Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

< >

Max Payne 3

  • PS3 80
Třetí Max Payne se povedl. To je asi to nejdůležitější, co je třeba do začátku vědět. Druhou důležitou věcí je, že Remedy jsou Remedy. A třetího Maxe nedělali Remedy. Od prvních momentů tak hra postrádá původní kouzlo a i během hraní je naprosto zřejmý jiný autorský rukopis. Logicky. Rozhodně ne však špatný. Jednoduše jiný.

Komiksové prostřihy vystřídaly klasické standardní filmečky, což bych Rockstaru neměl za zlé. Však je to jejich (někdy prkenná :) parketa. To by však před tím nesměli sjíždět v kanclu bůhví jaké pochybné houbičky namáčené v LSD. Po celou hru se totiž všechny filmečky rozostřují, rozdvojují a všelijak barevně prolínají a problikávají, že po pár minutách z toho jdou člověku oči šejdrem a hledá nejbližší kyblík. Předpokládám, že tahleta okatá stylizace má odrážet Maxovo neustálý ponoření v lihu, ale proč je to v celým průběhu hry nechápu a vyloženě mě to iritovalo. Obzvlášť, když je ve hře filmeček prakticky za každýma dveřma, jelikož fikaně kryje záda loadingu. Je to jako točit dobovou gangsterku na digitální ruční kameru - zhovadilost (pozdravuji Manna).

Jinak je to opět krásně čistokrevná, ničím neředěná střílečka ze staré školy. Oldskůl félink je cítit na každým rohu. Žádný auto-heal, občas až neviditelně drobňoučký zaměřovač a na dnešní dobu slušně tuhá obtížnost už na medium. Bullet-time je více podobný tomu v jedničce, nezvýhodňuje tolik člověka jako ve dvojce a rozhodně se moc často nepovede sejmout pět týpků naráz. Nechybí ani parádní fíčura zůstat ležet na zemi po trademarkovém skoku do boku, načež se Max ladně převaluje kolem dokola, seč mu síly a Euphoria dovoluje. Ta zde bohužel není zrovna v nejlepší formě a zvlášť co se týče padlých nepřátel předvádí hodně parodické kousky. Krycí systém je jednoduchý, občas hapruje, ale je nezbytnou součástí hry.

Přesun do barevného Sao Paula rozhodně neberu jako zápor, ale vcelku rozumný vyústění příběhu a Maxova osudu. Jeho špinavý ulice a hnusný favely zdatně konkurují New Yorku. Místy to sice vypadá jako Uncharted 3 (a několik misí z něj tak trochu a asi nechtěně vykrádá), ale jinak tam Max na své "placené dovolené" rozhodně zapadá a příběh od vyholení plešky slušně odsýpá. Atmosféru to má stále výbornou a velkou zásluhu na tom má skvělá hudba od Health. Taková obyčejná přestřelka v letištním vestibulu byla díky Tears neuvěřitelnej zážitek. Co zamrzí je dle očekávání minimální ironickej odstup a smrtelná vážnost hry. Alespoň že tu jsou skvěle napsané hlášky a výborné dialogy.

Klubíčko neštěstí alias Max je celou hru utopenej v lihu, prášcích, cigárech a posilku neviděl už nějakej ten pátek, ale přesto to na něm není ve hře poznat a zvládá všechno, co jeho statní konkurenti s nagelovanou hřívou. To mi osobně do hry moc nezapadalo, právě vzhledem k důrazu na "jiného" hlavního hrdinu. Ale samozřejmě, kdo by chtěl trajdat s udejchaným tuberákem. Prostřihy z jeho bytu až nápadně moc připomínají úvod Apocalypse Now, včetně přechodu větrák/rotor vrtulníku (za postřeh díky zkušenému oku přísedící Suzany :). To už je ale u Rockstaru vcelku zvykem. Zda je to další jejich "pocta" nebo nedostatek invence těžko říci.

Abych to neprotahoval. Třetí Max v Rockstářím podání je v mých očích kombinace Uncharted s Kanem & Lynchem, což je trefa přesně do mého vkusu. Přitom ale neztrácí letmý nádech původních her a James McCaffrey je stále bůh. Hlavně díky němu je to stále ten starý Max. Na alternativním názvu Kayne & Payne 3 : Brazil Alcoholic Days ale rozhodně něco bude :)

PS: Osobně jsem si během prvního hraní všiml hodně málo easter eggu vztahujících se k předchozím dílům. Jednou zmíněná Mona a dvoudílný Captain Baseball Batboy v telce je slabota. Holt Remedy jsou... jo to už jsem říkal.
+55 +58 −3

Heavy Rain

  • PS3 100
Užil jsem si každou vteřinu tohoto mistrovského kousku. Heavy Rain dokáže vzbudit napětí, emoce. Dokáže vybudovat atmosféru, chytnout hráče a tlačit jej dál a dál v hraní, nenásilně, ale přitom tak návykově.

Příběh je velice přehledně a chytře servírován z pohledů několika postav, má drive a zaujme každou svou částí. Neexistují v něm slabé momenty. Ač jsem měl pocit, že mám nad hrou navrch a že znám odpovědi už od začátku, opak byl pravdou. Herní zvraty byly tak nečekané, že jsem jen seděl s otevřenou pusou v údivu.

V Deus Ex Human Revolution je hráč na konci postaven před 4 tlačítka a je mu dána možnost výběru ukončení některým z nich nehledě na to, jak se hráč choval a jaké rozhodnutí přijímal po celou hru. V Heavy Rain je zakončení budováno již od začátku, každé rozhodnutí má své důsledky. Je až neuvěřitelné, jak drobné detaily nebo nepovedené akce dokáží zvrátit průběh celé hry.

Naprosto brilantní!

Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ ❤
+31

Dark Souls

  • PS3 100
Po dohraní Dark Souls a zabití posledného skurvene ťažkého bossa som bol trochu smutný, pretože sa skončilo dobrodružstvo do temného a atmosférou nasiaknutého sveta, do ktorého som bol neskutočne ponorený. Takto silno ma do svojho sveta nevtiahla dlho žiadna hra a hlavne RPG od čias Mass Effectu jednotky. Japonci vedia robiť hry, hlavne RPGčka a komplexné svety, ktoré sú výborne vyriešené a vysvetlené (o tom neskôr). Zo začiatku síce budete zmätený a vhodený do veľmi silného prúdu rieky bez toho, aby ste vedeli plávať (hráči, ktorí hrali niektoré Souls hry si schopnosť plávania môžu zapnúť). Osobne som prešiel predtým Demons Souls a takmer dokončil Bloodborne, takže som mal so sériou a hlavne štúdiom From Software už skúsenosti a vedel som, čo mám čakať. Hra ma aj tak prekvapila a prekvapuje stále.

Obtiažnosť hry bol najviac rozoberaný aspekt na diskusných fórach, v recenziách, všade. Len stručne napíšem - hra je ťažká, no v mnohých prípadoch núti hráča nájsť inú cestu k porazení nepriateľa. Autori do hry šikovne vložili rôzne predmety, ktoré hráčovi výrazne pomôžu pri porazení bossa alebo ponúkajú iné cestičky ako obísť ťažké monštrá.

Level dizajn je bezkonkurenčný. Fascinoval ma a fascinuje neustále vo všetkých Souls hrách, či už je to Dark Souls, Demons Souls alebo Bloodborne, bol som z neho ohromený. A teraz napíšem prečo. Nech ste v ktorejkoľvek lokácii, skúste sa zastaviť, nájdite si chvíľu času a poobzerajte sa očami okolo, čo vidíte. Na začiatku Anor Londa (mesto bohov) uvidíte z výšky obrovský priestor pod sebou, naľavo kláštor a pred sebou ešte väčší kostol. Ak sa pozriete ešte viac doľava, uvidíte v diaľke na skalách akúsi obriu stavbu. Všade, kam sa pozriete, tam môžete ísť. Krucinál, môžete tam ísť už na prvom leveli, len musíte prejsť cez bosákov. Presnejšie - keď prejdete cez pascami prešpikovaný Sen's Fortress, v ktorom som skapal minimálne 500x. Keď uvidíte Anor Londo prvýkrát, budete očarený jeho krásou. Hradby tohto mesta uvidíte už pod Undead Burgom, čo je jedna z prvých lokácii, do ktorých sa pozriete. Stále som som premýšľal, čo je za tými obrými hradbami a či sa za ne dostanem. Dočkal som sa!

Lokácie sú obrovské, spletité, nájdete v nich množstvo skrytých chodieb a cestičiek a aj keď sa všetko odohráva v stredovekých kulisách, nepôsobí to nudne a ani repetitívne. Okrem hradu sa dostanete do lesa, podhradia, zatopeného mesta, v ktorom vládnu duchovia a nemŕtvi rytieri, pozabíjate si aj nesmrteľných kostlivcov v temných kobkách, pozriete sa do zeleného, jedom nasiaknutého Blighttownu, párkrát sa zabijete pádom vnútri obrieho stromu, poprechádzate sa po láve v závese tuctu rozzúrených minotaurov, v ničote si zabijete len-tak štyroch anime-kráľov alebo budete v tme blúdiť v žiare lebky v hlbinách sveta a nohami lámať kosti dávno mŕtvym obrom. Asi tak. Pekne strávené dva týždne.

