Nejlépe hodnocené komentáře

Předlohu v podobě Božské komedie jsem nečetl a asi nikdy číst nebudu, ale právě inspirace dílem Dante Alieghieriho je něco, co mě na hře zaujalo a přitáhlo si mou pozornost. Po dohrání musím konstatovat, že si to pravděpodobně opravdu vzalo jen ten námět, možná i kostru děje, ale nějakého chytrého poetického příběhu plného skrytých významů jsem se nedočkal. Působí to naopak docela béčkově, avšak musím vypíchnout naprosto parádní animace prolínající se celou hrou - někdy komiksového rázu, někdy jako předrenderované CGI ne nepodobné filmečkům z blizzardích her. Obojí vypadá skvěle a na každou příběhovou sekvenci jsem se díky tomu fakt těšil.

A jak je na tom samotná hra? Inu, je to klasická hack'n'slash záležitost se vším, co tenhle žánr nabízí. Rubání řadových nepřátel, rubání bossů, hopsací sekvence, QTE a nějaké ty jednoduché hádanky. Ačkoli jsem ze začátku docela umíral, ve výsledku mě příjemně překvapila férově nastavená obtížnost (střední), která sice nedává nic zadarmo, ale ani jsem nezažíval, až na pár výjimek, pocity frustrace a s každou další lokací a získanými dušemi jsem se cítil silnější a zručnější. A to, že jsem u finálního bosse (v druhé fázi fightu) snížil obtížnost ze střední na lehkou, byla již spíše má tradiční netrpělivost (nemám rád, když celý upocený a vynervovaný toho posraného bossáka konečně dám, otvírám vítězoslavně šampaňské, oslavuji s ženami lehčích mravů a následně zjišťuju, že mě čeká další a ještě těžší fáze boje).

Hráč se tedy podívá do kruhů pekelných, přičemž každý kruh se týká tematicky jiného lidského hříchu. Je to slizké, ponuré, ze všech koutů se ozývá křik a sténání na věky věků trýzněných duší a není to na psychiku úplně jednoduchá záležitost. Tvůrci Dead Space se nezapřou. Hra vyrovnaně dávkuje jednotlivé herní prvky, snad jen v druhé polovině hry výrazně ubylo větších bossfightů. Hopsání je chytlavé, hádanky hodně basic a je jich malinko, takže nezdržují a to hlavní, tedy boj tu má hlavní slovo. Nemám za sebou až tak velké množství podobných rubaček, abych mohl více porovnávat, ale boj přišel mi zábavný, svižný a že hra jede při stabilních 60 snímcích, tak i příjemně plynulý. Prostředí je po čase trochu repetitivní, ale je to prostě peklo a v rámci tématu se tam toho tvůrci snažili nasypat co nejvíc. Přesto mě v poslední třetině hry začal trochu zmáhat stereotyp, což může být dáno jednak poměrně malým počtem rozdílných nepřátel, kteří se zhruba v půlce hry začali v pravidelných intervalech opakovat, a jednak mírně šablonovitým designem.

Ale jinak teda dobrý. Není to nijak zbytečně natahované, ani zbytečně těžké. Vizuálně to jako celek vypadá slušně - až na některé textury v hodně nízkém rozlišení. Hlavně to ale hezky plynule běží a je to technicky naprosto bezproblémové.

Ico je zajímavá hříčka už na první pohled a i přes jisté stáří si stále drží specifickou mysteriozní atmosféru, která se hrou táhla až do samotného závěru. Zároveň se ale ono stáří velmi projevuje zejména na technické stránce a ta mi do jisté míry celé hraní nehezky kazila. Ale začněme od začátku...

Ico je mladý chlapec, kterému narostly rohy. Naštěstí ho za to soukmenovci neupálili, dokonce ani neskopli z hradeb, ale zato byl hoch určen do role jakési obětiny a uložen do krypty v obří pevnosti na útesu daleko, předaleko od civilizace. Ico je ale vynalézavý, z krypty se vyhrabe a nedlouho poté nalézá tajemnou dívku v bílém, po které baží zlá na onom hradu dlící entita. No a jako správný chlap si Ico k dívce vytvoří silné citové pouto a snaží se ji za každou cenu ochránit.

