která už na první pohled dělá něco jinak než klasické NBA. Grafika je opravdu pestrá a hodně barevná, hráči mají oproti tělům velké hlavy, ale aspoň tak poznáte své oblíbence na první dobrou. Hráče zde získáváte otvíráním balíčků s katičkami a přiznávám, že mě to dostalo a chtěl jsem víc kartiček a víc hráčů a to i v reálném životě. Naštěstí zde nejsou žádné mikrotransakce a ani reálné kartíčky nemám kde koupit, takže závislost zažehnána.

Skvělé je, že jsou zde licencované hvězdy současnosti i minulosti. Deset hracích ploch, kde jsou potřebné vždy 4 vítězné zápasy k získání titulu a otevření dalšího hřište. Dobré je, že pokud prohrajete třeba až ve finále, nemusíte hrát celý turnaj znovu, ale stačí jen zopakovat daný zápas. Mně se povedlo hned ze začátku povolat Vince Cartera, skvělého smečaře a nedlouho po něm i mého oblíbence Kevina Duranta. S nimi jsem už prošel zbytek turnajů a už jsem neměl moc touhu je nějak měnit.

Hratelností je to jasná arkáda, plus je zde možnost po pár efektních smečích získat bonus ve hře, například dvojnásobný bonus za smeč, trefenou střelu odkud jen chcete nebo jen nekonečnou staminu. To samé má i soupeř a není nad to, když vám 10 vteřin na útok běží dvojnásobnou rychlostí, to je pak pěknej kvapík ke koši soupeře. Pak tady máte ješte bonus jednoho bodu za první koš či přesně načasovanou střelu, takže z první trojky může být stav klidně 5:0.

Co se mi tak nezamlouvalo, byla rozmazaná grafika prostředí vedle hrací plochy. Třeba v Japonsku jsou "nádherné" rozkvetlé sakury, ale jejich zpracování je opravdu dosti odfláknuté. Hledal jsem zde i různé nastavení kamery, ale je zde pouze pohled ze strany, který není příliš přehledný a to hlavně u doskoků. To je i hlavní bolest vašeho parťáka, který prakticky nedoskakuje a vše je tak na vás, což se v souvislosti s kamerou lehce řekne, ale o hodně hůře udělá.

Ještě bych poznamenal, že mi moc nevyhovuje to, když stejní hráči můžou nastoupit proti sobě, je to pak trochu zvláštní. A v již zmíněných kartičkách dostáváte hráče, které už máte, takže bohužel nikdy nemáte tu jistotu, že získáte všechny vytoužené hvězdy. Dohrání všech turnajů mi trvalo 8 hodin, což je fajn čas, ale dál budu hrát už jen kvůli nějakému tomu achievementu, jinak už hra nemá moc co nabídnout. A nesmím zapomenout poděkovat Stradymu, který mi hru věnoval, takže díky moc za pěkný zážitek...

S letošní Herní výzvou a její 10. kategorií jsem měl docela problém co tam zařadit, ale nakonec jsem zvolil konečně dobře a to starou známou South Park The Stick of Truth. Hru už jsem kdysi dohrál, ale zjistil jsem, že už si hlavně příběh moc nepamatuju, takže mě potěšilo jeho znovu objevování a zároveň jsem nemusel prohledávat každý kout městečka, abych splnil všechny vedlejší úkoly.

Začnu skvělou grafikou, vývojáři udělali perfektní rozhodnutí, že hra bude vypadat úplně přesně jako seriál a tím mě neskutečně potěšili. Nejsem sice velkej fanda, viděl jsem několil dílů a hlavně film, ale ten grafický styl k South Parku neodmyslitelně patří. Skvělý je i dabing postav, opět stejný jako v seriálu. A samozřejmě co zde nesmí chybět je humor, černý humor, někdy jde samozřejmě až za hranu, ale i tak já jsem se skutečně bavil.

A k samotné hratelnosti, je to zde hodně o tahových soubojích, za ty jsem rozhodně rád, čím jsem starší, tím víc mi sedí to, že si postup můžu v klidu rozmyslet. Je zde i častá interakce s prostředím, které vám vypomůže snížit počet protivníků nebo se úplně vyhnout boji. Oheň, voda, elektrika či jen obyčejná padající bowlingová koule dokáže nadělat pěknou paseku. Ač to na první pohled nevypadá je tu skutečný RPG systém, kde levelujete postavu, přidáváte perky za přátele na facebooku a sbíráte nové vybevení spolu se spoustou nepotřebného haraburdí, které ale lze za pár dolarů prodat, ať už americké či kanadské.

Úkoly jsou zajímavé a to i ty vedlejší, ať už vám je zadává Al Gore, starostka, trpaslíci či vaši dětští spojenci, vždy je to zábavně thrlé. Podstatnou část postupu vaší postavy tvoří sice hlavní úkoly, ale ani tak není nad to zabojovat si s všudy přítomnými proradnými elfy potulující se městem, bezdomovci s krysami, vesmírnou hrozbou či nacistickými zombie. Asi v polovině hry se musíte rozhodnou jestli zůstanete s partou či se přidáte k elfům, tak jsem si zkusil tentokrát druhou možnost, ale nakonec to nemělo až takový vliv jak to ze začátku vypadalo.

Co by se dalo hře vytknout je četnost soubojů a někdy i jejich délka. Bojoval jsem se zmutovanou bakterií, která se mi třikrát vyléčila nebo se zombie zrzkama, kteří se 2x oživí a 3x si doplní plné zdraví, to už není taková legrace, jen vás to zdrží a trochu i naštve. Špatně mi přišel udělaný tutorial ke zvládnutí magických schopností a to vašich prdů, které ve hře používate trochu jinak než v tutorialu.

Vůbec vysvětlování různých nebojových aktivit pokulhává, takže celou proceduru na klinice jsem opakoval minimálně desetkrát než jsem přišel na ten správný způsob jak se dostat dál. Celá klinika mi přišla jako jedna z mála horších částí hry, ještě bych tam přidal stoky které jsou dost nepřehledné, ale ty jsou jen vedlejší a mám pocit, že se tam vůbec nemusíte vydat. Pak už jen maličkosti a občasné zádrhely kdy si nevšimnete žebříku či jiné cesty v prostředí, ale není to tak časté.

South Park jsem si i na podruhé fakt užíval, pobavil se a tentokrát i těch 15 hodin bylo dost. Kratší sice než první průchod a to tím, že jsem nešel na každý souboj v městečku který jsem potkal, ale i tak se dostanete na poslední level postavy ještě před koncem hry. Všem kdo mají jen trochu rádi South Park rozhodně doporučuji, budete se bavit.

Sherlock Holmes je letos už druhá hrá, která má na DH velice dobré hodnocení i komentáře, ale já jí bohužel musím dát jen lehce nadprůměrné hodnocení. Asi bych se nad sebou měl více zamyslet, nebo si vybírat žánrově jiné hry do Herní výzvy, ale lepší známku jsem udělit asi nemohl.

