Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Max Payne 3

  • PS3 80
Třetí Max Payne se povedl. To je asi to nejdůležitější, co je třeba do začátku vědět. Druhou důležitou věcí je, že Remedy jsou Remedy. A třetího Maxe nedělali Remedy. Od prvních momentů tak hra postrádá původní kouzlo a i během hraní je naprosto zřejmý jiný autorský rukopis. Logicky. Rozhodně ne však špatný. Jednoduše jiný.

Komiksové prostřihy vystřídaly klasické standardní filmečky, což bych Rockstaru neměl za zlé. Však je to jejich (někdy prkenná :) parketa. To by však před tím nesměli sjíždět v kanclu bůhví jaké pochybné houbičky namáčené v LSD. Po celou hru se totiž všechny filmečky rozostřují, rozdvojují a všelijak barevně prolínají a problikávají, že po pár minutách z toho jdou člověku oči šejdrem a hledá nejbližší kyblík. Předpokládám, že tahleta okatá stylizace má odrážet Maxovo neustálý ponoření v lihu, ale proč je to v celým průběhu hry nechápu a vyloženě mě to iritovalo. Obzvlášť, když je ve hře filmeček prakticky za každýma dveřma, jelikož fikaně kryje záda loadingu. Je to jako točit dobovou gangsterku na digitální ruční kameru - zhovadilost (pozdravuji Manna).

Jinak je to opět krásně čistokrevná, ničím neředěná střílečka ze staré školy. Oldskůl félink je cítit na každým rohu. Žádný auto-heal, občas až neviditelně drobňoučký zaměřovač a na dnešní dobu slušně tuhá obtížnost už na medium. Bullet-time je více podobný tomu v jedničce, nezvýhodňuje tolik člověka jako ve dvojce a rozhodně se moc často nepovede sejmout pět týpků naráz. Nechybí ani parádní fíčura zůstat ležet na zemi po trademarkovém skoku do boku, načež se Max ladně převaluje kolem dokola, seč mu síly a Euphoria dovoluje. Ta zde bohužel není zrovna v nejlepší formě a zvlášť co se týče padlých nepřátel předvádí hodně parodické kousky. Krycí systém je jednoduchý, občas hapruje, ale je nezbytnou součástí hry.

Přesun do barevného Sao Paula rozhodně neberu jako zápor, ale vcelku rozumný vyústění příběhu a Maxova osudu. Jeho špinavý ulice a hnusný favely zdatně konkurují New Yorku. Místy to sice vypadá jako Uncharted 3 (a několik misí z něj tak trochu a asi nechtěně vykrádá), ale jinak tam Max na své "placené dovolené" rozhodně zapadá a příběh od vyholení plešky slušně odsýpá. Atmosféru to má stále výbornou a velkou zásluhu na tom má skvělá hudba od Health. Taková obyčejná přestřelka v letištním vestibulu byla díky Tears neuvěřitelnej zážitek. Co zamrzí je dle očekávání minimální ironickej odstup a smrtelná vážnost hry. Alespoň že tu jsou skvěle napsané hlášky a výborné dialogy.

Klubíčko neštěstí alias Max je celou hru utopenej v lihu, prášcích, cigárech a posilku neviděl už nějakej ten pátek, ale přesto to na něm není ve hře poznat a zvládá všechno, co jeho statní konkurenti s nagelovanou hřívou. To mi osobně do hry moc nezapadalo, právě vzhledem k důrazu na "jiného" hlavního hrdinu. Ale samozřejmě, kdo by chtěl trajdat s udejchaným tuberákem. Prostřihy z jeho bytu až nápadně moc připomínají úvod Apocalypse Now, včetně přechodu větrák/rotor vrtulníku (za postřeh díky zkušenému oku přísedící Suzany :). To už je ale u Rockstaru vcelku zvykem. Zda je to další jejich "pocta" nebo nedostatek invence těžko říci.

Abych to neprotahoval. Třetí Max v Rockstářím podání je v mých očích kombinace Uncharted s Kanem & Lynchem, což je trefa přesně do mého vkusu. Přitom ale neztrácí letmý nádech původních her a James McCaffrey je stále bůh. Hlavně díky němu je to stále ten starý Max. Na alternativním názvu Kayne & Payne 3 : Brazil Alcoholic Days ale rozhodně něco bude :)

PS: Osobně jsem si během prvního hraní všiml hodně málo easter eggu vztahujících se k předchozím dílům. Jednou zmíněná Mona a dvoudílný Captain Baseball Batboy v telce je slabota. Holt Remedy jsou... jo to už jsem říkal.
+50+52 / -3

Heavy Rain

  • PS3 100
Užil jsem si každou vteřinu tohoto mistrovského kousku. Heavy Rain dokáže vzbudit napětí, emoce. Dokáže vybudovat atmosféru, chytnout hráče a tlačit jej dál a dál v hraní, nenásilně, ale přitom tak návykově.

Příběh je velice přehledně a chytře servírován z pohledů několika postav, má drive a zaujme každou svou částí. Neexistují v něm slabé momenty. Ač jsem měl pocit, že mám nad hrou navrch a že znám odpovědi už od začátku, opak byl pravdou. Herní zvraty byly tak nečekané, že jsem jen seděl s otevřenou pusou v údivu.

V Deus Ex Human Revolution je hráč na konci postaven před 4 tlačítka a je mu dána možnost výběru ukončení některým z nich nehledě na to, jak se hráč choval a jaké rozhodnutí přijímal po celou hru. V Heavy Rain je zakončení budováno již od začátku, každé rozhodnutí má své důsledky. Je až neuvěřitelné, jak drobné detaily nebo nepovedené akce dokáží zvrátit průběh celé hry.

Naprosto brilantní!

Hodnocení: ❤ ❤ ❤ ❤ ❤
+27+27 / 0

Kingdoms of Amalur: Reckoning

  • PS3 50
Již od prvního videa mi bylo jasné, že KoA: Reckoning není hra pro mě. Další západní fantasy svět plný klišé, navíc podtržen vizuální stránkou podobnou detailnějšímu korejskému MMORPG. Jenže když se mi dostala možnost si Amalur zdarma zahrát, tak jsem neváhal a vyzkoušel jej.

Předně vůbec nemá smysl mluvit o příběhu, který je tak zapomenutelný, až hanba. Žádné zajímavější postavy se nedočkáme a už pár hodin po dohrání si nevzpomenu na více, jak tři jména. Obsahuje průměrné dialogy, kde jsou v devadesáti procentech případů odpovědi hráče zcela nepodstatné, protože stejně si dotazovaný pořád jede to své. Po celou dobu hru doprovází ničím výjimečná hudba. Celkově se prostě světu Amalur nedaří hráče nějak vtáhnout a, možná i kvůli nevhodně zvolené grafické stylizaci, postrádá jakoukoli atmosféru.

Tradiční je systém questů kde, podobně jako v mnoha dalších západních RPG, jednoduše naberete hromadu nepodstatných úkolů od nepodstatných NPC a běháte od jednoho žlutého vykřičníku ke druhému. Jen velmi málo z nich si však zaslouží pozornost. Prokecat postavu, doběhnout k ukazateli, zabít nepřátele/sebrat předmět a vrátit se pro odměnu shrnuje většinu questů v KoA.

Podstatně lepší záležitostí jest bojový systém podobající se spíše hack and slash hrám než ostatním RPG. Velké množství zbraní na blízko i dálku zajišťuje mnoho různých taktických možností. K tomu připočtěme slušný počet kouzel a schopností ze všech tří povolání, která lze libovolně kombinovat. Škoda jen, že i nejvyšší obtížnost je Amalur poměrně jednoduchou záležitostí a, pokud jsem nenarazil na větší skupinu mágů, můj assasin neměl problém pozabíjet i velké množství nepřátel a závěrečný boss se stal otázkou necelé minuty.

Celkově se Kingdoms of Amalur: Reckoning nehraje vůbec špatně, ale veškerá omáčka okolo, vytvářející silnější zážitek, není dobře zvládnutá. Utápí se tak ve vodách průměrnosti bez šance na záchranu.

Pro: bojový systém, mnoho druhů zbraní i schopností a jejich libovolná kombinace

Proti: svět, postavy, příběh, nízká obtížnost, questy, grafické provedení

+21+21 / 0

Dark Souls

  • PS3 100
Po dohraní Dark Souls a zabití posledného skurvene ťažkého bossa som bol trochu smutný, pretože sa skončilo dobrodružstvo do temného a atmosférou nasiaknutého sveta, do ktorého som bol neskutočne ponorený. Takto silno ma do svojho sveta nevtiahla dlho žiadna hra a hlavne RPG od čias Mass Effectu jednotky. Japonci vedia robiť hry, hlavne RPGčka a komplexné svety, ktoré sú výborne vyriešené a vysvetlené (o tom neskôr). Zo začiatku síce budete zmätený a vhodený do veľmi silného prúdu rieky bez toho, aby ste vedeli plávať (hráči, ktorí hrali niektoré Souls hry si schopnosť plávania môžu zapnúť). Osobne som prešiel predtým Demons Souls a takmer dokončil Bloodborne, takže som mal so sériou a hlavne štúdiom From Software už skúsenosti a vedel som, čo mám čakať. Hra ma aj tak prekvapila a prekvapuje stále.

Obtiažnosť hry bol najviac rozoberaný aspekt na diskusných fórach, v recenziách, všade. Len stručne napíšem - hra je ťažká, no v mnohých prípadoch núti hráča nájsť inú cestu k porazení nepriateľa. Autori do hry šikovne vložili rôzne predmety, ktoré hráčovi výrazne pomôžu pri porazení bossa alebo ponúkajú iné cestičky ako obísť ťažké monštrá.

Level dizajn je bezkonkurenčný. Fascinoval ma a fascinuje neustále vo všetkých Souls hrách, či už je to Dark Souls, Demons Souls alebo Bloodborne, bol som z neho ohromený. A teraz napíšem prečo. Nech ste v ktorejkoľvek lokácii, skúste sa zastaviť, nájdite si chvíľu času a poobzerajte sa očami okolo, čo vidíte. Na začiatku Anor Londa (mesto bohov) uvidíte z výšky obrovský priestor pod sebou, naľavo kláštor a pred sebou ešte väčší kostol. Ak sa pozriete ešte viac doľava, uvidíte v diaľke na skalách akúsi obriu stavbu. Všade, kam sa pozriete, tam môžete ísť. Krucinál, môžete tam ísť už na prvom leveli, len musíte prejsť cez bosákov. Presnejšie - keď prejdete cez pascami prešpikovaný Sen's Fortress, v ktorom som skapal minimálne 500x. Keď uvidíte Anor Londo prvýkrát, budete očarený jeho krásou. Hradby tohto mesta uvidíte už pod Undead Burgom, čo je jedna z prvých lokácii, do ktorých sa pozriete. Stále som som premýšľal, čo je za tými obrými hradbami a či sa za ne dostanem. Dočkal som sa!

