Nejlépe hodnocené komentáře

Condemned byl vždycky černý hororový kůň, který tak trochu stál opodál ve stínu svého daleko profláklejšího bratříčka. Jenže zatímco F.E.A.R je hlavně střílečka a děsí spíše okrajově, Condemned je plnohodnotný survival horor. Dvojku jsem dlouhá léta oplakával a na PC marně vyhlížel. Po pořízení konzole jsem ale na ni při všech těch Uncharted-ech a The Last of Us-ech dočista zapomněl. Až doteď...

K mému překvapení dvojka přináší celou řadu změn, které fandu prvního dílu určitě zaskočí. V mém případě spíše negativně. Ačkoli dvojka dějově přímo navazuje na jedničku, první kroky nejsou úplně sebejisté. Dvojka daleko více tlačí na pilu. Mění vzhled i charaktery postav a ze dvou relativně civilně a reálně působících agentů ve středním věku dělá mladé akční hrdiny, kteří nejdou pro cheesy hlášku daleko. Ethan zdrsněl a zbělal. Rosa naopak velmi omládla a ze sympatické zakulacené parťačky se stává, jak by řekl jeden nejmenovaný uživatel ČSFD, pěkná sexica. Celé pojetí příběhu mi velmi připomínalo svou nablblostí, co se dialogů týče, sérii Resident Evil a to je dle mého názoru trošičku škoda.

Další změnou je větší důraz na akci. Rubání všemožných těžko identifikovatelných individuí je ale odladěné a chytlavější než prvně. Vyšetřovacích pasáží je pořád dostatek, ale jevily se mi jako krajně nevyvážené. Někdy tvůrci z hráče dělají idiota a předkládají mu volby, z nichž je jen jedna očividně ta správná (protože ty další tři jsou úplně debilní) a někdy po něm chtějí vědět, co hlavní postava dělala a říkala o tři levely nazpět (a v té změti retardovaných hlášek se leccos důležitého ztratí :). Nevyvážená obtížnost je cítit i na celé hře. I na normal jsem narazil na pár míst, které mi řádně pocuchaly nervy a nemyslím tím jen pitomé finální bossfightové QTE (naštěstí byli tvůrci soudní a dali před něj checkpoint).

Rozporuplná je i technická stránka. V interiérech Condemned 2 vypadá dobře a hraní si s dynamickými světly je, jako u všech her od Monolithu, tradičně skvělé. Množství ústupků je zakryto různými filtry a rozmazaným viděním. Funguje to vesměs dobře, ale někdy tvůrci tlačili na pilu až příliš a čas od času se to zvrhne v nepřehledný maglajz, kde hráč máchá trubkou okolo sebe a doufá, že se trefí, ač nejsou bušící socky pořádně vidět. Největší rezervy mají exteriéry, kterých ale naštěstí není moc. A stejně jako vizuál je i nevybalancovaná optimalizace. Framerate lítá, jak se mu zachce. Ačkoli jsem ho neměl čím změřit, věřil bych i, že na některých specifických místech klesal až k 20 frejmům za sekundu. Pocitově vskutku nepříjemné. Ale holt daň za starou konzoli.

Každopádně nenechte se zmýlit. I přes výše zmíněné výtky se Condemned 2 jako celek hraje skvěle. Hratelnost je pestrá a i po stránce designu se tvůrci snažili o originalitu. Zatímco prvních pár lokací hráče zavede do tradičních ghett a opuštěných bytovek, v pozdější fázi se střídá jedno zajímavé místo za druhým. I když mi nebyly po chuti výše zmiňované estetické změny, příběh je v rámci žánru rozhodně pořád dost nadprůměrný. Celá hra je prošpikovaná velkým množstvím animací, které děj neustále ženou kupředu a předělují jednotlivé lokace. Je to svižné, má to drajv a kdo má rád kvalitní survivaly a nevadí mu očividná snaha o béčkovost, tak nemá nad čím váhat.

inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Enslaved od pro mě poměrně neznámých Ninja Theory byl pro mě nečekanou peckou, která mě zasáhla velmi nepřipraveného. V momentě, kdy jsem nic moc nečekal, jsem dostal nesmírně zábavný a poměrně originální titul s pohodovou akční hratelností, napínavým popcornovým příběhem a nenuceným humorem. Od jejího duchovního, byť komerčně nepříliš úspěšného, předchůdce jsem tedy nečekal nic moc horšího.