I přes to jsou zde věci, které bych pochválil. Lokalizace do češtiny je naprosto perfektní, ani náznakem jsem neměl pocit, že by něco nesedělo nebo nebylo přeloženo. Hádanky jsou celkem fajn i když se některé opakují jako je otevírání zámků, ale například skládání fotky či minihra se zkumavkami mě donutila trochu přemýšlet, ale dávala mi smysl a byla chytře navržená. Co je skvělé, že když si s nějakou nevíte rady, můžete jí prostě přeskočit a hra jí vyřeší za vás, ale já se snažil většinu hádanek vyřešit sám, ale ta možnost je plus.

Jako dobrý nápad mi přišlo i to, že pokud na dané obrazovce s nějakými předměty máte ještě co zkoumat, hra na ní zůstane a až když prozkoumáte všechny možnosti, vrátí vás hra sama zase k Sherlockovi a vy víte, že už máte prozkoumáno vše. A ještě bych vyzdvihl druhou polovinu hry, kde už jsem tolik netápal a asi jsem už pochopil co po mě hra vlastně chce. Zvlášť čtvrtý případ mi přišel skvělý a podle mě to měl být začátek hry, není zde tolik možností, ani cestování, prostě trochu lehčí případ na úvod.

A teď k tomu horšímu, hlavní příčinou toho proč mě hra tak trápila byly záseky. V prvních třech epizodách jsem jich měl spoustu a doufám, že to nebylo jen mojí neschopností. První zásek nastal v tom, že pokud mám prozkoumat nějaký dokument, nějak mě nenapadlo, že se musím vrátit do Baker street a zde najít v poličce nějaký článek k danému předmětu či události. Další problém byl v tom, že jsem si nevšiml některých zákoutí v dané lokaci, například stejně vypadající plot, kde jde jedna část otevřít, nebo dveře schované tak, že po vstupu do lokace nemáte možnost je vidět pokud se nejdřív nerozhlédnete.

Je pravda, že později takových záseků ubylo, ale ten záčátek byl pro mě občas nad moje síly. Nebo mi nedošlo, že na voze kterým jsem přijel musím v jedné části prozkoumat předmět, to jsem našel až na jiném videu jinak bych se tam snad plácal do dnes. Co mi dost vadilo bylo cestování sem a tam a zase tam a zpět. Kromě již zmiňovaného čvrtého případu jsem si připadal jako blázen co neví kam má skočit. Škoda že jsem si nestopnul čas v kočáře, určitě by to bylo zajímavé číslo.

Už bych zmínil jen pár maličkostí jako je ne příliš pěkná grafika, občastné problikávání textur některých předmětů či postav. Dr. Watsona, který mě celou hru jen otravoval a až na dvě epizodky mi byl naprosto k ničemu. Bludiště v podzemí, kde jsem se ztrácel a prošel ho ani nevím jak. A ještě za mě ne přiliš šťastný postup sestavování správných a špatných dedukcí, který jsem třeba u prvního případu vůbec nepochytal a tak jsem obvinil i člověka, kterého jsem měl za nevinného, protože jsem to lépe sestavit nedokázal. To se časem dost zlepšilo a je to vidět i na tom, že první tři případy jsem vyřešil špatně a zbylé tři už jsem našel správného viníka.

Kvalitu a dobré nápady hra zajisté má už tím hodnocením ostatních a kdybych hrál jen druhou polovinu hry asi bych byl i já spokojenější, ale musím brát hru jako celek a v tom případě jsem nemohl udělit víc jak těch 60%.

Na Void Bastards jsem se velice těšil už od prvního traileru, protože mi hra připomínala skvělé FTL: Faster Than Light. Podobné skoky lodí na mapě, navíc s možností dostat se přímo do lodi (vraku) a celou jí prozkoumat.

Hra má skvělou komiksovou grafiku a úžasný černý humor. V kůži náhodně vybraného vězně se tak vydáváte na průzkum s nadějí úspěchu a odměny, leč Void Bastards je v tomto poněkud jiného názoru a na standartní obtížnost přijde první smrt velice brzy. Tím, ale hra nekončí, vězňů je dostatek a vy dostanete dalšího člena a jediné od čeho se můžete odpíchnout dál jsou upgrady zbraní a výbavy, které se přesouvaní do dalších životů.

Každý vězeň má dobré i špatné vlastnosti, i zde je vidět ten zvláštní humor v tom, že vaše postava je na začátku třeba barvoslepá, nebo zakřičí pokaždé když něco sebere což dokáže nejen přilákat nepřátele, ale po chvilce je to i děsně otravné. Naštěstí vše jde v určitých místnostech vyléčit. Ale na lodích to není žádná procházka, s každým krokem se vás hra snaží dostat, ať už dost silnými turetami, ohněm, radiací, rozlitým olejem, kouřovou clonou, či jen tak pohozeným kabelem elektrického proudu.

A tím to nekončí, je tu velice častá možnost, že na lodi je vypnutý generátor, takže se nedostatnete k tak potřebným součástkám. Nebo jsou všechny dveře zamčené, nemůžete použít minimapu atd. Ale vše jde nějak přežít a po pár lodích už víte, kde nahodit elektřinu, že palivo je převážně u části s FTL, nebo že mapu najdete vždy v pilotní kabině.

Čím jsem byl nemile překvapen, byla četnost nepřátel. Na to, že to mají být opuštěné lodě tu je velice rušno. Navíc jsem doufal, že pokud je vystřílím, budu si moct loď pořádně prohledat, což trochu brzdí omezený kyslík který máte s sebou a hlavně znovu se obnovující nepřátelé na určitých místech, takže ani chvilku nemáte potřebný klid. Vždy vidíte jaký druh nepřítele vás ve vraku čeká, což je velké plus, protože jsem se snažil vždy vyhnout hajzlíkovi zvanému Screw, který má ohromné množství životů a je tak prakticky neodstranitelný, popř. i Zec, kteří mají neproniknutelný štít.

A tak musím i s pravdou ven, hru jsem poprvé dohrál asi za 20 hodin, protože jsem chtěl vylepšit každou zbraň a moc jsem nehledal hlavní potřebné součástky k mateřské lodi. Na druhý pokus už to bylo jen 5 hodin, protože už jsem věděl co a jak. To hlavní přiznání je, že to bylo na lehčí obtížnost. Zkoušel jsem i normal a vyšší obtížnosti, ale dost jsem umíral a přišlo mi, že se vlastně nikam neposouvám. Ale rozhodně to budu zkoušet dál a snad alespoň ten normal pokořím taky.

I tak jsem si Void Bastards velice užil, zasmál se a došel k zajímavému konci. A ještě nesmím zapomenout poděkovat slečně MsRepulsive, která mi hru darovala. Díky moc a já jdu zkusit další pokus....

Edit: Tak nakonec dohráno i na normal a byla to trochu jiná jízda. Hlavní překážkou je zde znovu počet nepřátel v jednotlivých lodích. Už mi tolik nezáleželo na vězních, protože jsem jich vystřídal snad kolem dvaceti. Pro mě to byla jednoznačně výzva, ale stejně bych řekl, že na lehčí obtížnost je hra více zábavná a mnohem víc věcí i prozkoumáte, takhle je to jen o tom rychle vše proběhnout a pokud možno zpátky na svojí loď.