Ico je spojením akční adventury a plošinovky, přičemž logické a plošinovkové sekvence převažují. Osobně jsem za to byl rád. Ač je soubojový systém primitivní, bojování je v první fázi hry nepříjemně tuhé. Tak tuhé, že jsem si k němu vytvořil odpor. Paradoxní je, že Ico je nesmrtelný a nepřítel ho může maximálně na pár sekund omráčit. Stínová monstra lezoucí z černých děr v zemi totiž nejdou po krku hlavnímu hrdinovi, ale snaží se unést jeho chráněnku a že hošík ze začátku drží v rukou maximálně tak klacek (bez dvojsmyslu), tak je pižlání monster neskutečná otrava. Do toho musí běhat od jedné díry k druhé a tahat z ní topící se Yordu, onu dívku v bílém, a doufat, že ho mezitím někdo nebací po hlavě, což v praxi znamená ztrátu dívky a nevyhnutelný reload. Vše se láme v momentě, kdy nalézá první pořádnou zbraň. Ze zdlouhavého pižlání se najednou stává poklidná rutina a já se tak mohl naplno věnovat tomu hlavnímu, hledání cesty dál, hopsání a hádankám.

A tohle ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. I přes krkolomnou ovladatelnost a pochybnou (ne)responzivnost hlavního hrdiny je šplhání po všech těch zdech a plošinkách zábava. Občas je něco špatně viditelné, občas vyloženě schované (hlavně díky často úplně debilní kameře), ale jinak jsem nenarazil na vyloženě neřešitelné problémy. V hopsacích sekvencích je potřeba se soustředit, jediná chyba znamená smrt (tohle jsem zažil naposled u princovské trilogie) a celkově mi fakt, že mi hra nepomáhá, nevede za ruku a nechá mě spadnout vlastní neschopností či zbrklostí na jednom místě i několikrát za sebou, přišel velmi svěží.

Dalším prvkem je kooperace s Yordou, která sice neoplývá bojovými schopnostmi, ani neumí šplhat například po laně, ale zase má jiné přednosti (bez dvojsmyslu). Například umí otevřít magické dveře nebo... jo to vlastně všechno. AI je bohužel poplatná době vzniku a po soubojích dalším zdrojem časté frustrace. Je pomalá, zasekává se, např. u říms vždycky trvá, než se správně natočí. K mé úlevě nedělá žádné gamebreaking vylomeniny, ovšem případný hráč musí počítat s tím, že se bude potřeba obrnit trpělivostí.

S blížícím se koncem hry i rostla má chuť pokračovat a zejména finální šplhání a bossfight patří mezi to nejlepší, co mi tahle hra nabídla. Výsledný dojem dobrý, byť Ico je určitě titul, jenž by si zasloužil podobně poctivý remake, jako dostal jeho mladší bratříček. Graficky to neohromí, hra na PS3 v podstatě vypadá jako na PS2, akorát je v HD a je na tom plácnutý nějaký přepálený bloom, HDR nebo nějaká podobná srajda. Omlazení by si ale zasloužil hlavně po technické stránce - zejména ta výše vytýkaná AI, krkolomná ovladatelnost hlavní postavy a v neposlední řadě psí kusy dělající kamera.

Finální díl trilogie Killzone na sebe po dohrání dvojky nenechal dlouho čekat. A ač byl druhý díl krokem kupředu a předvedl pár moc pěkných sekvencí, ve třetím díle se vývojáři vyloženě utrhli ze řetězu.

Je to zakončení ve velkém stylu. Relativně komorní přestřelky v ponurých ulicích Pyrrhu jsou tatam. Tvůrci se k mé radosti vykašlali na těžkopádně ovládání, ale zároveň nezapomněli, že zbraně nejsou plastové pistolky. Imo tady konečně našli ten správný kompromis mezi těžkopádnou dvojkou a rozlítaným pohybem v moderních střílečkách (např. Call of Duty). Míření je příjemné, relativně přesné, ale zbraně zároveň dostatečně kopou a mířidlo se kolébá, takže opět není žádná sranda něco trefit. Ale je to zábava a s jistotu můžu říct, že Killzone 3 je co se týče gunplaye nejlepší FPS, co jsem na konzoli doposud hrál a obecně jedna z nejlepších celkově.