Lokácie sú obrovské, spletité, nájdete v nich množstvo skrytých chodieb a cestičiek a aj keď sa všetko odohráva v stredovekých kulisách, nepôsobí to nudne a ani repetitívne. Okrem hradu sa dostanete do lesa, podhradia, zatopeného mesta, v ktorom vládnu duchovia a nemŕtvi rytieri, pozabíjate si aj nesmrteľných kostlivcov v temných kobkách, pozriete sa do zeleného, jedom nasiaknutého Blighttownu, párkrát sa zabijete pádom vnútri obrieho stromu, poprechádzate sa po láve v závese tuctu rozzúrených minotaurov, v ničote si zabijete len-tak štyroch anime-kráľov alebo budete v tme blúdiť v žiare lebky v hlbinách sveta a nohami lámať kosti dávno mŕtvym obrom. Asi tak. Pekne strávené dva týždne.

Ďalšia fascinujúca vec je lore hry. Keď sa do neho ponoríte, popočúvate niektorých youtuberou, ktorí si čo-to načítali o príbehu a začnú vám vysvetľovať skutočnosti a priblížia vám vašu postavu, kto ste, z čoho sú Firelinky, kto sú tí týpci, čo na vás útočili v nemŕtvom blázinci v prológu (moja verzia je taká, že to sú všetci hráči, ktorí sa zbláznili z obtiažnosti, vykašľali sa na hru a nedostali sa cez prvého bosáka - tam skončí ich avatar), tak sa vám začne hlava krútiť. A keď sa potom začne riešiť mnohovesmír, dimenzie medzi hráčmi a podobne, budete do toho zažratý podobne ako ja a budete chcieť viac. Každý predmet v sebe ukrýva malé informácie o pozadí hry, každé NPC vám povie len niekoľko viet, ktoré ale stačia, no vy ich pochopíte až pri druhom odohratí hry. Hra sa oplatí hrať aj druhýkrát, tretíkrát, či štvrtýkrát, pretože je stále čo objavovať, premýšľať nad príbehom a svetom, ktorý From Software vytvoril, dumať nad tým, prečo Siegmeyer chodí v takom tučnom brnení, či mu je v ňom teplo a či je taký tučný aj bez brnča (hlavne by som chcel vidieť otvárať sa jeho prilbu z boku) alebo prečo Andre z Astory je "len" kováč, keď mohol byť jedna z hlavných postáv v hre (a jeho odkaz, či skôr skameneninu vidíme niekoľkokrát počas hry na vežiach).

Nedá mi nespomenúť zbrane. V žiadnej inej hre som nevidel komplexnejšia použitie každej jednej. V obyčajnej mlátičke by ste máchali s palcátom, mečom alebo sekerou rovnako. Tu nie. Každá zbraň má iný útok, s každou zbraňou sa hráč musí naučiť. Musí si vedieť časovať útoky a dôležitou vecou je parry/riposta, ktorá sa s každou zbraňou robiť nedá (ako by ste palcát narvali do brucha nemŕtvemu rytierovi?). Posledný bossák sa inak než kombom parry/riposta dať nedá ak idete za bojovníka bez kúziel (potom už pomôže len čarodejník), pretože nemáte čas uhnúť - nepriateľ používa bleskové útoky, akoby mal nekonečnú staminu. Druhou vecou sú artefakty (alebo zbrane bosákov a démonov) - ja ich volám BFW (big fucking weapon), ktoré efektíve použijete minimálne až pri druhom alebo treťom hraní. Tak rád by som používal veľkú sekeru minotaura alebo novoukuté kladivo jedného zo zlatých strážcov, no NEMAL SOM SILU ja šupák vychudnutý.

Dark Souls som dohral na PS3, takže jediné výtky mám v občasných frame dropoch, ktoré boli niekedy až nesnesitelné - hlavne v Blighttowne, kde ste museli doslova balancovať na úzkych prknách a okolo vás sa to hemžilo nepriateľmi, pekelnými psami a borcami s jedovatými flukačkami.

Najviac som si užil tieto lokácie: The Duke's Archives (knižnica, ktorá slúži aj ako väzenia), Painted World of Ariamis (krásna zasnežená lokácia v obraze), Anor Londo (bez komentára), Sen's Fortress, Ash Lake (očarujúci chorál, keď ste sa pozreli na stromy), Undead Parish (ten bol v duchu Demon's Souls).

Japonské hry sa mi páčia stále viac (nielen hry...)

A to som bol ešte stručný...

Pro: Level dizajn, zbrane, bosáci, LORE, LORE, LORE, lokácie,...

Proti: Na PS3 občas nízke FPS na hranici hratelnosti (tzn. "fujtajbl efekt")

+20+20 / 0

Far Cry 3

  • PS3 70
Parta mladých Američanů, jako vystřižených z béčkového hororu, je uvězněna na tropickém ostrově zlými piráty. Naštěstí Jason dokáže uniknout a s pomocí místního kmene vyžívajícího se v mystických silách všechno zachrání. Stává se z něj mocný válečník a… Radši prostě napíšu, že příběh se nedá brát vážně a působí jako hromada slepených nesmyslů.

Far Cry 3 je jednou z těch her, u kterých není dobré příliš přemýšlet. Vytváření lepší výbavy z kůží zabitých zvířat, léčení i chování nepřátel postrádají veškerou logiku. Takřka každá z pirátských základen má nějakou nehlídanou díru v plotě nebo pro sabotéra vhodně umístěný vypínač poplachu. Na vysílací věže vyleze jen vrcholový atlet, protože úplně všechny jsou v dezolátním stavu. Řazení během jízdy v autech také nehrozí. Podobných záležitostí je hra plná, jenže to ani trochu nevadí.

V první řadě je totiž hraní FC3 zábava. Nemohu říct, že bych se za celých dvacet hodin nudil. Opomenu-li Jasona spol., tak postavy, a hlavně jejich pokřivené ideologie, tvoří nezapomenutelné momenty. Klidně dialogů s nimi mohlo být i více. Zato snových sekvencí, i přes nesporné vizuální kvality, mohli tvůrci ubrat. Konkrétně QTE souboje se záporáky obsahují nulové zadostiučinění.

Jak bývá u tříáčkových titulů zvykem, tak vysoká kvalita ozvučení i grafiky tvoří polovinu zážitku. Vedlejší questy a hledání různých skrytých balíčků navíc zajišťují, že je stále co na práci. Po celou dobu hraní třetí Far Cry nabízí parádní jízdu, při níž je ale lepší se moc nerozhlížet kolem.
+17+17 / 0

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS3 85
Moje první dohraná hra na PS3. Musím se přiznat, že před koupí jsem si o téhle hře nic nezjišťoval. Měl jsem v hlavě zaryté, že hra má statut jisté kultovnosti a že bych jí neměl minout. Čekal jsem spíše klon Tomb Raidera. Více hádanek, méně soubojů. Příběh o honu za bájným Eldorádem přímo vybízí k takovému dobrodružství. Začátek mi dával za pravdu. Hledání té správné cesty v džungli. Plnění nějakých těch hádanek a akrobacie na skalách. Jen do první přestřelky.

Pak se hra až dokonce hodně podobá spíš Gears of War. Střílení za překážkama jednu vlnu nepřátel za druhou. Do toho hledání nějakých těch cenností. Akrobacie je stále dost po celou hru. V atraktivním prostředí se na to pěkně kouká. Občas se objeví hádanka. Tu by ale svou složitostí vyřešila i opice. Uncharted je prostě střílečka. A musím říct, že mě to bavilo. Ale až potom, co jsem se naučil ovládání. Jako PCčkářovi mi tam nějak chyběla myš.

Příběh je pěkně dobrodružný. Jednoduchá zápletka z několika zvratama. Škoda, že se ve hře nedočkáte nějaké pestřejší hratelnosti. Je to pořád stejné. 4 vlny nepřátel pak trocha akrobacie. 8 vln nepřátel, jednoduchá hádanka a trocha akrobacie. Mezihry v jeepu nebo na skůtru působí jako živá voda. Drake mohl být taky trochu větší kruťák a mít za opaskem ještě nějakou tu kudlu. Vypadá to docela komicky, když jdete na chlápka ze samopalem z pěstma. A granáty mi přišly celkem nepoužitelné.

Celou hru bojujete jen proti lidským protivníkům. Vzhledem k zasazení hry se přímo vybízí větší rozmanitost. No co, Uncharted je oddychovka. Záseky nula a hra pěkně odsýpá. Krátká délka jako by mi říkala, abych si dal nášup v druhém dílu.
Herní výzva: "Nejen PC živ je člověk" hardcore

Pro: oddychová hratelnost, fajn příběh, zasazení hry, uspokojení z headshootu, zábavná hra

Proti: stereotypní nepřátelé, více hádanek by neškodilo, mohlo by být delší

+17+17 / 0

The Last of Us

  • PS3 100
Hra má pomalý rozjezd. Ze začátku jsem se do toho nemohl dostat. Nešlo mi to. Nebyl jsem zvyklý hrát za postavu, které táhne na šedesátku (Díky stáří Joelově dceryna začátku a po jak dlouhé době se to odehrává). Ano, díky vývoji na začátku už mu musí táhnout na šedesátku. Nečekejtě od něj nějaké velké sprinty. V soubojích na blízko taky není moc dominantní. Oproti Uncharted docela změna. Často jsem na začačátku umíral. Joel to ale nahrazuje svou vytrvalostí a odhodláním. Chce to jen správné načasování.

Postupem času jsem si hratelnost The Last of Us zamiloval. Hra vás nijak netlačí, abyste to hráli stealth nebo akčně. Je to jen na vás. Pokud střílíte, z nepřátel padá víc nábojů. Chce to jen přesnou mušku (nepadá jich moc) a dobrý kryt. Joel toho moc nevydrží. Pokud hrajete stealthově, musíte počítat s tím, že škrcení trvá delší dobu, rozmlátit cihlu o hlavu vydá hlasitý zvuk a umělá inteligence není vůbec špatná. Jakmile uslyší podezřelý zvuk, začnou systematicky prohledávat okolí. Teda, nenakažení. Nakažení běží instinktivně rovnou za zvukem.