Slavné, cenami ověnčené GTA V se mi konečně dostalo pod ruce a tak jsem mohl s radostí ocenit tu skvělou práci Rockstaru o to víc, že už hra má nějaký ten rok za sebou. I tak jsem byl vyloženě nadšený grafickým zpracováním, pořád se na to skvěle kouká, úžasné západy slunce, bouřka a déšť nebo okolní svět s naleštěnými sporťáky. Město je moc pěkné, rozlehlé, ale zároveň i uvěřitelné a i když jsou to jen načančané kulisy, připadalo mi, že to celé vlastně tak nějak žije.

Základem příjemné hratelnosti jsou pestře a vetšinou i zábavně navrhnuté mise, není to vždy jen jeď z bodu A do bodu B, ale tvůrci se snaží vše nějak zpestřit většinou humorem a narážkami na různé trendy a události. Mise s fotografem, fanoušky slavných, sundání letadla a následné pronásledování v divočině s cross motorkou či vyhledávání aut pomocí popisku a části mapy mi utkvěly v paměti a rozhodně nejsou jediné. Ve městě čas od času narazíte na náhodné události, většinou jde o krádeže peněz, ale třeba i na bezmocného golfistu vyhozeného z bytu, to vše hře zase o něco přidává na uvěřitelnosti ač jak už jsem říkal, většinu hry jsou hlavně postavy mírně střelené.

Co považuji za skvělý nápad je možnost po několika nezdarech danou misi přeskočit a pokračovat dál v příběhu. Samozřejmě jako hráči se mi to dělat moc nechtělo, ale přiznám se, že jednou jsem toho využil v malé odbočce a to při cvičení jógy, kde jsem fakt nepochopil co se po mě vůbec chtělo a řekl jsem si že na takové blbosti se fakt trápit nebudu. Ovládání vozidel je sice arkádové, ale pokud jsem vzal do ruky gamepad, vše bylo skvěle ovladatelné. Ze střílení jsem měl dobrý pocit, ale jen když jsem přeskočil na klávesnici s myší, s gamepadem jsem netrefil ani vrata od stodoly. Oříšek byla mise kde jsem musel řídit auto a zároveň střílet. Tak po pátém nezdařeném pokusu jsem vzal do ruky myš a byla to brnkačka, ale celou hru bych odřídit na klávesnici moc nechtěl.

Ještě bych zmínil výborné rádio, kde jsem sice točil jen čtyři stanice, ale i přesto třeba rock z osmdesátek jsem si zamiloval. A vaše počínání ve hře rádio občas i zmiňuje, zase jen blbůstka, ale potěší. A z čeho jsme měl největší radost byly tři "minihry", šipky, tenis a hlavně golf ke kterému se určitě vrátím i teď po dokončení kampaně. Jen obtížnost by mohla být trochu více rozmanitá, na easy a normal je tenis i golf moc snadný, ale hard by mohl být pro většinu hráčů už zase moc složitý. Jen škoda, že je tvůrci nezapracovali do nějaké mise, rád bych nějakého mizeru vyklepl pověstným kanárem :)

Co mi naopak nesedlo je ovládání všeho co létá, ať už vrtulník nebo malé či obří letadlo. Potápění jsem nedával už vůbec a s ponorkou to taky nebyla žádná sláva. Mrzí mě, že hodně rozhovorů se odehrává při jízdě a tady u mě nastává problém ve čtení titulků a zároveň řízení popř. koukání na mapu kam to vlastně jedu. Chápu proč to tak je, aby to vyplňovalo jízdu, ale já to bohužel moc nezvládám.

Dále se mi moc nezamlouvalo chování ostatních řidičů a policie. Tohle se pokud si pamatuju od předchozích dílu moc nezměnilo. Policie se neptá a rovnou střílí, okolní auta se pak zblázní a jedou hlava nehlava a zatknout se můžete nechat jen při jedné hvězdičce, ale kdo by to dobrovolně dělal, když pak přijdete o veškerou munici do zbraní. Mimochodem mise kterou jsem fakt nemusel byla ta s mučením, která pokud vím nešla nijak přeskočit. Divná mi přišla i ta kde po vás střílí v hořícím mrakodrapu, kde jste jako hasič a velice nepřehledná mise na pile. Dvakrát se mi stal bug kdy mi nešlo přiblížit ani střílet s ostřelovačkou, jinak hra běžela bez problémů, chyb, bugů a glitchů, pokud tedy neberu klaunskou chůzi po schodech.

Přiznám se, že před hraním jsem mírnil své očekávání i přes veškerou chválu jsem si říkal, jestli třeba už na takouvou hru nejsem moc starej, ale GTA se zase vytáhlo a těch 90% si jednoznačně zaslouží.... a teď se jde na green :)

Koukal jsem na zdejší komentáře, hodnocení uživatelů a valné hromadě hráčů se musím omluvit předem, že jsem se do Saints Row vůbec pustil, protože moje zážitky s hraním jsou dosti odlišné.

Co musím pochválit je ta očividná přestřelenost a nadsázka od záčátku do konce, s tím jsem i tak nějak počítal a dostalo se mi míry vrchovaté někdy zvláštního, ale přeci jen příjemného humoru. Jako plus bych ještě dodal střelbu ze základní pistole, kde jedna správná trefa u většiny normálních nepřátel znamenala konec, tak to mám rád. Možnost rychlého kradení aut proskočním okna je příjemné, stejně tak jako možnost nastavit si rádio na mojí oblíbenou klasickou hudbu, za to chválim. Co se mi ještě líbilo byla možnost vytvořit si postavu k obrazu svému a moje potetovaná mrcha skvěle sedla k té střeštěnosti kolem.

A teď ta horší stránka, grafika hry je fakt ošklivá a někdy bych řekl, že i vyloženě odfláknutá. Prostředí, objekty, auta, vše je hranaté, rozmazané že si toho nejde po celou dobu hraní nevšímat. Doskakování objektů kousek před vámi, hlavně při řízení či objevování nepřátel za vámi prostě od nikud taky moc nepotěší. Samotný jízdní model je děsný, víc arkádově to snad ani nešlo. Fyzila objektů je dost nahodilá, někdy odhodíte auto desítky metrů od sebe, aby vás za chvilku zastavil stromek či malá překážka na silnici. Už i to že když vám prostřelí pneumatiky tak nepoznáte rozdíl v řízení mluví samo za sebe.

Náplň většiny hlavních misí je dojeď na místo a prostě tam všechno vystřílej, co hůř jsou tu doplněny nenáviděnými kousky jako je chraň nebo sleduj určitou osobu, což jsou mise nejen nudné ale i nekonečně dlouhé, plus bych ještě zmínil misi se zombíkama, která byla naprosto otřesná a ještě zdlouhavá kdy plníte jednu věc natřikrát, no prostě "paráda". Střelbu z pistole jsem sice pochválil, ale ostatní zbraně jsou skoro až nepoužitelné, protože když zásáhnete protivníka samopalem, ten se začne točit jako vítr v bedně a tak na pátou otočku padá k zemi, což je při rychlé akci velice otravné.

