Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Red Dead Redemption 2

  • PS5 90
„You don’t get to live a bad life and have good things happen to you.“ – Arthur Morgan

Už je to několik týdnů, co jsem Red Dead Redemption 2 dokončil a stále se ve mně mísí tolik pocitů, že nenacházím slova, která by hru přesně vystihla. Navzdory tomu, že mě na RDR2 řada věcí trochu štvala, zejména z hlediska dnes již zastaralého designu některých herních mechanik, které Rockstar stále používá, je to jednoduše jedna z nejlepších her minulé dekády a zároveň jak technicky, tak technologicky jedna z doposud nejpropracovanějších her vůbec. Zároveň je to ale hra, která si dělá řadu věcí po svém a nějaké úlitby casual hráči jsou jí ukradené. Což ji ale paradoxně dělá tak dobrou a unikátní. Jen je škoda, že tohoto se vývojáři nedrželi úplně ve všech ohledech, ale o tom později.

„We’re more ghosts than people.“ – Arthur Morgan

První věc, která překvapí hned v úvodu, je neobvykle pomalé tempo. Už jen uzavřenější lineární a nikam nespěchající prolog trvající několik hodin dává hráči nekompromisně najevo, jak moc obsahem nabitý kolos má před sebou a že tady se opravdu na ničem nešetřilo. RDR2 bych přirovnal k dlouhému seriálu. Ale takovému tomu HBO-like quality TV seriálu, který si dává se vším na čas a zároveň kvůli tomu není úplně pro každého. Kdo chce rychlý děj a instantní akci, ten u RDR2 skutečně nepochodí. RDR2 si musí hráč podávat ve větších dávkách, musí mít možnost nechat se pořádně do hry vtáhnout, ztratit se v ní, aby byl schopen si onen živý a neskutečně detailní svět, který si pro hráče tvůrci připravili, naplno vychutnat. Na RDR2 si musí člověk prostě vyhradit čas. Není to titul, který se dá zapnout na půl hodinky 2x za týden. Osobně jsem se hrou strávil tři dlouhé měsíce, dokončil hlavní dějovou linii, téměř všechny vedlejší questy (až na ty s collectibly), nalovil stovky zvířat, našel všechny poklady a snad i navštívil všechna zajímavá místa, která jsou ke hře k vidění. A stejně nemám dost.

„Be loyal to what matters.“ – Arthur Morgan

Zasněžené hory, horské městečko Strawberry, stylový Valentine, vyhřátý Rhodes s červenou zeminou, putování skrze bayou plné agresivních krokodýlů a první procházky ulicemi nočního St. Denis. Mapu jsem prozkoumal křížem krážem a to hned několikrát. Tak dobrý, tak detailní a tak osobitý design prostředí je. Na mnohá místa jsem se opakovaně vracel – čistě proto, že jsem se tam cítil jako doma. A určitě se zase brzy vrátím. Jen tak, projet se na koni, vylézt na nejvyšší horu, ulovit si něco k večeři a upéct si to u táboráku. Z tohoto důvodu mi RDR2 na disku zůstane i dlouho po dohrání.

„Lack of something to feel important about is almost the greatest tragedy a man may have.“ – Arthur Morgan

Všechna ta příroda, rostliny, detailní lesy, realisticky se chovající zvířata, která spolu interagují, namlouvají se, soupeří mezi sebou a loví se navzájem tak, jak ukládá potravní řetězec. A není to jen o zvířatech a měnících se biomech, ale lze si všimnout různorodého geologického složení jednotlivých oblastí. Sever mapy, kde jsou skály a útesy okolo mohutných vodopádů protkány (předpokládám) železnými žilami je naprosto úchvatný. A to ozvučení! Šrumec ve městě. Skřípání prken uvnitř dřevěných srubů. Zvuky lesa! Veškerou zvířenu lze rozeznávat, a teoreticky dokonce i stopovat čistě za pomocí zvuků. Není to lehké, asi jako v reálu, ale jde to, když hráč ví, co má poslouchat a dokáže určit směr, ze kterého volání přichází. Pořád jsem narážel na nové a nové věci. Na neuvěřitelné detaily, ať už vizuální nebo technické, které chtě nechtě berou dech. A pořád jsem neměl dost. Ani po 140 hodinách hraní.

„We can’t change what’s done, we can only move on.“ – Arthur Morgan 

Se samotným příběhem je to složitější. Zcela upřímně říkám, od děje jsem čekal trochu víc a zprvu byl trošičku zklamaný. Jenže pak se mi to rozleželo. Ono to je také tím, jak je příběh vystavěn. Je potřeba brát v potaz, že RDR2 se úplně nesnaží o takovou tu tradiční velkou soustředěnou zápletku. Je to serializované vyprávění založené na postavách, na jejich osudech, na jejich cestě životem. Příběh skupiny kočovných psanců, snažících se přežít v rychle měnícím se světě, kde už věci nejdou „po staru“ tak, jako dřív. Po původních obyvatelích není ani památky, pistolníci stárnou a postupně vymírají, bandité jsou pronásledováni zákonem a z divokého západu se pomalu ale jistě stává současná moderní civilizovaná Amerika. Největší síla RDR2 není v příběhu jako celku, ale v silných dílčích momentech, v jednotlivých epizodách a malých radostech a strastech, které Arthur sám nebo společně se svou skupinou na své cestě prožije. Leckdy i v naprostých drobnostech, které klidně může vlastní nepozorností minout, ale které ho formují až do konce. Kupříkladu třeba, když Arthur po celodenní fušce přijede, už za tmy, do tábora, naloží si plný ešus Pearsonovy polévky, sedne s pivkem k praskajícímu ohni, prohodí dvě věty s Tilly, vyslechne si Hoseův životní příběh a nakonec klimbaje se zaposlouchá do tónů Javierovy kytary, jež zrovna vybrnkává Wayfaring Stranger. Na nic z toho nemusí hráč vůbec narazit, ale je to tam. Ta interaktivita, živost a množství obsahu je skutečně hodná obdivu. Stejně jako síla obyčejných životních mouder, která ve hře zazní, a která dávají postavám a celému zážitku ještě další vrstvu hloubky. Taky jste měli depresi z toho, jak se vztahy v týmu postupně zhoršují, jednotliví členové nenávratně mizí, přátelství a s nimi i hudba a veselí se stává minulostí, až se na konci v táboře kromě vzájemné nevraživosti a beznadějného bloumání pořádně nic neděje, lidé se navzájem straní a nikdo spolu už ani pořádně nepromluví? Depresi z toho, že po celou šestou kapitolu přesně víte, kam to celé neomylně směřuje a vy tomu nechcete jít za žádnou cenu naproti, ale ať děláte, co děláte, zabránit tomu nelze? RDR2 je jednoduše hra, která se nehraje, je to hra, která se naplno prožívá. Jenom takto z ní hráč dostane naprosté maximum.

„We’re the thieves, in a world that don’t want us no more.“ – Arthur Morgan

Zajímavá věc je i samotný pacing příběhu, který je prostě… zvláštní. Není špatný, jen je úplně jiný, než by člověk čekal. Do kolen mě třeba dostal fakt, že v momentě, kdy hra na konci šesté kapitoly zdánlivě vrcholí, na hráče ještě čeká tzv. epilog. Člověk by si řekl jedna dvě mise na závěr, ale ono ne. Je to další nášup v délce zhruba dalších dvou příběhových kapitol. To je reálně porce zábavy na dalších minimálně 10 hodin, ne-li více.

