Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Shadows of the Damned

  • PS3 75
Shadows of the Damned se hodnotí poněkud obtížně, ta hra má neskutečně skvělé a chytré nápady, bohužel kvůli EA se musel Suda51 spolu se svým týmem docela držet při zemi a hra byla kvůli kecání do scénáře nesčetněkrát předělaná a napsaná znovu, údajně to ani neměla být střílečka, ale spíše něco jako walking simulátor beze zbraně. Váš ukecaný sidekick Johnson měl být původně holka se kterou by byl časem i milostný poměr.

Každopádně, řešme radši to co se k nám dostalo. Hlavním hrdinou je Mexikánec Garcia Hotspur, který zabijí démony a vždy nacházel po krušném dni odpočinek v náruči své milované Pauly. Jednoho dne, jí ale unese Fleming, vládce pekla který si chce Paulu vzít. Garcia se tedy vydává se svým sidekickem mluvící lebkou Johnsnem na pouť skrze peklo a že to je dost frustrující, ale i zábavná jízda.

I když nám tvůrci slibovali že se jedná o Psychologický Thriller, tak bych spíše hru přirovnal k hororovému komediálnímu road tripu s lehkou dávkou surrealismu. Vy totiž cestujete napříč peklem a poznáváte jak poměrně originální potvory, tak i různá místa v pekle a musím uznat že mě prozkoumávání novým lokací vždy bavilo a byli udělané dost originálně. Do toho navíc v průběhu hry objevujete i různé knížky, které vám Johnson předčítá a skrz to se dozvíte i minulost různých bossů. Celkově v tomhle měřítku je hra hezky vypiplaná, JENŽE !!!

Přes to že hra umí překvapovat a bavit (odkaz na Evil Dead potěšil), tak hratelností hra umí být místy dost frustrující. Hra vás seznamuje s množstvím mechanik, musíte používat různé zbraně a střely aby jste zneškodnili dané nepřátele, do toho musíte střílet kozu aby vás nepohltila temnota a když se všechny ty mechanismy najednou dají do jednoho, je to sílá a frustrace zaručena. Do toho tam jsou občas nervy drásající mini-hry, jako střílení z obřího kanónu, což mě donutilo si vytrhnout pár vlasů (Ta jakoby arkádová kreslená mini-hra byla, ale skvělá). I tak vás to, ale kupodivu nějak nutí pokračovat a to i přes to že místy hra na vás hazí všechno možné a vy už se v tom pomalu nemůžete vyznat.

Díky neskutečné chemii kterou má hlavní dvojka, jste prostě nuceni to dohrát. Johnson totiž hlásí jednu hlášku za druhou a Garciův sarkasmus ho skvěle doplňuje, jedna z mých nejoblíbenějších herních dvojic (pořád ale vede Sam a Max !!!) Ještě za zmínku stojí skvělý soundtrack od Akira Yamaoky, ten člověk válí neskutečně.

Když to vezmu celkově, tak hra má pořád potenciál, jde vidět že tvůrci se drželi zpátky a i když Suda51 do toho dal spoustu skvělých nápadů, pořád to celé působí nedodělaně, že toho mohlo být mnohem více. Takhle z toho máme jenom docela dobrou střílečku se skvělými nápady.

Pokud tedy máte chuť si zkusit něco trochu jiného a i se při hraní docela nasrat, dejte tomu šanci. Já jen doufám že Suda51 bude mít peníze a udělá pokračování přesně podle sebe. Přeci jen Garciův příběh lehce pokračuje v Travis Strikes Back

Pro: Hlavní dvojka, humor, soundtrack, vizuál, prostředí, dabing, mechanismy a občas i potřeba přemýšlet

Proti: Nevyužitý potenciál, někdy frustrující až běda, možná lehce repetetivní (ale hra to snižuje díky různým mini-hrám apod.)

+21

Umineko no Naku Koro ni

  • PS3 100
Popularita Umineko dalece přesáhla pouze fanoušky žánru vizuálních novel, a díky svému soundtracku se často počin 07th Expansion pohyboval v oblasti zájmů i ostatních hráčů, a těch, preferujících zajímavá díla bez omezení žánru či i v tomto případě druhu formátu. A také se značnou jistotou mohu napsat, že ten, kdo si celé Umineko no Naku Koro ni projde, stane se i jejím pravověrným fanouškem a magický ostrov Rokkenjima bude pro mnohé reálnějším místem, než řada míst skutečných.

Po polovině, tedy čtyřech kapitolách z osmi, zatím nemohu posoudit, zda je příběh opravdu tak výjimečný (EDIT: ano, je :), že by se rovnal tomu nejlepšímu z detektivního/mystery žánru – avšak, že mám co dočinění s do nejmenších důsledků propracovaného zpracování tří specifických dnů a okamžiků před, či později – o tom pochyb nemám. Formát vizuální novely je tu dotažen, myslím, tak, že jakékoliv jiné zpracování (což se potvrzuje u anime, a mangy, už z principů nemůže nabídnout to, co se odehrává zde, ve vizuální novele) by mělo za následek zhoršení určitých prvků, a tedy i celkové kvality a intenzity zážitku. A když mluvím o intenzitě, tak scény, které tu na hráče čekají, kombinací dabingu, hudby a postupnému vygradování dokonale pohltí, a do nadcházejících hodin vtáhnou hráče ještě silněji.

Příběh jakkoliv zmiňovat asi nebude mít většího účinku, a tak se zaměřím na repetivnost, které jsem se, před vynaložením velké porce času, poměrně obával. Tři, vlastně i čtyři, epizody opakují události, ač z velké části z jiných perspektiv. Což na první pohled může působit, při tomto rozsahu, nezajímavě. V rukou zkušeného scénáristy, jakým Ryukishi07 (po úspěchu Higurashi) jistě je, je to však výhodou – prvním dílem daný děj je umně rozvíjen, a vše, minimálně na pohled, působí do sebe zapadajícím dojmem.


Následně zmíním několik osobních dojmů a preferencí z novely (asi jen pro ty, kteří Umineko dokončili, či ho mají rozehrané, nebo jim nevadí malé spoilery).

Epizoda 1: Pomalý začátek a s tím spjaté poznávání 18 osob, aby později nastal šok. Šok pouze v pozitivním smyslu. Atmosféra lišící se od následujících epizod vytahuje první dějství k vrcholu, ke kterému se také od začátku až po konec spěje v přímé linii.

Epizoda 2: Nástup Beatrice a odkrytí toho, co bude tvořit nejsilnější pasáže po zbytek vizuální novely – dialogové, a logické, přestřelky. Z počátku až příliš vláčné, ač důležité, pozadí hlavní trojice vztahů.

Epizoda 3: Nejzajímavější dialogy ústřední dvojice a také celá řada informací (předně z logiky), a samotný závěr zvládnutý na výbornou.

Epizoda 4: Závěrečný díl, který spíše než vysvětlení, nabídne ještě více nejasností. Indicie jsou však zde také ve velké míře, a ještě prohloubí mnohavrstevnost díla. Samotný závěr však navnadí, k dalšímu pokračování v Chiru.

Plus ještě, nebo spíše po několikáté, se vrátím k hudbě, která dokazuje, že magie existuje. O herní hudbu se již řadu let zajímám poměrně intenzivně, ta z Umineko však dalece přesahuje konkurenci. Ano, i Xenogears, Dunu nebo Shadow of the Colossus. Toho je důkazem i nepočítaně samostatně vydaných CD (snad i přes 16), kde se mimo dvorních skladatelů, ZTS a Daie, objeví i známá jména, jako Akiko Shikata, KOKOMI nebo Ayumu.