Chválil jsem i hlavní postavu, celkem ujdou i zvláštní záporáci, ale k parťákům jsem si nevybudoval žádný vztah, jen jsem 15 hodin plnil jejich mise a vlastně mi na nich vůbec nezáleželo. Ještě bych se zastavil u všude přítomné sexuality a narážkám na sexuální hrátky, s tím problém nemám, ale když už chtějí jít vývojáři přes nějaké hranice, tak proč všechny prostitutky mají samozřejmě ve všech situacích spodní prádlo a když už se tam dvakrát ukáže nahá postava, je raději rozkostičkovaná. Čekal bych od takhle odvážné hry, že se pustí za hranice ostatních her a dokážou ukázat nahé tělo, nechápu proč je to ve hrách takový problém.

Asi bych mohl ještě pokračovat, ale už zmíním jen že po dohrání hlavní linky můžete plnit vedlejší mise, které ale nepřináší nic nového od příběhových, zabírat uzemí ve městě a kupovat různé budovy na vybudování vašeho vlivu. Chvilku jsem to zkusil, ale nic co by mě chytlo nebo zabavilo na delší dobu. Jak jsem psal, omlouvám se všem fandům Saints Row, ale aspoň už vím, že tahle série není pro mě a od ostatních dílů se bude držet raději dál...

K sérii Assassin's Creed mám poněkud vlažný vztah, pár dílů jsem si zahrál, jednička mě kdysi dávno zaujala, v Black flag mě bavily námořní bitvy a v Unity zase to prostředí kde se hra odehrávala, nikdy to nebyl příběh ani hratelnost, takže jak dopadl Syndicate?

V první řadě mě upoutal Londýn a doba zasazení hry, moc pěkná grafika, tak trochu špinavé a průmyslové město, dostatečný pohyb lidí i povozů kolem, přišlo mi, že tohle město tak trochu snad i žije, dokonce na Temži se to hemžilo lodní dopravou na můj vkus až příliš, ale chápu, že nějak se přes tu řeku musí dát přehopsat...

Bavil mě překvapivě i příběh, sice jsou zde zase Asasíni a Templáři, ale tak moc se to tu nehrotí a spíš jsem vnímal starosti a strasti obyčejných lidí, popřípadě známích osobností, které tu samozřejmě nemůžou chybět a jejich dějové linky mě opravdu zabavily. Darwin, Dickens, překvapivě i Karl Marx a v neposlední řadě královna Viktorie Hlavní postavy mi konečně přišly v pohodě narozdíl od jiných dílu, sice Jacob byl občas na pěst, ale vše napravila jeho sestra Evie, tu jsem si opravdu oblíbil, jen mě mrzelo, že za ní hrajete o dost míň než za bratra.

Systém vylepšování byl v celku přehledný pro každou postavu zvlášť, není tady sto položek na vylepšování, spíš něco přes dvacet, plus možnost výběru ze tří typů zbraní, nějaké to oblečení a výzbroj, které si odemknete postupným hraním, díky bohu na mě nevyskočily žádné mikrotransakce. Novinkou je vystřelovací hák a moc dobře chápu proč ho sem tvůrci dali. Ulice jsou zde mnohem širší, budovy tak na sebe nenavazujou, takže cestování po střechám mi přišlo o dost zdlouhavější a nemotornější než dřív a tak nejrychlejší cestování k bodům vašeho zájmu jsou různé povozy a kočáry. Co mě potěšilo, byla mapa a postupné ovládání čtvrtí svým gangem, sice je jednalo stále o tři stejné úkoly, zachránit dětské pracovníky, unést vůdce jiného gangu, popřípadě zavraždit a obsadit jejich sídlo, ale postuným dávkováním jsem tak dobyl celý Londýn a fakt mě to dost bavilo.

A ty záporné dílky Assassin's Creed Syndicate: stále jsou zde moje neoblíbené mise, sleduj postavu čí dohoň grázla, mise na vozech mi přišly jak inspirované z Gta a hlavně ze začátku jsem se s nima docela pral, i když postupem času se na to dalo zvyknout. Na co jsem ale celou hru narážel bylo mírně přehozené ovládání na gamepadu, nevim proč se k tomu vývojáři odhodlali, ale místo tlačítka B jsem do konce hry drtil Áčko a ne se toho zbavit. :)

Bohužel se stále jede na vsuvky z přítomnosti, které mě v žádném dílu nezajímaly, nechápu proč se toho už nezbaví, ale naštěstí je to jen pár filmečků a není to tedy zas tak moc otravné, jen prostě nudné. V pozdější fázi hry stoupá obtížnost hry většinou jen tím, že kolem sebe máte víc nepřátel, nebo musíte určitý úkol udělat ne jednou, ale třeba třikrát to stejné. Ještě bych na závěr zmínil řadu úsměvných glitchů a pár bugů, které mě stály nějaké to opakování mise, naštěstí většinou ne celé od začátku. Zmíním jen jeden, kdy jsem měl dostat osobu do kočáru a odvést jí na policejní stanici, ale z kočáru se mi padouch teleporoval vždycky zpět, naštěstí jsem ho mohl odvést po svých, jen to trvalo o něco déle. A na konci mě před stanicí napadnou dva strážníci, jako že kam toho chudáka vláčim :)

Syndicate mě mile překvapil, splnil jsem nejen hlavní linku, ale i vedlejší úkoly a těch 26 hodin hraní jsem si velice užil. Nevim úplně proč, ale tenhle díl mi konečně sedl a není to jen kvůli sympatické Evie :)

Ghostbusters: The Video Game Remastered, hra podle filmové předlohy. Přiznám se, že jako fanda filmů jsem přistupoval ke hře tak trochu s obavou co z toho vyleze. Hru jsem si nekupoval, byla zdarma na Epicu a to dokonce remastrovaná verze.

První věc která mě zaujala, byla samozřejmě licence, všichni herci věrně nadabovaní, dokonce se podíleli i na scénáři, to je za mě plus, protože hlášky a konverzace patří k tomu lepšímu co zde můžete najít. Další věc jsou duchové, hlavně tedy v první polovině hry zde najdete staré známé ať už zeleného slizouna, tak i obřího námořníka. A jako poslední plus které mě napadá je hudba a zvuky, vše je z filmů a dokáže to navodit nostalgickou atmosféru.

Co mě naopak nenadchlo je grafické zpracování hry, věrně vymodelované postavy vypadají jak gumáci nebo jako voskové figuríny a prostředí je na tom ještě hůř, dlouho jsem neviděl nic tak ošklivého. Předměty, prostředí a vše o co zavadí váš pohled mi přišlo jak ze hry o pár let starší a to je zde prý vylepšená verze hry, ale já opravdu to vylepšení nevidím.

A hratelnost, první půlka mi, jak už jsem zmiňoval, přišla určite lepší, řekl bych že si brala více z filmů a jak už to bývá, poznáváte nové možnosti zbraní a vlastnosti nepřátel. První chycení ducha do pasti mě samozřejmě nadchlo, ale časem to nadšení mírně upadá. Právě s druhou polovinou mám větší problém, zde už jsou nepřátelé jen ve větším počtu, takže souboje jsou o něco delší, ale snaha přivést nové nepřátele se míjí učinkem. Třeba pavoučí hnízdo mi přišlo jak z nějaké jiné hry a vůbec mi k duchařině nezapadalo.