„Listen to me. When the time comes, you gotta run and don’t look back.“ – Arthur Morgan

Důvod proč ale nedávám plné hodnocení, které se tu úplně vybízí, je rozpor mezi výše uvedeným a částečně podivnými rozhodnutími designérů. Rozumím tomu, že hra se musí prodat mainstreamu, ale je skutečně škoda, že když se RDR2 na jednu stranu tváří jako simulace a ultimátně imerzivní adventura, která chce naplno zaměstnat všechny hráčovy smysly, design příběhových misí tomu často neodpovídá. Jednoduše řečeno: je to přehnaně akční. Vůbec mi nevadí, že jsou jednotlivé mise lineární, ale je strašná škoda, že často působí jako vytržené z GTA. Kvanta nepřátel, strašná řežba, opakovaně vyvražděné pomalu celé město, arkádové útěky z přestřelek, ve kterých by reálný kovboj skončil jako řešeto bez mrknutí oka, natož aby stihl vytáhnout proklatě nízko zastrčený revolver. Přitom mě beze srandy daleko více bavilo např. pomáhat stavět plot, dojit krávu, honit bejka (oboje bez dvojsmyslu) a roleplayovat ranchera. A tyhle činnosti naopak hra v příběhových misích velice ráda bere rychle z ruky – na úkor akce. Naštěstí, na konci to pak celkem vynahradí. 

„Méně je někdy více.“ – JohnCZ

Mohl bych mluvit hodiny a hodiny o zážitcích, které jsem se hrou měl, na co všechno jsem narazil a jak čubrněl, když na mé konání hra naprosto nečekanými způsoby dokázala zareagovat. Ale ono je to asi zbytečné. Tohle si prostě musí zažít každý sám za sebe. Red Dead Redemption 2 v mnoha ohledech, nejen graficky, ale především komplexní živostí otevřeného světa předběhl celou generaci her. Je pouze škoda, že jakkoli je v mnoha ohledech dál než konkurence, v několika dílčích mechanikách je nepochopitelně zase úplně zbytečně pozadu.

„I’m affraid.“ – Arthur Morgan

S Red Dead Redemption 2 herní průmysl definitivně dospěl.

Pro: téměř ultimátní imerze, královská hratelnost, rozvážné tempo, ohromující rozsah a kvalita obsahu, pohybový systém a veškeré animace, postavy, dialogy, nejkomplexnější openworld ever, smysluplné aktivity a žádný balast, pro virtuálního trappera splněný sen

Proti: přehnaný důraz na akci, ze začátku trochu krkolomné ovládání a neustálá nutnost brát pušky z koňa, collectibles a challenge si neváží času hráče a bez hintů jsou esencí frustrace, otravný wanted systém

+39

Fallout 2

  • PC 90
Uplynulo něco málo přes rok, co mladý Londo Mollari opustil svou rodnou vesnici Arroyo při pouti za svatým G.E.C.K.em. Londo nepoznával sám sebe. Z bývalého divocha se stal vysoce inteligentní zabiják, jemuž k odstranění nepřítele standardně stačila jediná kulka. Z nějakého důvodu však tušil, že jeho bývalí soukmenovci ho přesto poznají. Přes rameno zahodil ohryzek z jablku podobného ovoce, na svůj Advanced Power Armor si fešácky nasadil sluneční brýle, usedl za volant auta a vyrazil směr Vault City. V uplynulých měsících vykonal pro město mnoho dobrého a po výměně několika zpráv s jistým nejmenovaným kongresmanem ho dnes čekala nejvyšší pocta. Měl se stát kapitánem městských stráží. Věděl, že si tuto poctu zaslouží. Po proběhlém ceremoniálu ho mírně zamrzelo, že svou novou pozici nedostal písemně potvrzenou, pak však popadl nabízený kulomet a granáty a vyrazil dál. Dnes již věděl, že nebyl stvořen k usedlému životu. Vrátil se k autu a jel zase o dům dál. Pustina nabízí tolik příležitostí pro mladíka, který není hloupý a kolty nosí proklatě nízko u pasu. 

Fallout 2 je úplně stejný jako Fallout 1. A přitom je Fallout 2 úplně jiný než Fallout 1. Když vyšel Fallout 2 na jaře Páně dvoutisícém jako příloha Levelu, byl jsem nesmírně zklamán. Náš dýchavičný Cyrix tuto hru prostě neutáhl. Ke hře jsem se dostal až později a zpočátku jsem nebyl nadšený. Z technologického hlediska šlo jen o mírný vývoj v mezích zákona - stejný engine, stejný systém rozhovorů a boje, stejný šestiúhelníkový svět. Hra přinesla kvantum nové grafiky, něco málo nové hudby (i když některé tracky přešly z prvního dílu), ale hlavně řadu nových zbraní, předmětů, výzbroje a questů. Proto je dvojka stejná jako jednička. Zatímco před monitorem uplynul mezi prvním a druhým dílem pouhý rok, ve světě Falloutu uteklo víc než 80 let. Mezi jedničkou a dvojkou tedy uteklo více času než mezi jadernou válkou a prvním dílem a na mapě světa je to znát. Zatímco jednička přinášela vesničky přežívající v pustině, městy se s trochou fantazie daly nazvat jen Hub a Pohřebiště, dvojka nabízí velkoměsta, nezávislé komunity a dokonce první opatrné pokusy o obnovu státních útvarů. Města o sobě vědí a jejich vzájemná interakce by se nejlépe dala nazvat slovem "politika". Proto je dvojka jiná než jednička.

Zatímco první díl od začátku považuji za dokonalou hru a počet dohrání u mě bezpečně překračuje desítku, dvojce jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Mé dnešní dohrání je v pořadí teprve třetí a pauza mezi druhým a třetím dohráním je cca 15 let (reálných). Zatímco v jedničce jste do vínku dostali pistoli a mohli jste hned vesele kosit nepřátele, ve dvojce začínáte opravdu od nuly. Jelikož hraji nejraději za snipera, odmítám si jako tag skill dávat boj beze zbraní a chladné zbraně. V ten okamžik se úvodní Temple of Trials stává peklem. Kopí můžete rovnou zahodit a ubohé mravence a škorpíky likvidujete stylem úder (minul jsi) - útěk krát 10-20 pro jednoho nepřítele. Po opuštění Arroya nalezne hráč první střelnou zbraň (jakousi trubkovou ručnici) a může jít čistit sklepy od krys, ach jo. Třetí lokací je odporný Den s otravnými kradoucími dětmi (neustále kontrolujete věci v inventáři, protože při nedostatečném postřehu postavy ani nevidíte animaci kradení), které nesmíte zabít a není cesty, jak se jim vyhnout. Následně narazíte na otrokáře, na které ještě dlouho nebudete stačit (což je celkem logické, protože jsou to cvičení žoldnéři a vy jen divoch z pouště).

Hratelnost se začne lámat někde okolo Reddingu, hornického městečka, kde zastupujete zraněného šerifa, výsledek to střetnutí s hladovým gekonem, a hratelnost graduje v New Renu. Město je zcela legálně ovládáno čtyřmi mafiánskými klany a po úvodním rozkoukávání (hele vole, kde mám káru) lehce identifikujete, kdo je ve městě kdo. Jedna rodina reprezentuje dobro. Samotný fakt vlastnění otroků totiž ve světě Falloutu není považován za charakterovou vadu. Druhá rodina je čiré zlo. Ostatní rodiny jsou víceméně neutrální, i když u jedné to není tak úplně pravda. Ve městě můžete všechno. Chlastat po barech, spát s dámami vynikající pověsti, vyhrát turnaj v boxu a sloužit v žoldu místních rodin. Následně se můžete (ale nemusíte) stát členem jedné rodiny, čímž se automaticky stanete nepřítelem všech ostatních.

Fascinuje mě morálka tohoto města a zejména rodiny Bishopových. Není problém dostat do postele mladou rebelku Angelu. Po jejím obsloužení si můžete promluvit s její mírně zahořklou matkou o problémech s dcerou ("tou, co jsi právě o*ukal"), zatímco otec jen vzhlédne od stolu a zeptá se, jak probíhá úkol, který vám před nedávnem svěřil. Tedy jste-li aktuálně v jeho žoldu. Jinak máte problém. A jste-li dostatečně charizmatičtí a namakaní, podaří se vám svést i její matku. Spousta úkolů má víc než jedno řešení. V úvodu jsem zmínil sluneční brýle. Věřte mi, že je chcete, protože jsou neskutečně cool. Hra nabízí neetické řešení (vykopávat hroby na Golgotě? ale fuuuj, to se přece nedělá) a etické řešení (vyvraždění rodiny Salvatorů - jen žádnou lítost, protože obchodují s Enklávou). Předpokládám, že existuje i nevyzkoušené řešení v podobě tiché vraždy. A to je jen jeden z mnoha vedlejších úkolů, které vám hra nabízí.

