Nejlépe hodnocené komentáře

Konečně jsem dohrál druhý díl Dragon Age. Komentář píši ihned po dohrání, dokud mám zážitek ze hry stále v sobě.

Začnu tedy příběh od začátku. Jakožto fanoušek prvního, velmi povedeného dílu Dragon Age jsem si zakoupil na mou konzoli i druhý a třetí díl. Velmi jsem se těšil na to, až budu pokračovat v tak úspěšné hře/sérii. Byl jsem připraven na to, že se děj bude odehrávat v jednom městě s jinýma postavama. To mi nevadilo před hraním ani v průběhu. Problémy byly úplně jinde.

Jako první dojem jsem si odnesl vylepšenou grafiku. Byla by ostuda, kdyby tomu bylo jinak, vzhledem k tomu, jak se grafika obecně za ty tři roky posunula. Dobrý začátek, říkal jsem si. Ani pozměněný styl hraní mi tolik nevadil a první hodiny mě víceméně bavily. Jenže... Pak už se objevovaly jenom samý další jenže.

Hru jsem začal hrát na těžkou úroveň. Přecijen nejsem úplný začátečník a chtěl jsem, aby pro mě hra byla výzvou. Poté, co jsem zvládnul dark souls, zvládnu již vše, říkal jsem si. Tady to tak úplně neplatí. V průběhu celého hraní jsem si říkal čím dál tím více a více jednu věc: Takhle se to sakra nedělá! Pro mě právě nulová vybalancovanost byla hlavním problémem po celou dobu. Pokud hrajete hru na těžkou úroveň, čekáte těžší soupeře. Zde se dočkáte jen... více soupeřů. A nemá to vůbec žádný význam. Nepřátele se prostě jen tak z ničeho nic objeví. Vy si tedy říkáte, jak jste dokonale využili schopností postav, a pak dojde k takové absurditě, že v naprosto hermeticky uzavřené místnosti se najednou "objeví" další vlna. Vždyť to nedává vůbec smysl! Ale fajn, hra prostě není originální ve variabilitě soupeřů, tak tam nahází množství. Blbé řešení, ale člověk s tím počítá. Když už mi tedy některé souboje lezly na nervy, snížil jsem si obtížnost o jeden stupeň. A dostal jsem.... strašlivě jednoduchou klikačku. Hra nemá žádnou střední obtížnost. Pokud hrajete na střední obtížnost, můžete si v klidu zavázat oči a klikat na akční tlačítko a občas náhodně něco zmáčknout a máte vyřešeno. Hráč tedy nemá příliš na výběr. Na střední obtížnosti je hra klikačka, na těžší je hra otravná svými nekonečnými vlnami nepřátel. Hra pak v podstatě není výzva, je jen otravná.

Dost už ale o obtížnosti. Jdeme k dalšímu jenže. Poté, co se ve hře rozkoukáte, poznáváte město, vaším největším poznatkem v podstatě je to, že je vše naprosto stejné. Dostanete se zhruba do tří hlavních lokalit mimo hlavní město, a všechny jsou naprosto stejné. Na chlup. A to platí i o místech v rámci města. Jakmile se dostanete do nějaké budovy, zjistíte, že se opakují. Neustále. Tohle mi přijde naprosto skandální. V prvním díle byla právě ta rozličnost lokalit tak uchvacující a dechberoucí. Jak se může stát, že druhý díl tak odfláknou? Že jen zkopírují jednu místnost a dají jí všude? Na více místech jsem četl, že EA tlačilo na vydání hry. No, v tom případě děkuji pěkně za velké zklamání.

Dostávám se k trochu pozitivnějším aspektům hry, a to jsou postavy a příběh. Přestože není příběh bůhvíjak originální, život v jednom městě a stoupání společenským žebříčkem jsem si vlastně užil. Jelikož jsem perfekcionalista, dohrál jsem všechny vedlejší questy, a to i přesto, že mě naprosto rozčilovaly výše zmíněné aspekty. Velmi mě potěšily návraty některých postav z prvního dílu, i když byly jen krátké. Celkově možnost přizpůsobit svět vašim rozhodnutím z prvního dílu hodnotím velmi kladně. Když se zaměřím na soudružníky hlavní postavy Hawka, tak mi trvalo velmi dlouho, než jsem si k nim vytvořil nějaký vztah. Nejlepší je zřejmě Varric a Isabela, ovšem vzhledem k tomu, že jsem hrál za zloděje, další dva jsem ve čtyřčlenné družině neuživil. Škoda. Vlastně jsem si nakonec oblíbil všechny postavy až na jednu. Už dlouho jsem ve hře nezažil tak otravnou a zkaženou postavu jako je Anders. Do skupiny jsem ho nikdy nebral, pokud jsem nemusel. Na konci jsem si užil, když jsem ho mohl zapíchnout. Tuhle scénu bych nejradši opakoval do nekonečna.