Hudba:
1. Dead Angle
2. Happy Maria!
3. Black Lilliana
4. Dreamenddischarger
5. Katayoku no Tori

Nejoblíbenější postavy (asi jen kvůli pořadí, jinak jsou - první dvě - asi předem dané :)
1. Beatrice 2. Battler 3. Natsuhi 4. Kinzo 5. Kyrie


Jako demonstrace opulentního aristokratického života a s ním spojeným hladem po rozšiřování majetku, významu magie, detektivních postupů a sociálních vztahů promyšlené do poslední části, s až nevídaným množstvím informací z mnoha oborů a zájmů. Navíc, v PS3 verzi, nádherné na pohled i poslech, a s rozmachem přesahující většinu konkurence, a to s minimem pro příběh zbytečného obsahu (při více než 80 hodinách). Pokud se hráč (ano, k videohrám má tento formát daleko blíže, než k četbě) nezalekne absence jakékoliv interaktivity, tak nevidím důvod, proč Umineko no Naku Koro ni nevyzkoušet; tedy za předpokladu alespoň minimálního zájmu v mystery žánru, anime a "nekonečných" konverzací.

Pro: děj, hudba, délka, dabing, informační přesah

Proti: nic

+21

Dead Space

  • PS3 80
Herní výzva 2022: Ticho jako v hrobě 

Dead Space byl jeden z mých herních restů. Hru jsem rozehrál "kdysi dávno" a pak se k ní dlouhou dobu nevrátil. Po návratu jsem nejspíše přišel na to proč. Ovládání je na konzoli prostě divné. Místo klasického střílené R1 R2 musíte nsjprve stisknout L1, čímž také otevíráte svoje schopnosti. Po čase si na to ale jde zvyknout.

Hrá má jinak velmi hutnou atmosféru, a to hlavně ze začátku, kdy tak nějak moc netušíte, co se děje. Lekačky jsou opravdu lekavé, rozkrývání příběhu zajímavé a mnohé jiné než střílecí prvky zajímavé. Zahrajete si tak zero-G basket, zastřílíte na střelnici, sejmete pár asteroidů a zalítáte si v atmosféře. Samotné střílení je také zábavné. Řezačka je jedna z nejlepších zbraní ve hrách vůbec a rozhodně má nejoblíbenější zbraň ve hře. Hodně vám pomůže proti rychlým nepřátelům a obecně v boji na blízko. Jste ale donuceni používat i jiné zbraně, protože na některé nestvůry je vám řezačka k prdu.

Vaše hlavní postava Isaac během hry nic neřekne, informace se dozvídáte díky komunikaci ostatních členů posádky a z nasbíraných audiozáznamů. Musím ocenit, že oproti jiným hrám zde není vůbec problém sesbírat veškeré textové a audiozáznamy, protože se k nim v průbehu hry přirozeně dostanete a nemusíte tak hledat na bizarních místech. Jejich počet je dostatečně nízký na to, aby si udrželi zajímavost.

Ke konci jsou některé pasáže velmi frustrující, a to ne zrovna v dobrém slova smyslu. Nestvůra, která nemůže umřít a neustále se regeneruje (a to i když ji nezabijete a jen jí usekáte nohy) vás neustále ruší v tom, abyste vyřešili puzzle. Proti tomu závěrečný bossfight je o poznání lehčí. Je nutnost s sebou mít střelnou zbraň a když vám dojdou náboje, boss vám spawne nestvůry, ze kterých vám náboje padnou. Podle mě dobře vymyšlené.

Na závěr bych ještě ocenil grafiku, která na mě působila velmi dobře i po těch x letech a ještě na PS3 konzoli. Tyhle starší hry zkrátka stárnou dobře se vším všudy.

Pro: Atmosféra, výběr zbraní, hezká grafika

Proti: Frustrující pasáže, podivné ovládaní

+21

God of War

  • PS3 85
U hlavního bosse už jsem to chtěl skoro vzdát a snížit obtížnost na nejlehčí. Souboj, který byl rozdělen na 3 fáze, byl hlavně v té třetí dost urputný. Snad až na padesátý pokus se mi podařilo najít účinnou taktiku na všechny tři fáze. A boha války porazit. Nedal se lehko. Aby ne, vždyť to byl bůh.

S hramy podobného typu nemám moc zkušeností. Bojovky mi někdy moc nešly. Bál jsem se trochu, že se u toho budu trápit. Byly to liché obavy. Bojová část je dobře srozumitelná. Komba nedá velkou práci se naučit. A to ani, když přibývají nové možnosti díky zlepšujícím se schopnostem. Boj je hodně zábavný, až skoro návykový. Líbilo se mi, že často bylo víc způsobů jak porazit monstra. Podle toho, jestli Kratos zrovna potřebuje manu, životy nebo má všeho dostatek a může sbírat zkušenosti.

Hra překvapivě obsahuje i hádanky. Není to nic složitého. Většinou jde o jednoduché principy. Horší jsou pasti. K těm jsou totiž často šibeniční limity. Místnost s podlahovými bodáky mě rozpalovala do ruda. V omezeném čase došoupat bednu na určené místo a vyskočit na skálu. Vteřina zpoždění znamenala smrt. Balancování na úzké lávce nad propastí s rotujícíma čepelemi bylo taky o nervy. A to hlavně díky hrozné kameře.

Kamera se nepřizpůsobuje. Najde si pevný bod. Když se otočíte a běžíte nazpátek, koukáte hrdinovi do tváře a běžíte po paměti. Kamera se často přepíná a zároveň s ní i osa ovládání. To mi často přinášelo smrt. Zvlášť při balancování na úzkých lávkách. V tu chvíli ale nemůžete vzteky vypnout hru. Ne, pokud chcete delší část opakovat znova. Check pointy jsou sice časté, ale ukládací body nikoliv. Pro hráče, kteří si chtějí zahrát půlhodiny po práci na odreagování tedy nic moc.

Grafika je svižná a jednoduchá. Ve své jednoduchosti ale dokáže vykouzlit atmosferické scenérie. Například lezení po skále, zatímco pod vámi pochoduje titán, je pěkná scéna. Nebo mečová lávka. Dobře, grafika není žádný zázrak, ale technicky funguje skvěle. Příběh je správně akčně jednoduchý a na poměry akčního žánru dostatečně béčkově poutavý. Má to atmosféru. Vlastně jsem se celou hru bavil.

Pro: soubojový systém, atmosféra, zpestřující hádanky, Kratos je správný parchant

Proti: kamera, řídké ukládací body, některé frustrující pasti

+21

God of War III

  • PS3 80
Třetí díl nás posouvá do éry PlayStation 3 a na hře je to opravdu znát. Velký pokrok to samozřejmě znamená pro grafickou stránku, která je výrazně detailnější a propracovanější. Vyšší výkon je ale znát i na ještě větší monumentálnosti a epičnosti úrovní i hlavních bitev. Příběh těsně navazuje na druhý díl a teprve zde začíná pořádná čistka mezi bohy. Závěr se povedl a překvapivě dává i naději na další díl. Hratelnost je v základu stále stejná, přesto přináší třetí díl nejvíce inovací. Kratos má tentokrát k dispozici více schopností díky čemuž jsou zajímavější hádanky i souboje. Potěší také kompletní eliminace otravných šibeničních časových limitů, těch pár akcí není problém stihnout i s několika chybkami.