Hratelnost je nakažlivá. Bavilo mě vyrábět předměty a pak přemýšlet, jakým způsobem se dostat dál. Bavilo mě prohledávat okolí. Hledat zásoby a zamčené dveře. Grafika dostala z PS3 snad i to, co tam není. Po Uncharted 3 jsem nevěřil, že se z téhle konzole dá dostat víc. Lidé z Naughty Dogs to ale dokázali. To co mě ale hlavně bavilo byl příběh. Hra vás nenudí žádným stereotypem. I přes svou slušnou délku. Často vám pouští cutscény a posunuje příběh dál.

Bavilo mě sledovat osudy hrdinů. Těšil jsem se na každý vývoj v příběhu. Hra celou dobu postupně gradovala a já jsem nechtěl konec. Celé to nakonec vygradovalo tak, že to ve mně nechalo hluboký dojem. Chápu proč je tenhle příběh tak ceněný. Už dlouho se mi nestalo, aby mě to nutkalo hru rozehrát hned znovu. Civilnost prostředí a vážně pojatý příběh mi trochu připoměl seriál The Walking Dead. Možná se tvůrci trochu inspirovali. Tohle ale bylo lepší.

Pecka jak hovado. Hra, kvůli které stojí za to si koupit konzoli od Sony. Hra která nastavila laťku tak vysoko, že jediný konkurent může být snad jen druhý díl.

Pro: příběh, atmosféra, hratelnost, délka, prostředí, gradace, uvěřitelnost, snad všechno

Proti: mohlo by to mít dalších 10 hodin

+17+17 / 0

The Last of Us

  • PS3 100
Jestli něco nesnáším, tak je to psaní komentářů k opravdu vynikajícím hrám. Nejen, že tím strávím podstatnou část dne, protože ze sebe zkrátka musím dostat tu hromadu pocitů, ale především nikdy nevím, jak začít. Tentokrát začnu trochu netradičně a sice poděkováním. Nebudu ale děkovat tvůrcům hry, kterým samozřejmě mé díky patří především, ale poděkuji nejprve vám – všem lidem z databáze her. A abych byl konkrétnější, tak děkuji hlavně všem těm, kteří stojí za letošní herní výzvou, protože nebýt jí, patrně nikdy bych se nedonutil dotáhnout tuhle hru do konce. A to by byla životní chyba.

S The Last of Us se to má takhle. Hrál jsem jí už tuším třikrát. Nikdy jsem se ale nedostal příliš daleko. Jako věrný PC hráč, byť odkojený na PS1, jsem se strašně dlouho nemohl přenést přes nepohodlné ovládání všech her zahrnujících střelbu. Rychlé a přesné míření je pro mě zkrátka výsadou myši, nikoliv gamepadu. To byl asi ten první a hlavní důvod, proč jsme u hry nikdy moc dlouho nevydržel.

Druhým důvodem byl fakt, že mě hra ani moc nebavila. Byl jsem ovlivněn absolutním hodnocením většiny recenzí, a tak jsem zkrátka čekal, že nebudu schopen polapit dech už od první vteřiny. A skoro to tak i vypadalo. Celé intro bych se nebál zařadit mezi to nejlepší, co vám může jakákoliv hra nabídnout. Teď jsem ji rozehrál už po páté a stejně mi vždy běhá mráz po zádech a vlhnou mi oči, když Joel přijde o svou dceru. Velice silný moment, a to ho člověk může vidět klidně po několikáté. Pak ale hra zvláštním způsobem ztratila to, co jsem od ní očekával a začala mi připadat jako další z mnoha. Ta největší krize u mě začala vždy, když jsem se dostal do části, kde musí trojice našich hrdinů prolézat rozbořený mrakodrap. Tam jsem pokaždé skončil s myšlenkou, že je to prostě jen další průměrná záležitost s opravdu krásnou grafikou. Pokaždé až doteď….

Pokud má nebo měl někdo z vás podobný problém, silně vám doporučuji, ať vydržíte. Ať dojdete alespoň k budově Kapitolu a pokud vás hra ani do té doby nechytne, asi je něco špatně. To, co se totiž začne odehrávat po té dlouhé, nutné a občas trochu nudné části, vás nutně přiková ke gauči, židli, sedačce, podlaze nebo čemukoliv, co máte zrovna pod sebou. Právě v této části jsem se do The Last of Us konečně ponořil tak, jak si zaslouží. Srdce mi tlouklo jako o život, zatímco jsem se plížil za zády nepřátel (což se mi mnohdy nepovedlo, a tak jsem musel vytáhnout pistoli). Akce střídala akci a já byl skoro až frustrován z toho, že mě hra nenechá ani na chvíli vydechnout. Pak jsem se ale dostal konečně ven z města a přišlo to, co jsem si poslední hodinu tolik přál. Zasloužené ticho.




A právě v této části začíná to, o čem se tolik mluví v souvislosti s touto hrou. Teprve tady jsem se doopravdy stal Joelem. Ocitl jsem se ve vizuálně nádherné krajině – jenom já a má zásilka. Můj náklad, mé zboží, mé břemeno. A bohužel pro mě, tohle břímě umí mluvit a samostatně myslet. Bohužel pro mě, pro Joela – díkybohu pro mě, pro hráče. Celou tu dlouhou adrenalinem a akcí nacpanou část střídá téměř až idylická procházka lesem na sklonku léta. Slunce skoro zapadá, sem tam se mihne nějaké drobné zvíře a má nová parťačka se snaží z té neučesané, roky zanedbané hromady kamení dostat alespoň nějakou souvislou větu, či emoci. Marně. Necítil jsem však, že bych měl potřebu s Ellie hovořit. Cítil jsem se mrzutě, smutně a naštvaně. Rázem jsem byl s Joelem jedna osoba a sdílel jsem všechny jeho pocity, chápal všechny jeho reakce a činy.

Společně s Ellie jsme překonali první řadu překážek a vstupujeme do nádherného, smutně opuštěného města. Město duchů? Možná. Na zlomek vteřiny si připouštím, že něco takového je ve své podstatě vlastně krásné. Město bez lidí. Jen ticho, které je tu a tam narušeno dvojicí kroků, či rozmlouváním malé holky. Zdánlivý pocit bezpečí, který ve mně město vyvolává je ještě více podtržen poetikou jednotlivých míst. Ať už se jedná o bar se hrou, kterou už si nikdy nikdo nezahraje, nebo hudební obchod plný gramofonových desek, které už nikdy nikdo neuslyší. Bylo by krásné si zavzpomínat za zvuku dávno zapomenuté hudby na tu dobu, kdy si všichni stěžují na tu zdánlivou těžkost bytí nevědouce, co je čeká v budoucnu. My ale musíme pokračovat dál. Najít někoho, kdo nám pomůže překonat další řadu nástrah. Spřízněnou duši, která i přes svou samotářskou a podezřívavou náturu nezapomíná na závazky, které k druhým má. Hledáme Billa, dávného přítele a životního dlužníka. Snad on nám pomůže dostat Ellie tam, kam se dostat má.

V tomhle světě ale nic netrvá věčně. Lidé odcházejí a zase přicházejí. Můj dávný přítel nám pomáhá a záhy opět mizí zpátky – věnovat se těm svým strastem a problémům. My pokračujeme dál. Zdá se, že se na nás směje štěstí. Bohužel, je to právě naopak. Nesměje – vysmívá se. Není to ani pár hodin a už nám zase dýchá na záda nebezpečí. A zase. A znovu. Všechno se vždy tak zvláštně změní ze špatného na ještě horší a motá se to v dokonalém cyklu stále dokola. Jen jediná věc, která plyne nějakým směrem. Čas. Vlastně nejen on. Ještě „to něco", co dělá z náhodných kolemjdoucí přátele. Najednou to nejsem jen já a ta holka. Najednou jsme to MY. Sem tam se přistihnu, že si s ní povídám rád. Že mi na ní záleží. Ne jako na vzácné a důležité zásilce, ale jako na člověku, kterého jsem měl, ale už je dlouho někde pryč a já vím, že už se nevrátí.

Nevím, co nás svedlo dohromady. Nevím, proč mi na ní začalo záležet. Jediné, co vím je to, že už nechci nikdy nikoho ztratit. A i když je v tomhle zkurveným světě smrt a utrpení na denním pořádku, tak přísahám, že zajdu tak daleko, jak jen to bude možné, aby ona nic z toho už nikdy víc nemusela prožít. Budu pro ni bojovat, budu pro ni krvácet. Budu po tvém boku, Ellie. Na pokraji svých sil plivnu smrti do očí – jindy jí zase půjdu naproti, abych jí od tebe odlákal. Budu pro tebe lhát, holčičko – to abych tě ochránil. Jen doufám, že mi odpustíš...





Víte, jak poznat opravdu dobrou hru? Vše se odvíjí od míry odosobnění, které během hraní prožijete. U The Last of Us ve mně proběhlo to nejvyšší stádium. Jak už jsem poznamenal výše, s postavami jsem cítil, a to nejen co se emocí týče, ale i fyzické vjemy jako bolest, zima, vlhko. Užíval jsem si uvěřitelnost světa, i uvěřitelnost postav. Ellie s Joelem klábosí přesně tak, jak bych to dělal ve stejné situaci i já. Nezávazně, o všem možném. Dva lidé, kteří jen tak bloumají vpřed nehostinnou, ale krásnou krajinou. Nic vám, nepřipadá nucené. Joel naprosto reálně reguje na své okolí. Valí se z trubky nad vámi voda? Zkuste si pod ní stoupnout a sledujte, jak si vaše postava kryje hlavu před proudem vody. Stejně tak, když se postavíte do přímého svitu reflektoru. Joel si dá před oči dlaň, která mu vytvoří stín na jeho tváři. A takových detailů je hra plná.

Všimněte si například toho, jak se mění stav vyhrnutí Joelovi košile v závislosti na tom, jestli má za opaskem zbraň nebo ne.

Dojde vám šťáva ve svítilně? Stačí jenom párkrát zatřepat gamepadem a je dobyto. Maličkost, ale zpříjemní zážitek ze hry.

Kryjete se za překážkou, ale v cestě vám stojí kryjící se parťák? Ve většině jiných her by se to řešilo buďto fyzickou kolizí nebo by došlo na trapné prolnutí textur. Ale tady ne! Tady se Joel jen lehce oddálí od překážky a zapře se o ní rukou, která prochází kolem hlavy spřízněné postavy. Ano, přesně tak, jak by to musel udělat člověk v reálu. Vnímá totiž, že před objektem, kterého se dotýkal, je další objekt.

