Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Max Payne 3

  • PS3 80
Třetí Max Payne se povedl. To je asi to nejdůležitější, co je třeba do začátku vědět. Druhou důležitou věcí je, že Remedy jsou Remedy. A třetího Maxe nedělali Remedy. Od prvních momentů tak hra postrádá původní kouzlo a i během hraní je naprosto zřejmý jiný autorský rukopis. Logicky. Rozhodně ne však špatný. Jednoduše jiný.

Komiksové prostřihy vystřídaly klasické standardní filmečky, což bych Rockstaru neměl za zlé. Však je to jejich (někdy prkenná :) parketa. To by však před tím nesměli sjíždět v kanclu bůhví jaké pochybné houbičky namáčené v LSD. Po celou hru se totiž všechny filmečky rozostřují, rozdvojují a všelijak barevně prolínají a problikávají, že po pár minutách z toho jdou člověku oči šejdrem a hledá nejbližší kyblík. Předpokládám, že tahleta okatá stylizace má odrážet Maxovo neustálý ponoření v lihu, ale proč je to v celým průběhu hry nechápu a vyloženě mě to iritovalo. Obzvlášť, když je ve hře filmeček prakticky za každýma dveřma, jelikož fikaně kryje záda loadingu. Je to jako točit dobovou gangsterku na digitální ruční kameru - zhovadilost (pozdravuji Manna).

Jinak je to opět krásně čistokrevná, ničím neředěná střílečka ze staré školy. Oldskůl félink je cítit na každým rohu. Žádný auto-heal, občas až neviditelně drobňoučký zaměřovač a na dnešní dobu slušně tuhá obtížnost už na medium. Bullet-time je více podobný tomu v jedničce, nezvýhodňuje tolik člověka jako ve dvojce a rozhodně se moc často nepovede sejmout pět týpků naráz. Nechybí ani parádní fíčura zůstat ležet na zemi po trademarkovém skoku do boku, načež se Max ladně převaluje kolem dokola, seč mu síly a Euphoria dovoluje. Ta zde bohužel není zrovna v nejlepší formě a zvlášť co se týče padlých nepřátel předvádí hodně parodické kousky. Krycí systém je jednoduchý, občas hapruje, ale je nezbytnou součástí hry.

Přesun do barevného Sao Paula rozhodně neberu jako zápor, ale vcelku rozumný vyústění příběhu a Maxova osudu. Jeho špinavý ulice a hnusný favely zdatně konkurují New Yorku. Místy to sice vypadá jako Uncharted 3 (a několik misí z něj tak trochu a asi nechtěně vykrádá), ale jinak tam Max na své "placené dovolené" rozhodně zapadá a příběh od vyholení plešky slušně odsýpá. Atmosféru to má stále výbornou a velkou zásluhu na tom má skvělá hudba od Health. Taková obyčejná přestřelka v letištním vestibulu byla díky Tears neuvěřitelnej zážitek. Co zamrzí je dle očekávání minimální ironickej odstup a smrtelná vážnost hry. Alespoň že tu jsou skvěle napsané hlášky a výborné dialogy.

Klubíčko neštěstí alias Max je celou hru utopenej v lihu, prášcích, cigárech a posilku neviděl už nějakej ten pátek, ale přesto to na něm není ve hře poznat a zvládá všechno, co jeho statní konkurenti s nagelovanou hřívou. To mi osobně do hry moc nezapadalo, právě vzhledem k důrazu na "jiného" hlavního hrdinu. Ale samozřejmě, kdo by chtěl trajdat s udejchaným tuberákem. Prostřihy z jeho bytu až nápadně moc připomínají úvod Apocalypse Now, včetně přechodu větrák/rotor vrtulníku (za postřeh díky zkušenému oku přísedící Suzany :). To už je ale u Rockstaru vcelku zvykem. Zda je to další jejich "pocta" nebo nedostatek invence těžko říci.

Abych to neprotahoval. Třetí Max v Rockstářím podání je v mých očích kombinace Uncharted s Kanem & Lynchem, což je trefa přesně do mého vkusu. Přitom ale neztrácí letmý nádech původních her a James McCaffrey je stále bůh. Hlavně díky němu je to stále ten starý Max. Na alternativním názvu Kayne & Payne 3 : Brazil Alcoholic Days ale rozhodně něco bude :)

PS: Osobně jsem si během prvního hraní všiml hodně málo easter eggu vztahujících se k předchozím dílům. Jednou zmíněná Mona a dvoudílný Captain Baseball Batboy v telce je slabota. Holt Remedy jsou... jo to už jsem říkal.
+59 +62 −3

Heavy Rain

  • PS3 100
Užil jsem si každou vteřinu tohoto mistrovského kousku. Heavy Rain dokáže vzbudit napětí, emoce. Dokáže vybudovat atmosféru, chytnout hráče a tlačit jej dál a dál v hraní, nenásilně, ale přitom tak návykově.

Příběh je velice přehledně a chytře servírován z pohledů několika postav, má drive a zaujme každou svou částí. Neexistují v něm slabé momenty. Ač jsem měl pocit, že mám nad hrou navrch a že znám odpovědi už od začátku, opak byl pravdou. Herní zvraty byly tak nečekané, že jsem jen seděl s otevřenou pusou v údivu.

V Deus Ex Human Revolution je hráč na konci postaven před 4 tlačítka a je mu dána možnost výběru ukončení některým z nich nehledě na to, jak se hráč choval a jaké rozhodnutí přijímal po celou hru. V Heavy Rain je zakončení budováno již od začátku, každé rozhodnutí má své důsledky. Je až neuvěřitelné, jak drobné detaily nebo nepovedené akce dokáží zvrátit průběh celé hry.

Naprosto brilantní!

Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ ❤
+40

Hunted: The Demon's Forge

  • PC 85
  • PS3 85
  • X360 85
Brian Fargo byl vždycky víc herní řemeslník, než rozpašený korporát typu Kottick, jehož více, či méně důsledná obdoba dnes okupuje každou druhou videoherní společnost, přičemž profit je jediné, co takové lidi zajímá. Kdyby však Fargo byl, v dobrém slova smyslu, svého času alespoň trochu korporátem, zřejmě by nepřivedl Interplay na buben. Namísto toho však tehdy skupoval jedno vývojářské studio za druhým, až v teenagersky nadšeném domnění, že to stačí k tomu, aby vznikaly dobré hry, které se zaplatí.

Do toho se ještě podílel na vývoji těch her, díky kterým jeho jméno dodnes různí balduristé a fallouteři vyslovují nábožným pološeptem. Protože Interplay sbíralo jiná studia jako pokémony a s nimi i jejich dluhy, které rostly rychleji, než zisky, přišlo nakonec to, co přijít muselo. Pád na hubu. Fargo v roce 2002 skončil pomalu tam, kde v roce 1981 začal. Přece jen tu ale bylo jeho slavné jméno a nějaký ten loot ulitý bokem. Když je člověku nejhůře, obrací se zpravidla do časů minulých, kdy „bylo líp“ a kdy se „všecinko dařilo“. Ne náhodou se první hra InXile jmenovala The Bard's Tale (2004), názvem odkazujícím na tu, která roku 1985 nastartovala nejúspěšnější RPG trilogii Interplay 80. let... Hunted: The Demon's Forge je naproti tomu odkazem na Fargovu vůbec první hru, kterou spustil svoji kariéru vývojáře, Demon's Forge (1981).

Jakou je tedy tato pomyslná reinkarnace, nikoliv však remake, hrou? Předně je třeba říct, že na mě Hunted zprvu dobrý dojem vůbec neudělal a to ještě předtím, než jsem jej vůbec koupil, nainstaloval a spustil. „Zvenčí“, tedy ze screenů videí a často hanlivých recenzí, totiž hra působí jako tuctová rubačka od někoho, kdo hrál přespříliš Gearsy. I další propriety se se slovem "originální" dalece míjí. Krev, kosti, svalovec a spoře oděná ušatice? No to by nevymyslel ani Lord British! Říkal jsem si, jestli se Fargo a spol. nezbláznili, když chtějí DNESKA prorazit s tímhle. A konečně, proč by měl Hunted vynikat nad předešlé odpady a slaboty (WET, Brink, Rogue Warrior), kterým dělal Bethsoft vydavatele? No opravdu, proč by měl být zrovna Hunted lepší? Z koupě jsem měl prostě nahnáno, naštěstí neopodstatněně. Dvojka Caddoc&E'lara tuhle pochybnost naštěstí záhy zařízla.

Předně je třeba říct, že krom grafiky není Hunted tuctovým, v žádném směru. Už od začátku na vás dýchne atmosféra, jinde neviděná. Svět má svůj originální punc a nádech. Je to svět neurčitého dávnověku, kdy pádný palcát zmohl doslova více, než pravdomluvné slovo. Svět, ve kterém se zlo dralo z každé díry v zemi a ze všech poloh. Na povrchu zaujme město za zenitem, Difed, připomínající noční Wyzimu z [chybný odkaz na hru]. Užijte každého, sluncem prozářeného výhledu do kraje. Lesy s prosluněnými mýtinami skýtající majestátní výhledy totiž zpravidla záhy střídají opravdu hnusné podzemní prostory, kde ze stěn ukapává kdejaký fet, a pavučiny lezou do obličeje. Vypadají však unikátně, jsou plné tajných skrýší a pohyblivých stěn, občas překvapí i nějakým tím puzzlem, který neuráží inteligenci. Kostlivý design je hře vlastní. Z jeskyň, kam ještě otvory dopadá denní světlo, se lze dostat do umrlčích světů, kde v zeleném nádechu hniloby vynikne všechna ta odporná nádhera na plno.

Grafika sice v současné konkurenci ničím nevyniká, přesto Hunted považuji, vedle Enslaved, za jeden z nejhezčích příkladů využití UEIII enginu v posledních letech. Zlato je zde opravdu zlatem, krev krví a světélkující houby v podzemí mají výkon zářivek. Co je ale z grafiky hodno skutečně zapamatování, to jsou různá nasvícení. Ať už jde o krásný přechod (sic! skriptovaný) z prosluněného dne do bouře, či o milieu jednotlivých dungeonů.

Příběh dává hře smysl, není conanovsky primitivní, ale ani správně rpgčkově košatý, nicméně vás pohání dopředu. Z průměru jej vytahují hlášky - ano Caddoc a hlavně přidrzlá E'lara si jeden druhého rád dobírá. Hlášky Nejsou vtíravé ani příliš časté, a tak to má být. Obtížnost tu graduje, jak se na začátku slabí nepřátelé stávají silnějšími (a hnusnějšími) a později nechybí ani souboje s bossy brumakovských rozměrů, které ale víc baví, než stresují.

Jaký je hlavní přínos hry? Hunted je v posledních letech snad jediné fantasy, které vám umožňuje hrát coop s kamarádem/kamarádkou. Tady se skutečně pozná, kolik tvůrci do vybalancování tohoto herního režimu vložili času a energie. Počítalo se zároveň s tím, že hráči jsou většinou vlci samotáři a kampaň projdou sami, což byl i můj případ. Lepší IQ parťáka jsem od Gears of War, ani žádné jiné hry toho typu zatím nezaznamenal. V Hunted je parťák/parťačka daleko před osvalenci ze zmíněného díla od Epicu. Tady vám parťák skutečně pomáhá! Sám/Sama si vybírá zbraně a kouzla, která použije v tu správnou chvíli!! Nepřekáží! Neuvěřitelné.

Na závěr je třeba říct, v čem už Hunted tolik neexceluje. Dost vadit vám může třeba striktní koridorovost, která je zde dovedena ab absurdum poměrně častými, „přepouštěcími“ dveřmi. které otevírají Caddoc a E'lara současně. Však taky oba na adresu těchto dvěří zanechají několik trefných poznámek. Ty dveře musely nakonec patrně štvát i samotné tvůrce hry. Příznivcům těch druhů fantasy, kde probíhá pobíjení monster v druhovém poměru „každý pes, jiná ves“, asi bude dost vadit, že než hra na plac pustí nový druh nepřítele, tak ty staré řádně zreckyluje. V podstatě se většina z toho, s čím se budete rubat ke konci hry, už v nějaké podobě vyskytuje na jejím začátku. Toliko k výtkám.

Nejednou v tomto divokém smash-crawlu klesnete na kolena, ale parťák/ačka vás v tom nenechá, pokud sám/a nepadne. Tady se prostě vraždí v nerozlučné dvojici a jakmile se zaběhnete, budete řaďákům i „augmentovaným“ poltit kebule, budete je dorážet, smažit kouzly a špikovat šípy jedna radost! Co víc si přát?

Pro: Hunted je smůla minout a škoda nemít...

Proti: ...vězte ale, že jako dungeon crawl je to jen letmé ohlédnutí za tím, co bylo. A jak moc pryč co bylo jest, to dokládá už jen fakt, že se Hunted muselo zahalit právě do hávu odbytné rubačky, aby si vůbec někdo všiml.