U soubojů došlo také k několika vítaným zlepšením. Především oceňuji rozumnější QTE sekvence, navíc vylepšené o umístění symbolu potřebného tlačítka na správné místo obrazovky. Pro někoho hrajícího především na PC nebo konzolích od Nintenda je to velké usnadnění. Příjemná je také rychlá dostupnost luku, díky čemuž je možné plynule kombinovat boj na blízko a dálku. To ostatně platí i pro další speciální schopnosti. Poprvé v sérii je lépe použitelných více zbraní a tak jsem konečně nestrávil celou hru jen s čepelemi. Ovládání všech možností je vyřešeno intuitivně a ani při delší pauze jsem neměl problémy.

Místy jsou lokace natolik rozvětvené a propojené, že občas chvíli trvalo najít správnou cestu. Jinak je až na pár tajných lokací postup opět lineární. Obtížnost je zhruba srovnatelná s předchozími díly, ale díky rozumněji nastaveným hádankám jsem umíral vlastně méně. Po dohrání se odemkne klasicky vyšší obtížnost, pár dalších drobností, ale především slušné množství opravdu dlouhých videí. Tematicky je zastoupeno vše od designu úrovní po skládání hudby, velmi příjemný bonus. Celkově považuji God of War III za vrchol tradiční části série.
+21

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS3 95
Takhle má vypadat pokračování. Hra je vylepšena ve všech ohledech. Od vylepšení kontaktních soubojů, různorodějšího prostředí, větší rozlohy hry, funkčního zavedení stealth postupu až po spoustu epických, doslova dechberoucích scén. Nathan je superman. Hrdina s nekonečnou fyzickou kondicí a nekonečnou dávkou štěstí. Neuvěřitelně mockrát mu zachrání život šťastná náhoda.

Hned na začátku vás hra seznámí se stealth postupem. Ten tady není jen tak na okrasu. Pokud si dáte práci a budete takhle postupovat, hra vás odmění. Z nepřátel padají granáty navíc a celkově jich je méně, než v minulém díle. V některých částech, když začnete střílet, vám přiběhnou v ústrety o dvě vlny nepřátel víc. A pořádně vyzbrojený. AI sice moc nereaguje na letícího nešťastníka ze římsy nebo když se vedle ní skácí postava s šípem v hlavě. Nic není dokonalé.

V samotný akčních pasážích si na první pohled všimnete, že bylo vylepšené házení granátů. V jedničce funkce, která byla celkem k ničemu. Tady přibyla možnost expresní hození bez velkého míření. V jedničce stačilo před nepřátelským granátem zůstat schovaný za překážkou. Tady, když neutečete, jste hned po smrti. Pěstní souboje jsou také hodně vylepšeny a na rozdíl od jedničky se s něma dá řešit spousta situací. Tady jsem si akorát říkal, proč Nathana autoři nevybavily nějakou kudlou. Asi z něho nechtěli mít řezníka. Kladný hrdina z rukama od krve už nevypadá tak kladně. Co na tom, že ve hře zastřelíte asi 1000 lidí.

Prostředí je různorodější. Kromě klasické džungle se podíváte i do hor, Instanbulu, vlaku nebo do válkou zničeného města. Hra je vlastně jedna velká akčně epická jízda. Někdy tak napálená, až jsem se musel chytat za čelo. Korunu tomu dává Nathanovo přeskakování na náklaďáky za plné jízdy. Ten chlápek přežije všechno. Grafika je snad ještě detailnější než v prvním díle. A to jsem si říkal, že už tam vycucali z PS3 co se dalo. Poklady jsou podle mě zbytečné. Je jich moc na malém prostoru a kazí akční dojem ze hry.

Klasická akrobacie a hádanky zůstali při starém. Hádanky jsou možná ještě jednodušší. Ale co, Uncharted 2 je strhující akční podívaná. Na nic si nehraje. Je to přesně to, co si chci zahrát, když přijdu z práce. Dokonale vyčistí hlavu od zbytečných filozofických otázek a valí se. Délka je dostatečná a uspokojení ze zdolání některých pasáží je slušné. Příběh je klišé, ale na to kašle pes.

Pro: epická akční jízda, přestřelky, stealth souboje, různorodé prostředí, hratelnost, helikoptéry, tanky, vlaky, sníh atd..

Proti: nedostatky v AI, otravné poklady (i když se nemusí hledat)

+21

Tekken Tag Tournament

  • PS2 90
  • PS3 90
Pravděpodobně můj neoblíbenější Tekken a to hned z několika důvodů. Byla to jedna z prvních her na u nás(doma) nový Playstation 2. Také to byla první hra na tuto konzoli co jsem si koupil a mám ji dodnes. Vždycky jsem chtěl Playstation hlavně kvůli tekkenu a když ta chvíle nastala stálo to za to. Měl bych také zmínit nekonečné souboje s kamarády ty opravdu stály za to.

Hlavní důvod proč mám tuhle hru tak rád jsou postavy. Máte jich tady opravdu hodně na výběr. Hudba je hodně dobrá a pouštím si jí dodnes. Taky je zde velké množství módů na výběr. Team battle, Survival, Time attack a další. Jeden z nejlepších je tekken bowl, který je zábavný dodnes. Jo a pokud by někoho zajímalo kdo je mou nejoblíbenější postavou tak je to Kazuya. Ten jeho pohrdavý postoj u mne vždycky vyhraje.

Pro: ohromné množství postav, hudba, tekken bowl

Proti: něco by tu bylo ale pro mne jsou to brobnosti

+21

Dragon Age: Inquisition

  • PS3 60
  • PS4 75
Třetí Dragon Age je vskutku jízda. Rozhrkanou Carosou přes okrsky v mínus dvaceti stupních. Takže delší, než by musela být, s velkými prostojemi a poměrně jednotvárná. Ale jo, nějaké to kouzlo má.

Hlavní příběh je totiž slušný a společníci jsou různorodí a zábavní (až na tebe, Vivienne, královno snobství a pýchy). A tedy i questy související s vašimi společníky jsou tím nejzajímavějším mimo hlavní příběh. Který je klišé, ale dobře napsané. A zbytek?

Miliony questů, které jsou na jedno brdo. A je jich opravdu, opravdu spoustu. Na deseti různých lokacích. Tady objev všechny zajímavosti, posbírej kousky tohohle, sežeň zásoby tamtoho a obsaď tohle. A ve finále vám to dá pár perků a inkvizici sílu.

A tak se stalo, že jsem hru rozehrál na PS3, pak se dostala do backlogu, a dohrál jsem ji o pár let později na PS4. Tato pauza mi prospěla a hru už jsem bez přestávek dojel. Je pravda, že grafika na PS3 je vcelku odporná. Nevadí mi stará grafika, vůbec, ale ne u děl, která jsou evidentně dělaná na grafiku modernější.

Ještě se pozastavím u soubojů. Hru jsem hrál na Hard a ze začátku to bylo fakt hard. Zhruba po polovině však hra začala být už jednoduchá, a to hlavně hlavní linie. Protože jsem ty vedlejšáky nakonec dodělal, byl jsem lehce přeexpovaný. A narozdíl od dvojky nespočívala vyšší obtížnost v tom, že se vyspawnuje odnikud další vlna nepřátel, ale protivníci byli doopravdy silnější a lépe hráli.

