Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

God of War III

  • PS3 80
Třetí díl nás posouvá do éry PlayStation 3 a na hře je to opravdu znát. Velký pokrok to samozřejmě znamená pro grafickou stránku, která je výrazně detailnější a propracovanější. Vyšší výkon je ale znát i na ještě větší monumentálnosti a epičnosti úrovní i hlavních bitev. Příběh těsně navazuje na druhý díl a teprve zde začíná pořádná čistka mezi bohy. Závěr se povedl a překvapivě dává i naději na další díl. Hratelnost je v základu stále stejná, přesto přináší třetí díl nejvíce inovací. Kratos má tentokrát k dispozici více schopností díky čemuž jsou zajímavější hádanky i souboje. Potěší také kompletní eliminace otravných šibeničních časových limitů, těch pár akcí není problém stihnout i s několika chybkami.

U soubojů došlo také k několika vítaným zlepšením. Především oceňuji rozumnější QTE sekvence, navíc vylepšené o umístění symbolu potřebného tlačítka na správné místo obrazovky. Pro někoho hrajícího především na PC nebo konzolích od Nintenda je to velké usnadnění. Příjemná je také rychlá dostupnost luku, díky čemuž je možné plynule kombinovat boj na blízko a dálku. To ostatně platí i pro další speciální schopnosti. Poprvé v sérii je lépe použitelných více zbraní a tak jsem konečně nestrávil celou hru jen s čepelemi. Ovládání všech možností je vyřešeno intuitivně a ani při delší pauze jsem neměl problémy.

Místy jsou lokace natolik rozvětvené a propojené, že občas chvíli trvalo najít správnou cestu. Jinak je až na pár tajných lokací postup opět lineární. Obtížnost je zhruba srovnatelná s předchozími díly, ale díky rozumněji nastaveným hádankám jsem umíral vlastně méně. Po dohrání se odemkne klasicky vyšší obtížnost, pár dalších drobností, ale především slušné množství opravdu dlouhých videí. Tematicky je zastoupeno vše od designu úrovní po skládání hudby, velmi příjemný bonus. Celkově považuji God of War III za vrchol tradiční části série.
+21

Dragon Age: Inquisition

  • PS3 60
  • PS4 75
Třetí Dragon Age je vskutku jízda. Rozhrkanou Carosou přes okrsky v mínus dvaceti stupních. Takže delší, než by musela být, s velkými prostojemi a poměrně jednotvárná. Ale jo, nějaké to kouzlo má.

Hlavní příběh je totiž slušný a společníci jsou různorodí a zábavní (až na tebe, Vivienne, královno snobství a pýchy). A tedy i questy související s vašimi společníky jsou tím nejzajímavějším mimo hlavní příběh. Který je klišé, ale dobře napsané. A zbytek?

Miliony questů, které jsou na jedno brdo. A je jich opravdu, opravdu spoustu. Na deseti různých lokacích. Tady objev všechny zajímavosti, posbírej kousky tohohle, sežeň zásoby tamtoho a obsaď tohle. A ve finále vám to dá pár perků a inkvizici sílu.

A tak se stalo, že jsem hru rozehrál na PS3, pak se dostala do backlogu, a dohrál jsem ji o pár let později na PS4. Tato pauza mi prospěla a hru už jsem bez přestávek dojel. Je pravda, že grafika na PS3 je vcelku odporná. Nevadí mi stará grafika, vůbec, ale ne u děl, která jsou evidentně dělaná na grafiku modernější.

Ještě se pozastavím u soubojů. Hru jsem hrál na Hard a ze začátku to bylo fakt hard. Zhruba po polovině však hra začala být už jednoduchá, a to hlavně hlavní linie. Protože jsem ty vedlejšáky nakonec dodělal, byl jsem lehce přeexpovaný. A narozdíl od dvojky nespočívala vyšší obtížnost v tom, že se vyspawnuje odnikud další vlna nepřátel, ale protivníci byli doopravdy silnější a lépe hráli.

Když to tedy shrnu, doporučil bych hráčům, aby nebyli maniaci jako já, a vedlejšáky se nesnažili dodělat na sto procent. Pak je Inquisition vcelku dobrá hra, která zabaví jak příběhem, tak gameplayem.

Pro: Společníci, propracovanost světa, návaznost na předchozí díly

Proti: Nudné side questy, frustrující souboje s náhodnými zívřaty, občasné bugy v questech

+21

Final Fantasy XIII

  • PS3 85
Final Fantasy XIII je v západním světě známa jako černá ovce série. Přijde mi vtipné, že toto označení, ke kterému se často dodává také "nejhorší díl série" či "jediný díl, který ani fandové nedohráli", vyšel právě na nešťastné číslo 13. Za to v rodném Japonsku je tento díl poměrně populární, čemuž nasvědčují také dva sequely, i když ten druhý byl přijatý poměrně rozpačitě. Co tedy západním hráčům může na Final Fantasy XIII vadit? Na internetových diskuzích se nejvíce skloňuje naprostá koridorová linearita celé hry. To ale není tak úplně přesné. Vlastně je to naprostá koridorová linearita prvních deseti kapitol z třinácti, což je maximálně polovina hry (asi dvacet hodin). Když to přeženu tak celá tato část je dlouhý tutorial, který vás naučí ovládat hru, vysvětlí jak funguje herní svět, jaké jsou motivace a povaha hratelných postav a víceméně filmově v akčním stylu "jdeme z průseru do průseru" vás táhne jedním dlouhým koridorem bez možnosti jakékoliv odbočky.

Pak se hra výrazně změní a vy se ocitnete v klasickém open worldu s vedlejšími úkoly, kde zas není téměř žádný příběh, žádné vedlejší postavy a vy sami se můžete rozhodnout, jestli tím jen prolítnete nebo tam strávíte desítky hodin, než skočíte k samotnému závěru hry. Má to jeden zásadní problém, který vidím jako příčinu, proč tolik hráčů tento díl nikdy nedohrálo. Hra se v tomto bodě stane mnohem obtížnější. A když říkám mnohem, tak bych řekla, že je to jedna z nejtěžších Final Fantasy vůbec a v hlavní sérii jí v tomto mohou konkurovat snad jen originální vydání prvních dílů na NES. Tento náhlý a skokový nárůst obtížnosti v podstatě vylučuje jen prolítnout otevřenou část hry, protože pravděpodobně zjistíte, že ji bez toho nejste schopni dohrát a musíte se vrátit. Jasně, jsou hráči co hru dohráli bez jakéhokoliv expení či dokonce s jedinou postavou, ale to chce perfektní znalost hry a já si ani teď po dohrání neumím představit, jak je toho možné dosáhnout.

K tomu se váže také další často zmiňovaný nedostatek, a to příliš automatický soubojový systém, kde ovládáte jen jednu postavu z party a i u ní stačí mačkat jen jedno tlačítko. Přijde vám to u Final Fantasy naprosto normální? Tak jste pravděpodobně začali hrát až od pozdějšího dílu, ale právě ten třináctý za toto progresivní využití umělé inteligence schytal veškerou kritiku. Někdo být první prostě musel a fandům trvalo tuto změnu strávit (a většina ji tráví dodnes). Garantuji vám ale, že ten kdo napsal do recenze, že celou hru mačkal jen jedno tlačítko, tak ji nedohrál.