V jednu chvíli jsem se pokusil hru i trochu vytrollit a tak jsem v části, kde Sam s Ellie hrají šipky udělal takovou malou legrácku a sice to, že jsem se pokusil stoupnout do cesty letícím hrotům. Hra, ale myslela na všechno, tedy i na přirozenou inteligenci postav, takže Joelův pud sebezáchovy způsobil to, že mi můj malý vtípek zkrátka neumožnil provést.

Myslelo se zkrátka na všechno.



Zvlášť citlivě je podána Elliina neznalost světa před katastrofou. Člověka by skoro ani nenapadlo přemýšlet nad tím, co ta holka může nebo nemůže znát. Vývojáři z Naughty Dog nad tím ale zauvažovali a přinesli nám krásný obraz takto poznamenané osoby. Ellie neví, co je elektrárna. Samozřejmě, vždyť je pro ni v tomto světě vrchol elektrotechnické výroby svítilna. Když jí Joel říká o zmrzlinářských vozech, nechce tomu věřit. Trefně naráží na absurditu našeho vyspělého světa i při listování deníkem neznámého děvčete:
„Opravdu se všichni stresovali tímhle? Klukama? Filmy? Rozhodováním, jaké šaty si vzít? Bizarní.“

Ellie vlastně neumí ani plavat. Jak by taky mohla? Hra ze života v karanténních oblastech ukáže sice jenom málo, ale hádám, že moc příležitostí si zaplavat město nenabízí. Ve hře je ale Elliin její nedostatek implementován rozumně – jako zajímavá herní mechanika. Ke konci už jsem si sice říkal: „Vážně? Zase paleta?“, ale nadruhou stranu jsem tomu rozuměl. Oba zjistili, že tento jednoduchý způsob funguje, tak proč to dělat jinak. Byli byste jiní?



Zdejší apokalyptický svět je správným způsobem nemilosrdný. Munice je málo a hra se vás nebojí vytrestat za nerozvážnosti.
„Mám riskovat, že mě uslyší v okolí potácející se clicker a napálit do jeho kolegy salvu z brokovnice nebo raději obětovat poslední kudlu?“

Zvlášť krutě mě hra vypekla za mé vraždící sklony. V pistoli jsem měl poslední náboj, ale mě i tak ohromně zajímalo, jestli toho kraba na pláži mohu zabít. Proč bych to taky nezkusil, když se v předchozí cutscéně mluvilo o lodi plné zásob. *Prásk!* Vedle. Krab žije a já jsem bez nábojů. A hádejte co? V tý lodi byla sice hromada zásob, ale žádná munice!

Moc se mi líbilo i to, že v oblastech, kde se zdržují nepřátelští lovci, nenajdete zhola nic. Vše je vybíleno. Bylo by totiž nereálné, kdyby lovci, kterým jde především o okrádání nebohých lidí, nechali plné baráky zásob.

Souboje obecně jsou pecka a hra vás drží v napětí téměř po celou dobu. Celé tomu přidává to, že skoro každá rána shodí Joela na zem a ten musí nejprve stát a zmátořit se, než zahájí protiútok. Nicméně občas jsem si říkal:
„Nechte mě prosím být, teď nechci bojovat, chci tu jen stát a kochat se tou krásou všude kolem!“

Nadruhou stranu hrácům dost pomáhá nesmrtelnost spřátelených postav. Respektive to, že je nemůžete zabít vy. Zemřít cizí rukou mohou, což jsem až do druhé poloviny hry nevěděl. Když jsem se tedy dostal až do části, kde máte za úkol hrát si na snipera, byl jsem opravdu nemile překvapen prostřelenou hlavou Ellie od jednoho z nájezdníků.

Civilně vyhlížející život postav navozuje ty správné pocity a nutí vás přemýšlet nad jejich pohnutkami.
"Proč udělal/a zrovna tohle? A proč řekl/a zrovna tohle?"
Hra odsýpá, Joel s Ellie vzájemně interagují a herní svět čaruje.

A ani na samém závěru hra nezklamává. Tam, kde jiné hry nabízejí epická finále, The Last of Us servíruje komorní představení, které dokazuje, že stačí jen pár dobře zvolených vět a emoce se dostaví samy – i bez megalomanských obrazů, twistů, efektů a bůhví čeho ještě.




Samozřejmě nebudu jen chválit, ale vyloženě negativní věci mě nenapadají. Zvuky zbraní, obzvlášť jednoručních, stály za houby. K tomu se váže i častá absence nábojů u mrtvých těl ozbrojených nepřátel.

Trochu mě zamrzelo, že Joel s Ellie procházejí dlouhými časovými úseky, kdy je hráč neovládá, ale stav zásob, munice, a dokonce i zdraví se nijak nemění. Oblečení mají přesto odlišné. Chápu, že do konceptu survival her by příliš nezapadal princip doplňování všech položek, ale nějak náhodně rozhozené hodnoty by hru příjemně zpestřily.

A do třetice tu mám vtipný bug. V jedné scéně má za úkol Ellie následovat Tess a Joela. Nějakým nedopatřením se ale stalo to, že se Ellie objevila na místě, kam teprve měla doběhnout po Tessině povelu. Když ji Tess povzbudila k přeběhnutí právě na ono místo, vrátila se Ellie zpět k ní a společně odběhly tam, kde se ještě před chvílí krčila ve stínu.




Co ale říct na závěr, že? The Last of Us je neuvěřitelně dospělá hra. To, jakým způsobem servíruje jednotlivé obrazy, pocity a nálady z ní dělá něco víc než pouhou hru. Až projdete celým příběhem od začátku do konce, teprve pak pochopíte ten rozdíl mezi "hrou pro dospělé"a "dospělou hrou". The Last of Us je obojím. Je atmosférická, upřímná a smutná. Násilná, brutální a realistická. Záměrně jsem se vyvaroval tomu, abych recenzi psal ihned po dohrání. Nechtěl jsem riskovat, že sepíšu tisíce superlativů jenom proto, že mám zážitek čerstvě pod kůží. Nicméně i po týdnu důkladného přemítání za zvuků minimalistického, ale mistrovsky napsaného soundtracku jsem v ničem neslevil. Vypadá to, že jsem se zamiloval.




Nezapomenutelné momenty (!!!SPOILER ALERT!!!):
1) Cestou k Billovi se Joel chytí do jedné z pastí a visí vzhůru nohama na kladce. Ellie se mu snaží pomoci tím, že se pokusí uvolnit protizávaží. Co se ale nestane, na místo se rázem sesype armáda nakažených a vám nezbývá nic jiného než ochránit střelbou z revolveru jak sebe, tak Ellie. Celý systém míření je samozřejmě vzhůru nohama, takže konkrétně ze mě přímo sršel adrenalin namíchaný se zoufalstvím, protože gamepad je pro mě zatím spíše nepřítel. Slova typu: „Do prdeleeee“ ze mě lítala v jednom kuse.

2) Když jdete s Billem do jeho muničáku, máte pocit relativního bezpečí. Aby ne, nikde nikdo, žádná hudba, žádné děsivé zvuky. No a najednou … další nájezd nakažených. Prostě jen tak – zčistajasna. Celá přestřelka se vlastně skládá pouze ze zvuků střelby a nechutných skřeků infikovaných zrůd.

3) Ve scéně, kdy Joel přepadne přes zábradlí a propíchne si břicho jsem byl opět zcela s ním. Každý jeho krok směrem ven mě bolel za něj. Měl jsem pocit, že je mi stejně mdlo jako jemu a byl jsem napjatý, i přestože mi bylo jasné, že nezemře.

4) No a na to přímo navazuje nejúžasnější část, kterou může The Last of Us nabídnout. Celé zimní období. A nemůže za to jenom fakt, že hrajete za Ellie, což je velice příjemná změna. Může za to neúprosně rostoucí míra napětí po jejím zajmutí. Zároveň se jedná o patrně nejsyrovější a nejbrutálnější úsek celé hry. Joel se stává bledou, chodící mrtvolou, která vyráží do mrazivé krajiny za jediným úkolem – zachránit Ellie, i kdyby měl vyzabíjet zbytek planety. Během své cesty dosti nevybíravým a skoro až svinským způsobem vyslechne dva příslušníky gangu. V této scéně jsem si pomyslel:
„Sakra … takhle by se kladná postava chovat neměla.“
Hned za touto myšlenkou následovala další.
„Ale jde to vůbec? Zachovat si v takovém světě špetku morality a lidskosti?“
Ano, byl jsem šokován, přesto jsem cítil ten krásný pocit zadostiučinění. Opět se v této hře postavy zachovaly lidsky. Ale tím to samozřejmě neskončilo. Efektní filmové prostřihy, kdy střídavě ovládáte Joela a pak zase Ellie, a které většinou nastávají v ten nejdramatičtější moment, opět umocnily napětí a donutily mě se soustředit na hru jako ještě nikdy. Prakticky po celou dobu jsem se v této snažil před nepřáteli utíkat a o to horší to bylo pro můj zdravý rozum. Povzbuzoval jsem se, nadával jsem, nevnímal jsem realitu. Nadával jsem i tý zpropadený hře, že mě nenechá vydechnout. Ano, tady nastal ten vrchol, kdy jsem si za zvuku svého silně bušícího srdce uvědomil, že takhle jsem se ještě u žádné hry necítil. Vše končí velice napínavým „bossfightem“ a nezvykle brutální scénou, při níž emoce stříkají do všech stran. Takhle se dělají hry.

5) Poslední opravdu silný zážitek přišel v létě. Kdo hrál, jistě si vybaví jednu velice emotivní scénu. Potloukáte se zelení prorostlým městem, léto je v plném proudu a všem už je jasné, že Joel našel v Ellie svou ztracenou dceru. Náhle se strany obrací. Ellie je ta mrzutá, špatně naladěná hromádka kamení a Joel se snaží hledat způsoby, jak z ní dostat alespoň jednu souvislou větu. Nádherně vymyšlená je scéna, kdy Joel nastavuje ruce, aby mohla Ellie vyšplhat na vyvýšené místo a shodit žebřík. V ten moment jsem si říkal, že by vypadalo strašně hezky, kdyby Ellie, vlivem svého melancholického rozpoložení, vůbec nepřišla. A ono se tak opravdu stalo! Joel jen stojí, čeká a náhle se podivuje, kde se jeho parťačka zasekla. Když se jí konečně dovolá a dívku vysadí, stane se něco podivného. Ellie s neskrývaným údivem vykřikne, nedbale shodí žebřík dolů a utíká neznámo kam. Joel za ní musí chvíli běžet, než spatří to co ona. Jen když tenhle komentář píšu, vrací se mi husí kůže. Když už máte pocit, že vás tahle hra nemůže ničím překvapit, vytáhne z kapsy trumf, který vám se vší grácií omlátí o hlavu – nejspíš za trest, že jste si dovolili pochybovat o možnosti zevšednění tohoto uměleckého díla.



