Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Demon's Souls

Marcia M.Marcia M.
Dohráno
  • PS5 100
Miluju Dark Souls, jedničku jsem hrála ještě na věčně přehřívajícím se notebooku, kdy jsem v Blighttownu padala pod 15fps a občas mě to koplo ze hry, jelikož by to mohlo dělat neplechu. Tehdy mě ani omylem nenapadlo, že bych si někdy pořídila konzoli a už vůbec ne, že se (tehdy) o 8 let později dočkám právoplatného remaku Demon's Souls z PS3. Je to někdy srandovní, to poohlédnutí se do minulosti.

Graficky remake vypadá naprosto úchvatně. Tu lísteček, tam detailní obložení. Krásná hra světěl a stínů. No nemohla jsem se vynadívat. Krásné výhledy do dálky, jelikož HW to tentokrát umožnil a nevzpomenu si na to, že by snad někde něco nevkusně problikávalo nebo někde chyběla textura. Dost by mě zajímalo zpracování bájné sněžné lokace, ke které není přístup v žádné z verzí hry, ale nejspíš je dobře, že se nesnažili přijít s ničím novým a opravdu "jen" důkladně oprášili, zrenovovali a věnovali takovou péči původní podobě hry. Tohle se chlapcům z Bluepoint Games velmi povedlo! Plyne z toho však jediný neduh, a to pokušení očekávat takový vizuál i od původních vývojářů nebo snad tendence hry mezi sebou graficky srovnávat. Ale jak by řekla jedna část komunity "souls hry nikdy nebyly o grafice". Co jste nám to provedli?! Audio rozhodně nezaostávalo a mé obavy ze zremakovaného soundtracku také časem ustoupily. Přišlo mi totiž, že například u Maiden Astrei ta původní verze daleko více vyjadřovala to "co měla", a z překombinované nové verze se původní vyznění vytratilo. Jenže když se pak člověk dostane na ono místo a spolu se soundtrackem uslyší i vyjímečný herecký výkon Clare Corbett, tak to stejně zaklapne hezky do sebe a nějaké té slze jsem se v tu chvíli neubránila. Stále to tam je a funguje to.

Těžko se mi porovnává s originálem, když jsem ho díky absenci tehdejší generace konzolí nejen minula, ale vůbec jsem o něm tehdy neměla tušení. A kdybych měla, nejspíš by mě nezaujal. Ze samotného remaku si odnáším pocit velmi příjemné hratelnosti. Soubojový systém, pohyb a úhyby - dostala jsem přesně to, co jsem čekala. Našla se má (napříč hrami od FromSoftwaru) oblíbená halberdka, kterou jsem nechtěla pustit z ruky, magie jsem se nedotkla a s bossáky si poradila sice bez větších problémů, ale také svým obvyklým stylem opatrného šneka. O to je větší motivace příště vyzkoušet něco jiného, nového a třeba i trochu zariskovat. Pro někoho může být nižší obtížnost vůči novým soulovkám zklamáním, já jsem však strašně ráda za to, že si můžu zahrát hru tak, jak byla původně zamýšlena a vývojáři se vyhli zbytečnému přehánění a zacházení do extrému. Konec konců je tu New Game+ a člověk může potrénovat nervy tam.

Atmosféra světa je úchvatná. Snažila jsem se důkladně prokecat každé NPC, vyslechnout si příběh od posledního Monumentála a dohledávat si detaily. Nasávat ji v různorodých lokacích. Každá má něco do sebe. I když v Nexusu se mi líbilo asi stejně nejvíc. Tam mi to přišlo nejzáhadnější, i přes nepříjemný fakt, že jsme tu všichni uvězněni. Co nám taky zbývá. Je však třeba podotknout, že všechna zákoutí světa byla velmi pěkně zpracována a za každou zkratku jsem byla ráda. Jediným strašákem pro měl byl systém world tendence, jakési reputace ve světě, která mi z popisků známých, kteří začínalo na původních Demon's Souls, přišla strašlivě komplikovaná. Asi to není zas taková věda. Ale nějak do hloubky jsem se tomu nevěnovala, na to si dám ještě pár průchodů.

Jak většinou tvrdím, souls hry jsou pro mě o atmosféře, level designu a soubojovém systému. A remake Demon's Souls všechno dovedl k dokonalosti. A nejhezší na tom všem je, jak věrný se snažil být předloze, že se to jako celek nakonec ohromně povedlo a hra se tak může chlubit označením toho správného způsobu a zdárného příkladu, jak remaky dělat. Jsem nadšená! A chci si své nadšení odnášet v pravidelných dávkách, kdy se ke hře budu vracet. Stejně jako k prvnímu Dark Souls nebo Bloodborne. Od dubna je na můj vkus ještě brzy, a stejně mám chuť to brzy zapnout.

Pro: Atmosféra, audio, celkové pojetí zpracování předlohy a její dodržení, detaily, geniální herecké výkony, grafika, hudba, level design, obtížnost, soubojový systém

Proti: Pro někoho slabší obtížnost v boss fightech oproti novějším hrám od FS

+22

Demon's Souls

kuthykuthy
Dohráno
  • PS5 90
Demon souls na vás na začátku vůbec není hodný. Dokonce jsem zvažoval, že ta hra prostě není pro mě. Soulovky jsem zkoušel jenom párkrát a vždycky dostal na...... No a v DS to nebylo jinak. Dostával jsem nakládačku každou chvilku. 

Už, už jsem to skoro vzdal a pak jsem si uvědomil, že se tu dá expit podobně jako v jiných RPG/MMORPG. Tak začal můj celkem drsný grind ve 4-1. Světe div se přesně tohle se od vás očekává. Zlepšovat se ve všech směrech. Jakmile jsem si to uvědomil najednou mi ta hra dávala smysl. Grind vás vlastně jenom připravuje na drsnou hru. Vylepšujete jak svojí postavu tak hlavně svoje reakce.

Umírat samozřejmě budete pořád to se nemění. A váš největší nepřítel = gravitace vás dostane stopro na jakýmkoliv levelu.

Souboje s bossy jsou z prvu hodně drsný a jak postupujete hrou, tak se zdají jednodušší a jednodušší. Pro mě byl osobně nejtěžší ohnivej pavouk, kterého jsem nebyl schopnej zabít. Pavouka jsem nechal na pokoji a zaměřil se na jiný světy. Po nějakém čase jsem se k němu vrátil a najednou to už nebyl takový problém. Prostě člověk se učí. Navíc co je na hře výborný je, že nemusíte dodržet předem daný postup. Pokud najdete jinej postup jak bosse zabít, tak vám hra nehází klacky pod nohy.

Určitě bych Demon souls doporučil každému, koho lákají souls-like hry.

Pro: Hratelnost, ovládání postavy, znovuhratelnost, bossové

Proti: nevýrazná hudba, někteří bossové, popis předmětů a jejich správa, příběh

+22

Final Fantasy VII Remake Intergrade: Episode INTERmission

PeachPeach
Dohráno
  • PS5 95
Když jsem poprvé spatřila trailer na toto DLC, byla jsem zklamaná, protože jsem se těšila na pokračování Cloudova příběhu. Představovala jsem si, že by DLC mohlo být vyprávění o Cloudově minulosti v Kalmu. Místo toho jsme však dostali nějaký nově vymyšlený příběh o Yuffie, kterou ani nemám moc ráda. Po odehrání však musím říct, že to dopadlo skvěle.

Uvědomila jsem si, že ne každý nutně musel mít Yuffie v partě při hraní původní FFVII, protože se jedná o secret character. Navíc se o ní dozvíme něco víc až poměrně pozdě, ačkoliv ji můžeme potkat dost brzy po opuštění Midgaru. A tak nějaký nový úvod do jejího příběhu může pomoci ji plnohodnotně začlenit do skupiny. Compilation of Final Fantasy VII z ní totiž udělalo velmi důležitou postavu, a tak ani v této remakované sérii určitě nebude zaostávat.

Dalším za mne skvělým tahem bylo, že si autoři nechali nové postavy z kompilace právě na toto DLC, v Cloudově příběhu nechali jen velmi jemné náznaky jejich existence a nezesložiťovali už tak složitý příběh Genesisem, Deepgroundem atd. Obávám se, že to nevydrží, ale pokud by to tak bylo i v dalších částech, a tyto zápletky z kompilace se udržely v mezích DLCček, byla bych spokojená.

Posledním plusem je, že autoři využili tohoto DLC k vyzkoušení nových možností, ať už se jedná o novou minihru, tak i nové soubojové techniky. Sice příliš nedává smysl, proč se nová hra Fort Condor nevyskytuje v celém FFVIIR, když tady ji všichni hrají na stejném místě i ve stejném čase, kdy se okolo prohání Cloud, ale můžeme prostě předpokládat, že Cloud je moc cool na to, aby ho takové kraviny zajímaly. Stejně tak souboje mě dost bavily, je vidět obrovský pokrok od Final Fantasy XV v party-based real-time combatu a pořád se to zlepšuje.

Takže já tleskám. Jen tak dál. A pokud byste přeci jen chtěli nějaké výhrady, tak já osobně bych nahradila Sonona nějakou postavou, kterou nám už představili, místo úplně nové, ke které jsem si nestihla za krátkou herní dobu DLC vybudovat nějaký vztah. Třeba duo Yuffie a Kyrie by doslova zbouralo Midgar.

Pro: Intro k Yuffie, citlivý přístup ke kompilaci, Fort Condor, souboje

Proti: Sonon Kusakabe

+22

Uncharted 4: A Thief's End

PoorBoyPoorBoy
Dohráno
  • PS5 95
Po událostech v Ubaru, které za dramatických okolností pohltila poušť, pověsil Nathan dobrodružný život na hřebík, aby mohl žít normální život. Při prolézání starobylých chrámů, likvidaci ztracených měst, eliminaci nepřátelských žoldáků a dalších radostech „nelegální archeologie“ sice nemusel řešit papírování a jiné kancelářské práce, na druhou stranu ho teď čeká po „normální“ práci domov a rodinný život s Elenou Fisher.