Abych ještě něco pochválil tak je to inteligence ostatních krotitelů, opravdu se snaží vám pomoci ať už s menší havětí, popřípadě udržet ducha nad pastí, kde ale hlavní úlohu dostat ducha dovnitř přebíráte vy. Poslední výtka asi bude spíš ve mně, ale v pozdějších částech jsem asi třikrát netušil jak pokračovat dál, hra vám sice obecně sdělí co po vás chce, ale není to vždy úplně jasné a na řadu přišlo vyhledání postupu u jiných hráčů, což mě štve, protože rád si hru procházím sám, ale jak řikám, možná byla chyba za stolem :)

Nemůžu říct, že bych si hru vyloženě užil, byl jsem docela rád, že po osmi hodinách přišlo finále, ale těch 60% je pořád mírný nadprůměr a když už nic tak díky hře mám obrovskou chuť se podívat na filmy, takže už vím co budu sledovat dnešní večer...

Od Abzu jsem před hraním čekal klidný pohodový průchod, něco jako meditační zážitek a přesně toho jsem se dočkal. Poznávání různého podmořského prostředí, zkoumání mořské fauny a flory, to vše dělá hra znamenitě. Byl jsem i docela rád, že tady nejsou nějaké hádanky, kde bych si namáhal mozkové buňky, jen sem tam otevřít nějakou tu bránu, ale vše se dalo v poklidu najít. I hudba je klidná a do takové hry se náramně hodí.

Co mě moc nenadchlo byla překvapivě stylizace, raději bych něco trochu reálnějšího, něco jako třeba Dear Ester pod mořem, možná nějaké to vyprávěrní o prostředí nebo tvorech ke kterým se můžete i přichytnout a nechat se trochu povozit. Ještě bych zmínil ovládání, které je na klávesnici s myší poněkud kostrbaté, takže kdo má gamepad, raději bych to vyzkoušel s ním.

Dvě hodinky hraní utekly jako voda a jsem rád, že jsem si mohl Abzu konečně vyzkoušet, ale pro druhý pokus nevidím moc důvod, za mě je to spíš taková meditační jednohubka.

Už dlouho jsem se nedostal do stavu , kdy hraju a kolem mě utíká čas a já ho vůbec nevnímám, ale Jurassic World Evolution tohle dokázal. I když to není dokonalá hra, ten stav kdy jsem si říkal ještě jednoho dinosaura a jdu spát byl až nezdravej a já se musel přemlouvat, že zítra je taky den :)

Grafika mi přišla opravdu skvělá, dinosauři jsou nádherní, prostředí i budovy jsou rozhodně fajn na to, že jde o budovatelskou strategii a většinu hry pozorujete z pořádné výšky. Co bych ještě pochválil tak je zvuk, všechno je sice přebrané z filmů, ale i tak to funguje a doplňuje atmosféru vašeho Jurského parku.

S hratelností je to trochu složitější, budování a následné vydělávání peněz je pohodové, až tak, že po nějaké době nevíte za co utrácet. Starost o vaše miláčky je taky celkem snadná, ukazatele prostředí a všeho co mají jednotlivé druhy rády jsou jasné a je radost vypouštět novou zvěř a jen se tak kochat. Jenže tady už to začíná mírně drhnout, musíte plnít různé úkoly tří skupin (vědecké, zábavy a ochranky) za což se vám u nich zvedá spokojenost a dostáváte různé bonusy do hry. Bohužel je to vše značně natahované a úplně nejhorší je vyzkoumání nových druhů dinosaurů, kde jen klikáte na jednotlivé expedice a čekáte neskutečně dlouho, protože park už funguje jak má, jen procenta nových exemplářů se pomalu šplhají k vysněným 100 %.

Je fajn, že máte na výběr pět ostrovů, na každém trochu jíné výzvy, jeden je malý, další zas členitý nebo s hrozbou častých bouří, ale v zásadě budujete stejný park s veškerou infrastrukturou znovu a znovu. Tak jsem si řekl, že hru budu považovat za dohranou po splňení všech hlavních výzev na ostrovech, což je ze začátku docela snadné i když postupně jak se dalo čekat přituhuje a hra vám hází občas až zbytečné klacky pod nohy. Výzva na konec kdy vám hra postupně přivolá dvě tornáda za sebou a otevře brány do všech výběhů už byla trochu přes čáru. Taky mi vadila nemožnost vyzkoumat jednotlivé nákazy, takže jsem musel nakažené dinosaury pouze prodávat a až s posledním ostrovem jsem je mohl zdárně všechny vyléčit.

I přes nějaké to čekání jsem si hru opravdu užil a těch 46 hodin hraní za to fakt stálo, takže všem co měli rádi v devadesátkách dinosaury jako já, hru rozhodně doporučuji...

Věhlasný detektiv Hercule Poirot, kdo by ho neznal... já. Skvělá spisovaltelka Agatha Christie, kdo by od tak známé osoby nic nečetl nebo alespoň neviděl... zase já. Ano přiznávám, že před spuštěním The ABC Murders jsem vůbec netušil co na mě čeká. Ale na nějakou adventuru už jsem měl chuť a nakonec tahle hra dostala přednost i před Sherlockem.

Komiksová grafika se mi zamlouvala, hlavně když to rozběhl i můj stařičký notebook, dabing mi přišel taky dobrý, takže už zůstáva jenom hratelnost. Je to sice klasická point and click adventura, ale moc tady toho nenachodíte což mi přijde taky jako mírné plus, že neběháte od čerta k ďáblu.

Co se mi hodně líbilo bylo vyšetřování rozdělené do zkoumání místa činu, kde máte napsáno u každé obrazovky či předmětu kolik toho ještě zbývá odhalit a z drůhé části kde musíte zapojit své šedé buňky mozkové a spojit si výpovědi svědků, tak aby dávaly nějaký smysl. Většina hádanek a puzzlů jsou snadné, ale je zde i možnost nápovědy kdy vám hra přesně poradí co právě udělat nebo jak při ohledávání postupovat.

Co mě trochu zarazilo bylo luštění dopisů od vraha, kde třikrát děláte naprosto shodnou věc, pak jsem nepochopil proč se hlavní hrdina upravuje před každým zrcadlem a získáva za to tzv. Ego body a pokud jste při vyšetřování zvolili špatnou dedukci, hra nepokračuje nějakým sehláním, ale hlavní hrdina jen podotne že se zeptal nepřesně a chtěl vlastně říci něco jiného. Chápu, že zde se ten příběh musí nějak vyřešit, ale pokud by zde byla i možnost obvinit nesprávného člověka, byl bych za to rád.

Jinak mě těch 8 hodin bavilo a rozhodně bych si měl doplnit vzdělání a nějaký ten případ si přečíst nebo alespoň zkouknout...

Symmetry... aneb jak se dostat ke hře zdarma, která přesně splňuje jednu kategorii Herní výzvy a dokáže zaujmout svou jednoduchou myšlenkou. Úkol je jasný, přežít tu klendru co panuje venku, najít něco na zátop, vyprodukovat trochu jídla a hlavně sebrat dostatek součástek k opravě vesmírné lodi, to vše za doprovodu něčeho neznámého co tato planeta ještě skrývá.