I tady se jedné z hlavních rolí chopil oskarový Andy Serkis a tenhle sympatický odborník na motion-capture na co sáhne, to promění ve zlato. Ať už v roli Gluma z trilogie Lord of the Rings nebo opičáka Caesara z novodobého remako-prequelu Planety opic. V Heavenly Sword si střihnul vyšinutého záporáka, vládce Bohana a rovnou řeknu, že ten jeho gumovej xicht je tím nejlepším na celé hře. Obecně nejsilnější stránkou Heavenly Sword jsou cut-scény. Po technické stránce sice už trochu strádají, ale je to jedna z prvních her, co si pamatuju, která využívala takhle detailní motion-capture technologii. Příběh samotný sice moc neohromí a přišel mi takový mdlý a bez většího kontextu v rámci fiktivního světa, ale animace samotné jsou nad poměry dlouhé a dialogy šílené a vtipné.

S hratelností je to už o mnoho horší a upřímně, dlouho jsem nehrál tak frustrující hru. Ne přímo těžkou (i když lehká určitě není), ale co se ovládání a designu týče, tak neskutečně nemotornou. Hráč se chopí dvou sester – Nariko a Kai. Zatímco Nariko, jakožto hlavní hrdinka celého příběhu, vládne silou nebeského meče a tedy bojem nablízko, její mladší sestra bojuje na dálku. Hra ovšem trpí všemi neduhy launch titulů tehdejší generace konzolí. Po stránce optimalizace je hra tragická, místy se vyloženě seká, což je v případě hry, kde je potřeba časovat komba či přesně mířit kuší poměrně zásadní problém. Ovládání je navíc dost toporné. V boji na blízko je potřeba kombinovat slabší a silné útoky, do toho neustále uskakovat a zejména precizně útoky odrážet, jinak si hráč proti silnějším nepřátelům neškrtne. Plynulost boje je však v porovnání s God of War úplně někde jinde a upřímně mě dost otravovalo pižlat každého dementa několik desítek sekund. A s bojem na dálku je to ještě horší. Míření s roztěkanou kuší je nepříjemné, prvních pár misí jsem nebyl schopný prakticky nic trefit a navádění letícího šípu za pomocí pohybového siaxis senzoru je čiré zlo, které však jde naštěstí přepnout na analogové páčky.

S původními God of War se nedá neporovnávat ani design misí. Heavenly Sword se zaměřuje čistě a jen na boj. Drtivá většina hry se odehrává v malých arénách s respawnujícími se nepřáteli a vrchol interakce je vylezení po žebříku či střelení do gongu. Hopsací sekvence a ani žádné puzzly raději nečekejte. Osobně mě design prostředí bavil pouze po vizuální stránce – zejména některé výhledy stojí za to. Po té hratelnostní je to bohužel většinou jen plochý a nenápaditý koridor.

Naštěstí hra není moc dlouhá, a když jsem byl pocitově skoro v polovině, najednou přišla závěrečná bitva a finální bossfight. Tady se něco zlomilo a začalo mě to najednou bavit a říkal jsem si, proč takhle dynamická nebyla i celá hra. Celkový dojem to trochu napravilo, ale přesto převládá spíše pocit zklamání. V dobových recenzích je často zmiňován ohromující, takřka revoluční vizuál, ale už se přes opojení barvičkama zapomíná, že se to vlastně dost mizerně hraje.

"For Merino!"

Ou, tak tohle bolelo. I přes nepříznivé ohlasy jsem čekal solidní akci. V jádru to není úplně zlé postříleníčko. Dobrý pocit ze střelby, solidní zvuky, kvalitní fyzika. Až do konce mě střílení bavilo, možná víc jak u leckteré jiné střílečky. Ale tady klady končej, protože to ostatní je přinejlepším průměrné.

"As Merino says, Mantel will fall today!"

Začněme ale příběhem, který v prvních několika misích působí dost zajímavě. Konečně střílečka s přesahem, říkal jsem si, a zavzpomínal se slzou v oku na parádní Spec Ops: The Line. Jenže s oním velkým zvratem (který tvůrci nepochopitelně sami vykecali půl roku před vydáním) a následně suprovou haluz misí v bažinách jakoby úplně došly nápady (a asi i prachy). Přitom příběhem vysvětlené prvky jako je mizení nepřátel hned po skácení se k zemi (což je btw dobrej trigger na nic netušícího hráče, který nemá páru, že se jedná o záměrný designový prvek a ne jen trapný technický přežitek z dob minulých - minimálně jeden český "profi" recenzent to nepochopil) nebo podivné křiky a záblesky jsou super. Dokonce jsme myslel, že i to megatrapné silácké kecání "nektarem" vychlastaných mozků je záměr, ale snad ještě trapnější rebelové mě později vyvedli z omylu.