Tvůrci zároveň dupli na plyn i v příběhové rovině. Už u dvojky se snažili něco odvyprávět, ale příběh byl poměrně prostý a vzhledem k jinak rozsáhlému lore ve výsledku trochu... ne vyloženě neuspokojivý, ale nevyužíval úplně svého potenciálu. To se v trojce daří o něco lépe. A hlavně, i když se jedná o klasický příběh vesmírných mariňáků, neměl jsem z jejich chování cringe pocity. Samozřejmě dojde i na nějaké macho hlášky, ale debiloviny většinou nežvatlají a jako charaktery působí uvěřitelně (a ne jen jako nakorbené karikatury). Celkově jsem si to fakt užil a bral to jako kvalitní hollywoodský sci-fi blockbuster.

Co ohromí je určitě vizuální stránka. Ač ani dvojka nevypadala vůbec špatně, tak trpěla místy na monotónní lokace. Ve třetím dílu production values vystřelily strmě nahoru. Prostředí jsou nádherná, bohatá na detail a neustále se střídají. Zároveň si však zachovávají i přes veškerou tu barvitost určitou ponurost a punc sci-fi jedinečnosti, tedy vlastnost pro Killzone sérii vlastní. Pro sci-fi geeka se slabostí pro akční hry určitě must play titul.

Condemned byl vždycky černý hororový kůň, který tak trochu stál opodál ve stínu svého daleko profláklejšího bratříčka. Jenže zatímco F.E.A.R je hlavně střílečka a děsí spíše okrajově, Condemned je plnohodnotný survival horor. Dvojku jsem dlouhá léta oplakával a na PC marně vyhlížel. Po pořízení konzole jsem ale na ni při všech těch Uncharted-ech a The Last of Us-ech dočista zapomněl. Až doteď...

K mému překvapení dvojka přináší celou řadu změn, které fandu prvního dílu určitě zaskočí. V mém případě spíše negativně. Ačkoli dvojka dějově přímo navazuje na jedničku, první kroky nejsou úplně sebejisté. Dvojka daleko více tlačí na pilu. Mění vzhled i charaktery postav a ze dvou relativně civilně a reálně působících agentů ve středním věku dělá mladé akční hrdiny, kteří nejdou pro cheesy hlášku daleko. Ethan zdrsněl a zbělal. Rosa naopak velmi omládla a ze sympatické zakulacené parťačky se stává, jak by řekl jeden nejmenovaný uživatel ČSFD, pěkná sexica. Celé pojetí příběhu mi velmi připomínalo svou nablblostí, co se dialogů týče, sérii Resident Evil a to je dle mého názoru trošičku škoda.

Další změnou je větší důraz na akci. Rubání všemožných těžko identifikovatelných individuí je ale odladěné a chytlavější než prvně. Vyšetřovacích pasáží je pořád dostatek, ale jevily se mi jako krajně nevyvážené. Někdy tvůrci z hráče dělají idiota a předkládají mu volby, z nichž je jen jedna očividně ta správná (protože ty další tři jsou úplně debilní) a někdy po něm chtějí vědět, co hlavní postava dělala a říkala o tři levely nazpět (a v té změti retardovaných hlášek se leccos důležitého ztratí :). Nevyvážená obtížnost je cítit i na celé hře. I na normal jsem narazil na pár míst, které mi řádně pocuchaly nervy a nemyslím tím jen pitomé finální bossfightové QTE (naštěstí byli tvůrci soudní a dali před něj checkpoint).