Herní čas: 12h 57m
Obtížnost: Easy
Verze: Playstation 3

P.S.: Omlouvám se za extrémně dlouhý a trochu "jiný" komentář.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 7. Nejen PC živ je člověk (hardcore)

Pro: Smysl pro detail, vztah Joela a Ellie, grafika, soundtrack, ...

Proti: Zvuky zbraní, rozvleklý začátek, munice u mrtvol

+17+17 / 0

God of War

  • PS3 85
U hlavního bosse už jsem to chtěl skoro vzdát a snížit obtížnost na nejlehčí. Souboj, který byl rozdělen na 3 fáze, byl hlavně v té třetí dost urputný. Snad až na padesátý pokus se mi podařilo najít účinnou taktiku na všechny tři fáze. A boha války porazit. Nedal se lehko. Aby ne, vždyť to byl bůh.

S hrama podobného typu nemám moc zkušeností. Bojovky mi někdy moc nešly. Bál jsem se trochu, že se u toho budu trápit. Byly to liché obavy. Bojová část je dobře srozumitelná. Komba nedá velkou práci se naučit. A to ani, když přibývají nové možnosti díky zlepšujícím se schopnostem. Boj je hodně zábavný, až skoro návykový. Líbilo se mi, že často bylo víc způsobů jak porazit monstra. Podle toho, jestli Kratos zrovna potřebuje manu, životy nebo má všeho dostatek a může sbírat zkušenosti.

Hra překvapivě obsahuje i hádanky. Není to nic složitého. Většinou jde o jednoduché principy. Horší jsou pasti. K těm jsou totiž často šibeniční limity. Místnost s podlahovými bodáky mě rozpalovala do ruda. V omezeném čase došoupat bednu na určené místo a vyskočit na skálu. Vteřina zpoždění znamenala smrt. Balancování na úzké lávce nad propastí s rotujícíma čepelama bylo taky o nervy. A to hlavně díky hrozné kameře.

Kamera se nepřizpůsobuje. Najde si pevný bod. Když se otočíte a běžíte nazpátek, koukáte hrdinovi do tváře a běžíte po paměti. Kamera se často přepíná a zároveň s ní i osa ovládání. To mi často přinášelo smrt. Zvlášť při balancování na úzkých lávkách. V tu chvíli ale nemůžete vzteky vypnout hru. Ne, pokud chcete delší část opakovat znova. Checkpointy jsou sice časté, ale ukládací body nikoliv. Pro hráče, kteří si chtějí zahrát půlhodiny po práci na odreagování tedy nic moc.

Grafika je svižná a jednoduchá. Ve své jednoduchosti ale dokáže vykouzlit atmosferické scenérie. Například lezení po skále, zatímco pod vámi pochoduje titán, je pěkná scéna. Nebo mečová lávka. Dobře, grafika není žádný zázrak, ale technicky funguje skvěle. Příběh je správně akčně jednoduchý a na poměry akčního žánru dostatečně béčkově poutavý. Má to atmosféru. Vlastně jsem se celou hru bavil.

Pro: soubojový systém, atmosféra, zpestřující hádanky, Kratos je správný parchant

Proti: kamera, řídké ukládací body, některé frustrující pasti

+17+17 / 0

Umineko no Naku Koro ni

  • PC 100
  • PS3 100
Popularita Umineko dalece přesáhla pouze fanoušky žánru vizuálních novel, a díky svému soundtracku se často počin 07th Expansion pohyboval v oblasti zájmů i ostatních hráčů, a těch, preferujících zajímavá díla bez omezení žánru či i v tomto případě druhu formátu. A také se značnou jistotou mohu napsat, že ten, kdo si celé Umineko no Naku Koro ni projde, stane se i jejím pravověrným fanouškem a magický ostrov Rokkenjima bude pro mnohé reálnějším místem, než řada míst skutečných.

Po polovině, tedy čtyřech kapitolách z osmi, zatím nemohu posoudit, zda je příběh opravdu tak výjimečný (EDIT: ano, je :), že by se rovnal tomu nejlepšímu z detektivního/mystery žánru – avšak, že mám co dočinění s do nejmenších důsledků propracovaného zpracování tří specifických dnů a okamžiků před, či později – o tom pochyb nemám. Formát vizuální novely je tu dotažen, myslím, tak, že jakékoliv jiné zpracování (což se potvrzuje u anime, a mangy, už z principů nemůže nabídnout to, co se odehrává zde, ve vizuální novele) by mělo za následek zhoršení určitých prvků, a tedy i celkové kvality a intenzity zážitku. A když mluvím o intenzitě, tak scény, které tu na hráče čekají, kombinací dabingu, hudby a postupnému vygradování dokonale pohltí, a do nadcházejících hodin vtáhnou hráče ještě silněji.

Příběh jakkoliv zmiňovat asi nebude mít většího účinku, a tak se zaměřím na repetivnost, které jsem se, před vynaložením velké porce času, poměrně obával. Tři, vlastně i čtyři, epizody opakují události, ač z velké části z jiných perspektiv. Což na první pohled může působit, při tomto rozsahu, nezajímavě. V rukou zkušeného scénáristy, jakým Ryukishi07 (po úspěchu Higurashi) jistě je, je to však výhodou – prvním dílem daný děj je umně rozvíjen, a vše, minimálně na pohled, působí do sebe zapadajícím dojmem.


Následně zmíním několik osobních dojmů a preferencí z novely (asi jen pro ty, kteří Umineko dokončili, či ho mají rozehrané, nebo jim nevadí malé spoilery).

Epizoda 1: Pomalý začátek a s tím spjaté poznávání 18 osob, aby později nastal šok. Šok pouze v pozitivním smyslu. Atmosféra lišící se od následujících epizod vytahuje první dějství k vrcholu, ke kterému se také od začátku až po konec spěje v přímé linii.

Epizoda 2: Nástup Beatrice a odkrytí toho, co bude tvořit nejsilnější pasáže po zbytek vizuální novely – dialogové, a logické, přestřelky. Z počátku až příliš vláčné, ač důležité, pozadí hlavní trojice vztahů.

Epizoda 3: Nejzajímavější dialogy ústřední dvojice a také celá řada informací (předně z logiky), a samotný závěr zvládnutý na výbornou.

Epizoda 4: Závěrečný díl, který spíše než vysvětlení, nabídne ještě více nejasností. Indicie jsou však zde také ve velké míře, a ještě prohloubí mnohavrstevnost díla. Samotný závěr však navnadí, k dalšímu pokračování v Chiru.

Plus ještě, nebo spíše po několikáté, se vrátím k hudbě, která dokazuje, že magie existuje. O herní hudbu se již řadu let zajímám poměrně intenzivně, ta z Umineko však dalece přesahuje konkurenci. Ano, i Xenogears, Dunu nebo Shadow of the Colossus. Toho je důkazem i nepočítaně samostatně vydaných CD (snad i přes 16), kde se mimo dvorních skladatelů, ZTS a Daie, objeví i známá jména, jako Akiko Shikata, KOKOMI nebo Ayumu.

Hudba:
1. Dead Angle 2. Happy Maria! 3. Black Lilliana 4. Dreamenddischarger 5. Katayoku no Tori

Nejoblíbenější postavy (asi jen kvůli pořadí, jinak jsou - první dvě - asi předem dané :)
1. Beatrice 2. Battler 3. Natsuhi 4. Kinzo 5. Kyrie


Jako demonstrace opulentního aristokratického života a s ním spojeným hladem po rozšiřování majetku, významu magie, detektivních postupů a sociálních vztahů promyšlené do poslední části, s až nevídaným množstvím informací z mnoha oborů a zájmů. Navíc, v PS3 verzi, nádherné na pohled i poslech, a s rozmachem přesahující většinu konkurence, a to s minimem pro příběh zbytečného obsahu (při více než 80 hodinách). Pokud se hráč (ano, k videohrám má tento formát daleko blíže, než k četbě) nezalekne absence jakékoliv interaktivity, tak nevidím důvod, proč Umineko no Naku Koro ni nevyzkoušet; tedy za předpokladu alespoň minimálního zájmu v mystery žánru, anime a "nekonečných" konverzací.

Pro: děj, hudba, délka, dabing, informační přesah

Proti: nic

+16+16 / 0

Resident Evil 6

  • PS3 50
*hodnocení PS3 verze*

Capcom jsou břídilové. Jinak by totiž nemohl šestý Resident dopadnout takhle. Začnu zkopírováním posledního odstavce ze svého komentáře na RE5: I po všem, co lze číst výše Residentu věřím a šestému dílu dám v budoucnu šanci. Jenom doufám v lepší atmosféru, příběh, postavy a trochu logiky do toho všeho.

Vše bylo vyslyšeno. Přibyla ale hromada dalších problémů, které názorně ukazují, jak zkazit jinak povedenou hru. Celá hratelnost smrdí obyčejnou akční střílečkou z pohledu třetí osoby. Prý je RE6 více moderní. Není. Je pouze více mainstream. Poskakování mezi nepřáteli vypadá hloupě a střelba z leže je možná častější, než ta ve stoje.

Není tomu ani tak dlouho, co nějaký pitomec vymyslel QTE. Zde se ukazují v tom nejhorším světle. Téměř každou chvíli vám hra řekne, co musíte mačkat. Fajn, díky nim znamená každý boss neustávající nudu a bušení do korektních tlačítek. Ještě nutno dodat, že s některými bossi budete bojovat v rámci příběhu rovnou dvakrát.

Možnost výběru postav a propojení jejich kampaní není provedena nijak zvlášť dobře. Jednotlivě sice fungují, nicméně celkový děj působí chaoticky a vlastně si z něj už nic nevybavuji. Nové i staronové postavy jsou však určitě zajímavější a uvěřitelnější, než parta bláznů z pátého dílu.

Konečně AI spolubojovníků doznala zásadního zlepšení. Nejsou už bezbranná mimina s potřebou stálé pozornosti. Moc nepomáhají, ale už nepřekáží a neplácají našetřenou municí. Grafika je hezká a ozvučení kvalitní. Jenže to nic nezmění na tom, že RE6 je obyčejnou střílečkou, kterou někdo zabalil do pomalu umírajícího univerza s názvem Resident Evil.