Nathan sice Eleně slíbil, že honbám za pokladem je konec, jenže když člověk plánuje, Bůh se směje. Ze skříně na Nathana vypadne kostlivec v podobě neúspěšné výpravy za pokladem kapitána Averyho, kterou uskutečnil před patnácti lety. A protože je v sázce život jeho bratra, musí teď výpravu dokončit.

Uncharted 4 překonává se předchůdce snad ve všech myslitelných ohledech. Jako první (logicky) trkne do očí zejména úžasná vizuální stránka, která ovšem skvěle slouží nejen naraci, ale také hereckým výkonům. Série Uncharted dle mého vždy vyčnívala v rámci žánru skvěle napsanými charaktery (a jejich replikami). V tomto ohledu jde čtvrtý díl nejen dál, ale hlavně hlouběji. Nathan je poprvé regulérně chlápek z masa a kostí, kterému sice dobrodružný život trochu chybí, ale do akce se ani zdaleka nežene. Jde samozřejmě stále o dobrodružný příběh, takže od Uncharted nelze očekávat charakterovou hloubku existenciálního drama. Nathan si dobrodružství stále klukovsky užívá, ale každý pád ho bolí, má hlad a taky dobře ví, že nebýt „normálního života“, nečekal by ho na konci výpravy poklad, ale pouze prázdnota, kterou lze zaplnit jen dalším dobrodružstvím. Podobné péče se pak dostalo i ostatní postavám, a kromě hlavního antagonisty tak nejde o jednorozměrné figury.

Společníci tentokrát Nathana provázejí prakticky neustále a pasáží, které překonává Nathan sám, je minimum. Neplní přitom jen roli přívěšku hlavního hrdiny. Uncharted obsahuje neskutečné množství dialogů a postavy spolu prakticky neustále mluví. Kromě slovních přestřelek komentují okolí, včetně slepých cest, a pokud hráč dlouho tápe, přichází i s vlastními nápady na řešení situace. Nepřekvapivě jsou samozřejmě aktivní i v bojových pasážích, ale už o něco více překvapivě taky v průběhu stealthu, protože nečekají, až nepřítele odpraví Nathan, ale pokud k tomu mají příležitost, rádi přiloží ruce k dílu. Stealth je mimochodem vítaný doplněk. Jde sice jen o velmi light verzi stealth pasáží z Assassínů, nicméně je plně funkční a některé pasáže tak lze projít zcela bez výstřelu.

Osobně mě potěšilo, že se zápletka navzdory přepálenosti samotného průběhu děje (Nathan musí schovávat ve skříni minimálně zlatou medaili z Tokya za sportovní lezení a s ohledem na bodycount je až s podivem, že netrpí PTSD) drží oproti předchozím dílům velmi při zemi a nedojde tak dokonce ani na žádné nadpřirozeno. Příběh, ač poměrně jednoduchý, nemá hluchá místa, zejména na začátku není vyprávěn striktně lineárně a kvůli genezi pátrání po pokladu se po vzoru trojky vrací taky do Nathanova mládí/dětství. Struktura hry je jinak velmi podobná předcházejícím dílům. Stále jde o koridor, byť tentokrát velmi „široký“, a to nejen co do velikosti a otevřenosti lokací, ale i v případě možností řešení „enviromentálních“ hádanek. Mimo obligátní akrobacie pak přichází na řadu i různé puzzly a samozřejmě akce. Té je (naštěstí) o poznání méně než dřív a soubojové pasáže jsou mimochodem daleko méně frustrující. Zejména proto, že ubylo klasických uzavřených arén, ve který se musíte ubránit několika vlnám nepřátel (mám pocit, že za celou hru jsem na takovou arénu narazil jen jednou). Škoda, že pár chvil před závěrem přijde dlouhá akční scéna (kapitola 20 v New Devonu) s hned několika okamžiky, které si hráči pravděpodobně párkrát zopakují, čímž se dokonale rozmělní vyprávění i napětí.

Navzdory tomuto škobrtnutí před koncem je finále skvělé a epilog dojemný. Nathan ve své čtvrté výpravě opustil vody šestákového dobrodružství a přišel s lidštějším a ve finále i emotivnějším příběhem. Čtvrté Uncharted dobrodružství Nathana Drakea završuje parádně. Od třetího dílu se však jedná o tak velký kvalitativní posun, že bych si přál, aby bylo tohle dobrodružství poslední jen prozatím.

Pro: Výborné postavy; skvělý dobrodružný příběh, který se oproti předchozím dílům drží víc při zemi; odladěná hratelnost; filmovost, která v dobrém slova smyslu prostupuje celou hrou; možná nejlepší automobilová honička v historii akčních adventur.

Proti: Snad jen to zbytečné rozředění děje dlouhou akční sekvencí před finále a jednorozměrný antagonista.

+22

God of War

Rosta789Rosta789
Dohráno
  • PS5 75
V podstatě od dětství, kdy jsem vlastnil konzoli PS2, jsem byl mimo svět konzolového hraní, avšak po neustálém čtení recenzí na PS exkluzivity jsem nabyl dojmu, že přesně hry typu single player RPG s příběhem je to, co je mým šálkem kávy a že je čas se ke konzolím navrátit.

Zakoupil jsem PS5 a jako první hru jsem si vybral GoW. Předchozí díly jsem nikdy nehrál, ve světě Kratose jsem tedy byl úplný nováček. Bohužel, hra u mě z několika důvodů nenaplnila očekávání, které ve mně vyvolaly všechny ty hodnocení a recenze po herních serverech a diskuzních fórech.

Příběh mi přišel příliš jednoduchý a nepříliš zajímavý, postav bylo málo a necítil jsem k ním žádné emoční pouto, herní svět mi bohužel přišel příliš uzavřený, prázdný, mdlý a nudný. Nevychytaný mi přišel i sběr XP a systém odemykání nových schopností - XP má hráč až až a nemá je za co utrácet, schopnosti získá snadno všechny a (dle mě) relativně rychle. Stejně tak vybírání truhlic mi nepřišlo moc „rewarding“ a spíš to byl grind než zábava.

Ale abych jen nekritizoval, za pochvalu stojí krásná grafika, zajímavý je i styl kamery, kdy je vše „natočeno na jeden záběr“. Zvukové efekty a dabing je také super a povedl se i soubojový systém, který mě bavil (ovšem zde je potřeba dodat, že závěrečný souboj nebyl nic moc).

Suma sumárum půjdu při hodnocení God of War trochu proti proudu, protože bohužel hra ve mně zanechala spíše pocit zklamání a průměrnosti zabalené do (velmi) pěkného pozlátka. Mrzí mi, že jsem ve hře neshledal takovou pecku jako ostatní, ale holt ne každá hra je pro každého a možná přístě budu více krotit svá očekávání, která také mohla sehrát svou roli.

Pro: grafika, zvukové efekty, dabing, souboje, severská mytologie

Proti: příběh, postavy, prázdný svět, looting, XP/skills systém

+22

Onimusha: Warlords

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 75
O sérii Onimusha jsem už párkrát slyšela, ale až nyní díky Retro Klubu jsem se dostala k jejímu zahrání. Příběh mě zavedl do středověkého Japonska a mým úkolem bylo zachránit princeznu Yuki a nejlépe při tom sprovodit ze světa desítky až stovky démonů.

Hned po pár prvních obrazovkách jsem měla pocit, že hraji první díl Resident Evilu jen v jiném prostředí. Opět fixní kamera, opět měnící se ovládání pohybu dle toho, jakým směrem postava na obrazovku vběhne a opět zmatené pobíhání sem a tam, než mi došlo, že se točím v kruhu. Ale kupodivu jsem s kamerou neměla až takový problém, jak jsem čekala. Jen při soubojích s bossy to bylo někdy trochu otravné, protože zatímco boss na vedlejší obrazovce činil útok, tak já jsem na mojí obrazovce ho ani neviděla.

Co mě bavilo víc než v Resident Evilu, tak byl soubojový systém. To může znít možná překvapivě, neboť souboje se skládají z mačkání jednoho tlačítka a také je tu možnost blokování a to je vše. Ovšem zabíjení nepřátel bylo uspokojující a pohyby hlavního hrdiny při máchání mečem byly pro mě hezkou podívanou. Navíc jsem měla k dispozici více zbraní na blízko, které se specializovaly na jiný element/sílu, a bavilo mě je střídat. Kupodivu jsem využila i střelné zbraně. Trochu mi chyběla možnost aspoň malého úhybu před útokem. Takže ve výsledku jsem kolikrát spíše běhala kolem nepřítele a snažila se odběhnout od jeho rány, což ve spojení s fixní kamerou bylo někdy obtížné.

Nechybí ani hádanky, z nichž většinu jsem bez problémů vyluštila hned na poprvé. Jen u jedné hádanky jsem se trochu zdržela a dvakrát umřela, neboť její vyřešení jsem musela zvládnout do určitého časového limitu a já jsem během dvou pokusů nedokázala přijít na to, jak se onen mechanismus, sloužící k vyřešení hádanky, ovládá. Smrt mě samozřejmě vrátila o nemalý kus zpět. Je škoda, že v remasteru nepřidali vývojáři funkci autosave.

Hra je to docela krátká, stihla jsem ji dohrát do čtyř hodin, a to jsem se snažila prozkoumat vše, co šlo. A je trochu škoda, že v některých oblastech jsem se zdržela méně, než bych chtěla, a do některých jsem se naopak stále vracela. Třeba poslední část ve hře mohla být klidně delší.
+22

Hogwarts Legacy

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PS5 80
Pokud je Vám něco málo přes třicet a máte alespoň trošičku rádi fantasy, tak je, řekl bych, velice vysoká pravděpodobnost, že jste se setkali se světem Harryho Pottera. Protože, kdo se s ním v té době nesetkal, tak ten, jako by snad ani nežil.

No a když už pokročíme dál a dostaneme se do fáze, že svět Harryho Pottera mnoho let žerete a rádi se k němu vracíte, tak zjištění, že no name Avalanche Studio chystá RPG z prostředí Bradavic, musí ve Vás zákonitě vyvolat pocit, jako když Sascha Baron Cohen ve filmu Diktátor řadu slov ve svém státě, včetně slova pozitivní a negativní, přejmenoval na slovo Aladeen a Vám zrovna doktor řekl lékařský ortel, že jste HIV Aladeen. Radujete se, ale zároveň brečíte. Nemožné? Kdepak.