+35

The Last of Us

  • PS3 100
Jestli něco nesnáším, tak je to psaní komentářů k opravdu vynikajícím hrám. Nejen, že tím strávím podstatnou část dne, protože ze sebe zkrátka musím dostat tu hromadu pocitů, ale především nikdy nevím, jak začít. Tentokrát začnu trochu netradičně a sice poděkováním. Nebudu ale děkovat tvůrcům hry, kterým samozřejmě mé díky patří především, ale poděkuji nejprve vám – všem lidem z databáze her. A abych byl konkrétnější, tak děkuji hlavně všem těm, kteří stojí za letošní herní výzvou, protože nebýt jí, patrně nikdy bych se nedonutil dotáhnout tuhle hru do konce. A to by byla životní chyba.

S The Last of Us se to má takhle. Hrál jsem jí už tuším třikrát. Nikdy jsem se ale nedostal příliš daleko. Jako věrný PC hráč, byť odkojený na PS1, jsem se strašně dlouho nemohl přenést přes nepohodlné ovládání všech her zahrnujících střelbu. Rychlé a přesné míření je pro mě zkrátka výsadou myši, nikoliv gamepadu. To byl asi ten první a hlavní důvod, proč jsme u hry nikdy moc dlouho nevydržel.

Druhým důvodem byl fakt, že mě hra ani moc nebavila. Byl jsem ovlivněn absolutním hodnocením většiny recenzí, a tak jsem zkrátka čekal, že nebudu schopen polapit dech už od první vteřiny. A skoro to tak i vypadalo. Celé intro bych se nebál zařadit mezi to nejlepší, co vám může jakákoliv hra nabídnout. Teď jsem ji rozehrál už po páté a stejně mi vždy běhá mráz po zádech a vlhnou mi oči, když Joel přijde o svou dceru. Velice silný moment, a to ho člověk může vidět klidně po několikáté. Pak ale hra zvláštním způsobem ztratila to, co jsem od ní očekával a začala mi připadat jako další z mnoha. Ta největší krize u mě začala vždy, když jsem se dostal do části, kde musí trojice našich hrdinů prolézat rozbořený mrakodrap. Tam jsem pokaždé skončil s myšlenkou, že je to prostě jen další průměrná záležitost s opravdu krásnou grafikou. Pokaždé až doteď….

Pokud má nebo měl někdo z vás podobný problém, silně vám doporučuji, ať vydržíte. Ať dojdete alespoň k budově Kapitolu a pokud vás hra ani do té doby nechytne, asi je něco špatně. To, co se totiž začne odehrávat po té dlouhé, nutné a občas trochu nudné části, vás nutně přiková ke gauči, židli, sedačce, podlaze nebo čemukoliv, co máte zrovna pod sebou. Právě v této části jsem se do The Last of Us konečně ponořil tak, jak si zaslouží. Srdce mi tlouklo jako o život, zatímco jsem se plížil za zády nepřátel (což se mi mnohdy nepovedlo, a tak jsem musel vytáhnout pistoli). Akce střídala akci a já byl skoro až frustrován z toho, že mě hra nenechá ani na chvíli vydechnout. Pak jsem se ale dostal konečně ven z města a přišlo to, co jsem si poslední hodinu tolik přál. Zasloužené ticho.




A právě v této části začíná to, o čem se tolik mluví v souvislosti s touto hrou. Teprve tady jsem se doopravdy stal Joelem. Ocitl jsem se ve vizuálně nádherné krajině – jenom já a má zásilka. Můj náklad, mé zboží, mé břemeno. A bohužel pro mě, tohle břímě umí mluvit a samostatně myslet. Bohužel pro mě, pro Joela – díkybohu pro mě, pro hráče. Celou tu dlouhou adrenalinem a akcí nacpanou část střídá téměř až idylická procházka lesem na sklonku léta. Slunce skoro zapadá, sem tam se mihne nějaké drobné zvíře a má nová parťačka se snaží z té neučesané, roky zanedbané hromady kamení dostat alespoň nějakou souvislou větu, či emoci. Marně. Necítil jsem však, že bych měl potřebu s Ellie hovořit. Cítil jsem se mrzutě, smutně a naštvaně. Rázem jsem byl s Joelem jedna osoba a sdílel jsem všechny jeho pocity, chápal všechny jeho reakce a činy.

Společně s Ellie jsme překonali první řadu překážek a vstupujeme do nádherného, smutně opuštěného města. Město duchů? Možná. Na zlomek vteřiny si připouštím, že něco takového je ve své podstatě vlastně krásné. Město bez lidí. Jen ticho, které je tu a tam narušeno dvojicí kroků, či rozmlouváním malé holky. Zdánlivý pocit bezpečí, který ve mně město vyvolává je ještě více podtržen poetikou jednotlivých míst. Ať už se jedná o bar se hrou, kterou už si nikdy nikdo nezahraje, nebo hudební obchod plný gramofonových desek, které už nikdy nikdo neuslyší. Bylo by krásné si zavzpomínat za zvuku dávno zapomenuté hudby na tu dobu, kdy si všichni stěžují na tu zdánlivou těžkost bytí nevědouce, co je čeká v budoucnu. My ale musíme pokračovat dál. Najít někoho, kdo nám pomůže překonat další řadu nástrah. Spřízněnou duši, která i přes svou samotářskou a podezřívavou náturu nezapomíná na závazky, které k druhým má. Hledáme Billa, dávného přítele a životního dlužníka. Snad on nám pomůže dostat Ellie tam, kam se dostat má.

V tomhle světě ale nic netrvá věčně. Lidé odcházejí a zase přicházejí. Můj dávný přítel nám pomáhá a záhy opět mizí zpátky – věnovat se těm svým strastem a problémům. My pokračujeme dál. Zdá se, že se na nás směje štěstí. Bohužel, je to právě naopak. Nesměje – vysmívá se. Není to ani pár hodin a už nám zase dýchá na záda nebezpečí. A zase. A znovu. Všechno se vždy tak zvláštně změní ze špatného na ještě horší a motá se to v dokonalém cyklu stále dokola. Jen jediná věc, která plyne nějakým směrem. Čas. Vlastně nejen on. Ještě „to něco", co dělá z náhodných kolemjdoucí přátele. Najednou to nejsem jen já a ta holka. Najednou jsme to MY. Sem tam se přistihnu, že si s ní povídám rád. Že mi na ní záleží. Ne jako na vzácné a důležité zásilce, ale jako na člověku, kterého jsem měl, ale už je dlouho někde pryč a já vím, že už se nevrátí.

Nevím, co nás svedlo dohromady. Nevím, proč mi na ní začalo záležet. Jediné, co vím je to, že už nechci nikdy nikoho ztratit. A i když je v tomhle zkurveným světě smrt a utrpení na denním pořádku, tak přísahám, že zajdu tak daleko, jak jen to bude možné, aby ona nic z toho už nikdy víc nemusela prožít. Budu pro ni bojovat, budu pro ni krvácet. Budu po tvém boku, Ellie. Na pokraji svých sil plivnu smrti do očí – jindy jí zase půjdu naproti, abych jí od tebe odlákal. Budu pro tebe lhát, holčičko – to abych tě ochránil. Jen doufám, že mi odpustíš...





Víte, jak poznat opravdu dobrou hru? Vše se odvíjí od míry odosobnění, které během hraní prožijete. U The Last of Us ve mně proběhlo to nejvyšší stádium. Jak už jsem poznamenal výše, s postavami jsem cítil, a to nejen co se emocí týče, ale i fyzické vjemy jako bolest, zima, vlhko. Užíval jsem si uvěřitelnost světa, i uvěřitelnost postav. Ellie s Joelem klábosí přesně tak, jak bych to dělal ve stejné situaci i já. Nezávazně, o všem možném. Dva lidé, kteří jen tak bloumají vpřed nehostinnou, ale krásnou krajinou. Nic vám, nepřipadá nucené. Joel naprosto reálně reguje na své okolí. Valí se z trubky nad vámi voda? Zkuste si pod ní stoupnout a sledujte, jak si vaše postava kryje hlavu před proudem vody. Stejně tak, když se postavíte do přímého svitu reflektoru. Joel si dá před oči dlaň, která mu vytvoří stín na jeho tváři. A takových detailů je hra plná.

Všimněte si například toho, jak se mění stav vyhrnutí Joelovi košile v závislosti na tom, jestli má za opaskem zbraň nebo ne.

Dojde vám šťáva ve svítilně? Stačí jenom párkrát zatřepat gamepadem a je dobyto. Maličkost, ale zpříjemní zážitek ze hry.

Kryjete se za překážkou, ale v cestě vám stojí kryjící se parťák? Ve většině jiných her by se to řešilo buďto fyzickou kolizí nebo by došlo na trapné prolnutí textur. Ale tady ne! Tady se Joel jen lehce oddálí od překážky a zapře se o ní rukou, která prochází kolem hlavy spřízněné postavy. Ano, přesně tak, jak by to musel udělat člověk v reálu. Vnímá totiž, že před objektem, kterého se dotýkal, je další objekt.

V jednu chvíli jsem se pokusil hru i trochu vytrollit a tak jsem v části, kde Sam s Ellie hrají šipky udělal takovou malou legrácku a sice to, že jsem se pokusil stoupnout do cesty letícím hrotům. Hra, ale myslela na všechno, tedy i na přirozenou inteligenci postav, takže Joelův pud sebezáchovy způsobil to, že mi můj malý vtípek zkrátka neumožnil provést.

Myslelo se zkrátka na všechno.



Zvlášť citlivě je podána Elliina neznalost světa před katastrofou. Člověka by skoro ani nenapadlo přemýšlet nad tím, co ta holka může nebo nemůže znát. Vývojáři z Naughty Dog nad tím ale zauvažovali a přinesli nám krásný obraz takto poznamenané osoby. Ellie neví, co je elektrárna. Samozřejmě, vždyť je pro ni v tomto světě vrchol elektrotechnické výroby svítilna. Když jí Joel říká o zmrzlinářských vozech, nechce tomu věřit. Trefně naráží na absurditu našeho vyspělého světa i při listování deníkem neznámého děvčete:
„Opravdu se všichni stresovali tímhle? Klukama? Filmy? Rozhodováním, jaké šaty si vzít? Bizarní.“

Ellie vlastně neumí ani plavat. Jak by taky mohla? Hra ze života v karanténních oblastech ukáže sice jenom málo, ale hádám, že moc příležitostí si zaplavat město nenabízí. Ve hře je ale Elliin její nedostatek implementován rozumně – jako zajímavá herní mechanika. Ke konci už jsem si sice říkal: „Vážně? Zase paleta?“, ale nadruhou stranu jsem tomu rozuměl. Oba zjistili, že tento jednoduchý způsob funguje, tak proč to dělat jinak. Byli byste jiní?



Zdejší apokalyptický svět je správným způsobem nemilosrdný. Munice je málo a hra se vás nebojí vytrestat za nerozvážnosti.
„Mám riskovat, že mě uslyší v okolí potácející se clicker a napálit do jeho kolegy salvu z brokovnice nebo raději obětovat poslední kudlu?“

Zvlášť krutě mě hra vypekla za mé vraždící sklony. V pistoli jsem měl poslední náboj, ale mě i tak ohromně zajímalo, jestli toho kraba na pláži mohu zabít. Proč bych to taky nezkusil, když se v předchozí cutscéně mluvilo o lodi plné zásob. *Prásk!* Vedle. Krab žije a já jsem bez nábojů. A hádejte co? V tý lodi byla sice hromada zásob, ale žádná munice!

Moc se mi líbilo i to, že v oblastech, kde se zdržují nepřátelští lovci, nenajdete zhola nic. Vše je vybíleno. Bylo by totiž nereálné, kdyby lovci, kterým jde především o okrádání nebohých lidí, nechali plné baráky zásob.

Souboje obecně jsou pecka a hra vás drží v napětí téměř po celou dobu. Celé tomu přidává to, že skoro každá rána shodí Joela na zem a ten musí nejprve stát a zmátořit se, než zahájí protiútok. Nicméně občas jsem si říkal:
„Nechte mě prosím být, teď nechci bojovat, chci tu jen stát a kochat se tou krásou všude kolem!“

Nadruhou stranu hrácům dost pomáhá nesmrtelnost spřátelených postav. Respektive to, že je nemůžete zabít vy. Zemřít cizí rukou mohou, což jsem až do druhé poloviny hry nevěděl. Když jsem se tedy dostal až do části, kde máte za úkol hrát si na snipera, byl jsem opravdu nemile překvapen prostřelenou hlavou Ellie od jednoho z nájezdníků.

Civilně vyhlížející život postav navozuje ty správné pocity a nutí vás přemýšlet nad jejich pohnutkami.
"Proč udělal/a zrovna tohle? A proč řekl/a zrovna tohle?"
Hra odsýpá, Joel s Ellie vzájemně interagují a herní svět čaruje.

A ani na samém závěru hra nezklamává. Tam, kde jiné hry nabízejí epická finále, The Last of Us servíruje komorní představení, které dokazuje, že stačí jen pár dobře zvolených vět a emoce se dostaví samy – i bez megalomanských obrazů, twistů, efektů a bůhví čeho ještě.