Můj první pokus byl opravdu jen zkušební, začal jsem se třemi postavami, kde každá má určité schopnosti, takže první jsem začal vyrábět něco k snědku aby nebyl hlad, jídla bylo dost, pár součástek taky, jen dřeva se mi nedostávalo, tak jsem hned kluky přesměroval na dřevo, což by bylo asi v pořádku, jen mi nějak nedošlo, že chlapcům stále dochází život a potřebojou ho obnovovat v léčících komorách nebo co to vlastně je. Tak přišla jedna smrt, po chvilce druhá a s posledním členem jsem se rozhodl už se sám netrápit a zkoncovat to dobrovolně.

Pokus č.2 Už jsem tak nějak věděl jak co funguje, rozdělil každého člena na jednu práci a vyčkával kolik vydrží. Ze začátku jsou součástky i dřevo blízko, takže jsem si stačil vylepšit kotel na zátop a zvětšil ledničku, ale i přes mírné pokroky jsem nebyl schopný vyprodukovat dostatek součástek na opravení alespoň jedné části lodi ze tří. Trochu už jsem přestal doufat, že je to správná cesta, leč kde se vzal, v elektrárně se mi zjevil nový člen posádky, což sice znamenalo další hladový krk, ale taky jedny ruce na hromadění dílů.

Vše postupovalo dobře, jen ty zásoby začaly být dál a dál, takže po každé cestě si člen posádky musel odpočinout, druhou už by nezvládl. Sem tam jsem musel něco opravit a konečně jsem se dostal i k opravě první části lodi. V lodi teplo, dostatek jídla a tak dva odvážlivci sbírali součástky, jeden dřevo a žena se nám starala o zásoby jídla. Už jsem plánoval opravit druhou část lodi, ale pan dřevař už nedošel. Bylo to už tak daleko, že nezvládl ani tu jednu cestu a zemřel po vstupu do lodi.

Panika, zklamání, má to cenu vůbec ještě pokračovat dál... tak jsem vsadil už na jedinou kartu. Dřevo do kotle vydrží jen na pár dnů, ale už nebyla možnost donést další, jídla jsem měl dostatek, takže všichni tři pro součástky, vylepšit sklad a doufat. V ukrutné zimě, s posledním kouskem proviantu, konečně opravená i třetí část lodi. Dámy a pánové, nastupovat a pryč z táhle planety.

Moc pěkná hra na jednu hodinku, ale zjistil jsem, že posádku může tvořit až pět členů, tak kdo ví, ale možná se do mrazivého světa vypravím znovu a zachráním je všechny...

Znovu mě překvapila hra o které jsem nic netušil a ani zdejší hodnocení nevypadalo na nějakou dobrou zábavu, leč opak byl pravdou, aspoň tedy v mém doupěti. Jednoduchá mlátička ve které máte za úkol dostat se na konec kobky a porazit závěrečného bosse. K ruce vám jsou tři postavy, křižák, čarodějka a zabiják.

Grafika je pixelová, což chápu na tak malou hru, ale nejsem zrovna jejím příznivcem. Musím se přiznat, že i hudbu jsem vypnul a raději jsem k masakrování různých zrůd poslouchal něco svého. Ale v Deep Dungeons of Doom je hlavní hratelnost a ta je po pár kolech velice chytlavá. Zvlášť na začátku kdy se snažíte jen přežít další obrazovku a donést si nějaké ty zláťáčky, za které můžete vylepšit vlastnosti svých hrdinů.

Je zde pouze 11 kobek, což je sice málo, ale i tak mi jejich úspěšné pokoření trvalo více než 10 hodin, zvlášť poslední je opravdu dost těžký. Vybral jsem si na začátku křižáka jako tu nejsnadnější cestu, dobré poškození a slušná rychlost, ale časem po otevření různých schopností se mojí favoritkou stala ta nejméně očekávaná a to čarodějka. Její magické útoky mají ohromnou sílu a navíc doplnění many lze provádět přímo v bojích, takže pokud byla chvilka času, hned jsem doplňoval. Není teda překvapení, že právě s ní se mi podařilo udolat i závěrečného bosse.

Takže na závěr bych všem co mají rádi malé hry a nevadí jim pixelové zpracování aby se do světa DDD pustili a pokořili temné kobky. Byl to příjemný i když někdy náročný zážitek.

Hra Marie´s Room mě na první pohled zaujala grafickým zpracováním a když jsem se zde dočetl, že je hra zdarma, říkal jsem proč jí nezkusit. Sice mě k zahrají trochu dokopala až letošní Herní výzva, ale jsem rozhodně rád, že mi hra zapadla do páté kategorie.

Celá hra je vlastně jen jednoduché prozkoumávání předmětů a doplňování příběhu do deníčku, plus jsou jde zde dvě poměrně snadné hádanky, které po chvilce hledání určitě mozek moc nezatíží. Grafika je opravdu pěkně stylizovaná, ale hlavní co mě zaujalo je hudební podkres, který mi ke hře dokonale sedl, doporučuji se poslechnout krátký, ale úžasný soundtrack.

Hru jsem dohrál dvakrát, protože jsem napoprvé nenašel všechny věci do deníčku a tak mě lákalo ho doplnit celý, zvlášť když je za to i achievement :) Herní doba je sice krátká, do půl hodiny je vše hotovo, ale říkal jsem si vlastně proč ne, když lze příběh odvyprávět i bez zbytečného natahování a hledání třeba ve více pokojích, jeden bohatě postačí.

Takže kdo by si chtěl dát takovou malou adventurní jednohubku do jedné hodiny, tak Marie´s Room rozhodně doporučuji.

Na třetí díl Hero of the Kingdom jsem se dost těšil, protože dohrání předchozích dílů šlo hladce a navíc jsem posbíral i všechny achievementy. Známá grafika a známé herní možnosti mi pomohly rychle se zorientovat a první hodinka byla celkem slušná zábava, zvlášt když achievementy naskakovaly a příběh, který je opravdu nedůležitý a taky ne moc zajímavý, plynul fajn rychlostí.

Zaujalo mě, že po chvilce se zobrazují suroviny i nepřátelé opět na stejných místech, což je sice fajn, že nemusím "lovit" houby a ryby komplet na všech místech, ale ty souboje jsem moc nechápal. Došlo mi to až později, kdy jsem musel opakovat souboje aby se mi zvětšila schopnost boje a já se mohl vypořádat se silnějšími soupeři. Vaření jídla, vytváření lekvarů a dokonce i kování zbraní je dobrou myšlenkou, jen kdyby se to nemuselo dělat tak často.

A to je kámen úrazu a mírný odklon od předchozích dílů. Herní doba se tak sice natáhla z pěti na deset, ale bohužel jen tím zbytečných grindováním, zvlášť pokud máte zálusk na 100% achivementů jako jsem měl já. Ale i tak jsem se u hry pobavil a je to pořád mírný nadprůměr, zvlášť za ty tři eura co mě to stálo...