Od Hogwarts Legacy jsem měl různá očekávání. Nicméně jakmile šel do prodeje, s manželkou jsme neváhali. Tohle se prostě musí vyzkoušet a kdy jindy se ztratit ve světě fantasie, než u jedné z nejočekávanějších her posledních let a ještě z Vašeho oblíbeného prostředí. No, a co Vám budu povídat, zklamání to není. Ale že by to taky byl totální top class, o kterém se budou tradovat legendy, to asi taky ne. I když, bůhví. Pojďme ale postupně...

Tvůrci dobře zvolili myšlenku, že nemá smysl odkazovat na něco, co tu už bylo tolik propírané a tak se vrátili v čase do 19. století a otevřeli tu úplně nový příběh, na kterém Rowlingová vůbec nespolupracovala. Klobouk dolů, tohle byl velký risk a tvůrcům se v podstatě povedl. Pravda, vzpoura rebelujících goblinů není kdoví jak zapamatování hodná, ale hlavní na celém příběhu jsou především ty detaily vedlejších postav, které s příběhem mnohdy souvisí, ale i ne. Celkově ale dotváří fantastickou atmosféru Bradavic a okolí, která je jedním slovem - epická.

Co se týče herního prostředí, tak počítejte prakticky s klasickým RPG a la Gothic, Fable nebo Zaklínač. Jen s tím rozdílem, že celá hra se odehrává v Bradavicích a jejich blízkém, ale i vzdáleném okolí. Prostředí je totiž to, co je na hře asi to nejlepší, co může nabídnout. Nejprve je samotná mapa obří jak hovado. Jinak se to nazvat snad ani nedá. A důležité je také zmínit s jakými detaily tvůrci pracují a tak tu jsou Bradavice nebo Prasinky vymáklé tak do detailu, že opouštět je budete jen se slzou v oku. A to ne proto, že na obrazovku čumíte z půlmetru a kocháte se tou krásou. Jestli jsem z cirka sto hodin hraní třeba dvacet hodin čuměl na prostředí, kochal se a procházel jím, tak bych se nedivil, kdybych si ještě ubíral. Tahle hra si totiž čisté procházení prostředím hrady, středověkými vesnicemi, rozpadlými kláštery, Zapovězeným lesem, nebo i Bradavicemi popřípadě Prasinkami prostě a jednoduše zaslouží. Spolu se vztahy k jednotlivým spíš vedlejším postavám je to totiž to nejlepší, co může nabídnout.

Zajímavé je to ostatně právě s těmi postavami a tady přichází, podle mě, asi největší kámen úrazu této hry. A tou je korektnost. Byl jsem až fascinován, jak korektní, co se týče národnostní a pohlaví se tu snaží být. Nejsem si jist, jestli jsem se s tím v nějaké jiné hře setkal, ale v takovém extrému jednoznačně ne. V 19. století se totiž v Bradavicích nachází (učí, ale i se nechávají učit) snad všechny možné rasy ze všech kontinentů. Někdo může říct, no a co? Když ale po všem tom poznávání unaveně dorazíte do hospody U Tří košťat v Prasinkách a výčepní (ona!) na Vás promluví totálně chlapským tónem padnete pod stůl dřív, než vůbec stihnete říct máslový ležák.

Chápu, že hyperkorektnost vládne světem, ale osobně musím říct, že jak mě to ve filmech za tu dobu už doslova vytáčí, tak ve hrách to nemůžu cítit jinak. Tohle je prostě k vzteku. Nezbývá pak nic jiného, než nastartovat nějaký Nimbus 1895 a odstartovat vstříc horám na jih vymlátit tam nějakou nepořádnou chásku a vylejt si na ní vztek.

A to je vlastně další kámen úrazu hry. Hra hřeší na to, že nabízí krásné prostředí, ale nevytváří v něm vůbec žádná pravidla. Zatímco v knižním a filmovém světě bylo pravidel až běda, tak tady si můžete kouzlit kde se Vám zlíbí, běhat po Zapovězeném lese třeba hodinu po půlnoci a každému to bude u prdele. Pravda, asi by to jinak šlo udělat těžce, ale nějaká pravidla by přeci jen existovat měla. Minimálně jednotlivé koleje by měla mít pravidla a ne, že Vám všichni ti studenti z ní budou připadat podobní.

Netřeba podle mě zmiňovat herní mechaniky, které jsou typické pro RPG podobného vzezření. Expíte, levelíte, lehce craftíte, sbíráte, bojujete a plníte úkoly. Jasné, nic nového. Zajímavé ale je, že v průběhu hry se postupně učíte lepší a lepší kouzla, stejně tak se se vzděláváním učíte i novým věcem - craftění, výzkum, létání na koštěti atd. Celkově mě ale nejvíc zaujala mechanika učení kouzel, jejich volení a hlavně boje samotné. Ty mě hodně bavily. Především mají obrovské kouzlo. Jsou správně adrenalinové, zábavné, barvité a dostatečně nápadité, že žádný další boj nebude stejný od toho předchozího.

No, mám dojem, že pocitů z hraní této hry jsem zde vydal dost a tak by bylo záhodno tento komentář i nějak pozitivně zakončit. Hogwarts Legacy určitě stojí za hřích stráveného času u počítače, popř. konzole. Má hromadu neduhů, které kladu za vinu hlavně dnešní době, ale pořád se jedná o zážitek, který musí ocenit nejen fanoušek Harryho Pottera. Ale ten především, co si budem...Tak atmosférickou herní záležitost z tohoto světa abyste totiž pohledali. Dobrý příběh, kde vedlejší děje s jednotlivými žáky, ale profesory školy, budou bavit o to víc a s radostí si budete vztah s nimi prohlubovat. K podpoře atmosféry dozajista poslouží i soundtrack, který jednoduše pracuje s premisou původního soundtracku od Johna Williamse a dobře ho upravuje tak, aby přinesl něco málo nového a zároveň Vám dal jasně najevo, že ta vesnička před Vámi jsou Prasinky a ne Wyzima ze Zaklínače. Je mi ctí, že jsem v tomto světě mohl prožít desítky hodin. Stálo to za to a vůbec bych se nedivil, kdybych se do něj zase jednou vrátil. Ne kvůli hlavnímu příběhu, ale kvůli těm kamarádům, které jsem si v tom prostředí Bradavic udělal. Navíc to prostředí...to je prostě k nezaplacení. Představte si metro v Praze a herní Bradavice a musí Vám být okamžitě jasné, kde je líp. Jednoznačně ve světě Hogwars Legacy, který vypadá krásně...a hlavně je krásný. Ve světě Harryho Pottera bez Harryho Pottera v 19. století, kde zlo má jasné pojmenování a Vy jste hrdina, který to o sobě donedávna ani nevěděl. A nyní je na Vás, zdali svět kouzelníků dojde do fáze, která nás do tohoto světa před mnoha lety v našich raných letech s velkou pompou a noblesou uvedla.
+22

Lake

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 70
Na hru Lake jsem poprvé narazila při zhlédnutí traileru z nějaké herní show, na které byla poprvé představena. Zaujala mě svou vizuální stránkou a také nápadem, že bych měla rozvážet zásilky a poštu a poznávat tak zdejší obyvatele malého městečka. A opravdu jen o tohle v té hře jde a je to vlastně skvělé. Hra na mě působila velmi relaxačně, zasazení na počátku podzimu jen zdůrazňuje krásnou přírodu, jíž dominuje velké jezero, a mohla jsem si také vychutnávat projížďky místními lesy. Někdy pršelo, jindy se mi naskytl krásný pohled do právě probouzejícího se městečka zalitého vycházejícím sluncem.

Baví mě kratší hry z amerického předměstí. Lake pobral trochu vzhledu z Life is Strange a Tell Me Why, ale v porovnání s nimi mu chybí hloubka a postrádá těžší témata. A mně to tak vlastně vyhovovalo. Přemýšlet u této hry není příliš nutné, přece jen mě vedla pěkně přímočaře a všechna důležitá rozhodnutí se odehrála až těsně před koncem hry, takže na výběru možností v dialozích příliš nezáleží, spíše jde o to, kdo je vám sympatický a jak chcete hrát svoji postavu.

Co mi poněkud vadilo, tak byl velmi pomalý pohyb postavy, kdy přepnutí na běh bylo jen nepatrné a bylo třeba se na ten pohyb zaměřit, abych si vůbec všimla, že se hlavní hrdinka pohybuje rychleji. Z toho důvodu jsem se proto vždy snažila zaparkovat přímo u schránky, takže na mě občas troubila jiná auta. Asi mě neuměla objet. Nejvíce vtipných situací přináší jízda autem po silnici (tedy ta moje), mnohdy to vypadalo, že moje postava vůbec nevlastní řidičský průkaz, neboť jsem si užívala být královnou silnic a brázdit cesty vesele v protisměru.

Někdy je fajn zahrát si krátkou, oddechovou, nízkorozpočtovou hru, v níž pouze rozvážím poštu velkým auťákem na maloměstě, povídám si s afektovanými spoluobčany, abych po 14 dnech opustila celou svou kariéru v rozvíjejícím se oboru a s holkou, s níž jsem si jednou vyměnila "údajně jenom" pusu, neznáme se více než těch 14 dnů a viděly se asi třikrát, nasedla do o něco většího rekreačního vozu (RV) vstříc novým dobrodružstvím ve svých 40 letech. Pořád realističtější než Romeo a Julie.
+22

A Plague Tale: Requiem

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 60
Requiem splnil přesně to, co jsem od sequelu čekal a potvrdil moje obavy, které jsem pobral už z prvních trailerů. Je to sequel, tak prostě musí být větší, delší a hlavně akčnější, aby byl lepší než jeho předchůdce, ne?

Ne.