Samozřejmě nebudu jen chválit, ale vyloženě negativní věci mě nenapadají. Zvuky zbraní, obzvlášť jednoručních, stály za houby. K tomu se váže i častá absence nábojů u mrtvých těl ozbrojených nepřátel.

Trochu mě zamrzelo, že Joel s Ellie procházejí dlouhými časovými úseky, kdy je hráč neovládá, ale stav zásob, munice, a dokonce i zdraví se nijak nemění. Oblečení mají přesto odlišné. Chápu, že do konceptu survival her by příliš nezapadal princip doplňování všech položek, ale nějak náhodně rozhozené hodnoty by hru příjemně zpestřily.

A do třetice tu mám vtipný bug. V jedné scéně má za úkol Ellie následovat Tess a Joela. Nějakým nedopatřením se ale stalo to, že se Ellie objevila na místě, kam teprve měla doběhnout po Tessině povelu. Když ji Tess povzbudila k přeběhnutí právě na ono místo, vrátila se Ellie zpět k ní a společně odběhly tam, kde se ještě před chvílí krčila ve stínu.




Co ale říct na závěr, že? The Last of Us je neuvěřitelně dospělá hra. To, jakým způsobem servíruje jednotlivé obrazy, pocity a nálady z ní dělá něco víc než pouhou hru. Až projdete celým příběhem od začátku do konce, teprve pak pochopíte ten rozdíl mezi "hrou pro dospělé"a "dospělou hrou". The Last of Us je obojím. Je atmosférická, upřímná a smutná. Násilná, brutální a realistická. Záměrně jsem se vyvaroval tomu, abych recenzi psal ihned po dohrání. Nechtěl jsem riskovat, že sepíšu tisíce superlativů jenom proto, že mám zážitek čerstvě pod kůží. Nicméně i po týdnu důkladného přemítání za zvuků minimalistického, ale mistrovsky napsaného soundtracku jsem v ničem neslevil. Vypadá to, že jsem se zamiloval.




Nezapomenutelné momenty (!!!SPOILER ALERT!!!):
1) Cestou k Billovi se Joel chytí do jedné z pastí a visí vzhůru nohama na kladce. Ellie se mu snaží pomoci tím, že se pokusí uvolnit protizávaží. Co se ale nestane, na místo se rázem sesype armáda nakažených a vám nezbývá nic jiného než ochránit střelbou z revolveru jak sebe, tak Ellie. Celý systém míření je samozřejmě vzhůru nohama, takže konkrétně ze mě přímo sršel adrenalin namíchaný se zoufalstvím, protože gamepad je pro mě zatím spíše nepřítel. Slova typu: „Do prdeleeee“ ze mě lítala v jednom kuse.

2) Když jdete s Billem do jeho muničáku, máte pocit relativního bezpečí. Aby ne, nikde nikdo, žádná hudba, žádné děsivé zvuky. No a najednou … další nájezd nakažených. Prostě jen tak – zčistajasna. Celá přestřelka se vlastně skládá pouze ze zvuků střelby a nechutných skřeků infikovaných zrůd.

3) Ve scéně, kdy Joel přepadne přes zábradlí a propíchne si břicho jsem byl opět zcela s ním. Každý jeho krok směrem ven mě bolel za něj. Měl jsem pocit, že je mi stejně mdlo jako jemu a byl jsem napjatý, i přestože mi bylo jasné, že nezemře.

4) No a na to přímo navazuje nejúžasnější část, kterou může The Last of Us nabídnout. Celé zimní období. A nemůže za to jenom fakt, že hrajete za Ellie, což je velice příjemná změna. Může za to neúprosně rostoucí míra napětí po jejím zajmutí. Zároveň se jedná o patrně nejsyrovější a nejbrutálnější úsek celé hry. Joel se stává bledou, chodící mrtvolou, která vyráží do mrazivé krajiny za jediným úkolem – zachránit Ellie, i kdyby měl vyzabíjet zbytek planety. Během své cesty dosti nevybíravým a skoro až svinským způsobem vyslechne dva příslušníky gangu. V této scéně jsem si pomyslel:
„Sakra … takhle by se kladná postava chovat neměla.“
Hned za touto myšlenkou následovala další.
„Ale jde to vůbec? Zachovat si v takovém světě špetku morality a lidskosti?“
Ano, byl jsem šokován, přesto jsem cítil ten krásný pocit zadostiučinění. Opět se v této hře postavy zachovaly lidsky. Ale tím to samozřejmě neskončilo. Efektní filmové prostřihy, kdy střídavě ovládáte Joela a pak zase Ellie, a které většinou nastávají v ten nejdramatičtější moment, opět umocnily napětí a donutily mě se soustředit na hru jako ještě nikdy. Prakticky po celou dobu jsem se v této snažil před nepřáteli utíkat a o to horší to bylo pro můj zdravý rozum. Povzbuzoval jsem se, nadával jsem, nevnímal jsem realitu. Nadával jsem i tý zpropadený hře, že mě nenechá vydechnout. Ano, tady nastal ten vrchol, kdy jsem si za zvuku svého silně bušícího srdce uvědomil, že takhle jsem se ještě u žádné hry necítil. Vše končí velice napínavým „bossfightem“ a nezvykle brutální scénou, při níž emoce stříkají do všech stran. Takhle se dělají hry.

5) Poslední opravdu silný zážitek přišel v létě. Kdo hrál, jistě si vybaví jednu velice emotivní scénu. Potloukáte se zelení prorostlým městem, léto je v plném proudu a všem už je jasné, že Joel našel v Ellie svou ztracenou dceru. Náhle se strany obrací. Ellie je ta mrzutá, špatně naladěná hromádka kamení a Joel se snaží hledat způsoby, jak z ní dostat alespoň jednu souvislou větu. Nádherně vymyšlená je scéna, kdy Joel nastavuje ruce, aby mohla Ellie vyšplhat na vyvýšené místo a shodit žebřík. V ten moment jsem si říkal, že by vypadalo strašně hezky, kdyby Ellie, vlivem svého melancholického rozpoložení, vůbec nepřišla. A ono se tak opravdu stalo! Joel jen stojí, čeká a náhle se podivuje, kde se jeho parťačka zasekla. Když se jí konečně dovolá a dívku vysadí, stane se něco podivného. Ellie s neskrývaným údivem vykřikne, nedbale shodí žebřík dolů a utíká neznámo kam. Joel za ní musí chvíli běžet, než spatří to co ona. Jen když tenhle komentář píšu, vrací se mi husí kůže. Když už máte pocit, že vás tahle hra nemůže ničím překvapit, vytáhne z kapsy trumf, který vám se vší grácií omlátí o hlavu – nejspíš za trest, že jste si dovolili pochybovat o možnosti zevšednění tohoto uměleckého díla.



Herní čas: 12h 57m
Obtížnost: Easy
Verze: Playstation 3

P.S.: Omlouvám se za extrémně dlouhý a trochu "jiný" komentář.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 7. Nejen PC živ je člověk (hardcore)

Pro: Smysl pro detail, vztah Joela a Ellie, grafika, soundtrack, ...

Proti: Zvuky zbraní, rozvleklý začátek, munice u mrtvol

+27 +28 −1

Demon's Souls

  • PS3 70
Je únor roku 2009. Tomuto roku dominovaly průměrné adaptace populárních filmů, a později i první Rocksteadovic Batman. PejSkaři si ale mohli, již takto z kraje, užívat první FromSoft Soulsovinu. A mou tehdejší závist dohnala jen až ta ještě vyšší, o pět let později, kdy svůj design narvali do viktoriánského Londýna.

Tehdy prostě nic docela podobného nebylo. Japonskozápadní dungeon crawler RPG, s lineárním příběhem bez pádného děje, s pouze ambientním ozvučením, kterému sekundovala epická hudba, jež ovšem roztancovávala pouze samotné bosse, a tak to prostě celé bylo jen a výhradně o hratelnosti a té úmorné, dezolátní, přepychově temné atmosféře? Nelze se divit, že z toho byl takovej hit, a že i o 11 let později stále vznikají kopie všemožných kvalit. A nemám pochyb, že kdybych to byl hrál v době vydání, nepřeberně bych to zbožňoval. Jenže já vůl si to musel zahrát až teď, když už za sebou dávno mám bohaté zkušenosti s tařka vším, co po Duších Démonů následovalo. A jo, jsem neskonale rád, že můžu konečně poctivě prohlásit, že jsem oficiálně dohrál celou Soulsborne ságu. Nemůžu ovšem říct, že bych si tenhle návrat na ouplný začátek kdovíjak užil.

To, čím hra dominovala za své největší slávy, je stále excelentní a nestárnoucí - ta atmosféra je zcela upřímně pohlcující a hlavně unikátní. Trochu jsem se bál, že takto zpětně v tom budu jen těžko hledat vlastní identitu hry, a že se mé pocity budou snadno splývat s Dark sourozenci. Velmi rychle jsem byl ale naštěstí vyveden z omylu, a feeling této hry se mi do paměti nepopiratelně zaryje ještě na dlouhá léta, a s žádnou jinou hrou si to určitě plést nebudu. Bohužel...mechanicky je to prostě moudrý dědeček plný historek, se kterým je fajn si popovídat, ale na bruslák ho už nevemete. Je až k nevíře, jak obrovský skok FromSoft udělali mezi tímto a prvním dílem Dark Souls, a to nejen v rámci kvality, ale hlavně rozumného game designu. Takový skok se jim od té doby již nepovedl.

Bonfiry smysluplně rozeseté po úrovních? Toť přízrak budoucnosti, zde máte prostě jeden záchytný bod na celou úroveň a můžete jen doufat, že daná úroveň nabídne alespoň nějaké zkratky. Což pro některé platí, a pro některé zase ne. Bohaté množství užitečného harampádí, zbraní, armorů, aspol., ať má člověk motivaci k radostnému průzkumu a pečlivému sběru lootu? Pche, na co, postačí přece tak jedna hrst armor setů, které jsou navíc naprosto nesmyslně ještě rozdělené na unisex, čistě mužské, a čistě ženské; co se zbraní týče, na jakýkoliv daný build opět padá bajvoko pět zbraní, tak dvě tři katany, dvě kouzelnické hůlky na celou hru; dva sloty na prsteny mne v prvních Temných Duších uměly pěkně potrápit, zde je ovšem tak málo prstenů a ještě méně opravdu užitečných, že jsem hru takřka od začátku skoro až do konce dohrál s jedním párem bez jediné změny; naproti tomu poživatelných dobrot je tu tolik, že absolutně nemáte šanci všechny spotřebovat, včetně léčiv. Tak samo je tu absolutně zbytečný, absurdní přebytek upgradovacího matroše, který ve spojení s velmi inteligentním limitem nosnosti + té skutečnosti, že ty lepší upgrady může zajistit jen spešl NPC kovář zašitej mimo Nexus, v mém případě znamenal jen to, že jsem si nic upgradovat ani nechtěl.

Zároveň zde funguje ještě jedna extra designérská fíčurka, která mi požitek z hraní přinejlepším hrubě tlumila, a navíc mi svou podstatou hrozivě nedávala smysl - Tendence světů. Totiž, v základu má každý svět tendenci šedou/neutrální. Svým počínáním ale můžete tendenci buď zbělat, nebo zčernit. Nejzákladněší proces je takový, že více do běla tendence jde, čím lépe hrajete, ie. čím méně umíráte a více kidlíte (hlavně bosse daného světa). Tendence pak naopak černá, čím více umíráte v lidské formě, a lidská forma je žádoucí, neboť jen tak můžete mít plné HP. A teď ten džouk - jakmile má svět bílou tendenci, jeho průchod je lehčí, kdy máte více HP, enemáci zase méně, dávají méně damage, dropují méně duší a horší loot, a některý loot dokonce ze světa vyloženě mizí. V černé tendenci zase naopak máte méně HP, enemáci více, dávají větší dmg, ale za to dropují více duší, lepší dropy, a taky pak získáváte v rámci konkrétních úrovní přístup k jinak nedostupnému, volně ležícímu lootu. Takže čím lépe hrajete, tím máte hru lehčí, čím hůře, tím máte hru těžší. A kdyby to samo o sobě takto nebylo dostatečně převrácené a na hlavu, tak bez googlu pravděpodobně ani nemáte šanci zachytit, proč a co se děje.