Fallout 2 je obří. Ke mnoha úkolům se vůbec nedostanete - buď jen náhodou, nebo musíte mít konkrétní postavu, nebo musíte mít při ruce detailní návod ke hře. Z toho důvodu je možné hru hrát a dohrát mnohokrát a pokaždé objevíte něco nového. Současná verze je navíc dokonale vyladěná a ani jednou mi nespadla! A to verze z Levelu padala (téměř) při každém poškození hráče energetickou zbraní. Hráči, který hru nehrál (existuje vůbec někdo takový?), Fallout 2 nabídne obří porci zábavy na dlouhé letní večery. Z hlediska technologie je to přitom totéž jako minule, ale z hlediska hratelnosti jsou rozdíly velké. Fallout 2 není lepší než jeho předchůdce, ale toto není soutěž - berte oba, dokud jsou teplé!

Pro: Obří svět - více měst, postav, questů, všeho. Moderní verze je stabilní, nepadá. Příběhy z Nového Rena.

Proti: Přese všechno je to jen mírně vylepšený první díl. Humor nezaškodí, ale méně je někdy více. I v postapokalypse.

+39

I Have No Mouth, and I Must Scream

  • PC 85
Hra mě už kdysi v začátcích DH zaujala svým názvem, který je prostě skvělý, ale z nějakého důvodu jsem jí pořád odkládal až přišel její čas nyní, skoro po 30 letech od vydání. Poslední roky si vždycky takhle v listopadu zahraju nějakou adventurní klasiku, loni to bylo příjemně zvláštní Sanitarium, ale tenhle kousek ho svou "divností" jednoznačně překonává :)

Ihned po spuštění mi došlo, proč jsem se hře tak dlouho vyhýbal, bylo to ovládání postav pomocí 8 různých příkazů (říká se tomu parsery, nebo si to s něčím pletu?), což jsem vlastně doteď nikdy neabsolvoval, protože to "vyhynulo" těsně předtím než jsem začal s hráčskou kariérou. Ale moje obavy byly v tomto zbytečné, jasně chvíli mi to sžití trvalo, ale do půl hodiny jsem to už prakticky nevnímal, ba naopak mi to v některých pasážích přišlo i celkem osvěžující.

Postupoval jsem s výběrem postav pěkně zleva doprava a postupně objevoval jejich pozadí a utrpení, které se z části přeneslo i na mě. Každý z příběhů obsahoval minimálně jeden silný moment, který si budu pamatovat hodně dlouho mrtvá manželka pověšená na háku vedle masa, násilnický démon ve výtahu, elektrické "ukřižování", řeznické operace v koncentráku, nebo rozhovor se ďáblem. Ano, často jsem se v ději mírně ztrácel, ale ta zmatenost je vlastně součást samotné hratelnosti, stejně jako různá morální dilemata, či neuvěřitelné souvislosti. Mojí nejoblíbenější postavou se stal "vopičák" Benny, který měl příběh asi nejvíce vzdálený realitě, ale v tom byla ta síla, jako i v tom, že nemohl mluvit a tak s náčelníkem komunikoval jen posunky a mručením :) 

Hra vypadá i dnes celkem pěkně, v tom mají tyhle "ručně" dělané hry a adventury především značnou výhodu, protože nestárnou, limitem je pouze rozlišení obrazovky. Co nepotěší je občasný pixelhunting a předměty, které se zaktivní až v určitém okamžiku, takže to vede k zákysům. Ale to bylo přece tehdy celkem normální, takže se to i dnes musí přejít s přivřenýma očima. 

Byl to emocionální zážitek, nebudu lhát, úplně vše jsem nepochopil, ale za to asi může kompozice hry a fakt, že různé vrstvy si hráč musí i domyslet. Určitě si někdy přečtu povídku, což je další novum, ještě nikdy jsem si nečetl předlohu hry, jsem na to zvědav. A teď jdu řvát někam jinam, i když nemám pusu ;)

Pro: neuvěřitelné příběhy, zvrácené reálie, filozofický přesah, netradiční sci-fi, adventurní klasika

Proti: ovládání přes příkazy může být dnes už bariéra, předměty k interakci je někdy těžké najít

+39

Posel smrti

  • PC 95
Když jsem byl malý, chtěl jsem být spisovatel. Jako každý začínající autor jsem nevěděl, o čem má kniha bude pojednávat. Po nějaké době jsem dostal nápad. Převést Posla smrti do knižní podoby. Nápad to byl vskutku zajímavý, ale pošetilý a stupidní. I přesto se musím pochlubit, že jsem se se svou začínající spisovatelskou kariérou dostal na stránku 10, kde Samuel na balkonu Black Mirror vzpomínal na své dětství. Dnes to bude 12 let, co jsem zmíněný rukopis ztratil, a dodnes nevím, kam se poděl. I přesto jsem chtěl zavzpomínat na staré časy, kdy jsem bláhově doufal, že ze mě bude slavný spisovatel, který knižně proslaví videoherní sérii Posel smrti .

I přesto, že hru miluji, musím zmínit i pár nedostatků, které tato hra rozhodně má. Mezi některé bych zařadil dlouhé animace; nějakou dobu musíte čekat, než NPC zmizí z obrazovky, abyste mohli pokračovat v hraní. Nejvíce mě iritovalo Batesovo otáčení od plotny a Robertovo vycházení z kanceláře; tyto dvě animace trvaly docela dlouho. Při řešení hádanek si musíte poradit sami. U některých hádanek jednáte naslepo a také vám zaberou dost času, než je vyřešíte. S každou novou kapitolou je hra kratší a kratší. Nejhorší je snad závěr celé hry. Šestá kapitola vám zabere okolo 15-20 minut a rozhodně se nejedná o nejlepší zakončení příběhu. Není špatné, ale dějová linka zůstává neuzavřená, některé věci se pořádně nevyřešily a nějaké vysvětlení by také neuškodilo. Hra ode mne dostává velké mínus za to, že vám od začátku dává najevo, kdo je vrahem (kletba rodiny Gordonů, Samuelova agrese a časté bolesti hlavy, černé vlasy v Hermannově ruce a vraždy se pokaždé odehrály tak, když byl Samuel poblíž).  

Posel smrti je hra, která formovala mé dětství. Díky této hře jsem vstoupil do světa point & click adventur, které miluji dodnes. Popravdě řečeno, nebyl to první díl, který mě donutil si trilogii Posel smrti zahrát. Byl to až díl třetí, díky kterému jsem objevil tuto nádhernou sérii. I přes některé chyby a nedodělávky, které první Posel smrti má, si ho vážím a nedám na něj dopustit. Jedna z mála her, ke které se budu s láskou vracet. I dodnes považuji prvního Posla smrti za nejlepší point & click adventuru, co jsem hrál.

Pro: příběh, atmosféra, postavy, lokace, hudba, dabing, grafika, hádanky

Proti: závěr hry, dlouhé a zdržující animace

+39

Crysis

  • PC 85
Ne ne.Tahle hra vůbec není tak špatná, jak ji někteří líčí.A ne, není ani revoluční.Hype jí skutečně ublížil, protože čekat na něco 4 roky, být každou chvíli masírován neskutečně skutečně vypadajícími obrázky, a pak se dočkat vcelku obyčejné střílečky..no, některým se to (vcelku oprávněně) zdálo málo.Ale já dávám Crysis vysoké hodnocení - proč? Příběh je sice klišé, ale zato pořádně epické klišé.Hratelnost byla celou hru dost dobrá, hlavně prvních pár misí (proti korejcům) bylo skvělých - různé způsoby postupu, stealth nebo agresor, krásně doplněno nanosuitem.Druhá polovina hry je lineárnější, ale taky má něco do sebe - navíc atmosféra je místy opravdu super.Nenáviděná vetřelecká loď mi přišla skvělá.Poslední mise na lodi měla tak geniální grafiku, že jsem se hodinu kochal jenom sledování deště na palubě : ).Celkově mi Crysis přijde, co se technologie týče, o několik let před konkurencí (Unreal engine hry, Resistance..).Hratelností se jedná podobnou záležitost jako FarCry, ikdyž místy o dost lineárnější (ale zase místy variabilnější - létání, tanky, nanosuit).Takže v pohodě..

