Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Resident Evil 6

  • PS3 50
*hodnocení PS3 verze*

Capcom jsou břídilové. Jinak by totiž nemohl šestý Resident dopadnout takhle. Začnu zkopírováním posledního odstavce ze svého komentáře na RE5: I po všem, co lze číst výše Residentu věřím a šestému dílu dám v budoucnu šanci. Jenom doufám v lepší atmosféru, příběh, postavy a trochu logiky do toho všeho.

Vše bylo vyslyšeno. Přibyla ale hromada dalších problémů, které názorně ukazují, jak zkazit jinak povedenou hru. Celá hratelnost smrdí obyčejnou akční střílečkou z pohledu třetí osoby. Prý je RE6 více moderní. Není. Je pouze více mainstream. Poskakování mezi nepřáteli vypadá hloupě a střelba z leže je možná častější, než ta ve stoje.

Není tomu ani tak dlouho, co nějaký pitomec vymyslel QTE. Zde se ukazují v tom nejhorším světle. Téměř každou chvíli vám hra řekne, co musíte mačkat. Fajn, díky nim znamená každý boss neustávající nudu a bušení do korektních tlačítek. Ještě nutno dodat, že s některými bossi budete bojovat v rámci příběhu rovnou dvakrát.

Možnost výběru postav a propojení jejich kampaní není provedena nijak zvlášť dobře. Jednotlivě sice fungují, nicméně celkový děj působí chaoticky a vlastně si z něj už nic nevybavuji. Nové i staronové postavy jsou však určitě zajímavější a uvěřitelnější, než parta bláznů z pátého dílu.

Konečně AI spolubojovníků doznala zásadního zlepšení. Nejsou už bezbranná mimina s potřebou stálé pozornosti. Moc nepomáhají, ale už nepřekáží a neplácají našetřenou municí. Grafika je hezká a ozvučení kvalitní. Jenže to nic nezmění na tom, že RE6 je obyčejnou střílečkou, kterou někdo zabalil do pomalu umírajícího univerza s názvem Resident Evil.

Pro: oproti pátému dílu krok vpřed...

Proti: ... jenže špatným směrem

+14 +16 −2

Condemned 2

  • PS3 80
Condemned byl vždycky černý hororový kůň, který tak trochu stál opodál ve stínu svého daleko profláklejšího bratříčka. Jenže zatímco F.E.A.R je hlavně střílečka a děsí spíše okrajově, Condemned je plnohodnotný survival horor. Dvojku jsem dlouhá léta oplakával a na PC marně vyhlížel. Po pořízení konzole jsem ale na ni při všech těch Uncharted-ech a The Last of Us-ech dočista zapomněl. Až doteď...

K mému překvapení dvojka přináší celou řadu změn, které fandu prvního dílu určitě zaskočí. V mém případě spíše negativně. Ačkoli dvojka dějově přímo navazuje na jedničku, první kroky nejsou úplně sebejisté. Dvojka daleko více tlačí na pilu. Mění vzhled i charaktery postav a ze dvou relativně civilně a reálně působících agentů ve středním věku dělá mladé akční hrdiny, kteří nejdou pro cheesy hlášku daleko. Ethan zdrsněl a zbělal. Rosa naopak velmi omládla a ze sympatické zakulacené parťačky se stává, jak by řekl jeden nejmenovaný uživatel ČSFD, pěkná sexica. Celé pojetí příběhu mi velmi připomínalo svou nablblostí, co se dialogů týče, sérii Resident Evil a to je dle mého názoru trošičku škoda.

Další změnou je větší důraz na akci. Rubání všemožných těžko identifikovatelných individuí je ale odladěné a chytlavější než prvně. Vyšetřovacích pasáží je pořád dostatek, ale jevily se mi jako krajně nevyvážené. Někdy tvůrci z hráče dělají idiota a předkládají mu volby, z nichž je jen jedna očividně ta správná (protože ty další tři jsou úplně debilní) a někdy po něm chtějí vědět, co hlavní postava dělala a říkala o tři levely nazpět (a v té změti retardovaných hlášek se leccos důležitého ztratí :). Nevyvážená obtížnost je cítit i na celé hře. I na normal jsem narazil na pár míst, které mi řádně pocuchaly nervy a nemyslím tím jen pitomé finální bossfightové QTE (naštěstí byli tvůrci soudní a dali před něj checkpoint).

Rozporuplná je i technická stránka. V interiérech Condemned 2 vypadá dobře a hraní si s dynamickými světly je, jako u všech her od Monolithu, tradičně skvělé. Množství ústupků je zakryto různými filtry a rozmazaným viděním. Funguje to vesměs dobře, ale někdy tvůrci tlačili na pilu až příliš a čas od času se to zvrhne v nepřehledný maglajz, kde hráč máchá trubkou okolo sebe a doufá, že se trefí, ač nejsou bušící socky pořádně vidět. Největší rezervy mají exteriéry, kterých ale naštěstí není moc. A stejně jako vizuál je i nevybalancovaná optimalizace. Framerate lítá, jak se mu zachce. Ačkoli jsem ho neměl čím změřit, věřil bych i, že na některých specifických místech klesal až k 20 frejmům za sekundu. Pocitově vskutku nepříjemné. Ale holt daň za starou konzoli.

Každopádně nenechte se zmýlit. I přes výše zmíněné výtky se Condemned 2 jako celek hraje skvěle. Hratelnost je pestrá a i po stránce designu se tvůrci snažili o originalitu. Zatímco prvních pár lokací hráče zavede do tradičních ghett a opuštěných bytovek, v pozdější fázi se střídá jedno zajímavé místo za druhým. I když mi nebyly po chuti výše zmiňované estetické změny, příběh je v rámci žánru rozhodně pořád dost nadprůměrný. Celá hra je prošpikovaná velkým množstvím animací, které děj neustále ženou kupředu a předělují jednotlivé lokace. Je to svižné, má to drajv a kdo má rád kvalitní survivaly a nevadí mu očividná snaha o béčkovost, tak nemá nad čím váhat.

Pro: hutná atmosféra, svižné tempo vyprávění, design a hratelnost, vizuálně hezké interiréy a světelné efekty, omezení HUDu na nutné minimum

Proti: některé změny mi nebyly po chuti, optimalizace, vizuálně nehezké exteriéry, nevyvážená obtížnost, až moc to někdy tlačí na pilu

+14

Heavy Rain

  • PS3 95
Píše sa rok 2010 a vychádza Heavy rain. Internet je plný oslavných recenzií, ale ja som voči hre chladný. Rozmýšľam, či to nebolo tým, že som v tej dobe nemal PS3 :)
Je koniec roku 2011 a kupujem plejko.
Píše sa rok 2014 a ja kupujem Heavy Rain.
Je marec 2015 a konštelácia hviezd mi hovorí, že práve teraz je ten správny moment. Moment, kedy si hru naozaj užijem. Bez rušenia a bez prestávok...až na ten spánok.
Očakávania sú absolútne, čakal som vyše roka, než príde ten správny moment. Toto bude po dlhej dobe ďalšia hra, ktorú už nikdy nedostanem z hlavy a jedného dňa sa o nej snáď porozprávam s vnúčatami. Asi nejako takto...