Real-time strategie jako Company of Heroes zrovna nejsou hry které vyhledávám, ať už kvůli mé neschopnosti je "správně" hrát nebo kvůli jejich náročnosti na čas a taktické rozhodování. Co si pamatuju tak jsem kdysi hrál pouze Blitzkrieg a i když mě docela bavil, nikdy jsem ho nedokázal dohrát do konce. Přesto díky Herní výzvě na mě pokukovala druhá část CoH a tak po mírném přesvědčování jsem se do téhle bitvy pustil.

Přiznám se, že obtížnost jsem si nastavil na lehkou, ať už s ohledem na moje schopnosti nebo i na některé komentáře hráčů, že kampaň je později poměrně těžká a nespravedlivá i pro hráče strategií. Určitě to byla dobrá volba, protože některé mise i tak pro mě byly výzvou, ale nepoznal jsem tu frustraci z toho, že by mise nešla vyhrát a nepřítel měl nekonečno jednotek.

Grafika je pěkná, zvuky a hudba jsou taky ok a náročnost na moje staré pc byla též v pohodě, takže tady bych problém určitě neviděl, ale hlavní je hratelnost, popř. "příběh".
Hra je zasazena na východní frontu, což je určitě zajímavý nápad, jen způsob vyprávění mi poněkud nesedí. Výslech hlavního hrdiny a postupné odhalování postupu sovětských vojsk mě moc nevtáhlo a trochu mi i vadil ten způsob vykreslení toho, že pouze náš hrdina je správňák a ostatní kolem jsou jen válečné zrůdy podobající se německé armádě. Chápu, že i tohle byla součást bojů na východě, ale tady mi to přijde přehnané.

Většina misí v kampaní mi přišla dobrá, dobývání území a postupné likvidování nepřátelských pozic mi po čase začalo fungovat a po trochu delším zkoumání vlastních jednotek jsem už hru tak nějak začal chápat a bral si do boje ty vhodnější oddíly. Co se mi fakt nelíbilo byly příběhové mise, které vás sice mají naučit jak některé jednotky nebo strategie fungují, ale bylo to jen utrpení a čekání na klasickou misi a pořádnou bitvu. Např. když máte získat tank Tiger - hloupě naskryptovaný, mise s odstřelovači - snaha o stealth postup sem moc nezapadá a nebo propagovaná mise v mrazivém počasí, kde přebíháte od ohně k ohni na mě taky dojem rozhodně neudělala.

Uznávám, že nejsem zrovna ten kdo by mohl nějak zasvěceně hodnotit CoH, ale jako zkušenost a návrat k něčemu co vyzkouším jen jednou za několit let to bylo obstojné a po neskutečně šťastném dohrání poslední mise už mám zase na pár let vystaráno...

Rád jsem se po dlouhé době vrátil do světa Half-Life, i když jen v předělávce prvního dílu. Hlavně když jsem hrál jen dvojku a k prvnímu HL už se mi moc vracet nechtělo. Takže porovnávat originál s projektem Black Mesa úplně do detailů nemůžu. Proto asi nedokážu docenit kvality grafiky a hratelnosti, které hra měla v době vydání.

Ale to co určitě ocenit dokážu je příběh, zajímavé vyprávění a uvedení do děje před skvělým druhým dílem. I když jsem už vlastně věděl co se ve hře stane a nečekalo na mě téměř žádné překvapení, přesto zapojení příběhu do střílečky dnes stále moc FPS her nezvládá a v Black Mesa (HL1) se to určitě povedlo. Grafika je mírně vylepšená, není to nic z čeho by se člověk posadil na zadek, ale pro lepší pocit z hraní je to dostačující. Stejně tak ozvučení a fyzika mi přijdou mírně vylepšené, jen na druhý díl to za mě pořád nestačí...

V čem vidím hlavní problém jsou souboje. To že je hra poměrně těžká, když opakujete různé "skákací pasáže" jsem nějak přešel, ale že i souboje jsou někdy dost frustrující jsem po pravdě moc nečekal. Je to jen můj pocit, ale hlavním problémem je to, že nepřátelé jsou neuvěřitelně přesní i když jejich pohyb je naprosto nereálný, trhaný a nesmyslný. Druhý problém je, že ani na zásah z brokovnice nepřátelé prostě nereagují. A k tomu pomoc spřátelených NPC taky zrovna za moc nestojí.

Přesto jsem rád, že jsem si konečně záhrál ten počátek dobrodružství Gordona Freemana co už většina lidí zná, v novějším kabátku. Hodně tomu vděčím Herní výzvě, protože to byla jediná hra kterou vlastním, co má v názvu barvu a ještě jsem jí neměl dohranou. Takže těch 15 hodin co jsem ve hře strávil bylo fajn a snad se někdy dočkám i té poslední nedokončené úrovně Xen...

Dohráno podruhé a bez nostalgického vzpomínání bych hodnotil pořád stejně, což mě mírně překvapilo, protože po tak dlouhé době je na hře F.E.A.R. sice vidět ten zub času hlavně v grafickém zpracování, ale většinu toho co mi hra kdysi dala jsem našel i po více než deseti letech znovu.

Jak už jsem zmínil grafika je poplatná době, ale konečně jsem si hru vychutnal i na maximální detaily, jen ten efekt údivu se samozřejmě nedostavil. Narovinu je hra hodně šedá a detaily nejsou už nic moc, ale po 10 minutách jsem to přestal vnímat a ve hraní to vůbec neškodí, aspoň v mém případě. Rozmanitost prostředí taky není nijak zvlášť pestrá a příběh má sice vyvolat trochu neklid ve vašich myších, ale samozřejmě na druhý průchod už to tolik nefunguje jako za mého mládí. Dodnes nezapomenu na situaci když lezete na žebřík a objeví se Alma, což mě vylekalo, ale dobrý. Říkal jsem si dalo se to čekat, ale když jsem vzápětí slezl, otočil se a tam ta postava vojáka, no ty vole, začal jsem pálit jako pominutej a postava se jen v klidu rozplynula. Blbost, ale sakra se mi vryla do mozku :)

Tak co jsou na F.E.A.R.u vlastně ty přednosti i dnes... Přestřelky, zbraně a chování nepřátel. Ve střílečkách mě baví když můžu nějaké ty nepřátele překvapit což tady je, ale i tak vás stejně překvapí i oni. A ne jen v tom, že překročíte pomyslnou čáru a odnikud se vynoří tuna nepřátel. Proskočení oknem, obíhání, snaha vás vylákat to vše mi v moderních střílečkách chybí a tady je toho opravdu dostatek. Pocit ze střelby je parádní, přišpendlení nepřátel ke zdi taky neomrzí a i když se tu najdou bossové co snesou víc nábojů než by bylo třeba, s možností zpomalení času jsou i tyto přestřelky taky o něco efektnější.

Opravdu jsem rád, že mě F.E.A.R. nezklamal a nemusím jen vzpomínat, že kdysi to byla super střílečka. I dnes mi těch 10 hodin uteklo jako nic a parádně jsem se bavil...