Ďalšia fascinujúca vec je lore hry. Keď sa do neho ponoríte, popočúvate niektorých youtuberou, ktorí si čo-to načítali o príbehu a začnú vám vysvetľovať skutočnosti a priblížia vám vašu postavu, kto ste, z čoho sú Firelinky, kto sú tí týpci, čo na vás útočili v nemŕtvom blázinci v prológu (moja verzia je taká, že to sú všetci hráči, ktorí sa zbláznili z obtiažnosti, vykašľali sa na hru a nedostali sa cez prvého bosáka - tam skončí ich avatar), tak sa vám začne hlava krútiť. A keď sa potom začne riešiť mnohovesmír, dimenzie medzi hráčmi a podobne, budete do toho zažratý podobne ako ja a budete chcieť viac. Každý predmet v sebe ukrýva malé informácie o pozadí hry, každé NPC vám povie len niekoľko viet, ktoré ale stačia, no vy ich pochopíte až pri druhom odohratí hry. Hra sa oplatí hrať aj druhýkrát, tretíkrát, či štvrtýkrát, pretože je stále čo objavovať, premýšľať nad príbehom a svetom, ktorý From Software vytvoril, dumať nad tým, prečo Siegmeyer chodí v takom tučnom brnení, či mu je v ňom teplo a či je taký tučný aj bez brnča (hlavne by som chcel vidieť otvárať sa jeho prilbu z boku) alebo prečo Andre z Astory je "len" kováč, keď mohol byť jedna z hlavných postáv v hre (a jeho odkaz, či skôr skameneninu vidíme niekoľkokrát počas hry na vežiach).

Nedá mi nespomenúť zbrane. V žiadnej inej hre som nevidel komplexnejšia použitie každej jednej. V obyčajnej mlátičke by ste máchali s palcátom, mečom alebo sekerou rovnako. Tu nie. Každá zbraň má iný útok, s každou zbraňou sa hráč musí naučiť. Musí si vedieť časovať útoky a dôležitou vecou je parry/riposta, ktorá sa s každou zbraňou robiť nedá (ako by ste palcát narvali do brucha nemŕtvemu rytierovi?). Posledný bossák sa inak než kombom parry/riposta dať nedá ak idete za bojovníka bez kúziel (potom už pomôže len čarodejník), pretože nemáte čas uhnúť - nepriateľ používa bleskové útoky, akoby mal nekonečnú staminu. Druhou vecou sú artefakty (alebo zbrane bosákov a démonov) - ja ich volám BFW (big fucking weapon), ktoré efektíve použijete minimálne až pri druhom alebo treťom hraní. Tak rád by som používal veľkú sekeru minotaura alebo novoukuté kladivo jedného zo zlatých strážcov, no NEMAL SOM SILU ja šupák vychudnutý.

Dark Souls som dohral na PS3, takže jediné výtky mám v občasných frame dropoch, ktoré boli niekedy až nesnesitelné - hlavne v Blighttowne, kde ste museli doslova balancovať na úzkych prknách a okolo vás sa to hemžilo nepriateľmi, pekelnými psami a borcami s jedovatými flukačkami.

Najviac som si užil tieto lokácie: The Duke's Archives (knižnica, ktorá slúži aj ako väzenia), Painted World of Ariamis (krásna zasnežená lokácia v obraze), Anor Londo (bez komentára), Sen's Fortress, Ash Lake (očarujúci chorál, keď ste sa pozreli na stromy), Undead Parish (ten bol v duchu Demon's Souls).

Japonské hry sa mi páčia stále viac (nielen hry...)

A to som bol ešte stručný...

Pro: Level dizajn, zbrane, bosáci, LORE, LORE, LORE, lokácie,...

Proti: Na PS3 občas nízke FPS na hranici hratelnosti (tzn. "fujtajbl efekt")

+21

Kingdoms of Amalur: Reckoning

  • PS3 50
Již od prvního videa mi bylo jasné, že KoA: Reckoning není hra pro mě. Další západní fantasy svět plný klišé, navíc podtržen vizuální stránkou podobnou detailnějšímu korejskému MMORPG. Jenže když se mi dostala možnost si Amalur zdarma zahrát, tak jsem neváhal a vyzkoušel jej.

Předně vůbec nemá smysl mluvit o příběhu, který je tak zapomenutelný, až hanba. Žádné zajímavější postavy se nedočkáme a už pár hodin po dohrání si nevzpomenu na více, jak tři jména. Obsahuje průměrné dialogy, kde jsou v devadesáti procentech případů odpovědi hráče zcela nepodstatné, protože stejně si dotazovaný pořád jede to své. Po celou dobu hru doprovází ničím výjimečná hudba. Celkově se prostě světu Amalur nedaří hráče nějak vtáhnout a, možná i kvůli nevhodně zvolené grafické stylizaci, postrádá jakoukoli atmosféru.

Tradiční je systém questů kde, podobně jako v mnoha dalších západních RPG, jednoduše naberete hromadu nepodstatných úkolů od nepodstatných NPC a běháte od jednoho žlutého vykřičníku ke druhému. Jen velmi málo z nich si však zaslouží pozornost. Prokecat postavu, doběhnout k ukazateli, zabít nepřátele/sebrat předmět a vrátit se pro odměnu shrnuje většinu questů v KoA.

Podstatně lepší záležitostí jest bojový systém podobající se spíše hack and slash hrám než ostatním RPG. Velké množství zbraní na blízko i dálku zajišťuje mnoho různých taktických možností. K tomu připočtěme slušný počet kouzel a schopností ze všech tří povolání, která lze libovolně kombinovat. Škoda jen, že i nejvyšší obtížnost je Amalur poměrně jednoduchou záležitostí a, pokud jsem nenarazil na větší skupinu mágů, můj assasin neměl problém pozabíjet i velké množství nepřátel a závěrečný boss se stal otázkou necelé minuty.

Celkově se Kingdoms of Amalur: Reckoning nehraje vůbec špatně, ale veškerá omáčka okolo, vytvářející silnější zážitek, není dobře zvládnutá. Utápí se tak ve vodách průměrnosti bez šance na záchranu.

Pro: bojový systém, mnoho druhů zbraní i schopností a jejich libovolná kombinace

Proti: svět, postavy, příběh, nízká obtížnost, questy, grafické provedení

+20 +21 −1

The Last of Us

  • PS3 100
Jestli něco nesnáším, tak je to psaní komentářů k opravdu vynikajícím hrám. Nejen, že tím strávím podstatnou část dne, protože ze sebe zkrátka musím dostat tu hromadu pocitů, ale především nikdy nevím, jak začít. Tentokrát začnu trochu netradičně a sice poděkováním. Nebudu ale děkovat tvůrcům hry, kterým samozřejmě mé díky patří především, ale poděkuji nejprve vám – všem lidem z databáze her. A abych byl konkrétnější, tak děkuji hlavně všem těm, kteří stojí za letošní herní výzvou, protože nebýt jí, patrně nikdy bych se nedonutil dotáhnout tuhle hru do konce. A to by byla životní chyba.

S The Last of Us se to má takhle. Hrál jsem jí už tuším třikrát. Nikdy jsem se ale nedostal příliš daleko. Jako věrný PC hráč, byť odkojený na PS1, jsem se strašně dlouho nemohl přenést přes nepohodlné ovládání všech her zahrnujících střelbu. Rychlé a přesné míření je pro mě zkrátka výsadou myši, nikoliv gamepadu. To byl asi ten první a hlavní důvod, proč jsme u hry nikdy moc dlouho nevydržel.

Druhým důvodem byl fakt, že mě hra ani moc nebavila. Byl jsem ovlivněn absolutním hodnocením většiny recenzí, a tak jsem zkrátka čekal, že nebudu schopen polapit dech už od první vteřiny. A skoro to tak i vypadalo. Celé intro bych se nebál zařadit mezi to nejlepší, co vám může jakákoliv hra nabídnout. Teď jsem ji rozehrál už po páté a stejně mi vždy běhá mráz po zádech a vlhnou mi oči, když Joel přijde o svou dceru. Velice silný moment, a to ho člověk může vidět klidně po několikáté. Pak ale hra zvláštním způsobem ztratila to, co jsem od ní očekával a začala mi připadat jako další z mnoha. Ta největší krize u mě začala vždy, když jsem se dostal do části, kde musí trojice našich hrdinů prolézat rozbořený mrakodrap. Tam jsem pokaždé skončil s myšlenkou, že je to prostě jen další průměrná záležitost s opravdu krásnou grafikou. Pokaždé až doteď….

Pokud má nebo měl někdo z vás podobný problém, silně vám doporučuji, ať vydržíte. Ať dojdete alespoň k budově Kapitolu a pokud vás hra ani do té doby nechytne, asi je něco špatně. To, co se totiž začne odehrávat po té dlouhé, nutné a občas trochu nudné části, vás nutně přiková ke gauči, židli, sedačce, podlaze nebo čemukoliv, co máte zrovna pod sebou. Právě v této části jsem se do The Last of Us konečně ponořil tak, jak si zaslouží. Srdce mi tlouklo jako o život, zatímco jsem se plížil za zády nepřátel (což se mi mnohdy nepovedlo, a tak jsem musel vytáhnout pistoli). Akce střídala akci a já byl skoro až frustrován z toho, že mě hra nenechá ani na chvíli vydechnout. Pak jsem se ale dostal konečně ven z města a přišlo to, co jsem si poslední hodinu tolik přál. Zasloužené ticho.




A právě v této části začíná to, o čem se tolik mluví v souvislosti s touto hrou. Teprve tady jsem se doopravdy stal Joelem. Ocitl jsem se ve vizuálně nádherné krajině – jenom já a má zásilka. Můj náklad, mé zboží, mé břemeno. A bohužel pro mě, tohle břímě umí mluvit a samostatně myslet. Bohužel pro mě, pro Joela – díkybohu pro mě, pro hráče. Celou tu dlouhou adrenalinem a akcí nacpanou část střídá téměř až idylická procházka lesem na sklonku léta. Slunce skoro zapadá, sem tam se mihne nějaké drobné zvíře a má nová parťačka se snaží z té neučesané, roky zanedbané hromady kamení dostat alespoň nějakou souvislou větu, či emoci. Marně. Necítil jsem však, že bych měl potřebu s Ellie hovořit. Cítil jsem se mrzutě, smutně a naštvaně. Rázem jsem byl s Joelem jedna osoba a sdílel jsem všechny jeho pocity, chápal všechny jeho reakce a činy.