Balanc obtížnosti se mi soudí jen těžko, hru jsem dohrál za kouzelnici, umřel jsem přesně 40krát. Primárně ze začátku ještě byly obtíže a potyčky měly náboj napětí, ale posledních zhruba 6 hodin jsem zbytkem hry vyloženě proplul jak vařečka gulášem. Oproti nadcházejícím dílům jsou Duše Démonů i poměrně krátkou hrou, kdy mi první dohrání zabralo ušmudlaných 25 hodin, a byť si to dobové recenze hodně vychvalovaly, já se už kdesi v půlce opravdu na dohrání těšil, a hodně intenzivně pochybuji, že budu někdy mít chuť si to střihnout znovu, když místo toho můžu šáhnout po nesrovnatelně lepších alternativách. I ten level design, snad s vyjímkou prvního světa, stojí poměrně za hodně přimočarý vyliž, A JO, zdejší praděd všech Blighttownů, Gutterů a Farron's Keepů je zdaleka tou nejhorší verzí velké jedovaté lokace, jakou FromSoft v rámci SoulsBorne spotvořili. Né protože by byla nejtěžší, ale protože vyloženě vyzařuje leností a laciností, a navíc v téhle hře člověk v těch sračkách neudělá ani ten blbej kotrmelec.

Má to ale i jednu nadčasovou mechaniku, kterou z nepochopitelných důvodů od té doby FromSofťáci již nereplikovali - nízké překážky tady Vaše postava umí vyšplhat!

Na závěr mi dovolte malou nestoudnou reklamu na emulátor RPCS3, který je dnes již v opravdu vytříbené formě, a velké množství her je již dokonale, pohodlně, a kompletně hratelé a dohratelné.

Pro: Jedinečná atmosféra; Soulsborne™ návyková hratelnost; OST

Proti: V rámci mechanik a celkového game designu je to oproti mladším sourozencům prostě děsně neohrabané a zastaralé

+26

Silent Hill: Downpour

  • PS3 85
Nejlépe hratelný Silent Hill. Bez debat. Brněnská Vatra zaválela a stvořila hodně nedoceněný titul, který má skoro možná tu smůlu, že vyšel pod kultovní značkou Silent Hill. Tvůrci si totiž jdou svou vlastní cestou a přináší zcela odlišný příběh ve známém universu. A k tomu upgradují hratelnost na (tehdejší) next-gen. Pořád je to Silent Hill, v něčem docela věrný, ale v něčem zcela odlišný. Méně klasický Silent Hill, více Alan Wake s melee souboji.

Zarytým fandům se to nemusí pochopitelně líbit, ale já si Downpour nemůžu vynachválit. KONEČNĚ se to fakt dobře hraje, KONEČNĚ je souboják velmi dobře použitelný a množství nepřátel odpovídající a KONEČNĚ jsem se dočkal relativně volného pohybu městem, aniž by byly exteriéry jen kulisa. Pryč jsou nekonečné holé chodby - Otherworld se v podstatě smrsknul na pár utíkacích (a nutno říci, že i tak otravných) sekvencí. Pryč jsou haldy tuhých nepřátel, které hráče v minulých dílech tak neúnavně pronásledovaly. Downpour ukazuje, jak moc důležité jsou u moderních her klidné šourací pasáže, kdy se hráč kochá vizuálem, nasává ponurou atmosféru, sbírá předměty, zkoumá prostředí a nebo jen poslouchá pečlivý výběr atmosférických songů z po městě rozesetých rádií.

Downpour je rozhodně nejimmersivnější Silent Hill. Může za to i posun hry z koridorů do lehce otevřeného světa. Konečně jsem se mohl po Silent Hillu v poklidu projít. Nepřátelé se i tady v ulicích tu a tam spawnují, ale oproti ostatním SH hrám velice střídmě. Design odpovídá roku 2012, takže už žádný simulátor zavřených dveří, ale poměrně členité město plné skrytých zákoutí a relativně logicky rozmístěných hádanek. A není jen honba za hlavní dějovou linkou. Po SH je rozeseta řada vedlejších questů, které příjemně rozšiřují celou mytologii a město tak nepůsobí prázdně. Tvůrci se na designu úkolů vyřádili a až na 2 nebo 3 (a imo dobře) umístěné fetch questy je všechno čistě story-driven. Na to, že Downpour není viditelně ani zdaleka tříáčková hra, skvělá práce. K plné spokojenosti by mi stačily už jen lepší odměny, třeba jen blbý upgrade zdraví nebo např. útoku. Jak píše Garret, uspokojeno je spíše duševno.

Ani příběhově se nemá Downpour za co stydět a byť je možná škoda, že chybí řada ikonických věcí - od Pyramid Heada přes sirény až po kultisty - tak mi vlastně vůbec nevadilo, že si ve Vatra Games šli svojí cestou. Příběh možná není takový japanoidní crazy ass mindfuck, ale příjemně mě překvapilo, jak logický je a jak neklišoidní zápletku ve finále má. Ale pravda, ten charakteristicky nepříjemný psycho feel, chytrá provázanost a celkově tíživá atmosféra původních Silent Hillů tam už není.

Hratelnost se ale vyfikla. Souboják sice stále není dokonalý, ale potěšilo mě, že hráč nemusí každého nepřítele čudlat půl hodiny klackem. Naopak dostane do ruky slušný arzenál zbraní a to prakticky hned od začátku. Od cihel, lahví, trubek, přes vzácnější sekery, tomahawky či krumpáče, až po ceněné střelné zbraně. Ty už hlavní hrdina netahá po kapsách, ale dají se nalézt všude po městě. Avšak, podobně jako třeba v Condemned nebo Breath of the Wild, zbraně mají omezenou výdrž a je potřeba je neustále měnit. Za mě rozhodně fajn změna, minimálně v případě melee zbraní. U střelných zbraní bych naopak více ocenil klasické umístění do inventáře. Do kapsy lze narvat jen jednu střelnou zbraň a je jedno, jestli se jedná o pistoli nebo brokovnici. A až moc často se mi stávalo, že jsem u sebe měl hromady nábojů do zbraně, kterou jsem jako na potvoru zrovna u sebe neměl a nebyla k nalezení.

Downpour samozřejmě není dokonalá hra. Omezený budget je na hře z technického hlediska tu a tam cítit, ale na rozdíl od Homecoming na mě Downpour působil dodělaně. Jako každá PS3 hra se to hraje trochu ztuha, ale tady je problém ještě trochu dál. Downpour bohužel trpí častými propady snímků a je strašně znát, že konzole to prostě brutálně nedává. Zejména při rychlém běhu kupředu se hra viditelně zasekává tím, jak engine nestíhá donačítávat další lokace. Občas to, zejména při delší seanci, natvrdo vymrzne. A paradoxně to nejvíce laguje v interiérech, kdežto v daleko rozlehlejších ulicích Silent Hillu funguje donačítávání o poznání plynuleji (asi ten mlhavý opar). Hrát se to furt slušně dá, ale o stabilních 30 fps jsem si mohl nechat jenom zdát.

Celou dobu jsem chtěl Downpour udělit z mého pohledu fakt zaslouženou devítku, ale tu přeci jen nedostane a to z jednoho jediného důvodu. Tradiční neduh poslední kapitoly: tvůrci neodhadli míru a finální sekvence ve vězení působila přehnaným množstvím soubojů zbytečně natahovaně. Žádné drama, ale kdyby se tahle část zkrátila na polovinu a vystřihla by se ta dvě nebo tři zbytečně tuhá arénovitá střetnutí s nepřáteli, asi by si nikdo nestěžoval.

Pro: atmosféra, immersive hratelnost, herní doba, příběh, souboje a množství zbraní, lehce otevřený svět, kvalita side questů, cutscény a voice-acting, hudba v rádiích

Proti: optimalizace a 720p, zas ten Otherworld - utíkací pasáže a hlavně finále ve vězení, občas nevyrovnané ukládání

+26

Grand Theft Auto V

  • PC 95
  • PS3 --
Psal se rok 2014 a já, čerstvý maturant, si natěšeně pořídil PS3 hlavně proto, abych si mohl zahrát nejnovější GTAčko. A bavil jsem se královsky.
O 6 let později, těsně po skončení vysokoškolských studií, nabízí Epic hru zdarma a já neodolávám a ponořuji se do hry podruhé, tentokrát na PC . A opět se bavím královsky.

GTA V mě dostává především svou velikostí, propracovaností a smyslem pro detail. Také však tím, jak ladně a plynule se hraje. Mám radost i z obyčejných pojížděk po městě, procházek po pláži nebo z vyhlídek na horách.

Skvělá satira tehdejší společnosti neztrácí ani dnes na humoru a trefnosti. Jsem opravdu zvědavý, jak se ta současná hyperkorektnost promítne do dalšího pokračování této legendární série.

Těžko hře něco vytýkat, přesto se tu ale pár detailů najde. Například především ke konci hry už jsou mise založené téměř jen na vyvražďování nekonečných hord nepřátel. Ne že by to nebyla zábava, systém krytí, střelby a fyzikální reakce postřelených oku lahodí, ale přeci jen bych chtěl příště trošku víc.

Celkově ale GTA V hodnotím jako megalomanství v tom nejlepším možném provedení. Kdybych měl z celého herního průmyslu vybrat jedinou hru člověku her naprosto neznalému, asi bych pro míru detailů, celkové technické zpracování a v neposlední řadě pro zasazení do „reálného“ světa, sáhl právě po této hře.

Pro: svět, míra detailů, satira, humor, technické zpracování, hudba, možnost hraní online

Proti: nízká obtížnost, příliš mnoho nepřátel v závěrečných misích, chybějící aktivity z předchozích dílů

+25

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS3 85
Moje první dohraná hra na PS3. Musím se přiznat, že před koupí jsem si o téhle hře nic nezjišťoval. Měl jsem v hlavě zaryté, že hra má statut jisté kultovnosti a že bych jí neměl minout. Čekal jsem spíše klon Tomb Raidera. Více hádanek, méně soubojů. Příběh o honu za bájným Eldorádem přímo vybízí k takovému dobrodružství. Začátek mi dával za pravdu. Hledání té správné cesty v džungli. Plnění nějakých těch hádanek a akrobacie na skalách. Jen do první přestřelky.

Pak se hra až dokonce hodně podobá spíš Gears of War. Střílení za překážkami jednu vlnu nepřátel za druhou. Do toho hledání nějakých těch cenností. Akrobacie je stále dost po celou hru. V atraktivním prostředí se na to pěkně kouká. Občas se objeví hádanka. Tu by ale svou složitostí vyřešila i opice. Uncharted je prostě střílečka. A musím říct, že mě to bavilo. Ale až potom, co jsem se naučil ovládání. Jako PCčkářovi mi tam chyběla myš.

Příběh je pěkně dobrodružný. Jednoduchá zápletka z několika zvraty. Škoda, že se ve hře nedočkáte nějaké pestřejší hratelnosti. Je to pořád stejné. 4 vlny nepřátel pak trocha akrobacie. 8 vln nepřátel, jednoduchá hádanka a trocha akrobacie. Mezihry v jeepu nebo na skůtru působí jako živá voda. Drake mohl být taky trochu větší kruťák a mít za opaskem ještě nějakou tu kudlu. Vypadá to docela komicky. Třeba, když jdete na chlápka, který drží útočnou pušku s holýma rukama. A granáty mi přišly celkem nepoužitelné.

Celou hru bojujete jen proti lidským protivníkům. Vzhledem k zasazení hry se přímo vybízí větší rozmanitost. No co, Uncharted je oddychovka. Záseky nula a hra pěkně odsýpá. Krátká délka jako by mi říkala, abych si dal nášup v druhém dílu.
Herní výzva: "Nejen PC živ je člověk" hardcore

Pro: oddychová hratelnost, fajn příběh, zasazení hry, uspokojení z headshootu, zábavná hra

Proti: stereotypní nepřátelé, více hádanek by neškodilo, mohlo by být delší

+25

Kingdoms of Amalur: Reckoning

  • PS3 50
Již od prvního videa mi bylo jasné, že KoA: Reckoning není hra pro mě. Další západní fantasy svět plný klišé, navíc podtržen vizuální stránkou podobnou detailnějšímu korejskému MMORPG. Jenže když se mi dostala možnost si Amalur zdarma zahrát, tak jsem neváhal a vyzkoušel jej.

Předně vůbec nemá smysl mluvit o příběhu, který je tak zapomenutelný, až hanba. Žádné zajímavější postavy se nedočkáme a už pár hodin po dohrání si nevzpomenu na více, jak tři jména. Obsahuje průměrné dialogy, kde jsou v devadesáti procentech případů odpovědi hráče zcela nepodstatné, protože stejně si dotazovaný pořád jede to své. Po celou dobu hru doprovází ničím výjimečná hudba. Celkově se prostě světu Amalur nedaří hráče nějak vtáhnout a, možná i kvůli nevhodně zvolené grafické stylizaci, postrádá jakoukoli atmosféru.

Tradiční je systém questů kde, podobně jako v mnoha dalších západních RPG, jednoduše naberete hromadu nepodstatných úkolů od nepodstatných NPC a běháte od jednoho žlutého vykřičníku ke druhému. Jen velmi málo z nich si však zaslouží pozornost. Prokecat postavu, doběhnout k ukazateli, zabít nepřátele/sebrat předmět a vrátit se pro odměnu shrnuje většinu questů v KoA.