Deti: Ahoj dedo, nedávno sme dokončili hru Heavy rain.
Ja: To je tá hra, ako tam naháňate origami vraha a hráte tam za 4 rôzne postavy ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, ktorá má niekoľko rôznych koncov v závislosti od toho, aké ste spravili rozhodnutia počas hrania ?
Deti: Hej.
Ja: Hra, kde vám môže zomrieť hlavná postava a napriek tomu sa dá pokračovať ďalej ?
Deti: Hej.
Ja: (zamyslím sa) A čo ovládanie ? Pamätám si, že keď ste vybrali vyššiu obtiažnosť, tak niektoré činnosti bolo nutné spraviť jemnejšie pomocou analógovej páčky.
Deti: Výborná pamäť dedko.
Ja: Za koho sa vám hralo najlepšie ?
Deti: Hanka – mne za novinárku Madison, bola pekná a nebála sa ísť do nebezpečenstva, Teo – ja som mal rád Ethana, aj keď to ako otec nemal vôbec ľahké.
Ja: Teo, ešte stále je Madison taká pekná baba ? Veď ty vieš, čo mám na mysli.
Teo: Viem, sprchovanie a neskôr tú striptízovú scénu v klube.
Ja: (Zamyslím sa, v duchu sa pousmejem, ale nič nehovorím)
Ja: Čo hovoríte na príbeh ? Nebudem vám klamať, ale nebolo mi všetko jedno, keď som sa sledoval príbeh 2 bratov, ako sa hrali na stavenisku a ako na nich ich otec alkoholik totálne kašlal. Nehovoriac o tom, čo musel prežívať Ethan. Autori to vedeli vykresliť veľmi presvedčivo.
Deti: Svet sa asi nikdy nezlepší.
Ja: Aké ste mali zakončenie ?
Deti: Shauna sme zachránili, origami vrah skončil mŕtvy, Jayden prežil a Madison sa dala dokopy s Ethanom.
Ja: Bravo, pri prvom hraní som dosiahol rovnaký výsledok, ale v druhom hraní som sa potreboval zbaviť pre mňa nudnejších častí hry, preto som nechal zomrieť Madison aj Jaydena.
Hanka: Moja Madison :(
Ja: Bolo to v rámci testovania nelineárneho postupu a ono to naozaj fungovalo. Vďaka tomu som sa vyhol nočnému klubu, ktorý som z duše neznášal kvôli „brodeniu“ sa davom ľudí. Bol som z neho na prášky, lebo som sa furt o niekoho zasekával...Chudák Ethan za to potom na konci hry poriadne pykal.
Hanka: (so slzami na krajíčku)
Ja: Ehm... Ethanov syn Shaun prežil ! Ale zmeňme tému. Čo vám na hre vadilo ?
Deti: Síce dnes už sú qte aj v návode ku hre, ale tu boli aj nepríjemné. Stlačiť 3-4 tlačítka naraz bola občas fuška.
Ja: V tom s vami súhlasím. Mne vadila ešte jedna drobnosť. Pri Ethanovi si autori pomohli barličkou, že z času na čas nevedel, čo sa mu stalo. No a počas tejto chvíle si mohol robiť kto chcel čo chcel. Potom už mali autori postarané o chvíle, kedy akože o niečo príde.
Deti: Hanka – mne sa to páčilo celé tak, ako to bolo. Teo síce tiež vymýšľal, že občas nevie, čo sa stane, keď pri qte stlačí dané tlačítko a omylom tak zastrelil osobu, ktorú zastreliť nechcel, ale keď sme to prechádzali znova, tak sme si dali lepší pozor.
Ja: To ma veľmi teší. Btw. už som vám rozprával, ako som jedného času nevedel zohnať Planescape: Torment a keď mi už kamarát požičal svoje CD, tak na ne nevhodne nalepil nálepky a znehodnotil všetkých 5 CD ?
Deti: Už 3x.
Ja: Aj o tom, ako som si špeciálne kvôli Dead Space kúpil grafickú kartu, ktorú som po jeho dohratí obratom predal, alebo ako som v Half-Life quick savol presne v momente, keď na mňa letel výbušný náboj ?
Deti: Maj sa dedooo.
Ja: (Aaaaaach, to boli časy !)
+14

Life Is Strange - Episode 1: Chrysalis

  • PS3 90
Life is Strange mě dlouho míjela. Ne snad, že bych neměl rád adventury, ale tak nějak jsem si ji zaškatulkoval jako "pokus o napodobení úspěšného formátu Telltalu". Jaká to chyba! Ano, hra jakoby z oka vypadla epizodickým filmovým hrám od Telltalu, ovšem chlapcům z DONTNODU se podařilo něco nevídaného - na první pokus porazili Telltale na jejich vlastním hřišti. Přitom z počátku to tak ani nemusí působit - děj začíná dosti komorně. V první epizodě se spíše jen lajnuje hřiště, ale už od počátku je cítit, že tady by mohlo být něco víc.
Příběh postupem času nabírá grády a na konci hry se dostavuje neodbytný pocit, že po 21 letech hraní jsem právě narazil na asi ten nejlepší příběh, který jsem ve hrách viděl. K tomu si připočtěte příjemnou grafiku a jeden z nejlepších soundtracků, jaký jste slyšeli, a vyjde vám z toho jedna z nejlepších her, po které můžete sáhnout

Pro: Perfektně napsaný příběh, soundtrack

+14

Infamous

  • PS3 60
inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Pro: postupně čím dál tím více zábavnější řežba, poměrně originální superschopnosti a jejich mechaniky, rozmanité mise, komiksové animace

Proti: generické a nezáživné město, zastaralá grafika, fps dropy, ingame animace, budgetově působící pohyb, nezáživný příběh

+14

Diablo III: Reaper of Souls

  • PS3 85
Reaper of Souls patří k tomu druhu datadisků, který takovým způsobem vylepšuje původní hru, že už by to bez toho moc lidí nehrálo. Původní Diablo III jsem nehrál. Mám jen zprostředkované informace o tom, jak herní systém vypadal. Diablo II je jedna z mých nejoblíbenějších her. K jeho pokračování jsem se snažil být co možná nejotevřenější. Po dohrání ve mě převládl stesk po dvojce. Jak vzpomínka na její geniální atmosféru, tak i na samotnou hratelnost a herní systém.

Už druhý díl nebyl vůbec složitý. Spoustě lidem dokonce vadí označení RPG. Třetí díl RPG element ořezal úplně na kost. Už žádné rozdávaní bodů do vlastností nebo vážení každého jednotlivého skillu. Systém buildů má svoje výhody. Dává velkou volnost hráči, co udělá se svou postavou. Nestresuje ho špatně zvoleným postupem vývoje postavy. Jen s nabytýma úrovněma otevírá nové schopnosti. Hráči stačí jen odzkoušet účinnou kombinaci schopností. V době internetů je to úplná arkáda. Ani nemusíte nic zkoušet.

Systém levelování lootu z postavou je fajn. Moc se mi ale nelíbilo příliš rychlé levelování postavy. Spolu z možností přehazovat kdykoliv obtížnost, není problém zabít Mathaela při prvním dohrání na 70 úrovni na obtížnost Torment. Je to fakt moc rychlé, ale chápu, že je to primárně stavěné na online hraní. Že kampaň je spíš tak na okraj.

Kampaň je bohužel slabá. Atmosféra se z komixovou stylizací bohužel vytratila. Epické animace a silácké (často zbytečné) řeči NPC postav to nezachrání. Prostě to nemá pořádnou atmosféru. Žádné tajemno a zvědavost z dalšího postupu. V tomhle dvojka zůstává o dvě třídy nepřekonaná. Nechápu to. Možná už jsem starej. Dost hrozný byly už jen arény s bossama (prázdné kruhy) natož samotní bossové. Diablo šel na experta snad bez použití jedinné lahvičky.

Přes všechno je Diablo III hodně zábavné. Hrajem ho ve dvou v kooperaci a určitě si ještě vyzkoušíme alespoň ten Hardcore mód. Trofeje jsou holt motivující věc.