Společně s Ellie jsme překonali první řadu překážek a vstupujeme do nádherného, smutně opuštěného města. Město duchů? Možná. Na zlomek vteřiny si připouštím, že něco takového je ve své podstatě vlastně krásné. Město bez lidí. Jen ticho, které je tu a tam narušeno dvojicí kroků, či rozmlouváním malé holky. Zdánlivý pocit bezpečí, který ve mně město vyvolává je ještě více podtržen poetikou jednotlivých míst. Ať už se jedná o bar se hrou, kterou už si nikdy nikdo nezahraje, nebo hudební obchod plný gramofonových desek, které už nikdy nikdo neuslyší. Bylo by krásné si zavzpomínat za zvuku dávno zapomenuté hudby na tu dobu, kdy si všichni stěžují na tu zdánlivou těžkost bytí nevědouce, co je čeká v budoucnu. My ale musíme pokračovat dál. Najít někoho, kdo nám pomůže překonat další řadu nástrah. Spřízněnou duši, která i přes svou samotářskou a podezřívavou náturu nezapomíná na závazky, které k druhým má. Hledáme Billa, dávného přítele a životního dlužníka. Snad on nám pomůže dostat Ellie tam, kam se dostat má.

V tomhle světě ale nic netrvá věčně. Lidé odcházejí a zase přicházejí. Můj dávný přítel nám pomáhá a záhy opět mizí zpátky – věnovat se těm svým strastem a problémům. My pokračujeme dál. Zdá se, že se na nás směje štěstí. Bohužel, je to právě naopak. Nesměje – vysmívá se. Není to ani pár hodin a už nám zase dýchá na záda nebezpečí. A zase. A znovu. Všechno se vždy tak zvláštně změní ze špatného na ještě horší a motá se to v dokonalém cyklu stále dokola. Jen jediná věc, která plyne nějakým směrem. Čas. Vlastně nejen on. Ještě „to něco", co dělá z náhodných kolemjdoucí přátele. Najednou to nejsem jen já a ta holka. Najednou jsme to MY. Sem tam se přistihnu, že si s ní povídám rád. Že mi na ní záleží. Ne jako na vzácné a důležité zásilce, ale jako na člověku, kterého jsem měl, ale už je dlouho někde pryč a já vím, že už se nevrátí.

Nevím, co nás svedlo dohromady. Nevím, proč mi na ní začalo záležet. Jediné, co vím je to, že už nechci nikdy nikoho ztratit. A i když je v tomhle zkurveným světě smrt a utrpení na denním pořádku, tak přísahám, že zajdu tak daleko, jak jen to bude možné, aby ona nic z toho už nikdy víc nemusela prožít. Budu pro ni bojovat, budu pro ni krvácet. Budu po tvém boku, Ellie. Na pokraji svých sil plivnu smrti do očí – jindy jí zase půjdu naproti, abych jí od tebe odlákal. Budu pro tebe lhát, holčičko – to abych tě ochránil. Jen doufám, že mi odpustíš...





Víte, jak poznat opravdu dobrou hru? Vše se odvíjí od míry odosobnění, které během hraní prožijete. U The Last of Us ve mně proběhlo to nejvyšší stádium. Jak už jsem poznamenal výše, s postavami jsem cítil, a to nejen co se emocí týče, ale i fyzické vjemy jako bolest, zima, vlhko. Užíval jsem si uvěřitelnost světa, i uvěřitelnost postav. Ellie s Joelem klábosí přesně tak, jak bych to dělal ve stejné situaci i já. Nezávazně, o všem možném. Dva lidé, kteří jen tak bloumají vpřed nehostinnou, ale krásnou krajinou. Nic vám, nepřipadá nucené. Joel naprosto reálně reguje na své okolí. Valí se z trubky nad vámi voda? Zkuste si pod ní stoupnout a sledujte, jak si vaše postava kryje hlavu před proudem vody. Stejně tak, když se postavíte do přímého svitu reflektoru. Joel si dá před oči dlaň, která mu vytvoří stín na jeho tváři. A takových detailů je hra plná.

Všimněte si například toho, jak se mění stav vyhrnutí Joelovi košile v závislosti na tom, jestli má za opaskem zbraň nebo ne.

Dojde vám šťáva ve svítilně? Stačí jenom párkrát zatřepat gamepadem a je dobyto. Maličkost, ale zpříjemní zážitek ze hry.

Kryjete se za překážkou, ale v cestě vám stojí kryjící se parťák? Ve většině jiných her by se to řešilo buďto fyzickou kolizí nebo by došlo na trapné prolnutí textur. Ale tady ne! Tady se Joel jen lehce oddálí od překážky a zapře se o ní rukou, která prochází kolem hlavy spřízněné postavy. Ano, přesně tak, jak by to musel udělat člověk v reálu. Vnímá totiž, že před objektem, kterého se dotýkal, je další objekt.

V jednu chvíli jsem se pokusil hru i trochu vytrollit a tak jsem v části, kde Sam s Ellie hrají šipky udělal takovou malou legrácku a sice to, že jsem se pokusil stoupnout do cesty letícím hrotům. Hra, ale myslela na všechno, tedy i na přirozenou inteligenci postav, takže Joelův pud sebezáchovy způsobil to, že mi můj malý vtípek zkrátka neumožnil provést.

Myslelo se zkrátka na všechno.



Zvlášť citlivě je podána Elliina neznalost světa před katastrofou. Člověka by skoro ani nenapadlo přemýšlet nad tím, co ta holka může nebo nemůže znát. Vývojáři z Naughty Dog nad tím ale zauvažovali a přinesli nám krásný obraz takto poznamenané osoby. Ellie neví, co je elektrárna. Samozřejmě, vždyť je pro ni v tomto světě vrchol elektrotechnické výroby svítilna. Když jí Joel říká o zmrzlinářských vozech, nechce tomu věřit. Trefně naráží na absurditu našeho vyspělého světa i při listování deníkem neznámého děvčete:
„Opravdu se všichni stresovali tímhle? Klukama? Filmy? Rozhodováním, jaké šaty si vzít? Bizarní.“

Ellie vlastně neumí ani plavat. Jak by taky mohla? Hra ze života v karanténních oblastech ukáže sice jenom málo, ale hádám, že moc příležitostí si zaplavat město nenabízí. Ve hře je ale Elliin její nedostatek implementován rozumně – jako zajímavá herní mechanika. Ke konci už jsem si sice říkal: „Vážně? Zase paleta?“, ale nadruhou stranu jsem tomu rozuměl. Oba zjistili, že tento jednoduchý způsob funguje, tak proč to dělat jinak. Byli byste jiní?



Zdejší apokalyptický svět je správným způsobem nemilosrdný. Munice je málo a hra se vás nebojí vytrestat za nerozvážnosti.
„Mám riskovat, že mě uslyší v okolí potácející se clicker a napálit do jeho kolegy salvu z brokovnice nebo raději obětovat poslední kudlu?“

Zvlášť krutě mě hra vypekla za mé vraždící sklony. V pistoli jsem měl poslední náboj, ale mě i tak ohromně zajímalo, jestli toho kraba na pláži mohu zabít. Proč bych to taky nezkusil, když se v předchozí cutscéně mluvilo o lodi plné zásob. *Prásk!* Vedle. Krab žije a já jsem bez nábojů. A hádejte co? V tý lodi byla sice hromada zásob, ale žádná munice!

Moc se mi líbilo i to, že v oblastech, kde se zdržují nepřátelští lovci, nenajdete zhola nic. Vše je vybíleno. Bylo by totiž nereálné, kdyby lovci, kterým jde především o okrádání nebohých lidí, nechali plné baráky zásob.

Souboje obecně jsou pecka a hra vás drží v napětí téměř po celou dobu. Celé tomu přidává to, že skoro každá rána shodí Joela na zem a ten musí nejprve stát a zmátořit se, než zahájí protiútok. Nicméně občas jsem si říkal:
„Nechte mě prosím být, teď nechci bojovat, chci tu jen stát a kochat se tou krásou všude kolem!“

Nadruhou stranu hrácům dost pomáhá nesmrtelnost spřátelených postav. Respektive to, že je nemůžete zabít vy. Zemřít cizí rukou mohou, což jsem až do druhé poloviny hry nevěděl. Když jsem se tedy dostal až do části, kde máte za úkol hrát si na snipera, byl jsem opravdu nemile překvapen prostřelenou hlavou Ellie od jednoho z nájezdníků.

Civilně vyhlížející život postav navozuje ty správné pocity a nutí vás přemýšlet nad jejich pohnutkami.
"Proč udělal/a zrovna tohle? A proč řekl/a zrovna tohle?"
Hra odsýpá, Joel s Ellie vzájemně interagují a herní svět čaruje.

A ani na samém závěru hra nezklamává. Tam, kde jiné hry nabízejí epická finále, The Last of Us servíruje komorní představení, které dokazuje, že stačí jen pár dobře zvolených vět a emoce se dostaví samy – i bez megalomanských obrazů, twistů, efektů a bůhví čeho ještě.




Samozřejmě nebudu jen chválit, ale vyloženě negativní věci mě nenapadají. Zvuky zbraní, obzvlášť jednoručních, stály za houby. K tomu se váže i častá absence nábojů u mrtvých těl ozbrojených nepřátel.

Trochu mě zamrzelo, že Joel s Ellie procházejí dlouhými časovými úseky, kdy je hráč neovládá, ale stav zásob, munice, a dokonce i zdraví se nijak nemění. Oblečení mají přesto odlišné. Chápu, že do konceptu survival her by příliš nezapadal princip doplňování všech položek, ale nějak náhodně rozhozené hodnoty by hru příjemně zpestřily.

A do třetice tu mám vtipný bug. V jedné scéně má za úkol Ellie následovat Tess a Joela. Nějakým nedopatřením se ale stalo to, že se Ellie objevila na místě, kam teprve měla doběhnout po Tessině povelu. Když ji Tess povzbudila k přeběhnutí právě na ono místo, vrátila se Ellie zpět k ní a společně odběhly tam, kde se ještě před chvílí krčila ve stínu.