Pro: Technologie, nanosuit, zábava

Proti: HW nároky

+38

Beyond Good & Evil

  • PC 95
Opět hra, kterou bych si díky mému oblíbenému časopisu k němuž byla přiložena jen tak nezahrál a opět to je perla mezi hrami ( stejne jako Dreamfall, Syberia, Posel Smrti atd. :-)) Neskutecně barevný svět, který žije svým vlastním životem podbarvuje příjemná hudba. Hratelnost taktéž velmi dobrá i když souboje jsou zpravidla jednoduché a rychlé, všechno to dopředu táhne hlavně příběh a focení nejrůznějších zvířátek, kterých jsou po celém světě stovky a sbírání perel za které si kupujete u zhulených nosorožců :-) vybavení do svého vodního vznášedla s kterým se pohybujete po po světě.
Neprávem neúspěšná hra a téměř dokonalá ve všech směrech..... a pak že jsou počítačové hry nesmyslné, tupé střílečky bez špetky umění :)

Pro: fantastický svět, hudba, hlavní hrdinka, prase :), level design, focení

Proti: někomu by se mohla zdát příliš dětská :-)

+38

Alarm für Cobra 11: Nitro

  • PC 45
"Dobrý večer Vážení a Milí posluchači, posloucháte stanici DH s vaším oblíbeným moderátorem Caelosem! Pořad Co nového ve světě her právě začíná!"

(zazní trapná znělka)

"Dnes zde máme dva významné hosty a sice Semira a Toma z německé dálniční policie. Že nevíte o koho jde?! Vy neznáte veleznámou jednotku Kobra 11? Tak se běžte bodnout! Takže, ahoj Semire, ahoj Tome, řekněte prosím našim posluchačům proč tady vůbec jste."
Tom:"Tě péro!"
Semir:"Ahoj Caelosi, jsme tady abychom posluchačům představili novou hru, která je jak jinak než o nás."
Tom: "Jo, je skvělá! Kupte si i hrnek Kobra 11, stojí jen tři euro!"
"Takže chlapi, co byste nám řekli o hře Kobra 11: Nitro?"
(Semir se podívá na Toma)
Semir: "Nuže, já bych se toho ujal. Kobra 11: Nitro je hra, ve které budete hrát za mě a tady Toma"
Tom: "Jó, hustý!"
Semir: "Dík Tome. Jo, jsme hustý, protože jsme Kobra 11. Ale zpět ke hře. Můžete v ní jezdit ve spoustě nabušených kár, počínaje civilním BMW a konče kamiónem. Je to fakt super, myslím si že toto tady ještě nikdy nebylo a hráči budou nadmíru spokojeni."
"Hm, to zní dobře. A jak je to s náplní hry, co mise?"
Tom: "Mise jsou nářez!"
Semir: "Přesně tak, mise jsou nářez. Hráči si ve hře vyzkouší naši práci, čili budou jezdit a jezdit..."
Tom: "...po cestě."
"Hm, tak to je pěkné a jak je na tom hra technicky, co grafika, ozvučení a ovladatelnost?"
Tom: "Technicky je to nářez, prostě hustá hra!"
Semir: "Ano, to určitě. Jen bych doplnil, že grafika je ve hře přelomová, ve hře hráči naleznou dlouhé pruhy dálnic, přecejen jsme dálniční policie, ale i živá města plná chodců. Chodci se opravdu povedli, jsou realističtí, no prostě jako živí. Stejně tak je na tom reálná hratelnost. Co se týče hudby, tak u hry je naprosto odvazová hudba, která vám vypumpuje do těla notnou dávku adrenalinu. Dabing jsme si namluvili sami a naše skvělé hlášky se vůbec neopakují."
Tom: "Jo! Je to jízda, nářez, prostě hustý!"
Semir: "Tome?"
Tom: "No?"
Semir: "Zavři už klapačku!"
"Wow wow wow, děkuji vám pánové za rozhovor a myslím že posluchačům, stejně jako mě, nezbývá nic jiného než si Kobra 11: Nitro zahrát!"

(dělá že vypíná mikrofony)

"Chlapi a teď na rovinu, vážně je ta hra tak dobrá?"
Semir: "Po pravdě? Je to blbost."
Tom: "Jo, vůbec to není hustý. Ale tak prodat to musíme, ne?"
Semir: "Ha ha ha, to jo!"



Za nějaký čas si Caelos hru zahrál. Teda, Semir s Tomem jsou ale parchanti! Auta se chovají vcelku dobře. Sice vůbec ne reálně, ale řídí se fajn, v hustém provozu není problém nebourat. To je ale vše, protože ostatní "civilové" jezdí jako ňoumové, navíc se od vás při kolizi odráží, jako kdyby byli z papundeklu. Nicméně, pokud potkáte kamión, který veze něco jako rampu, podaří se vám na ni trefit, tak provedete naprosto zbytečný skok, který vás akorát zpomalí:) Graficky hra není špatná, ale modely civilních aut na cestě jsou fakt hnusné, vypadají jako miniboxy z Ábécéčka, které jsem si lepil jako malé Caelosátko. Další kapitolou sama o sobě jsou chodci. Teda něco tak debilního už jsem dlouho neviděl. Oni se nehýbou! Oni jsou placatí! Oni jsou rozmazaní a kostrbatí! Oni vypadají, jako kdyby vytáhli diváky z tribun ve Fifě 2000! To se prostě musí vidět, já jsem se u toho smíchy potrhal.

Hudba vůbec není dobrá a ani trochu se nehodí ke hře na policajty. Dabing? Cože? Stále dokola se opakující hlášky (jestli ještě někdy uslyším Bylo to opravdu nutné?, tak se něco stane!) a celé je to trapné. Vrcholem audio blaha je mise Pankáči pitomí. On ten dabér to říká tónem, který vypadá jako by říkal tohle: Pankáči pitomí, celé nám to tady rozbili, bůhů, jsou bakaní! Navíc nevím kteří pitomí pankáči (!) jezdí v luxusních audinách, to je vážně k posrání.

Vrcholem hratelnosti je mise, kde jedete v autě, ve kterém je bomba a vy ho musíte zhodit do jezera. No tak si jedu, pohodička, vjedu na nějaké molo a teď se objeví: Vyskoč! Stiskni tlačítko Akce! No jo, ale které to je? To už vám nikdo neřekne a v nastavení jsem to taky nenašel. Ani nechtějte vědět, jak jsem to přejel:)

Hra je velmi krátká (20, nebo 25 misí), ale aby se vám odemkla všechna auta a tratě, tak musíte každou misi jet 4x, pokaždé na jinou obtížnost, přičemž nejvyšší obtížnost je Nitro, kde má konečně vaše auto, v názvu slibované, nitro. To je úplně na pytel, protože každé auto má danou rychlost a přes tu nejde, takže držet nitro celou dobu nelze. Děkuji, ale hrát 100x takřka stejnou misi se mi fakt nechce.

Malé plus za to, že si můžu s tirákem zajezdit v plném provozu na dálnici.

A ještě malá poznámka. Hra se mi vždy po třech, čtyřech, možná pěti závodech sekla. A to tak, že jsem musel naprudko podržet vypínací čudl PC a vypnout ho, protože žádné obligátní klávesové zkratky nepomáhají. Nicméně, možná je to mým compem, o čemž ale dost pochybuju.

Pro: Chodci! Celkem se to dobře ovládá. Možnost jezdit (a závodit) s kamiónem, autobusem a osobákem s obytným přívěsem.

Proti: Chodci! Příšerně nudné, stereotypní, odporný, nanervy lezoucí dabing. Papundeklové auta. Ten seriál je fakt blbý.

+38

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 90
Jednou za rok se s kamarády sejdeme, natahéme počítače do jednoho pokoje a dohrajeme Mafii na jeden zátah... má význam psát něco jiného?