Takže co tu máme? Obtížnou hru, která zbortila řadu pravidel, kterými se řídily starší díly série a naopak nastolila řadu nových, které se používají v moderních Final Fantasy teď. Je dost filmová, většinou lineární, s menším otevřeným světem od druhé poloviny hry. Za mě nic, co by si zasloužilo takové hanění. Samozřejmě, není to dokonalý. Hlavně ten open world by šel zvládnout lépe, svižněji, s lepším systémem fast travelů a hlavně mnohem lepší mapou. Na dnešní poměry je trochu old school, ale pořád zábava. A tak vlastně úplně největší problém, který s touhle hrou mám, je zasazení do herního světa Fabula Nova Crystallis, který pro účely této hry vznikl, a který se snažili ozvláštnit hromadou divnojazyčných pojmů, které z předchozích dílů neznáte. Takže prvních pár hodin se budete jen topit v tom, co znamená Fal'Cie, l'Cie a Cie'th, jakoby se to všechno nemohlo jmenovat nějak normálně.

Dohráno za 68 hodin.

Pro: Lightning je super, určitě nejlepší hlavní protagonistka v sérii (konkurence je veliká).

Proti: Motivace záporáků jsou trochu na sílu, některý postavy jsou sice "uvěřitelně otravný", ale pořád otravný, a hlavně open worldová lokace by si zasloužila lepší práci s mapou.

+21

Shin Megami Tensei: Persona 4

  • PS3 100
Persona 4 Golden pro PS Vitu, byl můj první pořádný křest s Japonským herním světem, a od dohrání Persony jsem mu naprosto propadl.

Tahle hra podle mě kombinuje ladně a zajímavě murder mystery s prvky komediálního slice of life (co se týče školy a vztahů)

Příběh sleduje mladíka co se na nějaký čas stěhuje ke strejdovi do městečka Inaba, ve kterém se začali objevovat mrtvá těla lidí přivázaných třeba na stožáru či anténě. Hrdinové se kterými se ve škole hlavní postava brzy seznámí, zjistí že se v mlžném deštivém večeru na tel. stanici midnight channel objevují obličeje lidí kteří den na to následně zmizí. Hlavní hrdinové poté začnou cestovat do světa v televizi aby zachránili různé osoby před smrtí.

Tahle mysteriózní linka, ve které do poslední chvíle nevíte kdo je vrah a co se to do háje děje, mě u hry držela vždy přikovaného, a na důležitosti tomu neubývalo ani v častých linkách ze života postav. Vy totiž když zachráníte nějaký charakter, tak máte nějaký čas na to si odpočinout, no a tak chodíte ven s postavami, vylepšujete si s nimi linky, a tak nějak žijete život středoškoláka. Učíte se, randíte, děláte srandy s kamarády, a tohle všechno mi tu hru přiblížilo natolik, že jsem každý sebemenší problém postav prožíval naplno.

Jde totiž o to že díky tomu jak se hra věnuje do hloubky hlavním hrdinům, tak brzy k nim začnete mít vřelý vztah. Hlavní postavy jsou navíc neskutečně sympatické a dobře napsané, sice to jsou Japonské stereotypy, ale to neubírá na tom že jsou zábavné a prostě si je zamilujete.

Jedinou vadou na kráse této hry jsou dungeony, které jsou repetitivní, zdlouhavé a neskutečně nudné. Proto jsem po chvilce přepnul na nesmrtelnost a hru si užíval ve formě VN (boje jsem dával na automat a vyhýbal se jim), protože ty boje jsou to nejhorší na této hře..

Soundtrack a anglický dabing se taky povedly, a díky neuvěřitelné lidskosti na tuhle hru nedám dopustit, i když je pravda že dneska po těch ostatních JPN titulech bych jí vnímal asi trochu jinak.

Pro začátečníky v žánru JPN her se jedná o absolutní povinnost a i určitě pro ty co v tomto odvětví něco zahrály, určitě lepší než P5, která mi přijde jako absolutní dno série.

Hráno na PS Vitě: Persona 4 Golden (nejlepší verze na zahrání)

Pro: Vše

Proti: Debilní souboje a dungeony

+20

Killzone 2

  • PS3 80
Začínám se už normálně těch pé-es-trojkových her bát. FPS zejména, protože po tom martýriu v podobě obtížnosti u třetího Resistance a čtení Crocových nočních můr jsem se Killzone 2 opravdu docela obával. Jednička byla fajn old-schoolová střílečka, která sice nedávala nic zadarmo, ale ani nebyla nijak přehnaně těžká. Proto mě těší, že v porovnání s třetím Resistance je tady obtížnost velmi přijatelná a jakmile jsem si zvykl na poněkud tuhé ovládání, bavil jsem se u Killzone 2 náramně.

Ač je hra mnohými přezdívána jako "Halo-killer," spíše to na mě působí jako "Gears of War-killer," jen s tím rozdílem, že GeoW je cover-based third person akce, kdežto Killzone klasická FPS. Abych si ozvěžil lore, před spuštěním hry jsem si zběžně projel wiki a pustil si jedno fajne videjko a nutno podotknout, že jsem udělal dobře (i když bacha na spoilery). Hra se totiž nezdráhá ohledně lore nic moc vysvětlovat a rovnou hráče hodí do akce. Na hře je hodně vidět, že je to titul o generaci mladší, než byl první díl a tudíž se hraje víc jako moderní hra. Auto-heal, pouze 1 slot na zbraň (+ revolver s neomezenou municí) a daleko sevřenější a skriptovanější level design. To celé zabalené do velmi atraktivního filmového vizuálu s hromadou animací.

K tomu vizuálu bych se ještě vrátil. Killzone 2 působí hodně nadčasovým dojmem a nebýt občasného nízkého rozlišení textur, 720p obrazu a mizerného framerate, vůbec bych se nezdráhal ho označit graficky za prakticky moderní hru. Parádní animace, částicové i světelné efekty, luxusní ozvučení i dabing. Oproti sérii Resistance je to o úroveň vejš.

Příběh se v druhém díle přesouvá o několik let dopředu a hráč se stává součástí invaze na domovskou planetu Helghastů. Oproti Vektě je Helghan snad ještě větší díra, navíc sužovaná nekončícími elektrickými bouřemi a zaskočené spojenecké síly ISA tu dostávají solidně na frak. Hráč se jakožto součást týmu Alpha vydává obsadit Helghan a sesadit samozvaného vládce, autarchu Visariho. Příběh hry jednoduchý stejně tak, jak ho popisuji. Tvůrci se nezdráhají nic moc vysvětlovat a je to škoda, protože lore si v ničem nezadá třeba s Mass Effectem, který ho však uměl i díky odlišnému žánru hry zužitkovat. A osobně mi nějaké takové propracované špinavé techno sci-fi ve vesmíru a zároveň bez emzáků a mimozemských technologií dost chybí.