Podstatně lepší záležitostí jest bojový systém podobající se spíše hack and slash hrám než ostatním RPG. Velké množství zbraní na blízko i dálku zajišťuje mnoho různých taktických možností. K tomu připočtěme slušný počet kouzel a schopností ze všech tří povolání, která lze libovolně kombinovat. Škoda jen, že i nejvyšší obtížnost je Amalur poměrně jednoduchou záležitostí a, pokud jsem nenarazil na větší skupinu mágů, můj assasin neměl problém pozabíjet i velké množství nepřátel a závěrečný boss se stal otázkou necelé minuty.

Celkově se Kingdoms of Amalur: Reckoning nehraje vůbec špatně, ale veškerá omáčka okolo, vytvářející silnější zážitek, není dobře zvládnutá. Utápí se tak ve vodách průměrnosti bez šance na záchranu.

Pro: bojový systém, mnoho druhů zbraní i schopností a jejich libovolná kombinace

Proti: svět, postavy, příběh, nízká obtížnost, questy, grafické provedení

+24 +25 −1

Xenogears

  • PS3 90
Tento komentář se mi píše vlivem událostí posledních dní velmi těžko. Hru jsem začal hrát postupně před necelým měsícem a pojal jsem skrytý úmysl jejím dohráním překvapit Charllizeho, jenž mi ji čas od času připomínal, rád na ni v hovoru odkazoval a tajně doufal, že hra dostane slušivý remake, který by si zahrál. Být to tak o 10 dní dřív, možná bychom si o hře ještě stihli něco mezi sebou říct. Jsem si jistý, že by mi k ní pak do zpráv napsal krátkou esej. Zpráva o Charllizeho náhlém odchodu mě ve hře zastihla akorát před závěrečným dungeonem. Tak mě to vzalo, že jsem se pak nemohl na hru nikterak soustředit a pár dní trvalo, než jsem se silou vůle přiměl hru vůbec dokončit; nakonec se mi to tedy nějak podařilo a snad by z toho měl radost.

Když jsem hledal způsob, jak si hru nejlépe zahrát, narazil jsem na toto vlákno, kde je návod na hraní Xenogears s trochu hezčím vizuálem v emulátoru PS3 RetroArch. Původní grafika hry totiž nezestárla zrovna nejlépe. Kombinuje 2D sprity s 3D modely ve 3D prostředí a ačkoliv je to technologicky malý zázrak, stejně všude lítají malé či velké pixely. Osobně mi to nevadilo – vlastně v tom shledávám jakési dobové kouzlo tvořené srdíčkem, ale dnešní mladí by na věc asi měli jiný názor. Portréty postav (ty, co jsou separátně v dialozích) jsou v původní hře celé pixelaté, nicméně RetroArch je umožňuje nahradit čistými obrázky (HD skeny - ovšem za cenu posunuté barevné palety), čehož jsem využil v prvním disku (i tak v tom ale mívá občasné výpadky). Druhý disk (ze dvou) jsem poté vůbec nenastavoval a nechal ho v původním stavu, abych mohl porovnat kvalitu. Přišlo mi navíc docela zajímavé porovnat ty 2D sprity s 3D prostředím obecně v Xenogears, a 3D postavy s 2D prostředím ve Final Fantasy VII. Obě hry vyšly krátce po sobě a svým způsobem na mě obě dodnes působí malinko nesourodě. Jak by asi vypadaly, kdyby si navzájem vyměnily zvolený styl postav a prostředí?  

Úvahy nechme stranou - co příběh? Eh. Vůbec nevím, jak stručně popsat, co jsem ve hře viděl a zažil. A jsem úplně ve stejné situaci jako u kteréhokoliv dílu Xenoblade Chronicles. Jakýkoliv pokus o nástin příběhu je prostě těžký spoiler. Ale na rovinu, je to opět naprosto velkolepé. Hráč se ujímá role mladíka Feie, jenž žije někde na okraji světa v zapadlé vesnici a chystá se na svatbu se svou milou. Jenže krátce nato přiletí obří mechové (gears) a hned je zaděláno na pořádný průšvih. Všechno se semele snad nejhorším možným způsobem a Fei prchá nejen před vlastními sousedy, ale i sám před sebou. Začíná dlouhá cesta za poznáním v nehostinném světě, kde odedávna válčí dvě znepřátelené strany Aveh a Kislev. V započaté výpravě Feiovi pomáhá jenom důvěřivý vesnický doktor a pozvolna se jejich cesty kříží (a zase rozdělují) s mnoha dalšími postavami, z nichž některé se později usadí ve tvořící se nesourodé skupince. Nesmí chybět ani čerstvá romance. A jak to tak v Xenohrách bývá, příběh se vrší na příběh, a ten zase na další příběh, a ve výsledku je z toho polívka s gulášem. Ve hře se objevuje tolik motivů a řeší se tolik věcí, že by to vydalo nejméně na tři další hry (vzhledem k uspěchanému druhému disku, kdy většina děje se odehrává několika větami vypravěče, se ani nedivím). Škrty a agónie z nedokončenosti ze hry křičí na všechny strany. I přesto obdivuji tvůrce, že dokázali hru dotáhnout do konce v tomto stavu. Ale stejně je trochu škoda, že nevzniklo žádné z plánovaných plnohodnotných pokračování.

Xenogears pochopitelně staví na mechanice boje v ovladatelných obřích gearech (z nichž se dá v běžném provozu vystupovat a svádět boj vlastníma rukama), ale to je samo o sobě pouze tenká vnější vrstvička. Hlavní jsou ty příběhové motivy. Tvůrci hry se vůbec nezdráhají zapojit a vyprávět příběh postav, které se třeba s hlavním hrdinou nikdy nesetkají. Povrch planety osídlili nejen lidmi, ale různými mutanty a monstry. Neštítí se měnit osídlená města v kouřící krátery, nevadí jim spustit globální genocidu a převrátit zavedený společenský systém, který fungoval několik staletí.
Nevadí jim vykrást biblické základy (no dobře, tohle dělají všichni Japonci. Chcete být v Japonsku uznávaným scenáristou? Pak musíte mít aspoň základní znalost Starého i Nového Zákona. Xenohry tohoto zdroje rády využívají, ale taky prakticky všechno nějak překrucují). Dokonce ve hře fungují rovnou dvě velké církve a některé postavy v partě mají k jedné nebo druhé blízký duševní vztah – Billy, za kterého hrajeme, je navíc rovnou hotovým knězem v církvi Ethos, která má vcelku blízko k naší římsko-katolické církvi (včetně všech jejích hříchů). Nissanská církev zase proklamuje ideál spojení jednokřídlého muže a jednokřídlé ženy – teprve po spojení se mohou oba vznést. Běžně se tedy ve hře přetřásají filozofické ideály, identity v identitách, poruchy osobnosti; minulé životy, božství, případně rádobybožství, to celé šmrncnuté jakýmsi sci-fi přesahem s cestováním vesmírem a s hledáním kořenů lidstva… takže vlastně zhruba to, co najdeme i v ostatních Xenobladech (a pro sebe do budoucna doufám, že je podobná i Xenosaga). Ze hry proto čiší pocit něčeho velkého. Nelze to vyjádřit, musí se to zažít. Je to takové skrytě epické. Nevím, jak to vhodně popsat.  

Každopádně jsem rád za odehrání Xenogears. Vlastně jsem během hraní objevil řadu referencí, které se objevovaly nejčastěji v Xenoblade Chronicles 2 a 3. Je to naprosto úchvatné, jak jsou ty hry tak propojené nenápadnými detaily, a jak moc je třetí díl XC obsahově podobný právě svému předchůdci Xenogears, ale vlastně úplně jinak. Jsem moc zvědavý na to, jestli se někdy ta mozika příběhů v budoucnu nějak propojí, i když nejspíš určitě ne.
Už jen první zmínka o znepřátelených válečných stranách mi přivodila flashback. Aveh a Kislev, kde jsem to jen… aha, Agnus a Keves v XC3. Vztaženo k často používané biblické symbolice a jménům objevujícím se ve hře jsem myslil, že se jedná o inspiraci jmény Ábel a Kain, ale ne; nenáhoda tomu chtěla, že všechna tato slova jsou skutečná a pocházejí z hebrejštiny (Aveh, Kislev - názvy měsíců... teď mě napadá, že s Kainem a Ábelem se to nemusí nutně vylučovat), nebo řečtiny a latiny (Keves, Agnus - beránek / jehně); neboli v Xenogears jako Lamb, označení pro pozemšťany. Podobná zjištění mě vždy dokážou ke hře více přitáhnout. A hebrejština je ve hře mimořádně nadužívaná různými výrazy (například taky podezírám postavu Elehayym, že etymologicky i obsahově má až moc blízko slovu Elohim). Sice to není na první pohled patrné vlivem nepřesného překladu, nicméně biblická archeologie patří mezi mé další zájmy, takže jsem byl tak trošku doma.  

Konec jazykovědy, teď něco akčnějšího – souboje. Souboje jsou tady zpracované naprosto unikátním způsobem, který jsem zatím jinde neviděl, a způsobil, že mě bavilo grindovat i tam, kde jsem nemusel. Každá postava (bez gearu) totiž bojuje bojovými komby a chvaty, ale nejedná se o žádný akční systém, ba ani o ATB. Souboje jsou tahové, jen působí hrozně živě a dynamicky vlivem bohatých animací. Občas má některá z postav zbraně (třeba zrovna Billy), ale minimálně půlka z nich nikoliv.
Komba se spouští  mačkáním tří různých tlačítek. Postupem hry jsou komba trochu složitější nebo delší, a opakovaným spouštěním konkrétních sledů tlačítek / kláves roste i jejich procentuální ukazatel, který na 100% odmění hráče naučeným silnějším útokem (obecný termín deathblow). Všiml jsem si, že sofistikovanější komba se mi občas zasekla a nechtěla dál růst. Náhodou jsem tedy přišel na to, že mají i další podmínky k naučení; stačí proto opakovat ostatní předchozí naučená komba, dokud se neobjeví vytoužený zelený nápis.
Podobně to funguje i u gearů, ale v poměrně omezujícím režimu, kdy jsem často zápasil s nedostatkem rychle spalovaného paliva (many). Gear provede základní útok, čímž se nabíjí intenzita dalšího útoku nebo jednoduchého komba. Takže efektivní rány jsem obvykle rozdával zhruba každé druhé kolo. Mimochodem, v partě jsou běžně tři členové party buď v gearech, anebo jako samotné postavičky.  

Tato mechanika, kdy se dá opustit obří stroj, nebo do něj zase nastoupit, mi přišla velmi osvěžující. Úžasnější (a odhaduji, že dosud nepřekonaná) je pouze v Xenoblade Chronicles X.  

Úplně však nejsem nadšený z designu dungeonů. Vizuálně totiž moc přitažlivé nejsou a zdálo se mi, že se nějak moc opakují nějaké ztemnělé podzemní chodby. Jestli toto hrozilo i po většinu druhého disku, pak jsem možná docela rád, že jej zkrouhli na podstatné minimum (v závěrečném dungeonu jsem se motal jak opilec v nočním Lumiose City). A obecně jsem hodně vděčný za funkci savestatů v emulátoru, rozhodně mi ušetřil hodně času a nervů (yay karetní minihry a bojové minihry). A přiznávám se také, že jsem přetáčel rychlost u zdlouhavých, repetitivních animací během grindování. Jsem si jist, že se to podepsalo na trošku kratší herní době.
Občas jsem koukal i do návodu. Časem jsem objevil jeden, který mě tak moc bavilo číst díky vtipným komentářům a vsuvkám autora, že už jsem si ho četl jenom tak pro zábavu.

Občas se vyskytl nějaký nelogický moment - třeba když je nutné vyskákat v gearech na vysokou věž, přitom by se tam dalo v klídku vyletět. Ale holt akce.
Chtělo by se mi také napsat, že milovníci první (nejstarší) trilogie Star Wars si přijdou na své, nicméně důvod si nechám pro sebe.

Celkově mě překvapilo množství dlouhých cutscén a bohatého obsahu, ale snad vždy se tam dělo něco zajímavého, co mě dokázalo u hry držet – ostatně příběh je to, co mě drželo až do samého konce ve finále. Cutscény jsou navíc občas dokonce prokládány devadesátkovými animacemi. Osobně nejsem zrovna fanoušek devadesátkových mainstreamových anime, protože je mám povětšinou spojené s nějakou depresí (včetně NGE), ale nepopírám, že má svůj šarm.  

No a samotné finále herní části mi dalo zabrat jedině těsně před posledním bossem, ale jakmile jsem toto dokázal přejít, zbytek už byla jen symbolická rvačka. Následovala závěrečná animace, srdceryvná píseň a já byl opět vržen do smutné reality. Ale musím zmínit, že soundtrack je opravdu nádherný, některé melodie si přehrávám v hlavě ještě teď. Nejspíš si ho dám vedle prvního Octopathu.
Hru jsem končil s Feiem na 80. levelu (poslední deathblow kombo) a ostatní někde kolem 75-78.
A teď si jedu pročistit hlavu na chatu.