Možná ano... proč ne 100%? Protože mi tam NĚCO chybí a netuším co... opravdu ne, protože v každé misi je nějaká drobnost, na kterou přijdete až po pátém hraní (a ani to někdy nestačí), děj je perfektní, dabing dokonalý "jednou tě stejně dostanou" a muzika dojímá. Jízdní model aut, z toho nemůžu. Prostě je fakt vidět, že ty auta se těžko rozjíždí, těžko vybírají zatáčky ve velké rychlosti... od arkádového gta rozhodně skvostný rozdíl.

Ono celé to pojetí je jiné - město zde působí spíše jako taková kulisa než hlavní dějiště.

Bugy mi nevadí, zas tak jich tam neni - navíc v takovéhle hře nějaké být MUSÍ. Jistě, občas člověk propadne texturou, ale ne při misi, většinou při Jízdě...no prostě Mafie rulez, nejsem schopen objektivity - ale upřímně, kdyby nebyla česká, asi by se mi tak nelíbila.

Pro: je to české, je to hezké. Příběh, muzika, postavy, dabing, malá překvápka v misích...

Proti: není šance, že by dvojka byla lepší...

+38

Half-Life 2

  • PC 100
S uspokojením zjišťuji že Half Life 2 je i po letech stále vynikající akční hrou, ve svém žanru stále patřící k těm několika málo nejlepším výtvorům jaké kdy spatřily světlo světa. Vlastně jedinou, která ji stále výrazně překonává, je první díl - nenabídl sice reálnou fyziku prostředí, ani epický rozsah a rozmáchlou výpravu se spoustou originálních nápadů, ale má něco jiného. Atmosféru která dokonale využívala uzavřeného a jednolitého prostředí, přímočarý příběh a hlavně geniální akční scény díky vynikající umělé inteligenci nepřátel a dokonalého pocitu "feelingu" zbraní. K tomuto už se jeho pokračování nepřibližuje ani trochu - nepřátelé jsou hloupější a padnou po pár zásazích, takže boje s nimi jsou jen dobrou zábavou, nikoli však herním orgasmem jako v případě jedničky. Stejně tak atmosféra nedrží stále stejně vysokou úroveň, ale kolísá se změnami prostředí a obměnami v herním stylu. Což není chyba, hra díky tomu získává na dynamičnosti a neustálém objevování nového, ale zase je až příliš roztříštěná, nekonzistentní... a některé její části jsou až příliš evidentně slabší než jiné. To jsou ovšem snad jediné nedostatky ve srovnání s prvním dílem na jinak úchvatné akční hře.

Také mě nepřestává fascinovat naprosto unikátní práce s narací a percepcí hráče... obzvlášť u takto mainstreamového titulu. O Half Life se nedá říct že by tu byl příběh upozaděn ve srovnání s jinými prvky hry, nebo snad dokonce že by tu nebyl vůbec - na rozdíl od všech jiných her tady totiž příběh není vyprávěn přímo pomocí postav či jiným podobně jednoduchým, přímočarým způsobem, ale nepřímo prostředím a tím jak toto prostředí působí na hráče. On sám zkoumá svět ve kterém se ocitl, on sám přemýšlí o tom co kolem sebe vidí a vytváří si o tomto světě celkový obraz. Není tu nic co by mu podalo pomocnou ruku, podalo vysvětlení nad rámec vnímání postavy Gordona Freemana - hráč ho nikdy neopouští aby pomocí nějaké popisné animace pochopil co a jak se vlastně děje, musí na to přijít sám pomocí náznaků které kolem sebe nachází, útržků vět které zaslechne. Gordon Freeman nemluví a neptá se na otázky, jen pozoruje.

Pro: Nesmírně komplexní hra nabízející zážitek jako málokterá jiná.

Proti: AI, nekonzistentnost světa a stylu hry, steam

+38 +41 −3

Final Fantasy VII

  • PS1 100
Sedmý díl je řadou hráčů považován za to nejlepší jRPG, o čemž jde diskutovat a dlouze polemizovat, pravdou však je, že při hraní pocítíte, že netrávíte čas u obyčejného titulu.

Příběh se točí okolo pokrokové organizaci Shinra a skupině rebelů Avalanche, která se jí staví na odpor. Shinra vysává ze země energii Mako ze které pochází (a koluje) veškerý život planety, a tím narušuje celkovou rovnováhu. Avalanche v čele s Barretem, Cloudem a Tifou se na počátku snaží ničit jednotlivé reaktory v Midgaru, postupně je ale děj zavede na různá místa při honbě za hlavním záporákem Sepirothem.

Děj je na poměry videoher velmi spletitý, a je tím hlavním motorem, proč hrát právě Final Fantasy VII a proč se právě tento díl stal legendou (která dostala i svoji velkou předělávku Final Fantasy VII Remake). Jedná se také o jeden z těch velice dlouhých titulů, který vydrží na pár týdnů intenzivního hraní. Nutno však dodat, že časová investice si zhodnotí v jeden z nejlepších herních zážitků. Především kvalitní sci-fi příběh s velkým množstvím zvratů bude tím, co si po dokončení ze sedmého Final Fantasy odnesete - ač se autoři ze Square nevyhnuli hluchým pasážím, je drtivá část napěchována poutavými videosekvencemi, intenzivními dialogy ústředních postav nebo plnou hrstí vizuálně přitažlivých backgroundů.

Druhým stěžejním prvek mimo příběhu jsou souboje. Jejich počet dosahuje několika stovek, s bossy si střetnete také nepoměrně častěji než v západních role-playing hrách. U nich je nejdůležitější iniciativa (doba než můžete použít další útok/schopnost), limity (speciální útok) a kouzlení za pomoci Materií. Materie se vkládají do zbraní či brnění a můžou vytvářet různé kombinace. V pozdější fázi, především v místech kde je vysoká koncentrace "random encounterů" (náhodných soubojů) však zábavnost jde stranou, jelikož hrdinská trojka v čele s Cloudem v klidu rozmetá kdejakého soupeře, sloužícího tak jen ke zvýšení bodů zkušenosti - které ale využijete v těch zásadních střetnutích hry.

Technická stránka je i po letech výborná. Jednotlivé lokace mají svůj specifický ráz, ručně kreslené a následně vyrenderované pozadí nepostrádají atmosféru. Jedinou výtku si zaslouží postavy složené z několika polygonů, ale po pár hodinách si ani nevzpomenete, proč jste si na ně stěžovali. Samostatnou kapitolou je soundtrack mající něco přes stovku delších nahrávek - je výborný i na samostatný poslech. Na ukázku například Cid´s Theme a Gold Saucer.

Nádherná videohra, kterou by každý fanoušek žánru měl vyzkoušet, a třeba i změnit názor na tuto odnož RPG.

Pro: příběh, lokace, délka, soubojový systém, hudba, atmosféra

Proti: pár maličkostí

+38 +39 −1

MDK

  • PC 95
Je možné, že se nějaký blázen pustí do hry z roku 1997 o 13 let později? Ano, já jsem ten blázen a moc dobře vím, co dělám. MDK jsem hrál když mi bylo 13 let, tak si spočítejte, v kolika se k ní znovu vracím. :-) A stále zůstávám ohromen tou genialitou level designu a kombinací frenetické akce a komedie. Murder Death Kill je jedním z klenotů tehdejšího hraní na PC a nemůžu uvěřit tomu, že od té doby nevznikla žádná podobně kvalitní, inovativní a velmi dobře hratelná hra. Myslím tím v tomto žánru. Samozřejmě zde máme Outcast, Giants: Citizen Kabuto, Messiah či Psychonauts, přesto je MDK tak odlišná a unikátní hra, že je nelze srovnávat.

V MDK jsem prakticky nikdy neměl důvod či nutkání přestat hrát. Hra mě svým designem, atmosférou, humorem a povedeným zpracováním dokázala udržet u hraní až do samotného konce a to se prosím píše rok 2010! Jednoduchý způsob ovládání, neomezené množství základních nábojů, speciální předměty, hratelnost v mnoha případech založená na bázi miniher či mini-soubojů s bossy, vtipné podání nepřátel, skvělá animace hlavního hrdiny, střelba se zoomem, možnost plachtění vzduchem, to jsou nadčasové herní prvky, které paradoxně v dnešní době už zase ve hrách nenajdete, protože hráči jsou povětšinou zvyklí na mnohem prostší hratelnost, která je založená prakticky výhradně na horizontální hratelnosti a ignoruje fakt, že ve hrách je možné létat. A co teprve umělecká hodnota hry z pohledu level-designu, který na mě působil tak nějak retro-scifi dojmem. Tak trochu jako při sledování Střihorukého Edwarda.