Hra je ale v první řadě střílečka a to zvládá výborně. Hraje se to trochu ztuha, ale zbraně luxusně kopou a hráč cítí jejich hmotnost. Pocit ze střelby je díky tomu velmi uspokojivý, stejně jako pocit ze zásahu nepřítele. Na střední obtížnost jsem nenarazil na výraznější problémy a jakmile jsem si zvykl na herní mechaniky, hrou jsem proplul a příběh si užil. Tvůrci si samozřejmě neodpustili úchylárničku na závěr v podobě dost šíleného finálního bossfightu, ale i ten se dá díky průběžnému ukládání v jednotlivých fázích boje po troše tréninku zvládnout. Nicméně byl bych radši, kdyby si tohle prostě odpustili. Jeden by mohl vzteky aj cédéčko rozlámat. :)

Po slabším třetím Resistance 3 mi druhý Killzone rozhodně zlepšil náladu. Příběhově hra sice moc neohromí, ale core hratelností zabaví. Osobně bych příště snad akorát ocenil méně bloumání stereotypními interiéry a více se podíval na povrch planety. Těch pár misí mimo městskou zástavbu bylo vyloženě parádních, ten zbytek "jen" solidní atmosférický nadstandard.

Pro: gunplay, nadčasová grafika, ozvučení, filmové vyprávění, je to válečné technologické vesmírné sci-fi bez emzáků

Proti: finální bossfight, hra nevyužívá lore a prakticky nic nevysvětluje, místy optimalizace

+20

Killzone 3

  • PS3 90
Finální díl trilogie Killzone na sebe po dohrání dvojky nenechal dlouho čekat. A ač byl druhý díl krokem kupředu a předvedl pár moc pěkných sekvencí, ve třetím díle se vývojáři vyloženě utrhli ze řetězu.

Je to zakončení ve velkém stylu. Relativně komorní přestřelky v ponurých ulicích Pyrrhu jsou tatam. Tvůrci se k mé radosti vykašlali na těžkopádně ovládání, ale zároveň nezapomněli, že zbraně nejsou plastové pistolky. Imo tady konečně našli ten správný kompromis mezi těžkopádnou dvojkou a rozlítaným pohybem v moderních střílečkách (např. Call of Duty). Míření je příjemné, relativně přesné, ale zbraně zároveň dostatečně kopou a mířidlo se kolébá, takže opět není žádná sranda něco trefit. Ale je to zábava a s jistotu můžu říct, že Killzone 3 je co se týče gunplaye nejlepší FPS, co jsem na konzoli doposud hrál a obecně jedna z nejlepších celkově.

Tvůrci zároveň dupli na plyn i v příběhové rovině. Už u dvojky se snažili něco odvyprávět, ale příběh byl poměrně prostý a vzhledem k jinak rozsáhlému lore ve výsledku trochu... ne vyloženě neuspokojivý, ale nevyužíval úplně svého potenciálu. To se v trojce daří o něco lépe. A hlavně, i když se jedná o klasický příběh vesmírných mariňáků, neměl jsem z jejich chování cringe pocity. Samozřejmě dojde i na nějaké macho hlášky, ale debiloviny většinou nežvatlají a jako charaktery působí uvěřitelně (a ne jen jako nakorbené karikatury). Celkově jsem si to fakt užil a bral to jako kvalitní hollywoodský sci-fi blockbuster.

Co ohromí je určitě vizuální stránka. Ač ani dvojka nevypadala vůbec špatně, tak trpěla místy na monotónní lokace. Ve třetím dílu production values vystřelily strmě nahoru. Prostředí jsou nádherná, bohatá na detail a neustále se střídají. Zároveň si však zachovávají i přes veškerou tu barvitost určitou ponurost a punc sci-fi jedinečnosti, tedy vlastnost pro Killzone sérii vlastní. Pro sci-fi geeka se slabostí pro akční hry určitě must play titul.

Pro: gunplay, rozmanitá hratelnost, grafika, ozvučení, příběh, epické scenérie, výborný bossfight, celkové tempo hry

Proti: až příliš useknutý konec, 720p a framerate

+20

Heavy Rain

  • PS3 --
Novátorský přístup poněkud zastínila Cageova slabost pro velké bijáky a nabubřelost, s níž naservíroval Heavy Rain jako samozvaný chod pro dospělé. Jeho specializované zakázkové studio, zaměřující se na rozvíjení motion capture, v němž herce najednou zabírají desítky kamer, je složeno z velmi zkušených vývojářů, kteří do média dlouhodobě vnášejí inovace z filmového odvětví. Správně vypozorovali, že pohnutí u diváků vyvolají především záběry tváře v kombinaci s hudebním doprovodem, a proto nechávají postavy exhibovat v co nejvíce emocionálních polohách, nezřídka kompletně zmáčené a prokřehlé, nejlépe za tónů nediegetických skladeb. Nelze se divit, že Heavy Rain tak rychle zestárl, když jeho náskok nakonec nebyl ani zdaleka takový, jaký se svého času zdál. Z toho důvodu je odsouzen k periodickému restaurování a omlazování.

I tak jde o mimořádně tíživý a deštivý neo-noir, v němž neutuchající liják není pouhým dochucením atmosféry, nýbrž indikátorem postupu. Má svoji sílu i rychlost, přibližuje nebo oddaluje konec hry. Zároveň funguje jako nepolapitelný živel, vzdorující racionálnímu uchopení. Obdivuhodné jsou způsoby, jakými se zde navozují tísnivé pocity, jež odstartují ještě před průtrží - ztrátou syna v nákupním centru, kde při prodírání se davem a pátrání po něm přestávají najednou záměrně fungovat mechaniky pohybu a rozhlížení. Podřízení různým perspektivám nebo paralelní montáž patří mezi nejčastější metody, jimiž se tady zvyšuje napětí.

Spíše než kontinuální zážitek na mě Heavy Rain působí jako poslepování scén, které nedrží vždy pohromadě. Větvení příběhu, jeden z předních taháků, koherenci zrovna neprospívá. Vzrušující sekvence, jejichž náplní je vytrvalý zápas s DualShockem, mazaně znesnadňují pozorný divácký zážitek, při němž nejde tak velkoryse přehlížet a odpouštět. Ethanovy segmenty chvílemi působí jako z horroru druhé kategorie (předlouhé prolézání šachtou s ostrým sklem) a vůbec do hry nepasují. Vyšetřování agenta Normana zase probíhá pomocí ARI, jež umožňuje v přívětivějším rozhraní rekognoskovat fosforeskující uzly a přiblížit se tak žánru adventury, i když pouze jakožto nepřesvědčivý gimmick.

Z toho je vidět, že Heavy Rain je ve vší parádě hrou, ne filmem. Přednost v ní má vždycky způsob podání přizpůsobující se tomu, kdo hru ovládá, stejně jako přidržování se herních stereotypů (úrovně tu zastupují akty a herní avatary čtyři vypravěči, se svými pozitivy i negativy, rozhodujícími o jejich dobrém či špatném konci). Ani detektivní zápletka sama o sobě není uspokojivě rozvedena a vypotřebuje se nabídkou dílčích atrakcí. V posledních hodinách přichází flashback, který polopaticky všechno objasní, aby netápal vůbec nikdo - a vše předtím tak anuluje. Identita vraha je odhalena a postavy se soustředí už jen na pouhé zúčtování. Veškerá detektivní práce z předchozích hodin tak končí ve slepé uličce. Při vývoji se dlouhou dobu netušilo, kdo bude vrah, a hra postupně budovaná podezření surově utne, aby ve zbytku kulminovala v nevkusnou eskamotáž.