Ovládání na PS3 je bez problému. Dobře vyřešené menu. Celkově pěkně intuitivní. Jak jen to jen s páčkama jde. Jen to střílení na dálku je trochu těžší. To je ale jen o zvykua a cviku. Jede to krásně plynule.

Škoda nevyužitého opasku.
Adventurní mód je fajn.
Udělejte někdo další díl s temnou stylizací dvojky!

"Herní kutil"

Pro: zábavná hratelnost, loot, eventy, systém buildů není špatný, hodně obsahu, pěkné animace

Proti: RPG osekané na kost (ano, jde to i víc), moc rychlé levelování, slabá kampaň, komixová stylizace, nulová atmosféra, už jsem asi herní geront

+14

Heavenly Sword

  • PS3 60
Enslaved od pro mě poměrně neznámých Ninja Theory byl pro mě nečekanou peckou, která mě zasáhla velmi nepřipraveného. V momentě, kdy jsem nic moc nečekal, jsem dostal nesmírně zábavný a poměrně originální titul s pohodovou akční hratelností, napínavým popcornovým příběhem a nenuceným humorem. Od jejího duchovního, byť komerčně nepříliš úspěšného, předchůdce jsem tedy nečekal nic moc horšího.

I tady se jedné z hlavních rolí chopil oskarový Andy Serkis a tenhle sympatický odborník na motion-capture na co sáhne, to promění ve zlato. Ať už v roli Gluma z trilogie Lord of the Rings nebo opičáka Caesara z novodobého remako-prequelu Planety opic. V Heavenly Sword si střihnul vyšinutého záporáka, vládce Bohana a rovnou řeknu, že ten jeho gumovej xicht je tím nejlepším na celé hře. Obecně nejsilnější stránkou Heavenly Sword jsou cut-scény. Po technické stránce sice už trochu strádají, ale je to jedna z prvních her, co si pamatuju, která využívala takhle detailní motion-capture technologii. Příběh samotný sice moc neohromí a přišel mi takový mdlý a bez většího kontextu v rámci fiktivního světa, ale animace samotné jsou nad poměry dlouhé a dialogy šílené a vtipné.

S hratelností je to už o mnoho horší a upřímně, dlouho jsem nehrál tak frustrující hru. Ne přímo těžkou (i když lehká určitě není), ale co se ovládání a designu týče, tak neskutečně nemotornou. Hráč se chopí dvou sester – Nariko a Kai. Zatímco Nariko, jakožto hlavní hrdinka celého příběhu, vládne silou nebeského meče a tedy bojem nablízko, její mladší sestra bojuje na dálku. Hra ovšem trpí všemi neduhy launch titulů tehdejší generace konzolí. Po stránce optimalizace je hra tragická, místy se vyloženě seká, což je v případě hry, kde je potřeba časovat komba či přesně mířit kuší poměrně zásadní problém. Ovládání je navíc dost toporné. V boji na blízko je potřeba kombinovat slabší a silné útoky, do toho neustále uskakovat a zejména precizně útoky odrážet, jinak si hráč proti silnějším nepřátelům neškrtne. Plynulost boje je však v porovnání s God of War úplně někde jinde a upřímně mě dost otravovalo pižlat každého dementa několik desítek sekund. A s bojem na dálku je to ještě horší. Míření s roztěkanou kuší je nepříjemné, prvních pár misí jsem nebyl schopný prakticky nic trefit a navádění letícího šípu za pomocí pohybového siaxis senzoru je čiré zlo, které však jde naštěstí přepnout na analogové páčky.

S původními God of War se nedá neporovnávat ani design misí. Heavenly Sword se zaměřuje čistě a jen na boj. Drtivá většina hry se odehrává v malých arénách s respawnujícími se nepřáteli a vrchol interakce je vylezení po žebříku či střelení do gongu. Hopsací sekvence a ani žádné puzzly raději nečekejte. Osobně mě design prostředí bavil pouze po vizuální stránce – zejména některé výhledy stojí za to. Po té hratelnostní je to bohužel většinou jen plochý a nenápaditý koridor.

Naštěstí hra není moc dlouhá, a když jsem byl pocitově skoro v polovině, najednou přišla závěrečná bitva a finální bossfight. Tady se něco zlomilo a začalo mě to najednou bavit a říkal jsem si, proč takhle dynamická nebyla i celá hra. Celkový dojem to trochu napravilo, ale přesto převládá spíše pocit zklamání. V dobových recenzích je často zmiňován ohromující, takřka revoluční vizuál, ale už se přes opojení barvičkama zapomíná, že se to vlastně dost mizerně hraje.

Pro: využítí motion-capture a cut-scény obecně, vizuál, humor, Andy Serkis a jeho Bohan, hudba

Proti: tragická optimalizace, toporné ovládání, často frustrující hratelnost, primitivní design

+14

Haze

  • PS3 50
"For Merino!"

Ou, tak tohle bolelo. I přes nepříznivé ohlasy jsem čekal solidní akci. V jádru to není úplně zlé postříleníčko. Dobrý pocit ze střelby, solidní zvuky, kvalitní fyzika. Až do konce mě střílení bavilo, možná víc jak u leckteré jiné střílečky. Ale tady klady končej, protože to ostatní je přinejlepším průměrné.

"As Merino says, Mantel will fall today!"

Začněme ale příběhem, který v prvních několika misích působí dost zajímavě. Konečně střílečka s přesahem, říkal jsem si, a zavzpomínal se slzou v oku na parádní Spec Ops: The Line. Jenže s oním velkým zvratem (který tvůrci nepochopitelně sami vykecali půl roku před vydáním) a následně suprovou haluz misí v bažinách jakoby úplně došly nápady (a asi i prachy). Přitom příběhem vysvětlené prvky jako je mizení nepřátel hned po skácení se k zemi (což je btw dobrej trigger na nic netušícího hráče, který nemá páru, že se jedná o záměrný designový prvek a ne jen trapný technický přežitek z dob minulých - minimálně jeden český "profi" recenzent to nepochopil) nebo podivné křiky a záblesky jsou super. Dokonce jsme myslel, že i to megatrapné silácké kecání "nektarem" vychlastaných mozků je záměr, ale snad ještě trapnější rebelové mě později vyvedli z omylu.

"The Promised Hand fights for Merino!"

Celá hra je fakt špatně napsaná. A když říkám špatně, tak opravdu tragicky. Tvůrce napadl parádní námět, který sice není úplně zcela originální, ale má potenciál. Nedokázali s ním ale ani trošku naložit. Všechny postavy bez rozdílu melou nehorázné sračky.

"We are ready for you Merino! Ready to finish you!"

Haze je i po stránce level designu snůškou těch největších klišé. Každá lokace vypadá jako nějaký základní návrh, kam chtěli tvůrci postupně zapracovávat detaily. Všechno je děsně basic - holé, prázdné, potažené ohyzdnými texturami a jako hra z roku 2002 to nevypadá jen díky moderním světelným a fyzikálním efektům. A ty zas způsobují, že je všechno plasticky nablýskané a zářivé. Tak jako moje případná budoucnost, kdybych víkendy netrávil hraním her jako je Haze...

"For Merino!"