MDK jsem si zakoupil na GOG.com ne z nějaké nostalgie, ale protože se zatraceně dobře hraje i dnes. Ostatní hry mohou jen závidět. Tohle je hra s velkým H a zaslouží maximální respekt.

Pro: Viz. komentář.

Proti: Těžko hledat chyby tam, kde nejsou.

+38 +39 −1

System Shock 2

  • PC 100
Dlho som rozmýšľal, či dať 90 percent alebo 100. Ale keďže technicky bezchybná hra neexistuje (a podľa mňa by malo byť možné dať 100 percent hre bez toho, aby bola technicky dokonale odladená - pretože taká hra neexistuje ), dávam plný počet :) Z čoho je jasné, že tu nie je čo vytýkať.

Moje hodnotienie nebude nepodobné tým, čo tu už sú.
Hra, podľa ktorej sa formoval môj názor na to, čo je dobrá hra a čo nie, nestratila nič zo svojej skvelosti ani za 11 rokov. Väčšína ľudí si ju už dnes asi nezahrá - lebo zastaralá grafika. Ale určite sa pár ľudí nájde, takí, čo im nejde o grafiku, ale o skvelú hrateľnosť a príbehy. A tí si v tejto doteraz neprekonanej hre prídu na svoje.
Taká variácia možností, ako hru hrať a spôsob kontroly, aký nad horu máte, sa dá porovnávať jedine s Deus Exom a Thiefom. Nič iné toto prirovnanie neznesie.

A áno, Bioshock je len slabým odvarom a Dead-Space sa z tejto hry (rovnako ako z mnohých iných - The Thing napríklad) snažil požičať mnoho, ale nesiaha jej ani po kotníky (na druhej strane, je nefér porovnávať genre-blender, akým System Shock 2 je, s hororovou strieľačkou).

Pro: Atmosféra (dlho som rozdýchávaval), príbeh, jeho podanie, hratelnosť, mnoho-možnosťovosť

Proti: Nič...Vážne.

+38

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 80
Když Mafia svého času vyšla, nechala mě chladným. Na hru jsem se netěšil, koncept mě nějak nelákal a oslavné ódy od všech mých známých jsem přehlížel. Zde na databázi je však hra v žebříčku všech her velmi vysoko a já si začal říkat, že bych ji asi někdy měl zkusit. Toto nutkání naplno spustil příchod druhého dílu a já si hru pořídil.

Nejprve mě oslovil dabing. Byl jsem příjemně překvapen kvalitou herců, kteří byli vybráni pro nadabování postav, Marek Vašut i Petr Rychlý odvedli velmi dobrou práci a k postavám mi vyloženě seděli. Příběh se začal pomalu rozjíždět a já pochopil, proč se všem kolem mě hra tak líbila. Na filmové poměry možná nemá, ale pro počítačovou hru se jedná o velmi nadprůměrný, někdy i vynikající dílo. Grafika v dnešní době už příliš neoslní, ovšem vím, že v tehdejší době se jednalo o to lepší, co mohly 3D hry nabídnout, takže za grafiku u mě hra určitě mínus nemá. Vzhledem k tomu, že o hře bylo zde v komentářích již prakticky vše řečeno, zkusím v následujících odstavcích vypíchnout věci, které se mi líbily a které naopak ne a proč tedy vlastně hodnotím tak, jak hodnotím.

Mafia klade velký důraz na detail a dobovou přesnost, pokud se tomu tak dá říkat. Proto se moje poznatky budou vztahovat právě k těmto detailům, které někdy umocňují a někdy naopak kazí zážitek ze hry.

Tak nejprve co se mi líbilo. Například to, že když se o něčem v animacích mluví, musí se to poté také sebrat a není to automaticky přesunuto do hráčova inventáře (typicky zbraně a tak dále). Dále mě velmi potěšily zvedací mosty, které mi přišly, že fungují naprosto nezávisle na okolním kontextu. Dále mě velmi potěšila a zaujala skvěla "dobová" hudba, ovšem celkový počet písniček mohl být větší, takto se za několik hodin oposlouchají. Líbil se mi samozřejmě i jízdní model a další, téměř všemi zmiňované věci. A pro mě osobně má hra plus za naprosto skvěle udělané alt-tabování (rychlé a zároveň stabilní).

A teď co se mi nelíbilo, opět se jedná o maličkosti, které ovšem kazí radost ze hry. Ač jsou modely vozidel i postav pěkné, nechápu, proč zrovna stromy musí být dvě překřížené textury. Vytvořit nějaké "koule" jako koruny stromů a potáhnout je texturami je práce maximálně na den pro doslova několik lidí. Překvapili mě naprosto přesní policisté. Vzhledem k tomu, že snad všichni ve městě jezdí fixně zhruba 35 mph, opravdu nechápu, jak poznají rozdíl mezi jízdou rychlostí 39 mph a 41 mph, pravděpodobně mají kapesní radar z 21. století. Oproti této přehnané přesnosti působí komicky situace, kdy jsem s Pauliem odjížděl z nějaké akce a policisté mě sledovali kvůli pokutě za rychlost. Zastavil jsem, vystoupil, Paulie taky vystoupil, v ruce tommygun, který strčil policistovi přímo před obličej. Tomu to ovšem zjevně nezabránilo zůstat v klidu a napsat mi vzduchem pokutu na vzduch, přičemž jsem na tuto pokutu zareagoval předáním vzduchu, přebráním vzduchu a klidným odjetím. (Ti, kdo hráli hru, jistě chápou, na co narážím.)

Opravdu mě nazlobila jedna vlastnost, kterou nevím, zda v patchi autoři opravili, či ne, a to, že když do vašeho auta někdo narazí několikrát za sebou, zpomalíte na cca 10 mph, což vždy znamená minimálně velké potíže. Mohl bych poukazovat na další věci, jako například že dealer zbraní Vincenzo má vystavené vždy jen to, o co si zrovna postavy řeknou. Dokážu pochopit, že už ví předem, co bude potřeba, každopádně to vypadá trochu komicky. Myslím ale, že to už by stačilo a že všichni již chápete, proč hodnotím 80%.

Suma sumárum je Mafia velmi dobrá hra a přijemně mě překvapila, ovšem nedomyšlené detaily mě často zamrzely a já si vždy uvědomil, že je to vlastně jen počítačová hra a ne interaktivní film.

Pro: Dabing, hudba, modely, spousta pěkných detailů

Proti: Spousta chybějících detailů, které zamrzí

+38 +43 −5

Sid Meier's Civilization V

  • PC --
Hra začíná. Generátor mi určil, že budu dobývat svět po boku čínské císařovny.

Na břehu řeky zakládám svoje první město a snažím se co nejrychleji rozvíjet. Svoje mudrce pověřuji důležitým úkolem - musíme co nejdřív vymyslet esenciální "technologie" - kolo a matematiku.

Spolu s tím, jak se rozšiřují hranice mojí říše, narážím na ostatní národy a městské státy. První obchody, první nájezdy barbarů, první strach o moji křehkou civilizaci. Za zlato si dovedu koupit přátelství a později i spojenectví sousedních měst. Na "přátelsky" darovaných jednotkách stavím základ armády a sám se začínám vojensky rozvíjet.

Zkoumám, co se děje v sousedním Římě. Mají něco, co já nemám, ale chci - bavlnu, barvivo a stříbro. Tváří se jako národ estétů a umělců. Jejich nejlepší jednotky se však nemůžou poměřovat s mými šermíři. Brzy dorazily i katapulty a Řím lehl popelem. Rychle obsazuji dobyté území a kradu, co se dá. Moje říše vstoupila do zlatého věku.