Nechci nicméně zlehčovat, čeho tu bylo dosaženo - napsat rozvětvený příběh filmového střihu, který by neztratil integritu a úplně se nerozpadl, zasluhuje obdiv. A tady se to povedlo.
+20

Dante's Inferno

  • PS3 70
Předlohu v podobě Božské komedie jsem nečetl a asi nikdy číst nebudu, ale právě inspirace dílem Dante Alieghieriho je něco, co mě na hře zaujalo a přitáhlo si mou pozornost. Po dohrání musím konstatovat, že si to pravděpodobně opravdu vzalo jen ten námět, možná i kostru děje, ale nějakého chytrého poetického příběhu plného skrytých významů jsem se nedočkal. Působí to naopak docela béčkově, avšak musím vypíchnout naprosto parádní animace prolínající se celou hrou - někdy komiksového rázu, někdy jako předrenderované CGI ne nepodobné filmečkům z blizzardích her. Obojí vypadá skvěle a na každou příběhovou sekvenci jsem se díky tomu fakt těšil.

A jak je na tom samotná hra? Inu, je to klasická hack'n'slash záležitost se vším, co tenhle žánr nabízí. Rubání řadových nepřátel, rubání bossů, hopsací sekvence, QTE a nějaké ty jednoduché hádanky. Ačkoli jsem ze začátku docela umíral, ve výsledku mě příjemně překvapila férově nastavená obtížnost (střední), která sice nedává nic zadarmo, ale ani jsem nezažíval, až na pár výjimek, pocity frustrace a s každou další lokací a získanými dušemi jsem se cítil silnější a zručnější. A to, že jsem u finálního bosse (v druhé fázi fightu) snížil obtížnost ze střední na lehkou, byla již spíše má tradiční netrpělivost (nemám rád, když celý upocený a vynervovaný toho posraného bossáka konečně dám, otvírám vítězoslavně šampaňské, oslavuji s ženami lehčích mravů a následně zjišťuju, že mě čeká druhá a ještě k tomu těžší fáze boje).

Hráč se tedy podívá do kruhů pekelných, přičemž každý kruh se týká tematicky jiného lidského hříchu. Je to slizké, ponuré, ze všech koutů se ozývá křik a sténání na věky věků trýzněných duší a není to na psychiku úplně jednoduchá záležitost. Tvůrci Dead Space se nezapřou. Hra vyrovnaně dávkuje jednotlivé herní prvky, snad jen v druhé polovině hry výrazně ubylo větších bossfightů. Hopsání je chytlavé, hádanky hodně basic a je jich malinko, takže nezdržují a to hlavní, tedy boj tu má hlavní slovo. Nemám za sebou až tak velké množství podobných rubaček, abych mohl více porovnávat, ale boj mi přišel zábavný, svižný a že hra jede při stabilních 60 snímcích, tak i příjemně plynulý. Prostředí je po čase trochu repetitivní, ale je to prostě peklo a v rámci tématu se tam toho tvůrci snažili nasypat co nejvíc. Přesto mě v poslední třetině hry začal trochu zmáhat stereotyp, což může být dáno jednak poměrně malým počtem rozdílných nepřátel, kteří se zhruba v půlce hry začali v pravidelných intervalech opakovat, a jednak mírně šablonovitým designem.

Ale jinak teda dobrý. Není to nijak zbytečně natahované, ani zbytečně těžké. Vizuálně to jako celek vypadá slušně - až na některé textury v hodně nízkém rozlišení. Hlavně to ale hezky plynule běží a je to technicky naprosto bezproblémové.

Pro: námět, rozmanitá prostředí pekla, tempo hratelnosti, skvělé doplňkové animace, 60 fps

Proti: béčkový příběh, ke konci to už ztrácí dech, občas vyblité textury

+20

God of War

  • PS3 75
Nejnovější díl z roku 2018 všichni doporučují všemi deseti, ale před jeho hraním musím poznat alespoň základ této série. Vrhl jsem se tedy na úplný počátek a rozhodně toho nelituji. God of War je velmi solidně zpracovaná rubačka. Vůbec se nedivím, že ve své době uchvátila tolik lidí. Řada prvků skvěle funguje i dnes. Začnu zasazením a hlavním hrdinou. Staré Řecko je sice už okoukané, ale stále zajímavé téma a Kratův příběh do této atmosféry pěkně pasuje. Samotná jeho postava je neobvyklá, nejde o žádného kapitána dobráka, právě naopak. S ničím se nepáře a jde si tvrdě za svým cílem, pomstou. Je to osvěžující změna. Při hraní jsem si nejednou vzpomněl na Herkula nebo Xenu, atmosféra je dost podobná.

Grafika působí dobře, je na ní sice vidět věk, ale pro tento účel dostačuje. Verze pro PlayStation 3 je navíc v trochu vyšším rozlišení a hýbe se krásně plynule. To je důležité především v soubojích, které mají slušnou dynamiku a jsou hlavní náplní hry. Akce je opravdu hodně a hra s ní naštěstí umí pracovat. K dispozici je dostatek komb, magie i možnost úhybu a blokování, ale vše je velmi svižné a jednoduché. Efektní údery a téměř filmové boje tak vznikají téměř sami. Tím nechci nijak snižovat obtížnost. Klasičtí nepřátelé jsou ještě tak akorát, ale bossové představují slušnou výzvu. Bohužel to v polovině případů mají na svědomí quick-time eventy. Sice po nich vždy následuje velmi efektní útok, ale obzvláště ty delší moc nemusím a ani mi nejdou. Stejně jako super rychlé mačkání kolečka celkem dlouhou dobu není můj šálek čaje.

Mimo boje hra obsahuje i skákací pasáže a pár puzzlů. Skákání ani balancování na trámech mi nijak nevadilo, není moc náročné a vhodně rozbijí všudypřítomnou akci. Hádanky nejsou obtížné, moc nezdrží, ale za časový limit v některých částech jsem autorům hodně spílal. Závěrečná část hry je trochu nevybalancovaná, lezení a skákání je až moc, ale většina jde celkem zvládnout. Nejhorší byla část s lezením na rotující sloupy, musel jsem to opakovat snad stokrát. Po dohrání se ale většina negativních pocitů rychle vytratila.