Když jsem teda zjistil, že se tady zrovna moc nepokochám, začal jsem se soustředit na core gameplay. Ten v zásadě není špatný, ale jakoby se tam tvůrci snažili narvat co nejvíc absurdních debilovin, jen aby mě během hraní co nejvíc vysírali. AI nepřátel je fakt špatná. Nepřátelé neustále rushují. A když nerushují, tak prostě jen tupě čumí a nereagují. Na nějaké logické přesuny, důmyslnější krytí či nedejbohům taktickou spolupráci tady hráč nenarazí. AI spolubojovníků je snad ještě horší. Šulini běhají po bojišti jak nakopnuté slepice, motají se pod hlaveň a hlavně: pokřikují NEUSTÁLE ty SAMÉ cringe hlášky POŘÁD dokola s kadencí jedna megatrapná hláška za 5 sekund. 5 SEKUND!. CoD hadr. Jako chápu, jsou to vymleté zelené mozky and shit, ale opravdu je potřeba velitele týmu každých pár sekund informovat o tom, že bojuje za pána, co se shodou okolností jmenuje stejně, jako takové ty chlupaté deky z oveček (kdyby to náhodou někdo ještě nepostřehl, ten pán se jmenuje Merino), co mi babička pořídila do výbavy, až se jednoho dne ožením?

"Remember your promise to Merino!"

A co by to bylo za střílečku, pokud by nemohl hráč usednout do nějakého toho vozidla? Takové pasáže jsou vždycky docela fajn oživením a nejinak je tomu tady, ale proč sakra vojenský džíp musí znít jako Ford Mustang s rozmrdaným vejfukem? A proč se musí ovládat jak kamion v Euro Truck Simulator? A proč není plyn na analogových tlačítkách, aby se s tím těžkopádným krámem dalo alespoň plynule rozjet?

"Merino is depending on us!"

Kdybych měl něco pochválit, tak je to určitě optimalizace. Tu pánové z radikálního designu zvládli obstojně a propady snímků jsou minimální. Jo a taky hudba v menu je fajne. Samotné střílení jsem si docela užil, ale já si užil i pár her od City Interactive, kterým se Haze jen tak btw místy vizuálně docela podobá.

Na závěr bych snad jen dodal: "FOR MERINO!!§§"

Pro: core gameplay, pocit ze střelby, optimalizace, hudba, námět příběhu, pár atmosférických momentů (když zrovna nikdo nemluví)

Proti: postupně naprostá scenáristická bezradnost, trapné dialogy, rozplizlá grafika plná glitchů, stupidní AI, podprůměrný design levelů; sorry, babi, béčkové konzolové střílečky zatím vyhrávaj

+13

Red Dead Redemption

  • PS3 --
„Change is only good when it makes things better.“ - Bonnie MacFarlane

Nebudu vůbec zastírat, že hry ze stáje Rockstaru jsou jedny z mých nejoblíbenějších, ale u Red Dead Redemption to v mých očích dotáhli až na samotnou hranici toho, co stará generace konzolí vůbec technicky dovolovala. Ale hra samotná stojí hlavně na příběhu, jehož oblouk je vystavěn téměř mistrovsky. Klade důraz na postavy, opatrně vykresluje jejich charaktery a odkrývá jejich motivace. Přesně takovou hru jsem si přál už v dobách, kdy jsem kdysi dávno jako malý špunt zbožňoval (na tom se stále nic nezměnilo) Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem, a propadl kouzlu spaghetti westernů.

Před očima se vám střídá jedno dechberoucí panorama za druhým. Krásně se to hýbe, nádherně to zní a ještě lépe se to hraje. Máme tu tři rozdílné, nádherně propracované regiony. Objevování jejich zákoutí je naprostá lahoda, takže jsem možnost rychlého cestování pomocí drožky použil jen výjimečně. Tomu napomáhá i systém náhodných událostí, kdy se vám může po cestě stát spousta věcí, o které by byla velká škoda přijít.

Jako John Marston jsem cválal na oslu prérií. Vyhrával duely v tasení koltů ve městě tím, že jsem protivníkovi vystřelil zbraň z ruky, načež s jekotem zbaběle utekl. Nechal se překvapit pumou, když na mě zpoza křoví skočila tak, až zabila mého věrného oře. Vydával se na lov medvědů pro jejich kůži. Skákal za jízdy na vlak a sledoval z něj západ slunce v Rio Bravu. Krotil koně na paloučku. A zamiloval se do Bonnie MacFarlane, přičemž mi rvalo srdce, že nám to není souzeno, protože kluci z kapely mi řekli, že už jako jednu holku mám.

Na předchozí generaci konzolí je ohromná spousta skvělých her, a tahle se bez nejmenších pochyb řadí mezi ty nejlepší.

Pro: kulisy a nefalšovaná atmosféra divokého západu, příběh, Bonnie

Proti: PS3 občas nestíhá

+13

God of War II

  • PS3 85
Druhý díl God of War jsem si užil stejně jako ten první. Na první pohled nepřináší moc novinek. Nějaké ale jo. Jestli je to k lepšímu nebo horšímu je každému na posouzení. Něco je prostě jiné. Někomu se to nemusí líbit, ale já byl za to rád.

Příběh egoistického psychopata Kratose není moc překvapivý. Přece by si od nikoho nenechal nic diktovat. To by musel kohokoliv nejdřív zabít. Příběh je vyprávěn epickým stylem jako v jedničce. Už tam se mi to moc líbilo. Druhý díl se snaží být různorodější. Už se celý neodehrává v jednom městě. Prostředí jsou pestřejší. Nepřátel je víc druhů. Kratos má víc zbraní na výběr. Mě osobně stejně nejvíc vyhovovali meče na řetězech. Ostatní zbraně jsem nepoužíval.

Kratos má taky nové schopnosti jako zpomalování času, nebo lítání. Dává to nové možnosti prostorovým hádankám. Hádanky jsou fajn. Musíte na ně příjít, ale není u toho žádný stres. Je to tak akorát. Bylo trochu vylepšené ovládání. Teď už například nemusíte při zvedání dveří zběsile mačkat R2 nýbrž kolečko. A hned to jde líp. Maličkost, ale potěší. Bylo vypuštěno dementní balancování na lanech. S kamerou jsem tentokrát neměl problém. Možná je to ale tím, že jsem si na ní už zvykl.

Šibeniční limity na některé hádanky zůstaly. To co si tady ale užijete mnohem víc jsou souboje z bossy. V minulém díle byli dva. Tady je jich alespoň osm. Jsou pěkně vymyšlené. Nápadité a plné quick time eventů. Mě to vyhovuje. Někomu nemusí. Asi to tak má být. Přece nebude bijec bohů masit jen samé průměráky.

Bohužel je tenhle díl kratší o dobré dvě hodiny. Alespoň ale nestačí nudit nějakým stereotypem. Je to nabušená jízda o začátku do konce. I kdy už jsem chtěl u posledního quick time eventu vzteky rozbít ovladač. Po nějakém dvacátém pokusu. Dvacátém přehrání animace. Zeus je máslo. Árés byl větší bouchač.

"Love Trofejí" normal (58%)

Pro: spousta příjemných malých novinek, pestrost prostředí, víc bossů a souboje s nimi

Proti: zbytečné nové zbraně, je to kratší

+13

Call of Duty 3

  • PS3 70
Tehdá po dohrání Call of Duty 2 jsem s nadšením vyhlížel vydání třetího dílu. Jaké bylo mé zklamání, když trojka vyšla pouze na konzole a tak jsem jen slastně pokoukával a na svou vysněnou hru si mohl nechat zajít chuť. Naštěstí vydání Modern Warfare na sebe nenechalo dlouho čekat a série dostala tehdy svěží vítr v podobě moderního konfliktu.