Když to tedy shrnu, doporučil bych hráčům, aby nebyli maniaci jako já, a vedlejšáky se nesnažili dodělat na sto procent. Pak je Inquisition vcelku dobrá hra, která zabaví jak příběhem, tak gameplayem.

Pro: Společníci, propracovanost světa, návaznost na předchozí díly

Proti: Nudné side questy, frustrující souboje s náhodnými zívřaty, občasné bugy v questech

+21

Shin Megami Tensei: Persona 4

  • PS3 100
Persona 4 Golden pro PS Vitu, byl můj první pořádný křest s Japonským herním světem, a od dohrání Persony jsem mu naprosto propadl.

Tahle hra podle mě kombinuje ladně a zajímavě murder mystery s prvky komediálního slice of life (co se týče školy a vztahů)

Příběh sleduje mladíka co se na nějaký čas stěhuje ke strejdovi do městečka Inaba, ve kterém se začali objevovat mrtvá těla lidí přivázaných třeba na stožáru či anténě. Hrdinové se kterými se ve škole hlavní postava brzy seznámí, zjistí že se v mlžném deštivém večeru na tel. stanici midnight channel objevují obličeje lidí kteří den na to následně zmizí. Hlavní hrdinové poté začnou cestovat do světa v televizi aby zachránili různé osoby před smrtí.

Tahle mysteriózní linka, ve které do poslední chvíle nevíte kdo je vrah a co se to do háje děje, mě u hry držela vždy přikovaného, a na důležitosti tomu neubývalo ani v častých linkách ze života postav. Vy totiž když zachráníte nějaký charakter, tak máte nějaký čas na to si odpočinout, no a tak chodíte ven s postavami, vylepšujete si s nimi linky, a tak nějak žijete život středoškoláka. Učíte se, randíte, děláte srandy s kamarády, a tohle všechno mi tu hru přiblížilo natolik, že jsem každý sebemenší problém postav prožíval naplno.

Jde totiž o to že díky tomu jak se hra věnuje do hloubky hlavním hrdinům, tak brzy k nim začnete mít vřelý vztah. Hlavní postavy jsou navíc neskutečně sympatické a dobře napsané, sice to jsou Japonské stereotypy, ale to neubírá na tom že jsou zábavné a prostě si je zamilujete.

Jedinou vadou na kráse této hry jsou dungeony, které jsou repetitivní, zdlouhavé a neskutečně nudné. Proto jsem po chvilce přepnul na nesmrtelnost a hru si užíval ve formě VN (boje jsem dával na automat a vyhýbal se jim), protože ty boje jsou to nejhorší na této hře..

Soundtrack a anglický dabing se taky povedly, a díky neuvěřitelné lidskosti na tuhle hru nedám dopustit, i když je pravda že dneska po těch ostatních JPN titulech bych jí vnímal asi trochu jinak.

Pro začátečníky v žánru JPN her se jedná o absolutní povinnost a i určitě pro ty co v tomto odvětví něco zahrály, určitě lepší než P5, která mi přijde jako absolutní dno série.

Hráno na PS Vitě: Persona 4 Golden (nejlepší verze na zahrání)

Pro: Vše

Proti: Debilní souboje a dungeony

+20

Killzone 2

  • PS3 80
Začínám se už normálně těch pé-es-trojkových her bát. FPS zejména, protože po tom martýriu v podobě obtížnosti u třetího Resistance a čtení Crocových nočních můr jsem se Killzone 2 opravdu docela obával. Jednička byla fajn old-schoolová střílečka, která sice nedávala nic zadarmo, ale ani nebyla nijak přehnaně těžká. Proto mě těší, že v porovnání s třetím Resistance je tady obtížnost velmi přijatelná a jakmile jsem si zvykl na poněkud tuhé ovládání, bavil jsem se u Killzone 2 náramně.

Ač je hra mnohými přezdívána jako "Halo-killer," spíše to na mě působí jako "Gears of War-killer," jen s tím rozdílem, že GeoW je cover-based third person akce, kdežto Killzone klasická FPS. Abych si ozvěžil lore, před spuštěním hry jsem si zběžně projel wiki a pustil si jedno fajne videjko a nutno podotknout, že jsem udělal dobře (i když bacha na spoilery). Hra se totiž nezdráhá ohledně lore nic moc vysvětlovat a rovnou hráče hodí do akce. Na hře je hodně vidět, že je to titul o generaci mladší, než byl první díl a tudíž se hraje víc jako moderní hra. Auto-heal, pouze 1 slot na zbraň (+ revolver s neomezenou municí) a daleko sevřenější a skriptovanější level design. To celé zabalené do velmi atraktivního filmového vizuálu s hromadou animací.

K tomu vizuálu bych se ještě vrátil. Killzone 2 působí hodně nadčasovým dojmem a nebýt občasného nízkého rozlišení textur, 720p obrazu a mizerného framerate, vůbec bych se nezdráhal ho označit graficky za prakticky moderní hru. Parádní animace, částicové i světelné efekty, luxusní ozvučení i dabing. Oproti sérii Resistance je to o úroveň vejš.

Příběh se v druhém díle přesouvá o několik let dopředu a hráč se stává součástí invaze na domovskou planetu Helghastů. Oproti Vektě je Helghan snad ještě větší díra, navíc sužovaná nekončícími elektrickými bouřemi a zaskočené spojenecké síly ISA tu dostávají solidně na frak. Hráč se jakožto součást týmu Alpha vydává obsadit Helghan a sesadit samozvaného vládce, autarchu Visariho. Příběh hry jednoduchý stejně tak, jak ho popisuji. Tvůrci se nezdráhají nic moc vysvětlovat a je to škoda, protože lore si v ničem nezadá třeba s Mass Effectem, který ho však uměl i díky odlišnému žánru hry zužitkovat. A osobně mi nějaké takové propracované špinavé techno sci-fi ve vesmíru a zároveň bez emzáků a mimozemských technologií dost chybí.

Hra je ale v první řadě střílečka a to zvládá výborně. Hraje se to trochu ztuha, ale zbraně luxusně kopou a hráč cítí jejich hmotnost. Pocit ze střelby je díky tomu velmi uspokojivý, stejně jako pocit ze zásahu nepřítele. Na střední obtížnost jsem nenarazil na výraznější problémy a jakmile jsem si zvykl na herní mechaniky, hrou jsem proplul a příběh si užil. Tvůrci si samozřejmě neodpustili úchylárničku na závěr v podobě dost šíleného finálního bossfightu, ale i ten se dá díky průběžnému ukládání v jednotlivých fázích boje po troše tréninku zvládnout. Nicméně byl bych radši, kdyby si tohle prostě odpustili. Jeden by mohl vzteky aj cédéčko rozlámat. :)

Po slabším třetím Resistance 3 mi druhý Killzone rozhodně zlepšil náladu. Příběhově hra sice moc neohromí, ale core hratelností zabaví. Osobně bych příště snad akorát ocenil méně bloumání stereotypními interiéry a více se podíval na povrch planety. Těch pár misí mimo městskou zástavbu bylo vyloženě parádních, ten zbytek "jen" solidní atmosférický nadstandard.