Na závěr bych ještě rád pochválil pěkně zpracovaný manuál a bonusové materiály přímo na disku se hrou. Po dohrání se totiž odemknou různá povídání o vývoji, tvorbě postav, úrovní a ukázky odstraněných částí. Velmi zajímavě vypadaly také první verze hry, občas skoro nebyla k poznání. V 3D muzeu postav jsou k vidění prototypy Krata a některé jsou opravdu překvapivé. Rozhodně doporučuji si tyto bonusy projít. Odemkne se také jakýsi režim výzev, řada lokací s nepřáteli a daným úkolem na čas, za mě spíše nuda. God of War mě velmi příjemně překvapilo, rozhodně stojí za zahrání i dnes. Nejspíše se hned vrhnu na druhý díl.
+20

Dead Space

  • PS3 80
Herní výzva 2022: Ticho jako v hrobě 

Dead Space byl jeden z mých herních restů. Hru jsem rozehrál "kdysi dávno" a pak se k ní dlouhou dobu nevrátil. Po návratu jsem nejspíše přišel na to proč. Ovládání je na konzoli prostě divné. Místo klasického střílené R1 R2 musíte nsjprve stisknout L1, čímž také otevíráte svoje schopnosti. Po čase si na to ale jde zvyknout.

Hrá má jinak velmi hutnou atmosféru, a to hlavně ze začátku, kdy tak nějak moc netušíte, co se děje. Lekačky jsou opravdu lekavé, rozkrývání příběhu zajímavé a mnohé jiné než střílecí prvky zajímavé. Zahrajete si tak zero-G basket, zastřílíte na střelnici, sejmete pár asteroidů a zalítáte si v atmosféře. Samotné střílení je také zábavné. Řezačka je jedna z nejlepších zbraní ve hrách vůbec a rozhodně má nejoblíbenější zbraň ve hře. Hodně vám pomůže proti rychlým nepřátelům a obecně v boji na blízko. Jste ale donuceni používat i jiné zbraně, protože na některé nestvůry je vám řezačka k prdu.

Vaše hlavní postava Isaac během hry nic neřekne, informace se dozvídáte díky komunikaci ostatních členů posádky a z nasbíraných audiozáznamů. Musím ocenit, že oproti jiným hrám zde není vůbec problém sesbírat veškeré textové a audiozáznamy, protože se k nim v průbehu hry přirozeně dostanete a nemusíte tak hledat na bizarních místech. Jejich počet je dostatečně nízký na to, aby si udrželi zajímavost.

Ke konci jsou některé pasáže velmi frustrující, a to ne zrovna v dobrém slova smyslu. Nestvůra, která nemůže umřít a neustále se regeneruje (a to i když ji nezabijete a jen jí usekáte nohy) vás neustále ruší v tom, abyste vyřešili puzzle. Proti tomu závěrečný bossfight je o poznání lehčí. Je nutnost s sebou mít střelnou zbraň a když vám dojdou náboje, boss vám spawne nestvůry, ze kterých vám náboje padnou. Podle mě dobře vymyšlené.

Na závěr bych ještě ocenil grafiku, která na mě působila velmi dobře i po těch x letech a ještě na PS3 konzoli. Tyhle starší hry zkrátka stárnou dobře se vším všudy.

Pro: Atmosféra, výběr zbraní, hezká grafika

Proti: Frustrující pasáže, podivné ovládaní

+20

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS3 95
Takhle má vypadat pokračování. Hra je vylepšena ve všech ohledech. Od vylepšení kontaktních soubojů, různorodějšího prostředí, větší rozlohy hry, funkčního zavedení stealth postupu až po spoustu epických, doslova dechberoucích scén. Nathan je superman. Hrdina s nekonečnou fyzickou kondicí a nekonečnou dávkou štěstí. Neuvěřitelně mockrát mu zachrání život šťastná náhoda.

Hned na začátku vás hra seznámí se stealth postupem. Ten tady není jen tak na okrasu. Pokud si dáte práci a budete takhle postupovat, hra vás odmění. Z nepřátel padají granáty navíc a celkově jich je méně, než v minulém díle. V některých částech, když začnete střílet, vám přiběhnou v ústrety o dvě vlny nepřátel víc. A pořádně vyzbrojený. AI sice moc nereaguje na letícího nešťastníka ze římsy nebo když se vedle ní skácí postava s šípem v hlavě. Nic není dokonalé.

V samotný akčních pasážích si na první pohled všimnete, že bylo vylepšené házení granátů. V jedničce funkce, která byla celkem k ničemu. Tady přibyla možnost expresní hození bez velkého míření. V jedničce stačilo před nepřátelským granátem zůstat schovaný za překážkou. Tady, když neutečete, jste hned po smrti. Pěstní souboje jsou také hodně vylepšeny a na rozdíl od jedničky se s něma dá řešit spousta situací. Tady jsem si akorát říkal, proč Nathana autoři nevybavily nějakou kudlou. Asi z něho nechtěli mít řezníka. Kladný hrdina z rukama od krve už nevypadá tak kladně. Co na tom, že ve hře zastřelíte asi 1000 lidí.

Prostředí je různorodější. Kromě klasické džungle se podíváte i do hor, Instanbulu, vlaku nebo do válkou zničeného města. Hra je vlastně jedna velká akčně epická jízda. Někdy tak napálená, až jsem se musel chytat za čelo. Korunu tomu dává Nathanovo přeskakování na náklaďáky za plné jízdy. Ten chlápek přežije všechno. Grafika je snad ještě detailnější než v prvním díle. A to jsem si říkal, že už tam vycucali z PS3 co se dalo. Poklady jsou podle mě zbytečné. Je jich moc na malém prostoru a kazí akční dojem ze hry.

Klasická akrobacie a hádanky zůstali při starém. Hádanky jsou možná ještě jednodušší. Ale co, Uncharted 2 je strhující akční podívaná. Na nic si nehraje. Je to přesně to, co si chci zahrát, když přijdu z práce. Dokonale vyčistí hlavu od zbytečných filozofických otázek a valí se. Délka je dostatečná a uspokojení ze zdolání některých pasáží je slušné. Příběh je klišé, ale na to kašle pes.

Pro: epická akční jízda, přestřelky, stealth souboje, různorodé prostředí, hratelnost, helikoptéry, tanky, vlaky, sníh atd..

Proti: nedostatky v AI, otravné poklady (i když se nemusí hledat)

+20

Final Fantasy X-2

  • PS3 75
Yuna se zklamala ve své víře, umřela jí první láska, a tak vyměnila kouzelnickou tyčku za dvojici pistolí a vydává se se svýma kámoškama krást starodávné artefakty, užít si konečně trochu srandy a u toho pozabíjet pár lidí a hromadu monster.

Scénář je naprosto debilní, celá hra mi přijde jen jako nějaký fanservice s hromadou téměř odhalených ňader, pohledů pod sukni a dokonce jednou erotickou masážovací minihrou (já se v tom teda moc nevyznám, ale myslím, že masérka obvykle nesedí na zadku klientky). Celou hru vám navíc volá nějaký nadržený příbuzný s chováním ADHD puberťáka po lobotomii a zoufale se dožaduje, aby hlavní hrdinka alespoň prošla kolem něj.