Třetí díl mělo však na starost studio Treyarch a jeho rukopis je tu velmi znatelný. Trojka vlastně není ani tak trojka, jako spíš rozsáhlý datadisk. Stejná grafika, stejné assety, stejné zvuky i řev vojáků. Je to vlastně úplně obyčejný mission pack, který nepřináší nic nového. Navíc se ta hrstka misí odehrává pouze v jednom klimatu a to jest už notně ohraná Normandie. Pro hráče to znamená plížení se zákopy, přepadávání nácků z křovisek, čištění francouzských vesniček, dobývání kopců apod. Nic co bychom už předtím neviděli, avšak v podání fušérů z Treayarchu to je o dost průměrnější zážitek, než je u této série zvykem.

Na hratelnost jako takovou si stěžovat nemůžu. Koho CoD 2 bavila, bude se mu líbit i trojka. Jen je tu všechno takové generičtější, tupější a celkově průměrnější. Zapamatováníhodné momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Celá hra je spíše komornějšího rázu. Hráč běhá od domu k domu, čistí stále stejné místnosti, občas se tvůrci snaží oživit hraní využitím pohybového ovládání, ale to mě spíš sralo (snad až na melee útok vyvolaný švihnutím, ten byl cool), protože jediné, co se po hráči vyžaduje, je zuřivé máchání ovladačem hlava nehlava.

Potěšila mě možnost usednout do džípu a zajezdit si v lehce otevřené mapě. Stejně tak bitva o Hill 262 byla fajn. Zbytek je klasická vata, která zabaví, ale nenadchne. Když už tvůrci chtěli být takto komorní, mohli klást větší důraz na příběh týmu, ubrat na počtech nepřátel a přitlačit na atmosféře. Žel, o tomto tahle série není.

Grafika jako by z oka vypadla 2. Určitých úprav doznala fyzika, kdy panďuláci po zásahu granátu nebo pažbou létají jako balónky naplněné vzduchem a nekácejí se jen ve strnulých animacích k zemi. Fyzika je ale jen částečná. Většinu animací hra přejímá ze dvojky. A víme, jaké byly animace ve dvojce - kostrbaté a trhané.

Herní doba je v porovnání s novějšími díly docela dlouhá. Tipoval bych to na něco okolo 8 hodin, což je tak akorát. Ovladatelnost je poměrně mizerná. CoD 3 je rychlá hra (obzvlášť v porovnání třeba s naposledy dohraným Killzone) a na hraní na ovladači se moc nehodí. Po troše tréninku se na to dá zvyknout, ale na myši a klávesnici bych si to jistě užil o dost více. Klasicky za to může částečně i optimalizace. Na tak starý engine je poměrně slabá a v hektičtějších momentech framerate citelně padá dolů. Nehledě na řadu technických bugů - od levitujících a zasekávajících se vojáků, přes nepřátele střílející skrz zavřené dveře, až po bugnutý kolizní systém, který rád hráče při zalehnutí odpinkne kamsi na opačnou stranu prostranství. Jsou to vesměs blbosti, ale jsou to věci, kterých se Infinity Ward většinou vyvaruje.

Abych to shrnul. Call of Duty 3 je fajn mission pack, který fandy série určitě potěší. Je ale zároveň třeba od toho nečekat pokračování, které sérii někam posouvá. Tím trojka určitě není. Trochu mě mrzela absence něčeho více wow a hlavně faktu, že se hráč nepodívá nikam jinam, než do Francie. Díky tomu trojku působí tak trochu jako chudý příbuzný.

Pro: klasická CoD oddychová hratelnost se vším všudy, hektické tempo, slušná herní doba, fajn soundtrack

Proti: absence opravdové válečné atmosféry, bugovost, stereotyp, minimum inovací, používání assetů z dvojky

+13

Robert Ludlum's The Bourne Conspiracy

  • PS3 40
Hry podle filmů z předchozí dekády nemají zrovna dobrou pověst. V drtivé většině jsou to horkou jehlou spíchnuté rychlokvašky, které nejenže nevypadají moc dobře, ale hlavně se moc dobře nehrají. The Bourne Conspiracy sice nevypadá na první pohled vůbec špatně, ale jinak splňuje vše výše zmiňované.

Čím hra mile překvapí je množství animací, které jako by z oka vypadly filmové trilogii. Roztřesená kamera, dynamický střih a orchestrální hudba slibují možná lineární, ale zato velmi svižnou akční jednohubku, jakou je třeba Wanted. Jenže v případě The Bourne Conspiracy nefunguje prakticky nic. Hra kombinuje žánr cover-based střílečky, mlátičky a okrajově i primitivní stealth akce. Zatímco ale animačky jsou svižné a hráče napumpují adrenalinem, samotná hra je zoufale pomalá. I přes citlivost nastavenou na maximum je otáčení a pohyb hlavního hrdiny úúúú-táááá-hááá-néééé jako Jabbův ranní sopel a naprosto otřesná optimalizace tomu rozhodně nepomáhá. Cover-based systém je nedomrlý, nelze tu přeskakovat mezi překážkami, ani střílet naslepo a Bourne zjevně nikdy neslyšel o granátu. Sice je to tajný agent, ale tajný tu stejně moc není a přestřelky v takhle osekané podobě rozhodně kdovíjaká zábava fakt nejsou. Kór když je headshotování prakticky nutnost vzhledem k tomu, že jsou nepřátelé jinak úplně absurdně odolní a snesou do hrudi klidně i celý zásobník.

Druhým prvkem jsou pěstní souboje, které jsou také strašně prkenné a celkovým zpracováním působí spíše jako minihra na oživení stereotypního gameplaye. Bohužel - je na nich postavená dobrá polovina celé hry. Postupem času navíc začne přituhovat a postupně mě hra začala frustrovat natolik, že jsem ze střední obtížnosti musel snížit na lehkou a i tehdy jsem se vztekal nad neplynulostí komb a neférovým jednáním nepřátel. A ne, tohle zábava taky není. Utíkací sekvence a automobilová honička jsou zpracováním přinejlepším průměrné, často navíc rozmělněné quick-time eventy, ale v zásadě hratelnost příjemně oživující. A nakonec nechybí ani trocha plížení, které jsem si užíval asi nejvíc, protože jsem mohl nepřátele take-downovat jedním stiskem tlačítka.

The Bourne Conspiracy je hra složená z prvků různých žánrů, ale ani jeden není dotažen do uspokojivé podoby. I přes snahu o rozmanitost se to nehraje dobře a hra velmi brzy začne nudit a to i navzdory své krátké herní době.

Pro: neokoukané prostředí evropských měst, dynamické animace, obstojná grafika

Proti: celková hratelnost, tuhost a nepřesnost ovládání, tragický framerate, absurdní odolnost nepřátel jak při přestřelkách, tak v některých soubojích