Pro: gunplay, nadčasová grafika, ozvučení, filmové vyprávění, je to válečné technologické vesmírné sci-fi bez emzáků

Proti: finální bossfight, hra nevyužívá lore a prakticky nic nevysvětluje, místy optimalizace

+20

Killzone 3

  • PS3 90
Finální díl trilogie Killzone na sebe po dohrání dvojky nenechal dlouho čekat. A ač byl druhý díl krokem kupředu a předvedl pár moc pěkných sekvencí, ve třetím díle se vývojáři vyloženě utrhli ze řetězu.

Je to zakončení ve velkém stylu. Relativně komorní přestřelky v ponurých ulicích Pyrrhu jsou tatam. Tvůrci se k mé radosti vykašlali na těžkopádně ovládání, ale zároveň nezapomněli, že zbraně nejsou plastové pistolky. Imo tady konečně našli ten správný kompromis mezi těžkopádnou dvojkou a rozlítaným pohybem v moderních střílečkách (např. Call of Duty). Míření je příjemné, relativně přesné, ale zbraně zároveň dostatečně kopou a mířidlo se kolébá, takže opět není žádná sranda něco trefit. Ale je to zábava a s jistotu můžu říct, že Killzone 3 je co se týče gunplaye nejlepší FPS, co jsem na konzoli doposud hrál a obecně jedna z nejlepších celkově.

Tvůrci zároveň dupli na plyn i v příběhové rovině. Už u dvojky se snažili něco odvyprávět, ale příběh byl poměrně prostý a vzhledem k jinak rozsáhlému lore ve výsledku trochu... ne vyloženě neuspokojivý, ale nevyužíval úplně svého potenciálu. To se v trojce daří o něco lépe. A hlavně, i když se jedná o klasický příběh vesmírných mariňáků, neměl jsem z jejich chování cringe pocity. Samozřejmě dojde i na nějaké macho hlášky, ale debiloviny většinou nežvatlají a jako charaktery působí uvěřitelně (a ne jen jako nakorbené karikatury). Celkově jsem si to fakt užil a bral to jako kvalitní hollywoodský sci-fi blockbuster.

Co ohromí je určitě vizuální stránka. Ač ani dvojka nevypadala vůbec špatně, tak trpěla místy na monotónní lokace. Ve třetím dílu production values vystřelily strmě nahoru. Prostředí jsou nádherná, bohatá na detail a neustále se střídají. Zároveň si však zachovávají i přes veškerou tu barvitost určitou ponurost a punc sci-fi jedinečnosti, tedy vlastnost pro Killzone sérii vlastní. Pro sci-fi geeka se slabostí pro akční hry určitě must play titul.

Pro: gunplay, rozmanitá hratelnost, grafika, ozvučení, příběh, epické scenérie, výborný bossfight, celkové tempo hry

Proti: až příliš useknutý konec, 720p a framerate

+20

Heavy Rain

  • PS3 --
Novátorský přístup poněkud zastínila Cageova slabost pro velké bijáky a nabubřelost, s níž naservíroval Heavy Rain jako samozvaný chod pro dospělé. Jeho specializované zakázkové studio, zaměřující se na rozvíjení motion capture, v němž herce najednou zabírají desítky kamer, je složeno z velmi zkušených vývojářů, kteří do média dlouhodobě vnášejí inovace z filmového odvětví. Správně vypozorovali, že pohnutí u diváků vyvolají především záběry tváře v kombinaci s hudebním doprovodem, a proto nechávají postavy exhibovat v co nejvíce emocionálních polohách, nezřídka kompletně zmáčené a prokřehlé, nejlépe za tónů nediegetických skladeb. Nelze se divit, že Heavy Rain tak rychle zestárl, když jeho náskok nakonec nebyl ani zdaleka takový, jaký se svého času zdál. Z toho důvodu je odsouzen k periodickému restaurování a omlazování.

I tak jde o mimořádně tíživý a deštivý neo-noir, v němž neutuchající liják není pouhým dochucením atmosféry, nýbrž indikátorem postupu. Má svoji sílu i rychlost, přibližuje nebo oddaluje konec hry. Zároveň funguje jako nepolapitelný živel, vzdorující racionálnímu uchopení. Obdivuhodné jsou způsoby, jakými se zde navozují tísnivé pocity, jež odstartují ještě před průtrží - ztrátou syna v nákupním centru, kde při prodírání se davem a pátrání po něm přestávají najednou záměrně fungovat mechaniky pohybu a rozhlížení. Podřízení různým perspektivám nebo paralelní montáž patří mezi nejčastější metody, jimiž se tady zvyšuje napětí.

Spíše než kontinuální zážitek na mě Heavy Rain působí jako poslepování scén, které nedrží vždy pohromadě. Větvení příběhu, jeden z předních taháků, koherenci zrovna neprospívá. Vzrušující sekvence, jejichž náplní je vytrvalý zápas s DualShockem, mazaně znesnadňují pozorný divácký zážitek, při němž nejde tak velkoryse přehlížet a odpouštět. Ethanovy segmenty chvílemi působí jako z horroru druhé kategorie (předlouhé prolézání šachtou s ostrým sklem) a vůbec do hry nepasují. Vyšetřování agenta Normana zase probíhá pomocí ARI, jež umožňuje v přívětivějším rozhraní rekognoskovat fosforeskující uzly a přiblížit se tak žánru adventury, i když pouze jakožto nepřesvědčivý gimmick.

Z toho je vidět, že Heavy Rain je ve vší parádě hrou, ne filmem. Přednost v ní má vždycky způsob podání přizpůsobující se tomu, kdo hru ovládá, stejně jako přidržování se herních stereotypů (úrovně tu zastupují akty a herní avatary čtyři vypravěči, se svými pozitivy i negativy, rozhodujícími o jejich dobrém či špatném konci). Ani detektivní zápletka sama o sobě není uspokojivě rozvedena a vypotřebuje se nabídkou dílčích atrakcí. V posledních hodinách přichází flashback, který polopaticky všechno objasní, aby netápal vůbec nikdo - a vše předtím tak anuluje. Identita vraha je odhalena a postavy se soustředí už jen na pouhé zúčtování. Veškerá detektivní práce z předchozích hodin tak končí ve slepé uličce. Při vývoji se dlouhou dobu netušilo, kdo bude vrah, a hra postupně budovaná podezření surově utne, aby ve zbytku kulminovala v nevkusnou eskamotáž.

Nechci nicméně zlehčovat, čeho tu bylo dosaženo - napsat rozvětvený příběh filmového střihu, který by neztratil integritu a úplně se nerozpadl, zasluhuje obdiv. A tady se to povedlo.
+20

The Last of Us

  • PS3 95
Herní výzva 2020 - 10. "Výzva naruby" (Dohraj hru, která splňuje současně alespoň tři výše uvedené kategorie letošní Herní výzvy.)

Už delší dobu je v herní branži módní prezentovat velké AAA tituly jako "cinematické", což většinou odkazuje ke snaze nabídnout spektakulární prezentaci, například v podobě velkolepých skriptovaných sekvencí. The Last of Us takové sekvence samozřejmě také nabízí, ale podstata jeho cinematických kvalit sahá hlouběji k jádru toho, čím ohromují ty nejlepší hollywoodské filmy - nejsou to triky ani výprava, ale právě vyprávění.

Zdůrazňuji, že mluvím o vyprávění, nikoli o příběhu. Ten je ostatně složen z klasických, dobře odzkoušených motivů, které každý fanda fantastických příběhů důvěrně zná - nákaza, zombie, post-apo, rozvíjení vztahu mezi lidmi, kteří se nemají rádi, ale skrze společné dobrodružství si k sobě hledají cestu atd.