Rozporuplná je i technická stránka. V interiérech Condemned 2 vypadá dobře a hraní si s dynamickými světly je, jako u všech her od Monolithu, tradičně skvělé. Množství ústupků je zakryto různými filtry a rozmazaným viděním. Funguje to vesměs dobře, ale někdy tvůrci tlačili na pilu až příliš a čas od času se to zvrhne v nepřehledný maglajz, kde hráč máchá trubkou okolo sebe a doufá, že se trefí, ač nejsou bušící socky pořádně vidět. Největší rezervy mají exteriéry, kterých ale naštěstí není moc. A stejně jako vizuál je i nevybalancovaná optimalizace. Framerate lítá, jak se mu zachce. Ačkoli jsem ho neměl čím změřit, věřil bych i, že na některých specifických místech klesal až k 20 frejmům za sekundu. Pocitově vskutku nepříjemné. Ale holt daň za starou konzoli.

Každopádně nenechte se zmýlit. I přes výše zmíněné výtky se Condemned 2 jako celek hraje skvěle. Hratelnost je pestrá a i po stránce designu se tvůrci snažili o originalitu. Zatímco prvních pár lokací hráče zavede do tradičních ghett a opuštěných bytovek, v pozdější fázi se střídá jedno zajímavé místo za druhým. I když mi nebyly po chuti výše zmiňované estetické změny, příběh je v rámci žánru rozhodně pořád dost nadprůměrný. Celá hra je prošpikovaná velkým množstvím animací, které děj neustále ženou kupředu a předělují jednotlivé lokace. Je to svižné, má to drajv a kdo má rád kvalitní survivaly a nevadí mu očividná snaha o béčkovost, tak nemá nad čím váhat.

inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Enslaved od pro mě poměrně neznámých Ninja Theory byl pro mě nečekanou peckou, která mě zasáhla velmi nepřipraveného. V momentě, kdy jsem nic moc nečekal, jsem dostal nesmírně zábavný a poměrně originální titul s pohodovou akční hratelností, napínavým popcornovým příběhem a nenuceným humorem. Od jejího duchovního, byť komerčně nepříliš úspěšného, předchůdce jsem tedy nečekal nic moc horšího.

I tady se jedné z hlavních rolí chopil oskarový Andy Serkis a tenhle sympatický odborník na motion-capture na co sáhne, to promění ve zlato. Ať už v roli Gluma z trilogie Lord of the Rings nebo opičáka Caesara z novodobého remako-prequelu Planety opic. V Heavenly Sword si střihnul vyšinutého záporáka, vládce Bohana a rovnou řeknu, že ten jeho gumovej xicht je tím nejlepším na celé hře. Obecně nejsilnější stránkou Heavenly Sword jsou cut-scény. Po technické stránce sice už trochu strádají, ale je to jedna z prvních her, co si pamatuju, která využívala takhle detailní motion-capture technologii. Příběh samotný sice moc neohromí a přišel mi takový mdlý a bez většího kontextu v rámci fiktivního světa, ale animace samotné jsou nad poměry dlouhé a dialogy šílené a vtipné.

S hratelností je to už o mnoho horší a upřímně, dlouho jsem nehrál tak frustrující hru. Ne přímo těžkou (i když lehká určitě není), ale co se ovládání a designu týče, tak neskutečně nemotornou. Hráč se chopí dvou sester – Nariko a Kai. Zatímco Nariko, jakožto hlavní hrdinka celého příběhu, vládne silou nebeského meče a tedy bojem nablízko, její mladší sestra bojuje na dálku. Hra ovšem trpí všemi neduhy launch titulů tehdejší generace konzolí. Po stránce optimalizace je hra tragická, místy se vyloženě seká, což je v případě hry, kde je potřeba časovat komba či přesně mířit kuší poměrně zásadní problém. Ovládání je navíc dost toporné. V boji na blízko je potřeba kombinovat slabší a silné útoky, do toho neustále uskakovat a zejména precizně útoky odrážet, jinak si hráč proti silnějším nepřátelům neškrtne. Plynulost boje je však v porovnání s God of War úplně někde jinde a upřímně mě dost otravovalo pižlat každého dementa několik desítek sekund. A s bojem na dálku je to ještě horší. Míření s roztěkanou kuší je nepříjemné, prvních pár misí jsem nebyl schopný prakticky nic trefit a navádění letícího šípu za pomocí pohybového siaxis senzoru je čiré zlo, které však jde naštěstí přepnout na analogové páčky.