+13

Doom

  • PC 100
  • PS3 95
  • PS4 95
Jojo DOOM, uz v ty dobe, kdy to prislo k nam (jak coleos psal ze byl male koleosatko) tak mne a klukum bylo 13-14 let, a bylo to brutalni, do ty doby jsme v podstate behali po lese s klackama misto zbrani (sice jsme meli z prken udelany kulomety a ruzny devitky atd) ale to co nas potkalo u tyhle hry to dost posunulo, do ty doby jsme strileli vzdycky proti sobe, a po hre doom uz jsme do lesa chodili malo, za prvy nas zacinali zajimat i jiny veci ale i doom po siti jak coop nebo deathmatch nam taky trosku zmenili pohled na pocitacovou zabavu. Kluci meli natezeny kabel prez 4 pozemky a prez coax to myslim slo 1Mb/s ale na dooma to stacilo. Tak jak jsme to hrali v coop i na jednom PC (jeden chodil a otviral dvere, druhej strilel mezernikem) a u toho jsme byvali taky poondeny, hravali jsme to v noci, ze zacatku kdy jsme nemeli ani zvukovku tak dokonce jen na PC speaker, pokazdy kdyz vyjde remastere tak si hru strasne rad zahraju, at uz se jednalo o BFG na PS3, tak i ted zase remaster na PS4ce. sice uz to neni tak napinavy jak na PC pred tema sestadvaceti rokama, kdy kazda chyba byla znat, ted kdyz hru hraju zase uz mam zazitek opacnej, sice nemam strach ze smrti, graficke orgie to taky nejsou, ale jak to hraju zpameti tak se mi stavaji nove situace, kdysi jsme to hravali tak ze se pomalicku plizime a jednoho zombika po druhym strilime jako v hororu (tak jako bylo pokracovani Doom 3), kde se bojime o kazdy procento zivota, a vyskakujou na nas mrchy zpoza rohu, skacou na nas z vejtahu a strilej na nas z ochozu, tak ted kdyz to hraju znovu, vim kde na mne kdo vyskoci (si myslim) a nenecham se nicim prekvapit. Bohuzel se mi tahle logika uz xkrat vymstila, protoze ted jsem dohral prvni epizodu a dostkrat se mi stalo ze jsem behal po urovni a hledal lekarnicky, a to jsem hral na druhou nejtezsi obtiznost a ne na nightmare, dokonce jsem 2x umrel :) takovy sem ostrileny hrac. Uz to prochazim spise jen z nostalgie tak asi jako kazdy tady, neverim ze by to nekdo z donuceni hral ted tak ze to predtim nikdy nevidel... tesim se na zbyly urovne a na to jak si dam doom 2 a doom 3 zase... cira nostalgie.

jeste by se mi libilo kdyby pridali heretic a hexen, to byly taky hodne dobry hry

jako minus vidim ze hra nejde dat do fullscreen...

Pro: nostalgie, klasika, o neco hezci grafika

Proti: na portovanych verzich nejde opet dat ani na PS3 ani na PS4 na fullscreen - paneboze proc?

+13 +14 −1

Killzone 2

  • PS3 80
Začínám se už normálně těch pé-es-trojkových her bát. FPS zejména, protože po tom martýriu v podobě obtížnosti u třetího Resistance a čtení Crocových nočních můr jsem se Killzone 2 opravdu docela obával. Jednička byla fajn old-schoolová střílečka, která sice nedávala nic zadarmo, ale ani nebyla nijak přehnaně těžká. Proto mě těší, že v porovnání s třetím Resistance je tady obtížnost velmi přijatelná a jakmile jsem si zvykl na poněkud tuhé ovládání, bavil jsem se u Killzone 2 náramně.

Ač je hra mnohými přezdívána jako "Halo-killer," spíše to na mě působí jako "Gears of War-killer," jen s tím rozdílem, že GeoW je cover-based third person akce, kdežto Killzone klasická FPS. Abych si ozvěžil lore, před spuštěním hry jsem si zběžně projel wiki a pustil si jedno fajne videjko a nutno podotknout, že jsem udělal dobře (i když bacha na spoilery). Hra se totiž nezdráhá ohledně lore nic moc vysvětlovat a rovnou hráče hodí do akce. Na hře je hodně vidět, že je to titul o generaci mladší, než byl první díl a tudíž se hraje víc jako moderní hra. Auto-heal, pouze 1 slot na zbraň (+ revolver s neomezenou municí) a daleko sevřenější a skriptovanější level design. To celé zabalené do velmi atraktivního filmového vizuálu s hromadou animací.

K tomu vizuálu bych se ještě vrátil. Killzone 2 působí hodně nadčasovým dojmem a nebýt občasného nízkého rozlišení textur, 720p obrazu a mizerného framerate, vůbec bych se nezdráhal ho označit graficky za prakticky moderní hru. Parádní animace, částicové i světelné efekty, luxusní ozvučení i dabing. Oproti sérii Resistance je to o úroveň vejš.

Příběh se v druhém díle přesouvá o několik let dopředu a hráč se stává součástí invaze na domovskou planetu Helghastů. Oproti Vektě je Helghan snad ještě větší díra, navíc sužovaná nekončícími elektrickými bouřemi a zaskočené spojenecké síly ISA tu dostávají solidně na frak. Hráč se jakožto součást týmu Alpha vydává obsadit Helghan a sesadit samozvaného vládce, autarchu Visariho. Příběh hry jednoduchý stejně tak, jak ho popisuji. Tvůrci se nezdráhají nic moc vysvětlovat a je to škoda, protože lore si v ničem nezadá třeba s Mass Effectem, který ho však uměl i díky odlišnému žánru hry zužitkovat. A osobně mi nějaké takové propracované špinavé techno sci-fi ve vesmíru a zároveň bez emzáků a mimozemských technologií dost chybí.

Hra je ale v první řadě střílečka a to zvládá výborně. Hraje se to trochu ztuha, ale zbraně luxusně kopou a hráč cítí jejich hmotnost. Pocit ze střelby je díky tomu velmi uspokojivý, stejně jako pocit ze zásahu nepřítele. Na střední obtížnost jsem nenarazil na výraznější problémy a jakmile jsem si zvykl na herní mechaniky, hrou jsem proplul a příběh si užil. Tvůrci si samozřejmě neodpustili úchylárničku na závěr v podobě dost šíleného finálního bossfightu, ale i ten se dá díky průběžnému ukládání v jednotlivých fázích boje po troše tréninku zvládnout. Nicméně byl bych radši, kdyby si tohle prostě odpustili. Jeden by mohl vzteky aj cédéčko rozlámat. :)

Po slabším třetím Resistance 3 mi druhý Killzone rozhodně zlepšil náladu. Příběhově hra sice moc neohromí, ale core hratelností zabaví. Osobně bych příště snad akorát ocenil méně bloumání stereotypními interiéry a více se podíval na povrch planety. Těch pár misí mimo městskou zástavbu bylo vyloženě parádních, ten zbytek "jen" solidní atmosférický nadstandard.

Pro: gunplay, nadčasová grafika, ozvučení, filmové vyprávění, je to válečné technologické vesmírné sci-fi bez emzáků

Proti: finální bossfight, hra nevyužívá lore a prakticky nic nevysvětluje, místy optimalizace

+13

Lilo & Stitch: Trouble in Paradise

  • PS3 55
Lilo & Stitch: Trouble in Paradise je typická Crash Bandicootovina. Máte přímočarou mapu, kameru fixnutou za zády a jdete vpřed. Bojujete s příšerami, hopsáte po plošinách a sbíráte předměty, životy, power-upy a bonusové filmečky. Lilo & Stitch nepřichází s ničím novým, pouze využívá podobných, nebál bych se říct stejných principů, co již zmiňovaný Crash Bandicoot.

Hře se však pár věcí podařilo. Líbila se mi atmosféra lokací. Každý level se obměňoval, a pokud probíhal v podobných kulisách, tak přesto byl level v něčem jiný, ať už změnou počasí či změnou světelné atmosféry. Sice byly levely takové bez nápadu, ale alespoň se na ně hezky dívalo. Hudba je povedená, příjemná, sem tam i chytlavá a hezky doprovází úrovně. Líbí se mi, že i předměty, které sbíráte buď za Lilo nebo za Stitche se průběžně mění, a to samé platí i pro nepřátele, kterých je zde, řekl bych, hodně.