Abych na našem kontinentě nevystupoval v tak špatném světle, posílám Aztékům a Egypťanům dary - většinou cetky, kterých mám dost. Na strategické suroviny si nedám sáhnout. Většinu úsilí vkládám do vědy. Snažím se co nejrychleji dopracovat ke střelnému prachu. Zároveň s tím rozjíždím politické pletky. Podařilo se mi vyjednat tajné spojenectví s Aztéky proti Egyptu, který se také nebezpečně rychle rozvíjí.

Čekám na vhodnou chvíli a sahám hluboko do kapsy. Zadařilo se. Povedlo se mi Aztéky a Egypťany poštvat proti sobě. Zatímco se na jihu, kdesi na rozhraní pouště, navzájem zabíjí, přesunuji svoje mušketýry a dělostřelce na průmyslový sever. S minimálními ztrátami se mi daří anektovat bohatá egyptská mšsta. Posílám svoje jednotky na jih, kde se setkávám se spojenci. Faraon nabízí kapitulaci. Nezájem. Ať zmizí z povrchu Země. Říši Středu nesmí stát nic v cestě!

Rozvíjím mořeplavectví. Zkoumám oceán. Narážím na Japonsko a Británii. Tito se také zbavili slabších sousedů a rozdělili si kontinent. Čile s nimi obchoduji. Rozvíjím vědu a techniku. Nastává průmyslová revoluce. Železnice, elektřina, oběvují se ložiska ropy. Aztékové mají ve svých vodách oproti mě sakra bohatá ložiska. Přichází čas zrady. Útočím na bývalého spojence z moře i z pevniny. Přijímám jeho kapitulaci a jeho zlato. Já nechci být Ten Tyran, ale ostatní mi nedávají jinou možnost.

Buduji námořnictvo, zkokonaluji medicínu, stavím školy a banky ... a také oběvuji jaderné štěpení. Začínáme okamžitě pracovat na projektu Manhattan. V Singapuru a Kuala Lumpur - svobodných městech daleko za mořem nacházím ložiska uranu. Zlato, opravdu hodně zlata však stačí na to, aby se z nich stali mí nejlepší přátelé. Brzy mezi námi existuje obchodní trasa. Přesto k nim posílám expediční sbor a dávám Japoncům, Angličanům a v problémech se potácejícím Aztékům vědět, že moji přátelé jsou pod mou ochranou. Japonci a Angličani si vyměňují technologie a stávají se hrozbou, se kterou je nutno počítat.

Jednoho rána připlula do britských vod letadlová loď v doprovodu bitevníků. Preventivní útok přišel znenadání. Nad Londýnem a Yorkem přeletěly bombardéry. Jaderné hřiby byly dostatečně výmluvným vyhlášením války. Záhy na to se vylodilo moje tankové vojsko a zničilo to, co ještě zůstalo v celku. Královna kapituluje a já ukazuji, že za dostatečně plnou truhlu zlata umím být i velmi milosrdný.

O Britském Impériu se už skutečně nedá mluvit jako o impériu, šógun v Japonsku nevypadá příliš jako vyznavač nějakého poznání, Aztékové jsou prakticky moji otroci a ostatní národy už jsou dávno zapomenuty. Rozbíhám naplno program Apollo. Stavím kosmickou loď. Vysílám expedici k Proximě Centauri.

Začal jsem hrát v pátek večer. V noci na sobotu skutečně na spánek nebyl čas.
+38

BioShock

  • PC 100
Konečně hra která byla svojí originalitou i dobře se prodávající, konečně něco kde neslyším stálé dialogy fps typu ano pane, rozkaz pane, mise dokončena pane nebo rpg typu tu kuši vám prodám pane za 5000 zlatých. Bioshock bylo překvapení roku 2007. Výborná architektura 50 až 60 let vám nedá spát. Graficky vypiplané do posledního detailu jen postavy lidí mohli být lépe zpracované mám z nich dojem jakoby byly natřené nějakým lakem nebo byly zabalené do těsného latexu. Hratelnostně je hra vyvážená a dlouhotrvající všude se dá něco najít, prozkoumat, skryté místnosti či sejfy s odměnou, šuplíky, skříně a objekty jež vylepšujou vaší postavu. Když vyčistíte celou místnost či nějaké větší prostranství a chcete si hru vychutnat můžete se dívat po okolí, na nějaké ty transparenty, obrazy či sochy abyste pochopily že vývojáři si nechali na své práci záležet. Příběh je vysoce nadpůmerný a hlavní zvrat ve scénáři nemusí každý očekávat. Bioshock splnil mé sny jak má tvorba originality vypadat. PS Bioshock je prý něco jako System shock 3 a já system shok nehrál. Možná bych měl v budoucnosti tu dvojku vyzkoušet

Pro: Architektura tehdejších let, grafika, hratelnost, příběh

Proti: nevýrazné zlepšování plasmidů, některé plasmidy vás omrzí

+38

Syberia II

  • PC 90
K hraní dvojky jsem se dostal až nedávno (asi po 5 letech po dohrání jedničky). Má očekávání byla celkem malá, vzhledem k rozporuplnému přijetí hry na DH. Chtěl jsem se však dostat na konec příběhu, který byl v předchozím dílu přetržen trochu nešetrně.

Už od počátku působila hra trochu jinak, už nešlo o "detektivní" práci jako dříve, ale spíše o pomáhání a doprovod osoby, kolem které se obě hry točí. S tím nepřímo souvisí praktické vymizení vynálezů a automatů, které pro mě osobně byly to nejlepší na minulé hře. To vše je tedy nahrazeno interakcí s živými tvory, kteří jsou velmi rozmanití, takže se člověk nenudí.

Grafika se mírně zlepšila, takže prostředí jsou nádherně vykreslená a člověk se často místo plnění úkolu jen kochá. Přesto člověka nepotěší, když jde již prozkoumanou lokací poněkolikáté a nemůže průchod jakkoliv urychlit, tento neduh tedy přetrval z minulého dílu.

Největší chybou, lépe řečeno zbytečností, je červená nit táhnoucí se celou hrou v podobě videí o pátrání po vás, která nakonec nic nevyřeší a vyšumí do ztracena. Naštěstí jsou tu i herní videa, která nádherně dokreslují příběh a je radost sledovat je, na to závěrečné budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Syberii II nelze brát, alespoň já to nedokážu, jako samostatnou hru (bez hraní jedničky by byl zážitek sotva pětinový), ale jako pokračování a zakončení nádherného příběhu, s kterým se ve hrách nesetkáváme každý den.

Pro: dokončení příběhu, nádherné lokace, syberia

Proti: vymizení vynálezů a automatů, opakovaná procházení lokací

+38 +39 −1

Land of the Dead: Road to Fiddler's Green

  • PC 55
Zombie tematiku až tak nevyhľadávam ale považujem ju za dostatočne atraktívnu aj v hernej podobe, či už v prípadoch ako Resident Evil alebo Left 4 Dead. Land of the Dead: Road to Fiddler's Green ma zaujímala aj z filmového hľadiska, nakoľko ide o prequel k Romerovmu filmu.

Ako to teda dopadlo? Hneď na úvod poviem, že nijak slávne ale výsledok mohol byť aj oveľa horší. Ak by som mal začať tým pozitívnym, tak príbeh je na žánrové pomery obstojný a prepojenie s filmovým sequelom dostatočne kvalitné. Atmosféra niektorých, hlavne počiatočných misií je viac než na úrovni a záver zase svojou nekompromisnosťou a spádom zase navodzuje slušný adrenalín. A teraz k tomu horšiemu. Originalita misii nie je nijak závratná a tak hráč zavíta do pomerne totálne prefláknutých priestorov, pričom chýbať nemôžu ani kanály, ich grafický dizajn pritom nie je nijak extra pôsobivý. Rozmanitosť nepriateľov je minimálna, čim nemám na mysli fakt že bojujete iba proti zombie ale že bojujete proti zombie ktoré sa na seba často oblečením a vzhľadovo podobajú ako jednovaječní súrodenci. Road to Fiddler's Green ešte k tomu disponuje snáď najťažkopádnejším hrdinom akého som kedy v FPS videl. Chápem, že dej hry sledujeme z pohľadu staršieho farmára ale jeho chôdza a bežecké schopnosti sú na tak žalostnej úrovni, že by to za normálnych okolností bolo aj na smiech, keby vám pre tento handikap nehrozila často smrť od všadeprítomných nepriateľov. Tí sú síce rovnako pomalí ale z nepochopiteľného dôvodu vydržia viac streľby ako by mali a likvidovať ich ručnými zbraňami tiež trochu trvá, pretože Jack zjavne prácu na farme flákal a nemá ani dostatok sily aby ich bezproblémovo vyradil jedným dobre miereným úderom...