The Last of Us vyniká tím, jak efektně i efektivně tento příběh dokáže podat. Zombie jsou spíše jen rekvizitou, vypráví se především o lidech a jejich emocích a ty nejlepší a nejpamátnější momenty jsou často docela všední a na první pohled banální výjevy (např. žirafy nebo závěrečné "okay", případně polibek v DLCčku Left Behind). Ale pozor - The Last of Us je pořád hra, takže nevypráví jen v (bravurně inscenovaných) cutscénách, ale v průběhu celého hraní - skrze prostředí, interakce postav a dokonce i herní mechaniky. Např. skutečnost, že Ellie neumí plavat, motivuje jednak některé jednoduché puzzly (je třeba ji nějak dostat přes vodu) a zároveň je důležitá v rámci příběhu samotného.

Důmyslná práce s emocionálním působením na hráče a s vyprávěním pomocí různých subtilních prostředků je natolik hladká a přirozená, že hráč někdy možná pociťuje její účinky, ale jí samotné si ani nevšímá - přesně jako u zmíněných hollywoodských filmů. A stejně jako ty jsou často neprávem kritizované za to, že "už jsou jen o efektech a ne o příběhu", tak i The Last of Us schytává kritiku za to, že prý je vlastně jednoduché, klišovité a nic zvláštního na něm není.

Jenže - kolik her nabízejících srovnatelný zážitek tedy znáte? Mnoho jich nevzniklo ani po vydání TLOU, natož před ním.

K působivosti hry samozřejmě přispívá i skutečnost, že patří k nejlépe vypadajícím titulům pro PS3 a obecně 7. generaci. Daní za časté momenty, kdy si řeknete "tyvole, jak to z té konzole vůbec vymáčkli?", je ovšem dosti pochybný framerate, který se v soubojích pohybuje někde kolem 25 FPS a občas se žel propadne i níže. I z tohoto důvodu je rozhodně lepší sáhnout pro verzi na PS4.

Pro: inscenační a dramatické kvality, práce s emocemi (postav i hráče), grafika, subtilní a důmyslné vyprávění

Proti: slabší výkon na PS3, opakování některých postupů, prostředí příliš okatě uzpůsobené do herních arén

+20

Dante's Inferno

  • PS3 70
Předlohu v podobě Božské komedie jsem nečetl a asi nikdy číst nebudu, ale právě inspirace dílem Dante Alieghieriho je něco, co mě na hře zaujalo a přitáhlo si mou pozornost. Po dohrání musím konstatovat, že si to pravděpodobně opravdu vzalo jen ten námět, možná i kostru děje, ale nějakého chytrého poetického příběhu plného skrytých významů jsem se nedočkal. Působí to naopak docela béčkově, avšak musím vypíchnout naprosto parádní animace prolínající se celou hrou - někdy komiksového rázu, někdy jako předrenderované CGI ne nepodobné filmečkům z blizzardích her. Obojí vypadá skvěle a na každou příběhovou sekvenci jsem se díky tomu fakt těšil.

A jak je na tom samotná hra? Inu, je to klasická hack'n'slash záležitost se vším, co tenhle žánr nabízí. Rubání řadových nepřátel, rubání bossů, hopsací sekvence, QTE a nějaké ty jednoduché hádanky. Ačkoli jsem ze začátku docela umíral, ve výsledku mě příjemně překvapila férově nastavená obtížnost (střední), která sice nedává nic zadarmo, ale ani jsem nezažíval, až na pár výjimek, pocity frustrace a s každou další lokací a získanými dušemi jsem se cítil silnější a zručnější. A to, že jsem u finálního bosse (v druhé fázi fightu) snížil obtížnost ze střední na lehkou, byla již spíše má tradiční netrpělivost (nemám rád, když celý upocený a vynervovaný toho posraného bossáka konečně dám, otvírám vítězoslavně šampaňské, oslavuji s ženami lehčích mravů a následně zjišťuju, že mě čeká druhá a ještě k tomu těžší fáze boje).

Hráč se tedy podívá do kruhů pekelných, přičemž každý kruh se týká tematicky jiného lidského hříchu. Je to slizké, ponuré, ze všech koutů se ozývá křik a sténání na věky věků trýzněných duší a není to na psychiku úplně jednoduchá záležitost. Tvůrci Dead Space se nezapřou. Hra vyrovnaně dávkuje jednotlivé herní prvky, snad jen v druhé polovině hry výrazně ubylo větších bossfightů. Hopsání je chytlavé, hádanky hodně basic a je jich malinko, takže nezdržují a to hlavní, tedy boj tu má hlavní slovo. Nemám za sebou až tak velké množství podobných rubaček, abych mohl více porovnávat, ale boj mi přišel zábavný, svižný a že hra jede při stabilních 60 snímcích, tak i příjemně plynulý. Prostředí je po čase trochu repetitivní, ale je to prostě peklo a v rámci tématu se tam toho tvůrci snažili nasypat co nejvíc. Přesto mě v poslední třetině hry začal trochu zmáhat stereotyp, což může být dáno jednak poměrně malým počtem rozdílných nepřátel, kteří se zhruba v půlce hry začali v pravidelných intervalech opakovat, a jednak mírně šablonovitým designem.

Ale jinak teda dobrý. Není to nijak zbytečně natahované, ani zbytečně těžké. Vizuálně to jako celek vypadá slušně - až na některé textury v hodně nízkém rozlišení. Hlavně to ale hezky plynule běží a je to technicky naprosto bezproblémové.

Pro: námět, rozmanitá prostředí pekla, tempo hratelnosti, skvělé doplňkové animace, 60 fps

Proti: béčkový příběh, ke konci to už ztrácí dech, občas vyblité textury

+20

God of War

  • PS3 75
Nejnovější díl z roku 2018 všichni doporučují všemi deseti, ale před jeho hraním musím poznat alespoň základ této série. Vrhl jsem se tedy na úplný počátek a rozhodně toho nelituji. God of War je velmi solidně zpracovaná rubačka. Vůbec se nedivím, že ve své době uchvátila tolik lidí. Řada prvků skvěle funguje i dnes. Začnu zasazením a hlavním hrdinou. Staré Řecko je sice už okoukané, ale stále zajímavé téma a Kratův příběh do této atmosféry pěkně pasuje. Samotná jeho postava je neobvyklá, nejde o žádného kapitána dobráka, právě naopak. S ničím se nepáře a jde si tvrdě za svým cílem, pomstou. Je to osvěžující změna. Při hraní jsem si nejednou vzpomněl na Herkula nebo Xenu, atmosféra je dost podobná.

Grafika působí dobře, je na ní sice vidět věk, ale pro tento účel dostačuje. Verze pro PlayStation 3 je navíc v trochu vyšším rozlišení a hýbe se krásně plynule. To je důležité především v soubojích, které mají slušnou dynamiku a jsou hlavní náplní hry. Akce je opravdu hodně a hra s ní naštěstí umí pracovat. K dispozici je dostatek komb, magie i možnost úhybu a blokování, ale vše je velmi svižné a jednoduché. Efektní údery a téměř filmové boje tak vznikají téměř sami. Tím nechci nijak snižovat obtížnost. Klasičtí nepřátelé jsou ještě tak akorát, ale bossové představují slušnou výzvu. Bohužel to v polovině případů mají na svědomí quick-time eventy. Sice po nich vždy následuje velmi efektní útok, ale obzvláště ty delší moc nemusím a ani mi nejdou. Stejně jako super rychlé mačkání kolečka celkem dlouhou dobu není můj šálek čaje.