Co ale říct na závěr, že? The Last of Us je neuvěřitelně dospělá hra. To, jakým způsobem servíruje jednotlivé obrazy, pocity a nálady z ní dělá něco víc než pouhou hru. Až projdete celým příběhem od začátku do konce, teprve pak pochopíte ten rozdíl mezi "hrou pro dospělé"a "dospělou hrou". The Last of Us je obojím. Je atmosférická, upřímná a smutná. Násilná, brutální a realistická. Záměrně jsem se vyvaroval tomu, abych recenzi psal ihned po dohrání. Nechtěl jsem riskovat, že sepíšu tisíce superlativů jenom proto, že mám zážitek čerstvě pod kůží. Nicméně i po týdnu důkladného přemítání za zvuků minimalistického, ale mistrovsky napsaného soundtracku jsem v ničem neslevil. Vypadá to, že jsem se zamiloval.




Nezapomenutelné momenty (!!!SPOILER ALERT!!!):
1) Cestou k Billovi se Joel chytí do jedné z pastí a visí vzhůru nohama na kladce. Ellie se mu snaží pomoci tím, že se pokusí uvolnit protizávaží. Co se ale nestane, na místo se rázem sesype armáda nakažených a vám nezbývá nic jiného než ochránit střelbou z revolveru jak sebe, tak Ellie. Celý systém míření je samozřejmě vzhůru nohama, takže konkrétně ze mě přímo sršel adrenalin namíchaný se zoufalstvím, protože gamepad je pro mě zatím spíše nepřítel. Slova typu: „Do prdeleeee“ ze mě lítala v jednom kuse.

2) Když jdete s Billem do jeho muničáku, máte pocit relativního bezpečí. Aby ne, nikde nikdo, žádná hudba, žádné děsivé zvuky. No a najednou … další nájezd nakažených. Prostě jen tak – zčistajasna. Celá přestřelka se vlastně skládá pouze ze zvuků střelby a nechutných skřeků infikovaných zrůd.

3) Ve scéně, kdy Joel přepadne přes zábradlí a propíchne si břicho jsem byl opět zcela s ním. Každý jeho krok směrem ven mě bolel za něj. Měl jsem pocit, že je mi stejně mdlo jako jemu a byl jsem napjatý, i přestože mi bylo jasné, že nezemře.

4) No a na to přímo navazuje nejúžasnější část, kterou může The Last of Us nabídnout. Celé zimní období. A nemůže za to jenom fakt, že hrajete za Ellie, což je velice příjemná změna. Může za to neúprosně rostoucí míra napětí po jejím zajmutí. Zároveň se jedná o patrně nejsyrovější a nejbrutálnější úsek celé hry. Joel se stává bledou, chodící mrtvolou, která vyráží do mrazivé krajiny za jediným úkolem – zachránit Ellie, i kdyby měl vyzabíjet zbytek planety. Během své cesty dosti nevybíravým a skoro až svinským způsobem vyslechne dva příslušníky gangu. V této scéně jsem si pomyslel:
„Sakra … takhle by se kladná postava chovat neměla.“
Hned za touto myšlenkou následovala další.
„Ale jde to vůbec? Zachovat si v takovém světě špetku morality a lidskosti?“
Ano, byl jsem šokován, přesto jsem cítil ten krásný pocit zadostiučinění. Opět se v této hře postavy zachovaly lidsky. Ale tím to samozřejmě neskončilo. Efektní filmové prostřihy, kdy střídavě ovládáte Joela a pak zase Ellie, a které většinou nastávají v ten nejdramatičtější moment, opět umocnily napětí a donutily mě se soustředit na hru jako ještě nikdy. Prakticky po celou dobu jsem se v této snažil před nepřáteli utíkat a o to horší to bylo pro můj zdravý rozum. Povzbuzoval jsem se, nadával jsem, nevnímal jsem realitu. Nadával jsem i tý zpropadený hře, že mě nenechá vydechnout. Ano, tady nastal ten vrchol, kdy jsem si za zvuku svého silně bušícího srdce uvědomil, že takhle jsem se ještě u žádné hry necítil. Vše končí velice napínavým „bossfightem“ a nezvykle brutální scénou, při níž emoce stříkají do všech stran. Takhle se dělají hry.

5) Poslední opravdu silný zážitek přišel v létě. Kdo hrál, jistě si vybaví jednu velice emotivní scénu. Potloukáte se zelení prorostlým městem, léto je v plném proudu a všem už je jasné, že Joel našel v Ellie svou ztracenou dceru. Náhle se strany obrací. Ellie je ta mrzutá, špatně naladěná hromádka kamení a Joel se snaží hledat způsoby, jak z ní dostat alespoň jednu souvislou větu. Nádherně vymyšlená je scéna, kdy Joel nastavuje ruce, aby mohla Ellie vyšplhat na vyvýšené místo a shodit žebřík. V ten moment jsem si říkal, že by vypadalo strašně hezky, kdyby Ellie, vlivem svého melancholického rozpoložení, vůbec nepřišla. A ono se tak opravdu stalo! Joel jen stojí, čeká a náhle se podivuje, kde se jeho parťačka zasekla. Když se jí konečně dovolá a dívku vysadí, stane se něco podivného. Ellie s neskrývaným údivem vykřikne, nedbale shodí žebřík dolů a utíká neznámo kam. Joel za ní musí chvíli běžet, než spatří to co ona. Jen když tenhle komentář píšu, vrací se mi husí kůže. Když už máte pocit, že vás tahle hra nemůže ničím překvapit, vytáhne z kapsy trumf, který vám se vší grácií omlátí o hlavu – nejspíš za trest, že jste si dovolili pochybovat o možnosti zevšednění tohoto uměleckého díla.



Herní čas: 12h 57m
Obtížnost: Easy
Verze: Playstation 3

P.S.: Omlouvám se za extrémně dlouhý a trochu "jiný" komentář.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 7. Nejen PC živ je člověk (hardcore)

Pro: Smysl pro detail, vztah Joela a Ellie, grafika, soundtrack, ...

Proti: Zvuky zbraní, rozvleklý začátek, munice u mrtvol

+20 +21 −1

The Last of Us

  • PS3 --
  • PS4 --

[PS3 verze]

Po celou dobu si TLoU drží vysokou laťku především díky příběhu, charakteru postav, emocím, atmosféře a vypiplanému level-designu. Tyhle věci jsou zvládnuty opravdu brilantně.

Co už naopak příliš zábavné nebylo, jsou hektické souboje. Není jich mnoho, ale s mým neumětelstvím s gamepadem jsem u nich trpěl, nadával a byl opravdu hodně nakrknutý. Ony ani sami o sobě nejsou příliš zábavné. Legendární pak byla situace, kdy jsem vystřelil celkem 15x na nakaženého, běžícího po přímce směrem ke mně - samozřejmě jsem ani jednou netrefil. Nejen díky tomu jsem se uchyloval na stealth způsob hraní, který je tady mimořádně povedený.

Procházky po zdecimovaných lokacích, rozhovory a příležitostné potyčky s nakaženými, popř. komorní přestřelky, to je přesně to nejlepší na celé hře. Lokace jsou nádherné, každý kout plný odpadků má své kouzlo. Rozhovory nejsou jen prázdné žvatlání, charaktery jsou nevyzpytatelné a uvěřitelné.

Příběh je napsán opravdu zajímavě a především ke konci začala jeho kvalita ještě stoupat. Trochu mi to připomnělo RDR, kde jsem si taky v jednu chvíli myslel, že je konec hry a ejhle, ono to ještě pokračuje dál. A jak! Zombie apokalypsa ještě nikdy nebyla tak uvěřitelná...

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 20hod 23min

Remaster [PS4 verze]

60fps hell yeah! Konečně příjemné plynulé hraní. Dovolil bych si jen vypíchnout některé věci, které mě při druhém hraní mírně nakrkly:

- na vyšších obtížnostech je TLOU docela nevyvážená hra. Ačkoli jsem vymetal každý kout, jen zřídka jsem si mohl dovolit něco vykraftit.

- hrát stealth jsem musel především proto, že přestřelky na gamepadu se ovládají asi tak příjemně, jako Starcraft na volantu. Bohužel, kdo hraje stealth, nešetří munici, protože z omráčených nepřátel munice nespadne, ani když mají viditelně zbraň v ruce a hra tak hráči podsouvá nahodilý počet munice až během střelby. To má dost zásadní vliv na celkový stealth gameplay, který tady hráče neodměňuje prakticky ničím. Všeobecně platí, že kdo nestřílí, nedostává náboje a naopak. Vynucený nedostatek munice? Bullshit!

- v části hry, kde se Joel propadne do sklepení a musí najít kartu a restartovat generátor, jsem měl sto chutí s hraním úplně praštit. Za prvé - karta se neustále resetuje a po smrti je potřeba ji vždy znovu sebrat, i když jsem si to uložil až po jejím sebrání. Za druhé - nepřátelé se spawnují v místech, kde ještě před chvílí rozhodně nebyli a i kdybych chtěl kartu použít ve spěchu ihned do čtečky, Joel musí nejprve zkusit otevřít dveře, pak čtečku a pak znovu dveře, kvůli čemuž jsem několikrát naprosto zbytečně vychcípal. Bullshit 2!

- část se sniperem je dost prudce skriptovaná. Pokud se hráč pohybuje ve středové části mapy a nechá po sobě střílet, žádní nepřátelé se kolem nerespawnují. Jakmile ale volím boční průchod skrz jednotlivé domy, kde jsem relativně v bezpečí od snipera, spawnují se na místo hromady nepřátel, aby mi postup znesnadnily. Opět ukázka trestání hráče nesmyslnou mechanikou.