Zní to jako odpad, jenže ta hra mechanicky není vůbec špatná. Naopak. Má moc pěkný dynamický, ale stále ještě tahový bojový systém. Má také dost povedený systém povolání, které se mohou i v průběhu souboje měnit rychlým převlékáním hrdinek (a generovat tak zajímavé bonusy). A dokonce tu máme velmi zajímavý (a zcela dobrovolný) systém chytání monster a jejich využití v soubojích místo hlavních postav a lá Pokémon. Celkově je v ní tolik nepovinného contentu, že značně přesahuje délku hlavní příběhové linky. Jediné, co bych tak mohla vytknout, je, že s oblečením a classou se postavám automaticky změní také zbraň, která se tudíž nedá nijak vylepšovat nebo vyměnit (navíc se zvolené oblečení bohužel zobrazuje jen v soubojích, mimo něj je stále stejné). Na RPGčka nezvyklá věc, omezuje to variabilitu a možnosti piplání postaviček, ale chápu, že je to kvůli sjednocení mechanik s již zmíněnými chycenými monstry.

No a na tuhle povedenou RPG kostru poskytující desítky hodin zábavy je nasazený ten nesmysl viz výše, a to včetně otravně šílené hudby a celé řady trapných rádoby komických situací, které asi odpovídají představě postarších japonců o sexy školačkách na výletě. Nechci tím říct, že hraní této hry je "Paine", ale oceníte její kvality rozhodně více, když nebudete příliš přemýšlet, co se to tam vlastně děje. Ten příběh za to stejně nestojí ani pro fanoušky FF desítky.

Dohráno za 61 hodin.
Včetně:
Last Mission

Pro: Mechaniky, optional content, Shinra

Proti: Všechno ostatní a hlavně Bratr (fakt jsem se až styděla, že hraji něco, kde je taková postava, a to se mi snad ještě nestalo)

+20

Silent Hill: Downpour

  • PS3 --
S Downpour je to těžké. Pod tlustou slupkou špatné optimalizace, těžkopádných soubojů, nejasných hádanek, nevhodně rozestavěných save-pointů a některých nezábavných pasáží, se skrývá jeden z nejlepších Silent Hillů vůbec.

Tak předně - neustále to laguje. Je to otravné a maximálně nasírací. Donebevolající amatérismus. Takhle si optimalizaci na uzavřené platformě (PS3) nepředstavuju. Souboje s chladnými zbraněmi tvoří hlavní pilíř akční složky a zrovna dvakrát se nepovedly. Postava často zalockuje na nepřítele válejícího se po zemi místo toho, co do mě zrovna buší, nelze uskakovat útokům a zbraně se po několika zásazích rozpadnou. Minimálně u protipožární sekery je to poněkud zvláštní. A samozřejmě lagování při souboji je no comment. Hádanky? Několikrát jsem se musel podívat do návodu, protože se jednalo o naprostou zhovadilost. Příkladem budiž hned první hádanka ve freeroam Silent Hillu, kde bylo potřeba odvolat policejní hlídky. Opravdu, na té tabuli s čísly hlídek byla jasně vidět "8" a né "B". Save-pointy? Není nic příjemnějšího, než půl hodiny prozkoumávat budovu, krůček po krůčku se snažit nasávat atmosféru, abych pak narazil na hádanku a nemohl si u ní uložit! Já chci jít spát a nechat si na to ráno, to ale musím zase prolézt celou budovu znova!!! Herdekfilek. Nezábavné pasáže? Hlavně Otherworld, kde je potřeba neustále před čímsi utíkat a pak taky finální část ve vězení nebyla nic nepříjemně příjemného.

Ale - příběh je fajn. Pochopitelný, na poměry Silent Hillu. Nápad s volným pohybem ve městě mi přijde výborný. A vedlejší úkoly taky! Sice odměnou je spíše jakési uspokojení duševna, ale proč ne. Atmosféra má grády, několikrát jsem se lekl, nenuceně a přirozeně. Ulice Silent Hillu vykouzlí dobrou atmosféru a když do toho začne pršet, je celkový dojem parádní.

Downpour dělala česká Vatra pro Konami. Zajímavé je, že na české poměry je to hra velice nadprůměrná a je až neuvěřitelné, jak moc se autorům povedla. Má svoje mouchy, ale převládá u mě spíše pozitivní dojem. Way to go, Vatra!

Btw, úplně mě minulo datum vydání. Marketing nějak zaspal...

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 18hod 23min
+19

Far Cry 3

  • PS3 70
Parta mladých Američanů, jako vystřižených z béčkového hororu, je uvězněna na tropickém ostrově zlými piráty. Naštěstí Jason dokáže uniknout a s pomocí místního kmene vyžívajícího se v mystických silách všechno zachrání. Stává se z něj mocný válečník a… Radši prostě napíšu, že příběh se nedá brát vážně a působí jako hromada slepených nesmyslů.

Far Cry 3 je jednou z těch her, u kterých není dobré příliš přemýšlet. Vytváření lepší výbavy z kůží zabitých zvířat, léčení i chování nepřátel postrádají veškerou logiku. Takřka každá z pirátských základen má nějakou nehlídanou díru v plotě nebo pro sabotéra vhodně umístěný vypínač poplachu. Na vysílací věže vyleze jen vrcholový atlet, protože úplně všechny jsou v dezolátním stavu. Řazení během jízdy v autech také nehrozí. Podobných záležitostí je hra plná, jenže to ani trochu nevadí.

V první řadě je totiž hraní FC3 zábava. Nemohu říct, že bych se za celých dvacet hodin nudil. Opomenu-li Jasona spol., tak postavy, a hlavně jejich pokřivené ideologie, tvoří nezapomenutelné momenty. Klidně dialogů s nimi mohlo být i více. Zato snových sekvencí, i přes nesporné vizuální kvality, mohli tvůrci ubrat. Konkrétně QTE souboje se záporáky obsahují nulové zadostiučinění.

Jak bývá u tříáčkových titulů zvykem, tak vysoká kvalita ozvučení i grafiky tvoří polovinu zážitku. Vedlejší questy a hledání různých skrytých balíčků navíc zajišťují, že je stále co na práci. Po celou dobu hraní třetí Far Cry nabízí parádní jízdu, při níž je ale lepší se moc nerozhlížet kolem.
+19

God of War II

  • PS3 85
Na první pohled vypadá dvojka úplně stejně. Stejný engine, obdobná grafika, stejné animace, truhly i podobná komba. A přesto, dvojka je ještě výrazně lepší. Proč?

Tempo. Kde byla jednička ještě relativně komorní rubačka v nepříliš se měnícím prostředí, tam dvojka dupe na plyn co to jde a střídá jednu lokaci za druhou. I přes stejný engine je druhý díl výrazně hezčí a designově bohatší a to nejhlavnější, je hravější a dynamičtější. Prostředí jsou více proměnlivá, Kratos každou chvíli někam padá, po něčem skáče, někde se něco bortí. Je tam hromada velmi zábavných a tak akorát náročných bossů, více typu řadových nepřátel, k něčí nelibosti možná i více hádanek, přičemž ke konci se vrací šibeniční časové limity a absurdní pasti, byť již v ne tak ohromně frustrujícím měřítku. U žádného z bossů, včetně toho závěrečného, jsem se na normal výrazněji nezasekl, zato finální klesání ke Clothovi (ve hře prezentovaný jako ceckatý špekoun) a likvidování nekončících hord spawnujících se nepřátel byla i díky smrtícím medúzám disponujícím insta-killem opravdu nervydrásající výzva.