V Requiemu je pořád tak nějak cítit příjemný svěží závan, kterým bylo před pár lety Innocence, ale starý dobrý recept kazí přeplácaná a nesmyslná míra akčních pasáží. Na konci prvního dílu jsem odcházel poměrně zklamaný tím, jak se z adventury ke konci pomalu a postupně stávalo středověké Call of Duty a všechny adventurní prvky musely ustoupit bezduché a neodladěné akci. Requiem na tento trend hned ze začátku směle navazuje a postupně přidává ještě horší a absurdnější situace, kdy jste nuceni bojovat v uzavřených arénách a odrážet neustále příchozí protivníky pomocí bojových mechanik, které jsou zdaleka tou neslabší stránkou hry. Nejednou mi vyskočil flashback na hraní Resident Evilu - těžkopádné ovládání, pochybný krycí systém a omezené možnosti pohybu, kroužení po aréně a sbírání nutného vybavení zatímco vám nepřátelé o dva kroky za vámi funí na záda. V kombinaci s naprosto příšerným technickým stavem, který na PS5 neumí udržet ani těch oči-vypalujících 30 snímků, to je prostě zaručený recept na ragequit.

Pokud odhlédnu od hrozivých akčních pasáží, tak dostanete celkem slušný a snesitelný příběh, který volně pokračuje tam, kde Innocence skončilo. Pořád budete pomocí alchymistických přísad řešit sice lehké, ale celkem zábavné puzzly. Oproti prvnímu dílu se objeví pár nových mechanik, ale nemůžu říct, že by mě nějaká z nich zrovna nadchla, některé jsou vyloženě směšné a skoro až rozbíjí hru, protože jimi lze nahradit v podstatě všechno ostatní (Sophiina schopnost, wtf). Kolem a kolem je adventurní jádro hry docela dobré a zachovává si to nejlepší z prvního dílu.

Hůř je na tom scénář, ze kterého jsem musel lomit rukama tak moc a tak často, až jsem hrával skoro jednorůčo. Hned v úvodu dojde k incidentu, kde se schyluje k tragické smrti jednoho hrdiny, která je následně utnutá blackscreenem, a hned v další scéně příběh nerušeně navazuje, všichni jsou v pořádku a nikomu se nic nestalo. Aha, říkám si, tak asi bude později nějaký flashback, který to vysvětlí. Nebude. Stejně tak když se později objeví na scéně Arnaud. Od nikud se vynoří nový společník, kterého Amicia okamžitě poznává a je vůči němu nedůvěřivá... proč? Kde se vzal, co jí udělal? Jak ho zná? Nikdo vám odpovědi nedá, Arnaud prostě existuje a teď tu chvíli bude, to je všechno. Na odpovědi budete celých 16 kapitol čekat marně.

Až na ty nejhorší akční pasáže se mi nejvíc asi líbily závěrečné kapitoly hry, kdy už máte všechny možné nástroje na vypořádání se s jakoukoliv situací a podkres hry začíná nabírat jinou atmosféru, skoro doslova. Od temného fantasy se dostáváme skoro až k jakési variaci na kosmický horror, kdy dojde na bizarní Gigrovské výjevy a chvíli jsem si skoro připadal jako ve scéně z Returnalu nebo Aliena, to mě moc mile překvapilo. Ostatní scénérie ve hře jsou taky moc pěkné, i když žádná z nich ve mě asi nezanechala podobný zapamatovatelný moment jako například první pohled na Château d'Ombrage nebo průchod bojištěm u akvaduktu z prvního dílu.

Requiem je celkem slušná hra, která mě v každé akční pasáži do běla nasrala a následnou adventurní pasáží zase zaháčkovala k tomu, abych hrál dál. Původní hra byla slušná osmička, pokračování je slabší. Další díl asi nepotřebuju... i když podle potitulkové scény se zdá, že další díl určitě vznikne. A není tak těžké dovodit si, do jaké doby bude další hra zasazená. To mi připadá jako atraktivní změna, ale stejně mám teď na jazyku pachuť spíše nepovedeného sequelu.

Za mě celkem zklamání.

Pro: Atmosféra, adventurní jádro, celkem i příběh

Proti: Otřesný framerate na PS5, scénář, akce

+22

Dark Souls

AvatharAvathar
Dohráno
  • PS5 100
„Welcome to Dark Souls, a game that fucks you in the ass until you love it.“ Takto okomentoval túto videohru jeden streamer a mne nezostáva, než jeho slová podpísať. Pánovi Miyazakimu sa podaril husársky kúsok. On a jeho tím totiž vytvorili hru, ktorá je taká náročná a taká frustrujúca, že hráči pri nej od zúrivosti rozbíjajú ovládače a monitory. Aby toho nebolo málo, tak tu máme aj veľmi nejasný a zvláštne vyrozprávaný príbeh, absenciu mapy, quest logu a vôbec neochotu vysvetliť mechanizmy hry a účel rôznych predmetov či postáv.

Človek by si myslel, že takáto hra veľmi rýchlo zapadne. Veď kto sa chce pri hraní nervovať a snažiť sa pochopiť veľmi abstraktný príbeh? Dark Souls sa ale stalo obrovským hitom, v podstate prepísalo videoherné dejiny, položilo základy pre nový subžáner (souls-like) a Miyazaki sa stal uctievaným géniom. Keď uvážime, že pred svojím vstupom do FromSoftware nemal s hrami žiadne skúsenosti, znie to celé až neuveriteľne (raz by to mal niekto sfilmovať).

Dark Souls predstavuje odvážnu a radikálnu víziu, ktorá nerobí kompromisy. A je jasné, že vás svojimi pravidlami bude často štvať. Možno dokonca veľmi často. Napriek tomu je vysoko pravdepodobné, že túto hru budete milovať a stanete sa na nej závislí. Presne tak sa to stalo aj mne. Štvala ma, miestami som autorov preklínal za to, ako nadizajnovali levely a rozmiestnili nepriateľov, prípadne som zúfalo kvílil: „To je také ťažké dať sem aspoň jeden posratý bonfire?!?“ (New Londo Ruins)... ale po porážke bossa bolo všetko zabudnuté a tvorcov som vzýval ako majstrov. Tvrdých, ale férových. No, skrátka Dark Souls vo mne vyvolalo mnoho rôznorodých pocitov.

Od začiatku ma uchvátila atmosféra, sofistikovane prepojený svet (v ktorom som sa ale kvôli svojmu mizernému orientačného zmyslu často strácal) aj stále pôsobivá grafika. A samozrejme, súbojový systém a mimoriadne kreatívni bossovia, pri ktorých tvorcovia naozaj popustili uzdu fantázii. Keďže v Demon's Souls som hral za mága, v Dark Souls som sa rozhodol zvoliť cestu mocného bojovníka. Sem-tam som síce nejaké kúzlo použil, ale väčšinu času som sa spoliehal na svoj meč a štít. A bola to naozaj zábavná jazda. Náročnosť mi prišla vyššia než v prípade Demon's Souls, ale nebolo to na škodu. Pocit z víťazstva tak bol ešte intenzívnejší.

To, že dávam 100% ale neznamená, že by som nemal výhrady. Súvisia však skôr s mojím vkusom a pre niekoho iného môže ísť naopak o plusy. Napríklad priaznivcom podobne anti-user friendly prístupu, aký predvádza Dark Souls sa asi nikdy nestanem. Význam niektorých predmetov/postáv/miest som si teda dohľadal na internete. Zo zábavy mi to však neubralo, naopak, mám pocit, že som sa vďaka tomu do hry ponoril hlbšie.

Ako som už naznačil, spôsob rozprávania príbehu je veľmi originálny (prostredníctvom replík NPC postáv či popisov predmetov) a spolieha sa skôr na intuíciu a interpretáciu hráča. Nejaký hrubý základ je relatívne (relatívne!) pochopiteľný, ale vo zvyšku som, priznám sa, dosť tápal. Ak by ste odo mňa chceli, aby som vám príbeh popísal v dvoch-troch vetách, zrejme by som zo seba dostal len hlášku zo známeho meme: „I don't know who I am. I don't know why I'm here. All I know is I must kill.“

Nepomáha tomu ani fakt, že mnohé NPC postavy hovoria veľmi krypticky, v hádankách, prípadne vám rovno klamú. Alebo aby ste niečo z príbehu odhalili, musíte s nimi prehovoriť v presne určený čas (napr. pred porážkou konkrétneho bossa). Čo vám samozrejme hra nikdy nenaznačí. Na druhej strane si myslím, že človek si Dark Souls môže na sto percent vychutnať aj za predpokladu, že sa o príbeh nebude starať. Celkový lore je však (z toho, čo som pochytil) veľmi zaujímavý, temný a podobne ako pri Demon's Souls pripomína niektoré staroveké mýty či báje.

Dark Souls je po všetkých stránkach fantastické dobrodružstvo, ktoré síce z môjho pohľadu nie je bez chýb (Blighttown je podľa mňa regulérne príšerná lokácia, to mi nikto nevyhovorí), ktoré vám možno v mnohom nesadne, ale pri ktorom skrátka musíte obdivovať tú víziu a lásku, s ktorou bolo stvorené. Ani minútu som sa pri hraní nenudil. Naopak, po skončení som chcel viac (a našťastie som nášup vďaka DLC aj dostal). Ak to nie je znak kvalitnej hry, tak potom už neviem, čo iné. Pecka.

Bossovia, ktorí mi dali najviac zabrať: Capra Demon, Great Grey Wolf Sif, Gwyn Lord of Cinder, Artorias the Abysswalker 

Pro: atmosféra, náročnosť, súboje, grafika

Proti: na môj vkus až príliš anti-user friendly

+22

The Talos Principle II

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 95
Je to tady. Konečně se dozvíte, jestli jsou žáby taky lidi.

Pokud by existovala kategorie AAA puzzle her, tak by Talos Principle II v pomyslném žebříčku rozhodně zabíral ty nejvyšší pozice hned vedle prvního dílu, obou Portalů a... no, to je asi všechno. Talos Principle II po devíti letech přímo navazuje jak na příběh, tak kvalitu jedničky. I když jsem za ten týden od vydání zaznamenal nemálo negativních ohlasů ohledně technického stavu, tak naštěstí můžu říct, že se ani s jedním absolutně neztotožňuju. Hra na PS5 vypadá velmi pěkně, i když mezery v grafice nějaké jsou, tak na první pohled jsem byl spíš na straně pozitivního překvapení... UE hře opravdu sluší. Za celou dobu jsem potkal jen jeden softlockový bug a jen jeden pád. FPS občas trošku pokulhávaly, ale pro puzzle hru žádný problém.