"The Promised Hand fights for Merino!"

Celá hra je fakt špatně napsaná. A když říkám špatně, tak opravdu tragicky. Tvůrce napadl parádní námět, který sice není úplně zcela originální, ale má potenciál. Nedokázali s ním ale ani trošku naložit. Všechny postavy bez rozdílu melou nehorázné sračky.

"We are ready for you Merino! Ready to finish you!"

Haze je i po stránce level designu snůškou těch největších klišé. Každá lokace vypadá jako nějaký základní návrh, kam chtěli tvůrci postupně zapracovávat detaily. Všechno je děsně basic - holé, prázdné, potažené ohyzdnými texturami a jako hra z roku 2002 to nevypadá jen díky moderním světelným a fyzikálním efektům. A ty zas způsobují, že je všechno plasticky nablýskané a zářivé. Tak jako moje případná budoucnost, kdybych víkendy netrávil hraním her jako je Haze...

"For Merino!"

Když jsem teda zjistil, že se tady zrovna moc nepokochám, začal jsem se soustředit na core gameplay. Ten v zásadě není špatný, ale jakoby se tam tvůrci snažili narvat co nejvíc absurdních debilovin, jen aby mě během hraní co nejvíc vysírali. AI nepřátel je fakt špatná. Nepřátelé neustále rushují. A když nerushují, tak prostě jen tupě čumí a nereagují. Na nějaké logické přesuny, důmyslnější krytí či nedejbohům taktickou spolupráci tady hráč nenarazí. AI spolubojovníků je snad ještě horší. Šulini běhají po bojišti jak nakopnuté slepice, motají se pod hlaveň a hlavně: pokřikují NEUSTÁLE ty SAMÉ cringe hlášky POŘÁD dokola s kadencí jedna megatrapná hláška za 5 sekund. 5 SEKUND!. CoD hadr. Jako chápu, jsou to vymleté zelené mozky and shit, ale opravdu je potřeba velitele týmu každých pár sekund informovat o tom, že bojuje za pána, co se shodou okolností jmenuje stejně, jako takové ty chlupaté deky z oveček (kdyby to náhodou někdo ještě nepostřehl, ten pán se jmenuje Merino), co mi babička pořídila do výbavy, až se jednoho dne ožením?

"Remember your promise to Merino!"

A co by to bylo za střílečku, pokud by nemohl hráč usednout do nějakého toho vozidla? Takové pasáže jsou vždycky docela fajn oživením a nejinak je tomu tady, ale proč sakra vojenský džíp musí znít jako Ford Mustang s rozmrdaným vejfukem? A proč se musí ovládat jak kamion v Euro Truck Simulator? A proč není plyn na analogových tlačítkách, aby se s tím těžkopádným krámem dalo alespoň plynule rozjet?

"Merino is depending on us!"

Kdybych měl něco pochválit, tak je to určitě optimalizace. Tu pánové z radikálního designu zvládli obstojně a propady snímků jsou minimální. Jo a taky hudba v menu je fajne. Samotné střílení jsem si docela užil, ale já si užil i pár her od City Interactive, kterým se Haze jen tak btw místy vizuálně docela podobá.

Na závěr bych snad jen dodal: "FOR MERINO!!§§"

Tehdá po dohrání Call of Duty 2 jsem s nadšením vyhlížel vydání třetího dílu. Jaké bylo mé zklamání, když trojka vyšla pouze na konzole a tak jsem jen slastně pokoukával a na svou vysněnou hru si mohl nechat zajít chuť. Naštěstí vydání Modern Warfare na sebe nenechalo dlouho čekat a série dostala tehdy svěží vítr v podobě moderního konfliktu.