S původními God of War se nedá neporovnávat ani design misí. Heavenly Sword se zaměřuje čistě a jen na boj. Drtivá většina hry se odehrává v malých arénách s respawnujícími se nepřáteli a vrchol interakce je vylezení po žebříku či střelení do gongu. Hopsací sekvence a ani žádné puzzly raději nečekejte. Osobně mě design prostředí bavil pouze po vizuální stránce – zejména některé výhledy stojí za to. Po té hratelnostní je to bohužel většinou jen plochý a nenápaditý koridor.

Naštěstí hra není moc dlouhá, a když jsem byl pocitově skoro v polovině, najednou přišla závěrečná bitva a finální bossfight. Tady se něco zlomilo a začalo mě to najednou bavit a říkal jsem si, proč takhle dynamická nebyla i celá hra. Celkový dojem to trochu napravilo, ale přesto převládá spíše pocit zklamání. V dobových recenzích je často zmiňován ohromující, takřka revoluční vizuál, ale už se přes opojení barvičkama zapomíná, že se to vlastně dost mizerně hraje.

Začínám se už normálně těch pé-es-trojkových her bát. FPS zejména, protože po tom martýriu v podobě obtížnosti u třetího Resistance a čtení Crocových nočních můr jsem se Killzone 2 opravdu docela obával. Jednička byla fajn old-schoolová střílečka, která sice nedávala nic zadarmo, ale ani nebyla nijak přehnaně těžká. Proto mě těší, že v porovnání s třetím Resistance je tady obtížnost velmi přijatelná a jakmile jsem si zvykl na poněkud tuhé ovládání, bavil jsem se u Killzone 2 náramně.

Ač je hra mnohými přezdívána jako "Halo-killer," spíše to na mě působí jako "Gears of War-killer," jen s tím rozdílem, že GeoW je cover-based third person akce, kdežto Killzone klasická FPS. Abych si ozvěžil lore, před spuštěním hry jsem si zběžně projel wiki a pustil si jedno fajne videjko a nutno podotknout, že jsem udělal dobře (i když bacha na spoilery). Hra se totiž nezdráhá ohledně lore nic moc vysvětlovat a rovnou hráče hodí do akce. Na hře je hodně vidět, že je to titul o generaci mladší, než byl první díl a tudíž se hraje víc jako moderní hra. Auto-heal, pouze 1 slot na zbraň (+ revolver s neomezenou municí) a daleko sevřenější a skriptovanější level design. To celé zabalené do velmi atraktivního filmového vizuálu s hromadou animací.

K tomu vizuálu bych se ještě vrátil. Killzone 2 působí hodně nadčasovým dojmem a nebýt občasného nízkého rozlišení textur, 720p obrazu a mizerného framerate, vůbec bych se nezdráhal ho označit graficky za prakticky moderní hru. Parádní animace, částicové i světelné efekty, luxusní ozvučení i dabing. Oproti sérii Resistance je to o úroveň vejš.

Příběh se v druhém díle přesouvá o několik let dopředu a hráč se stává součástí invaze na domovskou planetu Helghastů. Oproti Vektě je Helghan snad ještě větší díra, navíc sužovaná nekončícími elektrickými bouřemi a zaskočené spojenecké síly ISA tu dostávají solidně na frak. Hráč se jakožto součást týmu Alpha vydává obsadit Helghan a sesadit samozvaného vládce, autarchu Visariho. Příběh hry jednoduchý stejně tak, jak ho popisuji. Tvůrci se nezdráhají nic moc vysvětlovat a je to škoda, protože lore si v ničem nezadá třeba s Mass Effectem, který ho však uměl i díky odlišnému žánru hry zužitkovat. A osobně mi nějaké takové propracované špinavé techno sci-fi ve vesmíru a zároveň bez emzáků a mimozemských technologií dost chybí.