Left Behind, zakomponovaný do Remasteru, jsme opět sfoukl docela rychle a otravná byla jen část, kde autoři vyšlou na malou holku před umřením a s jedním šípem skvadru několika nepřátel s brokovnicemi, a aby to mělo jakože grády, ještě mě prozradí. Stupid Bullshit 3, který není fér.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 24hod 15min
+18

Far Cry 3

  • PS3 70
Parta mladých Američanů, jako vystřižených z béčkového hororu, je uvězněna na tropickém ostrově zlými piráty. Naštěstí Jason dokáže uniknout a s pomocí místního kmene vyžívajícího se v mystických silách všechno zachrání. Stává se z něj mocný válečník a… Radši prostě napíšu, že příběh se nedá brát vážně a působí jako hromada slepených nesmyslů.

Far Cry 3 je jednou z těch her, u kterých není dobré příliš přemýšlet. Vytváření lepší výbavy z kůží zabitých zvířat, léčení i chování nepřátel postrádají veškerou logiku. Takřka každá z pirátských základen má nějakou nehlídanou díru v plotě nebo pro sabotéra vhodně umístěný vypínač poplachu. Na vysílací věže vyleze jen vrcholový atlet, protože úplně všechny jsou v dezolátním stavu. Řazení během jízdy v autech také nehrozí. Podobných záležitostí je hra plná, jenže to ani trochu nevadí.

V první řadě je totiž hraní FC3 zábava. Nemohu říct, že bych se za celých dvacet hodin nudil. Opomenu-li Jasona spol., tak postavy, a hlavně jejich pokřivené ideologie, tvoří nezapomenutelné momenty. Klidně dialogů s nimi mohlo být i více. Zato snových sekvencí, i přes nesporné vizuální kvality, mohli tvůrci ubrat. Konkrétně QTE souboje se záporáky obsahují nulové zadostiučinění.

Jak bývá u tříáčkových titulů zvykem, tak vysoká kvalita ozvučení i grafiky tvoří polovinu zážitku. Vedlejší questy a hledání různých skrytých balíčků navíc zajišťují, že je stále co na práci. Po celou dobu hraní třetí Far Cry nabízí parádní jízdu, při níž je ale lepší se moc nerozhlížet kolem.
+18

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS3 85
Moje první dohraná hra na PS3. Musím se přiznat, že před koupí jsem si o téhle hře nic nezjišťoval. Měl jsem v hlavě zaryté, že hra má statut jisté kultovnosti a že bych jí neměl minout. Čekal jsem spíše klon Tomb Raidera. Více hádanek, méně soubojů. Příběh o honu za bájným Eldorádem přímo vybízí k takovému dobrodružství. Začátek mi dával za pravdu. Hledání té správné cesty v džungli. Plnění nějakých těch hádanek a akrobacie na skalách. Jen do první přestřelky.

Pak se hra až dokonce hodně podobá spíš Gears of War. Střílení za překážkama jednu vlnu nepřátel za druhou. Do toho hledání nějakých těch cenností. Akrobacie je stále dost po celou hru. V atraktivním prostředí se na to pěkně kouká. Občas se objeví hádanka. Tu by ale svou složitostí vyřešila i opice. Uncharted je prostě střílečka. A musím říct, že mě to bavilo. Ale až potom, co jsem se naučil ovládání. Jako PCčkářovi mi tam nějak chyběla myš.

Příběh je pěkně dobrodružný. Jednoduchá zápletka z několika zvratama. Škoda, že se ve hře nedočkáte nějaké pestřejší hratelnosti. Je to pořád stejné. 4 vlny nepřátel pak trocha akrobacie. 8 vln nepřátel, jednoduchá hádanka a trocha akrobacie. Mezihry v jeepu nebo na skůtru působí jako živá voda. Drake mohl být taky trochu větší kruťák a mít za opaskem ještě nějakou tu kudlu. Vypadá to docela komicky, když jdete na chlápka ze samopalem z pěstma. A granáty mi přišly celkem nepoužitelné.

Celou hru bojujete jen proti lidským protivníkům. Vzhledem k zasazení hry se přímo vybízí větší rozmanitost. No co, Uncharted je oddychovka. Záseky nula a hra pěkně odsýpá. Krátká délka jako by mi říkala, abych si dal nášup v druhém dílu.
Herní výzva: "Nejen PC živ je člověk" hardcore

Pro: oddychová hratelnost, fajn příběh, zasazení hry, uspokojení z headshootu, zábavná hra

Proti: stereotypní nepřátelé, více hádanek by neškodilo, mohlo by být delší

+18

The Last of Us

  • PS3 100
Hra má pomalý rozjezd. Ze začátku jsem se do toho nemohl dostat. Nešlo mi to. Nebyl jsem zvyklý hrát za postavu, které táhne na šedesátku (Díky stáří Joelově dceryna začátku a po jak dlouhé době se to odehrává). Ano, díky vývoji na začátku už mu musí táhnout na šedesátku. Nečekejtě od něj nějaké velké sprinty. V soubojích na blízko taky není moc dominantní. Oproti Uncharted docela změna. Často jsem na začačátku umíral. Joel to ale nahrazuje svou vytrvalostí a odhodláním. Chce to jen správné načasování.

Postupem času jsem si hratelnost The Last of Us zamiloval. Hra vás nijak netlačí, abyste to hráli stealth nebo akčně. Je to jen na vás. Pokud střílíte, z nepřátel padá víc nábojů. Chce to jen přesnou mušku (nepadá jich moc) a dobrý kryt. Joel toho moc nevydrží. Pokud hrajete stealthově, musíte počítat s tím, že škrcení trvá delší dobu, rozmlátit cihlu o hlavu vydá hlasitý zvuk a umělá inteligence není vůbec špatná. Jakmile uslyší podezřelý zvuk, začnou systematicky prohledávat okolí. Teda, nenakažení. Nakažení běží instinktivně rovnou za zvukem.

Hratelnost je nakažlivá. Bavilo mě vyrábět předměty a pak přemýšlet, jakým způsobem se dostat dál. Bavilo mě prohledávat okolí. Hledat zásoby a zamčené dveře. Grafika dostala z PS3 snad i to, co tam není. Po Uncharted 3 jsem nevěřil, že se z téhle konzole dá dostat víc. Lidé z Naughty Dogs to ale dokázali. To co mě ale hlavně bavilo byl příběh. Hra vás nenudí žádným stereotypem. I přes svou slušnou délku. Často vám pouští cutscény a posunuje příběh dál.

Bavilo mě sledovat osudy hrdinů. Těšil jsem se na každý vývoj v příběhu. Hra celou dobu postupně gradovala a já jsem nechtěl konec. Celé to nakonec vygradovalo tak, že to ve mně nechalo hluboký dojem. Chápu proč je tenhle příběh tak ceněný. Už dlouho se mi nestalo, aby mě to nutkalo hru rozehrát hned znovu. Civilnost prostředí a vážně pojatý příběh mi trochu připoměl seriál The Walking Dead. Možná se tvůrci trochu inspirovali. Tohle ale bylo lepší.

Pecka jak hovado. Hra, kvůli které stojí za to si koupit konzoli od Sony. Hra která nastavila laťku tak vysoko, že jediný konkurent může být snad jen druhý díl.

Pro: příběh, atmosféra, hratelnost, délka, prostředí, gradace, uvěřitelnost, snad všechno

Proti: mohlo by to mít dalších 10 hodin

+18

God of War

  • PS3 85
U hlavního bosse už jsem to chtěl skoro vzdát a snížit obtížnost na nejlehčí. Souboj, který byl rozdělen na 3 fáze, byl hlavně v té třetí dost urputný. Snad až na padesátý pokus se mi podařilo najít účinnou taktiku na všechny tři fáze. A boha války porazit. Nedal se lehko. Aby ne, vždyť to byl bůh.

S hrama podobného typu nemám moc zkušeností. Bojovky mi někdy moc nešly. Bál jsem se trochu, že se u toho budu trápit. Byly to liché obavy. Bojová část je dobře srozumitelná. Komba nedá velkou práci se naučit. A to ani, když přibývají nové možnosti díky zlepšujícím se schopnostem. Boj je hodně zábavný, až skoro návykový. Líbilo se mi, že často bylo víc způsobů jak porazit monstra. Podle toho, jestli Kratos zrovna potřebuje manu, životy nebo má všeho dostatek a může sbírat zkušenosti.

Hra překvapivě obsahuje i hádanky. Není to nic složitého. Většinou jde o jednoduché principy. Horší jsou pasti. K těm jsou totiž často šibeniční limity. Místnost s podlahovými bodáky mě rozpalovala do ruda. V omezeném čase došoupat bednu na určené místo a vyskočit na skálu. Vteřina zpoždění znamenala smrt. Balancování na úzké lávce nad propastí s rotujícíma čepelama bylo taky o nervy. A to hlavně díky hrozné kameře.

Kamera se nepřizpůsobuje. Najde si pevný bod. Když se otočíte a běžíte nazpátek, koukáte hrdinovi do tváře a běžíte po paměti. Kamera se často přepíná a zároveň s ní i osa ovládání. To mi často přinášelo smrt. Zvlášť při balancování na úzkých lávkách. V tu chvíli ale nemůžete vzteky vypnout hru. Ne, pokud chcete delší část opakovat znova. Checkpointy jsou sice časté, ale ukládací body nikoliv. Pro hráče, kteří si chtějí zahrát půlhodiny po práci na odreagování tedy nic moc.

Grafika je svižná a jednoduchá. Ve své jednoduchosti ale dokáže vykouzlit atmosferické scenérie. Například lezení po skále, zatímco pod vámi pochoduje titán, je pěkná scéna. Nebo mečová lávka. Dobře, grafika není žádný zázrak, ale technicky funguje skvěle. Příběh je správně akčně jednoduchý a na poměry akčního žánru dostatečně béčkově poutavý. Má to atmosféru. Vlastně jsem se celou hru bavil.