Pro: oproti pátému dílu krok vpřed...

Proti: ... jenže špatným směrem

+15+17 / -2

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS3 95
Takhle má vypadat pokračování. Hra je vylepšena ve všech ohledech. Od vylepšení kontaktních soubojů, různorodějšího prostředí, větší rozlohy hry, funkčního zavedení stealth postupu až po spoustu epických, doslova dechberoucích scén. Nathan je superman. Hrdina s nekonečnou fyzickou kondicí a nekonečnou dávkou štěstí. Neuvěřitelně mockrát mu zachrání život šťastná náhoda.

Hned na začátku vás hra seznámý ze stealth postupem. Ten tady není jen tak na okrasu. Pokud si dáte práci a budete takhle postupovat, hra vás odmění. Z nepřátel padají granáty navíc a celkově jich proti vám bude mnohem míň. V některých částech, když začnete střílet, vám přiběhnou v ústrety o dvě vlny nepřátel víc. A pořádně vyzbrojený. AI sice moc nereaguje na letícího nešťastníka ze římsy nebo když se vedle ní skácí postava s šípem v hlavě. Nic není dokonalé.

V samotný akčních pasážích si na první pohled všimnete, že bylo vylepšené házení granátů. V jedničce funkce, která byla celkem k ničemu. Tady přibyla možnost expresní hození bez velkého míření. V jedničce stačilo před nepřatelským granátem zůstat schovaný za překážkou. Tady, když neutečete, jste hned po smrti. Pěstní souboje jsou také hodně vylepšeny a na rozdíl od jedničky se s nima dá řešit spousta situací. Tady jsem si akorát říkal, proč Nathana autoři nevybavily nějakou kudlou. Asi z něho nechtěli mít řezníka. Kladný hrdina z rukama od krve už nevypadá tak kladně. Co na tom, že ve hře zastřelíte asi 1000 lidí.

Prostředí je různorodější. Kromě klasické džungle se podíváte i do hor, Instanbulu, vlaku nebo do válkou zničeného města. Hra je vlastně jedna velká akčně epická jízda. Někdy tak napálená, až jsem se musel chytat za čelo. Korunu tomu dává Nathanovo přeskakování na náklaďáky za plné jízdy. Ten chlápek přežije všechno. Grafika je snad ještě detailnější než v prvním díle. A to jsem si říkal, že už tam vycucali z PS3 co se dalo. Poklady jsou podle mě zbytečné. Je jich moc na malém prostoru a kazí akční dojem ze hry.

Klasická akrobacie a hádanky zůstali při starém. Hádanky jsou možná ještě jedodušší. Ale co, Uncharted 2 je strhující akční podívaná. Na nic si nehraje. Je to přesně to, co si chci zahrát, když přijdu z práce. Dokonale vyčistí hlavu od zbytečných filozovických otázek a valí se. Délka je dostatečná a uspokejení ze zdolání některých pasáží je slušné. Příběh je klišé, ale na to kašle pes.

Pro: epická akční jízda, přestřelky, stealth souboje, různorodé prostředí, hratelnost, helikoptéry, tanky, vlaky, sníh atd..

Proti: nedostatky v AI, otravné poklady (i když se nemusí hledat)

+15+15 / 0

The Last of Us

  • PS3 --
  • PS4 --

[PS3 verze]

Po celou dobu si TLoU drží vysokou laťku především díky příběhu, charakteru postav, emocím, atmosféře a vypiplanému level-designu. Tyhle věci jsou zvládnuty opravdu brilantně.

Co už naopak příliš zábavné nebylo, jsou hektické souboje. Není jich mnoho, ale s mým neumětelstvím s gamepadem jsem u nich trpěl, nadával a byl opravdu hodně nakrknutý. Ony ani sami o sobě nejsou příliš zábavné. Legendární pak byla situace, kdy jsem vystřelil celkem 15x na nakaženého, běžícího po přímce směrem ke mně - samozřejmě jsem ani jednou netrefil. Nejen díky tomu jsem se uchyloval na stealth způsob hraní, který je tady mimořádně povedený.

Procházky po zdecimovaných lokacích, rozhovory a příležitostné potyčky s nakaženými, popř. komorní přestřelky, to je přesně to nejlepší na celé hře. Lokace jsou nádherné, každý kout plný odpadků má své kouzlo. Rozhovory nejsou jen prázdné žvatlání, charaktery jsou nevyzpytatelné a uvěřitelné.

Příběh je napsán opravdu zajímavě a především ke konci začala jeho kvalita ještě stoupat. Trochu mi to připomnělo RDR, kde jsem si taky v jednu chvíli myslel, že je konec hry a ejhle, ono to ještě pokračuje dál. A jak! Zombie apokalypsa ještě nikdy nebyla tak uvěřitelná...

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 20hod 23min

Remaster [PS4 verze]

60fps hell yeah! Konečně příjemné plynulé hraní. Dovolil bych si jen vypíchnout některé věci, které mě při druhém hraní mírně nakrkly:

- na vyšších obtížnostech je TLOU docela nevyvážená hra. Ačkoli jsem vymetal každý kout, jen zřídka jsem si mohl dovolit něco vykraftit.

- hrát stealth jsem musel především proto, že přestřelky na gamepadu se ovládají asi tak příjemně, jako Starcraft na volantu. Bohužel, kdo hraje stealth, nešetří munici, protože z omráčených nepřátel munice nespadne, ani když mají viditelně zbraň v ruce a hra tak hráči podsouvá nahodilý počet munice až během střelby. To má dost zásadní vliv na celkový stealth gameplay, který tady hráče neodměňuje prakticky ničím. Všeobecně platí, že kdo nestřílí, nedostává náboje a naopak. Vynucený nedostatek munice? Bullshit!

- v části hry, kde se Joel propadne do sklepení a musí najít kartu a restartovat generátor, jsem měl sto chutí s hraním úplně praštit. Za prvé - karta se neustále resetuje a po smrti je potřeba ji vždy znovu sebrat, i když jsem si to uložil až po jejím sebrání. Za druhé - nepřátelé se spawnují v místech, kde ještě před chvílí rozhodně nebyli a i kdybych chtěl kartu použít ve spěchu ihned do čtečky, Joel musí nejprve zkusit otevřít dveře, pak čtečku a pak znovu dveře, kvůli čemuž jsem několikrát naprosto zbytečně vychcípal. Bullshit 2!

- část se sniperem je dost prudce skriptovaná. Pokud se hráč pohybuje ve středové části mapy a nechá po sobě střílet, žádní nepřátelé se kolem nerespawnují. Jakmile ale volím boční průchod skrz jednotlivé domy, kde jsem relativně v bezpečí od snipera, spawnují se na místo hromady nepřátel, aby mi postup znesnadnily. Opět ukázka trestání hráče nesmyslnou mechanikou.

Left Behind, zakomponovaný do Remasteru, jsme opět sfoukl docela rychle a otravná byla jen část, kde autoři vyšlou na malou holku před umřením a s jedním šípem skvadru několika nepřátel s brokovnicemi, a aby to mělo jakože grády, ještě mě prozradí. Stupid Bullshit 3, který není fér.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Herní doba: 24hod 15min
+14+14 / 0

Dragon Age II

  • PS3 60
Je mi za těžko uvěřit, že BioWare od Baldurs Gate II nedokázalo vydat hru, která by se jí, byť alespoň minimálně, přiblížila v celkových kvalitách. Duchovní nástupce v podobě Dragon Age byla klišé nuda bez jediného pokusu o jakýkoli „rizikovější“ prvek. Do druhého dílu dračí ságy jsem tedy šel s velikou skepsí. Po dohrání ale uznávám, že mě po většinu času docela bavil.

Začnu věcmi znepříjemňujícími již první díl. Předně prachobyčejný, až hnusný, design úplně všeho. Lokace, brnění i obyčejné oblečení vypadají genericky a přírodní scenérie (celkem jsou asi dvě) patří k těm nejodpornějším v žánru. Dále je tu všemocný ledový mág, který strčí do kapsy vše, co se mu postaví do cesty. Spojit se ve světě DA čtyři takoví, tak hravě převálcují tisícové armády. Opětovně se vrací i vlny nepřátel. Díky menším dungeonům alespoň neotravují příliš dlouho. Za zmínku stojí kodex plný suchého textu, u jehož psaní, a hlavně čtení, musel usínat i samotný autor.

Nepřekvapí ani vedlejší questy. Způsob, jakým jsou nalepeny a uměle vloženy do hry je patrný takřka u každého. Úkoly plněné pro společníky již působí o něco lépe, protože obsahují alespoň minimální hloubku, vyplynu-vší z interakce s nimi. Samotní „kumpáni“ představují klasickou BioWare sebranku, takže není potřeba je nijak rozebírat. Lépe už je zpracován Hawke, obzvláště v porovnání s univerzálním géniem Shepardem. Není tak vtíravý a většinu dialogů je schopen rychle ukončit bez nějakého zbytečného protahování. Rýpnout bych si mohl do jejich obsahu, kde lze, vinou dialogového kola, vytvářet zcela nesourodé a nesmyslné rozhovory.

Jednoznačného zlepšení se dočkaly boje. Rychlostí i frekvencí střetů se dostaly na únosnou mez, doladit by potřebovala ještě poměrně nevyvážená obtížnost. Nějak nevím, co napsat k příběhu. Podobně jako u Mass Effectu 2 se v něm, krom tří míst, vlastně nic neděje a otevřený závěr také nepomáhá. Vyzdvihnout si zaslouží zvuková složka, konkrétně padnoucí dabing.

Dragon Age II dělá dost věcí špatně nebo polovičatě. Zaujmout jistě může fanoušky žánru. Ostatním doporučuji poohlédnout se jinde.
+14+14 / 0

Condemned 2

  • PS3 80
Condemned byl vždycky černý hororový kůň, který tak trochu stál opodál ve stínu svého daleko profláklejšího bratříčka. Jenže zatímco F.E.A.R je hlavně střílečka a děsí spíše okrajově, Condemned je plnohodnotný survival horor. Dvojku jsem dlouhá léta oplakával a na PC marně vyhlížel. Po pořízení konzole jsem ale na ni při všech těch Uncharted-ech a The Last of Us-ech dočista zapomněl. Až doteď...