Jako celek se to hraje ještě o něco lépe, možná i díky tolerantnější obtížnosti. Hra stále vypadá moc pěkně (chvílemi jsem až díky stylizaci a bohaté barevné paletě zapomínal, že hraju hru původně portovanou z PS2). Tentokrát si dali tvůrci více záležet na příběhu, takže je hra prošpikovaná množstvím animací a to jak v enginu hry, tak předrenderovanými filmečky.

God of War 2 je prostě poctivé pokračování. Nepřináší moc zásadních novinek, ale vše stávající vylepšuje a v rámci enginu dotahuje zase o kus blíže k dokonalosti. Revoluce v sérii se nekoná, ale v zásadě je to vyladěný titul se vším všudy, ke kterému nemám výraznějších výtek.

Pro: hratelnost, grafika, o fous lepší příběh, zábavné bossfighty, dynamičtější leveldesign, barevná paleta a proměnlivost lokací, hudba

Proti: zase trochu zbytečné doplňkové zbraně, pár otravných časovaných pastí

+19

The Last of Us

  • PS3 95
Herní výzva 2020 - 10. "Výzva naruby" (Dohraj hru, která splňuje současně alespoň tři výše uvedené kategorie letošní Herní výzvy.)

Už delší dobu je v herní branži módní prezentovat velké AAA tituly jako "cinematické", což většinou odkazuje ke snaze nabídnout spektakulární prezentaci, například v podobě velkolepých skriptovaných sekvencí. The Last of Us takové sekvence samozřejmě také nabízí, ale podstata jeho cinematických kvalit sahá hlouběji k jádru toho, čím ohromují ty nejlepší hollywoodské filmy - nejsou to triky ani výprava, ale právě vyprávění.

Zdůrazňuji, že mluvím o vyprávění, nikoli o příběhu. Ten je ostatně složen z klasických, dobře odzkoušených motivů, které každý fanda fantastických příběhů důvěrně zná - nákaza, zombie, post-apo, rozvíjení vztahu mezi lidmi, kteří se nemají rádi, ale skrze společné dobrodružství si k sobě hledají cestu atd.

The Last of Us vyniká tím, jak efektně i efektivně tento příběh dokáže podat. Zombie jsou spíše jen rekvizitou, vypráví se především o lidech a jejich emocích a ty nejlepší a nejpamátnější momenty jsou často docela všední a na první pohled banální výjevy (např. žirafy nebo závěrečné "okay", případně polibek v DLCčku Left Behind). Ale pozor - The Last of Us je pořád hra, takže nevypráví jen v (bravurně inscenovaných) cutscénách, ale v průběhu celého hraní - skrze prostředí, interakce postav a dokonce i herní mechaniky. Např. skutečnost, že Ellie neumí plavat, motivuje jednak některé jednoduché puzzly (je třeba ji nějak dostat přes vodu) a zároveň je důležitá v rámci příběhu samotného.

Důmyslná práce s emocionálním působením na hráče a s vyprávěním pomocí různých subtilních prostředků je natolik hladká a přirozená, že hráč někdy možná pociťuje její účinky, ale jí samotné si ani nevšímá - přesně jako u zmíněných hollywoodských filmů. A stejně jako ty jsou často neprávem kritizované za to, že "už jsou jen o efektech a ne o příběhu", tak i The Last of Us schytává kritiku za to, že prý je vlastně jednoduché, klišovité a nic zvláštního na něm není.

Jenže - kolik her nabízejících srovnatelný zážitek tedy znáte? Mnoho jich nevzniklo ani po vydání TLOU, natož před ním.

K působivosti hry samozřejmě přispívá i skutečnost, že patří k nejlépe vypadajícím titulům pro PS3 a obecně 7. generaci. Daní za časté momenty, kdy si řeknete "tyvole, jak to z té konzole vůbec vymáčkli?", je ovšem dosti pochybný framerate, který se v soubojích pohybuje někde kolem 25 FPS a občas se žel propadne i níže. I z tohoto důvodu je rozhodně lepší sáhnout pro verzi na PS4.

Pro: inscenační a dramatické kvality, práce s emocemi (postav i hráče), grafika, subtilní a důmyslné vyprávění

Proti: slabší výkon na PS3, opakování některých postupů, prostředí příliš okatě uzpůsobené do herních arén

+19

Dragon Age II

  • PS3 60
Je mi za těžko uvěřit, že BioWare od Baldurs Gate II nedokázalo vydat hru, která by se jí, byť alespoň minimálně, přiblížila v celkových kvalitách. Duchovní nástupce v podobě Dragon Age byla klišé nuda bez jediného pokusu o jakýkoli „rizikovější“ prvek. Do druhého dílu dračí ságy jsem tedy šel s velikou skepsí. Po dohrání ale uznávám, že mě po většinu času docela bavil.

Začnu věcmi znepříjemňujícími již první díl. Předně prachobyčejný, až hnusný, design úplně všeho. Lokace, brnění i obyčejné oblečení vypadají genericky a přírodní scenérie (celkem jsou asi dvě) patří k těm nejodpornějším v žánru. Dále je tu všemocný ledový mág, který strčí do kapsy vše, co se mu postaví do cesty. Spojit se ve světě DA čtyři takoví, tak hravě převálcují tisícové armády. Opětovně se vrací i vlny nepřátel. Díky menším dungeonům alespoň neotravují příliš dlouho. Za zmínku stojí kodex plný suchého textu, u jehož psaní, a hlavně čtení, musel usínat i samotný autor.

Nepřekvapí ani vedlejší questy. Způsob, jakým jsou nalepeny a uměle vloženy do hry je patrný takřka u každého. Úkoly plněné pro společníky již působí o něco lépe, protože obsahují alespoň minimální hloubku, vyplynu-vší z interakce s nimi. Samotní „kumpáni“ představují klasickou BioWare sebranku, takže není potřeba je nijak rozebírat. Lépe už je zpracován Hawke, obzvláště v porovnání s univerzálním géniem Shepardem. Není tak vtíravý a většinu dialogů je schopen rychle ukončit bez nějakého zbytečného protahování. Rýpnout bych si mohl do jejich obsahu, kde lze, vinou dialogového kola, vytvářet zcela nesourodé a nesmyslné rozhovory.

Jednoznačného zlepšení se dočkaly boje. Rychlostí i frekvencí střetů se dostaly na únosnou mez, doladit by potřebovala ještě poměrně nevyvážená obtížnost. Nějak nevím, co napsat k příběhu. Podobně jako u Mass Effectu 2 se v něm, krom tří míst, vlastně nic neděje a otevřený závěr také nepomáhá. Vyzdvihnout si zaslouží zvuková složka, konkrétně padnoucí dabing.

Dragon Age II dělá dost věcí špatně nebo polovičatě. Zaujmout jistě může fanoušky žánru. Ostatním doporučuji poohlédnout se jinde.
+18

Heavy Rain

  • PS3 95
Píše sa rok 2010 a vychádza Heavy rain. Internet je plný oslavných recenzií, ale ja som voči hre chladný. Rozmýšľam, či to nebolo tým, že som v tej dobe nemal PS3 :)
Je koniec roku 2011 a kupujem plejko.
Píše sa rok 2014 a ja kupujem Heavy Rain.
Je marec 2015 a konštelácia hviezd mi hovorí, že práve teraz je ten správny moment. Moment, kedy si hru naozaj užijem. Bez rušenia a bez prestávok...až na ten spánok.
Očakávania sú absolútne, čakal som vyše roka, než príde ten správny moment. Toto bude po dlhej dobe ďalšia hra, ktorú už nikdy nedostanem z hlavy a jedného dňa sa o nej snáď porozprávam s vnúčatami. Asi nejako takto...