Po delší době jsem se vrátil k poslenímu SimCity s očekáváním nějakých oprav a lepšího vybalancování hratelnosti. Plus, hra jde konečně spustit i v offline režimu, takže moje chuť si postavit nějaké to městečko byla opravdu velká.

Vybral jsem si pro začátek malý region kam se vejdou pouze dvě města a jedno velké dílo s tím, že každé z měst půjde trochu jinou cestou. Začátkem jsou silnice a tak u města A jsem vzal ty s nejlepší hustotou a pořádně zakroucené podle terénu, no a u Béčka jsem šel cestou menší hustoty s budováním pravoúhlého a jasně vyměřeného města do čtvercových boků. Je pravda, že díky velkým výdajům na silnice mi u Áčka došly peníze dost rychle, ale po pár půjčkách a vytvoření základních sítí se to celkem stabilizovalo. Zato město B se rozrostlo dvojnásobně a penízky se jen hrnuly.

Trochu to zkrátim, po čase jsem první město nasměroval na cestovní ruch a vybudoval rozsáhlou síť kasin takže město s přehledem vydělávalo i přes malou populaci a nízké daně. A jak se dalo tušit, na začátku našláplé druhé město s už třikrát větším zalidněním a daněmi o několik procent nad normál trpělo hlavně tou malou hustotou silnic a jen těžba ropy a továrny držely město nad vodou. Takže jsem se rozhodl vybudovat nové silnice a to byl neskutečnej opruz, protože zbourat víc než půlku města není zrovna dobrá strategie ač k tomu vyvojáři kdysi hráče neustále vybízeli...

Po této hrůzné cestě a dokončení dvou měst co tak nějak fungujou, jsem se rozhodl postavit to velké dílo se zaměřením na obyvatele, protože ani jedno z měst už jsem nebyl schopen dál rozšiřovat a zvýšit počet obyvatel a tím i potencionálních plátců daní. Bylo potřeba sehnat nějaké ty Simoleony, což díky městu A problém nebyl a také tři druhy surovin. Kov a slitinu jsem sehnal poměrně snadno z recyklovatelných zdrojů a i přes velké potíže s dopravou k dílu jsem je po dlouhém čekání nasyslil. Třetí položku (televize) jsem se pokoušel vyrobit, ale nebyl jsem schopnej vydělat dost peněz ani ze tří továren abych si mohl postavit výrobnu tv, tak přišlo na řadu nouzové řešení a to jejich nákup za těžké prachy.

Nakonec se tedy velké dílo podařilo, ještě jsem musel obětovat nějakou tu vodu a elektřinu z měst a do nového "baráku" se nastěhovalo obrovské množství lidí. Řikám si paráda, to budou daně, ale bohužel nic, jediné co z tohoto velkého díla máte jsou jen potencionální zákazníci, ale u mě to znamenalo pouze totální zablokování dálnice a chaos. Tím moje chuť budovat dál naprosto opadla.

Ještě bych se vyjádřil k věcem co poslednímu SimCity opravdu škodí a to je hlavně nesmyslně malá rozloha měst. Budovat na tak malém prostoru velké budovy, továrny popř. jiné užitečné budovy moc dobře nelze. Hodně mě štvalo i hospodaření s vodou, kdy snad každý týden jsem musel zbourat vodárnu a postavit ji na jiném místě, další zdroj vody jsem ve hře nenašel. Hloupostí je pak nemožnost přidal další sjezdy z dálnice a s tím způsobená horší doprava zaměstnaců i zboží a típ pádem neustálé čekání i na nejvyšší rychlost. Moc mě nepotěšilo ani vypadnutí hudby kdy prostě přestala hrát a po čase i nemožnost zvýšení rychlosti hry, což opravil pokaždé restart hry.

Co říct na závěr, ze SimCity jsem i po čase opět mírně zklamán i přes parádní grafiku, vyborné ozvučení, český překlad a pěkné možnosti snadného vybudování města, tak hru pořád ničí rozhodnutí vývojářů se zaměřit na regiony s online nákupem surovin a nemožností volného stavění po celém regionu.

Chcete-li pořádnou střílečku, ráznou řežbu na blízko nebo jen ujetý humor a hromadu monster? tak to jste na správné adrese. Shadow Warrior 2 je mírně vylepšeným pokračovaním, které určitě potěší hrače prvního dílu a snad i hráče co mají raději starší střílečky a moc je neberou ty moderní jako BF nebo CoD.

Graficky je druhý díl hodně podobný jedničce, není to úplně dílo kde se budete kochat na každém kroku, ale prostředí rozhodně plní svůj účel a dobře se v něm pohybuje. Někde jsem četl, že lokace jsou částečně generované, což by sedělo k tomu, že se jednotlivé části hodně podobají takže se často budete procházet v až moc dobře známých kulisách pořád dokola. Někomu může vadit i velká barevnost, ale k tak ujeté hře mi to celkem sedlo. I když jsou zde pro mě vlastně jen tři typy prostředí, tak každé má svoje nepřátele, kterých je poměrně velké množství, určitě k padesáti kouskům.

Hratelnost je parádní, bavila mě jak střelba tak i porcování nepřátel zbraněmi na blízko. A zbraní je tady opravdu dost. Jsou rozděleny do klasických kategorií jako pistole, brokovnice, samopaly, raketomety atd., ale v každé kategorii je možnost si vybrat z dalších až osmi možností. I zbraně na blízko jsou hojně zastoupeny, samozřejmě nechybí katany, meče, různé sekáčky ale i pořádná motorová pila, plus jde na zbraně přidávat různé vylepšení...

Ale s růstem možností přibylo i podstatné množství odpadu. To že můžete vylepšovat své schopnosti asi ve dvaceti kartičkách ještě není takový problém a lze se v tom vyznat, ale čeho je opravdu moc tak to jsou vylepšení na zbraně. Je to prostě diablovka se sbíráním všemožného bordelu s barvičkama, procentama, sošek s různým elementálním poškozením a porovnávat to chce buď velkou trpělivost nebo aspoň chuť se vybavit tím nejlepším, což po další misi už na 90% platit nebude. Rozumím, proč se snaží vyvojáři přidávat nějaké ty možnosti, zvlášť když některé potvory mají své slabiny nebo odolnosti na různé typy poškození, ale někdy je méně více.

Příběh zde sice hraje svou roli, rozhovory, různé deníčky i "vaše hlava" má co říct, ale řekl bych, že důležitější pro atmosféru je zde humor, nadsázka, různé odkazy na kultovní hry či filmy a samozřejmě.... bez metalových králíků to tady prostě nejde :) Hudba je takový mix od tvrdší muziky po klasické japonské tóny takže mě vcelku potěšila viz. zdejší videa.
Ještě bych zmínil malé problémy s myší kde mi přišlo, že hra často mění citlivost, nevim jak je to možné, ale pořád jsem překlikával dpi, což se mi u jiných her normálně nestává.

Shadow Warriora jsem dohrál asi za 16 hodin, hra píše 90% celkově vybrakováno, takže už asi nemám chuť se ke hře vracet, ale byla to příjemná a hlavně bezmyšlenkovitá hra, něco jako můj zdejší komentář... jen u této hry se určitě více pobavíte... :)