Celkově hra docela dobře reaguje na rozhodnutí, která učiníte. Celkově mi ale nepřijdou tak zásadní jako v jedničce, a většinou ani nejsou tak složitá. Ke konci hra dostává skvělý pád, který ovšem opět kazí nesmyslné boje a dokonce i naprosté nelogičnosti. Nakonec jsem ale do šťastného konce došel a mohu si tuto hru odškrtnout. Nic mne však nebude nutit se k ní vrátit. A to ani abych viděl rozdílný vývoj příběhu v závislosti na různých rozhodnutí. Kdyby se přepracoval celý gameplay, udělala by se hra pořádně co se týče lokalit a odstranily některé nepříjemné bugy, rád bych tak učinil Za současných podmínek tak bohužel neučiním.

Celou dobu jsem se rozhodoval mezi cca 50% a 75%. Nakonec jsem zvolil 65%, a to přesto, že jsem na začátku poslední mise chtěl dát více. Když mne totiž hra bavila nejvíce, objevil se nepříjemný bug, a pak zase nesmyslné vlny nepřátel a nelogické chování postav. Přesto si myslím, že 65% je ještě krásné hodnocení. Teď už jen doufám, že trojka splní má očekávání mnohem lepšího počinu.

Uncharted 2 byla z prvních her, možná i úplně první, kterou jsem hrál na vysněné nové konzoli. Jelikož jsem vždycky chtěl playstation, byl jsem ze hry nadšen. Jaká úžasná grafika, jaký skvělý prostředí! Ano, projevoval se u mě známý percepční omyl "haló efekt" a "efekt pořadí". Později jsem již k Uncharted 2 přistupoval s odstupem. Jo, je to dobrá hra, ale... Není zase tak výjimečná jak mi mohla připadat na začátku. Vlastně se tam hopsá, střílí a kecá. Jo, zábavný. Něco tam ale přesto hapruje. Je to příběh? Těžko říct, děj je docela zajímavý. Je to styl hraní? Asi ne, mechaniky jsou funkční. Tak co je to?

Na tuto otázku jsem odpověď našel až s časem. Je to klišé. Ohromné množství klišé. Hlavní hrdina přežije všechno, stejně jako kolegové. I když se chová naprosto nelogicky, tak se z toho vždy dostane. A záchrana světa? Opět jeden velký patos.

Přesto, že hra je dobře udělaná, příběh odsejpá, hlavní hrdina je hláškostroj a má charizma až na půdu, s odstupem času a s trochou nadhledu jsou ony mezery v logice a určitá neoriginalita smyslu vašeho počínání aspekty, které hře na hodnocení ubírá. Pokud do hraní půjdete s tím, že vám lehká šablona nevadí, pak směle do toho!

Blood stone se mi již přes dva roky válel na poličce a vyzýval mě k tomu, abych jej prozkoumal. Dlouhou dobu jsem odolával, když jsem si však řekl, že nebudu kupovat nové hry dokud nedohraju ty, které již mám, a potřeboval jsem něco krátkého, došlo i na slavného agenta MI6.

Bondovka není ničím vjimečná střílečka, snad jen krom toho, že se v ní vyskytuje James Bond hraný hercem z filmů Craigem. Ne že by nebyla zajímavá, jen prostě není originální. A když se snaží nabáídnout něco nového, příliš to nefunguje. Naopak pasáže v různých dopravních prostředcích považuji na celé hře za to nejhorší. Škoda, že nešly přeskočit.

Práce teserů také nebyla dotažena na sto procent. To je vidět na v mnoha případech neexistujícím kolizním systému. Tak se mi například povedlo projet pod cisternou nebo rovnou skrz auto. Čekal jsem čelní srážku a logickou smrt, místo toho jsem autem proletěl a pokračoval dál. Dalším příkladem je situace, kdy jsem zblízka sejmul nepřátelského, a jelikož se spustil přednastavený pohyb a v cestě stála zeď, objevil jsem se přímo uprostřed této zdi.

Naopak dobré jsou stealth pasáže, které ale nejsou dotaženy do dokonalosti, jak bych si to představoval. Je zvláštní, když 007 sejme dva strážce a třetí si prochází kolem místa, kde hlídkovali, a není mu vůbec nic divného. Přesto snaha řešit věci potichu se cení.

Příběh je ulítlý jako příběh většiny bondovek. Někdy toho však bylo už trochu moc. Při scéně s letadlem jsem trpěl jak já, tak přítelkyně, která se zajímá o letectví. Ale tak hra se vážně nebere, tak proč ne :)