Třetí díl mělo však na starost studio Treyarch a jeho rukopis je tu velmi znatelný. Trojka vlastně není ani tak trojka, jako spíš rozsáhlý datadisk. Stejná grafika, stejné assety, stejné zvuky i řev vojáků. Je to vlastně úplně obyčejný mission pack, který nepřináší nic nového. Navíc se ta hrstka misí odehrává pouze v jednom klimatu a to jest už notně ohraná Normandie. Pro hráče to znamená plížení se zákopy, přepadávání nácků z křovisek, čištění francouzských vesniček, dobývání kopců apod. Nic co bychom už předtím neviděli, avšak v podání fušérů z Treayarchu to je o dost průměrnější zážitek, než je u této série zvykem.

Na hratelnost jako takovou si stěžovat nemůžu. Koho CoD 2 bavila, bude se mu líbit i trojka. Jen je tu všechno takové generičtější, tupější a celkově průměrnější. Zapamatováníhodné momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Celá hra je spíše komornějšího rázu. Hráč běhá od domu k domu, čistí stále stejné místnosti, občas se tvůrci snaží oživit hraní využitím pohybového ovládání, ale to mě spíš sralo (snad až na melee útok vyvolaný švihnutím, ten byl cool), protože jediné, co se po hráči vyžaduje, je zuřivé máchání ovladačem hlava nehlava.

Potěšila mě možnost usednout do džípu a zajezdit si v lehce otevřené mapě. Stejně tak bitva o Hill 262 byla fajn. Zbytek je klasická vata, která zabaví, ale nenadchne. Když už tvůrci chtěli být takto komorní, mohli klást větší důraz na příběh týmu, ubrat na počtech nepřátel a přitlačit na atmosféře. Žel, o tomto tahle série není.

Grafika jako by z oka vypadla 2. Určitých úprav doznala fyzika, kdy panďuláci po zásahu granátu nebo pažbou létají jako balónky naplněné vzduchem a nekácejí se jen ve strnulých animacích k zemi. Fyzika je ale jen částečná. Většinu animací hra přejímá ze dvojky. A víme, jaké byly animace ve dvojce - kostrbaté a trhané.

Herní doba je v porovnání s novějšími díly docela dlouhá. Tipoval bych to na něco okolo 8 hodin, což je tak akorát. Ovladatelnost je poměrně mizerná. CoD 3 je rychlá hra (obzvlášť v porovnání třeba s naposledy dohraným Killzone) a na hraní na ovladači se moc nehodí. Po troše tréninku se na to dá zvyknout, ale na myši a klávesnici bych si to jistě užil o dost více. Klasicky za to může částečně i optimalizace. Na tak starý engine je poměrně slabá a v hektičtějších momentech framerate citelně padá dolů. Nehledě na řadu technických bugů - od levitujících a zasekávajících se vojáků, přes nepřátele střílející skrz zavřené dveře, až po bugnutý kolizní systém, který rád hráče při zalehnutí odpinkne kamsi na opačnou stranu prostranství. Jsou to vesměs blbosti, ale jsou to věci, kterých se Infinity Ward většinou vyvaruje.

Abych to shrnul. Call of Duty 3 je fajn mission pack, který fandy série určitě potěší. Je ale zároveň třeba od toho nečekat pokračování, které sérii někam posouvá. Tím trojka určitě není. Trochu mě mrzela absence něčeho více wow a hlavně faktu, že se hráč nepodívá nikam jinam, než do Francie. Díky tomu trojku působí tak trochu jako chudý příbuzný.

Hry podle filmů z předchozí dekády nemají zrovna dobrou pověst. V drtivé většině jsou to horkou jehlou spíchnuté rychlokvašky, které nejenže nevypadají moc dobře, ale hlavně se moc dobře nehrají. The Bourne Conspiracy sice nevypadá na první pohled vůbec špatně, ale jinak splňuje vše výše zmiňované.

Čím hra mile překvapí je množství animací, které jako by z oka vypadly filmové trilogii. Roztřesená kamera, dynamický střih a orchestrální hudba slibují možná lineární, ale zato velmi svižnou akční jednohubku, jakou je třeba Wanted. Jenže v případě The Bourne Conspiracy nefunguje prakticky nic. Hra kombinuje žánr cover-based střílečky, mlátičky a okrajově i primitivní stealth akce. Zatímco ale animačky jsou svižné a hráče napumpují adrenalinem, samotná hra je zoufale pomalá. I přes citlivost nastavenou na maximum je otáčení a pohyb hlavního hrdiny úúúú-táááá-hááá-néééé jako Jabbův ranní sopel a naprosto otřesná optimalizace tomu rozhodně nepomáhá. Cover-based systém je nedomrlý, nelze tu přeskakovat mezi překážkami, ani střílet naslepo a Bourne zjevně nikdy neslyšel o granátu. Sice je to tajný agent, ale tajný tu stejně moc není a přestřelky v takhle osekané podobě rozhodně kdovíjaká zábava fakt nejsou. Kór když je headshotování prakticky nutnost vzhledem k tomu, že jsou nepřátelé jinak úplně absurdně odolní a snesou do hrudi klidně i celý zásobník.