K mému překvapení dvojka přináší celou řadu změn, které fandu prvního dílu určitě zaskočí. V mém případě spíše negativně. Ačkoli dvojka dějově přímo navazuje na jedničku, první kroky nejsou úplně sebejisté. Dvojka daleko více tlačí na pilu. Mění vzhled i charaktery postav a ze dvou relativně civilně a reálně působících agentů ve středním věku dělá mladé akční hrdiny, kteří nejdou pro cheesy hlášku daleko. Ethan zdrsněl a zbělal. Rosa naopak velmi omládla a ze sympatické zakulacené parťačky se stává, jak by řekl jeden nejmenovaný uživatel ČSFD, pěkná sexica. Celé pojetí příběhu mi velmi připomínalo svou nablblostí, co se dialogů týče, sérii Resident Evil a to je dle mého názoru trošičku škoda.

Další změnou je větší důraz na akci. Rubání všemožných těžko identifikovatelných individuí je ale odladěné a chytlavější než prvně. Vyšetřovacích pasáží je pořád dostatek, ale jevily se mi jako krajně nevyvážené. Někdy tvůrci z hráče dělají idiota a předkládají mu volby, z nichž je jen jedna očividně ta správná (protože ty další tři jsou úplně debilní) a někdy po něm chtějí vědět, co hlavní postava dělala a říkala o tři levely nazpět (a v té změti retardovaných hlášek se leccos důležitého ztratí :). Nevyvážená obtížnost je cítit i na celé hře. I na normal jsem narazil na pár míst, které mi řádně pocuchaly nervy a nemyslím tím jen pitomé finální bossfightové QTE (naštěstí byli tvůrci soudní a dali před něj checkpoint).

Rozporuplná je i technická stránka. V interiérech Condemned 2 vypadá dobře a hraní si s dynamickými světly je, jako u všech her od Monolithu, tradičně skvělé. Množství ústupků je zakryto různými filtry a rozmazaným viděním. Funguje to vesměs dobře, ale někdy tvůrci tlačili na pilu až příliš a čas od času se to zvrhne v nepřehledný maglajz, kde hráč máchá trubkou okolo sebe a doufá, že se trefí, ač nejsou bušící socky pořádně vidět. Největší rezervy mají exteriéry, kterých ale naštěstí není moc. A stejně jako vizuál je i nevybalancovaná optimalizace. Framerate lítá, jak se mu zachce. Ačkoli jsem ho neměl čím změřit, věřil bych i, že na některých specifických místech klesal až k 20 frejmům za sekundu. Pocitově vskutku nepříjemné. Ale holt daň za starou konzoli.

Každopádně nenechte se zmýlit. I přes výše zmíněné výtky se Condemned 2 jako celek hraje skvěle. Hratelnost je pestrá a i po stránce designu se tvůrci snažili o originalitu. Zatímco prvních pár lokací hráče zavede do tradičních ghett a opuštěných bytovek, v pozdější fázi se střídá jedno zajímavé místo za druhým. I když mi nebyly po chuti výše zmiňované estetické změny, příběh je v rámci žánru rozhodně pořád dost nadprůměrný. Celá hra je prošpikovaná velkým množstvím animací, které děj neustále ženou kupředu a předělují jednotlivé lokace. Je to svižné, má to drajv a kdo má rád kvalitní survivaly a nevadí mu očividná snaha o béčkovost, tak nemá nad čím váhat.

Pro: hutná atmosféra, svižné tempo vyprávění, design a hratelnost, vizuálně hezké interiréy a světelné efekty, omezení HUDu na nutné minimum

Proti: některé změny mi nebyly po chuti, optimalizace, vizuálně nehezké exteriéry, nevyvážená obtížnost, až moc to někdy tlačí na pilu

+14+14 / 0

Red Dead Redemption

  • PS3 --
„Change is only good when it makes things better.“ - Bonnie MacFarlane

Nebudu vůbec zastírat, že hry ze stáje Rockstaru jsou jedny z mých nejoblíbenějších, ale u Red Dead Redemption to v mých očích dotáhli až na samotnou hranici toho, co stará generace konzolí vůbec technicky dovolovala. Ale hra samotná stojí hlavně na příběhu, jehož oblouk je vystavěn téměř mistrovsky. Klade důraz na postavy, opatrně vykresluje jejich charaktery a odkrývá jejich motivace. Přesně takovou hru jsem si přál už v dobách, kdy jsem kdysi dávno jako malý špunt zbožňoval (na tom se stále nic nezměnilo) Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem, a propadl kouzlu spaghetti westernů.

Před očima se vám střídá jedno dechberoucí panorama za druhým. Krásně se to hýbe, nádherně to zní a ještě lépe se to hraje. Máme tu tři rozdílné, nádherně propracované regiony. Objevování jejich zákoutí je naprostá lahoda, takže jsem možnost rychlého cestování pomocí drožky použil jen výjimečně. Tomu napomáhá i systém náhodných událostí, kdy se vám může po cestě stát spousta věcí, o které by byla velká škoda přijít.

Jako John Marston jsem cválal na oslu prérií. Vyhrával duely v tasení koltů ve městě tím, že jsem protivníkovi vystřelil zbraň z ruky, načež s jekotem zbaběle utekl. Nechal se překvapit pumou, když na mě zpoza křoví skočila tak, až zabila mého věrného oře. Vydával se na lov medvědů pro jejich kůži. Skákal za jízdy na vlak a sledoval z něj západ slunce v Rio Bravu. Krotil koně na paloučku. A zamiloval se do Bonnie MacFarlane, přičemž mi rvalo srdce, že nám to není souzeno, protože kluci z kapely mi řekli, že už jako jednu holku mám.

Na předchozí generaci konzolí je ohromná spousta skvělých her, a tahle se bez nejmenších pochyb řadí mezi ty nejlepší.

Pro: kulisy a nefalšovaná atmosféra divokého západu, příběh, Bonnie

Proti: PS3 občas nestíhá

+13+13 / 0

Deus Ex: Human Revolution

  • PS3 80
Hry stárnou ze všech zábavných médií beze sporu nejrychleji. První Deus Ex je toho zářným příkladem. Ač kvalitní hra, dnes se už technicky nechytá. Byl jsem zvědavý, jak dopadne moderní prequel. Jedmím slovem: dobře. Několik možných způsobů řešení je tu stále a příběh slušný.

U vylepšování augmentací je nutné přemýšlet a vybrat si vlastní styl hraní. Já se rozhodl pro hackování a stealth postup. Střelné zbraně jsem nikdy nepoužíval a všechny situace řešil bez jediného zabití. Nepřátelé (oproti prvnímu DE) netrpí demencí, takže na nejvyšší obtížnost Jensen vydrží pouze pár zásahů a stealth je nejjednodušším postupem. Navíc ponurá atmosféra k němu i vybízí.

Problém nastal až u soubojů s bossy. Za ty by si měl někdo nafackovat. Čtyři obyčejné přesřelky s pobíháním po místnosti. Věřím, že při specializaci na střelné zbraně jsou lehčí, ale můj Jensen měl opravdu co dělat, aby neodešel do věčných lovišť. U prvního bosse jsem snížil obtížnost ne střední a u druhého na nejnižší. Není přece zábava dvacekrát za sebou umřít. Copak nikdo z vývojářů ani neviděl jekéhokoli bosse ze série Metal Gear Solid? Měly nápad, napětí, atmosféru a hlavně osobnost. Tohle všechno jim v DE:HR chybí.

Z hudby si žádnou skladbu nevybavuji, takže žádná sláva, ale apoň neruší. Dabing je kvalitní, jen na Jensenův hlas bylo potřeba si zvyknout. Líbilo se mi provedení rozhovorů, díky kterým bylo možné si postup hrou výrazně ulehčit. Zastávám názor, že několik různých konců ztrácí smysl, pokud je cesta k nim vždy stejná. Přesně tak je tomu zde. Rozdělení do nich se koná až v samotném závěru.

I přes několik nedostatků se jedná o kvalitní mix akce a RPG. Původní Deus Ex si už nikdy nezahraju, ale Human Revolution jistě ano.

Pro: atmosféra, vývoj postavy, různé styly hraní

Proti: bossové, nevýrazná hudba, nevyvážená obtížnost

+12+14 / -2

Haze

  • PS3 50
"For Merino!"

Ou, tak tohle bolelo. I přes nepříznivé ohlasy jsem čekal solidní akci. V jádru to není úplně zlé postříleníčko. Dobrý pocit ze střelby, solidní zvuky, kvalitní fyzika. Až do konce mě střílení bavilo, možná víc jak u leckteré jiné střílečky. Ale tady klady končej, protože to ostatní je přinejlepším průměrné.

"As Merino says, Mantel will fall today!"

Začněme ale příběhem, který v prvních několika misích působí dost zajímavě. Konečně střílečka s přesahem, říkal jsem si, a zavzpomínal se slzou v oku na parádní Spec Ops: The Line. Jenže s oním velkým zvratem (který tvůrci nepochopitelně sami vykecali půl roku před vydáním) a následně suprovou haluz misí v bažinách jakoby úplně došly nápady (a asi i prachy). Přitom příběhem vysvětlené prvky jako je mizení nepřátel hned po skácení se k zemi (což je btw dobrej trigger na nic netušícího hráče, který nemá páru, že se jedná o záměrný designový prvek a ne jen trapný technický přežitek z dob minulých - minimálně jeden český "profi" recenzent to nepochopil) nebo podivné křiky a záblesky jsou super. Dokonce jsme myslel, že i to megatrapné silácké kecání "nektarem" vychlastaných mozků je záměr, ale snad ještě trapnější rebelové mě později vyvedli z omylu.

"The Promised Hand fights for Merino!"

Celá hra je fakt špatně napsaná. A když říkám špatně, tak opravdu tragicky. Tvůrce napadl parádní námět, který sice není úplně zcela originální, ale má potenciál. Nedokázali s ním ale ani trošku naložit. Všechny postavy bez rozdílu melou nehorázné sračky.

"We are ready for you Merino! Ready to finish you!"

Haze je i po stránce level designu snůškou těch největších klišé. Každá lokace vypadá jako nějaký základní návrh, kam chtěli tvůrci postupně zapracovávat detaily. Všechno je děsně basic - holé, prázdné, potažené ohyzdnými texturami a jako hra z roku 2002 to nevypadá jen díky moderním světelným a fyzikálním efektům. A ty zas způsobují, že je všechno plasticky nablýskané a zářivé. Tak jako moje případná budoucnost, kdybych víkendy netrávil hraním her jako je Haze...

"For Merino!"