Pro: soubojový systém, atmosféra, zpestřující hádanky, Kratos je správný parchant

Proti: kamera, řídké ukládací body, některé frustrující pasti

+18

Umineko no Naku Koro ni

  • PS3 100
Popularita Umineko dalece přesáhla pouze fanoušky žánru vizuálních novel, a díky svému soundtracku se často počin 07th Expansion pohyboval v oblasti zájmů i ostatních hráčů, a těch, preferujících zajímavá díla bez omezení žánru či i v tomto případě druhu formátu. A také se značnou jistotou mohu napsat, že ten, kdo si celé Umineko no Naku Koro ni projde, stane se i jejím pravověrným fanouškem a magický ostrov Rokkenjima bude pro mnohé reálnějším místem, než řada míst skutečných.

Po polovině, tedy čtyřech kapitolách z osmi, zatím nemohu posoudit, zda je příběh opravdu tak výjimečný (EDIT: ano, je :), že by se rovnal tomu nejlepšímu z detektivního/mystery žánru – avšak, že mám co dočinění s do nejmenších důsledků propracovaného zpracování tří specifických dnů a okamžiků před, či později – o tom pochyb nemám. Formát vizuální novely je tu dotažen, myslím, tak, že jakékoliv jiné zpracování (což se potvrzuje u anime, a mangy, už z principů nemůže nabídnout to, co se odehrává zde, ve vizuální novele) by mělo za následek zhoršení určitých prvků, a tedy i celkové kvality a intenzity zážitku. A když mluvím o intenzitě, tak scény, které tu na hráče čekají, kombinací dabingu, hudby a postupnému vygradování dokonale pohltí, a do nadcházejících hodin vtáhnou hráče ještě silněji.

Příběh jakkoliv zmiňovat asi nebude mít většího účinku, a tak se zaměřím na repetivnost, které jsem se, před vynaložením velké porce času, poměrně obával. Tři, vlastně i čtyři, epizody opakují události, ač z velké části z jiných perspektiv. Což na první pohled může působit, při tomto rozsahu, nezajímavě. V rukou zkušeného scénáristy, jakým Ryukishi07 (po úspěchu Higurashi) jistě je, je to však výhodou – prvním dílem daný děj je umně rozvíjen, a vše, minimálně na pohled, působí do sebe zapadajícím dojmem.


Následně zmíním několik osobních dojmů a preferencí z novely (asi jen pro ty, kteří Umineko dokončili, či ho mají rozehrané, nebo jim nevadí malé spoilery).

Epizoda 1: Pomalý začátek a s tím spjaté poznávání 18 osob, aby později nastal šok. Šok pouze v pozitivním smyslu. Atmosféra lišící se od následujících epizod vytahuje první dějství k vrcholu, ke kterému se také od začátku až po konec spěje v přímé linii.

Epizoda 2: Nástup Beatrice a odkrytí toho, co bude tvořit nejsilnější pasáže po zbytek vizuální novely – dialogové, a logické, přestřelky. Z počátku až příliš vláčné, ač důležité, pozadí hlavní trojice vztahů.

Epizoda 3: Nejzajímavější dialogy ústřední dvojice a také celá řada informací (předně z logiky), a samotný závěr zvládnutý na výbornou.

Epizoda 4: Závěrečný díl, který spíše než vysvětlení, nabídne ještě více nejasností. Indicie jsou však zde také ve velké míře, a ještě prohloubí mnohavrstevnost díla. Samotný závěr však navnadí, k dalšímu pokračování v Chiru.

Plus ještě, nebo spíše po několikáté, se vrátím k hudbě, která dokazuje, že magie existuje. O herní hudbu se již řadu let zajímám poměrně intenzivně, ta z Umineko však dalece přesahuje konkurenci. Ano, i Xenogears, Dunu nebo Shadow of the Colossus. Toho je důkazem i nepočítaně samostatně vydaných CD (snad i přes 16), kde se mimo dvorních skladatelů, ZTS a Daie, objeví i známá jména, jako Akiko Shikata, KOKOMI nebo Ayumu.

Hudba:
1. Dead Angle 2. Happy Maria! 3. Black Lilliana 4. Dreamenddischarger 5. Katayoku no Tori

Nejoblíbenější postavy (asi jen kvůli pořadí, jinak jsou - první dvě - asi předem dané :)
1. Beatrice 2. Battler 3. Natsuhi 4. Kinzo 5. Kyrie


Jako demonstrace opulentního aristokratického života a s ním spojeným hladem po rozšiřování majetku, významu magie, detektivních postupů a sociálních vztahů promyšlené do poslední části, s až nevídaným množstvím informací z mnoha oborů a zájmů. Navíc, v PS3 verzi, nádherné na pohled i poslech, a s rozmachem přesahující většinu konkurence, a to s minimem pro příběh zbytečného obsahu (při více než 80 hodinách). Pokud se hráč (ano, k videohrám má tento formát daleko blíže, než k četbě) nezalekne absence jakékoliv interaktivity, tak nevidím důvod, proč Umineko no Naku Koro ni nevyzkoušet; tedy za předpokladu alespoň minimálního zájmu v mystery žánru, anime a "nekonečných" konverzací.

Pro: děj, hudba, délka, dabing, informační přesah

Proti: nic

+18

God of War

  • PS3 80
Když jsem před pár měsíci dokončil příběh Krata a Atrea v aktuálním God of War, zařekl jsem se, že po tom, čím jsem si prošel při likvidaci královny Valkýr, se už nechci do ničeho podobného pěknou chvíli pouštět. Inu, netrvalo to ani moc dlouho a Kratos si mě zavolal zpátky a já se vrhnul na titul, který tuhle sérii začal.

První God of War jsem před pár minutami dohrál poprvé v životě, takže hodnotím čistě z aktuálního pohledu a bez nostalgie. A nevyšel z toho vůbec špatně. Na hře mě ohromně překvapilo, jako málo se na ní podepsal zub času. Jasně, tatam je silný příběh a důraz na filmovost. To se v roce 2005 ještě moc nenosilo. Ale třeba graficky. Na PS3 hra běží v HD rozlišení, ale samotná grafika mi oproti PS2 verzi moc odlišná nepřijde. Je nenáročná, mírně stylizovaná, ale dokáže vykreslit epické scenérie (dokážu si představit, že v roce 2005 padala hráčům huba na zem) a neměl jsem vůbec pocit, že hraju takřka 15 let starý titul.

Tím zubem času jsem ale nemyslel ani tak grafiku, jako hratelnost. God of War má ukázkově zábavný combat, který kombinuje boj s čepelemi chaosu a 4 druhy kouzel. K tomu ještě dostane Kratos časem další zbraň, jakýsi ohromný pomalý meč, ale ten jsem za celou hru nepoužil ani jednou. Boj s čepelemi chaosu je tak svižný, ladný a příjemný, že jsem neměl potřebu. Kromě rubání nepřátel hra obsahuje i pár jednoduchých hádanek a nějaké to šplhání. Vesměs klasický mix, který nepřináší nic moc nového (alespoň z dnešního pohledu), ale jde o koktejl vyvážený a prakticky všechno hra dělá dobře. S jedním drobným ale.

Tím je poslední třetina, kde měli tvůrci tradičně pocit, že znásilnit hru uměle vyhnanou obtížností je strašná prdel. Paradoxně se to netýká náročnosti soubojů, která roste vcelku plynule a je úměrná skillu hráče a odemknutým schopnostem, ale především hopsacích sekvencí a hádanek, které mají často buďto absurdní časové limity (přesně ta místnost s bodáky, jak zmiňuje Všivák) a nebo kameru schválně nastavenou tak, aby hráč 10x chcípnul, než odhadne kam skočit. Obecně God of War zvládá po technické stránce kameru úplně bravurně. Pevně nastavené úhly fungují všude, kamera nijak nezmatkuje a vždy pevně zabírá, to co má a co tvůrci chtěli. Problém je právě v těch tvůrčích rozhodnutích kameru na některých místech až příliš přizoomovat nebo napevno natočit jiným směrem, než kterým je potřeba jít a tudíž jsem často netušil, kam vlastně skáču (týká se především té pekelné bodákové sekvence v podsvětí). Naštěstí je hra hojně prošpikovaná checkpointy, takže jsem nemusel nikdy opakovat příliš velký úsek. Přesto mě tahle frustrace s blížícím se závěrem spíše od hraní odrazovala a úroveň zábavy díky tomu klesala.

Čím více jsem se blížil ke konci, tím větší obavy jsem měl ze závěrečného bossfightu. Obavy se naštěstí nenaplnily. Na normal padl bůh války na pár pokusů. Další královna valkýr to, díky bohům, nebyla. Ačkoli jednoduchý fight to rozhodně nebyl, spamování kouzel velice pomáhalo - zejména v druhé fázi boje.

I přes několik záměrně nasrávacích pasáží jsem si to užil více, než jsem očekal. Na PS3 to při 60 snímcích běží jako po másle, ani na grafice, ani na hratelnosti se stáří hry nijak zvlášť nepodepsalo. Vůbec se tedy nedivím, že se God of War stal takovou konzolovou kultovkou. Stal se jí zaslouženě.

Pro: vyvážená hratelnost, lokace, stále pohledná grafika, combat, hudba

Proti: nevýrazný příběh, pár absurdních pastí a frustrujících momentů v poslední třetině hry

+18

God of War: Ghost of Sparta

  • PS3 85
Proaktivní ateista Kratos je zpět, tentokrát již ve druhém handheldovém spin-offu. Zatímco u Chains of Olympus se nováčci Ready at Dawn spíše zahřívali a nekonfliktně mixovali především již dobře zaběhnuté principy, u Ghost of Sparta se utrhli ze řetězu a nepřináší jen chutný vedlejšák, ale plnohodnotný díl, který v určitých ohledech překonává i všechny své předchůdce.