Herní výzva 2024 – 3. Dohraj hru, ve které hraješ za člena náboženského nebo spirituálního kultu popř. náboženského představitele (Hardcore)    

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 75 hodin
Všechna komba na všech postavách odemknutá 

Pro: Příběh; příběhy; eh, další příběhy; postavy; hudba; geary; bojový systém

Proti: Dungeony; občas je toho až moc

+24

The Last of Us

  • PS3 100
Hra má pomalý rozjezd. Ze začátku jsem se do toho nemohl dostat. Nešlo mi to. Nebyl jsem zvyklý hrát za postavu, které táhne na šedesátku (Díky stáří Joelově dcery na začátku a po jak dlouhé době se to odehrává). Díky vývoji na začátku už mu musí táhnout na šedesátku. Nečekejte od něj nějaké velké sprinty. V soubojích na blízko také není moc dominantní. Oproti Uncharted docela změna. Často jsem na začátku umíral. Joel to ale nahrazuje svou vytrvalostí a odhodláním. Chce to jen správné načasování.

Postupem času jsem si hratelnost The Last of Us zamiloval. Hra vás nijak netlačí, abyste to hráli stealth nebo akčně. Je to jen na vás. Pokud střílíte, z nepřátel padá víc nábojů. Chce to jen přesnou mušku (nepadá jich moc) a dobrý kryt. Joel toho moc nevydrží. Pokud hrajete stealthově, musíte počítat s tím, že škrcení trvá delší dobu, rozmlátit cihlu o hlavu vydá hlasitý zvuk a umělá inteligence není vůbec špatná. Jakmile uslyší podezřelý zvuk, začnou systematicky prohledávat okolí. Nakažení naopak běží instinktivně rovnou za zvukem.

Hratelnost je nakažlivá. Bavilo mě vyrábět předměty a pak přemýšlet, jakým způsobem se dostat dál. Bavilo mě prohledávat okolí. Hledat zásoby a zamčené dveře. Grafika dostala z PS3 snad i to, co tam není. Po Uncharted 3 jsem nevěřil, že se z téhle konzole dá dostat víc. Lidé z Naughty Dogs to ale dokázali. To co mě ale hlavně bavilo byl příběh. Hra vás nenudí žádným stereotypem i přes svou slušnou délku. Často vám pouští cut-scény a posunuje příběh dál.

Bavilo mě sledovat osudy hrdinů. Těšil jsem se na každý vývoj v příběhu. Hra celou dobu postupně gradovala a já jsem nechtěl konec. Celé to nakonec vygradovalo tak, že to ve mně nechalo hluboký dojem. Chápu proč je příběh TLoU tak ceněný. Už dlouho se mi nestalo, aby mě to nutkalo hru rozehrát hned znovu. Civilnost prostředí a vážně pojatý příběh mi trochu připomněl seriál The Walking Dead. Možná se tvůrci trochu inspirovali. Tohle ale bylo lepší.

Pecka jak hovado. Hra, kvůli které stojí za to si koupit konzoli od Sony. Hra která nastavila laťku tak vysoko, že jediný konkurent může být snad jen druhý díl.

Pro: příběh, atmosféra, hratelnost, délka, prostředí, gradace, uvěřitelnost, snad všechno

Proti: mohlo by to mít dalších 10 hodin

+24

Dark Souls

  • PS3 100
Po dohraní Dark Souls a zabití posledného skurvene ťažkého bossa som bol trochu smutný, pretože sa skončilo dobrodružstvo do temného a atmosférou nasiaknutého sveta, do ktorého som bol neskutočne ponorený. Takto silno ma do svojho sveta nevtiahla dlho žiadna hra a hlavne RPG od čias Mass Effectu jednotky. Japonci vedia robiť hry, hlavne RPGčka a komplexné svety, ktoré sú výborne vyriešené a vysvetlené (o tom neskôr). Zo začiatku síce budete zmätený a vhodený do veľmi silného prúdu rieky bez toho, aby ste vedeli plávať (hráči, ktorí hrali niektoré Souls hry si schopnosť plávania môžu zapnúť). Osobne som prešiel predtým Demons Souls a takmer dokončil Bloodborne, takže som mal so sériou a hlavne štúdiom From Software už skúsenosti a vedel som, čo mám čakať. Hra ma aj tak prekvapila a prekvapuje stále.

Obtiažnosť hry bol najviac rozoberaný aspekt na diskusných fórach, v recenziách, všade. Len stručne napíšem - hra je ťažká, no v mnohých prípadoch núti hráča nájsť inú cestu k porazení nepriateľa. Autori do hry šikovne vložili rôzne predmety, ktoré hráčovi výrazne pomôžu pri porazení bossa alebo ponúkajú iné cestičky ako obísť ťažké monštrá.

Level dizajn je bezkonkurenčný. Fascinoval ma a fascinuje neustále vo všetkých Souls hrách, či už je to Dark Souls, Demons Souls alebo Bloodborne, bol som z neho ohromený. A teraz napíšem prečo. Nech ste v ktorejkoľvek lokácii, skúste sa zastaviť, nájdite si chvíľu času a poobzerajte sa očami okolo, čo vidíte. Na začiatku Anor Londa (mesto bohov) uvidíte z výšky obrovský priestor pod sebou, naľavo kláštor a pred sebou ešte väčší kostol. Ak sa pozriete ešte viac doľava, uvidíte v diaľke na skalách akúsi obriu stavbu. Všade, kam sa pozriete, tam môžete ísť. Krucinál, môžete tam ísť už na prvom leveli, len musíte prejsť cez bosákov. Presnejšie - keď prejdete cez pascami prešpikovaný Sen's Fortress, v ktorom som skapal minimálne 500x. Keď uvidíte Anor Londo prvýkrát, budete očarený jeho krásou. Hradby tohto mesta uvidíte už pod Undead Burgom, čo je jedna z prvých lokácii, do ktorých sa pozriete. Stále som som premýšľal, čo je za tými obrými hradbami a či sa za ne dostanem. Dočkal som sa!

Lokácie sú obrovské, spletité, nájdete v nich množstvo skrytých chodieb a cestičiek a aj keď sa všetko odohráva v stredovekých kulisách, nepôsobí to nudne a ani repetitívne. Okrem hradu sa dostanete do lesa, podhradia, zatopeného mesta, v ktorom vládnu duchovia a nemŕtvi rytieri, pozabíjate si aj nesmrteľných kostlivcov v temných kobkách, pozriete sa do zeleného, jedom nasiaknutého Blighttownu, párkrát sa zabijete pádom vnútri obrieho stromu, poprechádzate sa po láve v závese tuctu rozzúrených minotaurov, v ničote si zabijete len-tak štyroch anime-kráľov alebo budete v tme blúdiť v žiare lebky v hlbinách sveta a nohami lámať kosti dávno mŕtvym obrom. Asi tak. Pekne strávené dva týždne.

Ďalšia fascinujúca vec je lore hry. Keď sa do neho ponoríte, popočúvate niektorých youtuberou, ktorí si čo-to načítali o príbehu a začnú vám vysvetľovať skutočnosti a priblížia vám vašu postavu, kto ste, z čoho sú Firelinky, kto sú tí týpci, čo na vás útočili v nemŕtvom blázinci v prológu (moja verzia je taká, že to sú všetci hráči, ktorí sa zbláznili z obtiažnosti, vykašľali sa na hru a nedostali sa cez prvého bosáka - tam skončí ich avatar), tak sa vám začne hlava krútiť. A keď sa potom začne riešiť mnohovesmír, dimenzie medzi hráčmi a podobne, budete do toho zažratý podobne ako ja a budete chcieť viac. Každý predmet v sebe ukrýva malé informácie o pozadí hry, každé NPC vám povie len niekoľko viet, ktoré ale stačia, no vy ich pochopíte až pri druhom odohratí hry. Hra sa oplatí hrať aj druhýkrát, tretíkrát, či štvrtýkrát, pretože je stále čo objavovať, premýšľať nad príbehom a svetom, ktorý From Software vytvoril, dumať nad tým, prečo Siegmeyer chodí v takom tučnom brnení, či mu je v ňom teplo a či je taký tučný aj bez brnča (hlavne by som chcel vidieť otvárať sa jeho prilbu z boku) alebo prečo Andre z Astory je "len" kováč, keď mohol byť jedna z hlavných postáv v hre (a jeho odkaz, či skôr skameneninu vidíme niekoľkokrát počas hry na vežiach).

Nedá mi nespomenúť zbrane. V žiadnej inej hre som nevidel komplexnejšia použitie každej jednej. V obyčajnej mlátičke by ste máchali s palcátom, mečom alebo sekerou rovnako. Tu nie. Každá zbraň má iný útok, s každou zbraňou sa hráč musí naučiť. Musí si vedieť časovať útoky a dôležitou vecou je parry/riposta, ktorá sa s každou zbraňou robiť nedá (ako by ste palcát narvali do brucha nemŕtvemu rytierovi?). Posledný bossák sa inak než kombom parry/riposta dať nedá ak idete za bojovníka bez kúziel (potom už pomôže len čarodejník), pretože nemáte čas uhnúť - nepriateľ používa bleskové útoky, akoby mal nekonečnú staminu. Druhou vecou sú artefakty (alebo zbrane bosákov a démonov) - ja ich volám BFW (big fucking weapon), ktoré efektíve použijete minimálne až pri druhom alebo treťom hraní. Tak rád by som používal veľkú sekeru minotaura alebo novoukuté kladivo jedného zo zlatých strážcov, no NEMAL SOM SILU ja šupák vychudnutý.

Dark Souls som dohral na PS3, takže jediné výtky mám v občasných frame dropoch, ktoré boli niekedy až nesnesitelné - hlavne v Blighttowne, kde ste museli doslova balancovať na úzkych prknách a okolo vás sa to hemžilo nepriateľmi, pekelnými psami a borcami s jedovatými flukačkami.

Najviac som si užil tieto lokácie: The Duke's Archives (knižnica, ktorá slúži aj ako väzenia), Painted World of Ariamis (krásna zasnežená lokácia v obraze), Anor Londo (bez komentára), Sen's Fortress, Ash Lake (očarujúci chorál, keď ste sa pozreli na stromy), Undead Parish (ten bol v duchu Demon's Souls).

Japonské hry sa mi páčia stále viac (nielen hry...)

A to som bol ešte stručný...

Pro: Level dizajn, zbrane, bosáci, LORE, LORE, LORE, lokácie,...

Proti: Na PS3 občas nízke FPS na hranici hratelnosti (tzn. "fujtajbl efekt")

+23

God of War

  • PS3 80
Když jsem před pár měsíci dokončil příběh Krata a Atrea v aktuálním God of War, zařekl jsem se, že po tom, čím jsem si prošel při likvidaci královny Valkýr, se už nechci do ničeho podobného pěknou chvíli pouštět. Inu, netrvalo to ani moc dlouho a Kratos si mě zavolal zpátky a já se vrhnul na titul, který tuhle sérii začal.

První God of War jsem před pár minutami dohrál poprvé v životě, takže hodnotím čistě z aktuálního pohledu a bez nostalgie. A nevyšel z toho vůbec špatně. Na hře mě ohromně překvapilo, jako málo se na ní podepsal zub času. Jasně, tatam je silný příběh a důraz na filmovost. To se v roce 2005 ještě moc nenosilo. Ale třeba graficky. Na PS3 hra běží v HD rozlišení, ale samotná grafika mi oproti PS2 verzi moc odlišná nepřijde. Je nenáročná, mírně stylizovaná, ale dokáže vykreslit epické scenérie (dokážu si představit, že v roce 2005 padala hráčům huba na zem) a neměl jsem vůbec pocit, že hraju takřka 15 let starý titul.

Tím zubem času jsem ale nemyslel ani tak grafiku, jako hratelnost. God of War má ukázkově zábavný combat, který kombinuje boj s čepelemi chaosu a 4 druhy kouzel. K tomu ještě dostane Kratos časem další zbraň, jakýsi ohromný pomalý meč, ale ten jsem za celou hru nepoužil ani jednou. Boj s čepelemi chaosu je tak svižný, ladný a příjemný, že jsem neměl potřebu. Kromě rubání nepřátel hra obsahuje i pár jednoduchých hádanek a nějaké to šplhání. Vesměs klasický mix, který nepřináší nic moc nového (alespoň z dnešního pohledu), ale jde o koktejl vyvážený a prakticky všechno hra dělá dobře. S jedním drobným ale.

Tím je poslední třetina, kde měli tvůrci tradičně pocit, že znásilnit hru uměle vyhnanou obtížností je strašná prdel. Paradoxně se to netýká náročnosti soubojů, která roste vcelku plynule a je úměrná skillu hráče a odemknutým schopnostem, ale především hopsacích sekvencí a hádanek, které mají často buďto absurdní časové limity (přesně ta místnost s bodáky, jak zmiňuje Všivák) a nebo kameru schválně nastavenou tak, aby hráč 10x chcípnul, než odhadne kam skočit. Obecně God of War zvládá po technické stránce kameru úplně bravurně. Pevně nastavené úhly fungují všude, kamera nijak nezmatkuje a vždy pevně zabírá, to co má a co tvůrci chtěli. Problém je právě v těch tvůrčích rozhodnutích kameru na některých místech až příliš přizoomovat nebo napevno natočit jiným směrem, než kterým je potřeba jít a tudíž jsem často netušil, kam vlastně skáču (týká se především té pekelné bodákové sekvence v podsvětí). Naštěstí je hra hojně prošpikovaná checkpointy, takže jsem nemusel nikdy opakovat příliš velký úsek. Přesto mě tahle frustrace s blížícím se závěrem spíše od hraní odrazovala a úroveň zábavy díky tomu klesala.