Mimo boje hra obsahuje i skákací pasáže a pár puzzlů. Skákání ani balancování na trámech mi nijak nevadilo, není moc náročné a vhodně rozbijí všudypřítomnou akci. Hádanky nejsou obtížné, moc nezdrží, ale za časový limit v některých částech jsem autorům hodně spílal. Závěrečná část hry je trochu nevybalancovaná, lezení a skákání je až moc, ale většina jde celkem zvládnout. Nejhorší byla část s lezením na rotující sloupy, musel jsem to opakovat snad stokrát. Po dohrání se ale většina negativních pocitů rychle vytratila.

Na závěr bych ještě rád pochválil pěkně zpracovaný manuál a bonusové materiály přímo na disku se hrou. Po dohrání se totiž odemknou různá povídání o vývoji, tvorbě postav, úrovní a ukázky odstraněných částí. Velmi zajímavě vypadaly také první verze hry, občas skoro nebyla k poznání. V 3D muzeu postav jsou k vidění prototypy Krata a některé jsou opravdu překvapivé. Rozhodně doporučuji si tyto bonusy projít. Odemkne se také jakýsi režim výzev, řada lokací s nepřáteli a daným úkolem na čas, za mě spíše nuda. God of War mě velmi příjemně překvapilo, rozhodně stojí za zahrání i dnes. Nejspíše se hned vrhnu na druhý díl.
+20

Medal of Honor: Frontline

  • PS3 65
Nejsem tolik spokojen jako většina zdejšího osazenstva. Ten hlavní důvod je vysoká, až masochistická obtížnost. Frontline je asi tak stejně obtížný jako Allied Assault. Plus nemožnost uložit hru během mise. Plus nepohodlné ovládání přes gamepad. Bohužel, největší oldschool je zdejší ovládání. Žádná funkce akcelerace kurzoru. Ani možnost nějak snížit citlivost. O nějakém asistentu míření si můžete nechat zdát. Ve Frontline se míří špatně a k tomu vám dá hra jen málo věcí zadarmo.

Na větších prostranstvích musíte nejdřív nepřítele najít. Pokud se vám to podaří dřív, než vás zastřelí. Nepřátelé jsou přesní a uhýbají. Moje muška byla roztěkaná a často se mi nedařilo nácky rychle zaměřovat. Kulometná hnízda částečně střílí skrz zeď. I na to jsem si při extrémně pomalém a opatrném postupu zvykl. Opakovat misi po dvacáté je tady na denním pořádku. Já si ale dal za úkol hru dohrát na střední obtížnost. Podle zákonu pravděpodobnosti to trpělivý člověk (při dostatečném počtu pokusů) nakonec vyhraje. Otázkou je, zda je tohle ještě zábava. V některých misích (důlní vozík) ani opatrný postup nejde aplikovat.

Válka je válka a Frontline se pokouší její frustraci přenést na televizní obrazovky. Naštěstí někdy pomůžou chyby obsažené v PS3 verzi. Nepřítel se občas zasekne do zdi. Občas vytuhne, pokud utečete z boje a znova se vrátíte. Trochu to kompenzuje nemožnost ukázat oficírské papíry v tajných misích. Docela velká chyba. Naštěstí je hra hlavně o střílení, takže na nějakou tajnou misi se můžete z vysoka vyprdnout.

Po tom, co jsem si s hrou vytrpěl, musím uznat, že mě bavilo sbírat vzácné trofeje na PSN za dokončené úrovně. Evidentně s tím všichni takové nervy neměli. Každá dokončená mise bylo jedno velké oddechnutí a zároveň uspokojivý pocit z jejího zdolaní. Sáhl jsem si na dno nervů. Zahrál si zase jednou pořádný masochistický oldschool a vzpomněl si na hru Project IGI.. Díky, ale teď bych si dal raději něco odpočinkovějšího.

Pro: pocit uspokojení z každého zabitého nácká, z každé dohrané mise, z dohrané hry

Proti: nemožnost ukládání během misí, masochistická obtížnost, nepohodlné ovládání, technické chyby

+20

Resistance 2

  • PS3 80
Jednoznačně mírné zlepšení. Samotné zbraně, pocit ze střelby a nepřátelé se od prvního dílu nezměnili. Za to se zlepšila grafika a celková výprava. Prostředí je mnohem různorodější a celkově živější. Přestřelky jsou více epičtější a hra se snaží často měnit tempo pomocí klidnějších pasáží. Ve kterých občas musíte zapřemýšlet nad postupem dál. Vliv Half-Life 2 je tady jasně znatelný. Hratelnost je takový crossover mezi Hal-Life a Modern Warfare. To není vůbec na škodu.

Výborné rozhodnutí bylo zapracování autohealu. Postupem času se ze mě stal velký zastánce autohealu. Střílečkám to většinou v hratelnosti pomáhá. Hry s ním jsou akčnější, dynamičtější. Nemusíte kalkulovat nad každým bodem zdraví. Nemusíte po každém povedeném zabití hned ukládat (ne, že by to na konzolích šlo). Horší rozhodnutí je omezení na dvě zbraně. Neustálé zvedání jiných zbraní ze země hratelnosti nepřidává. Je to vopruz pořád přemýšlet nad tím, jaká by se mi mohla hodit zbraň do budoucnosti. Díky tomu člověk nemá potřebu využívat všechny zbraně a jednoduše si v ruce nechá tu, co mu nejvíc sedne na první dobrou. Většinu hry. Alespoň tak to mám já. Jakmile to nemám všechno v inventáři, nemám potřebu to zdlouhavě hledat na bojišti a zkoušet.

Resistance 2 je řemeslně výborně zvládnutá akce. Zažijete v ní pocit z velké bitvy a zároveň drsný pocit neodvratitelnosti. Každá vyhraná bitva zároveň znamená rychlý postup Chiméry na jiných frontách. Každý zabitý vetřelec je vlastně přetransformovaný člověk. Můžete jich zabít stovky a tisíce se jich objeví. Chiméra má drtivou technologickou převahu a je nemilosrdná. S lidmi to vůbec nevypadá dobře.

Atmosféru umocňují obrovští bossové. Kterých je ve hře dost a jsou docela strašidelní. Souboje s nimi ale nejsou těžké. Hra vám dá jasně najevo jak na ně. Je to otázka jedné, maximálně dvou smrtí. Škoda také, že se autoři více nezaměřili na konvenční zbraně. Vetřelčí zbraně jsou sice designově pěkné, ale jejich funkce ve mě nebudili příliš pocit zabijáka. Hra na ně hodně sází. Například Auger je vyloženě berlička. Kterou jsem ale využíval hodně. Střílet nepřátele skrz zeď je takové bezbolestné.

Pro: často se měnící prostředí, atmosféra velké bitvy, měnící se hratelnost, hodně bossů, soumrak nad lidskou rasou

Proti: omezení na dvě zbraně, neuspokojivé vetřelčí energetické zbraně, souboje z bossy jsou příliš jednoduché

+20

Final Fantasy X-2

  • PS3 75
Yuna se zklamala ve své víře, umřela jí první láska, a tak vyměnila kouzelnickou tyčku za dvojici pistolí a vydává se se svýma kámoškama krást starodávné artefakty, užít si konečně trochu srandy a u toho pozabíjet pár lidí a hromadu monster.