Když jsem teda zjistil, že se tady zrovna moc nepokochám, začal jsem se soustředit na core gameplay. Ten v zásadě není špatný, ale jakoby se tam tvůrci snažili narvat co nejvíc absurdních debilovin, jen aby mě během hraní co nejvíc vysírali. AI nepřátel je fakt špatná. Nepřátelé neustále rushují. A když nerushují, tak prostě jen tupě čumí a nereagují. Na nějaké logické přesuny, důmyslnější krytí či nedejbohům taktickou spolupráci tady hráč nenarazí. AI spolubojovníků je snad ještě horší. Šulini běhají po bojišti jak nakopnuté slepice, motají se pod hlaveň a hlavně: pokřikují NEUSTÁLE ty SAMÉ cringe hlášky POŘÁD dokola s kadencí jedna megatrapná hláška za 5 sekund. 5 SEKUND!. CoD hadr. Jako chápu, jsou to vymleté zelené mozky and shit, ale opravdu je potřeba velitele týmu každých pár sekund informovat o tom, že bojuje za pána, co se shodou okolností jmenuje stejně, jako takové ty chlupaté deky z oveček (kdyby to náhodou někdo ještě nepostřehl, ten pán se jmenuje Merino), co mi babička pořídila do výbavy, až se jednoho dne ožením?

"Remember your promise to Merino!"

A co by to bylo za střílečku, pokud by nemohl hráč usednout do nějakého toho vozidla? Takové pasáže jsou vždycky docela fajn oživením a nejinak je tomu tady, ale proč sakra vojenský džíp musí znít jako Ford Mustang s rozmrdaným vejfukem? A proč se musí ovládat jak kamion v Euro Truck Simulator? A proč není plyn na analogových tlačítkách, aby se s tím těžkopádným krámem dalo alespoň plynule rozjet?

"Merino is depending on us!"

Kdybych měl něco pochválit, tak je to určitě optimalizace. Tu pánové z radikálního designu zvládli obstojně a propady snímků jsou minimální. Jo a taky hudba v menu je fajne. Samotné střílení jsem si docela užil, ale já si užil i pár her od City Interactive, kterým se Haze jen tak btw místy vizuálně docela podobá.

Na závěr bych snad jen dodal: "FOR MERINO!!§§"

Pro: core gameplay, pocit ze střelby, optimalizace, hudba, námět příběhu, pár atmosférických momentů (když zrovna nikdo nemluví)

Proti: postupně naprostá scenáristická bezradnost, trapné dialogy, rozplizlá grafika plná glitchů, stupidní AI, podprůměrný design levelů; sorry, babi, béčkové konzolové střílečky zatím vyhrávaj

+12+12 / 0

Heavy Rain

  • PS3 95
Píše sa rok 2010 a vychádza Heavy rain. Internet je plný oslavných recenzií, ale ja som voči hre chladný. Rozmýšľam, či to nebolo tým, že som v tej dobe nemal PS3 :)
Je koniec roku 2011 a kupujem plejko.
Píše sa rok 2014 a ja kupujem Heavy Rain.
Je marec 2015 a konštelácia hviezd mi hovorí, že práve teraz je ten správny moment. Moment, kedy si hru naozaj užijem. Bez rušenia a bez prestávok...až na ten spánok.
Očakávania sú absolútne, čakal som vyše roka, než príde ten správny moment. Toto bude po dlhej dobe ďalšia hra, ktorú už nikdy nedostanem z hlavy a jedného dňa sa o nej snáď porozprávam s vnúčatami. Asi nejako takto...

Deti: Ahoj dedo, nedávno sme dokončili hru Heavy rain.
Ja: To je tá hra, ako tam naháňate origami vraha a hráte tam za 4 rôzne postavy ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, ktorá má niekoľko rôznych koncov v závislosti od toho, aké ste spravili rozhodnutia počas hrania ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, kde vám môže zomrieť hlavná postava a napriek tomu sa dá pokračovať ďalej ?
Deti: Hej.
Ja: (zamyslím sa) A čo ovládanie ? Pamätám si, že keď ste vybrali vyššiu obtiažnosť, tak niektoré činnosti bolo nutné spraviť jemnejšie pomocou analógovej páčky.
Deti: Výborná pamäť dedko.
Ja: Za koho sa vám hralo najlepšie ?
Deti: Hanka – mne za novinárku Madison, bola pekná a nebála sa ísť do nebezpečenstva, Teo – ja som mal rád Ethana, aj keď to ako otec nemal vôbec ľahké.
Ja: Teo, ešte stále je Madison taká pekná baba ? Veď ty vieš, čo mám na mysli.
Teo: Viem, sprchovanie a neskôr tú striptízovú scénu v klube.
Ja: (Zamyslím sa, v duchu sa pousmejem, ale nič nehovorím)
Ja: Čo hovoríte na príbeh ? Nebudem vám klamať, ale nebolo mi všetko jedno, keď som sa sledoval príbeh 2 bratov, ako sa hrali na stavenisku a ako na nich ich otec alkoholik totálne kašlal. Nehovoriac o tom, čo musel prežívať Ethan. Autori to vedeli vykresliť veľmi presvedčivo.
Deti: Svet sa asi nikdy nezlepší.
Ja: Aké ste mali zakončenie ?
Deti: Shauna sme zachránili, origami vrah skončil mŕtvy, Jayden prežil a Madison sa dala dokopy s Ethanom.
Ja: Bravo, pri prvom hraní som dosiahol rovnaký výsledok, ale v druhom hraní som sa potreboval zbaviť pre mňa nudnejších častí hry, preto som nechal zomrieť Madison aj Jaydena.
Hanka: Moja Madison :(
Ja: Bolo to v rámci testovania nelineárneho postupu a ono to naozaj fungovalo. Vďaka tomu som sa vyhol nočnému klubu, ktorý som z duše neznášal kvôli „brodeniu“ sa davom ľudí. Bol som z neho na prášky, lebo som sa furt o niekoho zasekával...Chudák Ethan za to potom na konci hry poriadne pykal.
Hanka: (so slzami na krajíčku)
Ja: Ehm... Ethanov syn Shaun prežil ! Ale zmeňme tému. Čo vám na hre vadilo ?
Deti: Síce dnes už sú qte aj v návode ku hre, ale tu boli aj nepríjemné. Stlačiť 3-4 tlačítka naraz bola občas fuška.
Ja: V tom s vami súhlasím. Mne vadila ešte jedna drobnosť. Pri Ethanovi si autori pomohli barličkou, že z času na čas nevedel, čo sa mu stalo. No a počas tejto chvíle si mohol robiť kto chcel čo chcel. Potom už mali autori postarané o chvíle, kedy akože o niečo príde.
Deti: Hanka – mne sa to páčilo celé tak, ako to bolo. Teo síce tiež vymýšľal, že občas nevie, čo sa stane, keď pri qte stlačí dané tlačítko a omylom tak zastrelil osobu, ktorú zastreliť nechcel, ale keď sme to prechádzali znova, tak sme si dali lepší pozor.
Ja: To ma veľmi teší. Btw. už som vám rozprával, ako som jedného času nevedel zohnať Planescape: Torment a keď mi už kamarát požičal svoje CD, tak na ne nevhodne nalepil nálepky a znehodnotil všetkých 5 CD ?
Deti: Už 3x.
Ja: Aj o tom, ako som si špeciálne kvôli Dead Space kúpil grafickú kartu, ktorú som po jeho dohratí obratom predal, alebo ako som v Half-Life quick savol presne v momente, keď na mňa letel výbušný náboj ?
Deti: Maj sa dedooo.
Ja: (Aaaaaach, to boli časy !)
+12+12 / 0

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS3 --
  • PS4 --
Pořádný rozjezd začíná teprve až po Instanbulu a Borneu, příjezdem do Nepálu. Následuje několikahodinová jízda, při které jsem nemohl odlepit oči od obrazovky. Některé momenty jsou opravdu dech-beroucí. Vyvážený prostor mezi hopsačkou a střílečkou jen přispívá zábavnější hratelnosti. Později už se ale zase začne prosazovat jeden nebo druhý styl hraní, které sami o sobě nudí nebo frustrují. Skákání po příhodně rozesetých a absolutně nelogických rantlech (natřených nažluto, kdyby náhodou...) se začne rychle zajídat, souboje jsou zase předimenzované a hráč likviduje nereálné množství nepřátel respawnujících se ve všech směrech.

S jedničkou má U2 společný účelový level-design, k čemuž se váže legrační příhoda... To se takhle procházím vesničkou v Himalájích a říkám si, k čemu jsou sakra všude rozesety ty zídky nebo-li schovky, které tady vůbec nedávají žádný smysl. To vypadá, jako bych se tady měl vrátit a schovávat se za ně... a taky že jo. Po nějakém tom nudném skákání se vracím zpět, vesnička je v plamenech, plná nepřátel.

Chloe a Elena tvoří solidní základ pro jiskřící scény. Semtamové rýpnutí a připomínky postav k aktuálnímu dění potěší a místy následoval dokonce i můj mírný záškub koutku. Jakože to bylo vtipné...

U2 je ve všech ohledem lepší - dospělejší, epičtější, delší, poctivější - než první díl. Určitě se najdou slabá místa a chyby, víceméně se jedná o přehnaný popcorn ve stylu CoD, ale jako celek mě hra bavila. Ani tentokrát jsem se nenudil, jen už mi přišly některé pasáže hodně přestřelené. Jednička se držela více při zemi, byla komornější, což mi vyhovovalo více. Některé pasáže dvojky jsou až přes čáru přitažené za vlasy, ale takový je vlastně celý Uncharted...

Pár postřehů k příběhu nebo některým herním výjevům:

1. Borneo - takže Chloe má volný přístup v celém žoldáckém táboře, ale není schopná ukradnout dokumenty Lazarevičovi a Flynnovi. Za to je schopná rozmístit několik výbušnin po celém táboře, kterých si nikdo nevšimne. Nate "Crap" Drake potom objeví jeskyni jen pár výškových metrů nad táborem, ve kterém Flyn tři měsíce hledal další indicii ohledně Marco Polova pokladu?

2. zatímco já musím vyřešit nějakou super-sofistikovanou hádanku, abych se dostal do místa, kde už se dávno nachází Lazarevičovy muži a shodou okolností zavolám i Elenu, ať mě tam počká. Tak proč xakru musím řešit hádanku a otevírat dveře speciálním klíčem do místa, kde už se dávno někdo nachází?!

3. Nate tlačí do dveří, ale nemůže je otevřít. Řve na Elen, aby mu pomohla. Oba zatlačí, každý do jednoho křídla... facepalm hard.


Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba PS3: 10hod 35min
Herní doba PS4 remaster: 11hod 10min
+11+12 / -1