Hra je ale v první řadě střílečka a to zvládá výborně. Hraje se to trochu ztuha, ale zbraně luxusně kopou a hráč cítí jejich hmotnost. Pocit ze střelby je díky tomu velmi uspokojivý, stejně jako pocit ze zásahu nepřítele. Na střední obtížnost jsem nenarazil na výraznější problémy a jakmile jsem si zvykl na herní mechaniky, hrou jsem proplul a příběh si užil. Tvůrci si samozřejmě neodpustili úchylárničku na závěr v podobě dost šíleného finálního bossfightu, ale i ten se dá díky průběžnému ukládání v jednotlivých fázích boje po troše tréninku zvládnout. Nicméně byl bych radši, kdyby si tohle prostě odpustili. Jeden by mohl vzteky aj cédéčko rozlámat. :)

Po slabším třetím Resistance 3 mi druhý Killzone rozhodně zlepšil náladu. Příběhově hra sice moc neohromí, ale core hratelností zabaví. Osobně bych příště snad akorát ocenil méně bloumání stereotypními interiéry a více se podíval na povrch planety. Těch pár misí mimo městskou zástavbu bylo vyloženě parádních, ten zbytek "jen" solidní atmosférický nadstandard.

"For Merino!"

Ou, tak tohle bolelo. I přes nepříznivé ohlasy jsem čekal solidní akci. V jádru to není úplně zlé postříleníčko. Dobrý pocit ze střelby, solidní zvuky, kvalitní fyzika. Až do konce mě střílení bavilo, možná víc jak u leckteré jiné střílečky. Ale tady klady končej, protože to ostatní je přinejlepším průměrné.

"As Merino says, Mantel will fall today!"

Začněme ale příběhem, který v prvních několika misích působí dost zajímavě. Konečně střílečka s přesahem, říkal jsem si, a zavzpomínal se slzou v oku na parádní Spec Ops: The Line. Jenže s oním velkým zvratem (který tvůrci nepochopitelně sami vykecali půl roku před vydáním) a následně suprovou haluz misí v bažinách jakoby úplně došly nápady (a asi i prachy). Přitom příběhem vysvětlené prvky jako je mizení nepřátel hned po skácení se k zemi (což je btw dobrej trigger na nic netušícího hráče, který nemá páru, že se jedná o záměrný designový prvek a ne jen trapný technický přežitek z dob minulých - minimálně jeden český "profi" recenzent to nepochopil) nebo podivné křiky a záblesky jsou super. Dokonce jsme myslel, že i to megatrapné silácké kecání "nektarem" vychlastaných mozků je záměr, ale snad ještě trapnější rebelové mě později vyvedli z omylu.

"The Promised Hand fights for Merino!"

Celá hra je fakt špatně napsaná. A když říkám špatně, tak opravdu tragicky. Tvůrce napadl parádní námět, který sice není úplně zcela originální, ale má potenciál. Nedokázali s ním ale ani trošku naložit. Všechny postavy bez rozdílu melou nehorázné sračky.

"We are ready for you Merino! Ready to finish you!"

Haze je i po stránce level designu snůškou těch největších klišé. Každá lokace vypadá jako nějaký základní návrh, kam chtěli tvůrci postupně zapracovávat detaily. Všechno je děsně basic - holé, prázdné, potažené ohyzdnými texturami a jako hra z roku 2002 to nevypadá jen díky moderním světelným a fyzikálním efektům. A ty zas způsobují, že je všechno plasticky nablýskané a zářivé. Tak jako moje případná budoucnost, kdybych víkendy netrávil hraním her jako je Haze...

"For Merino!"

Když jsem teda zjistil, že se tady zrovna moc nepokochám, začal jsem se soustředit na core gameplay. Ten v zásadě není špatný, ale jakoby se tam tvůrci snažili narvat co nejvíc absurdních debilovin, jen aby mě během hraní co nejvíc vysírali. AI nepřátel je fakt špatná. Nepřátelé neustále rushují. A když nerushují, tak prostě jen tupě čumí a nereagují. Na nějaké logické přesuny, důmyslnější krytí či nedejbohům taktickou spolupráci tady hráč nenarazí. AI spolubojovníků je snad ještě horší. Šulini běhají po bojišti jak nakopnuté slepice, motají se pod hlaveň a hlavně: pokřikují NEUSTÁLE ty SAMÉ cringe hlášky POŘÁD dokola s kadencí jedna megatrapná hláška za 5 sekund. 5 SEKUND!. CoD hadr. Jako chápu, jsou to vymleté zelené mozky and shit, ale opravdu je potřeba velitele týmu každých pár sekund informovat o tom, že bojuje za pána, co se shodou okolností jmenuje stejně, jako takové ty chlupaté deky z oveček (kdyby to náhodou někdo ještě nepostřehl, ten pán se jmenuje Merino), co mi babička pořídila do výbavy, až se jednoho dne ožením?