Co Ghosts of Sparta ztrácí na příběhu; který je, podobně jako u všech God of War her, spíše do počtu a tady navíc neposunuje děj dopředu, nýbrž pouze doplňuje konzolové díly o další dějovou linku; to dohání hratelností, jež se zbavuje všech neduhů, které předchozí díly tu a tam potrápily a přináší naprosto perfektní a vyvážený mix akce a... vlastně hlavně té akce. Kratos pokračuje ve svém krvavém tažení mytologickým Řeckem, řeže lidi, potvory a polobohy hlava nehlava. Nechybí šplhání, hopsání. Tady se nic nemění. Hádanky a pasti jsou osekány na nutné minimum, což mě na jednu stranu trochu mrzelo, na tu druhou hru zbytečně nebrzdily. Lokace se střídají, nepřátelé se neustále tematicky mění a s nimi i hratelnost. Potěšilo mě, že tvůrci konečně více využili vodu. Potopená Atlantida si o to vyloženě říkala.

Graficky je Ghost of Sparta zase o stupínek dál a mnohé scenérie jsou vskutku dechberoucí. I na handheld to muselo být opravdu něco a HDčková PS3 verze je zremasterovaná s pečlivostí a vypadá i přes starší engine opravdu moc moc dobře. Obtížnost je na normal nastavena poměrně nízko a z drtivé většiny situací jsem vyvázl na první dobrou, včetně finálního bossfightu. Ten určitě nebyl ani zdaleka tak obtížný, jak pověstný Ares v jedničce, ale designově a po stránce gradace naprosto bez chybičky. Kratší herní doba je určitě ku prospěchu věci, hra nevypadává z tempa, neustále hráče žene vpřed, nezačne nudit a díky absenci skoku v obtížnosti ani frustrovat.

Nebudu skrývat nadšení. Ghost of Sparta je výborná akční hra, kterou už snad ani neberu jako handheldový spin-off. Naopak nemám problém ji uznat jako plnohodnotné pokračování. Minimálně je to velmi návyková záležitost, která mě upoutala především svou odladěnou hratelností a béčkovým, leč svižně podaným, příběhem.

Pro: hratelnost, tempo hry, scenérie, hudba, využití vody, Deimos, absence frustrujících pastí, grafika upgradnutá o lepší světelné efekty a hrátky s hloubkou pole

Proti: tradičně poměrně zbytečná sekundární zbraň, někdy kamera

+17

Call of Duty 3

  • PS3 70
To byly časy, když byli lidé přesvědčeni, že herní konzole jsou hudba budoucnosti a počítače brzy nebudou perspektivní herní médium. Proto mohla FPS akce ze slavné série vyjít jen na konzole. Co na tom, že ovládání přes gamepad je dost nepohodlné a dost to snižuje prožitek ze hry. Zlatá myš. Zlaté WSAD.

Na ovládání se můžu jen vymlouvat. Veterání v hraní FPS akcí na konzole určitě vědí své. Horší je samotné technické zpracování. Hra působí jako kdyby byla dělaná hodně narychlo. Takže se tady kombinuje nic moc grafika s občasným škubáním. Dynamika akce také tratila. Pomalý pohyb postavy s tendencí zasekávat se o překážky také není zrovna to, po čem by hráč toužil. Hlavní tahák hry na PS3, souboje s pohybovým ovládáním, jsou vyloženě trapné a zbytečné.

Celá hra je hodně jednotvárna. Jdete pořád dopředu a střílíte. Vlastní vojáci se vám pletou pod nohy. Prostředí je celou hru stejné. Celé se to odehrává v krátkém úseku ve Francii. Docela rád bych si zahrál za Rusáky nebo za Italy, či Němce. Celé je to takové stereotypní. Stejné jako v přechozích dílech. Akorát je toho míň. Když nepočítám délku hry. Která je naopak moc přstřelená.

Přes všechno je to pořád zábavné Call of Duty. Jdete v před střílíte a nemusíte na nic složitého myslet. Pokud teda umíte rychle mířit. Hra je to překvapivě docela těžká. Pořád tady máme epické bitvy ze spoustou výbuchů, střelby a řvaní. Atmosféru hra rozhodně neztratila. Jen je tento díl trochu narychlo spíchnutý a vlastně trochu zbytečný.

"Historie se opakuje" (hardcore)

Pro: zábavná epická akce, atmosféra války

Proti: technické zpracování, pomalý pohyb, ovládání, moc dlouhé, nic nového, jedno prostředí

+17

Call of Duty: Black Ops

  • PS3 70
První černé operace se mi špatně hodnotí. Hru jsem musel na půl roku odložit, a i po půl roce jsem se musel do hry nutit. Důvod byl jednoduchý: hraní nebylo zábavné.

Hra přitom nezačíná vůbec špatně. Neobvyklý start, kdy jste v nějaké výslechové hale, a postupně zjisťujete informace o sobě a ostatních postavách, slibuje zajímavý příběh. A také útěk z vězení byl brilantním zážitkem, který bych se nebál označit za jednu z nejlepších misích v rámci CoD série vůbec.

Jenže po útěku z vězení nastala šeď dokončená mým půlročním útěkem pryč od hry. Mise byly v podstatě pořád to samé dokola. Nevěděl jsem kde jsem, proč tam jsem, prostě jsem jen střílel. I to by do jisté míry mohlo být zábavné, třešňičkou na dortu jsou však zcela očividné skripty. Špatně udělané skripty. V jedné misi, kde jsem se schovával za barely, jsem se rozhodl hru trochu otestovat. Půl hodiny jsem zůstal schovaný za barelem a nedělal jsem nic. Výsledkem bylo, že spolubojovníci kosili jednu vlnu za druhou. Nepřátelští vojáci se objevovali do nekonečna znovu a znovu. Když jsem toho měl dost, posunul jsem se o pár metrů dál, a... Najednou nic. Jdu tedy dál abych následně zjistil, že se vojáci objevovali z uzavřeného prostoru.

Nakonec jsem však hru dohrál, a musím férově konstatovat, že konec mě opět chytil. Příběh byl zajímavý, i když se nevyhnul mnohým klišé. A závěrečný bonus, nebo spíše vtípek, s Kennedym mě pobavil :)

Pro: zajímavý příběh, útěk z vězení, Kennedy a spol

Proti: Prostředek hry, skripty, občas silná nuda

+17

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS3 95
Takhle má vypadat pokračování. Hra je vylepšena ve všech ohledech. Od vylepšení kontaktních soubojů, různorodějšího prostředí, větší rozlohy hry, funkčního zavedení stealth postupu až po spoustu epických, doslova dechberoucích scén. Nathan je superman. Hrdina s nekonečnou fyzickou kondicí a nekonečnou dávkou štěstí. Neuvěřitelně mockrát mu zachrání život šťastná náhoda.

Hned na začátku vás hra seznámý ze stealth postupem. Ten tady není jen tak na okrasu. Pokud si dáte práci a budete takhle postupovat, hra vás odmění. Z nepřátel padají granáty navíc a celkově jich proti vám bude mnohem míň. V některých částech, když začnete střílet, vám přiběhnou v ústrety o dvě vlny nepřátel víc. A pořádně vyzbrojený. AI sice moc nereaguje na letícího nešťastníka ze římsy nebo když se vedle ní skácí postava s šípem v hlavě. Nic není dokonalé.

V samotný akčních pasážích si na první pohled všimnete, že bylo vylepšené házení granátů. V jedničce funkce, která byla celkem k ničemu. Tady přibyla možnost expresní hození bez velkého míření. V jedničce stačilo před nepřatelským granátem zůstat schovaný za překážkou. Tady, když neutečete, jste hned po smrti. Pěstní souboje jsou také hodně vylepšeny a na rozdíl od jedničky se s nima dá řešit spousta situací. Tady jsem si akorát říkal, proč Nathana autoři nevybavily nějakou kudlou. Asi z něho nechtěli mít řezníka. Kladný hrdina z rukama od krve už nevypadá tak kladně. Co na tom, že ve hře zastřelíte asi 1000 lidí.

Prostředí je různorodější. Kromě klasické džungle se podíváte i do hor, Instanbulu, vlaku nebo do válkou zničeného města. Hra je vlastně jedna velká akčně epická jízda. Někdy tak napálená, až jsem se musel chytat za čelo. Korunu tomu dává Nathanovo přeskakování na náklaďáky za plné jízdy. Ten chlápek přežije všechno. Grafika je snad ještě detailnější než v prvním díle. A to jsem si říkal, že už tam vycucali z PS3 co se dalo. Poklady jsou podle mě zbytečné. Je jich moc na malém prostoru a kazí akční dojem ze hry.

Klasická akrobacie a hádanky zůstali při starém. Hádanky jsou možná ještě jedodušší. Ale co, Uncharted 2 je strhující akční podívaná. Na nic si nehraje. Je to přesně to, co si chci zahrát, když přijdu z práce. Dokonale vyčistí hlavu od zbytečných filozovických otázek a valí se. Délka je dostatečná a uspokejení ze zdolání některých pasáží je slušné. Příběh je klišé, ale na to kašle pes.

Pro: epická akční jízda, přestřelky, stealth souboje, různorodé prostředí, hratelnost, helikoptéry, tanky, vlaky, sníh atd..

Proti: nedostatky v AI, otravné poklady (i když se nemusí hledat)

+16

God of War II

  • PS3 85
Na první pohled vypadá dvojka úplně stejně. Stejný engine, obdobná grafika, stejné animace, truhly i podobná komba. A přesto, dvojka je ještě výrazně lepší. Proč?

Tempo. Kde byla jednička ještě relativně komorní rubačka v nepříliš se měnícím prostředí, tam dvojka dupe na plyn co to jde a střídá jednu lokaci za druhou. I přes stejný engine je druhý díl výrazně hezčí a designově bohatší a to nejhlavnější, je hravější a dynamičtější. Prostředí jsou více proměnlivá, Kratos každou chvíli někam padá, po něčem skáče, někde se něco bortí. Je tam hromada velmi zábavných a tak akorát náročných bossů, více typu řadových nepřátel, k něčí nelibosti možná i více hádanek, přičemž ke konci se vrací šibeniční časové limity a absurdní pasti, byť již v ne tak ohromně frustrujícím měřítku. U žádného z bossů, včetně toho závěrečného, jsem se na normal výrazněji nezasekl, zato finální klesání ke Clothovi (ve hře prezentovaný jako ceckatý špekoun) a likvidování nekončících hord spawnujících se nepřátel byla i díky smrtícím medúzám disponujícím insta-killem opravdu nervydrásající výzva.