Druhým prvkem jsou pěstní souboje, které jsou také strašně prkenné a celkovým zpracováním působí spíše jako minihra na oživení stereotypního gameplaye. Bohužel - je na nich postavená dobrá polovina celé hry. Postupem času navíc začne přituhovat a postupně mě hra začala frustrovat natolik, že jsem ze střední obtížnosti musel snížit na lehkou a i tehdy jsem se vztekal nad neplynulostí komb a neférovým jednáním nepřátel. A ne, tohle zábava taky není. Utíkací sekvence a automobilová honička jsou zpracováním přinejlepším průměrné, často navíc rozmělněné quick-time eventy, ale v zásadě hratelnost příjemně oživující. A nakonec nechybí ani trocha plížení, které jsem si užíval asi nejvíc, protože jsem mohl nepřátele take-downovat jedním stiskem tlačítka.

The Bourne Conspiracy je hra složená z prvků různých žánrů, ale ani jeden není dotažen do uspokojivé podoby. I přes snahu o rozmanitost se to nehraje dobře a hra velmi brzy začne nudit a to i navzdory své krátké herní době.

Začínám se už normálně těch pé-es-trojkových her bát. FPS zejména, protože po tom martýriu v podobě obtížnosti u třetího Resistance a čtení Crocových nočních můr jsem se Killzone 2 opravdu docela obával. Jednička byla fajn old-schoolová střílečka, která sice nedávala nic zadarmo, ale ani nebyla nijak přehnaně těžká. Proto mě těší, že v porovnání s třetím Resistance je tady obtížnost velmi přijatelná a jakmile jsem si zvykl na poněkud tuhé ovládání, bavil jsem se u Killzone 2 náramně.

Ač je hra mnohými přezdívána jako "Halo-killer," spíše to na mě působí jako "Gears of War-killer," jen s tím rozdílem, že GeoW je cover-based third person akce, kdežto Killzone klasická FPS. Abych si ozvěžil lore, před spuštěním hry jsem si zběžně projel wiki a pustil si jedno fajne videjko a nutno podotknout, že jsem udělal dobře (i když bacha na spoilery). Hra se totiž nezdráhá ohledně lore nic moc vysvětlovat a rovnou hráče hodí do akce. Na hře je hodně vidět, že je to titul o generaci mladší, než byl první díl a tudíž se hraje víc jako moderní hra. Auto-heal, pouze 1 slot na zbraň (+ revolver s neomezenou municí) a daleko sevřenější a skriptovanější level design. To celé zabalené do velmi atraktivního filmového vizuálu s hromadou animací.

K tomu vizuálu bych se ještě vrátil. Killzone 2 působí hodně nadčasovým dojmem a nebýt občasného nízkého rozlišení textur, 720p obrazu a mizerného framerate, vůbec bych se nezdráhal ho označit graficky za prakticky moderní hru. Parádní animace, částicové i světelné efekty, luxusní ozvučení i dabing. Oproti sérii Resistance je to o úroveň vejš.

Příběh se v druhém díle přesouvá o několik let dopředu a hráč se stává součástí invaze na domovskou planetu Helghastů. Oproti Vektě je Helghan snad ještě větší díra, navíc sužovaná nekončícími elektrickými bouřemi a zaskočené spojenecké síly ISA tu dostávají solidně na frak. Hráč se jakožto součást týmu Alpha vydává obsadit Helghan a sesadit samozvaného vládce, autarchu Visariho. Příběh hry jednoduchý stejně tak, jak ho popisuji. Tvůrci se nezdráhají nic moc vysvětlovat a je to škoda, protože lore si v ničem nezadá třeba s Mass Effectem, který ho však uměl i díky odlišnému žánru hry zužitkovat. A osobně mi nějaké takové propracované špinavé techno sci-fi ve vesmíru a zároveň bez emzáků a mimozemských technologií dost chybí.