Na druhou stranu je zde opravdu hodně otravných chyb. Hlavní z nich je sklouzávání z hran plošin. Tohle je asi to nejhorší, co v plošinovkách může vůbec existovat. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že jsem doskočil na hranu, ale postava se rozhodla sklouznout a umřít. Tohohle jsem si hodně užil v remasteru Crashe Bandicoota, díky kterému mám dodnes občasné úzkostné záchvaty, a tahle hra mi ty temné časy začala připomínat.
Občas jsem se divil, když jsem zaútočil na nepřítele, proč místo toho, aby dostal ránu nepřítel, jsem ji obdržel já? Jindy jsem měl hlavu ve chřtánu masožravé rostliny a ta naopak dostala ránu ode mě.
Hodně mě také iritovaly boss fighty, které vždy probíhaly předtím, než jste vstoupili do nové úrovně. Štvalo mě, že jsem musel desetkrát bojovat se stejným nepřítelem a uplatňovat úplně stejnou strategii, tedy – vyhnout se útoku a udeřit golema do zad.

Lilo & Stitch: Trouble in Paradise je průměrná dětská hopsačka. Hezky jsem si zavzpomínal, ale jinak mě hra moc neohromila. Vadily mi převážně chyby, které jsem již vyjmenoval. Na druhou stranu se hře podařilo hezky vykreslit atmosféru, relativně dobře se na ní koukalo a soundtrack se hezky poslouchal. Ovšem u hopsaček tohoto kalibru je stěžejní ovládání a celkově hratelnost. Ta bohužel kolísá a dělá z této hry opravdu průměrný kousek.

Pro: Hudba | Atmosféra |

Proti: Hratelnost | Prakticky jeden boss fight opakující se pořád dokola | Bez nápadu |

+12

Journey

  • PC 15
  • PS3 100
  • PS4 50
Zatím jsem u žádné jiné hry neměl podobnou schízu jako u Journey. Komentář vezmu pěkně z kopečka od té nejlepší verze, o svítícím kopci nakonec tento počin pojednává.

Na PS3 mi tehdy naprosto učarovala. Ačkoliv jsem nejdelší průchod s poflakováním se, posedáváním a laškováním s jinými cestovateli dokázal protáhnout maximálně na tři hodiny, když bych to sečetl celkem, ke stovce bych se klidně dostal. Hrál jsem totiž stále znovu a snažil se o splnění všech achievementů, k čemuž mi pár zkušenějších hráčů rádo dopomohlo. Asi nikde jinde jsem nepotkal tak vstřícnou komunitu, což je zřejmě způsobeno jednak celkově přemýšlivějším a dospělejším laděním hry a také nemožností spolu komunikovat jinak než pohyby a pohvizdováním postavy. Odměnou mi budiž bílé archonské roucho, platinu bohužel tahle hra vzhledem k nízké obtížnosti nenabízí. Celkově ale nemůžu původní verzi vytknout zhola nic, ještě pěkných pár let jsem se k ní vracel a fungoval jako průvodce řídnoucího počtu nových hráčů.

PS4 verze mě nemile překvapila. Jednak to bylo cenou, ale také zpětnou nekompatibilitou s původními savy. Znovu se mi pídit po všech symbolech nechtělo a tak jsem hru projel asi dvakrát a odložil. Sony obecně není velkým příznivcem crossplatformního hraní ani zpětné kompatibility a hra, kde průchod s dalším hráčem je velkým obohacením na to trpí o to víc rozmělňováním komunity. Jinak se ale jedná o Journey, jak jej znám a pokud začnete na této verzi v hezčí grafice, asi ani žádné zápory neuvidíte.

A teď majstrštyk od Epicu aneb slovy klasika - no co toto je? Bugy v hodinové hříčce? Nespouštějící se úžasná hudba Austina Wintoryho, která tvoří půlku atmosféry? Alespoň že u titulků bylo na Grammy nominované I was born for this. Prostě otřes, jediným plusem je grafika jako obrázek. Ve 4k rozlišení už si snad každá obrazovka zaslouží vytípnout jako wallpaper.

Závěrem dodám jen doporučení. Pokud budete hrát Journey úplně poprvé, sáhněte po PS4 verzi, která je nejlepší a jako nováčky vás nebude mrzet absence progresu z originálu. Jak znám herní studia současnosti, verze pro PC opravy nedojde, tak snad ji berte až bude zadarmo na Epicu (jako ostatně všechno) - počítám tak začátkem příštího roku.

Pro: PS3/4 verze, audiovizuál bez chybičky, příjemně krátké a přemýšlivé putování, příběh, interakce s ostatními hráči

Proti: PS4 verzi chybí zpětná kompatibilita, PC verze je hloupý vtip

+12

Resistance 3

  • PS3 65
Na završení trilogie o invazi chimérského šmejdu jsem se upřímně těšil. Hra se v druhém dílu posunula správným směrem a závěrečný cliffhanger velmi navnadil na možné epické vyústění v dílu třetím. A asi i právě proto mě Resistance 3 do určité míry docela dost zklamal.

Tentokrát už není hlavní postavou Nathan Hale, ale hrajeme za jeho bývalého spolubojovníka Josepha Capelliho. Populace pozemšťanů je prakticky vyhlazená, nad New Yorkem zeje ohromná červí díra, a hráč jen očekává příchod tajemných původních chimér. Zatímco dvojka jakoby prvnímu dílu z oka vypadla, třetí díl působí hodně jako jiná hra. Prostředí, kterými Joe prochází, jsou ryze postapokalyptická a zatímco první díly byly intezivní válečné hry, ve trojce je hráč na většinu věcí sám. A tedy v momentech, kdy hra měla dle mého spíše vrcholit a přinášet epickou poslední bitvu, se hráč plahočí v nekonečných podzemních tunelech a temných sutinách a celá hra je nepochopitelně spíše komorního rázu. Chiméry navíc vypadají docela jinak, mimozemské technologie úplně jinak a zbraně jakbysmet.

Podivné zásahy provedli tvůrci i do gameplaye. Vrátili do hry nošení všech zbraní, lékárničky a absenci auto-healu. Plynulost z hraní je rázem tatam a kvůli nízké výdrži hlavního hrdiny (na normální obtížnost) se ze hry stává poměrně frustrující záležitost. Lékárniček je málo, munice je málo a na některých místech se na hráče valí naprosto absurdní množství a oproti předchozím dílům o dost odolnějších nepřátel. Často mi ani nezbylo nic jiného, než zavřít oči a lokací prostě sprintem proběhnout. Kdo chce hrát obecně run'n'gun stylem, tak na to může rovnou zapomenout. A opatrný styl se také moc nenosí, protože jednak jsou nepřátelé až nechutně přesní, takže nějaké krytí za překážkami až tak dokonale nefunguje a jednak jich hodně nosí zbraně, se schopností prostřelit pevný povrch, takže chtě nechtě je potřeba být neustále v pohybu a být vystaven smršti kulek. Možná, že su prostě lama, ale takhle si zábavnou a férovou akci moc nepředstavuju.

A ve finále mě zklamal i samotný příběh, který to, co tvůrci nakousli finálním cliffhangerem ve dvojce, nakonec nestihli vůbec řešit. Namísto toho se snaží vydírat rodinným patosem, hráči se neustále předhazuje Capelliho ohavně vymodelovaná rodina (zejména Jack vypadá jak malej hitler) a tak celkově to na mě po emoční stránce vůbec nefungovalo a působilo jako nepochopitelný kvalitativní krok zpátky.

Nemůžu říct, že by Resistance 3 byl špatná hra. Pořád je to docela zábavná střílečka se snahou vyprávět i nějaký ten příběh. Problém vidím především v nevhodně nastavené obtížnosti, která mi bránila si akci užít a v nedůstojném dějovém zakončení téhle do poslední chvíle poměrně zajímavé mimozemské invaze.