Čím více jsem se blížil ke konci, tím větší obavy jsem měl ze závěrečného bossfightu. Obavy se naštěstí nenaplnily. Na normal padl bůh války na pár pokusů. Další královna valkýr to, díky bohům, nebyla. Ačkoli jednoduchý fight to rozhodně nebyl, spamování kouzel velice pomáhalo - zejména v druhé fázi boje.

I přes několik záměrně nasrávacích pasáží jsem si to užil více, než jsem očekal. Na PS3 to při 60 snímcích běží jako po másle, ani na grafice, ani na hratelnosti se stáří hry nijak zvlášť nepodepsalo. Vůbec se tedy nedivím, že se God of War stal takovou konzolovou kultovkou. Stal se jí zaslouženě.

Pro: vyvážená hratelnost, lokace, stále pohledná grafika, combat, hudba

Proti: nevýrazný příběh, pár absurdních pastí a frustrujících momentů v poslední třetině hry

+23

God of War: Ghost of Sparta

  • PS3 85
Proaktivní ateista Kratos je zpět, tentokrát již ve druhém handheldovém spin-offu. Zatímco u Chains of Olympus se nováčci Ready at Dawn spíše zahřívali a nekonfliktně mixovali především již dobře zaběhnuté principy, u Ghost of Sparta se utrhli ze řetězu a nepřináší jen chutný vedlejšák, ale plnohodnotný díl, který v určitých ohledech překonává i všechny své předchůdce.

Co Ghosts of Sparta ztrácí na příběhu; který je, podobně jako u všech God of War her, spíše do počtu a tady navíc neposunuje děj dopředu, nýbrž pouze doplňuje konzolové díly o další dějovou linku; to dohání hratelností, jež se zbavuje všech neduhů, které předchozí díly tu a tam potrápily a přináší naprosto perfektní a vyvážený mix akce a... vlastně hlavně té akce. Kratos pokračuje ve svém krvavém tažení mytologickým Řeckem, řeže lidi, potvory a polobohy hlava nehlava. Nechybí šplhání, hopsání. Tady se nic nemění. Hádanky a pasti jsou osekány na nutné minimum, což mě na jednu stranu trochu mrzelo, na tu druhou hru zbytečně nebrzdily. Lokace se střídají, nepřátelé se neustále tematicky mění a s nimi i hratelnost. Potěšilo mě, že tvůrci konečně více využili vodu. Potopená Atlantida si o to vyloženě říkala.

Graficky je Ghost of Sparta zase o stupínek dál a mnohé scenérie jsou vskutku dechberoucí. I na handheld to muselo být opravdu něco a HDčková PS3 verze je zremasterovaná s pečlivostí a vypadá i přes starší engine opravdu moc moc dobře. Obtížnost je na normal nastavena poměrně nízko a z drtivé většiny situací jsem vyvázl na první dobrou, včetně finálního bossfightu. Ten určitě nebyl ani zdaleka tak obtížný, jak pověstný Ares v jedničce, ale designově a po stránce gradace naprosto bez chybičky. Kratší herní doba je určitě ku prospěchu věci, hra nevypadává z tempa, neustále hráče žene vpřed, nezačne nudit a díky absenci skoku v obtížnosti ani frustrovat.

Nebudu skrývat nadšení. Ghost of Sparta je výborná akční hra, kterou už snad ani neberu jako handheldový spin-off. Naopak nemám problém ji uznat jako plnohodnotné pokračování. Minimálně je to velmi návyková záležitost, která mě upoutala především svou odladěnou hratelností a béčkovým, leč svižně podaným, příběhem.

Pro: hratelnost, tempo hry, scenérie, hudba, využití vody, Deimos, absence frustrujících pastí, grafika upgradnutá o lepší světelné efekty a hrátky s hloubkou pole

Proti: tradičně poměrně zbytečná sekundární zbraň, někdy kamera

+23

Call of Duty 3

  • PS3 70
To byly časy, když byli lidé přesvědčeni, že herní konzole jsou hudba budoucnosti a počítače brzy nebudou perspektivní herní médium. Proto mohla FPS akce ze slavné série vyjít jen na konzole. Co na tom, že ovládání přes gamepad je dost nepohodlné a dost to snižuje prožitek ze hry. Zlatá myš. Zlaté WSAD.

Na ovládání se můžu jen vymlouvat. Veteráni v hraní FPS akcí na konzole určitě vědí své. Horší je samotné technické zpracování. Hra působí jako kdyby byla dělaná hodně narychlo. Takže se tady kombinuje nic moc grafika s občasným škubáním. Dynamika akce také tratila. Pomalý pohyb postavy s tendencí zasekávat se o překážky není zrovna to, po čem by hráč toužil. Hlavní tahák hry na PS3, souboje s pohybovým ovládáním, jsou vyloženě trapné a zbytečné.

Celá hra je hodně jednotvárná. Jdete pořád dopředu a střílíte. Vlastní vojáci se vám pletou pod nohy. Prostředí je celou hru stejné. Celé se to odehrává v krátkém úseku ve Francii. Docela rád bych si zahrál za Rusáky nebo za Italy, či Němce. Celé je to docela stereotypní. Stejná šablona jako v předchozích dílech. Akorát je toho míň. Když nepočítám délku hry. Která je naopak přestřelená.

Přes všechno je to pořád zábavné Call of Duty. Jdete v před střílíte a nemusíte na nic složitého myslet. Pokud umíte rychle mířit. Hra je překvapivě docela těžká. Pořád tady máme epické bitvy ze spoustou výbuchů, střelby a řvaní. Atmosféru hra rozhodně neztratila. Jen je tento díl trochu narychlo spíchnutý a vlastně trochu zbytečný.

"Historie se opakuje" (hardcore)

Pro: zábavná epická akce, atmosféra války

Proti: technické zpracování, pomalý pohyb, ovládání, moc dlouhé, nic nového, jedno prostředí

+23

The Last of Us

  • PS3 --
  • PS4 --

[PS3 verze]

Po celou dobu si TLoU drží vysokou laťku především díky příběhu, charakteru postav, emocím, atmosféře a vypiplanému level-designu. Tyhle věci jsou zvládnuty opravdu brilantně.

Co už naopak příliš zábavné nebylo, jsou hektické souboje. Není jich mnoho, ale s mým neumětelstvím s gamepadem jsem u nich trpěl, nadával a byl opravdu hodně nakrknutý. Ony ani sami o sobě nejsou příliš zábavné. Legendární pak byla situace, kdy jsem vystřelil celkem 15x na nakaženého, běžícího po přímce směrem ke mně - samozřejmě jsem ani jednou netrefil. Nejen díky tomu jsem se uchyloval na stealth způsob hraní, který je tady mimořádně povedený.

Procházky po zdecimovaných lokacích, rozhovory a příležitostné potyčky s nakaženými, popř. komorní přestřelky, to je přesně to nejlepší na celé hře. Lokace jsou nádherné, každý kout plný odpadků má své kouzlo. Rozhovory nejsou jen prázdné žvatlání, charaktery jsou nevyzpytatelné a uvěřitelné.

Příběh je napsán opravdu zajímavě a především ke konci začala jeho kvalita ještě stoupat. Trochu mi to připomnělo RDR, kde jsem si taky v jednu chvíli myslel, že je konec hry a ejhle, ono to ještě pokračuje dál. A jak! Zombie apokalypsa ještě nikdy nebyla tak uvěřitelná...

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 20hod 23min

Remaster [PS4 verze]

60fps hell yeah! Konečně příjemné plynulé hraní. Dovolil bych si jen vypíchnout některé věci, které mě při druhém hraní mírně nakrkly:

- na vyšších obtížnostech je TLOU docela nevyvážená hra. Ačkoli jsem vymetal každý kout, jen zřídka jsem si mohl dovolit něco vykraftit.

- hrát stealth jsem musel především proto, že přestřelky na gamepadu se ovládají asi tak příjemně, jako Starcraft na volantu. Bohužel, kdo hraje stealth, nešetří munici, protože z omráčených nepřátel munice nespadne, ani když mají viditelně zbraň v ruce a hra tak hráči podsouvá nahodilý počet munice až během střelby. To má dost zásadní vliv na celkový stealth gameplay, který tady hráče neodměňuje prakticky ničím. Všeobecně platí, že kdo nestřílí, nedostává náboje a naopak. Vynucený nedostatek munice? Bullshit!

- v části hry, kde se Joel propadne do sklepení a musí najít kartu a restartovat generátor, jsem měl sto chutí s hraním úplně praštit. Za prvé - karta se neustále resetuje a po smrti je potřeba ji vždy znovu sebrat, i když jsem si to uložil až po jejím sebrání. Za druhé - nepřátelé se spawnují v místech, kde ještě před chvílí rozhodně nebyli a i kdybych chtěl kartu použít ve spěchu ihned do čtečky, Joel musí nejprve zkusit otevřít dveře, pak čtečku a pak znovu dveře, kvůli čemuž jsem několikrát naprosto zbytečně vychcípal. Bullshit 2!

- část se sniperem je dost prudce skriptovaná. Pokud se hráč pohybuje ve středové části mapy a nechá po sobě střílet, žádní nepřátelé se kolem nerespawnují. Jakmile ale volím boční průchod skrz jednotlivé domy, kde jsem relativně v bezpečí od snipera, spawnují se na místo hromady nepřátel, aby mi postup znesnadnily. Opět ukázka trestání hráče nesmyslnou mechanikou.

Left Behind, zakomponovaný do Remasteru, jsme opět sfoukl docela rychle a otravná byla jen část, kde autoři vyšlou na malou holku před umřením a s jedním šípem skvadru několika nepřátel s brokovnicemi, a aby to mělo jakože grády, ještě mě prozradí. Stupid Bullshit 3, který není fér.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 24hod 15min
+22

Ico

  • PS3 70
Ico je zajímavá hříčka už na první pohled a i přes jisté stáří si stále drží specifickou mysteriozní atmosféru, která se hrou táhla až do samotného závěru. Zároveň se ale ono stáří velmi projevuje zejména na technické stránce a ta mi do jisté míry celé hraní nehezky kazila. Ale začněme od začátku...

Ico je mladý chlapec, kterému narostly rohy. Naštěstí ho za to soukmenovci neupálili, dokonce ani neskopli z hradeb, ale zato byl hoch určen do role jakési obětiny a uložen do krypty v obří pevnosti na útesu daleko, předaleko od civilizace. Ico je ale vynalézavý, z krypty se vyhrabe a nedlouho poté nalézá tajemnou dívku v bílém, po které baží zlá na onom hradu dlící entita. No a jako správný chlap si Ico k dívce vytvoří silné citové pouto a snaží se ji za každou cenu ochránit.

Ico je spojením akční adventury a plošinovky, přičemž logické a plošinovkové sekvence převažují. Osobně jsem za to byl rád. Ač je soubojový systém primitivní, bojování je v první fázi hry nepříjemně tuhé. Tak tuhé, že jsem si k němu vytvořil odpor. Paradoxní je, že Ico je nesmrtelný a nepřítel ho může maximálně na pár sekund omráčit. Stínová monstra lezoucí z černých děr v zemi totiž nejdou po krku hlavnímu hrdinovi, ale snaží se unést jeho chráněnku a že hošík ze začátku drží v rukou maximálně tak klacek (bez dvojsmyslu), tak je pižlání monster neskutečná otrava. Do toho musí běhat od jedné díry k druhé a tahat z ní topící se Yordu, onu dívku v bílém, a doufat, že ho mezitím někdo nebací po hlavě, což v praxi znamená ztrátu dívky a nevyhnutelný reload. Vše se láme v momentě, kdy nalézá první pořádnou zbraň. Ze zdlouhavého pižlání se najednou stává poklidná rutina a já se tak mohl naplno věnovat tomu hlavnímu, hledání cesty dál, hopsání a hádankám.

A tohle ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. I přes krkolomnou ovladatelnost a pochybnou (ne)responzivnost hlavního hrdiny je šplhání po všech těch zdech a plošinkách zábava. Občas je něco špatně viditelné, občas vyloženě schované (hlavně díky často úplně debilní kameře), ale jinak jsem nenarazil na vyloženě neřešitelné problémy. V hopsacích sekvencích je potřeba se soustředit, jediná chyba znamená smrt (tohle jsem zažil naposled u princovské trilogie) a celkově mi fakt, že mi hra nepomáhá, nevede za ruku a nechá mě spadnout vlastní neschopností či zbrklostí na jednom místě i několikrát za sebou, přišel velmi svěží.