Hra je ale v první řadě střílečka a to zvládá výborně. Hraje se to trochu ztuha, ale zbraně luxusně kopou a hráč cítí jejich hmotnost. Pocit ze střelby je díky tomu velmi uspokojivý, stejně jako pocit ze zásahu nepřítele. Na střední obtížnost jsem nenarazil na výraznější problémy a jakmile jsem si zvykl na herní mechaniky, hrou jsem proplul a příběh si užil. Tvůrci si samozřejmě neodpustili úchylárničku na závěr v podobě dost šíleného finálního bossfightu, ale i ten se dá díky průběžnému ukládání v jednotlivých fázích boje po troše tréninku zvládnout. Nicméně byl bych radši, kdyby si tohle prostě odpustili. Jeden by mohl vzteky aj cédéčko rozlámat. :)

Po slabším třetím Resistance 3 mi druhý Killzone rozhodně zlepšil náladu. Příběhově hra sice moc neohromí, ale core hratelností zabaví. Osobně bych příště snad akorát ocenil méně bloumání stereotypními interiéry a více se podíval na povrch planety. Těch pár misí mimo městskou zástavbu bylo vyloženě parádních, ten zbytek "jen" solidní atmosférický nadstandard.

Na završení trilogie o invazi chimérského šmejdu jsem se upřímně těšil. Hra se v druhém dílu posunula správným směrem a závěrečný cliffhanger velmi navnadil na možné epické vyústění v dílu třetím. A asi i právě proto mě Resistance 3 do určité míry docela dost zklamal.

Tentokrát už není hlavní postavou Nathan Hale, ale hrajeme za jeho bývalého spolubojovníka Josepha Capelliho. Populace pozemšťanů je prakticky vyhlazená, nad New Yorkem zeje ohromná červí díra, a hráč jen očekává příchod tajemných původních chimér. Zatímco dvojka jakoby prvnímu dílu z oka vypadla, třetí díl působí hodně jako jiná hra. Prostředí, kterými Joe prochází, jsou ryze postapokalyptická a zatímco první díly byly intezivní válečné hry, ve trojce je hráč na většinu věcí sám. A tedy v momentech, kdy hra měla dle mého spíše vrcholit a přinášet epickou poslední bitvu, se hráč plahočí v nekonečných podzemních tunelech a temných sutinách a celá hra je nepochopitelně spíše komorního rázu. Chiméry navíc vypadají docela jinak, mimozemské technologie úplně jinak a zbraně jakbysmet.

Podivné zásahy provedli tvůrci i do gameplaye. Vrátili do hry nošení všech zbraní, lékárničky a absenci auto-healu. Plynulost z hraní je rázem tatam a kvůli nízké výdrži hlavního hrdiny (na normální obtížnost) se ze hry stává poměrně frustrující záležitost. Lékárniček je málo, munice je málo a na některých místech se na hráče valí naprosto absurdní množství a oproti předchozím dílům o dost odolnějších nepřátel. Často mi ani nezbylo nic jiného, než zavřít oči a lokací prostě sprintem proběhnout. Kdo chce hrát obecně run'n'gun stylem, tak na to může rovnou zapomenout. A opatrný styl se také moc nenosí, protože jednak jsou nepřátelé až nechutně přesní, takže nějaké krytí za překážkami až tak dokonale nefunguje a jednak jich hodně nosí zbraně, se schopností prostřelit pevný povrch, takže chtě nechtě je potřeba být neustále v pohybu a být vystaven smršti kulek. Možná, že su prostě lama, ale takhle si zábavnou a férovou akci moc nepředstavuju.

A ve finále mě zklamal i samotný příběh, který to, co tvůrci nakousli finálním cliffhangerem ve dvojce, nakonec nestihli vůbec řešit. Namísto toho se snaží vydírat rodinným patosem, hráči se neustále předhazuje Capelliho ohavně vymodelovaná rodina (zejména Jack vypadá jak malej hitler) a tak celkově to na mě po emoční stránce vůbec nefungovalo a působilo jako nepochopitelný kvalitativní krok zpátky.

Nemůžu říct, že by Resistance 3 byl špatná hra. Pořád je to docela zábavná střílečka se snahou vyprávět i nějaký ten příběh. Problém vidím především v nevhodně nastavené obtížnosti, která mi bránila si akci užít a v nedůstojném dějovém zakončení téhle do poslední chvíle poměrně zajímavé mimozemské invaze.