Jako celek se to hraje ještě o něco lépe, možná i díky tolerantnější obtížnosti. Hra stále vypadá moc pěkně (chvílemi jsem až díky stylizaci a bohaté barevné paletě zapomínal, že hraju hru původně portovanou z PS2). Tentokrát si dali tvůrci více záležet na příběhu, takže je hra prošpikovaná množstvím animací a to jak v enginu hry, tak předrenderovanými filmečky.

God of War 2 je prostě poctivé pokračování. Nepřináší moc zásadních novinek, ale vše stávající vylepšuje a v rámci enginu dotahuje zase o kus blíže k dokonalosti. Revoluce v sérii se nekoná, ale v zásadě je to vyladěný titul se vším všudy, ke kterému nemám výraznějších výtek.

Pro: hratelnost, grafika, o fous lepší příběh, zábavné bossfighty, dynamičtější leveldesign, barevná paleta a proměnlivost lokací, hudba

Proti: zase trochu zbytečné doplňkové zbraně, pár otravných časovaných pastí

+16

The Last of Us

  • PS3 80
  • PS4 55
Teda jak jsem mohl tuhle nudu dohrát někdy do konce, to vážně nechápu.

Pamět je zrádná věc. Jasně, pamatoval jsem si, že gameplay mě nezaujal a že úvod byl k uzoufání nudný, ale dynamické finále a velice dobře napsaný scénář vygumoval všechno záporné dojmy a ve mně zůstala vlastně kladná vzpomínka na tenhle interaktivní film s gameplay pasážemi. Takže s blížícím se příchodem dvojky jsem si hru chtěl oživit. Chyba!

Úvod je neskutečně nudnej. Ale fakt neskutečně. Tehdy jsem to skoro vypnul a i když jsem letos věděl do čeho jdu, trpěl jsem. Z nějakého neznámého důvodu nám tvůrci prezentují nudný generický zombie postapo svět dlouhými pasážemi, kde procházíte ulicemi, baráky, skladišti a do toho sledujete dialog mezi hlavním hrdinou a nejnudnější vedlejší postavou z celé hry, které v celém příběhu nemá žádnou zásadní roli.

Ještě než dojde k první akci, tak to hráč pozná díky šikovně poskládaným překážkám, za které se dá krýt. Vypadá to jako nějaká multiplayerová aréna ze hry z roku 2001. A těchto arén je tam obrovské množství, jen v některé se musíte plížit a v některé se střílí. A když se střílí, je to ještě větší nuda než v Uncharted.

Hra má jasná pravidla jak ji hrát a vlastně vám nedovolí chovat se jinak. Máte zde klidné pasáže a pasáže s enemáky. Ty klidné pasáže slouží k posouvání příběhu a dialogům mezi postavami a bufetění nutného lootu, arény s enemáky slouží k jejich překonání - většino proplížení skrz. Tyto pasáže jsou vždy jasně oddělené, aby se hráč jasně orientoval a věděl, kdy má být na pozoru.

Problém je v tom, že ani jedna součást gameplaye není zábavné. Plížení mezi zombíky je nuda, protože jeden druh je slepý, druhý druh je hluchý, takže jen měníte taktiku podle potřeby a nic víc. Pokud k tomu navíc používáte rentgenové vidění skrze zdi, tak přijdete o veškeré napětí. Nicméně letos jsem ho využíval, protože nemám tolik trpělivosti jako před 6 lety. Mým cílem bylo projít tyto arény co nejrychleji abych si užil příběh.

Ale příběh se táhne jak smrad z tichého pšouku ve výtahu a ani po 4 hodinách jsem se nedostal do míst, kde by začal mít grády. Všechno je to hrozně unylý, utahaný, pořád někde hledáte bordel abyste si z nůžek udělali nožík, který nepotřebujete, protože je vždycky možnost se proplížit. Ellie mi přišla tehdy cool, dneska mi přijde jako protivný fracek, Joel mi přišel zádumčivý, dneska mi přijde nudně emo a rádoby otravně odtažitý.

Co si budeme povídat, celý ten příběh je jedno obří klišé, ale já si pamatuju, že je funkční. Že někde v půce začne šlapat a že finále je famózní. A že pasáž s Ellie je úžasná, protože to je jediné místo, kde má gameplay skutečnou atmosféru a koule. Tak jsem radši přestal hrát, aby alespoň tyhle vzpomínky zůstaly nepoškozené. Ale jestli půjdu do dvojky, to zatím nedokážu říct.

Pro: remasterovaná verze se hýbe hezky, postavy jsou napsané dobře a celkově je příběh fajn, alespoň co si pamatuju

Proti: nudný nezáživný svazující gameplay plný qte a nudného pokládání prken, plavení vorů, otevírání vrat od garáže atd.

+16 +19 −3

The Darkness

  • PS3 80
Hned na začátku bych si mohl tradičně postěžovat na televizní ovládání FPS. Možná už to nebude dlouho trvat a konečně se to pořádně naučím. Každopádně můj utimátní ovladač Splitfish odvedl i na druhý pokus slušnou práci. I když se, samozřejmě, nedá srovnávat s přesností optických myší na PC.

Na grafickém zpracování hry je hodně vidět, jak se autoři chtěli vytáhnout. Jak chtěli vytáhnout z PS3 všechno co se do ní vejde. Grafika vypadá skutečně hezky, bohužel na úkor plynulosti. V přestřelkách nebo ve složitějších scenériích jsem měl pocit, že snímkování padá k nějakým 20 fps. Občas se to i celkem nepříjemně škublo. Bohužel tohle celkem sráží pocit ze hry. V tomhle případě platí, že méně je někdy více.

Na druhou stranu, temná atmosféra a celkově výtvarné pojetí celé hry je geniální. Hra nesází na nějaký epický děj. Hlavní hrdina spíše bojuje sám se sebou v civilním, drsném a trochu snovém prostředí. Nepřátelé z něho mají strach. Cítí z něj temnotu, která jím prochází každým coulem. Cítí z něj hněv a odevzdanost. Vědí, že proti němu nemají šanci. Nikdo z nich neumí zhmotnit své nejděsivější vnitřní démony. Jediné, co jim může pomoci je světlo. Toho se ale moc nedostává.

Tragického hrdiny Jackieho je mi líto. Nevybral si to, čím bude. Po narození to na něj přenesl otec. Nedaří se mu ani v lásce. Jediné, co se mu může podařit je všechny zmasakrovat. A věřte tomu, že potřeba konvenčních zbraní je jen druhotná. Za hru jsem sežral asi 350 srdcí. Předtím jsem se jednou zastřelil a jednou mě umučili. Podíval jsem do obvzvlášt pekelné alternativní první světové. Když jsem konečně všechny potřebné lidi zmasakroval, nezbylo mi nic jiného, než se probudit do noční můry.

Super hra. Na XboxOne to možná bude plynulejší a hratelnější.

"Severní vítr"

Pro: hlavní hrdina, atmosféra, příběh, démoni, vytvarné pojetí, filmový nádech

Proti: špatná plynulost, hlavně v přestřelkách

+16

Dragon Age II

  • PS3 60
Je mi za těžko uvěřit, že BioWare od Baldurs Gate II nedokázalo vydat hru, která by se jí, byť alespoň minimálně, přiblížila v celkových kvalitách. Duchovní nástupce v podobě Dragon Age byla klišé nuda bez jediného pokusu o jakýkoli „rizikovější“ prvek. Do druhého dílu dračí ságy jsem tedy šel s velikou skepsí. Po dohrání ale uznávám, že mě po většinu času docela bavil.

Začnu věcmi znepříjemňujícími již první díl. Předně prachobyčejný, až hnusný, design úplně všeho. Lokace, brnění i obyčejné oblečení vypadají genericky a přírodní scenérie (celkem jsou asi dvě) patří k těm nejodpornějším v žánru. Dále je tu všemocný ledový mág, který strčí do kapsy vše, co se mu postaví do cesty. Spojit se ve světě DA čtyři takoví, tak hravě převálcují tisícové armády. Opětovně se vrací i vlny nepřátel. Díky menším dungeonům alespoň neotravují příliš dlouho. Za zmínku stojí kodex plný suchého textu, u jehož psaní, a hlavně čtení, musel usínat i samotný autor.

Nepřekvapí ani vedlejší questy. Způsob, jakým jsou nalepeny a uměle vloženy do hry je patrný takřka u každého. Úkoly plněné pro společníky již působí o něco lépe, protože obsahují alespoň minimální hloubku, vyplynu-vší z interakce s nimi. Samotní „kumpáni“ představují klasickou BioWare sebranku, takže není potřeba je nijak rozebírat. Lépe už je zpracován Hawke, obzvláště v porovnání s univerzálním géniem Shepardem. Není tak vtíravý a většinu dialogů je schopen rychle ukončit bez nějakého zbytečného protahování. Rýpnout bych si mohl do jejich obsahu, kde lze, vinou dialogového kola, vytvářet zcela nesourodé a nesmyslné rozhovory.

Jednoznačného zlepšení se dočkaly boje. Rychlostí i frekvencí střetů se dostaly na únosnou mez, doladit by potřebovala ještě poměrně nevyvážená obtížnost. Nějak nevím, co napsat k příběhu. Podobně jako u Mass Effectu 2 se v něm, krom tří míst, vlastně nic neděje a otevřený závěr také nepomáhá. Vyzdvihnout si zaslouží zvuková složka, konkrétně padnoucí dabing.

Dragon Age II dělá dost věcí špatně nebo polovičatě. Zaujmout jistě může fanoušky žánru. Ostatním doporučuji poohlédnout se jinde.
+15