Dalším prvkem je kooperace s Yordou, která sice neoplývá bojovými schopnostmi, ani neumí šplhat například po laně, ale zase má jiné přednosti (bez dvojsmyslu). Například umí otevřít magické dveře nebo... jo to vlastně všechno. AI je bohužel poplatná době vzniku a po soubojích dalším zdrojem časté frustrace. Je pomalá, zasekává se, např. u říms vždycky trvá, než se správně natočí. K mé úlevě nedělá žádné gamebreaking vylomeniny, ovšem případný hráč musí počítat s tím, že se bude potřeba obrnit trpělivostí.

S blížícím se koncem hry i rostla má chuť pokračovat a zejména finální šplhání a bossfight patří mezi to nejlepší, co mi tahle hra nabídla. Výsledný dojem dobrý, byť Ico je určitě titul, jenž by si zasloužil podobně poctivý remake, jako dostal jeho mladší bratříček. Graficky to neohromí, hra na PS3 v podstatě vypadá jako na PS2, akorát je v HD a je na tom plácnutý nějaký přepálený bloom, HDR nebo nějaká podobná srajda. Omlazení by si ale zasloužil hlavně po technické stránce - zejména ta výše vytýkaná AI, krkolomná ovladatelnost hlavní postavy a v neposlední řadě psí kusy dělající kamera.

Pro: celkový námět, hopsací sekvence, hádanky, mysteriozní atmosféra, pěkné finále

Proti: zabržděná AI, ze začátku mega frustrující souboje, občas šílená kamera, až na začátek a konec prakticky bezpříběhové

+22

Shadows of the Damned

  • PS3 75
Shadows of the Damned se hodnotí poněkud obtížně, ta hra má neskutečně skvělé a chytré nápady, bohužel kvůli EA se musel Suda51 spolu se svým týmem docela držet při zemi a hra byla kvůli kecání do scénáře nesčetněkrát předělaná a napsaná znovu, údajně to ani neměla být střílečka, ale spíše něco jako walking simulátor beze zbraně. Váš ukecaný sidekick Johnson měl být původně holka se kterou by byl časem i milostný poměr.

Každopádně, řešme radši to co se k nám dostalo. Hlavním hrdinou je Mexikánec Garcia Hotspur, který zabijí démony a vždy nacházel po krušném dni odpočinek v náruči své milované Pauly. Jednoho dne, jí ale unese Fleming, vládce pekla který si chce Paulu vzít. Garcia se tedy vydává se svým sidekickem mluvící lebkou Johnsnem na pouť skrze peklo a že to je dost frustrující, ale i zábavná jízda.

I když nám tvůrci slibovali že se jedná o Psychologický Thriller, tak bych spíše hru přirovnal k hororovému komediálnímu road tripu s lehkou dávkou surrealismu. Vy totiž cestujete napříč peklem a poznáváte jak poměrně originální potvory, tak i různá místa v pekle a musím uznat že mě prozkoumávání novým lokací vždy bavilo a byli udělané dost originálně. Do toho navíc v průběhu hry objevujete i různé knížky, které vám Johnson předčítá a skrz to se dozvíte i minulost různých bossů. Celkově v tomhle měřítku je hra hezky vypiplaná, JENŽE !!!

Přes to že hra umí překvapovat a bavit (odkaz na Evil Dead potěšil), tak hratelností hra umí být místy dost frustrující. Hra vás seznamuje s množstvím mechanik, musíte používat různé zbraně a střely aby jste zneškodnili dané nepřátele, do toho musíte střílet kozu aby vás nepohltila temnota a když se všechny ty mechanismy najednou dají do jednoho, je to sílá a frustrace zaručena. Do toho tam jsou občas nervy drásající mini-hry, jako střílení z obřího kanónu, což mě donutilo si vytrhnout pár vlasů (Ta jakoby arkádová kreslená mini-hra byla, ale skvělá). I tak vás to, ale kupodivu nějak nutí pokračovat a to i přes to že místy hra na vás hazí všechno možné a vy už se v tom pomalu nemůžete vyznat.

Díky neskutečné chemii kterou má hlavní dvojka, jste prostě nuceni to dohrát. Johnson totiž hlásí jednu hlášku za druhou a Garciův sarkasmus ho skvěle doplňuje, jedna z mých nejoblíbenějších herních dvojic (pořád ale vede Sam a Max !!!) Ještě za zmínku stojí skvělý soundtrack od Akira Yamaoky, ten člověk válí neskutečně.

Když to vezmu celkově, tak hra má pořád potenciál, jde vidět že tvůrci se drželi zpátky a i když Suda51 do toho dal spoustu skvělých nápadů, pořád to celé působí nedodělaně, že toho mohlo být mnohem více. Takhle z toho máme jenom docela dobrou střílečku se skvělými nápady.

Pokud tedy máte chuť si zkusit něco trochu jiného a i se při hraní docela nasrat, dejte tomu šanci. Já jen doufám že Suda51 bude mít peníze a udělá pokračování přesně podle sebe. Přeci jen Garciův příběh lehce pokračuje v Travis Strikes Back

Pro: Hlavní dvojka, humor, soundtrack, vizuál, prostředí, dabing, mechanismy a občas i potřeba přemýšlet

Proti: Nevyužitý potenciál, někdy frustrující až běda, možná lehce repetetivní (ale hra to snižuje díky různým mini-hrám apod.)

+21

Umineko no Naku Koro ni

  • PS3 100
Popularita Umineko dalece přesáhla pouze fanoušky žánru vizuálních novel, a díky svému soundtracku se často počin 07th Expansion pohyboval v oblasti zájmů i ostatních hráčů, a těch, preferujících zajímavá díla bez omezení žánru či i v tomto případě druhu formátu. A také se značnou jistotou mohu napsat, že ten, kdo si celé Umineko no Naku Koro ni projde, stane se i jejím pravověrným fanouškem a magický ostrov Rokkenjima bude pro mnohé reálnějším místem, než řada míst skutečných.

Po polovině, tedy čtyřech kapitolách z osmi, zatím nemohu posoudit, zda je příběh opravdu tak výjimečný (EDIT: ano, je :), že by se rovnal tomu nejlepšímu z detektivního/mystery žánru – avšak, že mám co dočinění s do nejmenších důsledků propracovaného zpracování tří specifických dnů a okamžiků před, či později – o tom pochyb nemám. Formát vizuální novely je tu dotažen, myslím, tak, že jakékoliv jiné zpracování (což se potvrzuje u anime, a mangy, už z principů nemůže nabídnout to, co se odehrává zde, ve vizuální novele) by mělo za následek zhoršení určitých prvků, a tedy i celkové kvality a intenzity zážitku. A když mluvím o intenzitě, tak scény, které tu na hráče čekají, kombinací dabingu, hudby a postupnému vygradování dokonale pohltí, a do nadcházejících hodin vtáhnou hráče ještě silněji.

Příběh jakkoliv zmiňovat asi nebude mít většího účinku, a tak se zaměřím na repetivnost, které jsem se, před vynaložením velké porce času, poměrně obával. Tři, vlastně i čtyři, epizody opakují události, ač z velké části z jiných perspektiv. Což na první pohled může působit, při tomto rozsahu, nezajímavě. V rukou zkušeného scénáristy, jakým Ryukishi07 (po úspěchu Higurashi) jistě je, je to však výhodou – prvním dílem daný děj je umně rozvíjen, a vše, minimálně na pohled, působí do sebe zapadajícím dojmem.


Následně zmíním několik osobních dojmů a preferencí z novely (asi jen pro ty, kteří Umineko dokončili, či ho mají rozehrané, nebo jim nevadí malé spoilery).

Epizoda 1: Pomalý začátek a s tím spjaté poznávání 18 osob, aby později nastal šok. Šok pouze v pozitivním smyslu. Atmosféra lišící se od následujících epizod vytahuje první dějství k vrcholu, ke kterému se také od začátku až po konec spěje v přímé linii.

Epizoda 2: Nástup Beatrice a odkrytí toho, co bude tvořit nejsilnější pasáže po zbytek vizuální novely – dialogové, a logické, přestřelky. Z počátku až příliš vláčné, ač důležité, pozadí hlavní trojice vztahů.

Epizoda 3: Nejzajímavější dialogy ústřední dvojice a také celá řada informací (předně z logiky), a samotný závěr zvládnutý na výbornou.

Epizoda 4: Závěrečný díl, který spíše než vysvětlení, nabídne ještě více nejasností. Indicie jsou však zde také ve velké míře, a ještě prohloubí mnohavrstevnost díla. Samotný závěr však navnadí, k dalšímu pokračování v Chiru.

Plus ještě, nebo spíše po několikáté, se vrátím k hudbě, která dokazuje, že magie existuje. O herní hudbu se již řadu let zajímám poměrně intenzivně, ta z Umineko však dalece přesahuje konkurenci. Ano, i Xenogears, Dunu nebo Shadow of the Colossus. Toho je důkazem i nepočítaně samostatně vydaných CD (snad i přes 16), kde se mimo dvorních skladatelů, ZTS a Daie, objeví i známá jména, jako Akiko Shikata, KOKOMI nebo Ayumu.

Hudba:
1. Dead Angle
2. Happy Maria!
3. Black Lilliana
4. Dreamenddischarger
5. Katayoku no Tori

Nejoblíbenější postavy (asi jen kvůli pořadí, jinak jsou - první dvě - asi předem dané :)
1. Beatrice 2. Battler 3. Natsuhi 4. Kinzo 5. Kyrie


Jako demonstrace opulentního aristokratického života a s ním spojeným hladem po rozšiřování majetku, významu magie, detektivních postupů a sociálních vztahů promyšlené do poslední části, s až nevídaným množstvím informací z mnoha oborů a zájmů. Navíc, v PS3 verzi, nádherné na pohled i poslech, a s rozmachem přesahující většinu konkurence, a to s minimem pro příběh zbytečného obsahu (při více než 80 hodinách). Pokud se hráč (ano, k videohrám má tento formát daleko blíže, než k četbě) nezalekne absence jakékoliv interaktivity, tak nevidím důvod, proč Umineko no Naku Koro ni nevyzkoušet; tedy za předpokladu alespoň minimálního zájmu v mystery žánru, anime a "nekonečných" konverzací.

Pro: děj, hudba, délka, dabing, informační přesah

Proti: nic

+21

God of War

  • PS3 85
U hlavního bosse už jsem to chtěl skoro vzdát a snížit obtížnost na nejlehčí. Souboj, který byl rozdělen na 3 fáze, byl hlavně v té třetí dost urputný. Snad až na padesátý pokus se mi podařilo najít účinnou taktiku na všechny tři fáze. A boha války porazit. Nedal se lehko. Aby ne, vždyť to byl bůh.

S hramy podobného typu nemám moc zkušeností. Bojovky mi někdy moc nešly. Bál jsem se trochu, že se u toho budu trápit. Byly to liché obavy. Bojová část je dobře srozumitelná. Komba nedá velkou práci se naučit. A to ani, když přibývají nové možnosti díky zlepšujícím se schopnostem. Boj je hodně zábavný, až skoro návykový. Líbilo se mi, že často bylo víc způsobů jak porazit monstra. Podle toho, jestli Kratos zrovna potřebuje manu, životy nebo má všeho dostatek a může sbírat zkušenosti.

Hra překvapivě obsahuje i hádanky. Není to nic složitého. Většinou jde o jednoduché principy. Horší jsou pasti. K těm jsou totiž často šibeniční limity. Místnost s podlahovými bodáky mě rozpalovala do ruda. V omezeném čase došoupat bednu na určené místo a vyskočit na skálu. Vteřina zpoždění znamenala smrt. Balancování na úzké lávce nad propastí s rotujícíma čepelemi bylo taky o nervy. A to hlavně díky hrozné kameře.

Kamera se nepřizpůsobuje. Najde si pevný bod. Když se otočíte a běžíte nazpátek, koukáte hrdinovi do tváře a běžíte po paměti. Kamera se často přepíná a zároveň s ní i osa ovládání. To mi často přinášelo smrt. Zvlášť při balancování na úzkých lávkách. V tu chvíli ale nemůžete vzteky vypnout hru. Ne, pokud chcete delší část opakovat znova. Check pointy jsou sice časté, ale ukládací body nikoliv. Pro hráče, kteří si chtějí zahrát půlhodiny po práci na odreagování tedy nic moc.

Grafika je svižná a jednoduchá. Ve své jednoduchosti ale dokáže vykouzlit atmosferické scenérie. Například lezení po skále, zatímco pod vámi pochoduje titán, je pěkná scéna. Nebo mečová lávka. Dobře, grafika není žádný zázrak, ale technicky funguje skvěle. Příběh je správně akčně jednoduchý a na poměry akčního žánru dostatečně béčkově poutavý. Má to atmosféru. Vlastně jsem se celou hru bavil.

Pro: soubojový systém, atmosféra, zpestřující hádanky, Kratos je správný parchant

Proti: kamera, řídké ukládací body, některé frustrující pasti

+21