Ale ako som spomínal na začiatku, Land of the Dead nie je až tak hrozný a pokiaľ sa chcete odreagovať u jednoduchej hororovej strieľačky, je to v podstate prijateľná možnosť.

Pro: Prepojenie s filmom, atmosféra niektorých misií

Proti: ťažkopádnosť hlavného hrdinu, stereotyp

+38

Diablo II

  • PC 95
Když jsem se tehda dozvěděl informaci, že se připravuje pokračování Diabla, moje reakce (radost), která následovala byla jedna z nejintenzivnějších a největších. S každou další novinkou, preview, s novýma obrázkama jsem se na tuto hru těšil víc a víc.

Většinou, když se na něco těším moc a dlouhou dobu, tak můj zájem opadne a na závěr už nejsem tak zapálenej, nebo čekám od dané věci více a jsem třeba i zklamanej. V tomto případě tomu tak rozhodně nebylo. Čekání bylo dlouhé, nicméně se vyplatilo :)

Jakmile jsem se stal majitelem této hry, začal maraton probděných nocí, snaha o simulování nemocí za účelem zůstání doma (místo chození do školy), zvětšování kruhů pod očima, minimum vycházek ven na čerstvý vzduch s kamarádama, ... tak mě tato hra ovlivnila (do té doby to byla moje první velká závislost na PC hře).

Diablo 2 nezklamalo, opět se zde konají klikací orgie, návykovost postupovat dál a dál ve hře, touha zahrát si za všechny postavičky, zkoumat skilly postav, hledat lepší a lepší vybavení pro své postavičky. To vše opět při skvěle odvedené audio stránce hry. Grafická stránka je opět dle mého pokulhávající. I na tehdejší dobu rozlišení hry 640 x 480 bylo žalostně málo. Být Diablo 2 dokonalejší po grafické stránce, člověka jako jsem já by to asi u toho počítače zabilo (zapomněl bych jíst, pít, spát, ... :D ). Ovšem co musím smeknout, intro hry a sekvence mezi aktama byly superní, to se Blizzarďákům povedlo, Diablo by byl perfektní film :D

Multiplayer hry jsem nehrál, začal jsem jej hrát až s příchodem datadisku.

Mou nejoblíbenější postavou byl Barbarian (díky tomu jsem si i zvolil svůj první nick na Internetu - do různých xchatů apod. :D ) , Diablo 2 jsem s Barbarianem prošel i za hell obtížnost a udělal si tehda maximální 99 level postavičky. Škoda, že nemám zdokumentován výsledek.

Pro: hratelnost, návykovost, audio stránka hry

Proti: hra je nebezpečná vašemu (reálnému) životu :D , rozlišení hry

+38

System Shock 2

  • PC 95
Po vynikajícím prvním dílu přichází ještě lepší díl druhý. Lepší snad ve všech ohledech, od atmosféry až po skvělý soubojový systém.

Právě ona atmosféra je, řekl bych největším tahounem. Hra se opět odehrává na vesmírné stanici, kde jediným (lidským) přeživším zůstáváte právě vy, pocit odloučenosti je zde tedy znatelný na každém kroku. K tomu přihoďte ještě určitý hororový prvek, boje proti hordám zmutovaných bestií s minimálním počtem nábojů, respawnování nepřátel, kteří vám často nepříjemně vpadnou do zad (tohle si nicméně mohli autoři odpustit:)) a dostaneme atmosféru tak hustou, že by se dala krájet.

Hůře na tom není ani soubojový systém a s ním spojený vývoj postavy, který je na FPS/RPG nebývale povedený (co se téhle směsice žánrů týká asi nejlépe) . Ve hře získáváte tzv. kybernetické moduly, kterými si můžete u speciálních terminálů vylepšit celkem 4 zaměření, jimiž jsou „Psionické Síly“ (obdoba magie ve fantasy), „technické znalosti“ (hackování, oprava zbraní, modifikace zbraní apod.), „ovládání zbraní“ a 5 základních statistik (Síla, Odolnost, Obratnost, Inteligence a Kybernetická přizpůsobivost /zlepšuje hackerské schopnosti/), moduly si samozřejmě můžete sbírat, či je později získáváte za splnění questů. Tímto si můžete postavu opravdu přizpůsobit k obrazu svému a (znovu)hratelnosti to tak jenom prospívá. Souboje jsou taktéž perfektní a je nutno při nich často trošku taktizovat, neboť jak jsem se již zmínil předtím, nábojů je málo, čili plýtvání se trestá smrtí, navíc každý nepřítel má určité slabosti/odolnosti na jiný typ munice, takže je lepší se dopředu trochu připravit. Například již základní pistole obsahuje hned 3 typy munice- průrazné (proti mechanickým cílům), standardní (na všechny cíle průměrné zranění) a jeden typ proti živým cílům.

Po technické stránce je System Shock 2 obstojný, zvuky jsou opravdu perfektní (i díky nim je atmosféra taková, jaká je), grafická stránka vcelku dobrá, alespoň co se týká prostředí, modely postav jsou na tom ovšem prachbídně. Hudba nijak výrazná a vlastně zní pouze v akčních pasážích, ale celkově skvěle podtrhuje určitou situaci.

Celkově jsem ze System Shocku 2 opravdu nadšen a vlastně nemám žádnou větší výtku, ale tak abych tu pouze nevychvaloval, něco přeci jen přihodím... ne každému se musí zdát košer ten respawn nepřátel, ač příliš otravný vlastně ani není.
Ačkoliv jsem hrál SS 2 po všeobecně až příliš vychvalovaném Deus Exu (který tímto těm, kteří ho snad ještě nehráli, doporučuji, neboť není vůbec špatný), překvapilo mě, že o rok starší a vlastně i méně populární (?)/minimálně zde na DH určitě:)/ System Shock 2 je na tom vlastně o dost lépe.

Pro: Atmosféra, Příběh, Vývoj postavy, ozvučení

Proti: Někomu může vadit respawn nepřátel, graficky slabší modely postav.

+38 +39 −1

Call of Duty: Black Ops

  • PC 60
Tahle série je čím dál horší. Už to vlastně ani není FPS, ale spíš dvoutlačítkový posunovač děje. Pohodlně si totiž vystačíte s levým myšítkem a klávesou W. Střílet už vlastně ani moc nemusíte. Stačí proběhnout oblastí, která spustí další skript. Hra si dokonce několikrát vystačí i bez vás a úplně převezme ovládání, protože se přeci musíte dívat přesně tam kam se máte dívat. Neskutečně směšně působící scény, kdy například na nebi ve Vietnamu je snad padesát vrtulníků jen aby se něco dělo a divák se cítil ohromen. Takových okamžiků je ve hře bohužel plno. K "WOW" efektu ale aspoň u mě nevedly - spíš naopak. Tuny přehnaných skriptů táhnou celou "hru" dál až do "velkolepého" konce. Je tohle ale ještě vůbec hra..?

K sérii CoD se člověk naučil nějak přistupovat. A aby se hra líbila musíte na její pravidla přistoupit. Pak se dá bavit o zábavě na jedno odpoledne, kdy si užijete napínavý akční thriller. Rozumějte proti tomu nic nemám. Jenže v případě Black Ops už je toho prostě moc.

Pozitivně hodnotím pouze grafiku a nápad, který vám umožní projet několik období. Také lokace a jejich umístění jsou fajn. Jinak si z té hry neodnáším nic. Dvě hodiny po dohrání si nevybavuju nic co by mě nějak nadchlo.

Pro: Grafika, různá místa a doba ve které se hra odehrává

Proti: Ceková přehnanost všeho, už vlastně ani nehrajete

+38 +42 −4