Co se týče příběhu, tak ten s několikaletým odstupem navazuje na jeden z konců prvního dílu. Probouzíte se v těle robota 1K do utopické společnosti, a ještě než se vám v těle stihne ohřát hydraulická kapalina, už vás někdo vypakuje na výzvědnou expedici prozkoumat tajemný zdroj energie. Jak asi tušíte, na místě naleznete hromadu hádanek a kryptický příběh plný antických bohů, filozofických otázek a úvah o životě, lidství a vesmíru. Tentokrát nejste na vše sami, ale bude vás doprovázet několik společníků s velmi povedeným dabingem a podnětnými dialogy k zamyšlení, aby vám mozek ani na chvíli nejel na prázdno. Hádanky jsou rozděleny do dvanácti podoblastí, které se od sebe liší topografií, podnebím a hlavně většina z nich přináší nějakou novou herní mechaniku. Skvělou atmosféru už tak krásné krajiny doprovází velmi povedený hudební doprovod, kdy je skutečně radost pomalu procházet od jedné hádanky ke druhé, nijak nespěchat, jen se kochat a chladit mozek.

Plynule k hádankám: drtivá většina z nich mi přišla zábavná a obtížností buď průměrná, nebo lehce (ale příjemně) náročná. Ani jeden standardní puzzle mi nezabral víc než 20 minut, což vám hlídá trofej, díky které to vím přesně. Tu jsem nakonec stejně získal při plnění dobrovolných zlatých puzzlů, kde jde obtížnost výrazně vzhůru... pro všechny ty, komu by hra snad přišla moc jednoduchá. Základní průchod ale zvládne troufnu si říct každý. Vsadím se, že ty nejtěžší kousky si Croteam schovává až na DLC :) 100% completion mi zabralo asi 30hodin neuspěchaného, hladkého průchodu bez záseků.

No závěrem... druhý Talos je větší, svobodnější, ukecanější, zajímavější.... lepší. U většiny her bych na velikost nadával, ale tady se to prostě povedlo všechno na jedničku. Navíc, s touhle cenovkou 30 hodin inteligentní zábavy? To je bezpodmínečně 10/10.

No... 5% dolů za ty zasraný puzzle s tetrominem, kterých jsem měl nakonec už fakt plný zuby.

Pro: Atmosféra, puzzle, příběh, svět, grafika, hudba, Miranda + Yakut

Proti: Tetromino a některé Pandořiny sochy jsou pure bullshit

+22

The Callisto Protocol

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 50
I přes rozsáhlé pátrání ve vzpomínkách si nedokážu vybavit tuctovější hru, než Callisto Protocol. Absence, byť sebemenší, originality způsobuje neblahý pocit, že všechno jste už někde viděli a slyšeli. Nulová inovace v rámci žánru tak dává vzniknout poněkud mdlé hře, kde jednoznačně vítězí forma nad obsahem.

On totiž audiovizuál je vskutku parádní. Detaily všeho jsou impozantní a v několika chvílích dokáže vytvořit povedenou temnou atmosféru. Zbytek prostředí nicméně představuje převážně nezajímavé vězení a jeho zamrzlé blízké okolí. Příběh si už druhý den po dohrání nepamatuji, postavy působí nesympaticky a nepřátelé jakbysmet. Skutečný konec děje si navíc musíte dokoupit jako DLC.

Snad to zachraňují souboje, říkáte si? Kdepak, Vymyslet takhle pitomý a nepříjemný systém už musí vyžadovat skoro nadlidské chápání. Převážně se CP soustředí na potyčky tělo na tělo. Na papíře to jistě vypadalo skvěle. Mlátíte se se zombíkem hlava nehlava a občas hodíte úhyb. A právě tenhle evade z Jacoba udělá nesmrtelnou mašinu. Praxe tedy vypadá jak vtipně nacvičený tance. Tři údery, pak úhyb, tři údery, pak úhyb, tři… No asi si to domyslíte.

Dokonce i střílení je podělané. Bojujete s kamerou, bojujete se zvláštním nabíjením, bojujete s gamepadem, bojujete s výměnou zbraní. Jen ti nepřátelé jako jediní nepředstavují hrozbu, protože jim můžete uhýbat až do konce věků. Dobrý nápad je gravitační rukavice. Musí být jistě zábava házet enemáky z plošin a nabodávat na špičáky, ptáte se? Houby s voctem. V nevylepšené formě má totiž rukavice tak malou baterii, že na provedení dříve zmíněného úkonu máte asi tři vteřiny. A zmínil jsem už, jak musíte po zabití na hnusáky ještě šlápnout, aby z nich vypadla lekárna/munice/peníze? U tří na sobě ležících mrtvol to potom vypadá, jako by nezničitelný Jacob trucoval před obsazeným veřejným záchodem. 

No nic. Máte-li snad osmihodinovou chvilku strašlivé nudy, tak Callistu dejte šanci. Chtece-li si zahrát dobrou hru, tak se poohlédněte jinde.
+22 +23 −1

Final Fantasy IX

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 90
Před devátým dílem Final Fantasy jsem hrála díl šestnáctý, takže byl pro mě návrat ke staršímu dílu velmi vítanou změnou a devítka opět předvedla, co mě na této sérii baví. Opět tu jsou vedlejší aktivity s navázanými minihrami, jejichž poctivé plnění hráče odměňuje nejlepším vybavením ve hře a stejně tak je odměňující i průzkum světa (například Moutain Cracks či Dive Spots pro chocobo). A to je něco, co mi v nejnovějším díle chybělo. Ale to trochu předbíhám.

Devátý díl jde úplně jiným směrem než díl sedmý či osmý a měla jsem pocit, že jsem někde ve středověku s hrady, rytíři a meči (ale nakonec i zde dojde na jiné planety a nějaké ty sci-fi prvky). Velmi rozmanité jsou postavy a oproti předchozím dílům jich je vcelku málo těch lidských. I Amarant, který je člověk, na to vůbec nevypadá. Nejraději jsem měla Viviho a byl povinnou součástí mé party po celou dobu hry. Navíc jeho povolání je Black Mage, což byly další plusové body. Kupodivu dalším stálým členem byl/a Quina, který/á disponoval/a modrou magií a jako třetí člen pak byla Freya. Ta se zase osvědčila, tedy její schopnosti, v závěrečném tažení proti finálním bossům. O něco méně jsem pak využívala Dagger a Eiko a moc často jsem v partě neměla ani Steinera. Interakce mezi postavami mi přišly tak hezky naivní, až pohádkové, jak zmínila ve svém komentáři Peach, ale nemyslím to jako zápor, naopak jsem se o to raději do toho světa vracela.

Jak jsem zmínila, tak i zde na mě čekalo množství aktivit, do kterých jsem se mohla ponořit. Zdejší minihra s Chocoby (Hot and Cold) mě hodně bavila a strávila jsem v ní určitě nejvíce času ze všech vedlejších činností. Určitě v tom má podíl i ta chytlavá melodie, kterou jsem si u toho prozpěvovala až do zblbnutí. Docela dost času jsem strávila i chytáním žabin a také jsem se pokoušela splnit úkol s přátelskými monstry, který se mi splnit ovšem nepodařilo. Několik hodin jsem strávila hledáním onoho monstra, které mi do sbírky údajně chybělo, ale neměla jsem štěstí nebo to bylo rozbité. Tím pádem jsem ani neměla motivaci jít na superbosse, takže toho mám také neporaženého. Karetní hra mě chytla o něco méně než v osmém díle, a tak jsem si zahrála jen pár her. Monstra v aréně jsem porazila všechna (tak moc jich ovšem zase nebylo), pokoupila předměty v aukci, našla všechna Stellazia a udělala úkol s Mognetem. Hned jsem se vykašlala na švihadlo a závody s tím hrošíkem nebo co to bylo. Na to jsem neměla nervy.

Co mě bavilo stejně jako v předchozích dílech, tak byly souboje. Zde nastala menší změna, kdy jsem měla v partě k dispozici čtyři postavy a měla jsem pocit, že se souboje o něco protáhly, ale nijak mi to nevadilo. Jen ke konci už to začalo být únavné, ale nebylo to nic hrozného. Moc mi nevyhovoval systém Trance a ani jsem ho tak moc nevyužívala. Naopak zábavné bylo učení se novým dovednostem, jak pasivním, tak aktivním, které obnášelo i to, že postava musela po určitou dobu nosit horší vybavení, než které měla k dispozici a bylo třeba si to vybavení nasazovat s rozmyslem. Odměnou pak byly různé dovednosti, kdy jsem ocenila zejména různé statusové imunity nebo třeba silnou schopnost regenerace.

Slova chvály mám i pro hudbu, i když ta se mi líbila v tom devátém dílem asi nejméně v porovnání se sedmým a osmým dílem. Krom soubojové hudby mi v hlavě nejvíce utkvěla skladba z úplně závěrečného souboje s bossem. 

A kam dál v sérii? Nejspíše půjdu hlouběji do minulosti.
+22

Alan Wake

Colby SawyerColby Sawyer
Dohráno
  • PS5 70
Alan Wake Remastered je fajn hra, která má jeden obrovský problém a tím je hratelnost. Ta je nenápaditá, nudná, repetitivní a obecně špatná. Ne to není ten správný výraz, je to totiž shit. Totální shit s velkým "S". Pokud bych měl hodnotit čistě gameplayovou stránku, tak je to při nejlepším 4/10 a to bych nadhodnocoval. Standarty se ve hrách změnili, přesto lidé, co hodnotí původní hru a dávají 9 a víc z deseti jsou mi tak trochu záhadou, hra bezpochyby spoustě lidí sedne více než mně a chápu, že se jim líbí, přesto mi přijde, že někteří se nechali malinko strhnout a zapomněli na trochu té objektivity, protože herně je místy hra prostě špatná a nevěřím, že před 10+ lety byla fakt natolik zábavná. Remaster jsem hrál až po Control a u ní jsem měl stejný problém. Představení fajn mechanismu hned na začátku - telekineze/baterky, pak v první půlce hry vyložení všech karet v podobě zbrání a typů nepřátel, takže v druhé půli zbývá jen úmorná nuda. Alan má navíc ještě to mínus, že je zcela očividně násilím natahovaný, zřejmě by v roce 2010 walking simulator s baterkou na 6 hodin neprošel, přestože přesně tohle měl Alan být.