Pro: grafika, místy prostředí, místy hratelnost, slušná délka, hudba

Proti: nevyvážená, často frustrující obtížnost; absurdní respawn, podivný příběh, nehezké modely postav, nekonzistence a nevyužití lore, fps dropy

+12

Uncharted 2: Among Thieves

  • PS3 --
  • PS4 --
Pořádný rozjezd začíná teprve až po Instanbulu a Borneu, příjezdem do Nepálu. Následuje několikahodinová jízda, při které jsem nemohl odlepit oči od obrazovky. Některé momenty jsou opravdu dech-beroucí. Vyvážený prostor mezi hopsačkou a střílečkou jen přispívá zábavnější hratelnosti. Později už se ale zase začne prosazovat jeden nebo druhý styl hraní, které sami o sobě nudí nebo frustrují. Skákání po příhodně rozesetých a absolutně nelogických rantlech (natřených nažluto, kdyby náhodou...) se začne rychle zajídat, souboje jsou zase předimenzované a hráč likviduje nereálné množství nepřátel respawnujících se ve všech směrech.

S jedničkou má U2 společný účelový level-design, k čemuž se váže legrační příhoda... To se takhle procházím vesničkou v Himalájích a říkám si, k čemu jsou sakra všude rozesety ty zídky nebo-li schovky, které tady vůbec nedávají žádný smysl. To vypadá, jako bych se tady měl vrátit a schovávat se za ně... a taky že jo. Po nějakém tom nudném skákání se vracím zpět, vesnička je v plamenech, plná nepřátel.

Chloe a Elena tvoří solidní základ pro jiskřící scény. Semtamové rýpnutí a připomínky postav k aktuálnímu dění potěší a místy následoval dokonce i můj mírný záškub koutku. Jakože to bylo vtipné...

U2 je ve všech ohledem lepší - dospělejší, epičtější, delší, poctivější - než první díl. Určitě se najdou slabá místa a chyby, víceméně se jedná o přehnaný popcorn ve stylu CoD, ale jako celek mě hra bavila. Ani tentokrát jsem se nenudil, jen už mi přišly některé pasáže hodně přestřelené. Jednička se držela více při zemi, byla komornější, což mi vyhovovalo více. Některé pasáže dvojky jsou až přes čáru přitažené za vlasy, ale takový je vlastně celý Uncharted...

Pár postřehů k příběhu nebo některým herním výjevům:

1. Borneo - takže Chloe má volný přístup v celém žoldáckém táboře, ale není schopná ukradnout dokumenty Lazarevičovi a Flynnovi. Za to je schopná rozmístit několik výbušnin po celém táboře, kterých si nikdo nevšimne. Nate "Crap" Drake potom objeví jeskyni jen pár výškových metrů nad táborem, ve kterém Flyn tři měsíce hledal další indicii ohledně Marco Polova pokladu?

2. zatímco já musím vyřešit nějakou super-sofistikovanou hádanku, abych se dostal do místa, kde už se dávno nachází Lazarevičovy muži a shodou okolností zavolám i Elenu, ať mě tam počká. Tak proč xakru musím řešit hádanku a otevírat dveře speciálním klíčem do místa, kde už se dávno někdo nachází?!

3. Nate tlačí do dveří, ale nemůže je otevřít. Řve na Elen, aby mu pomohla. Oba zatlačí, každý do jednoho křídla... facepalm hard.


Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba PS3: 10hod 35min
Herní doba PS4 remaster: 11hod 10min
+11 +12 −1

Uncharted 3: Drake's Deception

  • PS3 --
  • PS4 --
Amy Hennig byla na psaní tentokrát sama, bez dvou dalších side-kicků a podařilo se ji opravdu mistrovsky podělat vše, na co sáhla. Začátek se ještě docela slušně rozjede a líbilo se mi propojení některých detailů s prvním dílem, co ale následuje poté už jen horko těžko drží při sobě. Ať už je to rozlítaná výprava, jejíž opodstatnění je příběhově vysvětleno dost kostrbatě, tak i některé kousky děje natolik děravé, že si hráč plácá do čela s DS4 a podivuje se, co to mělo kurva znamenat... Jestli bylo nevysvětlení celé zápletky scénáristčiným záměrem nebo jen amatérismem se už asi nedozvíme.

Mrzelo mě i plytké využití Eleny (která na scénu naskočí jak jinak než na vlně WTF momentu) a poněkud utnutým působením Chloe a Cuttera, kteří... prostě zmizí a už o nich do konce hry není ani zmínka. Talbot a jeho objevování se a mizení ze scény budu vydýchávat ještě dlouho.

Technicky je trojka o krok dál než dvojka (která byla o dva skoky dál než jednička) a v 60fps na PS4 se na to kouká celkem příjemně. Hratelností je to stále ten starý over-the-top popkorn se vším, co utváří sérii Uncharted. Po druhém dohrání je pro mě trojka nejslabší a není to hratelností nebo level-designen. Je to naprosto idiotsky napsaným scénářem...

Herní doba: 9hod 39min
Hodnocení: ✰
+11 +14 −3

Shin Megami Tensei: Persona 4

  • PS3 100
Persona 4 Golden pro PS Vitu, byl můj první pořádný křest s Japonským herním světem, a od dohrání Persony jsem mu naprosto propadl.

Tahle hra podle mě kombinuje ladně a zajímavě murder mystery s prvky komediálního slice of life (co se týče školy a vztahů)

Příběh sleduje mladíka co se na nějaký čas stěhuje ke strejdovi do městečka Inaba, ve kterém se začali objevovat mrtvá těla lidí přivázaných třeba na stožáru či anténě. Hrdinové se kterými se ve škole hlavní postava brzy seznámí, zjistí že se v mlžném deštivém večeru na tel. stanici midnight channel objevují obličeje lidí kteří den na to následně zmizí. Hlavní hrdinové poté začnou cestovat do světa v televizi aby zachránili různé osoby před smrtí.

Tahle mysteriózní linka, ve které do poslední chvíle nevíte kdo je vrah a co se to do háje děje, mě u hry držela vždy přikovaného, a na důležitosti tomu neubývalo ani v častých linkách ze života postav. Vy totiž když zachráníte nějaký charakter, tak máte nějaký čas na to si odpočinout, no a tak chodíte ven s postavami, vylepšujete si s nimi linky, a tak nějak žijete život středoškoláka. Učíte se, randíte, děláte srandy s kamarády, a tohle všechno mi tu hru přiblížilo natolik, že jsem každý sebemenší problém postav prožíval naplno.

Jde totiž o to že díky tomu jak se hra věnuje do hloubky hlavním hrdinům, tak brzy k nim začnete mít vřelý vztah. Hlavní postavy jsou navíc neskutečně sympatické a dobře napsané, sice to jsou Japonské stereotypy, ale to neubírá na tom že jsou zábavné a prostě si je zamilujete.

Jedinou vadou na kráse této hry jsou dungeony, které jsou repetitivní, zdlouhavé a neskutečně nudné. Proto jsem po chvilce přepnul na nesmrtelnost a hru si užíval ve formě VN (boje jsem dával na automat a vyhýbal se jim), protože ty boje jsou to nejhorší na této hře..

Soundtrack a anglický dabing se taky povedly, a díky neuvěřitelné lidskosti na tuhle hru nedám dopustit, i když je pravda že dneska po těch ostatních JPN titulech bych jí vnímal asi trochu jinak.

Pro začátečníky v žánru JPN her se jedná o absolutní povinnost a i určitě pro ty co v tomto odvětví něco zahrály, určitě lepší než P5, která mi přijde jako absolutní dno série.

Hráno na PS Vitě: Persona 4 Golden (nejlepší verze na zahrání)

Pro: Vše

Proti: Debilní souboje a dungeony

+11