"Remember your promise to Merino!"

A co by to bylo za střílečku, pokud by nemohl hráč usednout do nějakého toho vozidla? Takové pasáže jsou vždycky docela fajn oživením a nejinak je tomu tady, ale proč sakra vojenský džíp musí znít jako Ford Mustang s rozmrdaným vejfukem? A proč se musí ovládat jak kamion v Euro Truck Simulator? A proč není plyn na analogových tlačítkách, aby se s tím těžkopádným krámem dalo alespoň plynule rozjet?

"Merino is depending on us!"

Kdybych měl něco pochválit, tak je to určitě optimalizace. Tu pánové z radikálního designu zvládli obstojně a propady snímků jsou minimální. Jo a taky hudba v menu je fajne. Samotné střílení jsem si docela užil, ale já si užil i pár her od City Interactive, kterým se Haze jen tak btw místy vizuálně docela podobá.

Na závěr bych snad jen dodal: "FOR MERINO!!§§"

Tehdá po dohrání Call of Duty 2 jsem s nadšením vyhlížel vydání třetího dílu. Jaké bylo mé zklamání, když trojka vyšla pouze na konzole a tak jsem jen slastně pokoukával a na svou vysněnou hru si mohl nechat zajít chuť. Naštěstí vydání Modern Warfare na sebe nenechalo dlouho čekat a série dostala tehdy svěží vítr v podobě moderního konfliktu.

Třetí díl mělo však na starost studio Treyarch a jeho rukopis je tu velmi znatelný. Trojka vlastně není ani tak trojka, jako spíš rozsáhlý datadisk. Stejná grafika, stejné assety, stejné zvuky i řev vojáků. Je to vlastně úplně obyčejný mission pack, který nepřináší nic nového. Navíc se ta hrstka misí odehrává pouze v jednom klimatu a to jest už notně ohraná Normandie. Pro hráče to znamená plížení se zákopy, přepadávání nácků z křovisek, čištění francouzských vesniček, dobývání kopců apod. Nic co bychom už předtím neviděli, avšak v podání fušérů z Treayarchu to je o dost průměrnější zážitek, než je u této série zvykem.

Na hratelnost jako takovou si stěžovat nemůžu. Koho CoD 2 bavila, bude se mu líbit i trojka. Jen je tu všechno takové generičtější, tupější a celkově průměrnější. Zapamatováníhodné momenty bych spočítal na prstech jedné ruky. Celá hra je spíše komornějšího rázu. Hráč běhá od domu k domu, čistí stále stejné místnosti, občas se tvůrci snaží oživit hraní využitím pohybového ovládání, ale to mě spíš sralo (snad až na melee útok vyvolaný švihnutím, ten byl cool), protože jediné, co se po hráči vyžaduje, je zuřivé máchání ovladačem hlava nehlava.

Potěšila mě možnost usednout do džípu a zajezdit si v lehce otevřené mapě. Stejně tak bitva o Hill 262 byla fajn. Zbytek je klasická vata, která zabaví, ale nenadchne. Když už tvůrci chtěli být takto komorní, mohli klást větší důraz na příběh týmu, ubrat na počtech nepřátel a přitlačit na atmosféře. Žel, o tomto tahle série není.

Grafika jako by z oka vypadla 2. Určitých úprav doznala fyzika, kdy panďuláci po zásahu granátu nebo pažbou létají jako balónky naplněné vzduchem a nekácejí se jen ve strnulých animacích k zemi. Fyzika je ale jen částečná. Většinu animací hra přejímá ze dvojky. A víme, jaké byly animace ve dvojce - kostrbaté a trhané.