Mimo gameplaye ovšem vše funguje na výbornou. Především příběh samozřejmě, který se příjemně rozplétá a nakonec dá hráči odpovědi, které dychtivě hledá a přesto si ponechá kapku tajemna. Stejně tak super audio, ať už jde o hudbu či písničky, remasterovaná grafika taky vypadá celkem k světu. Rádiová a televizní vysílání jsou velice fajn, jakože nápady tam jsou. Design je super, atmosféru to má hutnou, ale pořád je to hra a po herní stránce to prostě drhne, i když to sem tam překvapí třeba koncertem. Hru můžu s klidem doporučit, jen tak nějak musím zmínit, že není vůbec zábavná, ale vše ostatní je povedené, což vlastně není úplně dobrý vysvědčení.

PS: Jako autoři hororu tvůrci strašně selhali, já přestal jakýkoliv strach cítit kvůli stereotypnosti už po hodině a to jsem echt posera, takže když nevyděsíte mě, tak máte velký problém.

Pro: příběh, atmosféra, dílčí nápady

Proti: otřesný gameplay s nuceným natahováním

+22 +26 −4

Control

AvatharAvathar
Dohráno
  • PS5 80
Max Payne v sukni a s telekinézou v končekoch prstov? Niečo na ten spôsob.

Viete, v posledných týždňoch som si uvedomil, že som asi dosť vyberavý hráč. Už celkom dlho som totiž nedokázal nájsť žiadnu hru, ktorá by ma chytila. Všetky, ktoré som rozohral (Returnal, nový God of War, Nioh) ma bavili prinajlepšom pár hodín. Moje hráčske seansy teda vypĺňal overený Red Dead Redemption 2, ktorý som rozohral po druhýkrát (a opäť sa skvele bavím), ale predsa len... chcelo by to niečo, čo som ešte nehral.

Z tohto hráčskeho limba som sa dostal vďaka Remedy a ich výbornému kúsku Control. Vlastne hneď ako som hru rozohral mi bolo jasné, že toto bude skvelá zábava. A aj bola! Na hru som sa veľmi rýchlo namotal a užíval si ju. Má svižné tempo a akcia za pomoci telekinézy je výborná (fyzikálnosť okolitého prostredia a jeho ničenie sú parádne). Telekinéza a strelné zbrane sa navyše veľmi pekne dopĺňajú. Pôsobivá je tiež audiovizuálna stránka. Prostredie sa na prvý pohľad môže zdať fádne, ale zdanie klame.

Nápad korporátnej budovy, ktorá v sebe skrýva podivné a temné zákutia je využitý až na dreň a tvorcovia ponúkli viacero kreatívnych a výtvarne pôsobivých lokácií (Ashtray Maze ftw!). Korporátne kancelárie sú vôbec ideálnym miestom pre horor (Control ním síce stricto senso nie je, ale atmosférou sa mu dosť často približuje), pretože samy o sebe sú (aspoň pre mňa) poriadne hnusné, depresívne a desivé (aj bez toho, aby sa v nich odohrávali nadprirodzené veci).

Palec hore dávam aj za obtiažnosť, kedy tvorcovia určitými mechanikami hráčovi trochu komplikovali situáciu a nútili ho zlepšovať sa. Mnohí možno budú kafrať, ale takto mali súboje dosť dobrý náboj a človek naozaj musel vnímať, čo sa okolo neho deje. Hra ale ani tak nie je nejako extra náročná. Dokonca ma celkom bavili aj puzzly, ktoré v každej hre úprimne neznášam. Skrátka a dobre: bavil som sa výborne.

Pokojne by som dal aj vyššie hodnotenie, ale boli tu predsa len veci, ktoré mi vadili. V prvom rade ma vôbec nezaujal príbeh. Ale vôbec. Hlavná hrdinka síce bola sympaťáčka (čo sa nedá povedať o jej polodementnom bračekovi, po ktorom pátrala), ale príbeh ma ničím neoslovil a vlastne som sa v ňom dosť strácal. Nejaký Hiss, iné dimenzie, halucinačné výjavy (aj keď graficky premakané a úchvatné)... Nebavilo ma to. Nemýľte sa - surrealizmus, snové výjavy a podivné príbehy mám veľmi rád. V tomto prípade mi však prišlo, že forma prebíja obsah a že sa komplikovane rozpráva vlastne pomerne jednoduchá story.

Je to dané aj tým, že cutscény sú zrežírované naozaj extrémne fádne. Proste sa pár postáv rozpráva a nemá to žiadnu dynamiku ani náboj. Čo by až tak nevadilo, ak by dialógy boli dobré. No... ale nie sú. S výnimkou hlavnej hrdinky sú tiež všetky ostatné postavy na facku, prípadne neuveriteľne nezaujímavé (možno s výnimkou janitora, ale aj ten je dosť nevyužitý). Nikto nemá žiadnu osobnosť, nič, čo by utkvelo v pamäti.

Popravde som od určitého momentu začal dialógy rovno preskakovať. Iste, o príbehu som mal teda len približnú predstavu, čo mi neuľahčovali ani tvorcovia, keďže ho rozprávali zámerne trochu zmätočne... Ale whatever, nevadilo mi to. Samotné hranie bolo našťastie dostatočne zábavné na to, aby mi to vykompenzovalo.

Ďalším kameňom úrazu je však mapa, ktorá je fakt nešťastne spracovaná (a to som ešte veľmi mierny). Dostať sa niekde je naozaj umenie a niekoľkominútové blúdenie ma miestami fakt iritovalo. Spočiatku mi trochu prekážal aj systém ukladania prostredníctvom checkpointov, ale nakoniec nebol zlý (pridával na trošku vyššej obtiažnosti) a vlastne ho ani neberiem ako zápor. Záver mi prišiel už mierne naťahovaný (ale oceňujem trolling s falošnými záverečnými titulkami). Otravovalo ma aj zbytočne veľa collectibles (síce som ich zbieral, ale od istého momentu nečítal).

To sú však skôr drobnosti. Medzi najväčšie mínusy radím hlavne mapu a príbeh, ktorý ma proste neoslovil (možno vy budete mať väčšie šťastie). Celkovo ale výborné hranie.

Pro: audiovizuál, atmosféra, akcia, pôsobivé prostredia

Proti: príbeh, dialógy, mapa

+22

Mafia: Definitive Edition

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 85
Svého času mě Mafia hodně bavila. Hrál jsem jí skoro jako novinku na nadupaném počítači mého bratránka. Těšil jsem se na každou novou misi a hltal příběh. Po pár letech jsem Mafii rozehrál podruhé a už mě tolik nebrala. Druhé hraní postrádalo kouzlo. Najednou jsem si začal všímat nedostatků, kterých si hráč, oslněn příběhem a jeho filmovostí, tolik nevšímá. Mluvím hlavně o nemastném soubojovém systému. Pro člověka znalého největších klasik mafiánského filmu zdejší příběh ve skutečnosti nepřinese skoro nic nového, až na to, že je to česká hra s velkou produkční hodnotou a obsahuje skvělý český dabing.

Proto jsem se dlouho zdráhal Mafiu: Definitive Edition rozehrát. I když mi kamarád nabízel, že mi jí půjčí. Nakonec mě přesvědčil až PS Plus. Od příběhu jsem velké překvapení nečekal a také jsem ho nedostal. To by asi pak nebyl remake, nýbrž nová hra. Na celou příběhovou šablonu ani nemusíte znát původní hru. Stačí shlédnout Kmotra (nebo přečíst), Mafiány a víte jak to dopadne. Je to opravdu velké klišé. Chápu ale, proč mě to tenkrát tak uchvátilo. Téma bylo tehdy nové a neokoukané. Jenže od té doby jsem stihl přečíst i Al Caponeho "životopis".

Ke znovu zahrání mě nejspíš nalákala romantická nadsázka staré verze. Ve staré Mafii se Salieri hodně podobal čestnému donu Corleonovi. V remaku se z dona Salieriho postupně vyklube psychopatický vrah, který tak moc baží po moci, že se nebojí jakékoliv špíny. Uvěřitelnější fungování mafiánské rodiny ve zločineckém podsvětí, kde nic není tabu. Ani drogy. Nová grafika navíc přispívá k větší surovosti reálnějším zpracováním násilí a smrti. Tak to má být, tak je to správné.

Mé herní předsevzetí bylo, že se konečně pořádně naučím hrát s gamepadem. Hru jsem proto rozjel na těžkou obtížnost a vypnul asistenta míření. Bylo to krušné. Na každý checkpoint, v přestřelkách, jsem potřeboval alespoň pět smrtí. Na závod musela obtížnost dolů. To už by jinak bylo s velkým sebezapřením. Při honičce s obrněným vozem zase přišel na řadu asistent míření. Udržet kurzor tam, kde bylo potřeba, musí být těžké i s myší. Asi ve dvou třetinách hry mi střílení konečně začalo jít. Nový soubojový systém je super. Je zábavný.

Největší zklamání je hudba. Melodii z původní hry mám pořád v hlavě. Věčná škoda, že není tady. Ani jedna z melodií zde přítomných mi nedokázala z hlavy dostat tohle. Jakmile jsem vlezl do auta, hned to naskočilo. Další zklamání jsou absence Ralphových ukázek páčení zámků na nejrůznějších autech. Chybělo mi postupné rozšiřovaní vlastního vozového parku. Definitive Edition auta skoro neřeší. K Bertonimu jsem se podíval až ve volné jízdě a na jeho pohlednice rezignoval. Fakt mě nebavilo podle nich hledat. Ani sběratelské předměty nejsou velký výkřik zábavy. Ve městě se toho totiž moc dělat nedá. Je celkem mrtvé a prohledávat každý kout kvůli sběratelským liškám mě neláká.

Dabing je snad ještě lepší než v původní hře. Dabéři jsou asi zkušenější. V hlasech postav je víc emocí. Je to špičková práce. I přesto, že jsem věděl, co se stane, tak jsem si hru užil. Autoři to chytli za správný konec. Postavy jsou více uvěřitelné, přestřelky zábavnější a auta se chovají stejně. Docela jsem se navnadil na druhý díl. Jen škoda prázdného města a absenci vedlejších úkolů.