Deti: Ahoj dedo, nedávno sme dokončili hru Heavy rain.
Ja: To je tá hra, ako tam naháňate origami vraha a hráte tam za 4 rôzne postavy ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, ktorá má niekoľko rôznych koncov v závislosti od toho, aké ste spravili rozhodnutia počas hrania ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, kde vám môže zomrieť hlavná postava a napriek tomu sa dá pokračovať ďalej ?
Deti: Hej.
Ja: (zamyslím sa) A čo ovládanie ? Pamätám si, že keď ste vybrali vyššiu obtiažnosť, tak niektoré činnosti bolo nutné spraviť jemnejšie pomocou analógovej páčky.
Deti: Výborná pamäť dedko.
Ja: Za koho sa vám hralo najlepšie ?
Deti: Hanka – mne za novinárku Madison, bola pekná a nebála sa ísť do nebezpečenstva, Teo – ja som mal rád Ethana, aj keď to ako otec nemal vôbec ľahké.
Ja: Teo, ešte stále je Madison taká pekná baba ? Veď ty vieš, čo mám na mysli.
Teo: Viem, sprchovanie a neskôr tú striptízovú scénu v klube.
Ja: (Zamyslím sa, v duchu sa pousmejem, ale nič nehovorím)
Ja: Čo hovoríte na príbeh ? Nebudem vám klamať, ale nebolo mi všetko jedno, keď som sa sledoval príbeh 2 bratov, ako sa hrali na stavenisku a ako na nich ich otec alkoholik totálne kašlal. Nehovoriac o tom, čo musel prežívať Ethan. Autori to vedeli vykresliť veľmi presvedčivo.
Deti: Svet sa asi nikdy nezlepší.
Ja: Aké ste mali zakončenie ?
Deti: Shauna sme zachránili, origami vrah skončil mŕtvy, Jayden prežil a Madison sa dala dokopy s Ethanom.
Ja: Bravo, pri prvom hraní som dosiahol rovnaký výsledok, ale v druhom hraní som sa potreboval zbaviť pre mňa nudnejších častí hry, preto som nechal zomrieť Madison aj Jaydena.
Hanka: Moja Madison :(
Ja: Bolo to v rámci testovania nelineárneho postupu a ono to naozaj fungovalo. Vďaka tomu som sa vyhol nočnému klubu, ktorý som z duše neznášal kvôli „brodeniu“ sa davom ľudí. Bol som z neho na prášky, lebo som sa furt o niekoho zasekával...Chudák Ethan za to potom na konci hry poriadne pykal.
Hanka: (so slzami na krajíčku)
Ja: Ehm... Ethanov syn Shaun prežil ! Ale zmeňme tému. Čo vám na hre vadilo ?
Deti: Síce dnes už sú qte aj v návode ku hre, ale tu boli aj nepríjemné. Stlačiť 3-4 tlačítka naraz bola občas fuška.
Ja: V tom s vami súhlasím. Mne vadila ešte jedna drobnosť. Pri Ethanovi si autori pomohli barličkou, že z času na čas nevedel, čo sa mu stalo. No a počas tejto chvíle si mohol robiť kto chcel čo chcel. Potom už mali autori postarané o chvíle, kedy akože o niečo príde.
Deti: Hanka – mne sa to páčilo celé tak, ako to bolo. Teo síce tiež vymýšľal, že občas nevie, čo sa stane, keď pri qte stlačí dané tlačítko a omylom tak zastrelil osobu, ktorú zastreliť nechcel, ale keď sme to prechádzali znova, tak sme si dali lepší pozor.
Ja: To ma veľmi teší. Btw. už som vám rozprával, ako som jedného času nevedel zohnať Planescape: Torment a keď mi už kamarát požičal svoje CD, tak na ne nevhodne nalepil nálepky a znehodnotil všetkých 5 CD ?
Deti: Už 3x.
Ja: Aj o tom, ako som si špeciálne kvôli Dead Space kúpil grafickú kartu, ktorú som po jeho dohratí obratom predal, alebo ako som v Half-Life quick savol presne v momente, keď na mňa letel výbušný náboj ?
Deti: Maj sa dedooo.
Ja: (Aaaaaach, to boli časy !)
+18

Red Dead Redemption

  • PS3 --
„Change is only good when it makes things better.“ - Bonnie MacFarlane

Nebudu vůbec zastírat, že hry ze stáje Rockstaru jsou jedny z mých nejoblíbenějších, ale u Red Dead Redemption to v mých očích dotáhli až na samotnou hranici toho, co stará generace konzolí vůbec technicky dovolovala. Ale hra samotná stojí hlavně na příběhu, jehož oblouk je vystavěn téměř mistrovsky. Klade důraz na postavy, opatrně vykresluje jejich charaktery a odkrývá jejich motivace. Přesně takovou hru jsem si přál už v dobách, kdy jsem kdysi dávno jako malý špunt zbožňoval (na tom se stále nic nezměnilo) Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem, a propadl kouzlu spaghetti westernů.

Před očima se vám střídá jedno dechberoucí panorama za druhým. Krásně se to hýbe, nádherně to zní a ještě lépe se to hraje. Máme tu tři rozdílné, nádherně propracované regiony. Objevování jejich zákoutí je naprostá lahoda, takže jsem možnost rychlého cestování pomocí drožky použil jen výjimečně. Tomu napomáhá i systém náhodných událostí, kdy se vám může po cestě stát spousta věcí, o které by byla velká škoda přijít.

Jako John Marston jsem cválal na oslu prérií. Vyhrával duely v tasení koltů ve městě tím, že jsem protivníkovi vystřelil zbraň z ruky, načež s jekotem zbaběle utekl. Nechal se překvapit pumou, když na mě zpoza křoví skočila tak, až zabila mého věrného oře. Vydával se na lov medvědů pro jejich kůži. Skákal za jízdy na vlak a sledoval z něj západ slunce v Rio Bravu. Krotil koně na paloučku. A zamiloval se do Bonnie MacFarlane, přičemž mi rvalo srdce, že nám to není souzeno, protože kluci z kapely mi řekli, že už jako jednu holku mám.

Na předchozí generaci konzolí je ohromná spousta skvělých her, a tahle se bez nejmenších pochyb řadí mezi ty nejlepší.

Pro: kulisy a nefalšovaná atmosféra divokého západu, příběh, Bonnie

Proti: PS3 občas nestíhá

+18

Infamous

  • PS3 60
inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Pro: postupně čím dál tím více zábavnější řežba, poměrně originální superschopnosti a jejich mechaniky, rozmanité mise, komiksové animace

Proti: generické a nezáživné město, zastaralá grafika, fps dropy, ingame animace, budgetově působící pohyb, nezáživný příběh

+18