Herní doba je v porovnání s novějšími díly docela dlouhá. Tipoval bych to na něco okolo 8 hodin, což je tak akorát. Ovladatelnost je poměrně mizerná. CoD 3 je rychlá hra (obzvlášť v porovnání třeba s naposledy dohraným Killzone) a na hraní na ovladači se moc nehodí. Po troše tréninku se na to dá zvyknout, ale na myši a klávesnici bych si to jistě užil o dost více. Klasicky za to může částečně i optimalizace. Na tak starý engine je poměrně slabá a v hektičtějších momentech framerate citelně padá dolů. Nehledě na řadu technických bugů - od levitujících a zasekávajících se vojáků, přes nepřátele střílející skrz zavřené dveře, až po bugnutý kolizní systém, který rád hráče při zalehnutí odpinkne kamsi na opačnou stranu prostranství. Jsou to vesměs blbosti, ale jsou to věci, kterých se Infinity Ward většinou vyvaruje.

Abych to shrnul. Call of Duty 3 je fajn mission pack, který fandy série určitě potěší. Je ale zároveň třeba od toho nečekat pokračování, které sérii někam posouvá. Tím trojka určitě není. Trochu mě mrzela absence něčeho více wow a hlavně faktu, že se hráč nepodívá nikam jinam, než do Francie. Díky tomu trojku působí tak trochu jako chudý příbuzný.

Hry podle filmů z předchozí dekády nemají zrovna dobrou pověst. V drtivé většině jsou to horkou jehlou spíchnuté rychlokvašky, které nejenže nevypadají moc dobře, ale hlavně se moc dobře nehrají. The Bourne Conspiracy sice nevypadá na první pohled vůbec špatně, ale jinak splňuje vše výše zmiňované.

Čím hra mile překvapí je množství animací, které jako by z oka vypadly filmové trilogii. Roztřesená kamera, dynamický střih a orchestrální hudba slibují možná lineární, ale zato velmi svižnou akční jednohubku, jakou je třeba Wanted. Jenže v případě The Bourne Conspiracy nefunguje prakticky nic. Hra kombinuje žánr cover-based střílečky, mlátičky a okrajově i primitivní stealth akce. Zatímco ale animačky jsou svižné a hráče napumpují adrenalinem, samotná hra je zoufale pomalá. I přes citlivost nastavenou na maximum je otáčení a pohyb hlavního hrdiny úúúú-táááá-hááá-néééé jako Jabbův ranní sopel a naprosto otřesná optimalizace tomu rozhodně nepomáhá. Cover-based systém je nedomrlý, nelze tu přeskakovat mezi překážkami, ani střílet naslepo a Bourne zjevně nikdy neslyšel o granátu. Sice je to tajný agent, ale tajný tu stejně moc není a přestřelky v takhle osekané podobě rozhodně kdovíjaká zábava fakt nejsou. Kór když je headshotování prakticky nutnost vzhledem k tomu, že jsou nepřátelé jinak úplně absurdně odolní a snesou do hrudi klidně i celý zásobník.

Druhým prvkem jsou pěstní souboje, které jsou také strašně prkenné a celkovým zpracováním působí spíše jako minihra na oživení stereotypního gameplaye. Bohužel - je na nich postavená dobrá polovina celé hry. Postupem času navíc začne přituhovat a postupně mě hra začala frustrovat natolik, že jsem ze střední obtížnosti musel snížit na lehkou a i tehdy jsem se vztekal nad neplynulostí komb a neférovým jednáním nepřátel. A ne, tohle zábava taky není. Utíkací sekvence a automobilová honička jsou zpracováním přinejlepším průměrné, často navíc rozmělněné quick-time eventy, ale v zásadě hratelnost příjemně oživující. A nakonec nechybí ani trocha plížení, které jsem si užíval asi nejvíc, protože jsem mohl nepřátele take-downovat jedním stiskem tlačítka.

The Bourne Conspiracy je hra složená z prvků různých žánrů, ale ani jeden není dotažen do uspokojivé podoby. I přes snahu o rozmanitost se to nehraje dobře a hra velmi brzy začne nudit a to i navzdory své krátké herní době.