Pro: uvěřitelnější charaktery postav, ještě lepší český dabing, grafika přidává na surovosti, krycí soubojový systém je zábavný

Proti: absence vedlejších misí, zjednodušená úloha Ralpha, menší důraz na vlastní vozový park, nudné hledání sběratelských předmětů v prázdném městě, absence melodie z původní hry!

+22

Demon's Souls

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
  • PS5 90
Tak konečně jsem se dočkal nového systému. A i když jsem měl v plánu hrát jako první The Last of Us a mezitím se pomalu probíjet Demon's Souls, v podstatě hned během prvního dne jsem TLOU odsunul na druhou kolej, i když se jinak jedná o skvělou hru. Podle očekávání mě remake od Bluepointu chytil, nasál a ani heverem byste mě od něj neodtrhli - což už se mi DLOUHO nestalo.

Pokud jde o element návykovosti, který je pro Fromovky typický, o ten Demon's Souls svým remakem vůbec nepřišlo, právě naopak. Hra mi přijde mnohem chytlavější, než kdy dřív. I když vám v jednom kuse hází klacky pod nohy, i když vám hra nejde nebo se vztekáte, v momentě kdy ji odložíte vám slabý hlásek Mijazakiho začne šeptat "poď tyvole, to dáš, ještě jeden pokus, mrk mrk". Zmodernizovaná verze je navíc o poznání přístupnější pro nováčky, a tím teď nemyslím obtížností ale hlavně přehledností levelů, funkcí nebo třeba vysvětlením, jak svět nebo výbava funguje. Magie je mnohem jednodušší než v Dark Souls a dá se celkem snadno pochopit, atributy jsou dobře vysvětlené a výběr je zúžen jen na to nejdůležitější, z čeho je vždy jasné. co zlepšujete (Vitalita, Stamina, Inteligence). Žádné blbosti stylu Adaptabilita ani Atonement vás tu naštěstí nečekají. Menu a User Interface doznal změn k modernímu podání a všechno vypadá velmi dobře a hlavně přehledně.

Největší změna (logicky) ale spočívá v grafice. Demon's Souls jednoduše vypadá perfektně. Prostředí je neuvěřitelně detailní a atmosféra každé oblasti se dá doslova krájet nožem. Zvláště efekty ohně, vody, počasí ale hlavně magie jsou naprosto úchvatné. Skoro se mi ani nechtělo věřit, že hra oficiálně nepodporuje ray tracing, což vůbec nejde poznat. Nemyslím obyčejné odrazy v kalužích, ale celkové nasvícení scén, stíny a hru světla při používání magie nebo úderu blesku, Bluepoint prostě dokázal napodobit ray tracing tak věrně, že to ani nejde poznat. V kombinaci se skvělým ozvučením je svět Demon's Souls jednoduše dechberoucí. Mým favoritem byla jendoznačně Latria, ze které křičí Minas Morgul na všechny strany. Jako obrovský fanoušek LoTR trilogie jsem hrál doslova s otevřenou pusou a bobky držel na krajíčku.

Ze začátku jsem se trošku bál, že všechno dobré bude nakonec srážet horší a archaický level design, kdy se vývojáři z From Software teprve učili, jak dělat levely pro sérii Dark Souls. Hrozně rád jsem byl vyveden z omylu, level design některých lokací je minimálně stejně dobrý, někdy dokonce lepší než to, co nám pak vývojáři naservírovali v Dark Souls a Dark Souls 2. Stejně jako ve všech dílech úroveň level designu kolísá, ale osobně mi vůbec nevadilo omezení "bonfirů", spíš právě naopak. Většinou musíte projít poměrně dlouhou část mapy a pak si nějak těsně před bossem otevřít zkratku. Ta vám cestu k bossovi trošku zkrátí, ale i tak ne o moc. Rozhodně to ale není na škodu, právě naopak, protože tento design donutil autory stavět levely mnohem komplexněji a funkčněji. Dokonce i Prison of (NO) Hope, které hráči pokud vím dost nesnáší, je ve skutečnosti velmi dobře vykonstruovaným levelem.

No závěrem pár nedostatků. Ani jeden z nich nepramení z toho, co Bluepoint udělal špatně. Vývojáři vytvořili remake 1:1 s absolutním minimem změn, což je obdivuhodné, ale i tak se nemůžu ubránit pocitu, že do některých věcí si mohli vývojáři dovolit víc hrábnout a trošku je zlepšit. Například ve hře není "status bar", který vám říká, že vám hrozí nakažení jedem, morem nebo krvácením a ani za jak dlouho tento status zmizí. Když se vám objeví třeba nápis "plagued", tak je už většinou totiž pozdě. Omezený inventář z originálu taky zůstal, a musím si postěžovat, že nechápu proč. Sami From Software tento prvek hned v prvním Dark Souls hodili přes palubu, a právem. To, že můžete nést všechnu výbavu najednou vám nepřidává žádnou výhodu, opak pouze přidává nutnost vracení se do Nexu a zbytečného micro-mangementu. Za mě tohle mohlo klidně padnou do propasti zapomnění. No a nejhorší zločin (samozřejmě jako vtip) je zachování souboje s Dračím Bohem (Dragon God) z traileru přesně tak, jak byl v originále. Tento souboj nejspíš programovala uklízečka, když v kancelářích From Software oprašovala klávesnice a omylem stiskla pár tlačítek. Nejepičtěji vypadající boss má pořád ten absolutně nejhorší, nejdebilnější bossfight v celé Souls historii. I když by pár lidí určitě fňukalo, na tomto místě bych se vůbec nebál zariskovat a vytvořit cokoliv, jenom ne to stejné.

Kolem a kolem, Demon's Souls je perfektní hra a jediné drobné výtky, které mám, pramení z chyb v originále. Samotný remake je provedený jako 10/10, hra sama o sobě by zasloužila tak 8/10, proto dávám 90% a nemůžu jinak než doporučit jako první koupi na vaši PS5 (asi někdy v listopadu, soucítím s vámi) a to i když jste předtím žádné Fromovky nehráli. Stejně jako Sekiro si myslím, že je hra dostatečně přístupná všem, kdo by ji chtěli zkusit a dohrát ji zvládne opravdu každý, jen to chce trošku pozornosti a trpělivosti.

Pro: Grafika, grafika, grafika, level design, animace, zvuky, věrnost originálu

Proti: Věrnost originálu, Dragon God je ještě horší než Bed of Chaos

+21

Shin Megami Tensei: Lucifer's Call

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 80
Koncem světa všechno teprve začíná. Kruh znovuzrození je neúprosný. Pouze jediní z pětice přeživších lidí dostane šanci příští svět vytvořit podle svého přesvědčení. Už samotná premisa dává vzniknout vskutku ojedinělému zážitku, jemuž se ani další díly série nedokázaly přiblížit. Hlavní postava, demi-fiend, slouží jen jako hráčův avatar. Pouze vaše názory určí kterému, pokud vůbec nějakému, myšlenkovému směru pomůžete na vrchol. Celý příběh je vyprávěn v zásadě jen formou monologů jednotlivých postav. V podstatě každý jeden prvek napomáhá dotvářet zcela unikátní atmosféru.

Většinu času nicméně zaberou souboje. Jedná se o, pro sérii, typické tahové střety kde si zasažením slabin nepřátel pro sebe uzmete další tahy. Extrémně důležité jsou v Nocturne ještě buffy a debuffy. Ty se navíc dají stackovat na sebe, takže někdy dochází ke skoro až vtipným situacím, kdy se boje stávají akorát taškařicí plnou vzájemného posilování a oslabování. Za zmínku stojí jistě i poměrně tuhá obtížnost (nehrajete-li na tu úplně nejnižší). Občas prostě umřete, aniž byste s tím mohli něco udělat.

K rekrutování a fúzování je možná až zbytečně velké množství démonů, s čímž se pojí velké množství všelijakých kouzel, aktivních i pasivních abilit a zvláštních útoků. A v praxi jsou všechny dost nevyvážené. Bez některých se hra snad ani nedá dokončit, zatímco jiné nepoužijete ani jednou. Stejně tak bych mohl kritizovat i nepřehlednou mapu světa, kde bez návodu budete jistojistě často bloudit, protože ne vždy je zcela jasné kam můžete jít a vysvětlení některých mechanismů radši nečekejte vůbec.

Počítám, že většina lidí dnes bude hrát remasterovanou verzi.  Zjednodušeně lze napsat, že ten je docela holý, respektive od současných moderních portů asi čekáme trochu víc. Je znát, že si vývojáři nedali žádnou extra práci. Ani by mi nevadilo nepoužití nových designů démonů z posledních dílů SMT. Stejně tak bych přežil takřka nulové grafické vylepšení nebo respektoval rozhodnutí nepřidávat další obsah. Horší jsou 4:3 cutscény s příšerným rozlišením a použití hudby v původní kvalitě (akorát kazící jinak velice originální soundtrack) je už přímo herese. Vlastně tak jediným vylepšením zůstává přidání (neúplného) namluvení.

Je až k nevíře, že i dnes zůstává Nocturne tak jedinečnou záležitostí. Post-apo svět tolik odlišný od těch běžně známých a jistý filozofický přesah dávají hře nádech originality podtrhující zasloužený status kultovní klasiky.
+21

Horizon Zero Dawn

sagittariosagittario
Dohráno
  • PS5 80
Co se stane, když se dá dohromady potomek z řádu Assassins Creed a Lary Croft? O pár tisíc let později se zrodí Aloy, hlavní představitelka Horizon Zero Dawn, které to jde ale o něco lépe s lukem, než to samotné lezení.

Jelikož jsem co se týče většího, souběžnějšího hraní na konzoli stále nováček, trochu jsem měl strach, jak se mi bude dařit mířit lukem a vystřelovat šípy s naprostou přesností. K naprosté přesnosti jsem nedosáhl, ale rozhodně mi to přidalo výzvu, kterou jsem rád přidal. Původně jsem myslel, že hraju na normální obtížnost, až později při kontrole jsem zjistil, že jsem na těžší obtížnosti a byl jsem o to víc mile překvapen, jak mi to šlo. Někdy jsem si říkal, že je to až lehké, ale když došlo na nějakého "bosse" nebo větší souboj, tak to byla výzva tak akorát.