Scénář je naprosto debilní, celá hra mi přijde jen jako nějaký fanservice s hromadou téměř odhalených ňader, pohledů pod sukni a dokonce jednou erotickou masážovací minihrou (já se v tom teda moc nevyznám, ale myslím, že masérka obvykle nesedí na zadku klientky). Celou hru vám navíc volá nějaký nadržený příbuzný s chováním ADHD puberťáka po lobotomii a zoufale se dožaduje, aby hlavní hrdinka alespoň prošla kolem něj.

Zní to jako odpad, jenže ta hra mechanicky není vůbec špatná. Naopak. Má moc pěkný dynamický, ale stále ještě tahový bojový systém. Má také dost povedený systém povolání, které se mohou i v průběhu souboje měnit rychlým převlékáním hrdinek (a generovat tak zajímavé bonusy). A dokonce tu máme velmi zajímavý (a zcela dobrovolný) systém chytání monster a jejich využití v soubojích místo hlavních postav a lá Pokémon. Celkově je v ní tolik nepovinného contentu, že značně přesahuje délku hlavní příběhové linky. Jediné, co bych tak mohla vytknout, je, že s oblečením a classou se postavám automaticky změní také zbraň, která se tudíž nedá nijak vylepšovat nebo vyměnit (navíc se zvolené oblečení bohužel zobrazuje jen v soubojích, mimo něj je stále stejné). Na RPGčka nezvyklá věc, omezuje to variabilitu a možnosti piplání postaviček, ale chápu, že je to kvůli sjednocení mechanik s již zmíněnými chycenými monstry.

No a na tuhle povedenou RPG kostru poskytující desítky hodin zábavy je nasazený ten nesmysl viz výše, a to včetně otravně šílené hudby a celé řady trapných rádoby komických situací, které asi odpovídají představě postarších japonců o sexy školačkách na výletě. Nechci tím říct, že hraní této hry je "Paine", ale oceníte její kvality rozhodně více, když nebudete příliš přemýšlet, co se to tam vlastně děje. Ten příběh za to stejně nestojí ani pro fanoušky FF desítky.

Dohráno za 61 hodin.
Včetně:
Last Mission

Pro: Mechaniky, optional content, Shinra

Proti: Všechno ostatní a hlavně Bratr (fakt jsem se až styděla, že hraji něco, kde je taková postava, a to se mi snad ještě nestalo)

+20

The Darkness

  • PS3 80
Hned na začátku bych si mohl tradičně postěžovat na televizní ovládání FPS. Možná už to nebude dlouho trvat a konečně se to pořádně naučím. Každopádně můj ultimátní ovladač Splitfish odvedl i na druhý pokus slušnou práci. I když se, samozřejmě, nedá srovnávat s přesností optických myší na PC.

Na grafickém zpracování hry je hodně vidět, jak se autoři chtěli vytáhnout. Jak chtěli vytáhnout z PS3 všechno co se do ní vejde. Grafika vypadá skutečně hezky, bohužel na úkor plynulosti. V přestřelkách nebo ve složitějších scenériích jsem měl pocit, že snímkování padá k nějakým 20 fps. Občas se to i celkem nepříjemně škublo. Bohužel tohle celkem sráží pocit ze hry. V tomhle případě platí, že méně je někdy více.

Na druhou stranu, temná atmosféra a celkově výtvarné pojetí celé hry je geniální. Hra nesází na nějaký epický děj. Hlavní hrdina spíše bojuje sám se sebou v civilním, drsném a trochu snovém prostředí. Nepřátelé z něho mají strach. Cítí z něj temnotu, která jím prochází každým coulem. Cítí z něj hněv a odevzdanost. Vědí, že proti němu nemají šanci. Nikdo z nich neumí zhmotnit své nejděsivější vnitřní démony. Jediné, co jim může pomoci je světlo. Toho se ale moc nedostává.

Tragického hrdiny Jackieho je mi líto. Nevybral si to, čím bude. Po narození to na něj přenesl otec. Nedaří se mu ani v lásce. Jediné, co se mu může podařit je všechny zmasakrovat. A věřte tomu, že potřeba konvenčních zbraní je jen druhotná. Za hru jsem sežral asi 350 srdcí. Předtím jsem se jednou zastřelil a jednou mě umučili. Podíval jsem do obzvlášt pekelné alternativní první světové. Když jsem konečně všechny potřebné lidi zmasakroval, nezbylo mi nic jiného, než se probudit do noční můry.

Super hra. Na XboxOne to možná bude plynulejší a hratelnější.

"Severní vítr"

Pro: hlavní hrdina, atmosféra, příběh, démoni, vytvarné pojetí, filmový nádech

Proti: špatná plynulost, hlavně v přestřelkách

+20

Silent Hill: Downpour

  • PS3 --
S Downpour je to těžké. Pod tlustou slupkou špatné optimalizace, těžkopádných soubojů, nejasných hádanek, nevhodně rozestavěných save-pointů a některých nezábavných pasáží, se skrývá jeden z nejlepších Silent Hillů vůbec.

Tak předně - neustále to laguje. Je to otravné a maximálně nasírací. Donebevolající amatérismus. Takhle si optimalizaci na uzavřené platformě (PS3) nepředstavuju. Souboje s chladnými zbraněmi tvoří hlavní pilíř akční složky a zrovna dvakrát se nepovedly. Postava často zalockuje na nepřítele válejícího se po zemi místo toho, co do mě zrovna buší, nelze uskakovat útokům a zbraně se po několika zásazích rozpadnou. Minimálně u protipožární sekery je to poněkud zvláštní. A samozřejmě lagování při souboji je no comment. Hádanky? Několikrát jsem se musel podívat do návodu, protože se jednalo o naprostou zhovadilost. Příkladem budiž hned první hádanka ve freeroam Silent Hillu, kde bylo potřeba odvolat policejní hlídky. Opravdu, na té tabuli s čísly hlídek byla jasně vidět "8" a né "B". Save-pointy? Není nic příjemnějšího, než půl hodiny prozkoumávat budovu, krůček po krůčku se snažit nasávat atmosféru, abych pak narazil na hádanku a nemohl si u ní uložit! Já chci jít spát a nechat si na to ráno, to ale musím zase prolézt celou budovu znova!!! Herdekfilek. Nezábavné pasáže? Hlavně Otherworld, kde je potřeba neustále před čímsi utíkat a pak taky finální část ve vězení nebyla nic nepříjemně příjemného.

Ale - příběh je fajn. Pochopitelný, na poměry Silent Hillu. Nápad s volným pohybem ve městě mi přijde výborný. A vedlejší úkoly taky! Sice odměnou je spíše jakési uspokojení duševna, ale proč ne. Atmosféra má grády, několikrát jsem se lekl, nenuceně a přirozeně. Ulice Silent Hillu vykouzlí dobrou atmosféru a když do toho začne pršet, je celkový dojem parádní.

Downpour dělala česká Vatra pro Konami. Zajímavé je, že na české poměry je to hra velice nadprůměrná a je až neuvěřitelné, jak moc se autorům povedla. Má svoje mouchy, ale převládá u mě spíše pozitivní dojem. Way to go, Vatra!

Btw, úplně mě minulo datum vydání. Marketing nějak zaspal...

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 18hod 23min
+19