Graficky, hudebně je to moc krásná hra a nad čím jsem vyloženě žasnul bylo zpracování noci nebo počasí, konkrétně sněžení, kdy vážně nebylo téměř vidět na krok. Možná mi jen trošku vadilo, že opakování střídání dne a noci bylo docela krátké, klidně bych si to představil trošku delší. Sem tam nějaký bug s texturou, buď dočtení, nebo nějaký resource se mi bugnul tak, že nešel sebrat, ale nic zásadnějšího pravidelnějšího.

Příběhově jsem byl spokojen, rozhodně mě zajímalo, kam vše spěje, jaké zvraty mě čekají, co se bude dít dál, jen mě nějakou dobu mrzelo nebo jsem čekal, že se víc dostanu do prostor předků, abych zjišťoval, co se stalo, což se mi dostalo ke konci hry, ale taky to určitě souviselo s tím, že je to open world a snažím se nějak vybalancovat příběh s vedlejšími questy a prozkoumáváním se sbíráním předmětů a tak se příběh natahuje, ale to je problém všech těchto open world her a člověk si musí sám najít, co mu vyhovuje. Vedlejší úkoly se skládají jak z klasických najdi a přines, ale taky i z vedlejších příběhových linek, které jsou samozřejmě lepší, ale najde se i pár takových nijakých, ale úkolů najdi a přines tam rozhodně není nějak extra moc.

Příběh se mi zdá pěkně napsaný, včetně dokumentů a audiologů, které celý příběh a svět rozšiřují a dávají mu hloubku. Co jsem si všiml a má vady na kráse, je opakování u dialogů, kdy něco bylo řečeno a hned v následující větě se to zopakuje. A časté střídání kamery, z blízkého pohledu na vzdálený pohled, u dialogů jsem taky úplně nepobral.

Celková hratelnost mi sedla, až na boj z blízka, který je tam jen z nutnosti, ale určitě nedosahuje hratelnosti s lukem a šípy. Trošku jsem bojoval s přehazováním lektvarů, ale to bude spíš můj problém s DPADem na ovladači, protože jsem s tím bojoval i u jiných her.

Kromě luku se tu objevují i jiné typy zbraní a při jejich získání se generuje úkol, abychom si danou zbraň vyzkoušeli, jen mi nepřišlo na rozum, proč musím mít daný úkol aktivní, aby se mi splnil, proč se to neděje automaticky. Ze začátku jsem ty úkoly aktivoval, ale časem jsem s těmi všemi zbraněmi na to zapomínal a případně si to dodělám při dalším průběhu.

V celkovém hodnocení, jsem si hru užil, ale je tu pár věcí, které mi nesedly a daly by se vylepšit a třeba boj z blízka se v pokračování vylepšení dočká, tak snad to bude mnohem lepší.
+21

Far Cry 5

sagittariosagittario
Dohráno
  • PS5 70
Začnu tím, že to byla moje první zkušenost se sérií Far Cry a naskočil jsem zrovna do tohoto dílu, jelikož byl o víkendu zdarma a jelikož prvních pár hodin mě bavilo a věděl jsem, že za víkend to neodehraju, a v rámci PS Plus to bylo za 250 Kč, tak jsem hru koupil a vypravil se naplno do Hope Country.

Intro hry je určitě jedno z nejlepších, které jsem zažil a proto jsem se i vrhnul do hraní, ale co se týče příběhu, je intro bohužel je to jediné pozitivum, pak už to šlo z kopce. Hrajete za zelenáče u policie, který se snaží se zbavit kultu, který přebral kontrolu nad celým Hope Country, který vede jeden ze sourozenců Seedů, Joseph, kterého uvidíme vyložíme v intru a pak až úplně na konci hry. Během hry se vypořádáváte s jeho sourozenci Johnem, Jacobem a Faith, kteří si Hope Country rozdělili na 3 oblasti a každá oblast je v podstatě vlastně kampaní. Nejzajímavější pro mě byla část s Faith, asi nejvíc proto, protože v průběhu osvobozování oblastí ovládané Johnem a Jacobem se vždycky v rámci příběhu stanete lovnou zvěří a ať uděláte cokoliv, jste kdokoliv, tak Vás vždycky unesou, abyste buď utekli, nebo sloužili jako nástroj k zabíjení, ale i když je to příběhová část, tak je to velmi otravné u těchto 2 sourozenců, u Faith mi to přišlo, že to dávalo smysl. Co mi nedávalo smysl byl pak závěrečný boj s Josephem Seedem a i samotný závěr, který si můžete zvolit na základě vlastní volby. Příběhově to nebylo dobře zvládnuté a ani hratelně, kdy samotný boj naprosto hrozný.

V rámci oblastí musíte vždycky získat určitou reputaci, abyste se mohli utkat v závěrečném boji s jedním se sourozenců a reputaci získáváte plněním příběhových misí s vedlejšími postavami, které jsou méně nebo více nevyužity, což je škoda. Méně nevyužity jsou postavy, které můžete použít jako své společníky, kteří Vám pomáhají s vedlejšími misemi, zachraňováním civilistů, osvobozováním stanovišť, přepadáváním kamiónu se zásobami, ničením sil, svatyň a dalšími aktivitami, které Vám dávají jak vedlejší postavy, tak sami civilisté, které se Vám podaří zachránit. Jen se mi povedlo zachránit tolik civilistů, že v půlce druhé oblasti, už mi neměli civilisté, co dávat. Některé příběhové míse jsou lepší, některé jsou horší, ale každý si určitě najde to své.

Co se mi naopak líbilo a velmi si užíval, byl samotný gameplay a střílení. Velký výběr zbraní, na které navazovaly výzvy, za které jste dostávali body, kterými jste si odemykali různé perky, třeba na to, abyste mohli nosit víc jak jednu hlavní zbraň a jednu pistoli. Každý si ve zbraních najde to, co mu nejvíce sedne, ale určitě si i vyzkouší další zbraně a možnosti ničení, protože je to jednoduše zábava. Perky sice stojí dost bodů, ale body získáváte jak za plnění výzev, tak pak za řešení logických puzzlů, jak se dostat do skrýší, kde najdete jak samotné body, tak i další vybavení, munici a tak dále a jejich místo Vám prozrazují zase civilisté, které jste zachránili. A pokud jste vyčistili nějakou oblast, tak to neznamenalo, že je konec, do pár chvil, se tam objevili další nepřátelé a boj pokračoval dál, což se mi moc líbilo, celé to působilo živým dojmem a to v rámci celé hry, že celá oblast žila.

Hru jsem hrál na PS5 a musím říct, že vypadala úchvatně, celé grafické zpracování je nádherné, kterému určitě i pomáhá zasazení do Montany. Sem tam zmizel nějak objekt, hra mi 2x spadla při načítání, ale asi nic hrozného, co by hru rozbíjelo.

Bohužel samotné AI bylo hrozné. Ať už Vaši parťáci, které sice můžete ovládat, kde se mají postavit, určit jim, co je jejich cíl, ale občas když viděli, že někam házím bombu, odstupuju, tak tam stejně tupě stáli a výbuch je zabil. Ještě že hra umožňuje parťáky oživit, a když si otevřete možnost mít 2, tak se umí oživit navzájem a dokonce oživí i vás. Ale občas se stane, že i když jsou u Vás, tak Vás neoživí, nebo jednou jsem se dostal do oblasti za plotem a oni běhali dokola a nedokázali vejít dovnitř. Dále Vaši parťáci i civilisté reagovali na každý spadlý špendlík a i když se nic nedělo, tak najednou byli v plné pohotovosti a to občas přerušilo probíhající rozhovor. Ale zase bylo pěkné, že rozhovor, pak nezačal od začátku, ale krásně navázal tam, kde skončil.

Je to velmi zábavná hra, ale příběh, unášení Vás a samotné AI hru posouvají k lehčímu nadprůměru.
+21
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Vivaldi Baldur's Gate II:… +30
    Baldur's Gate II: Shadows of Amn
    Napsal Vivaldi, 15 dní
    Ok, toto bude celkom zaujímavé. Ako človek ohodnotí hru, ktorú považuje za absolútne…
  • Chuck The Last of Us… +22
    The Last of Us Part II
    Napsal Chuck, 17 dní
    Vzpomínám si, jak jsem si před pár lety při pohledu na hlavní postavy v The Last of Us…
  • Flowerpot Blue Prince +22
    Napsal Flowerpot, 20 dní
    V Borgesovej poviedke Zahir je titulný predmet objektom, ktorý môže nabrať ľubovoľnú…
  • raisen Croc: Legend of… +20
    Croc: Legend of the Gobbos
    Napsala raisen, 7 dní
    Remaster oblíbené plošinovky z 90. let měl původně vyjít už na konci roku 2024, ale…
  • ad142 Atomfall +20
    Napsal ad142, 17 dní
    Atomfall začína klasicky, teda podobne ako množstvo iných videohier. Zobudíte sa bez pamäti,…
  • jones1240 Clair Obscur:… +20
    Clair Obscur: Expedition 33
    Napsal jones1240, 19 dní
    Nejsem určitě jediný, koho doslova uhranuly první ukázky debutové hry studia Sandfall,…
  • Ross Vivat Slovakia +18
    Napsal Ross, 14 dní
    Herní výzva č. 5 -  Zase práce!  Jak jenom začít? Skvělý příběh v nedokonalé hře?…
  • Red Return to Monkey… +18
    Return to Monkey Island
    Napsal Red, 16 dní
    Monkey Island jsem v době vydání nehrál. Jako správný adventurista jsem si nakonec doplnil…
  • styeer Brány Skeldalu +17
    Napsal styeer, 2 dny
    Hráno poprvé v roce 2025 a spokojenost. Hra teď vyšla na steamu, tak jsem to zkusil a…
  • jones1240 Elroy and the… +16
    Elroy and the Aliens
    Napsal jones1240, 12 dní
    Elroy and the Aliens má za sebou dlouhý a úmorný vývoj, který započal už v roce 2009, kdy…